Výprava rytíře Estienna za Perlou smrti
8. kapitola
Putují ještě velmi dlouho, zažijí mnoho dobrodružství, než uvidí první věže Paříže. Zůstanou stát, sesednou z koní a pokleknou do prachu cesty. Skloní hlavy a nestydí se za své slzy štěstí. Poutnicí je míjejí. Jsou to už dva roky, co vyrazili na pouť za Perlou smrti a potkali po cestě mnoho úžasných bytostí i lidi. Přihodilo se jim toho tolik, že by zpěváci mohli o tom zpívat až do své smrti. Ztratili Yona v bažinách mrtvých mužů. Na zpáteční cestě byli zajatí saracény, kteří je přikovali do řetězů a zachránil je až Llyr. Setkali se čarodějnici, která trvala na tom, že si ji Gayelin musí vzít, jinak je nepustí dál a unikli tomu o fous. Potkali božské nymfy, které je lákaly do svých sítí, než poznali Ambriel. A mnoho dalších příhod. Veselých i smutných. Když odjížděli, odjížděli plní víry ve své síly i svět. Teď by je nepoznala vlastní matka, jak vypadají. I koně jsou ušlí, ale drží se. Jenom nádherný Ariel vypadá jako dřív a jakoby se ho nedotkly strasti cesty.
„Hle, tam jsou vidět věže Paříže! Tam je náš domov a tam končí naše cesta. Byly to zvláštní roky.“
„Jak krásný pohled. Nač tedy tu čekáme, přátelé?!“ ozve se Gayelin a povstane. „Spěchejme, ať jsme brzy doma a budeme moci vyprávět, co se přihodilo.“
„Máš pravdu. Zbytečně tu otálíme.“ Dotkne se rohu, který jim mnohokrát zachránil život a jenž umí přivolat vládce jezer a řek. Nasednou na koně a tryskem vyrazí k městu, které je vítá. Ve tvářích se jim zračí nedočkavost. Naplnění vírou a radosti přijíždějí k branám. Zastaví před ní, pokřižují se. „Dokázal jsem to a to jenom díky vám.“ Políbí každého na tváře a rty.
„Jsi doma, Estienne, ale já dál nepůjdu,“ řekne Oliver. Odvrátí tvář, ale potom se mu podívá zpříma do tváře.
„Cože? Jsme doma! Všichni na tebe čekají.“
„Ne. Rozhodl jsem se, jak nás napadli v té poušti divocí lvi a mě opět zachránil přívěsek. Půjdu za Efiel a strávím z ní zbytek života. Tedy pokud mě čeká.“
„Jistěže tě čeká. Pozdravuj ji.“
„Budu. Estienne, dávej na sebe pozor, ale snad se brzy uvidíme.“ Pevně se obejmou.
„Ty taky, Olivere, můj drahý bratranče. Dávej pozor a vyhni se lesu, moři a skálami rychle projeď,“ připomíná mu jejich cestu, než potkali Llyra.
„Neboj se, pamatuji si naši cestu, jako by byla ve mně vyrytá a pak, když mám ji u sebe, nic se mi nemůže stát.“ Dotkne se přívěsku.
„Pak se tedy rozloučíme.“ Drží se navzájem velmi dlouho, protože bolest nad ztrátou Yona, dobrodružství, společné nebezpečí je stmelilo víc, než cokoliv jiného.
„Půjdu ke králi a omluvím se. Potom zajdu za bratrem.“
„Dobře díš. Udělej tak, jak ti velí tvé srdce.“
„Já pojedu domů a potom zajdu na dvůr. Snad si na mě ještě vzpomenou.“
„Určitě, Gayeline.“
Oliver má na jazyku, zdá neodmítne přízeň pana Llyra a zdá se vrátí do vodního paláce, ale mlčí. Obrátí koně, zamává svým přátelům a opustí je. Estienne pocítí ztrátu a žal, že odjíždí ten, s kterým byl od mládí, ale pak si připomene bratra a své povinnosti a vyrazí kupředu. Chtěl by i pozdravit matku, jestli bude v Paříži a pokud ne, zajede k ní. Tam v rodném domě, si rozmyslí, co udělá. Hodně se stalo od jeho odjezdu z paláce. Netuší, jak by ho Llyr přivítal a zdá by byl rád. Když ho posledně viděl, políbil ho přede všemi na rty, ale nic neřekl a zmizel v mlze jako duch.
„Zde se rozloučíme. Nedaleko je můj dům. Mnoho štěstí na dvoře i s léčbou. Byla to krušná cesta, ale ty zkušenosti za to stály.“
„Tobě taky a za vše děkuji.“
„Ne, já děkuji a loučíme se snad navždy? Mluvíme, jako bychom umírali, ale jsme živí.“ Zasměje se. Je unavený, ale oči září štěstím, že je doma.
