Shounen - ai povídky

Minulost

„Lorde Kirine!“ zaslechne křik svého věrného služebníka a potom nic. Něco mu trhá tělo i moc na kusy a on z ničeho nic leží a dívá se na podivnou oblohu. Zavře oči. Ještě před chvilkou byla obloha plná zelených odstínů a teď je modrá. Chce vstát, ale nemůže. Zavrčí a natáhne před sebe ruku. Je v pořádku a potom se prozkoumá. Je se svoji sílou na dně, ale ještě pořád žije. Co se vůbec stalo?

„Je vám něco? Oh…“ Lord Kirin otevře oči a hledí do nádherných zelených očí staršího muže. Musí to být muž nebo ne? Je podivně oblečený a laskavé oči. Světlé vlasy viděl jen u jižních národů, které slují svoji jemnosti, zpěvem a lenosti. Prý je taky mají Severní Andělé, ale ty nikdy neviděl.

„Vy nejste odtud. Potřebujete pomoc?“

Já – pomoc? Zbláznil se ten chlap? Lord Kirin nikdy nepotřeboval pomoc a nebude potřebovat.

„Zavolám sanitku, i když …“ váhá „nechcete jít ke mně domu? Bydlím nedaleko. Jste pořádně zřízený.“

„Nestarej se!“ zavrčí a chce se zvednout. Uvědomí si, že jeho moc je pryč a sotva má sílu vstát. Ucítí na sobě ruku a chce se odsunout. „Nedotýkej se mně, otroku!“

„Jmenuji se Jeff Price a jsem doktor. U nás otroci nejsou, aspoň ne oficiálně a nevím, odkud jste, ale takovou bytost jsem u nás nikdy neviděl. I když nevím nic o experimentech armády a taky byste mohl být mimozemšťan.“

Lord Kirin ohromeně sleduje toho neznámého. On se ho nebojí? Přece on je vládce největší země v Arranii. Je snad někde jinde? „Kde to jsem?“

„Půjdeme raději. Víte ta vaše podoba… Lidé by se mohli vylekat. Za chvilku bude svítat a park se zaplní lidmi. Mohli by přivolat armádu, tedy pokud nejste od ní.“ Pošoupne si tašku na záda a natáhne ruku. „Nekousnu vás. Víte, v nemocnici jsem viděl horší věcí. Specializuji se na popáleniny.“

Lord Kirin se znechuceně zadívá na podávanou ruku a vstane. Zavrávorá, když ucítí objetí silných paží.

„Opřete se o mne. Takhle se moc daleko nedostanete.“

Lord Kirin kráčí vedle toho otroka, ne tady se jim říká doktor. Ano podivný svět. Rozhlédne se. Rostliny jsou podobné jako u nich a dokonce ptáci. Má jich plné zahrady. Někdy ráno, když je unavený a chce se mu spát, umlčí je.

„Nemůžete schovat ty křídla?“ Zastaví a vytáhne něco bílého z batohu. „Jen plášť,“ přehodí ho přes černé blanitá křídla a rychle ho vede přes ulici. „Máme štěstí, že lidé jsou ještě ospalí a spěchají do práce.“ Zajímalo by ho odkud ten neznámý je. Vypadá děsivě s těmi průsvitnými černými křídly, s mohutnou, ale štíhlou postavou a jeho odstín pokožky je hnědavý s odleskem zlata. Nebýt křídel a očí, které září černým ohněm, vypadal by jako nějaký model z předních obálek časopisů a k tomu ty nádherné dlouhé vlasy. Takové viděl jen ve filmech a to ještě zřídka.

Lord Kirin se moc nerozhlíží po tom divném světě a uvědomuje si svoji únavu. S touto sílou se nemůže vrátit a ani neví, kde je a co je to za svět a bude se moci vůbec vrátit? Ten otrok, musí myslet na něho jinak, ho nacpe do nějaké skříně a jedou nahoru. Moc lidi nepotkal, ale podle slov toho Jeffa, už si vzpomněl na jméno, tady se spí. Podivný svět.

„Tak to je můj byt.“

Lor Kirin se rozhlédne po bytě, který by se vešel do jeho koupelny několikrát.

„Pěkný, že, a mám blízko do práce.“

Lord Kirin se usadí a pozoruje toho divného muže.

Nikdy bych nevěřil, že někdo takový může existovat, když z ničeho nic ta bytost vstane a přejde k němu.

„Mohl bych tě zabít. Jsi důvěřivý, doktore!“

Jeff ucítí stisk ruky s drápy na krku.

„Co mi v tom zabrání, abych to neudělal a nepřivlastnil si tě? Co? Pověz?“

Jeff zpozoruje na jeho rtech malý úsměšek.

„Nic,“ dostane ze sebe a najednou je volný. Klesne na kolena a rozkašle se. Co to udělal? Zbláznil se? Myslel, že potřebuje pomoci a zatím…

„Jsem Lord Kirin ze země Arranie  a ty jsi kdo, doktore?“

Jeff vstane. Cítí, že ta bytost potřebuje pomoc, ale odmítá ji. „Jmenuji se Jeff Price a tohle je planeta Země a jsme na havajských ostrovech. Doktor je titul a označení profese. Léčím lidi.“ Víc neřekne. „Měl byste si lehnout a spát.“

„Nemohu,“ zavrčí znechuceně, že je odkázán na mizerného léčitele. „Jak jsem se sem dostal?“

„Nevím. Šel jsem z nemocnice přes park domu a z ničeho nic se objevilo světlo a vy jste ležel na cestičce. Jako v béčkovém filmu.“

Lord Kirin mu nerozumí, co povídá.

„Umíte dobře anglicky.“

Lord Kirin se zarazí. Ten Jeff má pravdu. Jak to, že mu rozumí? Jistě umí všechny jazyky své země a i sousedních, ale tímhle nikdo u nich nemluví. Měl by si lehnout. Nemusí spát, ale cítí, že to potřebuje. Ten průchod z něho vysál všechnu moc. I ten nejnicotnější služebník v jeho paláci by ho porazil. Bude muset se ponížit a zůstat tu dokud nepřijde na to, jak se vrátit zpět do své země. Sáhne si na ucho a vytáhne červený kámen. Otočí se a hodí mu to.

Jeff zkusí chytit tu věc, ale spadne. Udiveně ji sebere a prohliží.

„Platba za můj pobyt.“

„Dobře.“ Schová náušnici do kapsy.

„Přece jen jsem unavený víc, než jsem tušil. Jeffe, připrav mi postel!“

Jeff mlčí a udělá to. S divným pocitem se dívá na tu bytost uléhající do jeho postele. Sám si ustele na gauči s pagerem v pohotovosti. Lord Kirin ještě na něho upře svůj pohled a trochu se soustředí. Překvapí ho, jak snadno se mu dostane do myslí. Je rozrušený, ale není v něm nic zlého. Usměje se. Je průhledný jako čerstvě narozený gar.

To byla poslední chvíle, kdy byl Lordem Kirinem. Ráno zaslechne výkřik a probudí se. Jeff se nad ním sklání a upřeně si ho prohlíží. Odstrčí ho a Jeff zavrávorá. „Zrcadlo!“ a ukáže na něj.

Lord Kirin se zvedne a přejde k němu. „To je nemožné!“ Sáhne si na obličej a potom se obrátí. Ne jen jeho tělo se pozměnilo. Prohlédne se ze všech stran. Vypadá stejně jako muž, který ho sem přivedl.

„Jak?“

Lord Kirin pokrčí rameny. „Zřejmě jsem se musel přizpůsobit tvé zemi. Začínám věřit, že jsem někde jinde, ale moje síla je pryč.“

„Síla?“

„Ano. Vy ji tu zřejmě nemáte podle tvé otázky.“ Napřáhne ruku a v mysli si vyvolá oheň.

