Shounen - ai povídky

Čokoláda

K narozeninám Shague

„Ahoj!“ Do třídy vpadne Marek, přitáhne si židli a tázavě se zadívá na svou kamarádku Blanku.

„Ahoj!“ odpoví mrzutě Blanka. „Nevidíš, že se snaživě snažím opsat děják?“

„Neměla bys ho mít napsaný z domova?“ usmívá se.

Blanka se na něj ošklivě zadívá. „Blázníš jako? A přijít o pokec s Dančou a o Doktora House. Jsi cvok?“

„No podle tebe jo, ale nemusela bys honit termíny!“

„Padej! Mám toho ještě hodně na psaní a za chvilku budou zvonit. Už zvoní!“ opraví se a znechuceně zaklapne sešit. Snad se na ní neupne pozorné oko Attily.

Marek vypadne, ve dveřích se málem srazí s dějepisářem.

„Dobrý den!“ Nečeká na odezvu, která stejně je vždy nesrozumitelná, vytáhne papíry a s širokým úsměvem je položí na poslední lavici. „Testík!“

Musí to být sadista, když třídou se rozlehají negativní poznámky plné nevole. Nebo možná rád poslouchá ty nesouhlasné výkřiky, napadne Blanku a otočí papír nahoru. Zamžourá na něj a přelétne pohledem.

„Test je jednoduchý. Nahoře vyplňte své jméno a správnou odpověď zakřížkujte. To jsou dvě čárky přes sebe. Prosím, nedělat kolečka nebo jednu čárku.“

Opakuje to každou hodinu, a zakroužkuje odpověď. S vyplazeným jazykem přes něj udělá křížek. Zas bude mít průpovídky, ale kašle na to a snaživě zakřížkuje další odpověď. Celá šťastná, že to stihla v limitu, pozoruje své spolutrpitele a Attilu. Nebýt takový suchar vypadal by hezky. Jen by potřeboval udělat tohle a tohle a z dějepisáře se rodí kawaii bishounen vystřižený z toho nejlepšího anime.

„Už zase sníte, Nováková?“

„Ne. Já jen…“ Helča se vedle ní uchichtne.

„Ano, já jen. Tak ukažte. Udělám výjimku a oznámkuju vám to hned.“

V duchu sprostě zakleje a pošle Attilu na pustý ostrov, kde pomalu zemře hladem.

„Vida, Nováková, dvě plus.“

Blanka si oddechne a zaregistruje mírný třes rukou. Tyhle infarktové stavy zrovna nemiluje. Helča vedle ní zvedne palec, že dobrý, ale ona to neregistruje. Přečká konec hodiny a vypadne ven.

„Marku… Ježíši co se stalo?“ Marek čeká před vchodem do školy, opřený o poslední strom, který tu zůstal jako memento, že příroda existuje i v městě.

„Čau. Rozešel se mnou!“

Blanka ho impulzívně obejme. Kolem projde Klára a utrousí znechucenou poznámku o teplouších. Ať si trhne hnátou, káča pitomá, pomyslí si Blanka. „To není možné. Proč proboha?“ Muselo se to stát tu zatracenou hodinu dějáku. Vždyť pár sekund předtím ho viděla šťastného. „Víš co, pojď ke mně domu. Tam mi vše řekneš.“

„Tak jo!“ řekne otupělý Marek. Naprosto neví, kam má jít. Sešel se svým přítelem Pavlem, který je v posledním ročníku dole pod schody. Políbil ho, když na něj Pavel začal naléhat, aby spolu začali spát. Odmítl to. Chtěl to trochu jinak a pak se od něho odtáhl a jako na potvoru… Náhody jsou debilní potvory… vypadla fotografie. Zvedl ji dřív než Pavel a držel v ruce. Díval se a díval se a vnímal Pavla a toho druhého. Nedokonala fotografie, na které se líbají. Nazí. Proč nosí svoji fotku a pak mu to došlo. Zmačkal ji a hodil mu to do tváře.

„Kdo je to?“ jen se vzmohl. Měl pocit, že ty pocity ho roztrhnou, vztek smutek, slzy a hněv v něm se svářily s lítosti i znechucením.

Pavel se zarazí a pokrčí rameny. „Někdo kdo mi dá to, co potřebuji. Ne jako ty. Sbohem!“

„Ty parchante!“ a rozehnal se, ale už tam nikdo nestál. Stál a díval se na zmačkanou kouli papíru. Přinesl ji naschvál? Proč ji měl sebou? Proč? Chtěl se s ním milovat na jeho narozeniny. Myslel, že to bude pěkný dárek, pěkné překvapení. „Doprdele!“ zaklel a skrčil se. Dýchal, jak se snažil dát trochu dohromady. Ignoroval všechny, kteří tam přišli za podobným účelem, jako on s Pavlem. Nakonec se vypotácel zpod schodiště, vzal tašku od nějaké holky, která mu ji donesla, a došel na záchod. Opláchl si obličej, ale pořád v hlavě se mu promítá fotografie a Pavlův najednou chladný výraz.

