Shounen - ai povídky

Námluvy

     „Ještě jedno cubato! To stejné!“ zavrčí muž u barového pultu v maličkém baru, kde hraje nahlas televize a na zemi se válí všechno, co lidi odhodili jako už nepotřebné. Nedopalky, sáček, spadlé peníze i ubrousek.

„Mně taky!“ zamumlá druhý a dopije jedním lokem svoje piti. Razantně položí skleničku na pult. Poslouchají cinkot ledu, zvuk nalévaného alkoholu.

„Proč ty si Martine nenajdeš ženskou!?“ vybuchne Vasilij najednou. „Neříkej, že se ti žádná nelíbi!? Mám tě rrrád. Bez ženské není to oono! Uvaří aaaa...“

„Prrotože,“ říká trochu lámaně Martin. Má pocit, že všechno mu plave v nějaké mlze „nechci ženskou, ale chlapa!“ mohutně přikývne a popadne svoji skleničku. Napije se a pak škytne. „Jo chlapa. Ženské jsou k ničemu. Jsou moc...  křehké...jsou no ...“ neví jak dál. Všechno se mu motá a on se koukne po Vasilijovi.

„Jo ták. Jooo máš pravdu. Dobré piti!“ napije se a znalecky koukne do skleničky. „Není to ono. Vodka je lepší!“

„Dyť .. dyť v tom máš vodku!“ vybuchne Martin a poposedne si. Nejistě si stoupne vedle židle a jde pryč. Vasilij to sotva zaregistruje.

„On chc... chce chlaap!“ mumlá.“ Chlapa...bože vodka. „Hlt... ruské vodky!“ mumlá. Martin na nejistých nohou jde na záchod. Uleví si a zapne zip a knoflík. Opláchne ruce a chce otevřít dveře. Nějak se všechno točí. Jako na houpačce. Je to jedno. Má tam pití a kamaráda. Jo kam...ráda. Škyt a sakra, otočí se a vyzvrací, a ještě. Po chvilce vstane a vypláchne si ústa. Nějak má světleji v hlavě.

Dojde k barové židličce.

„Kde jsi, jsijsi byl?“ Martin mávne do zadu.

„AAAacha!“ Nakloni cubata a pije. To je pití. Trochu kalným okem se podívá na ty dva barmany. Neví proč jsou tu dva, ale je to jedno.

„Ještě! Chci dva!“ proč se po sobě tak dívají? „Mám prachy!“ dostane ze sebe a začne se šacovat. Kam jen dal ty peníze? Vytáhne peněženku a otevře ji. Chvilku se do ní dívá. Jo má peníze. Vyndá padesátku. „Vodku!“

„Pánové právě jsme zavřeli. Měli byste jít domů!“ snaží se je Pablo vystrnadit. Vezme padesátku a vrátí drobné.

„Ne! Vodku!“ bouchne do stolu. Martin mu přisune svoji. Vasilij ji vezme a vypije. „Kam...rád!“ škytne a obejme ho kolem krku.

„Najdeme ně..co jiného! Lepppššího!“ snaží se říct Martin.

„Přesně! Nechtějí tu nás! Řekni jim to!“ říká Martinovi.

„Strčte si to...!“ zbytek zanikne v třísknutých dveřích. Venku je teplo a oni dva se opřou o sebe a o zeď. „Mar...ke mně!“

„JO!“ oba se odlepí od zdi a jdou vpřed na nejistých nohou.

„Kde . .kde.. bydlíš?“ Tam mávne neurčitě rukou. Martin přikývne. Tam, jo. Už si vzpomíná. Jde a podpírá Vasilije, který začne mumlat a vykřikovat.

„Mariiieeee!“ zahuláká pod domem. „Marie vstávej!“ křičí Vasilij na celý barák. „Vodku!“ Martin ho u dveří podpírá a šacuje.

„Klíče?!“

„Marie!“ zahuláká znovu Vasilij.

„Ježíši! Už zase!“ řekne Marie v županu, neučesaná a rozespalá, když sleze dolu. Podepře Vasilije a vede ho k výtahu.

„Marie mám tu .. m.. kamrá..“ zlomí se mu hlas.

