30. 4. 2014
Povinnost strážců
1.
„Naiyahu al Kaldore, tímto vás odsuzujeme k úplnému vyhnanství bez možnosti návratu,“ ozve se studený, skoro kovový hlas.
Naiyah zaskřípe zuby, divoce se kolem sebe rozhlédne. Ví, že nic nemůže udělat, protože na rukou má náramky, jenž jeho moc spolehlivě poutají. Proč ho chtějí zabít? Proč? Copak něco udělal tak hrozného? Jak se v ní mohl splést? Jak?
„Na vaše odvolání nebude brát na zřetel. Tímto rozsudek ihned nabývá platnosti. Připravte se k cestě!“
Copak se na smrt dá připravit? Kde jsou jeho přátelé? Nepomohou mu? „Já se odvolávám!“ zahřmí jeho sytý hlas místnosti plné světla. Žádná reakce se nedočká. Zvedne hlavu, přimhouří oči. Ví, co ho čeká, ale nedá se na to připravit. Červené světlo sjede k němu, obalí ho. Magické náramky prasknou a on je uchopen sílou větší, než jakou vládne kterýkoliv obyvatel Světa.
„Ne! Prosím!“ Nechce zemřít na té strašné planetě, kde vládne barbarství a neexistuje magie.
Zaslechne ještě smích a pak už nic. Bezmocně čeká, kdy dopadne. Tělem projede vlna, hlava zaduní. Leží. Je konec přenosu na planetu, kam se posílají vyhnanci. V jejich světě je zakázáno kohokoliv usmrtit, tak to dělají tím způsobem. Jak lehce se obalí slova „vyhnanství na smrt“.
Když se vzpamatuje, ucítí cizí vůně, dotírají na něj nové zvuky. Bojí se otevřít oči. Nakonec je otevře. Cizí modrobílá obloha ho doslova oslepí. Zavře oči. Udělali to. Do poslední chvíle doufal, že je to žert. Nebyl. Zaslechne podezřelý zvuk. Mávne rukou, aby se skryl za bariérou. Nic. Měli pravdu. Magie zde nefunguje. Posadí se a očekává konec. Jeho oči spočívají na modré ploše, ale není to obloha. Je stejná jako u nich, takže je to voda. V hlavě se mu vyrojí něco málo informací, které četl o této planetě, ale k čemu mu budou, když za chvilku bude mrtev?
Obrátí hlavu směrem k zvukům. Větve keře se rozhrnou a na písek vyjde hnědá bytost s rohy na hlavě. Má čtyři nohy. V první chvíli neví, co to je, ale potom mu informace řeknou, že je to zvíře. Rozumná rasa chodí po dvou. Uleví se mu, ale v tu chvíli mu vytane další informace a tom, že zvířata mohou být nebezpečná. Zarazí se. Kdo mu podstrčil tyto informace? Pravda četl něco o této planetě, ale ne zas tolik. Pozoruje ho, dokud nezmizí z jeho dohledu. Uleví se mu. Vstane. Tady nemůže zůstat navždy. Musí zde přežít. Nijak netouží zaplnit seznam mrtvých vyhnanců, ale jak zde má přežít bez magie? Někdo by z toho měl náramnou radost. Nechce mu způsobit svou nemohoucností ještě větší potěšení.
Vykročí směrem doleva. Netuší, jak dlouho jde, když zahlédne přibližující se tečky. K tomu začne pršet. I to ví. Nakloní hlavu, otevře ústa. Je to voda. Nechá ji stékat do krku, když opět pohlédne k těm tečkám. Jsou blízko. Nějak vycítí, že nejsou zrovna přátelsky nakloněni, proto vyrazí směrem pryč do blízkého lesa. Nejde nijak rychle. Zaslechne dusot, křik a pak ho něco udeří do zad. Vyhekne a padne. Nevěřícně se dívá na písek. Vždyť nic neudělal! Ale to už přicházejí další rány. Sevře pěst. Nemá u sebe zbraň a popravdě ani by ji nedokázal použít. Najednou ho něco udeří do hlavy a potom je klid, ale jasně si uvědomuje, že ho opouští život. Pracně se přetočí, aniž ví jak.
Tak se jim to splní. Zemře jako ti druzí. Chce se usmát, ale nejde to. Ještě trochu a jeho životní energie unikne nadobro. Potom z něj zbude skořápka. Nechává stékat na sebe vodu a nostalgicky vzpomíná na svůj Svět. Najednou se nadzvedne. Nemůže tu zemřít. K tomu se přece nenarodil! Natáhne zoufale ruku, zachytí kapky deště.
„Prosím, ne!“ Na pokraji reality a snu se otevře obrovský trychtýř, do kterého padá veškerá voda planety. Nadzvedne se. Uvědomuje si, že to není jeho tělo, ale životní síla. Přiblíží se k tomu trychtýři, zadívá se dolů, natáhne k tomu víru ruku a pak skočí. Točící voda ho pohltí a pak zůstane v něm viset. Před ním se otevře bezbarvá hloubka a síla, jakou snad nepoznal. Zachytí ji, drží. Neví, jak ale ta síla, ta bytost, co tou sílou manipuluje, se ptá a on to přijímá. Nezná podmínky, ale ví, že pokud to neudělá, zemře. Sevře moc, kterou dostal a zvedne ruku k obloze. Zvedne se vír vody, který ho vynese vzhůru a pak padá. Vklouzne do svého těla a ztratí vědomí.
Současnost
Vysoký muž ve formálním černobílém oděvu s pěti kamon vyjde z nemocnice. Šedivé vlasy jsou sčesané za uši a volně spadají na záda. Černé oči se klidně dívají na svět. Ostré rysy napovídají, že muž není čistokrevný Japonec, ale kimono nosí, jako by se v něm narodil. Podle vlasů by člověk řekl, že muž je starý, ale, tvář i pohyby říkají něco jiného. Nasedne do černé limuzíny.
„Dai, domů,“ řekne tiše.
„Jak je na tom paní, soke?“ optá se zdvořile.
