16. 7. 2013
Prach rozhodnutí
Bolest tak strašná, že ho rve na kusy. Chce být pryč, proč ho tu nechávají? Proč? Copak nechápou, že každá další minuta je neskutečné prodloužení jeho utrpení? Rád by jim to řekl, ale jeho tělo je nehybné a na ústech má masku. Vnímá to celé z dálky. Dokonce zvědavě se dívá na tělo, které leží.
Odpojte mě! Řve, ale nikdo ho neposlouchá.
„Jak ještě dlouho?“ šeptá zoufale k andělu s bělostnými křídly. „Nemohu tu být věčně.“
„Protože ještě tě stále něco váže k tomuhle životu. Přivolám anděla volání.“
„Cože? Hm…“ Najednou bolest poleví a on si to uvědomí, přikývne. Arabela se podiví. Ještě nikdy tak zvláštní duši neprovázela. Ne, proto, že je opravdu hezký, to u nich jsou daleko krásnější andělé, ale pro tu celou situaci. „Vzdát to?“ zašeptá sám pro sebe. „Vlastně proč ne? Tady na zemi se osudy nepíšou, že?“
„Ano.“
„Opravdu?“ otočí se k ni překvapeně.
„Jistě,“ přisvědčí Arabela. „Všechny osudy jsou zapsány v Knize osudu.“
„Chápu.“ Střibřitozelené oči spočinou na lůžku, kde nehybně leží postava, kterou rve bolest zevnitř. Cítí ji, jako by byl uvnitř těla, ne mimo. Je konec. Rozhlédne se po prázdné místnosti. Sestra, bratr, rodiče jsou pryč. Tak to bude nejlepší, než kdyby se díval na slzy v jejích očích. Uhladí si černé delší vlasy. Usměje se. Tam možná bude moci něco udělat. Aspoň se o to pokusí. Nesnáší nic nedělání.
„Půjdeme?“ V ten samý moment přístroje přestanou pravidelně pípat a ozve se nepříjemný dlouhý zvuk. Na sesterně se ozve poplach. Okamžitě vyrazí k místnosti s číslem 12. Ariel podá ruku Arabele. Ještě než se otevřou dveře, jeho duše se vznáší s Arabelou dál a dál od těla. Arabela je ráda, že nakonec nemusela volat anděla volání. Poslední dobou se jí zdá, že až příliš často se je volá, že lidé neradi odchází z tohoto světa. Přitom důvod ke strachu tu není.
„Nechcete něco vzkázat svým bližním? Máme zvláštní posly, kteří vyřídí cokoliv.“
„Ne. Jak jste se stala andělem?“
„Já? Je mnoho druhů andělů s různými barvami křídel, která označují, čím se anděl zabývá, ale vlastně, je to tak dávno… Soudce se optal, zda bych chtěla se stát andělem a já souhlasila. Vždy jsme obdivovala postavy s křídly. Knihy víte. Bylo to lákavé mít taky takové, ale netušila jsem, že je to tak obtížná práce, ale dělám ji ráda, i když někdy je to hrozné.“
„Chápu, omlouvám se za své váhání. Nechtěl jsem způsobit potíže,“ řekne upřímně. „Mohu jim být taky?“
Arabela se usměje. „Tak na tohle se mě optal jen jeden člověk.“
„Ano?“ optá se zvědavě, ale jeho oči jsou chladné a úsměv, který má na rtech, se mu v nich neodráží. „Kdo to byl?“
„Joshua.“ Povzdechne si, protože ji to připomene Liraela. Je ráda, že si může popovídat, protože duše jsou na své cestě většinou mlčenlivé. Jako by se bály toho, co přijde, ale Ariel není takový. „Ještě na světě viděl anděly a seznámil se s Liraelem, což je anděl volání. Mají hroznou službu. Zamiloval se do něj a po smrti se mě optal, jak se stát andělem volání, aby mohl s ním být. Povedlo se mu to. Teď jsou spolu.“
Poprvé od odchodu z nemocnice se v Arielových očích objeví nějaký cit a to úžas. „Oni spolu chodí?“ Něco takového by nepředpokládal ani za nic.
„Ano. Jsou velmi šťastní, až jim závidíme a toužíme si najít svůj protějšek. Zde, to je budova, kde sídlí Písaři a Soudci. Máte štěstí, protože sem se každá duše nedostane. Jsem zvědavá, jaká křídla vám přiděli.“ Ariel cítí, že je vtahován do té pyramidové budovy, ale netouží mít přidělená nějaká křídla. On chce jen jedny. Netuší, zda jsou bílá nebo maková, ale chce je. Ohlédne se po své průvodkyni. Odlétá a jeho nechává na pospas osudu. No, postaví se mu čelem. Ocitne se uprostřed místnosti, kde nic není, ale není tu nepříjemně. Otáčí se, když se v místnosti objeví soudce.
„Dobrý den.“
Ariel je tím mužem v šoku. Čekal někoho jako je Arabel, ale tento muž je v obleku, bez křídel. V rukou má složku jako úředník. Pískové vlasy sčesané z čela. Výraz je kamennější, než je jeho. Oči krásné modré. Nikdy tak jasné neviděl. Připomínají mu moře v Karibiku, kde dělal reportáž o sběračích želvích vajec. Obličej ostře řezaný a sportovní postava. Dokonalý prototyp Soudce.
Objeví se stůl, židle, ale jenom jedna. Posadí se. Nějak nečeká, že je pro toho muže.
„D… Dobrý den,“ vykoktá. Tohle nečekal. Nepočítal s tak velkolepým protivníkem. Problém je, že ze smrti jeho moc nic neznamená.
„Vaše přání je stát andělem.“
Jak to ví? „Ano.“
„Stále potřebujeme anděly průvodce. Na zemi umírá denně tolik lidí a tolik nových se jich zrodí.“ Desky neotevírá. Pozorně sleduje proti sobě muže s delšími černými vlasy a neobvyklými střibřitozelenýma očima. Nikdy podobné neviděl. Jako by se v nich míchala vřelost se zimou. Podle záznamů je jednou z nejstarších duší na světě a taky Nadaným. Nadaní sem přicházejí málokdy a většinou vědí dobře, co je tu čeká, ale tenhle ne. Je tím překvapený.
„Chápu, ale víte, raději bych něco klidnějšího. Někam, kam bych se mohl zahrabat. Ve světě jsem byl reportérem a lítání mám dost.“ Což byla pravda. Zachytit moment, vyrvat ho z ruky, ohlásit ho světu bylo pro něj to nejdůležitější, že zapomněl, že jeho tělo má své hranice. Vždy byl sám obklopen davy, ale ve skutečnosti mu to bylo jedno. Rodina na něj naléhala, aby toho nechal, ale neudělal to. Nakonec chytil nemoc, pro kterou ani neměli jméno. Rozežírala ho uvnitř těla kousek po kousku. Ležel připoutaný nemocničnímu lůžku a bál se, že z něj zůstane kůže, než zemře. Teď je zde, před tím přísným chladným mužem, jakým byl sám. Ne, on byl jen chladný. Celou jeho duši obklopoval podivný chlad, který ho nechával chladným. Přesto v něm něco říká, že je dost vřelý, aby do své duše přijal ještě jinou.
