Na konci cesty -2.
Felix Hoffer se zastaví na nádraží. Přes rameno má přehozený batoh. Podívá se na hodinky, které má z války a dostal je za odměnu. Když se dozvěděl, co se dělo v táborech, hned se díval, zda někomu nepatřily, ale k jeho úlevě na nich nic nebylo vyryté. Doufá, že nikomu nepatřily. Ozve se zahoukání. To bude jeho vlak. Popadne batoh, hodí si ho na záda a vyrazí ke svému vagónu. Průvodčímu ukáže lístek a je zaveden do kupé. Vypadá to, že ho bude mít sám pro sebe, což je fajn.
Vybalí si pár věci, uhladí náhradní oblek, i když vypadá žalostně. Posadí se a dívá se na perón. Vzpomíná si, co ho vedlo k tomu, že tu sedí.
„Odjíždím, Klaro.“
„Cože?!“ zvolá udiveně Klara, když seděli za stolem a popíjeli víno. Felix se cítil skvělé a jen nerad přiznává, že letmý dotek Piera byl daleko lepší. „Počkej, jak odjíždíš? Kam chceš jet?“
„Nepohodl jsem se majitelem a dostal nabídku od svého bývalého kamaráda.“
„Ach tak. To je škoda. Budeš mi chybět, Felixi.“
„Ty mě taky, Klaro, ale nemám tušení co dělat. Z hájovny se musím vystěhovat co nejdřív a nástup do nového místa mám za tři týdny. Taky rád bych u tebe schoval nějaké věci, než se zcela přestěhuju a hlavně zabydlím. Vůbec netuším, co mě tam čeká. Myslíš, že to bude možné?“
„Ale samozřejmě. Klidně to přines a víš co? Uděláš si dovolenou.“
„Cože?“
„Přesně tak. Kdy jsi měla nějaké volno?“ Nalije jim po další skleničce a kriticky se podívá na láhev. Bude potřebovat další, už jen proto, aby se pořádně rozloučili.
„No…“
„Bingo!“ Vstane a vytáhne další láhev. Postaví ji na stůl. „Na mého nelepšího klienta a přítele?“
Felix se usměje. „Chceš mě snad opít, Klaro?“
„Blbost. Tebe nikdo nedokáže opít. Máš příliš dobré mechanismy, Felixi. Musíme vymyslet, kam tě pošleme. Peníze máš. Vsadím se, že jediné na co utrácíš, jsou střely a jídlo.“
Felix se usměje. „No…“
„Já to věděla. Paříž! Tam pojedeš. Je to město lásky a je prý krásné,“ zasní se. „Možná si tam někoho najdeš.“
Felix zaváhá, napije se a potom to vysloví. „Itálie, k moři.“
Klara na něj udiveně podívá. Tak tohle nečekala, ale je to skvělá volba. „Skvělá volba. Sama bych jela. Možná i pojedu do Paříže, co ty na to?“
„Jsi moc hodná, a víš co, zkus mě opít.“ Oba se zasmějou.
Nyní sedí ve vlaku do Itálie a přemýšlí, proč zrovna tato země. Povzdechne si. Popravdě ví, proč tam chce jet. Touží vidět zemi, kde se narodil Piero. I po těch letech ho nepustil z hlavy. Zavrtal se mu do hlavy a ne z ní vyskočit. Sám netuší proč, a proč ho tehdy na té konečné cestě nenechal. Pořád nechápe důvod svého jednání. Jako by se něco v něm zlomilo nebo nastal zkrat, sám neví. Nyní jede do neznámé Itálie, kde nebude rozumět ani slovo, jen aby viděl zemi, kde se narodil člověk, kterého zachránil. Když odešel od Klary, podíval se na mapu a vybral náhodně městečko s mořem. Klara, když ho viděla příští den, smála se a říkala, že se ho zmocnila cestovní horečka. Tentokrát měla pravdu. Uschoval u ní pušku a plechovou krabici plnou vzpomínek.
Vlak se pohne, trochu ztuhne, pak se uvolní. Jede do neznáma. Když nepočítá válku, nikde nebyl. Klara mu dobře poradila, přestože se krapet bojí, jak to zvládne. Kouká ven a prohlíží si krajinu. Známky války jsou stále vidět, i když už dávno skončila. Možná to bylo bláznovství jet. Dovolená. Kdo si může v téhle dobře dopřát dovolenou? Jedině nějací boháči. To on rozhodně není, i když tím, že je hajným, se má lépe než ostatní. Hlavně ho les uživí.
Zastávka. Pocítí hlad. Mohl by vytáhnout něco z batohu, ale dostane chuť na něco teplého a klidně utratit peníze. Dojde do jídelního vozu a objedná. Když pije kávu, dívá se ven a je podivně spokojený. Jako by tahle cesta měla být osudová. Zajímalo by, jak dopadl Piero. Od momentu, kdy zmizel mezi stromy, o něm nic neslyšel. Dokonce ani neví, kde bydlí a zda se dostal do bezpečí. Když s ním bydlel, ani neuvažoval o tom, že by se ho vyptával. Dokonce netuší, proč skončil v táboře. Při té myšlence se zachmuří. Sice táborový velitel se snažil zamaskovat stopy po zločinech po jeho nástupu, ale teplota provedla svou a i přes zával brzy to bylo cítit. Byl to otřesný okamžik. Celou dobu to věděl, viděl je, ale jako by do jeho mozku nedocházelo. Po válce zjistil, že jsou další ne jen tento, daleko horší, vyhlazovací.
„Ještě něco?“
Felix vzhlédne k staršímu muži. „Ne, děkuju. Výborná káva.“ Pravá, ne taková ta náhražka, kterou pil ve válce.