Vždy se smál, byl dobře naložený a najednou místo něho stál cizinec. Jak dlouho ho podvádí a on byl na něj tolik pyšný, když s ním začal chodit. Dokonce odhodil opatrnost a všichni už vědí, co je zač. Láska prý je slepá a ona je doopravdy slepá. Najednou je rád, že s ním nic neměl.

Proč? Proč? Kdo je to? Jméno? S kým ho podváděl? Je to kvůli sexu? Kvůli tomu, že nic nechtěl mít? Kolikrát s ním byl? Jak dlouho? Proč to udělal? Proč? Jméno? Kdo je ten kluk? Známý? Kdo? Otočil se a šel pro kouli. Už tam nebyla. Kdo to byl? Kolikrát? Proč on? Proč teď? Náhoda je svinstvo! Proč? Kdo je to?! Kdo!!!

S chaotických myšlenek - Proč? Kdo je to?, ho vytrhne Blanka. Čeká na ni jako každý den. Bydlí skoro vedle sebe a tak mají společnou cestu.

Blanka mrkne po zasmušilém Markovi. Chudák. Co má teď udělat? Rozhodně najde Pavla a dá mu do zubů. Zmetek jeden. Jak se odvažuje odkopnout Marka? Poznala ho před rokem a od té doby je to její nejlepší kamarád. Po měsíci se jí přiznal s tím, že se mu líbí kluci a ne ona. Asi si myslel, že by s ním chtěla chodit. Chudák. Vehementně ho ujistila, že ji to vůbec nevadí a jestli chce jít do cukrárny na zmrzlinu.

Muselo se mu děsně ulevit a od té doby jsou kamarádi. Jistě pár rozmíšek bylo. Nejhorší kupodivu měli kvůli Pavlovi. Měla pocit, že ji ho sebral, ale když ho viděla šťastného, smířila se s tím.

Teď už ví, že ji instinkt neklamal. Marek byl takový… Potřebuje ochranné křídla. Někoho kdo se o něho bude starat. Vypadá na to, že ho doopravdy sebralo.

Jenže co má udělat, aby znovu byl tím starým Markem s úsměvem na rtech a v modrých očích. Kamarád, který byl pro každou bláznivinu, s kterým chodila nakupovat, a který jí kryl záda u rodičů, když potřebovala vypadnout.

„Pojď dál.“ Vleče ho po schodech do svého pokoje.

„Blanko, psi!“ slyší starší ségru a zakleje. Odevzdaně shodí tašku a přemýšlí, co s Markem. Rád s ní chodil venčit psy, ale v tomhle stavu je zranitelný a nepoužitelný.

„Hned jdu!“ Mají sice baráček, ale řadový bez možnosti zahrady, kde by mohli psi pobíhat. Jeden je jezevčík a druhý černobílý - něco. „Tady si sedni a čekej!“ Poslušné přikývnutí ji skoro nutí k pláči. Pohladí ho po ruce a pak vytáhne knihu. Možná by si chtěl číst, i když v tomhle stavu… Seběhne dolu, vezme obojky a psi už netrpělivě s ocasy, které mlátí do podlahy, čekají.

„Tak kluci, dnes to zkrátíme, ano.“

„A žádné krácení. Co je ti?“

Starší ségra s chlebem v ruce zvědavě pozoruje Blanku. Vypadá nervózně. Většinou chodí ráda na procházky s Benem a Lišákem. Nerada chodí, když má něco v plánu a vadí ji to. Pak je nerudná a vzteklá. Jako teď.

„Nic mi není. Hleď si svého a hned jsme zpátky.“

„Jak myslíš!“ a zaleze do kuchyně.

Blanka vypadne ven a najednou je ráda, že je venku a ne vedle zamračeného Marka.

Ten zatím drží knihu v rukou. Seznámili se v knihovně, když sáhli po stejné knížce. Banalita a setkání, jako z knih. Oba dva sáhnou pro stejnou knihu a oba se do sebe zamiluji a žijí na věky věků. Ale u něho to bylo trochu jiné. Zdá se, že se zamiloval jen on a Pavel? Co vlastně chtěl? Jen sex, jak do něho kvůli tomu hučel poslední měsíc? Nebo proč s ním chodil? Kavárny, parky, procházky, kina, dokonce i divadlo, i když ho Pavel nemá rád. Chtěl by to vědět i nevědět.

