Shounen - ai povídky

Duhový Pegas

Vždy, když se s někým rozejdu, jdu uklízet. Před měsícem to byla knihovna. Tímto způsobem, ale musím říct, že dům udržují v dokonalé čistotě, jelikož těch rozchodů je čím dál víc. Nechápu, kde dělám chybu.

Knihovna se leskne čistotou a knihy, které jsem nasbíral já a přede mnou moje babička Ina, jsou seřazené, opravené a zbavené nánosu prachu. V některých momentech úklidu jsem až žasl, co všechno v knihovně mám.

Jedna moje kolegyně, Marie, po rozchodech jí. Podle toho vypadá, ale je to dobrá duše. Jen ji muži neumějí ocenit. Já jídlo odmítám a nakonec mě Marie musí do jídla nutit se slovy, abych nevylekal návštěvníky. Nakonec sí dám říct a v té době si začínám hledat nového přítele. Tak, teď už víte z mé pohnuté historie všechno.

Pravda, ne, nevíte. Víte jen to, že se rozcházím až přilíš často a bydlím v domě po babičce. Měl jsem ji velmi rád a i kvůli ní jsem vystudoval knihovnictví. Pracuji s knihami a s lidmi. Popravdě, ty knihy jsou mi milejší než lidé. Kdybyste viděli, co ti šílenci dokáží. Děs, běs a hrůza. Poslat na ně strážníka, zavřít, umučit, a věřte, že dospělí jsou horší než děti. Přece jen, děti to počmárají, ale dospělí... škoda mluvit. Vezmou knihu a někdy vytrhnou list jak ze seznamu telefonních čísel, podtrhnou pasáže a víte co mají v oblibě? Vezmou knihu do koupele, položí ji hřbetem nahoru a ještě ji promáčejí. Potom se tváří jako svatoušci. Ale já je mám všechny prokouknuté a někdy je potrápím.

Knihovna je taky můj neustálý zdroj radosti i starosti. Proč? Protože  by se dalo říct, že tam nejčastěji lovím. Hnusné slovo, já vím, ale nechci být sám. Toužím mít někoho, s kým bych si popovídal nebo se i pohádal, usmířil se, dotýkal a v noci spal. S kolegyni Maruškou jsme se na tom shodli, že přesně po tomhle touží každá bytost, jen jaksi někde vázne komunikace mezi nimi. A jelikož oba jsme sami jako kůl v plotě, tak je to i u nás stejné.

Poslední můj partner si myslel, že může prodat některé věcí z domu a mít peníze na svého mladšího, náročnějšího milence. Já vím, není mi osmnáct, ale špatně nevypadám. Po večerech chodím plavat na nedaleký bazén a… proč to vlastně říkám? Proč si vylévám svoje starosti lidem, kteří nic nevědí, kteří mají partnery a kteří dle toho, co si šuškají, snědli veškerou moudrost světa?

Proč? Asi proto, že se dřív z  toho dostanu, když se vybrečím na cizím rameni, ale tentokrát to hledání dokonalého partnera vyjde. Raději se pustím do úklidu půdy, než tu skuhrat nad rozlitým mlékem jak po prvním rozchodu. Kurník, proč mně nechal!? Uff, křik je za mnou, teď se začínám ptát, kde je ta zk... chyba! Věřte, v tomhle už jsem mazák a dostanu se z toho. Bude to dřina na všech frontách, ale co dělat během víkendu? Jít ven? Spíš by vyhnal fretku než člověka. Zima není, ale prší, je šedivo a jednoduše, člověku by se chtělo spíš plakat a podříznout se, než se zamilovat do dalšího darebáka. Neměl bych tak myslet, ale opravdu, ten den je vystřižený k negativním myšlenkám.

Zajímalo by mě, proč všechny komplikace vždy vzniknou kvůli někomu dalšímu? U mne je to většinou kvůli muži. Sice se říká, hledej za vším ženu, ale naši předci vždy některé věci uměli ignorovat. Stejně důkladně jako moji rodiče.

Druhé patro a budeme na půdě. Dal jsem tam všechny věci ze svého dětství a po babičce. Když zemřela, nechtěl jsem, aby mi cokoliv v domě ji připomínalo. Dokonce jsem tu jeden čas nebydlel. Když jsem poprvé vešel do domu, nadával jsem, proč jsem dům odmítal, když to bylo jediné místo, kde jsem byl šťastný.

Doufal jsem, že budu šťastný opět. Nebyl jsem. Nebo snad ano?

Otevřu dvířka od půdy a rozkašlu se. Možná jsem si měl vzít roušku. Kašlu na to. Zahlédnu dětské kolo, na kterém jsem jezdil k babičce a které se jednou rozbilo. Nikdo už je neopravil a zůstalo tady. K vánocům jsem dostal nové kolo. Vyjdu nahoru a otevřu všechna střešní okna. Vyhlédnu do zamračeného dne.

Nechápu. Jako by se svět z výšky změnil a byl hezčí. Dívám se do holých větvích skoro smutečních stromů a moje mizerná nálada přechází. Drobné kapičky mi vpadnou do tváře a já přimhouřím oči. Vítr se prohání lesklou silnici s kapkami vody a já zahlédnu sousedovic psa, kterého jsem pravidelně proháněl. Teď jsme už oba staří a rozumnější. Nebo spíš on je rozumnější. Já jsem pořád v jádru to dítě, které tu chodilo na babiččiny koláče každý den, když mně něco bolelo, nebo jsem něčemu nerozuměl. Vždy jsem spěchal za ní.

Odvrátím se od okna a rozhlédnu se. Někde by mělo být světlo. Najdu ho a rozsvítím. Práce jako na kostele, se říká a je to pravda. Začnu tamhle těmi krabicemi. Někde se začít musí, tak proč ne s tímhle.

