Na konci cesty – 4.
Piero se rozhlédne po městečku. Vždy si myslel, že se sem nikdy nevrátí a z vlastnío rozhodnutí je opět na místě, kde skoro nepřežil. Stiskne rty a jde k táboru. Muzeum. Zastaví se a váhá, potom své kroky stočí k lesu. Nevybavuje si, jak tudy šel, co tehdy cítil. Byl tak unavený, tak strašně unavený a nedokázal na nic jiného myslet, jak pomalu končí. A ten hlad! Ten příšerný sžíravý hlad, kdy dokázal myslet jen na kus žvance. Vše se scvrklo na jídlo a jak se zvednout. Mine nějaké tři lidi. Je mu to jedno. Rozhlíží se kolem sebe a zkouší odhadnout, kde padl. Ani to neví. Nakonec dojde na konec cesty. Tady málem skončil. Tolik náhod, které ho zachránily od smrti. Musel u něj tehdy stát anděl a on ví, kdo jim byl.
Od jejich rozchodu uplynulo několik let. Nikdy ho už neviděl. Toužil na Felixe zapomenout, jenže to nešlo. Dokonce si našel i přítele. Nepomohlo to. Jako by se mu vryl pod kůži. Rozešel se s ním, potom i s druhým, pak už nehledal, jako by mu došly síly. Nakonec se odhodlal a zavřel bar.
Otočí se od pohřebiště a zajde hlouběji do lesa. Snaží se najít hájovnu, což se mu k večeru podaří. Je to ona a absolutně se nezměnila. Zaklepe a uvědomí si třesoucí ruce. Polkne strachy. Oddechne si, když dveře se neotevřou. Není doma. Je to tak lepší. Otočí se, když dveře se otevřou.
„Dobrý den, zabloudil jste?“
To není on, je to cizí hlas, uvědomí si ohromeně a potom si vybaví slova, že má novou práci. Jak jen mohl zapomenout?! „Ano, byl jsem tam.“ Kývne k místu jeho poslední cesty… skoro.
„Ach. Jen si vezmu kabát a zavedu vás na cestu.“
„Děkuju.“ Dveře se nezavřou, takže vidí dovnitř. Změnilo se to tam, ale kde může být? „Felix Hoffer už tu nepracuje?“ optá se staženě
„Ne.“
„Nevíte, kam odešel? Kdysi pro mě něco udělal a chtěl jsem mu poděkovat.“
„On? Ne nevím. Možná jsem měl někde jeho adresu, jen skutečně nevím, kde ji mám. Je to důležité?“
„Ne, není.“ Jak ho najít? Nebo má odejít zpět do Itálie, opět si otevřít bar a žít dál? Nechat už konečně minulost spát? Koukne se na hajného. Vypadá to, že se mu ulehčilo. „Nevíte, kdo by mohl znát jeho adresu?“
„To netuším. Co vím, tak byl to samotář. Tak tímto směrem se dáte, až dojdete do městečka. Chcete, abych šel kus s vámi?“
„Ne, to zvládnu, děkuju ještě jednou.“ Vykročí k městečku. Nikdy by neřekl, že sem ještě jednou podívá. Takže co teď? Pojede domu, kde by ho asi tak sehnal? Potěší ho, když uvidí světla městečka. Jde pozdě, tak snad v penzionu nebo už spát. Mám štěstí, pomyslí si, když vidí, že je ještě otevřeno.
„Omlouvám se, zabloudil jsem v lese. Sešel jsem z cesty a až hajný mě našel.“
„To je dobře, že jste ho našel, ten les je velký. Nechcete ohřát polévku?“
„Budu rád, děkuju.“ Posadí se za stůl. Nečeká dlouho a má před sebou pořádnou hustou polévku s kusem chleba. Uvědomí si, jaký měl hlad, ale oproti válce, to není nic. Pustí se do ní, když uslyší otevírání dveří. Přestane jíst.
„Zase jsi byl u ní, co?!“ Slyší přes dveře. Majitelka a její muž. „A proč bych nešel?! Uhni!“ To vypadá na pořádnou hádku. Je překvapený, že se nekoná. To u nich by lítalo nádobí a třískalo se dveřmi. Takže majitel si našel milenku nebo… Zarazí se a vzpomene si na pláž. Jak… Klara. Tolik toho zapomněl! Poslouchal ho vůbec nebo se ztratil na růžovém obláčku sexu? Rozhodně za paní majitelkou nezajde se optat, zda dotyčnou zná, ale jak tehdy o ní mluvil, pak by možná něco mohla vědět. Zítra před odjezdem za ní zajde. Dojí polévku a odnese do kuchyně. Je mu trapně, když ji vidí plakat. Položí talíř na stůl a odejde. Lehne si a přemýšlí o všem, co dneska viděl a nakonec usne. V noci se vzbudí s rukou na vlasech, potem na čele. Zavře oči a lehne si. Opět jeho noční můra z války. Přestane vůbec někdy? S rukou na čele naslouchá srdci, jak se pomalu uklidňuje. Nakonec spustí ruce podél těla, slzy nechává téct. Ví, že za chvilku usne.
Ráno se probudí krapet rozbitý. Nechce se mu vstávat, tak nakonec leží v posteli a nic nedělá. Vsadí se, že Klara taky nevstane tak brzy. I on kdysi po noci vstával v jednu ve dvě hodiny, občas i později. Záleželo, jak dlouho zůstali v podniku. Vstane až na oběd.
„Ta polévka včera byla úžasná.“
„Dneska máme specialitu, snad vám bude chutnat.“ Donese mu přikrytý chleba. „Je to hustá polévka v chlebě.“
„Oh, tak sem s ním. Výborně vaříte, madam.“
Ta se začervená. „Děkuju, já…“ otočí se, jako by si rozmyslela, co chtěla říct a odejde. Vyjde ven, když si všimne majitele penzionu. Chudák ženská, jenže co on má do toho kecat. Přijde k němu, pozdraví. Chvilku vede jalovou konverzaci a nedočkavě se těší na možnost se optat.
„Víte, zajímalo by mě, neznáte tu nějakou Klaru?“
Muž se zarazí. „Pár, proč?“
„Netuším, kde bydlí a chtěl bych se ji na něco optat. Na jednoho muže.“ Ví moc dobře, že dal jasně znát, co chce vědět. Otázkou je, zda odpověď získá.
„Když neznáte jméno, těžko vám pomohu.“ Tak nic. Ach ti Němci, pomyslí si. „Ale když půjdete na Dresdner strasse 9., možná vám něco řekne. Zná v městečku každého.“
„Děkuji moc.“ Podívá se na hodinky. Stihne to, a pokud ne, tak tu zůstane déle. Potřebuje si dát život do pořádku, nebo z něho zůstane troska. Hledá ulici, až ji najde. Je jedna, to by už měla být vzhůru. Zaklepe a čeká. Kolem něj projde pár, zadívá se na něj úkosem. Moc dobře ví, že hodina u takových dveří, není vhodná.
