Obdivovatel
2.
Strnulý Thomas konečně hmátne po telefonu. Má pocit, že je to špatný vtip, že to není možné, ale to si myslel i poprvé a jak skončil? „Kontakt. Kapitán. Volat.“
Radek jen zírá. O takovém telefonu se mu může jen zdát. Zajímalo by ho, odkud ho má. „Jacobe, opět ty dopisy. Ano, vím. Pospěš si.“ Odloží telefon. „Opatrně vytřiď normální poštu. Máš rukavice?“
„Dojdu si pro ně.“ Zvedne se. „To před týdnem… Chci to znovu.“
Thomas je v šoku. „Cože?“
„Nic, já… Jdu pro rukavice,“ zamumlá. V duchu si spílá. Taková situace a on myslí na sex. Co si asi o něm Thomas musí myslet?
Thomas přemítá, proč se mu tedy vyhýbal. Bylo mu jasné, že ta fiktivní nemoc má něco společného s tím úletem. Akorát nepředpokládal, že to asi nebude úlet. K tomu se ozval ON. Když se sype, sype se všechno najednou. Teď netuší, kam dřív. Řešit Radka nebo starou minulost? Obojí je důležité, i když ten dopis je důležitější. Tak strašně podobný těm, které dostával před pěti lety. Plné nenávistí k němu. Jen proti němu. Jenže tehdy si je mohl přečíst. Nyní se musí spolehnout na jiné.
„Ještě dva další,“ ozve se najednou Radek. „Mám je otevřít?“
„Ne!“ skoro vykřikne. „Nech to na policii. Byl bych rád, kdybys tu počkal, je to možné?“
„Kvůli tomu dopisu?“
„Ano a nejen to… Je tady.“ Zvedne se a jde ke dveřím. Radek ho zamračeně pozoruje. Musí potlačit nutkání jít mu pomoci. Přivítal by ji nebo odmítl? Nikdy se o jeho slepotě nebavili. Vlastně je pro něj úplný cizinec.
„Tak kde jsou?“ ozve se sytý hlas strašně podobný Thomasovu. „Do laborky, chlapci, hned. Výsledky chci mít do pěti minut. Takže je to on?“
„Na skoro sto procent, ano. To je Radek Agrippa, on přečetl první dopis. Ty dva další jsme neotevírali. Je možné, že tu jsou delší dobu, Agnés je nemocná. Jak se máš?“
Statný muž pokrčí rameny. „Jak? Napjatě, to víš, zločinci nikdy nespí, ale tvůj případ bude mít přednost. Velitel bude mít pochopení, a když ne, bude se muset obejít bez mých služeb. Chceš ochranu?“
„Tehdy taky nepomohla. Ne, je to zbytečné. Pokud je to on, pak půjde jen po mně. Aspoň to,“ podotkne mimoděk. „Myslíš, že je to on?“
„Byl bych rád, kdyby to nebyl on, ale to potvrdí až laborka. Po pěti letech, je to nemožné. Musím ti kontrolovat poštu, to si uvědomuješ a napíchnout telefon, kdyby volal, ale pochybuji. Takové chyby nedělá.“
„Jistě, udělej, co chceš, máš mé svolení.“
„Tak já půjdu, kdyby něco, volej.“ Zadívá se na mladíka, který tu sedí. Nijak hezký, když pomine velké oči. Tak to je nový bráškův předčitatel. Od té doby, co mu čte, bratr na něj pěje ódy. Bylo by fajn, kdyby si někoho našel a neseděl v té své pevnosti jako pecka v plodu. I když po tom, co se mu stalo, možná by taky seděl.
„Omlouvám se,“ řekne poté, co bratr odešel.
„Kdo je to?“ zeptá se zvědavě Radek. Jaký asi má s tím kapitánem vztah?
„To?“ Tvář mu zkřiví vztek. „Můj obdivovatel, co nechtěl připustit, že postava, kterou jsem stvořil, skončila. Tedy pokud je to on. Tehdy se nepodařilo ho chytit, odmlčel se a jak to tak vypadá, opět se ozval.“
„Aha. Půjdu.“ Je rád, že se dozvěděl něco z Thomasovy minulosti, i když se ptal na něco jiného.
Thomas k němu zvedne hlavu. „Nejsi ohrožený. Půjde po mně.“
„To mě má jako uklidnit?!“ vyjede. „Omlouvám se, není to má záležitost. Půjdu, abych se dostal na koleje včas.“
„Dobře a to… co se stalo…“ začne váhavě.
Radek se napřímí. „Byla to chyba. Omlouvám se.“
Thomas naslouchá jeho tónu hlasu. Nechce se o tom bavit, popravdě ani on nemá na to náladu a co by tak řekl? Líbilo se mi to? Toužím, abys to udělal opět? Dveře zaklapnou. Odešel. Chybí mu tu. Nějak to tu vyplňuje, k tomu se ozval jeho obdivovatel. Vstane, přejde k oknu, i když nemůže nic vidět, ale zná výhled z doby, kdy měl ještě zdravé oči.
Ten dopis mluví pravdu, že se zde schoval, do své pevnosti. Musí začít přemýšlet. Proč touží po jeho smrti? Tehdy co způsobil tu nehodu, při níž ztratil zrak, tak to nevzdal a přestal psát. Myslel si, že je po smrti? Umět tak proniknout do jeho mysli, zjistit proč. Jenže to není možné. Musí se spolehnout na policii.