„Ticho nebo sousedi na nás vtrhnou!“ řekne nervózně Marie.

„Seru na sousedy!“ zakřičí ukrajinsky a zřetelně. Marie ho naloží do výtahu. „Martine?“

„Jdu... ehm jdu. Ahoj...“ mávne rukou a sedne si na schody. Je tu příjemně. Tak příjemně. Výtah odjede a on sedí na schodech. Podloží si hlavu letákem a usne. Marie zatím podepírá ožralého Vasilije. To zas bude noc a zítra ráno vstává do práce. Zívne si. Cink a  výtah zastaví.

„Vodku!“

„Máš toho dost!“ řekne.

„Já řeknu kdy mám dost!“ a rozpřáhne se. Marie stačí uhnout a Vasilij upadne. „To mám za svou dobrotu!“ zamumlá a spí. Marie se k němu shýbne. Usnul. Chvála Marii Panně. Vezme ho pod ramena a vleče k posteli.

„Vodku!“ slyší. Dovleče ho k posteli a sundá mu boty. Pohodí je vedle postele a přikryje ho savanou. Dojde do kuchyně a napije se. Snad se Martin dostal domů v pořádku. Dojde do postele a položí se vedle chrápajícícho Vasilije.

„Chlapa!“ zamumlá postava na schodech domu a neklidně se zavrtí jak ho schody tlačí do zad.

„Ticho!“ zavrčí Martin, ale hluk ne a ne přestat a naopak se přibližuje. Bože kde vlastně je? A pak si uvědomí zvuk popelářského vozu. To musí dělat krával ráno? Podívá se na hodinky. Čtyři hodiny. Zamžourá kalným okem kolem sebe. Schránky, kachličky, dlaždice, letáky, schody. Usnul ve vchodě? Kde? Stoupne a opře se. Je mu blbě. Vyjde ven, otevře dveře a vypotácí se ven.

Je horko a je mu blbě. Domů. Jde, občas se zastaví a podepře zeď. Je mu blbě. U popelnice zastaví a zvrací.

Blbě. Dům. Vyndá klíče a po několika marných pokusech klíč zasune do dveří. Otevře je. Po paměti vyjede nahoru a hledá na svazku klíčů ten svůj.  

„Kurva!“ zasyčí, když mu nejdou otevřít. Chvilku stojí a civí na zavřené dveře. Kopne do nich. Nic. Pak se otočí k druhým dveřím a pomalu tam strčí klíč. Zavře dveře a dojde na pohovku, kde se svalí. Klíče spadnou na podlahu.

„Chlapa!“ zamumlá a otevře pomalu oči. Zamrká, jak mu slunce svítí do oči. Pomaličku se upamatovává, co se dělo.

Včera večer potkal po dlouhé době Vasilije. Ukrajince s kterým před časem pracoval na stavbě. Dobrý kamarád a pak, cizinci v cizině to nemají lehké. Tak zašli do baru na cubato. Jasně, nezůstalo u jednoho. Jen si nemůže vzpomenout, co říkal. Popravdě je to jedno. Zaskučí, jak mu všechno plave před očima a v hlavě má pár permoníčků.

Není zvyklý tolik pít. Vstane z pohovky s květinovými polštáři a došourá se do chladnějšího pokoje, kde má postel. Svalí se do ní a obejme savanu. Zamlaská blahem a spí.

„Marie jdu ven!“ zabručí Vasilij a vstane. Protáhne se a pak si uvědmí, že jeho žena je v práci. To je jedno. Poškrábe se po hlavě a pomalu v něm uzraje rozhodnutí. Vyjde ven a jde k jednomu známému. Cestou se staví ve svém oblíbeném baru.

„Bocadillo a kávu.“ Za chvilku už jí. Nějak mu vyhládlo, ale přesně si pamatuje, co se včera stalo. Potkal Martina. Na to, že je Čech, je docela fajn. Kdysi spolu makali na jedné stavbě. Teď pracují každý někde jinde a tak zapadli do baru, že setkání zapijí a povědí co je nového.