„Dobrý den. Nepřijímám.“
„Omlouvám se, jen chci se na někoho optat. Pustíte mě dál?“
„Cizinec?“ Zamyslí se, pak pochopí, proč nechce stát ve dveřích. „Tak pojďte.“ Zavře za ním dveře. Vede ho do obýváku. „Posaďte se. Čaj, káva?“
„Kávu, prosím.“ Rozhlédne se kolem. Paní už je starší, ale dobře vypadá a místnost je pěkně vybavená. Musí se ji dařit.
„Tak tady. Co potřebujete?“
„Velmi se omlouvám, chci se optat na Felixe Hoffera. Znáte ho?“ optá se úzkostlivě. Co když tehdy mluvil o jiné?
„No ano, znám. Znám skoro každého mužského v téhle vesnici.“
Piero se usměje. „Chápu. Víte, chci mu za něco poděkovat a netuším, kam se přestěhoval. Byl jsem u něj v hájovně, jenže je tam někdo jiný. Byl bych ráda, kdybyste… Nevím, zda jste to vy, ale jednou se o vás zmínil.“
„Ano, to jsem byla já.“
„A nevíte, kam se odstěhoval?“
Klara ho studuje. Za ta léta se naučila poznávat mužské a jejich choutky. Tenhle ji nechce. Chce opravdu jen znát Felixovu adresu.
„Byl bych vám velmi vděčen.“ Nenabídne ji peníze, on sám by to nepřijal a ještě se rozzlobil.
„Kde jste ho poznal?“
„Za války,“ klidně řekne. Ona nikde to nebude vykecávat, a pokud chce získat tu adresu, musí mluvit pravdu.
Klara je udivená. „Za války?“ prohlédne si ho. Němec to není, z městečka taky ne, potom… „Vy jste byl tady v táboře?“ odhadne. Odkud by ho mohl znát? Z bojiště to asi ne. Není ten typ, co by bojoval po Felixově boku, i když kdo ví.
„Ano. Zachránil mi život.“
„Ježíš Mária,“ pokřižuje se, protože pochopí, kde ti dva se seznámili a co Felix udělal. „A on… To je jedno.“ Dá mu ji, rozhodne se. Zvedne se a vytáhne z šuplíku sešitek. Vyhledá Felixovou adresu a opíše mu ji. „Nepřijel jste z Itálie?“
„Ano, žiju tam.“
„Byl tam na dovolené, u moře. Možná letos taky vyrazím.“
„Budete tam vítaná,“ řekne upřímně.
„Jistě, tady máte. Nikdy bych neřekla, že bude schopný to udělat,“ řekne mimoděk.
Piero vstane, schová adresu, ukloní se a vezme jí ruku. Políbí ji. „Jsem vám velmi vděčný. Má matka je vám podobná. Ještě jednou děkuju.“
Klara ucítí horko ve tvářích. Překvapí ji to, protože myslela, že to už má dávno za sebou. Vyprovodí ho ven. „Milý chlapec. Připomíná mi Felixe. Je stejně galantní, ale kdo by řekl, že Felix někoho zachrání z toho pekla,“ řekne zamyšleně s pohledem upřeným za vzpřímenou postavou. Když se jí ztratí, vzpamatuje se a zajde dovnitř domku.
Takže mám adresu a mohu… Co vlastně? Jak mohu k němu vpadnout poté, co jsem ho vyhnal a neozval se tolik let? Posadí se v hospodě venku, protože je léto. Poručí si pivo. Už zjistil, že víno tu mají příšerné, na rozdíl od piva, které je pro změnu vynikající. Musí si rozmyslet každý krok.
Hostinský se o hodinu později zamračí, když vidí, že sklenice je ještě plná. To mu naše pivo nechutná nebo co? „Nechutná?“ zeptá se.
„Cože? Oh, ne, vlastně jsem si říkal, že tu máte vynikající pivo…,“ Mrkne se na hodinky. Provinile se usměje. „Zamyslel jsem se a zapomněl o světě.“
„Donesu vám nové.“
„Děkuju.“ Slabě si povzdechne. Je rád za to vyrušení, i když popravdě moc daleko se nedostal. Musí si přiznat, že váhá. Co když si někoho našel, nebo ho už nebude chtít?
„Abych vám nenosil další,“ upozorní ho nelibě hostinský. Ten divný člověk opět tupě zírá před sebe.
„Ne, myslím, že máte pravdu.“ Napije se. „Je skvělé. Vyhlazené, dobré a víno mohu vždy dovézt, že?“
„Víno?“ nechápe hostinský.
„Děkuju.“ Položí marky na stůl a odchází. Hostinský nechápavě zakroutí hlavou, ale zaplatil, což je důležité. „Získat někoho jako Felix, to chce strategii a odhodlání, ale pak to bude stát za to,“ řekne si sám pro sebe cestou do penzionu. „A pak, byl jsem jeho první, to se počítá, no ne? A zachránil mi krk. A… To je fuk,“ usměje se na majitelku penzionu. „Zítra ráno odjíždím.“
„Bude nám líto. Chcete připravit snídani?“
„Ne, asi to nestihnu.“
„Tak víte co? Připravím vám ji do vlaku. Bůhví co vám tam dají. Jen si vezmete taštičku a je to.“
„V tom případě rád přijímám.“ Vyrovná účet a v jízdním řádu si vyhledá spoje. Dojede tam krásně a vypíše si na kus papíru odjezdy a příjezdy. Zabalí si. Ještě chvilku stojí u okna, potom si lehne. Na jednu stranu se nemůže dočkat, na druhou stranu ho všechno svírá.
Druhý den ráno sejde potichu dolů do recepce. Překvapí ho, že je tam majitelka.
„Nemohla jsem jinak a rozloučit se s vámi. Budeme rádi, když opět přijedete.“
„Záleží na mnoha věcech,“ odpoví, ale ví, že městečko a tábor už nikdy nebude chtít vidět.
„Tady máte.“ Podá mu tašku s jídlem.
Piero do ní nakoukne. „To je jako pro armádu, děkuji moc. Určitě si na tom pochutnám a vaříte skvěle. Omlouvám se, budu muset vyrazit.“ Naštěstí nádraží není daleko.
„Nashledanou.“
„Nashledanou.“ Vyjde a zamíří si to k nádraží. Žádné zpoždění a tak se pohodlně usadí a zadoufá, že si nikdo nepřisedne. Po chvilce koukání z okna rozbalí svačinu a vychutnává si ji.
