Omyl
4.část
Věděl to už dávno, že sem přijede. Ne kvůli tomu, že mu maminka nakázala, aby dovezl jmelí, pokud možno od myslivce levný stromek… Mamka je cvok, že to po něm chce… ale kvůli Idirovi. Celý podzim se zmítal mezi tím vidět ho – nevidět ho. Málem, že nechal školy, ale nakonec mamka mu nalila mozek do hlavy, tak se vzpamatoval. Jasně, že ji neřekl, co se děje. To by fakt raději zemřel. Vzpamatoval se právě včas. Taky si vyšel s Michalem na výstavu o paleontologii. Myslel si, že to bude trapné, ale bavil se daleko lépe než kdy jindy. Taky si uvědomil, že svět nekončí, že může začít znovu. To byl v kostce jeho podzim.
Teď je ovšem zima. Čas Vánoc, čas dárků, čas cukroví a spoustu dalšího. Na to se vždy těší, i když on taky musí je dát. Letos babička se ani moc nezlobila, že rodiče nepřijedou. Mamka se ho ptala, co se děje, ale on si myslí, že když má tam Idira, tak tolik na jejich návštěvě nelpí. Babička ani Idir nevolali, aby přijel. Jede tam sám. Ví, že babička pro něj bude mít vždycky místo.
Tak je tady. Tentokrát ho nikdo nečeká. Žádná vysoká postava v tunice, v kalhotách, vysokých botách a s copem, který sahá skoro až na zadek. Nechápe, jak nějaký chlap může mít tak nádherné vlasy. Hodí si na záda krosnu. Má v nich dárky od rodiny pro babičku a svůj soukromý Idirovi. Je to blbost, ale stejně…
„Ahoj, Libore! Chceš svézt?“
„Rád, ta mrcha je… Ty vole, máš nové auto!“ obdivně přejede červenou metalízu.
„Jo, není nová, ale rozhodně šlape lépe než tamta. Požádal jsem jednoho známého, aby mi našel něco v Rakousku. Tam je to za pár šlupek.“
„No paráda! Dokonce máš pořádný přehrávač.“
„Chceš to slyšet?“ Pustí pořádný metal. Libor si uvědomí, že se Tom změnil, stejně jako jeho vkus na hudbu. Nebo se změnil on.
„Paráda. Zní to náramně.“ Ani ne za pět minut, protože jeli jako šneci, stojí před babiččiným domem. „Díky.“
„Jasně! Se snad ještě uvidíme, ne?“
„Určitě.“ Vezme narvanou krosnu a otevře skřípající branku. Bude se to muset promazat. Je divné, že to neudělal Idir. Neodhrnutým sněhem dojde ke dveřím domu. Něco je v nepořádku. Otevře dveře a houkne.
„Babi! To jsem já Libor!“
„Liborku? Co ty tady? Jsem tak ráda, že tě vidím. Myslela jsem, že nepřijedeš, ale je to moc dobře, že tu jsi. Idir onemocněl.“
„Je čaroděj, tak ať se vyléčí!“
Babička se zamračí. „Nebuď takový. Jsou věci, které prostě vyléčit nejdou. Potřebuje slunce.“
„Ať odletí na jih. Tam je ho dost,“ řekne lehkovážně. „Promiň. Tady jsou dárky. Jdu za ním.“ Nikdy v tom malém pokoji nebyl. Tedy od té doby, co se tam nastěhoval. Vypadá to tu dost zvláštně, když vidí rozvěšené různé byliny. U okna je sestaven malý kamenný kruh s jedním průzračným krystalem uprostřed. Uvědomí si, že dřív byl na Idirově krku.
„Ahoj, Idire,“ řekne tiše. Pohladí ho po tváři. Nechápe, proč byl tak na něj nasraný. Vypadá opravdu mizerně.
„Libore?“
„No jo, jsem to já. Co je ti?“
Idir se křivě usměje, sklouzne zrakem ke kameni. „Chybí mi slunce, teplo. Kámen toho nenachytá dost.“
Libor pochopí jeho nahotu na palouku. „Moc tomu nerozumím.“
„Každý čaroděj čerpá svou sílu z nějakého živlu. Já mohu čerpat ze slunce a z měsíce. Jistě, jsme omezení, ale žijeme tam, kde je toho dost. Já žiju hodně na jihu. Myslím, že tomu tady říkáte Řecko. Všichni z nás čerpou tu sílu přes krystaly. Jeden jsem měl sebou, ale podívej se, jak je špinavý. Je zima a sluníčka moc není.“
„Je zima. Je to logické.“ Přemýšlí, co s tím. Vezme do ruky krystal. Udiví ho jakoby pulzující síla. Zamračí se, protože si na něco vzpomene. „Pomohlo by solární sluníčko?“
„Co je to?“
„Umělé slunce.“
„Umělé slunce?“
Libor přikývne.
„Netuším. Nikdy jsem nic podobného neviděl.“
„Půjčím si ho a zkusím to. Ok.“
„Tak dobře, ale neznič ho.“
Libor odloží krystal, potom vytáhne kus hadříku a zabalí ho do něj. Vyjde ven. Uvidí babičku, jak něco kuchtí. „Za chvilku budu zpět, dobře.“
„Dobře. Není mu moc dobře, ale kde já seženu sluníčko? To není v lidských silách.“
„Bude v pořádku, uvidíš.“ Vezme na sebe teplou bundu, rukavice a vyrazí do vesnice. Ví přesně, kam má jít. Otázkou je, zda to ještě bude mít. Dorazí před nově zrenovovaný dvoupatrový dům, kde bydlí Eva. Doufá, že nebude doma. Zazvoní.
„Kdo je tam?“ ozve se.
„Libor!“
Z okna se vykloní plavá hlava. „Libore? Pojď dál. Asto, klid!“ zakřičí na labradora. Okno se zavře. Libor vstoupí, pohladí Astu po hlavě. Ta mu olízne ruku.
„No ty jsi hlídač.“
„Ahoj, co chceš?“
„Ahoj. Potřebuji maličkost. Máte ještě to solární sluníčko na opalování?“
Eva ho sjede pohledem. „Chceš se snad opalovat?“
„Jo. Mám vyrážku, ale nechtěl jsem to brát z domova. Vzpomněl jsem si na tebe, tak jsem se chtěl optat, zda to máte.“
„No, máme. Pojď dál.“ Libor si povzdechne. Vyrážka. To by ho mělo ochránit od všech nežádoucích projevů. „Hele, není nakažlivá, že ne?“
„Ne. Jen když se toho dotkneš,“ rychle dodá. Co kdyby ji nepřešlo? Eva se na něj podezřívavě podívá.
„Tak tady to je.“ Zapne ho.
„Nevadí, když to použiju?“ vytasí se s krystalem v rukou.
„Ale ne.“ Dívá se, jak se s ním posadí v rukou, aby paprsky dopadaly na jeho tvář i krystal. „Co to je?“
„To mámě poradil nějaký alternativní doktor. Nemohu se toho zbavit. Znáš ty řečičky o léčivých účincích krystalů?“ Doufá, že moc nečte, ale kdo ví.
„No četla jsem o tom.“
„Tak to zkouším. To víš, nechci chodit po světě jako nějaký flekoun.“ Kolik asi bude potřeba, než se nabije? Nějak zapomněl se optat. Eva to vyřešila za něj, protože šla přístroj vypnout.