Naiyahu zaváhá, ale řidič patří k rodině. „Špatně. Už nebude se moci mi postavit po boku.“
„Chápu.“ Auto tiše klouže po asfaltu. Nic dovnitř neproniká a Naiyahu se dívá na rušný život Tokia. Tehdy před čtyřmi sty lety to přežil díky síle vody a uzavřeni smlouvy s Pánem vod. Ale možná by to nepřežil nebýt jednoho rybáře, co šel z trhu domu a vzal to po pláži. Nechal tam koš a odtáhl ho do svého domu, kde se o něj starali.
Auto sebou trhne. „Omlouvám se, neopatrný chodec.“
„V pořádku. Chci být doma.“
„Ano, soke.“ Dai se zadívá do zrcátka. Nechápe, to, popravdě nikdo to z rodiny tomu nerozumí, že jejich nejvyšší pán je stále naživu a vypadá stejně. Dai se zadívá před sebe. Jsou doma. Najedou na most, který spojuje Tokio s malým ostrůvkem, kde bydlí rodina Jamano, ta jenž vládne vodě a její prvenství v tomto umění je proslavené. Zaparkuje a otevře dveře.
Naiyahu vystoupí. Projde otevřenými dveřmi dovnitř. Poděkuje pokývnutím ženám, které se uklání. Zamíří do pracovny. Snad už odpověď od spřátelené rodiny přišla. Otevře posuvné dveře a posadí se za nízký stolek. Zahledí se na korespondenci. Ihned pozná ten pravý dopis. Rozevře ho. Jeho klidná tvář se stáhne do nelibosti, potom pokrčí rameny. Když to nejde, neoběsí se, ale vyřešit se to musí, jakýmkoliv způsobem.
Zaklepání. Otočí se. Emi.
Neobyčejně krásná žena vezme tác a postaví ho před Naiyaha. Posadí se stranou. „Jak je na tom paní, soke?“
„Špatně, Emi.“
„Co budete dělat? Pošlou sem někoho?“
„Ne. Nemají nikoho ve vhodném věku. Shin si bude muset poradit sám.“
„Ale…“
„Já vím. Bez větrného mága nemá smysl cokoliv dělat. Jen jednou jsem to zkoušel sám a nevyšlo to. Bohužel naše paní umírá a následovníka, který by měl moc větru, nemám. I tak je musím posílat klanu Čosóbake. Taková je úmluva.“
„A co někdo nezávislý?“ navrhne klidně.
„Hm, jako provizorium by to snad šlo, ale snad to nebude nutné. Nechci někoho cizího zatahovat do rodinných problémů.“ Pohladí ji po tváři. Je velmi podobná jeho paní. „Rozhodnu se. Ještě máme čas.“
„Ano, soke.“ Emi pozpátku vycouvá, zavře dveře. Teprve potom si dovolí vstát. I když je silnou uživatelkou vodního umění, nikdo není tak silný jako soke, hlava rodiny Jamano.
Naiyah nalije do starobylého šálku čaj. Přimhouří oči. Nezávislý větrný mág. To by šlo, ale stále je tu to ale. Rozhodně musí někoho získat. Přemítá, kdo by byl vhodný, které rodině by se mohl optat, když se dveře rozrazí. Dovnitř vpadne vysoký černovlasý mladík. Zarazí se, ušklíbne se, ale způsobně se usadí.
„Otče?“
„Shine, co potřebuješ?“
„Jen jsem chtěl říct, že ta správa s tím vodním duchem, co bránil vodě téct, je vyřízená. Přišla zpráva? Pošlou někoho?“ Ví moc dobře, že jeho matka umírá. Už od dětství ví, že nebude si moci vybrat ženu sám. „Jak je na tom?“
„Špatně.“
„Zítra zajdu do nemocnice.“
„Dobře uděláš. Jsem rád, že jsi to vyřídil k vší spokojenosti.“
Shin se usměje. „Tentokrát nejsou žádné škody.“
„Jsi příliš impulzívní. Měl bys víc trénovat. Bohužel klan Čosóbake, nemohou nikoho poslat, jelikož nikoho nemají ve vhodném věku.“
„Zatraceně.“ Shin pokrčí rameny. Na jedné straně je rád, na druhé to znamená problémy. „Promiň. Co budeme dělat?“
„Uvidím. Teď běž cvičit.“ Shin se zvedne a vyjde. Zamne rukama. Je rád, že nikoho nemají. Je těžké vzít si někoho, koho člověk nezná, ale mezi jejich rodinami to tak trvá už přes tři sta let. Pak zesmutní. Jeho maminka umírá.
Naiyah se napije. Potom rozpřáhne ruce. Zvedne vodu a obtočí místnost bariérou. Každý zkušený uživatel vodního umění by ji odstranil, ale spíš jim říká, nerušte mě. Otevře dveře, které vedou do zahrady s rybníčkem uprostřed. Posadí se s šálkem na verandě. Jeho myšlenky mimoděk sklouznou ke dnu, kdy sem přibyl, málem zemřel a našel sílu. Jinou než měl ve svém Světě, jenže jeho domovský Svět je pro něho mrtvý. Želí toho, ale na druhou stranu by nikdy nepoznal tenhle. Popravdě dodnes se v něm sváří, zda Země je lepší nebo jejich Svět. Každý má své zápory a klady.
V jejich Světě nikdo nezemře, zde ano, ale tam jsou intriky a pravidla, které nedovolují člověku dýchat. Zde je to naopak. Ne, neví, který svět je lepší. Ovšem nikdy by neřekl, že i Země má svou magii. Je ji daleko těžší používat a získat, ale není to tak nakonec lepší, než když každý vládne magii?
Zaslechne smích dětí. Usměje se. Za svůj život jich měl několik. Shin je jeho poslední. Má ještě sestru Aiko, která je starší, ale narodila se bez nadání. Odešla od nich, ale stále si s ním dopisuje nebo telefonuje. Vybaví si jejich rozhovor, kdy se rozhodla odejít.
„Musím odejít, otče. Nikdy bych tu nebyla šťastná. Když vidím, jak bojujete, a já nemohu udělat nic. Přála bych si vám pomoci, ale mám spíš pocit, že jsem závaží, které vlečete na noze. Toužím najít své uplatnění. Chci, abyste na mě byli hrdí.“ Dotkla se čelem podlahy.
