Povinnost strážců - 2.
30. 4. 2014
Povinnost strážců
2.
„Dnes je nějaký klid. Možná bych…“ Naiyah zaváhá.
„Ještě nevstali, soke. K tomu prší. Není hezké počasí.“ I když nemusí, drží nad Naiyahem deštník. Ten nastoupí.
„Možná máš pravdu. Kdyby něco…“
„Jeď, Dai.“
„Jsi tyranka, Emi.“ Dveře se zavřou a vůz tiše vyjede.
Bariéra zeslábla. Majitel, který ji udržuje, odjel, uvědomí si Shun. Vyšle duchy větru, aby zjistili více. Nic. Zajímavé, ale v tom případě to znamená, že má volno. Zajásá. Opatrně a zbytečně se vyplíží z pokoje s pár věcmi. Přemýšlí, kam by mohl vyrazit. Pak se usměje. Je jediné místo, kde si pročistí hlavu. V klidu, jako by se nechumelilo a nepadal déšť, vyrazí k nejbližším lázním.
„Konečně den volna,“ zašeptá si Shin ve stejný moment. Přetáhne si přes hlavu polštář, když mu ho někdo stáhne. „Dej pokoj! Emi?“
„Vstávat.“
„Ne, prosím, dneska ne!“
„Ale ano.“
„Neříkej, že mám trénink s tím chňupem! Vždyť nic o vodním umění neví!“
„Za to ty o větrném víš toho hodně,“ řekne ironický. „Právě proto ho musíš o něm něco naučit a pak je lepší než ty,“ čímž se hned Shin naštve, „protože už dávno vstal.“
„Kde je?“ Rozmázne ho. Tentokrát z něj nezbude nic než mastný flek!
„Netuším. Zřejmě usoudil, že o víkendu se nemusí pracovat.“
Teprve teď si uvědomí, jak je Emi oblečená. Prosté kimono se zástěrou a vyhrnutýma rukávy. Jistě, sama všechno neudělá, na to má ostatní, ale dirigovat a dohlédnout na jejich práci někdo musí. „Vypadnu do města. Na oběd mě nečekejte.“
„Hodný chlapec.“ Čímž dá najevo, že by bylo dobré, kdyby odešel, co nejdřív. Shin to pochopí a odejde z domu, jak nejrychleji svede. Přemýšlí, kam má jít, proto nakonec vyrazí do zábavní čtvrti v Tokiu. V poledne sedí u stolu v Mac Donaldu a přemýšlí, co bude dělat.
„Sám?“
„Nyoko! Paní,“ dodá, jak se zastydí, že ji oslovil křestním jménem. Už chce zvednout tác s jídlem a odsunout se, když ho jemná ruka zadrží.
„Nerada jím sama. Prosím, zůstaň.“
Shin mimoděk poslechne.
„Jak se má Naiyahu?“
„Otec? Nevím. Dneska jsem ho neviděl.“
Nyoko se zadumá. Je tu deset let, ale za tu dobu hodně se toho naučila. Když ji vyhnali, pro nicotnost, podle ní, ale zde si uvědomila, že i Naiyah kvůli stejné chybě musel odejít do vyhnanství. Akorát, že se nad ní jeden přítel slitoval a nechali ji její sílu. Tedy omezenou, ale pomohlo ji to přežit. Ovšem, jak přežil Naiyah, to netuší. K tomu je velmi silný. Skoro tak jako v jejich Světě.
„Vy se znáte, paní Nyoko?“
„Stačí Nyoko. Ano. Jsme staří přátelé, ale i nepřátelé. Víš, tady si uvědomují svou bláhovost. No nic. Tohle je jídlo k ničemu.“
„Je to rychloobčerstvení. Musím jít.“
„Zůstaň ještě. Vyprávěj.“
Shin mimoděk poslechne, snad i proto, že je skutečně krásná. Dobře si uvědomuje pohledy ostatních. Cizinka a on. K tomu krásná cizinka. Dělá mu to dobře. Vypráví o svém dětství, o skutečném otci, který zemřel při boji s démonem na severu, i to, jak ho soke přijal za svého. Taky o své sestře Aiko, která je policistkou. Nyoko naslouchá. Líbí se jí to. Naiyah si to zařídil skvělé.
„Co teď budeš dělat?“
„Dostuduji a převezmu rodinu.“
„Cože? On Naiyah není hlavou rodiny?“ podiví se.
„Ne, převzal to po mém otci, jelikož byl nejsilnějším mágem, ale ve skutečnosti to nechce dělat. Je jako stín v pozadí. Nejsilnější, dohlíží na rodinu, ale nevměšuje se hlavě rodiny do rozhodování. No, někdy, ale málokdy.“
„Chápu. Takže ty jsi příští soke.“
„Ano. Vlastním Vodní hvězdu,“ řekne pyšně Shin. „To je nejsilnější vodní duch. Má podobu meče.“
„Chápu.“
„Budu chránit Tokio jako můj otec, a děd a praděd…“ Zamračí se.
„A teď, kam půjdeš?“
Shin se na ní zadívá. Cítí k ní něco, co ještě k nikomu necítil. „Asi domu. Moc se mi tam nechce.“
„Tak víš co? Co kdybys mě navštívil?“
„To nejde!“
Nyoko se rozesměje. „Bydlím a pracuji jako ředitelka v jedněch horkých lázních zde poblíž. Ovšem pokud ti dovolí…,“ nedořekne.
„Mohu si dělat, co chci.“ Hm, horké lázně a k tomu Nyoko. Nádhera. „Jen to oznámím doma, kdyby mě potřebovali.“ Nyoko se dívá, jak vytahuje telefon a volá. Ten mladík se jí líbí. Je tak… upřímný, bez falše. Je to něco jiného než v jejich světě, kde faleš a lež jsou základem přežití. Samozřejmě vymlouvá se na kamaráda. Jak milé a červená se u toho. Zřejmě kvůli tomu, že dělá něco, co by neměl. Je to kvůli ní nebo kvůli tomu, že si povyrazí?
„Hotovo. Nemám věci.“
„Nic nemusíš mít. O všechno se postarám.“
Shin už v autě se na ní zadívá. Je to zvláštní jet s dospělou ženou. Jako by měli rande. Uhne před jejím pohledem.
„Stalo se něco?“
„Ne. Nic,“ řekne příliš rychle.
Nyoko to nechá být. Možná se necítí ve své kůži. Možná byla chyba ho sem zavést, ale má málo přátel a chtěla by někam zapadnout. Lidský svět je nakažlivý svými vyrobenými vztahy.
