Mečíř z hory Nebeské milosti
1.
Šero pomalu ustupuje slunečním paprskům, které za chvilku dopadnou plnou sílou na poušť, která se zdá nekonečná. Písek jemně šustí pod kopyty malého koníka, který má hlavu schýlenou až k zemi. Zdá se, že neudělá ani krok, ale neustále jde dopředu, jako by ho popoháněla neviditelná síla. Ruka, která nedbale drží uzdu, se ani nezachvěje. I když se zdá, že klidně odpočívá na krku hnědého koníka, ve skutečnosti ji drží pevně. Postava, která sedí na koníkově hřbetě, se zdá být netečná vůči jakékoliv nepřízni počasí.
Paprsky udeří plnou sílou do vyschlé krajiny. Jen občas se objeví kus trsu vyschlé trávy, jako důkaz, že to tu takhle nevypadá pořád. Postava se napřímí. Podívá se kupředu. Vyschlé popraskané rty nic neříkají. Přimhouřené oči pátrají v dálce po obydlí, ale nic tam nevidí. Nakonec se otočí. Sevřou se, když v dálce zahlédne jemné vlnění několika mužů na koních. Uvědomuje si, že jeho kůň už dlouho nevydrží, ale přesto ho pobídne do výhně, které tu slunce připravilo. Koník se pohne. Postava v černých šatech se opět shrbí. Prostovlasý, protože klobouk někde ztratil, odolává slunečnímu kotouči i jeho smrtonosným paprskům. Tvář opálená do hněda se vážně dívá před sebe. Na sobě má jednoduchou černou halenu s opaskem, za kterým má meč. Člověk se ptá, proč ho neodhodí, protože by se koni ulevilo. Kalhoty jsou zastrčené do dlouhých bot. Dál tvrdohlavě jede, i když dobře ví, že jezdci za ním mají lepší koně.
Vzadu za sedlem je přivázán malý tlumok, na který neustále myslí. Musí ho odvézt, tam kam jede. Opět zvedne hlavu. Oči se rozšíří radosti, rty se pohnou v děkovné modlitbě k bohům. Jako vzdálený neskutečný sen se z pouště najednou zvedá vysoká hora. Člověk by řekl, že vyrostla zde zásahem bohů a nebyl by daleko od pravdy. Pobídne koně, jeho tělo se narovná, jako by právě na to čekalo. S očima upřenýma na horu se k ní přibližuje. Neví, zda je to ona, ale starší ve vesnici, kam dojel, mu o ní vykládali. Musí tam dojet za každou cenu protože Yon-hwa si zaslouží, aby ji pomstil. Jeho jediná skutečná láska, jeho květ života byl zhašen nelidskýma rukama démona Guyamoa. Nemůže ji pomstit, ale našel cestu jak vraha usmrtit. Je to jeho život, jeho cíl, který si vytkl a jeho povinnost.
Hora se přiblíží, když koník padne na kolena. Muž stihne sotva dostat nohy z třmenů. Chvilku hledí na koně, který zde leží. Odváže vak, vynadá z něj váček. Nechá ho tam, i vše ostatní. Sebou vezme pouze právě ten váček, který se zdá být velmi těžký a meč. Dotkne se ho, jako by mu přinášel útěchu. Vykročí k hoře, která se zdá být daleko. Vítr i písek mu bičuji tvář a tělo, ale on si toho nevšímá.
Po chvilce se ohlédne, kde jsou jeho pronásledovatel. Zneklidněně si pomyslí, že je nevidí. Ztratili se? Pochybuje, protože stopy jeho koně, jsou velmi zřetelné. Není těžké je sledovat. Vybaví si slova bělovlasého stařešiny, který mu neochotně řekl o této hoře.
* * *
Vyčerpaný tehdy dorazil do vesnice. Dostal napít i misku rýže se zeleninou. Byl rád za to prosté jídlo.
„Starče, řekni mi, kde je hora Boží milosti a v ní božský mečíř?“
„Nic tady takového není, poutníče. Musíš hledat jinde.“
Poznal, že chce lhát. Odložil misku, pomalu vytasil meč. Vesničané se rozprchli před ním jako ptáci před tygrem. „Starče, lžeš. Opakuji, kde najdu božského mečíře? Znáš ho! Vyrábí nejlepší meče na světě.“
„Co uděláš? Zabiješ mě? Můj život končí, nemusím ti nic říkat!“ V tu chvílí dovnitř vešla dívka. Nebyla nijak krásná. Bylo mu to jedno! Před očima se mu mihla jiná krásnější tvář. Přitáhl si ji k sobě a přiložil ke krku meč. „Ona ne, starče. Chceš mít její smrt na svědomí?“
„Dědečku…“
„Pusť ji, poutníče. Řeknu ti, kde najdeš horu Božské milosti, ale pak odtud rychle odejdeš. Pošpinil jsi posvátné pohostinství.“
„Kde ho najdu? Nic jiného mě nezajímá.“
Stařec vyšel před chatrč. Natáhl ruku s holí. „Tam tři až čtyři dny jízdy na sever. Tam uprostřed pouště je hora Boží milosti. Podle legend tam žije božský mečíř mistr So Yun-ho. Pokud vím, už staletí nikoho nepřijal jak do učení, tak aby mu vykoval meč.“ Pomalu spustil hůl k noze. „Putuješ za vidinami zbytečně. Teď, poutníče, odejdi.“
„Jdu.“ Odešel z vesnice, která ho pozorovala seskupená na malé návsi. Vyrazil do pouště v zádech s eskortou, která ho stihala pro krádež.
