Shounen - ai povídky

Deset let

Tak je vidím naposled. Už se zřejmě s nikým z nich neuvidím. Například tamhle ten starší manželský pár. Oberovi se jmenujou a byli v zahraničí poprvé, a hned v Egyptě. Jejich syn jim daroval tu cestu k zlatému výročí. Moc milý pár, a tamti mladí lidé s dvěma dětmi. Uřvaní rozmazlení spratci to jsou. Raději se jim vyhýbal obloukem. A tamta paní, která jela sama, ho usilovně balila, dokud jí nedal najevo, že z jeho strany žádný zájem nebude.

Ozve se cinknutí, slova “Zapněte si pásy“, a přistávání na Ruzyňském letišti. Díval se už předtím z okénka. Bílo. Zima. Hnus. Otřásl se z toho pohledu a raději už se z okénka letadla nepodíval. Takhle v zimě jel už potřetí ze zasněžené republiky. Má rád sníh, ale chybí mu slunce. Jistě, mohl by jet na hory, jenže tam se pokaždé nedostane, a rukou si přejede tvář. Opaloval se tam jak to šlo a je teď pěkně snědý.

Dosednutí a úleva všech přítomných. Katastrof na toto téma každý viděl dost. Manželský pár vedle něho se nejistě usměje a on jim odpoví uklidňujícím úsměvem a zdviženým palcem. Letadlo ještě popojíždí a on už se v duchu vidí ve svém útulném bytě v Pardubicích, přesněji řečeno v posteli, a spí a spí.

„Nashledanou!“ automaticky řekne letuškám a přitáhne si teplou bundu k sobě. V kufru má tenčí oblečení a na sobě to, v kterém přijel do Egypta. Bylo tam opravdu fantasticky, až na to, že nešlo jít ven. Sotva vykročil z komplexu hotelu, ihned někdo začal otravovat o bakšiš, nebo aby si něco koupil. A podle upozornění ostatních zkušenějších cestovatelů zasádně nekupovat jídlo a pití. Nakonec kromě projížďky po řece Nilu a výletu na velbloudech k pyramidám zůstával v luxusním hotelu.

Koupil si jen řetízek se symbolem Ankh a sošku královny Kleopatry, ujistivš se, že to není starožitnost.

Spěchá chodbou k výdeji zavazadel.  Ví, že zbytečně spěchá, ale něco ho vždy nutí být tam první. Zastaví se ještě na toaletách, a pak nehledíc napravo, nalevo dorazí k pásu. Postaví příruční tašku k nohám a pozoruje ústí pásu. Kdypak se začně hýbat a vyplivovat zavazadla? Snad dojde v pořádku a snad nebude mít pás technickou poruchu. Nechce se mu čekat. Černý gumový pás se konečně pohnul, i s reklamním sloganem, který je na něm nalepený.

T–mobile, T-mobile... Telefónica má zas velkou na protější stěně. On má Vodafone. První zavazadlo, druhé, černé, nějaké zabalené do fólie... ááá je tu, a čeká až k němu dojede a zdvihá je.

V pořádku. Kufr není rozřezán ani otevřený zámek. V pohodě. Vytáhne ručku kufru, položí na kolečka a už odchází od pásu k východu. Peníze, bankomat. Ten je na konci haly. Koho napadlo umístit bankomaty až na konci haly?

„A sakra!“ vyjekne, když bankomat spolkne kartu, a zírá na tlačítka, usilovně se snažíc si vzpomenout na PIN. Otočí hlavu k japonskému staršímu páru a nejistě se usměje. Zruší transakci a vytáhne jinou kartu. Párada, když drží tisícovku v rukou. Otočí se a odchází s peněženkou v ruce.

„Pavle!“ vykřikne udiveně a otočí se. V první chvíli mu ta postava nic neřekla, až o pár sekund mu docvaklo, proč mu je tak povědomá. „Pavel Hlavatý?“ otáže se nejistě, když nezaznamená žádnou reakci. Co když se spletl?

„Tine?“ ozve se nevěřícně Pavel. Nebýt toho jeho překrásného hlasu...

