Shounen - ai povídky

Zvonek vypráví

Čarodějová pomsta

Cink. Cink.Cink.Cink. Zvonek zvoní, všichni usedněte a tiše poslouchejte příběh, který vypráví. Cink...

„Ještě pár ingredienci a bude hotový“ zamumlá postava a soustředěně zírá na velký kotel v kterém pobublává fialková tekutina. Stojí nehybně u kotle jako skála. Vysoká, děsivá a přece z ni není cítit strach. Vysoké boty, kalhoty upnuté na svalnatých stehnech a bílá rozhalená košile s jemnou výšivkou kolem krku. Dlouhé rukávy vyhrnuté a odhalujíc svalnaté ruce. Černé dlouhé vlasy svázáne do copu a zakončené podivnou sponou. Na čele je vidět lesklý kroužek s vzácným kámenem, který zelenkavě světélkuje. Stejný kámen má i na řetízku a na prstenu. Černé oči netečně hledí na tekutinu a nevyjadřují žádnou emocí kromě soustředění. Smyslné rty lehce zkroucené do smutného úsměvu. Brada trochu vystrčená napovídá tvrdohlavost. Orlí nos dotváří ten obličej bez vrásek, mladý jako by mu bylo dvacet let.

Dívá se na velkou vařečku, která míchá nápoj. Natáhne ruku a štíhlými prsty  přidá pár sušených krysích nožiček, prášek z jednorožčího rohu a na závěr pár kapek ropuší krve. V ruce drží poslední ingredienci. Pár květů Zapomnětlivce věčného. Stiskne rty a oči mu zahoří divokosti. Hodí je do kotle a pozoruje jak jemně fialová barva se mění na černou tmu.

„Skoro hotovo co říkáš příteli?“ Místnosti se bliží orel s divně pokrouceným křídlem. Postava se na něho podívá a pak se sehne. Jediný, který mu zbyl a neopustil ho. Ne tak jako ON. Otočí se s orlem na ruce, vezme z křesla černý plášť a otevře dveře. Rozhlédne se po místnosti, které vévodí kotel s bublající tekutinou. Vysoko nahoře malé okénko, po obvodu místnosti jsou pověšené různé sáčky s různými věcmi, skříň s lahvičkami různých tekutin. Pod oknem stoly plné baňatých, krychlových i oválných, pokroucených skleněných baněk. Některé s tekutinou, další prázdné.  Krb, u něho křeslo a malý stolek s tácem na kterém stojí šálek a konvička. Vedle se povaluje lžička. Smutně se usměje, ale pak si vzpomene proč to dělá. Zavře za sebou dveře na petlici a po točitých schodech vyjde nahoru. Otevře dveře a vyjde ven do přírody.

Je nádherně a všechno je rozkvetlé. Zítra se totiž slaví svátek všech zamilovaných a i příroda chce ukázat svoji vlídnou tvář těm kteří se miluji.

„Ne!“ zahrčí. „Nebude žádný svátek zamilovaných nebude nic a k tomu mi chybí Králi jen jedno. Úplná maličkost vedle všech ingredienci, které jsem musel získat. Zaomnětlivec jsem musel hledat v bažinách Zapomnění, kde každý krok znamenal jistou smrt a získat roh Jednorožce? Těžší úkol snad jsem nikdy neplnil.“ Král se po něm podívá a zapíská.

„Já vím příteli,“ pohladí ho po peří. „Nesouhlasíš se mnou, viď.“ Král souhlasně zapíská a postava se zasmuší ještě víc.

„Neměl jsem se zamilovat. Žiji déle než tisíc let ve své věži a pak se zapomenu a zblázním se do obyčejného smrtelníka.“ Král poslouchá a udržuje rovnováhu na ruce postavy, která ho nese. I on žije déle než by měl. Nerozumí proč, ale zřejmě to souvisí s mužem, který ho nosí. Když se ho poprvé zeptal jestli chce létat přikývl překvapen, že někdo s ním mluví, ale pak řekl, že ne. Usmál se a řekl, že ho bude nosit.

„Dobrý večer lorde Chrysantine.“

„Dobrý večer,“ odpoví nenuceně a jde dál po stezce, pryč od své věže. Už i lid zapomněl kým je a vypráví se o nich jen v pověstích. Už ne ctihodný čaroděj před kterým všichni se kláněli k zemi. Teď je obyčejným Lordem. Nevadí mu to. I ostatní čarodějové ve zbylých provinciích jsou na tom stejně. Zůstávají už jen oni. Devět čarodějů, kteří zbyli. Nikdo už se nechce učit na čaroděje. Možná je to tím, že už v ně nikdo nevěří, že existuji, ale to oni chrání provincie před zlem z lesu i bažin, před počasím z hor i z moře. To jejich zásluhou je země zelená a v lesích dost zvěře. Někdy je všechno tak úmorné. Zvlášť koncem roku všechno sečíst a rozhodnout co a jak. Ale jsou s tím smíření. Zavázali se sloužit a chránit a částečně i jejich moc pramení odtud.

