30. 10. 2012
Husaři
I.
Šedý stín zkoumavě pozoruje cestu před sebou. Zvažuje, zda je dobré zaútočit nebo si nechat kořist ujít. Nakonec zvedne mordu do výšky a zavyje. Ostatní stíny se bezhlesně otočí a rozeběhnou se za svým vůdcem.
Muži na cestě se rozhlédnou, ale nebojí se, protože jsou dobře ozbrojení. Muž v čele se kolem sebe zamračeně rozhlédne. Vypadá to, že hladoví vlci se chystají někoho napadnout. Ovšem oni jejich pečínkou nebudou.
„Pane, koně jsou unavení. Měli bychom někde zastavit,“ osloví ho vozka.
„Dobře. Wladko, sem!“
„Ano, pane!“ ze zadu přicválá starší prošedivělý muž.
„Něco jsi říkal o nějakém zájezdním hostinci, jak daleko je?“
„Asi dva sáhy.“
„Koně to musí vydržet,“ zamumlá. Za ním se ozve litanie modliteb a nadávek.
„Ano, pane.“ Muž odjede dozadu k vozům. „Ještě sáh a odpočineme si!“ Z lidských úst se ozvou radostné výkřiky. Wojciech pozná, že i lidi jsou unavení, ale co má dělat, když prostě toho zloděje musí dostihnout. Krádež vzácného koně nenechá jen tak, zvláště když hopotřebuje v bitvě. Nebyl zrovna z levného kraje. Popravdě, je to jeho nejlepší kůň a hodlal na něm jet do bitvy u Vídně.
Výpravu s vozy ozařují kromě loučí, taky dvě karafy, což jen ukazuje, že je to výprava hodná bohatého šlechtice ne nějakého bezzemka. Tři plné naložené vozy koberci, náčiním i bohatě zdobenými pokrývkami. Čtyři koně volně na provaze vedou statní čeledíni.
„Tam!“ přikluše k pánovi Wladko.
„Vidím,“ suše řekne Sienawski. Pobídne koně. I ostatním vlije tenhle pohled život do žil. Za chvilku stojí před roubeným stavením se stájemi. Budovy jsou oploceny a v bráně hlídá ozbrojený hlídač. Sienawski si zatím prohlíží stavení s velkou stájí. Už chápe, proč tu je zájezdní hostinec.
Tři cesty se tu sbíhají a rozbíhají, a pokud je nejbližší městečko daleko, pak se není co divit, že tu někdo postavil stavení. Unavený pocestný se rád zastaví na slovo nebo si odpočinout a zvláště, když cestování v této době není zrovna nejlehčí.
Ihned se kolem nich vyrojí čeleď. Pacholci zastaví vozy, sami se protáhnou po dlouhé cestě. Wojciech dohlíží na koně, kteří jsou ve výpravě tím nejcennějším. Ubezpečuje se, že budou mít nejvyšší pohodlí, jaké je možné. Potom si jde prohlédnout další koně, kteří jsou tu ustájení, když si protře oči. To není možné nebo ano? Vypadá to jako jeho kůň, ale není to jeho kůň. Tenhle má bílé znaky, taky bílou lysinu, ale přísahal by, že je to jeho Alladyn.
„Hej,“ drapne klučinu za límec košile. „Čí je ten kůň?“
„Krásný, že? Pana Kamińského!“
Wojciech ho pustí. „Kde bych ho našel?“
Odfrknutí. „Kde asi, pane? V síni!“ Sienawski se sebere a hned jde k hlavní budově. Rozrazí dveře, skloní hlavu a rozhlédne se po místnosti. Hodně pocestných, ale největší ryk pochází od stolu, kde sedí šlechtic, před sebou pohár vína, na stole chléb, jídlo. Zavře dveře od místnosti, kterou osvětluje velký krb, kde se na rožni opéká divočák.
„Vítejte, velkomožný pane. Co to bude?“ ozve se úslužně hbitý malý mužík. Uklání se až k zemi. Taky na pana Sienawskieho je pohled. Čapka ze soboliny s rajčím peřím a s drahou sponou. Ani teplý plášť nedokáže zakrýt drahý tmavomodrý vyšívaný kontuš.
„Ubytování, hostinský, jídlo a pití pro mě a mou družinu!“
„Jak si přejete, velkomožný pane. Prosím sem. Můj dům je poctěn takovou návštěvou. Mohu se optat, kam se ubíráte?“ otře zástěrou dřevěný stůl.
„Ještě nevíme.“ Rozhodně své úmysly nebude vykládat nějakému kmánovi.
„Jistě, zde prosím! Hej, ženo, jídlo!“ Objeví se statná žena a vedle ní mladík s dívkou. Dívka vezme pohár, džbán a nese ho k němu.
„Kamińského znáš?“ optá se, ale podle něj to bude ten světlovlasý šlechtic v bohatém kroji.
„Jistě, velkomožný pane. Tam vedle vás.“
„Díky moc.“ Před Wojciechem je položen pohár a džbán vína. Hned ho naplní a napije se, až mu víno teče po bradě, takovou má žízeň. Rukávem si utře bradu. Takže ten Kamiński má možná jeho koně, nebo taky ne. Obvinit šlechtice z krádeže koně, to se rovná přinejmenším šarvátce, ale spíš by to skončilo u soudu. Nemůže si dovolit nechat se popotahovat po soudech. Ale kůň je vzácný, sedlo neméně. Musí je získat zpět. Kůň ho stál dvě stě červených a dalo mu hodně práce, aby ho získal. Musel přeplatit Ostrzańskieho, ale vyplatilo se to. Co se týče sedla, před verbuňkem se stavil v Jasné hoře, aby mu požehnali. Podařilo se mu získat třísku z kopí svatého Jiřího, patrona vojáků. Stála co tři vesnice, ale pokud ho ochrání, pak čert nechť vezme ty vesnice! Když bude v tom sedle, nic se mu nemůže stát. Kulka ani meč ho nezasáhnou. Koukne se ke stolu, kde hodují ti tři šlechtici, ale tamti jsou nějací bezvýznamní. Možná ho koupil? Tvář se mu rozjasní. Jednoduše se optá a bude to.
„Kuřátko, kachna, zde chleba,“ položí na stůl ošatku, v které je plátnem přikrytý chléb. Wojciech si přitáhne talíř s dozlatova opečeným kuřátkem, odtrhne stehno a začne jíst. Má hlad jako vlk, a tak zatím nechává záležitost s koněm nedořešenou. Však on mu ten šlechtic neuteče. Když je sytý, rozvalí se na lavici. Točí pohárkem a přemýšlí, jak se tomu zloději podařilo jeho koně ukrást. Zvedne se. Jde k tomu šlechtici.
