Kavárník
1.
Muž s jemnými vějířky v koutcích oči smutně pohladí mourovatou kočku. Nemůže uvěřit, že Betty je mrtvá. Byla tak živá a ještě včera večer mu seděla na klíně a vrněla jak kolovrátek. Nikdy ho neviděl, ale četl to přirovnání v knížce. Zvedne ji. Zdá se mu tak lehká. Měl by ji dát do kafilerky, ale když si vezme, kolika lidem dala radost, neudělá to. Zabalí ji do kusu deky a odnese do auta. Po cestě koupí keř růží.
Jede pěkný kus cesty, až se dostane ze středu městečka. Ono to ani není městečko, spíš předměstí velkého města, ale místní rádi tomu říkají městečko. Zajede na boční cestu s malým parkovištěm. Není tu nikdo, jak si správně myslel. Vezme Betty, keř a malou lopatku. Zná to tady, jak své vlastní boty, protože každé ráno tu běhá. Zná přesně, kde by Betty mohlo být dobře. Když skončí, chvilku postojí a potom odchází. V autě si povzdechne, ale dobře ví, že nic nemůže udělat. Prostě od něj odešla. Vrací se nazpět, zamává přijíždějícímu, ale ten mu neodpoví. Zachmuří se ještě víc. Když si vybral tohle místo, myslel, že bude všechno báječné, ale nebylo a netuší proč. Jeho kavárna je až na pár výjimek prázdná. Jak by ji bojkotovali. Naproti je fast food a ten je narvaný od rána do pozdního večera. Místo, aby šli na jeho báječné dortíky s kávou, tak hodí na ty umaštěné hamburgery. Chápe, že někdo nerad sladké, ale celé městečko? Přesto chce vytrvat. Musí jednou ledy prolomit a pak, líbí se mu tu.
Zaparkuje a pohlédne na kovový vývěsní štít se sedící kočkou. Pod ním je ozdobným písmem napsáno U číčy. Otevře dveře. Kolem něj se protáhne jedna kočka, vzápětí druhá. Shýbne se pro bílou s černým ouškem. Podrbe ji na hlavičce. Ta přimhouří oči a vyloudí vrnící zvuk. Hned se mu zlepší nálada. Položí ji na zem. Celá kavárna je přizpůsobená kočkám. Mají tu pelíšky, na zdech mají desky potažené plyšem, dokonce strom, aby mohli skákat, a v koutě si brousí drápky, protože je stříhat nechce. I když by asi měl, ale v prázdné kavárně sotva někoho poškrábou. Cinknutí zvonku u dveří.
„Dobrý den.“
„Dobrý den, paní Walkerová, co si dneska dáte?“
„A co máte dobrého, mladíku?“
„Mám tu novinku, citronový dezert a k tomu kávičku?“ optá se s úsměvem, i když je mu smutno.
„To víte, že ano. Čiči,“ řekne na kočičku, která ji mine se zvednutým ocasem. Zamračí se, ale posadí se do křesílka.
„Snad vám bude chutnat,“ postaví před ní koláč a poodejde. Jeho jediná trvalá zákaznice. Ostatní se občas přijdou podívat, ale žádné rezervace a to doufal, že prorazí. Ale co, ledy se jednou prolomí, pomyslí si při skládání ubrousků. Potřebuje sem jenom dostat někoho významného. Někoho, kdo by sem přitáhl lidi.
„Je výborný, Olivere.“
„Děkuji, paní Walkerová. Jsem rád, že vám chutná.“ Hm, možná by ji mohl využít. Zvedne kočku do náruče, vezme z dózičky játrové sušenky, které sám peče. Těm jeho miláčci neodolají a všechny začnou mňoukat. Posadí se k starší ženě.
„To jsou ty játrové sušenky?“
„Ano. Po jedné,“ řekne přísně kočičkám. Některé se posadí a pozorně sledují jeho ruku. Jen bílá kočka s černým ouškem vyskočí mu do klína, jako by věděla, že je jeho neoblíbenější.
„Riviera, že?“
„Ano a dolů,“ shodí ji a poklepe na klín. Další kočka se vyhoupne na kolena. S úsměvem ji dá pamlsek.
„Jsou tak dobře vycvičené,“ prohodí žena.
„Jen když něco chtějí, jinak ani náhodou. Jsou to osobnosti. Ale víte co, jedno bych rád věděl. Proč sem nikdo nechodí? Naproti přitom mají narváno.“
„Nejste starousedlík a na ten blevajz jsou zvyklí.“
„Děkuji.“ Přesně to si myslel, ale jak tu kletbu zlomit? Rád by tu měl více lidi. Pohladí Sil po strakatém kožíšku. Je heboučká a vsadil by se, že má něco z perské. Všechny si je vzal z útulku. Zvonek opět hlasitě cinkne. Zvedne hlavu. Ty dvě sem taky docela často chodí, i když vlastně netuší proč. Posadí se do kouta a špitají si. O kočky ani o jídlo zájem nemají. Večer zavře kavárnu. Tržba je příšerná, lidi nikde a k tomu mu odešla Betty. Měl ji skutečně rád. Vyjde nahoru do bytu, který pronajal zároveň s prostory kavárny. Udělá si čaj, posadí se do křesla. Kolem nohou se mu opět motá Riviera.
„Jak pak ses sem dostala, nezbednice,“ promluví do ticha. Zvedne ji do náruče. Ráda se nechává nosit. Najednou uslyší policejní sirénu. Těch si užil dost, ale přesto jde k oknu. No jo zase bitka ve fast foodu. Povzdechne si, když uvidí místního šerifa. Ten chlap je úžasný, k sežrání. Vysoká svalnatá postava, které uniforma dokonale sedne. Víc toho na tu dálku nevidí, ale stačí mu ho sledovat, jak pacifikuje rváče. Po chvilce dívání usoudí, že už nic zajímavějšího nebude. Spustí roletu, podrbá Rivieru pod bradou. Opět se posadí do křesla. Vedle na stolku leží rozečtená detektivka, ale nemá na ni náladu. Zavře oči, dlouhými pohyby hladí Rivieru. Vybaví si svůj dřívější život. Bylo to stejné. Fast food, hezcí chlapi, žádné kočky a vražedný život. Zatřese hlavou. Je to minulost a musí vstát, aby něco napekl, i když by nemusel, ale stále doufá, že lidi zjistí, jak jeho kočičky jsou báječné.
