26. 3. 2014
Znak sovy a leknínu
3.
Neron se zastaví skoro před bránami Nikaie. V duchu poděkuje bohyní Athéně za pomoc. „Tak jsme doma.“
„Ano,“ zabručí Rheino. Má pocit, že jeho útěk bude mít nepříjemnou dohru. Taky vůbec netuší, jak si u Nerona stojí. Od odchodu z domu Neron skoro nepromluvil. Jistě byli pořád ve střehu, ale dvě slovíčka by neškodila.
Neron se na něj zadívá. Je nejistý a dobře mu tak. Kdyby už nedostal výprask, nechápe, jak mohl ho seřezat, když je skoro tak velký jako on, tak by ho dostal teď. Jenže nejdřív bude muset si to vyřídit s Mariem. Nechce se mu do toho, ale co jiného má dělat? Taky musí se omluvit žákům a rektorovi za svou náhlou nepřítomnost. Beze slova zamíří k bráně.
„Vracím oštěp. Moc mi pomohl.“
„Koukám, že to byla náročná výprava,“ řekne voják, kterému kopí patří.
„To byla. Rheino, jdeme.“ Usměje se na strážné, projde bránou, rád že je doma, do města. „Ty půjdeš do ubytovny a nehneš se z ní, je to jasné!“
„Ale lázně,“ namítne. „Mohl bych aspoň zajít tam?“
„Dobrá, ale potom půjdeš tam, je to jasné!“
„Ano, Nerone. Já… Omlouvám se. Nechtěl jsem ti přidělávat starosti. Nevěděl jsem, co dělat.“
„V pořádku, své už jsi dostal a se zahradou uvidíme, co se dá dělat.“
Rheino přikývne. S těžkým srdcem, protože Neron mluvil tak odtažitě, se loudá k lázním. Potom pookřeje. Může Nerona získat, vlastně udělal první krok a to tím, že si ho konečně všiml. Jenže je tu Marios. Toho se bude těžko zbavit. Zamračí se, že skoro přehlédne vchod do lázní.
Neron se dívá, jak Rheino loudavě odchází. Je to stále ještě mládě, ale už velmi přitažlivé. Čím dál tím víc připomíná svého otce. A teď Marios.
Otočí se a drobným klusem se rozeběhne ke svému domu. Nevejde hned do domu, ale jde se podívat na zahradu. S kamenným obličejem se dívá na škodu. Ani nenapravil, to co nepřímo způsobil. Otočí se od zkázy a je mu těžko na srdci. Vejde dovnitř.
„Marie?!“ Rozhlédne se. Jeho věci jsou tu stále. Přivede ho to do zmatku. Copak je opravdu tak hloupý, že si myslí, že mohou pokračovat dál ve vztahu? Na zvolání mu odpoví ticho. Takže doma není. Má počkat nebo jít za rektorem? Rektor a potom Marios. Zamkne dům a vyrazí do města k Academii do správní budovy. Cestou zdraví své kolegy i žáky. Někteří se po něm udiveně podívají, ale něco v jeho výrazu jim říká, aby se neptali. Vejde k rektorovi.
„Zdravím. Nechť ti Bohové požehnají.“
„I tobě, Nerone. Co se stalo, že jsi nepřišel na hodiny? Tví žáci na tebe čekali a ptali se. Obvykle nejsi z těch, co odejdou, aniž by něco řekli. Důvod?“
„Omlouvám se, Agapiosi, nechtěl jsem, ale můj svěřenec, no proč to neříct. Porval se s jedním bývalým studentem a utekl do zakázaných ruin.“
„Osel. Našel jsi ho?“
„Našel. Už dostal své, tak ho dál netrestej.“
„V pořádku, ale příště něco řekni. Dělali jsme si starosti a Marios mlčel jak mrtvá ryba. Je mezi vámi všechno v pořádku?“ optá se napjatě.
„Bohužel ne, omlouvám se, ale je to mezi námi.“
„Chápu. Dneska ještě nemusíš, ale zítra by vyučování mělo probíhat, tak jako obvykle. Ještě malý dotaz. Za několik měsíců budou hry. Chci se tě optat, zda zase budeš reprezentovat Academii.“
„Určitě. Hádám, že i Rheino a pár dalších bude.“ Otočí hlavu směrem ke zdi, kde jsou rozvěšeny důkazy o úspěchu Academie.