Musí počkat na výsledky laboratoře. Do té doby může jedině spekulovat. Je možné, že to nebude on. Písmena z novin často používají anonymové. V televizi, filmech, knihách, tam všude jsou k výhrůžkám použity písmena z novin. Neměl by si dělat starosti, ale dělá. Před pěti lety unikl náhodou, nyní nemusí uniknout vůbec. Nechce se mu umírat.
„Pane?“ ozve se slabý hlas Agnés. „Klepala jsem.“
„V pořádku. Najím se.“
„Pan, váš bratr…“
Thomas se otočí ke své hospodyní. „Nebojte se, víte, že po vás nepůjde.“
„O to nejde!“ řekne rozzlobeně, ale potom to z ní vztek vyprchá. „Jde o váš život.“
„Zas…“ zarazí se. Není důležitý? Má strach. Tehdy neměl, nyní má. Netrvá mu dlouho najít důvod. Radek.
Radek mezitím dorazí na koleje. Anonym. Jeho první, tedy jeho ne, ale viděl něco podobného poprvé. Byl hnusný a k tomu vyhrožoval Thomasovi. Pokud mu má věřit, potom, není ohrožený. Možná ne, možná ano, ale je tu ohrožený Thomas. Zdá se, že je to jeden člověk a jeho slepota souvisí právě s těmi předchozími dopisy.
„Hele, ty se neučíš? Nečteš? Nehraješ?“ ptá se Radka spolubydlící. „Stalo se něco?“
„Nemohu jen tak odpočívat?“
„To jo, sorry, že se ptám.“ Jako by ho kousl pes, k tomu vzteklý, pomyslí si Richard. Pro jednou jeho mizernou náladu snese, hm, vlastně už to je nějaký týden, co je takhle protivný.
„Promiň.“
„V pohodě.“ Richard zapřemýšlí, zda se o tom chce bavit, ale pak usoudí, že ne. „Víš co? Nechceš si vyrazit do klubu? Dneska tam hraje nová skupina, pokecáme, napijeme se,“ navrhne. Radek sice na takové akce nechodí, ale…
„Jasně.“
Richard je v šoku, ale hned souhlasí, protože takhle nemusí nikoho shánět, kdo by tam šel s ním. Za chvilku už vyrazí do klubu DJ2. Když mine půlnoc, aniž si toho všimne, usměje se. Je rád, že sem vyrazil. I hudba, rock promíchaný baladami, nebyla špatná. Prostě jednou si to užíval a nějak na ty dopisy zapomněl.
„Víš co, musíme si vyrazit častěji,“ řekne na zpáteční cestě Richardovi, kterého to překvapí.
„No jasně,“ uculí se. „Studentský život není jen koleje a učebny. To je právě to a navazovaní nových známostí. Ta Briggita byla rozkošná a jela po mně.“
„Byla hezká.“
Richard ho plácne. „Klika, že tě holky nezajímají. No a co Thomas?“
Radek spadne z výšin na zem. Richard se tomu podiví a pak málem, že se nerozesměje. No jo už chápe Radkovy podivné nálady. Ti dva se jednoduše poškorpili. Uleví se mu. Pár dní to bude špatné a potom to opět bude starý dobrý Radek.
„Jdeš zítra opět na čtení?“ zeptá se nevinně a jen tak mimochodem.
Radek se zastaví. „Jo, půjdu, zase nějaká nová holka?“
„Cože? Oh ne, jasně že ne, jen se tak ptám.“ Dojdou na pokoj a brzy usnou.
„Dobrý den.“
„Dobrý,“ zavrčí Radek. Odkašle si. „Nechcete mi říkat Radku?“ navrhne. Už má toho vykání plné zuby.
„Radek?“ nadzvedne obočí.
„Já vím, že máte to navrhnout vy, ale mám toho vykání vůči sobě plné zuby.“ Posadí se, vezme knihu.
„Rozhodně potom, co se mezi námi stalo, by nebylo vykání moc vhodné. V tom případě jsem Thomas.“
Připomínka na to bláznovství vžene Radkovi krev do tváří. Začne číst. Thomas jako vždy se pohodlně opře a naslouchá příjemnému hlasu, který čte jeho knihu. Je to daleko lepší než poslouchat audioknihy. Ovšem ještě lepší by bylo pokračovat jako před týdnem. Odpočinek se slastným zakončením, je něco lepšího?
„Mám začít s další kapitolou?“ zeptá se Radek.
„Ne, nemusíš. Dáš si něco?“ Zná ji zpaměti, kdy hodiny strávil jejím psaním a později úpravami.
„Ne, já ne.“ Opět je napjatý a ví proč. Chybí mu sex a momentálně chce dělat sex jen s tímhle tajemným chlápkem, který má dost peněz, aby si mohl dovolit předčitatele. Mohl by si sednout k netu a mrknout se mu na zoubek, ale k čemu? Tohle není to, po čem touží. Co kdyby… Vstane.
Thomas to ihned zaregistruje. Tělo se mu napne. Je to neobvyklé, protože teď by měl odejít nebo něco říct, ne vstát. Co když opět… Ruce sevřou opěrky křesla.
Radek polkne. Má nebo ne? Z Thomasova výrazu nic nepřečte. Chce to taky? On ano. Klesne na kolena, sevře mu kolena a roztáhne mu je. Dívá se mu do klína. Touží ho mít v puse a uspokojit ho, až bude úpět. Ruce rozepnou pásek, knoflík a stáhnou dolů, kam to jde. Z kalhot se vyloupne penis. Je už vzrušený, což mu přinese spokojený pocit. Olízne si rty. Nemůže se dočkat a tak si ho dá pusy. Spokojeně zamručí.