Jeff odskočí, když v napřažené ruce se objeví ohnivá zlatistá koule, která ihned zmizí.

„Něco tak nicotného a já jsem slabý!“ Zavře ruku a ohnivá koule zmizí. „Potřebují nabýt sílu a potřebují se vrátit do své země.“

„Pomohu ti.“

Lord Kirin nic neřekne. Je samozřejmostí, že mu pomůže.

O dva měsíce později stojí v černé noci s úplňkem nad hlavami na stejném místě.

„Co chceš za svou pomoc, Jeffe?“

„Já? Nic. Ty dva měsíce byly fascinující.“

Lord Kirin nahlédne do jeho mysli a usměje se. Za pobytu zde, hodně se naučil o tom divném světě bez magie, jak oni říkají síle. Co je pro něho samozřejmostí, pro ně to jsou pohádky, smyšlené příběhy, fantasie. Pro něho realita. Tenhle svět je pro něj podivný a záhadný.

„Je krásná.“

„Cože?“

„Ta žena. Je krásná. Chceš ji?“

„Nech toho, Kirine. Zas mi čteš myšlenky.“

Lord Kirin nic neřekne. Potom zvážní. Dluží mu hodně. „Co chceš za svou pomoc?“

„Jen se postarej o moji rodinu, kdyby se mi něco stalo,“ plácne bez rozmyslu.

„Postarám se.“ Natáhne ruce a začne se měnit do své podoby. Na zádech se objeví blanitá křídla, dlouhé vlasy ožijí a v očích vzplane síla. Na proražení bariéry oddělující světy spotřebuje veškerou sílu, ale ve svém světě ji ihned získá nazpět.

„Zase někdy.“

Lor Kirin neodpoví a drápy se zaboří do bariéry.

Jeff fascinovaně pozoruje jak Kirina, tak bariéru. A potom nic. Pohlédne na úplněk a potom na místo. Nic. Možná to byl sen.

„Jsem doma!“ a nasaje sílu do sebe. Rozevře křídla a vzlétne. „Jsem zpět! Já Lord Kirin!“ zařve na celou zemi.

V paláci u trůnu vše ztichne. Zneklidněně se na sebe podívají. Potřesou hlavou. Jejich vládce Lord Kirin je mrtvý. Musí se zvolit nový zástupce, ale trůn každého odmítá. Jen právoplatný vládce zvolený trůnem smí dosednout na něj a pozvednout meč Arranie.

„Co se tu děje?!“ ozve se hřmotný hlas a oni padnou. „Jsem pryč a už se dělíte o zemi?!“

„Pane, Lorde Kirine, ty žiješ.“

„Samozřejmě, vy hyeny.“ Vychutnává to nové slovo, které se naučil venku. Rozesměje se nad nechápavými výrazy svých poddaných. „Jsem zpět a trůn je můj! Nebo snad má někdo jiný názor?“ Klidně se do něho usadí. Potěší ho užaslé i zklamané výrazy. Konečně doma. Pohladí opěrku u trůnu a vzpomene si na svůj slib. „Aenale, svolej učené ze všech koutů země.“

Aenal překvapeně zvedne hlavu.

„Jak si přeješ, Lorde Kirine.“ Tak to má být. Poddaní na zemi s hlavami sklopenými neodvažujíc pozvednout zrak.

Současnost

„Tak utíkej!“ zařve ještě jednou a potom se rozpřáhne mečem. Musí ho chránit, protože to slíbil. Vládci Arranie dodržují své sliby a tenhle malý Stín tu není náhodou. Tne a vnímá jeho rozplynutí. Napne smysly a zkontroluje zemi. V pořádku. Jejich moc nepatří do tohoto světa a on by ji tu neměl používat. Meč si položí na hruď a ponoří ho do sebe.

Lord Kirin se obrátí na mladíka. Proč stojí? Vzpomene si na otce. Je mu tolik podobný, jen jiný odstín vlasů a není tak vysoký. Přistoupí k němu a natáhne ruku. Jemně ho pohladí po tváři.

Jade pozoruje děsivou ruku, která se k němu blíží. Nechápe, proč nemá strach, nerozumí ničemu. Lehounký dotek a něco v něm křičí pravdu, kterou odmítá.

Lord Kirin nechápavě sleduje zhroucené tělo u nohou. Byla to sekunda a ani nestihl ho zachytit. Zvedne ho do náruče a vznese se. Nemůže být dlouho ve své přirozené podobě. Letí k bytu po Jeffovi.

„Blázne, kolikrát ti mám říkat, že tím parkem nesmíš jezdit,“ šeptá. Někdy sám sebe se ptá, proč je v tomto světě. Jen slib snaží si namluvit. Slib, že ochrání jeho rodinu. Jeffa před smrtí neochránil. Přišel pozdě na jeho pohřeb, aspoň myslí, že to byl pohřební rituál.

Minulost

Ve svém světě ihned zadal učeným najít způsob návratu do země, kde pobýval. Ví, že Jeff tu prosbu nemyslel vážně, ale on ano.

Po roce se naučí používat starý artefakt Zrcadlo světů. Zjištění, že nejsou jen oni, ale další světy ho vyvedlo trochu z rovnováhy. Jejích a taky ten Jeffův, ale mimo těch dvou, další oddělené od sebe silnou bariérou.

Pochopil, že bariéra zabijí vše, co jí prochází, ale proč nezabila jeho, nechápe. A potom, náhoda, kdo ví, uviděl Jeffa a jeho nehodu. Zařval vzteky.

Dnem i nocí stál nad učenými, aby zprovoznili Dveře stínů, které objevili v jedné z jeho provincií. Nemohli přijít na fungování dveří a potom úplná náhoda ukázala, že stačí k otevření pár kapek krve.

„Lorde Kirine, co když se nevrátíte?“

„Aenale, to mi tak málo důvěřuješ?“

„Lorde Kirine,“ ozve Riat. „Nemůžete existovat v té zemi ve vaší pravé podobě. Kvůli rovnováze!“ Trochu se přikrčí. Ještě v živé paměti má svoji smrt a to jak ho na příkaz Lorda Kirina oživili.

„Tebe jsem zabil. Chceš snad podruhé zkoušet mojí trpělivost?“

„Ne pane, ale musím vás na to upozornit. Taky nevím, jestli bude tam vaše moc fungovat…áááá!“ zařve a potom nic. Lord Kirin hledí na nehybné tělo.

„Oživte toho hlupáka! Na co čekáte!“

„Pane, Lorde Kirine, on si to nezaslouží.“

„Aenale, odmlouváš snad svému vládci?“

„Ne, Lorde Kirine. Ihned to provedu!“ Mávne a přivolá stráže. Lord Kirin si jich nevšímá a projde dveřmi, které ihned se zavřou. Je uprostřed černé temnoty ve stavu beztíže. Má problémy se zorientovat a neví, jeli nahoře, dole, uprostřed, kde. Po chvilce uzří slabé světélko. Stačí pomyslet a svírá v ruce kliku. Otevře a promění se. Rozhlédne se. Je v bytě Jeffa, i když vypadá jinak. Uprostřed… Písk. Zvedne to. Něco oranžového. Odhodí to a ono znovu pískne. Svými smysly nasaje pachy lidi, kteří tu bydlí.

Změní podobu a usměje se do zrcadla, které tu stále je. Vysoký štíhlý muž okolo dvaceti s dlouhými černými vlasy. Oblečení, vybaví si Jeffův poslední oblek a promění je. Udělá pár pohybů. U všech démonů, je nepohodlné.

