Na konci cesty – 1.
Německo 1945
Zasněženou vyšlapanou cestou se šourají nohy vyhublých mužů. Ani nevnímají mráz – nic – jen poctivě dělají krok za krokem. Najednou jeden úplně vzadu upadne. Muž v uniformě k němu přiběhne, napřáhne zbraň a zmáčkne kohoutek. Výstřel nevyjde. Zkouší to znovu, ale střela ne a ne vyjít.
„Hansi!“
„Už jdu!“ Rozeběhne se za průvodem vysílených mužů se strážnými. Kolem pobíhá štěkající vlčák, který hlídá muže jako ovce. Pomalu se ztratí v dálce a na cestě osamí tělo. Dlouho se nic neděje, až pomalu jako ve snu se lidská postava přetočí na záda. Oči se otevřou a zírají na koruny stromu a modrou oblohu, když se nad ním skloní muž. Přidřepne si a zírá do černých očí. Přemýšlí, zda ho vnímají nebo ne. Muž je vyhublý a oblečený jen do pruhovaného oděvu s nášivkou růžového trojúhelníku a číslem 13504, i když ruce má ovázány kusem hadru. Ohlédne se za průvodem, který tu prošel. Nad lesem se objeví sloup dýmu. Přetočí muže zpátky na břicho a upraví ho, jak byl předtím. Obhlédne okolí a ulomí z keře kus větve. Rychle zamaskuje stopy sněžnic. Když na udusaném sněhu není nic vidět, rychle odejde, zametajíc za sebou každou stopu, které po sobě zanechává. Nakonec se postaví vedle mohutného stromu. Čeká. Nedělá mu to problém, protože takto musel čekat hodiny, dny.
Jsou tu, když uvidí pár strážných se psem. Čeká, až dojdou k tělu. Nepřemýšlí o tom, že by mohl zasáhnout. Mohl by je postřílet rychleji, než by čekali. Jako první by šel pes, potom ten světlovlasý a zbytek později. Chce vědět, co udělají. Nepřemýšlí ani o sloupu dýmu, který viděl, ani o lidech, kteří tudy prošli. Čeká, tak jak byl naučen.
Strážný, na kterého volali Hansi, zastaví u těla. Rozhlédne se, jako by mohl vidět neznámého muž v zeleném na sněžnicích. Jenže ho nevidí, a muž, který se schovává, to moc dobře ví. Strážný napřáhne zbraň. Klap. Překvapeně se zadívá na zbraň, pak zašátrá pro náboje.
„Co je?“
„Ale vystřílel jsem veškerou munici!“
„Opět? Kašli na to! Pojď! Je mrtvý! Zítra ho seberou.“
Muž se rozpačitě usměje. „Já… Máte pravdu.“ Šlápne na hlavu a vykročí za svými přáteli. Tiché zaúpění, spíš výdech nezaregistruje ani vlčák, který kolem šmejdí. Strážní zmizí, ale muž za stromem stále čeká. Po ještě dlouhé chvilce vyjde z úkrytu a jde k tělu na stezce. Přidřepne si k němu a obrátí tělo. Kosti a hadry, které asi váží víc, než samotný člověk, pomyslí si. Dotkne se krku. Žije. Dobře si uvědomuje, co se může stát, pokud tělo odnese. Zadívá se směrem, kterým odešlo mnoho mužů i pár žen a žádný se nevrátil. Popadne ho za límec a začne ho táhnout za sebou. Jde až k srázu, který vede dolů k řece. Sundá mu hadry a shodí je dolů. Něco se zachytí, něco spadne do řeky. Potom vezme nahé tělo do náruče. Nedělá mu to problém a tak ho nese ještě pěkný kus. Občas si odpočine a smysly zkoumá les. Promluví jen jednou.
„Jestli máš přežít, přežiješ. Pokud ne, pohřbím tě. Půjdeme.“ Opět ho zvedne do náruče a jde, až se konečně objeví solidní stavení. Položí muže na sníh, odepne sněžnice a opře je o zeď stavení. Vejde dovnitř, odloží pušku, stáhne rukavice, kabát a odloží kožešinovou čepici. Potom dojde pro muže. Už ho chce uložit do peřin, když si uvědomí, že to nejde a tak dá ho na zem. Potom začne ohřívat vodu. Najednou zaslechne zasténání. Nevrhne se k němu, ale jen přidřepne a položí dva prsty na krk.
„Takže žiješ, jenže vyhráno nemáš,“ řekne stručně. Ohřátou vodu donese do kádě, kam ji vylije a přilije studenou. Podrbe se ve vlasech. S tímto nemá moc zkušenosti a tak nakonec vezme kus ručníku, pořádně ho namydlí a začne dotyčného otírat. Musel projít nějakou nemocí, pomyslí si. A vlasy přestaly růst. Mohl být hezký, patří další myšlenka neznámému muži. Na moment se zastaví v mytí, když zpozoruje černé oči. Není v nich žádná myšlenka, jen únava. Zná ji dobře, i když původ byl odlišný, ale výsledek stejný – přežít za každou cenu. Pokračuje v mytí, dokud není čistý. Přitom zkontroluje, zda má omrzliny nebo poranění. Naštěstí končetiny jsou zdravé a drobné oděrky ošetří masti, některé musí dokonce obvázat. Teprve potom ho uloží do postele. Vyhrabe pyžamo, i když v něm bude plavat. Obleče ho do něj, pak přiloží prsty ke krku. Stále ještě žije.
Nyní polévka. Vzpomíná si na Rusko, kdy přišli k jedné zemljance. Dotyční vypadali jen o trochu lépe, než tenhle muž. Dali jim jídlo a žena zemřela. Doktor mu později řekl, že toho jídla bylo příliš mnoho. To už ležel v nemocnici, kdy se ho jen tak mimoděk na to optal, aby zabil čas potřebný k uzdravení. Taky nechtěl přemýšlet o sobě, o tom, co se mu stalo.
Ochutná masový vývar. Přikývne. Teď je to na něm. Zatřese ramenem. Muž pomalu otevře oči. Zasípá, ale není mu nic rozumět.
„Polévka,“ řekne v němčině. Je mu jedno, zda je to Němec nebo někdo jiný. Vypadá to, že mu porozuměl. Obsah lžíce pomalu vklouzne do krku. Muž se rozkašle, až se trochu polévky objeví v koutcích a steče dolů.