„Tohle stačí.“
„Díky moc.“ Zabalí krystal, aby se ho nedotkl. „Mohl bych, když tak zase přijít?“
„Zeptám se mamky. Není to moje.“
„Jasně a díky moc. Ahoj.“
Prošlo mu to. Rychle dojde k babičce. Aniž si sundá věci, jde rovnou k Idirovi. Vloží mu kámen do ruky. Ten ho sevře, potom ho zvedne k očím. „To je zvláštní energie.“
„No jo, pánovi se zas něco nelíbí. Tak pomůže nebo ne?“ Nikdy by nevěřil, že člověk se tak rychle může změnit.
„Už pomohla. Zvláštní. Jak jsi to dokázal?“
„Ale, znáš Evu? Vysoká štíhlá černovlasá holka? Teď je blond, ale nesekne jí to. Její máma si kdysi koupila solární sluníčko. Vždy jsme žasli, že je i v zimě opálená, ale potom jsme na to přišli. Vlastně Lenka z druhé třída na to přišla. Hodně se to používá v zemích, kde je hodně dlouho zima nebo noci. Pomáhá to ve stresu, i když se objevily studie, že jsou rakovinotvorné.“
„Aha. Mně pomohlo, ale není to napořád. Je to taková… náhražka.“
„Jsem rád. Zkusím to domluvit s Evinou matkou. Netuším, zda to ještě používá, ale mohla by to nám na zimu půjčit. Nanejvýš bychom jí museli dát nějaké poplatek.“
„Idire, ty jsi vstal?“
„Babi, ty znáš Evinu mámu?“
„Jistěže znám.“
„Má horské sluníčko, nebo jak se tomu říká. Trochu Idirovi to pomáhá. Potřebujeme, aby nám to půjčila. Myslíš, že bys to s ní mohla domluvit?“
„Určitě.“ Idira obejme. „Nevím, proč mě to nenapadlo. Musíte nasbírat jmelí. Libor ti pomůže a ukáže, kde roste. Každý rok je hodí sbírat. Letos Editka nepřijede?“
„Posílají dárky. Práce. Před Vánocemi je to nejhorší,“ vysvětluje. Posadí se. Je rád, že je v pořádku. Idir se taky usadí. „Jasně, že mu to ukážu.“
Teprve teď si Idir uvědomí Liborovu změnu. Není tak nabroušený. Naopak mírnější, ochotnější. Jako by se něco změnilo, ale sílu na čtení myšlenek už nemá. Rád by věděl, co se stalo. Dokonce ho sám od sebe pohladil. Bylo to něžné pohlazení jako od větříku, který vane v rozpálených dnech. Líbilo se mu to, protože to ukazuje, že existuje ještě jiný Libor. Něžnější. I když tamten naježený byl…
„Musíme vzít žebřík. Musím namazat vrátka. Strašně skřípou. Odházet sníh. Ještě dobře, že jsem přijel. Je tu spousta práce.“
Ale jinak si ho nevšímá. Jako by byl vzduch. Mohl by se na něj usmát nebo vzít na vědomí. Pořád mluví o tom, co on udělá. Jako by byl vzduch. Opravdu se změnil. Ale jak moc?
„Jsi moc hodný, Liborku. Udělám meruňkovou buchtu.“
„Tu mám strašně rád. Děkuji. Půjdu vybalit.“
„Dobře.“ Idir za ním se dívá. Opět se něco změnilo, ale co? Člověk aby se v něm vyznal. Chtěl by za ním jít, ale nemá odvahu. I tak mu hodně pomohl s tím kamenem.
„Tak jdeme!“
„Vezmi si řebřík ze stodoly a dávej na sebe pozor.“
„Za chvilku se bude stmívat,“ prohodí k Idirovi. Sám v sobě se nemůže vyznat. Proč to nemůže být tak jednoduché jako s Michalem? Vezme dlouhý řebřík. Chodí tam celá vesnice, takže ví přesně kam. Jen doufá, že všechno nebude servané, ale většinou se to nestává.
Idir neví, co bylo horší. Zda jeho nadávky nebo to, že ho ignoruje. „Proč mě ignoruješ?“
Libor se na zlomek sekundy zastaví. „Ne. Tebe není možné ignorovat. Jen si říkám, že vztahy jsou velmi složité. Už je ti lépe?“
Byl bych raději, kdyby nadával. Takhle aspoň jsem něco z něj cítil. I tak se tím zaobírá víc, než je slušné. Ale tohle není jeho svět, kde ho každý poslouchá. Jaká by asi byla konkubína? Jak by ho ostatní přijali, protože konkubíny je doprovázejí i na různé večírky. Neumí si to představit. Nejspíš by se pohádal s kdekým, udělal nějaký skandál; prostě chaos. Musel by ho nechávat zavřeného doma. Na druhou stranu by ho nikdo mu neodloudil.
„Tak tady to je.“
„Co to je? Vypadá to zvláštně.“
„Za války to byl velký sad, ale majitelé prý spolupracovali s odbojem a dům byl do základu vypálen. Zahrada zpustla, protože nikdo to tu nechtěl. Prostě je to tu opuštěně. Ale ve větvích se objevilo jmelí a zůstalo to tak. Aspoň mi to tak vyprávěla babička. Natrháme trochu víc.“
„Proč?“
„Budou Vánoce. Zdobí se jim byty, chalupy. Dost často se dává nade dveře.“
„Proč?“
„Když někdo stoupne pod jmelí, musí toho druhého políbit. V Anglii se políbili, utrhli bobulku a tak pokračovali, dokud nezbyla poslední. Čím víc bobulek, tím víc se štěstí drželo domova. To asi vzali za své i nevěstince.“
„Domy, které nabízejí prodejnou lásku.“
„Asi tak nějak. Lezu.“ Opře řebřík o stromy a vyleze. Začne ho trhat. Potom sleze a podá ho Idirovi. Ten ho přijme. Před očima má, jak pod touto posvátnou bylinou líbá Libora. Zvláštní, ale moc hezký zvyk, který by mohl velmi snadno zavést doma. Ujal by se. Libor přesune se k dalšímu stromu. Když usoudí, že je ho dost, dýchne na ruce. „Ještě dobře, že jsem na to nemusel mít nějaký zlatý srp.“
„Ruka je nejlepší. Nůž na to prakticky nepoužíváme.“
„Proč?“
„Ruce mají v sobě teplo, jsou magické. Rychleji se rány zahojí. To je vše? Není toho nějak hodně?“
„Možná, ale za týden jedu domu. Musím je tam přivézt.“
„Takže tu budeš týden?“
Libor přikývne. Vezme řebřík. Jde vedle Idira, který nese jmelí. Musí je nechat pomalu uschnout. Potom hermeticky uzavřít. Snad tu něco takového budou mít. Dojdou domů. Libor se staví ve stodole, potom ale jde do kuchyně. Mne si ruce. Je zima. Větší než u nich. Nevšimne si, že Idir už dal nad dveře snítku jmelí, protože ho uvidí, jak balancuje na židli, aby pověsil snítku na lustr.
„Hotovo. Přinese to štěstí celému domu.“
Babička spokojeně přikývne. „Tady jsi, Liborku. Hned ohřeju jídlo. Už určitě máš hlad.“
„Děkuji moc. Nějak mě to unavilo.“ Zakroutí krkem, až mu lupne. Potom se podívá na ruce. Bude si je muset důkladně umýt a vydrhnout mýdlem.