„Buď zdráv, pane!“
„I vy, pane! Potřebujete snad něco?!“ optá se Kamiński, který si zamlklého šlechtice všiml už při jeho příchodu. Okamžitě ho odhadl na vojáka. Určitě jede k některé z korouhví, které se teď na jaře formují kvůli turecké hrozbě. Jejich nejjasnější pán Jan III. Sobieski vyzval všechny Poláky, aby se postavili turecké hrozbě. Na chvilku uvažoval, že by jel, ale nakonec si řekl, že nebude bláznit v nějaké válce, když má tady doma tolik práce.
„Chtěl jsem se vás, pane, optat se na toho pěkného ryzáka se znaky. Máte ho už dlouho?“ Bude si myslet, že ho chce koupit. Dal by ruku do ohně, že je to jeho Alladyn.
„Děkuji. Jsem rád, že se vám líbí,“ řekne chladně. Kdo je to? I v tom chabém světle vypadá pěkně, dokonce by řekl, že až nebezpečně krásně. Nebýt toho, že má zrovna menší práci, tak by určitě zauvažoval o něčem víc.
Sienawski překvapeně pozoruje chladné šedé oči. „Připadá mi, jako bych ho odněkud znal.“
Jan prudce vstane, až těžký stůl se překlopí a s ním i jídlo a pití. Poloprázdné poháry se rozkutálejí po podlaze, ale všichni už jsou z jejich dosahu. Okamžitě je ticho. Jeho pravice se dotkne šavle. „Tím chcete říct co?“ optá se výhružně.
„Jen to, že je mi ten kůň povědomý, nic víc,“ ale taky položí ruku na šavli.
„Koupil jsem ho v Rzeszowě od žida. Stál mě sto červených a mohu to dokázat. Mám stvrzenku,“ čímž znejistí pana Wojciecha. Mluví pravdu nebo lže?
Nikdo se do jejich sporu neplete, spíš jim zvětší prostor, aby někdo nepřišel k úhoně. Oba dva se měří pohledy. Pan Wojciech nemůže uvěřit tomu, že se dal zaplést do šarvátky. Jako velitel oddílu to přísně zakázal a teď to sám provedl.
Dovnitř vpadne jeho šafář Wladko, kterého vzal s sebou, protože se výborně vyzná v palných zbraních, ale i léčení. Už je starší a něco viděl. „Pane, váš kůň… Omlouvám se,“ řekne, když vidí svého pána s napůl vytaženou šavlí.
„Tak začnou nebo ne?“ optá se tlustý šlechtic s pivem před sebou. Jednou rukou si nakrucuje knír, druhou má na stehně. Jedině on se jim neuhnul. „Pánové, jestli to chcete vyřešit bitkou, co tak venku,“ navrhne jim. „Paní domu by měla problémy s úklidem!“ zazubí se a plácne dívku, co tu roznáší, přes zadek, až vykvikne. Mlsně se po ní podívá, ale ta ho přetáhne tácem po hlavě. Šlechtic se rozesměje.
„Kdo jste, pane?“
„Cziechanowski z Jodłowe a vy pánové? Je dobré vědět jméno toho druhého, když se chcete pošavlovat!“
„Kamiński z Birczy,“ řekne chladně. Moc se mu nechce tu hezkou tvář poznamenat, ale nenechá své jméno vláčet špínou!
„Sienawski z Brzeżan.“
Pan Jan přimhouří oči. Slavný a bohatý rod. Jestli je to jeho kůň… usměje se. „Tak pojďme, pane. Podíváme se, zda je to váš kůň.“
„Dobrá řeč, mladíku. Půjdu taky, aby nedošlo k mýlce.“ Mohutný šlechtic vstane a jde za nimi. Kamiński se venku podívá na vozy, které tu dřív nebyly. Ten šlechtic má pravdu; toho koně ukradl téhle výpravě, ale může to dokázat?
„Krásný tarpan!“ pronese Cziechanowski. Nakroutí si knír. „Takový, co dovede jít celý den, potom jít do bitvy a ještě stíhat Turky!“
„Přesně tak, pane. Je vidět, že se vyznáte.“
„Jistěže. Staré zranění mi nedovolí s vámi harcovat, ale i tak se vyberu aspoň do Krakowa podívat se na vojsko našeho krále. Samozřejmě ty psy pobijeme.“
„Jistěže zvítězíme. Není mocnější armády než polské!“ přitaká Sienawski. Oči mu zajiskří, protože on sám jako velitel husarské korouhve prince Alexandra věří, že vyhrají. Jenže… „Písk!“ Kůň otočí hlavu a lísá se k němu.
„Vypadá to, pane, že jste zle nakoupil!“ zasměje se Cziechanowski. „Nu, pane, musíte koně vrátit!“
„I cholera!“ Pan Jan mrští čepici s drahým kamenem o zem. „Omlouvám se vám, pane, že jsem vám nevěřil. Tolik peněz jsem dal. Hned ráno odjedu do Rzeszowa, abych získal své peníze zpět. Přisahám při všem, co je mi svaté, že jsem netušil, že je to váš kůň.“
„Jsem rád, že jsem ho našel. Je to můj nejlepší kůň. Museli ho nějakým způsobem nabarvit, ale jeho bych poznal všude. Sám jsem ho cvičil.“
„Pojďme to zapít, vzácní pánové! Je škoda zůstat venku v noci, když ve světnici je tak útulno.“
Pan Jan si vzpomene, jak toho koně osobně natíral. A je to v pekle. Podívá se na Cziechanowského. Toho mu taky byl čert dlužen! Ihned se pokřižuje.
„To chce něco lepšího, než to, co tu má tenhle chudák!“ mrkne na Wojciecha.
Ten uvidí pacholka. „Hej, ty tam přines mé nejlepší víno!“
„Ano, pane.“
„Na zdraví mého přítele!“ zahřmí Kamiński, kterému se šlechtic náramně zalíbil. Má nejen dobré koně, ale i výborné víno a sám nevypadá špatně. Jen je škoda, že je voják!
„Na zdraví Polska! Nechť našim šavlím dodá Bůh sílu!“
Vždyť jsem to říkal. S vojáky se nedá mluvit, ale příjemná společnost pana Wojciecha otupila nechuť pana Jana k stavu vojenskému tak, že začal přemýšlet, že by nebylo špatné si zatancovat taneček s Turky u Vídně.
„Pane, vstupte k nám do korouhve!“ nabídne mu rozjařený Wojciech. Takového druha by rád uvítal.
Jan si přiťukne malvazem. Zhluboka se napije, pak pohárem třískne o stůl, až nadskočí cínové talíře. „A proč ne? Ke slávě boží a Polska bych mohl.“
„Jistě půjdeš do války!“
Jan se usměje. „Jistěže,“ pronese nadšeně pod vlivem výborného malvazu. „Ty nevěřící psy rozneseme na šavlích. S tebou po boku, pane, bychom stačili na celou armádu jen my dva.“
„Určitě, určitě! V boji je každá šavle dobrá a dobrý druh je vzácnější než kůň!“ pátravě se zadívá na pana Jana. Je hezký, povzdechne si.
