Shounen - ai povídky

Píseň první vločky

Píseň první vločky

Světlá místnost, v níž příjemně praská malé ohniště, které vydává hřejivé teplo. Pokoj je skoro prázdný, až na polštářky, pokrývku, malý černý stolek, na kterém je čajová souprava z nádherného porcelánu, ozdobená pouze jednou větvičkou rozkvetlé sakury. V rohu stojí váza s naaranžovanými sušenými květinami a vedle stolku s čajovou soupravou leží polštářek, na kterém je položena flétna. Do místnosti vejde muž ve formálním tmavofialovém kimonu, protkaném žlutými linkami vytvářejícími kosočtverce. U dveří si sundá boty a jen v bílých ponožkách jde dovnitř. Poklekne k čajové soupravě a přeběhne ji zrakem, jestli je všechno připraveno tak, jak má být.

Přijde nebo ne? Dostal jeho pozvání? Povzdechne si a rozhlédne se po místnosti. Má počkat nebo ne? Přijde nebo nepřijde? Pohlédne ke dveřím vedoucím do zasněžené zahrady, ale v létě je nádherně rozkvetlá.

Připadá mu, že čeká dlouho. Nepřijde. Pak ale příprava čaje byla zbytečná. Posmutní, i když na jeho tváři není žádná emoce vidět, a všechno je vidět v černých očích. Natáhne ruku k čajové misce a metličce. Nasype čaj do šálku, přilije trochu vody a soustředěně, ale uvolněně, začne čaj šlehat.

Nebude čekat. Radost z přípravy čaje se lehce vytratila, jako okvětní lístky, které opouštějí květiny, když jejich čas přišel. Metličkou šlehá čaj až do husté pěny a potom jednoduchým pohybem misku odloží k ohništi. Slabě si povzdechne a natočí se na kolenou k čaji, který byl určen hostu, který se nedostavil. Vezme do ruky šálek, mimoděk obdivujíc jeho jednoduchost, když se dveře otevřou a dovnitř vejde muž, a nechá pootevřené dveře, kterými do místnosti vklouzne ještě víc světla i závan chladného vzduchu.

„Seimei,“ rozhlédne se po místnosti. Seimei se lehce začervená, spěšně odloží šálek čaje, obrátí se k Daisukemu a ukloní se, opírajíc se rukama o zem.

„P...“

„Dost,“ řekne rázně, ale mile, Daisuke. S potěšením se zahledí na překrásnou vázu s květinami a na čaj, který lahodně v místnosti voní.

„Pro mně?“

„Ano. Děkuji, že jste přišel. Ty přípravy na zítřek. Máte tolik práce!“ Daisuke si sedne naproti němu a přikryje nohy teplou pokrývkou. Seimei má pravdu, že má hodně práce se zítřkem, kdy odjíždí, ale pozvání od Seimeiho by si za nic nenechal ujít.

„Já se omlouvám, že jsem nepřišel dřív,“ ukloní se taky. Oba chvilku rozpačitě mlčí. Daisuke se ohlédne po čaji. Seimei uchopí šálek čaje a s úklonou mu ho podá. Zachvěje se, když ucítí štíhlé prsty Daisukeho na svých. Měl by správně počkat, až si vezme čaj od ohniště, ale tentokrát to není formální, a on touží po jeho doteku. Chtěl s ním být, než odjede z kláštera. Nedá na sobě nic znát a prohlédne si ho.

Je nádherný, ve svém kimonu bílo-černé barvy s lístkami stromů a spodní košili červené barvy. Jeho hnědé tmavé oči tak podivně kontrastují s jeho světlými vlasy. Nedávno slyšel, jak někdo z žáků kláštera říká, že jeho matkou musela být víla utkaná ze stříbrných paprsků měsíce, jinak není možné, aby  měl tak světlé vlasy. Usmál se tehdy tomu a pokračoval dál, s knihami v náručí, na své cestě do vyučovací místnosti. Určitě není z toho světa. Proč by jinak jen on na něho působil tak magicky?