„Tak dolů, Riviero. No dolů a nekoukej tak na mě, jako bych ti ubližoval. Máš být s ostatními.“ Kočka vstane, protáhne se, potom ho milostivě opustí. Oliver se vykoupe a uloží se do velké postele. Chvilku jen tak zírá do zdi, ale nakonec usne. Druhý den ráno už je dole v kuchyni, před sebou dva recepty na dorty. Jeden čokoládový, druhý jahodový. Má je vyzkoušené a ví, že jsou lahodné. Mohl by i udělat nějaké ovocné poháry. Opět ho chytí horečka z toho, že něco tvoří. Dřív spíš ničil, než tvořil. Usměje se. V deset hodin otevře kavárnu. Dneska nebyl běhat, ale popravdě neměl náladu.
„Dobrý den, paní Walkerová.“
„Dobrý den, Olivere, copak máte dobrého?“
„Víte, že jste můj jediný host?“
„Opravdu? A přitom je tu tak útulno a kočičky jsou prostě úžasné. To je škoda. Dejte mi ten čokoládový dortík. Vypadá úžasně.“
Oliver ji vše naservíruje, potom zajde do kuchyně. Kdyby někdo přišel, zvonek ho na to upozorní. Dělá ovocné poháry. Nanejvýš z nich udělá později limonádu.
„Tak to bude stačit,“ zabručí. Je to jediná místnost, kam nesmějí kočky. Musel upravit zvlášť dveře, aby hygienik byl spokojený. Bručel, ale nakonec povolení vydal. Vynese je ven a dá do vitríny. Vypadají lákavě, usoudí. Zkasíruje paní Walkerovou.
„Nashledanou.“
„Nashledanou zítra,“ odvětí žena a vyjde ven. Oliver se za ní dívá, potom se zamračí na fast food, protože před ním je spousta aut a všichni se tam tísní, jako by to jídlo byla božská mana. „Pitomci,“ zabrblá. Měl by to tu zavřít, ale tvrdohlavost mu to nedovolí. Vejde dovnitř. Okamžitě si uvědomí, že něco je špatně. Začne se rozhlížet. Riviera! Přiběhne k ní. Rychle ji vezme do náruče, kašle na to, že nezavře a vyběhne ven. Dá ji na sedadlo a vyjede. Starostlivě se po ní dívá. Doslova bojuje s dechem a ty křeče, které ji projíždějí. Vydrž, prosím. Zaparkuje u veterináře a vletí dovnitř.
„Urgentní!“ spustí a vrazí dovnitř. „Rychle, něco ji je!“
Veterinář se zákazníkem se otočí. Tváře mají rozzlobené, ale jakmile uvidí, že je opravdu zle, muž popadne kokra a odtáhne ho ven.
„Rychle!“
„Hned to bude. Snědla něco?“ optá se veterinář, když ji prohmatává břicho a tělo.
„Ne, snad ne, ale jen granule, zachráníte ji?“
„Jděte, sestro!“ zařve. Zezadu přispěchá blond žena s obarvenými vlasy. „Jděte pryč.“ Oliver nerad odchází. Posadí se na židli. Uvědomí si lidi.
„Omlouvám se.“
„V pořádku, copak ji je?“
„Riviéře? Netuším, ale mám strach,“ přizná. „Je to sluníčko.“
Všichni mlčí.
„Ta kočka, pojďte.“
Oliver vejde dovnitř. „Je jedno, co to bude stát,“ spustí.
„Zatím je na tom dobře. Vypláchli jsme jí žaludek a nasadili barbituráty. Musím se vás optat. Máte v domě myši? Potkany? Krysy?“
„Co? Ne. Nevím o tom. Snědla návnadu?“ rychle pochopí dotaz.
„Vypadá to tak. Necháme si ji tu přes noc.“
„Děkuju.“ Mohl by to být strychnin nebo jiný jed? Nebo co se teď vlastně používá? Hned zajde za majitelem. Ten nevěřícně kroutí hlavou.
„Kdepak, to není možné. V celém domě nic nikdy takového nebylo. Jistě před půlrokem jsme tu měli mravence, obtěžovalo nás to, ale deratizátor je vyhubil. Rovnou jsem mu řekl, ať se podívá i po hlodavcích a podobně, ale nic nenašel, jen ty mravence. Co se stalo?“
„Jedna z mých kočiček snědla návnadu na hlodavce. Omlouvám se, to víte, mám o ní starost.“
„To chápu, ale nikdo nic neříkal, že by s tím měl problém a kanalizace se tu dělala před dvěma roky, tak snad to nebude z ní.“
„Děkuju.“ Sejde dolů. Uvědomí si, že nezavřel, ale všechno je na místě. Sedí, přemýšlí. Kočky se mu otírají o nohy, potom odejdou. Luna si lehne do pelechu u okna. Ráda pozoruje, co se děje venku a Nina černá jak peklo, ta zase ráda sídlí nahoře. Nakonec se zvedne a dojde pro sušenky. Kočky se ihned zvednou.
„Tady jednu pro tebe, jednu pro tebe a Riviera, spustí ruku.“ Sil po ní lapne. Oliver se po ní podívá. Pozoruje ji, aniž ví proč. Po chvilce přestane, když se mu otře kolem nohou, skloní se a vyleká se. To není možné! Popadne ji do náruče a opět do auta. Sil je natažená a tělem ji probíhají drobné křeče.
„Doktore!“
„Cože? Zase?“
„Prosím.“
„Sestři!“ zařve veterinář starší muž. „Honem!“
Oliver vyjde ven. Se svěšenou hlavou se opírá o dveře. Jak mohlo k tomu dojít? Ale nenechá to tak! Nechá Sil na pospas veterináři a vyrazí do kavárny. Popadne dózu se sušenkami, tentokrát zavře a vrátí se k veterináři. Sedí v čekárně s plechovkou se sušenkami a pevně ji svírá.
„Přežije to,“ ujistí ho hned, jak ho uvidí.
„Díky bohu.“ Vrazí mu krabici do ruky. „Můžete zjistit, zda v nich není jed?“
„Hned to bude. Počkejte tu.“ Oliver stepuje po čekárně.