Odloží, spíš vztekle pohodí knihu na podlahu a lehne si. „Proč jsi to udělal? Kruci proč?“ zašeptá a z ničeho nic začne brečet. Přitáhne si polštář a brečí. Nemůže je zastavit a ta tíha na prsou. Proč?

Je to jeho vina. Určitě je. Kdyby s ním spal, neodešel by. Ano, je to jeho vina. Pavel je přece tolik oblíbený, tak hodný, nic špatného neudělal. Kdyby udělal, co chtěl, nerozešel by se s ním. Je to jenom jeho vina. Měl udělat, co chtěl. Kruci, proč byl tak tvrdohlavý. Přece to chtěl. Chtěl s ním být, chtěl ho líbat a spát s ním. Neměl být tolik tvrdohlavý a umanutý. Ještě počkáme, viď.

„Jsem tu! Proboha!“ Zvolá Blanka, když zaregistruje otřásající polštář a dusivý vzlykot. Kdyby nebyl na posteli Marek, asi by se začala chechtat. Ovládne se a přisedne si. Nohou odstrčí knížku a položí ruku na Markovu. Uvažuje, co má dělat. Stáhnout ten polštář?

„Máš kapesník?“

Blanka se vrhne k počítači a podává mu celý balík.

„Díky!“ zahučí Marek a sundá z obličeje polštář.

Blanka ho vezme a odloží. Je vlhký a Marek vypadá děsně. Červený obličej se smutnýma očima.

„Promiň. Půjdu domu.“

„Ani nápad! Chceš něco k pití…. Počkej, něco to mám.“ Nedávno tu měla kamarádku, která se rozešla se svým klukem a z rozchodu se uklidňovala čokoládou. Kde jen může být? Prohrabuje se papíry a vším možným bordelem, který nashromáždila. „Tady!“ podá mu Snickers.

„Eeee?“ dostane ze sebe Marek a zírá na čokoládu. Má pocit, že neví, co s ní má dělat.

„Sněz ji. Bude ti chutnat a teď povídej!“

Marek rozdělá čokoládu a ukousne. Nemá ji moc rád, ale po druhém kousnutí… opravdu uklidňuje ho to chroupání. „Díky je dobrá.“

Blanka se vřele usměje. Je mu ho líto a toho zmetka odstřelit. Ano vykuchat a jeho srdce dát sníst havranům.

„Je to moje vina.“

Blanka se zastaví u představy hada na Pavlově krku a přemýšlí, co řekl. „Počkej jaká vina? On se s tebou rozešel! Je to jeho vina!“ řekne energicky a přitáhne k sobě růžový polštář s obrázkem hlavy kočky s mašličkou.

„Moje. Odešel kvůli mně, víš já,“ zrudne. „Nic jsem s ním nechtěl mít.“

Blance dojde, že s ním nejspíš nespal. „Aha, ale to není tvoje vina, Marku. Je to jeho vina. Mohl počkat a kvůli tomu se s tebou rozešel! Mizera!“

„No ano. Našel jsem fotku, na které se líbá s cizím chlapem.“

„Kamarád. To nic neznamená.“ Jen malé nedorozumění. Určitě.

Marek se s kouskem tyčinky na ní podívá. „Byli nazí.“ Nechápe, jak to mohl tak klidně říct a zamrká, jak mu pod víčka vklouzly zrádné slzy při vzpomínce na tu fotku.

„Aha!“ tak na to se nedá nic říct. Mrkne se po Markovi a podá mu další kapesník.

Marek zatím jí tyčinku a brečí. Blanka vstane a vyjde na chodbu. To chce hodně čokolády. Jde k sestře do pokoje a začne hledat.

„Hele, nehrabej se v mých věcech!“

„Čokoládu. Máš ji ještě trochu, ne.“ Vždy někde nějakou má.

„Mám a nedám!“

„No tak, sestři, je to lék.“

„Lék?“ Potom ji to dojde. Vytáhne spodní šuplík a krabici. Vytáhne tabulku čokolády. „Zaplatíš mi ji potom. Jasné.“

„Vydřiduchu!“ sebere ji a jde svého pokoje. Nejraději by ji snědla celou sama. „Tady máš!“ vrazí Markovi čokoládu. „Tak poslouchej. Je to jeho vina. Ne tvoje. On tě zradil, on ti byl nevěrný. Je to jasné.“

„Ale je to kvůli mně. Kdybych s ním spal, nenechal by mně a nehledal si náhražku.“

Logiku to má. „Houbelec. Kdyby byl, co k čemu, nedal by ti kopačky.“ Tohle jsem neměla říkat asi. Podá mu další kapesník. „Mohl počkat. Absolutně si tě nezasloužil. Kdyby ano, počkal by a bylo by to.“

„Myslíš?“

„Jasně, že ano. Jsi lepší než on a on je starší a zkušenější.“

„No právě. Měl jsem mu to dovolit.“ Rozcupuje mokrý kapesník na kousky a otevře čokoládu. Ukousne si.