Prohlíží si mně jako nějaké exotické zvířátko, pomyslí si Martin. Přistoupí k němu a z ničeho nic se začne smát. Nadšeně ho obejme a pak ho rozpačitě pustí. Přece jen se nerozešli v dobrém.

„Omlouvám se. To je tím, že jsem tě dlouho neviděl. Jak se máš?“

„Dobře. Já se omlouvám, jsem plně v šoku. Jako bys to nebyl ty.“ I ty ses změnil, pomyslí si Martin, ale nic neřekne a jen se usměje.

„Díky. Jedeš domů?“

„Do Hradce Králové. Jdu si vyzvednout nějaké peníze.“

„Já do Pardubic. Tak blízko. Neuvěřitelné, a odkud letíš?“ Neví, proč se ptá.

„Mallorca. Trochu slunce a změna prostředí. A ty?“ Vypadá jinak. Ne jako ten flamendr, když se rozešli. Je opálený, hezký a vkusně oblečen. Ne tak strašidelně jako kdysi. Změnil se, dospěl, zmužněl, neví sám. Je jiný.

„Egypt. Zájezd Last minute. Rozhodl jsem se na poslední chvíli, ale bylo to úžasné. Ty pyramidy, velbloudi... koupil jsem si sošku, a promiň. Určitě spěcháš.“ Nedívá se, jak vybírá z bankomatu peníze. Vždy jich měl víc než on. Když byli spolu, byl to Pavel, kdo táhnul jejich domácnost a on většinou peníze jak je získal, tak stejně rychle je utratil. Jedna z jejich nejčastějších hádek. Kdyby jim to tehdy nefungovalo v posteli, nejspíš by se už dávno rozešli nebo skončili v nemocnici.

„Trochu. Jsem unavený.“

„Budeš řídit?“ Kruhy pod očima. Vypadá opravdu hrozně, ale i přesto se mu líbí. 

Pavel zvedne ruku a pak ji spustí. „Ne, jedu vlakem. Už neřidím, tedy ne na tak dlouhé vzdálenosti, a když jsem po cestě, neřídím vůbec.“ Martin jde vedle něho a váhá.

„Nechceš, abych tě svezl?“ Pavel se zastaví. Mohl by být dřív doma, než se trmácet městem a pak vlakem. Je to lákavá nabídka, jenže jeho řízení bylo úděsné. Jel s ním jen párkrát, ale auto doslova týral. Kdyby mohlo, tak by ho nejspíš vyhodilo na silnici a přejelo. Možná...

„Díky, budu rád.“

„Skvěle. Jdeme!“ Vyrazí k parkovišti a Pavel za ním. Zastaví se před modrou felicií a otevře kufr. Uloží oba kufry a Pavlovi otevře dvířka. Ten zamrká. Tin a džentlman? „Neskutečné!“ zamumlá. Zajímalo by ho, čí je to auto. Martin se usadí vedle něho a zapne si pás.

Je to zvláštní, sedět vedle svého expřítele. Stále vypadá stejně, jen na skráních už má trochu prošedivělé vlasy. Přestal se o sebe starat? Ne, to ne, vypadá stejně štíhle a přitažlivě jako dřív. Jen v zelenkavých očích mu sedí nějaký smutek, nebo co, a pár vrásek taky přibylo, ale na přitažlivosti mu to neubralo, spíš naopak. Nastartuje a předstírá, že si nevšiml, jak se Pavel nadechl a  ztuhl. Ví, jak dřív jezdil.

„Jezdíš jinak,“ řekne po chvilce Pavel. Dřív by Tin vyjel, až by za nimi zůstaly otisky pneumatik. Teď jede klidně a spokojeně, úplně uvolněně.

„Je to dobré autíčko a nechci si je zničit.“ Pavel přikývne. Takže je to jeho auto. Sedí vedle sebe a mlčí. Martin si uvědomuje jeho stehno hned vedle svoji ruky. Každé řazení mu připomíná, jak ho má vedle sebe, a to mu přináší vzpomínky na roky předtím. Na jejich společné noci a na společné hádky. Na to, jaký byl.

