Obdivovatel
3.
Thomas rukou přejíždí knihy. Mnoho názvu cítí pod bříšky prstů, některé pozná dle obalu, velikosti nebo vůně. Neví, co by si měl vybrat, ale hlavně co dál. Nikdy se tak necítil. Vždy tak nějak věděl, co chce a najednou je tu Radek se svým: Uspokojím tě. K tomu se přidal Obdivovatel. Stojí na křižovatce a on se tak nerad rozhoduje. Ne, jako jeho postavy, které vždy udělají to přesně, co mají. On váhá. Stejně jako s operací. K čertu, co…
„Nazdárek, bráško.“
„Jacobe, neslyšel jsem tě. Něco nového?“
„Ani ne. Ten autor Pod mosty, ztratil se nám.“
„Jak ztratil?“
Jacob se posadí. „Jednoduše. Došli jsme na poštu, kde má schránku. Nechal si to tam poslat. Ten, co obsluhuje schránky, si nic nepamatuje. No nedivím se, když jsem viděl tu hromadu dopisů, co tam do nich cpe a je jich tolik. Mají tam kameru, pokrok, jenže zrovna ta schránka je ve stínu, takže nic.“
„Tak podle toho-,“
„Ne, záznam schovávají jen 14 dní.“ Přimhouří oči. „Jako by to věděl.“
„Takže nevíme nic.“
„To zase ne. Ale vypadáš divně. Není ti nic?“
Thomas se posadí do svého křesla. Jak dlouho v něm strávil? Málem, že je vysazené a koukají z něho pružiny. „Radek,“ zahučí nezřetelně.
„Dostal tě co?“ uchechtne se Jacob. „To je jen dobře.“
„Tobě to nevadí?“
Jacob studuje bratrovu nehybnou tvář. „Vadit? Já ti nevím, ale vytrhl tě z té tvé letargie. Byl js-,“
„To říkáš pokaždé, vynech tu litanii,“ doporučí mu. „Spíš něco udělej s tím hajzlem.“
„Udělám, neboj se, tentokrát si ze mě legrací nebude dělat. Píšeš?“
„Ano, jde mi to docela,“ přizná plaše. Jacob v duchu výskne. Nejspíš Radka políbí. „Je to v hlavě. Najednou to tam bylo, snad se bude líbit.“
„Neboj, bude,“ ujistí ho nadšeně. „Ehm, kdybys chtěl radu, jsme ti k dispozici,“ ujistí ho.
„Díky, možná budu.“ Odmlčí se. Oba dva se na sebe dívají, i když Thomas nevidí. „Nevím si s ním rady.“ Jacobovi hned dojde, koho tím myslí. „Je zvláštní, má krásný hlas.“ Jacob nechápe, co s tím má společného, ale poslouchá dál. „Chce mě jen uspokojit, chápeš tomu?“
„To tě jako trápí?“ zeptá se, protože dál to nevydrží. „Neměl bys být vděčný, že to není nějaký sobecký parchant?“ Jako moje bejvalka, až se ji zbavil a našel si Sofinku.
„Spíš ho nechápu, k tomu mi tu něco nehraje.“
Jacob svraští obočí. „Jako s Radkem?“ Ta poznámka je divná.
„Ne, s Obdivovatelem.“
„Aha.“ Někdy bratrovy úvahy těžko sleduje. „Co je s ním divného?“
„Jak bych si jeho vzkazy mohl přečíst? Jsem slepý. Tím, že mi to někdo přečte, tak to ztrácí účinek. Moc dobře víš, že tím, že ta slova vidíš, je účinek dvojnásobný. Slyšel a cítil jsem to z Radka. Dostalo ho to. Ne jen tam co stálo, ale hlavně, jak to vypadalo. Umím si to představit.“
„Sakra,“ ozve se po chvilce Jacob. „Do prdele, on to neví.“
„Co jako?“
„Že jsi slepý jak krtek.“ Zadívá se na svého bratra šokovaně. „On to netuší, co tehdy ta nehoda způsobila. Oh, bože!“
Thomas sevře rty. „Dá se toho nějak využít?“
„Nevím, opravdu nevím,“ řekne bezradně. Mlčí a pozoruje svého bratra. Co s tou informací a bude jim to k něčemu? Vyruší je až zvonek. Jacob se zvedne, vyhlédne. Pošťák. Copak dnešní poštu nezabavili? Spěšně vyjde ven, rozzuřený neschopností… Kdo za to vlastně může?
„Hej, počkejte!“ zařve nasraný, že jeho příkazy nebyly splněny. Muž v uniformě se zastaví. „Co to máte?“
„Jen jsem házel tam poštu,“ řekne. „A nemusíte na mě řvát, dělám svou práci.“
„Omlouvám se, ale nemáte příkaz, veškerou poštu dávat zvlášť?“
„Cože? Nevím, o čem mluvíte. Dostal jsem to na stůl, abych to doručil, tak to dělám. A kdo jste?“
Jacob se vytasí s průkazem. „Policie.“
„Aha, sorry. Prostě měl jsem to na stole, tak jsem to doručil, děje se něco?“
„Ne, nic, jen příště to dejte, jak to má být. Už je to ve schránce, nebo ještě něco máte?“
„Balíček, nic víc, dopis je ve schránce, asi se na něj zapomnělo, proto mi to dali,“ vysvětluje horlivě. „Tak jsem si řekl, že za panem Bonnetim dojedu. On je úžasný,“ řekne. „Miluju jeho knihy a každý den si říkám, už aby něco napsal nového, ale možná mu tu jak se to říká Bílou stránku.“
„Bratr je slepý,“ vysvětlí pod nadšeným výrazem pošťáka.