„Já si myslím, že ne. Hele, ve vztahu nejde jen o sex, ne. Pokud chtěl jen sex, pak je to k ničemu ne. Kdyby tě měl rád, počkal by na to!“ vypálí. Tyhle otázky jsou k ničemu.

„To je pravda.“

Blanka se rozzáří. Konečně. „Samozřejmě, že je to pravda. Mám vždycky pravdu.“

„Díky jsi moc hodná. Bude mi chybět.“

„Najdeš si někoho lepšího. Takového, který tě bude nosit na rukou. Přisahám!“

„Myslíš?“ skepticky se optá. „Víš, moc tomu nevěřím. Pavel byl…“

„Pavel byl, sorry, je vůl. Blbec, idiot. Nezasloužil si tě! Já to vím. Potřebuješ někoho jiného. Někoho jako, jako…“ A sakra jako koho? Podrbá se ve vlasech.

„Jako koho?“

„To nevím, ale já ti ho najdu.“

„Fakt?“

„Jo, najdu!“ a vyděsí se, když sleduje Markův rozzářený obličej. Úplně zapomněl na Pavla. Doufá. Co zas to do pytle slíbila? To je ta její ukecaná pusa. Kdyby dřív přemýšlela, než jednala, mohla si spoustu věcí ušetřit. Odhodlaně se narovná. „Jo, najdu ti ho.“ Už to slíbila, tak to dodrží. Nemá ani páru, jak a kde, ale od té doby, co poznala Marka, na spoustu věcí přišla. Nejdřív podá na seznamce inzerát a uvidí.

„Jsi fakt supr kamarádka. Moc si už nevěřím. Co, když se zklamu podruhé? Co, když si vyberu opět špatně:“

Blance je jí ho líto. Co má dělat? „Bude to dobrý. Uvidíš.“ Hlavně, že už nemluví o tom idiotovi Pavlovi. Je na dobré cestě.

„Možná bych se měl omluvit. Co myslíš?“

„Ani náhodou. Vždyť tě podvedl. Kdyby to bylo něco jiného, sama bych za ním došla a orodovala za tebe. Ale co když to provede znovu?“

„No jo. To je fakt. Já dobře.“

„Marku ať tě ani nenapadne za ním jít. Slyšíš mně. Je to hulvát a mohl by ti něco udělat! Slib mi to.“ Jasně, že by za ním šel a provedl nějakou pitomost. Přesně to na něm vidí.

Marek nic neřekne, zrudne a raději ukousne čokoládu. „Já…“

„Marku?!“ výhružně zasyčí Blanka.

„Dobře a už musím jít. Díky!“ Vyskočí z postele, seber tašku a za chvilku je už před barákem. Zamíří si to k Pavlovi a zazvoní. Vyspí se s ním a získá ho nazpět.

„Kdo je tam?“

„Marek. Je Pavel doma?“

„Není.“

„Děkuji.“ Odejde. Kde může být? Už ví. Možná šel běhat. Pavel se zajímá hodně o sport a hodí běhat, do tělocvičny. Zamíří si to k nedalekému parku, který je oblíbeným útočištěm běhavců a důchodců se psy i bez nich. Přejde ulici a sejde na cestičku posypanou štěrkem. Rozhlíží se, jestli ho někde neuvidí.

Tamhle je. Tu modrou teplákovku s bílým nápisem pozná všude a… Kdo je to vedle něho? Vždy říkal, že běhá sám, že nemá rád společnost. „Vyrušuji mně v soustředění.“ A najednou běží vedle něho nějaký kluk a živě si povídají. Sedne na lavičku a kouká na ně dva. Lhal mu. V čem ještě kromě toho mu lhal? Byl opravdu slepý? Sedí a zírá na místo, kudy proběhli. Už dávno tam nejsou, ale on na to místo stále hledí.

V čem ještě lhal? V čem? Víří mu hlavou.

Telefon. Mrkne se na číslo s nadějí, že je to Pavel, že to byl někdo jiný v jeho teplákovce. Blanka. Chce už ho odložit, ale dobře ví, že by ho otravovala, dokud by to nezvedl.

„Myslím, že jsem ho našla.“

„Promiň, nikoho mi nehledej!“ jen řekne a vypne telefon úplně. Odloží ho do tašky a zírá na stejné místo.