„To je pravda. Uvidíme se později.“ Rozdělí se. Dva jezdci v zaprášených cestovních pláštích z dlouhých cest se vydají vstříc poslednímu dobrodružství. Žije ještě bratr? Ptá se sám sebe Estienne a co chvilku se dotkne Perly smrti, za kterou Yon zaplatil životem. V uličce se zastaví, ale potom zamíří k paláci, kde sídlí král Karel. Vejde dovnitř a všichni se udiveně dívají po statné postavě zahalené jemných prachem. Jen podle štítu, meče u boku a zlatých ostruh, lze poznat, že je to rytíř, ale který? Ptají se všichni, zatímco dámy vzdychají nad jeho statnou postavou, krásnou tváři i vlnitými vlasy.
Estienne spěchá, ale klidně jako vánek nad jezerem. V duchu už ví, co má říct králi a hned potom odejde k bratrovi a pojedou na hrad. Lhostejně míjí rytíře, hodnostáře i rádce a dvorní dámy královny. Nevšímá si jich a míří rovnou ke známým zlatem pobitým dveřím. Ty se otevřou jako na povel a on vstoupí do přijímacího sálu, kde posedává dobrých dvě stě rytířů bohatě ustrojených. Hlavy se udiveně zvednou, ale on si to zamíří rovnou ke králi. Poklekne na jedno koleno a ruku položí na zem na znamení úcty.
„Kdo jsi?“
„Můj pane, jmenuji se Estienne syn rytíře Jindřicha D´ Alora. Daroval jste mu hrad za jeho věrné služby. Před dvěma léty jsem sem s bratrem přijeli na vaše pozvání se zúčastnit velikonočních svátků. Já se hluboce omlouvám za tehdejší slova, ale strach a neoprávněný hněv nad bratrovým osudem, mi zatemnil mozek natolik, že jsem nevěděl, co říkám. Omlouvám se můj, pane. Přijmi můj slib věrnosti i mojí omluvu za tehdejší nerozumné chování.“
„Přijímám. Tvá cesta byla úspěšná?“
Estienne zvedne hlavu. Je rád, že král jeho omluvu přijal. „Ano, můj pane. Získal jsem Perlu smrti v Bažinách mrtvých mužů, leč Yon, tvůj rytíř za to zaplatil svým životem. Neznal jsem smělejšího a udatnějšího rytíře, než byl on. Mnoho jsme toho zažili. Víc než druhem, byl mi milým bratrem.“
„Rozumím. Rádi si vyslechneme tvé vyprávění o dalekých zemích.“
„Děkuji, můj králi, ale teď bych rád šel za bratrem. Nevím, zda je ještě živ.“
Král se usměje. I když je stár, umí přijmout omluvu a ještě raději dělá své poddané šťastnými. „Juriane, pojď sem.“
Estienne se zdvihne a hledí na vysokou známou, ale i neznámou postavu. Před dvěma léty vypadal ještě jako mladík a teď je to muž. „Juriane?“
„Bratříčku!“ vykřikne Jurian a hrne se k němu. Silně ho obejme. Estienne ho v šoku objímá. Zdravý? Jak? Ten felčař povídal, že k tomu potřebuje Perlu smrti. Zahynul Yon snad zbytečně?
„Juriane, ty jsi… Jak?“ ptá se zmateně.
„Pojď, ať nerušíme krále!“ hluboce se pokloní svému panovníkovi. Estienne udělá to taky. Bratr ho vede ke stolku, kde stojí karafa s vínem a dvěma poháry. „Dáš si?“ nalije mu plný pohár jiskřivého vína.
„Ano. Dva roky jsme byli na cestě a já doufal, každý den, že ještě… Jak? Řekni mi to?“
„Od toho napadení nic nevím, vím jenom to, že jednoho dne jsem se vzbudil a cítil se dobře. V paláci mi řekli, že jsi odjel na dlouhou výpravu. Matka odešla k řádu.“
„Cože? Proč?“
Jurian přikývne. „Aby se modlila za tvůj šťastný návrat. Stala se abatyší řádu karmelitánek.“
„Jak je to možné? Jak?“ potřese hlavou. „Kde? Mohu ji navštívit?“
Jurian přikývne. „Zavedu tě za ní. Bude šťastná, že ses vrátil. Každý den se modlila za tvůj návrat. Její vroucí modlitby musely být vyslyšeny.“ Pátravě se zadívá na svého změněného bratříčka. V paměti si ho zachoval nějak jinak. Je straší, oči vážnější, moudřejší a v tváři únava.