„Výborně, to jsem rád. Víš, že máme trochu neobvyklé postavení. Zatímco mnoho i z našich studentů a učitelů, bojuje za svá města a státy, tak za Academii se nikomu nechce a přitom potřebujeme to. Musíme být vidět, pokud máme ji udržet.“
„Vím to a udělám všechno, co je třeba.“
„Výborně. Naše nemocnice, nemusím ti říkat, jak je výjimečná, letos požádala, zda by mohla nabrat více lékařů a rozšířit se o další oddělení. Jestliže bys měl nějaký nápad, jak jim vypomoci, tak přijď za mnou.“
„Určitě. Je opravdu jedinečná a Gregorios je velký muž. Dokonce jsem slyšel, že hodlá přednášet chudším studentům zdarma a vzývá k tomu i další lékaře. Touží, aby každé město mělo svou nemocnici.“
„Pochybuji, že se mu to podaří, ale je to velká myšlenka. Znáš města. Stará se o sebe, ne o nemocné. Ti si musí pomoci sami. Nebýt toho, že mě tehdy umluvil k její stavbě…, ale nelituji toho.“
„Já vím a děkuji.“
„Nezklam nás. Z těch her máme hodně příznivců i darů. Nejsem živí jen tím, co nám sem přinesou studenti.“
„Pokusím se, ale letos mám dobré soupeře.“
„Nerone, jsi nejlepší.“
„Budu se snažit a ještě jednou děkuji.“ Oba kývnou. Neron rád, že to takhle dopadlo, ale s pocitem velké zodpovědnosti za budoucí hry, protože je i sám jejich pořadatelem, jde domu. Má toho tolik, že opravdu neví, co dřív. Marios, Rheino, Nikodémos a teď nemocnice a Nikaiiské hry. S myšlenkami střídavě na tyhle věci dojde domu. Podle kouře, ihned ví, že Marios je doma. Obrní se proti tomu, co má přijít. Vejde dovnitř.
„Zdravím, Mario.“
„Nerone! Jsi v pořádku? Kde jsi byl? Agapios se po tobě ptal.“ Chce se k němu vrhnout, ale odmítavost v Neronově tváři ho zastaví. „Stalo se něco?“
„Ano. Rheino.“
„Je to lhář. Netuším, co ti navykládal, ale je dobře, že je doma.“
„Ano, taky jsem rád. Musíme si něco říct,“ začne Neron opatrně.
„Chceš mě vyměnit za toho nezkušeného kloučka?“ vyjde prudce Marios. „Co ti tak asi může nabídnout? Sex, který si ani neumí prožít?“
„To by mě taky zajímalo, proč to tak je.“
„Vybral si špatného partnera. Za to já nemohu, a že je asexuální taky nemohu.“
„To bych neřekl, Mario. Tentokrát myslím, že Rheino mluví pravdu. Když už jsi ho chtěl z mého pole působnosti odstranit, proč jsi mu nevybral někoho zkušeného, kdo počká, až bude připravený na sex?“
Marios se ošije.
„V deseti letech, co asi tak ze soulože může mít? K tomu náležitě pocítí i odpor k Nikodémovi. Je to logické. Takže tvé vysvětlení?“
„Jaké? Není tu žádné. Prostě nováčky, kteří sem přijdou, seznámím s ostatními. To zda spolu začnou něco mít nebo ne, je na nich.“
„V deseti?“ optá se ironicky. „Mario, myslím si, a je mi to líto, že se rozejdeme.“
„Kvůli němu? Měl jsem tedy pravdu! Vždyť na něm nic není!“ vyprskne nenávistně, čímž Nerona překvapí.
Neron už chce přikývnout, ale potom si vzpomene na čelenku. Tohle by Marios nikdy neudělal. Traky ten jeho tón. „Ne, není, Mariosi, ale s mužem, který bezdůvodně šoupne desetiletého do postele někomu, kdo je sobecký, nechci žít. Netuším, zda si zvolím za partnera Rheina nebo někoho jiného, ale tebe už nechci.“
„Toho budeš litovat,“ řekne chladně Marios.
„Nemyslím. Teď jdu do zahrady a až přijdu, nechci, abys zde byl. Zahradu, kterou jsi nechal podupat a kterou jsi používal, nemusíš obnovovat,“ zdůrazní. Dívá se na hezké Mariosovy rysy. Byl s ním šťastný, ale nemohl by mít po boku někoho takového. Proč jeho povahu nepoznal dřív? Nebo se tolik změnil, že si toho nevšiml? „Je mi to líto,“ hrábne rozpačitě přední nohou do podlahy. Otočí se a vyjde ven do zahrady. Poklekne k jednomu ze zničených záhonků. Nikdy to nedělal, ale občas se díval, jak tu klečí Rheino. Už chápe, proč zde nikdy neviděl Nikodéma. Pokusí se narovnat rostlinku, ale je to marné. Postaví se. Bude to muset udělat Rheino sám.