„Protože to místo je prosáknuté dušemi lidi, kteří nenašli mír.“
Babička se otočí k Idirovi. „Viděl jsi je? Občas se mi zdálo, že vidím stíny, ale kdo by mi věřil. Ani já sama sobě ne.“
„Viděl. Nechápu, že je někdo nepošle k odpočinku. Na světě by mrtví neměli co dělat.“
Libor zvedne ruce. „Tak prrr! Neříkej, že váš svět je tak dokonalý!“
„To ne. Máš pravdu. I u nás jsou duchové, ale dřív nebo později je někdo pošle k zapomnění.“
„Už jsem se lekl. Můžeš to udělat?“
Idir zavrtí hlavou. „Není to můj obor, ale mohu dát seznam bylin, které by si s tím poradily. Možná proto je to tam tak opuštěné.“
„To budeš moc hodný, Idire.“
Teprve teď si Libor uvědomí, že mu babička tyká. Jak asi už dlouho? Chová se k němu jako k druhému synovi nebo skoro jako k němu. Zadívá se z okna. Je už tma. Co bude dělat? Potom se zadívá na Idira. Žádné hrátky. Je nemocný a k tomu je to beznadějné. Vstane. „Jdu na počítač. Dobrou noc.“
„Dobrou noc, Liborku.“ Potom se otočí k Idirovi. „Budeš ještě něco dělat se jmelím?“
Idir se zadívá na dveře, na lustr. Rád by dělal jedno, ale jak vidno druhá strana nemá zájem. „Půjdu odpočívat. Dobrou noc.“
„Taky dobrou noc.“ Libor sebou praští na postel, ale potom vyhrabe z krosny notebook. Začne pracovat na své práci, ale nemůže se soustředit, proto začne hrát hru. Dobře ví, že to spolehlivě odvede jeho myšlenky od čehokoliv. Když se dostane na další level, schová svou postavu do bezpečného koutu, kde ji nemohou zabít.
Potichu jde do kuchyně, kde by si něco dobrého zobl. Ví moc dobře, že tam zahlédl brambůrky, které jsou tam nejméně od podzimu, ale čert to vem. Vytáhne je. Sáček roztrhne, když ho něco pevného obejme a tlačí doprostřed místnosti.
„Nech toho Idire,“ namítne slabě, ale celé tělo se mu chvěje po jeho náručí. „Co to děláš?“
„Polibek.“
„Nemusíš mě k tomu tlačit. Stačí říct.“ Otočí se a políbí ho. Idira to trochu překvapí, protože napůl čekal boj. Vrátí mu ho. „Kolik asi bude štěstí, když se s tebou pod jmelím pomiluji.“
„Nech toho.“
Jenže Idir ho dostrká ke stolu. Najednou ho na něj posadí. Rychle mu sundá tričko, než stačí Libor cokoliv namítnout. „To je krásné,“ řekne, když se prsty dotkne bradavky. Ta se pod jeho laskáním zvedne a ztvrdne. Libor se dívá na jeho hlavu. Dotkne se vlasů. Jsou hebké jak samet, povzdechne si. Uvědomí si, že chce, aby mu to udělal. Roztáhne nohy a obejme ho kolem zadku. Idir si uvědomí, že nebude žádný boj a tak skloní se k jeho hrudi. Olízne bradavku, pak ji vsaje do úst. Druhou rukou ho jemně tahá. Libor si najednou lehne. Dívá se na strop se jmelím. Jaký hloupý zvyk, ale co.
Idir se vymaní z jeho sevření. Svlékne si šaty. Libor se trochu nadzvedne. Viděl ho tolikrát, ale stejně ho pokaždé uchvátí. Nejen postava, ale hlavně jeho úd. Není tlustý, ale dlouhý snad jak týden. Olízne si rty v předtuše, jak do něj proniká, jak zajíždí a vzápětí se do něj udělá. Idir mu svleče kalhoty a osvobodí ho zajetí. Ihned ho vezme do ruky, aby ho sevřel do svého tepla. Špičku penisu olízne, potom si ho vloží do úst.
Libo vyjekne, když ho sevře. Položí se na stůl. Není to pohodlné, jak si myslel, ale i poslední myšlenky se mu vykouří z hlavy, když Idirova ruka sklouzne dolů, kde pronikne do dychtivého otvoru. Jemně prstem zatlačí, až se dostane dovnitř. Vyklouzne ven. Je suchý, tak by ho mohlo to bolet. Klekne si a zvedne mu nohy, aby měl lepší přístup. Nasliní otvor a špičkou jazyka obkrouží otvor, který se pravidelně stahuje a rozšiřuje. Potom vymění jazyk za prst. Pronikne dovnitř. Skoro zaúpí, když si představí, že v něm za chvilku bude. Zvedne se a vezme olej. Namaže si úd, jenže to už Libor je dole. Je opřený o stůl, nohy rozkročené a zadek vyšpulený. Provokativně se podívá po Idirovi.
Ten neváhá, jde k němu. Pohladí ho po pevném zadku. Špičkou údu zatlačí na otvor. Ten trochu povolí, zatlačí ještě víc. Nakonec je v něm celý. Libor oddechuje, jak vše vnímá.
„Udělej mi to!“ zavrčí. „Ošoustej, až nebudu na nic myslet.“
„Na mě mysli!“ řekne a pronikne ještě hloub. Libor má pocit, že ho někde má v krku, ale líbí se mu to. Kdyby mohl, chtěl by ho mít tam tak napořád.
„Myslím, to se nedá jinak! Ještě! Víc!“ zaúpí pod dalším přírazem, ale pak už opravdu přestane myslet a jen vnímá přírazy. Idir svírá Liborovy boky a dívá se, jak do něj zajíždí. Na chvilku přestane, aby ho polaskal, ale potom opět začne, když pozná, že už bude, zaboří se do něj a vyvrcholí. Ještě to nikdy neudělal a kdyby to udělal doma, pak by to znamenalo, že dotyčný se stává jeho oficiální konkubínou, ale to Libor neví. Možná i něčím víc, pomyslí si, když z něj vystoupí. Otočí ho, vysadí na stůl a roztáhne nohy. Nemůže se vynadívat na jeho vzrušený penis, na to jak dychtivě čeká. Na jeho tvář, i ztvrdlé bradavky. Je sexy, když tak před ním leží s roztaženýma nohama.
„Jsi nádherný,“ řekne, když ho bere do úst a po chvilce polyká jeho semeno.
„Blbost,“ zasípá Libor, když se z toho vzpamatuje. Je mu nepohodlně, ale neschovává se. Je ukojený spokojený a klidně ať se dívá. Pohladí si tělo. Mělo by stále ještě chuť. Nekonečně, odtuší. Idir stojí, prohlíží si jeho zavřené oči. Nemůže mu číst myšlenky, ale z výrazu i jak je malátné tělo, dá se vyčíst, že je nasycen. Stejně jako on, ale dobře ví, že za chvilku po něm bude mít opět hlad.
„Ne, jsi nádherný. Musel bych o tebe bojovat, abych si tě získal, ale vyhrál bych!“ vezme mezi rty jednu jeho bradavku a vsaje ji. Je to rozkošné ho tak vlastnit.