„Musíš jíst,“ řekne nekompromisně a donese k jeho rtům opět lžící s polévkou. Jde to už lepé. Po pár lžících odnese polévku, i když muž by ji nejraději zhltl celý hrnek.
„Pomalu. Jsi vyhladovělý.“ Je mu fuk, zda mu rozumí nebo ne. Ustele si na podlaze. Je mu to jedno, kde spí a tohle je luxus oproti místům, kde přebýval. Zavře oči a usne. Pochybuje, že by se ten muž na něco vzmohl. V noci se probudí. Posadí se a napne smysly. Někdo přichází. Otočí se k muži, vezme ho do náruče a snese do sklepa. Ví, že by to neměl dělat, ale jednou se vzepře všemu, co ho učili, co zná. Chce ho zachránit. Možná za ty životy, co tehdy v Polsku a Rusku sebral a možná jen proto, aby opět dokázal, že na to má. Že dokáže nemožné. Položí ho mezi brambory a různé harampádí. Vyjde nahoru, zapálí lampu a na kolena si položí pušku. Trpělivě čeká na návštěvníky. Zabušení. Vstane, otevře dveře. Dovnitř vpadnou tři muži se psem.
„Klid, jen menší prohlídka. Uprchl jeden pracovník.“
„Chápu, můžete se porozhlídnout, ale mohu dát čestné slovo vojáka, že tu není.“
Muži v uniformách se rozhlédnou. Železný kříž, puška nad fotografii s Vůdcem. Zarazí se, potom se podívají na muže s jedním okem.
„Už nemohu sloužit. Přímá palba ruských jednotek.“ Ne, proti jejich jednotkám, ale s jedním cílem, zabít ho. Pálili vším, čím měli a skoro ho dostali. Skoro…
„Ach tak. Stačí nám vaše slovo, omlouvám se za ten vpád.“
„V pořádku, kdybych na něho narazil, oznámím to.“
„Jdeme.“ Zasalutuji. Muž se posadí s puškou na kolenou a čeká, dokud nezačne svítat. Vyjde ven, přivře oči. Nejsou tu. Vrátí se dovnitř, vynese muže nahoru. Ohřeje polévku a dá mu o pár lžic víc než večer. Muž hladově jí, ale stále mlčí.
„Musím jít, vrátím se v poledne.“ Vezme pušku a vyrazí ven. Venku si připne sněžnice a vyrazí ven. Přemýšlí, kde udělal chybu, že za ním přišli. Měli věřit, že se utopil a pochybuje, že by měli tak zkušeného stopaře, který by dovedl najít jeho stopy. Přesto nejde k místu činu, aby přezkoumal místo. Kontroluje stavy krmelce a zvěře i to, zda se lesem nepotlouká neznámý pytlák. K poledni se vrátí do stavení, u pasu má dva zastřelené zajíce. Dostane za ně hodně, protože trefil pouze jejich hlavu a kožešina je celá. Maso z jednoho si nechá, druhého donese do vesnice Klaře.
Nakrmí ho zas o trochu víc, než předtím.
„Hlad.“
Německy, ale Němec to není. „Ne. Později. Teď odejdu, ale vrátím se.“ Vezme zajíce, druhého pověsí pod střechu venku. Obuje sněžnice a vyrazí do blízké vesnice.
Muž na lůžku se zvedne, spustí nohy. Třesou se mu, jenže v hlavě má jen jedno – jídlo. Udělá krok, druhý, pak se sesune. Nakonec se doplazí k hrnci. Stáhne ho a začne jídlo do sebe ládovat. Nakonec vysíleně odloží hrnek. Je mu tak dobře, když najednou se žaludek obrátí a začne dávit. Má pocit, že mu vylezou oči z důlku, tak je mu mizerně. Nakonec leží ve zvratkách a nemůže se hnout. Snaží se odplazit, ale dávení z něj vysálo poslední síly.
Muž ve vesnici zaklepe na dveře pěkného stavení. Ty se otevřou a v nich stojí hezká žena v županu.
„Felixi? Co tu děláš? Pojď dál. Je zima, že by psům umrzly koule.“ Zasměje se a vpustí ho dovnitř.
Felix vejde dovnitř. „Jen jsem ti přinesl zajíce.“
„Nezůstaneš tu?“ podiví se. Většinou, když ji donesl dárky, tak zůstával. Na rozdíl od jiných má pro něj podivnou slabost.
„Ne, mám ještě něco na práci, ale mohu přijít příští týden? Chybíš mi.“
„Přijď. Pro tebe vždy najdu čas, Felixi,“ zasměje se. „Děkuji za něj. Ty se prostě nezměníš.“
„Ne,“ řekne rozpačitě. Dotkne se čepice a vyjde ven.
„Jsou šťáry,“ řekne mu ve dveřích jen tak mimochodem a přitáhne k tělu omšelý saténový župánek.
Felix přestane natahovat rukavice. „Víš proč?“
Žena pokrčí rameny. „Někdo utekl z továrny, možná jich bylo víc, ale je to jen moje domněnka. Kvůli jednomu by tak nešíleli. Už to tu prošťárali. Raději běž.“
„Děkuji, nemám se čeho bát.“ Nehledají toho v jeho příbytku. To je jenom dobře, přesto musí si dávat pozor. Určitě budou hledat tak dlouhou, dokud je nenajdou. Natáhne si sněžnice a vyrazí do své hájenky. Rozhlédne se kolem, zda ho někdo nepozoruje, jenže les je čistý. To je moc dobře. Sotva otevře dveře, nakrčí nos. Zvratky. Jde do kuchyně a dívá se na muže. Vezme kbelík, do kterého natočí vodu a hadr. Položí ho vedle těla, potom se skloní a zatřese jim.
„Vstávej!“ řekne řízně. „Vztyk!“ zařve, když muž nereaguje. Jako loutka, když ho vidí vstát. „Uklidíš to,“ přikáže. „Hned!“
Vyčerpaný muž se skloní ke kbelíku, vezme hadr a začne čistit podlahu. Felix si ho dál nevšímá. Je po jídle, bude muset udělat jiné. Zamyslí se, ale nic jiného než polévka nepřipadá v úvahu. Taky bude muset ohřát vodu a vyprat pyžamo. Smrdí. Dá na kamna velký a menší hrnec s vodou. Do menšího hodí kus králíka, později pokrájenou zeleninu a dochutí ji.
