Kavárník
2.
Oliver Doherty alias Klenotník. Rychle, jak stále nemůže tomu uvěřit, přelétne údaje, potom začne to číst důkladně. Seděl dva roky… Počkat, co blbnou? Taková přezdívka a on seděl za krádež bižuterie?! Mračí se, ale čte dál. Nemůže uvěřit tomu, co tam píšou, ovšem všechno s otazníky. Takže teď kašle na nějaká časová pásma a vzbudí svého kamaráda, protože právě chytil zloděje Wallova trezoru. Vytočí číslo Harryho Harrisona, kterému říkali dvojité H v kruhu. Usměje se vzpomínce na školní léta, ale jakmile mu zrak padne na fotku na počítači, úsměv mu zmizí jako kouzlem. Nerozumí tomu. Vypadá tak neškodně, i když jeho přímost a to se sexem…
„Halo?“
„Ahoj, to jsem já Sean-Zoro.“
„Ježíš, neslyšel jsem o tobě dobrých sedm let. Počkej, proč mě budíš v tak nekřesťanskou dobu?“ Mohutně si zívne. „Mám tu půlnoc!“
„Klenotník.“
„Hm… Co? Počkej.“ Sean vyčkává, zatímco si prohlíží fotku z policejní předváděčky. Vypadá stále stejně, jako by na něj čas neměl vliv. „Můžeš mluvit.“
„Klenotník, říká ti to něco?“
„Co s ním, proboha, máš? Počkej…“ Začne se smát. Potlačovaným smíchem se zeptá. „Jako je ve tvém okrsku?“
„Jo,“ řekne kysele Sean. „Pokud to není jeho dvojník. Můžeš mi prosím tě vysvětlit ten spis? Tak důkladný spis o ničem jsem ještě neviděl. I mé babičky je důkladnější.“
Harry se pohodlně usadí. „Protože mu nikdo nikdy nic nedokázal. Je nepolapitelný. Je to prostě ten druh, kterému tak nějak musíš fandit. Podle neověřených zpráv může za sedmdesát procent neobjasněných vloupání klenotnictví.“
„Jo a kolik jich je objasněných?“
Harry se usměje. „Třicet,“ čímž sebere Seanu vítr z plachet. „Pokud ho máš ve svém rajónu a nemůžeš zjistit, kdo kradl, potom to je on a rovnou můžeš zapomenout na to, že bys ho usvědčil. Kdyby jo, byl bys první v Americe a každý polda by ti políbil nohy. Ne, hele, ale vážně je to on?“
„Říkám, pokud to není jeho dvojče, ano. Co mám dělat?“
Harry mlčí. „Sledovat ve dne v noci a mimochodem, co tam dělá?“
„Otevřel si kavárnu U číčy. Má tam kočky, peče, servíruje dobrou kávičku a žvaní s klienty o kočkách.“
„No jo, podle vězeňského doktora se tam skamarádil s kočkou, hm.“
„To je mi fuk, s kým se skamarádil, já potřebuju vyšetřit případ. Trezor je jako by ho před chvilkou dovezli a k tomu tu mám jeden barák bohatší než druhý. Jak ho vlastně chytli? A za bižuterii dva roky? Nějak moc, ne?“
„Zatlačili jsme na soudce pro maximální trest. Byl jsem u toho rozsudku. Koukal, trochu se usmíval, ale necekl. Kdyby tehdy nešel s někým cizím, nikdy bychom ho nedostali. V kufru měl bižuterii z vyloupeného obchodu, ten druhý měl skutečné šperky. To mu zlomilo vazt. Jenže ta blbá bižuterie stála pár šupu. Jasně, tipy na něj jsme měli, ale bez důkazu nemůžeme dělat nic. Je to profík, dokonalý. Seane, fakt nemáš šanci.“
„Díky moc za pomoc.“
Harry se zamračí. „Co chceš dělat?“
Sean přemýšlí. „Nejspíš ho budu mít pod dohledem. Obětuji se vyššímu zájmu.“
„Dvacet čtyři hodin denně, tři sta dní v roce?“ zapochybuje Harry. „To bys musel být kouzelník nebo s ním spát. Podle zvěsti, vždy krade ve tmě, i když posledně to bylo ve dne. Kdyby něco, zavolej v jakoukoliv hodinu. Na jedné straně je fakt obdivuhodný, na druhou stranu nás sere, že se mu nemůžeme dostat na kobylku. Udělej, cokoliv.“
„Jasně, ještě jednou díky.“
„Jenny, předveďte do výslechové místnosti Olivera Dohertyho, děkuju.“
„Cože? Kvůli kočkám?“
Sean se zvedne. „Ne, kvůli tomu trezoru.“ Zmáčkne tlačítko a tiskárna začne vrnět. „Vypadá to, že máme v rajónu velkou škodnou.“ Sepne vyjeté listy a podá ji to. Jenny tiše hvízdne. „Přesně, takže opatrně.“ Vyjde z místnosti. Ve své kanceláři čeká, až ho dovezou. Ještě ho nechá čekat, potom za ním jde.
Oliver trpělivě čeká. Vypadá to, že jeho neslavná minulost dohonila. Nebýt toho, že podlehl naléhání jednoho dobrého známého a přibral tehdy toho mladíka, nemusel mít záznam. I tak to měla být jeho poslední loupež. Do té doby byl jak duch. Moc dobře ví o své přezdívce, kterou mu dali novináři, potom ji převzali policajti. Tehdy v poslední chvíli vyměnil kufřík s klenoty za bižuterii. Neví, proč to udělal, ale zachránilo mu to krk. Samozřejmě ten druhý ho prásknul, ale i tak nemohli mu nic dokázat. Slovo proti slovu. Měl dostat lehký trest, ale někdo zapracoval a vyfasoval dva roky natvrdo. Nepříjemná zkušenost. Po vyjití z věznice si řekl, že je čas na důchod.