K večeru vystoupí na konečné. Zapíše se v prvním hotelu, na který narazí. Není tak příjemný jako ten předešlý, za to víc anonymní. Přemýšlí, jak Felixe najde. Pravda adresu má, jenže ta je někde v lesích. Zvažuje veškeré úřady, až ho napadne jeden, kde vědí doslova všechno. Spokojeně usne a ráno už stepuje před poštou. Čeká, až začnou doručovatelé vylézat z budovy. Hned prvního se optá, zda ví, kdo doručuje na jeho adresu.
„Jo starej Hans. Chvilku si počkejte. Poznáte ho snadno, má čapku se zlatým prýmkem.“
„Děkuji moc.“ Snad ho skutečně pozná. To by mohl být on. „Dobrý den.“
„Dobrej, co chcete?“
Ou, není dobře naložený. „Potřebuji se dostat na tuhle adresu.“ Strčí mu papírek pod nos. Ten zamžourá.
„Jo zítra tam jedu. Máme dohodu, víte. Doručuji tam jen v pátek, tedy pokud není to něco důležitého, samozřejmě.“
„A mohl byste mě tam vzít? Nechci bloudit.“
„No…“ posune si čapku do týla a škrábe se na čele. „Víte co, buďte na vlakovém v deset a kolo sebou.“
Sakra, kde seberu kolo? „Nemám kolo!“ zavolá za ním. Co teď? Kupovat kvůli tomu kolo nebude. Ukrást ho není vhodné. Takže co teď? No, snad mu cestu vysvětlí a ukáže směr. Hlavně, že bude vědět, kde ho hledat. Druhý den stojí před nádražím. Zamává, když uvidí doručovatele.
„Zatraceně, myslel jsem, že si to rozmyslíte. Kde máte kolo?“
„Nemám, ale kdybyste mi ukázal smě…“ nedokončí, protože výraz doručovatele je opravdu děsivý. „Omlouvám se,“ řekne kajícně. Skutečně stačí mi ukázat směr, nebo nakreslit mapku.“
„Berte!“ strčí mu do ruky své kolo. Jde k menší cihlové budově. „Egone! Kde jsi?!“ zařve.
„Tady, co je?“ ozve se mrzutý hlas.
„Půjč mi své kolo, dělej!“
„Cože?! Zase máš je rozbité?!“
„Ale né! Tak půjčíš?!“
„No jo, víš kde je!“
„Díky, máš to u mě!“
„Večer v hospodě platíš!“ ozve se z nitra budovy.
„Tak nasedej, mladej!“ Sám pořádně šlápne do pedálu. Piero se krapet vyděsí, ale nakonec zdatně se drží doručovatele. Za necelých deset minut najedou na stezku a pokračují cestou, až oběma cvakají zuby.
„Proto tu jezdím jen v pátek,“ řekne, když zastaví před hájovnou. Otře si zpocenou tvář. „Felixi!“
„Chvilku!“ ozve se z hájovny.
Je to on, všechno zajásá v Pierovi, ten hlas poznal by kdekoliv. Sevře řídítka, jak se nemůže dočkat a zároveň má strach.
„Něco…“ Felix se zasekne, když si uvědomí druhou tvář.
„Ciao,“ řekne potichu Piero.
Felix nechápe, kde se tu Piero vzal. Myslel si, že je v Itálii a někde se sluní na pláži nebo je v baru a obsluhuje hosty. Podle poslední zprávy, kterou dostal je v pořádku a daří se mu, tak proč tu je?
Doručovatel je rozpačitý, ale nakonec si připomene, proč tu je. „Podepiš mi to tady a tady máš nějaké dopisy.“ Snad nevadí, když ho sem přivedl. „Tady mladej tě chtěl vidět, tak jsem ho vzal sebou. Nevadí ti to?“
„Ne, ne… díky.“
„Zatraceně!“ zakleje Hans, kterému dojde, že mladej nechce s ním odjet. „Víš co, nemám jak vzít to kolo, můžeš ho dovézt Egonovi na vlakový?“
„Jo jistě, ještě dneska ho dostane.“
„Nespěchej, má noční, tak je nebude potřebovat. Tak příští pátek!“ Rozloučí se, nasedne na kolo a ujíždí. Ti dva se musí znát, jenže co má Felix společného s ňákým taliánem?“
„Ahoj,“ zopakuje Piero.
„Co tu děláš?“
Kupodivu ostrý tón Piera vzpamatuje. „Co by? Poděkovat ti a všechno vysvětlit.“
„Po pěti letech?“ Povzdechne se. Vlastně se na něj nezlobí. Je zázrak, že ho nevyhodil hned. „Pojď dál, jestli chceš. Právě si dělám večeři.“ Uhne se.
Piero opře kolo o zeď hájovny a vejde dovnitř. Vůně, prostředí, známé věci… Jako by se vrátil do války, kdy ho schovával. „Je to tu stejné.“ Přejde ke zbrani se zářezy. Zamrká, když si všimne nového. Nakloní se. Byl tam nebo ne?
Felix ho nečitelně pozoruje. „Dáš si něco?“
„Nový?“ ukáže na zbraň.
Felix mlčí, přejde k lednici, své poslední vymoženosti, kterou si pořídil a vytáhne pivo. Nalije do velkých sklenic. „Budeš jíst?“
„Ty se nezlobíš?“
Felix zvažuje, když nandává na dva talíře. „Moc jsem se toho nenaučil od doby, co jsme se viděli. Snad bude chutnat. Ne, nezlobím, nemám důvod.“
Pierovi dojde trpělivost a bouchne do stolů. „Jak nemáš?! Děláš si srandu?!“
„Ne. Já sám se probouzím a křičím ze spaní.“ Většinou je to stejný sen. On schoulený a kolem něj vybuchuje zem. Strach, že bude mrtvý i podivná smířenost s tím. Přesto na pokraji vědomí je až skoro nelidská touha žít. „Moc dobře vím, co jsou to špatné sny a taky vím, že tvoje jsou daleko horší. Budeš jíst? Mám ledničku,“ pochlubí se. „Hlavně kvůli pivu v létě. Mám sice sklípek, ale není to ono.“
Piero se posadí, potom se rozesměje. Nezměnil se a tolik se toho bál. Felix se na něj dívá. Je najednou stejný jako v Itálii. Tak nádherný. „Dám si rád.“ Všechno z něho spadlo. Úzkost, obavy, jen chuť s ním být, poslouchat ho, dívat se na něj. Ani neví, jak a začne mu vyprávět o svém baru, o tom jak si pořád říkal, že ho nechce vidět a jak mu chtěl opět poděkovat za záchranu.