„To stačí,“ řekne řízně, když vidí, jak stále myje podlahu. „Dost!“ Ruce se zastaví a muž se zvedne. „Jméno!“
Muž sáhne na hlavu, zarazí se, potom mu klesne ruka k boku. „13504.“ Čeká smrt, protože nemá čapku.
„Dobře. Posaď se.“
Muž překvapeně zamrká, rozhlédne se a pak se sveze na zem.
Felix se k němu nakloní a opět přiloží prsty ke krku. Žije. Nechá ho být a udělá koupel. To by ho mohlo probrat. Nedá do vany moc vody, jen málo a vlažné. Netuší, co by horká voda mohla udělat s tělem vězně. 13504, pomyslí si. Kdy asi byl zatčen? Potom to nechá plavat, stáhne z něho oblečení a uloží ho do vany. Hrstne mu vodu do obličeje. Snad se probere. Oddechne si, když se probere. Pomalu ho myje.
„Budeš v pořádku,“ řekne Felix.
Muž mlčí, netuší, jak se má chovat. Byl v táboře tak dlouho. Udělal vše, aby přežil, ale nakonec cítil, že je konec. Když se vydal na pochod, věděl to. Všichni věděli, co se stane se skupinou, která odcházela k večeru a ráno nešla do továrny.
„Sedni si.“ Pokyne mu ke stolu.
Muž pomalu se posadí do židle. Rukou se nesměle dotkne čistého ubrusu. Potom se rozhlédne, až nakonec pohlédne na ramena muže u kamen.
„Tady máš.“ Položí před něj talíř s vonící polévkou. „Jez pomalu a nehltej.“ Sám pro sebe nalije o hodně víc. Netuší, zda mu rozumí nebo ne, ale víc už těžko pro něj udělá, zvláště v takové době. Měl ho nahlásit, místo toho ho přivedl do svého domu. Stále neví, proč u něj zastavil.
Vyhublý muž se dívá na bílý talíř s kytičky, na lžíci. Vybaví si, jak o tu svou přišel a ukradl jinou. Rychle po ní chňapne a i přes radu začne polévku hltat.
Felix na to nic neříká a jen pomalu jí polévku s pořádným kusem chleba. Časem pochopí, že mu jídlo nikdo nevezme. Vezme oba dva talíře a položí je do plechové mísy. Přemýšlí, co s vězněm dál. Přejede si tvář, pak v duchu si sám pro sebe přikývne. Musí mu připravit nějaký kout, kde by mohl spát a dávat pozor na strážné. Když už ho zachránil… Znovu se dostane k tomu, že porušil zákony. Měl ho tam nechat. Nakonec ho nechá být a jde dozadu do malé místnosti. Začne ji upravovat.
Muž se zvedne a jde ke dveřím, pak zaváhá. Proč ho zachránil, proč tu je. Co kdyby utekl? Otevře dveře a vyjde ven.
Felix zvedne hlavu a otočí hlavu směrem ke zvukům. Vyšel ven. Copak nechápe, co mu hrozí? Udělá krok ke dveřím, když se zarazí. Co nechat rozhodnutí na něm? Jenže teď už ohrozil i jeho. Nepochybuje, že z něho dostanou pravdu, kde byl, proč na sobě nemá uniformu. Vyrazí za vězněm. Musí ho zastavit, zvláště nyní, když hledají ty uprchlíky. Tam je – moc daleko se nedostal. Přepadne ho a bezvládné tělo uchopí do náruče. Ztuhne, rozhlédne se. Je konec? Položí tělo a začne klidně na tělo házet sníh. Moc dobře ví, že spěch v tomto případě je na hovno a jen místo úkrytu zvýrazní. Obhlédne místo. Pro zkušené oko nic moc, ale laika snad oklame. Jde ke dveřím.
„Halt!“
„Dobrý den.“
„Hledáme uprchlíky, neviděl jste nějaké?“
„Ne.“ Zadívá se na vlčáka, který se snaží z vodítka utrhnout. Cítí ho i přes sníh? Neměl by, ale přece jen to není voda, která by pach snadněji překryla. Naštěstí psovod zřejmě není tak zkušený, aby mu porozuměl. „Jestli chcete…“ Ani jsem to nemusel říkat, pomyslí si, když vběhnou do jeho domu a začnou ho prohledávat. Ztuhne, když si vybaví dva neumyté talíře, dvě lžíce. Trkne je to nebo to nechají být? Vejde dovnitř. Jeho vyznamenání naprosto nemají na ně žádný vliv.
„V pořádku.“
„To jsem rád. Hlavně je najděte.“
„Najdeme. Jdeme, Asto!“ zatáhne za vodítko, přestože pes se dívá na místo, kde je uloženo tělo.
Felixovi se uleví, ale na druhou stranu v duchu vrtí nad celou situaci hlavou. Nejspíš nedokážou ty uprchlíky najít, i když jednoho mají před sebou. Ani nepožádali o jeho pomoc, ne že by jim tělo ukázal. Ještě čeká, pak dojde k tělu. Je stále v bezvědomí, což je jenom dobře. Vyhrabe ho zpod sněhu. Bude muset udělat něco se psy a s vězněm taky. Vezme ho dovnitř a rychle připraví pokoj. Bude muset mu říct, že utíkat není bezpečné a zakrýt pachové stopy. Stačí, aby psovod byl krapet chytřejší, a objeví ho, jenže… Usměje se. Oni nehledají jeho. Takže stačí ho jen pořádně ukrýt. To zvládne. Jakmile bude trochu v pořádku, může ho vydávat za někoho ze své rodiny. Pro jistotu ho přiváže. Když bude doma, nechá ho zde, ale musí se starat o les, tak ho odklidí do sklepa. A psovoda ošálí pěkným kusem masa… No i psa. Rád, že má to vyřešené, se pustí do práce na úkrytu. Dělá mu to radost stejně, jako když ho pochválil otec nebo instruktor ve výcviku.
„Jsi vzhůru?“ promluví k vězni. Odloží knihu. „Byl bych rád, kdybys mluvil. Umíš německy?“
„Ano.“ Uvědomí si, že je přivázán. Podívá se do tváře muže s páskou přes jedno oko. Proč tu je? Co chce a proč ho sem přivázal? Chce ho mučit? Po tom co zažil v táboře, už nemůže ho nic překvapit.