Pustil ji. Odešla do policejního sboru. Ví, že usiluje o to se dostat do Tokia. Když ji nabídl, že to zařídí, odmítla. Chtěla to dokázat svými schopnostmi, ne přímluvou. Obdivuje ji.
Zato Shin má nadání, že by ho mohl rozdávat. Je velmi silný uživatel vodního umění, ale taky zbrklý. Nejraději by ho někdy za tu jeho palici popadl a třískal o zem, aby se vzpamatoval. Hluboko v duši doufá, že časem se uklidní.
Zachmuří se, protože opět přišel k tomu, kdo nastoupí na místo jeho paní. On netouží po nikom, takže je řada na Shinovi. Sice se zavázal, že bude chránit Tokio, ale pokud je to zapotřebí, cestují i do jiných zemí. Doteď to zvládal se svou paní sám, ale bylo by dobré, kdyby Shin… Pak si vybaví a potřese hlavou. Ne, Shin se nesmíří, že by musel mít po boku muže, i když možná bude muset. Silní mágové se víc rodí jako muži než ženy a neplatí to jen pro větrné uživatele magie, ale i pro ně a další rodiny, které získaly sílu pomocí uzavření s jednotlivými Pány živlů. Někteří jsou silnější, někteří ne.
On měl tehdy štěstí, že ho Jamano Keitaro našel. Uzdravil se, naučil se jazyk a byl přijat do jejich klanu. Byli vedlejší odnoží kdysi silného klanu Jamano. Keitaro občas po pár pohárcích saké snil o tom, jak klan opět pozvedne, ale když vystřízlivěl, zapomněl na své plány. Sice byli odnoží klanu, ale zato v nich dřímal základ pro přijetí magie. Poznal to a jeho dceru Kaedu si vzal za ženu. Spojením jeho magie s její dřímající, daly vznik klanu Jamano, který se po staletí stará o to, aby Tokio přežilo. Za službu, kterou prokazují, mají určité úlevy. Na druhou stranu nasazují krk s mocnostmi, o kterých si lidé vyprávějí pod pokrývkou.
Zavře oči. Usměje se, ale je úsměv smutný, protože si vybavuje veškeré své partnery i partnerky, s kterými žil. Zatímco oni zestárli, on byl věčný a taky tak zůstane. Hikari byla poslední. Nikdy ji neviděl, protože se narodila do klanu Čosóbake a už od narození byla připravovaná, že odejde k nim do klanu. Přijal ji, ale nedal ji nejsilnějšímu uživateli, jak by měl, ale zamiloval se do ní. Miluje ji i teď. Když zemřela jeho první paní Kaede, zapřísahal se, že už se nikdy nezamiluje. Pouze si to myslel.
Vstane. Shin se bude muset smířit s tím, že jeho partner bude muž. Zavře dveře a tím i výhled na kouzlenou zahradu.
Vezme tužku a napíše dopis klanu Čosóbake. Jediná rodina, které má větrné mágy v rodině. Větrní mágové vždy byli nezávislí a rodinu neuznávali. Kromě nich a to jen díky němu, že kdysi jejich vůdci zachránil život. Zpečetili přátelství, a zatímco on sídlí u Tokia na malém ostrůvku, rodina Čosóbake má sídlo vysoko v horách, kde vanou větry všemi směry. Poslechnou ho a pošlou muže místo ženy, protože taková je dohoda.
Zapečetí dopis. Pak zruší bariéru. Sevře vodu a pošle ji pro Shina. Za chvilku neurvale vpadne, čímž si vyslouží Naiyahův zamračený pohled.
„Promiň. Potřebuješ něco?“
„Ano. Někoho mám.“
Shin otevře ústa, potom ji zavře. „Ano?“
„Ano. Bude to mladík…“
„Odmítám!“
Naiyah čeká, až se Shin vyřádí.
„Co máš proti tomu, že by tvůj partner byl muž?“ namítne, když Shin nasupeně se posadí.
„Jak co? Je to chlap? Jako myslíš, že s ním budu spát? Zbláznil ses? Odmítám!“
Naiyah ví, proč tak běsní. Nechápe to, ale tentokrát nepřipustí, aby city převládly nad potřebou. „Budeš muset. Já nemohu a jsi nejsilnějším uživatelem vodního umění. Nemáme na vybranou. Jedině, že bys chtěl si najít sám dívku, která vládne Větrným duchům.“
„Ty… Víš, jak je to vzácné!“
„Ano vím, ale my nemáme na vybranou. Jsme svázání s Pánem veškerých vod a jejími duchy. Jestliže máme ochránit Tokio, potom potřebujeme větrného mága. Pomoci…“
„Jednou jsi to zvládl,“ namítne Shin, který si vybaví povídačky, které o otci kolují mezi ostatními.
„Víc štěstí než rozumu,“ řekne tiše. Ano, zvládl by to, ale za velkou cenu a ne neustále. „Nemusel bych to přežít.“
Shin dostane strach. Otec tu je od nepaměti a najednou by měl jít pryč.
Naiyah pokračuje. „Dobře víš, že tajfuny a bouře nejsou způsobeny jen vodou, ale taky větrem. Mohu uklidnit moře, mohu postavit bariéru, ale nemohu ji držet navěky proti něčemu tak silnému a víš dobře, jak snadno může vzniknout démon, který by smetl Tokio ze zemské kůry.“
„Já vím!“ zasténá Shin, „Ale musím kvůli tomu snášet chlapa?“
„Ano,“ řekne tvrdě Naiyah. „Už jsem napsal klanu Čosóbake dopis. Jsou svázání s námi jako my s nimi. Pošlou toho nejlepšího uživatele a ty ho přijmeš.“
Shin sevře ruce do pěsti, vyskočí a vyběhne ven. Naiyah si povzdechne. Není jiná cesta. Tohle je život klanu Jamano. Kdysi dávno se zavázal sloužit šógunům a chránit jejich sídlení město. To dělá po generace. Naiyah zaváhá s dopisem v ruce, ale potom ji donese Emi, aby ho urgentně odeslala. Zítra by ho mohli dostat a pozítří by tu měl být. Mají sice čas do prvních bouři, ale zas ne tolik. Ten čas, který zbývá k tajfunovému období, využije Shin a ten mladík k tomu, aby se seznámili a naučili se spolu bojovat. Jen aby nepřišly dřív!