„To jsou u vás jen ty…“
„Konkubíny? Ano. Momentálně mám jednoho, tedy pokud budu mít, až tam dorazím. Je to muž nebo žena. Žije s tebou a poskytuje ti sexuální uvolnění. Pak jsou tu prodejní, kteří chodí buď za peníze nebo různé výhody. Záleží, jak jsou moc dobří. O ty nemám zájem.“
„A někdo normální?“
„Myslíš manželky, manžely? Ano ti jsou. Čarodějové je nemají, protože se nevážou. Žijeme podstatně déle než ostatní. Mám pět děti s různými ženami, které jsem musel zplodit.“
„Cože?“ to Libora dokonale probere. „Ty máš děti?“
„Jistě. Každý čaroděj musí zplodit pět děti. To platí i pro čarodějnice. Přenos nadání ovšem je dost náhodný, proto tolik.“
„No do prdele!“
„Chceš ještě?“
Libor se na něj zadívá. Za týden odjede. Poslední týden, kdy může s ním být. Má to riskovat? „Jo, chci.“ Idir se potěšeně pousměje. Konečně to pochopil, že nemá cenu se vzpírat jejich vzájemné přitažlivosti. „Tak mě napadá, že bych ti to taky rád udělal,“ řekne odvážně. Idir zalapá po dechu. On jako konkubína?
Vypadá otřeseně, pomyslí si Libor. „Řekl jsem snad něco?“
Idir upjatě odpoví. „To není možné.“
„Proč? Nelíbí se ti to?“
Idir pochopí, že tady to není jako u nich, kde je to striktně rozděleno. A jestli se to děje, potom jedině za zavřenými dveřmi. Nikdy neměl v zadku nějaký úd. Čaroděj i s tím nejmenším nadáním prostě konkubínu nemůže dělat. „Magie.“
„Acha. Tak nic, ale vysát sperma ti mohu ne?“ řekne žertovně.
„To jistě můžeš.“
Libor se zarazí, protože to jen tak plácl. Stojí proti sobě, když Libor vztáhne ruku. Položí ji na bradavku, zamne. Zamyšleně řekne. „Jednou bych to rád zkusil. Být v tobě, abys cítil, co cítím já. Taková blbost. Půjdeme spát.“ Sebere vršky a jde do svého pokoje. Mrkne na počítač. „Kurva!“
„Co se stalo!“
„Ty kreténe! Ty hovado! Ty hajzle! Do prdele práce oni mi ho zabili! Já ho vyhodím z okna! Krám svinsky!“ řádí se všemi nadávkami, které zná.
Idir ničemu nerozumí. Potom se ho dotkne. Libor k němu otočí hlavu. Zafuní, potom se usměje. Tím se vždycky uvolní. „Hele, máte tam něco jako porno?“
„Cože?“ Libor se ďábelsky usměje. „Tak si lehni, jdeme se dívat.“ Zahrabou se pod pokrývku a Libor pustí svůj oblíbený speciál. „Je ti trochu podobný, co myslíš.“
„No… To je jako pro vzrušení? Máme divadla.“ Tentokrát na něj vytřeštěně kouká Libor. „Je to pro bohaté. Najímají se prodejní ženy i muži. Je to takové divadlo s menšími lóžemi. Chodíme tam se svými konkubínami. Díváme se a když…“
„Na veřejnosti?!“
„Zatáhneme závěsy,“ odtuší. Vypadá to, že ho to nijak nenadchlo.
„Ale každý to ví!“
„Jistě. Proč bychom tam jinak chodili?“ podiví se. Libor si povzdechne.
„Tedy a já myslel, že jsme vás překonali. Nejde to.“ Ucítí ruku na zadku, která ho laská a dává najevo, že by nebyla proti pokračování. Potom se zadívá na tři kluky v akci. Sklapne počítač a dá ho z dosahu. Sex s Idirem bude daleko zajímavější, pomyslí si, když do něj hladce vklouzne Idirův úd. Ani ho to nebolí, jak je ještě rozšířen z předchozího milování. Zasténá pod jeho přírazy, ale vzápětí je otočen. Podívá se mu do očí, obejme ho. „Potom se chci povozit.“
„Koníček je vždy připraven,“ odpoví mu stejně lehkým tónem.
Za týden, kdy někdy se musel červenat, co vše vyzkoušeli, odjíždí. Batoh jako vždy má nacpaný různými věcmi, včetně bylinek, které mu dal pro změnu Idir. Nerad odjížděl, ale dobře ví, že musí. Rád by tu zůstal a pokračoval, jak on říkal v jízdě na koníčkovi, ale ne vždy to prostě jde.
„Ahoj, babi!“ políbí ji na vrásčitou tvář, potom obejme Idira. Je rád, že už nemůže číst v jeho myšlenkách jako na začátku. Nastoupí do autobusu a jako vždy se hrne dozadu, kde nikdo nesedí. Slibuje si, že se neotočí, ale jakmile sebou autobus trhne, otočí se. Zírá na vysokou postavu v tunice, kalhotách, vysokých botách. Vypadá jako nějaký válečník ze středověku. Nezamává mu, ale otočí se zpět. Dívá se na krajinu, ale kolem srdce má podivnou tíseň. Ani hudbu si nepustí, jak to má rád. Přemýšlí, proč světy nemohou být propojeny, proč tu nemůže žít, ale dobře ví, jak teď vypadá. Přestěhovat se na jih? Do Řecka nebo Španělska? Tam by měl sluníčka dost, ale něco mu říká, že by tam nebyl šťastný. Ne, tady je jen jedno východisko a to návrat domu. Nějak to přežiju, řekne si optimisticky.
Dveře prásknou, ale Libor si toho nevšímá. Leží na posteli s knihou na polštáři a pohybuje rty. Hudba je puštěná na plné pecky, když najednou ztichne. Rozzuřeně zvedne oči, ale nadávky spolkne. Ségře se něco stalo. Dívá se, jak málem nevytrhne dveře ze závěsu. Co se stalo? Zvedne se, do knihy dá záložku. Nesměle zaťuká na stěnu.
„Stalo se něco!“ před polštářem se nestihne uhnout.
„Vypadni!“
„Jak chceš!“ Měl dobrou vůli. Nebude se vtírat tam, kde není vítán. Zatáhne dveře. Něco se stalo, ale co? Ségra je většinou optimistická veselá osoba, které nahlas hudba nevadí. Tak co se stalo? Za chvilku ji zpozoruje, jak ve svém nejlepším oblečení někam padá. Pokrčí rameny a pustí si opět hudbu na plné pecky.
„To tu musí tak řvát?“ zazní o pět minut později maminčina otázka. Libor zasténá.
„Učím se, nevidíš?!“ houkne.
„Nebuď drzý. Kdy jedeš k babičce? Budou čarodějnice.“
Libora píchne u srdce. Idir. Naposled ho viděl před Vánocemi, kdy trhal jmelí a jezdil na koníčkovi. Mamka se podiví jeho smutnému obličeji. „Měl by sis od toho oddechnout. Celou dobu se učíš. Babička volala, zda přijedeš.
„Babička volala.“ Měl by jet, ale vidět jak Idir odchází? Ví, že čekal na den čarodějnic, ale nemohl odejít už dřív? Pro velký oheň se vždy na vesnici najde vysvětlení. „Ptala se, zda přijedeš. Jezdíš tam každý rok. Letos se ti nechce? Máš hodně učení?“
Učení – geniální výmluva, kam nejet. Výmluva to byla i celou dobu, proč nejede za babičkou. „Raději bych se učil. Zajedu tam o prázdninách.“ To už tam nebude.
