Mečíř z hory Nebeské milosti
4.
Jen o několik pár chvilek, co by zazněl úder srdce, objeví se vysoká postava v bleděmodrém oblečení s nášivkou císařských draků. Skloní se k postavě. Zamračí se.
„Yun-ho,“ ale nic se neděje. Zamračí se ještě víc, když si uvědomí, že tu nemá co dělat, ale má ho snad tu nechat napospas osudu? Nikdy ho takhle bezbranného neviděl, i když Nekončící touhy nedovolí, aby se k němu kdokoliv přiblížil. Ví, že on jako jediný může je využívat, i když ne v rozsahu jako jeho bratr. I teď se doslova chvějí.
„Za chvilku budu zpět.“
Místnost je opět prázdná, pouze s Yun-hoem na podlaze. Někdo zaklepe na dveře. Když nikdo se neozývá, nakoukne dovnitř. Nejdřív hlava, potom krk a nakonec vleze dovnitř. Rozhlédne se, potom zamne rukama. Ti pitomci se ho snažili zabít. Oč lepší je ho okrást. Vypadá mrtvě. Rychle prohledá pokoj. Zatváří se zklamaně, když nic nenajde. Pak se, ale zadívá na postavu. Zlato musí mít u sebe. Jeho oděv vypadá na hedvábný – ne plátěný jako mají ostatní, což by znamenalo, že je bohatý. Taky ty výšivky a ta zbraň. Tu by mohl zpeněžit. Moc dobře viděl z uličky, jak se bránil, ale teď je neškodný. Zajímalo by ho, kdo ho zranil, protože nejlepší šermíře města úplně roztrhal na kusy. Jeho věc to není. On je nejlepším zlodějem ve městě. Přidřepne si. Hodnotí, co si může dovolit, co ne. Všimne si váčku u pasu a prsty ho zasvrbí touhou si ho přivlastnit. Dotkne se látky kalhot. Obličej se mu rozzáří, když zjistí, že je to nejlepší plátno. Jen jednou je držel v rukou a dostal za ně celý majlant. Pak to ostatní musí být stejně kvalitní. Oberu ho o všechno, rozhodne se v mžiku.
Natáhne ruku, když v šoku zírá na pahýl ruky. Zařve bolestí, ale i strachem. Sevře druhou zdravou rukou kolem rány, ale ta neustále prýští na postavu. Rozhlédne se, kdo to mohl udělat, ale nikdo tu není. Druhou rukou sáhne po váčku. Musí ho mít, protože bez jedné ruky, té lepší, je odepsaný.
Švih.
Omráčeně zírá na druhý pahýl. Udělá krok vzad. Vypotácí se na chodbu, když padne. Zemdleně se dívá, jak k němu někdo spěchá.
„Má to za sebou.
„To je Hbitý Chi!“
„Pravda. Je bez rukou.“ Někdo se podívá dovnitř, ale nic nevidí kromě krví potřísněného těla. „Jak se mu to mohlo stát?“
„Kdo ví! Je to čaroděj! Raději od něj ruce pryč. Zavři dveře, bratře.“ Ten poslechne. Tělo odnesou dolů. Majitel, když to uvidí, začne na něj sesílat hromy a blesky, protože bude muset uklízet po něm svinčík.
So Yun-ho pohne prsty, potom otevře oči. Zaostří zrak na pár bylinek. Snaží se přimět, aby je posbíral. Zkusí vstát, což se mu nakonec podaří, ale nedokáže s nimi cokoliv dělat. Ví, že jedna je na uzavření rány, druhá vysává jed, ale taky ví, že možná už je pozdě. Cítí, jak se mu šíří žílami po celém těle. Potom si uvědomí krev, která není jeho a meče. Zavře oči. Snad bylinky ve spánku zapůsobí. Opřený o stěnu pokoje trpělivě čeká. Zavře oči, ale hlava se mu brzy sesune vyčerpáním.
„Maličký!“ zvolá Sung-soo, stále ještě v modrém oděvu císařského posla. Skloní se nad něj. Ihned zaregistruje pach krve, ale uvědomí si, že není jeho. Meče ho ochránily. Zachmuřeně se podívá do jeho tváře. Bude ho muset odtud odvést. Vezme ho do náruče. Dveře se jako na povel otevřou a on klidným krokem vychází. Mine hosty, kteří přikrčení se třesou u dveří. Nikdo se neodváží na ně zaútočit, spíš odvrací tvář. Venku už na ně čeká bělostný kůň.
Sung-soo na něj nasedne. Ví dobře, že bude nejspíš potrestán, ale nemůže nechat ho zemřít. Jak by se podíval do očí svého otce? Měl ho chránit. Kůň vyrazí, aniž by si dělal starosti, co jeho ohnivá kopyta způsobuji. Nikde se nezastavuji. Stále vpřed k Yunovu domovu. Sung-soo zachmuřeně se dívá do jeho tváře, když se vzpřímí a pohlédne k nebesům. Volají ho, ale ještě je pěkný kus k cíli. Obrní se. Rád přijme trest, jestliže bude jeho maličký bratříček naživu. Pravda teď už není maličký, ale dospělý krásný muž, který se dotkne nejednoho srdce.
Kůň zaržá, až zdvihne bouří písku a blesků. Vyskočí vysoko a dopadne před jeskyní. Na skále zůstanou otisky kopyt. Sung-soo ho přenese na lože. Svlékne ho, ale oči sledují jeho tělo. Vytáhne bylinky, které vzal a přiloží je k ráně. Je ošklivá, napuchlá, krvavě otevřená pulsuje jedem. Musí najít protijed. Povzdechne si. Vyjde ven a vyrazí k nebesům. Za sebou nechává tělo, které se ani nehne, skoro dalo by se říct, nedýchá. Jen sotva pulsující žilka na krku napovídá, že je živý.
„Vaše Ctihodností!“ Sung-soo poklekne na jedno koleno. Klidně očekává trest.