„Pojďte.“ Oliver nedočkavě vejde. Ztrápeně se podívá na obě kočičky. Bože, co se to tu děje? Opravdu ho chtějí vyštvat? Ale kromě toho, že nikdo k němu nechodí, žádné útoky nebyly. „Ty sušenky obsahují strychnin. Ne, všechny, jen ty navrchu.“
„Cože? Ale jak? Sám je dělám,“ řekne ztrápeně. „Jed doma nemám.“
„To nevím.“
„Děkuju vám.“
„No není za co, zítra se přijďte podívat, chcete je nazpět?“
Oliver přikývne. Tohle nenechá jen tak. Možná jsou to zvířata, ale nikdo je trávit nebude! Popadne krabici, vyjde z ordinace a nastoupí do auta. Rozjede se k policejní stanici. Vystoupí a jde rovnou dovnitř. Nijak nemiluje policii, ale tentokrát to překoná.
„Dobrý den, jdu ohlásit zločin.“
„Ano?“
„Ano, někdo mi otrávil kočku a dva pokusy o další otravu.“
„Och aaa…“
Oliver má toho dost. Rozhlédne se. Tam. Popadne dózu se sušenkami a vyrazí ke dveřím, které vytipoval jako šerifovy. Vrazí dovnitř, ignorujíc volání: Stůj. Rázně položí dózu na stůl. Kašle, že zrovna jí. Může vypadat jako bůh, ale tenhle zločin vyšetří.
„Vypadněte!“ zařve šerif.
„Někdo vraždí mé kočky!“
„Cože?!“
„Vyšetříte to! Okamžitě!“ zařve Oliver. Nervy mu hrají a má toho dost.
„Roberte, vyhoď ho!“
„Nikdo mě nebude vyhazovat nebo dám to do všech novin, rádia a klidně půjdu do televize.“
„Jsou to kočky! Někdo se na to podívá.“
„Tady je důkaz!“ bouchne do plechové dózy Oliver. „Stačí jen zjistit, co v nich je a chytit toho parchanta při činu.“
Černé šerifovy oči se zadívají za Olivera, potom na něj. Ten chlap je schopen to fakt dát do novin. „Ok, podívám se na to, spokojený?“
„Hned?“
„Jistěže. Dejte tu krabici tamtomu chlápkovi a my to už zařídíme.“
Oliver zaváhá. „Tak dobře, ale veterinář povídal, že je to strychnin.“
„Sami si zjistíme, co potřebujeme. Teď jako všichni to půjdete nahlásit dozorčímu.“
Oliver přikývne. Co mu jiného zbývá. „Dobrá šerife, ale zítra tu jsem nazpět a chci vědět, co se v té věci podniklo. Nemusí to být moje kočka, ale například váš pes nebo dítě, které někdo otráví.“
Sean málem, že nezaskřípe zuby. Nějaký nýmand ho poučovat nebude, i kdyby vypadal jak Christian Bale, kterého zbožňuje. Jenže taky už vidí titulky v novinách: Vraždící maniak! Kdo tráví kočky? A podobné a samozřejmě on bude muset na tyto otázky odpovídat. Úplně mu znechutil jeho oblíbený sendvič.
Oliver mezitím odejde a nahlásí případ. Dózu zanechá na stanici. Jestli nic nepodniknou, půjde do novin. Vyčerpán dojede ke kavárně U číčy. Nechápe, kdo to mohl být. Kdo ho takhle nenávidí? Přece svou minulost zanechal za sebou, ale jak se říká, minulost nikdy nesmažete. V nejnevhodnějších chvílích vystrčí růžky.
„Šerife, co s těma kočkami?“ ozve se ve dveřích Robert. „Kdo to má vzít?“ zívne si. On rozhodně netouží po tom, aby to vyšetřoval.
„Vezmu si to na starost,“ rozhodne se Sean. „Ty sušenky dejte laborce. Snad zjistí něco víc. A sejměte otisky.“ Pochybuje, že bude mít v databázi vraždícího maniaka koček.
„Vy?“ podiví se.
„A proč ne?“ Kočky nemá rád, ale na Baleho se rád podívá, i když není to originál.
„Dobrá dobrá,“ brání se Robert.
Sean se pohodlněji usadí a dívá se na mapu svého okrsku na stěně. Jeho malé městečko je ohroženo. Otravy. Sakra, to patří do nějaké pitomé Itálie nebo do středověku, ne do amerického poklidného městečka, kde má jednu vraždu do roka a jinak spíš nějaké rvačky nebo milenecké hádky. Bude tam muset zajet, aby viděl, kde se to vlastně stalo.
V autě se podívá se na adresu. Na hlavní třídě, hm. Kavárna U číčy? Co za pitomý název? Vůbec neví, že něco takového tam existuje. Nakonec to najde. Zaparkuje, udiveně se dívá na štít. Dřív tu bývala… Jo, pizzerka. Ta krachla. Co ví, všechny obchody tu krachly. Taky něco otevírat, když naproti je U Strýčka Sama, je blbost. Nikdo nepůjde jinam než tam. Je to prostě tradice. Povzdechne si. Nechce se mu tam. Tak jo, jde se na to, pomyslí, aby měl otravnou záležitost za sebou. Upraví si uniformu a zamíří si to do kavárny. Moc dobře ví, že ho sleduje nejméně deset párů očí a v tu chvíli dotyčný přemýšlí, proč tam jde.
Cink.
„Zdravím.“ O nohy se mu něco otře. Skoro zaječí, když si uvědomí, že je to kočka. „Je tu někdo?“ Musí uznat, že to tu vypadá útulně a hm, co to má ve vitríně? Dort? Nikdo nepeče lepší dort než naproti. Je to blázen, který tu musí zkrachovat.
„Šerife, vítejte u nás. Už to máte?“
„Ne, sušenky jsou v laborce. Není strychnin jako strychnin. Máte to tu hezky.“
„Děkuji, ale nikdo sem nechodí.“ Má silnou averzi na uniformy, zvlášť na policejní. Ovšem v tomto případě obsah uniformy jeho averzi oslabuje. Je to prostě hezký chlap, co by stál za hřích.
„To se nedivím. Tak mi popište, co se stalo a prosím bez křiku.“ Přemýšlí, kam si sedne. Tam v rohu nebude vidět. Posadí se.
„Kávu, čaj nebo vodu?“
„Kávu.“ Zmeškal ji díky němu a jak nedostane do sebe dávku kofeinu, je konec. Upije. Silná, sladká, přesně takovou má rád. Dívá se, jak krájí ten čokoládový dort. „Nemusíte–“
„Lepší, než to vyhodit. Nebojte, neotrávíte se.“ Položí před něj talířek s dortem. Sean si povzdechne, protože nijak sladké nemusí. Tak v neděli po obědě nanejvýš. Jenže… Najednou se mu vyhoupne kočka na kolena, stočí se do klubíčka a leží.