„Nečekej ode mně už ani korunu!“

„Kliďánko, ty starý páprdo! Však si je nějak vydělám!“ řval na něho, a nechal se sbalit. Klidně se mu tím chlubil, a on byl vzteklý. Jenže byli na sobě závislí, a pak se opravdu rozešli. Hádka to byla taková, že sousedi na ně zavolali policii.

„Jsi budižkničemu a nic neumíš. Jen se podívej na sebe. Poslední vandrák vypadá lépe než ty! Udělej ze sebe něco, nebo skončíš pod mostem nebo v bordelu! Ne, že bys tam jednou nohou nebyl!“

„Nechceš mi platit, co?!“ křičel na něho. „Jsi upnutý starý panák, co se neumí bavit! Workoholik!“ pyšně křičel to slovo, které vyčetl z časopisu. „Vidím tě jednou týdně! Je to k ničemu! Nestačíš mi absolutně. Tak si hledám někde jinde!“

„Taky si myslím, ty povaleči! Nechci skončit po tvých aférkách s Aidsem! Kdo ví, s kým se taháš!“ řvali na sebe další a další věci, čím dál hnusnější a sprostší. Všechno, co se nakupilo za ten rok, co spolu byli, a to ze začátku spolu jen byli v posteli a usmívali se na sebe.

Rozešli se, a nebýt jedné jediné náhody, skončil by tak, jak to Pavel říkal. Pod mostem nebo na chodníku, prodávajíc se kolemjdoucím.

„Změnil ses!“

„Ty taky!“ usměje se Martin na Pavla. „Pokud vím, dřív bys nevyrazil na Mallorcu v lednu ani za zlaté tele. Honil jsi pořád termíny. Muselo být přeloženo to a tamto...“

„Máš pravdu, a ty bys zase neměl na dovolenou peníze.“

„To ano. Teď se mám dobře. Nebude ti vadit, že zastavím na benzínové pumpě? Potřebuji dotankovat a dát si kávu. Ty cesty letadlem jsou unavující.“

„Jsi v pořádku?“

„Neboj. Jen se osvěžím, a jsem na kávě závislý, to přece víš. Nenabízel bych ti svezení, kdybych nevěděl, že to zvládnu,“ řekne tiše Pavel a nehybně hledí před sebe. Ranilo ho to, ale dřív byl hodně nezodpovědný. Jednou jel i opilý, a vezl lidi. Nic se nestalo, ale dodnes si říká, že někdo nad ním musel bdít, že nevyvedl nic špatného. Sjede do krajního pruhu, a za chvilku se zastaví na benzínce Agip.

„Chceš něco koupit?“ optá se s hlavou uvnitř a půlkou těla vzadu.

„Ne děkuji. Ještě něco mám. Budeš chtít něco přidat na benzín?“ dodá váhavě.

     „V žádném případě mi nic nedávej! Skutečně máš něco k jídlu?” zapochybuje Martin. Z bundy vyštrachá peněženku a jde dovnitř.

Změnil se hodně. Dřív by jezdil jak blázen, neměl auto,  a mluvil jinak. Nejezdil by do ciziny, a vůbec, změnil se. Je pořád veselý, jako dřív, a to ho na něm přitahovalo, kromě jeho těla, tedy sexu. Milování s ním bylo úžasné. Od té doby nenašel partnera, který by znal jeho tělo a nálady tak dobře, jako Tin. S ostatníma už to nebylo ono. Ale zas se nemusel hádat, a neví, co bylo lepší. Nikdy by se ho nezeptal, jestli chce něco koupit. Vždy předpokládal, že mu koupí něco on.

Tankuje, platí v pokladně. Vypadá stejně. Štíhlý, s vypracovanou postavou, hnědé vlasy se světlými pramínky od kadeřníka, hnědé oči, kupodivu schované za brýlemi. Žádné čočky, a oblečen moderně, ale ne tak divoce jako dřív. Vkusně. Opakuji se, řekne si s myšlenkami na Tina.