„Výborný čaj a nádherná čajová souprava, Seimei.“ Seimei se zardí. Daisuke otře okraj šálku prsty pravé ruky, kde se napil, a odloží šálek  k ohništi. „Mohu ještě jeden a doufám, že si dáš se mnou.“ Seimei fascinovaně pozoruje, jak otírá rukou místo, kde se dotkly jeho rty.

Vezme šálek a bambusovou lžičkou z lakované krabice nasype do něj dvě lžičky čaje, a přidá trochu vody. Soustředěně začne šlehat čaj do lehké zelené pěny.

„Jsi tak strašně soustředěný, Seimei.“ Seimeiovi skoro vyklouzne metlička a nejistě se usměje. Jsou jako den a noc. On vážný a Daisuke veselý. On má tmavé vlasy a mohutnou postavu a Daisuke světlé dlouhé vlasy se štíhlou postavou, o které se mu zdá od první chvíle, co ho potkal. I jejich postavení je rozdílné, a přece se do toho muže zamiloval, jak ho uviděl.

Až teprve teď si dovolil ho pozvat k sobě na čaj. Neví, proč to udělal, a všechno se v něm chvěje. Odloží šálek k ohništi a nasype čaj do svého.

„Omlouvám se za skromnost obydlí i pohoštění.“

„Seimei, neomlouvej se. Mohl bych vědět proč jsi mně pozval?“

„Zdálo se mi, že jste nějaký ustaraný, unavený a nervózní. Čaj vám pomůže...“ nedořekne. Bojím se o tebe, a chtěl jsem se s tebou rozloučit.

Daisuke skloní hlavu. Už dávno si všiml Seimeie. Je tak vážný a nedostupný. Jako hvězdy na obloze. Skoro nikdy se neusměje a pořád leží ve svitcích klášterní knihovny. V noci poslouchá, stejně jako ostatní, jeho líbeznou flétnu. Vybavuje se mu jeho postava, jeho tvář a štíhlé ruce, které hrají melodie veselé i vážné, a které prosvětlují jeho pobyt tady.

„Děkuji ti za starost.“ Vezme čaj do levé dlaně a pravou si ji přidržuje. Ochutná čaj. „Je výborný a lahodný,“ poznamená, a Seimei se usměje. Daisuke ztuhne. Má tak nádherný úsměv. Proč se nesměje častěji? Už chce se ho na to zeptat, když si vzpomene, kým jsou a kde jsou, a mlčí. Chtěl by jeho úsměv vidět znova. Chce být jediným, kdo ho uvidí, a chce, aby se usmíval jenom pro něho. Napije se znovu.

Oba mlčí a pootevřenými dveřmi Seimei vidí do zahrady.

„Zahrada je teď tak bílá a smutná. Mám rád jaro, kdy všechno rozkvete a ptáci něžně zpívají. Květiny se otevírají slunci a natahují k němu ruce.“

„Ano, tehdy zahrady jsou nádherné. I podzim se svými zlatnoucími listy je nádherný. Tolik úchvatných barev, jaké se ukážou, není v žádném z ročních období. A pak zima. Bílá přikrývka přikryje krajinu svými hebkými vločkami a všechno upadne do ticha, a přece i v tom tichu je krása.“ Seimei hltá jeho hlas jak procítěně pronáší o tom, jak i zima dokáže být nádherná. Daisuke se zarazí a nejistě se usměje.

„Prosím, zahraješ mi? Rád poslouchám tvoji flétnu.“ Seimei se začervená. Miluje ty chvilky, kdy se ponoří do hudby, a pro Daisukeho by splnil cokoliv. Otočí se k polštářku s flétnou a vezme ji do ruky. Chce ji přiložit ke rtům, a pak si všimne obdivného pohledu Daisukeho. Něco v něm se zastaví a umlkne.