„Odcházím.“
„Dobře,“ přikývne. Zaslechne kroky a otočí se. Srdce se mu sevře i přes to, co řekl. Kdysi si s Mariem velmi dobře rozuměli, ale kdy se tak změnil a co všechno ještě neví? Co ještě zjistí a chce to vůbec vědět? „Aspoň to zaliju,“ rozhodne se. Přejde ke studni a začne zalévat opatrně rostlinky. Uleví se mu tou činnosti, když zaslechne zadunění. Požár! Odhodí vědra a rozeběhne se do města.
Rheino se zadívá do vyleštěného kusu bronzu, pýchy mistra kadeřnického. Radostně zadupe, až se po něm ostatní pohoršeně podívají. Vypadá jinak, než v dlouhých vlasech, ale teď už nebude mít nikoho, kdo by mu dělal složitý účes. Vypadá jinak. Líbí se mu to. Zaplatí a vyjde z lázní. Pohlédne na oblohu, když najednou se ozve gong. Rozeběhne se. U studny popadne vědro a vylije na oheň. Všichni obyvatelé čtvrti se snaží zabránit šíření požáru. Zčernalý v obličeji polévá, kde co. Řetězec od studny je brzy plný.
Najednou si uvědomí, že kolem jsou zranění, kteří se z domu vypotáceli. Předá vědro jinému a vrhne se k zraněným. Většinou jsou to popáleniny, ale dvě zlomené nohy a jedná ruka. Z domu toho moc nezbude, ale snad se podaří zabránit dalšímu šíření ohně, pomyslí nervózně.
„Potřebujeme je odvézt!“ zahřímá. „Koně a povoz.“ Je jich tolik. „Hej, je zde nějaký povoz?“
„Jo, ale kůň ne. Doběhnu pro něj,“ řekne umazaný chlapec, který klečí u ženy.
„Dobře. Běž.“ Nechápe, proč tu nejsou koně, ale když se rozhlédne, uvědomí si, že je to levnější čtvrť bez stájí. Objeví se vozík. Začne nakládat na něj zraněné. Kde je chlapec? Někteří potřebuji nutně léky, ale hlavně chirurgické zákroky, které se dají provést jedině v nemocnici. Taky nesnáší, když slyší zvuky bolestí a nemá čím jim ulevit. Jeho brašinka s bylinkami a mastičkami stačí tak na lehká ošetření. Povzdechne si a zapřáhne se do vozíku.
„Jedeme!“
„Pane, ještě maminka.“ Otočí se, když vidí silně kulhající ženu s dítětem v náručí. Tohle nevypadá dobře. Má některého pacienta vyhodit z vozíku a dát tam tuhle ženu? Místo už není. Sevře oj.
„Udržíš se na mě?“
Žena udiveně vzhlédne ke kentaurovi. Sevře rty, podívá se na dítě. „Udržím.“
Rheino, který dobře ví, co tím způsobí, poklekne. Žena s pomoci dvou mužů se posadí na široký hřbet kentaura. Rheino opatrně se zvedne. Vezme oj a zatáhne. Dobře ví, že mají víc síly než obyčejní lidé. Kola vozíku zadrkotají na ulici. S kamennou tváří táhne vozík k nemocnici.
„Rheino!“ vykřikne šokovaný Neron. Jen okamžik zaváhá a vezme oj. Pomůže mu ho táhnout k nemocnici, která je blízko.
„Děkuji,“ řekne Rheino. Dobře ví, že svým činem se právě odsoudil k vyhnání od kentaurů, ale hlavně ztratil Neronovu přízeň.
„Sem, sem!“ Vidí křičet muže v bílé tunice, jejíž cípy má zastrčené za opasek s váčky. „Složte je sem. Roztřídit na lehká, těžká a smrtelná zranění. Nerone, a to je kdo? U Herma, další! Co se to děje?“
„Co se děje?“
„Několik požárů najednou, náhoda, věř mi příteli, to nemůže být. Hej, nechodíš ke mně na přednášky?“ křikne na Rheina.