Vyjde ven a přemístí se na místo, kde cítí tu ženu. Rozhlédne se kolem sebe. Desky, kamenné sochy. Nářek a smutek. Pozorně sleduje ženu, kterou si Jeff vzal a která mu povila potomka. Pochvalně přikývne. Je krásná. Stočí zrak na chlapce po jejím boku. Má Jeffovy oči, vlasy o něco světlejší. On, jako vládce může mít synů, kolik chce, ale trůn nikdo z nich nemusí zdědit. Sleduje lidí přicházející k Jeffově paní a něco s ní mluví. Počká, až bude poslední a přistoupí k ní.

„Jmenuji se Kirin. Jsem přítelem Jeffa.“ Napřáhne ruku stejně, jako ti lidé před ním. Pro něho tu stále je. U nich život smrtí nekončí, i když tady zřejmě ano.

„Oh, to jste vy.“ Chlapec se přitiskne k matce, ale pokukuje po tom vysokém muži. „Hodně o vás mluvil.“

„Opravdu?“

„Ano, i když jsem to moc nechápala. Jak jste to zjistil?“

„Mám své zdroje, a když mi Jeff nenapsal…“ napadne ho výmluva.

„Netušila jsem, že si s vámi psal.“

Lord Kirin si dřepne a pohlédne do malé kopie Jeffa. Je krásný a z ničeho nic vidí. Ještě k němu nikdy nepřišla vize z budoucnosti. Ví, že ten dar dostal stejně, jako čtení myšlenek s nástupem na trůn, ale myslel, že se nikdy neobjeví a z ničeho nic je tu. Natáhne ruku a pohladí ho po jemných vláskách. Sklouzne na tvář. Bojí se, ale je i zvědavý.

„Máte krásného chlapce, Rebeko.“

„Ano.“

„Vypadá jako Jeff a bude určitě stejně chytrý.“

Rebeka pozoruje chlapce a toho muže. Nechápe, proč mu důvěřuje.

Lord Kirin v ní čte. Její smutek, žal i odhodlání nedat na sobě nic znát. Musí se dozvědět vše a musí si získat jejích náklonnost. Postarám se o ně, Jeffe. Splním svůj slib.

„Jestli vám mohu jakkoliv pomoci, prosím obraťte se na mně.“

„Já,“ trochu začervená,“ můžete mně doprovodit domu? Já pořád nemohu tomu uvěřit, že je konec. Plánovali jsme ještě jedno dítě. Doufala jsem, že bych mohla být těhotná, ale … Bože, proč, proboha proč zrovna on?!“ Rozpláče se.

„Mami, mami, prosím neplač.“

Lord Kirin pohlédne na chlapce. Snaží se, aby maminka neplakala, a sám má slzy na krajíčku. Podá ji paži a ona se do ní opře. Druhou rukou vezme do náruče Jade. Vzpomene si, že se smál, že je to dívčí jméno. U nich je nosí jen ti, co dokázali svůj um na bitevních polích.

Odvedu tě, ale ve skutečnosti jenom vnímá drobné tělo chlapce ve svojí náruči. Jade ho rychle obejme a schová obličej do jeho vlasů. Lord Kirin ucítí slzy. Jen plač.

Odveze je do jejího bytu, připraví čaj. Je rád, že se naučil tyhle jednoduché věcí. Vidět ho jeho poddaní a obzvlášť Aenal, smáli by se.  Rozestele postel a nechá oblečenou Rebeku, přikrytou pokrývkou, samotnou. Vrátí se do pokoje.

Usnul. Usedne k němu. Pozoruje spící tvář na pohovce. Je něžná a skoro dívčí, ale zmužní a on, povzdechne si. Proč mám dar vidění? Pohladí ho po vlasech a pozoruje ruku sevřenou v pěstičku a na tvářích stopy slz.

Zaplatí za ty slzy! Zaplatí za smrt Jeffa. Ví, kdo to zavinil.

Vyrazí ven a rozhlédne se. Pootevře svoji moc a hledá. Tam je. Směje se, jako by nedávno nezabil Jeffa. Přenese se k němu. Pestrobarevná košile, v koutku úst cigareta. Bere nějaké peníze. Nezajímá ho to. Přemýšlí jen o tom, jak ho zabít a potom vidí, že nastoupí do auta. Napřáhne ruce, chytne auto a imaginárně je zmáčkne.

Kolemjdoucí se otočí a sleduji, jak bílé auto se mačká do harmoniky z kovů a plastů. Přikryjí si uši před tím děsivým skřípotem a potom vřískot a volání o pomoc. Nechápou, co se děje. Někteří se začnou modlit, někteří ječet, někdo omdlí a někteří s mobilem v ruce dychtivě natáčejí.

Jen křič bolestí, stejně jako křičel Jeff. Jen trp! Pustí auto s uvězněným mužem za volantem. Zemřeš, a pokud ne, zemřeš tolikrát, kolikrát bude potřeba. Spokojeně odchází nikým nespatřen.

Přenese se do bytu a stoupne si k pohovce. Pozoruje nadzdvihávání hrudě Jade, jeho dech, stíny pod krásnýma očima.

„Co to děláte?“

„Rebeko!“ Cítí z ní vlny podezření.

„Jen se dívám na Jade. U nás je to vznešené jméno, které nosí jen ti nejmocnější. Je tolik podobný Jeffovi. Víte, pomohl mi a já mu slíbil, že se postarám o jeho rodinu. Kdykoliv budete potřebovat, budu tady. Myslím, že se do města přestěhuji.“

„Kdo jste?“ udělá krok vzad. Z ničeho nic se bojí.

„Já? Kirin. Mně se nemusíte bát.“ 

„Neublížíte mu, že ne.“

„Jade? Nikdy. Miluji ho.“

Rebeka na něho pohlédne. „Je mu jen dvanáct let.“ Neví, proč to říká, neví, proč má strach.

„Já vím, kolik mu je. Budu ho chránit vlastním životem, lady Rebeko.“

„Lady?“ Nerozumí tomu cizinci. Je podivný a vyzařuje z něho nebezpečí. Je jiný, než na hřbitově, nebo je to únavou?

„Mami,“ zakňourání chlapce ze snu a pohyb. Rebeka k němu přijde a pohladí ho po zlatavých vlasech. Chlapec se ihned uklidní.

„Prosím, chraňte ho. Slíbíte mi to?“

„Samozřejmě, že ano.“ O dva měsíce později stál s chlapcem v náručí na stejném místě. Nehoda, které ani on nemohl zabránit. Jako by se smrt rozhodla ji povolat a on ji nemohl oživit. Odjela na krátkou návštěvu k rodině. Jade zůstal s ním. Rodiče Rebeky neměli Jeffa moc rádi a neviděli u sebe rádi ani Jade. Zahynula s dalšími dvaceti lidmi při zemětřesení.

Vynesl její tělo na povrch země na žádost Jade, aby byla s tatínkem. Nemohl mu nic odmítnout. Lord Kirin zaregistruje starší pár. Podá jim ruku a potom ji stáhne.

„Ten chlapec půjde s námi.“

Kirin se zachmuří. Ti lidé se mu nelíbí. „Jmenuji se Kirin a …“

„Rebeka byla naše dcera. Jade patří do naší rodiny.“

Lord Kirin, který má chlapce v náručí ucítí pevnější sevření paže. „Jade patří sem. Postarám se o něho.“

„Jestliže nám ho nedáte, půjde to k soudu. Nemáte na něho nárok a my jsme jeho nejbližší příbuzní.“

Kirin si je prohlédne, aby viděl, co je soud. Aha něco podobného, jako když on rozsuzuje spory. „Jade s kým chceš jít? Chceš zůstat u mě nebo jít s těmi lidmi?“

„Oni jsou mocní. Tatínek to říkal.“

„Jen chci vědět, s kým chceš zůstat.“

„S tebou,“ šeptne a skryje obličej do vlasů.

