Obdivovatel
1.
Asi dvacetiletý mladík se zastaví před krásnou vilou. Zadívá se opět na kartičku, na kterou si zapsal údaje, kam se má dostavit. Ulice souhlasí, číslo souhlasí. Jenže… Dům je krásný, velká zahrada, kdo si může dovolit předčitatele? A neznámé jméno Thomas Bonnet. Jistě ne chudý člověk. Odvážně zazvoní. Plat je příliš velkorysý, než aby takovou šanci zahodil mudrováním o tom, kdo ho bude platit.
V tu samou chvíli zastaví auto u chodníku, kde stojí, vyleze z něj pošťák a začne se hrabat v zásilkách. Otočí se, zazvoní bez sebemenších rozpaků. Radka úplně ignoruje.
„Prosím vás, bydlí tu pan Bonnet?“
Muž zvedne tvář. „Jasně. Můžete se uhnout?“ Z nákladního prostoru vyndá velkou krabici a pár balíčku. „Jdete tam?“
„Ano.“
„Fajn, není to nic důležitého, aspoň nebudu muset čekat.“
Radek osamí s krabicí a balíčky. Šokovaně se na tu hromadu dívá. Tolik toho nedostal za celý svůj život a podle toho, jak se pošťák tvářil, je to normální. Koukne na balík. Skutečně, je tam adresa pana Bonnetiho a pošťák se přece nemýlí, že?
„Ano?“ ozve se ženský hlas.
„Radek Agrippa,“ řekne a neslyšně si povzdechne nad tím příšerným příjmením a jménem. „A pošťák tu nechal balíčky,“ dodá rychle.
„Cože? Ten lajdák! Si budu stěžovat! Oh, ale pojďte dál. Jděte po vyznačené cestě rovnou ke vchodu.“
Radek se podiví nad instrukcemi, ale jakmile zabzučí, otevře se vchod, vejde dovnitř. Cestičkou z drobných kamínků jde ke dveřím. Nechtě se musí rozhlížet, protože tak krásnou zahradu neviděl věky. Už chce u domovních dveří zazvonit, když se otevřou samy, tedy otevře je korpulentní žena se zamračeným výrazem, z kterého jde hrůza. Být to na Halloween, bere roha.
„Dobrý den.“
„Dobrý den, pane Agrippo, prosím, pojďte dál. Jste tu na čas. Pán to má rád.“ Očima spočine na balíčkách. Kolikrát mu říkala, aby počkal, že nemá v zadku vrtuli? Jako házet dobré rady do studny.
„Vyrazil jsem raději dřív,“ přizná se a rozhlédne se. Nikdy v ničem podobném nebyl, když pomine zámky a mimoděk mu to vyrazí dech. Přitom ten soulad věci, je to jako dokonalý akord.
„Výborně, ohlásím vás. Prosím, počkejte tu.“
„Ano.“ Zauvažuje, zda se nemá posadit, ale nakonec to zavrhne. To prostředí působí… Ubíjejíce? Ne to není ono, prostě budí úctu. To je ono. Jako by člověk stál před královnou a škrtil ho límeček u košile.
„Pojďte za mnou,“ pokyne mu rukou.
Radek udělá pár kroků a vejde do velké světlé místnosti. Všechny stěny jsou obloženy knihami, kromě jednoho, kde je obrovského okno s výhledem do zahrady. U stolku s dvěma křesly sedí muž. Na desce stolu leží kniha s mobilem. Do tváře mu moc není vidět, ale odhaduje, že není zas tak starý.
„Posaďte se,“ ozve melodický hlas, který ho pohladí po duši. On sám má dle ostatních skvělý hlas, ale tento je úžasný. Jakoby vedle něj vrněla kočka. „Zde, vedle mě.“ Muž naslouchá krokům mladého muže. „Radek Agrippa? Zajímavé příjmení nebo snad jméno?“
Radek si povzdechne. „Příjmení, bohužel.“
Tichý smích. „Jak je vidět, nejsem jediný, kdo se ptá, ale nedivím se. Vezměte si tu knihu a můžete číst.“
„Tu na stole?“
„Ano.“
„Máte hodně knih.“
„A vy krásný hlas, ale chci ho slyšet při četbě a jak dlouho vydržíte.“
Radek to nečekal. To znamená, že bude muset číst dlouho? Odkašle si…
„To nikdy nedělejte.“ Smích je pryč, v hlase zní ledový tón.