* * *
Vyprahlými rty, očima přikovanýma k cíli, se zadívá na úpatí, které je coby kamenem dohodil. Otočí se s mečem v ruce. Nedovolí, aby mu vzali poklad, který nese mistrovi. Nadechne se, aby bojoval, když uslyší hřmění. Jezdci na vysokých koní se podívají stejně jako muž k hoře. Netuší co to je, ale nahání jim strach. Koně se plaší. Zvednuté uši, vypoulené oči, nervózně se točí kolem své osy. Jezdci mají plné ruce práce, aby je zvládli.
Muž pohlédne na vůdce. Místo tváře má masku gardisty královské strážce. Jeho kůň stojí klidně, přestože se po celém těle chvěje hrůzou.
„Vrať ukradený předmět. Nepatří do lidských rukou!“ řekne dutý hlas zpod masky.
Ruka sevře váček, který je upevněn u pasu. „Nevrátím to!“ řekne hrdě.
Strážný ho obdivně pozoruje. Je sám proti deseti. Vypadá spíš na vandráka, ale jeho pyšný postoj, sebejistota ho dráždí. Co je zač, že se vzpouzí královským popravčím? Pomalu vytáhne zbraň. Hřmění na chvilku utichne, jako by naslouchalo šelestu vytahovaného meče. Zablýskne se v světle slunečních paprsků. Napřáhne ho, když se zvedne hřmění, obloha se zatáhne. Meč se v ruce zachvěje, klesne k boku koně. Strážný se zachvěje, pohlédne k hoře. Seskočí z koně, který najednou stojí klidně. Zasune meč do pochvy, klesne na kolena a pokorně skloní hlavu.
Muž v černém udiveně to sleduje, napřáhne meč a srazí mu hlavu. Jezdci ožiji. Podívají se na sebe, na mrtvého vůdce. Muž netuší, co se stane, protože přes masky nevidí. Dva sesednou, ostatní s koňmi popojíždějí k němu blíž. Muž udělá krok dozadu, potom další. Najednou zjistí, že má strach. Opanuje ho. Napřáhne proti jezdcům meč, ale udiveně sleduje, že o něj ztratili zájem. Nechápavě pozoruje, jak svého vůdce přivazuji ke koni, hlavu mu dávají do klína. Dopředu popojede muž na vysokém bílém koni. Červená maska strašidelně ve tmě světélkuje.
„Jdi zloději, a nech ti jsou bohové milostiví.“ Otočí se a vezme uzdu vysokého vraníka. Skupina se vzdaluje. Muž zasune meč do pochvy. Nic z toho nechápe. Úlevně klesne na kolena, vzhlédne do výšky. Ze rtů mu skane modlitba. Po nekonečné chvíli se zvedne. Upraví si opasek s mečem, dotkne se váčku u pasu. Má ho a to je důležité. Zbytek není důležitý. Začne šplhat nahoru. Nehty jsou za chvilku polámané, ale nevšímá si toho. Prsty, které se zachycují drobných kamínků, i větších kamenů, jsou rozedřené do krve, ale ignoruje to. Nevšímá si nepohodlí, které se mu dostává. Šplhá dál.
Slunce pomalu zapadá a jeho paprsky ztrácejí na síle, zlatí horu, která plane do dálky jako zlatý jehlan. Poušť se ponořuje do mlčení, stejně jako hora, ale muž i když skoro nevidí, tak statečně šplhá dál. Vycházejí hvězdy jak vzácné drahokamy. Strnule se dívají na snahu muže.
Na chvilku se posadí na kámen. Podívá se dolu, až se mu zatočí hlava z té výšky. Rád by se napil, ale poslední vodu dal koni. Vloží si do úst malý kamínek, ale ani ten nedokáže vytvořit sliny, které by ho osvěžily.