„Myslím, že je rozhodnuto. Pokud chcete o něj bojovat, můžete, ale popravdě nemáte šanci.“ Už dávno zjistil, že stejně jako u nich jde jen o sílu, peníze a moc. „Nedostanete ho. Jestliže chcete, zaplatím ho vám.“

„Cože?“ pohoršené výrazy, ale v myšlenkách…

„Adresu znáte. Prosím raději dopoledne, když chlapec je ve škole.“ Otočí se a odchází. S Jade nastoupí do auta.

„Kirine, oni jsou silní.“

Lord Kirin ho pohladí. Rád se ho dotýká, a kdyby nebyl dítě… „Jsem silnější.“

„Maminka odešla za tatínkem, že.“

„Ano. Jestli chceš plakat, můžeš.“ Už poznal, že slzy přinášejí lidským bytostem úlevu. U nich je to spíš vybití vzteku.

„Nemohu.“

Dospěl jsi Jade. V jednom jediném okamžiku jeho oči zestárly. Posmutní. Nemělo by se to stát. Cítí jeho ruku na své a je mu dobře. Udělá vše proto, aby byl Jade šťastný.

Ten večer odešel do své říše, tak jako předtím.

„Aenale, opatři mi malého gara.“

„Cože? Snad ho nechcete… Lorde Kirine, to je proti…“

„Odmlouváš?“

„Ne.“ Sklopí hlavu.

„A sežeň nějaké… Ne najdu to sám, ale potřebuji nějaké platidlo.“

„Pane, Lorde Kirine, mohu vědět, co se stalo?“

Lord Kirin na něho shlédne a otevře mysl. Věrný služebník bez jediného odstínu zrady. „Nemůžeš,“ rozhodne se. „Jen mi zařiď, co potřebuji.“ Otevře křídla. „Proletím se.“

V té druhé zemi, křídla nepoužívá a chybí mu to.

Současnost

Opatrně ho uloží do postele a sedne si k němu. Nakloní se a dotkne vlasů. Nemá odvahu o nic víc žádat. Nemá odvahu mu říct, že před osmi léty viděl, že spolu budou. Možná, že Vidění nebylo pravdivé.

Před půlrokem domu Jade přivedl dívku s vlasy černými jako půlnoční stíny.

V šoku se na nic nevzmohl, jen pozoroval červenajícího Jade. Měl pocit, že vše se rozprsklo na tisíc střepů. S prázdnou myslí sledoval dívku naklánějící se k Mustafovi, černému gar, kterého mu daroval po smrti Rebeky. Gar má dar tišit bolest. Jeho huňatá srst a modrý pohled stejně jako vrnění vyvolává klid a mír.

Jade si ho ihned zamiloval a teď se jim doma rozvaluje na podložce třicetikilový gar. I on ho má rád a občas s ním chodí ze světa do světa. Žije v obou světech. Je zajímavé, že gar nepotřebuje měnit podobu. Přes den a v noci je ve své říší a odpoledne a o víkendech je s Jeffem.

Nikdy mu neřekl kým je.

Hladí mu líce a přemýšlí, jestli uhodl, kdo byl tím monstrem v parku. Lidé je tak nazývají. Od té doby, co žije ve dvou světech, poznal toho dost. Rodičům Rebeky zaplatil za chlapce a pozoroval, jak roste. Žil vedle něho a miloval ho a Jade snad ho měl taky rád. Nikdy se nedovážil proniknout do jeho pamětí, aby zjistil, co k němu cítí.

Možná poprvé v životě se bál.

Stále se bojí a vše je ztraceno. Až se osamostatní, odejde. Nechápe svoji touhu být s tímto smrtelníkem.

Zasténání a potom výkřik. Uhne se před jeho hlavou. „Kirine?“ vydechne Jade, když ho pozná.

„Ano.“

„Co tady dělám?“

„Nešel jsi domu a tak jsem tě šel hledat. Kolikrát ti mám říkat, že nemáš jezdit přes park. Dojdu pro kolo. Není ti nic?“

„Ne je to v pořádku. Omlouvám se, chtěl jsem být brzy doma. Zřejmě se mi něco špatného zdálo.“ Kouzelně se usměje a zelené oči na něm důvěřivě spočinou.

Nic nezjistil. Nedošlo mu, kdo je ten druhý. Na druhou stranu je rád, ale chtěl by vědět – Bál se ho? „Co se stalo?“

„Nic.“

Lord Kirin nic neřekne a vytratí se. Vyzvedne kolo, vyjde s ním nahoru a ponechá na chodbě. Musí domu zjistit, kdo na něho poslal obratný zlodějský Stín. Zastaví se ještě u lůžka Jade. Zhasne lampičku. „Dobrou noc.“ Poslední dobou je pro něj stále obtížnější být s ním a nesevřít v náručí, nezahrnout ho projevy lásky. Trpělivost se k němu moc nehodí, ale může si dovolit malou slabůstku.

Jade se nehýbe a tiše pozoruje temný stín, který prochází v ložnici. Nikdy mu nevadilo, že za ním chodí a stará se o něho. Zhasne světlo, upraví pokrývku, postaví skleničku s vodou na noční stolek. Bylo to odjakživa a on by chtěl, aby to trvalo léta.

Vybaví si park. Bylo to jako z jiného světa. Monstrum z děl fantasy autorů a potom ten mizící meč. Všechno je to v něm vyryto s dokonalosti diváka, přihlížejícího tomu teď. Jenže od té doby uplynulo kolik… tři hodiny. Pamatuje si chvíli, kdy k němu přišel, dotkl se a on pocítil nával touhy a potom si nepamatuje nic. Co se stalo, proč k němu byl podivně přátelský a k tomu všemu na něj křičel, Utíkej. Známý hlas a přitom ho nikdy neslyšel, ale ten tón… Potřese zoufale hlavou. Cítí, že skoro to má a potom se to ztratí. Jako když chce prostrčit ouškem jehly nit a ona tam nejde, nebo jako když má kluzkou rybu ve svých rukou a ona mu uniká, protože ji nemůže zachytit.

Naslouchá zvukům a potom si uvědomí, že nezaslechl klapnutí dveří. Ale v bytě není. To už ví. Vyleze z postele a svleče se. Nahý projde byt. Je mu to jedno. Hledá Kirina. Kam mohl zmizet? Věcí tu stále má. Povzdechne si a napije se připraveného džusu.

Většinou tu mají paní na úklid a na vaření. Bydlí těsně vedle nich. Neví, jak to Kirin zařídil, ale ví, že je nesmírně bohatý. Nikdy ho neviděl odcházet do práce, ale možná má firmu? Vlastně neví o něm nic. Bydlím vedle cizince a nevadí mi to. Odloží skleničku a jde se raději zachumlat do pokrývky.

Kým je vlastně Kirin? Vybaví se mu vzpomínka, ale než ji zachytí, usne.

„Aenale!“

„Lorde Kirine!“ Zuří. To je špatné pro všechny. Co se tam stalo? Nelíbí se mu Lordovo procházení do toho druhého světa a jeho Stín, který za ním tajně vyslal, ještě se nevrátil, i když tu na něho čeká.