Mamka se podiví jeho výrazu, ale nechá ho být. „Udělám ti něco k jídlu.“
„Díky,“ zamumlá, ale chuť se učit ho přešla. Lehne si na záda a zírá na strop. Nemyslí na nic, jen se dívá. Roste v něm rozhodnutí. Čarodějnice jsou pozítří. Zítra by mohl vyrazit.
„Tak tady to je. Něco se stalo?“ položí mu na stolek talíř s krajícem chleba a ředkvičkami.
„Myslím, že pojedu.“
„To je fajn. Nebude ti vadit, když po tobě něco pošlu.“
„Ne.“ Je masochista, že chce jeho odchod vidět. A možná chce vědět, že to skutečně skončilo. Zavře knihu a začne balit. Zítra pojede. Ještě vyhledá jízdní řád, zda se nezměnil. Ani náhodou. V noci nemůže ani nedočkavosti spát. Ráno už stepuje na nádraží a je mrzutý, když autobus má pět minut zpoždění. Nechápe, proč nechtěl jet. Těší se na něj, i když dobře si uvědomuje, že bude konec. Ví nevyhnutelnost toho, že odejde, ale někde v nitru se ukájí naději, že nakonec zůstane. Pro jistotu zavolá z mobilu babičce, že přijede.
Když ho nikdo nečeká je smutný, ale možná babička zapomněla Idirovi říct, že přijede. Nadhodí si krosnu na záda a jde. Ale co když nezapomněla? Jen ho nechce vidět, tak jako on ho nechtěl vidět celou zimu? Pak ho uvidí. Sedí na bobku a na něco se dívá. Cop mu spadá přes rameno a zaclání jeho tvář, ale je to on.
„Idire!“ zvolá. Je rád, že ho tu nachází a vsadí se, že právě dřepí nad nějakou bylinkou.
„Ahoj!“ zamává mu. Nechá bylinkou bylinkami a jde k němu. Libor ho pevně obejme. Snaží se ignorovat teplo, tíseň i touhu, které v něm objetí vyvolalo. „Tak jsi přijel.“ Objímá pevné tělo. Je mu smutno. Neměl jezdit, jen tím vyvolá vzpomínky.
„Jo. Nakonec ano. Těšíš se?“
„Ano,“ řekne popravdě. I když tu radost kazí to, že tu musí Libora nechat. Rád by si ho odvedl domu jako konkubínu. Měl by všechno, ale navrhnout mu to, by znamenalo nějakou nadávku nebo něco by mu hodil na hlavu. „Půjdeme? Babička upekla bábovku. Po její kuchyni se mi bude stýskat.“
„Tak přijeď na návštěvu,“ řekne jen tak, ale všechno se v něm sevře.
„Světy by se neměly míchat. K takové cestě bych musel složitě žádat. Není to nic jednoduchého.“ Už myslel na to, že by tu zůstal, ale cenzor stejně by pro něj přišel. Pak by musel vysvětlovat, ale i tak by to neospravedlnilo jeho rozhodnutí.
„To je škoda.“ Dělal si naděje, že by mohl cestovat mezi světy. Zřejmě to není možné.
„Ano, ale bude to tak lepší.“
Libor přikývne. „Babi!“ zvolá. Pomalu se rozeběhne. Idir se za ním dívá, jak se s babičkou vítá.
„Ahoj, Liborku. Tom a ostatní se po tobě ptali. Řekla jsem jim, že máš hodně učení, ale i tak jsme všichni doufali, že přijedeš.“
„Nakonec jo,“ uculí se. „Přece pálení bych si nenechal ujít. Už jsou tam pneumatiky?“
Babička přikývne. „Jednou je šerif dostane.“
„Stejně je pustí. Jenom je seřve nebo dostanou pokutu.“ Podívá se na Idira, který stojí za ním. Cítí ho a touha se v něm vzmáhá. Má nebo nemá?
Idir to z něj vyciťuje. Váhavost i chuť něco udělat. Neví, ale na co myslí. Mít svou moc! Jen by se mrknul do jeho myslí a viděl by to. Potom zaregistruje rozhodnutí. Pevné a neměnné, ale čeho se to týká? Vědět to!
Libor jde složit krosnu. Večer za Idirem přijde. Chce se s ním milovat. Celé tělo po něm touží, ale v mysli si přehrává, co vše udělá. Je to naposled, ujišťuje se, ale někde v nitru touží, aby tohle neskončilo.
Večer po špičkách jde k jeho pokoji. Zastaví se a tichounce otevře dveře. Postaví se nad postel. Dívá se na měsícem ozářenou tvář, na holý hrudník, na celé tělo. Stáhne pokrývku, klekne si a bez okolku ho vezme do úst.
„Libore?“ štíhlé ruce vklouznou do neposlušných vlasů. Sevřou je, jako by byl záchranným kruhem.
„Hm. Víš, že to strašně rád dělám?“ ozve se a opět ho vezme do pusy. Zkušeně ho olizuje, svírá, zasouvá, jak to nejhloub jde.
„Já vím,“ zabručí slasti.
Libor olízne špičku, potom se nad něj vyhoupne. Opatrně se na něj posadí. „Máš ho moc dlouhý,“ řekne.
„Nemohu za to.“ Sevře boky, pohladí je, prsty sklouznou na úd, který začne laskat. Je vzrušený. Pevně ho stiskne. Očima bloudí po jeho těle, tváři, dívá se do jeho očí. Nemůže se vynadívat, jak na něm sedí. Cítí, jak v jeho teple pulzuje. Libor se nadzvedne. Rukama se lehce opře o jeho hruď. Vznáší se a dosedá.
„Už budu.“ Chce být uvnitř něj. Na chvilku věřit, že bude s ním jako jeho konkubína. Donutí ho posadit a vylije se do něj. Libor se skloní a jazykem olízne jho tvář, potom ho políbí. Cítí, jak uvnitř něj tepe. „Chtěl bych ti to jednou udělat.“
„Ne,“ odmítne, i když se tělo zachvěje touhou.
„Dobrá. I takhle se mi to líbí. Jsi k nakousnutí. Pasuju tě na mého věrného oře.“ Lehce ho kousne do bradavky, kterou vzápětí olízne.
„Pak jsi můj čestný jezdec.“
Libor se zasměje, chce z něj slézt, když je zadržen. „Ještě?“ podiví se.
„Měl jsem strašně dlouhý půst,“ řekne Idir. Obrátí se s ním. Libor zvedne nohy, které si drží, aby měl Idir lepší přístup. Ten se odtáhne a opět do něj zajede.
„Sakra, to je ono!“ zasípá Libor. Touha v něm roste stejně jako v Idirovi, který se do něj opět udělá, ale tentokrát vystoupí, prstem sebere trochu svého semene a olízne si prst. Potom se zadívá na Liborovu ruku, která přejíždí jeho penis. Olízne růžovou špičku. Libor stáhne ruku. Idir se k němu skloní a vezme ho do úst. Poprvé spolkne jeho semeno. Nikdy by to neudělal, ale tohle je výjimečné. Pak si vedle Libora lehne. Ten se k němu přitiskne, když si uvědomí mezi nohama mokro.