Před špinavou tváří, vlasy slepenými do chuchvalců, objeví se tvář neskutečné krásy. Dlouhé hedvábné vrkoče splývají až k zemi. Smích jak zvonek se vznáší místnosti. Černé oči sklopené k zemi a tváře uzarděné od smíchu. Tělo ohebné jak proutek v hedvábném šatě sedí na polštáři. I on vypadá jinak než teď. Jeho láska Yon-hwa. Její smrt, tak zbytečná… Nedokázal ji zachránit. Proč jen tehdy s ní šel na ten trh? Kdyby ji tehdy nespatřil císařský úředník, stala by se jeho. Nemuselo se z toho nic stát. A on byl bezradný, když přišel rozkaz pro jeho milovanou Yon-hwa. Roztrhl si šat, posypal hlavu popelem. Nabádal jejího otce, svého mistra, aby se okamžitě vzali. Ale on nesouhlasil. Vypravil ji k císařskému dvoru. Bylo to naposled, kdy ji viděl. Byla nádherná, že ptáci umlkali, když kolem prošla. Sledoval, jak zatáhla záclonku za nosítky. Proč jenom?
„Musím dál!“ zašeptá. Udělá krok nahoru, ale noha mu ujede a on sjíždí dolu. Ruka se zachytí kamene. Drží se ho, před očima svou jedinou lásku. Nadechne se a přitáhne se. Kámen je ostrý, zarývá se mu do ruky, až teče krev, ale nevšímá si toho.
„Yon-hwa, pomstím se. Určitě.“ Krok k jeho pomstě je blíž. Otře si tvář. Musí se dostat tam vysoko nad hranici, kde vůbec nevidí. Jde dál. Skály jsou ostřejší, ale zároveň hladší, jako by to nestvořila příroda, ale spíš démon. Pak najednou uvidí schody, malou terasu s nízkým lakovaným stolkem s květy švestek. Lakované křeslo k němu patří jako k dvojčeti. Na stole je zatížený pergamen. Udělá krok k tomu neskutečnému obrazu, ale pak si připomene, proč tu je. Po schodech, vytesaných do skály jde dál. Zastaví se před světlem, které zezdola neviděl. Je tu.
Klesne na kolena. „Božský mečíři!“ zakřičí směle. „Jsem tu!“ Nic. Klesne na kolena, před sebou vztáhnuté ruce. „Čekám na tebe!“
Z vnitřku jeskyně nikdo nevychází, nic není slyšet, ale muž ví, že je na správné adrese. Je unavený. Zavře oči.
* * *
„Pomstím se, mistře!“
„V tvé duši žáku Dong-ohu plane pomsta. Zanech ji. Yon-hwa je mrtvá. Nechci i tebe ztratit.“
Sevře ruce do pěsti. „Je to moje povinnost. Její smrt – tolik zbytečná – nebude. Musí být pomstěna, aby její duše došla klidu. Požehnej mi, mistře – otče.“
Mistr se zachmuřil. „Nikdy ho nepřemůžeš, to snad víš!“
„Přemůžu. Jsem dobrý.“
„Sebedůvěra a tvá pýcha tě zahubí, mu synu, ale jdi, protože vidím v tvých očích, že tě svými slovy nedoradím.“
„Děkuji.“
„Ještě sečkej!“
„Ano, Mistře!“ klečí před ním, hlavu skloněnou.
„Jestliže nebudeš moci ho porazit, pak uteč.“
„Ne.“
Mistr si povzdechne. „Pak věz, že na jihu země existuje hora Nebeské milosti. V ní žije člověk, který ti může pomoct.“
„Jak obyčejný člověk mi pomůže proti démonu? Kéž bych s ní nikdy nešel na trh!“
„Přestaň. Byl to osud. Vzpíráš se mu, ale já to chápu. Není to obyčejný člověk. Koluje mu v žilách božská krev. On je kovář, ale není obyčejný. Ková meče, které dokážou neobyčejné věci.“
„Nikdy jsem o něm neslyšel.“
Mistr přikývne. „Už dlouhá staletí nic nevykoval. Říká se, že meče, které vyková, jsou prokleté, ale já vím, že dokážou porazit jak démony, tak bohy.“
Dong-oh zvedl udiveně hlavu. „Bohy?“
„Ano. Takovou má moc. Teď běž. Udělej, co považuješ za správné.“
* * *
Ve světle jeskyně se objeví vysoký muž. Podívá se na muže před sebou. Nedá na sobě znát, že by ho nějak zaujal nebo naopak pohoršil, i když se od něj šíří pach nemytého těla. Překročí postavu a jen tímto krokem dá najevo, že o postavě ví. V bílém oděvu sejde po schodech dolu na malou terasu. Posadí se ke stolku. Rukou si k osobě přitáhne svitek, který rozevře. Zahloubá se do dvojverší.
Stříbřitá stuha krůpějí tvoří
Elegantní křivku tvých zad.