„Jste jim sympaticky. To je Nina.“
„Ach tak.“ Cítí se nepříjemně a hlavně bojí se pohnout, aby ji nevyplašil. Bůhví co může udělat. „Co kdybyste ji… Dobrá, tak co se stalo.“
„Včera jsem našel Betty. Myslel jsem, že ji dostihlo stáří, ale nyní pochybuji. Druhý den najednou Riviera dostala křeče a odpoledne Sil. Zavezl jsem je k veterinářovi, který řekl že mohla pozřít nějaký jed. Ptal jsem se bytného, že žádné pasti tu nejsou. Víte, zvěrolékař mi řekl, že sežraly strychnin.“
„No ano, ty jsou v pastech.“ Ježíš, ať ta zatracená kočka vypadne, nemůže se soustředit. K tomu tenhle uhrančivý chlap. „Takže tu nic neleží.“
„Ne, ale napadlo mě, že to bude v granulích. Jenže to by měly problémy všechny kočky a to nemají. Pak jsem si vybavil, že jsem Sil dával játrovou sušenku. Víte, ony je zbožňuji. Sám je peču, nemáte rád dorty?“ Možná to bude tím, že tu nikdo nechodí.
„Pečete?“ Tak tohle nikdy neslyšel. K plotně patří ženské. Chlapi akorát grilují.
„Ano, ale právě když jste přišel, kontroloval jsem ingredience. Jsou v pořádku. Myslím, že je tam někdo musel dát.“
Sean povinně vezme kousek dortu. Nikde není lepší než napr… Ztuhne. Tak tohle je daleko lepší, usoudí, když v puse ucítí čokoládu. Je vynikající. Ani hořký, ani sladký, tak akorát.
„Nechutná?“
„Och, cože? Ne, je vynikající. Nemůžete mi zabalit kus pro sestřina děcka?“ Večer je hlídá, zatímco ségra s manželem jdou do kina. Uplatí je, aby nedělali bordel a jeho nechali v klidu si číst.
„Určitě a nechcete i kousek jahodového?“
„Jahodového?“ Ty přímo zbožňuje. Ještě víc než čokoládu. „Můžete. Tři kousky.“
Oliver je zabalí do krabičky. „Takže, jak budete pokračovat?“
„Myslíte, že by se to mohlo stát znovu?“
Oliver málem, že nezaskřípe zuby. To je fakt tak natvrdlý? Marná sláva je to prostě polda. „Šerife, máme tu tři otravy. Jistě jsou to kočky, ale co když to zkusí na psech, potom na dětech. Je to travič.“
Sean si povzdechne, měl vědět, že prostě se z toho nevyvlíkne. Mír v městečku je narušený. „Omlouvám se, takhle jsem to nemyslel. Sejmeme otisky, dáme je do databáze. Je možné, že tam bude.“
„A když nebude?“
„Nainstalujeme zde kameru, která bude napojena přímo na náš systém.“ Díky bohatým lidem ho mají perfektní, na rozdíl od jiných věcí, ale bojuje za ně. Nedávno konečně dostali malou laboratoř. Musel jednoho ze svých lidí nechat projít zkouškami, ale aspoň nemusí vše posílat do města, a potom si kousat klouby, kdy přijdou výsledky.
„Dobře. Děkuju moc. Víte, možná jsou to jenom kočky, ale dávají lidem radost.“ V tu chvílí Sean uslyší jemné předení. Kočka. „Klidně můžete dýchat,“ prohodí vesele, protože nikdy neviděl nikoho upjatějšího než šerifa. „Ji to vadit nebude.“
„Možná spí. Nechci ji budit.“
„Nebojte se. Mám ji vzít?“
„Uch, jelikož budu muset jet, pak ano.“ Bojí se jí jen dotknout. Sleduje kavárníka. Je nádherný a krásně voní, když se k němu sehne, aby vzal kočku do náručí. Teď, když mu teplo zmizelo z klína, si oddechne a konečně se začne věnovat muži, který opatrně dává kočičku do pelíšku. Kus, to je vyjádření toho, co se před ním pochybuje. Vsadí se, že na něm by nenašel gram tuku, spíš vyrýsované svaly. I to jak se pohybuje, prostě krása. Povalit si a vychutnat všechnu tu krásu, kterou určitě schovává.
„Tak tady máte.“ Podívá se mu do očí. Bože, on se mu snad líbí.
Sean si odkašle, sbalí notes a chce vypadnout. „Vlastně, kdo sem chodí?“
Oliver zrudne a Sean si hned představí, že takhle musí vypadat po milování. „Nikdo. Jenom paní Walkerova a dvě dívky, neznám jejich jména. Ty jsou pravidelnými hosty, ostatní nepravidelně.“
„Chápu.“ Je mu ho líto, protože zákusky má skvělé, ale hnout se starousedlíky, je nemožné a zbohatlicí raději zajedou do města do nějaké módní kavárny. Nic neřekne a vyjde ven. Pozdraví snad největší drbnu městečka slečnu Briggsovou. Ta co neví, tak to vyžvaní a ještě si přibarví. Takže teď se všichni dozvědí, že byl v kavárně vyšetřovat vraždu milenky toho blázna kavárníka. Na druhou stranu, snad mu to pomůže. Vyjede k svému domu. Už z dálky vidí sestřino auto.
„Nazdar!“
„Ahoj, fajn, že jdeš. Stalo se něco?“
„Nic, jen tomu novému majiteli v kavárně někdo tráví kočky.“
„Cože? To je hrůza. Musíš ho hned chytit. Co kdyby chtěl otrávit našeho Sama?“
„Běžte, mám pro ně dort.“
„To není od Strýčka,“ řekne Elena. „Nechci nic říkat, ale nic jiného ti jíst nebudou.“
„Pak zbude pro mě. Je výborný, z té nové kavárny.“ Zaboha si nemůže vzpomenout na název. „U kočky nebo tak nějak.“
Elen se na svého bratra podezřívavě podívá, ale pak její manžel ji odtáhne do auta a tak se ji všechno vykouří z hlavy. Po dlouhé době si opět někam vyrazí, tak by toho měla využít.
„Bando sem! Jestli budete hodní a necháte mě na pokoji, dostanete čokoládový dort. Když budete otravovat, skončíte na samotce u mě na stanici bez jídla a pití.“ Člověk by řekl, že je může uplatit číkoliv, ale v jejich případě ne. Taky jak dlouho mu tahle lež vydrží.