Thomas se nadechne. Takže měl pravdu. Zvrátí hlavu, vychutnává si dotek úst, rtů i jazyka, který klouže nahoru a dolů. Bože tohle je slast, pomyslí si. Vykřikne, i když nechce a jen cítí, jak z něj uniká sperma. Klesne do křesla vyčerpaný, jako by dlouho běžel. Radek vše spolyká a ještě ho chvilku cumlá, spokojený sám se sebou, že ho vyprovokoval k výkřiku. Upraví mu kalhoty. Opět žádné prádlo. Nenosí ho vůbec nebo jen tady doma, ale je to hrozně sexy, vzrušující. Jen při tom pomyšlení se dovede rozehřát do běla.
„Radku…“
„Hm.“
„Já, tohle jsi nemusel dělat.“
Radek se ušklíbne. Je rád, že ho nevidí. Kdyby viděl, nikdy by nesebral odvahu k násilí. „Já to chtěl a ty ses nebránil. Chceš to?“
Thomas se ošije. „Ano.“
„Dobře.“
„A co ty?“
Radek pokrčí rameny. „Moje věc, uspokojuje mě to.“
Thomas je zaražený. „Tebe uspokojuje, když někoho uspokojuješ?“
„Jistěže. Je na tom něco divného?“
Thomas chvilku mlčí. „Nic nevyžaduješ, to je divné.“
Tichý smích Thomase překvapí. „Ale já dostávám. Chceš něco ještě přečíst? A jestli tě to zajímá, udělám se později, to jsi chtěl vědět? Nebo že někam půjdu a nechám si ho podržet?“
Thomas v duchu zakleje. Přesně tohle si myslel. „Ne,“ zalže. Neřekne, že ho nepovažuje za typ, který by chodil s kdekým, i když ho to před chvilkou napadlo. „Pro dnešek už to stačí. Zítra v obvyklou hodinu.“ Musí přemýšlet o tom, co mu řekl, protože se teď v jeho přítomnosti na to nedokáže soustředit. Musí přijít na to, co ho tak pobavilo. Nic nechce a stejně je spokojený.
„Nashledanou.“ Thomas neslyší, tak je v zajetí vlastních myšlenek. Má pocit, že vyrazil na experimentální cestu s nejistým výsledkem. Rozhodně chce víc, spíš maximálně víc. Jak to vlastně myslel? Může ho uspokojit, když to někomu dělá? Sakra, jak to myslel?
„Nazdar bráško? Ou, slyšíš mě? Halo, je někdo doma?“ zařve na něj udivený bratr. Takto ho viděl jedině, když přemýšlel nad knihou. Jenže po té nehodě přestal psát, takže co se stalo?
„Jacobe? Uff, promiň, prosím tě může tě uspokojit, když někoho uspokojíš a nic za to nechceš?“
Jacob na něj zírá. „Ehm, sex?“ zasténá. „Nemáš přemýšlet, jak dopadnout toho svého Obdivovatele?“ Thomas se začervená. „Konečně jsi zase doma. Cha mám to! To ten okatý předčitatel?“
„Okatý?“
„Jo, má hezké oči. Tak sis začal s chlapem?“
Thomas se ušklíbne. „Víš, že nikdy jsem to tak nebral.“
„Jo, jako jediný z naší rodiny.“ Odfrkne si. „Nakazil jsi mě. Vrátím se k předmětu doličnému. Tvému Obdivovateli. Doufám, že nechceš tu strávit mládí? Ani bys ho nemohl vzít na dovolenou,“ napadne ho. Už má plné zuby, jak je tu zašitý. Ten okatý klučina je možná jízdenkou z téhle díry.
Thomas se zarazí. Pravda, dokud byl sám, neměl důvod vycházet, ale nemůže zde Radka zamknout. Vsadí se, že by se z toho zbláznil a vyjít si s ním někam, mělo by to svůj půvab.„Máš pravdu, měl by sedět. Asi jsem se moc bál. Máš už nějaké výsledky?“
Jacob se posadí, zadívá se na neuklízenou knihu, ušklíbne se. „Tedy jestli tohle ho napružilo ti to udělat, co by asi dokázal playboy? Zatím se probíráme nevydanými romány. Seznam naštěstí není tak dlouhý, jak jsem se bál. Vytřiďujeme ty, které jsou divné.“
„A divné je co? Proč vlastně jdete po autorech?“
„Například bez zpáteční adresy nebo se adresát odstěhoval, prostě na všechny, na které nemůžeme ukázat prstem. Neboli nemají tvář. Jo, v jednom dopise bylo to, že jsi zamítl jeho román. Proto tu jsem.“
„Za pokus to stojí, ale pochybuji o tom. Ten předtím nepsal.“
„Možná je to někdo jiný, netuším. Už nám dokázal, že je opatrný. Nezanechává stopy, což je škoda. Ale proč napsal román? Musela to být detektivka, specializujeme se na to, ne? Možná začal?“
„Pokud budeme brát, že je to jedna osoba, tak to není. On chtěl, abych si to přečetl, a víš, že u mě končí kriminální romány, thrillery a podobné věci.“
Jacob přikývne. „Máš pravdu. Jsi přes ně odborník. Budeš muset se na ně pak podívat, možná ti něco řeknou. Byl rozhořčený a psal ji dlouho. Pak si přijdeš ty, všemocný pan kritik, a jedním šmahem ji odsoudíš. To by naštvalo každého autora a nemusel by to být takový psychopat.“
„Kvalitní román nevyplodíš za deset dní, měl bys to vědět. A to, že neumí psát, není moje chyba. Nebudu vydávat braky, co se nebudou číst.“
„No jo,“ zabručí Jacob neochotně. „Co kdybys ho oživil?“
„Ne.“
„No tak.“
„Ne, řekl jsem ne, ale…“
Jacob ožije. To jeho ale je jako by mu řekl, že právě vyhrál. „Chceš říct…“ taktéž nedokončí myšlenku. Bojím se ji dokončit, pomyslí si. Bráška od té doby, co zazdil Ethana, už nenapsal ani stránku a klidně by mohl. Chybí mu Ethan a jeho příhody, ovšem nepohrdl by ani někým jiným. Je to fuk, co! Zařve v duchu.