„Tak jsme zde.“
„Paní ředitelko.“
„Já vím. Už jsme tady. Omlouvám se, ale mám své povinnosti. Prosím, postarejte se o pana Shina jako o nejvzácnějšího hosta.“
„Samozřejmě.“
„Uvidíme se později.“
„Ano.“ Je mu líto, že odchází, ale nemůže ji zdržovat od povinnosti. V luxusním pokoji s výhledem na krásnou přírodu, by řekl, že není blízko Tokia. Pak si uvědomí, že tohle všechno by mohlo být kompletně zničeno, pokud nedokážou zadržet tajfuny. V historii rodiny Jamano se to stalo několikrát, ale vždy to bylo vinou větrných mágů. Proto otec chce vždy mít ty nejlepší. Vezme na sebe jukatu a vyjde ven. Zajde si do lázní.
V tu dobu se rozhodne i pro stejnou věc Naiyah. Jde zrovna po chodbě, když se zarazí.
„Shine!“
„Tati?!“ zatraceně, co ten tu dělá? Nemá být doma?
„Co tu děláš?“
„No, ehm no…“ Neví, jak dál.
„Bude to?“
„Pánové, prosím, ne v mém hotelu.“
„Nyoko! Shine! A hned domu!“ poručí mu rozezlený Naiyah. Copak mu neříkal, aby si dával na ni pozor. Je prolhaná jak…
V Shinovi se něco vzepře. „Ne! Zůstanu zde. Byl jsem pozvaný a mohu si dělat, co chci!“
„Tak ty si můžeš dělat, co chceš?“ Mimoděk se rozkročí. Nyoko si povzdechne, když se do sebe pustí. Oba dva tvrdohlaví jak berani. Zahledí se na spadlý obraz, rozbitou vázu, poškozenou podlahu. Zítra pošle Naiyahu vyúčtování.
„A jej, tak jak koukám, nejen já jsem měl nápad sem přijít,“ ozve se za ní Shun a obratně odrazí sloup vody, který zmáčí vše kolem sebe.
„Pánové, dost!“
Naiyah se zataví, rozezleně se zadívá na Nyoko. „Ty se mi do života nebudeš plést a Shina necháš na pokoji.“
„Byl jsi stejný jako já, jenže já tehdy byla obratnější. To tě štve?“
Shin nevěřícně se dívá, jak Nyoko ho odstrčí a postaví se proti jeho otci. Vždyť nemá šanci! Najednou uvidí, jak se na něj usměje a mrkne. Zrudne.
„Tak půjdeme, ne? Necháme to na dospělých, no ne?“ vybídne ho Shun.
„Nesahej na mě!“ zasyčí Shin. Ten pokrčí rameny a odchází. Po cestě se vyhne pár drobnostem, které stačili zdemolovat. Otočí se, aby se podíval ještě jednou na obrázek. Je nádherný. Telefon. Emi? Šťastně se usměje. Hned ji vysvětlí situaci a pak zapne mikrofon na hlasitost. Chce to tu přežít, ne hledat své věci ve zbořeném hotelu.
„Naiyahu!“
Naiyah strne, uhladí si dlouhé vlasy ocelové barvy, upraví si jukatu. „Myslím, že pro dnešek toho bylo dost.“ Zamračeně se zadívá na svého syna i tu… couru. „Jdu si dát koupel.“ Klidně odejde dolů k pramenům, ale uvnitř zuří. Oč Nyoko jde? Co po něm chce? Nestačí jí, že je zde ve vyhnanství a skoro zemřel? S vráskou na čele si lehne do horké páry.
„Na starého pána máte dost síly!“ ozve se po chvilce.
Naiyah vyskočí. Už těch spratků má dost! Najednou se usměje. Udělal chybu, protože je v jeho živlu. Shun ihned nepochopí, ale když je ve výšce a pod ním horký sloup, zaječí a pak ještě jednou, když sloup zmizí a on padá. Rychle pod sebou vytvoří větrný štít, takže nedopadne na skalku. Zaútočí, ale voda mu brání se k Naiyahovi jakkoliv dostat.
„Měl bys sis vážit starších!“
„No jo, starý pane! Jen si kecej! Prostě jsi zjistil, že na mě nemáš!“
„Nemám?“ Ten malý namyšlený přistěhovalec! Ukáže mu, kdo zde je pánem!
„Vodní pane, poskytni mi všechny své duchy, tak jak praví smlouva!“ Shun zkamení, když vidí Naiyahovu proměnu. Je průsvitný a jeho tělo je nepevné, ale i on má své překvapení.
„Větrný pane, ty jenž máš pod svou vládou duchy větru, poskytni mi je, tak jak bylo praveno ve smlouvě!“ On mu ukáže, co je silnější. Zda vítr nebo voda!
Naiyah upře nelidské oči na svého protivníka. Začne se smát.
Nyoko, která to sleduje od dveří, si oddechne. Když se Naiyah směje, je nebezpečí zažehnuto Tohle by nemuseli přežít. Ani ona, ani hotel, natož hosté.
„Překvapení, Shune!“
„I ty, starý pane!“ neodpustí si rejpnutí.
Tentokrát je, ale Naiyah v dobré náladě. Rodina Jamano získala toho nejlepšího větrného mága, jaký kdy na světě chodil. Přeruší kontakt s duchy a získá opět pevnou podobu.
„Přece jenom dám si koupel.“ Starý pane, to mu jen tak neprojde, ovšem ne dneska. Zvedne se, vezme na sebe jukatu a vyjde. Shun se ještě ponoří do lázně. Opře se o skálu a přemýšlí o tom, co viděl. Je unavený. Spojení se všemi duchy, ho vždy dokáže nesmírně vyčerpat. Zato Naiyah vypadal jako by se ho proměna vůbec nedotkla. Starý pán?! Chacha, to spíš on je staroušek. No co, mohlo to dopadnout hůř.
Naiyah se zastrčenou rukou pod jukatou se jemně usmívá. Tohle bylo opravdu příjemné. Když odmyslí debakly posledních dnu, opravdu překvapivé a příjemné. Je špatné, když je slabý větrný mág. Bude muset hlavě rodiny Čosóbake odpustit. Dojde do pokoje. Potěší ho, že má zde připravenou lehké občerstvení, ale hlavně čaj. Posadí se a velkým oknem se dívá na vzdálené Tokio. Je rozžato jako tisíc světel. Teď už nemá strach, že by Shin se nedokázal o město postarat. S někým, kdo uzavřel smlouvu se samotným Pánem větru, bude to v pořádku.
