Shounen - ai povídky

Pod květy vistárie

„Rozbijeme tábor!“ přikáže vysoký, štíhlý muž, když už je tma a měsíc svítí vysoko na obloze. Ihned vzplanou ohně a doprovod postaví pro něho stan.

Muž přihlíží, jak jim to jde šikovně od ruky, ale před očima má jen tmavý uhrančivý pohled Seimeiho, kterého zanechal v klášteře nedaleko odtud. Mohl jet dál, ale nechtěl vtrhnout do kláštera uprostřed noci. Jemně si povzdechne a zasmuší se.

„Pane Daisuke, prosím hotovo!“ Daisuke nepřítomně a svrchu pohlédne na svého služebníka, který před ním klečí. Mlčky přejde ke stanu a u vchodu spustí za sebou látku.

„Čaj?“ otáže se zvenku sluha.

„Ne, půjdu spát,“ odpoví a vzpomene si na vůni čaje, na ruce, které pro něho připravovaly lahodný čaj v klášteře. Tehdy se loučili. Teď se vrací. Bude rád? Nezapomněl na něho? Neví to a je nejistý. Bojí se, že si tu chvíli vysnil. Vzpomene si na rozhovor se svým otcem.

Seděli v bohatě zdobeném sále a rozmlouvali podle něho o nicotnostech.

„Stále nosíš tu flétnu. Dej ji pryč!“ Daisuke ví, jak ji nemá rád, ale pro něho je to jediné pouto s tím druhým světem. Nechce se jí vzdát, dokud opravdu nebude muset. „Čí vlastně je? Přece víš, jak ji nemám rád.“

„Omlouvám se otče. Ihned ji uklidím.“

„Stůj. Tak čí je?“ Daisuke se otočí. 

„Seimeiho, učitele z kláštera, kde jsem pobýval.“ Jen slabý nelibý povzdech otce dá tušit, že tím není nadšený.

„Tak si sedni. Poslední dobou jsi neklidný. Od té doby, co jsem tě povolal na hrad, sedíš tu jak na trní.“ Daisuke zčervená a mimoděk se dotkne flétny. Netuší, že otec ho bystře pozoruje. Jak bude reagovat na lásku k Seimeimu?

„Miluji ho.“ Čeká hromobití, ale je překvapen tichem. Zvedne hlavu k otci. Znovu je udivený, když uzří klidný otcův obličej.

„Odejdeš za ním, že.“

„Ano.“

„Pak dostaneš doprovod hodný mého a tvého postavení. Musí si uvědomit, koho polapil!“ Daisuke se opět začervená. Nevěděl co říct. Nečekal to. Čekal odsouzení, čekal všechno, jenom ne tohle. „Jen doufám, že jsi si jistý co děláš.“

Kéž bych byl, otče. Jenže to mu neřekl. Neřekl mu, že s ním mluvil jen jednou a jen se dotkl jeho oděvu. Náhodný dotek ruky při čaji. Vyprávěl mu svoje pocity prostřednictvím fétny. Jenže co když  je špatně pochopil? Co potom? Propustí ho nebo ho opět uvězní v tónech flétny?

Je unavený. Lehne si na připravené lůžko a  jeho stříbřité vlasy se rozloží po tmavém podkladě stanu. Zavře oči a v uších mu zní nádherná melodie flétny. Chci ji slyšet znovu, uvědomí si na pokraji polospánku.

 Ráno ho probudí zpěv ptáků. Miluje jejich zpěv, který oznamuje jitro. Vstane.

„Pane Daisuke.“

„Vodu a něco k jídlu.“ Obleče se do svrchního kimona, když dovnitř vejde jeho služebník. Pokyne rukou. Služebník pokorně prostře jídlo a pití a sedne si k vchodu stanu. Daisuke se posadí k jednoduchému jídlu.

„Akiro, dones mi to červené kimono s jeřáby,“ rozhodne se uprostřed snídaně.

„Pane!“ vykřikne Akiro údivem a zarazí se. Jejich páni jsou laskaví, ale odpor nesnáší. Daisuke k němu stočí tmavý zrak. Nemá rád neposlušnost.

„Něco jsem snad řekl.“

„Jistě pane. Chvilku to bude trvat.“ Daisukemu je jedno, jak dlouho to bude trvat. Chce vypadat dobře pro Seimeiho. Chce aby ho viděl v celé nádheře a pokud ho odmítne, aby to byl i pád v celé nádheře.

„Pane,“ do stanu vejdou tři služebníci nesoucí zabalený balík, z kterého vykukuje červené hedvábí.

„Běžte pryč a ty mi pomoz!“ přikáže Akirovi. Ten přikývne a uctivě rozbalí balík převázaný jemnou šňůrkou. Daisuke se svlékne a ponechá si jenom bílé spodní kimono. Otočí se a Akiro třesoucí rukou se dotkne červeného hedvábí. Donese ho a Daisuke se pomalu obléká. Ještě zavázání a je hotovo. Otočí se a stan se rozzáří červenou barvou s bílými jeřáby. Akiro ustoupí ke vchodu. Jeho pán je oslňující.

Daisuke vyjde ven. Je nádherně. Bude svítit slunce, když dojede v poledne do kláštera. Překvapí jejich obyvatele i Seimeiho. Co udělá?

„Pojedeme!“ Nastane horečnatá činnost a nakonec mu Akiro podrží třmen a Daisuke nasedne. Vyrazí. Vpředu služebníci a za ním taky. Pak koně se zavazadly, na kterých trval jeho otec. Teprve teď mu rozumí, co tím doprovodem i zavazadly chtěl říct a je rád, že jede tak, jak se na jeho postavení i rod sluší a patří. V duchu mu poděkuje.