„Ano,“ špitne. Bože, přece není zbabělec. Jenže ta práce je moc dobře placená a lehká. Otevře knihu. Překvapí ho stáří, obrátí knihu. Vytřeští oči. První vydání Moby Dicka? Bože, to si může dovolit jen málokdo. Rozhlédne se po knihovně. Teď si uvědomí, že tam nové knihy skoro nejsou. To má jako číst z prvního vydání? Není to cvok?
Muž se ostře nadechne a Radek raději spustí. „Herman Melville Moby Dick.“ Muž se uklidní. Naslouchá mladíkovu hlasu. Je překrásný, umí modulovat a zní dobře. Ano, dobře se poslouchá, ale chce ho vyzkoušet.
Jak dlouho už čtu? pomyslí si Radek unaveně. Otočí stránku, dočte odstavec a skončí.
„Beru vás.“
„Nic víc?“
Muž se opět začne smát. Tiše, pobaveně. Radek neví proč, vzruší ho to. Jako by v tom byly přísliby. Bože, kdo je ten člověk? „Ne, nic víc. Budete docházet každý den mimo pátku a soboty. Určitě máte zajímavější program než číst slepci. Honorář znáte. Od mého právníka dostanete smlouvu. Hrál jste?“
„Ano, na základní i střední.“ Bylo to báječné a měl tehdy na střední skvělou učitelku, která zapracovala na jeho hlasu, ale prkna, co znamenají svět, ho nepřitahovala.
„Dobře používáte svůj hlas. Teď běžte, jen tak mimochodem, co vás udivilo?“
„První vydání, nečekal jsem to,“ přizná.
„Hm, co studujete?“
„Restaurátorství starých knih, jako hlavní obor.“
„Oh, opravdu? Martin vás oslovil?“ zeptá se.
„Martin? Neznám nikoho takového? Pan profesor Boffrand…“
Opět ten pobavený smích. „To je on, druhé jméno je Martí. Nejspíš mu budu muset koupit Napoleona. Teď už běžte, jste unavený.“
„Trochu, děkuji.“ Opatrně odloží knihu na stolek. „Máte nádhernou knihovnu.“
Muž sevře opěrky křesla. „Nemohu ji vidět, je to k ničemu. Jděte.“ Mladík ho chce poslechnout, ale pak se nepatrně nahne, aby mu viděl do tváře. Neoholené tváře, košile rozepnutá u krku, ale čistá. Výrazné rysy, neústupná brada, široké čelo a vlnité krátké hnědé vlasy. Oči má zakryté slunečními brýlemi. Slepý. Zaplaví ho lítost.
„Už jste měl zmizet! Nepotřebuji lítost!“ zasyčí muž. „Mažte nebo si to rozmyslím.“
„Promiňte, pane,“ přejme od té ženy oslovení. Rychle vypadne. Venku se opře o zeď a otře si čelo. Jako by ho zalila studená voda.
„Pane Agrippo, jste v pořádku?“
„Ano, omlouvám se, jen…“
„Pán někdy takový je, ale jinak je hodný. Někdy má ty nálady, ale divíte se? Takže budete hodit na předčítání? Baví vás to?“
„Netuším, ale rád jsem četl své malé sestře. No teď už je na čtení velká a já jsem Radek, jestli vám to nevadí.“ Netuší, kde sebral tu odvahu. Možná dobromyslnost, kterou vyzařuje nebo úsměv. Neví sám, ale po zamračené tváři ani památka.
„Agnés Chaney, ale říkejte mi Agnés. Máte hlad?“
Radek se usměje. „Určitě jste slyšela můj žaludek, ale musím na koleje šprtat se. Netušil jsem, že se to protáhne.“
Agnés se usměje. „Příště tě představím ostatním, hlavně psům. Pán knihy velmi miluje, ale vydržel jste déle než ostatní.“
„Byli jiní?“ optá se překvapený Radek.
„Ale jistě, hodně, ale pánovi se vždy něco nelíbilo, až vy. Tak zítra v pět.“
„V pět a děkuji.“ Spěchá cestičkou k domu. V domě se pohne záclona. Muž stojící u okna sleduje postavu. Nemůže ji vidět, ale představovat ano.
„Agnés!“ zařve.