„A jmenuješ se?“
Proč se ptá? Zachránil ho? Je čistý, nakrmil ho. Kdyby ho chtěl mučit… Udělal by to? „Piero Cassini.“
„Ital? Tam je to krásné. Byl jsem tam na výcviku. V Alpách,“ upřesní. Zadívá se do příšerně vyhublého obličeje. Neví, jak má pokračovat, co mu má říct. Je zvyklý odpovídat na otázky, ne pokládat. „Přinesu polévku.“ Zvedne se a jde do kuchyně. Piero se chce posadit, ale ruka je přivázána pevně.
„Opatrně. Doktor mi říkal, že se musí jíst pomalu, pokud možno méně tučná jídla a spíš častěji. Někdo z továrny utekl, hledají je. Bylo by lépe, kdyby tě nenašli.“
Piero přikývne. Utekli? Kdo asi? Podaří se jim to? Polkne polévku, kterou nejedl od svého zatčení. Je tak dobrá, že nemůže a začne brečet. „Je skvělá,“ řekne na konci. Toužebně se zadívá na prázdnou misku.
„To jsem rád. Zůstaň tady.“
„Dobře.“ Co mu taky zbývá? Zavře oči a usne. Ještě na pokraji spánku si uvědomí, jak je příšerně vyčerpán.
Dva dny na to chce Felix vyrazit na ranní obchůzku, když narazí před dveřmi na strážné z továrny.
„Felix Hoffer?“
„Ano.“
„Půjdete s námi.“
Kde zůstaly způsoby, pomyslí si. „Hned?“
„Hned.“
Felix poslechne a vydá se strážnými do továrny. Minou místo, kde našel Piera a odnesl ke strži. Jde cestou, která je slušně vyšlapaná, ale od té doby, co utekli vězni, kouř nad strží se nevznáší. Strážní ho zavedou za velitelem tábora.
„Dobrý den.“ Postaví se do pozoru.
„Potřebujeme vaši pomoc.“
„Jistě.“ Je mu jasné, co chtějí, protože takhle asistoval už u dvou případů.
„Výborně. Z továrny uteklo pár vězňů. Potřebujeme je najít.“
„Je to už nějaký čas, stopy budou zaváty. Včera lehce sněžilo.“
„Vím to,“ řekne popuzeně statný muž v perfektní uniformě. „Prostě je najděte.“
„Jawohl!“ Co jiného má dělat? „Jen zabezpečím dům. Vaši lidé mě odvedli dost rychle.“ Je vidět, že se mu to nelíbí, ale kašle na to. Pevně se mu zadívá do očí.
„No… Jistě.“
Felix přikývne a vyjde ven. Občas zapomíná, že už není v armádě, ale některé zvyky, které se naučil, nedokáže změnit. Aniž si čehokoliv všímá, vyjde z brány a zamíří k sobě domu. Musí se postarat o Piera.
Nejdřív zaopatří ve skrýši jídlo, donese mu i nočník. Teprve potom se vypraví k němu do pokoje. Ten už na něj čeká se strachem v očích. Ten strach je tam přítomný a vidí ho pokaždé, když vejde do místnosti. Musí si říkat, že nepatří jemu, jen je to dost těžké.
„Musím najít ty uprchlé vězně. Odnesu tě do sklepa a dám ti tam jídlo. Musíš jíst pomalu a postarat se, aby ti vydrželo, až do mého příchodu. Dů…“
„Najdete je?“
„Nevím, je to dlouhá doba, ale je to možné. Tebe nenajdou,“ řekne a rozváže mu provaz na ruce. Jde s ním do sklepa, kde ho seznámí se skrýši.
„Proč to děláte? Vždy–“
„Jistě. Čekalo by mě co tebe, možná kulka. Nevím. Možná… Jen to chci dokázat,“ zamumlá, aniž by co dál vysvětloval. Vyjde ven a nechá Piera o samotě. Pečlivě zavře okenice, zkontroluje všechno a nakonec zajistí dveře. S puškou přes rameno, ve sněžnicích na nohou a teplých věcech se rozeběhne k táboru. U brány se pozdraví se strážnými. Je tam ten osel s tím skvělým psem. Dřepne si k němu a pomalu napřáhne k němu ruku.
„To…“
„Vím, co dělám,“ utne ho rázně, ale zároveň klidně. Pes ho očichá, on vstane a zadívá se na velitele hlídky. „Zaveďte mě, kde jste naposled našli stopy.“
Muž přimhouří oči, ale potom přikývne. Velitel mu jasně řekl, že pokud je nenajdou, tak to odnese. Netouží skončit na frontě. „Je to nedaleko strže.“ Pokyne mu rukou a skupina vyrazí. Felix občas zastaví, zkoumá stopy, které se mu zdají důležité. Skutečně tu prošla skupina mužů. Podle toho jak postupovali, nebyli unaveni, takže nějací noví vězni. „Tady to bylo.“
„Kolik mužů?“
„Dvacet.“
„Ale tudy šlo maximálně pět.“
„Některé jsme už chytli, tohle jsou poslední.“
„Ach tak, pak je to v pořádku.“ Zřejmě tyhle si nechali naposled. „Zůstaňte tu.“ Začne zkoumat okolí po kruzích. Občas se zadívá na psa, ale ten způsobně sedí u nohou psovoda. Takže pachová stopa je pryč. Musí se spolehnout na sebe. Zastaví se a začne uvažovat. Dvacet vězňů. Patnáct jich mají. Pět chybí. Každá skupinka měla různé vůdce. Ti jinak uvažovali. Kdyby… Natočí se směrem k rokli. Vrátí se k strážným. „Prohledávali jste strž a dole řeku?“
„Ne… Myslíte?“ Muž se zarazí. „Ale je to výška.“
„Chlap na útěku nepřemýšlí o nebezpečí před sebou, ale to co má za sebou. Toho se chce zbavit. Udělá pro to cokoliv,“ řekne přesvědčivě. On by to udělal, jenže jeho by nikdy nenašli. Jenže tihle nejsou on.
„Jdeme!“ Jdou ke strži, přejdou vyšlapanou cestu, lehce poprášenou sněhem a skončí u strže.
