30. 10. 2013
Obrazárna
1.
Z autobusu vystoupí štíhlý vysoký pěkně udělaný mladík v klobouku, zpod něhož se derou neposlušné vlasy. Na zádech má krosnu, kterou si lehce nadhodí. Vesele si to zamíří do vesnice obklopené zlátnoucími klasy pšenice. Jako z pohádky usoudí, když se zahledí k vzdálenému lesu s hradem, který je dominantou této krajiny. Někdy si představuje, jak asi na takovém hradě žili ve středověku. Brzy si otře zpocené čelo, ale šlape dál. Ještě, že to není daleko, ale v tomhle vedru i dvě stě metru je dálka. Mine kostelík s hřbitovem, potom koloniál, který je přes poledne vždycky zavřený. Konečně dorazí k brance se zeleným plotem.
„Tak počkej, nestvůro!“ křikne na malého psa, který radostně doráží na plot. „Kdepak všichni jsou, že je to tu jako po vymření?“
„Vítej, Šimone.“
„Teti, ahoj. Co se tu děje?“
„Pohřeb, nic víc. Všichni odešli. Promiň, ale nebral jsi mi to, tak jsem tu na tebe počkala.“
„Ach tak. Asi baterie,“ zamumlá rozpačitěl. Teprve teď mu dojde tetino černé oblečení. I v tom parnu má černé silonky. „Já tady počkám.“
„Kdepak, běž nahoru. Zůstala jsem jen, abych ti otevřela. Vrátíme se za chvilku. Na stole je kus bábovky, tak si nabídni.“
„Děkuji.“
Kdopak asi zemřel, napadne ho a probírá staré obyvatele vesnice Dolní újezd. Nikdo ho nenapadá. Podrbe Rákosníka za ušima a potom na břiše. Ta jeho radost je nakažlivá. V pokoji, kde pobývá každé léto, shodí ruksak a zacvičí rameny. Pak sejde do kuchyně. Z lednice si nabídne studený džus a ukrojí pořádný kus bábovky. Otevřeným oknem hledí na silnici, když zpozorní. Vrhne se k oknu, tak rychle, že málem nepřevrhne stůl. Očima visí na pozadí, tedy na zádech dotyčného. Vůbec nemá páru, kdo to je, ale je naprosto dokonalý, když sleduje dlouhé nohy v žabkách, krátké kraťasy, bílé tričko a co teprve ta svalnatá záda a zadek! Skoro nevypadne z okna, ale včas se vzpamatuje, snad i proto, že ten nádherný kus chlapa zajde za roh. Vrátí se zpět do kuchyně a povzdechne si. Tedy v takovém zapadákově a spatří takový kus, ale kdo to sakra je?
Zamítá jednoho za druhým, když si uvědomí jednu věc. Jemu sice může připadat sexy, ovšem pro toho druhého může být jedině kluk. Prostě takový kus nemůže být na chlapy, i když snít by mohl, ne? Takže co udělat, aby tenhle kousek viděl opět? Musí si přiznat, že by rád viděl ho i zepředu. Jistě nohy si dokáže představit a široká ramena říkají, že i hrudník určitě nebude k zahození. Černé neposlušné kudrnaté vlasy, ovšem co obličej? Může být ošklivý jako Metuzalém, ale něco mu říká, že i obličej bude patřit Adonisovi. Rád by ho viděl v plavkách. Hm, mohl by večer, kam hodí všichni pod třicet, zajít k rybníku. Trochu prošmejdí křoví a v tom aby byl čert, aby tam nebyl. Zvlášť když je pařák, že i asfalt teče jak pivo z pípy. No, a když nebude tam, potom zbývá hospoda. Tam se staví i ti nad třicet.
Mimoděk si hladí klín, když zaslechne štěkot a uvědomí si, kde je. Tak tohle je trapas, když si uvědomí své v zrušení. Rychle se posadí ke stolu a snaží své vzrušení zamaskovat ubrusem. Doufá, že opadne rychle.