„Jo. Máš-“
„Jupí!“ zařve, že se Thomas lekne. Snese objetí a dokonce pusu na čelo. „Ty chlapče zlatý, konečně budu mít to číst!“ popleská ho po tváři.
„Neříkej, že jsi přestal číst,“ řekne kysele. To nadšení bylo krapet teatrální.
„To jistěže ne, ale patříš do rodiny. Dobrá dostaneme ho, abys mohl v klidu sexovat, a samozřejmě psát,“ zasměje se a raději vypadne. Na zavřené dveře něco dopadne. Zjišťovat co, nebude. Zamne rukama. Radek není jízdenkou, on je Bůh.
„Neměl byste pána tolik rozčilovat.“
„Agnés, on to snese a pak potřebuje to jako sůl. I přes toho Obdivovatele mám radost.“
Agnes se zatváří nechápavě. Radost? Bože, vždyť by se měl třást hrůzou. Ale ona je taková celá rodina.
Opět jsem to udělal, pomyslí si Radek. Bylo to kouzelné, a jak ho to uspokojilo. Jeho duše létala v oblacích, kam ho vynesl. Není nic lepšího než uspokojit toho druhého, pozorovat ho při tom. Být trochu odvážnější, sám by se u toho udělal, jenže takhle bude to muset počkat do postele, kde si bude promítat každý okamžik téhle chvilky. Každý stisk, každý tah, každé jeho zasípaní a zavrtění. Ježíš, já se snad udělám, pomyslí si se skřípáním zubů.
V hlavě přehodí výhybku na toho neznámého. Snad ho to trochu zbrzdí od představ, jak mu to dělá znovu a znovu. Zaúpí. A je u toho opět. Copak nebude mít klid? Ale ten jeho výraz ve tvářích, kdy vyvrcholil… Nemohl se od něj a jeho chvějícího těla odtrhnout. Nádherný okamžik, pomyslí si.
„A dost, sakra,“ zakleje. „Měl bys příště dolejšek nechat na kolejích.“ Ušklíbne se, když si uvědomí, že je na zástavce s pár lidmi. Ta bába se dívá divně, ale ta holka se směje na celé kolo. Je to jedno. V autobuse se posadí a vyhlédne z okénka. Zahlédne billboard s novým filmem. Má být uvedený do kina příští týden, a pokud to filmaři nezvorali, což často dělají, potom to bude pecka. Detektiva Ethana Menezes, vytvořil jeho oblíbený autor, vlastně nezná nikoho, kdo by ho neměl rád. Píše lehce, stylově a jeho zápletky mají hlavu a patu s překvapivým koncem. Až do závěru nikdo netuší, jak to dopadne. Prostě úžasné. Myšlenka na jeho oblíbeného autora ho přivede k Thomasovi a tlak v kalhotách povolí, za což je rád.
Ty dopisy jim otřásly. Popravdě moc nevěří Thomasovi, že se zaměří jen na něj a jeho nechá na pokoji. Je to psychopat. Někdo takový jako bylo v tom rukopise, který četl. Pod mosty se to jmenovalo. Dojede na koleje. V hlavě mu pořád vrtá ten román. Když ho četl, měl nezdravou husí kůži, jak říkávala jeho babička. I Thomas se vyjádřil, že to není ono.
„Ahoj,“ zamumlá ve dveřích.
Richard vzhlédne od stolu, kde ujídá lžičkou zmrzlinu. Zarazí se. „Zase sis nevrznul?“ řekne přímo.
„Zmlkni, králíku,“ hmátne po kelímku, ale Richard je rychlejší, pak si povzdechne.
„Na, potřebuješ to víc, než já. Co se stalo?“
Radek zvažuje, pro a proti. Nikdo mu neřekl, aby mlčel a představit si Richarda jako psychopata, tak to by musel mít obrovskou fantazii.
„Bude to mezi mnou a tím stolem!“ poklepe na desku stolu Richard. Radek se mimoděk usměje. „Tak to vyklop! Nebo sex byl tak mizerný?“
Radek toho má dost. „Naopak byl tak úžasný, že mi ještě teď stojí!“
Richard sebou cukne, potom se rozesměje. „Nečekej, že ti pomohu. Takže?“
„Někdo jde po Thomasovi.“
„Jak jde?“ nechápe jeho spolubydlící.
„Jak? Jak?!“ rozčilí se. „Prostě jde. Vyhrožuje mu.“
„Jako psychopat?“ optá se a sebere kelímek. Nakoukne dovnitř. Sladké na nervy je v čudu. Zapřemýšlí, kde by sehnal další várku, aniž by musel do kantýny.