„Něco klidnějšího.“
„Ano. Poslední měsíce nebyly zrovna šťastné. Ticho, klid, mír, odpočinek, to by to bylo pravé. Nijak netoužím po tom, abych létal pro duše sem a tam.“ Ví, že odmítnutí musí být dost divné. Každému se nedostane té výsady být zde, to se vsadí. Jenže on se chce stát písařem, kteří píšou osudy, pokud něco podobného existuje.
„Chápu, ovšem nehodíte se na nic jiného.“
Ariel málem, že se na něj nevrhne a nezatřese jim, aby mu už nabídl to místo. „Chápu a nemáte tu něco jako úředníky? Mír a klid kancelářského stolu.“ Jestli to ho nedonutí, pak to vzdá.
„Ovšem máme,“ přisvědčí Conor. Jestliže je zná, proč by tam chtěl jít? Andělé mají povinnosti, ale Písaři jsou skoro vězni svých skutku na lidském světě.
„Pak bych mohl se jim stát?“
Pravda, může jim být. Může být jakýmkoliv andělem kromě Soudců. Dívá se do jeho sřibřitozelených očí. Jsou nadšené a prosebné, ale něco v něm říká, že je to jenom slupka, kterou si nasazuje, když něco chce, ale je krásný. Strne, když pochopí, jakou v něm Ariel vyvolal odezvu. To se mu už nestalo velmi dlouho. Zmateně přikývne.
„Pak se stanete Písařem. Můžete se odvolat do Setkání, potom už ne. Musíte přijmout s křídly veškerá pravidla a povinnosti, které je s nimi svazují.“
„Děkuji. To vypadá na poklidnou práci. Na zem nějakou dobu nebudu chtít.“ Ucítí jemnou tíhu, ohlédne se na křídla šedá, jako když se smíchá papír a inkoust. Poletují kolem něho jako částice prachu v starých knihovnách. Otočí se, ale Soudce zde už není. Zamračí se, protože chtěl s ním pobýt déle, ale ihned si slíbí, že ho najde. Ten muž se mu zařízl do duše jako ostrý nůž. Chce se o něm dozvědět vše. Touží ho vidět znovu a slyšet jeho chladný, ale výjimečný hlas. Obalil ho jako vánek za horkých dnů… Musí jít. Ví to, proto roztáhne svá nová křídla a zmizí z místnosti. Ocitne se s dalšími anděly, kteří mají především bílá křídla ve velké místnosti. Má pocit, že je raritou. Taky si všimne, že se andělé už teď druží k sobě. Ovšem nikdo nemá křídla jako má on. No, vždy byl sám, tak je na to zvyklý. Jde ke stolu, kde se objeví jako zázrakem malá příručka. Otevře ji. Na bílých listech se objeví pravidla. Čte je. Samota je slabé slovo, to co má jako pravidla, to je samotka na dlouhý čas. Ovšem za to, co potřebuje udělat, se to vyplatí, i kdyby měl tam zkysnout drahnou dobu. Zavře ji a jde k velkému oknu. Dívá se ven na oblaky jemné jako sladké hříšky. Touží se odrazit a vlétnout mezi ně. Zahlédne záblesk křídel. Netuší, jak dlouho se dívá na oblaka a občasné záblesky křídel, ale najednou se objeví opět muž v obleku bez křídel. Ariel mrzutě si pomyslí, že to není ten Soudce, s kterým byl. Chtěl by ho vidět. Ozve se šum.
„Prosím, připravte se. Příručky nechte zde. Na Setkání andělů k vám přijdou ti, co vás mají na starost. Poznáte je snadno. Mají křídla, jako máte vy. Půjdete s nimi na vaše nová působiště.“
Odrazí se a letí s ostatními. Má pocit, se svými šedými křídly, výjimečnosti. Rozhlíží se kolem sebe, když přistane na příjemném místě, kde je spoustou andělů. Potom zahlédne staršího muže se šedými křídly. Jde k němu.
„Vítej, Arieli. Je pro nás překvapení, že tu jsi. Prosím, leť za mnou.“ Na nic nečeká a vzlétne. Ariel za ním. Ještě se stihne ohlédnout za ostatními. Zní tam smích a radost, zvláště od andělů průvodců. Vypadá to, že se dostal k mrzutým andělům. Uvidí opět stejnou budovu, jako když se sem dostal. Málem, že se nerozesměje, ale místo toho jde za svým průvodcem. Pak si uvědomí další věc. Někdy výš je ten muž, soudce, který měl na něj zničující vliv. V tom případě se k němu snadno dostane. No, vypadá to, že si vybral dvojnásob dobře.
„Zde je tvé místo.“ Ukáže na psací stůl se židlí, která vypadá zatraceně nepohodlně. Vedle něj sedí mladík s blond vlasy, jež usilovně píše. Nakoukne mu přes rameno. Uff, tomu se říká rychlost. Ani nedokáže zachytit slova, jak se objevují a zase mizí neznámo kam.
„Až dopíše a budete mít chvilku pauzu, seznámíte se. Své povinnosti znáš. Tvá oblast přidělení…!“
Cože?! To ne! „Mohu dostat New York?“
„Ten je obsazený. Dostaneš jižní část Mexika. Nashledanou.“
Naštvaný Ariel si sedne, když se před ním objeví papír A4, inkoust a pero. Otáčí jim. Takový rozdíl. Starobylé husí pero, inkoust a moderní A4 papír. Než se stačí nějak rozhlédnout, už jeho ruka bere pero a začíná psát, jako by někomu šlo o život.
Osud. Chladně čte, co píše. Nijak radostný život Juanita nebude mít, ale on musí přemýšlet… Zaváhá, když dojde k určitému bodu, ale ruka sebou trhne a píše dál. Odloží a objeví se další list A4. Tak takhle si to nepředstavoval.
Blond mladík přestane psát. Otočí hlavu a zadívá se na černovlasého muže vedle sebe. Vypadá to, že se mu zde nahromadila práce do té doby, co odešel Juan. Protáhne se, zadívá se do stropu a přemýšlí o tom, co se stalo na zemi. Co asi provedl tenhle muž, že zde je? Zadívá se po pravici, ale Katherine ještě píše. Někdy by rád věděl, co píše, ale jakmile stránku dopíšou, z jejich paměti zmizí údaje, jako by nikdy je nečetli. Občas, když spí, tak se mu hlavou promítají útržky, ale nikdy by je nedovedl přiřadit k jednotlivým osobám.
Ariel v duchu laje jak kostelní hladová myš. Tohle nechtěl, ale pak si vybaví svou sestru a nenarozené dítě. Musí to dokázat! Musí. Stojí za to každá oběť. Najednou skončí. Žádný papír se před ním neobjeví. Oddechne si, že je konec. Ještě chvíli a nejspíš by se z toho zbláznil.
„Ahoj, jmenuji se Brian a ty?“ optá se svého nového souseda.
„Ariel. Je to takhle vždycky?“
„Psaní? Někdy, ale u tebe se od té doby, co odešel Juan, dost toho nahromadilo, proto jsi stále psal. Musel jsi zapsat všechny životy, které se kvůli tomu zpozdily.“
„Ježíš.“ Raději se neptá, kdy odešel.