„Jsi jako duch, Nyoko. Co chceš?“
Ze zadu se k němu přitiskne teplé tělo. Naiyah zřetelně cítí prsa. Kdysi dávno ho vzrušovala. Teď už si jenom dává pozor.
„Co by mohla chtít žena po muži?“
„Kdybych tě vzrušoval možná. Co hraješ za hru, Nyoko?“ optá se ostře.
„Prokoukl jsi mě.“ Posadí se naproti němu. Studuje ho jako brouka pod lupou. „Chci se vídat s tvým synem.“
„Už někoho má.“
Nyoko vytřeští oči. To ji neřekl. „Koho? Neřekl mi to.“
Naiyah se usměje, ale v duchu se zamračí. To už jsou tak daleko? Nechce, aby jeho syn měl cokoliv s Nyoko. Je nebezpečná a bez morálky. Pravda, kdysi byl takový, ale lidé se většinou nemění. I když on… Ale Nyoko se nedokáže změnit.
„Shuna.“
Nyoko vyprskne, potom se rozesměje. Naiyah ji pozoruje. „Vždyť by nevěděl co s ním dělat!“
„To je jedno. Je to povinnost rodiny Jamano.“ Zastrčí si ruce do rukávu. „Musíme chránit Tokio. I tyhle lázně by mohly být smeteny, kdybychom ho nechránili. K tomu, abychom ho ochránili před bouřemi, tajfuny a démony, potřebujeme dva mágy. Větrného a vodního. Vodní mág je můj syn, Shin, Nyoko a větrný mág, Shun.“
Nyoko se během řeči přestane smát. „To jsem netušila.“
„Teď to víš. Takže bych byl rád, kdybys nechala Shina na pokoji. Teď vypadni!“ řekne příkře. Už nemá dál chuť se s ní vybavovat. Až přijede domu, řekne Emi, že do těchhle lázní už nikdy nepojede.
„Jak chceš.“ Ve dveřích se zadívá na svého milence a teď, co vlastně? Nepřítele? Netuší. Zavře dveře. Co má dělat? Vzdát se Shina? Oproti ní je mladý, ale poprvé zažívá něco podobného. Mohla by ho svést a jít proti Naiyahovi, ale něco ji říká, že by nebyl rád, ale hlavně by nebyl rád Shin. Má se ho vzdát? Neví. Vrátí se do své kanceláře, posadí se a dívá na Tokio. Oblíbila si to město.
Shun, který už má dost lázní se zvedne. Zahlédne Shina, ale nechce s ním mluvit, natož bojovat. Chce si opět promluvit se starým pánem. Oblečený s pomocí větru se dostane na úroveň oken. Klidně se dívá do každého, zda tam není.
Tam!
Snese se na úroveň a vstoupí dovnitř. V tu samou chvílí vyjde ze zástěny nahý Naiyah. Překvapeně se dívá na hosta.
„Dveře bývají tam, i když chápu, že pro tebe to neplatí.“
„Ne, to ne. Rád vstupují…“ jeho řeč zpomaluje, protože teprve teď si všimne Naiyahova těla. Je překrásné díky souměrným údům, ale kvůli několika bílým skvrnám, které se pomalu stěhují po těle. Zamrká, zda vidí dobře.
„Vidíš dobře.“ Těžko je skryje, když je nahý a nemá nic po ruce.
„Ty…“
„Ano?“
„Ty jsi nemocný?“ dostane ze sebe. Jeho mozek odpírá to, co vidí oči.
„Ne, nejsem,“ řekne suše. Udělá pár kroku a vezme jukatu, kterou přes sebe přehodí. „Neměl bys jít?“
Shun s mrazením ho studuje. Najednou ví, ale je to možné? „Ty nejsi odtud, že?“ řekne klidně, ale všechno se v něm hrůzou třese.
„Odtud? Pravda, nenarodil jsem se v Tokiu. Mám ještě čaj, i když už musí být studený. Dáš si? A proč jsi vlastně sem přišel?“
„Nic. Není to důležité.“ Přejde k oknu a vyskočí. Vítr ho zachytí a odnese. Ještě velmi dlouho se vznáší ve vzduchu a pozoruje Naiyahovo okno, ale už ho neuvidí. Jedna jeho část chápe, co viděl, druhá odmítá. Neví, co má dělat.
Naiyah si lehne. Co teď? Co Shun udělá? Nechá si to pro sebe nebo ne? V jeho rodině to vědí pouze ti nejbližší. Jistě nevědí, že pochází z jiného světa, ale nikde o tom neříkají. Zadívá se na skvrnu, která se pomalu plazí k jeho obličeji. Za chvilku vyčistí ji, vyléčí oděrky a všechno, co by mu mohlo uškodit. Jejich tajemství nesmrtelnosti. Zavře oči, vypne mozek. Teď musí odpočívat. Skvrna se dotkne lící. Setrvává tam, dokud rána od pěsti, kterou schytal při zápase, není vyléčená.
Druhý den u snídaně přemýšlí, zda nemá vyjet už teď nebo má jet později. Nakonec zůstane a jde do lázní. Přece nenechá toho spratka nad sebou vyhrát. Jde po chodbě, když uvidí stát Nyoko. Překvapí ho v tradičním kimonu. Stojí tak, že musí zastavit, ovšem z příslušné dálky.
„Nevzdám se ho,“ řekne jasně.
„Cože?“ Copak včera nic nepochopila?
„Nevzdám ho. Přeju si, aby se mnou byl.“
„Zase tak sobecká? Jenom já?“
„Jsi stejný!“ vypálí. „Nic jiného tě nezajímá. Jenom to Tokio! Ne ne, tentokrát ne! Nevzdám se Shina. Klidně budu bojovat! Jeho muži nezajímají!“
„A jako myslíš, že ty ano?!“ vypálí ji do tváře. Míní to vážně?
„To nevím, ale pokud ano, chci být s ním!“
„Jsme…“
„No a?!“
„Mám tě dost, Nyoko!“ zařve, mávne rukama a vytvoří vodní vlnu. Nyoko zapře se nohama a v poslední chvílí vytvoří průsvitnou bariéru. Naiyah je silný, ale ona má oč bojovat! „Nebudeš se mi opět plést do života!“
„Ale budu!“ zařve a vypustí spršku šípů, která zasahuje vodní bariéru, ale i okolí. Bojují nějakou dobu, když vykoukne zpoza rohu Shun se Shinem.
„Už zase jsou v sobě. Mám starost o Nyoko,“ zamumlá Shin.
„Ne, o otce?“ podiví se Shun.