„Ano,“ přikývne a pomůže ženě dolů. Popostrčí ji i s dítětem k vrchnímu lékaři Georgiovi. Ten ho prohlédne. „Vážné, ale dá se zachránit.“ Žena se úlevou rozbrečí. „Převezmi ji. No jak tak koukám, tak jistě se ke mně hlásíš na praxi.“
„Až příští rok,“ řekne Rheino. „Ještě jsem nesložil závěrečné zkoušky.“
„Vezmi si na starost roztřídění. Praxi už máš.“ Rheino je v šoku.
Neron si oddechne. Tohle možná dokáže napravit, co svým jednáním spáchal. Až to skončí, bude muset promluvit s Georgiem.
„To ne, je to lehké. Těžké, smrtelné, dejte mu utišující léky,“ přikazuje Rheino, který se vzpamatoval. Takovou možnost nenechá si protéct mezi prsty.
Neron si ho prohlédne, pyšný na svého svěřence. Opravdu z kloučka vyrostl mladý muž a má… krátké vlasy! Zamrká, zda dobře vidí, ale vlasy jsou skutečně pryč. Potřese hlavou, když zaslechne řinkot. Vojáci. Otočí se. Ífíkrates! Přejde k němu.
„Co se stalo?“
„Nerone, jsem rád, že tě vidím. Nevíme, co se děje, jen, že někdo založil více požárů najednou, proto jich je víc. Posílili jsme brány.“
„Moře. Pošli všechny složky k moři, ať zaujmou bojové postavení a na střechy lučištníky. Půjdu taky.“
„Proč moře?!“ křikne za ním, ale už vysílá posly k jednotlivým složkám. Neronovi věří víc, než svým příbuzným, a že jich má požehnaně. Zachránil je nejednou svými radami a jeho strategie jsou krapet neobvyklé, ale rozhodně pomáhají. Když říká moře, tak bude to moře, ale i u bran nechá vojáky.
Neron dorazí k přístavu. Měl pravdu. Jejich staří nepřátelé Féničané, jsou tady. Nikdy si nedají pokoj, jak získat bohaté a vlivné město Niakii. Nechápe, že se stále nepoučili, jenže kořist je lákává. Zajímalo by ho, zda nemají nového vůdce, když obměnili strategii a přidali lest. Napne luk a vypustí šíp. Zásah. Zapomene na vše kromě boje. Zaslechne dupot a otočí hlavu, aby se přesvědčil, že jsou to Ífíkratovi ozbrojenci a lidé z města. Jsou.
„Měl jsi pravdu jako vždy!“
„Netěší mě to, Ífíkrate! Nechápu, proč nás nenechají na pokojí. Dívá se, jak se občané v těžké zbroji řadí do menší falangy s pěti řadami. O kousek dál se tvoří další. Sevřou je do kleští. Lučištníci už se rozmísťují na střechy. Bude to v pořádku. Oddechne si, ale dál z výhodného stanoviště pozoruje vývoj situace. Je rád, když je konec a nájezdnicí zatlačení na moře.
„Nerone, mohu za tebou zajít?“ ozve se u kentaura člověk v plné zbroji. Je špinavý, unavený, ale spokojený, že se mu město podařilo zachránit.
Neron přikývne. Tuší, oč tu půjde. Ty požáry nevznikly jen tak. „Večer v mém domě.“
„Dobře. Jdu za Radou.“ Vyrazí směrem k výstavné části města, kde jsou veřejné budovy. To jak vypadá, je mu jedno.
„A já zajdu za Rheinem a podívám se, co to prováděl. Ty vlasy se mi vůbec nelíbí,“ zabručí Neron pro sebe, ale nejdřív sejde dolu a povytahuje šípy z těl. Potom vyrazí za svým svěřencem. Když dorazí před nemocnici, udiví ho klid. Čekal by, že tu bude daleko větší chaos. Vejde do nemocnice. Takže ho oči nešálily a Rheino má krátké vlasy.
Ten zrovna vzhlédne od pacienta, kterého ošetřuje. Oči mu zazáří spokojeností, že je v pořádku. Dokončí svou prací a jde k Neronovi. Obejme ho. „Jsem rád, že jsi v pořádku.“
„Ovšem ty moc ne. Co ty vlasy?“
Rheino rozpačitě dupne. „Jsem na ubytovně, nemá mi je kdo česat a každý den nemohu zajít do lázní. Vypadáš dobře.“ Ta slova jsou příjemná, protože mu to může říct. Je to úžasné!