Tak Martin potřebuje chlapa. V cizině nikomu samému není dobře. Dobře a zamračí se. Upije kávu s koňakem. Ano, ví přesně, co udělá. Někoho mu najde. Zaplatí a vyjde ven. Musí za Yurijim. Zná víc lidi než on a mohl by být doma. Dnes je neděle a nepracuje se. Spokojeně dojde k jeho domu a zazvoní.

„Kto tam?“

„Yuriji, to jsem já Vasilij!“ Zvonek. Otevře dveře a za chvilku stojí u dveří Yurije.

„Pojď dál a co tak po ránu!“ Otevře dveře ve svetru a vytahaných kalhotách.

„Potřebuji pomoc a nevypadáš dobře!“ Yuriji se zašklebí.

„Byli jsme slavit.“ Vasilij se neptá co. Každý svátek je dobrý,  pokud se dá napít. Dojde do kuchyně a nese dvě malé skleničky a vodku. Nalije.

Ťuk.

Ťuk a druhá  už je v nich. Zašklebí se a Yurij se zvedne a přinese kousek chleba se sýrem.

„Tak co potřebuješ?“

„Sehnat chlapa. Kamarád potřebuje chlapa.“ Yurij zamrká a pak přikývne. Není lehké být sám daleko od domova.

„Dobře a kdo to je?“

„Martin. Znáš ho. Ten Čech.“

„No jo. Dá se s ním pít. Pomohu.“ Nalije další skleničku. Přiťuknou si. „A jaký by měl být?“

„No Španěl ne. Nejlépe cizinec a svobodný. Musí být nevím jaký, ale musím ho vidět.“

„Nebude tak snadné. Znám jednoho, ale to je španěl.“ Vasilij se tím zřejmě trápí, koho kamarádovi sehnat.

„To ne.“ Oba mlčí a srkají vodku.

„A jak se ti daří? Máš tu někoho?“

„Jo, dva od nás a jednoho Poláka. Nováčka. A vidíš, možná by to šlo. Má sestru v Polsku a podporuje ji. Přijel nedávno z Itálie. Španělsky umí jen tak, že se domluví. A umí pít, ale ví, kdy přestat, což je na Poláka divné.“

„To nezní špatně. A má u nich někoho?“

„No právě že nemá! Aspoň to tvrdil.“

„Hola!“ někdo zvolá ode dveří.

„Hola Andrzeju!“ zvolá Yuriji a mrkne na Vasilije. Ten zvrátí hlavu ke dveřím. „Pojď sem. Někoho ti představím!“

„To je Vasilij z Ukrajiny. Andrzej z Polska.“

„Hola!“ shodí ze zad batoh a protáhne se. „Hodně práce dnes.“

„Pracuje ještě v jedné restauraci, víš. Myje nádobí.“

„Potřebuji peníze,“ řekne Andrzej.

„Sedni si a napij se.“

„Ne možná později. Musím ještě něco zařídit,“ řekne lámanou španělštinou. Vasilij se zvedne a obejme ho.

„Kamarat sedni a napij!“ Andrzej se podívá na Yuriho. Ten jen pokrčí rameny.

„Nemohu,“ vyvlekne se z jeho objetí a jde do pokoje. Vasilij se za ním dívá. Jo, to by mohl být on, ale ještě se uvidí. Za chvilku Andrzej vypadne.

„Tak co?“

„Jo, to bude dobrý. Příští týden ho pozvu k nám na večeři.“

„Jdeš na to rychle.“ Vasilij pokrčí rameny. Přebíral všechny svoje známé a odvrhoval je jednoho pod druhém a  tenhle se mu líbí. Něco na něm je. Bude dobrý pro Martina.

„Tak jak u vás? Co rodina a co nového?“

„Moje nejmladší se bude vdávat!“ prohlásí pyšně.

„Tak to musíme zapít!“ prohlásí a vezme láhev do ruky. Za chvilku jsou ponořeni do vzpomínek o Ukrajině, o rodinách a za pět minut jsou na stolech fotografie. „Krasivaja děvočka!“ prohlásí Vasilij a Yurij se pyšně nadme.