„Tady máš!“ Pavel natočí k němu hlavu a udiveně zírá na bagetu a vodu. „Je bez žampiónů. Tedy já, na...“ vrazí mu to do ruky a jde si sednout vedle. „Zapomínal jsi jíst a...“ začervená se a položí vedle sebe bagetu s pitím. „V letadle nebylo moc jídla a nebylo nic moc.“

„Vždy jsi rád vařil.“

„A vařím doteď.“ Roztrhne obal od bagety a zakousne se do ní. Vyjede z benzínky a nasměruje felicii k Hradci Králové. „Tak povídej, co děláš? Pořád překládáš?“

„Pořád. Angličtina, francouzština a neoficiálně němčinu.“

„Tu jsi dřív nedělal. Máš asi hodně práce.“

„Jde to. Rozhodně si nemohu stěžovat. Překládám pro dvě agentury a nějaké maličkosti mimo.“

„Hmm,“ zabručí Martin a předjede autobus. Opět se zařadí do krajního pruhu. Zajímalo by ho, jestli někoho má. Ucítí na kloubech ruky jeho stehno a všechno se mu vrátí zpět. „Sakra!“ zabručí opět, jak se v něm probudí touha ho svírat v náručí a laskat stejně jako dřív.

„A co ty?“

„Tak můj život se změnil víc, bych řekl.“ Chvilku váhá a pak se odhodlá. „Vyhrál jsem ve sportce druhou cenu. Jo. Byl to jako úder do hlavy.“ Pavel přikývne. Tak proto ten oblek a felicie a... „Najednou tolik peněz, já...“ zasměje se krátce a tvrdě. Pavlovi ten smích připomene tehdejšího Tina. „Myslím, že to změní každého. Víš, co jsem šel udělat?“

„Flámovat.“

„Znáš mně dobře,“ tiše řekne Martin. „Jo, šel jsem to rozšoupnout. Hostil jsem celou hospodu. Nechal jsem tam padesát tisíc. To jsem zjistil druhý den. Ráno jsem ležel v křoví a cizí ruce mně prohlédavaly a oškubaly mně o zbytek. Zvracel jsem dalších deset minut potom co mně zbili. Když jsem se dopotácel domů a vyspal se z kocoviny i toho bití,  zjistil jsem, že mám tolik kamarádů, že ani nevím jak se jmenují... Narážel jsem na ně všude.“ Martin se odmlčí. Pavel poslouchá, co vypráví. Muselo to být strašné. Nedovede si to představit.

„Musel sis to užívat!“

„Právě, že ne,“ povzdechne si. „Týden to šlo, a pak jsem utekl. Ze dne na den, z hodiny na hodinu. No, nebuď tak udivený. Sbalil jsem si prachy, pár švestek, a odešel jsem tak, jak jsem byl. Peníze jsou pohroma. Lepší je nemít, si někdy říkám. Dokončil jsem školu.“

„Tak to jsem opravdu rád! Vždy jsem se čertil, žes ji nechal. Měl jsi i na vysokou.“ Tin nebyl hloupý, jen se rád flákal.

„To ne. Už jsem byl moc ve vleku práce a života. Tak jsem si ji aspoň dodělal. Koupil jsem si na splátky byt a tuhle modrou felicii. Felicie, felicie?“ zanotuje. Pavel se usměje. Hlas. Tin má dvě přednosti. Krásné vlasy a hlas. Je to  možná podivné, ale tak nádherný hluboký hlas neslyšel hodně dlouho. Dodnes mu zní v uších, a většinou si ho připomene v těch nejnevhodnějších situacích.

„Takže se máš opravdu dobře.“

„Jo, není to špatné. Pracuji na krajském úřadě,“ neodolá se pochlubit. Dřív pracoval jako číšník, barman, a dělal všechno možné.

„To je skvělé. Přeji ti to.“

„Já to vím. Děkuji.“ Natáhne ruku a ukousne si bagetu.