„Jako psychopat,“ potvrdí tiše. „Četl jsem jeden dopis. Byl odporný.“
Richard zalapá po dechu. „Ty si neděláš legraci.“
Radek by ho uškrtil a ztuhle řekne. „Něco takového není legrace.“
„No jo, ale víš, jak to tu hodí, no…“ dojdou mu slova. „Kurva práce!“ otevře skříňku a chvilku se v ní hrabe. Povzdechne a doprostřed stolu položí čokoládu. „Půlka má, druhá tvá. Podělím se s tebou. Byla tam policie?“
„Jo byla. Kapitán je hezký chlap. Dobrá. Zatraceně, netuším, co mám dělat.“
Richard cumlá dílek čokolády. „Tak to bych taky nevěděl.“ Oba sedí, berou dílek za dílkem a cumlají je. „Mám to!“ zvolá po delší odmlce Richard. „To chce jedno. Najít ho. Hm, asi jakou má přezdívku?“
„Cože?“
„Každý sériový vrah nebo takový stalker známých lidí, má odpovídající přezdívku. Jako Zodiac například nebo Kovový tesák.“
„To nevím.“
„Tak to zjistí. Vlastně je to docela vzrušující. Pardon,“ začne se bránit. „Víš, jak to myslím, ale rozhodně nechci, aby se tvému zaměstnavateli něco stalo. Ach jo, čokoláda je fuč. Co budeš dělat?“
„Nic, přemýšlím o tom. Vypadá to, že je to nějaký chlápek, který pronásledoval kvůli nějaké postavě, kterou nechal zahynout. Takže on píše?“ řekne si udiveně.
„Ou, to se nedivím, že byl nasranej. Taky mám chuť někdy autory odkrouhnout, když kniha skončí ne dle mých představ. Zasraná práce,“ vyjádří se neslušně.
„Jo, zkurvená,“ přidá se ochotně Radek. Nějak se mu uleví krapet víc než snědením té čokolády, nebo možná už začala fungovat. Rozhodně rozhovor měl impotentní účinky na jeho penis. Zkurvená práce, pomyslí si ještě jednou a ušklíbne se.
Kapitán Jacob Bonnet se zhoupne v židli. Kolegové mu říkali, že jednou se na ní zabije, ale ještě tu je. Zhoupne a hodí šipku do terče. Na terči je krásně vyvedené kurzívou Obdivovatel. Před pěti lety nedokázal brášku, co ho zbavila světla, zachránit. Tentokrát toho parchanta dostane na elektrické křeslo, a pokud tam ne, jednoduše ho zabije.
Je neuvěřitelné, že je to stejný vrah. Tedy kluci v čele s Maddie z laborky kroutili hlavou. Stejný papír, dokonce i lepidlo. Jako by měl ho někde v šuplíku. Pořádnou zásobu. Obyčejné lepidlo. Všechno směřuje k tomu, že skutečně je to stejný chlápek. Obdivovatel, tak ho pojmenoval Maddie. Sedne mu. Teď jdou po těch rukopisech. Doteď by dal i duši za to, aby bratříček vyšel ven. Nyní by byl raději, kdyby byl i nadále v tom baráku zabedněn. Jenže on si jako naschvál musel najít milence, kterého by vyvedl ven. K tomu opět začíná psát, skvělá práce, ale ne teď. Zatracená práce.
„Doprčic!“
„Copak? Někdo ti šlápl na kuří oko?“
Jacob se otočí k Maddiemu. I teď, po několika letech, co ho zná, ho jeho vzhled šokuje. Protože jestli někdo by někdo vypadal jako anděl, byl by to on. „Ani ne, to ten Obdivovatel.“
„Musím uznat, že v našem oddělení je to nejzajímavější vrah.“
„Nejzajímavější?“
„No jistě. Nejde o tvého bratříčka, ehm mimochodem, neuvažuje o Ethanově návratu?“
Jacob zírá na Maddieo. Nemůže uvěřit tomu, co slyší. On čte bratrovy knihy? Jistě jsou na vrcholu knižních řebříčků i poté, co skončil s psaním, ale vždy prohlašoval, že ho jedině uspokojuje četba encyklopedie. „Ne, ale…“
„Zlatíčko, v tom případě ho musíme chytit, že? Musí mít klid na psaní.“ Jacob na něj dál zírá. Zná ho vůbec? „Doufám, že to bude něco vzrušujícího. Něco pořádně krvavého. Oh bože, další dobrodružství!“ Rozjařená tvář zmizí. „Abys věděl, nečtu takoví srágory, ale tvůj bratr je výjimka.“
„To je.“
Maddie na něj kouká bezelstnýma modrýma očima. „Čekal, ale proč? Tak dlouho? K tomu nejspíš napsal román. Chtěl uznání a tvůj bratr ho poslal do kytek. Většinou se to nedělá, ale… Thomas netušil, že román je od Obdivovatele. Pokud se k němu dostal, potom byl aspoň krapet dobrý.“
„To ano, dostává jen věci ke schválení,“ přitaká Jacob ve vleku jeho modrého pohledu.
„K tomu ho nezabil. Proč?“
„Kvůli knize?“ napadne Jacoba.
„Přesně. Něco se stalo, a když na něj tehdy zaútočil, zřejmě se něco v Obdivovateli přehodilo. Víš, jako výhybka u vlaku. Najednou zatoužil po uznání a taky, aby byl stejně dobrý. Tvůj bratříček tím, že rukopis odmítl, ho vyprovokoval.“
„Zatraceně, mám ho dost!“
Maddie se uculí, světlé vlasy si shrne z čela. „Jo, tentokrát asi ho fakt zabije.“
Jacob se zamračí. „Naším úkolem je, aby to neudělal.“
„No jistě, hodně štěstí. Vlastně když tak přemýšlím, byl bych velmi nerad, kdybych si nemohl už nic od Thomase přečíst.“ Jacoba z klidného mrazivého výhrůžného tónu zamrazí. Není on Obdivovatel? Kamenná tvář se rozzáří. „Mám jeden případ v laborce. Mažu, ahoj, pozdravuj rodinu.“ Sjede z rohu stolu, kam se posadil a odchází.
