Na konci cesty - 3
Felixe to ochromí. „Jak prostitutem?“ Nechápe tomu. Nevypadá to, má bar, i když má problémy s Familii, tak to neznamená, že se živil tělem. Když tak uvažuje, vlastně ani nepřemýšlel o tom, co dělal. „To že máš bar, ještě neznamená, že jsi prostitut.“
„Vadí ti to?“
„Cože? Ne, ale vysvětlí mi to. Nevypadáš na to.“
Piero je ohromený. To opravdu neví, nebo dělá natvrdlého? „Ty nevíš, co jsem měl na mundúru? Myslel jsem, že jsi mě zachránil kvůli tomu.“
Felix usilovně vzpomíná, co na těch hadrech bylo. Říct o tom, že to byl mundúr, se dá těžko a chtělo by to velkou fantazii, ale říct se to neodváží. Pak si vybaví. „Trojúhelník růžový a číslo.“ Ale jaké to tedy netuší.
„13504. Ty vážně nevíš?“
Felix zrozpačití. „Ne, promiň, netuším.“
„Růžovým trojúhelníkem označovali Němci v táborech homosexuály.“
„Aha, to jsem nevěděl.“ Chtěl by namítnout, že to byli nacisté, ale stejně jako před chvilkou se toho neodváží. Je vůbec zázrak, že s ním mluví, i když ho zachránil.
„A já myslel, že kvůli tomu, proto… To je jedno. Před válkou jsme bydleli v Itálii, později se matka přestěhovala do Porýní. Tehdy patřila Francii, ale stejně se tam mluvilo německy. Koupila si a zařídila si tam penzion pro pány s názvem U Babetky. Měli jsme se dobře.“ Odmlčí se, posadí se a odstrčí Felixovu ruku.
„A…“
„Matka byla prostitutka. Vydělávala si tělem. Mě měla náhodou, ale když už mě měla, snažila se, abych něčím byl. Hodil jsem do školy a snažil se učit co nejlépe. Jenže jednoho dne zjistila, že jednoho velmi movitého zákazníka spíš vzrušuju já.“
„Ona tě prodala?!“ vykřikne nevěřícně Felix. „To…“ Na to nemá slov. „Kolik t…“ Dál se neptá.
Piero si rozpačitě povzdechne. Tehdy nad tím neuvažoval, bral to, tak jak bylo. „Deset. Najednou měla peníze. Víš, byl milý. Ze začátku toho moc nechtěl, ale jak jsem rostl, přitvrzovalo se.“ Ušklíbne se. „Za mé panictví zaplatil celý majlant. Myslím, že mamka dost váhala. Potom byli další. Za to co vybrala, všude to bylo nelegální, koupila ten penzion. I tam jsem pokračoval. Zjistil jsem, že mi to nevadí, naopak se mi líbí. Matka tehdy dost pila. Myslím si, že měla výčitky svědomí. Nebyla špatná, jenže peníze hýbou světem. Měla je ráda.“ Pokrčí rameny. „Potom nastala válka. Pro nás se nic nezměnilo, jen U Babetky přibylo německých uniforem. Hodně a mezi nimi i pár důstojníků, co dali přednost mě, před maminčinými děvčaty.“
A jeje, pro sebe si řekne Felix, který začíná tušit, jak to pokračovalo.
„Jednoho dne k nám vtrhli. Zrovna u mě byli dva důstojnicí. Putoval jsem do vězení a potom do tábora. Ze začátku to nebylo tak hrozné, i když dřina to byla, jenže jak pokračovala válka, jídlo se změnilo, všechno. Nejhůř to dopadlo, když vyměnili velitele tábora. S ním přišlo pár sadistických prasat.“ Podívá se po Felixovi. „Nezvládl jsem to a na poslední nástup jsem zapomněl čepici. Nechápu, jak jsem mohl ji zapomenout, ale byl jsem tak unavený. Možná mi ji někdo ukradl, nebo mi někde spadla. Dodnes nevím, co se s ní stalo. Celou dobu jsem si ji tak hlídal, snažil ji mít ve dne v noci při sobě. Zajímalo by mě, kde skončila,“ zamumlá tiše s očima upřenýma do dálky.
Felix nechápe, proč najednou povídá o čepici. Když ho našel, žádnou neměl, vybaví si. Ani ji neměl později, když z něho stahoval, podle Piera, uniformu.
„Měl jsem ji mít při sobě. Nechápu to. Kde jsem ji mohl zapomenout? Kde?“
„Piero.“ Opatrně se ho dotkne. Připadá mu dost vzdálený.
„Ach, promiň. Trápí mě to. Byl to rozsudek smrti. Ten večer jsem byl zařazen do pochodu. Byl jsem tak unavený, když jsem to zjistil, vzdal jsem to. Ty jsi věděl, kam jsem šel?“
„Ano, věděl. Promiň.“
„To nic, stejně nikdo nemohl nic udělat.“ Lehne si. „No to je v kostce celé.“
„Byl jsi dítě.“
„Jo byl, to každý.“ Zívne si. „Lehni si a užívej si sluníčko. V Německu moc sluníčka nemáte.“
„To ne,“ přitaká mu Felix. Mrkne se na něj a uvědomí si ploché břicho, bradavky, jak se hrudník nadzdvihuje a nakonec i to, že je krásně opálený po celém těle. „Od koho sis půjčil plavky?“
Piero se zatváří udiveně, nadzvedne se a pohlédne do klína. Začne se smát. Nechápe, jak tenhle chladně tvářící se Němec ho dokáže rozesmát. „To jsou moje, jen je nevyužívám tak často.“ Smích v něm stále pobublává. Obejme ho. „Chceš ještě?“
Felix znejistí, potom přikývne. Má pocit, že se mu splnil velký sen. Po milování leží, dokud se Piero nezvedne.
„Musím jít, jestli chceš, můžeš tu zůstat.“
„A vléct se nazpátek pěšky? Zbláznil ses?“ Taky musí něco zařídit. Jestli si myslí to správně, potom by měl být nyní v městečku.
„Tak jdeme.“ Zadívá se na svalnaté tělo. Vzrušuje ho. Nejdřív si myslel, že se mu pokusí odvděčit za záchranu, jenže někde se to vytratilo a rád by s ním spal. Dobře si uvědomuje rozdíly, ale k čertu, copak musí stále se ještě živit tělem? Když došel k mamce, zděsila se nad jeho vzhledem. Nemohl tam žít, slyšet němčinu každý den a ony na oplátku jeho výkřiky hrůzy, které rušily nejen je, i zákazníky. Pochopila to. Dala mu peníze a on se odstěhoval sem. Kdyby věděl, jaké bude mít problémy s Familii, asi by bar nekupoval, jenže neviděl cestu, kterou by mohl jít. Vystudoval, jenže ve skutečnosti, co uměl? Nic? Jedině montovat zbraně. Nechtěl se na jakoukoliv součástku nikdy podívat.