„Podívám se, kudy sešli, ale je tu pouze jedna cesta.“
„Rozdělte se,“ poručí jim velitel. „Ty s Astou dolů.“
Felix chce říct, že je to zbytečné, že tu není mnoho míst, kudy by mohli aspoň trochu bezpečně sejít. Nechá je být a zamíří si to dolů po řece se psem a Astou. Moc žene, řekne si pro sebe. Zajímalo by ho, kde je její původní cvičitel. Tenhle to není rozhodně. Nakloní se a usměje se. Sice sněžilo, ale stopy tu zanechali. Vsadí se, že se ukrývají někde dole. On by nevyrazil ani nahoru, ani dolů, ale chlap na útěku ten se nerozhoduje rozumně. Ten jde instinktivně, zvláště když je unavený a v zádech má smečku strážných.
„Máte něco?“
„Tudy sešli, jen netuším, zda vyrazili nahoru nebo dolů. Je taky možné, že se schovávají uvnitř.“
„Tam?!“ zvolá nevěřícně strážný. Sám kdysi byl dole a jsou tam takové mělké jeskyně. „Tam je…“
„Stalo se něco?“ optá se velitel.
„Prý jsou dole u těch…“
„Jak to víte?“ Mimoděk zaútočí na Fleixe, který se v duchu zakaboní.
„Vidíte ty stopy? Tudy slezli. Pomáhali si, udělali provaz z oblečení. Dostali se dolů, ale nemohu odtud zjistit, zda šli po proudu nebo proti.“
„Zůstaňte tady. Nikam nechoďte.“
Felix přikývne, poodejde a dívá se, jak pomalu sklouzávají dolů. Ušklíbne se. Chytrý nápad od toho chlapa co šel tudy. Prošlo by mu to nebýt jeho. Dál to už bude na nich. „Mám jednoho!“ zaslechne křik. Takže mrtvý. Musel spadnout nebo něco podobného. Podívá se dolů, potom proti proudu a po proudu. Kdyby šel za ním, nešel by nahoru. Zajímalo by ho, kdo je dotyčný, který ten útěk řídil, ale ten, kdo vede tuhle skupinu, tomu rozumí. Půjde po proudu.
„Nikdo tu není, jdeme dolů!“ ozve se zezdola.
„Mám jít s vámi?!“
„Ne! Oznamte to veliteli!“
Felix pokrčí rameny. Klidně to udělá. Osobně je rád, že dál nemusí jít. Koryto říčky je místy tak úzké, že se musí jít v ledové vodě a k tomu ty kameny. Vyrazí k táboru u továrny. U brány stáhne sněžnice a zadívá se na nebe. Vrátí se dřív, než čekal. Myslel, že to bude trvat déle. Vejde dovnitř a nahlásí výsledek veliteli.
„Děkuju.“
„Sloužím Říši!“ Srazí nohy k sobě a zasalutuje. „Mohu jít?“
„Jistě, když víme, kde jsou, zařídíme to sami.“ Pokyne mu rukou.
Felix vyjde ven. Nechce se mu tu zdržovat. Už jen ten vzduch je nezdravý. Pomalu se pohybuje ztemnělým lesem. U hájovny odloží sněžnice a vejde dovnitř. Posadí se v temné kuchyni za stůl. Má zvláštní pocit, jako by se mělo něco stát, jenže co? Najednou zvedne hlavu. Letadla a nejsou jejich. Fronta se přibližuje nebo ještě startuji z Anglie? Povzdechne si a sklopí hlavu. Nikdy nad tím moc nepřemýšlel, vždy dělal, co se mu řeklo. Narukoval, jakmile dosáhl osmnácti. Brzy si ho vyhlédli a podstoupil speciální výcvik. Pak umístění, potom zranění a tahle hájovna. Když se to stalo, byl smrtelně unavený. Vylízal se, ale oko zůstalo nehybné. Naštěstí mu v práci nepřekáží a zvykl si, i když některé děti tím děsí.
Vracejí se.
Někde, na nějaké město, shodili náklad bomb. Přesně jak to dělali oni. Vyjde ven. Továrna! Rychle nazuje si sněžnice a vyrazí k továrně. Budou potřebovat pomoc. Hned se vrhne k hořícím budovám a snaží se je uhasit. Po půlnoci začne sněžit, což všichni nadšeně přivítají. Pak přijdou na řadu lidé. Neřeší, koho tahá ze sutin. Ráno sedí s čajem v ruce a pozoruje mumraj. Zachmuří se. Tihle… Ani nehnuli prstem. Jen hlídali. Odloží plechový hrníček a vstane. Má toho dost. Oheň je uhašený, což je nejdůležitější. U brány si nazuje sněžnice a pomalu vyrazí k hájovně. Je překrásná a on už netouží slyšet žádná letadla, žádné zvuky střelby ani hasit další požáry. Ještě dobře, že to neschytalo městečko. Připraví snídani, sejde dolů.
„To jsem já.“
Z kouta na něj hledí vystrašená tvář. Ani neví, kolik mu je. „Kolik ti je?“
Piero polkne. Jak nad ním stojí, bojí se ho. „Sedmnáct.“
Vypadá na sto. „Jdeme se najíst. Angličané zapálili továrnu.“
„Je…“
„Budou pokračovat. Posaď se.“ Ukáže mu na židli. Posadí se, aniž se o něj dál stará a pustí se do krajíce chleba s paštikou.
„Děkuju.“
Felix na něj se podívá. „Není za co. Jez!“ řekne příkře. Je unavený, jak už dlouho ne a má pocit, že tím důvodem není oheň. „Zanedlouho bude konec války.“
„Konec války.“
„Ano. Do té doby, odtud nevyjdeš.“
„Já… Děkuju.“
Felix vezme talíře a umyje je. Kouká na ně a přemýšlí, co vlastně chtěl udělat. Spát… Přesně tak. Jde si lehnout a nepřemýšlí o tom, že vedle v kuchyni má vězně, který by ho mohl zabít.