Blanka udiveně odloží telefon. Markův hlas zněl ještě hůře než dřív. Snad se něco nestalo. Zazvoní, ale ozve se jen hloupý hlas, že osoba nemůže zvednout telefon. Pitomý telefon, pitomý Pavel. Hlupák je to. Kdyby ona měla někoho jako Marek. Jenže příroda vždy plýtvá tam, kde nemá. Ona by za někoho jako Marek byla vděčná. I když vzhledově by se mohl rovnat takovému nějakému kawaii klukovi. Modré oči, černé vlasy… Sen.

Dost.

„Blanko, psi!“

Už zase? To je už večer? Seběhne dolu k čekajícím psům, nasadí jim obojky a jde na procházku. Hned po odchodu podala, na jednom ze stránek pro gaye, inzerát. Snad něco vyjde, i když poté, co pročetla pár inzerátů, o tom vnitřně pochybuje. Měla by začít hledat v tomhle městě. Jenže, kde se u nich seznamují takoví lidé? Musí se optat na to Marka. Nechápe, proč se ho hned neoptala.

„Tak kluci, půjdeme domů. Ty zas vypadáš!“ Pokárá Lišáka, který si lehne a funí. „Zas, abych tě koupala, co potvůrko. Tak jdeme. Zdrželi jsme se až moc dlouho a měla bych udělat ještě úkoly do školy.“ Povídá psům a táhne je domů.

Už se blíží k domu, když zaslechne křik. Co se asi děje? Jejich čtvrť plná rodinných jednořadovek je klidná. Přiváže psy, aby ji neprozradili, k lavičce a plíží se. Zastaví se za stromem a vykoukne. Dva kluci se hádají. Uchichtne se a potom ztuhne, když na jednoho z nich dopadne světlo z důvodu prudkého otočení směrem k ní.

Viděl mně? Buší ji srdce. Ten druhý je Pavel, uvědomí si, když hádka pokračuje. Vykoukne. No ne, ten druhý je ten pěkný kluk, po kterém pokukuje už nějaký měsíc. Tak může pokukování zatratit, jelikož zřejmě holka by mu nic neřekla. Zajímavé, že ještě nikdo na ně nevylezl. O co se asi hádají?

A hele, ten kluk se k ní blíží. Proč musím být tak kyprá! Zatouží po štíhlosti násady u lopaty. Jindy ji to nevadí, ale teď by potřebovala ztratit pár kil nebo se zneviditelnit.

„Kdo to je?!“

Zajímavé! Stojí za stromem a nevzrušeně se snaží pozorovat oblohu.

„Nikdo to není. Blázníš?“ Rána.

Snad se nepustí do rvačky?

„Tak tohle, jako není nikdo?!“

Proč nemohu být muškou zlatou?

„To je kamarád.“

„Aha. A ty se s kamarádem nazí oblizujete, co?“

Málem se uchichtne. Eee? Počkat! To ji něco připomíná. Marek a Pavel?

„To je jen hloupý žert! No tak nedělej z toho vědu. Jen jsem si zašpásoval!“

„Jenže já netoleruji nevěru. Nemám rád, když můj partner se zahazuje a tohle si vezmi sebou. Je konec.“

„No tak Ondro. Je to fakt jen hloupý žert. Ty fotky jsou dělané dávno. Opravdu.“

„Ještě k tomu lžeš. Pusť mně a už nikdy se tady neobjevuj, nebo za sebe neručím.“

„Já nelžu. Je to pravda. Musel si to upravit. Chtěl se pomstít.“

„Zajímavé. Pomstit. Za copak asi? Je mi líto, Pavle, ale je konec.“

„Tak si běž doprdele, ty svině!“ vyhrkne vztekle a odejde. Blanka opatrně vykoukne. Uff, tak a je konec.

„Ale, ale, sousedka a to nevíme, že se cizí hovory nemají poslouchat?“

„Jej, ahoj!“ vyhrkne. Zas plýtvání matky přírody. Ten kluk je fantasticky. Jak mohla být slepá a nepoznat, že má rád kluky?

„Já - náhoda!“ vyhrkne.

„Náhoda?“ zadumá se a oči se šibalsky rozhoří. „I tak se to dá nazvat a kdepak je Ben s Lišákem!“

„Ty vole, já na ně zapomněla!“ Rozletí se k lavičce, kde oba jsou zamotaní do řemenů a kňučí. Rozmotává řemeny a mluví na ně. V duchu přemýšlí o tom, co se stalo.