Školní sešity. Hvízdnu a neodolám si je prohlédnout. Bože, ten škrabopis v starších ročnících a naopak to dětské kostrbaté písnmo z první třídy. Známky většinou dobré. Nějaký sloh... v nich jsem byl výborný, to říkaly všechny učitelky. Zavřu je a přesunu se k další zapomenuté krabici. Vlastně nechápu co tu dělám.

Vzpomínky se nevyhazují jen tak. Spíš se schraňují, až člověk nebude moci si vzpomenout, pro vnuky a pro děti, které o to nestojí. Já nebudu mít ani jedno, ale moje sestra určitě víc než jen Matta. Sestra Martina, která se mnou nemluví kvůli tomu, že já mám babiččin dům a ona ne, ale Matta mi dává hlídat, kdykoliv potřebuje si od něho oddechnout. Matt je zlatíčko a mám ho rád.

Další krabice se skleněnýma kuličkama, koníkem bez ocasu a vypelichanou hřívou. Hrával jsem si s ním na vojáčky a já vždy vyhrál. Stužka, kterou jsem vzal... jak se jmenovala? Marie. Ano, stejně jako moje kolegyně z oddělení dětských knih a z beletrie. Měl jsem ji moc rád a řekl jsem jí to. Nebo jsem si to myslel. Odložím ji a držím v ruce další vzpomínku navlečenou jako korálky na šňůrku. Teď jsou roztržené a poskladáne jedna přes druhou. Sáhnu hlouběji a strnu, když se dotknu studené plochy. Nechápu, kde se tu mohla vzít.

Vyhodil jsem ji... Kdy? Nepamatuji si, ale vím určitě, že skončila v pytli na odpad. Tahám ji z krabice a držím v dlani jako křehkou věc a přitom není. Pomalu rozevřu dlaň.

Průhledná koule a v ní vzpínající se Pegas. Pegas s duhovými křídly na kterých nosí přání. Mně ho nesplnil. Vzpomínky mi lítají hlavou jako hejno vrán a  krákají nepříjemné dotazy na které nemám odpovědi. Začínám si uvědomovat, že celou dobu mně to k němu táhlo. Dívám se do koule a jasně vidím svoji hloupost i zbytečnost a jaký jsem byl pitomec. Pitomec, který neumí říct to jediné na světě.

„Babi, babi, už jsem tady!“ Ian haleká na celé kolo a směje se. Začichá. Koláče. Jaké asi? Tvarohové, švestkové nebo s džemem, nebo něco jiného? Moje babička je největší kuchařka na světě, říká pyšně v škole.

„V kuchyni, Iane!“ zavolá.

„Hned jsem tam!“ Ze zad shodí do kouta chodby školní aktovku a zkopne boty do dalšího rohu. Divoce vletí do kuchyně a nadechne se té skvělé vůně.

„Tak jak bylo?“ Babička vždycky voněla vanilkou, stejně jako její kuchyň. Posadí se na židli a podepře si bradu rukama. Dívá se, jak vaří. Je to strašně zajímavé.

„Mike mě zase otravoval, ale nedal jsem se.“

„Víš, že se prát nemáš.“

„Je silnější, ale vyhrál jsem. Chtěl mi vzít pero!“ vytasí se svítícím perem.

„Ukaž?“ Ian vytáhne ze šuplíku u stolu papír a udělá čáru. Tužka se rozsvítí. „Panečku. Tak to je samozřejmé, že jsi to musel bránit. Všechno, co je tvoje nebo ti na tom záleží, musíš dokázat ubránit. Chápeš!“

„Jistě babi.“

„A co, už jsi jí to řekl?“ nakloní se k troubě a vyzkouší jestli jablkový koláč je hotový. „Ještě není.“

„Řeknu jí to zítra. Určitě a Peter byl vyzkoušený. Dostal bejli!“ zakřičí.

„Ale to moc nebyl rád.“

„Nebyl a já dostal dobrou.“

„To je výborné.“ Ví dobře, že odvedl řeč jinam, ale jí to nevadí. Začichá a otevře troubu.

„Už?“ Ucítí vedle sebe Iana.

„Ano, hotovo. Jenže horké jíst nemůžeš, protože by tě bolelo bříško. Necháme to vychladnout. Telefon?“

„Už nějakou dobu zvoní. To budou asi rodiče,“ lhostejně jí oznámí Ian a pozoruje, jak si babička  pečlivě utře ruce do zástěry a jde k telefonu. Podívá se za ní, jak odchází a pak se přikrade ke koláči. Zobne si a přimhouří oči. Stane se kuchařem. Už se tak rozhodl dávno. V tom, jak člověk smíchá různé věci a vytvoří něco tak dobrého, je něco fascinujícího.

„Iane, něco jsem ti snad řekla, nebo ne?!“

„Já vím. Jen kousíček,“ vstane od trouby a provinile schovává kousek jablka za zády. Pálí ho do prstů, ale statečně ho drží. Babička se sytě rozesměje, ale Ian vidí, že se ve skutečnosti na něho nezlobí. Vezme pekáč a vynese na verandu. Rozhlédne se, jestli se kolem necourá sousedovic Mizzy. Má ve zvyku skákat po jejích dobrotách.

„Tak, a co bylo dalšího ve škole a co doma?“

„Doma jako vždy a matikářka nám napálila domácí úkol a budeme psát písemku. Nemám rád písemky a proč musím chodit do školy? Zdá se mi zbytečná. Nejvíc se naučím od tebe.“ Vyšplhá se jí do klína, přitáhne kus papíru a pak se rozpovídá o Suzie, jak je milá a hezká... Po chvilce babička Ina už ho neposlouchá. Zná jeho ódy na Suzie zpaměti. Co jí dělá starosti je, proč ještě jí neřekl, že ji má rád?