„Soke, telefon.“ Emi se ukloní a podá mu telefon.
Naiyah se zadívá na telefon s odporem, ale vezme ho. Nemá je rád. Vždy přinášejí nešťastné zprávy.
„Ano?“
„Dozvěděli jsme se, že vaše žena je v nemocnici.“
„Ano.“ Neříká, jak na tom je, protože to jistě vědí.
„Pak doufám, že máte náhradu.“
Naiyah sevře telefon v ruce, ale ovládne se. „Jistě.“
„V pořádku. Děkujeme, za vaši práci, soke.“
Hovor se přeruší. Naiyah ví, že mu nic jiného nezbývá než čekat. Váhá, zda si má jít lehnout nebo ne, ale nakonec si lehne. Ta hlava ho dnes tak bolí…
Shin přehází divoce ve svém pokoji. Jak jsou otcovy místnosti zařízeny staromódně, jeho pokoje jsou naopak velmi moderní. Nic nechybí z posledních vymoženosti. Bouchne do stěny.
„Zlobíš se?“ ozve se ode dveří.
„Emi, to víš, že jo! Mám mít jako partnera chlapa! To nedokážu!“ zasténá.
Emi na něj soucitně pohlédne. „Dobře víš, že musíš, když soke takto rozhodl.“
„Kéž by žil otec! Nikdy by to nedovolil. Co mám dělat, Emi? Poraď?“
Emi naservíruje jídlo. „Netuším, Shine. Jsi příštím vůdcem klanu. Jistě, kdyby tvůj otec žil, potom by to bylo jiné. Možná to bude jen dočasně, než se najde někdo jiný. Moc dobře víš, že je těsně před příchodem tajfunu. Jestli nezabráníme tomu, pak Tokio by klidně mohlo zmizet z povrchu zemského.“
„Já vím!“ Posadí se k jídlu, vezme hůlky, ale jen se v tom ďoube. Nemá vůbec hlad. K tomu, až to zjistí jeho přátele, bude to strašné!
„Otec by si někoho mohl najít?“
Emi zavrtí hlavu. „Pochybuji. Paní je ještě v nemocnici a víš, jak ji Naiyahu má velmi rád. Není jednoduché někoho přijmout do svého života.“
„Dobrá, já vím. Bude to moje zkouška, ale copak neovládám Vodní hvězdu?“
„To jen tě určilo jako příštího vůdce klanu, Shine. Nic víc.“ Shin sevře ruce v pěst. Vyskočí, popadne od uniformy sako a vyběhne ven. „Shine, počkej! Kam jdeš?“ Ale ten jen vyběhne ven. Mine hlavní bránu a vkročí na most. Zadívá se na Tokio. Představí si, jak jsou budovy zbořené. Lidé bezmocní a mrtví. Pomalu se loudá ulici. Kdyby tak… Kdyby nikdo nepřišel…
„Hele, copak tu děláme?“
Shin si uvědomí, že jak byl zamyšlen, dostal se do jiné čtvrti, než původně chtěl.
„Za průchod touhle ulici je poplatek. Dal nám nějaký poplatek?“ obrátí se k svým nohsledům.
„Ne, šéfe.“
„Rozhodně ne.“
„Tak vidíš. Nedal jsi poplatek.“
Shin se zatvrdí a tak popravdě… „Nemám peníze.“
„Cože? Ale to nejde. Budeš to muset vynahradit nějak jinak. Chlapci, co kdybyste vymysleli, jak nám zaplatí za průchod naším územím?“ Skupinka se nadšeně zašklebí.
Shin si uvědomí, že jeden proti pěti moc šanci nemá, ale přece se nevzdá. Už chce použít magii, když si uvědomí, že to právě nemůže. Jedině, kdyby…
„Hej, nechte ho!“ zaslechne ženský hlas. Otočí se a něco se v něm zadrhne. Nikdy neviděl krásnější ženy. Světlé, skoro bílé vlasy stočené do uzlu sepnutý jehlicemi. Je jen o trochu vyšší než ona, ale postavu má štíhlou. Modré oči posměšně hledí na partičku. Jeho si vůbec nevšímají, což se ho dotkne.
„Hej a ty jsi kdo?“
„Copak jméno má význam? Prostě ho nechte být nebo snad mám zavolat policii?“ zamává telefonem.
„Šéfe…“
„Já vím,“ utrhne se na svého nohsleda. „Fajn, krasotinko. Tak si ho nech.“
„Děkuji,“ řekne stále ještě omámený Shin.
„To nic. Jak se jmenuješ?“
„Jamano Shin, paní. Moc děkuji za záchranu z nepříjemné situace.“
Žena se na něj zamyšleně zadívá. „Jamano. To jsem už někde slyšela. Mohl bys mě vzít za vaším vůdcem?“
„Naiyahu?“
„Naiyahu. Ano, to je on. Překvapuje mě, že žije, ale to se dalo od něj čekat. No, bude to pro něj velké překvapení.“ Zajímalo by ho, zda je to jeho syn nebo vnuk. Rozhodně je stejně krásný, jako byl on, když mu podlehla. Jen doufá, že ho vztek za ty roky přešel. Původně chtěla se tam dostat jinak, ale tenhle mladík jí dobře poslouží.
„Překvapení? Vy ho znáte?“
„Jistě,“ odtuší. „Dost dobře. Můžeš mi říkat Nyoko.“
„Ach, ale…“
Žena se usměje. Opravdu, ten mladík se jí líbí. Nakloní se, až Shina ovane jemná vůně. „Já ti budu říkat Shin, chceš?“
„Já, ano. Nevím, jak jsem se sem dostal.“
„Zamyšlený, že? Copak tě trápí?“ optá se zvědavě. Vykročí směrem k ostrovu. Ví, kde leží, protože už ho pár dní pozoruje. Jen doufá, že vůdce klanu Jamano je ten, koho hledá. Pokud ne, pak rozhodně je silný mág, protože přes bariéru, která ostrov uzavírá, se jen tak někdo nedostane.