„Dobrý večer čaroději Chrysantine.“ Chrysantin s Králem na ni shlédnou. Poslední obyvatel, který zřejmě ví kým je a stejně tak i ostatní se ji posmívají za její víru.

„Dobrý večer  Katarine.“

„Děkujeme, že se o nás staráte.“

„Moje povinnost.“ Stařena se mu ukloní a Chrysantin na ni laskavě pohledne. „Potřebujete něco?“ Jak dlouho se takhle nezeptal a jak dlouho nikdo po něm nic nechtěl?

„Děkujeme. Staráte se o nás velmi dobře. Jen prosím o požehnání pro moji nejmladší dceru.“ Chrysantin se usměje. Už dlouho to znamení nedělal.

„Jak se jmenuje?“

„Christina pane.“ Chrysantin řekne pár slov a udělá malé znamení. Dívá se jak se tvář stařeně rozjasní.

„Bude v pořádku a dítě - chlapec bude taky.“ Žena před ním poklekne a on se ubírá stezkou dál k pastvině kde se pase jeho kůň. Další z těch kteří ho neopustili. Přistoupí k ohradě a tiše hvízdne. Dívá se na zvíře černější než tma s stříbrnými odlesky na kůži. Příběhne k němu a zafrká.

„Jistě projedeme se, Temný.“ Temný projde ohradou jako by tam nikdy nebyla. Chrys na něj nasedne a Temný se rozeběhne. Ví kam má jet a všichni tři vnímají radost z pohybu.

„Já vím, že jsme dlouho nikde nebyli a zanedbávám tě, ale až ukončím kouzlo tak si vyrazíme k výšinám.“ Uslyší spokojené zafunění Temného. Dívá se jak se přibližuji k hradu Lionela. Jeho exmilence, jeho exlásky. Ne zavrtí hlavou. On ho stále miluje, ale to lionelovo lidské srdce ho zradilo a opustilo. Dotekem zastaví Temného a sesedne.

Dívá se na hrad a vzpomínky ho zaplavují na jeho lásku. Zítra by slavili svátek zamilovaných. Vypravil se pro lahůdky, které nejsou ani pro něj lehce přístupné. Do výšin vyjel pro nebeský nektar a dolu do tmy zas pro ďábelské oříšky. Daleko za hranice jejich království do země věčného světla a tepla se vypravil pro víno. Těšil se jak spolu stráví svátek dívajíc se z věže na zemi jak lidé slaví nejen svátek zamilovaných, ale i příchod léta.

A s nástupem Paní noci by ulehli do jeho lože a těšili se ze sebe. Milovali by se až do kuropnění a nástupu Paní světla. Pak by vyšli ven a on by požehnal létu.

Jenže on odešel. Dva týdny před svátkem se pohádali a Lionel řekl, že ho nemiluje. Nebýt Krále a Temného zničil by krajinu a tím by se uvrhl do nekonečného kolotoče muk. Zastavili ho a on jen seděl a díval se do prázdna. Po pětistech letech se odvážil milovat a takhle ho zradil.

Dal mu všechno. Svou lásku i nesmrtelnost. Myslel, že to stačí, když ho bude milovat, ale nestačilo. Nestačila ani láska ani nesmrtelnost. Nechtěl zažít znova, že ho milovaná osoba opustí proto mu dal věčný život. Neví o tom, ale pokud ho někdo nezabije bude žít stále. Pohladí Temného po hřívě a zaboří do ní prsty.

„Nesouhlasíš se mnou taky, že.“ Temný přitaka.

 „Musíš požehnat létu a když se neoslaví svátek zamilovaných tak potom nebude léto“ řekne nesouhlasně.

„Bude podzim. Nemám rád léto.“

„Jen proto, že v létě jste se seznámili,“ namítne Temný. Chrys si povzdechne.

„Možná máš pravdu.“ Přejde si rukou přes obličej a zničeho nic je tu cizinec s loutnou v rukou. „Ano chci, aby už nikdy neslavil s nikým svátek zamilovaných, aby nepatřil nikomu v ten den. Aby se léto nezrodilo a on...“ hořce říká a Král s Temným ho mlčky poslouchají. Přesvědčují ho, že dělá chybu, ale čaroděj je slepý a touží se pomstít svému miláčkovi. Chrys nastaví ruku na větev a Král na ni přeleze. Dívají se jak jde k vesnici a hlavně k hradu odkud pochází jeho láska. Podívají se na sebe a Temný se začne pást.