Zastavil se čas. Vstane a přejde k Daisukemu. Dívá se do zahrady a přitom cítí jeho vůni. Zatočí se mu hlava. Nikdy nebyl tak blízko své lásky. Neví, co bude hrát, a najednou všechno, co se naučil, mu připadá takové k ničemu. Prázdné, nicotné vyjádření toho, co skutečně cítí. Nic nevyjadřuje jeho touhy a snění o něm.

Daisuke překvapeně se dívá, jak k němu přechází. Ruka s nedopitým čajem se mu zachvěje a něco se v něm sevře. Přimhouří oči, když ucítí závan jeho vůně a uslyší šustění hedvábného kimona. Otře se o něho a najednou ho má tak blízko sebe. Sny se stávají skutečností a zázraky se plní. Co bude hrát? Neotočí se k němu a nezpozoruje, jak první sněhová vločka spadne do zahrady a splyne s bílou krajkou na stromech. Dívá se před sebe a celou bytosti chytá a vnímá Seimeie.

Seimei, proč zrovna teď?

První tóny flétny. Smutek, očekávání, touha i vášeň, divoká žádost, všechno splývá do jedné jediné melodie a on hraje jen pro jednoho člověka. Svoji lásku. Co nikdy se neodváží říct slovy, říká pomocí flétny. Melodie lehce stoupá místností až ven a tančí s prvními vločkami svůj křehký a přitom silný tanec.

Nemusím ho vidět, protože ho vidím, jak hraje. Tolikrát ho pozoroval z úkrytu, jak sedí u jezírka nebo pod stromem a hraje na flétnu. Přivřené oči, soustředěný výraz ve tváři, svraštělé brvy a flétna vtěluje všechny jeho touhy a vášně do melodií. Chci se ho dotknout. Chci se otočit a vidět, ale neudělá nic a vnímá celou svoji bytostí flétnu a muže, který sedí vedle něho a jen se dotýkají oděvy.

Je to pro něho. Pro někoho, koho si vážím, miluji. Někoho, koho toužím chránit a svírat ve svém náručí. Toužím ho konejšit, smát se ním i mlčet. Toužím s ním být. Nic jiného nechci. Tóny flétny se proplétají jeho touhami, jako vločky se proplétají mezi ostatními, a padají do ticha místnosti. Nemohu ti říct, co cítím, ale moje flétna to řekne za mně. Je to píseň pro tebe, Daisuke. Prosím, buď se mnou. Neodcházej.

„Daisuke!“ někdo zavolá a k nim to dolehne vzdáleně jako z jiné krajiny. „Pane Daisuke!“ znovu ten hlas. Tón flétny se zlomí a na místnost padne ticho.

„Nádhera!“ zašeptá Daisuke. Seimei mlčí a pozoruje zahradu.

„Prosím, ne...“ nedopoví. Ví, že je to zbytečné. Otočí se k němu.

„Musím jít,“ řekne smutně Daisuke. Koutkem oka zahlédne vločky, jak měkce padají na zem. „Musím vyrazit, než sníh zasype cestu. Prosím, řekneš mi, co flétna vyprávěla, až se vrátím?“ vstane  a shliží na sedícího Seimeie. Tomu zatrne.

„Ano. Budu vyprávět, co jsem vám řekl, a prosím, vezměte si ji,“ natáhne k němu ruce s flétnou. Daisuke ji přijme a  hluboko se ukloní. Zastrčí si ji za pás a vyjde ven. Neohlédne se, protože by se musel vrátit.

Seimei se dívá na pootevřené dveře do zahrady, tak smutné, a přece pro něho je to příslib naděje. Otočí se k ohništi a k čajové soupravě. Cítí vůni čaje, jak se vznáší v místnosti, a cítí vůni Daisukeho. Nemůže uvěřit, že tu byl s ním, poslouchal ho, a chce, aby počkal, až se vrátí.

Natáhne ruku k šálku, z kterého pila jeho láska. Položí si jej do levé dlaně, a pravou rukou přidrží. Zachvěje se a přiloží rty k okraji šálku, kde se dotkly jeho ústa.

Konec