„Co vzdycháte jak panna před svatební noci?“ zahřmí Cziechanowski, který si toho ihned všimne i přes ty džbánky, co má v sobě.
„Ale nic. Pijme!“
„Pijme. Na Polsko!“
„Na krále!“ přípitek stíhá přípitek. Jeden pohár se zaměňuje za druhý a džbány se střídají tak rychle, že oko to nedovede zachytit, když panu Wojciechowi klesne hlava na stůl.
„A je po něm,“ řekne kalným zrakem Cziechanowski. „Tohle je pitka jak za stara. Člověk si připomíná staré dobré časy, kdy jezdil, až měl boule na zadku, a každý den tekla červená. Byla to tvrdá práce v Božím jménu, ne co dnes. Na krále!“
Kamiński jen slabě opilý vezme celý džbán a pije! Kolem něho se ozvou halekavé výkřiky, potom ryk. Víno mu teče po bradě na prsa, ale džbán naklání stále víc a víc. Potom jím bouchne o stůl a zařve. Pak se zadívá na pana Wojciecha. „Vida, nevydržel,“ zamumlá. Zhluboka se nadechne. „Nu což, je to škoda.“ Protřepe hlavu. Bude muset jet. Vstane, zapotácí se, ale udrží se na nohou.
„Jaroslawe!“ zahaleká.
„Ano pane?“ odněkud přiběhne statný chlapík s klobásou v ruce.
„Vodu!“ poručí. Jde ven, svlékne se do půli těla, čeká. Pacholek přinese vědro studené vody a vylije mu ji na hlavu. Jan potřese hlavou. „Více!“ Jaroslaw to zopakuje ještě dvakrát, když ho zarazí zvednutá ruka. „Dost.“ Obleče se, na hlavu si dá čapku s drahým kamenem a sokolím pérem. Vejde do hospody. Jde k panu Wojciechovi. Nadzvedne mu hlavu, pak ji jemně položí.
„Hej, pane, co platit?“ zaskřehotá hostinský.
Jan se ušklíbne. „Platit bude on!“
„Ale!“
„Námitky?“
„Ne…“
„Výborně. Odjíždíme!“ Z kouta se zvednou tři zarostlí muži ve vlčích kožešinách. Každý nakrčí nos, když kolem nich projdou, ale nikdo ani nešpitne. Vyběhnou z hospody. Za nimi pan Jan. Svítá a slunce začíná probleskovat mezi stromy. Hlavou se mu mihne, že bude krásný den.
„Pane, ten kůň…,“ Jaroslaw nedokončí, leč pokorně a se strachem čeká, co bude dál.
„Hlupáku,“ zahučí. „Bereme ho taky! Takového koně je škoda nechat do války. U nás mu bude dobře,“ řekne milostivě. Vyhoupne se na černou klisnu, která směle konkuruje ryzákovi, kterého před dvěma dny ukradl. Koník se mu náramně zalíbil a sedlo, které měl na sobě, taky. To se teď veze na voze, ale s koníkem má velké plány. Možná by ho mohl někomu i výhodně prodat, ale ještě se uvidí. Takový tarpan má teď v době války cenu ne dvě stě zlatých, ale klidně i tři sta červených zlatých. Rozhodně na tom vydělá a ten šlechtic, i když je hezký, si bude muset koně obstarat jinde. Život je krutý.
„Buď zdráv!“ rozloučí se Sienawskim a pobídne klisničku. Výprava zmizí z rozcestí. Hospoda se pohrouží do ticha, protože teprve nastává ráno a všichni jsou více či méně opilí.
Tmavou nízkou místnosti se ozývá chrapot a funění mnoha lidí, kteří v noci nezvládli odejít na lůžka. Šlechtic za stolem se pohne. Nejdřív hlava, pak zbytek těla. Zaúpí bolestí, protože má pocit, že místnost plave a v hlavě mu někdo bubnuje.
„Bože!“
„Neber, synu, Boží jméno nadarmo.“
„Sto otčenášů,“ zamumlá jako odpověď Sienawski. „Je mi hrozně.“ Vstane, zapotácí se. Myšlenky má upřené jen k jednomu: Jak se zbavit bolestí hlavy.
„Hej, víno sem!“ zařve Cziechanowski. „Pane, čerta musíte vyhánět čertem!“ pokřižuje se. Ale Wojciech nemá chuť zapíjet bolest dalším vínem. Vypotácí se ven a přikryje si oči, jak mu do nich uhodí ranní sluníčko. Na dvoře se popelí slepice, nějaký čeledín provádí koně. Nedaleko jsou jeho vozy.
„Wladku!“
„Ano, pane?“ přiblíží se k němu šafář také značně pobledlý, jak večer zapíjel službu králi i svému pánovi.
„Vodu!“ Jde ke studni, kde nastaví krk a hlavu. Wladko s hekáním vezme plný džber vody a vylije ho na něj. „Víc!“ zavrčí.
Wladko pokrčí rameny, nabere další a lije. Zopakuje to třikrát, než se Wojciech zvedne. „Je mi lépe. Pojedeme. Korouhev čeká. Za dva týdny máme být v Krakowě.“
„Bude to jen tak, pane.“
„Já vím!“ utrhne se. Převlékne si kontuš, aby vypadal co k čemu.
„Pane…“
„Co je?“
Wladko se přikrčí. Pán nemá dobrou náladu a bude ji mít ještě horší. „Kůň, Alladyn, on…“
„Co je s ním?“ vyjede. Pak si vzpomene na večer. Na šlechtice jak se… Kamiński odněkud ze Lwowa, měli tam statky, ale jsou zabrané a na jihu, aspoň to povídal, ale ta první vesnice mu vymizela z paměti. Pak se trochu napili, povídali o válce, o králi i dalších věcech veřejných. Ten tlustý šlechtic vzpomínal na Zbaraž a další slavná vítězství. K dobrému dával rady, jak prolít co nejvíce krve pro slávu Panenky Marie a Polska. Pak si nevzpomíná na nic.
„On tam není,“ vysouká ze sebe ustrašeně.
Sienawski zkamení, ruka mu sjede k šavli…
„Pane, a co platit?“ ozve se vedle něj pokorně.
„Platit?“ Stočí zrak na hospodského. Odepne si od pasu váček a hodí mu ho. „Neotravuj!“ Hospodský i s váčkem zmizí jako pára nad hrncem. Vzteklý Wojciech jde do stáje. Prohledá ji celou, nakoukne do každého kouta, ale rumak nikde.
„Zatraceně!“
„Stalo se něco, pane Sienawski?“ ozve se Cziechanowski, který vyšel i se džbánem vína z hospody. Mohutně si přihne.