„Cože?!“ zvolá muž. „To je hrozné, to chápu, ale nikde jsem to nečetl. Strašné.“
„Ano, dejte mi ten balíček.“
„Ale jistě, tady. Hrozné, hrozné a jak dlouho?“
„Pět let, děkuju.“ Vezme balíček a jde k domu, tam vezme ze schránky dopis. Vypadá normálně, ale raději to prozkoumá. „A příště prosím vše na policii.“
„Jistě, pane. Hrozné, opravdu hrozné!“ řekne. „To nic nemůže číst, že?“
„Cože?“ zvedne nepřítomně oči. „Ne, našel si předčitatele, musím jít, nashledanou.“
„Předčitatel,“ zašeptá pošťák a nasedne do auta. Prudce vyjede.
Zamyšlený Jacob jde k domu, otočí se, když zařvou pneumatiky, ale pokračuje v cestě. Už má jistotu, že je to další dopis. Doma odloží balíček, otevře dopis. ZABIJU TĚ! BRZY! Přivře oči. Tohle čekal. Takže nechat bratra v pevnosti, jak tomu domu říká Obdivovatel, nebo má zkusit nachystat past?
„Další dopis?“
„Ano.“
„Nějak jsem to tušil, ale jak to, že to doručil sem?“
„Nevím, ale někdo to odnese,“ řekne zamračeně. „Podle tíhy zřejmě rukopis.“ Jacob k němu přejde, vezme ho do ruky. „Až přijde Radek, mrkneme se na něj. Ten dopis, odnes ho odtud, děkuju.“
„To nic, právě zvažuju, zda mám z tebe udělat volavku, tak neděkuj.“
Thomas se usměje. „Klidně udělej, pokud se ho zbavíš, ale netoužím přijít při té akci o to nejdůležitější. A víš, napadlo mě, že bych mohl přece jen jít na tu operací. Co myslíš?“
Thomas nadzvedne obočí, zadívá se mu do klína. „No proč ne? Kvůli Radkovi? Je to padesát na padesát a o hlavu nebo o ptáka?“ řekne drze na konec.
„Zmiz!“ Jeho příkaz doprovází smích. Když Jacob vyjde na ulici, přestane se usmívat. Nelíbí se mu to a bude muset důkladně zvážit, ale než o tom začne uvažovat, že využije bratra, bude muset zjistit totožnost Obdivovatele.
„Ahoj,“ řekne trochu nesměle Radek. Stále neví, jak se má k Thomasovi chovat. Jako k zaměstnavateli nebo jako k milenci a jsou jimi vůbec? Rád by vynechal tu otravnou část a pustil se do daleko zajímavější činnosti.
„Ahoj, prosím tě, došel mi nějaký rukopis, můžeš mi ho přečíst?“
„Jistě.“ Ach jo, proč neumí být tak věcný jako Thomas? K tomu ta nejistota, jak na tom vlastně je, mu moc nepřidává. Dneska ve škole, místo, aby se soustředil na přednášku, přemýšlel o Thomasovi. Odpověď podle toho vypadala.
„Blekotat můžete na základní, možná na střední, zde, pane Agrippo, byste už měl své názory, postřehy a vědomosti utříděné.“ Červený vykoktal svou omluvu a snažil se vtisknout do sedačky. Samozřejmě spolužáci si nenápadně přisadili.
Oči mu sklouznou na rozbalený rukopis. Zbledne, ruce se mu zachvějí. „Thomasi.“
„Co je?“
„To je… To je Pod mosty.“
Thomas strne, potom zašmátrá po telefonu. Radek fascinovaně zírá na název rukopisu. Polkne. Jak se sem dostal? Copak policie to jen tak pustila? A vlastně proč tu je? „Thomasi… Proč ji poslal znovu?“ Zvedne hlavu k Thomasovi. Vypadá asi jako já, pomyslí si, šokovaně.
„Jacobe, přijeď, mám tu rukopis.“
Jacob, který zrovna došel do své kanceláře, strne. „Cože?!“
„Mám tu ten rukopis. Pod mosty,“ řekne Thomas a zadívá se směrem, kde sedí Radek. Přímo fyzicky cítí, jak je strnulý. Sedí rukopis v rukou a neví co s ním.