„To jsem já, až budu velký,“ řekne Ian, protože celou dobu maloval jako divý.

Malířem nikdy nebude, pomyslí si Ina a natáhne se pro brýle. „Kuchařem?“ když si prohlédne obrázek.

„Ano, stejně jako ty. Naučíš mě to všechno, ano?“

„To víš, že naučím.“ Zahledí se do stejně zelených očí jako měl její zemřelý manžel. Nevrátil se z Vietnamu a ani se nestihli vzít, ale jí to nevadilo, narozdíl od rodiny a sousedů, kteří se na ni dívali spatra. Jediný, kdo se za ni postavil, byl děda Ian s babičkou Rosou. Nebýt jich, skončila by někde ve škarpě a její syn Peter bůhvíkde. Provdala se o dva roky později, ale navždy jim byla vděčná, že díky nim její syn vyrostl s ní. Manžel stejného jména byl moc hodný a ona mu dala ještě dvě děti, ale Peter byl něco zvláštního i když měla všechny tři moc ráda.

„Zabalím ti pro rodiče něco dobrého, ano.“

„Už musím jít?“ zklamaně se optá Ian a sklouzne jí z klína.

„Musíš, ale přijdeš mě navštívit zítra?“

„Jistěže a slibuji, že jí to řeknu.“ Ina se postaví a chytne se za kříž. Už jsem stará, pomyslí si a dojde pro pekáč s koláčem. Uřízne pořádný kus pro rodiče a kousek mu vloží do ruky. Ian se ihned začne starat o koláč a nakonec si olízne prsty od té dobroty.

„Tak ahoj, babi, a zítra!“ křikne na ni a nasedne na kolo, opírající se do té doby o zeď. Ještě se otočí a zamává. Na řídítkách se mu houpe balíček pro rodiče.

Myslel si, že to tak bude věčně. Že čas se zastaví a on bude pořád stejný, jako babička. Jenže čas je neúprosný a on se změnil, stejně jako všechno kolem něho. I babička se změnila. Poznal to, když jednou za ní přišel. Sněžilo a on promrzlý vešel do domu, který najednou byl tichý. Polekal se, že neslyší rádio ani nic necítí. Vždy si spojoval dům s vůní jídla a tepla. Teď to tam najednou nebylo

Hodí do kouta tašku a spěchá s podivnou předtuchou do ložnice babičky.

„Babi!“ tiše řekne, jak měl ve zvyku a přijde k ni. Jemně ji obejme a přitiskne se k ní.

„Iane. Jak bylo ve škole?“ po chvilce odpoví. Ian si oddechne. Už se bál a ani neví čeho.

„Perfektní. Rozmajznul jsem brýle Mikovi po nose,“ zachechtá se.

„Kolikrát...“

„...že se nemám prát. Já vím, ale urážel jednoho mladšího kluka a pak, nesnáším ho. Mám ti něco donést?“

„Nic, jen povídej.“ Ian si přitáhne židli k posteli a začne vyprávět o jednom novém klukovi, o učitelce hudby, která je moc pěkná a pak se odmlčí.

„Ještě jsi jí to neřekl?“

„Rozešli jsme se.“

„Ach ne,“ vydechne Ina a stiskne ruku Iana. „Proč? Předevčírem jste byli v kině.“

„To byli. Jen řekla, že nebude čekat věčně a nabalila si jiného. Z vyššího ročníku. Dnes jsem viděl jak se spolu muckají.“

„Muckají?“ směje se na plné kolo Ina.

„No jo. Víš, co jako.“

„Jako co?“ optá se zvědavě. Má pocit, že dnešní mládež je, co se pocitů týče a jejich vyjadřování, jakoby zaostalá nebo až moc prudká.

„No, líbal ji a sahal jí na zadek a byla spokojena!“ zatne zuby. Kruci, štve ho to, že jemu nic takového nedovolila.

„Není na to nějak mladá?“ Ianovi je třináct.

„Mladá? Babi, kde žiješ? Vím, o dvou které to už dělaly!“ Ina zavře oči. Ta dnešní doba je až moc uspěchaná a ona jí už přestává rozumět.

Spustí nohy z postele. Nechce, aby Ian dopadl stejně a ona udělá proto vše, co bude moci. Chce, aby její Ian byl šťastný.

„Babi, co jdeš dělat? Nemáš vstávat. Donesu ti to.“

„Jen ti chci dát maličkost. Něco, co jsem chránila celý život.“ Přidrží se pelesti a Ian jí podá vlněný šál, který si přehodí přes útlá ramena.

Stárne, uvědomí si a něco se v něm sevře. Nechce...

„Co je to?“

„Ber.“

„Je chladná.“

„Protože je to sklo.“ Pozoruje s úsměvem, jak se do ní dívá. Koule, kterou dostala od své babičky. „Je velmi vzácná tím, co obsahuje.“

„Jé, to je kůň.“

„Podívej se pořádně.“ Ani si nesvleče vlněný přehoz a vleze zpět do lůžka. Nějak ji to vyčerpalo, ale už má sedm křížků na hřbetě. Může si dovolit odpočívat.

„On má duhová křídla!“ najednou zjistí. „Je to okřídlený kůň.“

„Ano, Pegas, který na svých křídlech přinese jeden jediný zázrak. Pro tebe.“

„Tak já chci auto!“ vyhrkne. Babička se rozesměje. „Co je? Nefunguje to.“

„Víš, Pegas něco za to musí dostat.“

„Aha!“ řekne zklamaně Ian a odloží kouli na pokrývku lůžka. Šťouchá do ní a kutálí s ní sem a tam. Okouzleně pozoruje jak si duhové křídla hrají se světlem.