„Ano, pane?“
„Pan Agrippa bude mým novým předčitatelem.“
„Ano, pane, řekl mi to a je to moc dobře. Mám připravit svačinu?“
„Ne, ale zítra pojím s panem Agrippou.“ Agnés je v šoku, ale potom se usměje. Zřejmě mladík musel v jejím pánovi zanechat hluboký dojem. „Má rád knihy, dokonce je restauruje, zajímavé, ne?“
„Ano, pane.“
„Připrav mi vanu,“ poručí. Agnés odkvačí, zatímco Thomas se posadí. Zavře oči, vybaví si hlas. Je dokonalý, přesně takový hledal. Zajímalo by ho, jak vypadá, jenže to se nikdy nedozví. A ruce nedokážou nahradit oči.
„Pane, koupel je připravená.“
„Dobře, můžete jít. Připravte večeři a zavolejte Sucheta, ať připraví smlouvu. Jako vždy ve dvojím vydání.“
„Ano, pane.“
Thomas pomalým krokem jde směrem koupelna. Před sebou má ruku. Má to nacvičené, ale ještě občas se mu stane, že to neuhlídá a do něčeho vrazí. Zvlášť když se zamyslí. V koupelně se ponoří do horké vody. Svůdný hlas, který člověka dovede vzrušit. Po dlouhé době cítí, že by se mohl udělat. Ruka sklouzne ke klínu.
„Mám to!“ zvolá Radek na kolejích. Rozvalí se na lůžku.
Jeho soused se otočí. „Co máš?“
„Práci snů, konečně mohu říct rodině, že nemusí mi koleje platit.“
„Tys to dostal?“ Richard se posadí.
„Jo dostal. Musím do knihovny, jinak si ze mě Martí udělá hadr na podlahu.“
„Martí? Kdo to je?“
Radek se ušklíbne. „Profesor Boffrand, představ si to. Jeho druhé jméno, ale mlč jo. Ježíš, jsem tak unaven, že se mi nikam nechce.“
„Prosím tě, tak si lehni. Hele, že jste dělali něco jiného? A pak jsi nejlepší v ročníku. Klid a jemná ruka, tak to říká Art, ne?“
Radek otevře oko. Dělali? Richard ví, že je na kluky a nevadí mu to, což je fajn. Prý aspoň na něj zbudou holky. „Nedělali,“ řekne ostře.
„Chacha,“ napodobí smích. „To ti tak uvěřím. Vsadím se, že je hezký, příjemný a sexy, a neříkej, že nemám pravdu.“
Radek se zamyslí. „A víš, že je? Jenže je slepý a chladný jako ledovec na Antarktidě. A k tomu určitě na holky. Přestaň už s tím. Myslíš na něco jiného než na sex?“
Richard se zatváří důležitě. „V mém věku? Ne!“ vypálí. „A ty bys měl taky. Člověk není živ jen knihami. Musíš mít pravidelný sex, se mnou ne, ale na kolejích je dost lidi, kteří zájem by měli. Mají i klub. Co tam zajít, rozhodit sítě a ulovit do ní zlatou rybičku, co by ti plnila přání?“
Radek se posadí. „Co mi tak někoho dohazuješ? Jdu se osprchovat. Mám pocit, že mám místo krku struhadlo.“ Zvedne se a jde. Netouží nijak dál poslouchat o sexu a o tom, že by měl si někoho najít. Vsadí se, že přemýšlí o tom, že by potom mohl odejít a on by měl pokoj pro své orgie sám. Tak to si počká. Pod sprchou si povzdechne. Chtěl by s někým chodit. Problém je s věrností a jeho hm - úchylkou a začínat si s někým, hádat se, rozcházet se, nechce se mu. Knihy jsou věrné, nezklamou a vždy tam vše najde, co potřebuje. Přesně tak a pak má fantazie. Usměje se. Thomas a on. Jak by to asi vypadalo? Najednou si uvědomí, že z té myšlenky je vzrušený, že by oni dva spolu… „Zatracený Richard. Jednou ho zabiju,“ zamumlá s jasnou představou.
„Hele, nebuď tam hodinu!“ zakřičí Richard. „Udělej se, ukliď a padej!“
„Zabiju ho tupou sekerkou,“ zamumlá vzrušený Radek. Kupodivu se udělá rychleji než jindy. Dívá se na ruku a přemýšlí, proč zrovna Thomas. Vždyť ho dokázal zchladit rychleji než oznámení o zkoušce.
Je to měsíc, co zde stál poprvé. Od té doby se toho hodně změnilo. Jakoby to, že dělá předčitatele, mu otevřelo dveře do světa knih. I profesoři ho berou jinak, dokonce v knihovně ho berou jinak, ale i něco se změnilo zde, v tomto domě. Po každém čtení sedí v kuchyni a povídá si s paní Agnés. Když přijde, povinně sní svačinu s panem Bonnetem.