Zajímalo by ji kdo je ten kluk na fotkách a proč hned Marek a Ondřej zjistili pravdu o Pavlovi. Kolik jich asi ještě měl a probůh jak to zvládal? Nejméně tři. Neznámý, Ondřej a k tomu Marek. Ona má, co dělat s jedním a to ještě se s ním rozešla. Klobouk dolu.

Počkat. Ondřej je volný. To znamená… Ten kdo je, něčím nepřítelem, je můj přítel a opačně. Jelikož, uff jenže, co když se mu nebude líbit. Hloupost. Marek se líbí každému. A ano. Jenže jak provést jejich seznámení a nejdřív by asi měla vykoumat něco o Ondřejovi. Ví, že bydli u sousedů Novotných, kteří pronajímají dva pokoje studentům. Hmm. Novotní jsou postarší a jejich synové už jsou dávno pryč. Je vysokoškolák a jak ví, nemá rád nevěru. Nechce najít Markovi dalšího typu Pavel. To ne. Marek si zaslouží jen to nejlepší.

„Hotovo?“

„Ježíši!“

„Lekla?“ úsměv.

„JO a neměl bys být doma a brečet nebo něco podobného?“

„Proč?“

„Jak to proč?“ Vstane od psů. „No přece rozchod s Pavlem. Já to vždy obrečím a moje kamarádka, ta vždy začne brečet a musí o tom vyprávět a pro změnu druhá jí.“

„Aha.“ Zkoumavě si ji prohlédne. Zdá se, že jí vůbec nevadí, že je na kluky. Zvláštní a baví se s ním normálně. Dokonce se mu podívá do očí. Prohlédne si ji. Plnoštíhlá, hnědé vlasy svázané do culíku, tričko s nějakou hlavou kočky a džíny dost roztrhané. U nohou ji kňučí a funí Ben s Lišákem a ona je úplně ignoruje. Kdyby měl říct… Pozoruje ho fascinovaně, jak nějaký mimozemský objekt, kterého se nebojí.

„Už nějakou dobu jsem to tušil. Dnes mi přišla obálka a v ni hádej co?“

„Fotka? Ty brďo, to je jako v detektivce. Buďte ticho!“ Okřikne psy.

„Mohu se optat, proč tě to zajímá.“

Kuj železo, dokud je žhavé. Může začít už teď. Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek. „Z jednoho důvodu. Můj přítel Marek, víte je moc hezký. Blond vlasy, trochu neposlušné, a modré oči a je moc hezký, štíhlý,“ mele páté přes deváté vše o svém kamarádovi Markovi. „Má rád kino a knihy, a ne moc válečné filmy a taky rád chodí do divadla. Chodíte do divadla?“

Ta holka je seznamovací kancelář nebo spíš jak se jim to říkalo. Dohazovačka. Nejdřív mu vůbec nedošlo, o co se snaží. Když začala vyjmenovávat zmrzliny, které Marek miluje, docvaklo mu to a tak s úsměvem ji tu poslouchá už asi deset minut. Musí přiznat, že ten popis, i když chaoticky, zní dobře.

„Chodím a rád. Můžeš mně říct, proč mi to povídáš?“

„Aha. No dodnes chodil s Pavlem a hádej, co se stalo.“

„To stejné?“

„Přesně. Sice nevím všechno to s tou fotografii, ale zeptám se ho. Podivné, že.“

„Ani ne. Zřejmě jeho přítel se opravdu rozhodl Pavlovi pomstít a oznámit nám všem s kým chodíme. Docela mi je ho líto.“

„To mně ne. Marek teď brečí a je na dně. Dala jsem mu po vzoru Lindy kus čokolády a vyslechla, ale bojím se, že to na něho moc nezabere.“

„Aha.“ Nechápe co on s tím má co dělat.

Vida neutekl. Je na dobré cestě. „Víte, kdybych vás poprosila, kdybyste ho někam vzal. Moc byste mi pomohl.“

Teď se zabývat nějakým klukem? Nemá na to čas a popravdě ani chuť.

„Prosím!“ ukloní se a Ondra vytřeští oči. Proboha proč se uklání. Znervózní.

„Tak jo.“

„Arigatoo!“ vykřikne a vrhne se mu kolem krku, až psi na obojcích zakňučí. „Já mu hned zítra řeknu a můžete přijít k nám okolo třetí?“

Živel. „Přijdu.“

„Óo děkuji moc. To je supr. Hned zruším ten inzerát. Musím běžet domů a děkuji, děkuji!“ volá.

Ondra zavrtí hlavou. To je třeštidlo. Teď, aby měl na krku nějakého nedospělého fracka okolo patnácti, a který mu probrečí hodiny na rameni. Zasténá. Po hádce měl jít hned domu.

Ben s Lišákem táhnou Blanku domu. Vletí domu.