Odhodí ji. Z úst mu splyne jemný povzdech. Jeho černé očí, v dokonale oválném obličeji, se zahledí na poušť, která je ponořená do mlčenlivého ticha tmy. Štíhle ruce spočívají na lakované desce s motivem rozkvetlých švestek. Na čele, mezi dvěma dokonalými brvy, mu vznikne jemná vráska, protože jeho klid je narušen. Nevzpomíná si, kdy kromě démonů a bohů k němu někdo přišel. Už je to dávno, kdo ho volal u ústí jeskyně. Co asi chce ten cizinec?
Rozhodně vypadá nevábně, když nad ním stojí. Usnul nebo zemřel? Překročí ho, bílé hedvábné kalhoty zavlají a jemně pohladí nehybnou postavu. Vstoupí do své jeskyně. Rozhlédne se po příbytku s ohništěm uprostřed. Vedle u skály je lůžko s hedvábnými pokrývkami, které ho každý večer vítá ve svém náručí. Kolem něj je průsvitná látka, která odděluje jeho soukromí od ostatní místnosti. Podlaha je posetá různobarevnými koberci z dalekého západu. Tlumí jeho kroky, když kráčí k ústí další jeskyně. Shýbne se, protože otvor je velmi malý a úzký. Vztyčí se, když projde úzkou chodbičkou. Ocitne se ve svém království. Mimoděk zvedne ruce k vyhaslému ohništi, které kdysi trvale plálo svou moci. Nechal je dobrovolně vyhasnout stejně jako ve své duši touhu po tvorbě nových mečů. Vzdal se svého umění, protože…
Zarazí se. Už dlouho si na to nevzpomněl. Pátrá v paměti, proč vlastně přestal kovat meče. Vždyť on sám má u pasu svůj výtvor, který stvořil pro sebe jako důkaz svého umění. Prudce se otočí od mrtvého ohně a kovadliny, u které strávil své mládí. Projde nazpět do obydlí. Opět si uvědomí pach špinavého člověka.
Co s ním má udělat? Tak snadno by ho mohl z Hory shodit. Nezůstalo by po něm nic. Díval se, jak setnul hlavu císařskému strážci. Neudělal nic, když se klaněl jeho velikosti i hoře. On tohohle člověka nepotrestá. Ví, proč tu je. Jako mnoho jiných touží po meči. Nikdo nepřišel pro nic jiného.
„Božský mečíři!“
Rozhodne se. Vyjde ven. Dong-oh zamrká, před bělosti jeho oděvu. Zahledí se do dokonalé tváře. Hebký černý vlas ho obtáčí kolem hlavy jako koruna.
„Co si přeješ?“
„Meč!“
Na rtech se objeví krutý úsměv. „Nekovám meče. Odejdi odtud!“ Ukáže rukou dolů. „Odejdi po svých nebo to udělám sám!“
Dong-oh nepochybuje, že má tu moc. Sála to z něj, ale pak si všimne meče po jeho boku. Vykukuje z pochvy jen hruška meče, ale nemůže z něj spustit oči. Neví co je to, ale působí to na něj. Meč, který vykoval! Meč, který dokáže porazit démony i bohy.
„Neodejdu! Zůstanu tu ležet, dokud mé prosby nevyslyšíš!“
„Pak si tu zemři!“ Vrátí se do obydlí. Mohl by jedním vytažením svého meče, ukončit jeho trápení. Neví, proč to neudělal. Na ohni připraví pokrm. Ví, že toho muže musí to dráždit. Jistě je hladový, ale nedá mu ani zrnko rýže. Napije se pramenité vody, jejíž pramen zde je. Ví, že má muž venku žízeň, ale nenabídne mu ani krůpěj životodárné tekutiny. Vezme svitek, do kterého se začte, ale na okraji myslí vnímá toho muže.
Večer vstane, protáhne se. Na moment se před ním zastaví. Ví, že žije, i když trpí. Sejde na terasu, kterou vytesal do skály. Posadí se, když ucítí známou vůní. Usměje se.
„Bratříčku!“ Na rtech se mu objeví úsměv. „Vítej So Sungu-soo.“
„Yune-ho. Kdo je ten člověk, který leží na hoře před tvým obydlím?“ Optá se zvědavě. Jeho oči se laskavě zadívají na svého mladšího nevlastního bratra. Jejích otec se zhlédl v překrásné lidské dívce, která se stala jeho konkubínou. Přestože je bratr napůl člověk, dostal nesmírnou moc.
Yun se zalíbením se dívá na posla nejvyššího císaře nebes. „Sungu, je to obyčejný prosebník, co chce meč. Posaď se na chvilku, nebo spěcháš někam dál?“
Sung-soo si odhrne dlouhý modrý šat s vyšívaným znakem draka - posla nebeského císaře. „Jsem tu na návštěvě. Žádný vzkaz ti nenesu. Proč jeho žádost nevyslyší? Tvým posláním je kout meče.“
Yun přikývne. „Já vím, ale nemohu.“ Podívá se na své ruce. „Od vykutí tvého meče, jako bych ztratil tu moc. Nemohu nic vykout.“ Ví, že lže, protože neztratil ji, ale nechce nic víc bratrovi vysvětlovat.