„Co ty? Co jsi dělal za těch deset let?“

„Já?“ Pavel si vzpomene na svůj předešlý život. Byl stejný a změnil se před čtyřmi léty. Žil jen pro práci a neviděl to. Když na něho Tin křičel workoholik, měl pravdu. Práce a vydělávání peněz. Tučné konto v komerční bance. Dovolenou neměl ani si nepamatoval kdy. Bral jednu zakázku za druhou, a k tomu tlumočení v soudních síních.

„Byl jsem stejný. Žil jsem prací.“

„Neměl jsi, promiň. Nesnášel jsem, když jsem tě viděl doma tak málo a musel spát v studené posteli. Proto jsem i bral noční práce barmana. Když jsme se seznámili, byli jsme v posteli den co den, později už obden a potom, jestli jsi se na něco vzmohl o víkendu...“ nechá to odeznít.

„Já vím!“ Martin se po něm mrkne. On přiznává chybu? Neskutečné. On, dokonalý, vždy mající pravdu? On přiznal chybu?

„Ty přiznáváš chybu? Nemohu tomu uvěřit!“

„Ty jsi ji taky přiznal!“ Autem se rozlehne sytý hluboký smích a Pavel si uvědomí, že ho vzrušil stejně, jako když se seznámili v kávárně, kde si tehdy objednal, ani už neví co. Chtěl bych s ním opět spát. Ne, zatřese hlavou. Už ne. Nechci být opět zraněný, a ty hádky...

„Jo, myslím, že jsem s tou výhrou došel k rozumu, nebo naopak? Nevím. Co se stalo? Protože se něco stát muselo, ale nemusíš mi to říkat, pokud nechceš.“

„Infarkt. Nic víc,“ pokrčí rameny. „Proto jsem nejel autem, ale chtěl jsem jet vlakem. Neboj, jsem už v pořádku, ale mám se hlídat. Takže jím zdravě, a ne rychle, ve fastfoodu, začal jsem plavat, a jsem v pořádku. Ale cesty mně vyčerpávají a nerad bych někde za volantem usnul.“

„Jsi opravdu v pořádku?“ Trochu ho to šokovalo, ale je rád, že tu je. Kdyby ho na letišti nepotkal, nedozvěděl by se to.

„To víš že jo. Neboj se.“ Proč to říkám? Najednou mám pocit, že těch deset let neexistovalo.

„Jsem rád. Nikdy jsem nezapomněl. Promiň. Nechceš něco pustit?“

„Jasně, kde to máš?“

„V přihrádce. Něco vyber. Kdo ví, možná se i tvůj vkus změnil.“

„Sotva a co je to?“ vytáhne neoznačené CD.

„Dej to nazpět. To nic není,“ jenže to už se autem rozlehne jeho hlas, a on se podívá ven a pak natáhne ruku, aby to vypnul.

„Ne! Miloval jsem tvůj hlas. Asi jsem zůstal s tebou tak dlouho i kvůli němu, prosím.“ Martin se zadívá před sebe a stáhne ruku. Pořád na ní cítí Pavlovo teplo a jeho jemný stisk, když ho němě žádal, aby to nechal puštěné. Chyběl mi, uvědomí si v jednom kratičkém okamžiku.

„Povídka. Moc krásná. Ty, Tine, proč ji nedáš do rozhlasu? Tvůj hlas by okouzlil každého. Nebo proč nemoderuješ?“

„Kdepak. Ne...“ ale Pavel vidí, že váhá. „Jen rád si nahrávám své oblíbené povídky a někdy si je pouštím před spaním, nebo tak. Jsem namyšlený, že, když poslouchám své výtvory.“

„Ty jsi to psal?“ když najednou mu dojde, jaké jsou to povídky. Dva muži.

„Ne, kdepak, já ne. Většina je postahovaných po netu, a některé ne, ale těch je méně. Víc čtu a snažím se prostě zušlechtit. Pamatuji, jak jsi mně to vyčítal. Měl jsi pravdu. Kniha je kniha, ale i film je někdy dobrý,“dodá na sebeobranu, že byl televizním maniakem.

„Zas doufám moc ne!“ nějak mu to k němu nepasuje.