„Tak jsme tady. Ještě jsme stihli závěrečnou řeč.“
„A kdo zemřel? Ahoj, Vítku,“ pozdraví o dva roky staršího kluka než je on sám. Oproti němu no je to takový milý medvídek, co většinou je v montérkách a hrabe se v autě, když nemaká na baráku. „Kde je Klára?“
„Ale rozhodla se, že bude au pair. Nepsala jsem ti to? Jela do Anglie.“
„Vlastně jo, ale nějak jsem zapomněl“
„Otec Arnošt zemřel. Vůbec netušíme, koho sem dají. Zdál se tak vitální a najednou infarkt. Je to strašné.“
„No ano.“ Nijak k církvi vztah nemá. Podle něj, kdyby nebyla, bylo by fajn, ale pro vesnici to musí být pohroma. Dobře si vzpomíná, jak musel s ostatníma v neděli chodit na ranní mši. Samozřejmě svátečně oblečený. Tetička se strýčkem nejsou nijak nábožní, ale prostě to patři k životu na vesnici a na svůj kostelík jsou náležitě hrdí. Je rád, že mezi řeči jeho vzrušení opadne.
„Zajdu si na večer k rybníku,“ řekne opatrně.
„Ale jistě. Jsem ráda, že jsi tady a pomůžeš nám.“
„Rád.“ Dělá to tak každý rok, že sem přijíždí a dělá tu s nimi. Většinou něco menšího dostane, ale hlavně je pryč z města a oddechne si. Nejdřív jsou to třesně, potom višně, švestky a někdy dojde i na jablka. Tetička se strýčkem vlastní obrovský sad. Někdy dokonce se sebere a jedou do blízkého města, kde postaví stánek a přebytek ovoce prodávají. Docela ho to baví, ale dělat by to nechtěl ani za zlaté tele.
Po srpnu odjíždí a vrací se na školu. Letos začíná na vysoké technické škole v Liberci obor textil. Rodiče byli v šoku, i tetička, ale když mamince vysvětlil, že se stane inženýrem, tak to spolkla lépe, než když se dozvěděla, že ho i baví návrhářství, což přísně tajil, a tak na něj uhodila. Musel s pravdou ven. Křičela docela slušně, že si žádné kluky domů vodit nebude. Časem se tak nějak smířila, ale stále je velmi konzervativní. Možná je to i tím, že vyrostla na vesnici, čert ví, ale aspoň ho nevyhodila z baráku.
Ségra to vzala lépe, ale taky z toho nebyla nadšená. No co, člověk nemůže za to, jak se narodí. Řekl ji, ať si trhne nohou a letos se zúčastnil Prague pride. Úžasná atmosféra. Bavil se skvěle. Dokonce tam poznal jednoho kluka, ale když zjistil, že to bere jen tak hopem, vyspat se a jít o dům dál, tak si řekl, že ne. Ne, že by hledal prince na bílém koni to ne, ale stálejší vztah to ano. Iluzím o lásce na celý život ho vyléčila maminka, která střídala chlapy po smrti otce. Chápe ji, že nechce zůstat sama, ale nevede se jim špatně. Dokonce by řekl, že když není nikdo doma, tak je to lépe. I když poslední chlap vypadá docela dobře a maminka je spokojená. On odjede na koleje, tak bude doma… V tom možná vězí celý háček.
„Nad čím přemýšlíš, a pokoj je v pořádku?“
„Je, děkuji.“
„Na zámku,“ pro okolí zámek, pro zbytek světa je to hrad, „otevřeli novou expozici.“
„Opravdu?“
„Jistě. Přednáší tam nová posila našeho kastelána. Je na tom špatně s nohama a nemůže chodit jako za mladá. K tomu otevřeli novou expozici,“ zopakuje mu to.
„Opravdu?“
„Jistě. Obrazárnu. Měl bys tam některý den zajít.“
Konečně to řekla. „Zajdu.“ Možná by tam mohl najít nějakou inspirací. „A co je nového ve vesnici?“ Ví, že tím na sebe spustí lavinu řeči, kde kdo s kým a co, ale optat se musí. Potutelný Vítkův úsměv mu jasně říká, že ho má přečteného zleva i zprava. Vyplázne na něj jazyk. Tak nějak tajně doufá, že by se mohla zmínit o tom úžasném chlápkovi. Bohužel má smůlu. Takže nic. Vypátrat to musí sám. Sice z toho nic nebude, ale kochat se krásou přece není trestné, no ne?
„Už sis vybalil?“
„Ne. Musím přiznat, že bábovka dostala přednost,“ řekne s úměrem. Jeden kousek vezme do ruky a jde vybalovat.
„Večer bude svíčková.“
„Jen kvůli tobě,“ řekne Vítek. Žuhne na postel, až se pod ním těžce prohne. Dvacetikilový kluk to zrovna není. „Ale díky, že tu jsi.“
„No a co otec?“
„Věčně v prdeli.“
„To víš kamioňák“ řekne neurčitě, ale tak nějak tuší, že s tímto stavem je tetička spokojená. „Tak kdo nám bude pomáhat? Honza a Robert?“
„Robert je v cizině. Přijede až v srpnu.“
„Si děláš prdel nebo co? Jako máme všechno zvládnout sami?!“ zaúpí a přestane vybalovat.