„Tak co musím splnit, abych dostal to, co chci? Někoho zachránil? Nebo něco udělal?“

Cyniku, pomyslí si babička, ale i tak ho má ráda. „Musíš si přiznat to, co jsi nikdy nikomu neřekl.“ Musíš říct někomu, že ho máš rád. Všechno dokážeš, ale za tu celou dobu tohle jsi nikomu neřekl a Pegas reaguje na lidské srdce a jejich touhy a přání. Věřím, že jednou to zvládneš a řekneš to osobě, kterou budeš milovat, a pak ti Pegas splní to, po čem tvoje srdce bude prahnout. Chtěla bych vědět, co to bude.

„To je nějak divné. Co je to babi, co mám říct?“ Ina zauvažuje. Nic nepokazí, když mu to řekne. Pegas se řídí srdcem, ne slovy a slovo bez srdce nic není. Jen prázdné slovo, pokud je nemyslíš vážně.

„Jen řekni, že někoho miluješ.“

„Miluješ?“ vezme do obou rukou kouli a zahledí se na duhového Pegase uvězněného ve skle.

Když jsem ji držel naposled, vešla se sotva do obou rukou. Dnes ji držím v jedné. Babička Ina neměla pravdu. Byla to báchorka o Pegasovi. Tolikrát jsem řekl, že někoho mám rád a dokonce jsem řekl i miluji a nic se nestalo. Žádný zázrak.

Mým zázrakem byla babička. Babička, které jsem se jako první svěřil, že se mi líbí Mike. Mike, s kterým jsem bojoval od první třídy. Pak jsem jí přivedl ukázat svého prvního přítele a pomohla mi s rodiči, aby to akceptovali. Nevím, jestli bych bez ní ty všechny starosti zvládl.

Někdy si říkám, proč zrovna já, ale měl jsem ji moc rád. Možná proto. Jednou mi řekla, že jí připomínám její první lásku. Byla moudrá a já zas nemoudrý a lituji, že jsem toho tolik od ní zapomněl. Chtěl bych vrátit čas a vše si pečlivě zapsat.

Dnes se tomu usmívám. Byly to jen zkušenosti, které se mi snažila předat.

Potom zemřela a odkázala mi dům. Ani moje sestra, která věděla předem, co bude dělat a vystudovala na právníka, tu závěť nenapadla. Nevím proč. Určitě by ze mě vytřískala peníze, které jsou pro ni modlou. Možná babička jí před smrtí něco řekla.

Když odešla, dlouho jsem tomu nemohl uvěřit, že neucítím vůní vanilky ani teplo domu. Zanevřel jsem na něho a zamkl ho na tři západy. Věci jsem uklidil na půdu. Myslel jsem, že to stačí.

Nestačilo. Dům byla babička a opačně. Kdykoliv jsem se k němu přiblížil, v paměti se mi ozval její hlas a ucítil jsem její vůni. Odcházel jsem od dveří a zahrady, která pomalu zarůstala plevelem. Nevěřil jsem si. Potom jsem odešel studovat knihovnictví. Už jsem neprahnul po tom, být kuchařem, ale něčím jiným a i díky babičce a její knihovně jsem si zamiloval knihy. Miloval jsem příběhy, které jsem četl a ty, které mi vyprávěla, když pletla.

Vrátil jsem se do města a do domu, který jsem odmítal. Možná spíš to bylo, že jsem se pořád nemohl smířit s její smrtí a vinil za to dům. Jenže dům za nic nemohl. Vešel jsem do zatuchlé chodby a procházel jednotlivé pokoje. Byla tu, jako by nikdy neodešla a já nadával ještě víc. V kuchyni jsem našel ještě staré potraviny. Nikdo z rodiny se o dům nestaral. Vím proč. Je to tvůj dům, postarej se o něj. Měli pravdu a já se do toho pustil.

Našel jsem si práci v místní knihovně a objevil kolegyni Marušku a její zahradu. Pomohla mi tu mou dát do původního stavu. Teď rád sedím venku pod pergolou a jím koláč. Svůj koláč. Nikdy nebudou jako babičky, ale vím, že to není tím, že bych neuměl je udělat jako ona, ale spíš tím, že nejsou od ní. Přesto jsou proslulé u nás v knihovně a já každý čtvrtek upeču celý plech a přinesu do práce. Možná i proto přijali to, že jsem jiný než ostatní a mám rád muže.

Babička říkala: Láska prochází žaludkem. Od té doby jsem to slyšel už snad stokrát a je to pravda. Kolikrát se na mně Su podívala s lítostí a řekla, že je to mrhání přírody. Dal jsem jí pusu na tvář a do ruky další kousek koláče. Nemá to doma lehké, s manželem, který ztratil práci a našel zalíbení v hospodách. Snaží se udržet rodinu pohromadě, ale vidím její úsilí a i kruhy pod modrýma uštvanýma očima. Jenže to si musí každý vyřešit sám. Já jen poslouchám a snad se potom má trochu lépe, co se mi vypovídá a sní kus moji buchty.

I já mám svoje problémy a to jsou většinou muži. Už od Mika mám tendenci vybírat si nevhodné partnery. Proč? Tak to nevím. Chtěl bych, aby byla tu babička, možná by mi dovedla říct, kde dělám chybu.

Kolik jich bylo? Nejméně padesát. Nejsem žádný svatoušek a na kolejích jsem pěkně řádil. Musím se přiznat, že když jsem šel k doktorovi na vyšetření, měl jsem děsivý strach. Strach se prohloubil, když jsem čekal na výsledky. Byl jsem zalezlý doma jako medvěd v zimě, jektal zubama a vymýšlel ty nejhorší možné scénáře své smrti. V té době nikdo mě nedokázal vytáhnout z postele. Negativní výsledky mi přinesly takovou úlevu, že jsem se rozplakal a  přisáhal: Už nikdy takový život. To bylo těsně po složení všech zkoušek.

