Nevinné zlo
2.
„Dům hraběte, Johne.“
„Ano profesore, ale jestli mohu radit, nešel bych dovnitř.“
„Jistěže nepůjdu,“ ohradí se prudce. Spokojeně sedí s mečem na klíně. Posvátně se ho dotýká. Neví, co to tam viděl, ale je to zázrak.
Slunce právě zapadne, když profesorův kočár zastaví před temným domem.
„Už vás čekám, Helsingu,“ ozve se svůdný hlas hraběte. Kočár se jemně zhoupne, jak se vedle něj s přilbicí posadí. Potěšeně se dívá na meč. „Výborně.“
„Profesore, hrabě.“
„Ano. Jste na ten titul hrdý.“
„Vy na svůj ne, hrabě?“
Hrabě se usměje, až se objeví jemně vyčnívající špičáky. „Ne. Budova parlamentu!“ přikáže Johnovi, ale kočár se nehne.
„Je imunní proti vašim čárům.“
„Chytrý,“ ocení to jedním slovem hrabě. „Prosím přikažte svému sluhovi, aby jel k budově parlamentu.“
Van Helsing sevře rty. „Budova parlamentu.“ Kočár se rozjede.
„Dívám se, že váš úkol v opatství nebyl zrovna jednouchý.
„Ne méně než váš na hřbitově. Co najdeme v budově?“ optá se, aby něco řekl.
„Štít,“ řekne lehce. „Zlo začíná sílit s ubývajícím měsícem.“
„Ano. Dnes mi byla doručená zvláštní zpráva.“ Hodí po něm pergamen. Hrabě ho zvědavě otevře, jeho oči se zalesknou. Papír vzplane jako věchýtek. Dokonce ani popel nezůstane.
„Zajímavé, ale podružné.“
„Na mě ty vaše hrátky neplatí,“ upozorní ho profesor.
„Ano já vím, což je škoda.“ Van Helsing se na něj pevně podívá, umíněný, že neuhne zrakem. Má co dělat, ale povede se mu to.
„Škoda, že nejste žena, ale víte, možná je to lepší. Vystupujeme.“ Oba stojí před Budovou parlamentu. Van Helsing jeho poznámku nechápe.
„Co teď?“
Hrabě zvedne oči k Big Benu. „Tam musíme.“
Helsing přikývne. „Dostaneme se tam těžko.“
Rty hraběte zvlní posměšný úsměv. „Nic není nemožného, ovšem s vaší váhou bych měl problémy. Budeme muset pěšky.“ Jde ke dveřím. Dotkne se jich a ony se otevřou. Projdou. Jindy, kdy chodby jsou zaplněny lidmi, z místnosti se ozývají hlasy, teď večer je prázdný. Je neděle, kdy parlament nezasedá, kdy se nevládne. Jdou ke schodišti, které vede nahoru. Van Helsing cítí, že ho unavuje hraběcí tempo, ale zatne zuby. Hrabě je udivený, ale i potěšený. Kdyby nebyl jeho nepřítelem…
V tom se hrabě zarazí, vtáhne Van Helsinga do jedné místnosti. Je maličká, takže slouží zřejmě nějakému tajemníkovi. Přitisknut k němu vytváří zdání pro návštěvníky, že tu nikdo není.
Van Helsing otevře ústa k námitce, když je hrabě zavře polibkem. Oba stojí v šoku, protože ani jeden nemůže uvěřit tomu druhému. Rty se nerozpojují, spíš naopak prodlévají déle, vláční. Dýchají jeden za druhého.
Nebezpečí dávno pominulo, ale hrabě ho nepouští ze svého zajetí. Na ramenou cítí profesorovy ruce, které ho svírají.
„Ty brýle kazí tvůj půvab, profesore,“ pronese jako první Dracula.
„K čertu!“
Hrabě se zasměje. Pustí ho ze svého zajetí, i když neochotně. Není tak krásný jako Antonio, ale svou drsnosti, neústupnosti, bůhví čím je daleko přitažlivější. „Půjdeme nebo chceš tu zůstat?“ optá se provokativně.
„Kdo to byl?“ Van Helsing si posune na očích brýle.
„Nejstarší z vlkodlaků, ovšem co tu dělal, není jasné, i když by mohl na takovém místě krásně uctít měsíc, ale není úplněk. Nevím a nezajímám se o to.“ Vyjde ze dveří.
„Chápu to tak, že se ho bojíš.“
„Nikoho se nebojím, ale nemůžeme si dovolit konflikt. Je možné, že je to jejich území.“ Mávne rukou a jde k cíli. Vystoupí na věž, kde je umístěn velký zvon Big Ben a další čtyři malé. Van Helsing obdivuje zvon.
„Kde je?“
„Nevím. Musíme ho najít.“
„Co když tu není?“
„Musí tu být. Nikde jinde nemůže být.“ Začne hledat, ale nikde ho nenachází. Zamračeně sleduje okolí. Otec přece mluvil pravdu, a i když původní palác vyhořel, měl by tu stále být. Potom vykoukne. „Koho to napadlo?“ rozesměje se tichounce, ale strašidelně.
„Co?“ Vykoukne zpoza jeho ramene, ale nic nevidí.