„Pořád ti říkám, že jsem to nedělal kvůli tobě nebo naší orientaci. Ani jsem o tom značení nevěděl.“ Je jak slunce, které pronikne hustými stromy a osvětlí trávu s mechem. Najednou si připadá mladší, živější, ne starý morous, který jednou týdně vyjde z lesa.
„Já vím.“ Sevře ruce. Misky už jsou dávno vyjedené a jen proti sobě sedí. „Máš někoho?“ Dlouho si říkal, jak se má optat, zda se má zeptat, jak se to dozvědět. Všechno zamítal, až nakonec zůstala přímá cesta. Nějak ví, že Felix to tak vezme.
„Proč?“
„Nemohu se optat?“ Proč jenom ho tolik miluje? Nějak se odpovědí obává, na druhou stranu ale žízní po ní.
„Nemám. Vždy ty jsi tu byl jen ty a Klara.“
Věděl jsem to! Je spokojený, jako by se na něj přenesl Felixův klid. „Byl jsem u ní. Řekl jsem, že se podobá mé mamce.“
„To byl pro ni hezký dárek. Skutečně se podobá?“
„Ne, ale srdcem jo. Měla je v některých případech až moc velkoryse.“
„Jen ne v tvém případě.“ Dotkne se jeho ruky.
„Byla těžká doba. Možná jsem ji odpustil, ale i tak bych skončil, tak jak bych skončil. S ženami se prostě nevzruším.“ Sevře ji. Vždy tak nějak dělal okolky, ale s Felixem nemusí. Stud všechno se s ním ztrácí. Nechápe to, nerozuměl tomu a myslí, že to nikdy úplně nepochopí a nepřijme. „Přál bych si já…“ V duchu se prokleje.
Felix neví, co chce říct, i když přesně ví, co chce on. „Je pozdě, chceš tu přespat?“
Proč jenom to dokáže tak ulehčit? Jak to dokáže a on ne?
„Jen mám jednu postel, takže musíš si vybrat. Postel se mnou nebo podlahu.“ Zvedne se. Nepřestřelil to trochu, neměl se chovat jak džentlmen? Jenže tolik toužil po jeho dotecích. Jakmile ho uviděl stát u svých dveří, věděl, co chce. Jenom se bojí, co on na to? Noční můry dokážou člověka zlomit.
„S tebou. Omlouvám se.“
Felixovo tělo sotva znatelně trhne. „Už jsem ti řekl, neděkuj.“ Usměje se. „Dal jsi mi toho daleko víc.“
Piero nechápe. „Nerozumím.“
„Sebe, objevování mě samotného. Konečně jsem pochopil, ale budeme tu mluvit? To já bych ti měl poděkovat.“
Piero se začervená a to myslel, že se mu už nemůže stát, ale s ním je to tak samozřejmé. Dovede ho vytočit jako nikdo jiný. Je v rozpacích, co by měl dělat. On, který měl tolik mužů, najednou netuší, co má dělat. Posadí se, dívá se, jak uklízí. „Vyzařuje z tebe klid.“
Felix se otočí od nádobí. „Cože?“
Piero lehce pokrčí rameny. Sám neví, co ho to popadlo. Vstane, přejde k němu a obejme ho. Nasaje vůní lesa a Felixe. Políbí ho na krk. „Nech to nádobí.“
Felixovi se z toho zatočí hlava. Za celou dobu, co odešel z Itálie, si nedokázal nikoho najít. Les, povinnosti, nedostatek času, nakonec to vzdal, když si uvědomil, že všechno jsou to jen výmluvy. Prostě nedokázal to. S Pierem je mu prostě dobře, nemusí si na nic hrát, jde to samo, jak říkávala někdy Klara. Sám neví, proč to tak je, ale momentálně jedno ví, vzrušuje ho k nepříčetnosti. Skutečně nechá nádobí plavat, otočí se a začne ho líbat.
Tolik chybělo.
Tak moc mi chyběl ten pocit.
Felix dostrká po paměti Piera do sousední místnosti, která je jeho ložnici. Povalí ho do peřin, až zavrže postel. Dychtivě ho svléká. Chce ho vidět, chce zažít opět mužské pokožky, vzít ho do úst, užívat si.
„Nemusíš spěchat,“ zachraptí Piero, když ho vezme do úst. Jenže jako by mluvil do prázdna, když vyvrcholí. Natočí se zadkem k Felixovi a vytočí hlavu, aby viděl, jak doslova strhává kalhoty, až se na to vykašle, osvobodí úd a namíří si to k zadku. Sevře se v něm, protože to bude bolet. Připravuje se na vpád, když ucítí, že je volný. Polibek na záda ho opět překvapí.
„Nechceš?“
„Bolelo by tě to. Hned to bude.“
Piero si uvědomí, že je na pokraji sebeovládání. On by to nedokázal, ale on není Felix. Přivře oči. Dokáže si ho představit, jak někde sedí na stromě a číhá na svou kořist. Tiše klidně, nevnímajíc čas, nic kromě jistoty, že nakonec kořist dojde. Zamrazí ho z té představy, ale v ten samý moment, do něj zajede a myšlenky na kořist se úplně vykouří. Přizpůsobí se rytmu vpádu do svého těla. Vykřikne, když si uvědomí, že se udělal podruhé. Nevěřícně se podívá na svůj úd, na potřísněnou pokrývku. Nesmyslně ho napadne, že se to bude muset vyprat a on omluvit.
Felix posledním pohybem zajede dovnitř. Třesu se, pomyslí si, když stříká a nemůže přestat. Pomalá smrt, když se nadechne a uvědomí si, že opět dýchá. Před tím si absolutně nic neuvědomoval. Vytáhne ho, políbí na zadek. Je tak rozkošný, nádherný, jako celý Piero. Přejde do malé koupelny, namoří ručník a dojde s ním do ložnice.
„Promiň.“
Felix je zmatený. „Za co?“
„Vyvrcholil jsem, musí se to vyprat.“ Nešťastně ukáže na peřinu.
Felix se na to dívá, potom vybuchne smíchy. Nakloní se k němu. Piero se mu dívá do očí. Září jak slunečný svit, pomyslí si. „Jsem šťastný.“
„Já taky.“ Nechá se utřít a dívá se, jak se utírá sám. Potom odejde a lehne si. Studený dotek ho překvapí. Pozoruje ho, jak ho utírá po celém těle, stejně jako v době války, když ho zachránil.
„Přetoč se.“ Vzrušuje ho to, a jak se dívá, ani Piero není lhostejný k jeho dotekům. Vezme ho do úst. Hlavou mu bleskne, že měl tak málo možnosti si užít laskání nějakého ptáka. Už bude, pomyslí si, když ucítí první kapky a potom stříkání. Teče mu do krku, mezi koutky úst. Je překvapený.