„Eh, to ne. Některých starých zvyků jsem se nezbavil nikdy.“ Pavel se odmlčí. On taky ne, ale aspoň si je uvědomuje. Dřív byl slepý, hluchý, přesvědčený jen o své pravdě. Arogantní mladý muž, by se napsalo v knížce.

„Krásná povídka! Divný sloh,“ dodá zamyšleně. „Neobvyklá!“

„Ani nevím z kterých stránek, ale vypráví se to samo.“ Pavel přikývne a zavře oči. Martin si ho prohlédne. Kolik mu je? Počítá. Třicet pět, a vypadá stále dobře. Líbí se mi možná víc než předtím. Jemu už taky není těch dvacet a někdy si přeje, aby mu bylo tolik jako při jejich setkání a měl tyhle zkušenosti co teď. Možná by dopadli jinak. Jestlipak spí, nebo ho poslouchá?

Autem se nese hlas, vyprávějíc povídku. Martin se zaposlouchá. Možná by mohl zkusit ji někam poslat. Ne, kdepak. Zůstane tam, kde je. Řídí auto a občas mrkne na svého pasažéra – expřítele. Tak podivné setkání, a přitom bydlí tak blízko. Nechápe, proč se přestěhoval z Prahy. Miloval to město, ale možná chtěl mít větší klid. Jeho práce, to je pravda, nevyžaduje docházet do kanceláře a být tam na hodinu přesně, jako to má on. Většinou, co si pamatuje, pracoval doma nebo po soudech.

„Dokonalá povídka s neočekávanou pointou,“ řekne Pavel a otevře oči. „Promiň, nejsem moc dobrým společníkem, ale ta povídka, tvůj hlas... pekelná kombinace,“ řekne vážně. 

     „Díky moc!“ dostane ze sebe Martin. Ještě mu to nikdo neřekl, a on se svým koníčkem moc nechlubí. Cítí, jak mu je horko. Snad nejsem červený, doufá.

„Měl bys to opravdu zkusit u rádia.“

„Kdepak, je to jen můj koníček, nic víc. A už tu budeme. Musíš mně navigovat. Z Prahy sem je to daleko.“

„Ano,“ řekne klidně Pavel a mrkne na Tina. Ví, co myslí. Ne cestu, kterou teď ujeli, ale tu cestu, kterou oba prošli z Prahy až sem. Ta byla dlouhá. Tahle cesta, oproti tomu, byla velmi krátká. Navede ho na okruh a po půlhodině zastavují před domem kde bydlí. Jemu by to vlakem trvalo rozhodně déle.

„Děkuji za cestu, a tady máš.“ Celou cestu přemýšlel, jestli mu ji má dát nebo ne. Někde v polovině cesty si řekl, že ji dá. Martin ji převezme a dívá se na bílý kousek papíru potištěný slovy. Navštívenka. Dojetím se mu stáhne hrdlo, a tak si odkašle. Vytáhne blok a načmárá na papír svoje číslo a email.

„Kdybys něco potřeboval, zavolej, ano.“ Nakloní se a políbí ho na tvář. Na víc si netroufne, a i tak se v něm všechno třese. Raději vyleze z auta a vytáhne Pavlův kufr zezadu. Položí ho na zem.

Pavel, ještě trochu v šoku z toho políbení i z toho, jak na něj ta pusa měla vliv, vystoupí. Zadívá se na kufr a na Martina.

„Díky moc a zavolám.“

„Jasně. Ozvi se!“ řekne Martin, jako by nebyl polibek, nic. Jenže stále má na něho vliv, i na jeho tělo. Nikdy neměl lepšího milence. Dovede na něm hrát jak na klávesnici. Blbé přirovnání, pomyslí si mrzutě už v autě. V zrcátku vidí, jak si Pavel bere kufr a směřuje ke vchodu. Vytahuje klíče a mizí. Chvilka, a už mu chybí, a je tu cítit jeho vůně.