Zrodil se pan knihovník a svět mi ležel u nohou.

Rodiče byli rádi a dostal jsem jako dárek cestu do Paříže – Města světel, aniž jsem uměl slovo francouzsky. Celý měsíc. Jásal jsem. Říkal jsem si: divadla, muzea, pokroucené uličky plné galerií a budu nasávat klid a pohodu. První týden to tak bylo a pak přišel Jean Luis. Anglicky uměl asi tolik, co já francouzsky. Jenže ta postel a hodiny strávené v ní. Ano, lepšího milence jsem snad neměl. Ten dokázal divy. Ne nadarmo se říká, že Francouzi jsou dokonalí milenci a Francouzky dokonalé milenky. Ujistil jsem se, že stejně jako rčení Láska prochází žaludkem, platí to i v tomto směru.

Rozloučil se se mnou, jako by to byla epizoda, kterou nahradí jiná a já byl pouze vedlejší rolí, kterou vzal a těšil se při tom na hlavní. Musím se přiznat, byl jsem trochu v šoku, ale zase, co já bych dělal v Paříži? Vrátil jsem se domů. Tam, kde jsem se cítil spokojený. Otevřel jsem dům za přítomnosti ostatních členů rodiny. Nevraživé pohledy přítomných jsem se snažil ignorovat. Proč si kazit tu velkolepou oslavu nějakými odsuzujícími pohledy. Objímal jsem na té slavnosti svého přítele. Většina mě stejně ignoruje a přinejmenším mě berou jako výstředního knihovníka s podivnou sexuální orienatcí a nemluví o mně ve své společnosti. Snobi.

Přinejhorším mi říkají po stranách teplouš, buzík a dalšími jmény. Snažím se to ignorovat, ale víte, nemám to rád. Když to zaslechnu, tak si říkám, Trhněte si hnátou, vy pitomci a zalezu do vany si uklidnit nervy s pěknou knížkou. No ano, i já jsem hříšník, co čte knihy v koupelně. Jen na ně necákám vodu a vždy je založím pěknou záložkou.

Hned po nástupu do knihovny, uff, počkejte, byl to Peter a pak Martin a Steve a už nevím kdo. Bylo jich dost a pokaždé jsem uklízel svůj dům nebo jednu jeho část.

Zlom nastal po mých dvacetisedminách. Staroušek mi říkal můj předposlední milenec, který byl o šest let mladší. Pamatuji si z něho jen to oslovení. Já a staroušek, pcha.

Tehdy do knihovny přišel Ray. Hledal knihu. Určitou specifickou knihu a já se ho optal, co hledá. Zrudnul a mě to uchvátilo, pak odhodlaně začal vysvětlovat, že chce knihu z červené knihovny. Lapil jsem ho za ruku a táhnul ke kolegyni Suzie.

Většinu času se spíš věnovala červené knihovně, než zákaznicím, ale věděla o nich vše. O knihách i návštěvnicích Bude mít radost, když jí někoho takového přitáhnu. Jen aby ho neodradila tím, jak bude vzdychat po princi na bílém koni. Pardon, na černém koni. Miluje totiž záporné hrdiny a bulí, když ho autorka pokaždé na konci knihy zabije. Chudák malá. Autoři jsou pěkně vypatlaní, když pokaždé záporáka nechají zemřít. Co potom mají takové chudinky dělat? Jedině probrečet noci a koupit další balík kapesníků. Ke cti jí je, že se nevzdává a pořád hledá knihu, kde záporný hrdina přežije a bude šťastný.

Blábolím o tom, kam ho vedu. „Uvidíte, že Suzie vám vyhledá přesně to, co potřebujete. Klidně se jí svěřte, není to drbna.“ To je pravda.

„Promiňte, ale já chci s muži!“ zarazím se až do mně vrazí.

„Cože?“ vyhrknu a zamrkám. Sen nebo ne? Ihned ho sjedu pohledem jako kupec kobylu. Je skvostný. Nebudu lhát. Božský. Myslím, že je trochu starší než já, ale v té bílé košili, modrých džínách vypadá sexy. Bože, tak sexy a ty jeho uhrančivé modré oči za skly. Polknu.

„Gay literaturu, kde najdu?“

Musí mně mít za blba, jak na něho zírám. „Omlouvám se. Pojďte za mnou.“ Šourám se a protahuji neodvolatelné, kdy mi zmizí z mého zorného úhlu. „Tak jsme tady.“ Máchnu rukou a pyšně se dívám na knihy, které pravidelně doplňuji o další skvosty a kterým se tolik věnuji. „Mám tu všechny známé autory,“ přivlastňuji si ty regály plné knih.

„Je vám něco?“ zdvořile se optám.

„Chtěl jsem červenou knihovnu. Omlouvám se, ale tohle je ...“ vypadá nešťastně.

„Jsou to dobré knihy.“

„Já vím, ale chci něco nenáročného. Něco ve stylu červené knihovny pro ženy. Něco u čeho nemusím zrovna přemýšlet. Mám náročnou práci a...“ Cítím jak otevírám údivem ústa. Musím vypadat jako pablb na úrovni idiota, jestli je něco takového možné.

„Tady!“ jediná snad kniha, kterou jsem dokázal sem propašovat. Sice se starám o tento druh literatury, ale nerozhoduji které díla koupit. Tohle asi prošlo kvůli neobvyklému názvu Smrt pěkné paničky. Když jsem ji vybalil, vyskočil jsem dva metry vysoko a vylekal Marušku i dva přítomné návštěvníky.