„Zítra?“ zeptá se krapet napjatě Felix, když sesedá ze skútru.
Piero je překvapený. „Určitě. Vyzvednu tě, dobře?“
Felix přikývne. Ještě chvilku se dívá směrem, kterým Piero zmizel, pak se podívá na oblohu a na hotel. Otočí se a zamíří do restaurace, v které se rozhlédne. Teo tu není. Ani ho to moc nepřekvapí, spíš by se divil, kdyby tu po tom, co mu včera říkal, byl. Posadí se.
„Pasta?“
„Si, grazie.“ V klidu se dívá na nepříliš rušnou ulici. V duchu probírá včerejšek i dnešní den. Bylo to krásné a vzrušující, bylo to vše, co od Klary nezískal, jenže je pravdou, že mu to nemohla dát. I tak svým způsobem ho chránila.
„Pan Felix?“
Felix vzhlédne k muži v ležérním obleku, klobouku a napjatém postoji. „Ano.“
„Pojďte. Obchod.“
Felix se zadívá směrem k Marii, pak si vzpomene na Piera a vyjde ven. Posadí se do auta. Je zvědavý, co se z toho vyklube, i když představu má, ovšem vždy se může zmýlit. Auto vyjede. Netuší, kam jede a popravdě je mu to jedno.
„Feeelix!“ zaduní lahodně v baru. Muž s koštětem se zatočí, udělá taneční figuru a usměje se. „La amoreeee!“ protahuje.
„A jeje, někdo se nám tu zamiloval.“
„Cože? Hloupost,“ říká s připitomělým úsměvem.
„Jojo, to říká každý, kdo si nevidí na špičku nosu,“ zavrtí Alfredo hlavou. S úsměvem pozoruje Piera, jak se otáčí. Občas se zastaví, zasněně kouká. „Piero, krapet mléka.“
„Jej, promiň.“
„To nevadí.“ Je tak uvolněný a září, že prostě mu to nevadí. Úplně ten bar rozzářil.
„Tak tady!“ Graciézně s rukou na srdci mu to podává.
„Tak která to u tebe vyhrála?“
„Žádná, Alfredo a pij. Chceš něco? Mám štrúdl.“
Alfredo nadzvedne obočí. „Proboha, co to je?“
„Jablečný koláč. Dělají ho v Německu.“
„No kousek bych mohl.“ Pozoruje ho a doufá, že některému hostu nepředloží osolenou kávu. Je skoro mimo, jak se zasněně dívá na ulici. Jako by tam ležely zlaté cihly. „Hej Piero, ten koláč!“
„A jo! Hned to bude.“ Přinese mu pořádný kus, že Alfredo na to zírá. To by zasytilo celou jeho rodinu! „Ty, jako mám to sníst?“ Píchne do toho vidličkou.
Piero zamrká. „No ano, chceš přidat?“
„Ne!“ řekne zoufale. „Spíš ubrat.“
Piero se zadívá na talíř, potom se rozesměje. Odnese to a oddělí pořádný kus. „Lepší?“
„No to bych řekl. Měl by ses vzpamatovat, i když láska je krásná věc. To já…“
„Prozpíval jsi celé noci před domem své milované. Vypráví se o tom dodnes a neznám nikoho, kdo by si z toho nedělal legraci.“
„Byl jsem ovlivněn Romeem a Julii, no co,“ řekne uraženě Alfredo. „Je to výborné. Asi ve tvém případě láska bude dobrý kuchař.“ Oba sedí, povídají se, Piero občas odběhne.
„Budeš muset jít.“
Alfredo zachmuřeně přikývne. „Nemohu tu věčně sedět.“ Oba dva vědí, že Alfredova přítomnost poskytuje baru ochranu. Jakmile zmizí, Familie může zaútočit. „Je mi to líto.“
Piero mu zmáčkne loket. „Neomlouvej se. Jsi jen malé kolečko a já jsem rád, že jsi můj přítel.“
Alfredo váhá. „Kdybys… Tak se odstěhuj!“
„Ne. Nebudu utíkat a nebudu se vzdávat, podruhé už ne,“ zamumlá při vzpomínce na tábor.
„Dobře. Zítra.“ Vyjde ze dveří. Piero se pohodlně usadí se skleničkou vína. Upije a přemýšlí, zda dneska Familie něco podnikne nebo ne. A vlastně je to jedno! Zářivě se usměje a začne vzpomínat na dopoledne.
„Tak jsme tu.“
Felix přikývne. Zajímalo by ho, jak se budou domlouvat, protože zatím padlo jen pár frází. Vystoupí a rozhlédne se po kopcovité krajině. Před ním je kamenný starý dům. Jedno okno je zavřené na okenice. Nějak pochybuje, že je to kvůli počasí, spíš chybí sklo. Z domu vyjde muž s rukama v kapsách, v ústech cigaretu a klobouk stáhnutý pěkně do očí, aby nebyl poznat.
„To je můj tlumočník.“
„Dobře. Mohu vědět, co chcete?“
„Jezdíte s cizími lidmi jen tak?“
„Záleží na tom, ale obchod nikdy neodmítnu, pokud mě zajímá.“
Tipnutí. „Tohle vás bude zajímat.“ Vleze dovnitř. Felix za ním. Nikdo tam není, ale na stole jsou vyložené zbraně. Ustoupí. Mimoděk se usměje. Nedotýká se jich, zatím si je prohlíží. Jsou udržované, v pořádku. Potom sáhne po své oblíbené K98 s dalekohledem. Rychle si ji obhlédne, ale vypadá v pořádku. „Zajímá vás?“
„Krásná puška, dobře udržovaná. Náboje?“
„Chcete si ji vyzkoušet.“
„Jistě.“
Muž přisune krabičku nábojů a zásobník. „Kolik toho chcete?“
„Nemyslím, že hodně,“ odpoví Felix. Je mu jedno, co ti muži chtějí, proč to dělají a co si o něm myslí. Nabije. Muži sebou trhnou, přesto dál pevně stojí. Felix vyjde ven. Rozhlédne se kolem sebe. Tam! Namíří ve stoje. Mozek mu zpracovává údaje. Jeden kilometr, vítr slabý, fouká z leva. Namíří a rychle vypálí pět ran. Skloní pušku a vydá se k cíli.