„Ne. Otec je silný a Nyoko… Je tak krásná!“ zamumlá skoro nezřetelně, ale Shun to pochopí. Má ji snad rád? Jemu by to nevadilo, ale tady má hlavní slovo soke, teď starej paprika. Bože, začíná být i on divnej.
„Mám zasáhnout?“
„Ne!“ Vletí mezi ně. V tu chvílí ho zasáhne vodní i duchovní koule. Tělo se nadzvedne, chvilku visí ve vzduchu a potom klesne.
„Shine! Shine! Shine!“ zvolají tři hlasy. Všichni k němu přiběhnou.
„Nech ho být!“
„Ne!“ odmítne důrazně Nyoko, chladná jak zima. Skoro vyrve Shina z Naiyahovy náruče, položí ruce na hlavu a na nohy, kam až dosáhne.
„Zůstalo ti to?“ zašeptá mimoděk Naiyah. Nyoko přikývne.
„Někdo chtěl, abych přežila. Bez svých schopností, bych to nezvládla.“
„Je nás víc?“
„Nevím o tom, ale podezřívám Nissona.“
„Nisson? Zapomněl jsem na něj.“ Bylo by možné, že tehdy ty informace, mu do hlavy vložil on? Ale proč, jaký by k tomu měl důvod? Pravda nebylo nepřátele, ale nějací důvěrní přátele taky ne. „Nepočítej s tím, že se o něj budeš ucházet!“
„Sklapni! Je to kvůli tobě!“
„Kvůli tobě, Nyoko! Kdybys nebyla sobecká a tvrdohlavá, nevletěl by mezi nás!“
„Ty máš zrovna co říkat! Kdybys povolil, potom, bychom tu nemuseli být!“ odsekne, ale dál Shina léčí. Shun přebíhá očima z jednoho na druhého. Znamená snad, že ta krásná žena se zajímá o Shina a Naiyah to nechce povolit? Ach jo, aby nakonec všechno řešil on, protože příště by už to Shin nemusel přežít. Nemá ho v lásce, ale patří teď do rodiny a rodina drží vždy při sobě.
Mohutný nádech je uklidní. Přestanou se hádat a sledují, jak bezkrevné tváře opět růžoví.
„Nyoko? Otče, Shune, měl jsem pocit, že se vznáším. Proč jste se hádali? Skutečně jsi požádala otce o…“ zčervená ještě víc. Posadí se a střídavě se dívá na oba dva. Jsou dospělí, tak elegantní, tak chladní. Dívají se na něj a mlčí. Hodili by se k sobě. Ne, on a Nyoko. „Děkuji ti.“
„Půjdu, mám povinnosti. Účet ti později pošlu.“
„No vida, starý pane, ta ti nandala,“ řekne posměšně Shun. „Jdu do lázní.“ Odejde zvažujíc mnoho možnosti, které ho napadly, když zaslechne ránu. Rozeběhne se nazpět. Nevěřícně se dívá, jak ti dva proti sobě stojí. Teď už nepochybuje, kdo by vyhrál, ale k čertu, jaký mají důvod k boji?
„Dost!“
„Běž k čertu!“ zavře Shin a vyšle vodní kouli proti otci.
„Ještě musíš zesílit, abys dosáhl toho, co chceš!“
„Chci být s Nyoko, ne s tím blbcem!“ zařve Shin.
Shunovi poklesne brada. Cože? On a blbec? Krev se mu vrazí do tváře a s klidem udeří na Shina do zad! To má za toho blbce! On mu ukáže, kdo má tu skutečnou sílu a Vodní hvězdu si může vrazit do zadku!
„Spratku! Bojovat ze zadu? To dokáže jen větrný mág!“ vykřikne Naiyah, který si toho všimne, ale nezabrání útoku.
„Nejsem pitomec! Co si myslí ten bastard?! Ani neumí říct ne svému otci a stát za svým slovem!“ Shun vztekem málem nevidí a ukazuje na Shina.
„Umím!“ zařve Shin. „Co myslíš, že se mu pokouším vtlouct do hlavy?!“
„V tom případě, jdeme na to! Konečně vrazíme tomu starému pánovi rozum do hlavy!“ Shun se postaví po boku Shina a vytvoří větrnou kouli. „Teď!“ zavelí. Vodní a větrná koule se propojí a vyrazí vstříc Naiyahově bariéře.
Konečně, pomyslí si nadšeně Naiyah. Konečně začali spolu bojovat a učit se. Emi, nakonec tvé snažení přineslo ovoce. Sice náhodou, ale jako rodina, co vládne vodě, splní svou povinnost vůči zemi. Postaví se jim. Ví, že tohle není zrovna bojiště, kde by měli cvičit, ale lepší nějaké než žádné.
„Tak do toho, nebo nemáte dost síly k mé porážce? Co potom budete dělat s démonem? Lechtat ho?“ popichuje ho. Snaží se všechnu sílu pohltit, ale i tak škody jsou jasně viditelné. Je mu to jedno. Rodina je bohatá. Zaplatí všechny škody.
„Dost!“ přikáže Nyoko, kterou zavolali, že se v západním křídle něco děje. Horečnatě přemýšlí, co dělat proti třem silným mágům. „Zavolám policii!“ Nic. Všichni tři dál bojují.
„Naiyahu…“ ozve se tichý hlas.
Naiyah strne stejně jako Shin. Otočí se za klidným hlasem. Emi! Stojí v chodbě v bílém kimonu s větévky rozkvetlé Sakury. Za ní její manžel. Dokonce i Shun přeruší své kouzlo a nechá ho vytratit do vzduchu.
„Myslím, že si dáte koupel a potom odjedeme do sídla.“
„Už je čas?“
Emi se usměje, otočí se a odchází. Nyoko si povzdechne. Jak to jenom dělá? Ale aspoň ten souboj skončil.
„Zítra u mě doma,“ řekne Naiyah Nyoko, když kolem ní prochází.
„Dobře,“ řekne pokorně.
„Vy dva dneska odjedete,“ přikáže svému synovi a jeho partnerovi. Neřekne, že má radost. Jde do lázní, kam se ponoří, za chvilku uslyší kroky, pootevře oko.
„Nemusela jsi zasahovat, Emi.“ Za ní do vody vleze její muž. Mlčí.