Muž s dlouhým bílým vousem v brokátovém hávu se usměje. Prsty si je prohrábne. Dívá se na hříšníka u svých nohou. „Přišel jsi pozdě Sung-soo. Nechceš snad, aby se Císař nebes rozzlobil! Co mi na to řekneš? Nebo snad chceš z jeho služby odejít, že zapomínáš na to, čím jsi mu povinován?“
„Ne, Ctihodný. Moje omluvy by zněly prázdně proti tomu, čím jsem se zavázal. Svůj trest samozřejmě přijmu.“
„To je samozřejmé, že přijmeš, ale teď potřebuju, abys donesl toto Vládkyní Západu, Jasné Gheenně.“ Nakloní se a podá mu svitek obalený červenou stuhou s pečeti.
Sung-soo ohromeně ji převezme do rukou a pozpátku odchází, kde ho očekává jeho hřebec. Přemýšlí, zda Ctihodnost tuší, co udělala. Bylo by to možné? Takto se ji rovnou může optat na protijed, i když má tušení, že se ho nevzdá tak snadno. Na nádvoří soudního paláce nasedne na hřebce, který ihned vyrazí za svým cílem na Západ. Jeho nohy se lehce odrážejí od mraků, když konečně přistanou před obrovskou temnou bránou pobitou stříbrem. Ty se jako na povel rozevřou.
Sung-soo do nich nebojácně vejde, ale uvnitř se třese touhou potrestat Gheennu za to, že jeho bratra otrávila. Nevšímá si vojáků, kteří lemují cestu ke schodišti paláce. Nevnímá, že je posetá růžovými plátky, jako by ho čekala. Vzduch opojně voní po divokých švestkách. Zazní gong.
„Posel od jeho Nejvyšší Ctihodnosti přichází ke Gheenně Vládkyní Západu.“ Ozve se mumlání, když Sung-soo vstoupí na první schod. Ukloní se. Potom jde dál. Trpělivě jde vzhůru, a co deset kroku se ukloní, zatímco gong a vyvolávač říkají to samé. Nahoře se objeví postava v tmavém zeleném rozevlátém hávu, který se ji obtáčí kolem pružného těla. Ve vlasech má želvovinové a nefritové šperky, které jemně se chvějí ve vzduchu.
So Sung-soo poklekne, jak se na posla sluší a napřáhne ruku se svitkem. „Dopis Vládkyní Západu Gheenně od Její Výsosti Císaře nebes.“
„Děkuji ti,“ řekne a spočine na postavě u svých nohou. Vždy po něm toužila. Spokojila by se s jeho bratrem, ale ten pravý je on. Její srdce, když ho uvidělo, zapělo, ale on je vůči ní a jiným krásám chladný jako ledové řeky vysoko v horách. Proto promluvila se Ctihodnosti. Už déle nemůže čekat. „Pojď dál. Týká se to i tebe.“
„Ano, paní, to týká,“ zabručí znepokojeně. Když udělá krok, má pocit, že se ocitl v pasti, ale jde dál. Rozechvělá Gheenna ho vede hloub do paláce, až se ocitnou na zahradě, kde zpívají slavíci. Nedaleko bohatě prostřeného stolu sedí překrásný mladík a na Jia Ye Qin vydrnkává líbeznou melodii hodící se ke krásnému dni. Na palouku vedle jezírka do rytmu melodie tančí pomalu tři krásné dívky s červenými šátky.
„Posaď se. Máš jistě dlouhou cestu. Chceš čaj?“
„Ne, děkuji. Spěchám, ale nejdřív bych tě chtěl požádat o protijed.“
„Protijed? K čemu?“ Hraje na udivenou. „Jistě vyznám se v jedech, ale nedávám je jen tak.“
Sung sevře ruku v pěst, ale opanuje se. „Můj bratr byl velmi zle poraněn. Do jeho krve se dostal jed, proto prosím o lék.“
„Jedů je mnoho druhů. Nevím, o jaký se jedná,“ brání se. Nechápe, jak je to možné, že ej naživu. Spletla se snad v dávkování?
„Myslím, že víš, Vládkyně Západu.“
„Jsi drzý So Sungu-soo. Jak si dovoluješ mě nařknout, že bych něco takového mohla vědět?“
„Protože jsi s mým bratrem bojovala.“
„Kterým? Máš jich víc!“ řekne posměšně. Ty ostatní nestojí za nic, pouze ti dva vynikli.
Sung-soo se zamračí. „Ty víš kterého. So Yun-ho, Božský mečíř.“
Gheenna mlčí. „Možná, ale víš co je v tom dopise?“
„Ne.“
Gheenna se zvedne. „Tvůj přestavený souhlasil s mou nabídkou, abychom my dva se spojili. Až to uděláme, dám ti protijed, který zachrání tvého bratra, i když nechápu, co já s ním mám společného!“
Sung zbledne, prudce se postaví, až převrátí židli. „Odmítám!“
„Ty odmítáš příkaz jeho Císařské výsosti?“
„Ano!“ V ruce se mu objeví meč, který kdysi s velkou pečlivostí vykoval jeho bratr ve výhni hory Nebeské milosti. „Dej mi protijed!“
„Jenom pokud svolíš, abych se stala tvou ženou, So Sung-soo.“
„Odmítám! Nemiluji tě.“
„Naučíš se.“
Sung-soo neuváženě zaútočí Nefritovým drakem. Z jezírka se zvedne sprška vody, která skropí celou zahradu. Vládkyně jen sotva před jeho hněvem uteče. Dívky s mladíkem zmizí jak kouzlem a místo nich jsou tu skřeti, kteří zaútočí na Sung-soo. Ten moc dobře ví, že nemůže jako posel nikoho zabít, natož zranit, proto otupí svůj meč a snaží se dost k Vládkyni Západu, která uniká zahradou. Letí za ní, vyhýbá se všemu, co mu přichystá. Zajímalo by ho, zda tuší, že meč ho chrání před jakoukoliv pastí. Nefrit, který je vkován do duše meče, odmítá pasti, nenávidí je a varuje ho před nimi. Proplétá se pavučinami, které na něj číhají.