„Kde jsi byla tak dlouho?“

„Mami, ahoj. Zdržel mně kamarád a musím vykoupat Lišáka. Potom!“ rázně odsune jakékoliv komentáře k pozdnímu příchodu. Popadne opatrně Lišáka do rukou a nese ho do koupelny. Za chvilku čistý pobíhá po domě a zapadne do pokoje. Ihned otevře mobil, který si zapomněla na stole.

„Tak zvedni to!?  Nebo tě něčím přetáhnu!“ vyhrožuje mu v duchu.

„Blan? Co se děje?“

„Zítra u mě, kdybychom se po škole neviděli. Ve tři.“

„Cože?“

„Ve tři u mě, Marku, nebo tě sem dovleču za tvoje nohy. Je to jasné?“

„Jo,“ odmlčí se, „a Pavel má někoho jiného.“

Blanka si sedne. „To přece víme!“ chlácholivě dostane ze sebe.

„Já myslím někoho dalšího. Byl s ním v parku a běželi vedle sebe.“

„Kamarád.“

„Ne to ne. Vím, že není. Rád běží sám. Co mám dělat?“

Co mám spíš dělat já? „Už s ním nejsi. Rozešel se s tebou. Pamatuješ? Lhal ti a byl nevěrný!“ říká tvrdě. Snad to zabere.

„Já vím. Je to moje vina! Napravím to Blan. Udělám to. Jsme osel.“

„Houbelec. Takhle nemluv. Marku jsi skvělý kluk a tamten si tě nezaslouží.“ Možná bych mohla přijít s něčím novým. Nejsi osel. Je to darebák, co tě jen využíval!“

„Je hezký a vtipný…“

„Znám hezčí a vtipnější,“ přeruší ho a vzpomene si na Ondru.

„Kecáš.“

„Tvá nedůvěra mně uráží. Nekecám. Jestli ho chceš poznat, zítra ve tři u mě.“

„Ty Blan, je fakt hezčí?“

„Jasňačka. Vypadá jako Tsuruga.“

„Kdo?“

„Ze Skip Beat. Pamatuješ. Říkala jsem ti o tom anime před týdnem.“ Zřejmě další pokus, který nevyšel, ale jednou ho přetáhne na stranu otaku. Spokojeně se zahledí na velký plakát Soubiho s Ritsukou a vedle něho plakát známého japonského zpěváka Miyaviho.

„Aha a jak vypadá ten tvůj Tsu…“ zasekne se.

„Tsuruga Ren. No vysoký, černovlasý s nakažlivým úsměvem a černýma očima.“

„Děláš si prdel. Nikdo takový neexistuje.“

„Hmm,“ brouknu. „Jestli ho nechceš vidět, nechoď.“ Zvědavost je asi nejsilnější zbraň. Přetočí se na posteli a ignoruje matčino volání k večeři.

„Přijdu.“

„Pa!“ zaklapne mobil a znechuceně se podívá na účet. Zas s ním nevydrží a bude na suchu.

„Už jdu, mami!“ houkne a vstane. Večeře.

„Tady vidíš!“ přistrčí mu pod nos vytištěnou fotku Tsuruga Rena. „Je mu podobný. Přísahám.“

„Je kreslený.“

„Neboj, spokojený budeš.“

„Ty, Blan a on je víš co.“

„Jo je a nečervenej se.“

Marek zrudne ještě víc.

„Je ti lépe? A jak jsi to zjistil?“

„Byl jsem za ním. Já chtěl, ale nebyl doma a tak jsem ho hledal a uviděl v parku. Běžel tam s klukem.“

„Parchant!“ zabručí a přehodí tašku na druhé rameno.

„To ne. Moje vina.“

„Marku ještě jednou řekneš tvoje vina a vymáhám ti ústa v mýdle.“

„Ale já…“ ztichne.

Je docela ráda, protože někoho seznamuje poprvé v životě. Nikdy by nevěřila, že práce dohazovačky je tak těžká. Jde vedle Marka a přemýšlí o ztracené příležitosti s Ondřejem. Ale když ne já, pak aspoň Marek. Je skvělý, i když zrovna vypadá dost přejetý. Měla by ho nějak povzbudit.

„Ty Marku.“

„Co je?“

Vrčení většinou při seznamování je taky na obtíž. „Jestli mi ho pokoušeš a budeš na něho vrčet, už nikdy tě s nikým neseznámím. Hele, Pavel nebyl špatný, ale není jediný na světě.“ Možná by mohla studovat diplomacii.

„Mám ho rád.“

Tak na to se nedá nic říct. Půjde na jinou školu. Co knihovnictví nebo archívnictví? Tam nic nepokazí a nevyvolá incident.