„Proč mi to říkáš, až teď?!“
„Nechtěl jsem, aby ses trápil. Přinesu něco k pití.“
„Půjdu s tebou. U démonů, ten muž smrdí!“ přikryje si širokým rukávem tvář. Černé na krátko ostřihané vlasy, říkají jasně, že je spíš vojákem než něčím jiným. Na vlasech má modrou čapku – znak jeho úřadu.
„Ani nevím. Nejspíš tu zemře. Ptáci se o něj postarají.“
Sung-soo ho nevnímá, nakloní se nad něj a zvedne mu hlavu. Odporem se mu zkřiví tvář. „Vandrák se stínem temna v duši!“
Yun přikývne. Vejdou dovnitř. Sedí, povídají si, co je nového, dokud Sunga nepovolají. S lítostí se svým bratrem rozloučí. Ve tváří starostlivý výraz, v očích něhu. Je mi líto, že s ním nemůže pobýt déle, ale je vděčný za ten dar, že ho mohl vidět.
„Božský mečíři!“ vydá Cho Dong-oh ze sebe. Je to spíš chraptění, než cokoliv jiného. „Zde, pro můj meč!“ Vezme váček a položí ho k nohám.
Yun se k němu udiveně skloní.
„Železo z nebes. Prosím o meč, který dokáže zabít démona. O meč, který mi vrátí čest. Meč, který dokáže pomstít mou milovanou.“
Železo z nebes. Rozváže váček. Tělem mu projede známý opojný pocit. Zvedne je do výšky, prohlíží je zkušeným okem. Je tu železo, z kterého dokázal by vykovat dva meče, ne jenom jeden. Je dokonalé, protože je nezlomí žádný kov, kromě člověka samotného. Jen on dokáže zlomit svůj meč jim vykovaný.
„Pro pomstu.“
„Ano.“
„Víš, že pomsta ti nevrátí tvou milovanou.“ Opět zaváže kus železa do váčku. Položí mu je do ruky. „Pomsta nemá smysl,“ řekne laskavě. V černých očích se odráží staletá moudrost. Kolikrát viděl ty, jenž sem přišli pro meč, aby se pomstili a jejich stezka skončila smrtí? Nespočet a stejně přicházejí další a další.
Cho Dong-oh mlčí. Nic neříká. V očích mu hoří světlo odhodlání zabít ty, kteří ublížili jeho milované. Neví, co říct. „Miluji ji.“
„Láska!“ odsekne. Prudce vstane. „Tak pomíjivý cit.“ Přemýšlí, jak se ten mladík jmenuje. Hbitým pohybem, že oko sotva poznalo pohyb, vytáhne meč zpoza pasu. Prohlíží si ho. Zamračí se. Je to jeho práce, ale tomuhle muži ho nevykoval. „Odkud máš ten meč?“
Cho Dong-oh, uhne pohledem. Po jeho tváři se rozlije sotva znatelný ruměnec. „Dostal jsem ho.“
„Lžeš! Mého meče se nikdo dobrovolně nevzdá, ale taky slouží jenom jednomu pánovi. Proto je vždy s majitelem,“ říká chladně. „Ukradl jsi ho svému mistru.“ Muž zrudne ještě víc. „Mám pravdu. Mám kout meč pro lháře? Zloděje?“
„Udělal jsem to pro ni!“
„Pro sebe!“ řekne prudce. Vezme meč a jde ho zanést do obydlí. S láskou si ho prohlíží. Meč, jenž kdysi dávno vykoval pro mladého muže, který chtěl jím získat svou lásku. Přišel taktéž s kusem železa, jež spadlo z nebes. Uctivě mu podal na bílém plátně a požádal o meč. Ten meč není stvořený pro pomstu. Patří tomu, jež dokázal milovat víc než svůj život, protože ten kámen získal ze spárů ohnivých žen v hloubi země. Ruce měl popálené plné jizev, ale držel se statečně. Jeden z posledních mečů, které vykoval.
Meči ošetří jeho zjizvenou tvář. Když je spokojený vyjde ven. Muže, který tu opět klečí, toho si nevšímá. Pro něj je teď důležitý meč. Napřáhne ho k nebesům. „So Sung-soo, žádám tě o vracení meče do právoplatných rukou.“ Meč se zachvěje, odpoutá se. Chvilku se vznáší ve vzduchu a pak zmizí. Yun-ho si oddechne. Potom se podívá na postavu.
„Pojď dál, zloději.“
„Přijímáš?“ optá se. Vzhlédne k mečířovi.