„A z hotelu by byly třísky. Netušila jsem, že sem přijedou. Kdyby ano, nikdy bych tě sem neposlala. Stalo se něco?“
Naiyah se zamyslí. „Nyoko chce Shina.“
„Ta krásná žena? Proč? Je starší? Peníze?“
„Ne, to nikdy pro ni nic neznamenaly. Netuším to, Emi. Děkuji ti.“
Emi se usměje. „Měl by sis najít někoho, kdo ti bude pomáhat místo mě.“
Naiyah se zamračí. „Vím to, ale paní je stále mezi námi. Mám strach, co bude, až odejde.“
„Je to jisté? Není možné ji nějak vyléčit?“
Naiyah zavrtí hlavou. „Ztratila svou moc. Zbývá jí už jen špetka. Myslím, že sama chce odejít.“
„To je zlé,“ zašeptá Emin manžel. Emi přikývne. Je ji Naiyaha líto. Co se narodila do rodiny Jamano, vždy vypadá stejně. Jako by Vodní pán mu propůjčila s moci nad vodními duchy i nesmrtelnost. Nedokáže si představit, že by žila věčně.
„Odjedeme. Mám pocit, že zítra se vše vyjasní. Jak jsou na tom zprávy o počasí?“ Vyjde z lázně. Oba dva ho už viděli, proto nezakrývá bílé skvrny. Někteří z rodiny, říkají, že je silný ayakashi, ale démonem není. Jen sem na tento svět nepatří. Zítra musí se zeptat na tolik věci. Hlavně Nyoko. Musí společně probrat nejen jejich vyhnanství, ale i to, proč přežili, důvod toho a její umanuti ve věci Shina. Copak si neuvědomuje, že by mohl být jejím synem a bude vidět ho umírat? Ne, nedovolí Shinovi, aby sloučil svůj život s Nyoko.
Odpoledne odjíždí dvě auta z lázní. V prvním sedí Naiyah, v druhém Shun s Shinem. Emi s manželem jsou s sokem. Všichni mlčí, jak zvažují, co se stalo a stejně tak i doma. Naiyah ihned pozná, proč ho Emi vyhodila do lázní. Moc na něj zřetel nebrala, ale dům se blýská, jako nový. Tu rekonstrukcí bude mít.
Večer si v koupelně svlékne kimono. Vlasy sepne dvě jehlicemi. Umyje se, osprchuje. Vodu ani nezkouší a hned se posadí, hlavu si opře o polštářek, když zavane vítr a okno se otevře.
„Řekl bych, že se tu neprotáhneš,“ řekne Naiyah, aniž by otevřel oči.
„Jsem vítr, nevíš to, starý pane? Tak jaké jsou tvé úmysly?“
„Vykoupat se. Zavři to okno. Táhne sem. Jsi zvědavý?“ Otevře oči. Nad sebou spatří se vznášejícího Shuna. To ho nepřekvapí jako spíš jeho výraz. Jako by sám se sebou bojoval. „Chtěl jsi něco?“ Snad se nebude chtít prát? Nadzvedne se, když najednou svršky létají všemi směry a na druhé straně sedí nahý Shun. Přimhouří oči.
„Tak jsem si říkal, že bych rád probral pár věcí ještě dřív než zítra.“ Natáhne nohy, hlavu položí na okraj vany. Velmi rychle si uvědomí, kde má svoji nohu a tak prsty jemně pohybuje blízko Naiyahova klína.
Naiyah si taktéž velmi rychle uvědomí novou situaci. Když si chce hrát, ukáže mu, že to svede taky. Ovšem on nepotřebuje… vytvoří vodní ruku, přiblíží se k Shunovu klínu a jemně prostřednictvím vody ho začne masírovat. Ve tváři má znuděný výraz, ale v hlavě má vír, proč tohle Shun dělá. Chce mít s ním sex nebo je to náhoda?
Shun se napne v moment, kdy ucítí, jak se něco dotkne jeho klínu, ale nic tam není kromě vody! Pohlédne na Naiyaha. Dělá to snad on? Popravdě netuší, co tu vlastně chce, ale nemohl usnout, tak si vyšel proletět, když zahlédl Naiyahův stín. Neví, co ho popadlo a už byl uvnitř. Nahé tělo, horká voda… A najednou byl ve vodě. Neměl by tu být.
„Tak co tu chceš?“
„Starý pane, to se musíte uchylovat k triku?“ zkusí ho vyprovokovat.
Naiyah zaskřípe zuby. „Kdo si myslíš, že je tu pánem? Ty snad?“
„Jsem rychlejší!“ Shun v ruce drží Naiyahův úd.
„Jsi si tak jistý?“ řekne mu předkloněný Naiyah. Sice fyzicky ho nedrží, ale voda svírá vzrušený úd víc než pevně. Na tvářích obou se objeví úšklebek. „Chybí ti zkušenosti, chlapečku.“
„Nejsem chlapeček,“ cedí mezi zuby Shun. „Starý pane,“ řekne úmyslně urážlivě.
„Starý pane?“ Najednou Shun je přetočený. Snaží se vymanit z pevných vodních pout, ale ty ho svírají pevně. Najednou ucítí na zadku ruku. Zasténá, když do něj pronikne prst.
„Ale, líbí se ti to?“
„No a co?“ zasténá Shun znovu. Jeho tělo začíná se chvět touhou. Chce, aby si ho Naiyah vzal, aby se do něj vyprázdnil. Chce být s ním. „Strčíš ho dovnitř, nebo nemáš odvahu, starej pane? Možná už to nezvládneš,“ popíchne ho. Zalapá po dechu, jak do něj zajede úd. Je obrovský a perfektní. Nikdy by neřekl, že je taky na chlapy, ale co vlastně o něm ví? Rozhodně umí to rozparádit, když ho zalévá vlna za vlnou a jeho zadek úpí pod vpády údu.
„Tak co?“
„Mohlo by být lepší!“ zasípe. Chce víc, chce být jim roztrhán na kousky, chce se v jeho semenu utopit. Neví jak, ale leží na podlaze a jeho tělo je přibité k podlaze. Vytřeštěnýma očima skoro nemůže dýchat. Vykřikne, jak se to v něm všechno roztrhne. Poslední myšlenka je, že na starého pána má, sakra, páru. Leží, mohutně oddechuje.
Naiyah se dívá nečitelně na tělo. Tohle nezažil už dlouho a potřeboval to. Neví, zda mu má poděkovat nebo ne, když je povalen. V šoku se dívá do černých Shunových očí. Jasně vidí tam úmysl, že ho ojede stejně, jak to před chvíli udělal on.
Než se rozhodne, zda má mu to dovolit nebo ne, k jeho dírce je přiložen vzrušený úd a cpe se dovnitř. Zasténá rozkoší i bolestí, jak tomu není přivyklý.
„Jsem v tobě! Vystříkám ji,“ šeptá náruživě Shun. „Udělám ti to, jako nikdo jiný.“ Začne se v něm pohybovat. Naiyah jedině na co se vzmůže je, že ho sevře do objetí svých paží a nohou. „Je tak těsná, tak nádherně teplá, rozkošná, jako ty celý,“ lichotí mu.