V zeleni bambusového hájku se to zajiskří zelenou barvou a rudou, která tryská z druhého meče.
„Porušil jsi pravidla Sung-soo! Budeš za to platit!“
„To je mi jedno! Rád zaplatím, pokud nebudu muset stanout po tvém boku, čarodějnice!“ urazí ji, jak nejvíc může.
„Ty ty…“ Hájem se rozléhají údery, snítky i lístky víří od úderu meče, když se dostanou na vodní plochu jezírka. Během, který jen lehce zčeří hladinu, se dostanou na ostrůvek, kde boj opět pokračuje. Rudě planoucí meč proti Nefritovému draku.
„Dej mi protijed!“ když rudě planoucí meč spadne do jezera a špička Nefritového draka se dotkne bělostného hrdla Gheenny.
„Nedám!“ zasyčí. „Nikdy se neuzdraví, a i kdyby ano, bude mrzákem, který bude nemohoucně zírat do stropu a přát si zemřít! Můžeš mě zabít, ale potom počítej se smrti! Nedostaneš ho!“
Meč se zachvěje, potom skloní. „Pak je tu ještě jedna možnost. Sbohem, čarodějnice!“ urazí ji ještě víc.
„ZABIJTE HO!“ zavřeští na celý palác. Sung-soo, který se vznáší nad palácem, odráží šípy i kopí vržená na něj. Dostane se před bránu, kde trpělivě stojí hřebec. Nasedne na něj a rozletí se vpřed.
„Nemůžeš utrhnout pivoňkový květ z císařských zahrad!“ slyší slova Vládkyně, která se za ním nesou na větrných křídlech. Má pravdu. Nemůže, ale udělá to. Bílá pivoňka dokáže neutralizovat jakýkoliv jed. Vrací se k soudnímu dvoru. Předstoupí před Ctihodnost, jež vládne i jim – poslům.
„Doručil jsem dopis Vládkyni Západu.“
„Slyšel jsem Sung-soo. Co se děje, že porušuješ pravidla, které ses zavázal ctít? Napadl jsi ji svým mečem! V jejím domě!“
„Omlouvám se Ctihodnosti, ale odmítl jsem její nabídku, proto na mě zaútočila.“
„Oh a důvod?“
Sung sklopí hlavu. Ví, že jeho dopověď je nepřijatelná, ale na druhou stranu, pravdu nemůže říct. „Nemiluji ji.“
„Oh.“ Prsty zčechrají dokonalý bílý vous. „Je tu snad někdo jiný?“
„Ano, Vaše Ctihodnosti. Je.“
„Vládkyně Západu mě ujistila, že souhlasíš. Její nabídka je velkorysá. Taková, která se neodmítá, ale pokud říkáš, že je zde někdo jiný, pak nebudu naléhat. Omlouvám se to, že jsem se stal prostředníkem. Nechtěl jsem způsobit újmu. Nechápu, že tě to tolik rozzlobilo, že jsi musel použít Nefritový drak.“
Sung-soo si oddechne. „Vládkyně nechtěla slyšet Ne,“ řekne potichu, aby to nikdo jiný neslyšel. Místnosti zaburácí smích, až se písaři a úřednicí zvednou hlavy od svých lejster a zadívají se na svého představeného. Nevzpomínají se, kdy ho tolik slyšeli se smát.
„Máš volno So Sungu-soo.“
„Děkuji.“ Položí se před něj. „Chtěl bych Vaše Ctihodnost o něco požádat. Prosím vyslyšte slova prosebníka, jehož srdce krvácí.“
„Co je to?“ optá se v dobrém rozmaru.
„Prosil bych o posvátnou bílou pivoňku pro mého bratra mečíře.“
„Božský mečíř? Co se mu stalo?“ zvolá rozrušeně.
„Bránil se proti démonům a některý z nich ho poranil jedem.“
„To je nemyslitelné, aby zemřel! Mé svolení máš, ale dobře víš, že k pivoňce je nesnadné se dostat. V tom ti nepomohu, ale vykoval mi meč Pravdy. Nemohu ho nechat zemřít. Jdi!“
„Děkuji!“ pozpátku vycouvá z paláce. Ihned se otočí a rozeběhne se, ignorující překvapené pohledy ostatních velitelů a úředníků paláce. Běží, seč mu síly stačí, až se zastaví pře tepanou bránou, která vede do překrásných zahrad. Otevře bránu a zapomene dýchat pod krásou, kterou uzří. Kochá se rostlinami, zpěvem ptáků. Omamná vůně proniká do hloubi jeho duše, když Nefritový drak vyletí z pochvy a rozbije iluzí pasti na tisíc střípků.
Sung-soo potřese hlavou, sevře meč. „Díky,“ zašeptá meči. Jde dál. Meč jemně bzučí, jak ho chrání před různými pastmi, které jsou nevinné, ale omamující. Někdy potká někoho, kdo stojí a očarovaně hledí do jednoho místa. Otřese se. Mohl by tak snadno dopadnout nebýt jeho bratra. Zlobil se, když vykoval ten meč.
„Proč jsi mi nedal něco, čím bych mohl bojovat?“
„Bude bojovat za tebe. Ochrání tě bratříčku. Vezmi si ho, protože je součásti tvé duše, kterou miluji.“ Ta slova v něm všechno rozechvěly a on ho přijal. Bylo to, jako by jeho duše něco získala.
„Jaký je?“
„Jaký? Je to meč,“ řekl tehdy neurvale, ale Yun-ho byl spokojený.