„Sakra, on–“ začne italsky muž, co ho sem přivezl.
„Zůstaň, vrátí se. Je nebezpečný, uvědomuješ si to?“
„Jo, teď jo. Jenže jak jinak bychom to provedli? Spadl nám jak na stříbrném tácku. Kam to střílel?“
„Netuším, ale má na to, aby ho zabil, a to potřebujeme. Nikdo nás nebude podezřívat. Alibi si zajistíme.“
Felix dojde ke stromu. Přejede rukou zvrásněnou kůru. Čtyři výstřely těsně u sebe, jeden švihnul kraj stromu. Je skvělá. Otočí se, přiloží pušku k tváři a zahledí se na ty dva. Mohl by je na tu vzdálenost snadno zabít. Pomalu spustí zbraň a vydá se k nim. Zajímalo by ho, co za tu službu budou chtít.
„Merde, myslel jsem, že nás zabije,“ řekne mu, který se posadil na kámen. „Málem jsem dostal infarkt.“
„Kolik?“ zeptá se Felix, když k nim dojde.
„Maličkost. Prosím, pojďte dovnitř.“ Felix vstoupí dovnitř. „Někdo nám řekl, že chcete zabít dona Corleona.“
„Ano.“
„Jestli ho zabijete, přijde místo něho jiný.“
„Chápu, nic se nezmění.“
„Ano. Netušíme, co chcete, ale bylo by lépe mu pohrozit.“
„Co vlastně chcete?“
Muž vyfoukne cigaretový dým z úst, hodí ho na zem a zamáčkne do podlahy. „Můžete si za tu službu nechat pušku, nic nebudeme chtít, jen zabijete jednoho z jeho podřízených. Za tři dny bude mít ve své vile návštěvu. Muže, co chodí celým v černém. Na zahradě budou jen oni dva a sluha. Toho necháte být.“ Felix přikývne. Zdá se, že se potřebuji zbavit nějakého konkurenta. „Toho muže v černém musíte zabít.“
„A don Corleone?“
„Napíšete dopis, který mu doručíte. Zůstane naživu, musí, je to jasné?“
„Chápu.“ Napřáhne ruku před sebou. Muž ji váhavě sevře. „Kde má tu vilu?“
„Quiliano, je to malá vesnice nedaleko odtud.“
Felix přikývne. „Potřebuju koně, nic víc.“
„Koně, ale–“spustí nechápavě jeden z mužů.
„Ještě něco?“ řekne muž v klobouku.
„Ne, jen kdybyste mě odvezli nazpět. Zítra vyrazím.“
„Dobře, jen tak mimochodem, proč to děláte?“
Felix se zastaví v otevřených dveřích, otočí se. Muž polkne. „Přítel má tu bar, jen mu chci trochu pomoct, nic víc.“ Vyjde ven a nasedne do auta.
„Nic víc?“ nechápavě řekne muž mluvící italsky.
„Buďme rádi, že to není nic víc. Snad splní dohodu.“ Podívá se po puškách. Je to dobrá odstřelovačská zbraň, co si ji vybral. Určitě už s ní pracoval dřív. Určitě to zvládne, musí, protože to on má být pravou donovou rukou, a pokud se jí stane, tak ten bar přejde pod jeho ochranu. „Padej, odvez ho a sežeň na zítra koně.“
„Si.“ Vyrazí ven a za chvilku sjíždí k Savoně.
Felix se dívá po krásné krajině, i když na jeho vkus je krapet sušší. Má rád šumění stromů, neprostupnost křovin, heboučký mech, do kterých se jeho nohy boří, tam to zná. Ale i tahle krajina má své určité kouzlo.
„Zítra.“
„Ano, dobrou noc.“ Zaváhá, zda si nemá sednout do kavárny, ale nakonec vyrazí za Pierem. Chvilku ho pozoruje přes výlohu, jak zářivě tančí mezi hosty. Nemůže stále věřit, že se spolu milovali. Rád by ho sevřel v náručí a optal se, zdá může zůstat na celou noc.
Najednou Piero zvedne hlavu. Zadívá se ven. Je to… vyběhne a vezme ho za ruku. „Máš hlad?“ Násilím ho posadí ke stolku. Za chvilku už před ním miska s těstovinami a karafa s vínem. „Jez.“
Felix vezme vidličku a zapíchne do těstovin. Špagety mu kloužou zpět do talíře.
„To musíš takhle!“ poučí ho rozjařený Piero. Vezme lžící, nabere špagety a vidličkou navine je, potom je vloží do úst. Zamračí se. Možná…
„A já pořád přemýšlel, proč k tomu je ta lžíce.“
Piero se rozesměje. „Teď už to víš.“ Natáhne ruku k rádiu a přidá hlasitost. Pobrukuje si do rytmu. Mohl by dneska tu zůstat. Nebylo by to špatné. Kdyby to tak vyšlo… zadívá se na něj. Tak soustředěně jí. Vždycky to tak bylo, tedy co si pamatuje. Je prostě zvláštní. O válce vypráví tak klidně, skoro bez zájmu, jako by to bylo něco normálního. Pro něho ne. Měl by přestat plavat v nebesích.
„Bylo to výborné. Jak se jmenovala ta omáčka?“
„Bolognese. Máma ji milovala.“ Zadrhne se mu dech nad nabídkou, aby tu na noc zůstal.
„Zítra musím odjet tak na tři spíš čtyři dny.“
„Ach. Jedeš na výlet?“
„Ano. Musím jít se vyspat. Piero, děkuju.“ Otočí se a vyjde. Piera zamrazí. Jako by se loučil… Vyběhne ven, ale už ho nikde nevidí. Mohl by za ním běžet, vždyť ví, kde bydlí, jenže má tu hosty a tak se zklamaně vrátí do baru.
Ještě chvilku a zůstal bych, říká si po cestě Felix. Potřese hlavou, jako by chtěl vyhnat myšlenky. Musí se soustředit na úkol. V hotelu si lehne. Chvilku přemýšlí o Pierovi a nádherném milování. Doufá, že až udělá, co má, ještě si tam zajedou. Zavře oči, nadechne se a usne. Druhý den se automaticky vzbudí o šesté. Netuší, kdy přesně přijedou, proto se přichystá a sedí na posteli. Trpělivě čeká. Když je čas na snídani, sejde na ní. Nají se a posadí se ven. Je zvědavý, kdy se ozvou, ovšem otázkou je, zda skutečně se ozvou.