Starší zvažuje strýčkovou nabídku. „Dobrá, jdeme si hrát do domku.“ Ukáže na domek v koruně starého dubu.
Tak tohle přesně tohle jsem chtěl, pomyslí si Sean. V domě se převleče do tepláků, ale uniformu nechá připravenou, kdyby se něco stalo. V kuchyni vyndá dort, nalije do džbánu limonádu a přidá chipsy. Zanese jim to nahoru a sám se posadí na zahradu. Vezme si detektivku a začte se.
Druhý den ráno když Oliver v deset otevře kavárnu, je v šoku, protože se k němu nahrne několik lidí, většinou postarších dam. Tolik jich tu bylo ode dne otevření. Nechápe, co se tu děje, ale servíruje s úsměvem, i když je mu v duši smutno kvůli kočičkám.
„Tak kdo tu zemřel?“ najednou se optá jedna žena.
Oliver vytřeští oči. „Zemřel?“ Všechny se na něj dívají a mlčí jako ryby.
„No jistě. Šerif by sem nejel jen tak pro nic za nic.“
„Nikdo.“ Už chápe zájem. Takže zase nic. Pak ho napadne spásná myšlenka. „Jen si přišel pro dort. Zapomněl ho koupit. Měl u sebe synovce.“
„Aha. Zvláštní, že nešel k Strýčkovi, že dámy?“ Všechny přikyvují.
„Opravdu, jestli chcete, zítra ho připravím, můžete ho ochutnat.“
„Cože? Vy to sám pečete?“
Byla to chyba? „Och ne, jedna žena,“ ujistí je. Oddechne si. Zhrozené výrazy se vytratí. Kde žijou? napadne ho. V minulém století? To neviděli cukráře – chlapa?
„Uvidíme. Dámy, platíme.“
Opět prázdno, pomyslí si smutně, když myje talířky a skleničky. Sakra, už doufal, že ledy prolomí.
„Zdravím!“
„Dobrý den,“ vykoukne z kuchyňky. „Potřebujete?“.
„Ten dort jste dělal vy?“
„Cože?“ Počkat! Nápadně připomíná někoho jiného – šerifa. Jeho sestra? „Šerifova sestra?“ optá se. Snad…
„Ano. Ten jahodový, mohl byste ho udělat na pozítří? Máme menší oslavu. Nebo máte ještě nějaké jiné?“ Překvapený Oliver vytáhne kartu, kterou udělal hned na začátku v důvěře, že se tu dveře netrhnou a budou objednávky. Mlčky ji podá. Utírá jednu skleničku a pozoruje ji, jak otáčí stránku za stránkou. „Dobrá. Jahodový ten je ověřený a potom ten citronový.“
„Bude připravený,“ ujistí ji.
„Dobře. Proč tu nikdo není?“ Je fakt, že až do včerejška netušila o té kavárně taky.
„Nejsem starousedlík a mám přes silnici tohle a tohle mi tu pobíhá.“ Odchytne Ninu a podrbá ji na hlavičce. Nina zavrní a Elena roztaje. Nechápe, jak to tu mohla minout a ta malý kočička v mužských rukou… Sladký obrázek. Pohladí ji po hlavičce. Oliver se cítí dobře, když cinkne zvonek. „Paní Walkerová, vítejte.“
„Doufám, že se tu nic nestalo? Městečkem letí fáma, že tu byla zavražděná vaše milenka.“
„Co… Cože?“
Eleonora vyprskne smíchy. „Máte slušnou reklamu, nebojte, bude dobře. Pozítří si pro ně přijdu ve dvanáct.“ Odejde a zůstane po ní závan květinového parfému.
„Tak to vypadá, mladíku, že se vám to konečně rozjíždí a proč vlastně tu byl šerif?“ Podívá se kolem sebe. Spokojeně se dívá na kočku v pelíšku u okna.
„Jen pro dort,“ řekne totéž. Nechce, aby se vědělo o trávení. Nepochybuje, že to sestře řekl. Je podobná šerifovi a stejně přitažlivá. Jenže jeho vzrušuje víc šerif. „Nevíte, jak se jmenuje šerif?“
„Sean Tyler,“ řekne překvapeně. „Kávičku a dortík, prosím. Budete dneska krmit kočičky?“
„Kdepak, neupekl jsem nové. Po určité době je vyhazuji. Tak tady.“ Postaví před ní kávu a dortík. Snad smrt Betty bude co k čemu, ale hlavně musí se Riviera i Sil uzdravit. Zajde dozadu a zavolá veterinářovi. Oddechne si, protože se uzdravují. Je moc rád. Večer, až zavře, zajede do města a koupí kameru. Už žádná otrava nebude.
„Lenny, tak co laborka?“
„Ten chlap měl pravdu, byl to strychnin a čistý. Žádná příměs, takže ty podomácku míchané návnady můžeme škrtnout. Někdo dost dobře věděl, co dělá a játra přehlušila chuť. Co se týče otisku, nic. Není v databázi. Tady máte výsledky.“
Sean se zamračí, pročítá výsledky. Čert mu byl dlužen toho traviče, ale ten kavárník měl pravdu. Může to začít kočkami a skončit u lidí. Vezme telefon a zavolá do sledovacího. „Jenny, pošli do kavárny U číčy nějaké může s kamerou, nenápadnou.“
„Cože?“
„Udělej, co jsem řekl. Vlastně, pojedu tam taky.“ Zatouží vidět toho chlápka, kterému nevadil obdiv v jeho očích. Možná by si mohl dovolit menší diskrétní románek. Vyjede s ostatními. Vida v kavárně kromě kavárníka nikdo není. Skvělé podmínky pro návrh.
„Zdravím. Opět sám?“
Oliver udiveně pozoruje šerifa a jeho lidí.
„Tak, kde to máme instalovat, Seane?“
„Teď nikdo nebude pochybovat, že se tu stala vražda. Už odešli, ti zvědavci, co si mysleli, že tu najedou mrtvolu.“
Sean se sytě rozesměje. „Tak, kde stála ta plechovka?“
„Zde.“
„Dobrá. Dejte to tak, aby ji kamera zabrala. Traviče nesnáším.“ Jenny s Buddem se po něm překvapeně podívají. „No co, začne to zvířaty a může skončit lidmi.“
„To máte pravdu. Dáme to tam.“ Posadí se s notebookem a diriguje kameru. „Perfektně. Není skoro vidět. Vysílá přímo k nám do centra, kde se záznam nahraje. Ten, kdo by cokoliv chtěl udělat v tomto prostoru, bude zaznamenán. Můžeme jet?“
„Jasně. Jen tu vyřídím maličkost.“ Sean se usměje na své lidi. Snad už vypadnout a bude mít klid. Cink a je tu ticho jak v kostele. „Bude se to nahrávat, a jakmile něco zjistíme, dáme vědět. Od té doby žádný incident?“ Obdivně přejede jeho štíhlou postavu.