Čaroděj jde dolu do vesnice a cestou si brnká na loutnu. Má na sobě obyčejné sešlé střevíce, kalhoty, které potřebuji vyprat, košili a na ni kabátec s malým pláštíkem. Na vlasech malou čapku s pírkem sojky. Nevypadá jako bohatý urozený muž, ale jako obyčejný potulný zpěvák pověsti. Změnil si i barvu vlasů a jeho pokožka je snědá místo bílé. Jen oči nemůže změnit. Jsou stejné jako předtím. Černé jako půlnoc.

Sedne si na návsi a začne brnkat na loutnu kouzelné melodie. Za chvilku kolem něho se seběhnou děti a posedají u jeho nohou.

Chrys se usměje. Má rád děti a někdy lituje, že jemu jsou odepřeny. Začne jim zpívat jednoduché popěvky z pastvin i těch, které už dávno neznají. Vidí jejich rozzářené oči a jak sotva dýchají napětím. Někdy začnou tleskat nadšením a žádají nové a nové písně. Jsou tak spontání, jsou tak nádherné.

„Pěvče nesu pozvání od ctihodného pána Rayera.“ Chrys zvedne hlavu a usměje se.

„Až dozpívám pro ně.“ Všichni ztichnou i dospělí, které přilákaly jednoduché melodie a pisníčky, se zarazí. Někdo neposlechl přání hradního pána všemocného Rayera.

„Měl byste pěvče jít nebo Pán se na vás bude zlobit.“ Přijde k němu starší muž z jehož oči září moudrost. „Děti tu na vás počkají, že ano.“

„Ano, ano“ křičí jeden přes druhého. Chrys pohlédne do oči muže. Možná má pravdu a měl by jít za nim. Kvůli tomu přece tady přišel. Zvedne se a přehodí loutnu přes rameno.

„Zajímalo by mně kdo to je?“ řekne si pro sebe starý muž a drží za ručičku holčičku s blond vlásky a  nehybnýma očima. Ty jeho oči jsou jako živoucí studny v kterých se člověk může ztratit. Oči, které viděly víc než on za celý svůj život.

„Dědečku ten muž proč už nezpívá?“

„Musel odejít, ale určitě se vrátí.“ Vrátí se. Ten muž splní co slibil a zazpívá ještě pro děti. Vesničané i děti se rozcházejí a Chrys je doprovázen poslem na hrad. Zadumaně přemýšlí jak vlastně málo toho o Lionelovi ví.

Jen to, že je prostředním synem pána této země. Zahanbeně přemýšlí proč se tak málo zajímal o něho i jeho rodinu. Jenže on viděl jeho a chtěl být jen s ním. Ostatní ho přestali zajímat. Stačilo mu, že ho má ve svém loži.

Pohlédne vzhůru na hradby. Pán této země, ale nejspíš není vůbec oblíbený. No za chvilku uvidí víc. Projde hradbami a je odveden do jedné z místnosti.

„Tady obleč si to!“ Nějaký sloužicí mu hodí pestré a bohaté oblečení. Chrys se zarazí.

„Stačí mi to co mám na sobě. Je to...“

„Neposloucháš? Pán se nebude dívat na nějakého odrbaného pěvce. Vezmi si to na sebe a dělej!“ Chrysantin se zakaboní a nejraději by mu oděv hodil zpět do obličeje. Nakonec si ho obleče a zamračeně jde za sloužicím. I on má bohatou uniformu sloužících.

„Běž tam a pořádně se ukloň.“ Chrys zaskřípe zubama a dojde před vývyšené křeslo s bohatě oblečeným mužem, se světlovlasou ženou po boku a dvořany kolem nich. Ukloní se. Je jen pěvec nic víc.

„Prý hezky hraješ.“

„Nevím pane. Lidem se to líbí.“

„Tak ukaž co umíš,“ řekne znuděným hlasem. Chrys se rozhlédne a u okna uvidí Lionela. Je krásný. Stejný jak ho potkal v tom lese. Vysoký štíhlý s šedýma očima, které září a smějí se. Bohaté plavé vlasy sevřené síťkou. Smyslné rty a tvář možná přilíš ostře řezaná, ale podle něho dokonalá. Dívá se na ruku jak se dotýká jedne z žen, které sedí mu u nohou a obdivně k němu vzhlížejí. Sevře pevněji loutnu a udeří do strun.

„Budu vám vyprávět příběh o lásce, zradě a pomstě...“ Začne zpívat prastarou píseň o jednom z králů, kteří dřív vládli. Nikdo už ji nezná. Je starší než on sám.

„Dost! Je to ubohé. Zazpívej nám o meči Rolanda a jeho slavném boji.“ Chrys chvilku přemýšlí co je to za píseň.