„Pojedu domů. Těším se tam.“
„Cože?“
„Dva roky jsem neviděl hrad, lidi. Chci si odpočinout. Jsem rád, že jsi naživu.“ Silně ho obejme.
Jurian mlčí, ale v hlavě má zmatek. Nechce se mu odjet od dvora. Je mu tu dobře, ne někde v zapadlé Bretoni. „Tak dobře. A kde je Oliver? Povídali mi, že jsi vyjel s ním. Zahynul snad?“
„Na cestě potkal svůj osud. Odjel za jezerní dívkou jménem Efiel.“
„Za jezerní dívkou? Jistě jsi potkal mnoho lidí a zvláštnosti.“
„Ano. Pojď. Chci z paláce pryč. Odpočinout si, vyptat se na hrad, hospodářství.“ Nechce tu zůstat. Touží po klidu a tak si nevšimne bratrova pohledu. „Doma ti budu vše vyprávět. Například tenhle roh.“
„Je nádherný. Nikdy jsem takový neviděl.“
„Je kouzelný. Když zaduješ poprvé, zaženeš únavu. Když zaduješ dvakrát, potom tě nasytí a napojí a když třikrát…“
„Vítejte, rytíři Estienne,“ ozve se vedle něj hlas, který si matně zapamatoval. Co tu dělá?
„To jste vy?“
„Děkuji za odvedenou práci. Slyšel jsem, že jste se vrátili,“ řekne mistr Irving a jeho oči ho dychtivě pozorují. Má ji nebo nemá?
„Co chcete?“ Teprve teď vidí, co neviděl tehdy. Chtivost, lakota mu kouká z očí.
„Máte tu perlu? Musel jsem použít jinou, kterou jsem náhodně získal. Váš bratr měl namále, jestli si vzpomínáte, ale teď žije.“ Nic nemusel použít, ale nechť tomu ten hlupák věří.
Estiennovi se nechce vydat perlu, ale nakonec vytáhne vyšívaný sáček. Pomalu ho rozváže, aby nakonec vytáhl pláténko, v kterém celou dobu byla perla zabalená.
„Máte ji? Neuvěřitelné.“
„Zde je.“ Na ruce se skví perla černější než noc. Poté co ji odvezli od Krvavého moře, ztmavla, jako by se jí dotkla temnota a ne světlo. Irving ji bez váhání vezme a hned ponoří do tekutiny, která se zbarví to černá.
Irving zajásá. Má to. To po čem toužil od té doby, co přečetl u svého mistra návod na nesmrtelnost. „Elixír mládí. Konečně jsem se dočkal. Už mi chyběla… vypít,“ šeptá horečnatě.
„Nedělejte to,“ varuje ho Estienne, protože si vybaví, čím se živila.
„Chcete ji pro sebe, co? Ale já to nedám. Čekal jsem na tu pravou věčnost!“ rychle vypije nápoj a zasměje se. Okolí ho udiveně pozoruje, když najednou zbledne, podívá se na ruce. „Ne! To ne! To se nemělo stát!“ Ruce se mu svraští, potáhnou hnědými skvrnami, stejně jako obličej. Vlas zběleje. Ústa jsou bezzubá a oči kalné, jak u starce a proces stárnutí rychle pokračuje.
„Mrtvý muž. Přidáš se k ostatním, kteří jsou v bažinách, které chrání Perly smrti. Tohle myslel tím stařec, když vyprávěl, že tam nejsou jen mrtví. Svým způsobem je to nesmrtelnost i mládí zároveň. Sbohem. Půjdeme?“ unaveně se obrátí k svému bratrovi, který vytřeštěně pozoruje prázdné místo. Ostatní od nich odešli a křižují se. Estienne si pomyslí, že už viděl toho tolik, že ho to nechává chladným.
„Jistě.“ Po poledni vyjedou z Paříže v čele družiny o stovce rytířů s malovanými štíty a stříbrnými přilbicemi. Netuší, že jeho bratr přemýšlí nad něčím jiným. Neví, že se mu zalíbilo u dvora a netouží pobývat někde v končinách, kde lišky dávají dobrou noc. Taky netuší, že se spřáhl s bratrancem, který usiloval o jejich život, ale mládí je nerozumné. Jede vedle svého bratra a věří, že konečně je vše tak, jak má být.
„Jsem tak rád, že vše je za námi. Tolik se toho přihodilo. Juriane, musíš mi vše vyprávět.“
„Ano,“ přitaká roztržitě Jurian. Už jsou blízko hradu, když dá znamení a rytíři chytí do sítí Estiennna. „Pořádně ho svažte, aby neutekl, Mohl se na svých cestách naučit mnoho triků,“ poručí chladně Jurian.