Je nebo jim není? Je jak chameleon. Jenže Maddie opět kápl na to. Problém je, že odmítnutí rukopisu dotyčného ho zřejmě naštvalo víc, než když skončil s knížkami o Ethanovi. S povzdechem se zhoupne na židli a potom se zadívá na spis. Kdo to může být?
„Tak tady to je!“
Jacob vzhlédne k starší ženě. Usměje se. „Děkuji moc, jsi zlato.“
Ta se ušklíbne. „Za všechny zlatíčka bych si už mohla koupit mercedes. Příště si na to najděte jiného otroka!“ Praští desky o stůl. S uspokojením jako královna odkráčí. Jacob si povzdechne, no jo, snadno se ji to řekne, ale kdo jiný je tak rychlý a přesný? K tomu prostě vždy vyčmuchá přesně to, co on potřebuje. Vsadí se, že jako první bude vrahův rukopis. Otevře desky, zasměje se. Jo trefila se, když zírá na prázdnou stránku se samými otazníky. Tohle, bude jejich člověk, ale nejdřív musí vyhodnotit ten zbytek.
Rozprostře jednotlivé složky. Deset. Nějak málo, pomyslí si. Jedenáct, ta prázdná stránka. Není tam nic jen název díla Pod mosty. Určitě thriller, takže vrah zanechává oběti pod mosty? Je to možné, ale nejdřív všechny dílka předloží Thomasovi. Potřebuje vědět, proč je odmítl. Mohl by taky psát u toho recenzi, zanadává. Sbalí složky.
„Kam jdeš?“
„K bratrovi. Něco nového? Kromě New Yorku? Ne!“ Všichni se zasmějí. I Jacob. Za chvilku parkuje před rodným domem, ale jedině Thomas tu chtěl bydlet. Na něj je moc velký a má raději byt v dvacátém patře s výhledem na střechy domů.
Zazvoní.
„Pane, pojďte dál.“
„Agnes, kdy mi přestanete říkat pane.“
„To se nesluší, je s ním Radek.“
„Oh, ten malý pokušitel! Výborně.“ Agnes se zatváří udiveně. Pokušitel? Radek? Možná se přeslechla. Jacob vejde do knihovny. „Nazdar, hezký hlas. Co to je?“
„Most přes řeku Kwai.“
„Zase most? Tak dobře, nemohl bys prosím odejít? Tohle není pro tvé uši,“ řekne mu přímo Jacob.
„Budeš mě ještě potřebovat?“ Kapitána zaujme slovo budeš. To jsou tak daleko? Zajímavé, ale proč ne. Bratříček není žádný mnich. Tedy vlastně je to jedno, ale ať vyleze z toho brlohu a začne něco dělat! Jestli má spát s chlapem, klidně.
„Ne. Můžeš jít.“
Radek uloží knihu. Jacob ho sleduje, a když dveře se zavřou, začne. „Tak Obdivovatel ti napsal, a řekl bych, že odmítnutím jeho knihy, jsi ho nasral víc, než je zdrávo.“
Radek přitisknutý ke dveřím se skoro nadechne. Obdivovatel, kniha, odmítnutí. Radek najednou zvedne oči a dívá se do klidných Agnesiných očí. Začervená se. Rád by přes dveře naslouchal dál, ale ten její pohled říká jasně klidně, že to není správné. Proč se jenom cítí provinile?
„Omlouvám se.“¨
„Bojíte se o něj?“
„Aby ne. Půjdu.“
„Nechceš kafe s buchtou?“
Radek je rád, že si Agnés neznepřátelil. A pak její buchty jsou ty nejlepší na světě. Jen se v ústech rozplynou. „Rád a děkuju.“ Agnés se usměje a zavede ho do kuchyně, kde mu dá pořádnou porci na talíř a začne dělat kávu.
„Jacobe, jsi si jistý?“ optá se Thomas. Byl by rád slyšel, že se mýlil, nebo to není pravda.
Ten si odfrkne. „Jo. Na sto procent. Kluci v čele s Maddie nevěřícně vrtěli hlavou. Stejný papír, dokonce i lepidlo. Nechtěli tomu věřit, ale vše ukazuje na stejného pachatele.“
„Sakra, co jsem mu udělal?“ vypění. Sevře opěrky křesla. „Proč já?“
„Zamítl jsi mu knihu. Není to dost? Nechal jsi mu zemřít jeho oblíbence, když tak uvažuji, tím jsi naštval dost lidi. Víc než tou zamítnutou knihou.“ Thomas se zaškaredí. Má pravdu. Ještě teď mu chodí dopisy, aby ho znovu oživil. „Psal to v prvním dopise. Zabije tě, protože jsi odmítl jeho vrcholné dílo, které psal pět let.“
„To nemyslí vážně! Víš, kolik lidi píše a jejich rukopisy se neustále odmítají?“
„Myslí, to je ta potíž. První dopis byl docela podrobný. Musel mu dát fušku, ale tihle lidé jsou trpěliví. Chtěl bych mít aspoň polovinu jejich trpělivosti. Další byly už stručné. Zabít.“
„Ale odmítl jsem mnoho knih,“ namítne zoufale Thomas.