„Dobrý den.“
„Radku, pojď dál,“ ozve se v kecafonku. Vejde do zahrady, přiběhnou dvě statné dogy, které ho skoro porazí a potom ho doprovodí do domu. „Dneska nemá pán dobrou náladu,“ přivitá ho Agnés.
„Stalo se něco?“ Odloží si svršky a pověsí je do skříně. Po prvním dojmu, se teď po měsíci, cítí tu jako doma. Už mu to nepřijde nezvyklé, spíš uklidňující, příjemné.
„Nevím sama, ale běž.“
Radek vystartuje ke knihovně. Dnes není zalitá slunečním svitem jako tehdy, spíš je šero. „Rozsvítím, pane.“
„Ne, nech to být. Sedni si.“ Poručí. Je úsečný jako jindy, ale dnes cítí, že to není úplně ono, že je v tom něco víc. Je napjatý, jakoby v něm zuřily bouře. „Jak víš, spolupracuji s jedním nakladatelstvím.“
„Ano, pane.“
„Dělám pro ně posudky knih, které by chtěli vydat.“ Radek je překvapený. Něco tušil, ale až takto? Je to snad literární kritik? Nikdy o něm neslyšel. „Mám na dobré tituly nos. Chci, abys mi přečetl ten rukopis na stolku.“
„Cože?“ Podívá se na stolek, kde většinou je připravená nějaká kniha. Dnes je tam stoh papírů v deskách.
„Co je na tom nesrozumitelného? Chci, abys přečetl rukopis. Váže se k tomu podmínka, že o tom budeš mlčet. Jmenuje se Pod mosty.“ Už ji slyšel, ale chce to slyšet naživo. Je skvělé napsaná, ale je v tom něco, co mechanický hlas počítače nedokáže vyjádřit.
„Dobrá. Hned začnu.“ Vezme, rozevře desky. Musí si je položit na stůl, což ztíží čtení, ale je za to placen. Začne číst. Jeho čelo se po třech kapitolách svraští. Čte se to dobře, což o to, ale je v tom něco divného. Ovšem co, pánbů ví.
„Zítra budeme pokračovat.“
„Ano. Mám toho dost,“ řekne upřímně. Thomas mlčí, nic neříká. Radek vyjde ven. Cítí se vyždímaný, aniž ví proč. Zatím víceméně četl pohodové knihy, klasiky, většinou první vydání. Znervózňovalo ho to, ale potom si přivykl, že má v rukou nesmírnou cennost. I kriminální byly super, ale tato je divná. Vypráví o detektivu, který vyšetřuje vraždu, přesněji řečeno vraždu. Sice je zatím u páté kapitoly, ale řekl by, že to bude o sériovém vrahu. Jenže co je na tom divného? Takových knih je habaděj a morbidnějších než to, co četl.
„Upekla jsem buchty, nechceš ochutnat? Vypadáš děsně? To tam tě mučil nebo co?“
„Děkuji moc, ale musím jít do fitka. Jsem vyždímaný.“
„Och nepotřebuješ nic shazovat! Naopak pár kil by ti neuškodilo, hybaj do kuchyně.“
Radek se uculí. „To ne, ale větší svaly by se hodily.“ Zaujme pozici kulturisty s napnutými svaly. Otočí se do další pozice. Zubí se a špatný pocit se vytratil. Agnés se rozesměje.
„Tak běž.“
Thomas přemýšlí, nad čím se Agnés směje. Její smích je slyšet po celém domě. Určitě Radek. To on si to může nechat zajít. Neodkáže překročit svůj stín. Rád by… Neví co, ale nese to příchuť zakázaného ovoce. Touhy, slastných výkřiků a pomalého mučení. Toho se musí vzdát, ale jeho nerozumné druhé já ho pokouší.
Radek v pochmurném dni si přitáhne k sobě kabát. V myšlenkách se opět vrátí k předčítání. Ta kniha se mu nelíbí, ale proč? Je mistrně podaná, dobré charaktery, vaty tak akorát, děj dynamický, tak proč? Přemýšlí nad tím ve fitku i v posteli. Straší ho… Poprvé od příchodu do Paláce, jak pojmenoval Thomasův dům, nepřemýšlí o majiteli domu.
Druhý den totéž.
Třetí den je už unavený a jeho hlas někdy přechází do plocha, protože čte jen proto, že musí.