Shin naslouchá klapotu jejich podpatku, vdechuje její vůní a naslouchá medovému hlasu. Očarovala mě, pomyslí si, protože k ní cítí důvěru, ale přiznat, co pro něj chystá otec, to nedokáže. Je to tak ponižující, mít za partnera muže a k tomu s ním žít. Ví, že Emi to nadhodila jen tak, ale jakmile spolu začnou bojovat, nebude cesty ze začarovaného kruhu ven.
„Tady sídlíme.“
„Na ostrově? Netušila jsem to.“ Očima sleduje neviditelnou bariéru, kterou může projít jen příslušnicí rodiny Jamano. Zbytek musí mít povolení nebo jako ona – mít doprovod. Překročí bariéru. Zašimrá ji to, ale pustí ji to. Vítězoslavně se usměje.
Naiyahu otevře oči. Někdo cizí právě prošel jeho bariérou. Vezme si přes kimono plášť. Musí tu osobu přivítat. Vyjde ze svých místností, před dům. S mrazením se dívá na obě známé postavy. Shin a… Nyoko. Co tu chce? Víří mu hlavou. Jak to přežila?
Shin si neuvědomí, že Nyoko se od něj odpoutala a jde sama. Pomohl ji, tak nechce, aby přišel k úhoně. Zvláště, že to Naiyahu ji neodpustil.
Naiyahu přivře oči, sundá plášť a zapře se nohama do kamenné cesty.
„Vítej, Nyoko.“
„Pamatuješ si mě?“ pousměje se. Vypadá stejně úžasně jako, když ho viděla naposled. Podle pozemského počítání času je to tři sta let. Plus mínus nějaký ten rok.
„Těžko bych si nemohl pamatovat osobu, díky které jsem se ocitl zde,“ řekne ironicky a mávne rukou kolem sebe.
„No, vypadá to, že sis to dovedl zařídit lépe, než ostatní. Jak?“ vypálí na něj. Všichni v jejich Světě počítají s tím, že nepřežil.
„Jak?“ zachechtá se takovým způsobem, že všichni okolo pochopí, že to není přátelský návštěvník. To konečně pochopí i Shin. Mágově se rozmístí kolem dotyčné, když Naiyahu zvedne ruku. Není si jistý, ale má pocit, Nyoko schovává ještě něco. Jak se zde mohla ocitnout? Ona, která plavala vždy s mocnýma? Naštvala někoho? „Nic ti potom není! Spíš mi řekni ty, koho jsi naštvala, že jsi zde?“
„Ty…“ vypustí oheň. Naiyahu postaví bariéru. Je snad ohnivým uživatelem? Ne, to není možné, když mu dojde, že má svou původní moc. Ne, zamítne při druhém útoku. Má ji omezenou. Někdo ji ubral moc, ale chtěl, aby díky ní přežila. Proč?
„Shine, nepleť se do toho, vy taky ne!“
„Ale, soke!“
„Řekl jsem. Nechte toho!“ Zvažuje, jak dlouho vydrží on, jak dlouho vydrží Nyoko.
Bitva pokračuje, nehledě na to, jaké škody působí oheň, voda a další kouzla. Bariéry se střídají s vodními šípy, stejně jako provazci, co svazují své oběti, aby vzápětí byly rozmetány jinými kouzly. Nakonec to vzdá Nyoko.
„Dost! Jsi silný. Silnější než já. Je ti lépe?“
„Lépe?“ Naiyahu je v ráži. „Kdybys nezaútočila, odešla bys po svých. Takto…“ napřáhne ruce, sebere veškerou vodu…
„Ne!“ zařve Shin, který skočí před Nyoko. Ta na něj v šoku se dívá. Voda před Shinem neškodně sklouzne. „Je mým hostem, otče!“
Naiyahu spustí ruce. Zaskřípe zuby, otočí se a odchází. Jasně dá najevo, že tuhle osobu, zde nechce mít. Ostatní členové rodiny se odvracejí.
„To bylo riskantní.“
„Nebylo,“ řekne těžce. Je rád, že Nyoko se nic nestalo. „Voda mi nemůže ublížit. Teď odejdi.“
„Jsi naštvaný?“ nahne se k němu. Sice tu už nějaký čas bydlí, ale lidé ji stále překvapují svými emocemi. Jako teď. Nemusel ji zachraňovat.
Shin s planoucíma očima ji ukáže k bráně. „Podvedla jsi mě. Jdi!“
Nyoko se zasměje. Jaký otec takový syn. Čestní až hrůza. To je zničí. „Ne. Neřekla jsem, že Nayiahu je můj přítel.“
„Soke! Odejdi!“ Vykročí k bráně. Nyoko zamyšleně jde za ním. Projde bariérou. Nechápe jak to, že Naiyahu je tak silný. Zadívá se na mladíka. Povzdechne si. Je ji Shina líto. Neměla to dělat, ale potřebovala se sem dostat. Chtěla Naiyaha opět vidět.
Naiyahu vejde do svého pokoje. „Emi!“
„Ano?“
„Až Shin vyprovodí svého hosta, přiveď ho.“
„Ano, soke, ale není to k němu dost tvrdé?“
Naiyahu se zamračí. „Ne. Máme své závazky, to dobře víš. Je to náš, tvůj i jeho způsob života. Zavázali jsme se chránit Tokio. Splníme ten slib i za cenu našich životů.“
„Promiň, Naiyahu.“ Oba dva vědí a zvlášť Naiyahu, kolik členů rodiny Jamano podlehlo démonům.
Naiyah mlčí. Přijal filozofií této země, protože v ní žije, ale s ledačíms nesouhlasí. Snad proto se vzdal své funkce hlavy rodiny. Nijak netouží prosazovat vůli klanu proti přáním členů rodiny. Ve svém světě neměl rodinu a chtěl, aby byli šťastní. Jenže povinnost se tu sváří s touhami a vždy vyhraje povinnost. Dovnitř vpadne jako velká voda Shin.
„Co chceš? Omlouvám se, kdybych věděl, že je to nepřítel…“
„Okouzlila tě?“
Shin odvrátí hlavu.