„Tak jsem tady.“ Muž za volantem si udiveně Felixe prohlédne, který vstane a usadí se na sedadlo.“ „Nic nemáte?“
Felix se na něj podívá. „Nic nepotřebovat.“
„Ach tak.“ Dál nic neřekne. I přes klid, který Felix vyzařuje je nervózní. Začíná o celém bratrancově plánu pochybovat. Co když to neudělá, nebo odstřelí Dona? Co potom? Jenže Enrico má v něj takovou důvěru… „Jsme tady.“
Felix vystoupí a zapřemýšlí, co zrovna dělá Piero.
„Dneska je krásně,“ řekne si Piero a přetočí se na druhý bok. Nikdo vedle něj neleží. Už je to dost dlouho, co tu někdo spal. Dřív to byli zákaznicí, ale co se vrátil z války, už za peníze s nikým nespal. Občas někoho si našel, ovšem nic trvalého nebylo. Nyní má chuť s někým žít, probouzet se vedle něj, líbat ho, milovat, jezdit na výlety, někoho, kdo by s ním tady byl. Je mu tak lehce, že by nejraději z pokoje vyletěl. Usměje se, vstane a udělá piruetu, pak se zasměje ještě víc a roztočí se. Je mu tak skvělé, i když dneska ho neuvidí. Zesmutní a odplouží se do koupelny. Nalije si vodu do lavoru a umyje se. Když přejíždí břitvou po tvářích, přemýšlí, zda se mu líbí víc oholený nebo se strništěm? Zkoumá se, když mu dojde, že napůl oholený nemůže dolů a stejně dneska ho neuvidí. Čtyři dny… Co když za někým jel, žádný výlet? Ne, Felix není jako ostatní. On je skála, jen bezpečná. Vyzařuje něco, co člověk by mohl říct věrnost až za hrob.
Sejde dolů, udělá kávu a zasněně kouká ven. Kavárnu otevřel jako vždy, jen nečeká, že by někdo přišel.
„Ty ses zamiloval!“
„Cože? Co ne… Blbost!“ opáčí a zírá na Alfreda s taškou. „Jak jsi na to přišel?“ optá se zvídavě. „Co to neseš?“
„Meloun. Jak? Koukáš tu do blba, kávu držíš v ruce a nepiješ a já tu pět minut koukám na tento obrázek.“ Posadí se vedle něj. „Ten hrníček můžeš položit. Nebolí tě ruka?“
Piero rudne čím dál víc. Alfredo má pravdu, káva je studená. „No víš… Asi jo.“
„Ježíš a co tak nešťastně? Je snad vdaná?“
„Ne, to ne!“
„Tak proč?“
„To nic. Chceš kávu?“
„Jasně, děláš ji dokonalou. Máš být s ní, aby ti nepláchla.“ Má pravdu a pláchne mu tak do Německa, povzdechne si, zatímco připravuje kávu. „Lásku musíš chytit za pačesy a nepustit. To že za pár let bys tu chybu nejraději neudělal, nic neznamená, ale do té doby je to nádhera.“
„Tady máš. Pokusím se.“
„Tak to je slovo chlapa. Výborná. Když si vzpomenu na válku, tak tohle mi chybělo nejvíc. Co tobě?“
Piero zamrká a vzpomene si na pracovní tábor. „Všechno, Alfredo. Všechno.“ Zachránil ho. Nebýt jeho, už by nikdy vůní kávy neucítil, ani vítr v tvářích, ale hlavně by si to neuvědomoval. Nějakým způsobem ho on i tábor naučili si vážit věci a radovat se ze života. Protiví se mu takhle myslet a to myslel, že začne tam, kde skončil. Když se k matce vrátil, poznal, že starý život plný sexu a večírků skončil. Příliš na to zestárl, a popravdě vypadal příšerně. Než se dal dohromady, trvalo to.
„No jo. Dneska bude krásný den.“
Piero se podívá ven. „Nenarodil ses jako Angličan?“ zeptá se s úsměvem, ale bůhví proč, mu to zlepšilo náladu.
„Jo, to zrovna. Jsem Ital jak poleno.“ Zauvažuje, pak si povzdechne. „Tady ti štěstí nepokvete.“
„Možná. Chce to jen vytrvat.“ Zajde k pultu a pustí rádio. Oba se zaposlouchají do příjemného hlasu zpěvačky. Mlčky vedle sebe sedí, dívají se ven a popíjejí. Piero přemýšlí, co dělá Felix. Rád by byl s ním. Když na něho vzpomíná, hřeje ho to. Láska – už si myslel, že ji nenajde a najednou je tu. Jako Fénix z oblak. Nikdy by neřekl, že se právě do něj zamiluje.
„Jsi skutečně zamilovaný.“
„Ano.“
Alfredo mu stiskne rameno. „To je dobře. Musím jít, zvládneš to tu?“
Piero přimhouří oči. „Nemůžeš mě pořád chránit.“ Narovná se. Ví, že jednou to může skončit jediným způsobem. Popravdě se toho neděsil, až dodnes.
Alfredo přikývne. „Jenže teď někoho máš.“
„Jsi jejich mluvčí?“
Alfredo se nejistě usměje, dotkne se slamáku a odejde.
Má pravdu, někoho mám, jenže jak si na tom stojíme? Možná jen on je zamilovaný a Felix to bere jako letní flírtek. Jenže něco mu uvnitř říká, že to tak není, že není to ten typ, co jezdí k moři za sexuálním dobrodružstvím. Povzdechne si. Měl by něco dělat nebo tu provzdychá. Zajde do kuchyně. Chybí mi, pomyslí při přípravě drobných pochutin k vínu.
„Dobrý den.“
„Dobrý den.“ Podívá se na koně a na chvilku zaváhá, zda ho sebou má vzít. Nakonec to v duchu odkývne. Sice zná datum, skoro i hodinu střelby, ale jak instruktor říkal, nic nikdy není jisté, jedině kulka v hlavě je jistá. Možná se to protáhne a v tom případě musí rychle zmizet, ne flákat se po okolí a kůň je nenápadný, rychle se pochybuje.
„Pojďte dál.“
Felix vejde dovnitř. Přejde ke stolu, zkontroluje zbraň, náboje.