Naiyahovi je fuk, co říká, Chce jenom, aby ho doprovodil na vrchol. Ten nastane brzy. Skoro ve stejnou dobu vykřiknou slasti. Shun si lehne na Naiyaha.
„Na starého pána ti to docela jde,“ řekne a políbí ho. „Co teď?“
Otázka Naiyaha vzpamatuje. Shodí ho ze sebe. Všude kolem sebe cítí vůní sexu. Mezi nohama cítí vlhko, jak se do něj Naiyah vystříkal. Sebere jukatu a zabalí se do ní. Dlouhé vlasy, které se rozpustily ve vášnivém laskání, opět sepne jehlicemi. Cítí se dobře, ale nemůže dovolit, aby jeho rozkoš zvítězila nad povinnostmi.
„Co teď, starej pane? Pořád chceš, abych šukal tvého syna?“ řekne na rovinu Shun. Postaví se s tělem, na kterém jsou známky toho, že měl divoký sex.
V Naiyahovi se sváří všechno. Rád by, kdyby to bylo jinak. „Ano.“ Odvrátí tvář.
Shun k němu přijde se vzteklým obličejem, sevře mu tvář, otočí ho k sobě. Myslel si, že se změní, ale ne. Mýlil se. „Pak po nocích budeš přemýšlet, jak ho tvrdého strkám do Shunovy prdele!“ pustí ho, rozbije okno a vypadne ven. V hrudi se v něm všechno sváří.
„Zatraceně!“ zavrčí Naiyah unaveně. Proč jenom musí lidé přinášet komplikace? Jak snadno by bylo, kdyby nechali všechno plavat. Sklouzne ke klínu, sevře si ho. Posadí se na okraj vany. Před očima mu vyvstane Shunův zadek i to, jak do něj vrážel. Zasténá a na podlahu dopadne sprška semene. Unaven jak nikdy, zvedne ruku. Udělal se. Stačilo jen si ho vybavit, ale povinnosti, slib daný v dávnověku, ho zavazuje. Nechce ho porušit. I tak porušil daný slib své paní. Jak se jenom jí podívá do očí?
S úvahami na další den jde do ložnice, ale tentokrát nemůže usnout. Ráno se probudí nevyspalý. Rád by pokračoval, kde včera se Shunem začal. Obleče se do formálního kimona. Jde ven. Zatím ještě je klid, za což je rád. Netouží kohokoliv potkat.
„Pane, kam to bude?“ optá se překvapeně Dai, který čistí už i tak lesklé auto.
„Do nemocnice.“
„Ano. Hned to bude. Jen se obleču.“ Rychle zajde do přístěnku. Obleče se, na hlavu si dá čepici jako na západě. Naiyah zatím se usadil v autě a čeká. Cesta je bez problému a tak za chvilku už vchází do nemocnice. Personál už ho zná, tak mu nebrání v návštěvě, přestože návštěvní hodiny ještě nejsou.
„Přišel jsi, to jsem ráda,“ ozve se tichý hlas z postele. Černé vlasy pečlivě učesané, ale bílá tvář a ruce na pokrývce napovídají, že žena je nemocná.
„Nespíš? Máš odpočívat.“ Naiyah se strachem v srdci se postaví k oknu.
„Vím, spím dost.“ Mitsuki se zvědavě zadívá na svého muže. Pak si to uvědomí. Usměje se. Ne nadarmo je větrným mágem, který je nejlepší pátrač na světě. Sice svou moc z větší části pozbyla, ale ještě jí něco zůstalo. Dost na to, aby mohla odejít uklidněna, že Naiyah nezůstane sám. „Něk-někdo se objevil v tvém životě.“
„Cože? Ne, jsi…“
Jemný smích přerušovaný kašlem. „Jsi lhář. Vždy jsi jim byl. Je to na tobě vidět.“
Naiyah se posadí k lůžku. Vezme ji za ruku. „Před větrným mágem se nic neutají, že?“
„Ne, to ne. Ko-konečně mohu o-odejít,“ zasípe. Cítí, že ji síly opouštějí.
„Budeš tu ještě s námi dlouho. Uzdravíš se.“
„Lháři. Bála jsem se,“ začne silným hlasem jako před nemocí. „Že zůstaneš sám. Je to úle…“ Nedořekne a ruka ochabne. Oči se dívají na strop trochu překvapeně. Přístroje zešílí a vydávají naříkavý zvuk, jako by věděli, že jsou bezmocné.
„Sestro! Doktore!“ zařve. „Mitsuki! Mitsu! No tak!“
„Doktore!“
„Defibrilátor! Plnou dávku!“ poručí. „Ještě jednou!“
„Doktore…“
„Konec,“ vydechne sestra se slzami v očích. Doktor se narovná. Zadívá se na sokého Jamano Naiyaha.
„Je mi to moc líto.“
Naiyah přikývne. Žal v něm dusí jakýkoliv slova. Nemůže nic říct, protože netuší co. Dveře se otevřou, dovnitř vpadne vysoká černovlasá žena v kostýmku. Pohlédne na postel, odstrčí sestru a doktora. Přitiskne se k chladnému tělu. Z očí jí proudí slzy a rty se chvějí. Pláč se mění v štkaní, potom v tiché vzlyky.
„Aiko.“
„Tati, proč? Já vím! Nemohl jsi…“
„Ne.“
Žena se zvedne, obejme Naiyaha, jako by z něj chtěla čerpat útěchu, ale sílu, aby mohl dál žít. Naiyah ji hladí po zádech, kolébá ve svém náručí, jako když byla miminko. Unavenýma očima se dívá na Mitsuki. Byla s ním tak dlouho. Ještě teď si vybavuje její zvědavý pohled plný důvěry, když ji viděl prvně. Tolikrát ztratil milovanou osobu. Vždy si myslel, že už nikoho dalšího nebude chtít po svém boku a opět se našel někdo, kdo dal mu zapomenout. Kdysi dávno si myslel, že si na smrt zvykne, ale i po těch staletích ho to znovu rozesmutňuje a dusí. Tak rád by vzal jejich smrt na sebe. To jediné nemůže.
Doktor pokyne sestře a nechá je samotné.