„Dost,“ usekne ho třetí den Thomas. „Můžeš jít, jsi unavený,“ řekne sotva po pár stránkách. „Rukopis nech na stolku.“
„Ano, mám přečíst něco jiného?“ nabídne. Nechce se mu odcházet tak brzy. Popravdě zvykl si na ty pravidelné hodiny čtení. A taky Richard má u sebe holku.
„Zřejmě neumíte naslouchat. Můžete jít.“ Radek vyhlédne ven. Je tma, nechce se mu tam, když je tu tak útulno. „Myslím, že tu ještě jste. Proč nejdete?“
„No, jak to říct,“ pak se zazubí. „Můj spolubydlící má u sebe holku a čeká mě za dvě hodiny. Nechce se mi postávat ve vestibulu.“
„Ach tak. Jak se vám líbila kniha?“
Radek váží své rozhodnutí. Je to poprvé, co se ho zeptal na názor. Některé knihy, co mu četl, znal, jiné ne. Nikdy se ho neptal, zda se mu líbí nebo ne. „Je nápaditá, dynamická, dobře se čte.“
„Ale?“
„Nevím!“ najednou vybuchne. „Je tam něco, co se mi nelíbí.“
Thomas se pousměje. „V pořádku, to nic. Jednou na to přijdete. Jak jde škola? Slyšel jsem, že jste premiant.“
„Snažím se rodičům ulehčit,“ zachuchlá. Neměl přece jenom odejít?
„Ach tak. Tohle vše mi zanechali rodiče,“ řekne, aniž dál to rozvádí. „Rozhodl jsem se jim poradit, aby knihu nepřijímali.“
„Ale je skvělé napsaná! Může se líbit.“
„Ano může, ale dobrý pocit, z toho někteří nebudou mít. Máte děvče?“
„Nemám.“
Thomas dotírá dál. „A důvod?“
„Není na to čas,“ pokusí se z toho vyklouznout Radek. Měl odejít, teď už to ví.
Thomas otočí k němu hlavu. „Nebo je to proto, že máte rád muže?“
Radkovi poklesne brada, vytřeští oči. Jak to ví? „Jak…“
„Sluch a teď běžte na ty Agnésiny buchty.“
Radek se zvedne. Potom se otočí. „Vám to nevadí?“
Thomas se podruhé usměje. „Mně vadí máloco. Nashledanou zítra.“ Radek vyjde a jde rovnou do kuchyně. Nevadí mu to, to je skvělé. Musí říct, že někdy bývá napjatý, potom se začne smát. Sluch. Bože, je debil. Vždyť je dokázáno, že slepí mají skvělí sluch a on při některých scénách, jeho hlas… Bože, je blbý jak tele, ne, ještě blbější a Thomas je filuta. Vždyť mu záměrně dával knihy, kde vystupují gayové. Jistě ne vždy hlavní role, ale zmínka tam vždy je a on se u toho mimoděk prozradil. Je chytrý jak opice. Úžasné.
„Jsou vynikající, Agnés. Višně?“
„Ty má pán obzvláště rád. Ano jsou, tedy džem, můj domácí,“ pochlubí se. „Ovoce mám od sestry z venkova.“
„Skvělý,“ zamumlá s plnou pusou. „Co vlastně pan Bonnet dělá?“
„Většinou kritika nebo poradce nakladatelství, trochu i psal, tak všechno možné.“
Radek zaváhá. „A jak ztratil zrak?“ zeptá se. Má pocit, že mu to řekne.
„Nehoda.“
„Aha. Myslel jsem, že je slepý od narození nebo nemoc a vyléčit se to nedá?“
„To já nevím, i když byl na mnoha vyšetřeních, ale vracel se z nich v depresích, pak po doktorech přestal jezdit a od té doby tu sedí.“
„Cože?!“ vykřikne udiveně. „To nikam nechodí?“
„Má zahradu,“ řekne trochu upjatě.
„No ale, slepci… Omlouvám se, jen jsem zvědavý.“
„V pořádku, ale opravdu netuším proč. Všechno obstaráváme my, a když s ním někdo chce mluvit, přijede sem.“
Radek se raději zakousne do buchty. Sám v tomhle Paláci, to musí být strašné.
„No a co, že nejdeš domů?“ Radek se dá do sáhodlouhého vyprávění, proč nemůže jet na koleje. Agnés se usmívá a kývá hlavou.