„Tady.“ Vedle zbraně přistane vak. Udiveně povytáhne obočí. Tak tohle je komfort, když najde kus sýra, polní láhev plné vody a bílý chleb. Oni opravdu to myslí vážně. Jenže on taky. „Napíšeme ten dopis?“
„Potřebuju záruku, že ho necháte navždy na pokoji.“
„Není záruka.“ Felix se nadechne. „Do mé smrti.“
Felix pochopí. „Chcete stanout na jeho místo?“ Muž pokrčí rameny. „V pořádku.“ Bude muset to zajistit i jinak. Co kdyby si to rozmyslel? Možná dělá chybu, že jim důvěřuje, na druhou stranu, mají se oba v hrsti. Muž rychle načmárá pár vět. Podá mu to. Felix přimhouří oči. V tomto se musí spolehnout na ně, ale Al Capone a pár slovíček dokáže přečíst a přeložit. „Pojedu.“ Vezme věci, pušku schová do plátěného pouzdra. Venku vše naloží na koně a vyhoupne se na něj. Nejel velmi dlouho, ale jak se říká: Co se v mládí naučíš… Pobídne ho a ztratí se.
„Myslíš, že to zvládne?“
„Jo, zvládne. Zajímalo by mě… Myslím, že ne.“
„Je nebezpečný, že?“
„Ani netušíš jak, a přesto víš co?“ Mladší muž zavrtí hlavou. „Cítím se vedle něj bezpečně. Zajímalo by mě, proč ten bar?“
„Radši ne.“
„Máš pravdu, někdy vědět je moc. Doručíme ten dopis.“ Zašklebí se a oba vyrazí z chaty do sousedního městečka.
Felix s puškou a vakem na koni klidně projíždí krajinou. Nespěchá a taky nač? Z dálky vypadá jako každý jiný, doufá, ale už tu viděli jezdce na koni a nedaleko je statek, kde se pasou koně. V dálce zahlédne kozy. Vyhne se jim. Podle mapy, kterou si uložil do hlavy, přesně míří do městečka. Měl nejdřív tam sjet a obhlédnout okolí, ale může to udělat taky v noci. Taky se podívá po městečku. Bude muset taky přesně zjistit, kde padrone žije, i když má tušení, že problém by to neměl být. Pak se zakope a bude čekat. Zapřemýšlí, zda dělá dobře. Přece jenom není válka, je mír a někoho zabít v míru, to je vražda. Potom potřese hlavou. Pokud něco neudělá, Piero bude mít problémy. Netuší, jak dlouho se ty problémy s Familii táhnou, ale určitě delší dobu. Nemůže den co den vyměňovat výlohy, to by ho zruinovalo. Nakonec jim může dojít trpělivost a na něj zaútočit fyzicky. Je s podivem, že to zatím neudělali. A konec konců, největším zločincem je tu padrone a Familie. Pobídne koně na úsecích, kde je to možné. Zastaví se, tak aby ho nebylo vidět, a on měl městečko jako na dlani. Mírumilovné, krásné městečko. Sesedne, uváže koně. Za chvilku se setmí. Rozváže vak a vyndá jídlo. Trochu upije, zbytek schová. Čeká, až slunce se schová a měsíc vyjde. Byl by raději, kdyby to byla tma neprostupná jako v Německu nebo v Rusku. Tady to čekat nemůže. Sejde dolů. Plíží se ulicemi jako duch. Vzpomíná, kolikrát se takto plížil ve válce.
Lidé. Zastaví se, doslova se do zdi domu vmáčkne. Ostražitě je pozoruje. Ano, to jsou ti, které hledá. Museli tu být a podle toho, jak se chovají, padrone by nebyl jejich stavem nadšený. Ovšem jeho plánům to perfektně vyhovuje. Minou ho, aniž by si ho všimli. Vydá se za nimi. Neopomene si hlídat záda, okolí. Tady zastavují. Připálení cigaret od strážných u dveří. Jsou si tak jistý, a proč by nebyli? Kontroluji celou oblast, a pokud nejsou ve válce s jinou Familii, pak se nemají čeho bát. Je to ozdoba, zastrašení ostatních. Už mizí, když zaslechne auto. Zapluje do keře, který kvete červeně. Maličko odhrne větev.
„Hej vy! Vypadněte!“
Dost znechucený hlas, který bezpečně poznává. Je tu a jen aby neodjel.
„Si, padrone. Omlouváme se.“
„Vypadněte!“
Felix má pocit, že to ti dva odnesou. Auto vjede dovnitř. Ještě čeká, až se situace uklidní. Ti dva odtud odcházeli jak spráskání psi. Sedí v keři ještě dobrých patnáct minut, až se ujistí, že skutečně je bezpečno. Rychlým, lehkým krokem vyrazí ke koni. Od sedla odváže pušku, vezme z vaku vodu a kousek chleba. Nejdůležitější je najít stanoviště. Má pocit, že opět je ve válce. Uklidňuje ho to. Najde místo. Odstraní vše, co by mohlo stát v dráze střely, pak se začne připravovat sebe. Dlaněmi shrnuje prach větvičky a hází je na sebe. Je mezi dvěma balvany, ale netuší nic o nepříteli. Mnozí ve válce Rusy podceňovali, on ne. Snad proto tak dlouho vydržel a možná proto, že přísně dodržoval pravidla, která mu instruktoři vtloukali do hlavy.
Zamaže si i obličej, pak lehne, pušku položí vedle sebe. Vzpomene si na Rudiho, což byl instruktor pro maskování. Ten když se namaskoval, nenašel ho nikdo. Toužil, aby byl tak dobrý, ale stále měl pocit, že nikdy toho nedosáhne. Ten opakoval dokola: Desetkrát se namaskuj, jednou vystřel. Dodržoval to, až do momentu, kdy zabil toho ruského vojáka. Občas přemýšlí, kdo to byl, protože jakmile ho zabil, celá linie na něj spustila takovou palbu, že neměl šanci. Ležel tam skrčený, tělo sebou cukalo touhou se zvednout a utíkat. Tehdy myslel, že je to jeho konec.
Východ. Nadzvedne se, vezme pušku a zadívá se na oblohu. Slunce bude mít v zádech přesně tak, jak si to naplánoval. Přitiskne si ji a zaměří na dům. Chvilku přejíždí před sebou, až zastaví. Ano to je ono. Zahrada, bazén, stolek a dvě židle. Na hodinky se nedívá, je to zbytečné a jak říkal Rudi, jsou k ničemu. Čas pro odstřelovače neexistuje. Ignoruje všechno kromě zahrady.