„Je mi to tak líto, holčičko.“
Aiko popotáhne. „Přišla jsem maminku navštívit ještě, než půjdu k tobě. Jsem ráda, že jsem tu byla včera. Pěkně jsme si popovídali.“ Otře si slzy. „Už nemohla dál. Včera mi to řekla. Nevím, co ji drželo při životě.“
„Měla velké problémy. Když mág ztratí svou sílu, jako by ztratil chuť žít.“
„Ne, tím to nebylo. Dělala si velké starosti o Shina, o mě, ale hlavně o tebe. Ptala se mě, zda někoho máš.“
Naiyah se nadechne. Neřekl ji to, ale ona to i tak poznala. Přestože byla slabá, byla natolik silná, aby mohl ještě zbytek své síly použít. Teď se za ten úlet stydí. Rád by ji… Nebo možná to chtěla… V hlavě zmatek nad svými úvahami, nad úvahami Mitsuki i Shunem.
„Máš starosti, tati?“
„Ano. Jsem rád, že ses vrátila do Tokia.“
Aiko se i přes smutek pousměje. „Maminka taky byla ráda. Našla jsem si učitele. Nemohu být mágem, ale pár věcem jsem se naučila.“
„Jsem rád. Řekneš mi to, až vše zařídíme.“ Pohlédne na svou paní. Aiko pochopí. Dotkne se otcovy ruky. „Zařídím to s Eimi. Ty se musíš soustředit na důležitější věci. Maminka by to tak chtěla.“
„Já…“
„Telefon, soke. Je mi líto.“
„V pořádku.“ Chvilku poslouchá, potom přikývne. „Musíme jít. Aiko, děkuji ti.“
„Problémy?“
„Jako vždy. V nejbližší době můžeme čekat první z prvních bouří. Dai, pojedeme. Aiko, večer. Je to stále tvůj dům a stále máš tam své místnosti.“ Ztrápeně se zadívá na Mitsuko. Odejde. Rozloučí se s ní těsně před pohřbem. Chápala by ho.
Za bránou domu, kde žije po staletí, najde Nyoko. Povzdechne si. Zapomněl na ní. Má ji poslat pryč? Ne! Jedná se o jeho syna. To nemůže odkládat.
„Čekám tu na tebe… Stalo se něco?“
„Mit… Moje paní zemřela,“ řekne dutě. „Půjdeme. Emi, prosím tě, pomoz Aiko s přípravami.“ Ukloní se před ní.
Emi úklonu zopakuje. Její hlas zaševelí. „Aiko už mi volala. Je to pro mě samozřejmost. Je mi… Omlouvám se.“ Nayiah ji pokývne. Velmi dobře ví, jak se cítí. Všichni co tu jsou, jsou s nimi svázání a Mitsuko měl každý pro její starostlivou povahu rád.
Zavede Nyoko hlouběji do zahrady.
„Netušila jsem….“
„Shin jednou zemře.“
Nyoko se odmlčí. „Každý koho si oblíbíš, zemře, jen ty zůstaneš věčná. Je to naše prokletí. Tolik toho dostaneme a tak moc nám je vzato. Měla bys od toho nápadu upustit. Pro tvou umíněnost zde není místo.“ Pokyne Otsuyo. Ta položí před ně tác s čajem. Ruce se jí chvějí a v očích má bolest.
„Pane…“
„Běž, nechci být rušen. Večer se všichni s naší paní rozloučíme.“
„Ano, soke. Omlouvám se za nemístná slova.“ Ukloní se a pozpátku vycouvá. Nyoko s Naiyahem opět osamí.
„Chci se tě optat na něco jiného. Když jsme spolu mluvili předtím, zmínila ses o Nissonu. Proč by měl důvod nás zachraňovat?“
Nyoko se na Naiyaha zahledí. „Myslím, že jsme jeho experiment.“
„Experiment?“
„Myslím si to. Nevím to jistě. Povídalo se, že začíná být až moc vlezlý a experimentuje se světy. Víš, že náš a tenhle není jediný.“
„Nechci tu mít ostatní. Nebylo by lepší zemřít?“
„Já… Asi ano. Je to pěkný svět, přestože pro nás bez magie smrtelný.“
„Nechci odejít. Mám ho rád. Sice nadávám, ale rád pozoruju sovu rodinu, jak se rozrůstá, jak přibývají nové děti, i svým způsobem jak odcházejí. Méně mám rád starosti, které mi způsobují… Byl bych rád, kdyby sis to se Shinem rozmyslela. Je mladý, ale ty jsi věčně mladá. Teď je mladík, bude ti stačit v třiceti, čtyřiceti, ale v osmdesáti bude stařec, který ti možná nabídne svého přítele, aby ho zastoupil.“ Vybaví si některé své manželky.
„Zažil jsi to…“
„Nespočetněkrát. Jak oni se k tobě přivážou, ty zároveň k nim. Prosím, nech ho být.“
Nyoko mlčí. „Prosíš. Dřív bys to neudělal. Možná jsi to slovo ani neznal.“
„Poznal jsem ho.“ Odmlčí se.
Nyoko se k němu natočí. „Naiyahu, právě jsi řek, že máš svou rodinu rád, že se rád díváš, jak rozrůstá, ale Shin nebude mít děti, jestliže tomu dobře rozumím. Nemá rád ani muže. Chceš ho zničit?“ Vstane. „Ty by sis měl rozmyslit, co vlastně chceš. Zda štěstí své rodiny nebo povinnost. Já jsem rozhodnuta. Chci být se Shinem. Když bude potřeba, budu o něj bojovat. A když mu bude osmdesát, budu ho držet za ruku. Nebojím se toho.“
„Měla by ses bát. Není nic horšího než, když ti odjede milovaný člověk. Zažiješ to.“
„Možná. Nech ho jít.“
„S tebou…“ zašeptá pochmurně. S tou, díky které se sem dostal. Měl by ji přijmout do rodiny? Co má dělat? Sedí ještě dlouho v zahradě. Vnímá svůj svět schovaný za bariérou. Je krásný, je bezpečný před světem lidí a nebezpečný před démony toho světa. Jak se má zachovat? Ale i kdyby opustil domov, potom nemůže porušit slib, který kdysi dal. Ne, šógunovi, ale rodině, která ho vzala mezi sebe a dala mu vše, co mohla. Té je zavázán, té je zavázán každý člen rodiny tak jako od dávnověku. Shin musí splnit svou povinnost přesně tak, jako by ji splnil každý člen rodiny.
„Otče.“
„Ano, Shine.“
„Zítra budeme bojovat.“
„Ano.“ Nehodí se, to protože by Mitsuki měla mít pohřeb, ale démoni si nevybírají čas a rozhodně své úmysly neodloží kvůli pár nicotným lidem.