„Přesně, ale jinak není toho zas tolik, i když někdy je hodně práce. Kupodivu nejvíce v noci. Vedle mě sedí Katherine. Má nějakou část Evropy, ale už jsem zapomněl jakou.“
„Aha. Mohu odtud odejít?“
„Jistě. Neboj, nesedíme tu stále, i když to tak vypadá. Ovšem odejít z budovy nemůžeme. Musíme odpykat svou lhostejnost.“ Zamračí se, odmlčí a začne psát.
V Arielových očích zahoří zvědavost. Lhostejnost? Tak to se musí vyptat. Musí zjistit pár maličkosti. Jenže jak, když jeho ruka opět bere pero, namáčí ho do inkoustu a píše jak zuřivá. Klidně neuspěchaně se dívá na osud chlapce. „Sakra,“ zakleje, když jeho život končí v sedmnácti letech autonehodou s drogovými dealery. Jestli bude psát jen smutné příběhy, zcvokne se. Aspoň, že je nezná, ale přesto…
Conor spěchá chodby, zdraví se s kolegy. Vejde do místnosti, kde odpočívají. Posadí se ke stolku, přitáhne si šachovnici s rozehranou partií, ale nedokáže vytěsnit z paměti střibřitozelné oči, černé delší vlasy, ani podmanivý úsměv.
„Jsi nějak mlčenlivý.“ Naproti němu se posadí jako by jeho dvojče. Někdy má pocit, že všichni jsou tu klony jednoho člověka. A všechny spojuje jeden osud. Pravda.
„Randale, ahoj.“
„To je přivítání.“ Zakrouží skleničkou s pitím. Chuťově to chutná jako whisky, ovšem nemá její účinky. „Někdo zajímavý?“
„Ano. Duše prahnoucí po klidu a stará jako svět sám. Jeden z Nadaných.“
Randal se zvědavě nakloní. „Takových moc není a kam jsi ho poslal?“
„To mě právě trápí. K písařům.“
Randal nadzvedne obočí. „Tam?“
„A kam jinam? Když toužíš po klidu, tam ho máš nadbytek, ale něco v tom je tak zvláštního, že si říkám, zda jsem udělal dobře.“
„My se nemýlíme,“ řekne chladně Randal. „Proto tu jsme. Vždy jsme rozhodli správně a ty obzvláště!“
Conor posune jezdcem na B5. „Někdy mám pochybnosti, ale nevím sám. Nechceš si zahrát?“
„Ta tvoje vášeň pro šachy. Ne, díky.“
Conor zvedne hlavu. „Neříkej, že ses pohádala s Adrianou.“
Randal se pousměje. „Jako vždy.“
„Za ta léta…“
Randal se napije. Jeho proslov o tom, že se znají déle, než jakýkoliv pár, je mu jedno. Jejich škorpení prostě patří k tomu, jen někdy ho to žere víc. „Za to ty bys měl si někoho najít. Co toho Písaře?“
„Cože? Víš…“
Randal dopije. „Ale no tak, víš, že se to nedodržuje. To, že vytváříme svazky mezi sebou, ještě neznamená, že bys nemohl si najít někoho mimo tuhle budovu. Aspoň bys přestal hrát ty věčné partie sám se sebou. Je tolik andělů a krásných mužů.“
Conor se opře pohodlně do křesla. „Kdo by chtěl chodit s někým takovým, jakým jsem já? Ani andělé volání nesnesou člověka, co má vždy pravdu. Je to prokletí, nemyslíš? Ani lhát neumíme.“
„A co? Výjimka potvrzuje pravidlo. Hele, zajdi tam. Vždyť tě nemůže vidět.“ Conor se nadechne. Zneužít svých křídel? Je pravda, že jako jedni z mala mohou kamkoliv v nebi, ale taky toho asi nejméně využívají. Nejsou svázání s místy jako Andělé písaři nebo léčitelé. „Jen se na něj mrkneš, víc ne. Kdyby starej něco měl, pak kontrola a je to. Musím jít. Duše s rudými křídly. Mají smutný osud, nemyslíš?“
„Jako i další, ti co jsou zde.“
„Kromě nás. Nehraj partie sám se sebou. Zatím.“ Jenže v tu chvíli dostane i Conor předvolání k další duší. Po skončení, kdy duše dostane sněhobílá křídla průvodců, zaváhá, co má dělat. Pak roztáhne svá křídla, obalí se jimi a neviditelně projde do nižších pater budovy, kde je Písárna a ubytovny andělů. Zajímalo by ho, co dělá. Mlčky v rohu stojí, obklopen křídly, která ho dělají neviditelným. Píše. Kochá se nahrbenými zády, jeho hlavou, každou křivkou jeho krásného těla. Najednou na sobě ucítí stříbřitozelený pohled. Lekne se a zmizí. Na chodbě roztáhne křídla. Nechápe, proč utekl. Nemohl ho vidět. Nikdo ho nemůže vidět, jenže v tu chvílí pod tím pohledem se cítil jako pod drobnohledem.
Jako vždy skončí u své partie. Sáhne na krále, aby provedl malou rošádu. „Je krásný. Líbí se mi.“
Buch! „Já to věděl! Líbí se ti a začínáš aspoň sám se sebou mluvit.“
„Randale, nemáš být s Adrianou? Co takhle romantická večeře při úplňku nebo v nadýchaných oblacích?“
„Pche. Jsi zajímavější. Zrovna teď, když ses nám zamiloval!“
„Cože?“ Conor v šoku k němu zvedne hlavu, ale černého krále postaví na správné místo. „Co blbneš?“
„Myslíš, že soudce se nedokáže bláznivě zamilovat? Běž někam! Já nechápu, ale tohle dělá někdo naschvál. Musím běžet a ty taky a ne že se mi začneš vyhýbat!“ zakřičí za ním. Conor se zvedne. Pocítí nechuť jít. Vždy rád dělal tuhle práci, ale dneska by raději byl u šachů a hrál. Přesto jde k duši, která se stane andělem strážným jiného člověka.
„Konečně chvilku klidu.“ Už se naučil využívat toho a zjišťovat, kdy se narodí nový člověka a tím mu napíše osud. „Co myslíš, dá se tu zjistit, kdo má na starost New York?“
„Jistěže. Chceš se dozvědět osud někoho, kdo se má narodit?“
„Ano.“
„No. Je to zakázáno, ale když dotyčný anděl ti to ukáže, proč ne. Ovšem v tu chvílí nemůžeš mít žádnou práci.“
„Aha.“ Tohle bude problém, ale nejdřív musí vyřešit situaci své sestry. Proto tady je. Neví proč a nikomu se nesvěřil, ale občas vidí osud lidi. Ne vždy, to by se asi zbláznil, ale v nemocnici zahlédl, že sestra je těhotná i osud jeho neteře Edity. Nebyl hezký. Když už je tady, udělá vše proto, aby to přepsal. Zatím nepřišel na to jak, ale do té doby, než se narodí, to zjistí. „Tak, kde je New York?“
„Pojď se mnou.“ Brian ho vede do sekce, kde jsou města. Je tam hodně písařů. Co ho překvapí je smutek, který se tu vznáší hustěji než u nich. Cestou mu Bran vysvětluje, že oni mají venkovská místa, ale jsou Písárny, kde jsou velká města, která mají andělé rozděleny doslova na ulici.
