Shounen - ai povídky

Hodina s přítelem

Poznal jsem ho náhodou. Nevím jak, ale bylo to jako zázrak. Usmíval jsem se, když jsem si četl jeho vzkaz na svých stránkách. Vynadal mi.

Píšu povídky pro radost a já byl tehdy z té krátké zprávy rád. Netušil jsem, co to bude pro nás, pro mě, znamenat.

Rozhodl jsem se odpovědět na ten vzkaz.

Bylo to jako objevit znovu svět, kam jsem dosud měl přístup jen já. Sekundy nám splývaly v minuty. Minuty v hodiny. A hodiny v dny. A my si stále měli co říct.

Mlčeli jsme, povídali si a byli spolu.

Internet je zázrak. Spojil nás dva. Někdy si říkám, jestli to byla náhoda, nebo zázrak. Možná obojí.

Píšeme si den co den. Je jedno kdy a jak. Pozdravím ho když tady není a rozloučím se když tady není.

Požádal o povídku. Byl jsem rád.

Napsal jsem mu ji. Bylo to krásné psát pro někoho, kdo chtěl, aby byla napsaná.

Jeho fantazie je bez hranic. Je nádherná a já našel svoji věčnou múzu. Nemohu odmítnout, co jsem náhodou našel. Dary se neodmítají.

 Minuty splývají v hodiny. Minula půlnoc. Vím, že na druhé straně sedí, ale mlčíme. Nechce se nám rozloučit. Po chvilkách opravuji svůj poslední výtvor. Chci to dodělat, i když skoro spím.

„Prosím můžeš pro mně něco udělat?“ Ožiji.

„Cokoliv.“ Copak asi chce?

„Napiš mi něco.“ Vím co chce

„Co to bude?“

„Večerníček!“

Usmívám se. Měl bych se zeptat co chce. Jsem unavený jak sedím už hodiny u počítače. Měl bych jít spát, ale žádost přítele se neodmítá. Napíšu první větu. Jde to samo. Slovo k slovu, věta k větě. Příběh a postavy pomalu ožívají napsanými slovy a myšlenkami.

Nechápu jak to může číst. Píšu hůř než prvňák.

„Nádhera.“

„Kdybys nekecal!“ Ale jsem pyšný. Skoro nevidím na klávesnici, ale chci dokončit naší fantazii. Chci vidět jeho úsměv.

„...S eobleče a chvějícím arukama si zapne košili. Nemůže svést vše na něho, protže i on to chtěla tak jako nic jiného na světě. To ty vzpomínky ho dostaly. Vezme skleničku a napije se. Niceneě, nemá chut na to vůbec. Co by teď měl udělat? Co dělají milenci po strávených chvilkách rozoše. Asi rozejdou se, ale to on nechce. Ví´áhá a nevnínmá, že  vidi každé jeho hnutí v zrcadle. Přejde ke němu a dá mu polibek.  První polibek, který mu dal. „Běž už raději!...“

„Konec.“ Poslední slovo. Kousek štěstí je napsán. Mlčíme.

„Děkuji.“

„Já děkuji.“ Jsem rád, že na chvilku zapomněl na to, že je v nemocnici, zapomněl na noční můry a pach dezinfekce. Na doktory i to, že zítřejší den bude stejně šedivý jako dnešní a večer se opět rozzáří duhovými barvami příběhů. Usmívám se i když oči slzí. Jsem spokojený, že jsem mohl dát kousek radosti a úsměv.  

„Dobrou noc.“

„Dobrou noc.“

Vím, že až zítra mě požádá o malou službu splním ji.

Konec