„Pro lidské oči je neviditelný. Je zabudován do věže. Budeme ho muset odtamtud dostat.“
„Tak se proměň v netopýra a je to. Hračka ne?“ řekne posměšně.
Hrabě se k němu otočí. „Děláš si posměšky?“
„Já? Neodvážil bych,“ řekne trochu nevinně, ale škodolibě Van Helsing. Kdo by řekl, že hrabě Dracula bude bezmocný. Hrabě zaskřípe zuby. Začíná ho důkladně popouzet. Kdyby mohl, shodil by ho dolu z věže, ale stále ho potřebuje.
Sejdou krapet níž. Hrabě se zachytí a začne šplhat jako moucha po věži. Helsing ho sleduje. Je blázen, pomyslí si. Bez zajištění, bez čehokoliv. Najednou mu zmizí ze zorného pole. Vykloní se ještě víc.
„Budu potřebovat lano!“ ozve se těsně u jeho hlavy.
„Zatraceně!“ zařve.
„Ale, my jsme se lekli?“ Helsing ustoupí, hrabě za ním vleze. Po chvilce hledání najdou lano. Opásá se jim. „Potřebuji obě ruce volné.“
„Aha.“ Své leknutí nekomentuje. Sleduje jeho postup. Neví, k čemu mu bude lano, protože by ho měl jistit seshora ne zdola. Po chvilce ucítí škubání, kolem něj začnou padat drobné kamínky, malta, zavře oči. Právě ničí budovu parlamentu kvůli něčemu, čemu lidé stejně nevěří. Prastaré Zlo. Chachacha.
„Už jsem tu, můžeš otevřít oči. To ses kvůli mně tolik bál?“
Van Helsing se na něj podívá. Je nádherný jak pro ženy, tak pro muže, i když zrovna není v dokonalém pořádku. „Ne. Chránil jsem si oči před kamením. Jdeme?“
„Jistě.“ Jde za ním. „Bál ses o mě.“
Van Helsing sebou trhne. „Ne.“
„Jak myslíš?“ řekne posměšný hlas, který začíná nenávidět. „Kam teď?“
„Tower, můj příteli.“
„Nepříteli,“ odpoví tvrdohlavě, aniž uvažuje, že mu právě pomáhá.
„Ach ano, na takovou maličkost jsem málem zapomněl. Antonio, příteli, jsi tady,“ pozdraví vysokého světlovlasého upíra, který vystoupil ze stínů.
„Volal jsi mě, přišel jsem. Van Helsing.“ Hlas, že by země na severním pólu zmrzla.
„Upír!“ zasyčí Helsing, že by roztavil lávu.
„Ale no tak přátelé, nechte toho. Pojďte, ať to máme z krku. Antonio, štít. Helsingu máte meč?“
„Jistěže.“ Oba vykročí z určité vzdálenosti za hrabětem. Nasednou do kočáru. Helsing na jedné straně, upíři na druhé. Mezi nimi části zbroje. Zarytě mlčí a pouze hrabě se v duchu dobře baví, ale když dojíždějí k Toweru i on zvážní. Úkol splnili. Teď začíná další část. Získat dýku a zachránit Minu. Vystoupí před Towerem. Ze tmy se vynoří Igor.
„Igore, pojď s námi.“
„Ano, pane. Igor je šťastný, že může být s pánem.“
Hrabě se mu pevně zadívá do očí, rty se zvlní. Pak ho nechá na pokoji. To co chtěl vědět, dozvěděl se. Helsing se ráno v opatství činil. Bude ho škoda, ale soucit si nemůže dovolit. Buď jedno, nebo druhé.
„Co po náš žádáš?“
„Mon ami,“ Helsing pod tím oslovením zrudne, „chci, abyste mi pomohli získat dýku, která zastaví Zlo.“
„Pomohu ti. Víš, že můj život patří tobě.“
„Nerad, ale pomohu,“ zabručí profesor Van Helsing. „Musí tu být?“ ukáže na Antonia.
„Musí,“ odpoví nekompromisně Dracula. Věci, které drží, mají své určité specifické vlastnosti. Možná právě proto ještě nikdo nevzal dýku. Mocný, milenec, nepřítel a oddaný. Kdo by chtěl pracovat s nepřítelem? Projdou jako poprvé chodbami až k místnosti. Hrabě ji otevře. V místnosti kromě dýky a brnění nic není. „Antonio až ti řeknu, vlož štít do jeho rukou. Helsingu…“
„Profesore…“
Smích se rozezvučí pod klenbou. „Profesore Van Helsingu meč a já vložím přilbu. Igore, prosím vezmi dýku.“
„Ano, pane. Igor rád ji vezme.“
„Nebude problém?“ profesor zaváhá.
„Jenom oddaná duše ji může vzít.“
„Pak…“
„Ne!“ odmítne nabídku Antonia. „Musí to být on.“ Přistoupí k svému rytíři s helmou. Helsing s mečem.
„Teď!“ Všichni tři vloží artefakty, kam patří. Místnost se zachvěje, objeví se světlo, řinčení zbroje, potom kruh kolem dýky pohasne. Igor natáhne ruku a vezme ji.