„Znáš toho šlechtice, toho zloděje?“ skřípá zuby.
„Kamińského?“
„Ano.“
„Kdeže, viděl jsem ho poprvé, ale optej se pacholků, možná ho budou znát.“
Wojciech vzteky chytí prvního pacholka za vestu. Zatřepe s ním, až mu spadne ubohá čapka. „Kde je Kamiński?“
„Netuším, pane,“ vykoktá ze sebe. „Hned z rána, ještě slunce nevyšlo, odjel i s ostatními.“
„Kam?“
„Nevím, pane. Snad tam nebo tam…,“ řekne odvážně, jak vycítí, že mu šlechtic neublíží.
„Pět zlatých tomu, kdo mi to řekne!“ povzdechne si, když se kolem něj seběhne chasa a každý vykřikuje něco jiného. Cziechanowski se směje, až se mu natřásá pupek. Jednou rukou si hladí knír.
„Vidím, pane, že máte problém.“
Wojciech ztuhne, přimhouří oči. „Buď zdráv!“
„Kam pospícháš?!“
„Za koněm…“
„Hodně štěstí, pane!“ křikne za ním. „Dávejte pozor na vlky! Letos je jich mraky!“ zasměje se a zaleze dovnitř, rozhodnutý, že to víno přece jen není tak špatné.
Wojciech se zatím rozhodne pro cestu do Niebylec. Chvilku zvažuje, zda nepojede sám, bez výpravy, ale nakonec ji bere s sebou. Sotva se drží, jak je vzteklý a nejraději by někoho bil. Lidé z jeho výpravy pokukují po mladém pánovi. Ten jeho stav nevěstí nic dobrého pro toho druhého.
„Pane?“
„Co je?“
„Andrej povídá, že touhle cestou dlouho nikdo nejel.“
„Jak to ví?“
„Je to lovec, pane. Vyrůstal V Bělověžských pralesích a v stopách se vyzná jak nikdo druhý.“
„Ach tak. Dobře. Vracíme se!“ V tu chvílí se rozhodne. „Wladko!“
„Ano, pane.“
Wojciech to ještě zvažuje, ale potom se rozhodne. Takhle by se nikam nedostal. „Pojedeš do Krakowa přes Rzeszów. Tam na mě počkáš u pana Alexandra.“
„Rozkaz. Nechcete sebou vzít aspoň pacholka? Nebo Andreje?“
„Dobře, jenom jeho. Ostatní ať hlídají povozy a hlavně koně.“
„Jak poroučíte, pane. Budeme je chránit vlastním životem.“ Wojciech nic neřekne. Když dojedou opět k hospodě, pan Wojciech s Andrejem, který jede na statné kobyle, se dá k Babicím. Jsou tu stopy jak koní, tak povozů. Doufá, že na něj brzy narazí, proto koně v žádném případě nešetří, ale uplyne poledne a nikde nic. Zastaví. Stopy tu jsou, to vidí i jeho oko, ale proč je tedy nemohou dohonit? Jedině, že by se dali třetí cestou a to k Strzyżówu. Opět se vracet? Zneklidněně se podívá na nebe. Za chvilku vyjde měsíc, ale nechat koně tomu holomkovi? Ve jménu božím, to ze sebe raději stáhne kůži!
„Vracíme se.“
„Ano, pane.“ Obrátí koně a opět je ženou cestou, kterou přijeli. Pozdě večer Wojciech zpozoruje na koních únavu. Přespat opět v hospodě, která je v nedohlednu? Nechce se mu tam vracet bez koně. Zkrátit cestu? Les může být nebezpečný. Musí se rozhodnout.
„Andreji, zkrátíme si cestu přes les.“
„Ale pane, co vlci?“ zaúpí, ale Wojciech neposlouchá a stočí klisnu do lesa. Tmavé stíny je obklopí, dýchne na ně vlhko a zima. Otřese se, ale jede dál.
„Bez světla, to je nerozum,“ mumlá si Andrej s připravenou pistolí, kterou mu dal pan Wojciech. Rozhlíží se kolem sebe, jako by za každým rohem číhalo strašidlo. Pokřižuje se. Ze rtů mu sklouznou nešpory. I Wojciech se k němu přidá, když se najednou ozve táhlé vytí.
„Vlci, pane.“
Wojciech si vynadá. Na rovné cestě by mohli pustit koním uzdu, ale tady? Budou se muset bránit. Vytáhne ze sedlové brašny druhou pistoli. Neměl si krátit cestu, ale mohl vědět, že je budou sledovat vlci?
„Jsou hladoví,“ přidá k tomu další poznatek Andrej. Jako by to nevěděl, ale musí v cestě pokračovat. Nedá se s tím nic dělat. Rád by teď byl na cestě do Krakowa, ale zdolá vlky a najde toho kmána, který mu sebral jeho drahocenného koně se sedlem. Rozhlíží se kolem sebe, když uvidí šedý stín a oči, které se na něj dívají zpoza stromu. Tam je. Andrej se začne nahlas modlit, ale neopomene párkrát jadrně zaklít. Wojciech pobídne klisnu do klusu a nechá ji, aby běžela sama. Klisna, jako by cítila, že jí jde o krk, přidá a proplétá se mezi stromy. Přesto se za nimi táhne smečka vlků, která jakoby zvažovala, zda má zaútočit.
„Panenko Maria, chraň nás!“ vykřikne Andrej, když kolem něj proletí vlk s vyceněnými zuby. Pažbou pistole ho bouchne přes mordu, až zaskučí. Wojciech vystřelí. „Běžíme, nech koni vůli.“ Věří svým koním jako nikdy v životě. Jestli je nezachrání oni, pak už asi nic.
„Pane, světlo!“ vykřikne Andrej. „Nalevo!“
„Co tu blábolíš? V lese?“
„Ale tam bylo!“ Andrej stočí klisnu k světlu. Měl pravdu! Je to spíš dvorec než nějaká vesnice, ale světlo v ní je, což znamená, že tam jsou i lidé. Wojciech za ním. Otočí se, ale stíny se zastavily. Vůdce je pozoruje svýma žlutýma očima. Otevře mordu, sklapne ji, pak ale zvedne hlavu a mohutně zavyje. Ještě jednou, ale smečka už ztratila o svou kořist zájem a rozeběhne se hledat dostupnější. Wojciech jde k zavřeným vratům.
„Kdo je tam?! Stůjte nebo střelím!“ ozve se.
„Pocestní. Vlci nás napadli, otevřete!“
„Panenko Maria! Hej, Bogdane, řekni pánovi, že jsou tu pocestní!“ křikne na klučinu, který se tu i přes pozdní noc motal. Ten odběhne k hlavnímu domu.
„Co se děje?“ ozve se z domu hlas.