„Aenale, otevřeš se mi, že.“

Aenal zbledne. „Já to byl, pane. Já vyslal ten Stín.“ Padne na kolena a čeká na ránu. Poslední…

„Proč?“

Proč? Zamrká. Lord Kirin, od té doby co se vrátil z té druhé strany je laskavější, klidnější a tolik už nevrhá předměty. Co se tam děje? „Jen jsem se o vás bál.“

„A chtěl vědět proč, že. Na to ti nemusím ani číst myšlenky. Jen mi řekni, proč na mně zaútočil.“

Aenal prudce zvedne hlavu. „Lorde Kirine? To to… není možné! Jen měl…“

Lord Kirin pozoruje jeho zděšení i jeho pohled na sobě. „Jsem v pořádku, pak kdo?“

Aenal si uvědomí, že je ještě naživu.  „Přísahám, že sloužím věrně. Stín jménem Barsy měl zjistit, kam chodíte a jestli je vše v pořádku. Čekám na něho už tu nějakou dobu. Prosím, popravte mně. Zklamal jsem“

„Ne. Ty mi zjistíš proč!“

„Ale jak, když je mrtvý?“

„To je tvoje věc. Máš čas do úsvitu, potom se připrav.“ Aenal ho pozoruje při rozpínání křídel. Zároveň změní oblečení. Mávnutí křídel a je pryč. Neměl by odcházet do toho druhého světa, ale co se tedy přihodilo? Barsy pro něho pracuje už dlouho a znají se. Dosud byl mu věrný. Vstane a spěchá přepychovými pokoji v odstínech černých a zlatých k sobě do pracovny. Zkontroluje, jestli je všechno v pořádku a potom se vydá dolu do města. Temně zelená obloha s dvěma měsící ozařuje cestu.

S pláštěm zastiňující obličej vkročí do hospody, kde hlasy ihned utichnou a zároveň se jeho přítomnosti rozproudí. Vyhledá skupinu Stínů tiše sedící v temném koutě před sebou každý se zpola dopitou sklenici.

„Zdravím.“ Klouže zrakem po přítomných. Pro někoho jen Stíny bez tváře, bez jména, ale on je svede rozlišit. Ztuhne, když si uvědomí skoro poslední tvář. „Barsy neutíkej! Máš to zbytečné a ty to víš!“ Ostatní Stíny vycítí, že něco je v nepořádku a tiše zmizí v hlubinách temnoty vyhýbajíc se dotekům světla. Zůstane jen Barsy. „Tak povídej, kdo?“

„Nevím,“ zachuchlá tichým hlasem. „Zajal mně ve světle a nemohl jsem se hnout.“

Aenal stiskne rty. Stíny nemiluji světlo a většinou jim těžce ublíží. Pochopí zbytek Stínů, co tu byli.

„Oni tě tu léčili, viď.“

„Ano Aenale. Hned bych přišel. Promiň mi to.“

„Nevadí. Nic nevíš, maličkost…“

„Ne. Jen podivný skřípavý zvuk. Nevím, co to by mohlo být. Budeš potřebovat ještě mých služeb?“

„Zatím ne.“ Zvedne se a spěšně vyjde z hospody. Noc pokročila, úsvit se blíží a on má málo času. Zazubí se, když kolem něho se seskupí skřeti. „Račte pánové. Mohl bych prosit jednoho po druhém? Ne? Nevadí.“ Natáhne ruku a vypustí ohnivou koulí. Uličkou se nese řev zraněných. Aenal chytne posledního pod krkem a drží. „Kdo?“

„Nevím,“ sáhnutí za kabátec a na zem se snese váček. „On!“

Aenal pochopí a odhodí skřeta. Opatrně sebere váček. Možná Lordu Kirinovi se podaří zjistit kdo. S hrůzou zpozoruje vstávání slunce a měnící se oblohu do jasné zeleně. Zastaví se a nechá na tvář dopadnout paprsek. Je mrtvý. Projde stráží, která ho udiveně pozoruje a pokračuje do vnitřních komnat svého vládce.

„Lord Kirin?“

Odešel. „Ne!“ zakřičí Aenal. Co když se ho někdo pokusí zabít? Co má dělat? Sevře rty a otevře dveře do komnaty, kde stojí Dveře stínů. Dotkne se jich a drápem se řízne. Na rám skanou kapky krve. Dveře se otevřou a on se octne v černé temnotě. Neví, kde je dole, nahoře, střed. Pocit beztíže a prázdnoty ho drtí. Čerň pohlcující sama sebe. Uzří slabé světélko a dotkne se ho rád, že ho vidí.

„Kirine, tak odpoledne.“

Lord Kirin ho pohladí a zavře za ním dveře. Měl bych se přestat chovat, jak roztoužený kluk a k tomu Aenale ho zradil. Prudce se otočí a zároveň vytasí meč. Výhružně zavrčí a Mustafa se přikrčí v koutě místnosti.

„Lorde Kirine… Oh?!“ udiveně se rozhlíží a potom si vzpomene, v čí přítomnosti se to ocitl. Padne na zem a před sebe položí váček. „Nesplnil jsem váš úkol, já prosím buďte milosrdný!“

Lord Kirin se špičkou boty dotkne váčku. „Co je to?“

„Barsy je živý. Tamten Stín byl někdo jiný. Zajali ho ve světle a pak mně napadli skřeti. Někdo jim zaplatil tímto váčkem.“

„Proto jsi přišel pozdě. Měl by ses změnit, když už jsi tady.“ Aenal nemůže tomu uvěřit a pohlédne na svého pana. Ihned si změní oblečení, ocas zmizí a zatáhne uši s drápy. Zůstanou jen fialové vlasy a stříbřité oči.

V tom se otevřou dveře a Kirin s Aenalem ztuhnou.

„Za…Oh… Máš návštěvu.“ Jade hledí na nádherného muže. Nikdy takové oči neviděl a ty vlasy, jsou pohádka sama. Kouzlo obestírající fialkové květiny na úpatí hor. Polkne a sklouzne na Kirina. Přerušil je. Zardí se a rychle vpadne do svého pokoje, vezme sešit a vyběhne ven.

„Lorde Kirine…“ neví co říct. Ten mladík se zlatistými vlasy mu připomíná Severní Anděly.

„Takže jsi ho viděl.“

„On je vaším a já mu nevzdal úctu. Prosím takové chyby, já se omlouvám, ne můj život je ve vašich rukou. Netušil jsem…“

„Dost!“ ho zarazí. „Není mým druhem.“

„Cože? On vás odmítl, ale díval se na vás… Omlouvám se, Lorde Kirine, to je tou situací.“

„Aenale raději mlč a půjdeme zpět. Bojím se tady použít sílu.“ Vejdou do otevřených dveří krví Aenala a uprostřed se promění do svého pravého já.

Kdo byl ten nádherný muž? Krásný až to bolelo a Kirin se na něho díval… Jak vlastně? Zasténá a nejraději by kolo odhodil a nikam nejel. Chce, neví, co chce. Poslední dobou, vlastně od té doby, co přivedl si Susan domu, klade si otázky, proč? Proč najednou úchvatná černovlasá přítelkyně ztrácí vedle Kirina svůj lesk, úsměv není tak zářivý, vlasy hebké a ruce neobratné. I s garem se mazlí neobratně a jeho pocity jsou jak na houpačce.

Políbil ji v průchodu a měl pocit, že je to špatné, že ten polibek je nedokonalý a něco mu v něm chybělo. Přináší mu to smutek a otázky. Přitom je krásná a všichni kluci mu ji závidí. Ví, že by ho nejraději uškrtili, že jim Susan vyfoukl, ale on se ptá, proč není spokojený.

Usedne do lavice a otevře sešit. Bouchnou dveře a potom zaslechne hlas. Je jiný a přece vidí stát na stupínku svého učitele biologie. Chce být jako jeho otec doktorem a léčit lidi.