„Nemusel jsi.“
„Když jsi to udělal ty, ale je to docela zvláštní. Nevím, zda si na to zvyknu.“ Otře sebe i Piera a lehne si vedle něj. Vykašle se na pyžamo a přetáhne přes ně pokrývku. Obejme ho. Je to pro něj nezvyklé mít vedle sebe někoho, přitom tak přirozené a milé, že usně, aniž ví jak.
„Snídaně!“
Felix začichá, zívne. Krásně to voní a potom si vybaví předešlý den. Piero! Odhodí peřinu, když si uvědomí, že je nahý. Natáhne přes sebe aspoň košili a vejde do kuchyně.
Piero, který zaslechne zvuk, se otočí. „Dobré ráno.“ Políbí ho na rty a zašklebí se, protože ho popíchá strniště.
„Zaspal jsem.“ Snad jednou se nic nestane, ale je to úžasný obrázek. Takový normální, až na to, že tu není ženská, ale na druhou stranu, co by tu tak dělala?
„Posaď se. Hned naservíruju.“
Felix se posadí a dívá se na oblečeného Piera. Zaškaredí se. „Co kdyby sis sundal košili?“ navrhne nenápadně s myšlenkou, že by mohli pokračovat v tom, co večer započali. Celibát mu nevadil do té doby, než se Piero objevil na jeho prahu.
„Proč? Oh, vlastně, klidně.“ Stáhne si košili. Felix pozoruje jho svaly, hrudník. Zná ho tak dobře i bledé jizvičky, bůhví od čeho. „Spokojený?“
„Náramně.“ Nějakým způsobem, když už sedí, vrátí se mu soudnost a myšlenky na budoucnost. „Budu muset vrátit kolo.“ Měl by se optat, ale nechce se mu. „Jak dlouho tu zůstaneš?“ Neuvědomí si, že mačká vidličku a ve vajíčkách se šťourá.
„Moc dlouho ne. Musím spoustu věci zařídit,“ vysvětluje Piero. „Vlastně zítra bych měl odjet. Trvalo mi, než jsem tě našel.“
„Aha.“ Jedna noc a potom dalších pět let pustu? „Mohl bych přijet v létě?“ navrhne. Nějak to zařídí s kolegou. I on chtěl minule volno.
„Cože? Oh…“ Konečně mu dojde. „Jasně, že ano! Budu strašně rád.“ Jen doufá, že jeho budoucí plány ho krapet nevytočí. Překvapí ho Felixova úleva. Je tak strašně hmatatelná. Už se chce optat proč. Přece… Oh ano, asi si myslel, že prostě přijede a odjede a nic nebude. Tentokrát hodlá to změnit. „Chutná ti?“ Mamka ho naučila vařit. Jak říkávala. „Piero, pamatuj si to, sex je fajn, ale láska, ta skutečná, ta prochází především žaludkem.“
„Je to výborné. Kde ses naučil tak vařit?“
„Mamka a ženy, které bydlely v jejím penzionu. Nevěřil bys, kolik chlapu slyšelo víc na jídlo než na sex. Ty korpulentní hody, které připravovala, ty byly pověstné,“ zasní se. „Nevadí ti…“
„Ne, proč by mělo. Tvoje mamka musí být fajn.“
„Ano a tvá?“
„Nepřežila válku, ani otec.“
„To je mi líto. Já ani vlastního otce neznám.“
Felix netuší co říct.
„Ale myslí, že nám nijak nechyběl. Ukaž, uklidím to.“
„Nemusíš…“
„Ale chci,“ řekne vyzývavě. „Pojedeme?“
Už? Místo toho přikývne. „Dobře. I tak dostal daleko víc, než snil. Tak rád by byl s ním. Stále je tu léto. Horké, voňavé a pláž. Oni dva, slunce a vůkol nic. Zapíná si popaměti košili. Hned dneska dohodne s kolegou Ottou, kdy by mu to vyhovovalo.
„Bydlíš stejně?“ Kam by šel, ale jistota je jistota.
„Jistě. Je tam krásně a daří se mi. Lidi mi do baru chodí. Změnilo se toho tolik.“ A s lidmi přišly peníze, jen nějak si nevěděl rady, za co by je utrácel. Akorát si pořídil auto. „Dokonce jsem si mohl pořídit auto.“
„Gratuluji a skútr ještě máš?“ zeptá se dychtivě. Nějak si nedovede představit, že by autem dojel až na pláž.
„Mám.“
„To je dobře.“ Mlčky jdou vedle sebe.
„Dostal jsem tvůj vzkaz.“ Felix se ošije. „Myslel jsi to vážně?“ zeptá se, i když vlastně odpověď už dávno zná.
„Nenapsal bych to jen tak. Já… Rodiče mě nevychovali ke lhaní!“ řekne upjatě.
„Nezlob se.“ Políbí ho na rty a je mu líto, že už jsou z lesa venku. „Jsem rád, že jsem tě našel, Felixi.“ Vrátí na místo kolo. Stojí na nádraží, pozorují projíždějící vlaky. Ani jednomu se nechce zvednout a odejít. Nakonec se k tomu kroku odhodlá právě Piero.
„Musím, promiň.“ Krátce ho obejme a vyrazí pryč. Felix se za ním dívá ještě dlouho. Tak rád by se zvedl, šel za ním. Nakonec se vydá cestou ke své hájovně. V létě ho uvidí, to nebude za tak dlouho. Do té doby… Posadí se za stůl, vezme papír a napadne ho, že by mohl koupit nějaký hezčí. „Milý, Piero,“ začne smolit. Usmívá se a přemýšlí, proč jde lehčeji dát slova na papír, než je říct.
Piero stojí na dunách, v ruce drží dopis. Je šťastný. Už to oznámil mamce, která jen mu připomněla, že není od věci, aby to dávali najevo. Pak mu gratulovaly i ostatní dívky. Sešlo se u něj pěkných par rad a dokonce i dárečků. Všechno je to zabaleno. Už skoro podepsal smlouvu o prodeji domku, pak je zničil, protože si vybavil, jak Felixovi toužebně zněl hlas. Tady v domku, který je vzdálen od městečka, mohou být svobodní. Když mu to navrhl, potom nějakou dovolenou dostane. Být tu spolu, jako před pěti lety… Bude to krása. Přesto ví, že by tu Felix nebyl šťastný. Miluje les a les je jeho živlem. Tady kolem něj je pár stromků, po lese ani památka. Piero, nebyl by tu šťastný, to mu na rovinu řekla mamka. A on? On patří k němu. Bude šťastný jedině, když bude u něj. Načež ho mamka seřvala jako malého spratka. Takže nakonec spolu mudrovali, jak skloubit dva tak odlišné životy. Kupodivu nakonec jim poradila jedna starší prostitutka. Podívali se na sebe a věděl, že je to cesta, která by snad vyšla. Od té doby všechno zařizuje k dalšímu životu.