„Co to děláš? Co to znamená?“
„Nic,“ řekne nevzrušeně. Obrátí se k rytířům, kteří Estienna drží přepevně. „Dostanete odměnu ve zlatě a stříbře, jen co přijedeme na hrad.“ Pak se obrátí k svému bratru. „Jen nechci zde pobývat. Chci být na dvoře krále Karla. A pak, líbí se mi být pánem toho všeho.“
„To ne! To nemyslíš vážně? Juriane, jsem tvůj bratr. Poslouchej mě.“
„Ale ano. Tohle všechno si vezmu.“ Odepne mu od pasu meč zvaný Vítězný, vezme kouzelný roh Ambriel. Estienne si uvědomí, že na něj nikdy už nezaduje, že nespatří už nikdy Llyra. Najde i dýku, kterou mu Llyr daroval ze své zbrojnice. Jurian ji vymění za svou, ale najednou má pochvu prázdnou. Zamračeně se rozhlédne, když ji uvidí u Estienna. Opět ji vezme, ale jakmile ji pustí z ruky, vrátí se k Estiennovi.
„Čáry!“ zašeptá jeden z rytířů.
„Co to znamená?“ osopí se na Estienna Jurian.
„Je to dar, netuším.“ Nechce nic říkat o Llyrovi i o tom, že se dýka vždy vrací k majiteli. Teď je vděčný za ten dar, který mu snad pomůže k útěku.
„Špatný den pro tebe, bratříčku a věz, že tehdy na nás zaútočil Leonidas. Překvapen? Nemusíš, rozumíme si velmi dobře. Bude lepší, když zmizíš z toho světa. Konečně budu moci žít, tak jak já budu chtít. Do kobky co nejhloub přivázat ať nemůže použít dýku. Až zemřeš, tak ji nakonec dostanu. Jen být trochu trpělivým a to já jsem,“ zasměje se.
„Juriane, proč? Jsem tvůj bratr. Copak jsme společně nevyrůstali?“
„Nechal jsi mě tu napospas. Víš, jak mi bylo? Netušíš. Ty jsi byl někde ve světě, zatímco já se musel starat o panství. Ne. Teď to bude všechno moje. Já tu dřel, zatímco ty ses bavil.“
„Kdo ti otrávil srdce?“ bavil, hořce si pomyslí. To si opravdu myslí?
„Kdo mi je otrávil? Ty!“ praví a pokyne jezdcům, aby ho odnesli do hradní kobky. Jurian zatím vyjde na věž a rozhlédne se po svém panství. Konečně je jeho. Už si myslel, že zemřel a tak se nechal ukolébat ke klidu, ale on se tu objeví, jako by se nic nedělo. To on se o vše musel starat! On musel zařizovat věci! On má na to právo! Každý to na dvoře říkal! On sám, bez pomoci, získal zlaté ostruhy! Ano, vše mu patří. Přesně jak to říká Leonidas. Už se na něj nezlobí, protože mu ukázal pravdu. On si zaslouží tu vládnout, ne jeho bratr. Obrátí se ke stolu, kde leží roh, meč a další věci. Přes opěradlo křesla visí nádherný bílý plášť.
Zítra si ho vezme na sebe, až si vyjede na lov. Použije roh. Je zvědavý, zda bratr nelhal, ale jaký by měl důvod? Usměje se. Ano, teď konečně může klidně spát.
Oliver prudce zastaví koně u známého jezera. Netuší, co ho chránilo, ale nenarazil ani na víly, ani na skřítky. Dokonce i horští obři ho nechali na pokoji. Dychtivě se rozhlédne kolem sebe.
„Efiel!“ zakřičí! „Efiel, jsem tu! Ukaž se!“ ale jezero zůstane nechybné jako sklo. Posmutní, ale rozhodne se tu zůstat za každou cenu. Netuší, kolik času uběhlo, ale každé ráno i každý večer volá jméno své milované, ale jezero se nehne a nikdo se nevynořuje. Pomalu ztrácí naději, že ji ještě někdy uvidí, ale vytrvale čeká, protože neví, co jiného má dělat.
„Nechala mě?“ šeptá bolestně jednoho večera, ale opět se vzmůže, když se dotkne přívěsku. Sevře ho. „Ne! To není možné! Efiel! Ukaž se, prosím!“ strhne si řetízek z krku a zvedne ho do výšky. „Vracím ti tvůj dar, jen se ukaž!“ hodí ho do jezera. Pozoruje lesknoucí se drahokam, když se zastaví ve vzduchu, jako by ho něco uchopilo.