„Pane, mám ji. Co mám udělat?“
„Budeš ji nosit. Budeš ji pro mě hlídat, dokud ti neřeknu, že mi ji máš dát. Budeš od teď za mnou chodit věrně jako stín.“
„Igor šťastný. Igor poslechne!“ podívá se na ně hraběte s oddaností hraničící s nemožnosti. Dýku má přitisknutou na prsou. „Igor moc děkuje.“
„Pojďme. Zítra to dokonáme.“
„Jak?“
„U Miny. Zachráníme ji.“
„Cože? Nechápu!“ vybuchne Van Helsing v kočáru.
Hrabě si povzdechne, oči posmutní. Jeho láska, jeho jediná nekonečná láska je čistým zlem a on to nepoznal.
„Chci vysvětlení!“ Hrabě mlčí. Antonio se nakloní k Van Helsingovi. „Mlčte!“ Ten se mimoděk pod jeho ledovým pohledem zachvěje. Je krásný, krásnější možná než hrabě, ale chybí mu něco. Neví sám co, ale hrabě je jiný. Možná proto je nejvyšším upírem mezi všemi.
„Zítra se vše vysvětlí. Antonio, děkuji.“
„Není za co, mon coeur.“ Natáhne ruku k hraběti. Ten jen zdvihne obočí, vezme ji do ruky a vtiskne do dlaně polibek. Shovívavě se usměje, ale Antoniova tvář je vážná. Otevře dvířka a vyskočí. Helsing odolá nutkání se podívat co s ním je, protože koně uhání cvalem. Hrabě mlčí, profesor taky. Neví, kam jedou, ale nechce se vyptávat, aby neříkal, že má strach. Popravdě bojí se.
Hrabě ho zkoumavě pozoruje. Jeho nepřítel, který mu pomohl. Silný odvážný muž s jazykem břitkým jako nůž, ale taky hodně tvrdohlavý. Líbí se mu, i když ty brýle ho kazí, ale nejdřív musí udělat jednu věc, potom druhou a to se ho zbavit. Je to škoda, protože na rozdíl od jiných, tohle je úctyhodný protivník. Takový, před kterým si musí dávat pozor. Věří tomu, že jednoho dne by byl schopen ho zabít. Nemůže ho podceňovat.
Van Helsing se ošije. Co si ho tak upřeně prohlíží. Je snad na něm něco divného? Taky proč dal dýku tomu skřetovi? Může být oddaný, ale je vidět že moc rozumu nepobral. Taky by rád věděl, co chce zítra dělat. Vše se točí kolem Miny Harker. Co ta s tím má společného? Je krásná to je pravda, ale přece nemůže pro hraběte tolik znamenat? Je obklopen krásnými ženami, muži. Může si vybírat, ale on si vybral jí. Proč?
„Proč jste si vybral slečnu Minu Harker?“
„Byl byste raději, kdybych si vybral vás, profesore?“ zdůrazní. Van Helsing zrudne. Opět tu je jeho narážka na to, že žije i s muži. O tom se v slušné společnosti nemluví. „Protože je nevinná, krásná, nestačí to?“
„Nevím, ale jste obklopen daleko krásnějšími ženami, tak proč ona? Nevinnost? Na světě jich…“
„Ne, profesore. Není zas tolik, kdy je čistá duše nebo snad ano?“
Van Helsing přikývne. Chápe to. „Co chcete dělat?“
Hrabě přemýšlí, že mu to řekne, ale potom zamítne. „Ne.“
„Zabiju vás, jestli ji ublížíte!“ zasyčí s předkloněním, aniž si uvědomí, jak blízko je u hraběte. Ten se překloní a políbí ho na rty. Van Helsing je zprvu překvapený, ale potom se tomu podá. Nikdy lásce nebo vzájemné přitažlivosti nepřisuzoval váhu, ale zřejmě měl, protože se cítí bezbranně.
Polibek skončí.
„Jaké to překvapení.“
Profesor opáčí. „Ano, jak velké, že hrabě. Kdo by řekl, že…“ Ušklíbne se. Oba se na sebe dívají s výhružkou, i když v tělech obou doznívá vzrušení z toho smyslného polibku.
„Dnes nemám společnost, snad povečeříte se mnou?“ řekne dvojsmyslným tónem.
„Ne, děkuji. Pojedu domu. Jím rád sám.“
„Jak si přejete, profesore,“ zdůrazní. Vystoupí před svým domem. Igor, který seděl na kozlíku vedle Johna, seskočí.
Van Helsing cítí úlevu, taky prostor, který nastal, když hrabě zmizel.
„Domů, Johne.“ Kočár sebou trhne.
Hrabě se za ním dívá, potom se otočí a vejde dovnitř. V dokonalém obleku se posadí do knihovny. V ruce drží sklenku alkoholu, který si občas dopřeje, ale ne často. Ale rád cítí vůní nápoje, rád se dívá na průzračnou nebo u vína na rubínovou barvu.