„Ale… To není možné? Proč by to dělal?“
„Máte své rozhodnutí zvážit znovu,“ řekne Radek, který otočil desky a našel vložený kus papíru. „Vystři-,“
„Nesahej na to!“ vykřikne Jacob, jakoby tam stál. Všechno slyšel. „Hned jsem tam.“ Sebere kabát z židle, ani si ho neobleče a utíká k autu. V hlavě má zmatek. Proč to posílal? Protože chce, aby to vyšlo? Měl by bratra znát natolik, že ví, že nepovolí. Nebo snad chce vyjednávat? Jsou dost bohatí, aby mohli knihu vydat. Ale bude bratr souhlasit? Aby jejich firma propagovala knihu chlapa, co připravil Thomase o zrak, co ho touží vidět v rakvi? Na druhou stranu, by mohl toho nechat a bratr by byl v bezpečí, ale nechat se vydírat?
Zabrzdí před domem, otevře si a vběhne dovnitř. „Thomasi?!“ Co blbne? Je určitě v knihovně. Vrazí dovnitř. Hned se hrne k rukopisu, Opatrně vezme za růžek dopis.
„Je to on,“ řekne po chvilce zkoumání. „Ten rukopis vezmu do laborky, ale pochybuji, že něco najdeme. Klid, dopadneme ho.“
„Proč to poslal, pane kapitáne?“ optá se Radek.
„Možná, aby nás vydíral.“
„Ano, taky si to myslím, ale nechal by nás, i kdybychom to vydali?“
Jacob svraští obočí. „Většinou ne, požadavky se vždy zvyšují. Je to psychopat.“ Posadí se. „Měli bychom… Radku, můžeš jít, tohle není tvá záležitost.“
„Já půjdu.“ Zadívá se na Thomase. „Mám?“
„Ano, bude to lepší.“ Radek vyjde ven. Povzdechne si. Tak rád by u toho byl. Chtěl by vědět, jak se to vyvíjí, ale otřáslo jim to.
„Děje se něco?“ optá se Agnés.
Radek váhá. „Já… Popravdě netuším, zda to mohu říct ještě někomu jinému.“
„V pořádku, pojď na kafe s kapkou něco silnějšího, potřebuješ to.“ Vede ho do kuchyně a připraví mu kávu s kapkou brandy, co si někdy dává, když jí spadne tlak. Radek vděčně se napije. „Je to hrozné, co se děje.“
„Ty jsi tu byla, když se to stalo poprvé?“
„Ano. V rodině sloužím od nepamětí. Nehoda v autě, tak přišel o zrak. Nikdo jiný k úhoně nepřišel. To si hlídá, ale i tak je to hodně nepříjemné.“
Radek přikývne. „To je. Budu muset jít.“
„Jistě běž.“ Radek se obleče a vyjde ven, jako obvykle poškrábá psy po hlavě, otevírá branku, když si všimne schránky. Zamračí se. Přece pošta už přišla, tak… Vytáhne opatrně za růžek, který vykukuje ze schránky, jako by dotyčný právě to chtěl. Všiml si toho koutkem oka. Mohlo by to být… Vrátí se dovnitř.
„Radku, co… Dopis?“ V Agnésině hlase se objeví strach.
„Já nevím, všiml jsem si toho náhodou, ale… Co mám dělat?“
„Ukázat panu kapitánovi,“ řekne rázně a zaťuká. Dovnitř strčí jen hlavu. „Pane, kapitáne, je tu dopis.“
Jacob sebou trhne, protože opatrně listuje rukopisem a s vráskou na čele občas se začte. „Cože?!“
„Vykukovalo to ze schránky, tak jsem to opatrně vytáhl. Skoro bych si toho nevšiml, omlouvám se. Nevím, co mě to napadlo.“
„To je dobrý, ukaž.“ Odloží rukopis. „Hm,“ zamručí a otevře. Pochybuje, že by tam právě byl ten veledůležitý důkaz v podobě otisku prstu. „Zabiju tě! Tebe i předčitate…“ hlas mu zamrzá, až se odmlčí. „Vydejte román!“ to už nedočte. „Kurva,“ řekne sprostě, že sebou Radek i Thomas trhnou. „Doprdele, ta svině, ten hajzl, zkurvysyn zasraný!“ nadává, že by se nemusel nikdo stydět. „Já ho vlastnoručně zabiju!“ dokončí tirádu.
„Jacobe?“
Jacob se posadí, tento den už podruhé. Na dopis kašle. Nanejvýš mu Maddie vynadá. „Tak jo, změnil taktiku, Chce vás zabít oba. Tebe za to, že to nechceš vydat, tebe, sakra, ten dopis je, kurva, podrobný, za to, že jsi to špatně přečetl.“
„Cože?!“ zvolá Radek.
„Jo. Holt usoudil, ehm jak o tobě ví? Nikdy se nezmínil a taky nevěděl, že jsi slepý,“ mumlá si pro sebe. Pak si to vybaví. Ten muž v uniformě. Věděl, kdo je Thomas. Věděl, že on je autorem knih o Ethanovi. Byl šokovaný, když se zmínil o bratrově slepotě. O hodinu později je tu další dopis. „Pošťák.“
„Jacobe, můžeš mluvit srozumitelně?“
„Dobrá, musíš tu s Thomasem zůstat, jelikož z toho baráku nevylezeš,“ řekne k Radkovi.