„Díky, jsem zpocený. Pojď.“ Odvede ho do podloubí, které je kolem celé nemocnice. „Ty osle, ty hlupáku!“ zařve na něj zničehonic. „Co tě to napadlo? Dobře ten vozík by se dal ještě spolknout, ale co ta žena s dítětem! Víš, jaké jsou mezi námi zákony?! Víš a stejně provedeš tu nebetyčnou blbost!“ řve nevybraně dál. „Chceš být vyobcován nebo co? U Háda, Rheino, ty…“
„Promiň, ale na vozíku nebylo místo a první věci lékaře je zachránit život. To jsem udělal.“
„To je jedno… Každému je to jedno, Rheino!“ potřese hlavou. Chápe ho, ale nejraději by napráskal ještě jednou. Jenže tím se tohle nevyřeší. „Uvidím, co se dá dělat. Vsadím se, že už teď se o tom diskutuje.“
„Tak budu vyvrženec, no a?“ řekne tvrdohlavě, zadupe nohama, jak má ve zvyku.
„Rheino, ty nemáš ponětí, co je to žít jako vyvrženec. Nikdo z kentaurů už by na tebe nepromluvil, dokonce ani nesáhl a co sex, partner?“
Rheino zkrotne, svěsí hlavu. Na to nepomyslel. „Omlouvám se.“
„Nech toho, udělal jsi správnou věc, ale bohužel zákony jsou nemilosrdné. Běž ke mně domu, až to tu skončíš.“
„Dobře,“ řekne zkrotle. Obrátí se k nemocnici a zmizí.
„Řvát jsi na něj nemusel,“ zaslechne čistý hlas a potom uvidí vykasanou tuniku. Georgio vyjde zpoza sloupu. V ruce má slunečnicová semínka, která si dává do úst a slupky vyplivuje na zem. „Je to pravda?“
„Jistě. Řekl bych, že naši představení už se sešli. Potřebuju tvou pomoc,“ odhodlá se.
„Pro tebe nebo toho malého?“
Neron se zasměje. Rheino je větší než Georgio. „Pro něj. Opravdu si ho tu chceš ponechat, i když ještě nedokončil studium?“
Georgio si strčí slunečnici do úst a vyplivne. „Chci víc. Chci z něj mít druhého lékaře nemocnice.“
Neron se na něj zvědavě zadívá.
„Má všechno, co potřebuji od lékaře. Rychlost, rozhodnost, znalosti a milosrdnost, ale nesesype si při každém problému. Je ideální, proto půjdu s tebou. Bylo to od něj šlechetné, že vzal tu ženu s dítětem na záda. Zachránil jsem ho. Pokud nepřijdou komplikace, potom bude žít, ale kdyby nedorazili do nemocnice, nemohl bych dělat nic.“ S nechutí se zadívá na svou tuniku, potom se zazubí a vytáhne ji z pásku. „Jdeme, mistře.“
Neron se usměje a vydá se k představeným kentaurů. Měl pravdu, když uvidí, že jsou shromáždění. Atmosféra není nijak přátelská a diskutuje se velmi vášnivě. Vypadá to, že nejsou sjednocení, což Nerona potěší, protože takhle bude mít snazší práci.
„Vítejte,“ ozve se nahlas, aby ho každý uslyšel.
„Nerone!“
„Ten tvůj svěřenec je pěkné kvítko,“ řekne dobromyslně starší kentaur.
„To je, ale chci vás požádat o výjimku…“
„Ne! Uděláme, jednu, uděláme druhou, a jak dopadnou naše zákony?“ ozve se zamtačeně další.
Georgius se nadechne. „Svým činem zachránil dítě. Počítám s ním jako s druhým lékařem pro svou nemocnici. Nepochybuji, že to odsouhlasíte, jelikož tu nemocnici využívají i vaší krajané.“
„Spiknutí!“
„A kdo by s ním chtěl žít, když se degradoval na koně?“
Neron se otočí k statnému černému kentaurovi. „Já.“ Všichni umlknou. Kroky za ním se zastaví.
„Rozhodl ses, Nerone?“
Neron se k Mariovi neotočí. „Líbí se mi, že reagoval správně a myslím, že zákon by se měl upravit pro případ nebezpečí na životě. Nevím, zda se staneme partnery, ale dohlédnu na něj lépe, než jsem to dělal. Nezapomeňte, že jeho posláním je poslání lékaře a ten se nikdy nesmí protivit Hippokratově přísaze. Vybral si léčit, ne škodit, což ho ctí.“
Všichni rozpačitě stojí.