„Nic si z toho nedělej. Mě taky. Kdysi dávno. Nerozešli jsme se v dobrém. Dávej si před ní pozor. Netuším, co chce, ale je nebezpečná.“
„Ovládá magii. Není svázána s jedním uměním. Jak to?“
„Ano já vím. Proto si dávej pozor, dobře?“
„Ano, otče.“ Ukloní se, zvedne a vyjde. Naiyah položí prsty na spánky. Zamne jimi, jako by mohl vyhnat bolestí hlavy, ale ty zůstávají. Půjde si lehnout. Dneska se toho tolik stalo. Na tatami se dotkne druhého místa, kde spala jeho paní. Je pryč. Nikdy neopouštěl své milované, i když zestárli.
„Našla jsem ti... Jmenuje se Taji. Zastoupí mě v mých povinnostech.“ Rozzlobil se tehdy. Vyhodil ji a objal ji. Cítil její slzy, které se vpíjely do jeho kimona. Jí bylo šedesát a jemu stále stejně…
Usne.
Druhý den po snídani se dívá na předpověď počasí.
„Dopis, soke,“ řekne Emi. Vstoupí, poklekne a podá mu ho. Naiyahu ho netrpělivě otevře. Jeho hladké čelo se začne mračit. Emi dostane strach.
„Ti… Prosím, podej mi telefon,“ řekne s pečlivě utajeným vztekem. Emi se otřese, protože tohle pro klan Čosóbake nevěstí nic dobrého. Naiyah vybere příslušné číslo. Čeká na spojení. Jestli by to nevzali…
„Naiyahu, já…“
„Povinnost.“ Ticho.
„Prosím, nech mi to vysvětlit. Kdybych věděl, že tak daleko zajdeš, nikdy bych to nedovolil, ale Naoto už si vybral nevěstu. Příští týden proběhne svatební obřad. Neudělám to, co požaduješ.“ Čeká na reakci, ale ta nepřichází. Slabě si povzdechne. Je tu ještě jedna možnost. „Ale mohl bych poslat náhradníka.“
„Náhradníka? Tvá drzost nezná mezí!“
„Prosím, je dobrý.“
„Takže nepatří k vaší rodině.“
„Je nám zavázán.“ Jak, to už neřekne.
„Kolik mu je?“
„Dvacet pět.“
Tak akorát. Nechce si znepřátelit rodinu Čosóbake, ale přijmout neznámého neprověřeného mága? To zavání malérem. Přesto nemá jiné východisko. Mohl by, pravda, hledat po světě, ale to by nějaký čas trvalo. Musí spolu trénovat.
„Naiyahu?“
„Pošli ho.“
„Díky. Úmluva stále platí.“
„Uvidíme.“ Odloží telefon. Nenávidí je. Pohlédne na Emi. Usměje se. „Někdo k nám přijde. Uvidíme, zda dokáže prorazit bariéru.“
„To nedokázal nikdo,“ namítne.
„Uvidíme. Běž. Chci být sám.“ Je zvědavý, zda přijde. Pokud ne, bude trvat na tom, aby poslali svého syna, i kdyby musel zrušit svatbu. Povinnost nade vše.
Po obědě odpočívá na svém oblíbeném místě, když zaregistruje otřesy. Bariéra? Takže přibyl. Začne bariéru pečlivěji kontrolovat. Je silný. To je dobře. Stáhne ji v místě, kde je.
Mladík ve vzduchu se zamračí. Proč najednou bariéra povolila? Chvilku tak zůstane a nakonec vletí dovnitř. Ten kdo ji kontroluje, je velmi silný, když zaznamená uzavření bariéry. Vznáší se chvilku v místě a kontroluje větrné duchy, kteří mapují jemu zatím neznámý prostor. Jeden mu donese zprávu, kde je zdroj té nesmírné síly. Snese se níž. Někdo na něj zaútočí. Potěšeně odrazí útok. Než se dostane k muži, který si klidně sedí v altánku s čajovou soupravou před sebou. Povšimne si dvou kalíšku. Snese se a odrazí další útok.
„Prověrka?“ optá se a vkročí do altánku.
„Dalo by se říct.“ Líbí se mu. Krátké rozcuchané vlasy, výrazný obličej a tmavé zamračené oči. Ruce v kapsách džin. Bílá košile a džínové sako. Nic jiného nemá. Takže se stačil někde ubytovat. „Tvé jméno?“
„To je tak důležité?“ zeptá se posměšně a posadí se vedle Naiyaha. Podle vlasů by řekl starý, podle oči ještě starší a podle tváře mladý.
„Rád bych věděl, jak tě máme oslovovat.“
„Aisawa Shun.“
„Naiyah. To stačí.“
„Jistě,“ řekne opět posměšně. „Co po mně chcete?“
Naiyah nadzvedne obočí. Drzoun jeden. „Hlava rodiny Čosóbake ti nic neřekla?“
„Jo. Prý mám chránit Tokio s ještě jedním chlapem.“
„Mým synem Jamano Shinem.“
„Kolik dáte?“
Naiyah skoro se nezadusí čajem.
„Mohu?“ nalije si. „Výborný čaj. Předpokládám, že to není tak snadné, jak to vypadá, protože jinak by sem poslali někoho slabšího.“
„Hodně.“Je plný sebedůvěry, což je dobře, ale na druhou stranu, to může být na překážku.
„Kolik? Musí se mi ta oběť nějak vyplatit,“ namítne Shun. Nedaleko uvidí překrásnou ženu s flétnou. Líbí se mu.
„Oběť. Hm.“ Kdyby tušil… „Deset.“
„Hm… Padesát. Oklamat si můžete nějakého jiného cucáka.“ Shun se nadzvedne.
„Dobrá, padesát.“ Pro něj jsou to drobné.
„Plácneme si.“ Podá mu ruku. Naiyah se pousměje. Prozradil se. Vsadí se, že i když je Japonec, pak žil delší dobu v Evropě. Možná tam dokonce pracoval.
„Proč ne. Doufám, že větrný mág drží slovo.“
„Možná. Teď mi ho ukažte.“
„Je ve škole, ale mezi tím si můžeš sem přestěhovat věci.“ Musí si gratulovat, jak to šlo snadno.
„Budu bydlet…“
„Ne, budete s mým synem žít, takže žádné dojíždění.“
Shun se nadechne, potom mu sklapne. „… větrný mág drží slovo… Padesát… Souhlas.“ Vzteky by vyl. Ten starej páprda ho dostal.