„Tak počke…“
„Buď tady, nebo cela. Můžeš si vybrat. Je mi to fuk, ale podruhé nechci, aby vyhrál a tebe měl v rakvi. Moje mozkové buňky to špatně snášejí. K baráku ti dám nějaké poldy.“
Radek se rychle rozhodne. Cela? To asi ne. „Taky zůstanu zde, ale co škola?“ dělá si starosti.
„Vysvětlím jim to.“
„Jestli to byl pošťák, bude snadné ho najít ne?“
Jacob se zamračí. „Nevím, zda to je on,“ řekne podrážděně. „Budete tu sedět, ani se nehnete. Klidně…“ zarazí se. „Zítra přijdu.“ Sebere rukopis, dopisy a odejde.
„Nemohu tu být jen tak,“ zamumlá Radek.
„Bart ti všechno doveze. Nic se ti nestane,“ řekne Thomas. V nitru mu bouří bouře pocitů, které neumí rozmotat. Má ho tu mít, na druhou stranu si chtěl utřídit nějak své pocity vůči němu. S ním za zadkem to nejde.
„Hlavně, aby se tobě nic nestalo.“ Radek se posadí. „Co budeme dělat?“
„Čekat, až bratříček si vše roztřídí a vymyslí, jak toho zmetka dostat, aniž bychom přišli o život,“ řekne pochmurně. „Agnés!“
„Ano, pane?“ Přijde tak rychle, že oba napadne, že zřejmě stála za dveřmi.
„Prosím, připravte Radkovi pokoj. Zůstane tu na neurčitou dobu a můžete sem poslat Barta?“
Agnés sklouzne na Radka. „Stalo se něco?“
„Ano. Bohužel muž, který mě chce zabít, se zaměřil i na Radka.“
„Ohl bože! Proč? Vždyť… Omlouvám se.“
Thomas přikývne. „V pořádku. Odmítl jsem jeho knihu a Radek mi ji předčítal. Zřejmě usoudil, že viníkem je i on. Prosím, pomlčte o tom.“
„Rozumím. Hned připravím pokoj.“
„Agnés to bere…“ hledá slovo.
„Ano. Zažila si to se mnou poprvé. Nechtěl jsem, aby se vrátil a rozhodně ne tě do toho zatáhnout. Kdybych to mohl vrátit, vrátím.“
„Proč řekl pošťák?“
„Netuším,“ povzdechne si Thomas, zavře oči. „Radku…“
„Ano?“
„Já… Nic,“ nakonec řekne. Oba dva tam sedí, mlčí a ani jeden netuší co říct. Když přijde Bart, Radek mu nadiktuje, co má přivézt, potom se spoji s Richardem, aby mu to vše dal. Večeři spolu, což Radkovi připadá divné. V hlavě se mu rojí škola, Thomas a vrah. Najednou ztuhne.
„Stalo se něco?“
„Jak to víš?“
„Přestal jsi žvýkat,“ vysvětlí mu Thomas. „Co nemám zrak, tak sluch je citlivější, dokonce i pokožka. Co se stalo? Není to dobré?“
„Ne… Jen, on mě chce zabít.“
Thomase to mimoděk pobaví, ale on žil s tím předtím i teď. Jeho reakce před pěti lety byla stejná. „Ano, chce.“
„Nemusíš se u toho bavit.“
„Já si na to zvykl, tedy měl jsem čas na to, že jsem v centru zájmu psychopata.“ Zachmuří se a zapátrá v nitru. Řekl pravdu, zvykl si. Neměl by. Je vůbec normální? „Chci ho vidět za mřížemi.“
„Kapitán to dokáže. Viděl jsem před domem hlídkovat auto. Nic se nemůže stát.“ Thomas mlčí. Může mu ponechat trochu víry, ne? Nebo by mu měl říct pravdu, že ani celá policie nedokáže uchránit dotyčného před zájmem šílence? Jedině ho někam zahrabat, což ve výsledku je stejné. A Jacob ví, že by raději zemřel, než se někam zahrabal, kde umírají i holubi. Jenže… Není tu zahrabaný, i když není někde, kde chcípl pes? Natočí hlavu k Radkovi. A pak je tu on. Vtrhl do jeho života tak lehce, tak přirozeně, že ani nepostřehl, jak se stal na něm závislý. K tomu jeho chuť ho uspokojovat, není to nenormální?
„Půjdu spát.“
„Zítra nemusíš do školy.“
„Já vím. Nechceš něco přečíst?“ navrhne, i když rád by něco jiného. Jenže nemá odvahu to navrhnout.
„Ne, dneska toho bylo dost. Zítra musím pracovat. Knihovna, vlastně celý dům je ti k dispozici.“
Radek přikývne. Takže je to dáno, má jít spát sám. Ach jo, ale nechce se mu. Čím je mu blíž, tím je mu vzdálenější. Teď má ho na dosah ruky a přitom… „Dobrou noc.“
„Dobrou noc a omlouvám se.“
„Za co?“
„Za Obdivovatele,“ řekne suše a možná trochu prudce.