Piero sedí s chlebem v ruce a kouká na chleb na paštiku. V hlavě nemá skoro nic jen to, že tohle měl, než ho zavřeli. Ještě první rok v táboře byl dobrý, měli slušnou polévku, trochu chleba, prostě šlo to přežít. Nejhorší byly různé nemoci, boláky, ale co přibyl nový velitel, tak to šlo z kopce. Polévka začala být jedna velká šlichta a na něj si zasedl právě hlavní velitel. Do té doby občas přišel od matky balíček, pak nic. Jedině, že by maminka byla po smrti, ale na to nechce ani pomyslet. Od té doby se zvýšila úmrtnost a nakonec začaly pochody. Měl strach, že taky tak skončí. A měl pravdu. Skončil by tak, kdyby ho nezachránil ten zvláštní Němec. Chová se k němu slušně, na druhou stranu ho kromě jména nic nezajímá. Nejspíš by se takhle staral o svého psa. Jenže díky němu to přežil. Pomalu kousne do chleba a vychutnává strukturu chleba, jeho chuť a taky paštiky. Přestane žvýkat a zadívá se na nůž. Mohl by… Potom to zamítne. Kam by utekl? Chytil by ho jako poprvé a možná by nebyl už tak laskavý. Proč vlastně ho zachránil? Potom polkne sousto. Vlastně je to jedno. Už nemusí jíst tu šlichtu, nemusí každé ráno na raport na plac a nemusí makat do úmoru v továrně. Dojí chleba, potom zajde do svého kamrlíku. Posadí se, začne brečet, až si uvědomí, že neplakal snad milion let. Teď může a to jen díky tomu Němci. Pomalu si lehne a usne s myšlenkou, že mu musí poděkovat.
Ráno se Felix probudí. Uvědomí si, že spal strašně dlouho a neobstaral les. Musí taky zajít za Klarou. S příchodem Piera si opět uvědomil, jak mu chybí společnost. Přichystá jídlo, přes chleba s máslem a soli přehodí ubrousek a vydá se na obchůzku po lese. Vypadá to dobře, myslí si, když skoro zkontroluje celý les. Jen by se šiklo dát krmení, ale má žaludy, tak aspoň ty. Nevyrazí hned do hájovny, ale zamíří do místní vesnice. Sice nedaleko je město, ale necítí se v nich dobře. Zaklepe na dveře Klary. Snad tam nikoho nemá.
„Felixi, pojď dál. Slyšela jsem, že jsi byl v továrně, když to tam shodili.“
„Naštěstí jsem byl pryč, když to shodili. Šel jsem tam potom pomáhat.“
Klara přikývne a vytáhne láhev. Zuby odzátkuje láhev a zvedne ji do výšky. „Dárek. Trochu toho zbylo, tak jsem si řekla, že to oceníš.“
Felixovi se rozzáří tvář. Víno má rád, ale ve válce se dobré víno těžko shání. Přiťuknou si.
Klara se na něj pátravě zadívá. „Chceš tu zůstat?“
„Rád bych.“
„Jsi divný, Felixi.“
Felix pokrčí rameny. Možná má pravdu, ale i on potřebuje prostě trochu uvolnit. Políbí ji na tvář a sklouzne na záda. Pohladí ji a sklouzne k zadku, který zmáčkne. Klara se otočí a opře se o stůl. Ví, že bude opatrný, že nic neudělá špatného, a snad proto mu tohle dovoluje. Trochu zasykne, když pronikne do zadku. Felix okamžitě přestane, pohladí ji opět po zádech a políbí na krk. Povysune se a zajede dovnitř s představou, jak to dělá někomu jinému, za jiné situace. Vykřikne a zhroutí se na nic. Nemůže říct, jak moc je vděčný za tyhle okamžiky i za to, že se nevyptává. Místní vesnická děvka, které si popravdě váží víc než starosty.
„Jsi vážně divný, Felixi. Neznám nikoho, kdo to takhle dělá.“
„Jsi v pořádku?“
„Jistě. Jsi milý a pojď to dopít. Je škoda to vylít.“ Felix se upraví a Klara taky. Posadí se za stůl a on se dívá, jak připravuje pohoštění. Nemusela by a dřív to nedělala, ale časem si začali rozumět.
„Nic nemám.“
„Prosím tě! Nech to být. I tak mi toho tu nataháš a pak občas něco prodám dál.“
Felix se usměje. Ví to, ale i tak… „Klaro, děkuji ti.“
„Za co nebo se se mnou chceš rozloučit? Už sis nějakou našel?“
„Ne! Jen tak, nezlob se.“
Klara se rozesměje. „Jsi jak malý kluk. Jestli chceš, zůstaň.“
Felix zavrtí hlavou. „Ne, děkuju. Budu muset jít.“
„Dávej na sebe pozor. Ti vězni jsou nebezpečni a mohli uprchnout.“
Felix si vybaví muže, kteří místo aby hasili, tak hlídali, aby nikdo neutekl. Pochybuje, že se to někomu podařilo. Jenže to Klaře neřekne. „Ještě jednou díky.“
Ta ho pohladí po tváři. „Běž.“ Zavře dveře.
Felix svižně vyrazí do své hájovny. Příště ji přinese něco hezkého nebo dobrého na stůl. Klara to umí ocenit a v této době je cennější jídlo, než nějaký hadřík nebo peníze. Vejde dovnitř. Nějak ho překvapí prázdný stůl bez jídla, ale i talíř je umytý a čisto. Jako by se vrátil domů k manželce, což je nesmysl, protože nehodlá se ženit. Ale bylo by to příjemné, pomyslí si s úsměvem.
Ráno vyrazí s nákladem žaludů na sáňkách. Rozhazuje je na místech, kde jsou divočáci a něco málo dát i do korýtek u jeslí. K večeru se vrací opět k hájovně. Málem, že nedostane amok, když vidí světlo. Vtrhne dovnitř.
„Ty pitomče!“ Třískne dveřmi. Zpanikařeně se rozhlédne. Oddechne si. Piero ztuhle stojí uprostřed kuchyně. „Už… Už nikdy nic tu nedělej!“
„Ale–“
„Žádné ale! Může sem někdo přijít!“
Piero zbledne. „Omlouvám se, jen jsem chtěl…“ Odmlčí si, protože si začíná uvědomovat, co provedl.
„Já vím, ale občas sem někdo může přijít. Tady už nejde jen o tebe, ale i o mě! Běž spát!“ Je vzteklý, a i když se snaží to držet pod kontrolou, vytočilo ho. Netouží zemřít. Vždyť mu ještě není ani dvacet pět!
Piero odejde, posadí se a začne se kolébat. Cítí se provinile, tak moc, že se mu chce brečet.
Felix se posadí a uvědomí si, že na kamnech stojí hrnec. Mimoděk do něj nakoukne a tvář se mu rozzáří nad vůní. Zdá se, že směs je ještě teplá. Nabere do dvou talířů a položí je na stůl. Ví, že riskuje, jenže pořád jíst mu samotnému taky vadí. Budou si muset promluvit.
„Pojď jíst,“ řekne už smířlivě.