„Děkujeme.“
Felix se zvedne a jde do svého kupé. Jedna kontrola, druhá a je v Itálii. Dychtivě se rozhlíží po krajině. Je tak jiná, a i když tu byl na výcviku, nevnímal ji jinak než jak se v ní nejlépe ztratit. Paradoxně nakonec ho poslali do Polska, potom do Ruska. Usmívá se, protože je tak slunečno, že koutky rtů se samy roztahuji a dívají se na svět přívětivěji.
Konečně Milano. Přesedne do Genoi a nakonec skončí v Savoně, cíli, který si určil na mapě. Je unavený, když se ubytuje v malém penzionu na pobřeží. Z okna se dívá na neskutečně modré moře. Zajímalo by ho, zda Piero bydlí u moře nebo naopak v lidnatém Římě nebo nějakém ostrově? Je to jako hledat jehlu v kupce sena. A co z toho by bylo, zeptá se sám sebe. Nic. Z letmého doteku jednoho polibku nedá se nic vyvozovat. Možná byl ohromený tím, co udělal a nabídka? Jen vděčnost k zachránci. Noc by na té cestě nepřežil. Tak hodinu možná dvě. Zavře oči. Proč vzpomíná, když by se měl bavit, prohlížet památky a plavat v moři? Převleče se do volných kalhot a lehké košile. Vyjde ven, když ho oslní sluníčko. Přivře oči. Jako první bude muset koupit brýle. V Německu prostě tak silné slunce není a chránit si zrak je u něj prioritou, jelikož má už jen jedno. Dotkne se pásky přes oko. Slouží dobře, ale nyní si připadá jak mrzák. V prvním obchodě si koupí sluneční brýle Ray Ban. Překvapí ho, že je tu mají, ale moc dobře ví, že piloti si je za války nemohli vynachválit.
Úleva, když se může pořádně rozhlédnout. Ponoří se do uliček, prochází mezi starými domy, až dostane hlad. Zamíří zpět na pobřeží, kde se posadí do pizzerie. Už ji ochutnal a prostě je to balada. Objedná si s ančovičkami a sní ji na posezení. K tomu si objedná láhev vína. Spokojeně mhouří oči a dívá se, jak pomalu zapadá slunce. Zakloní hlavu s myšlenkou, co víc by si přál mít. Zaplatí a dojde do svého penzionu Santa Varvara. Neví proč, ale to jméno mu připomnělo Rusko. Ulehne a usne, aniž ví jak.
Druhý den ráno vyrazí opět prohlédnout si kostely, pevnost, obě dvě věže a katedrálu. V poledne přemýšlí, kam zajít, když uvidí malý bar s názvem Al Capone. Usměje se. Bože, to je ono a snad tam bude jídlo. V první chvíli je oslněn, potom se rozhlédne po prázdných stolech. Posadí se.
„Hned tam budu!“ ozve se.
Felix ztuhne. Otočí hlavu k pultu. Ten hlas… Pak to zamítne. Mnoho lidí má stejné hlasy. Jen náhoda…
„Co… Felixi?“ Klidný hlas přejde v úžas. „Jsi to ty?“
„Já… Piero.“ Náhoda? Jednou slyšel, že náhody neexistuji. Jenže co je tohle? Osud? Spíš náhoda.
„Jak ses… Bože, nemohu tomu uvěřit.“ Naproti Felixovi se posadí Piero. Černé vlasy už má dorostlé, postava je pěkná a žádné vystouplé kosti. Naopak je z něho pěkný chlap, za kterým se otočí každá ženská.
I Piero si prohlíží o dost staršího Felixe. Když u něho byl, říkal si, že zapomene na válku, na toho Němce, co mu zachránil život. Nemohl. Bylo to do něj vryté stejně jako odsouzení za to, že se nabídl. Poté co odešel, vrátil se k matce, ale nevydržel to u ní a odešel do Itálie, kde si otevřel tenhle malý bar s občerstvením. Vypadá starší, jinak, a přitom stejně. Jako skála, kterou člověk nemůže pohnout. Stále vyzařuje klid, který ho obklopuje jako pokrývka. Uklidňovalo ho to od prvního okamžiku. Mluvil s ním s nezájmem, ale ten klid ho přesvědčil, že vše dobře dopadne.
„Co tu děláš?“ dostane ze sebe.
„Jsem na dovolené. Klara mi to poradila.“ Neřekne už, že chtěl vidět zemi, kde se Piero narodil. Nepotřebuje to vědět. K čemu taky?
„Klara.“
„Ano. Tak jsem si řekl, že se vydám k moři. Netušil jsem, že tu na tebe narazím, dokonce jsem nevěděl, že je to tvoje rodiště.“
„To není. Přistěhoval jsem se sem.“
„Je to pěkné město.“
Piero se zachmuří. „To ano. Ježíš, počkej, hned ti něco udělám. Máš hlad, ne?“
„Mám.“
Piero se usměje a Felix ohromeně zůstane na něj civět. Jeho obličej najednou dostal chlapecký výraz. Někoho mu připomíná, ale koho? Sleduje ho, jak jde za bar, jak mizí v kuchyni. V hlavě vymeteno, před očima jeho chlapecký jiskřivý obraz. Povzdechne si.
„Víno nebo pivo?“
„Víno!“ zavolá.
„Na zdraví.“ Přiťuknou si. „Hned donesu něco malého na zub, vydrž.“
Felix sleduje jho každý odchod a příchod jak hladový lev. Je úžasný, jak graciézně se otáčí, jak servíruje. Dokonce se přistihne, že ani nevnímá, co mu říká.
„Ještě skočím naproti pro pizzu. Hned jsem zpátky.“ Vyběhne ven a zamíří si to do blízké pizzerie.
Konečně se Felix podívá na stůl. To jako má sníst?! Vždyť to je pro celou armádu! Olivy, nějaké jednohubky a sýry, dokonce šunka a tohle ani neví, co to je.
„Ala pizza Margherita.“ Přistaví ještě jeden stůl. „Jez,“ pobídne ho.