Tak je po všem, a přece má radost, že ho viděl. Je rád, že trochu v práci povolil a je takový živší, a to jak ho chválil... dělalo mu to dobře. Nikdy ho dřív za nic nepochválil. Většinou to byly výčitky, kvůli tomu a tamtomu. Jenže ve dvaceti se ještě pořád choval jako puberťák. Rozmazlený, nic nechápající, a stále čekajíc, že ho někdo odněkud vytáhne, a pak zmizel, a on se musel z patálií tahat sám, a bylo to pekelně těžké. Jsou oba jinší a snad i tolerantnější, ale hlavně mají jiné zkušenosti i náhled na to, jací jsou teď. To je pěkná psychologická pakárna, pomyslí si vzápětí a rozesměje se. Snad se ozve, a pokud ne on, mohl by on.

„Zdravím, vespolek!“ zahlaholá na celé kolo a nahlédne ke kolegyním v druhé kanceláři. V ruce drží velký pohled.

„Nazdar Martínku!“ osloví ho už skoro šedesátiletá Maruška, veteránka krajského úřadu. „Pohled? Ukaž! Jak tam bylo? Co takhle zajít po práci na skleničku?“

„Jistě, proč ne. Nechtěl jsem to posílat poštou. Nejspíš by přišla celá rozžvejkaná.“ Položí to na stůl. „A jejej, musím jít pracovat. Nechce si to se mnou některá vyměnit?“

„Mazej a v poledne na obědě!“ Vyhodí ho, a on zapadne do své kanceláře. Někdy se ptá, jak tu může pracovat, jenže on, rád se stýká s lidmi a rád jim pomáhá. Jak dřív byl jen Já a Já a nikdo jiný, tak teď  je to skoro naopak.

Jasně, pokud to není takové arogantní hovado! Pomyslí si o deset minut později a opovržlivým pohledem vyprovodí toho podnikatele na ulici. Kéž... ani náhodou. Nikdo venku nečeká, a zaměří se na telefon a před sebe položí Pavlovu vizitku. Má nebo nemá? Celou neděli váhál nad tím papírkem. Má zavolat, nemá? A co když ho nechce vidět, a dal mu navštívenku jen tak, jak je zvyklý je dávat potenciálním klinetům. On, klient? Cha, dobrý vtip! Zaplatil by mu ještě za noc? Dal by si on zaplatit?

Od něho asi ano. S ním by šel i zadarmo. Povzdechne si a dotkne se tlačítek na přístroji, když zaslechne klepání. Stáhne ruku a čeká.

Milá paní. Ne jako ten pitomý chlap před ní. Vysvětlil ji, co má dělat, a pomohl jí i sepsat tu žádost. Opět mu zrak sklouzne k navštívence. Polkne a mrkne na hodinky. Teprve deset. Začne vyťukávat číslo Pavlova mobilního telefonu. Ťukot.

„Do pekla!“ tiše zasyčí a praští se sluchátkem.

„Mohu dál?“ ho vzruší tak, že vyskočí ze židle a odsune ji až k oknu. Ve dveřích se objeví rozesmátý i nervózní Pavel. Zatěká očima po kanceláři, a pak na jmenovku na dveřích. „V informacích mně poslali sem.“ Zavře dveře, přistoupí k židli a jeho pohled padne na stůl a navštívenku. Martin po ní hned chňapne a schová do kapsy.

„Jistě. Co tu děláš?“dostane ze sebe. Nemůže tomu uvěřit.

„Potřebuji radu.“

„Jistě, posaď se,“ ukáže rukou na křeslo a sám svoji přitáhne blíž k stolu. Nechápe, co tady dělá. Je tak daleko od domu, a k tomu, co asi potřebuje na krajském úřadě v Pardubicích? „S čím potřebuješ pomoci?“

„S otázkou, jestli můj bývalý přítel přijme pozvání na oběd!“ řekne naprosto vážně Pavel a  zahledí se na Martina. Martin schová ruce pod stůl, jak se začnou chvět. Myslí jeho, ne, nesmí tak myslet. Co když myslí svého bývalého přítele? Co teď?

„A kam by to mělo být?“

„Někde poblíž tady úřadu. Nemůže chodit nikam daleko, a někde, kde dobře vaří!“ Pavel sleduje, jak se mu ve tváři rozlévá úleva, ale pořád ještě vidí nejistotu.