„A co když se začne rodit na hranici?“
„Už se to stalo.“
„A?“
„Psaly se dvě stránky.“
„A má to nějaký vliv?“
„Obrovský,“ ujistí ho. „Potom přichází soudce a rozhoduje, který osud je ten správný.“
„Není stejný?“ optá se překvapeně.
Brian zavrtí hlavou. „Taky jsem si myslel, ale není. Byly tam maličkosti, které byly rozdílné. Hlavně na začátku dětství.“
„Takže působí i to, kde se narodíš.“
„Jistěže. Vliv na osud duše má mnoho faktorů, které člověk nedokáže posoudit. Tam je New York.“ Přejde k nim. Jeden z andělů, hnědovlasá dívka s copem přes rameno zrovna nepíše. Optá se jí na oblast a ona ukáže na hnědovlasého chlapce, který zrovna zuřivě píše. Střibřitozelené oči ho zkoumavě přejíždějí. Jak to udělat, aby mu dovolil pozměnit údaje o sestřině osudu? Pevně věří, že to co viděl, je pravda a on nechce, aby jediné sestřino dítě takto skončilo. I tak už nemůže změnit údaje o porodu, kdy bude mít komplikace, ani o tom, že se rozvede a bude příliš viset právě na Editě, což ji zkazí. Chce, aby jeho neteř vyrostla v správnou ženskou.
Přestal psát. Přistoupí k němu. „Ahoj.“
„Ahoj.“
„Já jsem tu nový.“
„Ne a zmiz,“ odsekne hnědovlasý anděl, což Arielovi způsobí šok. Většina je tu velmi hodných, laskavých trochu mimo andělů, ale tenhle je jak ježek. Proč?
„Ještě jsem ne…“
„Říkám ne. Nedám ti nahlédnout do života někoho, koho znáš. Můžeš odejít, buď té lásky.“ Zvedne k němu tmavohnědé oči.
„Fajn, fajn!“ zamumlá. Odejde, ale v hlavě mu víří, jak to udělat, aby to dokázal. Ale dokázal už jiné věci, tak zvládne i tohohle kluka.
„Tak co?“ optá se ho zvědavě Brian.
„Nechtěl to dovolit,“ povzdechne si.
„Nedivím se, kdyby to někdo zjistil, čekal by tě trest.“
Ariel se zastaví. Jak by ho mohli potrestat? V tom ucítí nutkání jít a psát. Rychle se vydá na své místo. Zapíše další osud holčičky, co se stanou slavnou moderátorkou. V hlavě se mu pomalu rodí plán, jak se k Editině stránce života dostat. Ovšem nejdřív musí zjistit víc o Písařích. S tím mu pomůže Brian.
Conor zahalen křídly stojí opět v rohu a pozoruje smějícího se Ariela. Převaluje tohle kouzelné jméno na jazyku jako drahocennou pochoutku. Má podezření, že Randal to uhodl, protože šachy už tolik nehraje, ale naslouchá šepotu sivých křídel, sytému smíchu a pozoruje kouzlené křivky pod přiléhavým jednoduchým oděvem, který mu tolik sluší. Neměl by ho pozorovat, ale stalo se to pro něj jako droga.
„Briane, řekni mi, proč tu je tolik smutku a proč tu jste? Chtěli jste tu být?“
Brain se odtáhne, ale potom přikývne. „Vlastně my všichni, i když ty asi ne, no jsme spáchali no…“
„Ano?“ pobídne ho jemně.
„Dívali jsme se a nepomohli. Nezabránil jsem zločinu,“ zašeptá. Po hladkých lících mu sklouzne slza. Otře si ji rukávem, ale to už brečí jako malý. „Jen jsem se díval a myslel si, že pomůže někdo jiný a no, teď, aspoň mám šanci to vykoupit, ale je mi hrozně. Přitom stačilo tak málo!“ štká mu do oblečení. „Tady všichni jsme se dívali,“ řekne. Vymaní se z Arielovy náruče a schoulí se do svého křesla. „Musím psát,“ zamumlá, popadne péro, ale A4 nikde není. Hraje si nervózně s rukama.
„Někdy nemůžeš nic dělat,“ řekne klidně, když si vybaví svá reportérská léta.
Brian si otře oči, vysmrká se. „Právě, že jsem mohl udělat. Jenže neudělal, proto jsem zde. Stačilo tak málo. Jedno slovo, jeden pohyb a mohl jsem ho...“ odmlčí se.
„A…“
„Nebudeme už o tom mluvit ano,“ zašeptá. Pero se rozletí po bílé stránce. Pomalu se zaplňuje osudem další duše.
Stydí se a nediví se. Chudák. Nechtěl by být na jeho místě. Proto tu vládne taková atmosféra. Není to smutek, ale je to vina a všichni vědí, že ten druhý udělal podobnou věc. On ne. On je tu pro jinou věc.
Žárlím, pomyslí si Conor, který sleduje hnědovlasou hlavu a černovlasou, jenž se k sobě sklání. Jako nějaký masochista sleduje den co den, každou volnou minutu, jak jeho láska si vybrala někoho jiného. Rozdrtil by někoho, ale jeho pravdivý pohled mu říká, že prostě se zamiloval do někoho jiného a žárlivost je špatná. Přesto se dívá, jak se dotýká jeho ruky, jak mu masíruje záda nebo sundává z tváře kousek rýže.
A v mysli si představuje sebe na místě hnědovlasého anděla.
Tak trochu se stydím, že Thomase obelhávám, pomyslí si Ariel, ale můj cíl je důležitější. Někdy ho napadá, aby mu řekl pravdu, ale potom převládne opatrnost a neříká nic, jen pomalu se usídluje v jeho srdci, aby získal jeho důvěru. Včera zaznamenal první úspěch, protože mu řekl, že ho zavolá, až přijde porod Edity. Je zvláštní znát jméno, kdo se ještě nenarodil, ale viděl celý její osud.
Už teď zkouší se zvednout od rozepsané stránky, ale je to nesmírně těžké. Jako by byl doslova přilepen k stránce, ale cítí, že dostatečná vůle mu to dovolí.
Dalším problémem je, že vypadá to, jako by se do něj zamiloval, ale on nedokáže z mysli vytěsnit Soudce. Dokonce nezná ani jeho jméno, ale modré oči má stále v srdci. Když má volno a není s Tomem, pak si představuje, jak chladný úsměv taje, oči se protepluji a on ho líbá, až sotva popadá dech. Pak má co dělat, aby se zchladil. Dál se neodvažuje zajít, protože by nejspíš vybuchl. Představa, že to dělají…
„Ahoj,“ ozve se příjemný hlas Toma. Ucítí polibek na rtech a vyděsí se. Sice mu lže, ale zase tohle nechtěl.