„Makám jako kůň, aby měla nejhezčí svatbu široko daleko. Všichni musí vidět, že není chudá a je někdo,“ prohlásí pyšně Yurijj. Vasilij přikývne. Naprosto chápe.

„Pojedeš za ni?“

„Na svatbu jistě a zatím tam jela Nataša.“ Vasilij přikývne, když se opět otevřou dveře a do bytu vpadne rozesmátý Andrzej s lahví v ruce.

„Mám ji!“

„Co?“

„Motorku,“ řekne a ukáže klíčky. Sedne si a postaví na stůl láhev.

„Andrzeji,  přijď k nám na večeři,“ kuje hned železo Vasilij, „Marie udělá boršč a pirogy. Yurij přijde taky, že ano!“

„Ehm no ano.“

„Tak dobře,“ souhlasí Andrezj. Má radost z té motorky. Bude se snadněji přepravovat za zaměstnaním. Lepší by bylo auto, ale dcerka jeho sestry je nemocná a ona musí být s ní doma a tak jí vypomáhá, jak může, aby s penězi vyšli.

Minuty ubíhají jak splašené a Vasilij přezkoumává, jaký vlastně je Andrzej. Dozvídá se všechno o rodině i kde pracoval v Itálii. Polovinu věcí nechápe, jak on neumí polsky a Andrzej španělsky, ale má pocit, že se opravdu  k Martinovi bude dokonale hodit. K tomu se dozvídá, že má i školu a kus vysoké, ale musel z ní odejít. Něco mu řekne Yurij, který funguje jako překladatel a něco sám pochopí. Yurij dřív dost pobýval s Poláky na polích a tak se naučil trochu jejich jazyku.

Ptá se ho, jak je dlouho v cizině a on ukazuje deset let. Směje se. To se mu líbí. Martin potřebuje někoho, kdo by se smál. Nějak věří, že je přesně to, co potřebuje.

Nakonec se zvedne trochu v podroušeném stavu a loučí se. Ve dveřích připomene večeři v devět hodin.

Týden Vasilij dumá a o tom a o tom a hledá ještě někoho jiného, ale něco mu říká, že Andrzej bude pro Martina perfektní a Martin tak získá rodinu. Jo, samému je špatně na světě. V sobotu, jako by se nechumelilo, řekne.

„Marie zítra přijdou kamarádi na večeři. Yurije znáš, Martina taky a Andrzeje chci seznámit s Martinem.“

„Proboha proč? A je to narychlo.“

„Uděláš boršč a pirogy. To jim bude chutnat,“ nevšímá si jí. Marie si povzdechne. Bude muset zajít do ruského obchodu pro potraviny. Raději mlčí.

„Druhý den nakoupí a po obědě vaří, zatímco Vasilij vyrazí za Yurim. Dají si skleničku a pak mluví o fotbale a o Ukrajině, jak to tam jde, kdo tam pojede a jaké jsou novinky v rodině.

„Svatba pokračuje dobře. Ten její je doktor,“ zopakuje mu.

„Skvělé. Přijede sem?“

„Ne. Víš, už se těším, jak se tam vrátím. Tady to není nic pro mně.“

„Přesně.“ Oba se odmlčí, když dovnitř vejde Andrzej.

„Andrzeji!“ Vasilij vyskočí a plácne ho po ramenou. Ten se zapotácí.

„Hoy cenar u nás,“ připomene lámanou španělštinou večeři. Andrzej ztuhne. Zapomněl na to a to si chtěl odpočinout. Mrkne na hodinky. Osm.

„Obleču se.“ Vasilij mrkne na jeho montérky.

„To je jedno. Někoho pro tebe mám,“ řekne. Andrzej si toho nevšímá a jde do svého pokoje. Vytáhne čisté džíny a modrou košili.

„Asi ti nerozuměl,“ popíchne ho vesele Yurij. Vasilij mávne rukou.

„To je jedno. Martin ho potřebuje a já mu to cestou vysvětlím. Marie udělala teplou večeři. Jdeš taky, ne? A vezmi fotky!“

„Půjdu. Pirogy a boršč neodmítnu nikdy.“ Andrzej vyjde z pokoje a nenápadně si zívne. Ale dostane najíst. Večer by mohl zavolat Krzyśe. Hlavně si dělá starost o malou, ale co minule volal, je jí lépe. Snad a jestli dá bůh, se vyléčí.