„Zdravím, Klenotníku.“
„Netuším, o čem mluvíte.“
Bouchnutí do stolu. „Nedělejte ze mě hlupáka.“
Proč bych mu to měl ulehčit? „Pokud nemáte důkazy, potom je mi líto, jdu domu. Musím nakrmit kočky.“
„Ale já vás mohu zadržet a na kočky kašlu, takže to vyklopte, proč?“
Ach bože, někdo něco spáchal. Jenže zde klenotnictví není, takže co se mohlo stát? Přemýšlí, mlčí a potom mu svitne. Ty krásné baráky bohatých. Jistě tam mají klenoty a podobně. „Stále nechápu, o čem to mluvíte. Jsem čistý. Od té doby, co mě chytili za tu bižuterii, jsem nic nespáchal. Mám čistý rejstřík, žádná pokuta a chovám se spořádaně. Nemám dokonce ani dozor a klidně na mě můžete poslat finančák. Mohu doložit každou položku svého účetnictví.“
Sean zasupí. Cítí, že ten chlápek má navrch od první minuty, co vešel do jeho kanceláře. Má chuť mu ten jeho klid setřít z tváře. „Kde jste byl včera od deseti do sedmé ranní?“
Takže trezor. Zajímalo by ho, co ukradli, ale optat se nemůže. „Doma ve společnosti koček, kdybych věděl, že se něco stane, seděl bych celou noc v nějakém baru s příjemným doprovodem.“
Sean se ušklíbne. „Takže žádné alibi.“
„Jsem spořádaný občan, který má na určité věci právo. Co například právník?“
Sean pochopí, že na něj nemá. Harry měl pravdu, musí ho obdivovat, a taky to, že prostě na něj nemá. Je kluzký jako had. „Byl vykraden jeden trezor, máte záznam.“
Takže měl pravdu, jenže on to nebyl. Má toho dost. Nejen peníze, ale šperky z loupeží, které neprodal i diamanty, vše pečlivě schované. Nikdo nikdy nezjistí jeho skrýš. „Je mi líto, ale já to nebyl a teď mě pusťte.“
Sean cítí, že tenhle to nebyl. Pokud FBI má pravdu, potom by nejel v maličké krádeži. Věří, že je na odpočinku. „Na kamerách nebyl žádný záznam, nic.“
Profik. Takže proto ho sem přivedli. „Jak říkám šerife, já to nebyl. Buď mě pustíte, nebo mě obviníte a v tom případě chci právníka.“ Co asi dotyčný ukradl?
Sakra, nebyl to, cítí to a on měl vždy na to smysl, ale pustit ho? „Mohu vás tu nechat sedmdesát dva hodin, aniž bych to někam hlásil.“
„Ano, na to máte právo, stejně jako já na to, abych požadoval právníka.“
„Zatraceně, sakra, udělal jste to?“ ujedou mu nervy.
„Jistěže ne. Mám kavárnu, proč bych vykrádal nějaký trezor. Mohu jít?“
„Vypadněte!“ Sean se zvedne, otevře dveře a nechá je dokořán. Takže opět bez pachatele.
Oliver je překvapený. Nečekal, že ho pustí, spíš, že ho na ty dva dny zavře. Váhá, zda má mu pomoci, ale potom vyjde ven. Nebude se do toho plést. Má dost svých starosti s tím, že šerif ví, kdo je. Teď bude házet na něj každou loupež. Neměl bych se odstěhovat, přemýšlí v autě. Jenže nechce se mu utíkat. Zvykl si tu. Je tu krásná příroda, ulice bez vražd, napadení a podobně. Žije se tu pěkně.
„Tak co?“ zeptá se ho Lenny.
„Nic, ten chlap, i kdyby to udělal, nepřizná se, jedině mu dát pod nos jeho otisk prstu z trezoru, což udělat nemůžeme. Klenotník. Co jsem, komu udělal, že zrovna v mém rajónu!“
„Takže nevyřešeno?“
„Ještě sjedeme kamery, zajeď do toho domu, možná jsme něco přehlédli. Nemůže být tak dokonalý!“
„Ty si myslíš, že to neudělal.“
Sean se zamračí. „Jo, neudělal. Cítím to v kostech. Vsadím se, že to nemá zapotřebí, ale něco mi tam nehraje a netuším co. Zjistit to tak.“ Povzdechne si.
„Tak proč se nezeptáš, zda by ti nepomohl?“
Sean mimoděk se napne. Pomohl by mu? Popravdě jakákoliv pomoc by mu teď bodla, klidně i od nepřítele. Takže tam opět zajede. Povzdechne si. Nemá ve zvyku o něco žádat a zvláště ne od nepřítele, jenže taky nemá rád ve svém rajóně bordel. Bude to muset skousnout. Zajede ke kavárně a nevěřícně zírá. Místo dřív poloprázdné, co tu kecá – prázdné, je nyní narvané a mezi nimi… přivře oči … jeho nezbedná teta Chloe. Pravda nezbedná se nehodí pro skoro šedesátiletou ženu, ale nic jiného se na ni nehodí. Jestli si tu kavárnu oblíbí, potom Kavárníka uštve, čímž by měl vyřešeny ty dny. Mohl by ho nechat hlídat jen ve dnech, kdy bude mít zavřeno. Pravdou je ale taky, že v tom chaosu, co tam vidí, nemůže se ho vyptávat. Bude buď muset počkat nebo… Počkat. Snad tetička Chloe zmizí jako pára nad hrncem.