„Omlouvám se, ale trochu jsem nachladl. Nešvár naší civilizace…“ a Jade ho přestane poslouchat. Ten hlas, uchopí ho a táhne ho k sobě. Ten hlas v parku toho démona, protože jiné slovo nemá, byl Kirin.

Ne není to možné. Hloupost, ale čím dál si je jistější. Kirin a démon? Ten laskavý muž, který o něho pečoval, když ležel doma s horečkou? Ten veselý muž, který si s ním o víkendech chodil hrát do parku? Kdo je? Čím je?

Dnes večer se bude ptát a snad pozná pravdu. Jenže co když mu neřekne nic? Očima sklouzne na zátylek Susan. Černé vlasy svázané červenou stužkou. Usměje se a v duchu ji rozvazuje. Ztuhne, když si uvědomí, že v představách rozvazuje mnohem delší vlasy, hebčí a černější než cokoliv kdy viděl. Tma pohlcující světlo. Potřese hlavou a v tom se Susan otočí.

Je mu podobná. Jemu - Kirinovi. Zadrží dech, když si začíná uvědomovat pravdu.

„Pane Price, zřejmě jste dnes tu jen tělem. Mohu vědět, kde se toulá váš duch?“ Šťouchnutí do lokte.

„Omlouvám se, pane profesore. Už budu dávat pozor.“

„Jen kvůli vašemu otci…“  Kirin je tu jen kvůli otci. Vyprávěl mu o slibu, který mu dal. Je s ním jen kvůli tomu. Zesmutní a do bloku si čmárá nesmysly. Vždy ho měl rád…

„Ahoj. Přišel jsi pozdě!“ vytrhne ho z přemýšlení hlas Susan. Prohlédne si ji. Proč jsem s ní chtěl chodit? Nechápe to. Na tvář mu přistane polibek a ruce ovinou kolem krku. „Půjdeme později na oběd?“

„Susan, já, nemohu. Promiň.“

Zpozoruje, že spolužáci zpozorní a přesunou se blíž k němu.

Tak ty mi dáváš kopačky? Pomyslí zuřivě Susan. To si vůči ní ještě nikdo nikdy nedovolil. 

Jade zrudne.

„Milý Jade, je to směšné jméno vhodné jedině pro holku, rozcházím se s tebou. Nevím, co jsem na tobě viděla. Holky jdeme!“ pyšně jako královna odkráčí, ale Jademu kupodivu se ulehčí.

„Upřímnou soustrast,“ řekne Jeff a přisedne si.

„Neklapalo nám to!“ mávne rukou Jade. Je rád a cítí se volný jako pták. Co tomu asi řekne Kirin? Ví, že se mu Susan nelíbila a Mustafa ji trpěl jen kvůli němu.

Vydrží do poslední přednášky a hned po skončení jede na kole domu. Těší se, až uvidí Kirina a pak si vzpomene na dlouhovlasého muže s podivnýma očima. Nálada mu prudce poklesne. Odkud se tam asi vzal, ho napadne. Něco mezi nimi je a on se bojí odpovědí.

„Jsem doma!“ Rychle nakoukne do pracovny, do druhého pokoje, ale byt je prázdný. Zřejmě ještě nepřišel. Otevře u sebe v pokoji okno a lehne si. Nechá se ovívat vánkem a hýčkat slunečními teplými paprsky. Na rtech se mu usadí úsměv. Natáhne ruku a tiše si pustí hudbu. Usne unavený a zneklidněný otázkami, které mu víří v hlavě.

Lord Kirin unavený z pátrání po vetřelcích Aenala vejde Dveřmi stínů do pokoje. Ihned vycítí Jadeho. Přejde k němu a hledí na něj. Dospěl a on si to neuvědomil. Stále v něm vidí chlapce, kterého doprovázel životem. On nesmrtelný vládce z jiného světa. Vlasy dorostly. Je zvědavý, jestli si je nechá ostříhat. Výraz je klidný a na rtech rozkošný úsměv. Natáhne ruku a pak si k němu klekne. Jednou jedinkrát… skloní se a dotkne se rtů.

Nevinnost i žár se ho dotknou. Nevnímá jejích strukturu, jejích teplo i prohnutou křivku v úsměvu. Vnímá jen horko svého těla, touhu a chtíč, který se mu rozlévá žilami. Pulsuje a žádá naplnění.

Jemné zamumlání a odezva. „Kirine?“

Vyděsí se a odtáhne. Spí nebo ne? „Tam v parku ten démon, bytost noci, to jsi byl ty.“

„N…ne,“ zachraptí.

Smích. Vědoucí. „Ale byl. Nelži.“ Lord Kirin se z ničeho nic dívá do nádherných zelených oči. „Dnes jsem si to uvědomil. Kdo jsi nebo čím jsi? Jaký s tebou měl vztah můj otec a co ten muž?“

„Jaký muž?“ vstane. „O žádném nevím. Nikdo kromě tebe není.“

„Ten z rána. S dlouhými fialkovými vlasy a stříbřitýma očima. Co s ním máš?“ Žárlím?!

„Nic, ti říkám. Jsi jenom ty.“

„To není pravda. Proč mi, Kirine, jen lžeš? Proč?“

„Nelžu ti. Je to jen služebník.“ Otočí se. Jade sedí na posteli a upřeně ho pozoruje. „Už jsem ti řekl, jsi jenom ty.“ Řekne podrážděně.

„Jenom já…“ se nese pokojem, v kterém slunce tančí svůj tanec. Je teplo a dovnitř zalétá ruch z ulice i teplo. Vánek umlkl. Neví, co říct. Přitáhne si polštář. „Co pro tebe znamenám? Proč jsi se mnou?“

„Slib otc…“

„Já vím. Slib otci,“ řekne stejně podrážděně, jako Kirin před chvilkou. „Rozešel jsem se Susan,“ prohodí a pátravě si prohlíží Kirinův obličej. Kamenná tvář. Povzdechne si.

„Nechci tě už nikdy vidět.“

„Cože?“ Kirin k němu udělá krok. „Proč?“

„Protože nechceš mi říct pravdu. Vím, že tím démonem jsi byl ty. Lžeš, lžeš a lžeš!“ křičí a po tvářích mu sklouznou slzy. Copak se mu ten polibek jen zdál? Byly to snad jen odraz slunečních paprsků, které se dotkly jeho rtů?

„To není pravda!“ zařve Kirin a chytne ho za ruce. „Jsi pro mě vším!“ Povalí ho na postel a dotkne se rtů. Zuřivě ho líbá, zatímco ho drží za ruce.

„Lorde Kirine… Oh, u andělů. Omlouvám se!“ Aenal práskne dveřmi. Tak za tohle ho čeká pomalá smrt. Přerušit Lordovy námluvy. Je smolař, hořce si přizná.

Lord Kirin přestane a pozoruje zelené oči Jadeho. Objeví se v nich nesmělý úsměv a potom Jade pozvedne hlavu a dotkne se rty Kirinových.

Lord Kirin se zvedne.

„Lord Kirin?“ zašeptá Jade.

Lord Kirin pohlédne na Jadeho. Mohl by si k němu lehnout a vzít si ho. Milovat se s ním, ale ve vedlejší místnosti čeká Aenal. Udělá krok vzad.

„Kirine!“ zastaví se s rukou na klice a pak ji zmáčkne.

„Aenale!“ zařve. „Jsi mrtvý!“

„Já vím, můj pane. Nezasloužím si žít.“

„To tedy ne.“

„Proč má být mrtvý?“

„Ty se do toho, Jade, nepleť.“

Jade ve dveřích hledí na toho nádherného muže z rána ležícího před Kirinem. Co spolu mají? Lord Kirin? Služebník? Opravdu?