Conor, který zrovna vešel do místnosti, strne. Stále doufal, že jejich přátelství nebude založeno na lásce, ale jako vždy naděje vyprchala. „Nikdy se nemýlíme,“ uslyší svá slova, Randalova, Theiny, Adrienina. Nikdo z nich se nemýlí, proto zastávají tento post. Otočí se a odejde, protože víc už nechce vidět. Vleče se chodbou s obrázkem, jak se líbají.
Randal s Adrianou se zastaví, zadívá se na svého přítele. Vysoká rudovláska se po něm tázavě zadívá.
„Vypadá špatně, Randale.“
„Láska. Není horšího svůdce, než je ona. Jediná dokáže zatemnit naši pravdu.“
„To máš pravdu. Takže se nám modrooký zamiloval. Do koho?“
Randal si povzdechne. „Do písaře, k tomu Nadaného.“
Adriena se na něj udiveně zadívá. „Jaké má nadání?“
„Netuším, ale potřebuje společnost.“
Adriena pustí jeho ruku. Zamyšleně řekne. „Škoda, že tu je zakázán alkohol. Potřeboval by to. Zřejmě jeho lásku dotyčný neopětoval.“ Nakloní, políbí na rty svou lásku. „Stejně mě volá duše.“ Zmizí jako duch a Randal jde ke Conorovi.
„Jdeme!“ Vezme ho za ruku a táhne do společenské místnosti. Musí ho z toho dostat, protože jinak by to mohlo ovlivnit výběr křídel a skončilo by to špatně. „Co se stalo?“ optá se ho, když ho usadí do pohodlné pohovky.
„Co se stalo? Našel si někoho jiného.“
Randal zamrká. Moc dobře ví, že navštěvuje Písárnu. „Ehm, co jsi tam dělal, když jsi nebyl za jiným?“ nějak to nechápe.
„Pozoroval ho,“ řekne rudý jako červánky.
Randal vytřeští oči. „Půl roku a sledoval? Jenom? Ty jsi…“ jeho mozek to nepobírá. Nikdy by neřekl, že zrovna Coran bude stydlivý. S jeho mozkem, jeho nadáním…
„Ano,“ řekne klidně Coran. „Udělal jsem dobře.“
„Udělal dobře? Vždyť jsi s ním nepromluvil! Ani ses nesnažil! Co ty víš?“
„Kdyby na mě nezapomněl, nebyl by si tak rychle někoho našel,“ odpoví.
Randal se začertí. Ta jeho neúprosná logika ho někdy přivádí do varu. „No, možná usoudil, že se ti nelíbí. Byl by hloupý, kdyby zůstal sám.“ První co udělá, bude to, že se na něj zajde podívat.
„Však si někoho našel. Půjdu hrát šachy.“
Randal zaúpí. A to už si myslel, že konečně tu pitomou šachovnici vyhodí. Sice ubije čas, ale postel a duši nezahřeje. Randal se zvedne, aniž se podívá na Corana, vyjde ven, přesto odchod přítele Coran zaregistruje. Povzdechne si. Neměl být tak sebevědomý a vůbec neměl chodit do Písárny. Jen zbytečně mrhal časem. Takhle mohl už tu partii dohrát a rozehrát jinou. Byl blázen, když si myslel, že ho v přijímací místnosti zaujal. Zřejmě si ho ani nevšiml. Sedí u šachu a nic nevnímá. Dokonce ani figurky. Prostě ho nezaujal. Je všední chlap, sakra, proč tam jenom lezl?
Tomu se říká obraz zoufalství, pomyslí si Adriana, která na zemi ráda fotila. Prodal by se náramně dobře. Vypadá jako někdo, kdo dostal právě kopačky, i když u něho musí to být odvaha dotyčného, který to dokázal. Ona by se ho bála odmítnout. Nejspíš zajde se na ten zázrak podívat. Zvedne se, obalí své štíhlé tělo křídly a sejde dolů do Písárny. Velmi rychle najde toho pravého, jelikož její láska stojí a civí na jednoho černovlasého chlapa. Pochybuje, že by jí byl nevěrný.
„To je on?“ zašeptá.
„Pss,“ špitne Randal. Potom přikývne.
Hezký, nic extra, až na ty zvláštní střbřito zelené oči a jako by je viděl, ale spíš je cítí, než vidí. Vezme Randala za ruku a táhne ho pryč.
„Co chceš dělat, můj amorku?“ špitne mu něžně do ucha.
„Eh, netuším, božská Afrodito.“
„Hezké, ale ty mu chceš nějak pomoci.“
„Jo, ale netuším jak. Víš co? Teď nebudeme myslet na nic jiného než na sebe.“ Vezme ji do náruče a odnese ji. „Jen doufám, že nás nic nevyruší.“
„Taky doufám.“
„Arieli, je to tady.“
Ariel se zvedne, když ucítí nutkání vzít pero a psát. Vzepře se celou svou sílou a odejde. Má pocit, že bolest z toho, že nesedí za stolem, ho rozerve na kusy. Jde jak stařec, před očima mžitky. Postupně se to zlepšuje, jak se vzdaluje, ale i tak je to šílená bolest. Tehdy v nemocnici si myslel, že už ví, co je to bolest, ale tohle rve jeho duši, ne tělo a je to snad miliónkrát krutější.
„Tome, děkuji.“ Potom se narovná. „Pusť mě k tomu.“
„To nejde!“ vykřikne s úžasem, ale Ariel oderve jeho ruku a uchopí pero. Nakloní se k bílé A4. „Musím ji změnit osud,“ řekne těžce. Pero se v jeho ruce chvěje, třese se, ale on se snaží uklidnit.
„To nejde!“ řekne bezkrevnýma rty Tom. „Prosím tě, při naší…“
„Nech toho! Nic nebylo, jen Edita je důležitá.“ Začne psát. Porod přežije, šťastné dětství. Píše pracně její osud, až se z něj pot lije. Nevnímá nic až do osudného okamžiku rozvodu. Polkne a donutí se napsat alternativní osud, kdy nalezne přítele, který ji podrží za každé situace. Později si ho vezme...
Umírá v devadesáti. Upustí pero a sklouzne na zem. Zkamenělý Thomas nemůže uvěřit, co se stalo i tomu, že pro Ariela jen byl prostředkem, jak se dostat k osudu jeho neteře. Proč jenom byl slepý? K tomu ty děsné chvíle, kdy nemohl uchopit pero…
Najednou se objeví soudci. Vezmou Ariela a odnesou. Bílá stránka A4 zmizí. Thomas se roztřese, začne zvracet, když přijde další soudce, který ho odvede. Rukou zmrazí čas. Zmizí, aniž si incidentu další písaři všimnou.
Coran potřese hlavou, jak se mu do hlavy zařízne poplach. V prvním okamžiku nevěří tomu, co slyší, ale pak mu to dojde. Někdo hrubě porušil pravidla, ale kdo to byl? Zvedne se, když k němu přijde mladší soudce.
„Volá vás Joseph, pane.“
Coran se narovná. Má to co dělat s ním? Je to snad kvůli tomu, že chodil dolů do Písárny? Mlčky vyrazí k místnosti, kterou má jejich představený. Zaklepe.