Už je tam přes hodinu! Proboha, co tam dělá? Nemá čas tu vysedávat! Chce už nastartovat, když tetička vyjde. Konečně. Už se chce zvednout, když se zadívá na osazenstvo. Nemá to cenu, vrátí se sem večer. Vyjede na pravidelnou projížďku. Celou dobu usilovně přemýšlí, jak to celé navléct. Večerem, kdy se na hodinky podíval nejméně tisíckrát, zaparkuje před ztichlou kavárnou. Nikdo tam už není, ale na dveřích je stále Otevřeno. Rázně vejde dovnitř, zvonek zacinká.
„Je už zavřeno!“ křikne Oliver z kuchyně.
„Pro mě snad ne?“ Vypadá ještě lépe než ráno. Je to vůbec možné, aby byl proslaveným zlodějem?
„Šerife, co potřebujete? Kávu?“
„Dobrý nápad. Nevadí, když zavřu?“ Nečeká na odpověď a otočí cedulkou. V klidu se posadí ke stolu.
Oliver to nechá být. Dneska bylo tolik hostí, že mu dali zabrat. Najednou se objevila tu stará paní od veterináře s tím malým psem a najednou se dveře netrhly. Bylo by fajn, kdyby to bylo takhle den co den. I když bylo by lepší něco mezi tím. Zlatý střed, ale proč tu vlastně je šerif? Jen pro kávu nebo chce pokračovat v tom směšném obvinění? Bylo to snad poprvé, co by ho obvinili neprávem. „Jedna káva.“ Posadí se k stolu a na klín mu hupsne Riviera. Pohladí ji. Musela si vytrpět své. S úsměvem se dívá, jak šerif tuhne. Kterápak byla tak drzá, že se mu vyhoupla do klína. Chudák malý, i když zas tak moc ne. Je to polda. „Měl byste se uvolnit. Prostě vás mají zvířata ráda.“ Což taky značí, že je to dobrý člověk, i když je to dost staromódní.
„Nemám rád kočky.“ Podruhé ho žádat o to, aby kočku odstranil z jeho klína, nebude. Nejspíš by skutečně vyvrcholil. „Byl bych rád, kdybyste mi pomohl.“
„Pomohl?“
„Jistě. Máte zkušenosti a rád…“
„Šerife, nachytali mě jen s taškou plné bižuterie z toho klenotnictví. Dostala se ke mně jen náhodou. Slíbil jsem, že ji odevzdám. Sprostě mě obvinili z krádeže v klenotnictví, i když jsem neměl žádný záznam, nic. Všechno byla snůška blábolů. Jsem jen nevinný občan, co se náhodou dostal do maléru. Netoužím s vámi už nic mít společného. Stálo mě to dva roky.“
Je dobrý, je hodně dobrý, je skvělý, běží Seanovou hlavou, a rozkošný. Tenhle proslov je tak krásně nacvičený, že by rozplakal i vraha. Mohl kázat místo krást. Najednou se rozhodne. Obětuje se, a snad ta oběť nebude tak hrozná. „Nechceš se mnou chodit? Oficiálně.“
„Co… Cože?“ přetrhne mu to proslov. On s poldou? Zbláznil se on, šerif nebo svět?
„Tak jak to slyšíš. Optám se zítra.“
„Ehm…“ Poprvé v životě netuší, co říct.
Najednou zapraská vysílačka, Nina seskočí mu z klína. „Co je?! Vyděsil jsi mi kočku! Máš noční navíc!“
„Cože? Šerife, nehoda!“ Nechápe na druhé straně Robert. Jaká kočka? Proč noční? Vždyť–“ V tu chvíli šerif to utne. Mračí se, zatímco Oliver se směje od ucha k uchu.
„Tak zítra.“ Nakloní se k němu a s rozmyslem ho políbí.
„Ehm…“ Natáhne po něm ruku šokovaný Oliver, potom se dotkne rtů a začne se smát. Co teď má jako dělat? Utíkat před šerifem? Nikdy před poldama neutíkal, nanejvýš se jim vyhnul. A ten polibek. Olízne si rty. Chuť kávy, líbí se mu, ovšem začít si s ním a nasadit si ho domů?
„Žádná rada?“ Ve dveřích se ukáže šerifova hlava.
„Rada?“
„Jo. Potřebuji s tím píchnout, když už budeme spolu chodit. Partneři si pomáhají ne?“ S tím zmizí. Nechť vidí, že na rovinu umí jednat i on. Pyšný sám na sebe se posadí za volant a vyjede k nehodě. Naštěstí vypadá to jen na nehodu, žádná smrt.
„Šéfe, opravdu ty noční…“ přitočí se k němu Robert.
„Ale ne, ale ještě jednou ji vyděsíš a budeš je mít, je to jasné!“
„Ale já to netušil.“ Snaží se ospravedlnit.
„Dobrá, dobrá. Už víš, kdo vlastní naši kavárnu?“
„Kavárnu? Kterou myslíš?“
„Jedinou s těmi kočkami.“
„Ano. Klenotník. Byl to on?“
Sean zavrtí hlavou a dívá se, jak odtahovka nakládá nabourané auto. „Nebyl, i když jako kandidát je nejvhodnější. Musíme na něj dohlédnout.“
„Ale…“
„Klid, nebude to nic těžkého. Tetička Chloe se postará o den a o noc já.“ Robertovi poklesne brada. Jak to myslel? To chce ho sám hlídat po nocích? „Odjezd. Kdyby něco, budu v kavárně.“
„Mají tam zavřeno.“
„To já vím!“ houkne. Za chviličku už zvoní na jméno Oliver Doherty.
Oliver vykoukne z okna. Čert, aby ho vzal, pomyslí si, ale odporovat šerifovi? Nikdy neměl rád zbraně, ale teď by jednu chtěl mít. Nebo… Zadívá se na květináč. Napadne ho morbidní myšlenka, co by se stalo, kdyby mu to hodil na hlavu. Nakonec se ovládne a sejde dolů.