Yun-ho zaváhá. „Zvážím tvou prosbu. Ne kvůli tobě, kvůli tomu druhému,“ řekne bez dalšího vysvětlení. „A možná kvůli té duši, kterou nosíš u pasu.“
„Duši, mistře?“
„Ano. Ale teď se pojď vykoupat.“ Trochu znechuceně si ho prohlédne. „Potom se najíš a odpočineš.“ Pokyne mu rukou k jeskyni. Cho Dong-oh vstoupí dovnitř. Má pocit, že není v jeskyni, ale v paláci. Dokonce i světlo je zde jasnější. Udiveně kolem sebe se rozhlíží, ale potom padne na kolena a opět mu podá váček s železem.
Yun-ho ho přijme. „Běž tamtudy.“ Pokyne k těžkému závěsu. Muž se prkenně zvedne. Jde, kam mu ukázal. Yun-ho ho pozoruje se smíšenými pocity. Už je to dlouho, co ho někdo navštívil. Vlastně kromě jeho bratra sem nikdo nechodí. Projde úzkou chodbičkou do hlubin jeskyně. Vybalí kámen z váčku a položí ho na kovadlinu. Cítí jemné vibrace z kamene, které mu říkají, co má dělat. Má svou duši, která chce být ukutá do určitě podoby, ale on ji zatím nevidí. Neví, jak dlouho před ním stojí, když zaslechne šramot z vedlejší místnosti. Otočí hlavu.
„Sem nikdy nevstoupíš,“ řekne hlasitě. Stín v chodbičce zaváhá, potom začne couvat pryč. Yun-ho se jemně zamračí, vezme plátno a kov z nebes přikryje. Hlavou mu víří možnosti, ale aby ukul meč, který má, potřebuje jedno. Poznat mladíka, který sem přinesl. Když projde chodbičkou, zastaví se. Prohlédne si toho, kdo sem přišel.
„Jak se jmenuješ?“
„Cho Dong-oh, ctěný mistře!“
„Zvedni se,“ řekne podrážděně. „Sedni si sem. Napil ses?“
„Ano.“
„Výborně. Udělám jídlo.“ Připraví na ohni rýžovou polévku. Podá mu ji. Posadí se naproti němu. Prohlíží si ostré rysy. Dlouhé černé vlasy má spletené do copu. Podívá se na rozedřené ruce. Najde mast, podá mu ji.
„Děkuji, mistře. Ukujete mi meč?“ optá se.
„Povídej.“
„Co, mistře?“
„O sobě Dong-ohu. O tvé milované. O tom, co jsi udělal. Jestli mám ukout meč, musím lépe poznat toho, komu bude po celý život patřit. Nikdo jiný tím mečem nebude moci vládnout. Rozumíš tomu?“
„Ano.“
Yun-ho tak trochu pochybuje, ale nechá to být. Je hezký svou drsnou krásou, ale taky velmi unavený. I když je hladový, málem nad tím jídlem spí. „Lehni si tam!“ ukáže mu na hromadu polštářů. „Je tam teplo, nebude ti zima.
„Já, děkuji, mistře So Yune-ho.“
Yun-ho nic neřekne. Dívá se, jak se ukládá do barevných polštářů. Vyjde ven. Potřeboval by zchladit, protože jeho přítomnost v něm odhalila už dávno zapomenuté pocity. Pomalu vytáhne meč, který kdysi vykoval jako své první samostatné dílo. Meč tiše zaševelí, které se přesto odrazí do prostoru. Stojí, pak se odrazí. Lidské oko sotva postřehne jeho rychlost nohou, když skáče z balvanu na balvan. Stoupne si na samotný vrchol hory. Rozhlíží se do krajiny, která je jak na dlani. Nadechne se a meč se rozdvojí jako dva přízraky. Jeden je světlý, až jeho světlo prořízne i vzduch. Druhý ji naopak do sebe nasává. Zaútočí. Dech má klidný, nic ho ze soustředění nevyruší, když z ničeho nic, odněkud se objeví tichý hvizd a pak zbraň podobná šavli. Ostře do sebe narazí a zvuk srážky vzlétne k obloze a roztříští se na všechny strany.
Meče rozehrají svůj smrtelný tanec, které lidské oko nepostřehne, ale démoni a božské ano. Dva meče kolem svého pána krouží jako dvě oživlé legendy. Světlé záblesky se střídají s tmavými, které své okolí pohlcuje. Ale ani neznámý meč nezaostává za nimi a svými seky vytváří mihotavé vlny zelené energie. Yun-ho vyrazí vzhůru, aby se střetl se svým protivníkem. Zaútočí z pozice jestřába, kdy udeří jako pták, který loví.