„Dary se nezahazují!“ pronese zamračeně Llyr, který vyjde z jezera. „Co tu děláš?“ Tajně čekal, ale když místo Estienna uviděl jeho bratrance Olivera, zakázal komukoliv se byť jen vynořit.
„Hledám Efiel, prosím, pane Llyre, řekni mi, kde je? Udělám cokoliv, abych ji spatřil.“
„Efiel tu není. Odjela.“
„Cože?“ klesne na kolena. „Myslel jsem…“
„Co?“ optá se laskavě Llyr. Vyjde na břeh a do dlaně mu vloží přívěsek.
„Myslel jsem, že tu bude. Já, miluji ji.“
„Pak jsi šťastný. Odjeď do Bretaně. Tam je tvoje místo a dar si nech. Ochrání tě před zlými věcmi.“
„Jak se mohu vrátit bez ní? Jak?“ šeptá, ale na břehu už kromě něho nikdo není. Vrátí přívěsek, kam patří; na krk. Ohlédne se za jezerem a noha co noha mine, jede nazpět. Neví nic o tom, že Estienne úpí v kobce, kam nedopadá světlo a žije ve tmě z milosti kata, který mu dá občas najíst, přestože to jeho pán zakázal, ale Estienne se vždy k jeho rodině choval s úctou a neopovrhoval jeho řemeslem.
A Jurian si už dávno myslí, že jeho bratr je mrtvý. Konečně připraví velkolepý lov, který musel odkládat kvůli nudným záležitostem. Chce jet na Arielovi, ale ten jako by tušil, že ublížil jeho pánovi, na sebe nenechá sáhnout a tak přivedou jiného koně, stejně krásného, ale ne tak rychlého. Na krku se mu houpe překrásný roh Ambriel, po boku má Vítězného, v ruce drží oštěp. Pod nohama koní se motají lovečtí chrti.
„Jedeme!“ mávne rukou, když v bráně narazí na zaprášeného rytíře, který zvolá: „Juriane!“
„Kdo jsi?“
„Nepoznáváš mě? Pravda jsem trochu špinavý, ale kde je Estienne? Vsadím se, že zas sedí doma nebo snad ne?“ pak mu, ale potom ulpí pohledem na roh, který Jurianovi visí na krku. Zamračí se. „Kde je Estienne?!“ vytasí meč a zatěká očima po ostatních. I ti pomalu vytasí meče. Jurian zvedne ruku. Nechce jít proti svému bratránkovi, protože dobře zná jeho šermířské umění.
„Půjčil mi ho na lov.“
„Ne! Neudělal by to! Ten roh mu věnoval vládce Llyr. Má ohromnou cenu! Kde je Estienne?“ Zmocňuje se ho špatná předtucha. „Kde je? Co se s ním stalo? Opustil jsem ho před branami Paříže. Byl šťastný, že tě uvidí a těšil se domů. Tak mi řekni, kde je? Je snad nemocen? Potom stačí zadout na ten roh a on se uzdraví! Neřekl ti to?“
„Chyťte ho!“
Oliver se proti nim postaví, ale záhy pozná, že proti přesile nemá šanci. Musí utéct a vyčíhat lepší příležitost. Estiennovi se jistě něco špatného stalo. Otočí koně, sekne po jednom z lovců a bezhlavě pobídne koně. Ucítí kolem ucha zasvištění šípu, ale pobízí koně dál, když uvidí rozlehlé jezero. Musí se přes ně dostat, tak se zachrání, ale kůň je se silami u konce. Přesto do něj skočí, když se jezerní vody vzedmou a on ucítí teplou náruč a úsměv. Zná ho, protože se do něj zamiloval.
„Efiel?“ vydechne.
„Tiše, už bude dobře.“ Políbí ho na rty. „Přišla jsem tu za tebou. Půjdu s tebou, kamkoliv si budeš přát. Vím, že bys ve vodním paláci nebyl spokojený, ale tady budeme šťastní, tedy pokud ti nevadím.“
Oliver hledí na její pokožku, na vlasy a rybí ocas. Usměje se. Nevadí mu, jak vypadá. „Hledal jsem tě u jezera, ale nebyla jsi tam.“
„Ano, vím, ale nemohla jsem přijít. Můj pán a vládce Llyr mi vzkázal, že jsi mě hledal a já zatím tu čekala. Kdo je to? Mám ho zničit?“
„Stíhají mě. Něco zlého se stalo Estiennovi. Jen netuším co.“
Efiel se usměje, potom ho pustí ze své náruče a vztáhne ruce. Voda se vzbouří a zalije mohutnou sprškou lovce. Zasměje se tomu, když vidí, jak se chrání a psi se svěšenými ocasy utíkají.