„Do prdele.“
„Za chvilku.“
„Ne!“ zasténá, ale dobře ví, že udělá, co bude chtít. Natočí se, když ucítí ruce, které se dotýkají zadku, roztahuji půlky. „Nedívej se.“
„Proč? Znám ho dokonale.“
„Jsem mokrý. Potřebuji…“
„Nech to tak.“ Olízne ho.
Libor zrudne. „To…“ ale nakonec si vedle něj lehne. „Co budeš dělat ve svém světě?“
„Vrátím se do své práce.“ Dál nevykládá a Libor pochopí, že se nechce o tom bavit. On zas nemá chuť se bavit o jeho konkubíně nebo dětech. Vlastně o jeho světě nic neví. Zívne, ale Idir ho začne laskat. Libor nechápe jak, ale zas je vzrušený. Začne se o něj otírat. V duchu plánuje, že vystaví na něj zadeček. Tu polohu má taky rád, i když někdy má pocit, že Idirův klacek má někde v krku nebo ho celého propíchne. Rukou vklouzne pod pokrývku, kde ho začne laskat. Když je tvrdý, přetočí se na všechny čtyři a vystrčí zadek. Idir se za něj postaví, sevře obě půlky a roztáhne je. Skloní se a jazykem ho olízne. Líže a uspokojuje jeho dírku, jako by to dělal penisem.
„Dělej!“ zavrčí Libor, jak je nedočkavý a zblázněný z laskání. Idir namíří svůj úd k jeho otvoru a plynule do něj vklouzne až po varlata. Uslyší vzdech. Nakloní se a políbí ho mezi lopatky. Libor k němu ještě víc přirazí, aby cítil celou jeho délku.
„Spí.“ řekne si pro sebe po vyvrcholení. Musel být unavený, když takhle usnul. Vylil se do něj i tentokrát a nejraději by v něm zůstal. Přikryje je. Jenže to nejde. Musí nazpět. Některé věci nejdou změnit.
„Pořádná hranice. Bude to stačit?“ optá se Libor, když stojí vedle Idira. Nastal čas rozchodu. Zadek ho ještě bolí od sexu, ale je to příjemné. Horší je, že odchází, což dává občas zapomenout i na ten zadek. Tohle tak snadno nepřebolí.
Oheň vyšlehne a oni zaslechnou. „Vy zmrdi, kdo zas tam dal benzín?! Přiznejte se, vy chátro! Kolikrát vám mám říkat, že je to nebezpečné!“
„NO tak, šerife, my to nebyli!“
„Vlasáku, tebe bych zrovna tipoval, že jsi to tam v noci lil!“
„Byl jsem doma v posteli. Julča to potvrdí!“ dotyčná zrudne a jednu mu vrazí. Ozve se smích.
„Jednou vám to zatrhnu!“ pohrozí jim Karlov a nasupeně odejde.
„Proč to nehlídá?“
Libor se usměje. „Je to tradice. Oni to tam nalijou, on je seřve a je to.“ Dívá se na vysoký oheň. Idir k němu přistoupí. Hodí do ohně bylinky. Oheň se změní v modravou záři, otevře se. Nikdo to nevidí. Libor zesmutní. Veškerá naděje, že tu zůstane, se rozplynula.
„Ahoj.“
Idir k němu přistoupí, políbí a potom vstoupí bez ohlédnutí do ohně. Ten se za ním okamžitě zavře. „A je to. Jak jednoduché, jak rychlé,“ prohodí odevzdaně Libor. „A nic po něm nezbylo. I ten zadek přejde,“ povzdechne si a ovládne se, aby se na něm nepoškrábal.
„Děje se něco?“ optá se ho Tom, který svírá Barču kolem pasu.
„Nic.“ Letos i nebral ani špekáčky. Na vše kašle. „Odcházím.“
„Ty vole, proč, vždyť to teprve začalo?“ nechápe jak Tom tak Barča.
Libor jim nevysvětluje, že nemá co slavit, že je mu hnusně, že nezůstal. Do konce věřil tomu, že tam ty byliny nehodí. Doufal, že tu zůstane. Koníček odjel, jezdec zůstal bez koně, pomyslí si pochmurně. Bez rozloučení zmizí k babičce, kde si lehne pod pokrývku. Zítra odjede. Co tady? Jen by mu ho to všechno připomínalo.
Idir vystoupí ve svém světě. Průchod mez světy se uzavře, ale to už vidí cenzora. Bude mu muset ledacos vysvětlovat. Zkříží ruce. Musí být hodně přesvědčivý.
„Idire, čaroději prvního stupně, myslím, že máš co vysvětlovat!“
„Jistě ctihodný cenzore, ale mohl bych nejdřív zajít domu?“
„Jistě. Je zapečetěný.“
Takže jeho konkubína už tam není. Je to jedno. Nějakou dobu nebude mít na nic chuť. Možná potom si nějakou najde. Možná měl tam zůstat, ale v nitru ví, že tyhle dva světy prostě sloučit se nedají. Zakrátko by ho jeho věk dostihl a zemřel. Oproti Liborovi je starý. Je to tak lepší. Brzy si někoho najde. Někoho jako je Michal. V mysli mu viděl, že je to dobrý kluk.
„Něco se stalo?“ optá se cenzor. „Čekali jsme na tebe, protože je tu pár případů, kdy potřebujeme tvé schopnosti a pak tu bude volba krále.“
„Já vím, ale nemohl jsem to uspíšit. Vše vysvětlím.“
Libor s vyplazeným jazykem a uštvaným výrazem se probírá sáčky bylinek. Už to zkouší celý den, ale pořád to není ono. Přece Idir měl toho jen málo. Stačil štipec, aby otevřel bránu. Když do malého ohně hodí hodně, tak se to musí podařit!
Nakonec, jako každý rok, jel na prázdniny k babičce. Má to tu rád. Nejdřív se flakál, jezdil s klukama k vodě, prostě idylka. Po třech dnech byl najednou vzhůru.
„Chci toho zmetka vidět!“ řekne klidně do temna. Potom otočí oči k budíku. Jsou čtyři hodiny ráno. Musí to vydržet. Ráno babičce jen tak mimochodem řekne, že udělá menší ohníček, jestli nechce něco spálit. Nakonec z toho vznikla hezká hromádka. A začal pokus omyl. Tohle byl jeho desátý pokus a prostě se to neotevřít a neotevřít. Dobře ví, že jeho rozum zůstal někde v kalhotách, protože normální zdravý člověk by nechtěl lézt do ohně, aby vyšel někde neznámo kde.
„Tak konec. Oheň v prdeli, byliny v prdeli, prostě je to celé v hajzlu!“ vykřikne vztekle. Ztuhne, protože se objeví podivný vír. „Počkat! To jsem nechtěl!“ zařve, když si uvědomí, že ho podivný vír obklopil, zmáčknul a najednou je někde jinde. „To byl pokus!“ zařve ještě, když si uvědomí místnost plnou lidi, kteří na něj civí.
„Ehm, asi mi nerozumíte, co?“ divoce se kolem sebe rozhlédne, jak hledá únikový východ. Všichni jsou tak divně oblečení… jako Idir, ale on nechce být někde kde… Musí utéct. Je to nebezpečné! Kam jsi dal rozum, osle? zaúpí. K tomu, jako na potvoru, tu není ani okno. Najednou se utvoří ulička.