„Neznám tu píseň, ale...“

„Vypadni a to si říkáš zpěvák, když neznáš nejnovější píseň?!“ Pokyne rukou a někdo ho popadne za límec. Chrys zachová kamennou tvář a pak pohlédne na Lionela. Dívá se na něho šedýma očima a pramen z bohatě spletených vlasů sevřených síťkou z ní vykouzl. Vzpomíná jak ji strhl a zabořil ruce do jeho vlasů. Jak je rozčesával u zrcadla ve své věži. Jedním pohybem se zbaví ruky stráže.

„Umím odejít sám a vím, kde mně rádi budou poslouchat.“ Otevře dveře a se zadoustičiněním jimi práskne. Dojde si pro svůj oděv a za chvilku už brnká na návsi zamilované písně párům, které kolem něho sedí, objímají se nebo jen se drží za ruce.

„Pane pěvče prosím“ vzhlédne a uvidí malou holčičku. Vezme od ní šátek a vytáhne chléb a sýr.

„Děkuji ti...“

„Bri, pane“ dořekne starý muž. Ten k němu vzhlédne.

„Její oči.“

„Od narození. Narodila se tak.“

„Chtěla bys vidět Bri?“ otáže se laskavě.

„Ano moc. Ostatní lidi a hlavně dědečka. Jenže na doktory nemáme.“ Chrys se usměje, odloží chléba a pod prsty se mu rozezní melodie. Bri očarovaně poslouchá.

„To bylo pro tebe Bri,“ řekne podmanivým hlasem „a děkuji moc za jídlo.“

„Krásně zpívate a hrajete. Vidím při nich barvy,“ řekne tiše. Chrys se usměje a pak si všimne Lionela. Stojí u jednoho domu a objímá dívku s vlasem černým jako smůla a očima modrýma jako nebe. Zatmí se mu před očima a jeho prsty vyloudí falešný tón.

„Dozpívej tu píseň, kterou jsem slyšel na hradě.“ K nohám pěvce se snese váček v kterém zacinkají mince. Zvedne je. Ne to nepotřebuje, potřebuje něco jiného od něho.

„Jak si přejete pane. Budu vám vyprávět příběh o lásce, zradě a pomstě, který zpívá začarovaný zvonek v daleké zemi Symerii. Kdysi dávno...“ tiše vyluzuje jednoduché tóny a zpívá prastarou píseň, kterou už zná jen Zvonek v zemi Symerii a on, který rozumí příběhům. Zpívá a před lidmi se rozvijí příběh plný lásky. Trpí, když zradí krále Rysara jeho láska a tiše  poslouchají, když plánuje pomstu.

Poslední tóny zazní na návsi a všichni jako očarovaní hledí na pěvce. Nic nikdy podobného neslyšeli. U nohou mu spí malá dívenka. Starý muž se sehne a vezme ji do náruče. Hluboko se pokloní čaroději a ten ji pohladí po hlavičce. Dívá se jak odchází s dívenkou v náručí. Otočí se k Lionelovi. Miluje ho stejně jako touží se mu pomstit za ta slova. Vstane a přistoupí k němu. Vezme mu z ruky malý šáteček a uloží ho k sobě.

„Nádherně jsi zpíval i dvůr našeho krále by to ocenil.“

„Ne váš otec.“ Tichý smích, který ho tolik okouzlil a který rád poslouchal.

„Můj otec se zajímá jen o bitvy a nic víc. Přijď někdy zas zazpívat.“

„Možná můj pane. Možná jednou až zrada pomine, možná přijdu a zazpívám další píseň Zvonku ze Symerie.“ Celou svou bytosti ho vnímá jak stojí a zaplavují ho vzpomínky jak se spolu miluji. Jak leží mu  v náručí a on ho hýčká. Smutně se usměje. Možná, že nakonec od pomsty přece jen ustoupí.

„Pojď už Lioneli je mi zima“ ozve se hlas.

„Jistě lásko,“ uslyší hlas, který k němu šeptal totéž slovíčko. Před očima se mu zatmí. Otočí se a z oči mu vyšlehne pomsta. Přehodí loutnu přes rameno a vydá se pryč. Jde k Temnému a vyskočí na něj. Přibliží se ke Králi a nechá ho přelézt na svoji ruku.

„Lásko!“ On byl jeho láska. Miluje ho. Zasténá a pobídne Temného. Mijí krajinu bez povšimnuti až dorazí k věži. Sesedne z koně a s Králem jde dolu do sklepení kde má pracovnu. Otevře dveře dokořán a přejde ke kotli. Dívá se a najednou zaváhá.