„Já vím.“
„Sakra, co si myslí?!“ vykřikne nasraně, až tím Jacoba šokuje. „Jako si myslí, že naše nakladatelství bude vydávat průměrné knihy? Ani náhodou! Jen přes mou mrtvolu!“
„On nemá pocit, že by jeho kniha byla brak,“ namítne Jacob rád, že konečně Thomas projevuje tolik emocí. Od té nehody prostě jako by to nebyl on. Z živého, činorodého, i když tajemného spisovatele krimi thirellu se stal zapšklý mrzout. „Jelikož evidentně to byl někdo, kdo nám zaslal rukopis, potom se mé pátrání vydalo tímto směrem. Mám tu jich deset a ty mi musíš říct, proč jsi je zamítl. Fanny se překonala. Na prvním místě dala Pod mosty, říká ti to něco?“
Thomas zapátrá v paměti. „No ano, četl to Radek. Nemohl jsem se rozhodnout.“
„Byla dobrá?“ Poslouchal to dvakrát? To muselo být dílo.
„Až moc dobrá. Vypilovaná do nejmenšího detailu. Agnes!“ zařve.
„Ano, pane?“
„Je tu ještě Radek?“
„Ano, pane.“
„Tak mi ho zavolejte. Řekne ti to sám. Ta kniha byla fascinující, moc dobrá, vlastně já ti nevím. Nechal jsem si to přehrát přes audio nahrávku, ale pořád jsem se nemohl rozhodnout. Tak jsem to nechal přečíst Radka.“
„Potřebujete něco?“ optá se udiveně Radek.
„Zavři dveře. Pamatuješ si na tu knihu, co jsi mi tu četl. Pod mosty se to jmenovalo.“
Radek přikývne. Tu si bude pamatovat hodně dlouho. „Hnusárna.“
„Cože?“
Zrudlý Radek opět přikývne. „Byla hezky napsána, měla spád, dobré postavy, záporák byl takový, že člověk ho fakt nenáviděl, to se nestává moc často.“ Thomas přikývne, v tom má pravdu. „Ale tady ne, byl fakt odpuzující a stejně tak jeho činy.“ Zamračí se. „Člověk to pak měl v hlavě, přemýšlel o tom. Byl tím fascinovaný, jako by otevřel zlo v duši a kochal se tou vraždou, přemýšlel, jak by to udělal on, aby bylo to lepší, ale zároveň ho to odpuzovalo. Víte, nedokázal to vytěsnit z hlavy. Omílalo se mu to tam.“
Jacob mu naslouchá. „Hodně jsi o tom přemýšlel.“
„Ano, a rád bych se toho zbavil. V člověku to zůstane jako štěnice. Kouše, drápe, saje mu duši a člověk najednou zjistí, že je do toho až moc vtažen.“
„Takže ho máme?“
Jacob se dívá na složky, sebere je. Čte jména děl, ale až na jeden jsou důvody rozumné. „Prověřím ty dva přednostně, později ty ostatní.“
„Jacobe, najedeš ho?“
Jacob strne. „Musím, jinak Maddie mě vykuchá. Mizím, bráško.“
Radek s Thomasem osamí. Tak už ví, kdo je kapitán. Brácha, což je skvělé, takže jako potenciálního konkurenta ho muže smazat. Ovšem Maddie? „Kdo je Maddie?“
„Anděl,“ řekne zamračeně Thomas. „Vypadá tak, ale jinak má na starost policejní laborku. Je génius, skoro.“
„Aha.“ Tiše tam stojí, zvažuje… Pak si klekne, položí ruce na kolena. Čeká na odmítnutí, ale nic nepřichází. Žádný pohyb, žádný zvuk, jen trochu napjatá strnulost. Rozhodne se tu strnulost odbourat. Chce, aby se uvolnil, aby si to užil na maximum a zvláště teď. Chvilku hladí dlouhé pevné nohy. Všechno se v něm svírá to neprodlužovat, vzít ho do úst a udělat mu dobře. Jenže by to bylo proti tomu, co chce, aby Thomas zažil. Čistou nefalšovanou rozkoš. Po chvilce cítí, že se uvolňuje. Ruce zůstanou v klíně. Hrají si, laskají ho přes látku. Každá sebemenší odezva v něm vzbuzuje chuť pokračovat, ale hlavně vzrušuje ho to.
Podívá se mu do tváře. Někdo, kdo ho nezná, by mohl říct, že je kamenná, až odmítává, ale on vidí něco jiného. Snaží se neprojevovat jakýkoliv pocit. Je mu to jedno. Kdyby to nechtěl, vstal by a bylo by to. Pomalu posune ruce dál, až ke knoflíku kalhot. Netouží po ničem víc, než mu osvobodit penis a držet ho v rukou. Je to k šílenství, pomyslí si, když rozepíná knoflík a dotkne se prádla. Dvakrát ho neměl a najednou ano? Ale co! Vklouzne rukou dovnitř. Jen malá překážka k sladké odměně. Jen to prodlouží slast z dobývání.
„Klidně si můžeš vzít brnění,“ poruší mlčení.
Thomas zamrká, sklopí hlavu, jako by tam mohl něco vidět. Přemýšlí, o čem Radek mluví. Svraští obočí, ale nic ho nenapadá.
„Nevadí,“ broukne Radek, vytáhne ruku, která laskala penis přes látku brnění. Jestli si myslí, že ho nedobytně schová, mýlí se. Vytáhne ho, olízne si rty v předtuše slasti. Cítí, jak jeho vlastní penis doráží na látku kalhot a touží po osvobození. Bude muset počkat, protože není nic důležitějších než Thomasova rozkoš. Je úžasný, jak čeká připravený na jeho pozornost. Stejně jako jeho pán. Olízne špičku žaludu a zakmitá po něm. Thomas zadrží, zasténá. Ví, že to nezvládne, ale chce to prodloužit co nejdéle.