„Kdo ruší shromáždění!“ ozve se mohutný hlas, při němž se Liborovi scvrkne dušička do pingpongového míčku. Uvidí vysokou postavu s plavými vlasy sčesanými do copu, v zlatavém dlouhém hávu. Že by babiččin… „Co tu dělá konkubína! Čí je?! Jak se dovažuje sem přijít?“
„Hej…“ chce se ohradit, že není nějaká děvka do postele, když se ozve známý hlas.
„Omlouvám se, ctihodný cenzore, ale je z venkova a ještě neumí se řádně chovat. Prosím o prominutí. Je moje. Hned ji odvedu.“ Za cenzorem se objeví v černé tunice Idir. Na krku mu intenzívně září krystal. Rychle přistoupí k Liborovi. Jeho jantarové oči si ho pozorně prohlížejí. V hlavě má chaos. Jak se tu objevil? Není možné, aby použil stejné byliny. Proč tu je? Musí ho ihned odvést, než na něj dostane zálusk někdo mocnější než on. Čarodějnické souboje sice existují, ale jsou taky přísně kárány, někdy stihne dotyčného i trest.
„Idire, nezměnil ses. Jak se odvažuješ mít za konkubínu čaroděje?“ ozve se z davu tichý sametový hlas.
Všichni ztuhnou, protože po Idirově prohlášení to zašumělo.
Libor si uvědomí, že všichni jsou v šoku. „Ehm no víte, asi půjdu. Dveře jsou kde?“ optá se statečně, ale má naděláno v kalhotách. Tyhle pohledy nevěstí nic dobrého. Couvne ke krbu, když zaječí, jak mu chytne tričko. Začne se kolem motat a snaží se to uhasit, když najednou je mokrý jako kotě, potom naopak je mu horko. Zůstane stát, potom si sedne na podlahu. Nemá cenu cokoliv dělat. Zadumá se. Tak tohle je kardinální průser na entou politý chemickou sloučeninou. Jestli ho z toho průseru nevyseká Idir, pak může se jít klouzat na Macháčkův palouček. Ucítí šimravý pocit. Nic ho nebolí a popálenina na ruce zmizela. Tohle chci umět, pomyslí si.
„Děkuji,“ ozve se pobavený ženský hlas. „Bolí tě ještě něco?“ optá se vlídně.
„Já ehm…“ je krásná. Nejhezčí ženská jakou kdy viděl. Světlé vlasy sčesané do copu, přichycené ještě nějakými hřebeny. Neobyčejně pravidelná tvář s kočičími tmavýma očima.
V tu chvílí se ozve cenzor. „Můžeš nám to vysvětlit, Dardale?“
„Jistě. Nechápu tomu sice, ale tahle konkubína má nadání. Slabé sice, ale má,“ ozve se opět sametový hlas. Do popředí vystoupí lehce nahrbený starší muž, jehož vlasy jsou sněhobílé, ale stejně upravené co copu.
„Nemůže mít,“ namítne Idir.
„Idire, myslím, že tomu rozumím lépe než ty,“ tvrdě mu odpoví Dardal. „Má malý dar chaosu.“ Davem to zašumí, ale dotyčný se pousměje. Vzniknou dohady. Cenzora to znepokojí. Samozřejmě, že schůze ohledně volby krále, přišla vniveč.
„Idire, Dardale, vy zůstanete. Shromáždění se přerušuje.“ Ostatní ač neradi, zmizí. Cenzor se zadívá na tu zvláštní konkubínu. Pak se zarazí. Jak to, že nikdo netušil, že Idir si někoho našel? A byl od svého příjezdu vůbec na venkově? Je to celé divné. Rozhodně tu něco nesouhlasí. Cítí to v kostech. „Konkubíno, pojď sem!“
„No kurva, nejsem žádná děvka! Jen jsem přišel… Studovat cizí země,“ řekne naštvaně. „Hele, chci odtud vypadnout. Stačí mi ukázat nějaký východ a zmizím jak pára nad hrncem,“ zašermuje odvážně rukama. Tím, že ti čarodějové zmizeli, se mu ulevilo. Ale i tak si uvědomuje svou nezáviděníhodnou situaci.
Všichni tři se po sobě podívají. „Bohužel to asi nepůjde.“
Libor otevře pusu. „Cože?“ počkat celé je to divné. Jé má byliny. To by mohl zmizet, zauvažuje. Chce být s Idirem, ne s těmito chlapy, co mu nahánějí hrůzu. Tedy kromě tě kočky…
Cenzor odvádí Dardala s Idirem pryč. „Dardale má opravdu dar chaosu?“ optá se ho tiše. Zadívá se na neznámou konkubínu. Vypadá opravdu hezky. Ovšem otázka je, zda je skutečně konkubína. Co když Idir lhal?
„No dovol? Za svůj život jsem je potkal dva. Stačilo mi to. Má velmi slabý dar, ale víš, že i to může způsobit problémy.“
„Ach bože,“ zašeptá cenzor, který má dar řádu. „Idire kdo to je? Ale pravdu? Té tvé povídačce o neznámé konkubíně nevěřím.“
Idin si pomyslí, že se to dalo čekat. Cenzora prostě nejde oklamat. „Jak jsem byl pryč, tak to je ten kluk, který mě přivolal. Jestli je to pravda, potom to nebyly jen byliny, které mě tam vtáhly, ale nejspíš kombinace bylin a jeho daru. Jestli je tak slabý, pak potom jsem neměl šanci ho objevit, i když jeho babička je tak trochu čarodějnice. Velmi slabou,“ dodá.
Oba kývou hlavou.
Liborovi zatím otrnulo. Hezká temná místnost bez oken, beze dveří. Jenže jak zmizet? Měl se dívat, jak odešli ti čarodějové. Je vůl. Zadívá se na plameny ve velkém krbu. To by mohl. Rychle vezme nějaké byliny a hodí je do ohně. Objeví se bílý mrak. Zakašle a zaslzí. Začne rukou ho rozhánět. Zřejmě použil nesprávné, usoudí.
„Rychle ho spoutejte!“ zařve cenzor, který se rozkašle. „Tohle je chodící pohroma! Idire, tohle je opravdu vrchol tvých…“
„Za nic nemohu,“ syčí, když sedí na Liborovi, ruce pevně svírá ve svých. Libor je vyděšeně pozoruje. Otevírá pusu k protestu o zacházení a Ženevské konvenci, když cenzor doslova zahřmí: „Zavřete mu pusu,“
„Hrhhlll…“ zahrčí nezřetelně, protože něco mu zamklo pusu. Snaží se vyškubnout z pout, která pevně svazují jeho tělo.
„Tak hotovo. Bože, a to má jen štipec toho nadání. Když si vzpomenu, co minule napáchali a jak jsem tam musel napravovat chyby… ještě teď se mi z toho dělá špatně,“ ozve se. „To byla ta strašná válka, co zasahovala do našeho světa,“ vysvětlí Idirovi. „Jenže co s ním? Nemůžeme ho zabít.“ Dardal, Idir a cenzor se rozpačitě podívají na svázaného Libora. Idir si povzdechne.
„Dohlédnu na něj, ctihodný senzore. Mám nadání, které dovede číst mysl, kontrolovat ji a dar předvídat. Mohu jeho nadání uhlídat. Kdykoliv by chtěl něco provést, zamezím tomu.“ Nemůže dovolit, aby ho někam zavřeli. Sice to nedělají, ale mohlo by je to napadnout.