„Pocestní, napadli je vlci.“
„Pusť je do domu, ty hlupáku! Na co čekáš!“ Jan je rozzloben. Bože, proč tam vlastně je? Jde k vratům. „Vítejt…Ou.“
„Kamiński! Braň se!“ Sienawski sjede z klisny jako blesk, vytasí šavli a postaví se do střehu.
„Zatraceně,“ zamumlá Jan. Kde ten se tu objevil? Myslel, že stopy zahladili dokonale. Nedá se nic dělat. Z tohohle se nevyvleče. Ihned je mu podaná šavle, prostor je osvětlen vším možným. Jan jen v županu zkusmo švihne šavlí.
Chasa stojí kolem mužů. Někteří se křižují, ale většina se zvědavě dívá na druhého muže, který sem přibyl tak pozdě. Ženy s šátky kolem ramen, muži často jen v kalhotách je tiše sledují, aniž by se snažili do souboje vmísit.
Je silný, pomyslí si Kamiński, když schytá první ránu. I obratný víc, než by čekal. Cvičili ho dobří mistři, pomyslí si s jiskrou v oku. Útočí uvážlivě, přesněji a šikovněji, než ti, s kterými se dosud setkal.
Sienawski je udivený obratnostní protivníka. Pohrává si se mnou jako kočka s myší, ale nevzdá se tak snadno. Zaútočí složitými údery, ale jsou lehce odraženy. „Je mi čest s vámi bojovat. Měl jste dobrého učitele,“ vysekne mu poklonu Sienawski.
„Děkuji. Strýček mě učil,“ řekne Kamiński, ale v duchu se zaraduje. Prvním důvodem je pochvala, od tak dobrého protivníka jakým je tento šlechtic, druhým to, že spolu mluví. Mluvit při souboji na život a na smrt, to je známka dobrého vychování. Sebedůvěra v něm ještě stoupne.
Sienawskiemu stačí jen pár dalších seků, aby uznal protivníkovu převahu, ale v duši se raduje z toho cvičení, které spíš začalo připomínat šermířské cvičení než opravdový souboj. I Kamiński si s jiskrou v oku vychutnává souboj. Dřív to byly spíš šarvátky, než souboj s opravdovým protivníkem.
Pan Wojciech si uvědomí, že ho jeho protivník chce nejdříve vyzkoušet, než zaútočí plnou sílou. Potěšení ze souboje se vytratilo a stále zuřivěji útočí. Kamiński se ušklíbne, uskočí při klamném výpadu a řekne: „Zásah, urozený pane.“
Sienawski ucítí podivné mrazení, ale ignoruje to. „Nic mi není, pokračujeme.“ Sotva udělá další výpad, špička protivníkovy šavle mu protne líc. Pan Jan uskočí podruhé. Jeho oči se smutně dívají na tvář. Přísahal si, že mu neublíží, ale když je tak nemožně tvrdohlavý. Tuhle ránu snad už uzná a přestane útočit.
„Krvácíte,“ upozorní ho.
„To nic není.“
Pan Jan se usměje. „Chvála Bohu, že vám nic není, ale já mám boje dost. Co kdybychom to, urozený pane, nechali a podali si ruce k smíru?“
Sienawski ještě vzteklý, že ho tu našel, i z toho, že prohrál, zavrtí hlavou. „Jedině, když mi vrátíte Alladyna.“
„Alladyn se jmenuje? Pěkné jméno pro krásného koně. Je váš, když jste ho objevil. Přisahám při Panence Marii, stačí?“
Pan Wojciech skloní šavli. Tuhle přísahu by se nikdo neodvážil porušit. „Stačí.“ Dotkne se tváře. Na ruce mu ulpí krev. Pak si všimne i rozťatého rukávu. Dopadl bídně. Najednou uslyší mohutný hlas, který si prozpěvuje.
Szła dziewczyna koło młyna robić jej się nie
chce i spogląda na słoneczko…
(Šla dívčina kolem mlýna, pracovat se jej nechce a patří na sluníčko…)
„Ho ho, tak jsem přijel pozdě!“ ozve se od brány místo písničky. Chasa i Kamiński se Sienawskim se otočí k hlasu. Na statném ryzákovi sedí tlustý šlechtic z hospody.
Pan Jan si povzdechne. „Vítej, strýčku. Nemůžeš aspoň teď odložit láhev?“
„Cože? Nemohu, můj milý, protože to je moje potěšení.“ Sleze z koně. Až teď je vidět, že trochu kulhá. „Tak jste mého synovce našel?“
„Našel, urozený pane, ale jak tak koukám, doběhl jste mě.“
Ten mávne rukou. „Krvácíte. Hej, co tu lelkujete! Postarejte se o urozeného pana a jídlo a pití. Tak bude to, chaso líná?“
„Snad to stačilo, ne strýčku?“
Ten si nakroutí knír. „Kdepak, teprve to začíná. Kdo jste, pane? Voják?“
„Z korouhve prince Alexandra,“ pronese těžce pan Wojciech, na kterého dolehnou zranění. Vejde do světnice, kterou osvětluje oheň z krbu. Je posazen na lavici vystlanou medvědími kožešinami. Za chvilku vstoupí starý muž. Za ním důstojně oblečená starší žena, která nese mísu a plátno.
„Co ty tady, starouši?“obrátí se Cziechanowski na důstojného kněze.
„Přijel jsem se podívat na svého synovce, ty neznabohu. Promiňte nám, urozený pane, za takové přivítání. V mládí jsem se snažil do svého synovce vtlouct něco z mravů, ale vidíte, jak to dopadlo. Místo knihy s latinou jsem mu to měl vtloukat do hlavy polenem.“
„Ale strýčku, měl jsi to udělat, možná bych se naučil, jak se klanět!“ Kamiński jim vysekne dokonalou poklonu, jako by byl v magnátském domě.
Pan Wojciech si toho muže se zájem prohlíží. Je oděný do černé kutny převázané silným provazem. Žena mezitím položí na stůl mísu s vodou a další věci. Pak odejde. „Jane, sundej pavučiny. To je nejlepší lék. Ne, ta tvoje kořalka.“
„Cha, sám jsi ji pil.“ Ale řekne to mírně, uctivě, protože sám nejednou využil jeho léčitelského umu.
„Omluvte mě, ještě jsem se nepředstavil. Jmenuji se Cziechanowski a tohle je můj bratr.“
„To vy jste učili, zde pana kavalíra, umění šermířskému?“
„Měli jsme tu čest. Kdysi dávno jsme jezdili se Skrzetuskim, dokonce s panem Wołodyjowskim. To byli šermíři, ne jako ti dnešní mladíci. Ledacos jsme se přiučili, ale po válkách jsem toho měl dost a rozhodl jsem se pro boží povolání. V zimě, kdy je moje království pod sněhem, přebývám zde u svého synovce.“
„Rozumím.“ Wojciech se nechá ošetřit. Jan stojí u krbu ozařovaný světlem z ohně a mlčky se dívá, jak jeho příbuzní ošetřují zraněného.