Jedině z čeho má strach, jsou jeho noční můry, které bude muset zvládnout, přestože Felix řekl, že i on je má. Sevře prsty, až zmuchlá papír. Zvládne je, přece nemůže se nechat tak ovlivňovat minulosti! Otočí se a odchází. Zkontroluje naposled dveře. Vše je zamčeno a připraveno k jeho odchodu. Láskyplně pohledem obejme domov, který vybudoval. A i když ho miloval a měl tu milence, stále mu něco chybělo.
„Brzy se vrátím.“ Nasedne do auta a vyjede. Na nádraží ho předá Alfredovi, který ho později zaparkuje u domu pod stříškou. Nastoupí do vlaku, který je přecpaný jeho věcmi. Nemohl vzít si všechno, ale některé věci nemohl tu nechat.
Kontrola pasu, potom už Německo. Usmívá se, když pozoruje krajinu. Jistě ne všechno je dokonale, ale země se z války pomalu vzpamatovávají. Je vzrušený s kapkou strachu, jak to celé jeho dobrodružství dopadne. Chvilku se vznáší, chvilku padá a mezi tím se snaží držet na zemi a všechno si srovnat a zařídit.
„Tak jsem tu, řekne si po třech dnech cestování. Bylo to martyrium dle něho. Je tak unavený, že nedokáže na nic myslet.
„Taxik?“
„Pokud se vám vejdou všechny ty věci?“ řekne s úsměvem.
Mladík se usměje. „Víte co, dejte to do nádražní úschovny a já vám to večer se švagrem, má malý náklaďák dovezeme, co vy na to? Levně.“
„Proč ne, a pomůžete mi s tím?“
„No jasně.“ Nádražní zřízenec nejdřív odmítá, ale mladík ho ukecá, že je to jenom do večera. „Tak kam to bude? Odkud jste přijel?“ optá se cizince.
„Z Itálie. Chci tu otevřít pizzerii.“
„Co chcete udělat?“
„To je restaurace, kde by se podávala italská jídla.“ Německá neumí, tak zkusí s pizzou. Všichni turisté si do ní zamilují.
„Neznám.“
„V tom případě zvu vás za měsíc na ochutnávku pizzy zdarma.“ Reklama musí být a nic není lepšího.
„Zdarma, hm a mohu pozvat nějaké své kamarády.“
„Jistě.“
„Budu se muset optat co to… Tak jsme tady. No jo táhle je dobrá adresa.“ Piero je neskonale vděčný za radu toho makléře, Ujišťoval ho, že je to výborná adresa, ale věřte si někomu, kdo chce vydělat. „Tady byla dřív velmi známá restaurace, aspoň mi to minule říkal táta. Rádi sem chodívali, už jen proto, že má vzadu pěknou zahrádku a je ve středu města nedaleko parku. Tedy to povídal. I když teď po válce, zpustlo to tu.“ Obhlédne kritickým zrakem budovu. „Kdybyste cokoliv potřeboval. Výpomoc nebo tak obraťte se na mě.“
„Dobře. Děkuju.“
„Není za co. Pizzerie, to bude šok!“ zasměje se, nastoupí do auta a vyrazí.
„Pane Cassini!“
„Ano, to jsem já.“
„Diterich Mann, moc mě těší.“
„Mě taky. Vypadá tu dost práce.“
„Nebojte se, jen to vypadá. Uvnitř je to lepší.“ Otevře klíčem restauraci. Piero nedává to na sobě znát, ale je nadšený. Přesně to vidí a pak zahlédne překližku přes dveře. Skoro je vylomí, jak je otevře. Neubrání se výkřiku nad zahrádkou. Je zpustlá, to měl ten mladík pravdu, ale je nádherná. V létě tu bude podávat pravou italskou zmrzlinu! Není nad čím déle uvažovat. „Beru.“
„Výborně. Jestli byste mohl dojít do mé kanceláře podepsat papíry. S restaurací souvisí i menší byt nahoře.“
„Je to až moc dokonalý. Našel jste přesně, co jsem potřeboval.“
„To jsme rádi. Trh s nemovitostmi trochu po válce stagnoval, ale opět se rozjíždí. Teď je opravdu výhodná doba k nákupu. Měl bych…“
„Ne, děkuji, zatím o tom neuvažuji, až uvidím, jak se restaurace rozjede.“
„Lidi, zvláště mladí, mají rádi novinky, určitě si povedete dobře. Kdykoliv jsme vám k dispozici,“ ujišťuje ho Dietrich.
„Lidi pizzu milují.“ Usměje se. Není tu nijak krásně, ale od toho má Itálii. Tady má někoho na kom mu skutečně záleží. Podepíše papíry, převezme klíče a vyrazí nazpět ke svému novému domovu. Musí toho spoustu zařídit a nejen vzhled, ale suroviny a další. Bude na tom hodně práce.
„Zdravím, tak jsme tu. Kam to chcete hodit?“ Z okénka vykukuje hlava toho mladého taxikáře.
„Nahoru.“ Vede je do patra. Byt vypadá velmi dobře, pomyslí si a je rovnou schody napojený na restauraci. Pomáhá nosit a zároveň kontroluje, zda je to všechno.
„Nezávidím vám to vybalování,“ prohodí mladík, který supí pod těžkou krabici. „Nechcete nějak pomoct? Znám spoustu vynikajících řemeslníků.“
„A zahradníků?“
Mladík se poškrábá na hlavě, pak přikývne. „To zrovna ne, ale mám babičku, nebojte je vitální, ta má zahradu jak z obrázků.“
„Potřeboval bych někoho, kdo dá to dohromady.“
„Pošlu ji sem a co dál?“ usmívá se.
„Uklízeče a vybílit, nějakého grafika na tabuli, bojím se, že toho bude spoustu a truhláře nebo kde bych mohl nakoupit nábytek?“
„Víte co? Zítra sem pošlu pár lidi, to víte, pár marek se každému hodí vždycky. Buď je vezmete, nebo ne.“
„Dobře. Tady.“ Zaplatí mu, znechuceně se zadívá na krabice, tašky. Vypadá to strašně. Aspoň, že byt není v tak katastrofálním místě a všechno funguje. Nejdřív se vykoupe, převleče do něčeho a potom se pustí do vybalování.