„Je pozdě.“
„To nevadí. Řekl jsem si, že bys mohl už znát odpověď. Líbíš se mi.“
„Na stanici to tak nevypadalo.“ Ustoupí, aby vešel dovnitř. Zamyslí se. „Nechceš jít nahoru?“
„Jasně,“ řekne nadšeně s vidinou nočního rozptýlení. Nahoře se rozhlédne. Je tu pěkně, pomyslí si. Takové staromládenecké, když se mu otře o nohy kočka. Ztuhne a nevěřícně se podívá na nohy. Zamrká.
„Riviera.“
„Ach, no, ano. Ta rada.“
„Nejsem kriminálník, vedu jenom kavárnu a netuším, jak bych ti mohl pomoci.“
Šerif se posadí. Na to bude muset jinak. „Nebude ti vadit, když budu přemýšlet nahlas, že ne?“
„Cože? Ne.“ Co má za lubem? Posadí se do druhého křesla. Na klín mu vyskočí Riviera a uvelebí se. Začne ji hladit po srsti, až se ozve vrnění jak kolovrátek. Uvolní se, ale uvědomuje si, že musí zůstat ve střehu.
„Občas takhle přemýšlím před lidmi, pomáhá mi to třídit myšlenky.“ Nedělá to, ale pochybuje, že by se to kdy dozvěděl. Snad ho tím nějak vyvede z rovnováhy a pomůže mu. „Takže zloděj se dostal v noci do domu, který je zabezpečený kamerami jak zvenku, tak uvnitř. Kamery nic nezachytily. V pracovně otevřel trezor, který byl ukrytý za obrazem.“ Oliver málem že se nerozesměje nad prostoduchostí majitelů. „Na trezoru nezanechal žádné otisky, žádné stopy, nic. Stejně i zmizel, jen nechal otevřený trezor. Je to divné.“ Normální vloupačka, pomyslí si mlčící Oliver. „Chápu, že dokázal otevřít poslední model trezoru, ale ty kamery! Je jich tam dost.“
„Podle mě kamery jsou stejné jako obranná linie města. Má v sobě tolik děr, že se jimi vždy někdo protáhne. Viděl jsem o tom dokument, stačí se obrnit trpělivosti, mít čas a být dobře oblečený.“ Nedá mu to, i když si uvědomuje, že právě vstoupil na tenký led. Pokud jeho náznaku neporozumí, jeho věc. Sean ztuhne. „Viděl jsem dokumentární pořad o Druhé světové válce. Bylo to moc zajímavé.“
„No jo, ale co ten trezor?“
„Jelikož nejsem specialista na trezory, nemohu to říct. Šerife, vážně…“
„Všechno vybrali. Klenoty, peníze, listiny a odkud mohli znát kód? Jistě jsou možnosti, jak to obejít. Už jsem se spojil se společnosti, která trezor dodávala. Mají lepší zabezpečení než ve Fort Knox a žádný útok ani ztrátu dat nezaznamenali. K tomu původní kód neplatí a majitel si ho tam zadává sám. A datum narozenin nejbližších to nebylo. Majitel trezoru pracuje v oboru IT.“
Tohle už je zajímavější. Takže pracuje jako IT a k tomu se mu ztratily papíry. O klenotech a penězích neuvažuje. Dotyčný po nich nešel. Vzal je, protože tam byly. Šel po papírech, ale neřekl by dotyčný, že v nich byly důležité věci?
„Takže tu máme profika.“
To ano, pomyslí si. Nějak mu je ho líto. Tolik snaží se, aby v jeho okrsku byl klid, a on ho svou přítomnosti naruší. Smál by se téhle situaci. „No a bylo v těch papírech něco důležitého?“
„Cože? Ne, to… Nebo neřekl?“
Oliver pokrčí rameny. „Copak to vím? Vy uvažujete, já jen pokládám otázky.“
Sean pochopí. Chtěl by mu pomoci, ale prostě nemůže. Určitě ví víc. Možná dokonce zná dotyčného. „Znáš ho?“
„Seane, přeháníš.“ Sean vychutnává své jméno. Zní tak nakažlivě, tak mazlivě, prostě jinak než od jiných. Je jako tekutý med. „Už jsem ti řekl, že jsem jen obyčejný podnikatel, kterému se zatím moc nedaří.“
Sean vstane. „Spíš neobyčejný, Watsone.“ Razantně sundá Rivieru z jeho klína, roztáhne župan a zahledí se na nahý klín. „Takhle mě uvítat. Copak se to dělá?“ K tomu je vzrušený. Z kočky nebo ze mě? „Jen doufám, že nejsi na zvířátka.“
„Jen na dvounohé, co straší řádné občany vězením,“ řekne ochraptěle Oliver. Bože, tohle je moc a nemůže to ovládnout. On, který je mistr v ovládání, najednou nemá kontrolu nad svým penisem. Směšné, ale když ucítí, jak ho bere do úst, zasténá. Se zvrácenou hlavou vychutnává, jak ho jemně, ale přitom pevně zpracovává. Čirá slast a zavrní podobně jako jeho kočky.
„Moc pěkný pohled, opravdu.“ Očarovaně se dívá na svou práci a to se nijak nemusel snažit. Místo dalšího uspokojování mu rozváže pásek a uvězní ho. Hladí ploché břicho, jemně porostlou hruď. Líbí se mu ten malý kontrast mezi vyholeným klínem a hrudníkem. „Takové krásy je škoda.“
„Blbost,“ odsekne, ale popravdě se cítí královsky. Je mu prostě fajn. Žádný stud, žádné otázky, čiré potěšení z fyzického doteku. „Co kdybychom šli vedle?“
„Jedině, když ta kočka zůstane tady.“
Oliver se zasměje. „Dobrá, zavřeme dveře.“ Sean se zvedne, vytáhne ho na nohy a táhne do ložnice. „Nějak pospícháš.“
„Neboj, nebudu,“ zabručí Sean. Tam ho povalí na postel a začne se svlékat. Uniformu pečlivě složí na židli a nahý stojí před Oliverem, který v duchu pokrčí rameny. Musí přiznat, že bez uniformy mu to sluší víc.