„Lásko!“ a hodí do kotle poslední co chybělo. Slza jeho milovaného. Tekutina ji pohltí a čaroděj si uvědomí, že je všechno přichystáno. Pozitří den před svátkem se to rozptýlí a už nenastane léto a lidé nebudou slavit den zamilovaných. Nebudou znít lukama písně a hájemi se ozývat smích zamilovaných. Nebude se šeptat něžná slovíčka do ouška vyvolené, vyvolených. Otočí se a zavře za sebou dveře. Vyjde do nejhořejšího patra. Stane tam a dívá se na kraj, který má chránit. Zatne pěsti. Jen chtěl být šťastný. Chce tak moc? Stojí a dívá se na zemi až ho zastihne Paní světla s prvními paprsky ranního slunce. Otočí se a jde do své ložnice. Sedne a nepřítomně hladí povlečení.

„Lioneli miluji tě.“ Něžný smích a dlouhý polibek. Pomalu ho svléká a nezapomene polibit každé místečko, které odhalí. Věci jsou rozházené kolem nich a on zamilovaně se na něho dívá. Přitáhne si ho k sobě a rukou mu zajede do jeho nádherných vlasů. Miluji se lenivě i vášnivě. Jsou spolu už skoro rok. Šeptá mu něžnůstky i to co s nim všechno chce dělat a on se k němu sklání a hladí ho. Miluje jeho doteky na svém těle i jak ho dovede potěšit. Bere si všechno co mu dává a on mu dává vše.

Přitáhne si ho do náruče a hýčká. Vypraví mu příběhy, které se staly.

Chrys se zvedne. Proto, ho opustil? Vlastně proč, protože ho přestal milovat? Vzpomene si jak ho uviděl prvně.

Bylo to v lese. Sbíral bylinky, které rostou jen pod vysokými stromy a z ničeho nic uslyšel divoký štěkot a zoufalý výkřik. Odhodil bylinky a utíkal za smrtelným zvukem. Přiběhl a uviděl útočit na muže u stromu dva rykovce. Sevřel rty a jedním slovem je poslal odkud přišli. Už dlouho je nespatřil natož, aby s nima mluvil. Pes na něho zavrčel a on ho malým gestem uklidnil.

„Děkuji vám. To byly jistě nestvůry z pekla.“ Chrys se k němu skloní a v tu chvílí poznal, že se zamiloval. Díval se do jeho šedých oči ztažených bolestí. Pohladil ho po tváří. Měl takovou radost.

„To nic nebylo. Jmenuji se Chrysantin“ a jeho srdce se chvělo. Měl strach, že jeho láska zůstane neopětována. Vzal ho k sobě do věže a vyléčil ho. Když Lionel odcházel toužil ho připoutat k sobě kouzlem, aby už nikdy ho neopouštěl. Ovládl se, ale vyhlížel ho z okna a když viděl jak přijíždí...

Rty mu zvlní smutný úsměv. Rok štěstí. Rok lásky. Lidské srdce je tak pomijivé. Neměl stvořit to kouzlo Zapomnění. Neměl, ale je pozdě. Teď už kouzlo žije svým vlastním životem a ani on s veškerou moci, kterou má ho nedovede zastavit. Vyjde ven z věže a slovem ji zapečetí.

Promění se v orla a vzlétné. Letí k vesnici k hradu, který je domovem jeho milence. Stále ho miluje a bude milovat. Letí a pozoruje svým ostrým zrakem zemi. Je nádherná a za chvilku nastoupí léto. Jenže to nenastane a zemi bude vládnout jaro až do nástupu podzimu. Nikdo neoslaví nástup léta smíchem, láskou. Srdcem mu projede žal. Už niky nedá požehnáni zemi. Zatvrdí se. Lidské srdce jsou tak pomijivé. Slétne k vesnici a pozoruje děti. Hrají si a mezi nimi holčička s modrýma očima, která se všecho dotýká a zkoumá a u studny stojí její dědeček se slzami v očích.

Vydá křik a vzlétné. Dospělý se podívají po králi nebes  a Bri s úžasem se dívá na nádherného ptáka.

„Dědečku co to je?“

„To je orel. Král výšin“ řekne Dědeček. Tolik otázek nezažil ve svém životě, ale rád odpovídá na všechny zvědavé briiny otázky. Usmívá se a vzpomíná si na pěvce. Kdo ví kdo to byl, ale s ním se do jeho domu vrátilo světlo.

Orel letí k hradu a jemně nad ním plachtí. Sestoupí k otevřenému oknu a sedne si tam.

„Tati nechci si ji vzít. Prosím.“

„Vezmeš si ji. Přinese bohatství a jakém se nám nesnilo. Měl bys být vděčný hlupáku, že se do tebe zamilovala. Mohla si vzít koho by chtěla a k tomu je krásná.“

„Tak proč si ji nevezmeš sám!?“ vykřikne Lionel a orel nakloní hlavu na stranu. Co se tu děje?