Další měsíc uběhl jako nic. Přemýšlí, co dnes bude číst. Je zima a zachumlal se do čepice, teplého kabátu, na ruce natáhl teplé rukavice a šálu má omotanou tak, že mu kouká špička nosu. Netrpělivě zazvoní. Je natěšený na to, co dnes bude číst, i na to, že bude uvnitř, kde je teploučko.
„Rychle, ať nezmrzneš,“ řekne Agnés, když ho pouští.
Radek proběhne cestou ke vchodovým dveřím, uvnitř zadupe nohama. „Psí zima, snad nebudu číst o Antarktidě. Teploučko,“ řekne s radostným úsměvem.
„Běž dovnitř, už tě čeká.“
Radek rychle jde do knihovny. Určitě má špatnou náladu. „Dobrý den, venku je zima.“ Neví, kdy mu začal říkat, jak je venku. Thomas něco zahučí a ukáže na knihu.
„Och ne, Anna Karenina?“ zasténá. To musí mít špatnou náladu.
„Tam jsou dveře.“ Ruka se elegantně zvedne a ukáže před sebe.
„To ne, je to hezký příběh,“ začne se bránit Radek a raději otevře knihu. Začne číst. V duchu zanaříká nad únavnými popisy a krapet se vlekoucímu ději. Což o to postavy jsou skvělé, ale neodsýpá to.
„Dost, už nečti.“
„Stalo se něco?“
„Doslova u toho řveš.“
„Cože? Neřvu,“ namítne vehementně. „Čtu jako vždy.“
Thomas si povzdechne. Ten mladík je tak průhledný. „Vždy na hlase poznám, co se ti líbí co ne. Momentálně sice čteš úžasně, ale uvnitř řveš, že se to vleče jak žvýkačka na podrážce. Nech to být, nebo se mi nálada ještě zhorší.“
„Tak něco jiného?“
Thomas se zamyslí. Nechce jít do postele a popravdě, nálada se mu s příchodem Radka zlepšila. „Tak dobře, podej mi ruku.“
Radek mu podá ruku. Neví, co čeká, ale pevný příjemný stisk ho překvapí, stejně jako santálová vůně s citrusovým podtónem. „Kam teď?“ zeptá se chraptivě, jak v něm dotek vyvolá emoce.
„Tam do rohu. Přesně. Třetí řada, ano tohle by mohlo být ono, přečti mi název.“
„Sensual men?“ Sakra, to chce číst erotiku? Aspoň to tak zní. Takhle to nemyslel!
„Nevyhovuje ti to? Myslím, že ve tvém hlase bude více vášně než u Anny Kareniny.“ Radek se zašklebí. Sakra, má ho prokouknutého. „Doveď mě k židli.“ Radek ho vede, jenže nedává pozor a zakopne. Nechtěně strčí do Thomase, který se zapotácí a upadne.
„Zatraceně! Omlouvám se, nedával jsem pozor.“
„To bude dobrý,“ zamumlá Thomas, zašátrá ve vzduchu a ruka přistane rovnou v Radkově klíně. K tomu, aby věděla, kde je, zmáčkne.
„Au.“
„Tak teď se omlouvám já,“ řekne pobaveně Thomas a uvolní prsty. Má pocit, že i když je ruka pryč, stále cítí zřetelnou boulí. Trochu práce a určitě by vyvrcholil. Problém je, že dotek s Radkovým klínem v něm probudil touhu. Posadí se, hmatá vedle sebe, až nahmatá křeslo. Posadí se.
Radek stojí, potom se sehne a vdechne vůní, která ho vzrušila. „Proč tu máte tuhle literaturu?“
„Mám tu všechno možné a o dvě poličky byste našel i kamásútru. Bohuýžel jen druhé vydání, první prostě není k mání,“ namítne klidně Thomas. „Tak mi něco přečtete?“
Radek váhá. Mohl by ohrozit… „Myslím si, že možná to předvedu.“ Nakloní se, políbí ho na tvář. Potom mu začne rozepínat kalhoty. Boxerky, trenýrky, dokonce ani slipy nebo tanga, to tam prostě chybělo.
Thomas je v šoku, než stačí cokoliv namítnout, jeho penis je v teple Radkových úst. Z hlavy se mu vše vykouří, zasténá slastí. Pohodlně se opře, zatímco je Radkem hýčkán. Uznale zamručí, když Radek přitvrdí a zrychlí své pohyby. Nevzpomíná si, kdy mu bylo takhle skvělé. Najednou sevře opěrky a vykřikne úlevně. Zhrouceně sedí a nechává se o sebe pečovat.