„Je toho moc.“
„Moc? Oh, trochu jsem se zapomněl, ale dal jsi mi toho tolik. Ještě stále si pamatuji chuť tvých polévek. Snažil jsem se je napodobit, ale nešlo to. Máš nějaké plány?“
„Ne. Prohlížím si město.“
„U moře jsi byl?“ zeptá se s úsměvem a on opět podlehne jeho chlapeckému úsměvu. Dal by za něj cokoliv, kdyby ho mohl vídat denně.
„Ne.“
„Pak tam zítra zajdeme. Je neděle, otevírám až večer.“ Opět se zachmuří.
„Něco se děje?“
„Ne, jez. Tentokrát je na mě, abych tě nakrmil. Nevím, prostě nevím, jak poděkovat za to, co jsi pro mě udělal. Nebýt tebe nebyl bych tu, neměl bych tohle.“ Pyšně, se stopou smutku ve tváři, se rozhlédne kolem sebe.
Felix pochopí, že lže, že něco vážného se děje. „Nech to být.“
„Nemohu, rozumíš, vždyť…“
„Piero, jen jsem chtěl dokázat, že jsem své schopnosti neztratil, nic víc v tom nebylo.“
Piero se pousměje. Je to prostě Felix. Schopnosti… „Tak zítra na pláži.“
Felix se zatváří rozpačitě. „Já… nemám plavky a moje tělo… Raději ne.“
„Neboj se, zajedeme si někam, kde absolutně nikdo není. Když už tady jsi, dovol mi aspoň trochu oplatit tvou pohostinnost.“
„Tak dobře.“ Rád se bude vyhřívat v jeho nádherném úsměvu.
Piero mimoděk zatleská. V ten samý moment dopadne na výlohu kámen, pak další a další. Felix instinktivně se vrhne k zemi, hlavu si chrání před střepy a zároveň podrazí židli, na které sedí Piero. Zakryje ho svým tělem. Zadívá se mu do očí a uvědomí si, že nejsou v šoku. Takže něco takového čekal, nebo se mu už to stalo?! Takže tohle je ten problém?
„Jste v pořádku?“ ozve se cizí mužský hlas. „To je zase spoušť!“
Vstane z Piera, setřese ze sebe střepy z výlohy. Je na cucky. Zvedne se i Piero, který se postaví vedle Felixe.
„Takže zítra? V jedenáct.“
Piero se na něj udiveně podívá. „A… Ano.“
Felix bez úsměvu přikývne, podívá se na stůl. Tolik jídla, které se bude muset vyhodit. Možná něco bude moci zachránit. Vyjde ven.
„Kdo to byl?“
„Felix, zachránil mi život.“
V mužově obličeji se objeví údiv. „To je ten Němec? Neskutečný a jak tě našel?“
„Náhoda. Opět to byli oni.“
„Zaplať, Piero, a budeš mít klid. Stojí ti to je tolik dráždit?“
„Nemohu, Alfredo, nechci to vzdát. Pomůžeš mi? Tolik jídla a já ho chtěl pohostit. Pořád přemýšlím, proč to tehdy udělal. Říká, že v tom nic nebylo. Osobně nevím.“
Alfredo si povzdechne. Má rád toho mladíka. Je slušný, chová se uctivě a rád jezdí k moři. Je to skvělý společník jak ke hře v dámu, tak k popíjení. Jen co se týče Familie je v tom prostě tvrdohlavý jako mula. Celá ulice poctivě platí výpalné, kromě něho. Taky tu má pořád pusto, když nepočítá turisty. Přitom má skvělou kuchyni a prostředí je příjemné. Dokonce vzadu na dvorku udělal menší posezení.
„Díky moc.“
„Není za co.“
„Livio bude mít aspoň práci.“
Alfredo se zasměje. „Posledně povídal, že má od tebe tolik práce, že ti začne dávat slevu.“
Piero se krapet nuceně usměje. Byl by raději, kdyby nedával. Smutně se podívá po výloze, pak si připomene zítřejší výlet. Felix nesmí nic zjistit a musí se bavit. Dluží mu víc, než kdy by mohl splatit, protože záchrana života se nedá splatit.
Felix se posadí v malé restauraci, rozhlédne se a uvidí malého mužička s dominem před sebou. Zaváhá, potom si přisedne a vezme mezi prsty kostku domina. Mužíček se na něj zadívá. Černá páska ho nechá klidným.
„Nechcete si zahrát?“
Felix se pousměje a přikývne. „Rád. Už je to nějaký pátek, co jsem nehrál.“
„Marie, oříšky a víno!“ mávne na majitelku.
„Našel sis oběť, Teo?“
Teo se zazubí. „Sám si přisedl. Němec?“
„Ano.“ Něco málo z italštiny kdysi pochytil, ale nějak nepředpokládal, že by ji potřeboval.
„Byl jsem delší dobu v Německu, za války.“ Felix se zachmuří. „V jedné továrně na auta. Dobrá práce. Lepší než jiná. Byl jsem spokojený.“ Felix přikývne. Začnou mlčky hrát. Teo přimhouří najednou oči. „Co se vám stalo?“ Dotkne se své tváře.
„Byl jsem v jednom baru. Nějací výrostci rozbili výlohu.“ Tak je to tu. Dozví se, co potřebuje? Naschvál si tu krev neutíral. Dotkne se šrámu. „Netušil jsem, že jsem zraněn.“
Teo otáčí v prstech kostku domina a zamyšleně se na něj dívá. „A který bar to byl?“ zeptá se skoro lhostejně. Položí dvojku k obrazci na stole.
Felix se zamračí. Nemá na výběr a musí tam tu dvojku dát, problém je, že druhá část je jednička. Pokud… „Al Capone. Pěkný název a mám pro filmové gangsterky slabost.“
„To já taky.“ Položí jedničku s dvojkou. Hádá, že vyhrál. „Marie, ještě olivy. To bude na dlouho!“ Tázavě se zadívá na svého protivníka. Měl by se jeho vzhledu bát, ale podivným způsobem ten muž vyzařuje bezpečí.