„Myslíš, že jsem to nezkoušel? Jsem dle ni starý!“ vykřikne. „Vezmeš si ji nebo ten muž s kterým jsi se scházel zemře.“

„Ne počkej vezmu si ji, ale on bude žít.“ Orel udiveně hledí na pána hradu i na svého miláčka. Co se tu probůh děje? Lionel se mračí a ruce má sevřené zlosti.

„Dobře, ale pokud řekneš zítra ne, tak zemře je to jasné?“ Orel nechápe. Je tu ještě jiný muž než on? Klamal Lionel celou dobu i jeho. Jak to je?

„Řeknu to ano, ale pokud Chrys zemře tak přístup k těm penězům nebudeš nikdy mít.“ Orel zaskřehotá. Bože i přes čas, který na zemi strávil, i přes veškerou moudrost, kouzla tak je hlupák. Lionel a  Rayer se ohlédnou po orlovi. Rayer přijde k oknu a chce ho zavřít.

„Nemyslí si zas tolik, štěně“ zavrčí Rayer a zabouchne okno. Hned jak porodí, tak Lionel zemře a on se stane ochráncem jeho ženy i dítěte.

„Lioneli proč jsi mně opustil?“ Oba otevřou ústa v údivu a hledí na postavu s černými vlasy a se zeleným kámenem v obručce ve vlasech.

„Kdo jsi?“ zařve Rayer.

„Jsem Chrysantin. Muž, který miluje vašeho syna a jak se tak dívám... Lioneli proč jsi ode mně odešel? Řekl jsi, že mně nemiluješ.“

„Takže ty jsi ten, který odlákal mého syna ode mně. Je můj. Jestli nesplní to co slibil tak zemřeš. Ale jak vidím takhle to dál nejde. Myslím, že vězení bude to pravé až do svatby. Stráže!“ vykřikne. Chrys se zamračí a jedním pohybem zapečetí všechny dveře.

„Lioneli?“ jemně k němu přistoupí a podívá se do jeho šedých očí stažených úzkosti.

„Řekl, že tě zabije. Věděl všechno a já nechci, abys zemřel.“ Chrys se rozesměje a Lionel se dívá do jeho pobavené tváře. Chrys k němu přistoupí a pohladí jeho tvář. „Miluješ mně?“

Lionel se nadechne a pak se podívá do vzteklých očí svého otce.

„Jestli to řekneš nejsi více mým synem.“

„Stejně jen jsi mně tady trpěl. Nikdy jsem jim nebyl.“

„Aha tak synáček to ví. Bůhví s kým se tvá matka spustila. Nebýt té holky, tak...“

„Co?“

„Byl bys možná mrtvý. Ale prostě jsi byl dobrým přínosem do rodinné pokladnice.“ Lionel se nadechne.

„Ano miluji tě.“

„Proč jsi mi neřekl dříve co máš za problém?“ Chrys šťastně k němu přistoupí a políbí ho. Rukou zajede pod jeho vlasy.

„Stráže!“ a Rayer cloumá dveřmi.

„Zbytečně. Neotevřou se. Co mám s ním udělat, Lioneli? Odejdeš se mnou? Tvůj otec mi nemůže ubližít.“ Vidí jak Lionel váhá.

„Ano odejdu. Nemiluji ji. Kým jsi?  Nikdy jsem se to nedozvěděl.“ Chrys se usměje.

„Všechno se dozvíš, ale takhle jsem vypadal, když jsem do této země přijel.“ Přejede si tvář a Lionel a rozklepaný Rayer se dívá do stejné tváře až na cizokrajný oděv a velký bílý plášť. V rukou drží hůl, která je zakončená nádhernou květinou.

„To je Chryzantéma. Květina králů. Podle ní se jmenuju a vládnu této krajině přes tisíc let. Jsem něco čemu byste řekli čaroděj.“ Usmívá se a jeho oči vyjádřují touhu a lásku. Lionel k němu přistoupí.

„Ano. Půjdu. Kdybych to věděl dřív, nikdy bych neodešel od tvého stolu ani lože“ pronese formální slib manželství.

„Neopustím tě ani v nemoci, ani v neštěstí“ pronese totéž Chrys. Pak se zasměje.

„Stejně bych byl rád to stvrdil před Starším.“ Lionel přikývne hlavou a Chrys zatleská samou radosti a pak si vzpomene na Pomstu. Zamračí se. Tak teď to vyvedl.

„Půjdeme. Musím něco napravit. Jenže jak? Létat se nejdřív musíš naučit. Trochu praxe jinak bys spadl a no pády nejsou tak zajímavé jako létání. Ach už vím.“ Vykloní se z okna a tiše zahvízdá. Lionel zmateně poslouchá jeho slova. Létat. A proč hvízdá?