„Dále.“
„Pane.“
„Corane, sedni si. Řekni mi, jak dlouho tu jsi?“
Coran počítá, ale jaksi mu to uniká. „Hodně dlouho.“
„Přesně tak. Proč ses stal Andělem soudcem, ti nemusím vykládat. Můžeš mi říct, proč jsi dal do Písárny Nadaného, který umí vidět budoucnost, tedy osud lidi?“
Coran vytřeští oči a pak si vybaví. „Ariel, pane?“
„Ano. Právě pozměnil osud jednoho člověka.“
„To ne!“ zalapá po dechu. „To není možné!“
Joseph se posadí. „Jak vidno, možné to je, i když jsem si to nemyslel. Popravdě netušíme, co máme dělat. Nikdy ses nespletl, tak proč jsi ho tam poslal?“
Coran přemýšlí proč. Měl se stát andělem průvodcem, ale naléhal na něj, ale neměl to naléhání vůbec brát v potaz. „Svůj trest přijmu.“
„Tuším, že to naschvál nebylo. Řekl bych, že Ariel s tímto úmyslem sem už přišel. Oklamal všechny, i tebe, který má pravdu před sebou jak na stříbrném podnose. Pro tohle není omluvy, Corane. Zvlášť pro někoho jako jsi ty. Všechny své životy jsi prožil jako soudce, až na dvě výjimky. Už do začátku ses nespletl, a když tě tlačili k rozsudku, odmítl jsi odsoudit nevinného. To tě stálo několikrát život.“
Coran se schoulí. „Já vím.“
Joseph se zhoupne, dívá se na svého nejlepšího muže. Nikdy nezklamal, až teď. Ale proč? Jaký je tu důvod, že Ariel ho dokázal přesvědčit? Velmi neobvyklé. „Svou práci už déle nemůžeš vykonávat. Můžeš odejít na zem nebo přijmout místo svých křídel jakékoliv jiné. Teď běž, pokud mi k tomu nemáš co říct.“
„Ariel. Jak mu je?“ odváží se optat.
„Je v nemocnici, stejně jako ten, který mu umožnil nahlédnout do osudu. Málem, že Ariela ta opovážlivost nezabila navždy. Tak cenou duši zahodil jen kvůli jedné duši. Ještě k tomu mladé duši.“
„Děkuji.“
„Corane, máš domácí vězení.“
„Ano, pane.“ Vyjde z kanceláře. Nadechne se, otřesený co slyšel. Cestou potká Adrienu a Randala. Ta ho spontánně obejme.
„Uvidíš, bude to v pořádku.“
„Nebude. Berou mi má křídla.“ Oba dva strnou v šoku.
„To nemohou!“
„Bohužel mohou. Udělal jsem chybu, že jsem ho do Písárny umístil.“
„Ale to se musí vysvětlit. Prostě jsi byl omámen, ale vzít ti křídla? Jsi tu déle než Joseph! Déle než kdokoliv jiný a nikdy ses nespletl. Vždyť jsme…“
„Anděle, ne lidé, Adrieno,“ řekne jemně Randal. „Kam jdeš?“
„Domů. Mám přemýšlet, jestli skončím na zemi nebo vezmu jiná křídla. Nevím, jak se rozhodnout. Omlouvám se, ale chci být sám.“ Randal zadrží Adrienu. Coran dojde do svého bytu, který tu má každý soudce. Když sem přišel, jen velmi málo změnil, ale upravil si ho pro své podholí. Sedne si do křesla, z kterého se rád díval na oblaka. Vedle křesla stojí stolek se šachovnicí. Tohle všechno ztratí. Soudci jako jedni z nejvyšších andělů, mají svá privilegia, která teď ztratí, ale to mu tolik nevadí, jako to, že na plné čáře zklamal.
Měl tehdy dát na to, co cítil a nenechat se oklamat jeho očima, tělem, ale hlavně slovy. Věřil mu a on mu lhal. Ale stejně, jak to dokázal, nechápe.
Potřese hlavou. Musí se rozhodnout, ale popravdě nejraději by tu seděl, díval se na oblaka, v klíně měl Arielovu černovlasou hlavu, vískal ho a vyprávěl mu něco. Tohle by byl jeho malý ráj. Ten ztratil.
„Nikdy jsi ho neměl, nic jsi neztratil,“ řekne drsně. Zvedne se a jde si lehnout. Přemýšlí o bílých křídlech, rudých jako krev nebo stříbrných. Jsou i černá nebo zlatá a další. Viděl všechny. Jenže on touží mít jen ta svá.
„Takže zbývá jedno. Země.“ Uleví se mu. Jeho paměť bude vymazána a nevzpomene si na černovlasého krásného muže se střibřitozelenýma očima. Bude opět soudit, protože nic jiného pro něj dole nepřichází v úvahu. Přesně tak. Zapomnění. Pracně usne.
Mezitím v nemocnici se Anselmo stará o Ariela. Musel ho vzít k sobě do stříbrného kokonu, kterým ho pomalu léčí. Nechápe, co tu dělá anděl s šedými křídly, které jsou jemná jak prach a podobná jeho stříbrným. Ale je v stavu horším než někteří Andělé bitvy. K tomu ho přivedli Soudci.
Ariel otevře oči. Chvilku hledí do očí neznámého anděla. Uvědomuje si, že jsou nazí, ale klidně se optá. „Kde to jsem?“
„V nemocnici. Většinou tu léčíme Anděly bitev, ale tebe přivedli Soudci. Vypadal jsi děsně, ale pomalu se uzdravuješ.“
„Povedlo se to?“ zachraptí.
„Netuším co, proto spí, ať se můžeš vyléčit.“ Nedodá, že je tu jeden Soudce, aby ho hned odvedl. Podle toho usuzuje, že provedl něco strašného. Nebude se ptát. Teď je šťastný, ale nebylo to tak vždy. S něhou si vybaví Daniho a jeho zvědavou lásku. Zkoumá všechno tělesné, jako by objevoval to až teď. Je rád, že je to s ním, že předtím nikoho jiného nemiloval.
Podruhé, když otevře Ariel oči, je uzdravený. Křídla se otevřou a on uvidí přísného muže v obleku. Pískové vlasy sčesané dozadu a v očích není ani jiskřička sympatie. Podává mu jeho našedivělé oblečení. Ihned ho odvádí a Ariel sotva stihne poděkovat doktorovi.
Odhodlaně se podívá na svého průvodce. „Povedlo se mi to?“
Nečitelný pohled. Takový viděl málokdy. „Mám vás odvést na samotku, kde bude o vašem dalším osudu rozhodnuto.“
„Chápu.“ Takže trest. Nikdy by neřekl, že v nebi jsou tresty. Co mu asi udělají?
Klepot na dveře probudí vyčerpaného Corana, jak stále omílal svou situaci. Po rozhodnutí se vrátit na zem, ještě párkrát změnil názor, ale nakonec vždy skončil u Země. Zvedne se, uhladí si vlasy, upraví oblečení.
„Ano, Amber?“
„Máš jít za Josephem,“ řekne těžce. Padne mu do náruče. Pláče. „Je mi to tak líto!“
„Hned tam budu. Jen se obleču.“ Vezme na sebe sako a jde za Amber do Josephovy kanceláře. Posadí se do křesla.