Libor zakoulí očima.
„Dobrá. Nemůžeme přiznat, že někdo takový existuje. Způsobilo by to jenom problémy. Musíme to nějak zaonačit, ale jak?“ rozpačitě se podívá na Libora. Ten je vytřeštěně pozoruje. Co to dělají? Jaké problémy? Co to blábolí? Zabijí ho? To nechce! Jen chtěl vidět toho parchanta, co si jen tak odejde. Jen chtěl svého koníčka zpět! Zařve! Idir má problémy všechny jeho chaotické myšlenky uhlídat. „Je z druhého světa. Neměl by tu co dělat, ale došel až sem. Netuším vlastně proč.“
Libor zahrčí. Idirovi je úzko u srdce. Co všemocný cenzor udělá?
„Nedá se nic dělat. Nemůže ohrozit tenhle svět někým tak nebezpečným.“ Taky nechce, aby se s ním dostal do křížku. Je sice jako řád silnější, ale jeho chaotické nadání by mohlo způsobit drobné potíže jako před chvíli, kdy je málem všechny otrávil. „Bude tvou konkubínou, Idire. Vím, že jsi ho chtěl jenom před námi chránit, ale nic lepšího zde neexistuje. Potom jedině vězení.“
Libor se zamítá. Není nějaká děvka…
„Dobře,“ souhlasí Idin. Snaží se nedat najevo radost.
„Je mi to líto, vím, že sis chtěl někoho najít, ale dostáváš ode mě povolení si najít ještě druhou, která by ti lépe vyhovovala. Musíme mít nad ním dozor. Už jen tím je znát, že opravdu je to chaos. Hodně nepříjemné. Samozřejmě na volbu krále tu musíš mít, ale co s ním? Na volbu nemůže tu zůstat. Ještě by způsobil, že by Idir vybral nesprávného.“
„Zvládnu to. Nebude vadit. Zůstane doma.“
Libor zaječí v duchu, že žádná druhá nebude! Jedině přes jeho mrtvolu. Dardal mu uvolní pusu. „Já chci domu!“ zařve mocně. „Ty parchante! Nebudu tvou lacinou…“
„Je mi tě líto,“ polituje ho cenzor. Dardal přikývne. Idir zachová vážnou tvář. Nějak si už zvykl, dokonce by řekl, že mu to chybělo.
„Nedá se nic dělat. Děkuji za návrh. Zvážím to, i když odhaduju, že jenom ho hlídat bude dost náročné.“
„Bohužel. Máš naší plnou podporu, ale hlavně nedovol, ať něco nespáchá. Vypadá to, že tím chaosem by mohl narušit i stěnu mezi našimi světy. To nemohu dovolit.“
„Chápu.“
„Je to sice mizivý dar, ale má ho. Takový problém…“
„Já chci domů!“ zařve opět. Mluví o něm jako o věci. Tady v tom světě nebude za nic. Chaos v něm dovolí, aby se otevřel průchod, zakalkuluje.
„Idire…“
„Já vím. Vrátím se jen, co ho trochu uklidním, jinak by mohl způsobit potíže.“ Přesně ví, jak to provede.
„Dobře. Brzy na viděnou…“
Idir projde s Liborem přímo do kuchyně domu, kde bydlí. Posadí ho na židli, nakloní se k němu a políbí. Je rád, že ho mohl sem přivést. Život s někým tak vzpurným a chaotickým nebude lehký, ale se svou schopnosti čtení a ovládání mysli, to snad zvládne. „Jsi mou konkubínou. Jestli s tím nebudeš souhlasit, pak bys mohl skončit na pustém ostrově,“ prohlásí. Jak budou dál žít, netuší, ale jak zná Libora a jeho schopnost… Může mu kdykoliv zmizet do druhé země. Náročné, ale zábavné.
„Přes mou mrtvolu a rozvaž mě, a kdo byli ty zmetci?! Jaký dar? Co to mělo to zaznamenat?“ dožaduje se odpovědí, zatímco sebou škube. Tady nezůstane ani minutu. Jakmile získá svobodu, najde nějaké byliny a jednoduše se ztratí. Tohle je jeden velký omyl. K tomu konkubína… Za nic na světě!
„Nic. Hned tě rozvážu, ale uklidníš se?“
„Já jsem klidný.“ Zabiju tě! Pomalu tupou vidličkou. Propiskou, nožem, zastřelím tě… Dál se nedostane, jak mu selže fantazie.
Idir se v duchu zachechtá. Nakloní se nad něj. Ví přesně, co mu řekne. „Nechceš si zajezdit na koníčkovi?“
Libor vypění, protože to přesně chce, kvůli tomu sem přišel. „Ty bastarde… Rozvaž mě!“ poručí mu. Oči se mu zalesknou. Až si zajezdí, zmizí. S takovým mizerou pod jednou střechou nevydrží. To by mohl jedině svatý a tím není. „Dělej! Hej, co to děláš? Rozvaž mě!“ jenže Idir mu stáhne kalhoty a obnaží klín. Olízne si rty a vezme ho do úst.
„To není fér!“ Libor zašermuje svázanýma rukama,ale naprosto nic nemůže dělat, jen vnímat, jak mu olizuje vzrušený penis.
„Konečně jsme se obou zbavili,“ prohodí cenzor.
„Idira potřebujeme,“ namítne Dardal. „Je sice svědomitý, ale nemůže být jinak.“
„Má obtížnou povahu. Je moc svědomitý, ale jeho syn Ilian zdědil jeho nadání.“
„Nikdy nebude tak silný jako Idir,“ ozve se Dardal. „Vím, že ho nemáš rád, kvůli bývalé konkubíně, ale jen si vezmi jakou má teď! Ta mu udělá ze života peklo.“
Cenzor se zamyslí, pak se zasměje. „Máš pravdu. A pak ho kdykoliv můžeme povolat.“ Spokojeně z místnosti odejdou. „To by mě zajímalo, jak se s tou svou konkubínou popere…“ ještě je slyšet, ale potom místnost zůstane prázdná.
„Nelíbilo se ti?“ Jantarové oči ztmavlé vzrušením se zadívají do šedých. Olízne si potřísněné rty.
„Ty zmetku… Jo, a teď mě konečně rozvaž!“
„To ještě počká, protože teď koníček má svého jezdce. Víš, že koníček se po jezdci málem usoužil?“
„Blbost!“ namítne Libor. To tak mu uvěří, ale pak zařve „Néé!“ protože je otočený, ale stále svázáný. Toužebně čeká, až do něj pronikne, ale zároveň v duchu spílá všemi možnými nadávkami, ale jakmile do něj Idir vstoupí, vše se ztratí.
„Jo ještě!“ zavyje bolestí i rozkoší. Idir změní polohu. Posadí se, Libora zády k sobě posadí na svůj vztyčený úd, aby si mohl zajezdit, jak bude chtít. Rukou svírá jeho bok a druhou úd, který pevně tiskne. V hlavě se mu vynoří myšlenka, kdy se asi Libor uklidní a on bude moci odejít na shromáždění. Ale na druhou stranu času dost, pomyslí si.
Zmizím, fakt, že odejdu, slibuje si Libor, když vyvrcholí.
Konec