„Jsem připravený. Budu bojovat, jak nejlépe dovedu.“ Vstane, ukloní se. Naiyahu je velmi rád, ale popravdě v nitru necítí radost. Spíš únavu. Ví, že většina toho pramení ze smrti, že to přejde. Tak rád by teď zde nebyl.
„Tak jo, starej pane. Prý to zítra začne.“
„Shune, mohl bys chodit jako normální člověk?“
„Proč? Jsem větrný mág. Nemám rád pohřby. Mizím…“
Naiyah za tím malým drzounem zavolá. „Jsi teď Jamano!“
Shun se ve v duchu před vodní bariérou zastaví. V tom případě by nebylo radno, kdyby odešel. Jamano, Jamano. Tolik s tím nadělají. V nitru ví, proč tu nechce být. Svázal se, ale jeho mysl i tělo touží po něčem jiném. Sám to neumí pojmenovat, ale dobře ví, že až se toho dotkne, pozná to. Odvrátí se, ale pak projde bariérou. Naiyah mu v tom nebrání. Je to Shunovo rozhodnutí, ale až skončí pohřeb a završí se období tajfunů, potom si budou muset promluvit o významu rodiny.
Večer stojí při pohřbu vedle rakve s Mitsuko. Přijímá slovy útěch. Ještě přes noc hlídá její spánek. Právě zapaluje další vonné tyčinky, když zpozorní. Je to tu. Vyrazí ven. Zastaví se na břehu moře na malé skalce. Očima pátrá po oceánu. Tam v hloubi temna se probouzí démon. Zvedne hlavu, nasaje do sebe vzduch. Cítí to.
„Je tam. Silný?“ ozve se u něj.
„Shune, jak silný?“ opáčí.
„Dost, poradím si s ním.“
Naiyah přikývne, když si uvědomí, že zde není Shin. Zadívá se vedle sebe. Stojí klidný v džínech, s vytaženou bílou napůl rozepnutou košili. Boty někde cestou zapomněl. Vzrušuje ho to. Ruce zastrčené do kapes. Hlas je klidný, ale vsadí se, že je to maska.
„Tati, Soke!“ Shin se chce postavit vedle otce.
„Udělejte za mnou kruh,“ rozhodne se v mžiku. Pohlédne ke hvězdám, ke svému světu, která tam kde si je. Není odtud vidět, ale on už tam nepatří. Jeho rodina je za ním, jeho partner vedle něj. Není nad čím váhat.
Mitsuki to vycítila, proto odešla. Koutkem oka zpozoruje polooblečenou Aiko. V ruce drží lístky se zakletím. Takže takhle to je. Je rád, že našla svou moc. Možná právě proto se vrátila. Že se cítila být užitečná.
„Shine, ustup k ostatním. Shune, vedle mě!“
„Tati!“
„Ty se mi postarej o vnoučata!“ Přikáže se smíchem, ale pak ho zalije ledový klid. Tam je, tam v nitru nepobádaných hlubin, tam je zlo i dobro, tam vznikají démoni. A on je tu, aby chránil svou rodinu. Nadechne se, v rukou se mu vytvoří luk s šípem.
„To je…“
Naiyahu na nic nečeká a šíp vypustí směrem k Tokiu. Shun nechybně se dívá, jak celé Tokio je schováno pod vodní bariérou. S úctou se zadívá na Naiyaha. Spletl se. Je sice mocný, ale starý pán je silnější.
„Teď ty. Nejtěžší je vyčkat okamžiku, kdy použiješ svou plnou sílu mága. Poradíš si?“
Shun se usměje. „Jen abys ty to zvládl, starý pane!“ Nejbližší členové rodiny Jamano zalapají po dechu nad tou drzostí.
„Neboj se, zvládnu to. Teď! Spoutání!“ vykřikne a spoutá masy vody, aby nedaly šanci získat démonovi větší moc. Za ním členové rodiny se modlí a posilují jejich sílu, zatímco jiní chrání ostrov od jakéhokoliv vyrušení.
Teď to nastane, pomyslí si Emi, když vycítí, jak ti dva sbírají veškerou moc, kterou získali sepsáním úmluvy s duchovními pány živlů.
Ostrov se ponoří do ticha, kdy dvě bytostí svou veškerou moc použijí, aby spoutali oba démony. Když je po všem, Naiyah zachytí Shuna do náruče. Pohlédne k Tokiu. Bariéra povolila a na lidi se snáší drobný slaný deštník, vytvářející pohádkově krásnou duhu. Odvrátí zrak od duhy a zadívá se do tváře, která mu zůstane po boku na dalších několik let.
Jemným pohybem odstraní z obličeje vlasy. Vezme ho do náruče. Nese ho k domu.
Emi všechny zadrží.
„Nechte ho s tím vyrovnat,“ pronese tiše. Všichni jí mlčky vzdají úctu. Shin se zadívá na Nyoko. Ta se teple usměje, pak se zadívá na tečku na obloze, která může být jejich Světem nebo taky ne. Konečně se od něj odpoutala. Patří sem, do rodiny Jamano a zůstane v ní tak dlouho, dokud to bude potřeba. Tak jako Naiyah.
„Bojovala bych za tebe,“ pronese k Shinovi.
„Já taky.“
Emi osamí a zadívá se na lesklou hladinu moře, kterou pozlacuje slunce. Je šťastná, že vše dobře dopadlo, přestože jejich paní odešla, ale věří, že odešla přesně, tak jak ji to řekla.
„Nechci, nepřeju si, aby byl sám… Musí mít někoho. Je tak sám, Emi… Sám… Odejdu, až to bude potřeba, až nebude sám… Bojím se o něj. Tolik se bojím, že zapomene… Prosím…“
„Není sám, Mitsuki.“
„To je dobře,“ odpověděla by, ale zřejmě to zjistila, proto spočinula v pokoji. Její tvář byla klidná, tichá, šťastná. Otočí se směrem k domu. Má tolik práce. Nechá pobřeží s oceánem a jeho tajemnem na pospas osudu. Oni jsou tu, aby chránili svět lidi, ne svět démonů, přestože jsou starší než oni.
Konec
Komentáře
Přehled komentářů
Krásné. Jako vždy. Díky
Nádhera <3
(Widlicka, 13. 5. 2014 23:37)
Překrásná povídka ^^
Stále si říkám, kam na všechny nápady na povídky chodíš ;-) ale nepřestávej psát, jsou překrásné ^^
Fantasy
(Mononoke, 3. 5. 2014 21:39)Chytľavý príbeh s veľkým potenciálom: experimentuje sa so svetmi, na jednom to dopadlo dobre...
:-)
(Lachim, 27. 6. 2014 12:05)