„Jeho jméno je Nefritový drak neboť v sobě má zakuty úlomky nefritu, který kazí iluzi a dokáže vyhledávat zlo. Nezlob se.“
„Nezlobím se.“ Obdivuje jeho jemný zelenkavý svit, i když si přál velký černý meč, který by žhnul a svítil. Místo toho má něco tak nanicovatého, ale mlčí, protože bratr je spokojený. Od té doby díky němu vyklouzl z mnoha pastí a situaci, které by nikdy neoznačil za past. Vsadí se, že i ten čaj podávaný jemnou bílou ručkou Vládkyně byl očarovaný. Proč by jinak mu ho nabízela? V tu chvílí pocítil nutkání ho odmítnout a nenapil se. Teď si vybavuje její rozzlobený pohled. Jenom zákmit, ale tam ho nevnímal.
„Konečně!“ Tělem se mu rozlije úleva, že se dostal na místo. Přistoupí ke květům pivoňky, které tu majestátně rostou. Jsou osamoceny, ale o to krásnější. Uctivě se jim ukloní a natáhne ruku. Chvěje se, protože má obavy, zda… Květ pomalu sklouzne do jeho dlaně. Okamžitě na jeho místě vyroste poupě. Obrátí se a chce odejít, když před ním stane Vládkyně Západu Gheenna.
„Tak jsi to získal!“
„Ano. Uhni se. Mám povolení její Ctihodnosti.“
„Ano. Právě jsem se to dozvěděla. Podařilo se ti ho nějak obloudit. Kdo je ta druhá, kterou prý miluješ?“
„To je moje věc, Vládkyně. Myslíš, že ti prozradím jméno, abys mohla na ni zaútočit?“
Gheenna sebou trhne. Odhadl ji. „Nic takového bych neudělala.“
„Omlouvám se, ale musím odejít.“ Odchází s květem v ruce. Gheenna na něj hledí, ruce střídavě otevírá a zavírá, protože pochopí, že je mimo její dosah. Vztekle vyrazí ze zahrady, protože pochopí, že oba dva jsou už mimo její moc, i když je to tak? Usměje se, oči se jí rozzáří. Bude to na dlouho, ale ona má času dost.
* * *
Sung-soo dorazí na horu Nebeské milosti. Vejde dovnitř a odhrne závěs. Podívá se na ránu. Bylinky zpomalily postup jedu, ale nevyléčily. Rána je ještě větší. Odstraní je a jemně vyčistí ránu. Potom přiloží vrchem na ránu čistě bílý květ. Zatají dech, ale květ, jako by se doslova přisál k ráně. Povšimne si, že ihned změnil barvu v jemně růžovou. Úlevou zavře oči. Povede se to. Vyjde ven před jeskyni. Teď už jen zbývá čekat. Dívá se na pustou krajinu. Stále nechápe, co na ni bratr tolik vidí. Mohl by být v daleko krásnějších krajinách, než tato. Plynulými skoky se dostane níž k místečku, které má tolik jeho bratr rád. Vezme svitek.
Jasný jak měsíc v úplňku
Vzdálený jak slunce
Pokrčí rameny. Nerozumí tomu a někdy pochybuje, že to jsou básně. Už jako malý toužil poznávat různé krajiny, lidi. Proto se stal poslem Nebeského císaře. Jeho maličký bratříček naopak toužil po tvoření. A pak přestal tvořit.
Posadí se do křesla, v kterém usedal noc co noc. Za chvilku zapadne žhavý kotouč a nastane chladná noc s měsícem, který postříbří poušť, kterou ve dne zlatí slunce.
Západ slunce.
Je tu proto?
Východ měsíce, hvězdy, které jsou rozsety po obloze.
Kvůli tomu zde usedáš? Pomyslí si opět. Zvedne pero, přejede si jím líce, rty. Usmívá se. Zajímalo by ho, co by Gheenna řekla na to, že miluje svého polovičního bratra. Zakázána láska, která vznikla kdy? Netuší. Možná, když přišel do otcova paláce. Malý usmrkaný kluk, kterému právě zemřela matka. Nikdy ji neviděl, ale slyšel, že byla překrásná. Udiveně se kolem sebe rozhlížel, ale snažil se nedat na sobě strach, který měl. On už byl mladík, když ho k němu přivedli.
„To je tvůj mladší bratr, So Yun-ho.“
Uklonil se, musí podotknout dost otráveně, protože netušil, co s ním má dělat.
„Nauč ho všemu, ukaž mu, kde bude bydlet.“
„Samozřejmě, otče.“
„Děkuji ti. Jeho moc je zvláštní.“
V duchu se jenom ušklíbl. Jakýpak tenhle napůl smrtelník může mít moc? Zavedl ho do jeho pokoje. Byl vedle jeho. V noci ho probudil tichý vzlykot. Vůbec nebyl k utišení. Vstal, rozzlobený, protože měl za sebou tvrdý trénink a byl unavený. Už mu chtěl vynadat, ale když k němu došel a zjistil, že spí a pláče zároveň, tak usedl vedle něj a položil mu ruku na čelo. Ihned se uklidnil. Nikdo to nezjistil. Dokonce ani malý otravný klučina. Nejdřív byl tichý jako myška, věčně zalezlý v koutě, ale když mu bylo deset, změnil se. To bylo půl roku po jeho příchodu. Jako by najednou pochopil, že ho nikdo nevyhodí, když něco rozbije. Byl to živel. Začal mu říkat Maličký, protože za ním neustále chodil a díval se, jak trénuje nebo se učí psát. Naotravoval se ho dost a nějakým záhadným způsobem se mu dostal pod kůži.
Kdy k němu pocítil něco víc, netuší. Ale najednou místo dítěte tu byl mladý muž jasného zraku. Zjistil, že nemůže být věčně s ním. Odešel se učit k věhlasnému mistru mečířského umění. Nevídával ho tolik a jeho nenaplněné noci se změnily, ale byl neustále v něm. Z dálky na něj dohlížel, díval se, jak ková svůj první meč. Potom další, i pro něj. Nechápal, proč najednou přestal kovat, ale jeho přání respektoval.