„Bez uniformy vypadáš lépe.“
„Díky.“ Neví proč, ale potěší ho to. Rukou si hrábne do klína, když se napůl oblečený Oliver zvedne, posadí se a odstrčí Seanovy ruce. Vezme ho do úst.
„Máš tu něco?“
„Nemám, nečekal jsem, že budu mít dneska sex.“
Seanovi je fajn. Takže nikoho nemá a dost dlouho asi neměl a taky nebude. „Příště něco přinesu.“
„Nakoupit umím sám.“
„Budeme se hádat, kdo nakoupí víc?“ Oči mu září z prožité slasti i toho dohadování. Je rád, že se před ním nekrčí.
„Ty se hádáš, ale tak dobře já koupím gel a ty kondomy, platí.“
Sean se zasměje. „Dokončíme to?“
Oliver ho pohltí opět do úst. Zkouší uhodnout, co má rád, co ne a brzy pozná, že to prostě má rád rychle s pořádným stiskem.
„Ach ano, jsi skvělý, to je ono!“ Vzdychá, až vykřikne, když se udělá. Opře se o ramena a těžce oddechuje. „A teď já.“ Svleče mu župan z rukou a vezme ho do úst. Už poznal co má rád a tak zkouší další možnosti. Musí přiznat, že takovou volnost ještě nezažil. Jako by věděl dopředu, co si přeje. První kapka a pak vyvrcholení. Polyká semeno. „Klape nám to,“ řekne klidně a najednou pochopí, proč je mu tak fajn. Žádné předstírání, upejpání, váhání, jde se rovnou k věci, ale taky cítí tu závazek, nic prchavého na jednu noc.
Sean si vzpomene na květináč. „Kdyby neklapalo, měl bys teď na hlavě květináč.“
Šerifovi to ihned dojde. „To je hrůza vraždit květináčem představitele zákona!“ Lehne si a přitáhne si ho do náruče. „Rád bych si tě vzal zezadu.“
„Já taky.“
Oba se na sebe dívají.
„Na střídačku,“ řeknou najednou.
„Jak bude nálada.“ Najednou si Sean zívne. „Vadí ti, když tu zůstanu?“ Nechce se mu nikam z téhle kouzelné postele chodit. Podívá se mu do hnědých očí. Vsadí se, že mu řekne pravdu.
Mám ho tu nechat nebo ne? „Nevím, popravdě, ale zůstaň. Uvidíme.“
„Měl jsi někoho?“
„Panic nejsem, ale dlouho jsem nikoho neměl, ani prostituty, to jsi chtěl vědět?“
Upřímnost. Bude mi to vadit i později? Asi ne. „Ano. Chce se mi spát. Vstával jsem brzy a ta nehoda mi nedodala náladu.“
„Přežili to?“
Odfrknutí. „Pitomá děcka. První řidičák, první alkohol a auto na cucky. Doufám, že je rodiče seřežou, že nebudou moci sedět aspoň týden.“
„Boháči, asi ne. Spíš koupí bytelnější auto.“
„Možná.“ Přitiskne se k němu. Je to příjemné mít někoho po boku. „A díky.“
Oliver mlčí. Tuší, proč mu to řekl, ale popravdě má jít do toho vztahu? Mít něco s poldou a nejde zrovna o jeho minulost, ale může se mu stát cokoliv. Riziko povolání, zvládne to? Nakonec, ale kdo lépe by mohl právě poldu pochopit než starý kriminálník? Usměje se, zívne a přitiskne se k teplému tělu. Je to příjemné mít pro změnu někoho vedle sebe a ne kočku, která zabere na rozdíl od šerifa celou postel.
Ráno Sean otevře oči a zaječí, načež přestane a dívá se do žlutých očí. Riviera si olízne tlapku a potom si k němu lehne. Sean čichá její heboučký kožíšek a bojí se pohnout. Nakonec se odhodlá a přiškrceně zavolá. „Olivere!“
Oliver se pohne, zívne, přetočí a zamžourá. „Co je?“
„Kočka.“ Pomalu už nemůže dýchat a ještě má tu drzost se otočit a přitisknout se k němu víc, dokonce tlapy má v jeho vlasech.
„Kde?“
„U mě.“
Oliver se nadzvedne, zamžourá. „Proč se neotočíš?“ Nechápe ho, protože na obličeji mu napůl leží Riviera. Zívne si. „Nebo ji shoď.“
„Cože?“
„Je to kočka, Seane, prostě ji shoď.“ Když vidí, že se nedokáže pohnout, zavrtí hlavou., Nechápe, že je úplně paralyzovaný. Mávne rukou a kočka seskočí. Mohutný nádech ho pobaví.
„Zavřel jsi!“ obviní ho.
„Dokážou si otevřít dveře, zvláště Riviera.“
Sean zamrká. „Cože?“
„Slyšel jsi. Myslel jsi, že to umí jen pes? Je sedm,“ upozorní ho.
„No jo, musím jít. Příště zavřeš na klíč a neříkej mi, že klíčem dokážou otočit!“
Oliver si na sebe natáhne župan. „Neumí,“ ujistí ho pobaveně. Nerozumí tomu, proč kočky na něj tak letí, i když popravdě co si bude říkat – šerif je kus. Sleduje, jak se obléká do uniformy.
„Tak večer?“ navrhne.
„Určitě, Ježíš, nemám nic připraveného!“ vystřelí a nadává si. Už měl být hodinu v kuchyni.