Myšlenky mu sklouznou k tomu, co se má zítra stát. Přemýšlí, zda to dokáže, ale nemá na výběr. Za tak krátkou dobu se toho tolik stalo, když se postaví v elegantní košili. Bílá ruka lemovaná krajkou se dotkne závěsu. Opatrně ho poodhrne. Světlo, ne obvykla tma, ale stále ještě není den. Šero, to jediné co mohou uzřít, než zavřou oči, aby se probudili opět do tmy. Někteří z upírů zavírají oči i před šerem, ale on má ho rád. Je to jeden z malých zázraků, které si může dopřát. Těžký sametový závěs spustí. Přejde do ložnice, lehne si do rakve. Zavře oči s myšlenkou, že by nikdy nespal s Minou zde.
Večer nastane s posledním zapadnutím světlého paprsku, který oznamuje konec vlády slunce. Pár černých očí jako hlubiny pekla se otevřou do tmy. Vidí jasně, myšlenky jsou čisté průzračné. Zapátrá svými smysly po okolí. Rty se roztáhnou do úsměvu. Čeká, ale nejdřív bude muset zajistit jinou věc. Nasaje do sebe blízké pachy. Brzy narazí na to, co hledá. V těle se mu rozechvěje strunka, jako by prožil orgasmus.
Krev.
Čerstvá, vláčná, železitá nevybranější chutě. Olízne si rty. V ústech se objeví bělostné špičáky. Musí se jít nakrmit. Van Helsing počká.
„Pane… vy jste vstal. Igor je šťastný.“
„Ano, Igore. Připrav kočár. Půjdu se najíst.“
„Ano, pane. Igor hned dojde pro kočár. Pane… Van Helsing…“
„Vím. Dožaduje se vstupu. Vpusťte ho a Antonia, kdyby přišel, taky.“
Igor vážně přikývne. Na krku má pověšenou dýku. Klátivým pohybem jde připravit kočár.
„Pán říká, můžete jít. Přijde hned!“ řekne profesorovi, který zde netrpělivě stojí.
„Ano? Proč?“ optá se podezíravě.
„Pán neříct. Pán se Igorovi nesvěřovat!“ řekne. Aniž se na něj podívá, jde pryč.
Van Helsing zkoumavě přejede dům. Kde může být? Vsadí se, že už je vzhůru. Vejde dovnitř do toho doupěte neřesti a zla. Najde knihovnu, posadí se do křesla potaženého modrým potahem. Trpělivě čeká, zatímco si prochází svazky. Některé poznává i z této dálky, ale jiné ne. Vstane. Očima přejíždí po názvech, které mu nic neříkají. Určitě jsou hraběte, protože některé nejsou ani v knihovnách, které knihy sbírají staletí. Natáhne ruku, aby jednu vytáhl.
„Velmi opatrně,“ napomene ho hrabě. „Jsou velmi křehké.“ Přejde k němu a silnými prsty vytáhne knihu. Je spokojený, protože tišil hlad. Byla přijatelná nic extra. Usmál se a kousl. Jídlo pro něj je stále požitek. Položí knihu na stojánek. Opatrně otevře na první stránce. „Dějiny našeho rodu.“
„Jste poslední?“
„Oh jistěže ne. Doufám, že nebudu, i když kdo ví. Každý nový upír je vlastně mým dítětem,“ řekne s úsměvem. „Ale tahle by se vám líbila.“ Zavře ji, aniž mu dá nahlédnout na stránky. Van Helsing se dál neptá. Hrabě najednou, aniž ví jak, drží v ruce knihu. Položí ji opatrně na stojánek. Hlad je ukojený, tak je v dobrém rozmaru. Má chuť ukázat něco ze svých pokladů. Knihy u něj vždy budou na čelním místě.
„Antonio, mio caro, tak jsi přišel.“
„Nemohu tě nechat s ním o samotě.“
„Drahý příteli, děkuji ti.“ Přijde k němu a políbí ho na ústa. Otočí se k Van Helsingovi. „Tohle je nejstarší herbář na světě. Vzpomínáš na něj?“
Antonio k němu přistoupí. Oči se mu nepatrně rozšíří. „Ty ho ještě máš?“ řekne dojatě.
„Dary nikdy neodmítám. To Antonio ho sestavil, sepsal,“ řekne k Helsingovi. „protahoval jsi ho, jak to šlo.“
„Čekal jsi, dokud nepřidám do něj poslední rostlinu a pak…“
„Jsem ho provedl věčností. Nelituješ toho?“ optá se rozmarně.
„Nikdy! Ničeho!“ řekne vášnivě. „Jen jednoho, ale to nemusím říkat.“
Hrabě se usměje. Van Helsingovi není dobře, když ví, že ti dva… „Půjdeme?“
Hrabě nasaje do sebe pachy, vědomí, které kolem něho proplouvají. „Za chvilku, ale ano můžeme. Jed ještě z rány nevytryskl, ale brzy bude. Jak zvláštní jsou osudy. Půjdeme.“ Dveře se otevřou a v nich stojí Igor s černým pláštěm podšitým rudým saténem. Hrabě s jeho pomocí si ho zapne.
Všichni tři v černém kočáře hraběte jedou k domovu Harkerových.
„Rád bych konečně slyšel, co chcete dělat. Nedovolím vám, abyste jí ublížil.“
„Ublížil? Ne to bych nerad, pokud si to nebude přát.“
„Nerozumím.“
Hrabě se na něj zamyšleně podívá. „Je to jednoduché. Jestliže Mina si bude přát, potom ji dýka zachrání. Jestliže je ale plně v moci zla…“
„Počkat jakého zla… nechcete mi říct, že ona… Hloupost!“ odmítne to. „To je váš další výmysl, že hrabě?“
„Bohužel ne!“ odpoví temným hlasem Antonio.