„Nem–“
„Dvakrát ti to nebudu říkat.“ Nechá dveře otevřené a sám se pustí do jídla. Najednou na něj padne stín a na židli se posadí Piero. Mlčky vezme lžíci a pustí se do jídla. „Když budu pryč, raději sejdi do sklepa. Zítra půjdu nakoupit.“
„Dobře. Omlouvám se. Nenapadlo mě to.“
„Dobře. Nedaleko je tábor s továrnou a mohou kdykoliv za mnou přijít, rozumíš?“
„Ano.“
„Dobře. Dobrou chuť.“
„Dobrou,“ zopakuje po něm Piero. „Mohl bych se zítra vykoupat?“
Felix zvažuje. „Až přijdu.“
„Děkuju.“
Bude mu muset koupit něco na vyrážku a nějaké léky. „Jsi v pořádku?“
„Já…“ Nechápe, jak to myslí. Zamračí se.
„Zdravotně. Nějaké léky potřebuješ?“
„Jen něco na…“ Neví, jak se to řekne německy, proto mu to ukáže. Felix přikývne. Pokusí se, i když do lékárny nemůže zajít. Zamračí se nad neřešitelným problémem. Někde to sehnat musí, protože ta vyrážka vypadá dost ošklivě. Bůhví co to chytil a nechat to tak nemůže. Sice válka se chýlí ke konci, ale v životě obyčejných lidí to nic neznamená.
Druhý den ráno se vypraví do lékárny, která je poloprázdná. „Dobrý den.“ Cítí se tu trochu nesvůj. Možná sem neměl chodit. Doma má nějaké bylinky, a když nepočítá mast na oděrky, pak nemá nic. Taky nějak pochybuje, že by stačila.
„Dobrý den, přejete si?“
„Mám menší vyrážku a nechce se mi otravovat doktora Altmana. Má i tak dost práce s vážnými případy.“
„Tak mi ji ukažte, snad…“
„No víte, ono…“ a ukáže rukou na zadek. „Sedl jsem si v lese někam, kam jsem neměl.“
„Ach no, chápu.“ Otočí se, prohlédne si sortiment, který není příliš velký, potom sáhne po jedné piksli. „Tohle by mohlo pomoct, popravdě tohle snad pomůže na všechno.“
„Děkuju, asi jste mi právě zachránil zadek.“ Zaplatí, rád že přišel na takovou výmluvu. Potom se staví u jednotlivých sedláků. Jeden z nich mu dodává máslo a vajíčka za menší povolení pytlačit. Už skoro k večeru dorazí do hájovny. Otevře a rozhlédne se, zda tu někdo byl nebo ne. Vypadá to tu, jako když odcházel. Začne uklízet potraviny. Získal i dost mouky, tak donese něco Klaře. Mohla by něco upéct. Má rád sladké, ale sám zvládne ukuchtit jen tu nějakou polévku, masový kotlík nebo brambory s masem. Dá na oheň největší hrnce. Když už má všechno, sejde dolů do sklepa.
„Piero?“
„Ano?“
„Můžeš vylézt. Tady mám nějakou mast, tak snad bude co k čemu. Dám ti i nějaké bylinky, tak z toho udělej odvar, pomůže to taky.“
Piero stojí, drží piksli v rukou a nemá slov. „Já… Děkuji.“
Felix pouze přikývne. Když už ho odtáhl z té cesty, tak ho nenechá zemřít na vyrážku. Byla by to hloupost. „Namažeš se po koupeli.“
„Dobře.“
O tři měsíce později stahují hrnce z kamen, když zaslechnou dunění. Podívají se na sebe. „Je konec. Pro mě, pro vás, pro všechny.“
„Ano. Jsem tomu rád.“
Felix neodpoví, ale popravdě je rád, přestože byl vojákem. Jejich dny jsou krapet jednotvárné, ale stále je to lepší, než kdyby hnili pod zemi. Nalije do dřevěné vany vodu, přilije studenou a rychle se vykoupe. Felixovi sice vyrážka ustoupila docela rychle, taky se slušně spravil, takže už mu netrčí z těla kyčle, přesto netuší, co všechno v sobě má a k doktorovi ho zavést nemůže. Pomůže mu do kádě a vyjde ven. Zvykl si na tenhle malý rituál a jen se pokaždé modlí, aby sem někdo nevtrhl. Připraví jídlo a jde do koupelny. Zastaví se, dívá se na Piera, který je v košili a kalhotách.
Přistoupí k němu a položí mu ruce na ramena. Nechá je tam položeny a i Piero stojí jako vrostlý do země. Felixovy ruce se pomalu pohnou a stahují košili, až obnaží pokožku. Váhavě se k němu nakloní a nasaje vůní. Zná ji dobře, ale poprvé takhle svobodně se dotýká muže. Je to tak příjemné, že by se nejraději k němu přitiskl, objal ho a nepustil. Pohladí ho, nechá sklouznout košili, až k zadku a rukou přejíždí záda. Uvědomuje si hubenost těla, ale víc převládá potěšení z toho, že se ho může dotýkat. Zakázané doteky, za které je smrt, pomyslí si, ale nemůže přestat. Uvědomuje si, že se přestává ovládat, jenže je to jako droga, kterou nechce opustit, protože svět by bez ní byl šedivý a prázdný. Nakonec přitiskne rty ke krku. Nevinný polibek ho naprosto vytočí, až mu pevně sevře ruce.
Piero mimoděk zasténá bolestí a to Felixe vzpamatuje. Rychle mu natáhne košili a dokonce zapne. Zastrčit ji do kalhot a už nemá odvahu pokračovat, proto vyjde z hájovny. Stojí na zápraží, vnímá nádheru kolem sebe, a dal by vše, co má za jedinou noc milování s mužem.
„Já…“
„Pojď se najíst.“
Piero ho zkoumavě přejede pohledem. Už ho zná natolik dobře, že ví, že cokoliv by řekl, bylo by to zbytečné. „Dobře.“
„Jsou už blízko. Zítra, pozítří budeš moci odejít.“
„Zachránil jsi mi život, můžeš po mě chtít cokoliv.“
Felix ztuhne. Mohl by… „Nejsem prase,“ procedí mezi zuby.