Radek pokrčí rameny. Stalo se to. Mamka mu vždy říkala, že brečet nad rozlitým mlékem je hloupost, že musí ho utřít a koupit nové. Maminka prostě byla pragmatická. Snění do jejího života nepatřilo. „Stalo se.“ Dojde do své ložnice. Jak pro krále, napadne ho opět. Taky kdo kdy viděl nebesa nad postelí? Pravda jsou malé, ale jsou. V něčem podobném v životě nespal a spát nebude. Ale pokoj je krásný s malým balkonem a výhledem do zahrady. Miluje to tu, i když prostředí je velmi starosvětské. Najednou si uvědomí, jak o Thomasovi málo ví.
Ví, že po něm jde vrah, že jeho rodina má nakladatelství, ani nezná jméno a jeho bratr je kapitánem u policie. A že má služebnictvo. Taky má první vydání některých knih, což na trhu s knihami je nemalé bohatství. Jednoduše by jeho rodinu strčil do kapsy. I výzdoba, způsob života, všechno řve o penězích.
Posadí se na postel, potom do ní padne. „Je to fuk! Líbí se mi tu, miluju to tu a…“ Posadí se, oči dokořán. Nemůže tomu uvěřit. „Sákryš, já se zabouchl,“ zamumlá. Prohrábne si vlasy. Co s tím? A jak se to stalo? Kdy? Proč si to uvědomil až teď? K tomu je starší nejméně o deset let. A není to gay.
Shrnutí. Je bohatý. Hezký, úspěšný, chytrý, má humor. Není gay a někdo ho chce zabít. Chybí tu něco? „Špatné vlastnosti?“ zamumlá. Které? Ach jo. Když je nemůže najít, je zamilovaný. To mu vždy říká Richard, když se ho ptá, jak pozná, že je zamilovaný. Popravdě od něho zrovna něčeho takového nečekal.
„Když nenajdeš na tom druhém vadu, tedy špatné vlastnosti, pak v tom lítáš. Ono totiž je každý má.“ Zíral. Jenže teď je taky nemůže najít. Tedy určitě je má. Nikdo není dokonalý, to mu řekla mamka, když se dozvěděla, že je na chlapy. Myslel si, že si dělá legraci. Nedělala. Řekla to přesně, jak si to myslela.
„Takže když najdu nějakou vadu, pak nejsem zamilovaný?“
„Jo, jde ti o sex,“ vedla jejich konverzace v tomto duchu, zatímco se oba ládovali oříšky. „Ono to není špatné to ne, ale je to moje definice.“
Něco tehdy zahučel a šel se učit? Spát? Nebo změnili téma? Neví a je to jedno. Teď musí vyřešit svůj vztah s Thomasem. Musí prostě vědět, jak na tom je. Ignoruje pozdní hodinu a v pyžamu jde do ložnice pána domu. Zaťuká a rozhlédne se, jako by byl v hotelu a pokoušel se dostat do sejfu mahárádži. Nic. Otevře a nakoukne. Thomas stojí u okna jen v kalhotách.
„Thomasi.“
Thomas se otočí, tělo se mu napne. Zrovna na Radka myslel a na to, jak ho ohrozil. Teď přišel za ním. Chtěl to, myslel na to, že by sem přišel, klesl by na kolena a řekl tím svým neodolatelným hlasem: Ukojím tě. Ale je tu proto? Co když sem přišel z jiného důvodu?
Radek se dívá na jeho hruď porostlou chloupky, zužující se pás ke gumě. Olízne si rty. „K čertu se vším,“ zamumlá. Udělá dva kroky, poklekne a obejme ho. Vdechuje Thomasovu vůní. Vzruší se. Pomalu klouže rukama na zadek. Zahákne za gumu a stahuje je dolu.
Thomas v první chvíli neví, co dělat, ale pak se uvolní, i když v něm napětí zůstává. A zvědavost, která mu v hlavě vytváří scénáře, co asi udělá dál. Ruce pomalu stáhnou gumu až pod zadek a nechá ho obnažený. Bříšky prstů laská pokožku porostlou chloupky, dotýká se rýhy a vnímá jak je perfektní. Potěšeně ho zkoumá. O tomhle snil, tohle chtěl udělat, ale jsou tu ještě další věci a dneska ho má tak blízko. Olízne břicho, sklouzne dolu. Ruce přestanou zkoumat zadek a přesunou se na břicho. Je ploché, i když je už cítí, že není tak perfektní jako kdysi. Je mu to jedno. Blaženě ho přejíždí, až se dostane ke gumě.
„Žádné brnění?“ zachraptí.
Thomas pochopí, že to jen tak konstatuje, i když stále netuší, co tím míní. Bude se ho na to muset zeptat, pomyslí si. Zároveň ho něco osvítí, když ho konečně obnaží a vezme do úst. Tak fantastického nikdy za svůj život nezažil. On prostě se tím kochá. Miluje to, jako když si někdo vychutnává dobré víno, jídlo nebo čokoládu.