Je to tady, když se dívá, jak muž v obleku se ženou v bílé zástěře a čepečku prostírá stůl, nosí jídlo a pití. Ti dva ho nezajímají. Dál čeká na toho pravého. Zde je. Přemýšlí, nakolik těm dvěma má věřit. Co když mu lhali? Odolá stisknout kohout, i když ho má přesně na mušce. Vyčkává. Čekání se protahuje. Don Corleone dojedl, ale stále se nic neděje. Obřadně si dává doutník. Řekl by, že muž na židli je stejně nevzrušený jako on. Najednou k němu přistoupí muž a něco říká. Podle těch výlupku by měl být celý v černém, což je. Už zmáčkne spoušť, když si uvědomí bílou košili. Pomalu pustí spoušť. Tohle není on. Taky se chová víc než podřízeně. Hádají se? Vypadá to na to. Koutem zahlédne pohyb. To je on! Důkladně si ho prohlédne. Všechno na něm je černé, i ta košile, kravata, prostě všechno a je ozbrojený. V duchu zanalyzuje svou pozici, vítr slunce, úhel střelby. Nemusí nic počítat, jeho mozek všechno vyhodnotí. Zmáčkne spoušť.
Jedná střela.
Druhá střela.
Skloní pušku a klidně leží. Muž v černém se předkloní a spadne na stůl. Don je ohromený, že se na nic nevzmůže, když vyjekne a sáhne si na ucho. Nevěřícně se dívá na krev. Zařve a rychle sebou mrskne na zem. Mimoděk se rozhlédne.
Felix pomalu milimetr po milimetru vycouvá. Nikdo nesmí vědět, že tu byl. Obhlédne pozici, odkud střílel. Nic tu nezbylo. Nikdo se nedozví, že tu někdy byl. Když si je jistý, že nebude vidět, rozeběhne se v přikrčené pozici. Po patnácti minutách se narovná a obhlédne okolí. Nikdo nikde. Dojde ke koni, přiváže pušku a vyrazí. Měl by se ji zbavit, i když otázkou je, jak rychle don dokáže jednat.
„Dokázal to!“
Enrico nevěřícně přikývne, potom mu ztvrdne v očích. Teď je jeho chvíle a musí toho využít. Vezme dopis a projde branou. Zmatek usoudí, když míří si to k donu. V duchu zakleje, když ho služebná doprovodí do místnosti a on uvidí, že ho doktor ošetřuje.
„Co tu chceš?“ zavrčí don.
„Dopis.“
„Teď ne! Už ho chytli?“
„Ne, pane. Myslíme, že to byl profesionál.“
„Seru na to! Chci ho tady, vykuchaného! Je to jasné! Enrico, Abramo měl u sebe zbraň. Zrovna… nastoupíš na jeho místo! Sakra, doktore, dávejte pozor! Určitě mě chtěl zabít. Co je?“
„Ten dopis. Vypadá důležitě.“
„Tak ho přečti! Bože, bolí to! Najděte ho!“
„Ano, done Corleone.“ Otevře dopis. „Mohl jsem vás zabít.“ Doktor strne i don Corleone.
„Pokračuj?“
„Jeden stisk spouště a bylo by po vás. A možná bude–“
Corleone zesiná. Ten neznámý mu vyhrožuje? To si nenechá líbit! To tedy ne!
„Nechám vás na pokoji.“
Don Corleone si oddechne. Konečně něco rozumného. „Co chce?“
„Abyste nechal bar Al Capone na pokoji.“
Don svraští obočí. „Co mám nechat? Kdo je to? Ježíš, žádný takový bar neznám!“
„Je na naší listině a neplatí poplatek.“
„Ach tak!“ Don Corleone zvažuje. Pochybuje, že by nějaký majitel baru měl na to, aby si zaplatil zabijáka. V tom bude něco víc? Je ten bar snad zástěrka, nebo to ten dotyčný to myslel vážně? Bude to muset zjistit. „Dobrá, nechte ho na pokoji.“
„Ano, done, zařídím to.“ Pravá ruka dona Corleona, o tom snil a teď se mu to splnilo. Dodrží úmluvu.
„Myslíte, že mě nechá?“ Natáhne ruku ke stolku. Enrice nalije mu koňak a podá skleničku. „Nerad to dělám, ale pochybuji, že ho najedeme. Vy zatím zjistíte vše o tom baru a majiteli.“
„Jak si přejete.“
„Chci vědět, jak si mohl dovolit služby někoho takového. Přímo do čela. Jemně, doktore.“
„Dělám, co mohu, ale jizva tam bude, s tím nemohu nic udělat, ale sluch by měl být v pořádku.“
Don Corleone se zamračí. „Běžte už. Enrice.“
„Hotovo.“
„Nenávidím ho! Nesnáším! Já… mocný a nejsem bezpečný ve svém domě! To se změní!“ Praští do stolu.
„Tak co?“
Enrice se na svého přítele usměje. „Mám to, jsem pravou rukou dona a druhý nejmocnější ve Familii.“ Začne se smát.
„A ten Němec?“
„Má nás v hrsti. Zabít ho těžko dokážeme a pak za dva týdny odjíždí do Německa. Ověřoval jsem si to. Nikdo nic nezjistí a ten bar… Je to malá ryba vůči ostatním a donu něco namluvíme.“ Vyjedou do městečka. Zastaví před barem Al Capone a vejdou dovnitř. Moc dobře ví, že okamžitě se to roznese.
„Nic nedám!“ naježí se Piero, když je uvidí. V ruce svírá skleničku.
„Rád bych si dál kávu.“
Piero otevře ústa, když je vidí sedat. Mimoděk postaví na kávu. Nechápe to. Jak to, že tu jsou? Co se to tu děje? „Tady.“
„Výborná káva.“ Vypije, položí na stolek a vedle pár lir. Zvedne se, usměje se.
„Počkejte, to je moc!“
„Uvidíme se brzy.“
Piero se posadí ke stolku, kde před chvilkou seděl jeden z členů mocné Familie. Moc dobře rozumí, co se stalo. Vyběhne ven, peníze nechá na místě. Běží k Alfredovi. Zabuší starobylým klepadlem. Alfredo otevře.
„Co se stalo?“
„Nic… ne, byl u mě Enrice Natoli. Dal si kávu a zaplatil.“
Alfredo se začne usmívat a bouchne ho do ramen. „No vidíš. Nevím, kdo zapůsobil, ale vzali tě na milost. Měl bys běžet obsluhovat. Jistě máš už tam nějaké hosty.“
Pierova tvář se rozzáří. „Díky moc, jsem tým dlužníkem!“ zamává mu.
Alfredo se zatváří rozpačitě, pak mu to dojde. Piero asi si myslí, že zapracoval, jenže on to nebyl, to ví jistě. Kdo tedy? Telefon? Zvedne ho.
„Ano?“
„Enrico Natoli se stal pravou rukou. Abramo byl zastřelen, don postřelen do ucha.“
Tak odtud vane vítr. „Rozumím, děkuji.“ Položí telefon. Vedle něj stane muž s pistolí u pasu. „Bar Al Capone je v pořádku.“
„Rozumím, done.“ Přikývne a jde to říct ostatním členům Familie.