„Běž do pokoje.“

„Nepůjdu, dokud mi někdo neřekne, co se děje. Chci být s tebou.“ Chytne ho za ruku a drží. Aenal by se nejraději hanbou propadl. Kam se má schovat?

Lord Kirin mu vytrhne ruku. Proč zrovna teď, když se kolem něho stahuje síť intrik a kdy ho chtějí sesadit z trůnu? Je sice nesmrtelný, ale ne proti zbraním. „Aenale jdeme a vstaň. Jade běž do pokoje. Tohle není pro tebe.“ Povzdechne si, když uzří tvrdohlavý pohled. „Až se vrátím, slibuji ti, že vše vyjasním.“ Zaváhá a chytí ho pod bradu. Krátce ho políbí a potom ho popostrčí do pokoje. Zavře dveře a s Aenalem zmizí do svého světa.

„Zapomněl ses proměnit!“

„Omlouvám se,“ řekne nešťastně.

„Takže co je?“

Aenal poodstoupí. „Lorde, můj pane, musím, omlouvám se…“ vytasí meč a rozpřáhne se.

„Pitomče!“ tiše pronese Lord Kirin a promění se. Jedním pohybem mu rozetne hruď a odhodí ho do kouta. Tu bolest ze smrti si ponese po celou dobu.

„Tamasi!“ zařve rozhořčeně. Udělal jsi chybu. Velkou chybu, otče. Nikdo by se neodvážil tohle udělat kromě tebe.

„Synu co je?“ sklouzne na mrtvé tělo. „Pitomec.“

„Proč?“

„Nepatříš už mezi nás. Někam utíkáš a trůn si nezasloužíš. Tvoje místo je zde.“

„Ty o tom Tamasi nerozhoduješ. O tom rozhoduje trůn. Kdo na něj usedne a kdo ne a trůn mně neodmítl!“

„Odmítl, neodmítl. Je čas změnit stav.“

„Zatoužil jsi po moci, kterou ti prostřednictvím něho dávají Bozi?“ začne se smát. „Prahneš po nesmrtelnosti?!“ Sáhne si na hruď a v  rukou se objeví meč. Drápy obemknou hrušku meče ozdobenou podivným kamenem. „Není o co stát, otče! Měla ti stačit moc, kterou jsem ti daroval!“ Napřáhne a mávne.

„Nemůžeš vyhrát, Kirine.“

„Jsem Lord Kirin! Zapamatuj si to a ty, i když jsi můj otec, jsi jen mým poddaným!“ Švihne mečem. Palácem se rozlehne řinkot mečů a smrtelný tanec dvou temných bytostí.

„Rassi oživ Aenala! Je v Komnatě dveří!“ křikne na učeného, kterého si ponechal v paláci. Muž s liščím ocasem a zelenýma očima přikývne. Promění se v rezatou lišku a kličkuje ke dveřím.

„Měl jsi to tak nechat!“

Tamas se zachechtá a švihne mečem. Lord Kirin soustředí do meče svoji sílu a meč otce praskne. Meč ve své pouti pokračuje. Lord Kirin se podívá na mrtvého.

„Vystrojte mu pohřeb.“ Rozkáže, obrátí se a jde do Komnaty oživení. Vstoupí. „Včas?“

„Ano, pane. Ještě jsme to stihli.“

„To jsem rád. Trošku jsem se unáhlil.“

„A váš otec?“

„Je mrtvý. Zařiďte mu obřad. Ihned, jak se Aenal probudí, pošlete ho za mnou, ano.“

„Rozkaz.“ Lord Kirin schová meč a povzdechne si.

„Pane, Lorde Kirine.“ Zastaví ho hlas Rasse.

Obrátí se k němu a čeká.

„Neměl byste tam chodit. Vyvolává to neklid a,“ rozpačitě švihne oháňkou.

„Už to dlouho nebude trvat. Možná.“ Vyjde z Komnaty oživení a kráčí ke Dveřím stínů. Musí se rozhodnout, kam patří. Jestli sem, nebo do toho druhého světa. Obě dvě země ho k sobě táhnou. A jestli bude souhlasit s ním žít? Rozedře si zápěstí, které se ihned zahojí a dveře pohltí drobnou krůpěj. Vejde a vyjde jako člověk. Otevře dveře do ložnice a překvapeně vyhekne, když se mu kolem krku ovinou ruce a tvář má zasypanou polibky. Odtáhne se a pohlédne do červenající tváře.

Co má udělat? Má zanechat trůn? Je zatím třetím nejdéle žijícím vládcem země a Arranie se těžko vzpamatovává z rychlých bezvládí před ním.

„Jsem Lord Kirin a jsem vládcem říše Arranie a Temných bytostí. Není na této zemi.“ Posadí ho na postel a sám usedne do křesla. „Tvého otce jsem potkal, když jsem mimoděk prošel bariérou a ona ze mě vysála veškerou moc. Nabídl mi pomoc a útočiště. Když jsem odcházel, slíbil jsem, že se o jeho rodinu postarám. Nemyslel to vážně, ale slib vládců Arranie je závazný. Našel jsem způsob cestování mezi dvěma světy, aniž bych přišel o svoji moc. V tom parku jsi viděl mně a Stín, který vyslal někdo, kdo se mně chtěl zbavit a dosednout místo mě na trůn.“ Pohledem něžně klouže po zlatých vlasech, zelených očích, štíhlé žádoucí postavě.

Jade má pocit, že slyší nějakou fantasy povídku, a kdyby to neviděl na vlastní oči…

„A já? Co s tím mám společného? Proto jsi stejný? Pořád vypadáš na dvacet. Nikdy jsem si neuvědomil, že jsi stále stejný.“

„Ty? Všechno. Kvůli tobě tu zůstávám. Když dosedneš na trůn, získáváš prostřednictvím bohů nesmrtelnost, dar myšlenek a dar vidění. V den, kdy jsem tě uviděl, poznal jsem, že bys mohl být mým…“

„Nástupcem?“

Kirin se pobaveně zasměje. „Ne. To ne. Nástupcem…“ začne se smát. „Spíš milencem, druhem, životním partnerem. Ano to nejlépe vystihuje to, co jsem viděl. U nás se lidé,“ pobaveně se usměje, „neberou. Svazují se do svazků a kdykoliv z něho mohou dobrovolně odejít. Mohl bych mít tucet milenců, ale je jen jednoho životního partnera.“

„Jaké to tam je?“

„Jiné než tady. Nebezpečnější, protože vládneme sílou magie. Svět fantasie. Aenal je mým služebníkem. Před chvíli jsem ho zabil za to, že nás vyrušil.“

Jade neví, co říct. Mluví pravdu nebo si z něho dělá legarcí? Zaťukání.

„Pojď dál Aenale a nech si svojí podobu.“

Aenal překvapeně zastaví svoji proměnu a vejde dovnitř.

Jade k němu stočí zrak. „Bože!“ unikne mu.

Aenal ihned poklekne. „Pane, Lorde Kirine, je mi to velmi líto.“

„V pořádku. To je Jade.“

„Můj pane, jsem vaším oddaným služebníkem.“

„Ať toho nechá!“ přikáže mu.

„To nejde, pane. Musím vás oslovovat dle protokolu.“ Smete jeho snahu Aenal. „Vrátíte se s námi, pane?“

„Nevíme, jak zareaguje na to, co je tam, Aenale.“

„Aha. Je mi to líto, Lorde Kirine.“

Jade rychle přemýšlí a vstane. „Já to chci zkusit. Chtěl bych s tebou být…“

„Aenale?!“ zavrčí výhružně. Dveře jsou opět zavřené.