„Zákon je zákon,“ ozve se Marios. „Neměl by dělat výjimky mezi nikým nebo se dostaneme do chaosu, jaký nám vládl před jejich přijetím.“
„Mluví dobře.“
Neron pocítí zoufalství. Marios mluví dobře, až moc, ale to vždy uměl.
„Měli bychom zvážit tuto situaci. Nerone, co se přesně stalo? Nezapomeňte na jedno. Nikaii je město, kde žijeme, kam posíláme své naděje, aby zlepšili naším městům blahobyt. Nezapomínejme být otevření mysli a duši, jak nám přikazují bohové. Měli bychom zvážit, zda odsoudíme mladého nadějného kentaura k vyhnanství a zahodíme talent, který zde ctihodný Georgius rozpoznal. Marios má pravdu: Zákon je zákon a není výjimky pro nikoho. Přesto bychom měli právě pamatovat na to, že zákon je tu proto, aby nám řekl, co máme dělat v případě provinilce. Vím, mluvím zmateně, ale musíme zvážit, zda budeme se držet zákona nebo dáme mu šanci.“
„Máš pravdu, Galéne. Své nadějné mladé bychom neměli odmítat, ale potrestat ano.“
„Trest ano a slib, že to nikdy neudělá.“
Georgio, který mlčel, se ozve. „Udělá to znovu, protože v duši je milosrdný a lékař. Tak jako je důležitá pomoc, tak on bude pomáhat a bude mu jedno, zda to bude trpaslík, kentaur, člověk nebo vlčí jezdec ze stepí. A já jsem rád, že někdo takový je. Vděčím a žehnám všem bohům, že mi ho poslali do cesty. Zvažuji, že ho dokonce pošlu do Egypta do slavné Chonsovy svatyně.“
Neron se zamračí, ale zároveň v nitru ho hřeje, že Georgio má tak vysoké mínění o Rheinovi. Samozřejmě, že ho tam nepustí samotného.
„Sám jsem tam studoval několik let. Mohl bych mu samozřejmě předat znalostí, které jsem získal, ale věřím, že jeho studium obohatí naše znalostí o další nové poznatky.“
Všichni mlčí. Chápou, co jim Georgio chce říct. Je to výjimečné studovat v Chonsově svatyní, kam nemá každý přístup.
„Máš v něj velkou důvěru. Je zasloužená?“ optá se Galén.
„Já věřím, že ano, protože už tímto činem dokázal, že jeho duše patří medicíně. Samozřejmě ještě nemá zkoušky, ale málokdy se pletu.“
„Pak…“
„Ne. Zákon je zákon,“ ozve se tvrdohlavě Marios. „Porušujeme zde zákon!“
„Mohli bychom to svést na Rheinovo mládí.“
„Ne, on to věděl. Marios má pravdu. Zákon je zákon. Nemůžeme si ho převracet, jak je libo, i když se za něj staví dvě velké osobnosti.“
Neron se nadechne. „V tom případě se odvolávám k nejvyšší radě kentaurů.“ Nedovolí, aby za svou hloupost a milosrdenství platil. Ví, proč zbytek mlčí. Nejméně tři sta let se nesešla Velká rada složená z každého města. „Než se rozhodne, co se stane s Rheinem, budu dohlížet na správnost jeho života a činů.“
Starý kentaur přikývne. „Svěříte Rheina do péče kentaura Nerona, ctihodného mistra válečnictví na Academii?“
Mariovi nezbude nic jiného než přikývnout.
„Než se rozhodne, jak naložíme s Rheinem, má omezený styk s ostatními a bude muset docházet k jednomu z nás, aby se naučil důkladně zákony naší rasy. Tak mluví zákon.“
„Ano.“
„Já si ho vezmu na starost,“ řekne starý kentaur. „Už dlouho jsem nevyučoval, ale rád poznám toho mladého divocha.“
Marios, který to zaslechne, sevře rty. Musí začít jednat. Nedopustí, aby Rheinovi to prošlo! Má jistý vliv na pár lidi a i když se ho zastávají tak velké osobnosti jako je Neron, Galén a Georgio, nedopustí, aby ten mrňavý světlý kentaur, co ho zostudil, vyhrál. Odejde. Neron se za ním zadívá.