„Rád si dám ještě jednu partii.“ Musí počkat a to on umí.
„Nechodil bych tam už. Je tu tolik pěkných baru, kde se vám nic nestane.“
Věděl to. „Myslíte? Ale to byli jen výrostci, ne? Policie jim domluví a bude to v pořádku.“ Co je za tím? Co Piera ohrožuje? „Musím říct, výborné olivy. Asi si jich trochu odvezu.“
„Doporučuji. Za městem jsou celé háje a ten olej. No… To nebyli výrostci, víte?“
„Felix.“ Snad ho to povzbudí k řeči.
„Teo, to už víš. To byla Familie,“ tiše zašeptá. „Don Corleone nemá rád, když se mu někdo příčí a ten mladý chlapec, co to vlastní, nechce mu platit, chápeš?“
„Dokonale. Trojka. Myslím, že tahle partie je moje.“
Teo se rozesměje. „Tak co, ještě jednou?“
Felix se usměje. Už ví, co chtěl. „Proč ne. Je tu tak krásně a takový klid… Jako u mě v lese.“
„V lese?“
„Ano, jsem hajným.“ Rozdá kostky domina a zamračí se, kterou má vynést. S hrou a povídáním o Itálii a památkách i olivách skončí o půlnoci, kdy je majitelka vyžene, že už jsou poslední. V penzionu si lehne a zírá na strop. Takže Familie. Nesnáší, když na něho někdo bezdůvodně útočí. Zavře oči a klidně usne.
Ráno se probudí v deset a vzpomene si na slib, že v jedenáct si spolu vyrazí k moři. U něho byl jen jednou a to ještě u Baltu. Jaké asi bude Středozemní? Vezme tašku, do které dá plavky, ručník. Zamračí se, protože se mu to zdá málo. Neměl by tam ještě něco přihodit? Nakonec vezme sepranou košili. Vyrazí ven a v jedenáct stojí u baru Al Capone.
„Ahoj, tak nasedej!“
Felix se nejistě zadívá na skútr. Vypadá jako každou chvilkou by se měl rozpadnout. Nakonec si posune tašku na záda a posadí se. Chytí Piera kolem pasu. Piero vyjede a úzkými uličkami se proplete na širší. Tam přidá na rychlosti, až nakonec dojede na sotva znatelnou cestu a i potom odbočí. Nakonec zaparkuje motorku pod stromem. Felix se rozhlédne po písku, ostré polouschlé trávě.
„Ještě kousek.“ Vezme objemnější tašku, kterou měl mezi nohama. Odsune větve a vyjde ven na písečnou dunu.
Felix ucítí závan slanosti. Přimhouří oko a vyšplhá se na tu dunu. Stane, vítr mu cuchá vlasy. Před ním se rozprostírá modrá plocha, která snad nemá konce. Pohlédne vzhůru, kde letí racek. Větší krásu sotva viděl. „Je tu krásně.“
„A nikdo v dohledu,“ řekne rozpustile Piero. Seběhne dolů. Z tašky vytáhne velkou deku, kterou rozprostře. Sám shodí košili, kalhoty a zůstane v plavkách. Zůstane stát. Viděl ho, ale nikdy si to asi neuvědomil, že má tak dokonalou postavu i přes ta zranění. Dokonce jako by mu chyběl kus masa. „Do vody!“ zvolá. Rozeběhne se k moři. Felix za ním, i když trochu pomaleji a je vidět zřetelně, že jedna noha není úplně funkční. Udýchaný se zastaví.
„V pořádku?“
„To ta noha,“ přizná nerad, když na něj dopadne sprška teplé vody. Překvapeně zamrká, potom olízne si rty. Ulpěly na nich kapičky slané vody a potom se skloní, nabere vodu a cákne ji na smějícího se Piera. Ten mu to oplatí a za chvilku jsou mokří od hlavy k patě. Piero začne se brodit dál, až nakonec začne plavat. Felix za ním, i když daleko opatrněji. Přece jen to není rybník, do kterého se hodil v létě koupat.
„Vracíme se?“
„Myslím, že ano. Takový obzor a ta modř. Dole, nahoře, je to úžasné.“
„Ano. Miluji moře.“
Felix začne plavat ke břehu. Tam se opře o stehna. Musí říct, že ho to trochu vyčerpalo. „Mám něco k jídlu.“
„Mám hlad,“ přizná. „Nějak mě nenapadlo něco vzít.“
„To je jen dobře. Dneska nás nikdo nevyruší.“
Felix jde za ním, obdivuje svalnatou postavu. Vypadá úžasně. Ne jako on – starý zjizvený stařec. Posadí se na deku. Zafouká vítr a on si přetře paže.
„Zima?“
„Trochu.“
Piero zaváhá. „Tak si ty plavky sundej a natáhni se. Sluníčko tě pěkně zahřeje.“
Felix skoro vytřeští oči. Sundat plavky? Rozhlédne se. „Raději si je nechám.“ Přehodí přes ramena ručník. Nějak je mu trapně.
„Dobře.“ Nechá si je taky, i když popravdě si je tady sundává. Místo toho vytáhne pizzu a olivy a pořádné bagety a taky pivo. Felix na to udiveně zírá.
„To je pro armádu, nebo pro nás dva?“
Piero se na to mrkne. Možná má pravdu a nějak to přepískl. „Asi jsem to přepískl.“ Začne se smát. „To nevadí, sníme, co se dá. Stále jsem tvým dlužníkem.“ Dá mu pořádnou bagetu. Sám do své zakousne. Snaží se nemyslet na válku, ale pokaždé, když se zakousne, si připomíná jídlo v táboře.