„Jste na jeho straně, myslíte, že vám budu věřit? Jeho milenci?“
„Kéž bych jim znovu byl, ale výběr hraběte plně respektují. Jeho ženou má být Mina a má se stát královnou, pak ji přijmu se vším všudy.“
„Nechápu tomu. Nemůže být zlá. V očích jí sídlí nevinnost.“
Hrabě se k němu nakloní, vsaje jeho pach jako afrodisiakum. „Právě proto. Její duše je tak čistá, že Zlo je dokonalé maskované. Přesvědčíme se, co vy na to? Co uděláte, když mám pravdu já?“
„Pravdu? Vy? Odmítám.“
„Uvidíme. Antonio…“
„Vše je připravené. Do jejího pokoje se dostaneme, musel jsem podplatit služebnictvo, ale kdo odolá lesklým zlaťákům?“
Hrabě se rozesměje, až sytý smích oba dva zaplaví svou vřelostí. Klouže po nich a ani jeden není k němu netečný. Po chvilce přestane. Oba si ještě vychutnávají dozvuky, ale ty brzy pominou. První se vzpamatuje Van Helsing, který vykoukne ven. Nadechne se čistého vzduchu. Kočár zpomalí, až úplně zastaví. Antonio s hrabětem se doslova přes zeď domů přenesou, zatímco Van Helsing zůstane na ulici, ale rozeběhne se a skočí. Prsty se zachytí a přitáhne. Seskočí. Zřejmě na něj nečekali, ale cestu zná, protože je častým hostem Harkerových. Jde známou zahradní cestičkou, až k domu. Dům je tichý, nikde se nesvítí. Podívá se na oblohu, ale je zataženo, tak neví, jestli už nastalo zatmění měsíce. Podívá se na hodinky. Zamrazí ho. Za deset minut má být zatmění. Náhoda?
„Trvalo ti to.“
„Jsem pouhý člověk, ne zrůda!“ vrátí jim to.
Antonio zasyčí.
„Opatrně, profesore, Antonio to nemá rád, ale já taky ne. Nejsme zrůdy.“
„Ne?“ řekne posměšně. „A co tedy jste? Lidé?“
„Zrůdy jsou lidé, co zneužívají děti k prací nebo k sexu, zrůdy jsou ti, co ponižují jiné osoby nebo je pro potěšené své, ale i jiných mučí. Není zrůdnost zavraždit svého blízkého kvůli penězům? To jsou zrůdy.“
Van Helsing mlčí.
„Napiju se a jdu, je to moje obživa, tak mlčte nebo vás zabiju.“
„Antonio, prosím. Jdeme.“ Doslova se přenesou na balkon. Igor se chytí, čeho lze a obratně šplhá za svým pánem. Zuby má vyceněné úsilím a na halenu mu kanou sliny. Postaví se vedle něj. Hrabě se podívá dolů, ale Van Helsing otevře plášť a vytáhne lano. Hrabě pocítí obdiv.
„On - víš, jak na tebe působí?“ optá se němě Antonio. Oči mu přetékají starosti. I když ho miluje a někdy i žárlí, nikdy by si nedovolil zpochybnit volbu milenců.
„Začínám si to uvědomovat, mon ami. Co mám dělat? Zabít ho? Přeměnit? Nechat?“ Ve tmě zasvítí obnažené špičáky. Hrabě se usměje, natáhne ruku a nesmírnou sílou ho k sobě vytáhne. Otevře skleněné dveře do pokoje Miny. Ihned si uvědomí, že lůžko je prázdné, ale večírek se nekoná. Kde je?
„Vítejte, hrabě, proč tu jsou ti cizinci?“ Z temného rohu místnosti se vynoří dívka úchvatné krásy. Její dlouhé zlatisté vlasy sahají až k pasu, modré velké oči se dívají na hraběte, bíle ruce svírá před sebou jako štít.
„Jen mi přátelé.“
„Lžeš, ale proč?“
Hrabě nepatrně zadrží van Helsinga, který chce něco říct. „Proč si myslíš, že ti lžu, má drahá?“
„Nevím sama, cítím to! Proč jsi mě tu zanechal? Toužila jsem po tobě ve dne v noci!“ Klesne na kolena, nevinnost sama. Zlaté vlasy se rozprostřou po tmavém koberci. Zvedne v němém žalu tvář. „Proč můj pane? Lhal jsi mi, když jsi říkal, že mě miluješ?“
„Nelhal. Nikdy bych ti nelhal, Mino.“
„Potom proč!?!“ Najednou si rozerve šaty, až se ukáže krajková košilka a dmoucí se ňadra. Van Helsing je otřesen. Pohne se, když ho Igor silnou rukou zadrží. Dívka si shrne vlasy na stranu, nastaví krk. Antonio se toužebně zadívá na tepající žilku. Už chápe, proč mu hrabě nakázal se nakrmit. Ovládne svou chuť zatnout do ní špičáky a sát krev.