Zastaví se a nádherný černý kůň si tiše odfrkne. V dálce jsou vidět střechy kláštera. Vznášejí se nad zelenými korunami stromů a Daisuke netrpělivě pobídne koně. Přijedou ke klášteru v momentě, kdy zvon dozvoní a nastane ticho. Rád tu pobýval a učil se. Brány se otevřou a oni vjedou dovnitř. 

„Akiro, počkejte na nádvoří a dohlédni na vše!“

„Ale pane. Otec...“

„Něco jsem snad řekl. Jsi neposlušný.“

„Hai.“ Urychleně sesedne a přidrží koně panu Daisukemu. Ten sesedne a červené kimono zvíří jemný prach na nádvoří. Vytáhne z rukávu flétnu a sevře v ruce. Rozhlédne se. Kde by mohl být Seimei. Kde? Těší se na to setkání, stejně jako se obává. Co když na něho zapomněl? Byl tak dlouho pryč. Vycítí ho a usměje se. Vykročí k místu, které si zamiloval.

Zahrady plné světla, vůní rozkvétajících květin, ptačího zpěvu. Místo, kde se rád procházel a Seimei každý večer hrál na flétnu, kterou okouzleně poslouchali jak žáci, tak mistři i služebníci. Ani mistr školy neodolal jejímu vábení a zaposlouchal se do melodií. Pomalým krokem vyrazí do rozkošných zahrad. Prochází se po cestičkách posypaných jemným pískem, ignorujíc ptáky i krásu květin. Neslyší hrát flétnu, která tomu místu dodává ještě více kouzla..

Zastaví se nedaleko svého oblíbeného místa,  kde trávil svůj volný čas. Fialové vistárie. Květy, které miluje. Pod stromem sedí v černém hedvábném kimonu s  chryzantémami Seimei. Srdce se mu rozbuší napětím a nedočkavostí. Snaží se k němu nerozeběhnout. Vnímat tu chvilku, kdy ho vidí tak spokojeného a klidného. Jen se dívat na svého miláčka. Udělá krok, další. Pomalu se k němu blíží.

Slyším kroky. Kdo mě zas ruší? Nemá rád, když ho někdo v poledne ruší. Chybí mi… a pak si uvědomí, že ty kroky kdysi dávno slyšel. Srdce se mu rozbuší a celé tělo strne nadějí. Lichou nadějí. Tolikrát si myslel, že jsou to JEHO kroky, které k němu přicházejí zahradou, a pokaždé to byl někdo z žáků nebo učitelů.

Závan vůně, šustění hedvábí. Bude předstírat spánek. Snad ten cizinec odejde a nebude ho rušit v rozjímání pod vistáriemi. Miloval je. Ví to, protože ho tu dost často vídával, jak spočívá v  jejich něžné náruči.

„Vracím ti tvoji flétnu a chtěl bych slyšet ji znovu hrát, stejně jako slyšet z tvých rtů to co zpívala, když jsme se viděli naposled.“

Sen z kterého se nechci probudit. Sen, který se mu zdává od dob, co odešel Daisuke. Ví, že mu neměl dávat flétnu, ale chtěl, aby se k němu vrátil dobrovolně. Věděl, že bude čekat tak dlouho, jak bude potřeba. Věděl, že už nikdy nezahraje na jinou flétnu než na tu darovanou. Dostal jich tolik, ale ani jedna nebyla ta Ona. Ta, která k němu přivolala Daisukeho a teď je tady a on nechce, aby sen skončil. Je nádherný.

Otevře oči, aby pohlédl přeludu do tváře.

V jemném vánku se chvějí stříbrné vlasy utkané z měsíčního světla, tmavohnědé oči na něho vážně shlížejí a štíhlá postava v červeném hedvábném kimonu mu podává flétnu, kterou daroval v naději, že se mu vrátí.

„Prosím, řekni mi co jsi hrál,  když jsme se viděli naposled.“ Vzdálený cinkot se nese zahradou, nedaleko umlkl slavík a jen voda svým zurčením dává najevo, že nemůže umlknout.

Vezme mu ji a dotkne se štíhlých prstů Daisukeho. Není to sen, ale obraz z jeho mysli sestoupil na zem, aby ho poškádlil. Je přesně takový, jak si ho pamatoval. Je stejně překrásný. Prodlévá na jeho ruce a něžně ji hladí.

„Daisuke.“

„Seimei!“ Ukloní se mu i když ví, že jeho postavení je vyšší, než obyčejného učitele. „Vracím ti ji,“ řekne rozechvělým hlasem. Proč nic neříká? Dívá se, jako by ho nikdy neviděl. Zapomněl na něho a na melodii flétny?

„Děkuji. Já... vyprávěl jsem o setkání s tebou. Jak jsem tě poprvé uviděl na nádvoří, na tvé hedvábné vlasy, ve kterých jsem uvízl jak v pavučině. Vyprávěl jsem o tvém hlasu, který slyším po nocích. Vyprávěl jsem o tom, jak nerad tě vidím odjíždět. Miluji tě, Daisuke.“

Závratný pocit štěstí při každém slovu. Miluje mě a já jeho taky, jenže musí znát mé tajemství, tak pečlivě střežené.

„Jsem démonem. Nevadí ti to?“ Daisuke zatají dech. To Seimeiho flétna ho přivolala a spoutala. Co učiní?

Seimei se jemně usměje.

„Miluji tě,“ a rozevře náruč. Daisuke štěstím přivře oči a nechá se tentokrát spoutat  náručí muže, který ho už dřív spoutal ne flétnou, ale svojí láskou. Pod rozkvetlou vistárií spočívají  dvě bytosti, které našly štěstí.

Závan vánku rozčeří stříbrné vlasy a květiny pod kterými odpočívají, a dolů se snese fialový plátek s prvním něžným polibkem.

Konec