„Zítra začnete trénink pod mým dohledem.“
„Jak to?“ optá se tiše Shun. Přelstil ho opět. Ten starý paprika ho dostal. Dodrží, co slíbil, ale na druhou stranu… „Takže patřím do rodiny…“ nechá odeznít svou otázku.
„Jamano. Taková je úmluva.“ Vstane. „Dopij to. Nechám připravit tvé pokoje. Budou sousedit se synovými.“ Vstane, elegantní muž. Tiše, jako by kráčel po polštářích, odchází. Flétna utichne, žena se zvedne a jde za ním drobným krokem. Shun se za ní lítostivě zadívá, když se žena k němu otočí a kouzelně se usměje.
„Zatraceně!“ Zakleje. Získal hodně, ale žít s nějakým cucákem? To v žádném případě. Vždy se z toho dá nějak vyvléct, ale je klanu Čosóbane zavázán. Teď patří k Jamanům. Tiše se rozesměje nad ironií osudu. No nic, tak bude tu žít. Jsou daleko horší věci, než je tohle. Například smrt. Vznese se nad altánek. Rozhlédne se po svém novém domově. Je krásný. Bez problémů projde bariérou. Zda se, že vzala na vědomí jeho novou příslušnost. V Tokiu se zastaví u hotelu. V recepci se odhlásí. Nemá toho mnoho, když vezme dvě tašky a batoh.
„Život umí být pěkný parchant,“ řekne nahlas. Když nikoho nevidí, vznese se. Opět snadno projde bariérou. Snese se na zem před hlavní bránu. Ta se otevře. Po stranách jsou dvě ženy, které se mu hluboce uklání. Uznale pokývne. Tak to je komfort. Jde dál. Vypadá to na přivítání a to dokonce v čele se soke.
„Vítej. To je Aisawa Shun. Bude po boku mého syna chránit Tokio. Je větrným mágem a zítra začne trénink. To je Emi, moje pravá ruka. Odteď patříš k naší rodině, k žádné jiné.“
Aha, je krásnější než když ji viděl v zahradě.
„Prosím, doprovoď pana Aisawu do jeho pokojů. Při večeři se seznámíte s mým synem.“
„Ano, soke.“ Sakra, je to děsné ztratit nezávislost. Kéž by nikdy nikomu nic nesliboval!
„Pojďte, pane Aisawo.“
„Stačí Shun.“ Je stejně stará jako on.
„Jak si přejete.“ Jde před ním a on obdivuje světlé kimono s motivem vrb a ptáků. „Zde jsou vaše pokoje. Vedle bydlí Shin.“
Shun s nohou ve svém pokoji se vykloní a zadívá se na sousední dveře. Aspoň, že ho rovnou nenechal nastěhovat k němu. Takhle aspoň má čas si zvyknout. „Děkuji.“
„Přejete si ještě něco?“
Luxus v zlaté kleci, pomyslí si znechuceně. „Ne, děkuji.“ Krapet prudčeji, než by chtěl, zasune dveře. Rozhlédne se. Pokoj je velký a krásný. To je asi tak vše. Odhodí vaky, praští sebou na postel. Leží, zírá na strop, ale jeho smysly jsou napjaty. Duchové větru, kterým vládne, rozmístí po svém domově. Chce vědět všechno… „Au!“ slabě vykřikne. Jeho duch je odmrštěn. Vzteky se posadí. Kdo mu brání… Pak mu to dojde. Jen jeden člověk je schopen vycítit jeho duchy. Starý pán. Tak dobře, tam se teď nedostane, ale bude to zkoušet. Jednou prorazí. Přikáže duchům, aby část toho domu vynechali.
Musel jsem usnout, pomyslí si, když otevře oči a za oknem zaregistruje tmu. Zívne, posadí se. Je čas na večeři. Převlékne si pomačkanou košili. Vyjde ven. Stane na chodbě, rozhlédne se, když se dveře otevřou a v nich stojí mladík. Takže to je Shin.
„Ech?!“ vyhrkne. „Kdo jsi?“
„Aisawa Shun a ty?“ Nebude mu říkat, že ví.
„Shin, hele, co tu děláš? Tohle jsou pokoje hlavní větve rodiny Jamano.“
„Klid,“ řekne Shun, když rozpozná, že sbírá sílu. „Jen jsem nový větrný mág.“
Shin vyvalí oči. „Doprdele!“ zakleje neslušně. „On to provedl! Otče!“ otočí se, rozeběhne se směrem pryč.
Shun se zadívá na strop. „Vypadá to, že se mu nelíbím. No, aspoň vím, kde bude večeře.“ Loudavě se vydá příslušným směrem. Zastaví se před jedněmi dveřmi. Tak to bude asi zde.
„Pane Aisawo, prosím, pojďte za mnou. Pán si vás žádá.“
„Ach jo. Mám hlad,“ namítne, přesto se vydá za ní. „Kdy budeme večeřet?“
Emi nic neřekne. Vede ho hlouběji do obydlí, až se zastaví před jedněmi dveřmi. Poklekne, odsune dveře a nechá ho vstoupit dovnitř. Jakmile je venku, opět zavře. Klečí a čeká, až soke skončí.
„Ach jo, je to nutné?“ zavrčí. Vzpurně stojí.
„Posaď se, Shune.“
„Tak dobrá.“ Zahledí se na sympatického mladíka. Byl by hezký, kdyby se nemračil jak bouřkový mrak. „Mám hlad, šlo by to rychle?“
„Ty…“
„Shine, klid. Ty taky.“
Shun si sedne, podepře bradu a zívne si na celé kolo.
Klid? Jak může být klidný, když mu chtějí toho cizáka strčit do postele? Odmítá to, i kdyby se měl vzdát rodiny! Nechce, prostě to nechce. Copak není silný? Zvládne ten tajfun sám s pomocí Vodní hvězdy.