Jenže s výkřikem a tím, že se atmosféra uvolnila, dojde Radkovi, co udělal. Vstane, mimoděk se olízne, potom otočí a utíká. Za chvilku v rozepnutém kabátě oddechuje na ulici. „Ty debile! Ty idiote!“nadává, když jde na zastávku autobusu. Všechno pokazil. Co na tom, že si splnil fantazii, když ztratil práci. Kvůli jednomu mizernému vykouření. „Jsi blbec, Radku. Debil! Vypatlaný idiot, vůl,“ nadává všemi možnými jmény, na jaké přichází. Udělat takovou pitomost, to dokáže jen on. Teď je bez práce a opět bude muset požádat rodiče o příspěvek.
Thomas v šoku sedí v křesle. Nestačí ani vykřiknou Stůj a místnost je prázdná. Cítí to všemi smysly. Ještě dobře, že zavřel dveře, ale Agnés za chvilku přijde se optat, zda něco nepotřebuje. Rychle schová povadlý penis do kalhot. Horečně přemýšlí, co s tím udělat. Nečekal nic podobného. Pravda při koupání si přesně to fantazíroval, dokonce na chlup přesně, jak mu ho vykouřil, ale nečekal, že se to uskuteční. Bral to tak, že potřebuje peníze. Mohl být na kluky, potvrdil mu to, ale přiznejme si to upřímně. Je mladý a on stařeček jednou nohou v hrobě, k tomu slepý. Některé věci, jako bohatství, něco nevyváží.
„Pane, stalo se něco? Radek měl nějak naspěch.“
Thomas se lekne, protože klepání přeslechl. „Ne, jen si vzpomněl, že někam nutně potřebuje.“
„Aha, tak to je v pořádku. Chcete naservírovat jídlo?“
„Ne, později, nech mě o samotě a zhasni.“ Agnés to udělá a Thomas se ponoří do neřešitelného problému on a Radek. Zvláštní jméno, zvláštní kluk. Jak vlastně vypadá? S tím v křesle usne.
Druhý den čeká na Radka, ale ten nikde. Nervózně vstane. „Agnés!“
„Ano, pane?“
„Zavolejte panu Agrippovi, zda se něco nestalo nebo ne, pošlete pro něj auto. Měl by zavolat, pokud je nemocný,“ řekne zamračeně.
Agnés zírá. „Ano, pane. Bart hned pro něj zajede.“
„Výborně, můžete jít.“
Agnés za sebou zavře dveře. Tak pán posílá auto. To tu ještě nebylo, zvlášť když se jedna o normálního člověka, ne o rodinu nebo obchodní partnery, kteří za ním přiletí. Opravdu zvláštní. Zajde za řidičem a vysvětlí mu pánovu žádost. Podle jeho výrazu je taky překvapený, ale za chvilku už si to sviští ke kolejím. Tam chvilku musí čekat.
„Ahoj, Radku. Mám tě vyzvednout.“
Radek je v šoku. Sakra co má dělat? Netouží nijak se s ním setkat, ne po tom včerejšku. Usměje se. „Můžeš říct, že jsem nemocný?“ Bart ho chvilku studuje. Jestli je nemocný, pak on nemá řidičák. „Mám moc učení,“ dodá ještě snaživě a přemýšlí, kde by ještě vyhrabal nějakou výmluvu. „Taky musím vyprat a uklidit.“
„Jistě. Vyřídím to.“
„Výborně, ahoj.“
Bart zavrtí hlavou nad tím hlavou. Něco podobného by čekal ještě tak u středoškoláka, ne v tomto věku. Agnés se podiví, proč s ním není Radek, ale vyptá se ho později. Zaklepe, vejde.
Thomas nadějně zvedne hlavu, pak se zatváří zklamaně. Jasně je tu jedna osoba. „Ano?“
Bart přemýšlí co říct. „Je nemocný. Taky má hodně úkolů a taky musí vyprat,“ odříkává, jak mu to Radek řekl.
„Takže nechce přijít. V pořádku, můžete jít.“ Sáhne po mobil. „Kontakt. Agrippa. Volat.“ Vyzváněcí tón ho uklidní. Snad to zvedne. Nechce hledat druhého předčitatele. Tenhle mu naprosto vyhovuje. A jako další knihu mu dá přečíst svůj román. Bude pikantní slyšet své dílo z jeho úst. Moc zajímavé…
„Ano?“ ozve se v telefonu melodický hlas.