Nikdy mu neřekl o své touze po něm, až teď zjistil, že měl. Díval se, jak se zamiloval do toho člověka. Mlčel, ale v nitru zuřil a měl pravdu. Ten cit přinesl jen zkázu. Nemohl mu pomoct, ale teď může.
Zakázaný cit. Proč ho miluje jako jediného? Proč? Otázky bez odpovědí. Podívá se do tváře měsíce, který visí nad poušti jako chladný kulatý míč. Stejný je i jejich vztah. Nikdy ho nebude milovat, tak jako jeho. Jednou si někoho najde, i když po celá staletí, co si pamatuje, nikoho neměl. Jeho jedinou vášní byla tvorba mečů. Znamená to snad něco? Neřekl by, že nedokáže milovat. Tak proč si dělá naděje, že by stejně jako on byl v jeho srdci, tak on by byl v jeho?
Potřese hlavou, když si uvědomí, že je stále v uniformě císařského posla. Dvěma skoky se dostane k jeskyni, vejde dovnitř. Odhrne závěs u lůžka, položí ruku na neklidné čelo. Ihned se uklidní. Květ není už zrůžovělý, ale červený jak krev. V nitru zajásá. Pomáhá to. Vyléčí jeho ránu a vytáhne jed. Gheenna nevyhraje. Políbí ho na čelo. Jediný důvěrný dotek, jaký kdy si dovolil, jaký kdy může udělat. Závěs se spustí a zakryje postavu. Vyjde ven a na koni se dostane do svého domu v čtvrti císařských úředníků. Vejde dovnitř, kde ho přivitá úklonou drobná dívka. Opodál stojí mladík. Má jen ty dva, protože i tak doma není často.
„Převléknu se.“
„Ano, pane. Koupel?“
Sung-soo zaváhá, ale potom zavrtí hlavou. Chce být co nejdřív u bratříčka. „Ne, dnes ne. Jindy. Odjíždím.“
„Pane, ale jídlo…“
„Zabalte mi ho,“ přeruší. „Bratr je nemocný, tak ať toho je dost.“
„Rozumím, pane. Stalo se něco? Mám to dát vědět knížeti?“
„Jen menší potyčka, ale je to vážné. Ne nemusíte.“ Jde do ložnice, kde shodí ze sebe uniformu. Pohladí meč, který opět dokázal, co umí, ale hlavně co dokáže jeho bratr. Když si vzpomene na svoje pochybnosti ohledně jeho moci, pak byl osel. Vezme na sebe zelenou tuniku s vyšívanými rukávy a límcem. Sundá čapku, kterou nosí k uniformě a nechá dlouhé vlasy rozpuštěné, pouze zachycené stužkou. To bude stačit. „Netuším, kdy přijdu.“
„Dobře, pane.“
„Zde pane.“ Sung-soo pohlédne na koš plný jídla. Usměje se. „Děkuji ti.“
Dívka se zardí, ukloní se, až ji cop zamete podlahu.
„Postarejte se o dům. Kdyby se někdo po mně ptal, jsem na cestách ve jménu císaře.“
„Ano, pane!“ nese se dvojmo.
Sung-soo vezme koš. Jistě bude mít bratříček hlad jako vlk. On má, ale po něčem jiném. Osedlá vraníka jako noc, kterého vlastní. Bělostní ohniví hřebci jsou jen pouze pro potřeby císaře a jeho poslů. Nikdo jiný je nesmí použít. Vyhoupne se do zdobeného sedla. Snese se dolů k jeskyni. Vejde dovnitř, odhrne opět závěs. Pivoňka ještě víc ztmavla. Yun-ho vypadá už docela dobře, i když stále je ještě bledý.
Najednou se rozesměje, protože vlastně tu nikdy nebyl, tak ani neví, kam co má uložit. Nejspíš měl sebou vzít i Yaone, ale nechce, aby tu byla. Nějak si poradí. Nejdřív to trochu prozkoumá.
Protáhne se úzkou chodbou. Když se napřímí, údivem zůstane stát. Nikdy nic podobného neviděl. Pod nohama cítí tep sopky. Tak tady ková. Zde byl ukut jeho Nefritový drak, Nekončící touhy nebo ten nový meč. Pochopí, že cesta dál nevede. Vrátí se, projde další o dost širší chodbou. Stane uprostřed malé místnůstky. Z jedné neomylně vycítí vodu. To bude jistě posvátný pramen. Yun-ho mu o něm říkal, že požádal boha deště, aby mu ho udělal. Ukul mu Dešťový mrak nebo tak nějak. Jde do jiných dveří, ale jsou tu pouze truhly s věcmi. V hlavní místnosti u ohně vybalí, co mu nachystala. Usměje se. Opravdu je to, jako by měl pohostit armádu.
Mohl by se vykoupat, ale nejdřív půjde se podívat na Yun-hoa. Dělá mu starosti, že se uzdravuje tak pomalu. Posadí se, dívá se do jeho tváře. Je krásná. On je celý nádherný. Moci se ho dotknout, slíbat jeho bolest z chvějících se rtů.
„Su…“
„Maličký?“
Víčka se zachvějí a otevřou. „Sungu?“
„To jsem já. Budeš v pořádku. T stará čarodějnice tě nedostane, slyšíš?“
„Ano. Pít.“ Sung-soo se zvedne, málem, že se nepřerazí, jak jde k pramenu pro vodu. Donese ji v kalíšku. Podvleče ruku pod jeho hlavou a dá mu napít.
„Díky. Bolí to. Celé tělo… žhne,“ dostává ze sebe.
Sung-soo se zneklidněně podívá na pivoňku. Zelená, takže teprve teď vytahuje jed.
„Budeš v pořádku, uvidíš. Spí, Maličký.“ Na rtech se objeví prchavý úsměv. Sung-soo zapomene na koupání, na cokoliv, jen se vyhřívá v jeho úsměvu. Vezme ho za ruku a stiskne. Miluje ho. Přiloží si ho k tváři a drží. Cítí horkost, ale už nežhne, jako když ho sem přinesl. Bude v pořádku.