Sean osamí, rozhlédne se, potom přejde k poličce s fotografiemi. To bude jeho rodina a kočky, no jasně. Otřese se, pak otevře šuplík u komody. Prádlo. Vynadá si. „To jsi čekal korunku z diamantů?“ Je jasné, že pokud je skutečně Klenotníkem, potom tu nebude mít nic, co by ho do basy poslalo. Zašoupne ho, sejde dolů. Cinkot v kuchyni mu připomene, že má hlad. Otevře dveře a vyrazí naproti do občerstvení. Je mu fuk, kdo ho vidí, i tak to praskne, že jejich šerif je na chlapy. Nanejvýš rozmlátí pár kokosů, ale zvyknou si. Posadí se do rohu ke svému stolu.
„Tak jste přešel k nepříteli?“
„Já, Sam? Kdepak, jenom tam něco vyšetřuju a pak tam takový hamburger jako tady nedostanu. Jako vždy. A něco na svačinu. Dva sendviče De luxe. A…“ Ne, kávu si dá naproti. Je jiná a chutná mu víc.
„Kávu?“
Povzdechne si. Dá si dvě kávy. „Jednu.“
„Ahoj.“
„Lenny, tak co?“
„Nic a co ty?“
„Jedno velký kafe a co tobě, Lenny?“ zeptá se Sam.
„To samé.“ Počká, až odejde. „Máš něco? Řekni, že ano.“
Sean si ukousne. „Možná. I když pochybuji, že z něho vydoluji, že je Klenotníkem, ale zmínil se, že v každé obraně je díra. Takže mezi kamerami musí být doslova propast. Co myslíš, šlo by to dát nějak do počítače, zda kamery skutečně každou minutu pokrývají celou oblast? Měl na to celou noc.“
„Hmmmm… Jo to by šlo. Kdybychom k tomu přidali maskovací oblek… Zkusím to. Zabal mi to, Sam!“ Sean kouká, jak bere sáček a odchází. Vsadí se, že rovnou do laborky k počítači. U vchodu spatří Jenny.
„Ahoj.“
„Vypadáš příšerně. Ty Jenny…“
„Seane, až po kávě,“ zasténá. „Měj slitování. Tak dobře, co se děje? Velkou horkou kávu a smetanu do ní. Perná noc. Řekni, že máš dobré zprávy.“
„Moc ne, ale náznaky. Vypadá to, že náš milý Kavárník je skutečně Klenotníkem, ale raději by si ukousl jazyk, než aby to prozradil. Oklikou mi řekl dvě věci. Nad jednou už bádá Lenny a to, že musela být v kamerovém systému díra, druhá je ta, že by nejspíš neukradl papíry, kdyby šel po klenotech.“
Jenny se lžičkou v puse přemýšlí, pak přikývne. „Logické. K čemu by zloději byly papíry, pokud by nechtěl dotyčného vydírat… Myslíš, že peníze a klenoty byly jenom přívažkem? Něco jak bonus?“
„Nedivil bych se. Buď mu zadali, aby to ukradl, a v tom případě to byly citlivé firemní informace, nebo někdo ho chce vydírat, protože tam byly intimní informace. Já tipuji to druhé, i když ani to první nemůžeme vyloučit.“
„Co chceš dělat?“ Slasti přivře oči, jak upije kávu.
„Pozveme si ho na kobereček. A propo, chodím s Kavárníkem tedy s Klenotníkem.“ Jenny vytřeští oči, zapomene na kávu, na všechno. „Jen nevím, jak mám mu říkat. Oliver je pěkné jméno, ne?“
Jenny přemýšlí co má na to říct. „Nejsem… Ty jsi na chlapy?“ Prohlíží si ho. Kde je růžová košile, jemný hlásek, podivná chůze nebo divné výrazy? Spíš vypadá jak z náborového plakátu pro policejní akademii. Nikdy by neřekla, že ho přitahuji muži. „Promiň, jen mi to vyklouzlo.“
„Tak už to víš. Musím jít na druhou kávu.“
Jenny se zadívá na skoro plný hrnek, potom ho sleduje ven. Jde do kavárny. Takže Sean je na chlapy, ale sakra, proč ji to říkal? Dumá, ale nemůže na to přijít.
Tak a je to. Jenny to každému poví a bude po starostech. Jeho rodina to ví, tak tam nebude žádný problém. „Ahoj, káva by nebyla?“
„Neříkej, že ti naproti nedali.“
„Dali, ale jsem tam pravidelně, bylo mi blbý to odmítnout, ale tvá je lepší. Hezky to voní. Co to bude?“
„Jablkové záviny, nic jiného nestíhám, sedni si ke stolu, donesu ti.“ Sean se posadí, když ztuhne, protože mu na klín vyskočí kočka. Bojí se i jen pohnout, aby ji nějak nerozčilil. Ta se prochází po svalnatých stenech, až nakonec se mu stulí do klína. „Usnula?“
„Ale kdepak, klidně ji sundej.“ Zavrtí hlavou, protože fakt, socha by byla živější. „Jestli tu chceš být, musíš se to naučit.“
„No jo, ale je tak maličká a heboučká, co kdybych jí nějak ublížil?“
Oliver se mohutně rozesměje. „Je to predátor, Seane. Být větší, tak by tě slupla jak malinu. Hele, takhle ji vezmi a polož na zem, nebo vedle sebe.“ Hrábne mu do klína. Teď už ví, jaký tam schovává poklad a oceňuje to. „Máš ho fakt pěkného.“ Položí Ninu vedle šerifa. Ten si oddechne.
„Však večer ti ho znovu předvedu.“
„Tak to se už těším. Musím do kuchyně. Jo, dva dolary,“ řekne Oliver. Je zvědavý, co udělá.