„Zůstaňte tu, pane, dva tři dny, než se vám rána zahojí,“ nabídne mu. Přejde k stolku, nalije do stříbrného poháru horké víno.
„Musím do Rzeszowa, kde mě budou čekat. Pak musím zamířit do Krakowa. Jistě, pane, pojedete taky.“ Všichni v jizbě ztichnou. Pan Wojciech rychle pochopí, že se dotkl citlivého tématu.
„Ne, bohužel nejedu.“
Sienawski se zarazí nad hrubým tónem. Až dosud, i když bojovali, byl milý, ale teď je studený jak psí čumák.
„Měl bys tam jet!“ bouchne zničehonic Cziechanowski do stolu. „Ve jménu Boha a Polska.“
„Nemám zájem a už o tom mlč!“
Cziechanowski sevře rty, ale mlčí.
„Myslím, že to je na Janovi, bratře,“ řekne mírným tónem kněz.
„Já vím, ale jde o slávu, peníze a boj! Musíme ty nevěřící psy mlátit, vyhnat z Evropy! Jsou jak kobylky. Kam se hnou, tam sedm let tráva neroste. Jen si vzpomeňte na Zbaraž a další města. Tam jsme je dokázali porazit. Tady to dokážeme taky. Nebudou se roztahovat na křesťanské půdě!“
„Takového šermíře by uvítala každá jednotka,“ řekne Sienawski s upřeným pohledem na pana Jana. Župan i s kontušem má stáhnutý k pasu a kněz mu zrovna ovazuje rámě.
Jan sklouzne pohledem na jeho hruď, pak se zadívá do smělých očí. Jsou plné žáru, že by roztavily i ocel. Slabě si povzdechne. Jít do války? Kvůli němu bych šel, usoudí. Kdyby… ano s ním jako se svým druhem po boku by šel bez váhání, ale je to jen zbožné přání.
„Můžete jí hýbat, ctěný pane? Nerad bych, aby vám něco bránilo v boji.“
„Výborně. Vyznáte se v ošetřování.“
„Za války člověk ledacos pochytí a ran člověk za tu dobu schytal nespočet. Každá jizva je připomínkou boje a ztracených lidských životů.“
„A vítězství,“ dodá nadšeně Cziechanowski.
„Taky proher,“ řekne umanutě Jan. „Nechme toho. Náš host je určitě unavený, strýčku. Vyspěte se. Ráno moudřejší večera.“
Starý šlechtic se rozřehtá. „Už je skoro ráno, Jane, ale máš pravdu. Trocha spánku neuškodí.“ Kamiński místo, aby někomu přikázal, aby ukázal panu Wojciechowi lůžko, s ním jde sám. V ruce drží zapálenou svíčku, kterou chrání před průvanem. Otevře dveře do přepychového pokoje s velkou postelí pokrytou vlčími kožešinami.
„Zde, urozený pane, spočiňte a odpočiňte si.“
„Děkuji.“ Zaváhá, protože by se rád vyptal na tolik věcí, ale nechce se vtírat do soukromí svého hostitele.
„Spěte, vzácný pane. Mohu vědět, jak se jmenujte?“
Wojciech se usměje. Jeho už zná. „Wojciech Sienawski z Brzeżan.“
Jan se usměje, opět sklouzne pohledem k jeho hrudi a ještě níž. Lákavé soustíčko, říká si. „Dobrou noc, pane.“
„Vám taky.“ Jan za sebou zavře dveře. Jde do hlavní místnosti. Nikoho tam nečeká, ale na lavici se rozvaluje jeho strýček.
„Tak co mi chceš, ctěný strýčku?“
Šlechtic se bouchne do kolena. „Měl bys odjet, Jane. Pořád jsi tady. K čemu jsem tě všemu naučil? Nic z fechtování jsem ti nezatajil.“
„To je snad moje správa. Já jsem tu stále doma, pamatuj si to!“
Cziechanowski zmlkne. „Je to snad proto, že tvůj otec…“
„Ne! Dost!“
„Tak dobře. Jak chceš.“ Vstane a jde do své světnice. Za dveřmi ho čeká jeho bratr.
„Tak co?“
„Je tvrdohlavější než mezek. Bůh žehnej jeho matce, ale vtloukla mu do hlavy nesprávné názory.“
„To proto, že nebyla odtud, z Polska“ zamumlá.
Jan osamí. Nalije si z broušené karafy víno. Chvilku se na ně dívá, pak je vypije. Nechce myslet na matku, na otce, ani na to, proč nejede do války, když už v zimě král vyhlásil verbuňk, a to ještě nebyla podepsána smlouva s císařem. Chce myslet na toho pěkného vojáčka, který ho nějakým zázrakem našel. Jestli to nebyla náhoda, tak to byl osud. Mrští křišťálovou skleničkou do krbu. Zajde k němu. Chce ho vidět. Vyrazí k jeho komnatě.
Dojde k ní, otevře dveře. Svíčka ještě nezhasla, takže místnost je osvětlená. Na křesle je odložený kontuš i župan. Přijde k němu a několik minut se dívá do jeho tváře, aniž by na cokoliv myslel, jenom ho vnímá. Spí a nediví se, protože jestli je od rána na nohou a utíkal před vlky… Zde se usměje. Natáhne ruku a mazlivě mu přejede tvář. Musí si přiznat, že po dlouhé době ho upoutal nějaký muž.
Většinou si žije jen pro sebe, občas vyhledá nějakou zábavu, ale tenhle vojáček, to je něco jiného. Snad proto mu toho koně ukradl podruhé. Když teď na to myslí, tak toužil po tom, aby ho našel. Začne ho systematicky hladit, aniž by uvažoval, co by řekl, kdyby se probudil.
Wojciech něco ucítí, ale je mu dobře, tak to nechává být. Pak ale otevře oči. Trochu šokovaně se dívá do tváře svého hostitele. Prudce vstane. Jan si sedne na lůžko. Zálibně si ho prohlíží. Klidně natáhne ruku a pohladí ho po rtech, sjede dolů po krku až na hruď, kde obkrouží jednu bradavku. Ruka sklouzne po břichu ke klínu, když ho pevná ruka zastaví.
„Dost! Co to děláte?“
Jan klidně odpoví. „Nic, urozený pane. Jen to, co ti nevadí.“ Nakloní se a políbí ty přísné rty. Když si vzpomene, jak byl rozezlený a rty byly sevřeny těsně u sebe, má chuť vidět je lačné.
„Nech toho!“ přikáže.