„Škoda. Nevadí.“ Položí ruce do klína. Je vzrušený. Uleví se mu, že ho dokázal vzrušit. Zaplaví ho euforie, jako by vyhrál jackpot. Zahákne za gumu a pomalu, skoro nedýchá, ho odhaluje. Zná ho perfektně, ale i tak je to pro něj vždy vzrušující, když se proti němu vyhoupne. Stáhne kalhoty. Jemně se bříškem prstu dotkne penisu. Je božský. Sám si druhou rukou stáhne kalhoty, aby měl volnost. Cítí na něm vzduch, ale přednější je pro něj Thomasovo uspokojení.
Thomas ucítí jeho dotek, potom polibek. Zavře oči. Proč je to tak vzrušující? Proč jeho tělo tak reaguje? Vždyť byli i jiní. Ženy i pár mužů, ale to byly jen úlety, ale s Radkem, to dostává jiný rozměr. Zatím jen používal pusu, ale dnes ruce ho vzrušují stejně jako jeho jazyk zuby, rty. Nepotřebuje vidět, co Radek dělá, jeho ruce cítí. Putují nahoru k jeho bradavkám.
Musím se věnovat i zbytku těla, ne jen tomu nejrozkošnějšímu co na Thomasovi je, pomyslí si Radek. Bradavky, zadek, nohy, ruce… Chce prozkoumat důkladně všechno. Možná časem i rty, tvář, ale bojí se. Tohle je něco jiného a tak nechává ruce klouzat vzhůru, až se dotknou bradavek. Přejedou přes ně bříšky. Nechá je být, na chvilku nechá být penis a nasliní je. Vrátí se k oběma cílům, kterým se dneska bude věnovat.
Thomas jen povzdechne, když ucítí chladno na bradavkách, Tvrdnou mu a ještě víc. Zasténá, jak jsou tvrdé. Tak jiné a pokračuje v tom. Najednou ucítí na svém údu ruku a na bradavce jazyk, rty, které ho saji.
„Neustojím to!“ zasténá a opře se o své ho milence. „Oh bože!“ zamumlá, když se rty přesunou na druhou. Neví, co dřív vnímat. Ruku na bradavce, rty na druhé nebo ruku na svém údu. Má pocit, že Radek je všude. Žádné jeho místo na těle není před ním chráněno.
„Krásné!“ zašeptá nadšeně Radek a dívá se na bradavky. „Jako malé třesně na dortu. Přesný,“ pochválí sám sebe a opět klesne na kolena. Ruce sklouznou na zadek, hladí ho, mačkají, až zajedou mezi nohy, zatímco rty pravidelným tempem přejíždí úd. Přestává se mu věnovat a přemýšlí, jak ho uspokojit ještě víc. Thomas slastí sténá. Tohle je až příliš. Víc už nevydrží, když bříško prstu zatlačí na svěrač a začne laskat citlivé místo. Vykřikne a před očima se mi roztančí světla. Drží se jediné kotvy, která je po ruce. Radka.
Radek ho drží. Cítí ve svých rukách chvějící tělo a on sám zpívá štěstím. Opět to dokázal. Opět ho uspokojil, opět dovedl ho k vyvrcholení. Je to až neuvěřitelné. Vstane a obejme ho. Jeho nahé pohlaví se tiskne k Thomasovu. Tentokrát nevyvrcholil, ale je na samé hraně. „Moc děkuju.“
„Jsi cvok,“ odpoví Thomas. Ještě cítí dozvuky orgasmu. Jako by z něj vysál všechnu sílu. Zívne.
„Chceš spát, uložím tě.“
„Radku, nejsi moje chůva.“
„Do postele.“ Dotlačí ho k posteli, lehce strčí. Oči mu potemní, když ho vidí rozvaleného v posteli. Moc rád by s ním spal. Možná jednou…
„Nechceš odejít, že ne?“ řekne Thomas. Moc dobře si uvědomuje, že zatímco on vyvrcholil, Radek nic. Cítil jeho nalité pohlaví na svém.
Radek strne. On chce, aby zůstal? „Nemyslím, že je to dobrý nápad.“
„Tak dělej, nechci se s tebou dohadovat.“ Nadzvedne pokrývku. Postel je velká, ale i tak Radek váhá, nakonec neodolá a vleze si k němu. Stulí se jako ptáček pod matčino křídlo. Než se usídlí, ucítí ruku na břiše, a jak sjíždí dolů. Nemusíš, mu zamrzne na rtech, protože po pár tazích ruky vyvrcholí. Zmalátní.
„Budeš muset prát,“ zabručí.
„Moje věc, ale asi pořídím nějaké vlhčené ubrousky. Je to dost neobvyklé,“ zarazí se, jak hledá slova, „tvůj přístup k sexu.“
Radek si povzdechne. Proč se o tom chce bavit? „Chceš vědět, odkud to umím?“
„No… Jo,“ zazubí se. „Promiň, ale tohle je dost neobvyklé.“ Neřekne, že tohle by mohl zvládnout dobře vycvičený sexuální pracovník či pracovnice. Někdo, kdo se tomu věnuje dlouhý čas. Ale pochybuje, že by byl Radek prostitut. K tomu, sice to nevidí, ale dělá mu to potěšení.