„Díky, bratříčku.“
Přes čelo mu přeletí prchavý mráček. Jak rád by byl, kdyby mu říkal jinak. Zvedne se a spustí tkaninu, aby ho chránila před okolním světem a taky před ním. Vyjde ven. Co má dělat? Potom si vzpomene na jeho lásku. Mohl by ho zachránit? Šlo by to? Naskočí na vraníka, který se rozeběhne velmi rychle, i když ne tak rychlé jako hřebec z císařovy stáje. K večeru zastaví v stejném lese. Prchavě si vzpomene, jak tu spal v pasti, která se kolem něj obtáčela. Hledí do plamínků, když se z lesa vynoří otrhaná dívka. Už chce začít, když vyprskne.
„Už zase ty? To snad není možné?!“
„Paní Gheenna tě moc dobře neplatí, když pro ni musíš tady lovit.“
„Přisednu si,“ řekne mrzutě. Její otrhaný šat se změní v elegantní tuniku s kalhotami. Posadí se k ohni, ke kterému natáhne ruce. „Slíbila mi, že toho budu moci nechat. Nerada to dělám, ale prostě musím. Hlavně mladíky,“ olízne si rty. Špičaté uši se zachvějí, tetování se rozzáří. „Mohla bych dělat něco jiného. Víš, kolik lidi se nechá nachytat na tenhle zjev? Spousta. Chlípnici! Nechceš?“ nabídne se. „Jen tak. Neboj, stará nejsem.“
„Bohužel, ale nezajímáš mě.“
„Ach jo. No nic jdu někam jinam. Hezký kůň a meč. Ty jsi jeho bratr, že ano.“
„Ano.“
„Je moc hezký. Nejhezčí muž, jakého jsem tu viděla. Nechala bych ho být, ale Gheenna nařídila opak. Chtěla ho dostat. Ale kdo zná myšlenky Vládkyně Západu? Sbohem!“
„Sbohem.“ Pevně drží meč, který celou dobu sebou cuká. Když dívka-žena zmizí, meč se uklidní. I jeho tělo napjaté se uvolní. Přemítá, jak se má bratr, ale věří, že dobře. Pivoňka odvedla nejhorší část práci. Teď už jenom zbývá, aby se uzdravil. Hodlá na to dohlédnout. Jenom doufá, že jeho Ctihodnost ho nebude potřebovat. Kéž by mohli být, jako když byli menší! Jenže to jsou jiné časy. Usne, spoléhaje se na Nefritového draka, že ho ochrání.
Ráno vyrazí do města, kde našel svého bratra. Doufá, že tu najde i nějaké stopy po tom muži s mečem. Potom si vzpomene, že ten meč ležel v tom pokoji, kde se ubytoval. Jde tam. Vraníka nechá venku. Vejde dovnitř.
Pozdraví. „Mohu se optat, co se stalo s mečem, který tu byl ponechán?“
„Nevím!“ Hostinský sebou lehce trhne a oči mu zatěkají po místnosti.
So Sung-soo lehce vytáhne Nefritového draka a přiloží na krk dotyčného. „Já se neptám, na to, že to nevíš. Já chci vědět, kde je.“
„Drsný Li.“
So Sung-soo se otočí a už se nestará o hostinského, který se zhroutí na podlahu. Rukou si mně postižené místo. Chybělo málo a byl by bez hlavy. Sung-soo vyjde ven. Natáhne ruku a zastaví prvního procházejícího.
„Drsný Li. Doveď mě k němu.“
„Ehm… Ano.“ Muž se rozeběhne, ale Sung-soo se ho lehce drží. Po chvilce dojdou k vysokému domu. Vejde dovnitř. Ihned rozpozná auru meče. Aniž si kohokoliv všímá, jde přímo k němu. Otevře dveře. Uvidí ho na stole. Ignoruje šokované tváře přítomných.
„Ten meč je můj. Kde je jeho bývalý vlastník?“
„Netušíme. Prej je mrtvý!“
„Sotva. Najdu ho.“ Podívá se na meč. Ještě na něm ulpívají zbytky osobnosti toho mladíka. Vyjde ven, když zaslechne svistot. Mávne rukávem a šíp odletí. Střelec vydechne úžasem. S mečem za pasem venku nasedne na vraníka a vyjede do lesů.
Nemusí ho dlouho hledat, protože meč mu dá najevo, kde je. Zpovzdálí sleduje, jak s ostatními, kteří už ztratili lidské rysy, hoduje na mrtvé zvěři, přestože je ráno. Brzy nebude moci snést ani denní světlo a bude vycházet pouze v noci. Uvědomí si, že je ztracen. Nezůstalo na něm nic lidského kromě rysů, které se rychle ztrácejí. Obklopí ho smutek, když jeden z napůl skřetů zdvihne hlavu a zavětří. Stočí svůj zrak poslovým směrem, ale tam už nikdo nestojí. Vrátí se opět k noze zvířete, aby oderval kus syrového masa.
Sung-soo zatím ujíždí směrem k hoře Nebeské milosti. Co na tu zprávu řekne bratr? Bojí se, že bude zklamán. Tak pevně věřil, že jeho láska zvítězí.
Na vrcholku hory nechá koně být a vstoupí dovnitř. Ihned jde k lůžku, ale tam nikdo není. Divoce se kolem sebe rozhlédne. Kovárnu zamítne, proto vyrazí do koupelny. Rozrazí dveře. Uleví se mu, když ho zahlédne.
„Měl jsi počkat, až přijedu.“ Poklekne k němu, sevře jeho vlasy a obratně je spojí jehlici. „Děláš hlouposti, Maličký. Nejsi ještě zdravý.“
„Jsem v pořádku. Trochu slabý, ale…“ zarazí se, když ucítí známou auru. Rty mu zvlní smutný úsměv. „Máš Květ pekelné smrti. Už je mimo náš svět. Stal se…?“ nedopoví otázku, sklopí hlavu.