„Chrysi?“

„Počkej svezeš se na Temném. To je kůň. Protáhneš se tu?“ zkoumavě se podívá na Lionela a jeho svalnatou vysokou postavu a pak na maličké okno. Tiše něco pronese a zničeho nic je tu dostatečně velký prostor. Pod oknem stojí nádherný kůň černé barvy, který zvědavě nakukuje dovnitř. „Nasedni a neboj se.“ Lionel polkne přistoupí k bývalému oknu.

„Ty jsi opravdu čaroděj,“ hlesne. Teprve teď tomu uvěřil. Chrys přikývne a změní se v orla. Vylétné ven a Lionel se ještě jednou podívá za otcem. Nenávidí mně, uvědomí si a s lehkým srdcem nasedne na koně. Ten se k němu otočí a Lionel se chytne za jeho hřívu. Není zvyklý sedět na koni bez sedla a ještě k tomu na létajícím koni.  Letí a vedle něho plachtí orel.

Za chvilku přistanou u dveří věže. Vzpomene si jak byl tady šťastný. Jak to že nic nepoznal?

„Nechtěl jsem,“ řekne s úsměvem Chrys. Dotkne se jeho ramen a obejme ho „Bude to tvůj domov. Vadí ti to, že jsi se mnou odešel?“

„Ne nevadí. Otec od smrti mé matky se změnil a nenáviděl mně. Nevím proč.“ Uslyší tichý smích, který ho okouzlil od první chvíle co ho zaslechl. „Jsem hlupák, že jsem to nepoznal.“ Zlobí se na sebe.

„Nejsi a kdyby tě napadlo nic jsem na tebe nepoužil, ale chtěl jsem. V ten den když jsi odjížděl. Víš jak jsi byl zraněný,“ vysvětluje „jsem málem použil kouzlo připoutání. Nechtěl jsem abys odjížděl ode mně a ty jsi se vrátil. Plul jsem v oblacích a pak jsi se mnou rozešel. Málem jsem se zbláznil a všechno zničil. Otočí ho ke krajině. Mám ji chránit a já ji málem zničil i s všemi co tady žiji a to nemysím jen lidi, ale i víly, divoklaky a ostatní obyvatelé země. Ať zlých dobrých nebo jen zlovolajných. Pamatuješ na rykovce?“

„Kdo je to?“ polovinu věcí Chrysovi nerozumí. Začíná mít strach před mocí Chryse.

„To jsou ti co na tebe zaútočili. Lidé zničili mimoděk něco pro ně posvátného a tak zaútočili. Jinak jsou mírumílovní.“

„Ty bestie?“ otřese se. Chrys si dělá legraci.

„Seznámím tě s nimi, ale teď musím udělat něco důležitějšího. Pojď se mnou a zavři pusu“ řekne, ale má strach jak bude reagovat na zbytek jeho sídla. Zdá se být malé, ale ve skutečnosti skrývá toho víc než by se do obyčejné věže vešlo. Bojí se, že si to rozmyslí i přes slib, který si dali a odejde od něho znova. Cítí jeho ruku ve své a jde před sebou. Kolem nich se rozsvící pohodně.

Lionel se nejprve lekne, ale pak klidně kolem prochází. Začíná se bát, ale pak se vzmuží. Přece není nějaká ustrašená ženská. Chrys otevře dveře a ztrne, když si všimne tmavého oblaku na hrncem.

„Co je to?“

„Pomsta“ těžce odpoví Chrys. „A je pozdě ji vzít nazpět. Už žije vlastním životem. Zítra se nebude slavit svátek zamilovaných a nenastane to pravé léto.“

„Proč, Chrysi?“ Chrys zrudne a rozpaky se podívá někam jinam. Uslyší vyjeknutí a vzhledne. Jedovatý mrak Zapomnění právě opouští věž. Pozdě na cokoliv. Otočí se k Lionelovi. Dotkne se a váhávě začne.

„Když jsi mně opustil myslel jsem, že všechno zničím, ale Temný a Král mi v tom zabránili. Hučeli do mně tak dlouho až jsem s tím přestal. Jenže jsem nemohl zapomenout a tak jsem stvořil toto kouzlo. Abys už nikdy neslavil svátek zamilovaných s nikým jiným a aby nenastalo léto v kterém bys někoho potkal.“

„Zruš to!“

„To právě, že nejde. Jak kouzlo začne žít vlastním životem je už nenavrátilné a všichni zapomenou, že ...“ polkne.

„Jsi sobec“ řekne. Chrys zrudne rozpaky. Nemůže se podívat do jeho šedých oči. Lionel se dívá na Chryse a neví co dělat. Jen kvůli tomu, že ho opustil už nikdy nikdo neoslaví svátek léta a lásky. Zakleje a otočí se pryč a pak závhá. Miluje Chryse. Odejít od něho znova to nemůže udělat. Znova už ne. Otočí se zpět a zvedne mu hlavu, aby viděl jeho oči. Jsou smutné a bolí ho to co udělal, si uvědomí.