„Ne.“ Ten obdiv mu dělá dobře. Už dlouho s nikým nebyl a chybí mu to. „Opravdu myslíte, že to udělal někdo, kdo sem pravidelně chodí?“
„Vždy je to někdo poblíž. Rodina, přátelé, zákaznici.“ Zvažuje jak to říct. „Líbíte se mi.“
Oliver nadzvedne obočí. Tedy tak tohle by do šerifa neřekl. No když on umí jednat na rovinu, proč by nemohl i on? „Vy mě taky.“
Sean se široce usměje. Dostal ho. Čekal, že bude zapírat, ale on ne. Líbí se mu čím dál víc. „To jsem rád. Co kdybyste řekl malému románku?“
Oliver ztuhne. Tak odtud vane vítr. No, má pro něj malé překvapení. „Šerife, nemám problémy se svou orientací, pokud vy ano, potom je to vaše věc, a abych někde se pokoutně skrýval a dělal to v autě, z toho už jsem vyrostl. Pokud vy jste nevybouřený, potom je to vaše věc. Teď, pokud byste to nemyslel vážně, byl bych rád, kdybyste odešel. A děkuju za nabídku.“
Sean to tráví. Drzoun! Stará se tu o něj… „Neříkej, že ti nechybí sex!“
„Chybí,“ přizná klidně, čímž vezme šerifovi z plachet vítr. „Ovšem taky nemusím hupsnout s každým, kdo si jen řekne. Z toho jsem už vyrostl, jestli…“
„OK.“ Potřetí o jeho nevybouřeném mládí netouží slyšet. „Jakmile něco budeme vědět, řeknu vám. Sbohem.“ Vypadne z kavárny, jako by ho honily fúrie.
Oliver se posadí. Vzhledem k jeho situaci, to nebylo moc chytré, ale na druhé straně mít jen sex? Nebylo by to špatné, to cítí, protože se přitahuji. Ten spodní proud tam mezi nimi je, ale schovávat se? To dělal dost dlouho na to, aby už vícekrát nechtěl. Přesně ví, jak by to vypadalo. Hodinka šup sem a tam, odbejt si to, možná prohodit pár slov a zdejchnout se. Z toho fakt vyrostl. Ovšem kdyby chtěl nějaký delší vztah… Oh no jo, oni to určitě v městečku neví. Napřímí se. Teď není čas na nějaké přemýšlení o minulosti. Ta je za ním a teď je v důchodu, kdy si chce užít příjemně stráveného času ve společnosti koček. Oh bože, zní to jako by mu bylo sedmdesát a byla stará panna.
„Zajedeme za veterinářem. Buďte tu hodné, a kdyby sem někdo přišel, tak ho poškrábejte.“ Otočí cedulku na Zavřeno, zamkne a vyjede svým autíčkem k veterinářovi. Přemýšlí, zda kočičky už budou v pořádku. Jak mohly sežrat strychnin?. Jasně jsou přítulné, ale ne vždy si od každého všechno vezmou. Nerozumí tomu, kdo by to chtěl udělat. Nejvíc podezřelí jsou z kavárny. On a hosté. Ti mají k plechovce přístup. Sebe může vynechat, ale co hosté? Do dnešního dne moc jich tam nebylo a je taky pravda, že když zmizí do kuchyně, tak tam nikdo není. Těch pár zákusků mu za hlídání nestojí, peníze jsou v bezpečí a těch pár šupů v pokladně oželí.
„Dobrý den,“ pozdraví přítomnou starší ženu. Posadí se na židličku, po chvilce vezme časopis a začne jím listovat.
„Copak se u vás stalo, mladíku, že byl u vás šerif?“ Oliver stočí zrak na postarší dámu. Další drbna, co si myslí, že zabil svou milenku? „Není to kvůli kočičkám?“
Oliver stočí na psa neurčité rasy u jejich nohou. Podle něj pes je fajn zvíře, ale nevrní, jen slintá. Nejraději by ji poslal někam, ale není to zdvořilé. „To je záležitost policie.“
„Chápu. Zeptám se Seana. Jen jděte přede mnou, nikam nespěchám,“ řekne s širokým úsměvem.
Oliver se zvedne, obrátí se na tu paní. Najednou ví, že je toho schopna zjistit, že se to dozví a ještě něco – ta vůle v jejich očích – mrazí ho z toho a někoho mu připomíná. Otevře dveře, vejde a zničehonic zná odpověď. Ona je jako on. Zamrazí ho, protože dobře ví, čeho takoví lidé jsou schopní, ale na druhou stranu…
„Jsou v pořádku, Olivere, ale nelíbí se mi to.“
„René, děkuju. Mohu si je odvézt?“
„Zítra si pro ně přijeď a teď mi vysvětlí, co se stalo.“ Oliver se posadí k svému snad jedinému příteli v tomto zatraceném městečku a v kostce mu všechno řekne.
„To bude dobrý, Sean ho najde. Je důkladný.“
„Taky si myslím, i když ti řeknu, že jsem si nemyslel, že za tím půjde.“
„Och to zase ne. Náš šerif,“ široce se usměje, „je pracant. Chce to tu mít jak na babiččině dvorku, chápeš. Všechno přehledné a o každém všechno vědět. Moc asi do toho nezapadáš, co?“
Oliver pokrčí rameny. „Myslím, že už zapadám.“
René se rozesměje. „Běž už. Zítra tu nebudu, mám odpolední, ale Albert ti je dá.“
„Díky moc, jsem tvým dlužníkem.“
„Zaplatil jsi mi, ale byl bych zvědav, kdo mohl tohle spáchat. Další.“
Oliver mine starší paní se smetákem po boku. Na druhou stranu nikomu neublíží, pokud je zpola jako on. Při své práci nikdy neublížil ani mouše. Nebyl důvod a nikdy ten důvod nenastane, i když momentálně by dotyčného pěkně utopil v lžíci vody. Povzdechne si. Musí do kavárny. Když zaparkuje před kavárnou, je udivený, protože má pocit, že ti lidé čekají, až otevře. Pak pokrčí rameny. Blbost. Když otočí cedulku, kavárna se naplní. Je zmatený, co se stalo, ovšem po tomhle celou dobu toužil. Mít plno, obsluhovat a dívat se jak zákaznici hladí kočičky a ony dávají svým vrněním a přítomnosti radost.