Jan přestane. Vykroutí mu ruku. Oba sedí proti sobě, dívají se na sebe, a pak ani jeden netuší, co se vlastně stalo, ale polibek je tak prudký, až o sebe narazí zuby. Nevybíravě se o sebe třou a snaží se dosáhnout uvolnění. Pokrývka je odhozena, oblečení serváno nehledě na drahé materiály, ze kterých bylo ušito.
Jan se zasměje, když hledí na jeho vztyčený úd. Vezme ho do úst, zatímco Wojciech rozkošnicky zvrátí hlavu. Zavře oči a vychutnává teplé rty. Pak vyvrcholí. Na chvilku vášeň pomine, ale jakmile uvidí, že si jeho milenec tře úd sám, tak ho odstrčí a povalí na bílé pokrývky. Vezme ho do úst a doslova se jím kochá. Když vyvrcholí, má pocit, že i on s ním vyvrcholil. Pak na sobě jen leží a vnímají svá teplá těla.
„Je mi dobře.“ V tom svíčka zhasne a jizba se ponoří do tmy. Už nevidí jeho obličej, ale cítí jeho tělo. Začne ho dlouhými tahy hladit; každé objevené místečko líbat. Po tmě se učí, co se nestihl naučit ve světle svíčky. Uvědomí si, že jsou opět vzrušení, ale tentokrát se na sebe nevrhnou divoce jako poprvé, ale vychutnávají svá těla, toho druhého i rozkoše, kterou si dávají.
Dlouhé hlazení střídá krátké, mazlivé polibky s ostrými kousnutým nebo zaťatými prsty. Hledají místa, která toho druhého vzrušují, a když je najdou, prodlévají na nich tak dlouho, dokud se jim to líbí.
Místnosti se vznáší prudké oddechování, pach pižma a občasné krátké zavrčení nebo povzdechy. Až po dlouhé době vedle sebe leží a pozorují, jak noční obloha pomalu ustupuje světlu a rozjasňuje se.
Polibek na rty Wojciecha. „Budu muset jít. Zůstaň tu tak den, dva dny nebo nejezdi vůbec!“ navrhne mu Jan.
„Nemohu, ale vrátím se, jakmile bude po vojně.“
„A po ní přijde další a další a jednou se mi nevrátíš,“ řekne hořce. Posadí se. Wojciech ho pohladí po zádech, políbí mezi lopatky. Ještě nikdy nepoznal takovou rozkoš ani takové uvolnění smyslů. „Ruka je v pořádku?“
„Je. Taková je matička vojna a já jsem se jí upsal.“
„Můžeš odejít.“
„Nejde to, jsem velitelem oddílu. Pojeď se mnou,“ naléhá na něj. Jan vstane. Nahé tělo se objeví jako černá silueta proti šerému dni. Otočí se k svému milenci. Budou se muset rozloučit. Sebere svůj oděv. Natáhne kalhoty a zbytek nechá být. Boty vezme do ruky. „Nepojedeš.“
Jan neodpoví a vyjde z místnosti. Jde k svému pokoji, když potká strýčka, který ho přeběhne pohledem, ale nic neřekne.
Wojciech si lehne nazpět. Olízne si rty. Má na nich Janovu chuť. Líbí se mu, ale proč se tak brání službě? Jedna vojna, co to je? Mohli by být spolu. Odjedu, rozhodne se. Nemá cenu tu být a prodlužovat rozkoš ze spojení. Bude lepší, když odjede. I tak to do Krakowa sotva stihne. Zavře oči a po probděné noci usne, jako když ho do vody hodí.
Vstane až pozdě odpoledne. Na nádvoří se optá.
„Hej, kde je pan Jan?“
„Ve stájích, urozený pane.“ Ukáže mu směr, kterým se má vydat. Uvnitř prostorné stáje, jaká se jen tak nevidí, hvízdne obdivem nad koňmi, kteří tu jsou ustájeni. To potěší pana Jana, kterému leží koňské blaho na srdci víc, než lidské.
„Vítejte v mé stáji, vzácný pane.“
„Nádherní koně.“
„Děkuji.“ Neřekne, že k němu často trefili, když si je různě po Polsku přivlastnil, ale k čertu, tady se mají dobře. „Tenhle je váš.“ Neomlouvá se, nic takového.
Sienawski přemýšlí, co vlastně pan Jan dělá. Dvůr je bohatý, to vidí hned, ale podle koní odhaduje, že s nimi handluje na všelijaký způsob. Ovšem v těch koních je menší bohatství.
„Co říkáte téhle?“ Poklepe klisně po zadku.
„Je nádherná, ale to všichni koně,“ popravdě mu polichotí. Ti koně by se dobře vyjímali i na královském dvoře.
„Jmenuje se Dworzanka a je matkou několika mých nejlepších koní. Viď?“ Pan Wojciech sleduje jeho ruku, která teď laská koně, ale v noci laskala jeho tělo. Je jemná a koně, jak je vidno, mají svého pána rádi. „Nesnáším, když je kůň zabíjen,“ pronese tiše s vráskou na čele.
Je to snad vysvětlení jeho neochoty jít do války?
„Ale pojďme na oběd. Kdy hodláte vyrazit, urozený pane?“ vyjdou na světlo. Kolem je ruch, který je obvyklý pro velký panský dvůr.
„Pěkné zboží.“
Jan se rozhlédne po dvoře. „Mám jich několik, hlavně u Kyjova, trochu u Lwówa a nějaký menší statek nahoře, ale většina teď nic nenese, ale žije se mi dobře.“ Byl by nerad, kdyby odjížděl, ale má pocit, že se rozhodl tu nezůstávat, což ho mrzí. Noc byla překrásná. Rád by s ním strávil delší dobu, přestože je to vojáček. Ale hezký, našeptává mu jeho druhé, hříšné já.
„Hned.“
„K čertu!“
„Sto otčenášů, Jane.“
„Kněz Cziechanowski!“ Oba dva pokleknou a on jim položí ruce na hlavu. „Bůh tě provázej na tvé cestě za Boží slávou.“
„Děkuji.“ Oba vstanou.
„Zůstaňte tu na oběd,“ snaží se ho přemluvit pan Jan.
„Má pravdu. Kam byste v tuhle chvíli odjížděl? S prázdným žaludkem se těžko cestuje. Koně si ještě chvilku odpočinou,“ přidá se i kněz Cziechanowski, který si junáka oblíbil. Má upřímné oči, ve kterých není faleš jako v mnoha jiných.
Pan Wojciech váhá, protože má pocit, že čím déle tu zůstane, tím méně ochoty bude mít k odjezdu.
„Doprovodíme tě na bezpečnou cestu. V Rzeszowě budete, co by dup, že Jane?“
„Jistě. Osobně s pacholky, ctného pana, doprovodím. Nikdo mu nezkřiví ani vlásek!“ bouchne se do prsou.