„Je to moc dobré. Co se včera stalo?“
Piero zaváhá. „Jak jsem říkal, byli to výrostci. Už mám výlohu opravenou.“
Lže, jenže jak to z něho vymámit? Má zatlačit? A je to vůbec jeho věc? Pomohl mu tehdy, možná nyní žádnou pomoc nepotřebuje. Jí v klidu, aniž co řekne a poslouchá Piera, který mu vypráví různé věci. Nechá to být, ale je dobré vědět, co se kolem něj děje. Nakonec si lehne a nechá se rozmazlovat sluncem, vánkem na moři a tichem.
Piero sedí vedle něj a pozoruje ho. Vybaví si, jak mu stáhl košili a on se mu nabídl. Povzdechne si, pak si lehne vedle něj.
„Občas se přetoč nebo budeš jak uvařený krab.“
Felix to ihned udělá. „Nikdy jsem takové sluníčko nezažil. Nebýt toho, že momentálně nemám práci–“
„Nemáš práci?!“ zvolá udiveně Piero. „To…“
„Mám, jen jsem si vzal volno.“
„Po válce moc lidí tu nebylo, teď je to daleko lepší. Přijíždějí i Američané, Angličané. A je tu krásně.“
„To tedy je. Kolik je?“
„Bude čtvrtá. Budeme muset jet.“
„Musíš otevřít?“
„Ano. Tady se žije jinak. Ráno se pracuje, potom odpočíváme a večer pracujeme.“
Felix přikývne. „To je jiné než v Německu.“
„To ano.“ Vstane, sklepe ze sebe písek, zadívá se na svého společníka. „Vypadáš dobře.“ Felix otevře oči. Slyšel dobře? „Sbalíme se a pojedeme. Vždy, když tu jsem, tak se mi nechce nazpátek. Žádné problémy, nic. Jen ticho a mír.“ Tohle místo ho nejvíc ze všeho vyléčilo ze vzpomínek na tábor. Sem utíká, když má špatné dny.
Felix vstane, obleče se. Piero potřebuje pomoci, aniž vlastně to tuší. Pomůže mu složit deku. Láká ho dotknout se ho.
„Chceš zítra sem opět přijet?“
„A co bar?“
„Ten? To počká. Důležité je to, že tu jsi. Jsem–“
Felix se zamračí. „Můžeš už toho nechat? Nejsi žádný můj dlužník. Byla to náhoda, že jsem tě tam našel,“ rázně ho přeruší.
„A že jsi mě odtamtud odtáhl a schovával, to je normální? Zachránil jsi mě.“
„Dobrá. Zachránil, ale dlužníkem nejsi a pak nebýt nás, nejsi tam. A bar bys měl otevřít nebo se s ním něco děje?“ Tázavě se na něj zadívá.
Piero uhne očima. „Půjdeme. Otevřu ho.“ Pod jeho pohledem nemůže jinak. V tenhle moment by mu přiznal i to, co nespáchal.
„Piero, promiň.“
„Jen jsem chtěl, aby ses na té dovolené měl fajn, nic víc.“ Povzdechne si a vede ho k motorce. Tam ztuhne. „Doprdele! Kurva!“ Kleje, že Felix zkoprní, potom udělá krok a uvidí to. Pneumatiky u skútru jsou splaskle. Zamračí se. Tohle nebyli výrostci. „Omlouvám se, jen prostě… Budeme muset pěšky.“
„Zpozdíš se s otevřením.“
„Snad někdo pojede a nabere nás.“
„Tak jdeme.“ Vyrazí pevným krokem k silnici. Piero naštvaně za ním. Po skoro půlhodině dorazí k silnici. Oba se potí, jak je ještě vedro. Zastaví se, ale Felix vyrazí dál, jako by se nic nedělo.
„Promiň.“
„Jak se to mohlo stát? Ty pneumatiky byly rozřezány nožem.“
„Výrostci.“
„Myslel jsem, že tam nikdo nejezdí.“
„To nejezdí, skutečně, ale je tam více takových zastrčených míst. Možná někoho něco naštvalo a provedl mi to. Opravdu se omlouvám. Zjistím, kdo to byl.“
To nemusíš. Tohle byla Familia. Výrostci v žádném případě. Najednou se otočí. „Auto.“
„Cože? Nic neslyším.“
„Jede. Počkáme, snad zastaví.“
Piero zavrtí hlavou. Pochybuje, že by tudy… Skutečně někdo jede.
„Ahoj! Chcete svézt?“ ozve se špatná italština.
„Rádi, děkujeme. Německo?“
„No jo. Vyjela jsem si na vyjížďku a nějak zabloudila, tak jen doufám, že mi benzín vydrží. Jsem tu s manželem na dovolené, ale jeho spíš zajímá místní víno, proto jsem si půjčila auto. Je tu tak rozkošně, že jsem neodolala a zajela jsem si k moři vykoupat. Je to náhoda a šťastná. Tak kam teď?“
„Doleva.“
„Jedeme. Můj manžel je vinař a zajímá se o víno, ale jak viděl ty olivy, začíná uvažovat i o olivovém oleji. To je celý on. Myslet na dovolené o práci, ale máme se fajn. Městečko. Máte tu někde benzínku?“
„Navedu vás. Tudy a doprava, rovně, rovně… Tamhle. Moc děkujeme za svezení,“
„Díky za cestu a není za co, aspoň jsem déle nebloudila po těch serpentinách. Myslím, že už to zvládnu. Halo, potřebuju benzín!“ zvolá s širokým úsměvem.
Muž vyjde ven. Hadrem si utírá ruce, „Si signorita, hned to bude.“ Začne se točit kolem sportovního vozítka.
„Stihneš otevřít?“ zeptá se po cestě Felix.