„Určitě čína nebo Černý orel. Skvělá kuchyně. Bude vám tam chutnat.“

„Tak v jedenáct u Černého orla!“ Odsune židli. „A děkuji za radu,“ vyjde ze dveří a ještě zaslechne mohutné Jupííí!

Tin se změnil, ale až zas tolik ne, pomyslí si a těší se na to, jak se setkají u Černého orla na obědě. Vlastně celou neděli váhal a přemýšlel jestli to má zkusit. Už zvedal telefon, když si uvědomil, že by ho rád viděl a seděl naproti němu, slyšel jeho hlas, a ne v telefonu, a poznal ho lépe, i když by možná skončili jen jako přátelé. Ale tu pusu cítí ještě teď na tváři. Dotkne se místa, kde měl před dvěma dny Tinovy rty. Kdo ví? V jedenáct se možná dozví další kousek desetileté skládačky.

Od památného oběda u Černého orla uběhlo rok a půl a my dva jsme spolu. Bydlíme v Pardubicích, v bytě dva plus jedna, a Pavel se ke mně přestěhoval poté, co jsme se rozhodli, že tenhle byt je větší a výhodnější pro naši práci. Svůj byt v Hradci pronajal. Nechtěl jsem, aby ho prodával, a on to přijal. Myslím, že se mu ulevilo tím mým rozhodnutím.

Když jsem mu dělal v obývacím pokoji místo pro jeho počítač, uvědomil jsem si, jak hodně se změnilo. Dřív bych to asi neudělal, a když jsem viděl, jak sebou trhne pokaždé, když reproduktor hlasitěji zařve při mé hudbě z počítače, kterou nahlas poslouchám, koupil jsem si velké těsné sluchátka. Mně přestalo vadit jeho cvakání do klávesnice počítače a on nemusel poslouchat moje písníčky.

Blíží se pomalu Vánoce a já vybírám dárky. Dřív bych popadl první věc, na kterou bych narazil. Dnes... popravdě, dávám si záležet a přemýšlím, co mu koupit. Chodím po obchodech a prohližím si věcí. Taky se těším na svátky a Nový Rok. Vyjdeme spolu do klubu pobavit se.

Poslal jsem svoji nahrávku povídky do rádia. Ryl do mně tak dlouho, až jsem se podvolil. Někdy v noci mně můžete slyšet. Zatím vyprávím povídky normální, ale jednou bych chtěl natočit speciálně jen pro Pavlíka. Něco o dvou mužích. Ledy se v rádiu trochu lámou a uvidíme, jak to bude, ale na úřadě pořád pracuji. Nechce se mi odtamtud, a Pavel pořád překládá, i když si už nebere tolik práce jako dřív, když jsem ho poznal, a po večerech pracuje jen málokdy. Většinou si někam jdeme sednout nebo sledujeme film, čteme si.

Občas vyrazíme ven do přírody nebo jinam. Rád lyžuji, ale Pavel ne. Jezdím se svými přáteli, stejně, jako on se svými na túry, a pak, když se vrátím, se mu vrhnu do náruče a vyprávím, co jsem zažil. Pavel poslouchá moje povídání a já jeho. Prohlížíme si fotky z výletu a je nám dobře.

Od našeho rozchodu uplynulo jen deset let, ale já doufám, že nám to tentokrát vydrží. Snad jsme oba zmoudřeli, nebo spíš naopak?

„Co je!“ odvětím mrzutě, když ucítím, že sluchátka jsou pryč. Zrovna chatuji s jednou kamarádkou a řešíme, co si má vzít za šaty na ples se svým přítelem.

„Něco jsem půjčil!“ Vidím rozesmátou tvář Pavla a najednou se s ním chci milovat. V ruce drží DVD. Zasténám, když poznám, co to je. Zkrocená hora. Viděl jsem to s ním už sedmkrát. Zřejmě mu ji koupím k Vánocům a myslím, že se dnes s ním na to podívám i poosmé.

Konec