„Utopil se! Jdeme! To jezero je zvláštní!“ křikne jeden z lovců, který to schytal nejvíc.
„Máš pravdu!“ přitakají ostatní. Pomalu se vrátí k Jurianovi.
„Tak co? Chytili jste ho?“
„Ne, pane, skočil do jezera a utonul. Nikdo nemůže žít pod vodou tak dlouho.“
Oliver zatím hladí svou vílu po vlasech. Usmívá se, ale opět si připomene, proč to vše vzniklo. „Musím pro Estienna.“
„Pomohu ti, ale teď je tam hodně lidí. Co se stalo?“ ptá se ho a dychtivě se mu dívá do očí.
„Nevím, ale něco zlého.“ Zamračí se. „Jurian měl sebou Ambriel. Vím, že by ho Estienne nedal jen tak z ruky.“
„V noci to bude snadnější. Zjistíme, co se stalo, ale teď není na to vhodná doba.“
„Máš ocas.“
„Vadí ti to?“ optá se. „Měla jsem ho vždy, ale v paláci mohla jsem mít nohy. Neboj se, změním se. Pouze mi jde hůř plavání, víš.“
„Nemusíš. Jen doma, kdybys…,“ zrozpačití a Efiel ho políbí. Přívěsek se jemně rozzáří.
„Tak i Oliver je pryč. To je dobře,“ zamumlá si pro sebe Jurian. Podívá se na roh. Zvedne ho a zaduje. Najednou se cítí svěží. Zaduje podruhé a nemá hlad a žízeň. „Čarovný roh a co asi se stane, když zaduju třikrát?“ fascinovaně se na něj dívá. Mohutně třikrát zaduje, až mu naběhne žíla na spánku.
Jezerní voda se zdvihne a objeví se mlha. Psi zakňučí, koně se vzepnou. Je slyšet řinkot, cinkot, frkání mnoha koní. Šelest se znásobuje, až se mlha protrhne a oni spatří, kam oko dohlédne jezdce se stříbrnými štíty, v bílých pláštích. Zvednuté meče jsou připravené k bitvě. Vede je urostlý muž s tváři jasnější než slunce. Je tak krásný, že až to bolí. Sedí na hřebci černé barvy a rozhlíží se kolem sebe. Potom mu padne zrak na roztřeseného Juriana.
„Kde je Estienne?“ zahřmí.
„K... Kdo?“
„Estienne. Muž, kterému jsem věnoval roh Ambriel. Nikdy by ho nedal z rukou. Ty jsi Jurian? Estiennův bratr. Ten, kvůli kterému Estienne odešel. Trápil se tolik, že ani já jsem ho nemohl vyléčit. Začínám ti vidět myšlenky. Chtěl jsi mít vše pro sebe. Našeptávač ti radil špatně a ty jsi ochotně naslouchal. Zradil jsi svou vlastní krev a dal přednost bohatství, poctám, lživým slibům. Nakonec jsi ho uvěznil v kobce bez jídla a pití. Jak jsi mohl?!“ zahřmí takovou sílou, že zem zasténá. „Jak jsi mohl zradit toho, který se vydal na cestu rovnou do pekla, aby tě zachránil? Neváhal obětovat nic, jen, aby pro tebe získal lék! A ty se mu takto odvděčíš?!“
„To není tak!“ vydechne, ale to už Llyr k němu přijede a strhne mu roh z krku. Mávne rukou a zem zaduní pod kopyty sto tisící koní. Vrazí do hradu a sám Llyr vejde do kobek, které se jeho přítomnosti projasňují. Nakrčí nos před pachem, který tu vládne. Najde místo, kde u zdi stojí spoutaný vězeň. Pohybem ruky uvolní řetězy. Zachytí ho do náruče a jde s ním vzhůru. „Zavři oči.“
„Llyre?“
„Zavři oči, miláčku. Slunce tě nebude bolet.“ Estienne ho ochotně poslechne. Neptá se, jak se zde objevil, ale v jeho náručí se cítí dobře. Llyr s drahocenným nákladem vyjde na světlo. Rozhlédne se po domově, kde jeho láska žila. Odteď bude s ním. Opatrně ho položí na zem. Vezme Ambriel a zaduje jednou dvakrát. Přiloží ruku k jeho čelu.
„Už je můžeš otevřít.“
„Je to sen nebo mámení? Slyším hlas, který jsem slyšel, ale který nebyl u mě. Jsi to ty, Llyre?“ vydechne. Hledí do spanilé tváře, která se mu zjevovala v kobkách. Kolikrát křičel jeho jméno? Nepamatuje si, ale vzpomíná si, že k němu mluvil, ale nepřicházel.