Večer zavře. V pokoji se sklenkou vína a na klíně mu leží Nina, která vrní o sto šest. Nikdy nepochopil, proč ho kočky miluji. Už ta první… Ale po dnešním úspěšném dni, nechce přemýšlet nad minulosti. Naopak, chce jen vzpomínat na prázdnou vitrínu se zákusky a na tu spoustu káv, které připravil. Kdyby to takhle šlo dál, musel by si někoho dokonce najmout. Zasní se nad tím, jak dveře se v jeho kavárně netrhnou. Pak potřese hlavou. „Nesní, Olivere, musíš zůstat na zemi, jako vždy.“ Povzdechne si, vezme Ninu do rukou a položí na podlahu. Za chvilku už spí.
Druhý den brzy vstane. Nic mu nezbylo, bude péci. Vzpomíná si, jak se přihlásil na cukrářský kurz. Lektorka i ženské na něj civěly jak na mimoně. Zvládl to docela excelentně natolik, že Hana, to byla jeho lektorka, ho vzala do pokročilého kurzu, potom do dalšího. Nakonec mu řekla, že by klidně mohl dělat cukráře kdekoliv. Tím završil vše, co potřeboval na to, aby mohl vést kavárnu. Prostě domácí udělané dorty jsou jiné, než ty kupované a netuší proč. Chvilku přemýšlí o dortech a potom udělá čokoládový, oříškový a banánový. Je to risk, protože vždy neprodal ani jeden celý dort, ale kdyby to bylo jako včera… Na chvilku se zasní, když si představí, že by pekl ne dva tři, ale například deset… Ze snění ho vyruší telefon. Rychle přelétne věci… Mohou počkat, a tak ho zvedne.
„Za deset minut jsem u vás.“
„Ehm?“ stačí jen říct Oliver. Kdo jako to byl? Číslo je neznámé, tak kdo? Asi nějaký omyl a dál pokračuje v pečení. Pohled mu sklouzne na hodinky. Deset minut pryč a nikdo… Opravdu omyl. Jde otevřít.
„Paní Walkerova, dneska nějak brzy?“
„Odpoledne nemohu, tak jsem si řekla, že se stavím nyní. Číčí,“ zabrouká na Ninu, ale ta si ji nevšímá. Zamračí se, ale posadí se. „Kávu a zákusek.“
„Ještě nemám dorty udělané, ale dala byste si krepsy?“
„Oh, samozřejmě, děkuju.“
Oliver zajde do kuchyně. Žena natáhne ruku ke kočce, ta se o ni otře, ale potom zmizí. Ruka skončí v klíně. Modré oči se dívají na kávu, potom se zvedne. Zadívá se na dveře vedoucí do kuchyně. Jasně slyší zvuky, které naznačují, že tam Oliver vyrábí krepsy. Je skvělý cukrář, pomyslí si. Přistoupí k pultu, zaváhá, pak zamračí se, otevře dózu se sušenkami a dovnitř sklouznou sušenky. Rychle…
„Copak jste tam dávala, paní Walkerova?“ ozve se Sean, který drží zvonek, aby necinkal. „Neměla byste sedět a upíjet kávu?“
Julie se rozklepe.
„Stačí mi udělat rozbor těch sušenek, ale jistě řeknete mi pravdu.“
„Já…“ zmlkne. Moc dobře ví, že je konec. Rozhlédne se po kavárně a začne brečet.
Oliver zvedne hlavu od těsta, potom otevře dveře. Nechápavě zírá na šerifa s paní Walkerovou. „Co se děje?“
„Jen jsem vyřešil ten váš případ koček. Půjdete se mnou, že? V klidu.“
Julie Walkerova přikývne. „Já nechtěla!“ Najednou vyrazí ze sebe. „Miluji je, ale nevšímaly si mě,“ hlesne a sklopí oči k podlaze. „Chtěla jsem je potrestat,“ dodá ještě.
Oliver zničeně se posadí. Zrovna ona, do které by to nikdy neřekl. Ona jediná sem chodila pravidelně. Vždy se těšil na její návštěvu.
„Tak jdeme. Stavím se později.“
Oliver zničeně přikývne. Nechápe tomu, ale potom začichá. Ježíš, dorty! Vystartuje do kuchyně, aniž by bral ohled na šerifa. Ten se za ním udiveně podívá, pak mávne nad tím rukou. Konečně sem nemusí, když se mu otře o nohy kočka, potom druhá. Zamňouknutí ho znervózní. Co má jako dělat?
„Olivere!“ zařve, jak si neví rady. „Olivere!“ Sakra, je snad hluchý? „Kavárníku!“ zařve ještě jednou. Julie na něj nechápavě se dívá. „Pojď sem!“
Oliver si konečně uvědomí šerifův hlas. Proč tak řve? Vykoukne. „Co je?“
„Zbav mě těch koček!“
Oliver nic nechápe, tak vyjde z kuchyně a zadívá se na zkamenělého šerifa. Potom mu pohled padne na nohy. Začne se usmívat.
„Opovaž se smát,“ procedí mezi zuby šerif. Nechápe, proč si ho vyhlédly jako cíl. K těm dvěma se přidala třetí. „Zbav mě jich!“ přikáže.
„Dobře, dobře,“ ujistí ho Oliver, ale koutky úst mu cukají v úsměvu. Vezme do náruče Ninu, potom ostatní a odnese je. „Oblíbily si vás.“
„Já je ne. Půjdeme, paní Walkerova.“
„Jak to děláte?“ optá se ho zmateně.
„Co?“ zeptá se, když ji usazuje na zadním sedadle policejního vozu.