Piero ztuhne. Oba ví moc dobře, o čem mluví, ale říct o něm, že je prase, to přehnal. „Odejdu už dnes.“
„Jak chceš.“ Felix vstane, obleče si kabát a vyrazí do lesa. Ten ho uklidní a vrátí mu rovnováhu, kterou ztratil, když se Piera dotkl jinak, než jako pečovatel. Překročil hranici, kterou vytvořil. Neměl to dělat, jen vše pokazil. A nakonec ta nabídka… Pokušení, kterému je těžké odolat. Mohl by zajít za Klarou, ale sex s ní je jen slabým odvarem doteku, který právě zažil. Mít tak právo ho líbat, dotýkat se a přitisknout si ho k sobě. Otočí se ke dveřím, potom se zatvrdí a vyrazí do lesa ke srazu, kde by Piere skončil. Už z dálky uvidí strážné. Něco tam kutí. Schová se a opatrně se k nim připlíží, až na pět kroků. Pracuji klidně, rychle. Přemýšlí, co chtějí udělat a pak pochopí. Zasypou strž kamením a tím pohřbí své činy. Rychle se klidí od místa. Když je dost daleko, postaví se a čeká.
BUM!
Otočí se, jde do hájovny. Musí spoustu toho připravit.
„Felixi? Stalo se něco?“ vyděsí se. Vypadá jako by viděl ducha.
„Ne. Nic,“ řekne chraptivě a zadívá se na Piera. Obejme ho a tiskne k sobě.
Piero pochopí, že to není stejné jako dřív, něco vážnějšího, hroznějšího. Muselo to být něco hodně špatného, když to otřáslo klidným Felixem.
„Připravíme všechno.“ Vytáhne batoh a začne tam dávat různé věci.
„Co to děláš?“
Felix se postaví. „Budeš muset odejít. Bude to hrozné a potřebuješ různé věci. Musíš dávat velký pozor. Země bude v chaosu. Nedůvěřuj lidem, snaž se držet buď v houfu, nebo naopak sám a velmi rychle zamiř do bezpečí, rozumíš?“
„Co ty?“
„Já?“ Rozhlédne se po své hájence. „Zůstanu tu, je to můj domov. Tak a teď nějaké jídlo.“ Potěžká batoh, zamračí se nad váhou, ale jak v duchu probírá se věcmi, má tam vše, co potřebuje. „Uneseš to?“
Piero potěžká batoh. I přes tíhu to zvládne. Nemusel by to dělat. Už to, že ho zachránil z cesty smrti, bylo neskutečné, malý zázrak. „Tolik pro mě děláš.“
„Když už jsem tě zachránil, bylo by zbytečné, kdybys zemřel na konci války.“ Odloží batoh a pak jde k stěně, na které visí vyznamenání a puška. Nepoužíval ji do chvíle, co ho postřelili, ale vzdát se ji? Na druhou stranu nemůže dopustit, aby ji tu našli. Hned by poznali, komu ta puška patřila. Sundá ji a položí na stůl. Pak se zadívá na fotografii a vyznamenání. Ty tu musí zanechat.
„Krásná puška. Co je to?“ zeptá se zvědavě Piere a pohladí po pažbě pět vrypu.
Felix váhá. „Každý vryp za každý potvrzený zásah.“ V hlase mu zní pýcha. „Šestou jsem nestihl dokojnčit.“
„Ty jsi byl odstřelovač?“
„Ano, dokud mi neudělali tohle. Neměl jsem hýbat rukou a nohou. Nakonec mi zbylo jen jedno oko, zbytek jsem dokázal rozchodit. Doktoři se mýlili, když povídali, že do konce života budu nemohoucí.“
„Proč to schováváš?“
Felix se narovná, vezme pušku zabalenou do hadru, aby na ní nic nepůsobilo, a položí do vykopané díry. „Protože odstřelovači jsou nejvíc nenávidění vojáci. Všichni je nenávidí. Jak mi lidé, tak nepřátelé. Když nás chytí, máme jen jeden osud. Kulku.“ Nahrne zeminu. Ví, že tímto se mu vydává všanc. Má možnost se pomstit. Stačí, aby sem dovedl nepřátele, a on skončí s kulkou v hlavě. Popravdě byl by to osvobozující rozsudek, který by ho vytáhl z toho mizerného života plného lží.
„Najíme se a zítra půjdeš. Slyšíš? Děla.“ Otočí se směrem k městu. „Právě vbíhají do města a provádí čistku. Potom přijdou na továrnu a na tábor. To bude konec.“ Vejde dovnitř. Nají se a potom jen tak sedí ve tmě a naslouchají dělům, která je slyšet, až nakonec umlknou. Piero už podruhé společnou noc nenabízí, i když vlastně sám v sobě se nevyzná. Ten dotek v koupelně ho překvapil. Stál, vnímal pevné známé ruce a nakonec polibek. Nechápe, že si ho nevzal, ale když řekl, že není prase… Ne, mýlí se. Zítra odejde a tím to všechno skončí.
„Sbohem,“ loučí se druhý den.
„Děkuji.“ Piero vyrazí k městu, k spojeneckým jednotkám.
Felix se ještě dlouho za ním dívá a díval by se ještě dál, kdyby nezaregistroval pár vojáků. Kolem srdce se mu rozlije známý klid. Zabijou ho nebo ho nechají na živu?
„Ruce vzhůru!“
Poslušně je dá nahoru. Očekává výstřel, ale ten nepřichází. Uleví se mu, i když nechápe, proč nestřílí.
„Jméno?“
„Felix Hoffer, jsem tu hajným.“
„Seržo, mrkni se!“ Z hájovny vyjde voják. V ruce drží vyznamenání a fotografii. Strčí to druhému pod nos.
„Sorry.“ Hodí to na zem a dupne na zarámovanou fotografii, potom i kříž.
Felix se na to nečinně dívá. Není důležitá, i když v té době byl na to tolik pyšný. Dostal kříž za padesátý potvrzený výstřel. Když ho cvičili, naučil se jedno, není důležité, co jsi, co máš, důležité je zasáhnout a přežít. Tohle jsou jen věci, které prostě nemají cenu, když jde o život.
„Všechno?“
„Čisto, seržo.“
„Jdeme.“
Felix se spuštěnýma rukama se za nimi dívá, pak se shýbne, vezme fotografii a kříž. Přežil, a to je důležité. Kříž s fotografií schová do plechové krabice, kde má různé věci z dětství, výcviku. Chvilku na ně netečně shlíží. Měl by je spálit a už chce to udělat, když zaklapne víko a krabici schová. Už chce vzít pušku, pak ji tu nechá a vezme prak. Zamkne dveře a vyrazí na prohlídku lesa.