Sean otevře pusu, pak vytáhne peněženku a položí na stůl dva dolary. „Za kvalitu si rád připlatím, a když mi dáš kus toho závinu, potom ti dám ještě pět dolarů. Ale jsi drahý, naproti mají levnější jak kávu, tak palačinky.“
„Ano, ale na kávu jsi přišel sem,“ řekne drze Oliver. To, že s ním chodí, ještě neznamená, že mu dovolí přivést jeho podnik na buben.
Opět jsem prohrál, pomyslí si mrzutě Sean. Jenže káva je výborná, a když sestra řekla, že dort byl jedna báseň, potom závin taky. Je zvědavý, co sourozenci Lenny a Jenny objeví. Oba jsou to profici a na něm zbývá pan Wallov, kterého si pozve na kobereček a vytluče z něho pravdu, i kdyby si ho měl nechat na stanici.
„Jsi v pořádku?“
„Jo díky. Budu mít spoustu práce a nenechej se tetičkou Chloe utahat.“ Pohladí Ninu po kožíšku a potom pořádně políbí Olivera. Ten je v šoku a vzpamatuje ho teprve vůně. „Závin!“ zařve a zapluje do kuchyně. V pravý čas, ale že ho dovede rozhodit a tak to má být, pomyslí si, když závin krájí na stejnoměrné kousky.
„Tak co?“ optá se sourozenců, kteří čekají v jeho kanceláři.
„Měl pravdu,“ řekne znechuceně. „Jsou tam mezery a někdo šikovný mohl se jimi protáhnout, ale musel mít smysl pro načasování a trpělivost,“ zakroutí hlavou. „Neskutečnou trpělivost. Opravdu to není ten kavárník?“
„Oliver. Ne, není a Jenny?“
„Za chvilku tu bude. Pozvala jsem ho, nebo spíš přijede sám. Stačilo se zmínit o tobě a papírech. Rozhodně nemá čisté svědomí.“
„V tom bude ženská,“ řekne pochmurně Sean. „V takovém případě chlapi hloupnou. Dejte na mě. Co je, Roberte?“
„Přišel pan Wallov. Dal jsem ho do výslechové místnosti.“
„Výborně.“ Sean se zvedne a jde rovnou do místnosti. Posadí se proti panu Wallovi. Za sklem čekají Jenny, Lenny a Robert. „Omlouvám se, že vás zavedli sem, ale mám jeden dotaz.“
„Ano?“
„Co bylo v papírech, která vám ukradli?“
„Jde přímo k věci,“ zašeptá Jenny. „Nic…“ už chce říct, že nic neřekne, ale najednou muž vytáhne obálku, položí na stůl a váhavě ji posune k šerifovi. Ten ji mlčky vezme a povzdechne si. Měl pravdu, někdo ho vydírá. „Takže, co tam bylo?“
„Fotografie. Netuším, kdo je pořídil.“ Polkne a přikrčí se. „Myslel jsem, že prostě je vzali jen tak. Měl jsem tam dost peněz a šperky mé ženy. Ona se o ten trezor nezajímala.“
„Kdy jste to dostal?“
„Dneska. Šerife, bylo by možné, aby má žena a noviny…,“ odmlčí se.
Seanu ihned to dojde. Kompromitující fotky s nějakou ženskou. „Takže někdo udělal fotky s nějakou ženou.“ Překvapí ho mužův výraz. Je tak…
„S mužem.“
„Cože?“
Jenny, Lenny a Robert, který přišel, na sebe pohlédnou. Slyšeli dobře?
„Nevím. Bylo to na podnikovém večírku. Prostě jsem se napil víc, než je zdrávo. Právě jsme uzavřeli významný kontrakt. Půlku si toho sotva pamatuju, ani jak fotky vznikly. Musel to být někdo odtamtud. Žiju spořádaně, mám svou rodinu moc rád…“ Wallov povídá a povídá a Sean jen poslouchá. Takže to krapet zkrouhnou a pachatele rychle najde. Hlavně, že to není nějaký zloděj specializující se na trezory v bohatých rodinách. Zase měl Kavárník pravdu s těmi papíry. Začíná to nesnášet. Bude stačit seznam účastníku večírku a zjistit stav jejich financí.
„Uděláte s tím něco?“
„Zaplatil jste?“
„Za ty fotky, ano. Pak se už neozval, asi mu to stačilo. Měl jsem je zničit, nevím, proč jsem to neudělal. Místo toho jsem je schoval do trezoru. Teď tohle. Ještě ne, ale zaplatím.“
„V tomto není řešení, to víte.“
Muž se napřímí, potom přikývne. „Nevím, co se tehdy stalo. Nejsem takový.“
Zase ten alkohol, pomyslí si Sean, kterému stačilo jen jednou v životě se opít, aby věděl, že vícekrát to zažít nechce. „Uděláme, co bude v našich silách.“
„A rodina?“
„To bude na vás, ale pokusím se.“
„Děkuju, já… neměl jsem je tam nechávat.“ Odchází zničeně z místnosti. Sean se rozvalí na židli a mávne. Dovnitř vejdou lidi. „Tak co s tím?“
„Nepředáme to?“
„Zvládneme to?“
„No což, napíchneme tam všechno možné a myslíš, že skutečně je z jeho branže?“
„Určitě. Měl pravdu, sere mě to. Tak jdeme ho chytit.“
Večer sedí v autě s taškou plnou kondomů na vedlejším sedadle. Všechno běží jak na drátku a to díky Kavárníkovi. Osobně si myslí, že zaslouží pořádnou odměnu. Oba dva a nebýt té nejhorší zprávy, co přišla těsně před odchodem ze stanice, byl by to skvělý den. V jeho krásném městečku pro bohaté, i když on je chudý jak kostelní myš, se otevře výstava šperků. Sotva to přečetl, první co ho napadlo, byl Kavárník alias Klenotník. Přesně viděl, jak beze spěchu se prochází mezi exponáty – jsou nesmírně vzácné a drahé… kterého blbce to napadlo… a strká do tašky jeden šperk za druhým a oni nemají o ničem ponětí. Povzdechne si, ale pak sebere tašku a vyrazí ke kavárně. Silně stiskne zvonek.