„Moc ne, ale to nic neznamená, prostě otevřu krapet později. Někoho pro skútr pošlu.“
„Stalo se ti to poprvé?“
Piero přikývne. „Ano. Je mi špatně, že někdo mě tam sledoval. To místo je tak nedotčené, krásné.“
„Chceš s něčím pomoct?“
„Ne, spíš bys mi překážel, promiň.“
„Proč? Je to v pořádku. Bydlím nedaleko. Zvládnu to. Běž a otevři ho.“ Vyrazí směrem k penzionu, když si uvědomí, že ta procházka ho unavila, ale hlavně dostal hlad. Posadí se do stejné restaurace jako před tím a objedná si těstoviny, láhev vína.
„Jste spálený,“ upozorní ho Marie a sáhne si na tváře.
Felix se dotkne tváře. Bude si muset koupit klobouk. „Vím, to zvládnu.“
Žena se nejistě na něho podívá. Je neuvěřitelně klidný, trpělivý a jak hrál s Teo domino, to ji dojalo. Málokdy najde někoho, s kým by si zahrál a tehdy hráli velmi dlouho. Vezme ze své koupelny krém. „Tady máte, to vám pomůže.“
Felix se usměje. „Děkuji. Těším se na těstoviny.“ Je pyšný na italskou větu, ale jak mluvě naslouchá, vybavuje si některá slova. Upije víno. Opravdu velmi dobré. U dveří zastaví auto a vystoupí z něho starší muž v bílém obleku. Kolem něj se točí tři další muži. Vejdou dovnitř.
„Marie.“
„Si, padrone.“
„Jako vždy a tihle…“
Marie znejistí a zadívá se na Felixe. „Ale padrone Corleone, to je…, hned to zařídím.“ Přesune se k Felixovi, když se zvedne Teo od svého stolku v rohu a přistoupí k Felixovi. „Co kdybychom zašli do jedné kavárničky, Felixi?“
Felix se zadívá na nedopité víno. Pomalu položí peníze, láhev vezme do ruky, mastičku strčí do tašky. „Rád.“ Prohlédne si muže v bílém obleku. Takže tohle je padrone mocné Familie zde v Savoně. Vyjde ven. „Zahrajeme si?“
Teo se zazubí. „Jsi klidný.“
„Jsem turista, Teo. Nic víc.“
„No ano, nic víc. Znám tu útulnou kavárničku v podloubí, kde je chládek, skvělé víno a majitelka jako lusk.“ Vede ho do malé uličky, projdou tepanou bránou a ocitnou se na malém nádvoříčku se stolky.
„Je tu úžasně.“ Slunce tu nepálí, ale zároveň nic nebrání světlu, aby sem pronikalo. Poklidný ráj uprostřed chaosu.
„A majitelka je ještě úžasnější. Klaro! Klaro! Vedu hosta!“ zvolá.
Felix se zarazí. Klara – bytost, která mu tolik toho dala. Netuší, jak si bez ní na novém místě poradí. I když je na čase, aby si někoho našel. Někoho, kdo má široký chlapecký úsměv a rarášky v očích. Už není ta doba, kdy se různé sexuální orientace odsuzovaly na hranici. Povzdechne si, když žena vyjde. Je jiná. Snědá, temperamentní, ale vsadí se, že má stejně dobré srdce jako Klara u nich doma.
„Kdopak to je, Teo?“
„Felix a umí velmi dobře hrát. Přines něco dobrého a potom kávu. Takovou kávu jsi ještě nepil. Nikde na světě není lepší než u Klary, to věř starému mazákovi.“
„Ty lichotníku,“ řekne Klara a klepne ho po ramenu.
Posadí se ke stolku. „Je to dobrá duše, Felixi a svobodná. Odolává všem mým nabídkám.“ Zasměje se. „Zahrajeme si?“
Felix vážně přikývne. Cítí, že se vnitřně rozhodl, jen netuší, kde získat potřebné věci. Jak se získává zbraň v zahraničí, když ji nemůže koupit? Vezme do ruky domino s pětkou.
„Nad čím přemýšlíš?“
„Jak získat pušku.“ Položí pětku ke kostce.
Teo se zarazí. „Pušku?“
„No ano. Pušku, dobrou s dlouhým dostřelem. Hraješ?“ zeptá se nevinně. „A víno, děkuju signorita. Máte tu skvělé víno.“
Klara se rozzáří. Vůbec ji nevadí, že mluví s příšerným přízvukem. „To jsem ráda. Něco dobrého vám k tomu vínu připravím. Mám skvělé uložený sýr a nadívané olivy. Dáte si?“
„Jistě. Sýr mám velmi rád a olivy mi zachutnaly. Děkuji madam.“ Je pyšný sám na sebe, že to zvládl v italštině. „Je tu krásně.“
„Chceš lovit?“ zeptá se Teo vážně.
„Lovit? Vlastně… No ano, bude to lov.“ Položí kostku domina k předešlé. Cítí, že tuhle partii vyhraje. „Byl jsem u moře. Je nádherné. Na nějakých písčitých dunách. Moře bylo slané a teplé. Ne jako Balt, který byl studený, když jsem u něj pobýval. Je opravdu nádherné. Chtěl bych je ještě jednou vidět.“
„Ano, je hezké,“ potvrdí mu Teo. Přestává se v tom Němci vyznávat. Nejdřív jako by nic a vyzařuje takový klid a bezpečí. Člověk se s ním cítí hezky, žádné ohrožení. Mluví o městečku, o moři, jak se mu tu líbí a najednou jen tak prohodí, že by se mu hodila puška s pořádným dostřelem. Taková puška není na pátky nebo na zajíce, to je jiná. Ale možná když je hajným… Houby. Co by tu lovil? Jelena tu neviděl za celý svůj život. Tak nanejvýš divoké kozy, a kdo by je chtěl, proboha, střílet? Leda blázen a tenhle Němec jim není. Kým tedy je? „Co jste dělal za války?“ Neptá se, zda v ní byl nebo ne.