Vasilij jde uprostřed a zničeho nic prohlásí. „Andrzeji?“ Ten se otočí, jak zrovna zkoumal jedno auto. „Je špatné být sám. Někoho potřebuješ a já ti někoho našel!“ řekne mizernou španělštinou.

„Sí?“ a Andrzej mrkne k Yurimu. Jsem zbabělec, pomyslí si Yurij a pokrčí rameny. Nechce Andrzejovi vysvětlovat, co vlastně Vasilij říká.

„Je chytrý jako ty a je tady už přes patnáct let. Je dobrá partie, má byt a auto si letos koupil. Je šikovný, ale někoho potřebuje, rozumíš? Tebe!“ Andrzej po chvilce přežvykování ukrajinštiny  se španělštinou pochopí.

„Nikoho nechci!“ řekne po polsku a zoufale se podívá po Yurim.

„Bude ti lépe,“ přesvědčuje Andrzeje Yurij.

„Ano bude ti lépe a už jsme u mého domu. Opravdu bude se ti líbit.“ Andrzej si pomyslí, že nechce žádnou ženskou. Co tady vlastně dělá, proboha? No nanejvýš odejde. On není takový jako ostatní. Proto odešel z Polska i vysoké.

„Marie vedu hosty!“ křikne ode dveří. Andrzej začichá. Opravdu boršč a pirogy a voní to dobře.

„Vasilij!“ někdo křikne z obývacího pokoje.

„Martine. Marie vodku na přivítanou!“ zakřičí ukrajinštinou s příměsí ruštiny.

„Tak pojď seznámím tě s ním.“ Andrzej nechápe, ale nechá se odvést do obývacího pokoje. Marie s lahví a táckem malých skleniček v rukou vejde také. Rozhlédne se.

„Zdravstvujte!“ řekne a položí tácek na stůl a vedle položí láhev vodky.

„To je Martin. Martine to je Andrzej. Sehnal jsem ti ho.“ Martin se zastaví uprostřed kroku a chvilku přemýšlí.

„Nechápu.“

„No toho chlapa co jsi chtěl. Jak jsme spolu mluvili,“ Martin pochopí, že mu sehnal chlapa a krvavě zrudne.

„On jako?“

„Přesně se k tobě hodí. Andrzeji to je Martin. To je ten, kterého jsem ti sehnal.“ Spokojeně otevře láhev a nevšímá si jak všichni tam stojí jak solné sloupy. Rozlije vodku do skleniček a jednu si vezme.

„No tak berte a Marie kdy bude večeře?“

„Za chvilku,“ vykoktá ohromeně. Yurij vezme druhou skleničku. Martin automaticky vezme svoji a druhou podá Andrzejovi. Má pocit, že by potřeboval nejméně celou láhev a kbelík studené vody na hlavu. Vypije na ex aniž počká a nalije si druhou. Má pocit, že Andrzej to taky potřebuje a nalije i jemu. Kopne ji do sebe a otřese se.

Teprve teď si prohlédne Andrzeje. Plavovlasý muž se světlýma očima. Modrá košile, džíny vyprané. Vypadá dobře, ale je vidět, že to nemá lehké. Pod očima tmavé kruhy a únava.

„Tak co říkáš Andrzejovi?“ Martin se bezmocně na něho podívá. Pochopil, co se stalo a... no je, pravda, že by si chtěl někoho najít, ale s tím, jak pracuje, je to dost složité a on  - neuvěřitelné! -  mu ho našel a doručil. Chybí už jen červená mašle kolem krku. Jenže co má říct?

„Je fajn!“ nakonec ze sebe vykoktá.

„No vidíš!“ spokojeně vykřikne Vasilij „a jdeme jíst.“ Je sám se sebou spokojený. Andrzej na ně zírá a pomaličku mu to dochází. Přejde k Yurimu a odvleče ho do rohu.

„Já ho nechci,“ zamumlá.