„Pro tebe, můj pane. Chci být jen tvou. Už nechci zažít ani okamžik té úzkosti. Ty dny i noci bez tebe byly prázdnotou. Prosím.“
„Proč moje milovaná, toužíš tolik po věčnosti? Můžeš se mnou žít jako lidská žena.“
„Ne! Nemiluješ mě! Nechci zestárnout, zatímco ty budeš krásný a mladý. Chci být tvoje, sdílet s tebou radost i smutek.“
„Staneš na straně temnoty!“ Nadechne si, i když by nejraději udělal opak. „Odmítám, protože nechci, abys už nikdy neviděla slunce, ptáky, zeleň, barvy toho světa.“
Hlava dívky klesne. „Pak zemři!“ Hrabě uskočí, drápy se zaryjí do koberce, aby vzápětí zmizely.
„Promiň, to byl… Nemiluješ mě.“
Vzlykot otřese profesorem. Copak ho tolik miluje, že obětuje svou lidskost? „Jsi člověk, Mino! Tvým osudem je být ženou, mít děti, vdát se, žít na světě. Ne v hrobce!“ Draculovi se při jeho slovech zalesknou oči.
„Osud? On je mým osudem! Miluji ho!“ řekne vášnivě. „Chci být jenom jeho. Chci vládnout…“
„Vládnout?“
„Ano s tebou po boku? Cožpak nechápeš můj spanilý?“ Vstane, její krása se probudí. Van Helsing ustoupí. Nikdy ji tak úchvatnou neviděl.
„Igore, dýku.“
Igor stáhne z krku dýku, podá mu ji. Dracula ji sevře, ale tělem projede křeč. Antonio starostlivě se na něj podívá. Zamračí se. Chce udělat krok, ale potom se stáhne. Tohle je jeho rozhodnutí a on může ho jenom respektovat.
„Zachrání tě.“
„Chceš mě zabít?“
„Ne, jen chci, abys ji sevřela. Pár kapek krve, to je moje cena za nesmrtelnost.“
„Ty žádáš, abych já platila?“ optá se udiveně, ale udělá k němu krok, když její tvář se zrůzní hněvem. „Ty mě chceš zabít! Ty chceš, abych se ztratila! Nemiluješ mě, lháři!“
„Přijmi ji a zachráníš se. Nerozumíš? Ovládá tě to. Měsíc se z oblohy ztratil. Nevidíš to, ale cítíš to. Poslední co ti chybí je nesmrtelnost, že ano. Bez ní nemůžeš vládnout, protože Zlo sice je nesmrtelné, ale nemůže ti ji darovat. Proto mě chceš. Miluješ mě, Mino?“
Tvář se na chvilku zbrázdí zlem, ale pak se veškeré pocity vyhladí, oči chladně zaplanou.
„Ano. To jediné mi chybělo. Jak jsi to poznal? Jak? Ne, nepřijmu tvou dýku. Chceš mě zabít.“ Její oči zatěkají, prsty se natáhnou, chytí Antonia a vyhodí ho ven. Vzápětí i Igora.
Chce uniknout, pomyslí si Van Helsing. Vytáhne lahvičku svěcené vody a vychrstne její obsah do jejího obličeje. Na okamžik se kůže ztratí, jen oči hledí na něj chladně a potom je nazpět. Neporušená, jako by se nic nestalo.
„Nefunguje, proč?“
„Je starší než křesťanství. Svaté ostatky, jakékoliv, ji jen mohou zbrzdit, ale tohle ji může skoro zabít. Ruce se napřáhnou, profesor cítí, jak se mu kolem pasu obtáčejí. Doprdele, budu vyhozený, pomyslí si. Tak sbohem Draculo, dostala mě nevinnost, pomyslí si zlomyslně, aniž ví proč.
„Ouvej, jsi těžký.“
„Antonio.“
„Nás nemůže zabít. Neuvědomuje si, co dělá.“
„Jdu nazpět.“ Antonio jde za ním, ale uvnitř je jenom dívka, která svírá dýku, sípá, ale nic není slyšet. Pochopí, že využil toho, že byla zaujata jimi a bodl ji dýkou.
„Přijmi ji, prosím a budeš nazpět člověkem. Až ji přijmeš, staneš se mou královnou.“
„Odmítám!“ zasyčí nelidským hlasem, který probudí celý dům. Van Helsing přehoupne nohu přes zábradlí balkonu. Vleze dovnitř.
„Mino, no tak, nechcete přece opustit hraběte, svou rodinu? Vzpomeňte si, kolik lidi vás má rádo. Otec, matka, přátelé. Nestýskalo by se vám po nich?“
Mina zvedne hlavu. „Rádi? Co to je? Nenávidím je. K čemu jsou? K ničemu. Obtížný hmyz, který můžeme zašlápnout.“
„Mino, no tak slyšíte? Pomůžeme vám!“
Buch! Buch! Někdo lomcuje klikou, aby se dostal dovnitř. Dýka je venku a odhozena na koberec. Mina se podívá na hraběte, Igora, který to sleduje s vyvalenýma očima.
„Pak budu vládnout sama, ale ty stále můžeš změnit své rozhodnutí.“
„Miloval jsem vás.“
„Ne!“ zařve Antonio, ale hrabě Dracula ponoří tesáky do jejího krku. Dívka se rozesměje.