Felix zatím dorazí k domku. Nikdo tu není, což mu vyhovuje. Otevře dveře a nejdřív vyčistí pušku, aby na ní nezbyly otisky. Stejně tak i náboje. Přemýšlí, kde by mohl ještě nechat své otisky a místa taky ošetří. Potom vyjde ven. Pochybuje, že by pro něj dojeli, ale není to daleko. Vykročí po kamenité jen tak tak upravené cestě, až sejde k asfaltce. Vydá se k městečku. Přemýšlí, zda Pierův bar je už plný nebo ne. Kdyby ne, stále je tu možnost zabití padroneho.
„Zdravím, opět na procházce? A kde máte přítele? Naskočte si.“
Felix se usměje. „A vy na projížďce?“
V ženiných očích zajiskří. „Jak jinak. Mám svého muže moc ráda, ale až moc se věnuje obchodu. Ne, že bych nebyla spokojená, na druhou stranu si musím najít sama povyražení.“ Podívá se na něj vyzývavě.
„Váš manžel je hlupák, když nechává tak krásnou ženu samou. Může se stát cokoliv.“
„Hm…,“ zabručí, jak pochopí, že z toho nic nekouká. Jenže Itálie je plná krásných ohnivých Italů. Proč vlastně uhánět jeho, když nechce. „Tak tady. Pamatuji si to správně?“
„Naprosto. Děkuju za svezení.“
„Ciao!“ zamává mu z auta.
Felix zapochybuje, že by si vzala jeho slova k srdci. Už se chce vypravit do svého hotelu, když změní názor a zamíří si to k Pierovi. Když k němu zajde, všimne si, že má skoro plno. Pocítí pýchu a tak jen stojí a dívá se, jak s rozzářenou tváří poletuje po place jak motýl. A tím přesně je, ne jako on, který je u sebe zahrabán. Otočí se a odchází. Je rád, že se povedlo. Piero na chvilku má pocit, že se někdo na něj dívá, ale když nikoho nevidí, pustí se do další objednávky. Od té doby, co si tu koupil bar, neměl tak narváno. Bude muset Alfredovi moc poděkovat. Pozdě v noci si lehne, vezme polštář a stiskne ho.
„Jsem šťastný, Felixi a k dokonalosti mi tu chybíš jen ty.“ Nemůže dlouhou usnout, až nakonec mu spánek přikryje oči. Ráno otevře bar. V duchu spočítá dny, kdy se tu Felix objeví. Až pozítří, tak strašně dlouhá doba, než ho uvidí a bude mu moci říct, že měl narváno. Snídaně, malé kafíčko. Obsluhuje jednoho za druhým. Přes poledne zavře, protože stejně všichni spíš jdou se najíst někam jinam, a pak nechce se sedřít, jak to viděl u jiných. Bar mu vydělává, ale nesmí to být pro něj život. Ten vidí spíš vedle někoho čarujícího.
„Zítra přijedeš,“ zabručí v noci, když domyje poslední skleničku. Pak se usměje. Udělá velké dobré bagety na pláž. Už se těší jak malý, až ho uvidí. Taková úžasná náhoda, že se viděli. Popravdě o něm docela přemýšlel, ale nechtělo se mu do Německa.
„Alfredo, pojď dál. Něco pro tebe tu mám.“ Vytáhne košík s olivami. „Nejlepší, jaké jsem sehnal. Nevím, jak poděkovat.“
Alfredo si sedne. „Nech to být, já to nebyl, to Enrico. Někdo zapracoval, já ne.“
„A víš co, vezmi si i je tak. Byl jsi někdy jediným mým hostem.“
„Dobře. Dona někdo postřelil a jeho pravou ruku zabil.“
„Cože? Nevěděl jsem to. A co já s tím mám společného?“
Všechno, pomyslí si Alfredo. „Nic, jen jsem chtěl, abys to věděl. Je to tu hezky a máš skvělé jídlo a kávu děláš nejlepší v celém městečku. Půjdu.“
„Tak dobře a děkuju.“ Oba na sebe pohlédnou. Vědí, za co je to poděkování. Piero osamí. Zavře bar a jde si lehnout. Než usne, plánuje, co všechno zítra budou dělat a možná by ho mohl na noc pozvat k sobě. Přesně, jen aby chtěl, ale myslí si, že ano.
Druhý den v poledne, když utře poslední stůl, zavře bar, posadí se na skútr a důkladně se ujistí, že koš s jídlem je pevně připoután. Před penzionem zatroubí. Felix udiveně zvedne hlavu nad vytrvalosti motocyklisty, když mu to dojde. Pomalu zavře knihu a přemýšlí, zda má jít. Pak si vynadá, rychle se obleče, nezapomene si vzít klobouk a sluneční brýle. Do tašky hodí ručník.
„Ahoj.“
„Už jsem si myslel, že budu muset pro tebe dojít. Naskoč si.“
Je jak slunce, které vykoukne po bouřce, pomyslí si Felix. Zamrká, když ho sevře kolem pasu. Jak se mohl zamilovat a netušit to? Zajdou na jejich obvyklé místo. Hned jak zaparkuje, tak Piero Felixe důkladně políbí.
„Mám spoustu zpráv.“
„Opravdu?“ Vrátí mu polibek. „To jsem zvědavý jaké.“
„Představ si, že bar se rozjel. Nevím, co se stalo, ale… Och, ech…“ začne koktat, protože si uvědomí, že Felix o Familii neměl tušení.
„Copak?“ Je mu to jasné, jen mu to nemůže říct, co provedl. Vlastně u něho tohle bude pohřbeno důkladněji než v nějakém hrobě.
„Lidi začali chodit.“
„To je výborné, ne? A neměl bys mít otevřeno?“
„Kdepak! Nehodlám se stát tyranem baru. Viděl jsem to u spousty jiných. Přes léto budu muset makat, ale v zimě ho zavřu a vezmu si dovolenou. Sákryš, žít se musí.“ Zvážní, protože si vzpomene na hodiny, kdy stál u stroje a pracoval za řídkou polévku.
„To je dobře.“ Má pravdu. Možná by i on mohl přestat jen žít pro les. S Pierem by si dovedl představit být někde na dovolené u moře nebo v horách. Je to jeho protipól.
„Co je ti?“
„Nic.“ Dojdou na pláž, rozprostřou deku a sundají si oblečení. Dívají se na sebe, když udělají krok a obejmou se. Pomalé objevování je pryč a místo toho se snaží hladově uspokojit své touhy, až klesnou na deku a jeden druhého vezmou do úst. Vyvrcholí. Leží na dece, objímají se.