„Přišel jsem si pro tebe.“
Estienne se usměje, ale pak zvážní, když si vzpomene na důvod svého trápení. „Bratr?“
„Nechal jsem ho žít, protože vím, že bys to tak chtěl.“
„Ano. Děkuji moc. Ariel?“
„Už ho přivádějí,“ uklidní ho. Estienne se zvedne, prohlédne se. Je špinavý, ale Llyr strhne si z ramen sněhobílý plášť, do kterého ho zahalí.
Estienne na něj vděčně pohlédne, pak se nadechne. „Rád bych odjel s tebou do tvého paláce. Mnoho jsem prožil, ale byl jsi vždy se mnou. Nevím, co ke mně cítíš, ale klidně budu ti sloužit, jako poslední sloužící, jen když bych tě mohl vidět. Prosím, dovol mi jít s tebou.“
„Rozhodně ne!“
Estienne posmutní.
„Jedině, jako můj druh, kterého miluji od prvního okamžiku a teď už dost řeči. Jedeme. Mám toho čekání na tebe dost,“ zabrumlá, aby nedal najevo nadšení. Přece jen je vládce veškerých jezer i řek na zemi. Vyjedou z brány, když zahlédne Juriana a Olivera s Efiel. Brání Jurianově útěku. Zabolí ho to. Proč to udělal? Proč ho zradil? Je to jeho malý bratříček, kterého vždy miloval. Chránil ho a on se spolčí s jejich bratrancem.
„Efiel, rozhodla ses natrvalo?“ optá se ji Llyr, ale ví, že zbytečně. Z tváře je ji vidět, jak je šťastná.
„Ano, můj pane. Moje místo je zde po boku mého muže,“ řekne klidně. Oliver ji drží za ruku. Stále nemůže uvěřit tomu, že ji našel.
„Pak je rozhodnuto. Kdykoliv budete potřebovat, stačí po proudech poslat zprávu. Já s Estiennem,“ něžně pohlédne na svého milence, „odjedeme do mého domova.“
„Počkej ještě. Juriane, je mi líto, že jsem tě zde zanechal, ale udělal jsem v dobré víře, že musím najít pro tebe lék. Ještě jednou se omlouvám. Žij tu šťastně, protože ti všechno zanechávám. Nemyslím, že by Oliver chtěl tu žít. Olivere, zůstaneš zde nebo odejdeš do Dánska?“
Jurian pod tou velkorysou nabídkou zrudne, ale nic neříká.
„Ne. Zde. To je můj domov. I když možná se tam s Efiel podíváme. Neboj se o svůj domov, dohlédnu ti na něj.“
„Děkuji ti.“
„Pak je rozhodnuto.“ Llyr něco zamumlá, objeví se mlha, která je pohltí a stáhne na dno říčních pramenů. Za chvilku jsou v paláci. Llyr rozpustí jezdce, kteří se vrátí do svých zákoutí jezera.
„Můj pane Llyre, pane Estienne, jsem rád, že vás mohu přivítat doma,“ řekne Rian, který má po boku svého bratra Ariana. „Máme neodkladné…“
„Později, Riane. Musím něco zařídit.“
„Ale je tu poselstvo…,“ nedořekne, protože ho Llyr přeruší.
„Nějak je zabav nebo je hoď drakovi! Je mi to srdečně jedno.“
„Cože?!“ zvolá v úžasu. „Ale to nejde, to je proti protokolům a draci se nesmí budit,“ mumlá nešťastně. Co teď? Na druhou stranu, Llyr bude šťastný. Přestane být mrzutý, přestane házet věcmi a vykazovat lidi do vyhnanství na konec světa. Opravdu od té doby, co odjel rytíř Estienne, byl nesnesitelný, ale má naději, že se to zlepší. Ano určitě.
„Počkej, jsem špinavý a kam to jdeme?“
„Kam? Do ložnice!“ podiví se.
„Hned teď?“
„A co se divíš? Nesnáším půst a pak mám na tebe strašnou chuť. Málem, že jsem se nezbláznil, když jsi tu nebyl.“ Estienne se nechá dovléct do ložnice. Dveře prásknou tak silně, že se to rozlehne palácem.
„Co to bylo?“ ozve se ustrašeně posel pána dešťů.
„To?“ Rian se zamyslí, jak vyjádřit prásknutí dveří. „To je jen vyjádření spokojenosti mého pána, že jste zde, ale musí se připravit, aby vás řádně uvítal!“ Posel se nadme. Rian si pomyslí, že snad to nebude příliš dlouho trvat. Nerad by tu měl toho nadutého posla déle než pár dní. To by pro změnu byl on mrzutý, ale na rozdíl od Llyra, by to nesměl dát najevo. Povzdechne se a usměje se na posla. „Nechcete ukázat naše zahrady s jezerními dívkami?“ To by ho mohl odvést od myšlenek na jeho poslání.