„Tohle?“

„Jistě. Nedejte se zmást názvem. Moc pěkně se to čte, ale bojím se, že víc takových zde nenajdete.“

„Děkuji. Ray Philips.“

„Ian Morris. Kdybyste cokoliv chtěl, tak se na mně obraťte a o netu jste neuvažoval? Je tam pár děl, která stojí za to.“

„Uvažoval. Ale popravdě, držet knihu v ruce a číst ty elektronická písmenka, to je jako...“

„Steak a zelenina.“

„Přesně.“ Usměje se a já se rozzářím. Má nádherný úsměv. Úsměv, při kterém se mi podlamují kolena a já si přeji ho obejmout a nepustit, dokud neřekne Ano na cokoliv.

Druhý den mi Maruška řekne jako by nic, ale pozoruje mně ostřížím zrakem, že mě sháněl navýsost pěkný fešák. Rozbušilo se mi srdce a další den jsem se objevil už brzy ráno s důvodem, že knihy se občas musí oprášit. Nic lepšího mě v danou chvílí nenapadlo. Co kdyby se po mé maličkosti ptal znovu?

K sedmé hodině ze mě byl naštěkaný uzlíček nervů, který pokouše každou nohu, kterou uzře v dosahu svých zubů.

„Zavíráme!“ vyštěknu, i když vím, že je teprve půl sedmé.

„Promiňte?“ a já ztuhnu.

„Omlouvám se, ale mám trochu špatnou náladu.“ Špatná nálada mě opouští šmahem pod jeho modrým zpytavým zrakem a  kolínskou, která ke mně zavanula až sem za pult.

„To vidím. Přijdu jindy.“

„Kdepak. Zůstaňte.“ Vraždil bych za to Maruščino uchechtnutí z druhé strany pultu.

„Dobře, já jen, měl jste pravdu. Ten název je šílený, ale obsah je nádherný. Jsem rád, že jsem si to mohl přečíst. Je škoda, že tu není nic jiného.“

„Já taky, ale mohl bych... jestli chcete... já...“ rozpaky nevím, kudy kam a cítím na sobě pohled mojí kolegyně, která se tím musí neskutečně bavit. Už vidím, jak u pondělní kávy v Kafe Sedm nocí vykládá kolegyním o tom, jak staroušek Ian koktal před zákazníkem.

„Tady!“ vytáhnu ze své skrýše svoje vytisknuté knihy a povídky z netu.

Ticho by se dalo krájet a je slyšet jen zvídavé cumlání bonbónu Marušky. Zabiji ji, jestli to někde práskne. Zvonek výtahu. Sakra, další zákázník.

„Děkuji moc a jaká je výpůjční lhůta?“ Všechen strach ze mně spadne.

„Výpůjční doba? Měsíc, rok? Nevím, až  to budete mít přelouskané, tak mi to přineste.“

„Děkuji, velmi velkorysé, a co výpůjčné?“ Hodiny zastaví, výtah neotevře dveře a není nic slyšet.

„Kafe?“ řeknu nadějně.

„Proč ne. Zítra v osm v čajovně Dobrý čaj?“ Zasměji se a zasněně hledím jak mizí za zákrutem a jde po schodech dolu do přízemí.

„Je to fešák!“ ohodnotí ho Maruška jedním pohledem. „Ten by ti mohl vydržet déle než měsíc.“

„Kuš, ty bábo ukecaná. Jestli uslyším na téma já a kokta jakýkoliv drb, vtip, tak si mně nepřej. Strčím ti do ponožek hlemýždě!“

„Jen pokud budou jedlé, milánku a odkdy piješ čaj?“

„Od půl sedmé, ty bosorko!“ houknu na ni a přemýšlím co si obléci do čajovny. „Maru, co se bere do čajovny?“

„No podle Suzie, která tam ráda chodí, něco pohodlného.“

„Díky.“ Zlaté kolegyně. Štěkáme se někdy jako psi, ale když potřebuji poradit nebo pomoci, vždy tu jsou.

Plátěné kalhoty, triko a modrý svetr se ukázaly jako to pravé. V ten den jsem zjistil, že Ray nikoho nemá a je volný. Štěstím bez sebe jsem se mu nabídl. Já vím, že bych neměl, ale bylo to tak a on přijal a já taky, nic netušíc kam to povede.

Je tak malá. Maličká od té doby co jsem ji měl naposled v rukou. Zbavil jsem se jí a ona stejně zůstala s domem, jako mnoho jiných věcí a s ní i neschopnost říct Miluji. Myslel jsem si, že jsem to řekl, že to dovedu říct, a že nejsem jako jiní, kteří říkají to lehce a za pět minut nevědí, že to řekli, a že nejsem jako ti, kteří to neřeknou nikdy. Jaké jsou pravidla pro větu Miluji tě?

Někdy si říkám, jestli to babička věděla. Nejspíš ano. Jinak proč by mi dávala toho Pegase?

„Běž k čertu!“ a hodím kouli na zeď. Zacloním si oči, když se koule rozprskne a střípky se rozletí do všech stran. Na zemi leží koník s duhovými křídly.

„Hračka!“ hystericky se rozesměji. „Miluji ho. Vidíš. Miluji. Stejně jako babičku i jeho jsem miloval. Byl jsem hlupák, že jsem to nepoznal. Proč to vím až teď, když je po všem a on se sbalil a vypadl z mého života? Už od začátku, co jsem ho uviděl červenat se a pak, co jsem udělal? Neřekl jsem mu to a on to, myslím, čekal. Idiot je inteligentnější než já.“

Miluji tě, Rayi.

Odložím koníka a vstanu. Jdu zpět. Už tu nemám co dělat, mezi vzpomínkami. Chtěl bych odložit vzpomínky na Raye, stejně jako jsem odložil duhového koníka a babiččiny věci. Zítra je snesu tam, kam patří celou dobu.