„Dobře. Podle vůně odhaduju, že oběd bude velmi brzy. Půjdeme. Povídejte, jaká je to vlastně ta korouhev, které velíte?“ optá se ho mile kněz Cziechanowski.
„Husarská, drahý otče.“
„Pak musíte být známý po celém Polsku!“
„Naše korouhev bojuje za Boha a našeho krále! Zvítězíme!“
„Viděl jsem vás, když jste zaútočili. Zem se třásla, když jste se rozjeli, a potom jsem jen viděl, jak se vše ztratilo. S úžasem jsme se dívali, protože na nás už potom žádná práce nezbyla.“
Wojciech se pyšně usměje. „Však jsme nejlepší v Polsku.“
„Dragouni nebo lehká jízda má taky něco do sebe,“ namítne Kamiński.
„Jistě, Jane, ale ty jsi je neviděl. Já dvakrát a byl to pohled, na jaký do konce života nezapomenu!“ Oči mu září pod vzpomínkou a v hlase zní úcta k nejlepším jezdeckým plukům nejen v Polsku, ale i v Evropě. „Nikdo se s nimi nemůže měřit. Ať je to jízda nebo pěchota. Po vás zůstane jen prázdná zem. Husar si přijde za práci tak jednou dvakrát, ale pak už není co dělat,“ přikyvuje. „Dobré dílo jste tehdy odvedli.“
„A odvedeme, otče! Prosím, požehnej mi svou svatou ruku, až budu stát proti těm ničemům.“ Kněz Cziechanowski přiloží opět ruku k jeho vlasům. „Žehnám ti, můj synu. Nechť osvobodíte Evropu i město od nevěřících psů. Získáte pro Polsko nehynoucí slávu, cítím to.“
„Děkuji vám, otče!“ políbí mu ruku. Jan ho sleduje. Je tak zapálený, že by s ním okamžitě šel. „Cítím, že vítězství je naše!“
Kněz se usměje. „A teď se pojďmenajíst, protože voják s hladovým žaludkem špatně bojuje.“ Vejdou do světnice, kde už je prostřeno. Na stole nechybí jak pečeně z divočiny, tak sýry nebo klobásy. Čerstvý chleba přikrytý ubrouskem voní po celé místnosti. Uprostřed stojí karafa s vínem. Křišťálové sklenice jen říkají, jak bohatý je dvůr, kde se ocitl, ale Wojciech je na přepych zvyklý. Zasednou, když kněz vstane, požehná stolu. Potom vezme chleba, nůž a zespodu udělá na chleba kříž. Potom ho začne krájet.
Brzy se rozproudí zábava, ale co chvilku se řeč stočí na verbuňk, na válku i na minulá slavná vítězství, kterých se Poláci zúčastnili. Pan Jan to tak nechává, protože dobře chápe, že bez toho to nejde. Pak se ale stočí i řeč na věci veřejné, které zajímají každého Poláka. Po skončení jídla, při dobrém víně, se rozproudí ohnivá debata o tom, kdo bude zasedat jako starosta v Rzeszowě, protože to město je nejblíže.
„Pánové, taková milá společnost se tak hned nevidí, ale rád bych vyjel, abych se dostal do Rzeszowa ještě za prvních hvězd.“
„Jistě, pane, ale nechcete zde opravdu zůstat delší dobu? Nemáme příliš návštěv a vaše zranění potřebuje klid.“
„Bohužel, vojna je přísná dáma a musím se dostavit do Krakowa, kde se sbírají vojska, která potáhnou proti Turkům.“
„Díš dobře, pane. Pane Jane, vyprovoď milého hosta.“
„Samozřejmě, strýčku. Pojďte.“ Vede ho. Na dvoře už stojí Alladyn, ale bílé ponožky i bílá lysina se jako zázrakem ztratily a opět tu stojí ryzák, kterého by mu každý záviděl. Pan Wojciech vybuchne.
„Pane Jane, jsi filuta, jaký se hned tak nevidí,“ přejde na tykání.
„Myslíš?“
„Po válce se tu stavím, mohu?“
„Kdykoliv,“ ujistí ho. „Budeš vítaným hostem.“ Obejmou se.
„Žehnám tvé cestě. Nechť tě Bůh doprovází.“ Kněz jim požehná.
„Děkuji vám, otče.“
Nasednou na koně a vyrazí ven ze dvora. Brzy se dostanou na cestu.
„Zde se rozejdeme. Každý má svou cestu.“ Neloučí se, protože mají pocit, že by si řekli sbohem naposled.
Sienawski přikývne, pobídne klisnu. Pan Jan se za ním dívá. „Buď zdráv, Wojciechu.“ Obrátí koně a cvalem dojede do svého dvora. Bez jeho přítomnosti je tu prázdno. Nikdy dřív si to tolik neuvědomil jako právě teď.
„Chodí po dvoře jako tygr, bratře,“ začne s korbelem horkého piva Cziechanowski.
„Na každého se osopí a dokonce jsem viděl, jak pacholka přetáhl karabáčem, když řádně nevyhřebelcoval koně. Přísnost musí být, to ano, ale nemá to ve zvyku.“ Oba sedí na dvoře na lavici a dívají se na dvůr, kde sem a tam rázuje jejich synovec. „Mám toho chlapce rád, to přece víš. Jeho otec byl mým nejlepším přítelem, ale od té doby, co Sienawski odjel, tak vyvádí.“
„Není to tím, že by pomyslel na vojnu?“
„Byl bych rád!“ rozzáří se starší z bratrů. Občas si přihne. „Je to dobrý chlapec, ale tvrdohlavý jako mezek.“
„To má po svém drahém panu otci. Vzpomínáš si, jak trval na tom, že vyrazí na celý regiment sám?“
„Jo, vzpomínám. Museli jsme ho svázat do kozelce, protože by to udělal. Nadával, až se hory zelenaly. Nakonec jsme na ně vyrazili všichni. Nebo jak se sázel, až prosázel i kalhoty, ale koně ne?“
„Jo, přijel domu s omrzlým zadkem, ale na koni!“ začnou se smát, ale to jenom pocuchá Kamińského nervy, který se od té doby, co odjel pan Wojciech, necítí ve své kůži. Začíná tušit proč, ale brání se tomu, seč může.
„Čemu se smějete, velkomožný strýčku? Mně snad?“
„Ó ne, Jane. Jen jsme vzpomínali na staré vojenské příhody.“ Zmínce o otci se snaží vyhnout, protože by se Jan ještě víc rozvzteklil; jako vždy, když o něm slyší.
Jan se otočí, protože své příbuzné nechce urazit. Vyhoupne se na koně a jen bez sedla vyrazí ven. Kněz Cziechanowski vstane. Zamračí se. „To není obvyklé, bratře. Za chvilku bude noc a lesy nejsou bezpečné.“
„Poradí si, není snad Kamińskim, co tu zná každý kout?“