„Velmi rád. Doufám, že nás váš vládce přijme brzy. Nesu důležité poselství.“
„Ale jistě, jistě.“ Jen co se uspokojí, pomyslí zoufale. Bude to náročné, ale otázka je jak dlouho?
„Já opravdu netuším, kdy…,“ snaží se vysvětlit velvyslanci, proč jeho pán stále ho nemůže přijmout. Uběhlo už deset dní a občas zaslechne roh. Má pocit, že déle už to nevydrží, když zaslechne smích. Konečně, ale deset dní, to je hodně!
„Pane Llyre!“
„Jindy! Mám práci!“ ozve se.
„To ne!“ zoufale vykřikne. „Je tu posel! Prosím!“ Déle to nevydrží. Musí svého pána zadržet, ale zbytečně.
„Stalo se něco? Kdo to byl?“ ozve se posel pána deště.
„To byl… to byl… choť našeho vládce!“ vyrazí ze sebe zoufale, protože už neví, co má dělat dál. Je konec.
„Choť? To jsem nevěděl, ale pak je už moje poslání bezpředmětné. Okamžitě se vracím domů.“ Rian zůstane na něj se dívat. Jede pryč? Proč? Konečně!
„Počkejte, nebude to dlouho trvat!“
„Je mi líto, ale jestliže si už našel choť, potom je opravdu moje mise bezpředmětná.“
„A co jste měl tu za poslání?“
Muž sebou lehce trhne. „Náš pán chtěl utužit svazek mezi našimi rody, ovšem, jak říkám, už je to zbytečné.“
„No ano, to tedy ano,“ kýve hlavou, aniž by cokoliv z toho vnímal. Zanedlouho se s ním loučí. Je rád, že se ho zbavil, když vrazí do svého vládce.
„Tak, kde je ten posel?!“
„On? Odjel. Říkal, že mise už je bezpředmětná.“
„Tak co mě vyrušuješ?! Jdu nazpět,“ Rian ho dožene. Lehce si odkašle. „Pane, jestli mohu namítnout, je to člověk, nemá už toho dost?“
„Co tím chceš říct?“
„No přes deset dní, to je dost i na nesmrtelného.“
„Myslíš?“
Rian kývne hlavou. Musí ho nějak z těch líbánek vyrušit. To přece nejde, aby zanedbával své povinnosti.
„Zvláštní, že mu to nijak nevadí, ale možná máš pravdu. Zkrátím to trochu a teď mě neruš.“
Rian zůstane stát s pusou. Zkrátit? Ale on myslel…
„Pane, Riane! Pane Riane, mám tu důležité listiny!“ zaslechne svého sekretáře. Vezme nohy na ramena. Možná by si měl taky někoho najít. Nebo zajde za svým bratrem Arianem. Jistě bude vědět, jak na celou záležitost.
„Estienne?“
Ticho. Přijde k velké posteli. Podívá se na nahého Estienna. Spí. Možná opravdu to trochu přehnal, ale když se ho nemohl nabažit. Dokonce i teď. Postel se zhoupne a on pomaličku do něj pronikne. Políbí ho na krk.
„Opět?“ zamumlá Estienne.
„Miluji tě, cítíš to?“ povytáhne se a zasune se do něj opět.“
„Ano. Líbí se mi to. Ještě víc.“ Llyr blaženě do něj zajede. Věděl už tehdy, že našel přesně toho, kdo naplní jeho vášeň po okraj.
„To je konec příběhu, který se stal mezi rytířem Estiennem a vládcem všech vod panem Llyrem. Byli spolu dlouho předlouho stejně jako Efiel s Oliverem. Tak končí příběh o hledání, zradě a cti.“ Vypravěč se zadívá na nemocného, který spokojeně přikyvuje. V hrdle má sucho, proto se odváží napít silného vína. Zadívá se na svého mecenáše. Vyhodí ho nebo špatně to odhadl nebo tu zůstane a bude mít plné břicho a jeho oslík dobře?
„Pěkně jsi vyprávěl, mistře. Znáš ještě nějaké příběhy?“
Vyprávěči se uleví a srdce zatetelí radostí. „Jistě, pane. Znám takový příběhů hodně, stačí jen říct, co budete chtít slyše. Veselé i smutné, strašidelné i dobrodružné a hlavně zamilované.“
„Dobře. Zítra si přichystej něco dalšího.“
„Ano, pane.“ Zvedne se a opustí komnatu nemocného.
Konec