„Samozřejmě, že ho máš rád, ale on tě,“ - neměl se nehodí - „moc neměl.“ Je to lepší.

„Neměl. Ach jo, jsem vůl. Pitomec, blbec. Takhle hloupě naletět.“

Nevyzná se v tom. Nejjednodušší bude, když Marka hodí někomu na krk. Včera poprosila ségru, jestli by za ní nevyvenčila psy. Zaposlouchá se. Je sama.

Zavede Marka do pokoje a pustí svoji oblíbenou hudbu. Teď jen čekat.

Chvála bohu, když zazvoní zvonek. Pokusy o veškerou konverzaci selhávaly a stáčely se typu… Dokonalý Pavel.

Dle ní je to pěkný bastard s přívlastkem pozdní odrůda.

„Ahoj!“ zářivě se usměje na Ondru. Fakt Tsuruga Ren v živém vydání. „Pojď dál.“

„Děkuji. Pro tebe.“ Podá ji velkou bonboniéru. Sundá si boty. „Rodičům to nevadí?“

„Ale ne, a potom jsi soused.“ Vede ho nahoru a otevře dveře. Snad mezi tím Marek nic nevyvedl. Nic snad kromě toho, že leží rozvalenej na její ustlané posteli a čte si časopis Dívka. Na zničeného teenagera nevypadá.

„Marku!“ pro jistotu ztiší decibely. „To je Ondra.“ Marek něco zabručí a skloní časopis.

Oba ztuhnou a Marek se zvedne.

„Ahoj, jsem Marek.“ Přijde k němu, fascinovaný a podá mu ruku.

„Ondřej.“ S úsměvem si prohlíží blonďatého kluka. Mine ruku.

„Oh.“ Marek zrudne a schová ruku.

„Nedáte si něco?“ měla by se chovat jako hostitelka.

„Džus.“ Oba vyhrknou.

„Máš rád grepový, že,“ poznamená Ondřej.

Ty vole, on mně včera asi poslouchal, udiveně si pomyslí Blanka. Nebo má absolutní paměť. Dole otálí a pomalu nalévá do skleniček džus.

„Mám ji rád. Jak to víš?“ nakloní hlavu.

„Jak? Jen jsem hádal.“

„Aha. Já, víš ona Blanka, je trochu impulzívní.“

„To tedy ano, ale zdá se být hodná.“

„To ona je,“ přikývne. „Já, řekla ti něco?“

„Ano, všechno.“

„Proboha!“ přikryje si rukama obličej. Nejraději by se propadl. Ondřej mu je sundá. Neví, jestli to má říct, ale lepší bude to vysvětlit. Nečekal někoho takového. Čekal patnáctiletého kluka a on zatím je prostě rozkošný. Moc se mu líbí. Zajímalo by ho, jestli by s ním nechtěl chodit. Skloní se a políbí ho na tvář.

Marek ztuhne. Ten krásný kluk ho políbil. Dostal opravdový polibek, i když jenom na tvář. Začervená se. Byl by rád ho poznal víc. Je jiný než Pavel. Ne tak, jak jen to říct. Cítí se s ním v pohodě a v bezpečí. Rád by ho objal.

„Chtěl jsem se optat, nechceš jít do divadla? Dávají My fair lady.“

„Ty chceš do divadla? Já strašně rád.“

Ondra ho vezme za ruku a pozoruje. Bude se o něho starat. Nechápe tu vnitřní jistotu. Ani se neoptal, jestli chce s ním chodit, ale něco mu šeptá, že možná našel někoho, s kým by mohl trávit čas a nepřemýšlet, jestli netráví ho ten druhý s někým jiným.

„Otevřete!“ Ondra se otočí a otevře dveře. „Tady to je!“ postaví tác se skleničkami na psací stůl. Něco spadne na zem a ona to ignoruje.

„Tak co?“

Oba se na ní podívají a začnou smát. Marek s úlevou a Ondřej vlastně jen tak.

„Stalo se něco?“ nejistě se otáže Blanka a nakrabatí čelo. Co zas proboha řekla?

„Dali jste si aspoň pusu?“ drze se optá.

Opět smích.

„Já vás nechápu!“ rozhodí rukama, ale cítí se šťastná. Marek se konečně směje a ona je spokojená. Něco ji tají, ale je to něco hezkého, co ji tají. Nu, zas jeden hezký den. V duchu si brouká oblíbenou písničku. Možná jim to vydrží a Pavel ať jde k čertu.

Jak to jenom je. Nepřítel mého nepřítele je můj přítel a pohled ji padne na čokoládu. Rozdělá ji a podá jim.

„Čokoládu?“

Konec

Tsuruga Ren