„Trochu divoké, ne?“
„Chyběl jsi mi,“ řekne prostě Piero. „Chtěl jsem se s tebou milovat.“
Felix mu odhrne pramínek černých vlasů. „Já taky a moc.“ Políbí ho. Jazyky se propletou v milostném rytmu. Když Felix do Piera pronikne, nevnímají kolem sebe nic, jen toho druhého. Poté leží v náručí, aniž by pomysleli na jídlo nebo na moře, které je ukolébává svým příbojem.
„Je tu tak krásně, jako v ráji.“
„To ano. Chci, abys dneska zůstal u mě, na celou noc.“ Piero se vážně podívá do modrých Felixových oči. Napjatě očekává verdikt.
„Jsi si jistý?“
„Nenabízel bych to. Možná jsem byl prostitut, ale tohle je něco jiného. Už dlouho jsem s nikým nebyl.“
Felix mu rozumí a popravdě je mu to jedno. „Budu rád.“ Vezme mu ruku a vzpomene, jak ji myl. Zvrásnělá kůže posetá boláčky. Nyní je tak odlišná. Políbí ho do dlaně potom na hřbet. „Splním ti, co budeš chtít.“
V noci, kdy už každý odejde domů, tak se dívá, jak Piero uklízí. Nakonec se zvedne a dá na stoly židle. „Kde máš koště?“
„Tady.“ Podá mu koště, kbelík s vodou a hadr. S úsměvem se dívá, jak ten velký Němec uklízí. Jde mu to. Dělá to tak vážně, soustředěně. Vlastně takhle dělá každou věc. Ať jde o jídlo nebo o zametání. I milování se tomu podobá. Líbí se mu to.
„Tak hotovo, co ty?“
„Taky.“ Ohne se. Dá ruce nahoru a protáhne se. „Někdy je to únavné.“
„Nechtěl bys dělat něco jiného?“
„V továrně? Ne, tohle umím, tomu rozumím. Pojď.“ Vezme ho za ruku a vede ho nahoru. Zatáhne závěsy. Pomalu se svlékají. Nyní na rozdíl od odpoledne se hladí, dívají se na sebe a zkoumají těla. Nemohou se nabažit doteku toho druhého. Ulehnou do pokrývek a milují se jednou a o dost později podruhé.
„Jsem rád, že jsi sem zajel.“
„Náhoda, ale jsem taky rád.“ Aspoň mu mohl pomoci.
Piero pomyslí, že by bylo skvělé, kdyby tu zůstal. Někdy má pocit, že si ho k sobě připoutal. „Přijedeš zase?“
Felix si vzpomene na Pierova slova, že nechce být otrokem práce. Dokáže to on? „Nevím. Upřímně nevím. Les není bar, na druhou stranu, nebudu tam sám. Je to nová práce, ale kdyby ano, přijedu.“
Piero se šťastně usměje, jako by tou větou ztvrdil slib. Přitiskne se k němu. Felix ho obejme a hýčká. Vzpomíná si, jak vypadal poté, co ho zachránil a nyní? Tak nesrovnatelné je to. Nikdy by si nepomyslel, že to bude on, kdo ho uvede do tajů milování s mužem. Je tak šťastný, když s ním je. Usne, aniž by věděl jak. Najednou ho něco bouchne. Ihned se vzpamatuje a uvědomí si, že ho Piero bije. Seskočí na zem. Rozsvítí a zadívá se mu do obličeje. Je v šoku a úplně vykolejený. Pořád si přejíždí hlavu, jak by něco hledal. Bůhví proč ho z toho pohybu zamrazí.
„Vypadni!“
„Co se–“
„Vypadni! Vrahu, nacisto! Vypadni!“ Vyletí z postele a žene se proti němu.
Felix se zachmuří, protože neustále mu nadává. Sevře ho pevně do náručí. Doufá, že to přestane, ale naopak nadávky a kroucení zesiluje. Ječí a kope sebou, jako by dostal záchvat. V jistém smyslu dostal, pomyslí a pustí.
„Vypadni! Padej! Hajzle, fašisto!“ Klečí na zemi, chvěje se schoulený do klubíčka.
Felix vezme své věci, narychlo se obleče a tiše za sebou zavře.
„Vypadni!“ mumlá tiše Piero, když začne vzlykat. Brečí a nemůže přestat. Tělo se mu chvěje do rytmu pláče. Schoulený na zemi civí před sebe bez mrknutí oka. Trvá ještě dlouho, než se uklidní. Najednou natáhne ruku, sevře ji kolem látky a přitiskne si ji k sobě. „Mám tě. Nikdo mi tě nesebral. Mám tě…“ opakuje dokola, až zůstane klidně ležet. S ranním úsvitem se posadí. Rozhlédne se kolem sebe. Je unavený jak už dlouho ne.
„Felixi?“Vstane, dopotácí se do koupelny. Drobné ranky, které si způsobil, ignoruje. Podívá se ještě na záchod, ale nikde tam není. Odešel, uvědomí si. Snaží si vzpomenout, co se stalo. Spali spolu a pak… Noční můra. Ví, že řval, ale co ještě? Vůbec si na tu noc nepamatuje. Klakson. Mléko. To ho probudí dokonale. Musí otevřít. Rychle se obleče a vypadne do baru. Za chvilku se otáčí kolem hostí. V poledne zavře a na skútru jede do penzionu.
„Dobrý den, je tu–“
„Odhlásil se,“ řekne mu Marie. „Tady tohle vám nechal.“ Podá mu obálku.
„Odhlásil? Ale měl tu být ještě dva týdny.“
„Ano vím. Byl to dobrý host, snad ještě přijede. Prý něco doma.“
„Chápu.“ Nepřijede k němu ne. Bůhví co se v noci stalo. Možná dostal jeden ze svých záchvatů. Když se vrátil z války domů, myslel, že je po všem, jenže nebylo. Naopak. Proto odjel sem a nechal vše, co znal za sebou. Nesnesl, aby se o tom bavil, aby se ho na to ptali. A v noci se budil. Časem se to otupilo, přesto se to stále vrací.
Podívá se na obálku, nadechne se a otevře ji.
Miluji tě. Felix
„Nic víc?“ zašeptá si pro sebe. Tak příznačné pro Felixe. Jedna věta, která vyjádří všechno. Je konec. Co válka dala, to i vzala. Vloží kartičku do obálky, nasedne na skútr a vyjede k svému domovu.