Tak se mi líbíš, to je ono, myslí si Radek a vymýšlí, jak nejlépe mu posloužit. Musí se cítit jak v ráji. Jak Thomas, tak jeho nádhera. To je ono, když ho pevně sevře mezi rty a pomalu jede dolů. Druhá ruka je v kalhotách a jemně hněte varlata. Zasténání. Nejsladší hudba, jakou jeho ucho může slyšet. Miluje ji, zbožňuje. Naprosto se vyrovná Mozartovi, Bachovi. Ne, předčí ji, protože ji sepsal on. Slastně si vzdychne, když uslyší další zasténání. Chce slyšet celou symfonii a on to dokáže. Chladně s hlavou v oblacích zkouší vše, aby vyloudil další božský sten. Napne se, když se to povede. Dobře tuší, že se Thomas snaží udržet a nedat najevo, jak ho to vzrušuje a o to je sladší každý jeho projev.
Duše mu zaplaví slast, když ucítí ruku ve vlasech, která mu ji rytmicky tlačí ke klínu. Ne, ještě ne, ještě chvilku chci tě slyšet a potom triumfální závěr. Zmírní tlak, sklouzne k něžnostem. Thomas zasténá nechutí, ale i to je pro Radka líbezný tón., Dělám to správně, uspokojují ho perfektně, myslí si. Thomas se proti němu pohne, jak se dožaduje další a další pozornosti. Radek se mimoděk usměje. Ano, to je přesně ono. Chtíč a uvolnění. Naprosto na nic nemyslet než na uspokojení. A já ti ho dám. Přitlačí. Steny a zvuky slyší už jen okrajově, až se ústa zaplní semenem tryskajícím z údu, kterého drží v puse. Polyká a vnímá celou bytostí Thomasův výkřik, závěrečný tón symfonie, kterou dokázal sepsat. Zaplaví ho takové uspokojení, že vyvrcholí. Udiveně pohlédne do Thomasovy tváře.
To se mu stane málokdy. Otře si okraje úst a potom se olízne jako kočka. Skloní se k penisu, který mu poskytl tolik rozkoše. Ne, on s Thomasem, přesně řečeno. Očistí ho jemnými tahy a schová ho do kalhot. Pohladí kolena a chce je dát dohromady. Ucítí odpor. Podívá se do uvolněně Thomasovy tváře. Postaví se a políbí ho na tvář.
„Děkuji.“ Rychle odejde, dobře si uvědomujíc skvrnu na kalhotách, ale popravdě je mu to fuk. Cítí se jako bůh. Nečeká od Thomase nic, vlastně mu vše poskytl až vrchovatě. Zavře dveře, otočí se. Uprostřed stojí zrudlá Agnés s dopisy v náručí. Radek si povzdechne, Agnésiny oči po něm sklouznou. Ještě před chvilkou stála jak zmražená u dveří s rukou přichystanou k zaťukání a najednou ten zvuk. Chtěla dovnitř vtrhnout, ale potom si to vybavila. Slast, sténání, sex. Chvilku ji trvalo, než ji došlo, že je tam jenom Radek, pak další než si je dala dohromady. Když uslyšela výkřik orgasmu, udělal automaticky krok vzad. Co má dělat?
„Omlouvám se.“
„Měl by ses upravit,“ řekne automaticky.
„Kabát to zakryje,“ zamumlá rozpačitě, protože mu došlo, proč tu stojí a dívá se na něj. „Promiň, musím jít.“ Vypadne ven, kde se zapne, psy podrbá na hlavě. Ti nebudou nikoho odsouzet a dívat se na něho divně. S rukama vraženými do kapsy jde na zastávku autobusu. Kolem něj projíždí auta, míjejí chodci, ale on si přehrává každý detail své symfonie. Cítí, že opět se vzrušil. Podívá se z okénka na pošťácké auto, a napadne ho, kdy mu Thomas opět dovolí, aby mohl ho vzrušit. Málem že nezasténá, ale trhnutí autobusu ho probere.
„Pane, pošta, je už probraná policii, žádný dopis.“
„O tom měl mě informovat bratr, děkuji Agnés.“
Agnés přešlápne. Netuší, jak se má chovat. Je to pro ni nezvyklé, že pán má něco s Radkem. Svraští čelo. „Nepotřebujete něco, pane? Přečíst-.“
„Ne, zítra,“ přeruší ji, „můžeš jít. Připravím si koupel sám.“ Chce si vybavit každou minutu svého poklesku, ale cítí se jako král. Když se ho dotkne, začne laskat a potom drze mu vklouzne do kalhot… Nedá se tomu odolat. Střídavě zvažoval, že ho zarazí, ale vzápětí Radkův pohyb mu to jako by vymluvil. Nechtěl nic jiného, než vyvrcholit, zažít nové a nové pocity, které ho vynášely vzhůru k oblakům.
„Ano, pane,“ špitne Agnés. Položí dopisy na stolek a odejde. V kuchyni se posadí, pak ze židle vyskočí, uvaří si silný grog. S úlevou se posadí za stůl a napije se. Potřebuje… Potřebuje radu, ale kde? A jak se má chovat? Přemýšlí, až zjistí, že má prázdný hrnek. Udělá si další. Je zima, potřebuje se zahřát. Poradit se nemá s kým a není ani zvyklá se radit. Povzdechne si, napije se. Pak se jí tvář rozjasní. Má to, prostě bude dělat, že nic neslyšela. S úlevou dopije grog. Přesně. Nic neví.