„Pij můj drahý, pij, učiň mě svou. Nikdy nebudeš litovat!“
Antonio chce zadržet Van Helsinga, ale je odhozen, jako by se něčeho dotkl. Zaútočí opět, jen aby se nedostal k hraběti, který usilovně saje krev. Pět je odhozen, až mu zapraskají skoro všechny kosti.
„Co… Přestaň! Dost!“ křičí dívka, ale její hlas slábne… „To jsem… nechtěla!“ zašeptá, když ji ruce ochabnou a skončí na koberci. Oči se zavřou, ale hrabě saje dál plnými doušky. Dívčina pokožka siná, rty blednou. Ztrácí se před očima.
Antonio opět zaútočí, když Van Helsing vezme lahvičku. Igor mu strhne ruku, takže skončí na podlaze. Van Helsing vytáhne zbraň, aby zabil Igora.
„Konec!“ Hrabě se postaví, když jim otřesou křeče. Předkloní se, z úst mu skane krůpěj krve. Vedle něj leží Mina s dvěma bodnutími na krku.
„Vy vrahu!“
„Pane… co je… Pane…“ volá úzkostně Igor.
„Otrávil se. Bože, dovol, aby přežil!“ zamumlá Antonio se strachem v očích, který přestal útočit na Van Helsinga.
„Otrávil?“
Antonio mlčí, vezme hraběte do náruče. „Bude dobře,“ řekne k hraběti, aniž se podívá na kohokoliv, vyskočí ven. Jako kočka dopadne na čtyři.
Van Helsing sjede dolu taky, Igor za ním. Běží za Antoniem, ale ten je už dávno pryč a kočár taky. Mávnou na drožku. Profesor nadiktuje adresu hraběcího domu. Vůbec nechápe co se děje. Vedle něj sedí Igor se stříbrnou dýkou v rukou.
Když dorazí do domu, jde za Igorem.
„Co tu děláš?“ před ním stojí Antonio. „Vypadni. V tomto domě se pro tebe nenajde místo. Buď rád, že to přežiješ.“
„Tak proč mě nezabiješ?“
Modré oči potemní. Zmizí, jako by tu nikdy nebyl. Van Helsing začne bloudit. Snaží se dostat k hraběti, ale jako by každé dveře vedly do knihovny. Šílí z toho, že nemůže postoupit ani o krok dál.
Postaví se doprostřed místnosti. Musí to být šalba smyslů, ale proč se to vše děje? Zaslechne nelidský řev, zavře oči. Jde poslepu. Najedenou ucítí jinou vůní. V první chvílí neví, co je to za vůně, ale je to vůně mrtvého těla. Otevře oči. Igor si trhá vlasy, Antonio klečí na kolenou, nedaleko leží bezvládný muž s roztrhaným hrdlem. Van Helsing přistoupí. Vyděsí se, když vidí hraběte. Má pocit, že každičký centimetr kůže je obnažený.
„Umírá. Jen díky tomu, že nás chtěl zachránit.“
„Vás?“
„Ano. Ta dívka by zabila každou živou bytost. Zlo může přežít jen v čisté duši, která ho udržuje, protože není zkažená, ale hrabě stejně jako většina lidi je zkažená.“ Odmlčí se. „Neměli bychom se čím živit. Umřeli bychom nebo ulehli do věčného spánku, kde by se z nás postupně staly mumie. Zlo je v krvi, profesore. Ne v srdci nebo v hlavě. Je v krvi a on celé zlo vysál. Vzal je na sebe. Otrávil se, protože není nevinný. Rozumíte?“
„Ano, i když nedává to smysl podle mě. Proč nechtěla zachránit? Věděl to?“
„Podle mě ano. Nic mi neřekl, ale otec mu to vyprávěl. Proto věděl o dýce, která ji může ochromit. Nikdy nemohla ji zabít. On mohl.“ Neví, proč se zrovna svěřuje jejich úhlavnímu nepříteli, ale potřebuje to někomu říct. Tak rád by svou bolest vykřičel do světa. „Nepomohla ani čerstvá krev. Dokonce nepomáhá ani jeho rodná zem. Nevím, co mám dělat, abych ho zachránil.“ Natáhne ruku, aby se ho dotkl, ale stáhne ji, protože by mohl vzbudit v něm ještě větší bolest.
„Není jiná možnost?“
„Ne! Nikdy jsme tohle nezažili. Můžeme jen doufat, nic jiného.“ Přitáhne si křeslo, do kterého se posadí. Helsing si přitáhne druhé, posadí se z druhé strany. Igor pláče, pobíhává okolo, zmateně něco si šeptá. Nakonec usne schoulen v nohou rakve. Antonio najednou strne. Van Helsing se zvedne, vytáhne svěcenou vodu, kůl, když se ozve skřek. Ruce s pomůckami klesnou. Nemůže. Poprvé v životě nemůže zabít ani jednoho upíra. Vyje ven. Co se s ním stalo, Změkl? Chodí po zahradě, naslouchá nelidským výkřikům. Jak to může vydržet? Nemá ho zabít?