Tentokrát žádný úklid nepomůže. Možná čas a pak… Strnu, když ucítím vůní vanilky a jemné světlo zaplaví půdu plnou starých nepotřebných věcí.

„Babi?!“ nechci se otočit. Mám strach, stejně jako se bojím říct Miluji tě. Jenže já si to už přiznal. Vím to, protože mě to přiznání hřeje u srdce. Nadechnu se a otočím se.

Na půdě, mezi vzpomínkami mými a mé rodiny, stojí na třesoucích se nohou Pegas, který se rozhlíží kolem sebe. Duhová křídla na zádech se mu chvějí a on s nimi jemně hýbá, jako by nevěřil, že tu je a může je roztáhnout

Nikdy jsem krásnější stvoření neviděl.

Očarovaně hledím na jeho bělostnou srst, na hřívu, která spadá až ke kopytům a na duhová křídla, která se pomalu rozpínají na mé zaprášené půdě. Přinášejí sebou sny a volnost. Udělá krok a něco tiše praskne. Věc, vzpomínka? Je to jedno. Klesnu na kolena a dívám se, jak se ke mně blíží. Pomalu, důstojně a přirozeně, jako by byl samozřejmostí světa. Jako by nebyl zázrakem, ale něčím, co tu je odedávna, jen neviditelné pro lidské oči.

Strachy polknu a bytost ve mně chce utíkat, stejně jako zůstat. Naklání se k mně. Ovane mě jemný dech a  moudré oči spočinou na mé tváři. Zavřu oči a najednou cítím, že je pryč a jen vůně vanilky tu zůstane jako důkaz, že se mi to nezdálo. Cítím slanou slzu, ale nechám ji téci po tváří. Ničemu nerozumím.

Otevřu oči. Opět je to ta stará zaprášená půda plná vzpomínek, které lidi odkládají jako nepotřebné věci. Vstanu a najednou si uvědomím, že něco držím. Přiblížím si to k očím a dívám se na skleněnou kouli s bělostným Pegasem uvnitř. Už nemá duhová křídla, ale bílá, otevřená k letu.

Sen? Byl to všechno sen? Ale nová koule a rozbitý rámeček s fotografií babičky se mi nezdají. Stejně jako otevřená okna a kousek olověného nebe. Nebyl to sen. Snad zázrak. Sejdu dolů, i s novou koulí jdu do obývacího pokoje. Položím ji na parapet.

Zdá se to jako pokračování zázraku, když se první sluneční paprsek zlomí o skleněnou kouli a vytvoří duhu, pod kterou se tmavý pokoj rozjasní do barev. Hledím na bílého Pegase a najednou si vzpomenu na slova babičky Iny, že mi dá dárek. „On byl tím dárkem, stejně jako ty, babi,“ řeknu a jdu upéci jablkový koláč. Celá rodina ho miluje a nejvíc ho miloval Ray. Svedl sníst půl plechu koláče, aniž jsem si toho všiml.

Žertem říkal, že ho ke mně přivedlo jídlo a knihy a já to tak bral. Dal bych všechno co mám, kdybych mohl vrátit čas a začít od začátku. Jenže to není v silách nikoho a obzvlášť ne lidí. Duhový Pegas se osvobodil a odletěl a já se pokusím najít někoho, komu budu moci říct: Miluji tě. Budu doufat, že jednou se mě opět dotkne svými duhovými křídly.

Soustředěně krájím jablka a pokládám je na těsto. Trouba už je dávno vyhřatá a já se podívám ven na zahradu, kam nosím, stejně jako babička, koláče na vychladnutí. Strnu a odložím nůž.

„Rayi?“ zašeptám.

„Mohu dál?“ Dveře jsou otevřené, jako by nikdy nebyly zavřené.

„Jistě. Zrovna dělám koláč. Jablkový,“ dodám. „Dáš si?“ odložím na talířek pár kousků pokrájených  jablek a přisunu ho k prázdné židli.

„Díky.“ Změnil se čas? Poslal mi ho Pegas?

„Co tady děláš?“

„Něco jsem si tu zapomněl.“

„Zapomněl?“ Na chvilku jsem uvěřil, že je tu kvůli mně. Není.

„Počkáš si na koláč?“ Ticho a já posypu koláč drobenkou, jako by nic z toho, co se mezi námi událo, nestalo. Jako by ty hádky nebyly. Moje výbušné a jeho mlčenlivé.

Jednou každý pohár přeteče a i u nás přetekl. Nevěděl jsem, jak překonat jeho mlčenlivost a on zřejmě moji vzpurnost, nebo jak bych to řekl. Žádný z nás nechtěl ustoupit ani o píď ze svých snů a ideálů a na ústupky jsme už staří.

Jedině, kde nám to klapalo, byla postel, knihy a jídlo. Zbytek byl k ničemu. Když jsem měl dovolenou, on nemohl. Když on měl dovolenou, chtěl jsem na hory a on k jezeru. Jezdili jsme každý sám a ke konci i sami jedli. Kouzlo, které nás k sobě přivedlo, zevšednělo a ztratilo se pod naší tvrdohlavostí a přesvědčením o naší pravdě.

Někdy si říkám, proč lidé nejsou schopni mluvit. Byla chyba ve mně nebo v něm? V čem vlastně?

„Udělal jsem chybu. Já se omlouvám.“

„Ne, to byla moje chyba. Miluji tě.“ Tiché zalapání po dechu a já si sednu  na židli a naliji si studeného čaje. „Chceš čaj?“

„Děkuji ti. Já...Proč jsi to řekl?“

„Protože je to pravda.“ Je to pravda? Nejspíš poprvé v životě je. Nebo podruhé. První byla babička. „První, koho jsem měl rád, byla babička Ina. Vyprávěl jsem ti o ní a tomhle domě. Druhým jsi ty.“ Asi proto se zrodil Pegas s duhovými křídly.