„Odpusť“ zamumlá Chrys. Lionel si ho k sobě přitáhne a políbí. Chrys mu to oplatí a obejme ho.

„Nemám co. I já na tom mám podíl viny. Kdybych ti tehdy řekl čím otec vyhrožuje. Víš oslavíš se mnou ten svátek nebo si ho taky nebudeme pamatovat?“

„Oslavím. Žádné z kouzel se téhle veže nemůže dotknout. Já všechno mám přichystane. Letěl jsem do Tmy i Světla pro lahůdky. Na jih země i na sever. Přivezl jsem dobroty z každého koutu světa. Víš jsem rád, že ho oslavíš se mnou. Stačí aby...“

„Co je Chrysi?“ optá se Lionel a zarazí ho podivné vzezření Chryse. Stalo se něco?, ale slyší jen smích zurčícího potůčku. Po těle mu přejíždějí praménky rozkoše. Těší se až ho Chrys sevře v náručí a on znovu zapomene na okolní svět a nechá se unášet jeho vášní.

„Je možnost zrušit kouzlo.“

„Ale přece jsi řekl, že je nezrušitelné.“

„To ano, ale každé kouzlo lze něčím zvrátit. Stačí aby dvě osoby oslavili příchod léta. Musí být do sebe zamilované a já jsem Lioneli. Miluji tě a oslavíš se mnou svátek i léto?“

„Ano, protože tě miluji.“ Chrys mu sevře ruku a donese k rtům. Políbí.

Večer sedí na vrcholu věže a pozoruji nástup Paní noci. Chrys se zvedne a vezme lionelovu ruku. Políbí ji. Lionel se zvedne a sejdou do ložnice. Chrys se pomalu svlékne a pak klekne si před Lionela. Obejme ho kolem pasu. Podívá se do jeho očí a zničeho nic se zasměje a něco řekne. Lionel sebou trhne jako ucíti na pokožce teplý vzduch a jeho rty na svém mužství. Zasténá a vykřikne, když vyvrcholí do úst Chryse. Chrys se zvedne a políbí ho. Lionel ponoří svůj zrak do jeho černých oči. Pohladí ho po nesvázáných vlasech.

„Víš toužím po tobě, Neli,“ řekne mazlivě a Lionel nevěřícně pozoruje jak se vzruší.

„To je kouzlo?“

„Pokud vášní a touze chceš říkat kouzlo tak ano“ a jedním pohybem ho shodí do velké postele. Lehne si k němu a sevře v náručí. Lionel ho zadrží.

„Už od toho dne je vše jedno velké kouzlo.“

„Možná ano, ale teď přestaň mluvit nebo...“ uslyší smích a jak Lionel se uvolnil. Rukou ho pohladí po těle, těšící se ze dnů a noci, které spolu oslaví.

Ráno stojí před věží a vedle něho Lionel.

„Nechápu proč musíme být bez oděvů“ zabručí nespokojeně Lionel. Chrys se ušklíbné.

„Taky to nemám rád, ale jinak léto nebude.“ Začne zpívat a Lionel si vzpomene na jiný zpěv na návsi malé vesnice. Už chce se ho optat, ale když tady stojí je tak nedotknutelný, tak vzdálený. Bojí se ho dotknout.

„Hotovo. Oslavy začnou pozdě, ale myslím si, že to nikomu nebude vadit.“

„Máš pravdu je to jiné. Víš když jsi tady tak stál bál jsem se tě.“

„Neubližím ti. Nikdy bych to nesvedl.“

„Ne ne tak to nemyslím. Jen, že jsi byl někde jinde, tak nádherný, nedotknutelný...“ nechá odeznít do ticha. Chrys se začne smát.

„Nedotknutelný? S tím jak jsi pro mně čaroval v noci? Spíš ty jsi čaroděj a pojď do postele. Nepustím tě z ní celý rok.“

„A bude ze mně sušený děda.“ Oba se začnou smát a Chrys sevře lionelovou ruku ve své. Vede ho nahoru tam kam patřil od té chvíle co ho poznal.

Dveře od věže se zavřou a přírodou projde záchvěv prvních příznaků léta. Lidé začínají rozpomínat a začínají probíhat přípravy oslavy léta. Nic nevědí o lásce i zradě a nic nevědí o čaroději a jeho pomstě. Jen v dálce...

Cink. Cink. Cink. V daleké zemi Symerii zní zvonek a vypráví příběhy. Sedněte si a ti co rozumí tiše poslouchejte další příběh, který vypráví...

Konec