„Tak jak ses rozhodl?“
Coran otevře ústa, v hlavě rozhodnutí odejít na Zem, když z něj vypadne. „Šedá křídla jako prach. Chci být s Arielem.“ Vlastně ho chci jen vidět, protože miluje někoho jiného.
„Chápu, ale on svá křídla ztratí.“
Coran mlčí. „Potom převezmu jeho povinnosti, které zanedbal. Budu…“
„Prosím tě, přestaň si něco nalhávat. Vždy budeš soudcem. Tvá duše je taková už od věků. Chci se tě optat na něco jiného. Říká ti něco Moment pravdy?“
„Ne,“ odpoví ihned a jistě. „Nikdy jsem to neslyšel.“
„Existují dva momenty pravdy. Jeden se stane v životě člověka. Jak víš, rodí se nové duše, i staré. Aby každý dostal šanci, v jeho životě se objeví chvíle, rozcestí, Moment pravdy, kdy se rozhodne, kterou stezkou vykročí.“
„Anděl bitvy.“
„Výborný příklad,“ pochválí ho. „Ano, buď dotyčného zabijou a zachrání nevinného nebo nezabijí a tím pádem přispěji ke zničení nevinného. V každém případě ten První moment, kdy se přikloní k vraždě, paradoxně jim dává možnost tento hřích smýt službou v nebi. Většina, hnaná výčitkami svědomí, to přijme. Takže to shrnu. Člověk se přikloní buď k dobru, nebo ke zlu. Od toho momentu se odvíjí jejich osud. Ariel tento moment pravdy změnil jen v jeden, kdy narozená duše nebude mít na výběr. Žádný anděl si nikdy neuvědomil, že existují dva osudy.“
„Takže Kniha osudu má v sobě zaneseno dvě cesty.“
„Ano. Je jen jeden až do toho Momentu pravdy. V tu chvílí se změní jeho osud a on si vybírá cestu jednu. Je pravdou, že existuje duše, které mají jen jednu cestu, ale jsou to staré duše, které spíš jsou na světě pro radost. Například tvá duše měla v posledním zrození jen jednu cestu. Stejně jako Arielova. Nechápu, jak je možné, že jsi přehlédl jeho Nadání vidět osud lidi. Je pravdou, že je to u něj omezeno, ale má ji.“
„Proč mi to všechno říkáš?“
„Z jednoho důvodu. Existují ještě jedny Momenty pravdy a to dějinné.“
„Nechápu.“
„Stejně jako mají lidé své Momenty pravdy, tak má je i lidstvo. Jsou drobné, které mohou přiklonit svět k míru nebo k válce. Jednou za století se objeví jeden velký Moment pravdy, který hodí misku se závažím úplně někam jinam nebo bude pokračovat. Tento moment pravdy necháváme výhradně na lidech a nepleteme se do toho. Máme u toho jen pozorovatele, který tento Moment zaznamenají. Ovšem jiné je to s těmi drobnými. Uvedu příklad. Výzkumnicí v ponorce něco zaznamenají. Vznikne Moment pravdy, kdy po tom půjdou nebo to odhodí jako zbytečnou informací. Pokud odhodí, možná to bylo právě ropné pole. Rozumíš?“
„Ano.“
Joseph se na něj podívá. „Vy dva máte jedinečné zkušenosti. Musím se přiznat, že jsem dlouho zvažoval, zda vám tuhle službu přidělit nebo ne. Nakonec pravda zvítězila.“ Křivě se usměje. „Žádné city, nic jen pravda. Chci, abyste vy dva tyto Momenty pravdy řídili. On může vidět osud lidí, ty vždy svou pravdu určíš tu správnou cestu.“
„Moc tomu nerozumím.“
„Pokud přijmete, pak u vašeho prvního případu pochopíte velmi rychle, o co se jedná.“
Mohl bych být s Arielem, ale miluje někoho jiného. Já ho miluji, ale být vedle něj a jen trpět?
„Můžeš si to rozmyslet, ale dobře víš, že máš jen jednu cestu. Žádná křídla ti nevynahradí ty, co máš. Tohle by aspoň trochu vynahradilo.“
„A ten trest?“
Joseph sevře rty. „Kdo řekl, že tohle není trest?“
„A Ariel?“
Joseph se zamračí. „Ten nebude mít na vybranou. Buď půjde s tebou nebo na Zem, ale s hříchem, který bude vléct sebou hodně dlouho. Musíš rozhodnout za oba.“
Coran zavře oči. Joseph vyčkává, ale dobře zná jeho rozhodnutí. Pravda je neúprosná čarodějka, která je uvrhla do toho stavu.
„Ano.“ Bude trpět, ale nechce, aby se vláčel s hříchem, který spáchal.
„Výborně.“
„Ještě něco. Je hodně těch Momentů pravd?“
„Dost.“
„Co když nestihneme je všechny.“
Joseph se zarazí. „Nejste jediní. Pokud nechceš se ještě na něco optat, potom, můžeš jít.“
„Josephe, tohle bude daleko horší než tady.“
„Ano, bude,“ přisvědčí. Pohlédne na křídla. „Tvá křídla ti zůstanou, Corane. Nerad tě od sebe pouštím, ale nebyl to tak docela můj nápad, ale přistoupil jsem na to, protože může to zachránit tebe i Ariela.“
„Ještě něco. Povedlo se mu to?“
„Ano, povedlo se. Nevím, jak to dokázal, ale Edita bude mít takový osud, jaký pro ni napsal, ale myslím, že už to nikdy nebude zkoušet. Málem to jeho duši zabilo. Skoro se vymazal z Knihy osudu, z dějin. Jako by tu nebyl.“
Coran se otřese. Neodkáže si to představit. Vyjde z místnosti. Naproti uvidí Adrienu a Randala. …nebyl to tak docela můj nápad… Ozve se mu v hlavě. Ti dva intrikáři.
„Tak co?“ optá se dychtivě Randal.
„Vlastně, jdu s Arielem na Zem.“
Oba dva překvapeně zamrkají. Takže mají s tím něco společného, ale zem neplánovali.
„To je nám líto. Co tam budeš dělat?“
„Vymažou mu vzpomínky,“ vybuchne Adriena.
„Neposloucháš, co ti řekl. Jde tam s Arielem, takže vzpomínky mu zůstanou. Bude dělat něco… Co vlastně?“ optá se zvědavě.
„Netuším, jak se jim říká, ale budu hlídat Momenty pravdy v lidských dějinách.“
Oba se po sobě podívají, ale potom ho obejmou. „Sbohem, a kdyby to šlo, přijď se na nás podívat.“ Coran přikývne, potom jde hledat Ariela. Toho nakonec najde v společenské místnosti. Zachvěje se, když k němu vzhlédnou smutné střibřitozelené oči.