„Tak to řekni potom Martinovi,“ řekne klidně. „Je to fajn chlap,“ a jde ke stolu. Všichni si sednou, když tu najednou Martin popadne Andrzeje za ruku a vleče ho pryč z bytu. Marie Vasilije a Yuriho  přejede pohledem „Co teď?“  němě se ptá.

„Tak dělej. Mám hlad. Oni si to mezi sebou vyřídí,“ řekne spokojeně. „Víš chtěl s někým být a já mu ho opatřil.“ Marie mlčky nalije plný talíř boršče.

„Andrzeji?“

„Moc nerozumím španělsky. Jen polsky, italsky a anglicky,“ řekne nadějně. Martin si ho prohlíží. Neví jak reagovat na to, že je najednou tady s  cizincem, kterého vidí poprvé, a kterého mu dohodil jeho kamarád.

„Líbíš se mi,“ řekne nakonec česky.

„Ty nejsi Španěl?“ Neví proč si to vlastně myslel, ale je rád. Většinou jim domorodci nerozumí. Martin se rozesměje a zničehonic se uvolní. Bože, kdy se takhle zasmál? Sedne si na schody a stáhne vedle sebe Andrzeje. Sedí a přemýšlí, co dál.

„Ne jsem Čech, ale žiju tu už dlouho a ty?“

„Jsem Polák a pracoval jsem v Itálii. Jsem tu dva měsíce,“ řekne trochu lámaně španělsky. Ukazuje na prstech dva měsíce. Neví, co má dělat dál. Zamračí se a Martin ho obejme kolem ramen.

„Líbím se ti?“ klidně řekne. Andrzej váhavě přikývne. Je zajímavý a  vypadá moc dobře se svými černými vlasy a hnědýma očima a líbí se mu. Nejistě se usměje. Martin se k němu nakloní a políbí. Andrzej váhávě mu to oplatí, když z ničeho nic v obou něco propukne a oni se k sobě dychtivě přitisknou a zběsile se líbají.

„Ten svetr,“ zamumlá Andrzej v polštině a vykasá mu ho. Pohladí pokožku, když zaslechnou výtah jak se rozjede nahoru. Strnou a čekají. Očima sledují šipku. Jede vzhůru a už je tu. Pustí se a rychle se upravují. Zazvoní na Vasilije.

 Z výtahu vyjde postarší žena s nákupní taškou a hůlkou. „Buenas días,“ zamumlají oba a stojí jak neviňátka.

„Buenas días,“ odpoví jim a podezřívavě na ně zírá. Dveře se otevřou a v nich stojí Marie. Překvapeně si měří oba dva a sousedku. Pustí je dovnitř a vede ke stolu kde před ně postaví talíře a nalije polévku. Yurij s Vasilijem právě s polévkou končí.

„A  kdo jede tenhle týden na Ukrajinu?“ pronese Vasilij a nevšímá si ani Andrzeje ani Martina.

„Anton tam určitě jede, ale koho s sebou bere, to nevím. Jede tam autem víš.“

„Jasně. A řekni tady Marii všechno o té svatbě.“

„Svatba? Proč jsi mi to neřekl Vasilij?“ řekne Maria a sedne si ke stolu jako poslední. Martin s Andrzejem poslouchají až do pozdní noci o Ukrajině, jak se tam žije a kdo s kým. Nakonec se rozloučí, poděkuji za jídlo a jdou ven.

„Nechceš ke mně zajít na skleničku?“ nabídne Martin a zakření se. Připadá si jako na  první schůzce a to mu táhne na čtyřicítku a celkem je to pravda, když se nepočítá to fiasko v Čechách, odkud utekl a pak letmé známosti na jednu noc.

„Rád. Jen nechci hodně dlouho vidět vodku,“ jenže to už si zamumlá pro sebe. Martin se zasměje jak zaslechne vodku. I když vlastně právě jí by měl vděčný za to, že Vasilij  sehnal tak nádherný dárek. Jen chyběla ta mašle. Jenže co člověk chce od normálního chlapa.

Když se to tak vezme, tak to byly nejpodivnější námluvy,  jaké jsem zažil, pomyslí si Yurij na cestě domu.

Konec