„Démonem. Je mi líto. V jeho srdci nezůstal ani plamínek lidskosti. Když jsem ho viděl,“ zaváhá, zda má doříct, co viděl.
„Řekni to!“
„Krmil se s ostatními na čerstvě zabitém zvířeti. Brzy už nesnese denní světlo.“ Odloží meče, vezme mořskou houbu. Dotkne se zad. Rozkoší si povzdechne.
„Věděl jsem to, jakmile jsem spatřil meč. Nebyl vykován pro démona, ale pro člověka, i když svede svou temnosti naklonit lidské srdce k temnotě. Sung-soo, udělal jsem chybu?“
„Ne. Nakloň se víc. Myslím, si že ne. Naopak jsem rád, že ses pustil do díla. Když jsme tě viděla, byl jsi unavený, ale šťastný. Tvé oči zářily. Chci, abys dál koval. Je to v tvé duši.“ Přiloží mu svou ruku na srdce.
Yun-ho ji tam zadrží. Hlavu zvrátí, aby viděl do jeho očí. Srdce se mu zastaví pod jeho pohledem, ale potom jimi uhne. Sung-soo mlčí, přejíždí houbou po těle, kterého by se rád dotýkal holou dlaní. Je to slast, rozkoš, že to až skoro bolí.
„To stačí.“ Sung-soo s lítosti houbu pustí do prohlubně.
„Měl bys přesídlit někam jinam. Tyhle jednoduché podmínky jsou hrozné.“
„Ne. Cítím se tu dobře. Mám oheň po ruce, vše co potřebuji.“ A jsem daleko od tebe. Nesnesl by ho vídat den co den, dívat se, jak je s někým jiným, jak kolem něho prochází a jen ho pozdraví.
„Miluji tě.“ Slova padnou do prostoru jeskyně. Yun-ho nehnutě sedí. „Nevím, kdy to začalo, nevím, zda to někdy skončí. Chtěl bych se tě takto dotýkat celou dobu. Miluji tě, Maličký,“ osloví ho něžně. „Vím, že ty mě nemiluješ, ale srdci se nedá poroučet. Jsem rád, že ses uzdravil. Sbohem.“
Zvedne se a vyjde ven, když se Yun-ho pohne. Vyletí z vody a stane v prázdné jeskyni. Zaslechne ržání. Jde za ním.
„Sung- soo!“
Ten sedí na hřebci, vítr mu cuchá vlasy, hladí pokožku a opírá se do hedvábného šatu. V ruce pevně svírá uzdu. Dívá se do dálky na nehostinnou poušť. „Promiň.“
„Počkej! Prosím!“ Přistoupí k vraníkovi, který neklidně přešlápne.
„Měl by ses vrátit.“
„Ne. Já nevím, co říct.“
Sung-soo sebou trhne. Měl vědět, že to tak dopadne. Vůbec netuší, co ho to popadlo, že to řekl.
„Miluji tě.“
Sung-soo nevydrží a podívá se na něj. Ohromí ho ladná postava, úsměv a hřejivý pohled.
„Kdy? Netuším, ale nejspíš hned po příjezdu k otci.“
„Hloupost. Miluješ toho…“ nemůže si vzpomenout na jméno.
„Ne. Myslel jsem, že ano, protože jsem přestal doufat. Chtěl jsem někoho mít. Trvalo mi to, než jsem to řekl.“ Oba stojí, až je vyruší opětovné vraníkovo přešlápnutí. Sung-soo seskočí, obejme ho. Nemůže tomu uvěřit, že tu tak stojí. „Běhal jsem za tebou a doufal, že si mě všimneš, že mi něco řekneš. Byl jsem jak hladová kočka, co čeká, až ji podrbeš po kožichu.“ Zasměje se. „Nikdy jsem v tobě neviděl bratra,“ dořekne klidně.
„Jsi hlupáček, Maličký.“
„Nejsem maličký. Přestaň s tím.“
„Pro mě jim budeš navždy.“ Trochu se od něj odtáhne, aby se zadíval na rty a vzápětí se jich dotkl. Oběma projede žár spalující touhy, která doutnala pečlivě utajovaná pod povrchem. Zvedne ho jako dítě. Pivoňka se už dávno rozpadla na prach a jen zůstala tam jizva, která časem vybledne.
„Co chceš dělat?“ optá se, když jeho ruce obejmou kolem bratrova krku. Prsty ho hladí.
„Milovat se. Když si vezmu kolik času…“
„Jsme bratři.“
„Možná jménem, ne srdci.“ Položí ho na lůžko, když si vybaví, jak tu ležel. „Co kdybychom to odložili?“ optá se klidně.
„Cože?“
„Byl jsi smrtelně nemocný. Nechci ti ublížit,“ řekne Sung-soo.
„Mně to nevadí!“ stáhne ho k sobě. Rty se spojí v blaženém polibku. Sungovy ruce se uctivě dotknou Yuna, který stále nemůže tomu uvěřit, co slyšel. Nikdy nedoufal, že by jednou mohl ho milovat. Jistě věděl, že ho má rád jako bratra, ale jako muže – to se mu o tom ani nesnilo. Když to v koupeli řekl, byl ohromený strachem nevírou, že je to jenom zdání, ale když vyšel, tak dostal strach, že by odjel někam, kde by ho nenašel.
„O čem přemýšlíš?“
Yun-ho přivře oči, jak vychutnává si mazlivé hříšné doteky bratrových rukou. Jsou hřejivé pevné vzrušující. „O tom, že jsem nikdy netušil, co ke mně cítíš. Že jsem blázen, když jsem utíkal někam ke snům místo, abych to řekl.“
„Dva blázni, co se našli,“ řekne škádlivě, ale oči se dívají vážně. „Víš, co děláme?“
„Nevím a je mi to jedno. Není láska slepá?“ přitiskne se k němu, aby dal najevo, že je jím vzrušený. Sung-soo se odtáhne a svleče. Yun-ho se na něj obdivně dívá.