„Byl čtvrtým, ne třetím. Ten předtím, no byli jsme opilí. Sbalili jsme se navzájem. Tehdy chtěl jsem experimentovat, byl jsem neustále nadržený a chtěl všechno vyzkoušet. Zavedl mě do svého bytu. Začal mě učit. Ne, nebyl učitel, ale rád učil sex. Jak říkával, každý má tu nějakou úchylku, jen ji objevit. Pomalu mě učil všechno a mohl jsem na něm cokoliv zkoušet. Jednoho dne klidně řekl, že ho už ničím nepřekvapím, že mě naučil dost. Příští den jsem ho viděl s mladým klučinou. Vypadal zeleně,“ povzdechne si. „Další oběť jeho výchovy. A já zkusil jsem hledat.“
„Nenávidíš ho, jak miluješ,“ zkonstatuje Thomas.
„Já… Ano. Nenávidím ho, protože ve mně objevil mé já, a opustil, když jsem už neměl co nabídnout. A miluji, že ve mně to objevil. Před tím jsem stále nebyl příliš spokojený. Pořád jsem hledal to něco. Poprvé jsem byl spokojený, když jsem mu viděl do ukojené tváře. Nějak jsem našel jiného partnera, ale časem si přivedl kamaráda. No nijak mi to nevadilo, ale vzrušení, moje,“ upřesní „se nedostavilo. Šel jsem za ním a všechno mu vyklopil. Vedle něj s řetízkem na krku seděl ten klučina. Připadalo mi to divné. Nejdřív se mračil, jako by byl nespokojený, ale pak řekl, že holt potřebuju jednoho milence. Svým způsobem se mi ulevilo. Měl pravdu.“
„Jenom jeden.“
„No jo,“ zabručí Radek a pohladí Thomase po hrudi. Nahne se nad něj a jazýčkem zakmitá po bradavce. Jemně ji vezme mezi rty. Ruce potěšeně kloužou po pokožce.
„Ne.“
„Dobře. To je všechno. Měl pravdu. Když jsem se vrátil z třetího ročníku, po jeho boku byl další. Nebyl mladý, starší, ale prostě učil. Byla to jeho úchylka. Láska, nenávist se vytratila, zůstala vděčnost. Nemusím se trápit jako někteří a hledat sebe.“
„Zajímavý muž.“ Thomas je plně vzhůru a jeho mozek pracuje na dvě stě procent. Cítí v tom potenciál pro postavu do knihy.
„Hm, možná. Je pozdě.“
„Já vím, spí. Budu chvilku přemýšlet. V noci rád vymýšlím věci.“
„Dobře.“ Zavrtá se blíž k teplému tělu. Thomas ho obejme kolem ramen. Nahne se nad něj a dá mu polibek. Nepochybuje, jaké bude ráno. Usměje se. Už se těší na vzrušení.
Statný muž přestřihne obyčejný hnědý provázek na balíčku v obyčejném balívím papíře. Pokochá se výsledkem. „Škoda, že nemohu to zabalit do svátečního papíru, ovázat nádhernou mašli. Ti dva si zaslouží jen to nejlepší a dostanou to,“ mumlá si muž pro sebe, když do kartonového obalu vkládá přístroj. Už to vyzkoušel dřív a dobře ví, že to bude fungovat. Původně si myslel, že bude muset zničit jen toho hajzla, co mu zamítl jeho vrcholný výtvor, ale když se dozvěděl, že je slepý, zařadil do toho i předčitatele. Ano, za vše může ten spratek z univerzity. Špatně přečetl jeho text a tím pokazil vše. Ovšem pan Bonnet zamítl jeho knihu. Vinní jsou oba dva. A teď je má pohromadě.
„Hotovo. Mé nejlepší dílo.“ Pohladí balíček. Tiše se směje, pak se podívá po bytě. Je nádherný, pomyslí si, když sleduje vytapetované stěny stránkami z knih. Má je všude. Zná je zpaměti a on si dovolil ho zabít. Jeho milovaného, jedinečného Ethana. To mu neodpustí, a možná by to tak nechal, ale zamítnutí knihy mu prominout nemůže. To si dovolil trochu moc. Nejhorší je, že musí opustit svůj domov. Nepočítal s tím, že se prozradí. Jenže zjištění, že Thomas Bonnet je slepý, ho dostalo. Nevěděl to. Nemyslel si, že zemřel. Po té nehodě četl články, nekrology, volal do nemocnice, ale Bonneti zůstal naživu. Stáhl se ze života, přestal psát. První rok čekal, zda něco vyjde. Psal mu, že pokud bude pokračovat, on přestane a nebude ho pronásledovat.
Nic nevyšlo. A tak se rozhodl napsat svůj román. Věděl přesně, co se líbí. Když ho dopsal, byl pyšný a pak ten ohavný den. Rukopis se vrátil i s dopisem podepsaným nějakou mrchou sekretářkou, že Nakladatelství Bonnet jeho román nevydá. Udělal si malý ohníček a díval se, jak rukopis hoří. Poté toho litoval a vytiskl ho znovu. Zabalil a poslal mu ho. Napsal, ať zváží jeho vydání. Měl by to udělat. Když se vrátil domu, pochopil, že udělal chybu. Měl ho zabít dávno. Neměl se slitovat, ale tolik toužil vytapetovat poslední místečko povídkou o Ethanovi.