Neznámý se přikrčí jako had a z nízkého postoje zaútočí na břicho, ale Yun-ho rychle zablokuje úder. Mysli stále řídí meče, které tančí svůj smrtelný tanec s jiným. Noci se ozve od ran hřmění a záblesky světla pokrývají celou oblohu.
Najednou je konec, když černý meč narazí na svého protivníka. Odrazí ho.
„Dost!“ křikne So Sung-soo. „Vidím, že jsi stále stejně dobrý a tvůj meč Nekončící touhy taky.“ Plavně se snese na horu Nebeské milosti. Vedle něj lehce dopadne jeho bratr.
„Proč tu jsi?“ optá se zvědavě, zatímco oba meče spojí.
Sung-soo se na ně dívá. „Nikdo nikdy nic podobného neviděl. Doručil jsem tvůj meč muži, který díky němu bloumal na pokraji světa mrtvých. Našel svůj klid.“
„Děkuji ti, Sungu-soo.“
„Přestaň. Cítím, že opět budeš kovat. Jsem rád.“
„Váhám! Tvůj meč Nefritový drak, tvá duše je v pořádku?“
Sung se usměje. „Ano, je bratříčku. Musím jet. Bylo dobře si zabojovat jako za starých času, kdy jsme se učili u Mistra.“
„Ano. Chybělo mi to,“ řekne trochu překvapeně, ale to už jen slyší vítr. Odrazí se a s pomocí energie se snese před svoje obydlí. Kolem srdce ucítí hřejivý pocit, když ví, že tam na něj někdo čeká. Vejde dovnitř. Svlékne bílou halenu. Polonahý se skloní nad člověkem. „Jsi smrtelný, ale krásný, Cho Dongu-oh.“ V duchu přizná, že po něm zatoužil. Odejde od něj a lehne si na vlastní lůžko, ale v hlavě se mu objevují obrazce jich dvou. Tiše zasténá. Už dlouho nikoho neměl a spojil se svou samotou. Jen cvičil svou mysl a ovládl meče. Možná je na čase skoncovat s tím. Otočí hlavu k svému hostu. Nádherný muž. Je silný, ale miloval ženu. Ovšem to nic neznamená. Zavře oči. V hlavě se mu začíná rýsovat meč. K ránu je kompletní. Otevře oči, aby si ho vtiskl pevně do sebe. Už ví, co kov seslaný z nebes žádá. Už rozumí, co Dong potřebuje za meč, ale nechce se mu ho kovat. Touží po něčem jiném.
Touží po lásce.
Usnul jsem, pomyslí si Yun-ho. Zvláštní, protože moc nespí. Vzpomene si, že uvolil vykovat meč i proti zásadám, které si tehdy stanovil. Když viděl, jakou spoušť jeho meče vyvolávají, zařekl se, že už žádný nikdy nevyková. Tak proč podlehl? Kvůli té neznámé dívce, která zemřela? Nebo snad kvůli Cho Dong-ohu? Nebo snad proto, že jeho krev je spojená s duchem železa a kováním? Je to možné. Cítí, že jeho tělo zpívá po ohni, po tvarování, po kování. Poruší svou přísahu, ale nevadí mu to. Posadí se na postel se závěsy. Rukou odhrne látku, která ho pohladí svou jemností. Zadívá se na provizorní lůžko v protějším rohu. Vstane, vyjde ven pozdravit nový den. Přimhouří oči před sluneční výhní.
„Budu kovat, je to správné?“ usměje se, protože mu nikdo neodpoví. Vrátí se dovnitř. Rukou vezme halenu, kterou chce si obléct, když si uvědomí, že jeho host je vzhůru. Mlčky se doobleče.
„Jsi vzhůru.“
„Ano, mistře. Prosím, co mám dělat?“
„Odpočívej.“
„Ano, mistře.“ Neodváží se ho oslovit s žádosti o vykování meče.
„Mistře Yun-ho,“ řekne místo něj Yun-ho. Nakrčí nos nad jeho špinavým oblečením. Přejde k umně vyřezávané truhle. „To je pro tebe a tohle oblečení si vyper.“ Podá mu kalhoty a krátkou tuniku v hnědé barvě jako podzimní listí, pomyslí si. Koutkem oka sleduje, jak se obléká. Všimne si nehezké jizvy, které se táhne přes půlku boku a stehnu. Je zahojená, ale stalo se to nedávno.
„Démon.“
„Ano? Proto chceš můj meč?“
„Ano. Chci ho zabít.“
„Proč? Žijeme v míru s démony,“ řekne udiveně.
Muž sevře ruce do pěsti. „To není pravda!“
„Tak mi konečně řekneš, co se stalo?“ Posadí se ke stolu. Vedle něj si klekne Dong-oh. Mlčí, ale i Yun-ho mlčí. Je zvědavý, co se stalo.