„Když jsi cvičil na cvičišti, seděl jsem a hltal ne slova mistra, ale tebe. Chtěl jsem být mečem, oděvem, čímkoliv, co máš při sobě.“ Sklouzne ke klínu. Nakloní se a vezme ho do úst. Černé vlasy se rozsypou, jak Sung-soo vytáhne z nich jehlici.
„Můžeš být čímkoliv, jenom mě miluj,“ přikáže mu. Yun-ho si slabě povzdechne a vezme ho opět do úst. Sung-soo zamručí blahem a jeho ruce začnou ho hladit, kam až dosáhnou. Vnímají sebe, vnímají toho druhého. Jeho sny i přání a hlavně touhu, která je sžírá. Když vyvrcholí, mají pocit, že neexistuje vzduch, neboť vzduchem je ten druhý.
„Jsem malátný,“ řekne Sung-soo po milování.
„Máš za sebou dlouhou cestu,“ řekne živě Yun-ho. Cítí, jak mu žílami proudí obnovená chuť tvořit. Usmívá se, dotýká se těla vedle sebe. Položí si hlavu na hruď, která odteď bude bít pro něj. Políbí ho, ruce se plaše, jako by stále nemohly tomu uvěřit, dotknou milencova těla.
„To není tím. Vysál jsi ze mě všechno a nelituji toho. Chci být s tebou každou chvíli. Tolik jsme ztratili jenom tím, že jsme neuměli říct, co k sobě cítíme.“
„Co ostatní?“ Yun – ho se nadzvedne na lokti.
Sung-soo mu něžně odhrne vlasy. Jsou hebké a černé jako hedvábí. Jenom oproti němu daleko těžší. „Skutečně na nich záleží?“
„Ne, ale na otci ano.“
„Uvidíme. Jestli chceš, můžeme mu to říct, když ne, tak nikdo se to nemusí dozvědět.“
„Dobře.“ Položí se na jeho hruď, uvelebí se v jeho náručí. Dvě nahá těla za jemným závojem usnou, ale ne nadlouho, protože jedna postava se zvedne a tiše jako myška sklouzne ze společného lože. Projde úzkou chodbou do svého království. Hora zasténá, její útroby zabouří, jak je požádaná o svou sílu. Jejími žílami se ozvou údery kladiva.
„Maličký?“ ozve se tiše. Potom se zvedne. Potom se podívá k chodbě. Musí sklonit hlavu, aby prošel. Zastaví se, jak ho oslní oheň a soustředěný žár v bratrových očích.
„Maličký? Ne mečíři?“
„Za chvilku.“ Sung-soo, tuší, že to bude za dlouho, proto ho nechá být, když uslyší volání. Zakleje. Úplně zapomněl, že má i on své povinnosti. Rychle se obleče a vyšvihne se na vraníka. Za chvilku už stojí v modrém šatu s čapkou na hlavě před Ctihodností. Hlavu má sklopenou, ale i tak má pocit, že všichni to ví.
„Zde to doneseš císaři Jižních moři. Pospěš si, je to důležité.“
„Ano.“ Vezme brašnu s listinami. Vyběhne k palácovým stájím. Měl jsem nechat vzkaz, pomyslí si, když se vyhoupne do sedla nádherného hřebce. Ten zaržá a vydá se na cestu.
„Bratříčku!“ zvolá Yun-ho, který nechá odpočívat výheň. V rukou drží meč bez pochvy. V hrušce je zasazen čirý krystal, který plane. Svit břitu je stejně jasný jako samotné světlo. Jde dopředu, ale nikde ho nevidí, proto vyjde ven. V rukou stále drží meč. Je zklamaný, že tu není, ale podle únavy a vyhladovělého žaludku, byl v kovárně opět několik dní. Opustil ho?
Ne! Nikdy by to neudělal. Otočí se, když ucítí známou vůní.
„Budeš vždy po milování odcházet kovat?“
Yun-ho se usměje. „Ne, Bratře. Potřeboval vykovat. Není krásný?“
„Krásný je, je taky mocný, ale pověz mi, kdo bude tak hřmotný meč zde nosit?“
Yun-ho políbí rty svého bratra. „Kde jsi byl?“ dožaduje se dopovědi. Cítí, že touží po něm víc, než po kování.
„U císaře Jižních moří. Zdržel mě, protože musel odpovědět. Bylo tam krásně, ale já vzpomínal na jednu jeskyni, která se pro mě stala rájem. Tak pro koho je ten meč?“
Yun-ho se zmateně na něj podívá. „Netuším. Je to pro někoho, kdo bude chtít ochránit každého člověka ve své zemi. Je to dvojče Květu pekelné smrti.“
„A jméno?“
Mečíř potřese hlavou. „Ten komu patří, mu dá jméno. Nevím.“
„Pak ho necháme vykonat jeho poslání.“ Vezme do ruky meč, udiví ho tíha, kterou svírá a potom svou moci, mocí větru, který se jim kdysi zavázal, ho vypustí. Jasná šmouha se rozletí na Západ, až zmizí. V daleké zemi najednou klesne k zemi a zabodne se do kamene, kde mlčky zůstane stát, jako by tam vrostl.
Mečíř, který ková vzácné meče, vejde se svou láskou do svého příbytku. Hora jemně hučí, jak se nemůže dočkat, až bude opět povolaná k činnosti. Květ pekelné smrti je položen ve stojanu vedle ostatních mečů, které nepřinesly štěstí. Mezi ty které se vracejí k svému stvořiteli už od dávnověku. A Gheenna Vládkyně Západních krajin? Dál se pokouší vymyslet plán, jak lapit do svých hedvábných sítí jednoho z bratrů knížete So.
Konec