Nemůže… nemůže… Jde nazpět do domů, tentokrát najde ložnici snadno. Posadí se do křesla. Nechápe, proč je nemůže zabít. Je to snad proto, že se naučil na ně dívat z jiné stránky nebo proč? Nakloní se nad rakev. Zamžiká, zadívá se pozorněji. Vypadá to, že se dech utišil, kůže už není tolik rozbrázděná. Oddechne si, když to začne opět. Nejraději by si uřízl uší, kdyby věděl, že to pomůže. Nemůže to poslouchat. To není lidské.
Proč ho nemohu zabít? Proč? Je to můj nepřítel! Má na svědomí tolik lidských obětí, i toho muže, která tu leží. Podívá se na něj opět. Stejně. Tělo se třese, jako by ho někdo bičoval.
„Co mám dělat?“ Ticho. Posadí se. Unaven skřeky, noci, usne.
Poslední sluneční paprsek zapadne. Antonio se nadechne, otevře oči. Rychle se podívá na hraběte. Usměje se. Zvítězil. Pohladí jeho široké bílé čelo. Je mokré. Uleví se mu. Brzy bude v pořádku.
„Co… Jak mu je?“ ozve se profesor, nahne se nad ním, když kolem krku se mu ovine silná paže a přitáhne si ho k sobě. „Dobře, mon ami.“ Objeví se bílé špičáky, které se mu zakousnou do krku. Antonio se narovná. Dívá se na to. Uzdraví se. Najednou Van Helsing zavrávorá. Zachytí se rakve, když si hrabě rozerve košili a nařízne pokožku. Van Helsing si toho všimne. Přitahuje ho jako světlo můru. Skloní se, aniž tuší co dělá.
Prsty ve vlasech, které se jimi něžně probírají.
„Budeš mě nenávidět, ale já tě budu milovat!“ řekne tiše hrabě, zatímco rty dychtivě sají krev. Antonio si povzdechne. Neví, zda hrabě udělal dobře, protože jestli dobře poznal profesora, nevzdá se své vášně – zabíjet upíry.
„Pij,“ přikazuje Van Helsingovi.
Antonio se k němu nakloní a políbí na rty. Hrabě zavře oči, odstrčí Van Helsinga. Na podlaze vedle rakve se svíjí nový upír. Antonio se ho dotkne. Bude nás nenávidět ještě víc, pomyslí si nevzrušeně.
„Proč?“
Hrabě otevře oči. „Taky jsi mě nenáviděl, ale já tě miluji stále stejně, chápeš? Nikdy jsem nepřestal. On je jako ty. Sám nevím. Nenávist, láska, není to stejné?“
„Ne!“
Hrabě se podívá na ruku. Cítí ještě v sobě krev Miny. I tu miloval, ale ti dva jsou pro něj výjimeční. Jsou jako den a noc, ale on potřebuje obojí. Potřebuje žít ve dne, ale i v noci. Jednou pochopíš, příteli, s tou myšlenkou zavře oči.
Van Helsing otevře oči. Cítí se jinak, vidí divně. Sundá si brýle. Šedé oči se zadívají kolem sebe, potom mu to dojde. Domem se rozezní zoufalý výkřik. Otočí se k Antoniovi. Dívá se na něj chápavě, lítostivě.
„Proč?“ optá se jednoduše. „Raději bych zemřel.“
„Nevím. Ptám se na totéž od té doby, co jsem ho poznal. Myslím, že nikdy se nedozvím pravdu, ale vím jedno: Udělám pro něj cokoliv. Miluji ho.“
Van Helsing se narovná. „Zabiju ho.“ Vyběhne ven do černé noci naříkajíc nad svým osudem. Antonio nic neřekne. Má na to právo, ovšem netuší, že ještě nikdo nezjistil jak zabít Draculu. Dokonce ani on ne, i když to hledá staletí. Ví o tom? Určitě. Stejně tak ví i o Helsingovi. Nový upír, nová větev do knihy. Lehkým krokem přejde do knihovny. Vytáhne knihu, otevře ji. Na poslední stránce je jméno.
Abraham Van Helsing
Zavře ji a dá na místo. Ví, čí jméno je před ním, ale proč to udělal? Čeká, zda přijde nebo ne. Vrátí se nebo zemře? On sám už někdy uvažoval, že jednoduše zůstane venku, ovládne svoji panickou hrůzu ze světla a ponechá své tělo osudu. Chvilka bolestí v ohni, ale on už tu nebude. Pokaždé se vrátil do tmy.
Přijde, i když nemůže znát jeho myšlenky. Bude jiný, protože bude zabíjet upíry, hraběti bude odporovat, bude si dělat, co bude chtít, ale jedno nedokáže. Zabít jeho a jeho taky ne, protože Mina Harker, i když to nechtěla, je svázala mnohem mocněji.
Dveře klapnou.
Vrátil se. Posadí se do křesla. Někdo s ním musí být, i když má Igora. Z druhé strany se posadí Van Helsing.
„Nenávidím vás!“
„Já vím, ale miluješ ho.“ Nečeká na odpověď, zavře oči, tělo znehybní.
Van Helsing se tomu snaží odolat, ale udělá to taky. V ruce drží brýle, které jako by ho svazovaly s minulostí i když je už nepotřebuje.
Konec