Po dvou měsících vyjednávání, kdy málem někoho zabil – tedy úředníky, konečně stojí před restauraci. Udělal ji i trochu jako bar, kdyby něco, ale doufá, že se uchytí. Zítra představí této – vesnici – pizzu. Jen doufá, že lidi tuhle novinku přijmou. Pokud ne, holt se vrátí do Itálie. Povzdechne si. Tolik si dali na tom záležet a dokonce paní Brauerová, babička sympatického mladíka mu zahradu udělala zadarmo, prý jen kdyby občas nechal toho kluka najíst. Snad ho to nezruinuje, ale má teď kouzelnou zahrádku k perfektnímu posezení. Jistě v zimě nebude k použití, ale kašle na to. Uvnitř se taky truhlář vytáhl. Nakonec když viděl ceny, kvalitu, tak mu všechno zadal. Další, opět od toho taxikáře, mu udělal pec. Tvářil se divně, když říkal, k čemu to potřebuje. Pořád brumlal, že takové novinky nemá zapotřebí, ale když jednou pizzu udělal tak ji s náramnou chutí snědl, i když brumlal kvůli rajčatům. Co proti nim mají, nechápe, ale mohl by vytvořit i takové jaké budou němcům chutnat. Na pizzu se dá hodit všechno! Tedy skoro.
Pyšně se zadívá na vývěsní štít s názvem Casa del gusto. Ať mu to připomíná domov a jeho chuť. Vejde dovnitř, překontroluje. Zítra tu bude sám, ale od soboty, což je nejlepší den, kdy si člověk někam vyrazí, sem přijdou sestřenice Jorgeho Eva a Anita. Nikdy by neřekl, že německé rodiny mohou být stejně rozvětvené jako italské. Má pocit, že s Jorgem je spřízněná půlka města. Ve výloze je daný jídelníček. Bude to dobrý, přesvědčuje se. A v neděli by si mohl dát pauzu nebo v pondělí a zajít za Felixem. Je zvědavý, co na to řekne. Zajde do restaurace, zamkne za sebou a rozhlédne se po prostředí. Udělal je italské, takže se pokusil sem dát obrázky, ale není to úplně ono. Časem to vylepší. Zatím to musí stačit takto. Nahoře v bytě lehne si. Pomalu začíná léto. V Itálii už dávno hodí v tričkách a tady málem, že nemají zimní kabáty. Po dobré hodině si uvědomí, že prostě neusne. Po další hodině to vzdá, posadí se do křesla, nalije si víno a jen upijí. Myšlenky mu lítají z jednoho tématu na druhý, ale především se stáčejí k Felixovi.
Bude rád?
Nebude?
Bude… Nebude… až konečně se mu podaří usnout.
Druhý den je u pece a sází tam jednu pizzu za druhou. Jde to skvělé, pomyslí si, když vidí zastavovat lidi. No bodejť, vůně je vůně! Otevře dveře, dá papír ochutnávka zdarma. Kdo by to sakra odmítl?
Moc lidi nepřichází, pomyslí si, ale dál připravuje pizzu. Nakonec jednu dá na stolek ven. Přece to není možné! Krájí nožem na trojúhelníčky a přemýšlí, zda neudělal chybu. Ani Jorge nepřišel.
„Ahoj, nepotřebujete pomoct?“ ozve se u něj černovláska.
„Anito, ani ne. Jen doufám, že to nebude takhle pořád.“
„To víte novinky, to se špatně přijímá, ale poddá se to, uvidíte. Ukažte, budu krájet.“ Piero vyjde ven. To má jim to jídlo cpát? Sakra…
„Piero?“
Piero otočí hlavu a dívá se do Felixových udivených očí. Tak tohle nečekal. „Felixi, ahoj.“
„To… Co… tedy… Co tu děláš?“
„Já? Přestěhoval jsem se. Pokouším se tu otevřít restauraci a co ty?“
„Nákupy!“ ukáže na batoh. „Boty… Mohu kousek?“ Netuší, jak má to přijmout. Šel od ševce, když najednou ho do nosu praštila známá vůně. Celé tělo se doslova otočilo a šlo za vůní. Ani neví, jak a najednou stál tu před ním Piero. Voněl po pizze a Itálii, voněl jako zázrak.
„Pojď dál!“ nadšeně ho zve. Tomu se říká náhoda. „Anito, to je Felix. Tamten stůl je vždy jeho, budeš si to pamatovat?“
„Ano. Dobrý den. Přišel jste na ochutnávku?“
„Určitě, ale mohl bych si to odnést?“
„Určitě, pro tebe všechno. Zachránil mi kdysi život, víš,“ vysvětlí Anitě.
„Ach tak.“ Tak to všechno vysvětluje.
Felix přimhouří oči. „Dej mi tu pizzu tamhle.“ Ukáže na stolek u výlohy.
„Ale…“ Piero je zmatený, pak pochopí a položí pizzu před něj. „Víno?“
„Sem s ním.“ Shodí batoh. S menší zastávkou nepočítal, ale na druhou stranu dobré víno, dobrou pizzu si prostě nenechá ujít. Les počká, jeho žaludek a chuťové buňky ne. „Miluju italskou kuchyni. Když jsem přijel sem z dovolené, chybělo mi to.“ Ukousne a doslova se rozplyne. „Je přesná. Jako bych opět byl v Itálii. Máš to tu pěkné.“ Rád by slyšel víc, ale dobře si uvědomuje, že není vhodné místo ani čas.
„Díky. Dobrý den, pojďte ochutnat pravou italskou pizzu!“
Jako bych byl na tržišti v italském městečku, pomyslí si s úsměvem. Neví, zda má sledovat Piera nebo ládovat se pizzou. Je napnutý jako kšandy. Najednou je tu lidí jako máku. Ví proč. Sedí tu jako ve výloze a všichni jsou zvědaví, proč tu sedí jeden z hajných.
„Myslel jsem…“
„Špatně. Myslím, že ti nebude stačit těsto.“
„Až dojde a tady máš, sýrovou.“
„Jsem plný,“ zasténá. „Děkuji.“ Rád by ho políbil, jenže by nejspíš skončil za mřížemi. „Musím jít, to víš, mám tam zvířata a…“ odmlčí se. Je mu to tak líto.
„Běž. Mohu se u tebe stavit?“
„Určitě. Budu doma.“ Zítra nikam nepůjde.
Piero si ho prohlíží. Když odejde, je mu smutno, ale na druhou stranu je rád, že to takhle prasklo. Aspoň nebude muset složitě všechno vysvětlovat. K večeru je za Anitu nesmírně rád. Ta holka je poklad. Sympatická, prostě šikovná, ani ji dlouho nemusel zaučovat a nesutále mele, co to vlastně jedí.
„Zavřeno. Kousek zbylo, chceš to domů? A tady.“ Podá ji pár marek.