„Děkuji ti, příteli, ale myslel jsi to s tím Egyptem vážně?“
„Naprosto,“ ujistí Nerona. „Pokud složí řádně zkoušky, pokud bude vyhovující, pak napíšu mu doporučující listy nejvyššímu knězi svatyně. Pro ne Egypťany není snadné se tam dostat a mně tehdy pomohl zázrak, ale stále si dopisuji s jejich doktory. Vím, že vyvinuli nové metody zvláště v chirurgii a naučí se tam něco, co nikde na světě. Balzamovat a nauku o lidském těle.“
„To je znesvěcení!“
„Znesvěcení? Je záchrana života znesvěcení? Není!“ Georgiovy oči hoří fanatickým svitem. „Kdybych mohl, kdybych měl tu moc, nikdo by netrpěl a neonemocněl, ale tu sílu nemám, proto udělám cokoliv, abych uzdravil aspoň tu hrstku.“
„Jsi velký muž, Georgio, ale nejdřív se musí vyřešit naše situace. Galéne, děkuji ti, že ses nás zastal.“
„Mám rád mladé rebely, snad proto, že jsem se nikdy ničemu nevzepřel a na stará kolena už není na to energie. Pošli mi toho divocha, abych mu vtloukl do hlavy, že hlouposti se má dělat, jen když je sám.“
„Jistě. Omlouvám se, ale čeká mě Ífíkrates a Rheino.“
„Běž a přijď nám potom oznámit, co ses dozvěděl. Celá situace se mi nelíbí a k tomu ještě ty hry. Není to dobrá situace.“
Georgio s Neronem přikývnou.
„Nechť vaším krokům požehná Hermes,“ rozloučí se s nimi Galén.
„A já se loučím s tebou. Děkuji ti za vše.“
„Já jsem rád, že jsem se s ním seznámil. I tak by to bylo logické vyústění, jen se to uspíšilo. Nemohl jsem si nevšimnout zvídavého nadaného žáka na Academii.“
Neron se usměje. Georgio je lišák, ale jestli vyobcují Rheina z komunity, potom bude mít aspoň něco. Svůj milovaný obor. S hlubokou vráskou na čela a mrzutým úsměvem si to zamíří k sobě domu.
Rheino se zastaví před Neronovým domem, když si vybaví zahradu. Jde nejdřív tam. Jeho oči zjihnou, když uvidí pohozené vědra. Neron. Určitě zaléval bylinky, i když netušil jak. Sebere je a dokončí zalévání. Potom vejde dovnitř do domu. Nadechne se vůně ze sušených svazků, které tu posledně rozvěsil. Některé příjemně voní a některé zahánějí hmyz. Rozhlédne se, potom vstoupí do kuchyně. Zaváhá, ale potom začne připravovat večeři. Až se Neron vrátí, bude mít hlad. Ještě připraví osvěžující šťávu z ovoce a uschová ji do kamenného sklípku, aby byla chladná.
Když skončí, neví, co má dělat dál a tak si na chvilku lehne. Usne, aniž ví jak, když je probuzen jemný dotekem na plece.
„Nerone? To je kdo?“ optá se, když zahlédne lidskou postavu ve zbroji. Ífíkrates se ušklíbne a najednou tu stojí velký šedý vlk. Žluté oči se nevyzpytatelně dívají na Rheina, který vytřeští nad tou proměnou oči.
„To je Ífíkrates, jinak zabil vlka a oblékl jeho kůži. Dobrodružství v srdci ho přitáhlo sem, viď, příteli.“
„Jak jsi řekl. Poznání je důležité. Až se vrátím do své země, budu velet armádě.“ Vlk zívne a najednou tu opět stojí muž v plné zbroji. Nedbalým pohybem si stáhne helmici s vlčím ocasem. Odloží ji na stůl. „Můžeme se bavit před ním?“
„Určitě. Jistě se mě chceš optat na dnešní situaci.“
„Mohu si dovolit něco připravit k jídlu a nabídnout víno?“
„Hodný chlapec,“ řekne roztržitě Ífíkrates, zatímco Neron se usměje. Nemůže věřit, že tu Rheino je a k tomu s takovou samozřejmostí převzal roli hostitele. „Tak povídej. Proč ti Féničané nenechají člověka na pokoji! U všech Bohů, chtěl bych, aby nikdy se tu neobjevili.“
„Nikaii je město, které je velmi proslulé a k tomu kontroluje velkou oblast a to nejen mořskou.“
Rheino na půl ucha poslouchá. Je to zajímavé, ale byl by raději, kdyby Ífíkrates odešel. Zajímalo by ho, zda někdo tuší, čím ve skutečnosti je. Postaví před Nerona s hostem datle, nakrájený sýr a tousty, které opekl. Na víc, odhaduje, čas nebude. Postaví měsidlo, víno a přinese čerstvou vodu. Neron rozmísí víno a nalije do zdobených pohárů.