„U armády, pozorovatel.“ Hezké náhradní jméno pro odstřelovače.
„Pozorovatel?“
„Ano. Byl jsem v předních liniích a hlásil jsem pohyb vojsk. Něco jako průzkumník.“ Padesát čtyři potvrzených, několik nepotvrzených a poslední – ten, který ho poslal domů do Německa.
„Aha.“
„Pánové, sýr a olivy a džbáneček toho nejlepšího vyhlazeného vína. Dobrou chuť.“
„Klaro, jsi poklad, vezmeš si mě?“
„Nech toho!“ Třepne ho přes rameno. „I tak jdeš jen po mém domě!“ zasměje se a opět zaleze dovnitř.
„A tak to je pořád. Tu nikdo nepřemluví. Jejího snoubence zabili někde v Africe. Měla ho moc ráda, ale příliš lpí na jeho památce. Měla by ještě žít a chlapi by se o ni jen prali. Vyhrál jsi, ale nevadí, příště vyhraju já.“ Průzkumník. Zadívá se na oko. Bože, je tak klidný, tak vyrovnaný, jako by vše věděl. „Proč jsi mi to řekl?“
„Protože ses ptal,“ zazní klidná odpověď. „Jen ji potřebuju a pár nábojů.“
„Nemám ji.“
„Já vím,“ přitaká. „Nechci ji po tobě. Výborný sýr, a když si dáš k tomu olivu je ješt–“
„Můj bratranec ji má,“ přeruší ho. „Jsi zvláštní, Felixi.“
Felix se na něj klidně zadívá. „Každý je zvláštní, Teo. Například ty a tvé domino. Dáš jedničku nebo trojku?“
„Co chceš s ní dělat?“ zeptá se Teo s kostkou trojky a jedničky v ruce. Nemůže přestat s ní hrát. Upřeně se dívá do Felixovy tváře.
„Zabít padrina.“
Teo prudce vstane, až zarachotí židle a spadne. Felix přidrží stolek, aby z něj nic nespadlo. Dominové kostky se posunou. „Ty ses… zbláznil! Kvůli dnešku? Nebo ten včerejšek?“ Bože, jak může být tak klidný! To je…
„Stalo se něco?“ zeptá se rozrušeně majitelka a dívá se na oba.
„Ne, nic. Jen hra.“ Felix se usměje. Teo začíná o celé konverzaci pochybovat. Jak se někdo může usmívat hned po té, co řekl, že zabije člověka?
„Ach tak to ano. Můžete tu být, jak dlouho chcete.“ Opět se schová do domu.
„Děkujeme. Zahrajeme si?“
„S tebou?“ Felix se na něj zadívá. Najednou Teo dostane strach a posadí se. „Rád,“ řekne tiše.
Felix hbitě upraví kostky. „Mě se bát nemusíš. Nikomu nic neudělám.“
Teo se nejistě usměje. Nerozumí tomu. Je to k zbláznění! Přiloží kostku s přáním, aby prohrál, a aby hra brzy skončila. To se mu splní, jako by to Felix vycítil. Letmo se dotkne jeho ramene. „Děkuju za krásnou hru.“ Položí liry na stůl a odejde. Teo, bůhví proč, se cítí mizerně a tak si nalije pořádnou skleničku. Teď sám neví, myslel to vážně nebo to jen tak řekl?
Felix se uloží v penzionu a přemýšlí, kde sehnat zbraň. Kdyby byl doma, bylo by to tak jednoduché. Místo dalšího neplodného uvažování zavře oči. Ráno ho probudí hlasité troubení. Zanadává, který osel dělá takový hluk. K tomu někdo začal bušit na dveře.
„Signore, někdo na vás dole čeká!“
Felix se zvedne, odhrne záclonu. S údivem zírá na Piera, který si všimne, že se záclona pohnula a zamává mu. Otevře okno a vykoukne ven.
„Jedeme na pláž, pojď dolů!“
Felix se podrbá ve vlasech, ale nakonec se rozhodne pro příjemnou společnost než po dalším zkoumání místních památek. Zabalí si věci a přihodí i klobouk, který nosí doma. Vyběhne ven.
„Ahoj.“
„Ahoj, Otevírám odpoledne, tak jsem si řekl, že bys rád si možná zaplaval.“ Nastartuje skútr a jede stejnou cestou. Zaparkuje i na stejném místě.
„Nechceš ji vzít na pláž?“
„Ne. Nanejvýš půjdeme nazpátek opět pěšky.“ Na pláži rozprostře deku, vedle položí menší košík s jídlem. Svleče se a rozeběhne se po pláži k moři. Dneska jsou lehké vlnky. Po zaplavání si lehnou, naslouchají šumění větru a křiku racků.
„Tomu se říká život. Nic nedělat. Proč otevíráš tak pozdě?“ Natočí se k němu.
„Je to můj podnik, jen tak, proč se ptáš?“
Felix mlčí, mhouří oči a říká si, že tak dobře se snad ještě neměl. Najednou nad sebou uvidí stín. Piero se na něj dívá, potom skloní a políbí na rty. Odtáhne se. Neusmívá se. Otázka: „Proč?“ ho docela překvapí. „Netoužím po vděčnosti.“ Smích pro změnu překvapí Felixe.
„Chtěl jsem. Pořád jsem uvažoval, proč jsi to udělal. Líbím se ti?“
Felix přimhouří oči. „Ano.“
Piero odstraní různé věci a lehne si k němu. Obtočí ruce kolem Felixova těla, které se pod tím napne, potom uvolní. Sám najednou netuší, co má dělat. Nakonec povolí a obejme Piera. Zatouží po sexu. Začne ho líbat. Piero ze začátku je krapet překvapený, potom opětuje jeho doteky a líbání. Stáhne ze sebe plavky a přitiskne k Felixovu tělu.