„Děkuju a ráda si to vezmu. Uvidíte, budete mít úspěch.“
„Doufám. Zkusím dát vytisknout nějaký letáček do schránek.“ V dnešní době to bez reklamy prostě nejde. „Znáš někoho, kdo by to roznesl?“
„Určitě,“ usměje se. Vezme zabalenou pizzu. „Tak zítra.“
„Zítra.“ Je unavený jako pes, ale tohle nepočká. Svleče se a vezme na sebe džíny, svetr a teplou bundu. Vytáhne kolo a nasedne. Za chvilku už šlape na kole známou cestou. Je snad horší, než byla, přemýšlí, když kolo nadskakuje. Chtělo by to jiný dopravní prostředek. „Hovno,“ zabručí sprostě. „Novou cestu!“ Je rád, že nakonec zastaví před domem. Je zhasnuto! „Sakra!“ zakleje řízně.
„Piero?!“
„Fuj jsem se lekl!“
„Co tu děláš?“
Ten odloží kolo, potom ho obejme. „Co bych dělal? Přijel jsem za tebou přes tu příšernou cestu, která má daleko do cesty.“ Strnulý Felix se nechá objímat. Slyšel to dobře? To nemyslí vážně nebo ano? „Vím moc dobře, že by ti les chyběl a tam není a tak jsem si řekl, že sem dovezu pravé italské jídlo! Felixi?“
„To… A mně se vracely dopisy,“ dostane ze sebe, co ho nejvíc trápilo. Piero moc nepsal a němčinu měl opravdu hroznou, takže si vždy nechal celý den na to, aby to vyluštil. Občas musel si i půjčit slovník. A najednou nic.
Sakra, zapomněl to zařídit! „Promiň,“ řekne zkroušeně. „Nějak mě to nenapadlo, ale už nemusíš utrácet za poštovné, a jak se ti u mě líbilo? Mám velké plány a s tebou se to začalo hýbat, a proč tu stojíme?“ Ve Felixovi něco praskne a začne ho líbat. Piero mu odpovídá. Jak si myslel, nebyl schopen si nikoho najít. Bál se, že si mezitím někoho najde, přece jen tak dlouho být bez sexu… On by to nedokázal, ale Felix není on. Je výjimečný. „Nezajdeme dovnitř?“
„Máš pravdu.“ Dlouze ho políbí na rty a vejde dovnitř. Cítí se opět jako by mu bylo dvacet. Jak to dokáže, že přinese vždy slunce, nechápe. Rozsvítí, když ho zezadu obejmou ruce.
„Půjdeme do postele?“
„Chtěl–“
„Potom ti všech no řeknu.“ I když podle něj už není co. „Moc po tobě toužím. Chci, abys byl ve mně, udělal mi to jako nikdo jiný.“
„Neříkej, že jsem až tak dobrý.“
Piera to překvapí, pustí ho a přejde, aby mu viděl do tváře. Pohladí ho po ní. „Bylo jich hodně, lepších, horších. Chceš slyšet, že jsi nejlepší? To ne, ale dovedeš mě krásně uspokojit, až létám.“
Felix neví, zda je rád za tu upřímnost nebo ne. Cítí se rozpačitě, pak se zazubí. „Létat?“
Piero se usměje taky. „No jistě. Najednou ve mně všechno vybuchne, zůstanu stát a potom padám.“
„Jsi romantik.“ Svlékne mu kabát, pomalu odkládá jeden kus oblečení za druhým, až stojí před ním nahý. Pohladí ho. Prsty se zastavují, dotýkají se míst déle. Je mu tak krásně, když se může dotýkat mužského těla. „Miluji tě.“
Ruce se Felixovi obtočí kolem krku. „Já vím, protože já tebe taky.“ Obtočí mu kolem beder jednu nohu. „udělej mi to.“
Felix mu nadzdvihne druhou nohu a obtočí si je kolem pasu. Nese ho do ložnice. Uvědomuje si tíhu, i míst, kterých se dotýká. Posadí ho na postel a svleče se. Ani si nevšimne, kdy se to prostě zlomilo a drtí ho svou váhou v peřinách. Líbají se a sténají pod doteky, až vyvrcholí. Leží propleteně v posteli.
„Nic se mi nechce a teď mi vysvětlí, co tu děláš?“
„Jsi otrava. Prostě jsem si řekl, že v Itálii ti nebude dobře, tak jsem si tu otevřel restauraci. Mamka říkala, že bydlet s tebou nemohu a tak jsme nakonec společně vymysleli tohle. Jen do tvé návštěvy jsem měl strach, jak se ujme, ale myslím, že lidem chutnala. Zvláště mládeži. Přidám k tomu kolu… Co je ti?“
„Nic. Jen vážně kvůli mně?“
„Ne, kvůli sněžnému muži,“ řekne se smíchem. „Budeš chodit ke mně?“
„Jistě, pokud se občas ztratíš na houbách.“
„Vy sbíráte houby? Jako vážně?“ Pak si vzpomene na dny války. „Vlastně ano, ale jste divní.“
„Divní?!“ Zasměje se a začne ho líbat. „Mám na tebe chuť. Moc velkou.“ Vezme ho do úst, aby ho pěkně připravil. Zálibně se ho dotýká.
Opět létám, pomyslí si, když vyvrcholí. „Přijdeš v neděli?“
„Přijdu.“ Obejme ho a zalituje jen toho, že Piero má pravdu a nemohou spolu bydlet. Bylo by to jednodušší. Ráno stojí a dívá se, jak vede kolo. Zřejmě nechce riskovat zuby, směje se. Najednou se otočí.
„Tak v šest u mě! Jídlo a sex máš zdarma!“ zavolá bezstarostně nahlas, nasedne a jede k městu.
Ztuhlý Felix se přenese do jiné doby, úplně jinam. Sleduje zemljanku, když přijedou auta. Namíří si to na chlapa, ke kterému se všichni obrací. Pak změní cíl a zabije toho druhého za ním a fronta ožije peklem. Ten muž měl přesně ten výraz, přesně ten úsměv. Koho to tehdy zabil?! Koho?!
Přejede si paže a otřese se, i když není chladno. Pak se vzpamatuje, přiloží ruce k ústům a mohutně zavolá. „Přijedu!“ Otočí se a vleze dovnitř. Jde k oblečení, když ztuhne a začne vyhazovat oblečení. Když se do jednoho nasouká, začne se smát. Od té doby, co je použil, značně ztloustl nebo se smrsklo. Když už má chodit do restaurace, měl by se hezky obléknout, aby tam nedělal ostudu. Bude muset do města už dneska. Zašklebí se, protože potom se staví… Když se nad ním tehdy sklonil, netušil, co provádí. Jen si chtěl něco dokázat. Když ho donesl domů, poznal, že udělal to nejlepší, co mohl. Přinesl k němu léto, přinesl mu svobodu, zachránil ho od šedivých dní.
Konec