„Nechtěl jsem, aby to dopadlo stejně jako s těmi ostatními.“ Mlčím, co říct na to. Já se bál taky, ale zkoušel jsem to dál. Každý člověk je jiný. Má jiné sny a naděje. Mám pocit, že s rozbitím koule jsem zahlédl i jiný svět, než jen ten svůj a svoji pravdu. Lidi jsou sobečtí a popravdě, já taky. Jiným ani nechci být. Chci mít partnera, dům, peníze a chci, aby se mi někdo věnoval a Ray to chce taky. A my dva nechceme jen drobečky z toho, po čem toužíme a co vyžadujeme. Chceme všechno nebo nic. Aspoň já ano.

„Jenom chceš!“ odsunu čaj a dívám se na Raye, jak si vkládá kousek jablka do úst. „Líbí se mi, jak jíš.“ Proč jsem mu to nikdy neřekl? Zamrká. Je překvapený.

„Jsi jiný.“

„Ano, rozbil jsem kouli a vysvobodil Pegase ze zajetí.“ Mlčí. Proč ne.

„Chtěl jsem se omluvit za své mlčení. Víš, ani vlastně nevím, proč jsem se vracel. Zastavil jsem se na křižovatce a přemýšlel o tom, proč? Začal jsem vzpomínat na naše první setkání a na ta další a došlo mi, jaký jsem byl vůl. Čekal jsem, že bude jako vždy po mém a zatím nic nebylo, jen bolest a mlčení.“

„Kdepak, i já jsem takový byl.“ Velkorysost? Tak to se k mně nehodí. Na co si to hraji, proboha? Teď by mně babička Ina pěkně zpražila pohledem a optala se: Řekl jsi jí to?

„Chtěl bych to opět zkusit.“

„Zkusit?“ Dotkl se ho Pegas svými křídly? Splnil mi přání a já bych znovu mohl říct: Miluji tě.

„Ano. Aspoň se snažit. Já toho víc neumím.“ Sedí nad koláčem jako hromádka neštěstí a i já si tak připadám.

Nejistě se usměji.„Ani já víc neumím,“ zamumlám a zničeho nic ucítím vůní vanilky. Proč ne. Druhá šance přece existuje, tak proč ne pro nás?

„Nepálí se ti to?“

„Hmm,“ začichám, jak to dělávala babička. „Ještě minutku a pak to zkusím. Mám dovolenou.“

„Co kdybychom vyjeli...“

Zvednu se a otevřu troubu. Přivítám teplo i vůni koláče jako drahou vzpomínku a snad vytvořím nové vzpomínky, krásnější a méně bolestnější, než byly doteď. Vezmu špejli a zapíchnu do koláče. Vytáhnu a zkoumám, jestli je hotový. „Do Las Vegas na automaty?“ Zapomenu na špejli a tiše se rozesměji. Sny se někdy uskuteční. Jako v tomto okamžiku.

„Beru. Vždy jsem tam chtěl jet a rozšoupnout své milióny. Ty ne?“

„Od dětství.“ Vytáhnu plech a otevřu dveře vedoucí k pergole. Rozhlédnu se jestli nebude pršet, ale zřejmě se vyjasní. Položím plech na stoličku a přikryju ho novinama. Za chvilku bude koláč k jídlu.

„Co sis vlastně v domě zapomněl?“ připomenu mu a přistoupím k němu. Zvednu k jeho tváři oči. Je unavená, ale rozhodná a ne jako dřív. Nezpytuje mně a nedívá se na mě jako by zkoumal každý můj krok, každé slovo, které řeknu.

Rozpačitě se usměje a já si vzpomenu, jak se červenal. „Vlastně... no, zapomněl jsem tebe.“ Obejme mě, začne líbat a tisknout k sobě ještě víc, až skoro nemohu dýchat. Prohlášení, že sex patří do ložnice, jako by nikdy neřekl. Vždy nám to v ní klapalo a snad bude i mimo ni.

Ovinu mu ruce kolem krku a poddám se těm sladkým rtům. Miluji ho a budu mu to opakovat dokud budeme spolu.

Zajímalo by mě, jestli ten nový Ray je dárek od Pegase nebo jestli já jsem nový, čert to vem a když mě popadne do náruče a nese do ložnice, začnu se smát a prosit, ať mě pustí, že jsem těžký a on si namůže svoje vznešená záda..

„Nejsem nějaký páprda, ale pravidelně posiluji, víš. Kvůli práci.“ Samozřejmě, kvůli čemu jinému, pomyslím si trochu ironicky. To, že nanejvýš zvedne tužku, aby přidal svůj podpis na smlouvu, je vedlejší. „A pak, proč bych tě nemohl nosit, když chci?“

Nový asi ne, ale nikdy jsem se vlastně nezajímal, co on chce, stejně jako on nechtěl vědět co chci já. Já chci, je hrozná kombinace, jenže já zrovna chci, aby mně pomiloval. Sobeckost, Pegasi... asi nevymizí stejně jako sny, touhy, které máme uzavřené v srdcích.

„Už jsi mu to řekl?“

„Ano, babi, řekl.“

„Co je to? Pírko?“ optá se žena a zachytí pěstěnou rukou něco duhového. Zastaví se v drahých lodičkách z kůže na šedivém chodníku, pokrytém spadaným listím a obdivně hledí na duhové pírko. Přimkne si ho k srdci a zvedne hlavu k oblakům. Jsou krásné, uvědomí si, že už dlouho nehleděla do nebe a dívá se spíš na zem.

Mraky zavíří duhová křídla, která nesou ztracené sny a touhy.

Konec