„Že se k vám lísají,“ vydechne. „Mě míjely. Nabízela jsem jim i sušenky a pořád nic. Víte, nemohu mít kočku, žádné zvířátko, manžel to nechce a tak ta kavárna… Proč?“
„To je mi moc líto, ale trávit je? Co vás to napadlo?“
Julie začne brečet, Sean si povzdechne. A co teď? Aspoň že se to vyřešilo. Zaveze ji na policejní stanici, tam ji předá do péče Sam. Má dobré srdce, uklidní ji a sepíše s ní protokol. Zavrtí hlavou. Trávit kočky, že si jí nevšímají, svět se zcvokl. Aspoň má další případ z krku. Jenže je tu další, horší. Dneska ráno vykradli trezor Wallovým. Nejhorší je, že na kamerách nic není. Zmizelo všechno. Prachy, klenoty i listiny. Samozřejmě, aby dotyčný nechal nějaký otisk, tak to nenechal. Byl to profík. Bojí se, aby nezačal úřadovat v jeho okrsku. Nijak potom netouží. Otevře desky a zadívá se na fotky. Trezor byl poslední model na heslo, moderní nedobytný a otevřený byl bez známky násilí. Člověk by řekl, že ho vykradl Wallov, jenže celá rodina byla mimo dům. Nikdo doma nebyl, takže někdo cizí.
„Seane?“
„Řekni mi, že to alibi je k ničemu, že tam nebyli!“
„Byli.“
„Sakra!“
„Jo, přesně. Co teď?“
„Netuším. Jdu za tím Kavárníkem. Nahlásím mu, co a jak a přijedu. Tohle mi chybělo. Profík, co ví, co dělá.“
„Zvládneme to, ne?“
Sean přikývne. „Budeme muset. Odpoledne zavolám jednomu známému a požádám ho o seznam, kdo by mohl být schopný to udělat.“
Robert přikývne. Jak zná Seana, zakousne se do toho jak buldok a nepustí to. Dívá se za ním, jak odchází.
Sean zaparkuje před kavárnou. Váhá, zda se má do toho ráje koček vypravit. Nemá je rád, tak nechápe, proč se na něj tolik lepí. Nemohou ho nechat? Mohl by si pana Kavárníka zavolat na stanici, jenže ho chce vidět. Včera mu hnul pořádně žluči. On a nevybouřený. Copak nechápe, že má tu určité postavení? Nemůže se jen tak předvádět s přítelem. Nakonec se po dobrých pěti minutách odhodlá a vejde do kavárny. Na dveřích sice je cedule Zavřeno, ale na to kašle.
„Halo!“ S hrůzou pozoruje kočku, jak vstává a protahuje se. S panikou v očích ji sleduje, jak seskočí a míří si to k němu. Minula ho, oddechne si.
„Oh, děkuju vám.“
„To nic. Odpoledne sem přijde Jenny a odmontuje kameru.“ Posadí se. Tady bude v bezpečí, a když už tu je… „Káva by nebyla?“
„Určitě. Jakou máte rád?“
„Černou že by v ní lžička stála. Ranní jsem musel vynechat.“
„Stalo se něco?“
„Nic moc. Ty sušenky jste vyhodil?“
„Ne, napadlo mě, že je budete potřebovat. Tady je.“ Přinese je. „Snažil jsem se dózu neutírat a nedotýkat se.“
„Dobře. I když jsou to kočky, i tak… Ježíš, to ne!“ strne, protože na klíně se mu uvelebí kočka. Ztuhle ji pozoruje, jak se po něm prochází a snaží se najít více pohodlí. Nakonec se na něm složí. Vypadá to, že si chce zdřímnout.
„Mají vás rády, co chcete.“
„Ale já je ne. Nemůžete ji sundat?“
„Hned.“ Musí přiznat, že ho baví sledovat bezmocného muže zákona. I on byl tak bezmocný… „Tak tady pravý turek. Dobrou chuť.“
„Turek? Ach no, když…“ Pomalu natáhne ruku k hrnku. Je mrňavý, pomyslí si, když ho uchopí. Napije se a vytřeští oči. To by probudilo i mrtvého. „Ježíš, co to je?“
„Káva, kde stojí lžička. Tak pojď, Nino-darebačko.“ V duchu se ušklíbne a začne nemotorně tahat kočku ze šerifova klína. Ten vyjekne, jak se mu do kůže zatnou drápky a pak k tomu ta ruka. Sundává mu kočku z klína nebo co?! Má pocit, že ještě chvilku a exploduje.
„Nemůžete ji vzít?“
„Drží, jak přišitá. Už to je.“ S uspokojením se zadívá do šerifova klína. Ten by teď potřeboval důkladnou péči, ale on rozhodně mu ji neposkytne.
Sean dopije rychle kávu. „To jsi udělal naschvál!“ obviní muže s kočkou v náručí.
„Jistěže. Přeju hezky den.“
Seanovi tím vyrazí dech. On to přiznal! „Vy… Vy…“
„To by chtělo opravdu nějakou péči.“
„Ty hajzle!“
„Ale no tak, šerife! Takhle hrubě?“ Pohladí Ninu po hlavičce, ale popravdě, jak se mu hrabal v klíně, ani on nezůstal úplně klidný. I tak se musí v duchu usmívat.
Sean vypadne. Sakra, sakra, nadává cestou na stanici. Ten Kavárník ho opět dostal! Rozhodně tam už nepáchne, i kdyby ho o to prosil sám Bůh. Laborce předá dózu kvůli otiskům prstů, i když na druhou stranu ji chytil přímo při činu. To je rarita. Pomalu vyšumí vztek nad Kavárníkovou drzosti.
„Otisky, Seane.“ Lenny mu podá zprávu.
„Dej mi je sem, i když pochybuji, že ji najdeme v kartotéce, ale raději zkontroluji.“
„Nemusíš, už jsem to udělal. Kromě jednoho přestupku je čistá.“
„Dobrá, díky. To bude snadné a co ten trezor? Máte něco?“
Lenny zachmuřeně zavrtí hlavou. „Nic, byl to profík. Pochybuji, že ho najdeme.“
„Dobrá, můžeš jít.“ Zhoupne se na židli, kouká do zdi, pak ho něco napadne. Lenny je důkladný a proč se nepodívat tomu Kavárníkovi na zoubky. Než zavolá Harryho, tak má čas. Rád by věděl, kolik pokut má. Rychle vstane s deskami a sejde do suterénu, kde je laborka. Posadí se k počítači. Pocítí netrpělivost, že to tak dlouho trvá, a tak si dojde pro kávu. Posadí se s horkou kávou k počítači. Vypadá to, že konečně se program rozhoupal. Upije, když na monitoru vyjede Kavárníková fotka. V tu samou chvíli horká káva z šerifových úst přistane na Oliverově fotce. Sean se na vše vykašle, odloží prudce hrnek, až káva vychrstne na stůl. Nevěřícně čte krásný neúplný rejstřík.