„Jdete mě potrestat?“
„Ne tak docela. Povedlo se ti to. Kniha osudu přijala tvou napsanou stránku.“ Ariel se rozpláče. „Málem jsi u toho zabil svou, ale nejen svou ale i duši toho druhého.“
„Nechtěl jsem, jen jsem viděl ten osud.“ Je rád, že to nebylo nadarmo. „Jakmile to bude možné, všechno Thomasovi vysvětlím a omluvím se. Snad pochopí, že jsem nemohl jen tak přihlížet,“ řekne zoufale, pak se narovná. „Jaký bude můj trest, pane Soudce?“
„Takový.“ Vezme jeho ruku do své, zadívá se na jeho záda, kde jsou stejná neviditelná křídla jaká má i on. V myšlenkách slétne na zem. Stojí na letišti. Rozhlížejí se, kde jsou. Franfurkt. Vzhlédne ke stropu, kde právě ohlašuji letadlo do New Yorku. Stojí před bránou, kterou lidé nastupují do letadla.
„To letadlo spadne,“ zašeptá zděšeně Ariel. „To nemů…“
„Právě naopak, musíme je nechat spadnout.“ Jeho pohled uvízne na holčičce, která když je zpozoruje, vytrhne ruku z matčiny a přiběhne k nim. Postaví se před ně s medvědem v ruce, na zádech batoh.
„Já tě odněkud znám,“ prohlásí s jistotou v hlase.
Coran se dívá na duši možná starší, než jsou jejich.
„Omlouvám se. Corinno, nech ty pány být. Omlouvám se, někdy takhle vyvádí. Ještě jednou se omlouvám. Víš, co jsme ti říkala!“
„Ale já ho znám!“ ozve se křik.
„Ta holčička…“ Ariel ke Coranovi zmateně vzhlédne.
„Musí být zachráněna,“ dořekne Coran a postaví se fronty.
Ariel vedle něho. „Tohle budeme dělat? Nechat padat letadla a zachraňovat jednotlivce?“
„Zřejmě ano nebo i jiné věci. Netuším. Jen mám vybrat ten pravdivý Moment pravdy.“
Ariel se po něm poočku podívá… Nemůže uvěřit, že stojí vedle něj. Jak v nemocnici, tak na samotce myslel jen o jeho očích. „Chtěl bych se omluvit Tomasovi, půjde to?“
„Možná. Proč se mu chceš omlouvat?“ optá se zvědavě.
Ariel stiskne rty. Projdou kolem letušek jako by nebyli. Posadí se kousek dál, za tu holčičku. Nikdo vedle nich nesedí. „Protože jsem ho oklamal, využil. Je mi hnusně. Lhal jsem mu.“
„Pak tam po tomhle úkolu zaletíme.“ Prohlíží si jednotlivé tváře, které za chvilku zemřou, nebo přežijou.
„Děkuji.“ Uleví se mu, když si uvědomí jedno. Sedí vedle toho nejzajímavějšího chlápka, jakého kdy viděl a samozřejmě nádherného. Nakloní se k němu se starou jiskrou v očích. „Pane soudče, máte někoho? Chodíte s někým?“
Ten se na něj v šoku podívá.
„Já budu. Líbíte se mi. Chci vidět, jak vaše modré oči tajou v polibcích.“
Coran zalapá po dechu a ještě víc zkamení, když ucítí teplé rty na svých. „Startujeme, pane soudče.“ Přitulí se k němu. „Je tu soukromí asi jako v Písárně, ale snad nebudeme jen zachraňovat dějiny, ne?“ Otře se o něj. Coran konečně se uvolní.
„Zřejmě ne.“
„Výborně.“ Střibřitozelené oči jsou přimhouřené jako kočky. „Já věděl, že na mě nezapomenete.“
„To ani nešlo.“
Ariel zakleje, potom se dotkne jeho ucha. „Chci se s tebou milovat, hned.“
Coran se na něj přísně podívá. Tak tohle bude asi ten trest, o kterém mluvil Joseph.
„Jen se dotkni, jak jsem z tebe udělaný…“
„Arieli, jsme v letadle plné lidí, které se za chvilku zřítí a ty myslíš jen na sex?“
Arielo se od něj odtáhne. „Měl jsem půlroční půst. Mám rád sex. Ale dobře, pane chladný. Chci vidět, jak taješ. Klidně si počkám, až budeš chtít.“
„Já vás znám.“
„Já tebe taky Corinno,“ odpoví Ariel. „Viděli jsme se kdysi dávno a uvidíme se ještě mockrát.“
„Ano. Musím jít. Nechtěla jsem letět, ale když tu jste, nic se nestane, že?“ Nakloní hlavičku na stranu a usměje se, ale oči vypadají staře. Odejde. Ariel vezme do ruky Coranovu, který o hodně útlejší ruku stiskne. Nahne se k němu a políbí na rty. Protahuje polibek, dokud nevzlétnou.
Ariel se stočí a dá na jeho kolena hlavu. Coran ho jemně víská. Takhle si to představoval, i když ne za téhle situace, ale nic víc nechtěl. Nakloní se, políbí ho…
„Zatraceně nepříjemná poloha,“ zamumlá Ariel, vstane, opře si hlavu o statné rameno. „Jsem šťastný. Celou dobu jsem myslel jen na to, jak se k tobě dostat a co děláš? Ve volných chvilkách jsem o tobě fantazíroval. Co jsi dělal ty?“
„Já?“ usměje se, když si vzpomene, jak každou chvilku byl za jeho záda. „Šmíroval jsem tě!“
Ariel v šoku zvedne hlavu, ale v očích čte mu pravdu. Vášnivě ho políbí. „Teď jsi mě dostal na kolena. Miluji tě, pane soudce.“
„Já tebe taky, nezbedníku. Běž spát.“
„S tebou po boku to nejde. Příliš mě vzrušuješ.“
Coran si povzdechne. „Nemůžeme…“
„Proč ne? Stačí naše křídla. Přikryji nás jak neviditelný plášť.“
Coran se na něj zadívá. „Nás ano, ale ne zvuky.“
Arielovi to rychle dojde. „Sakra! K čemu jsou?“ zatahá za kousek křídla, které vypadá jako by bylo z ohebného skla.
„K tomu aby nás nikdo neviděl. Nejdřív práce, potom zábava.“
Ariel se ušklíbne. To je tak, když se člověk zamiluje do Soudce. Ovšem na druhou stranu má to své výhody. Může si ho dobírat, kolik chce a pak chce být s ním. Zavře oči. Možná přece jen usne.
Coran se zadívá vedle sebe na Ariela. Nikdy by neřekl, kam jedno špatné rozhodnutí ho může dostat. Ne, rozhodnutí je jako prach, který ihned zmizí, ovšem činy zůstávají. Ještě má čas, než nadejde Moment pravdy, proto by mohl taky zdřímnout v náručí se svou láskou. Znají se sotva hodinu a už chce po něm sex, jako by se znali léta. Možná má pravdu, možná se mu měl tam dole v Písárně dvořit. Jaký by asi měl dopad, kdyby tehdy ho neposlechl a přidělil mu křídla průvodců? Spali by někdy vedle sebe? Možná ano anebo taky ne. Kdo ví.
Ještě je čas, než letadlo spadne.
Ale oni mají spoustu času.
Celou věčnost.
A svou lásku.
Tak mu to říká jeho Nadání a jeho pravda.
Konec