„Očekávám od vás nejvyšší nasazení a odvahu., Očekávám, že budete spolupracovat, tak abyste, až se postavíte démonu stvořeným z větru a vody, tak zvítězíte. Pokud si myslíš, Shine, že to zvládneš pomocí svého meče Vodní hvězdy, mýlíš se. Jestliže ty si myslíš, že to zvládneš pomocí svého větrného umění, potom se taky mýlíš. Jen dokonalá spolupráce obou účastníků, dokáže porazit příšeru. Pokud to nedokážete, potom se podívejte na Tokio, neboť takové je uvidíte naposled. Teď půjdeme večeřet.“ Naiyah se zvedne. Dveře se samy od sebe otevřou.
„Pokud nemáte hlad, můžete se na sebe dívat.“
„Nebudu s tebou spát,“ vyprskne Shin.
„Pche, co by mi takový zelenáč asi dal? Pochybuji, že o sexu něco víš!“ Dá najevo převahu staršího. „Mám hlad. Jdu.“ Vyrazí za starým pánem. Sakra, ten jim ale dal do těla. Starej pán tedy umí kecat.
„Nejsem zelenáč, ty padavko!“
Shun, aniž by se otočil, vypustí větrné šípy. Ty se neškodně odrazí od vodní bariéry.
Vida, začali cvičit. Není to tak špatné, pomyslí si potěšeně Naiyah. Najednou uslyší zadunění. Trhne sebou. No snad ten dům to přežije. A když ne, tak se zmodernizuje. Emi do něj stále hučí, že by to potřeboval.
Když se k nim připojí oba dva, celkem nasupení ale bez zranění, oddychne si. Pak se zamračí. Zajímalo by ho, jak Shun skutečně dobrý ne. Něco se mu na něm nezdá. PO večeři si nechá ve svých pokojích udělat masáž. Má pocit, že napětím vybuchne.
„Jsem ráda, že dům přežil, i když by ho chtělo zmodernizovat,“ tiše se ozve Emi s vykasanými rukávy.
Naiyah si povzdechne. „Počkej… už zase?“
„Jsou v sobě,“ dodá Emi, která hněte Naiyahovi ramena.
„Dělá mi to starosti. Rád bych, kdyby vycházeli.“ Opět sebou trhne, jak pocítí, že se bariéra zachvěla. Zvedne se. „Mám toho dost!“
„Sedni si. Nech je.“
„Tobě se to řekne. Ty chceš ho zmodernizovat. Mám rád ten dům, takový jaký je.“
Emi se usměje. Nic neříká. Nač taky. Jistěže si to přeje, a pokud ti dva ho zničí, bude jenom dobře. Jenom jim musí říct, aby ušetřili zahrady.
„Nevím, zda to byl dobrý nápad.“
„Co kdybys zajel si do lázní?“
Naiyah zauvažuje. Na dva další dny nic nehrozí. Mohli by bez dozoru se seznámit, možná dokonce i se uklidnit. „Dobrý nápad, Emi. Zařiď to. Dva dny, víc ne.“
„Udělá ti to dobře. Jsi napjatý.“ Stiskne sval trochu víc. Naiyah vydechne, jak zauzlina povolí. Emi je úžasná.
„Co tvůj muž?“
„Reizo? Je to dobrý manžel a miluje mě a já taky.“
„Ale děti…“
Emi se zamračí. „Budou.“
Naiyah přikývne. Ví to. „Budou z nich skvělí mágové.“ Je pravdou, že ne vždy… Zvonění. Emi mu ho podá. Tvář se mu rozzáří, až to Emi udiví.
„Aiko!“
„Ahoj, tati. Tak jsem to dokázala.“
„Sluníčko, gratuluji. Takže jsi v Tokiu?“
„Ano. Ráda bych…“
„Vždy to bude tvůj domov. Nikdy se nemusíš ptát. Přijeď… Vlastně tu dva dny nebudu. Nechceš navštívit horké prameny?“
„Ráda bych, ale nechci si vzít volno hned na začátku své práce. Přijdu potom. Ráda bych s tebou probrala pár věcí.“
„Určitě. Budu se moc těšit.“ Zavěsí. „Něco skrývá, ale je to dobrého. Možná si někoho našla? Rád bych, aby to byl mág. Opravdu ty lázně, nejsou špatný nápad. Sakra!“ zamumlá. Ta poslední rána byla krapet silnější. Zavře oči. Měl takovou radost, když našel řešení problémů. Nakonec to asi nebylo tak dobré.
„Půjdu se tam podívat.“
„Buď opatrná.“ Emi se usměje. Není potřeba. Se Shinem si snadno poradí. Může vlastnit Vodní Hvězdu, ale ona je stejně silná. Ovšem se Shunem to asi bude něco jiného. Když dojde, zavře oči. Ti dva stojí proti sobě jako dva berani. Jeden rozzlobený a druhý s úsměškem.
„Dobrý večer, jenom trénujeme, jak nám poručil, soke,“ řekne Shun.
„No ano!“ Shun vypálí vodní sloup. Zasměje se, protože Shin to nečekal a je zlitý od hlavy k patě, ovšem v tom samém okamžiku se vznáší u stropu, aby vzápětí spadl. Směšně zatřepe nohama a rukama. Má pocit, že se už nikdy nechne.
„Je večer, spát!“
„Tetičko Emi!“
„Spát, oba dva! Ach mám vám něco vyřídit.“
„Ano?“ optají se oba dva zvědavě.
Jeden jako druhý, to nevěstí nic dobrého. „Máte nechat na pokoji zahrady.“ Otočí se a odejde.
„Je krásná.“
„Je vdaná, ty… jdu spát,“ oznámí povýšeně Shin. Už sahá na kliku, když uslyší.
„Máš strach, zbabělče.“
Shin se zamyslí. „Měl bys ji mít taky, když se jedná o tetičku Emi.“ V klidu zavře dveře. Co to otce napadlo sem nastěhovat takového pitomce! Jít proti tetičce! To se nedováží nikdo. Rozhlédne se po nepořádku, který tu zavládl. Znechuceně začne uklízet.
„Tak tetička Emi? Jakpak je silná? No co, ať si trhne hnátou, blbec,“ mumlá Shun. Loudavě zaleze do svého pokoje. Jedním pohybem přivolá duchy, kteří pokoj uklidí. Lehne, zírá do stropu. „Potřebuji na chvilku vypadnout. Potřebuji…“ usne, jako když ho do vody hodí.
:-)
(Lachim, 27. 6. 2014 11:57)