Včas, pomyslí si Aenal a posadí se do křesla. Ušklíbne se. Proboha v čem to jeho pán bydlí? Měl by ihned nově vybavit byt. Je ošklivý a nepatří k vládci Arranie. Koberec, ach pane, vědět to dřív. Zachmuří se a potom s úlekem vstane. Dveře stínů se otevírají! Zavrčí. To ne. V rohu se zvedne Mustafa a vycení tesáky.

Lord Kirin zvedne hlavu, když zaznamená změnu stavu. Dveře stínů se otevírají. Kdo se odvážil a potom si vybaví úsměšek svého otce. „Tamasi, ty proradný zlovolný hade!“ promění se a vytáhne z těla meč. Prudce otevře dveře.

Jade rozpačitě sleduje proměnu. Je zvláštní, ale nebojí se ho. Jde za ním.

„Vítám tě, Tamasi!“

„Synu. Tak to je svět, který navštěvuješ?“

„Co tu chceš?“

„Uzavřít tento svět.“ 

„Aenale, chraň Jade. Mustafo…“

„Jak si přeješ, pane.“ Začne boj a na pokraji mysli, Kirin zaznamená otřesy. Zemětřesení.

„Lorde Kirine, musíme odtud pryč. Příliš síly!“ křičí Aenal.

„Otevři dveře!“ zavrčí a tne.

Aenal opustí Jade a přejde ke dveřím. Kapky krve mizí a Jade uzří černý čtverec a potom nic. Všechno v něm vybuchne oslepující bolestí. Chytne se za hruď a pak už nevnímá nic.

„Ne!“ zařve Lord Kirin a jednou ranou smete Stín následující věrně Tamase. „To nedovolím! Dovolil sis moc!“ Soustředí moc a švihne. Je mu jedno, že se vše kolem boří.

Tamas zakřičí a zmizí, když se jeho hlava oddělí od těla. „Jade!“ Lord Kirin se vrhne k tělu Jade.

„Mrtvý.“

„Vím!“

„Lorde Kirine. Komnata oživení. Můžeme se o to pokusit.“ Tiše navrhne Aenal.

Lord Kirin vezme tělo do náruče a Aenal otevře dveře. Proběhnou palácem ignorujíc všechny. Lord Kirin rozrazí dveře od komnaty. Položí ho do vody.

„Lorde Kirine.“

„Rassi pečuj o něho. Aenale hlídej ho. Pokusím se napravit, co se dá.“

Aenal mlčky přikývne a vytáhne z pochvy meč. Postaví se před ně a sleduje Jadeho. Chápe svého vládce, proč se zamiloval do Severního Anděla.

Lord Kirin zatím projde dveřmi. Rozepne mysl. Raději boří, než staví, ale musí napravit to, co způsobil v této zemi. Napřáhne ruce a položí na podlahu. Dotkne se zemské kůry a vnímá její bolest. Dává ji energii a cítí, že se uklidňuje. V mysli slyší jemné varování. Odešle vzkaz, že to nebyla jeho chyba. Zemí se rozpíná klid. Zvedne se z podlahy. Je rád, že mohl napravit, co Tamas spáchal svoji neuvážlivosti.

Rozhlédne se po bytě a vrátí se do svého světa. Jde ke Komnatě oživení. Vstoupí.

„Aenale, takhle ho hlídáš?“

Aenal se otočí a pak němě ukáže na vodu. Lord Kirin se k ní vrhne a potom se začne smát. V bazénku leží zelenooký mladík s roztomilým ocasem a ušima.

„Myslel jsem, že bude jako Severní Anděl. S dlouhými zlatistými vlasy a bělostnými křídly,“ rozpačitě říká Aenal „a on zatím je…“

„Je garem,“ dodá Lord Kirin. Poklekne a dotkne se tváře. Ucítí jemné vrnění.

„Garové jsou černí, jako noc, on je…“

„Světlý jako ranní úsvit.“

„Kirine?“

„Jade?“

„Je mi divně. Bolelo to. Kde to jsem?“

„U mě v paláci. Vítej doma.“

„Doma.“ Jade se zvedne z bazénku a sáhne si na vlasy. „Aáááááááá!“ zařve a začne se otáčet všemi směry.

„Račte, můj pane!“ Rassy mu podá úslužně zrcadlo.

„Já mám uši! To ne! Nemohu domu!“ vzlykne.

„To je tvůj domov a zřejmě ses změnil stejně, jako já se měnil u tebe doma.“ Jade vrazí zrcátko zpět Rassymu a prohlédne si podobu Kirina. Zaúpí. Jak se sem mohl dostat, nechápe. Jen si přál, aby ho měl Kirin rád.

„Aáááá!“ Opět, pomyslí si Aenal a zemře.

„Idiote. Ty se nepoučíš, že nemáš lézt tam, kam nemáš!“ řekne znechuceně Rassy a vleče jeho mrtvolu ke Komnatě oživení. Poslední dobou ji používá příliš často.

„Musel jsi ho zabíjet?“ optá se Jade a nese k lákavým rtům hrozen vína.

„Musí se naučit, že svého vládce nemá nerušit.“ Políbí prsty a spokojeně přimhouří oči. „Zvykl sis rychle na to, že jsi jiný.“

„Nevíš, že každý smrtelník touží být výjimečný? Mít nějakou schopnost, nad kterou každý užasne? A já mám. Ale co vím, tak na to tady nejsou, zvykli a k tomu se zahazuješ s takovým podivným podřadným garem!“ švihne ocasem a natáhne ruku. Soustředí se a vysunou se drápy.

„Nejsi podivný gar a nezlob mně. Vůbec se mi nelíbí, že chceš tam chodit.“

„Už jsem ti to řekl. Chci dokončit školu a chci léčit. Tolik ti to vadí, můj vládce? Trvalo mi to, že.“ Odmlčí se. „Mám si je narůst dlouhé?“ Zatahá se za pramínek vlasů. „Víš, když jsem si uvědomil, že chci být s tebou, bylo vše jasné a průhledné. Viděl jsem v tobě strýčka, otce, kamaráda a najednou tu byl Aenal a já si uvědomil, že nejsi jen strýčkem, že nechci abys jím byl. Že chci víc a bál jsem se, že ty ne.“

Lord Kirin se pousměje a přitáhne si ho k sobě blíž. „Vadí, ale můžeš si dělat, co chceš a trvalo. Nech si je. Vypadáš v nich roztomile. Hrozně dlouho, počkej, už to mám. Aenal, že.“

Jade zčervená, odfrkne si a zavrní. Je blázen, ale když už se to stalo, co má dělat. Nikdy si neuvědomil, jak moc miluje Kirina, i když k člověku a k dobrému člověku má opravdu daleko. Dotkne se zlatisté pokožky a dlouhých černých vlasů. Navine pramen na prst a přivoní k němu. Temné plameny v očích Kirina se rozhoří pod jeho nevinným dotekem.

„Jsi nenasytný.“

„Kdo je nenasytný?“ zašeptá Jade a přivine se ke Kirinovi.

„Co jsem udělal?“ ozve se Aenal a vstane.

„Co myslíš, hlupáku? Zas jsi vyrušil našeho pána v hrátkách.“ Mrzutě odpoví Rassy.

Aenal zasténá. „Já se to nenaučím. V životě neodhadnu, kdy mám vkročit a kdy ne a teď je to obzvlášť delikátní.“ Oba se otočí směrem ke komnatám lorda Kirina, v kterých zní smích a toužebný smyslný šepot.

Konec