„Hned jsem tam!“ Ten květináč odstraní nebo jednoho krásného dne ho pokušení přemůže a hodí mu ho na hlavu. Seběhne dolů. „Květiny žádné?“ řekne naschvál zklamaně.
„Měl jsi říct, že je chceš. Myšlenky ti číst neumím.“
„Pojď dál.“ Podívá se mu na tašku. Tak tohle vypadá zajímavě. Podle naducanosti tašky odhaduje to na nejméně tisíc kondomů. Pokrčí rameny. Rozhodně nemá problém je všechny vypotřebovat, ale jen aby stářím nezpráchnivěly. Popravdě ani on nijak nešetřil a pro jistotu koupil od každého jeden i s vůněmi a příchutěmi. Když už tak, tak ať vidí, že není žádný chudák nebo vystrašenec, co se bojí. Odvede ho do pokoje.
„Tak tady to je!“ Sean se s ničím nepáře a vysype obsah tašky na stůl. „Můžeš si vybrat.“
„Meloun?“ podiví se u jedné krabičky.
„No ano.“
Oliver se obrátí, sáhne po své tašce a naráz je vysype vedle kondomů. „Myslíš, že jahodová příchuť bude to pravá?“ Oba se podívají na hromadu, která by zásobila americkou armádu na týden. Začnou se smát.
„Líbí se mi, jak myslíš.“
„To je oboustranné. Mám hlad.“
„Na mě nebo na jídlo?“ Je zvědavý, co odpoví.
Sean přemýšlí. „Popravdě na jídlo a potom na tebe. Promiň, ale kručící žaludek převážil nad potřebou sexu. Taky by překážel.“ V duchu zakroutí hlavou. Konverzace, že by se slon ztratil v porcelánu. „Máš něco?“
Oliver se pro sebe usměje. „Možná, sedni si, něco donesu.“ Popravdě to přepokládal a tak udělal špagety s omáčkou. Ohřívá to. Mezitím Sean zkoumá pokoj, když mu padnou oči na noviny. Mimoděk je vezme a zamračí se. Na otočené stránce je oznámení o výstavě. Noviny nelelkovaly a jako vždy jsou před policii. Počkat! Klenoty – Klenotník – Oliver. Povzdechne si.
„Tak tady to je.“
„Děkuju, hezky to voní.“ Nabere si, ale v hlavě ho straší článek o výstavě. V tom píchne do novin. „Nic takového. Nepůjdeš tam, nepřiblížíš se té výstavě na kilometr, je to jasné!“ říká a při tom jí. Je tak zaujatý jídlem i článkem, že si ani nevšimne kočky, která se mu otře o nohy.
Oliverovi je to jasné a nadává si, že ty noviny tu zapomněl. Sice odešel do důchodu, ale ten perlový náhrdelník s třemi černými perlami je velmi lákavý. Za ta léta si vypěstoval vřelý vztah k šperkům a některé si nechal jen tak pro potěšení. Posadí se šerifovi na stehna a nezapomene si odhalit klín. „Seane, jsem spořádaným občanem, který může jít na jakoukoliv výstavu. Tvé představy ohledně toho, že jsem Klenotník, jsou prostě scestné. Byl bych rád…“
Sean odloží vidličku. Další přednášku na téma O spořádaném občanu nechce slyšet. Ty jeho lži jsou tak průhledné a nedokazatelné, že… Políbí ho, čímž přeruší litanii o tom, jak ho nespravedlivě obvinili z vyloupení klenotnictví. Konečně ví, jak mu zavřít pusu. Stáhne mu župan úplně a odhalí si klín.
„Řekni mi, že tu jsi jenom proto, abys mě hlídal?“ zeptá se udýchaným hlasem. Pomalu dosedá na úd obaleným kondomem s melounovou příchutí.
„Hm, samozřejmě, že ano. Jako myslíš, že nechám tu bez dozoru pobíhat nepolapitelného lupiče? Zvláště v noci, ve tmě, v čtvrti trezorů a bohatých lidi? Někdo se musel obětovat a zastavit tvé choutky. Oh, to je ono a jsi ve mně. Líbí se ti to?“ V noci jeho speciální dozor, ráno kavárna. Perfektní vyřešení situace a nádavkem skvělý sex s vzrušujícím partnerem, který si nebere servítky, co se týče sexu. Prostě výhra, jaká se povede jednou za milion let.
Oliver ho obdivně pozoruje, i když osobně, pokud si myslí, že zabrání tomu, aby ten náhrdelník neukradl, mýlí se. Ani nepoznají, že chybí. Nadzvedne se, dosedne, zavrtí, aby ho dostal do sebe hloub. Sedne mu tak dokonale, jako by byl šitý jemu na míru. „Moc se mi to líbí a už jsem ti říkal, jsem spořádaným občanem, kterého omylem odsoudili. Nechápu, že tomu nerozumíš. Jsem naprosto… Och, tohle mi chybělo,“ přizná se a přitiskne se k němu, když ho Sean vezme za úd. Zdá se, že před ním začíná úplně nová vzrušující kapitola. Daleko víc vzrušující než jeho kariéra lupiče. Už si myslel, že se uklidnil, že všechno dostal. Mýlil se. Políbí ho s myšlenkou na zajímavou budoucnost. „Ani nevíš, jak jsi vzrušující, šerife.“
Konec