„Jmenovala se Yon-hwa. Byla nejkrásnější dívkou v městě a dcerou mého mistra.“
„Hádám, že tomu jsi ukradl meč. Tak se mu to povedlo. Jsem nesmírně rád.“
Dong ničemu nerozumí. „Zamilovali jsme se do sebe. Hodlal jsem se všeho vzdát, jen když budu moci být s ní. Jednoho rána mě požádala, abych ji doprovodil na velký trh, který se tam konal. Svolil jsem už jenom proto, že budu s ní sám. Netušili jsme, že ve městě je inkognito císařský kontrolor. Uviděl Yon-hwa. Zalíbila se mu a jménem císaře o ni požádal. Měla odejít do císařského paláce. Nemohl jsem nic dělat, ale stále bych mohl být jí nablízku. Chtěl jsem se za ní vydat, jak jen to bude možné. Císař je obklopen spoustou krásných žen!“ vyrazí ze sebe prudce. „Chtěl jsem požádat o místo v císařské gardě. Byl bych ji natolik nablízku, jak jenom by to bylo možné.“
„Chápu.“
„Bohužel po cestě ji spatřil Guymao.“
„Ouvej,“ zamumlá Yun-ho. Zná ho a má rád, když to tak řekne krásné dívky.
„Přepadl císařský povoz a Yon-hwa do paláce nedojela.“
„Jak to víš?“
„Nevydržel jsem a šel jsem za nimi už druhý den. Chtěl jsem ji sledovat z dálky. Když jsem přišel, bylo po všem, ale jeden z vojáků ještě žil. Ihned jsem se vypravil po jeho stopách. Našel jsem mrtvou Yon-hwa.“
„Zemřela svou rukou.“
Dong-oh sevře ještě víc ruce. „Ano! Je strašný.“
„To ano a velmi silný. Už chápu, proč jsi ukradl meč svému mistru bez jeho souhlasu, ale neuvědomuješ si, že tím mečem bys ho nedokázal zabít?“
„Ano vím! Proto jsem přišel. Chci meč, který ho porazí. Musí zaplatit za nevinný život.“ Yun-ho natáhne ruku a dotkne se jeho tváře. Dong-oh ho překvapeně sleduje.
„Uděláš proto cokoliv, že?“ řekne měkce.
„Ano!“
„Jak to bylo s železem? Není snadné ho donést a tvůj mistr to ví, že ze všech nejlépe.“ Dong-oh zrudne. Yun-ho ho pustí. „Další krádež.“
„Ano!“ přizná hrdě. „Vzal jsem ho z přísně střežené pokladnice, protože jsem nezjistil, kde ho mohu sehnat. Přinesl jsem ho. Záleží na tom, odkud pochází? Chci meč. Chci…“
„Chceš klidně spát, Cho Dong-ohu, že ano?“ vstane, vyjde ven. Váhá, zda má někomu takovému vykovat meč.
Dong-oh za ním vyjde. Klesne na kolena, ukloní se. „Prosím vykovej mi meč. Udělám cokoliv, co si přeješ.“
Yun-ho na něj zamyšleně pohlédne. „Vykovat meč. Není to lehké.“
„Prosím. Pro ni. Pro další dívky, které skončí jako ona,“ odmlčí se, čeká ve stále stejné poloze. Černé Yunovy oči hledí na zlatavou poušť. Žije už tady tak dlouho, že zapomněl na svět kolem něj. Teď k němu ten svět přišel a on se má rozhodnout. Byl by raději, kdyby svět zůstal tam venku a nerušil ho v klidu, který si zde vytvořil.
„Svět dostihne každého z nás, bratříčku. Jednou se mu budeš muset postavit,“ vybaví se mu bratrova slova, když zanevřel na své umění. Poprvé od dětství se pohádali. Měl pravdu jako vždy. Čím on je? Pouhým kovářem, ale Sung-soo je nesmrtelným.
„Nežádal jsem po tobě pravdu,“ zašeptá. Jeho oči kloužou po světě. Je nádherný. Lidé a démoni žijí vedle sebe v poklidu a Císař nebes na vše dohlíží. Ale za ním přišel muž, který touží po pomstě. Má porušit mír? Je to jeho úděl a duší mečů? Jak se má rozhodnout? Zasteskne se mu po bratrovi. Poradil by mu.
Ale jak ho zná, podíval by se na něj svým vážným pohledem a bez úsměvu mu řekl: „To je tvůj svět. Ty o něm rozhoduješ. Musíš přijmout ho jaký je.“
Otočí se. Zanechá Dong-oha napospas počasí. V hlavě se mu prolíná meč a oni dva. Neodbytně, jako to, že jeho žilami koluje touha tvořit.
„Prosím, ten meč!“ sklouzne tiše jako vánek slova z úst muže, který vidí jen jedno: Pomstu!
Mečíř z hory Nebeské milosti - 2.