„Zdržíte se?“ vmísí se opatrně do řeči Rheino.
„Ne, nedělej si starosti. Ta nová taktika, jak nás odvést od útoku jim nevyšla, ale přijdou s něčím novým. Možná mají nového velitele?“
„Spíš bych se pustil do hledání, kdo ty požáry založil. Muselo jich být více, kterým slušně zaplatili. Taky si všimni, že kromě jednoho, všechno byly spíš v chudších částech města nebo přistěhovaleckých. S těmi nikdo nebude mít slitování.“
Ífíkrates sebere helmu, narazí si ji na hlavu, poděkuje za jídlo a odejde.
„Má starosti,“ prohodí Rheino. Nedalo mu to a poslouchal, o čem se bavili.
„Ty, bys měl mít starosti. Byl jsem za staršími. Bohužel se mi nepodařilo, co jsem chtěl, takže se tvým případem budou zabývat zástupci měst.“
„Rada?“optá se strachem.
„Ano. Musel jsem slíbit, že dám na tebe pozor, proto Rheino, žádné vylomeniny… U Háda, pusť mě, nebo mě uškrtíš!“ zabručí. Rheino to provede a radostně zadupe. Neron se nad jeho dětským zvykem pousměje. „Na tvém místě bych takovou radost neměl.“
„Já vím, ale dneska se stalo tolik věci. Dokonce jsem v nemocnici pracoval, představ si to!“ vykřikne nadšeně. „A teď tohle.“
„To není věc, co by tě měla rozradostnit.“
Jenže to, že na něj Neron bude dohlížet, to je důvod k radosti, pomyslí si Rheino. „Já vím, ale snad to dobře dopadne.“
„Dobrá, jak myslíš.“ Nechce kazit jeho radost předčasnými předpověďmi. Teď by se měl soustředit na tři věci. Na školu, praxi v nemocnici a na nastávající hry. I on bude muset více cvičit. Váhá, protože ví, jak to může vypadat, ale jestliže chce, aby ho Galén vzal vážně, nic jiného mu nezbude.
„Přestěhuješ se sem.“
Rheino strne. „S-Sem?“
„Ano. Bude to tak lepší. Neuškrť mě!“ zavyje, protože opět ucítí silné paže kolem krku. Nikdy by neřekl, že malý Rheino má takovou sílu.
„Jen mám radost.“
„Já vím,“ zakroutí krkem, „ale dávej ji nějak jinak najevo. Kam běžíš?!“
„Pro své věci! Hned tu budu.“
„Tohle byla slušná rychlost,“ řekne si Neron v prázdné místnosti. Bude muset připravit druhou ložnici. Povzdechne si. Žít s takovým mládětem nebude snadné. Vůbec nic lehkého, ale na druhé straně, ty masové kuličky a naložené datle jsou naservírovány dokonalé. Měl trochu starost, co bude dál, protože přece jenom Marios se o tohle staral a on má v domě dost často hosty. Dionýsios a Rheino, otec a syn. Miloval ho. Rheino? Kdo ví? Přitahuje ho jako jeho otec, ale poddat se tomu? Čas ukáže a pak má být dobýván. Ze srdce se rozesměje nad tou celou situaci. Pobaveně zadupe jako Rheino, ale usoudí, že to nezní tak dobře jako od něj.
„Postel. To je teď důležité.“ S úsměvem jde do zadní místnosti. Vytáhne z truhel povlečení, polštář. Vybaví si, jak kdysi použil místo polštáře jeho tělo. Líbilo se mu to. Moc se mu to líbilo.
Marios se skloní k papyru. Dopíše větu, zapečetí a přidá k ostatním listům, které napsal. Nerona už nebude nikdy mít, ale nedovolí, aby ten spratek nad ním vyhrál. Tohle zatrhne a nejen to. Zničí ho! Oči mu zahoří odhodlaným výrazem. Nebude mít to tak snadné. Nikdo z nich.
„Potřebuješ něco?“ Ozve se Nikodémos.
„Ano, mám pro tebe práci. Chci krapet ovlivnit hry.“
Nikodémos ožije. „Povídej.“
Marios se k němu otočí. Dokonalý spojenec, dokonalá zhrzená duše. Ano, on mu pomůže v tom, aby tomu spratkovi, který si dovolil oba urazit, ukázal, že svět není krásný.