„Chci tě.“
Felix nic neřekne, spíš má v hlavě chaos, jak se jeho sny plní. Najednou vyvrcholí. Ztuhne. Piero se na něj překvapeně podívá.
„Vyvrcholil jsem.“
„To je normální.“
„Moc ne, i když je to poprvé.“
Piero se z něj zvedne. Je mu fuk, že je vzrušený. „Jak poprvé?“
Felix ho pohladí po hrudníku, zastaví se na bradavce. „Dělám to s mužem poprvé.“
„Poprvé?“ Piero nechápe. Jak může to někdo dělat poprvé. „Kolik ti je?“
„Dvacet osm.“
„Cože?!“
„Vadí ti to?“ Zvedne se a odchází. Cítí se ze začátku divně, že je nahý, ale každým dalším krokem to z něj padá. Je mu skvělé. „Jdu si zaplavat.“
Piero se podívá na Felixe, potom do svého klína. Zaplavat? Pak si připomene, že je to pro něj poprvé. Ví vůbec, co má dělat? Popravdě ještě nikoho nezaučoval. Rozeběhne se k němu, zastaví a klesne na kolena. Podebere mu penis, varlata a sevře je do dlaní. Potom si ho dá pusy. Felix ohromeně na to zírá, ale cítí rostoucí vzrušení, jak ho hladí.
„Tak je to lepší,“ pochválí svou práci Piero. „A teď si můžeme zaplavat, ne?“ řekne drze.
Felix, který touží vyvrcholit, se na něj podívá, potom do jeho klína. Rychle mu dojde, proč to udělal a dostane chuť mu to vrátit. Udělá to stejné. Je to pro něj nezvyk, ale slastné Pierovo zasténání ho nejen vzruší, ale i řekne, že dělá dobře. Ani si nevšimne a jeho pusu zaplaví semeno. Vyplivne je, potom je ochutná. Je to tak divné.
„Myslím, že žádné plavání nebude, co ty na to?“ Políbí ho na rty.
„Ne, myslím, že nebude.“ Jdou na deku, kde si lehnou. Začnou se mazlit, když Piero si klekne na čtyři a vystrčí zadek. Felix ho pohladí, potom sklouzne na rýhu, ke konečníku a začne ho třít.
„Tak ho tam vraz.“
„Vraz?“
„Dej ho tam.“
„Ale…“ Cítí se úplně mimo, nejen pocity, ale i tím, že vlastně o milování nic neví. Jediný sex měl s Klarou, kterou požádal, aby ho mohl strčit do jejího konečníku. Nejdřív se bránila, ale když viděl, že se jinak nevzruší, povolila. Neodvážil se nikomu dát najevo, že je na chlapy a za války to nebylo možné.
„Udělej to.“
Felix ho políbí na záda. „Rád.“
Piera to překvapí. Čeká a vlastně neví na co, jen ho překvapuje, že je jemný. Čekal, že bude drsný, skoro brutální, ale je to naopak. I vpád je takový jemný, dost neobvyklý na muže. Je zvyklý na drsnější sex. Ze začátku ho to skoro nudí, potom jak v něm spirála roste, začíná se mu to líbit, i když tak dlouhý sex neměl, co se pamatuje.
Felix vyvrcholí. Stihne ještě ho vytáhnout a semeno mu proudí na záda. Jsou tak odlišná od Klařiných. Drsnější ne tak oblá a snědá. Dokonce zadek je snědý a ne bílý od plavek. „Opaluješ se nahý?“
„Ano.“ Přetočí se na záda. Napůl spokojený, napůl nespokojený. „Dlouhý sex.“
„Příště zrychlím. Vadilo ti to?“
„Ne.“ Jen se cítí frustrovaně, když ucítí ruce na svém údu a jazyk. Přivře oči a nechá se hýčkat. Má to, on ho hýčká, prostě se k němu chová jako k nějaké porcelánové sošce. Jak jinak tohle milování nazvat? Zastaví ho a donutí ho zvednout hlavu. Má hezkou barvu oka. Tmavou ale teplou. „Nejsem porcelánová soška.“
„Nerozumím.“
„Nezlomím se, když přitvrdíš.“
„Máš rád tvrdý sex?“ Posadí se, ale ruce ho stále hladí a laskají.
„To ne, ale já nevím…“ Prohrábne si vlasy. „Děláš to hezky.“
„Tak nevím. Mám říct děkuju?“
Piero vyprskne smíchy. „Dodělej to.“ Zavře oči a vychutnává si to. Prostě je jiný než ostatní, co s tím jako udělá? Má ho změnit a říct, že má do něj vrazit a nehledět na nic. Bylo to hezké, jiné než obvykle, kdy se starali o své uspokojení. Možná to je tím, že to není zákazník. No ano, je to možná tím. Napne se a stříká do Felixových rukou, na jeho tvář. Leží, dívá se na oblohu. Bylo to krásné… Silné ruce ho obejmou.
„Děkuju.“
Piero se mu zadívá do očí. „Tak tohle už neříkej. Oba jsme si to užili, oba jsme to chtěli, nebo snad jsi nechtěl?“
„Ne, chtěl a moc. Moc jsem toužil zažít, o čem jsem snil. Za války, ale i před válkou to nebylo možné. Po válce snad, jenže člověk měl zaběhnutý svůj život a hledat někoho se mi nechtělo.“
„Neříkej, že jsi byl až do teď bez sexu? Přece nejsi mnich!“
„Ne, měl jsem Klaru.“
„Klara?“
„Vesnická prostitutka. Skvělá ženská. Bez ní… Proč se směješ?“ Neví, zda se Piero směje nebo pláče, na chvilku dokonce dostane škytavku.
„Máš ty kliku.“
„Jak kliku? Nerozumím.“
Piero skoro nevzrušeně pokrčí rameny. „Víš, než jsem získal bar, byl jsem prostitutem.“