Neměl a teď pocítí odplatu.
Kapitán Bonnet sedí v křesle na uchu telefon. Mračí se. „Máš něco, Maddie?“
„Nic, co by tě zajímalo. Ten chlap si dává pozor, ale každý kdo trochu čte a zajímá se o informace, ví, že nemá nechat otisk, že rukavice jsou na prvním místě, DNA a šlápotu. Lepidlo, papír, vše je tak obyčejné, že to až bolí. Můžeš si to koupit v každém papírnictví. Ani známku neoblízl, ale namočil do vody. Chytrý. Většinou lidi na to zapomenou, ale on ne. “
Bonnet v duchu přikývne. Ano to vypadá na něho. Pečlivka ukrytá v rouše maniaka. „Leslie?“
„Schránka. Nic jsme nevytáhli. Každý si ji může zřídit. Jméno, adresa byly falešné. Dostal klíč a bylo to. Dotyčná pracovnice si na něj nevzpomíná, což je dost divné, protože ta ženská má fenomenální paměť. Napadlo mě porovnat zápis. Chytil jsem grafologa pod krk.“
Jacob stočí na drobnou blondýnku. Ani nemusí nic říkat a sama spustí. „Porovnala jsem písmo, jak to šlo s rukopisy těch, co mají k tomu přístup. Není to nikoho z nich. Ten zápis, a jde jen o tu schránku, psala osoba, která by tam neměla být. Podle mě musí to být někdo uvnitř. Kniha sice je zabezpečená, ale nijak moc, aspoň, co mi povídal Leslie.“
Ten přikývne. „Mají to v šupleti, ale klíček se dá najít, když víš kde.“
„Je to pošťák,“ zabručí Maddie.
„To už vím. Jenže který? Pracuje tam sto lidí. Jsou tam jen dvě místa, kde nemají přístup ostatní bez kódu. Zkuste mezi nimi najít vraha. Měl snadný přístup k odeslání dopisů a jejich doručení i v mimo pracovní hodiny. Kdo by si asi tak všiml pošťáka? Je neviditelnější než čtyři policajti v autě.“
Maddie se ušklíbne. „Mohl bych dostat vzorky jejich lepidla, papírů a obálek?“
„Už je vezou.“
„Leone?“
„Poslední dobou dali výpověď dva lidé. Jeden byl propuštěn pro zpronevěru, druhý se stěhuje. Ženské nepočítám.“
„Počítej taky. Musíme je vyslechnout. Mezi nimi je vrah. Jedu taky.“ Vyjede s Lesliem a Leonem k poště. V duchu se děsí, jak mu to do sebe zapadá. Kdyby se neprozradil před Thomasovým domem, tápal by ještě dnes.
Ihned je uveden k vedoucímu pošty. „Já…“
„Je to záležitost policie. Jen chceme seznam vašich pracovníků a promluvit s nimi. Rozhodně nebudeme se bavit o vnitřních věcech pošty. Jde o to, že mezi vámi je možná vrah.“
„Cože? To je pitomost!“ vybuchne. „Vážně?“ Jacob přikývne. „Tak dobrá, co chcete vědět?“
„Kdo vozí poštu na tuto adresu.“ Podá mu obálku s adresou.
„Šógun. Jinak mu neříkáme. Miluje filmy se samuraji. Je u pošty přes třicet let. Včera nejel, měl narozeniny, tak nejspíš vyspával.“
„Aha, takže tam nebyl stálý pošťák.“
„To ne, někdo ho zaskočil. Pošta musí být rozvezená, na to mám termíny. Hned se vám podívám, kdo tam jel.“ Nemůže to být tak snadné, pomyslí si Jacob. Nebo snad ano? Sleduje, jak listuje, potom někam volá.
„Tak tam jel mladý Rehor. Je tu krátce, ještě v zácviku, ale jde mu to a zdá se, že tu zůstane. Nevím, jestli je to on. Jak vypadal?“
Jacob si uvědomí, že celou dobu skrýval tvář. Buď ji měl otočenou, nebo si ji různě zakrýval. „Moc ne, průměrný chlápek.“
„Těch tu je. Dělají na směny. Ranní, odpolední, někteří už tu jsou, jiní ne.“
„Můžeme s nimi promluvit?“
„Až po práci, někteří mají u sebe peníze, ale potom snad budou k dispozici, to víte, chtějí po šichtě domů.“
„Chápu, ale jde o vraždu.“
„Udělám, co budu moci. Pojďte.“ Zavede je do místnosti, která spíš vypadá jak kuchyně s jídelnou. „Pošlu je sem.“
„Děkujeme. Tak chlapi, rozdělíme si je, snad mezi… Halo, pane vedoucí?“
„Ano,“ otočí se ve dveřích. „Nedal někdo náhodou výpověď?“ zeptá se mimoděk a skoro bez zájmu Jacob.
„Black, Moore a Anderson,“ odpoví hbitě vedoucí.