„Dobrý den, u telefonu Thomas Bonnet. Doufám, že to není nakažlivé.“
„Ehm, co…“ Oh bože, proč se jen nepodíval na číslo? Ale koho by napadlo, že bude volat? Jeho určitě ne. Dyť je to ledovec a někdy mívá z něj strach.
„Doufám, že až vám bude lépe, přijdete. Co vlastně vám je?“
„Neštovice,“ vykoktá první, co ho napadne.
Thomas se mimoděk usměje. Bože, hezky lže. Nejspíš ho to rozhodilo víc než jeho. „Aha, to nebude lehký průběh. Byl jste v nemocnici?“
Mám toho dost! „Nechci se o tom bavit!“ zavěsí. Cítí se vyřízen, asi jako by makal v kamenolomu.
Thomas odloží mobil. „Jak to jenom napravit?“zašeptá. Co by dal za to, aby viděl. Chybí mu oči.
Po týdnu si Agnés povzdechne. S pánem není to k vydržení a bohužel přesně ví proč. Je to od té doby, co Radek mu přestal předčítat. K tomu ona sama je nemocná. Co má dělat? Koukne se na hodinku. Má hodinu čas. Pán je v dole v tělocvičně, nebude ji shánět.
„Barte!“ zakrákorá do domácího telefonu. „Připrav auto, vyjedeme si.“
„Dobrá, hned budu před domem.“
Agnés se pořádně zabalí. Nijak netouží, aby skončila v posteli. Kdo by se o dům postaral? Nikdo. O dvacet minut později sedí na kolejích u stolků a čeká.
„Agnés!“
„Nepřibližuj se,“ zarazí ho se vztaženou rukou. „Jsem nemocná. Co se děje?“
Radek se posadí z dost velké vzdáleností. „Nic.“
„Kecy. Pohádali jste se?“
„Tho… Tedy pan Bonnet se nehádá. Nikdy.“
„To máš pravdu, jenže od té doby, co jsi odešel, má hnusnou náladu, nemůžeš to skousnout?“
Radek přemýšlí. Popravdě chce dojít do Paláce opět, naslouchat jeho hlasu, jeho povídání. Dívat se na něj, představovat si, jak ho uspokojuje. Chybí mu všechno. „Já…“
„Prosím.“
„Ježíš, nech toho.“ Je sice starší než on, ale v průběhu jeho docházek se opravdu spřátelili, ale u něj to vždy tak bylo, že lépe vycházel se staršími osobami. „Tak dobrá.“
„Skvělé. Tak pojď, Bart na nás venku čeká.“
„Prr, nejdřív se obleču.“
Agnés se na něj podezřívavě podívá. „A přijdeš?“ zaskřehotá.
Radek si připomene čarodějnice. Teď to na ní sedne. „Ano.“ Odspěchá a v duchu si laje, že se nechal ukecat, ale popravdě chce ho vidět. Podle toho, že volal i to, že je tu Agnés, tak chce, aby mu znovu četl. A to on chce taky.
O půlhodiny později je opět v Paláci. „Dobrý den.“
„Pan Agrippa. Už jste zdravý?“
„Uch ano. Průběh nebyl tak těžký.“
„Výborně. Nečekal jsem vás tak brzy, tak si vezměte knihu, och omlouvám se, ale nejdřív můžete mi přečíst korespondenci?“
„Ale…“
„Stále mi chodí obyčejná pošta netištěná v Braillově písmu a Agnés, která mi je čte, je nemocná. Nechci namáhat její krk víc než je zdrávo. Měly by být někde tam.“ Máchne určitým směrem. Radek vytřeští oči nad slušnou hromádkou psaní. To je za jediný den? On tolik pošty nedostane ani za rok. „Nejdřív mi přečtěte odesílatele. Poté udělejte tři hromádky. Reklama, pošta nedůležitá a pozvánky.“
Pozvánky. To zní, jako kdyby byl někde u šlechtice. Pochybuje, že někdy dostane pozvánku, tedy když nepočítá k nástupu do školy. Vlastně jednou dostal na párty. Nic moc.
„Není tu odesílatel.“
„Otevřete to.“
Radek kouká na dopis. Polkne.
„Co je?“
„Ten dopis…“
„Přečtěte mi ho.“
„Zabiju vás, hajzle! Ta vaše pevnost vás neochrání!“ složí ruce do klína. „Je to z písmen vystřižených z novin,“ řekne hluše.