Vítek nečitelně kouká na strop. „Jo.“
„Ježíš Maria. Tak to tedy hovno stihnu!“ řekne sprostě.
Vítek přetočí hlavu ke svému bratranci. „A co jsi tu chtěl jiného dělat?“ podiví se.
„Ale, nic. Jdu k rybníku, dokud mě nenaženete do práce.“
„Neboj, nějaké to volno dostaneš,“ zašklebí se a odejde.
„Otrokáři!“ zařve na něj s úsměvem. Práce mu nijak nevadí, ale jestli budou o jednoho míň, nebude to dobré. Možná ale teta, když uvidí, že to nestihají, sežene někoho jiného. Bylo by fajn, kdyby to byl ten nádherný kluk s nohama jako hřebec. Povzdechne si a uloží poslední várku triček. Měl jsem si vzít nějaké pěkné, zauvažuje, ale potom nad tím mávne rukou. Do rukou vezme plavky, protože tady se dá na nahato plavat jedině v noci, což míní taky udělat. Noční plavba je přímo božská. Nandá si žabky, chytí ručník a startuje k rybníku. Aby čert na koze jezdil, jestli v takovém parnu tam nebude.
„Přijdu na večeři!“ křikne za tetou, podrbá za ušima Rákosníka, který na něj vyskočí, zavře branku a už maže k rybníku. Dojde tam o hodně důstojněji, než když vyrážel, ale je taky pravda, že se z něj lije. Rozloží deku na trávu. Moc nikdo tu není. Povzdechne si a složí na deku svou kostru. Zavře oči, zaposlouchá se do šumění stromu. Přetočí se na druhou stranu, aby se nepřipálil.
Najednou kolem něj projdou nohy. Vzpomene si na pravý důvod, proč sem šel skoro kilák. Vstane a zabručí. „Do práce, Šimone.“ Loudavým krokem prochází se po břehu s výrazem: Někoho hledám, nedejte se rušit a nevšímejte si mě. Několikrát odpoví na pozdravy, ale nezastavuje se u nikoho, až najednou zjistí, že je opět u svého ručníku s delfínem. Tak a není tu. Nálada se mu zhorší.
„Zatraceně,“ zanadává a ví proč. Těšil se na pěkný výhled, protože nic víc je jasné nebude, ale on má rád výhledy. Jde do vody, protože ví, že se mu nálada zlepší. Mohl být ve vodě, zadoufá.
Ponoří se blaženě do vody a lituje, že to neudělal hned a šel hledat chiméru.
„Tetičko, neměli bychom sehnat ještě někoho dalšího? Úroda je obrovská. Hlavně na višně.“
„Už jsem o tom přemýšlela, Šimone. Třicet korun, děkuji.“ Stojí na rynku a prodávají třešně a ranní jablka, ale o ty není až zase takový zájem. Ovšem třešně jdou na dračku. Šimon vezme další bedničku a odloží ji. Místo ní dá plnou. „Víš co, šedesát osm korun, děkuji, doma napíšeme ceduli, že někoho sháníme.“
Šimon se nahne a vytáhne nevinně ceduli. „Něco, takového této Karolíno?“
Ta se zasměje, ale zinkasuje dalšího člověka. Šimon ji viditelně položí na místo. Shání se brigádník na česání višní a telefon. Má radost, protože ubude jim značně práce.
„Už jsi byl na zámku?“
„Ne, ale jsem rád, že jsem,“ řekne trochu provinile i naštvaně. Jak má někam chodit, když je rád, že padne k rybníku nebo do postele.
„Promiň. Měla jsem vědět, že to ve třech nezvládneme. Třešni bylo trochu méně, ale višni bude kvanta. Možná, že i vezmu nějaký rybíz ze zahrádky. Ještě uvidíme. Čtyřicet pět, děkuji.“
Šimon hlídá, aby se třešně neválely, aby je lidé bez dovolení nejedli a neodešli se sáčky plnými jejich dřiny. Pár takových vykutálenců už zde bylo. Je rád, že konečně dostanou posilu. Pak by mohl… To je on! Do prdele, zepředu je ještě lepší než ze zadu a to si myslel, že to není možné! Představte si kluka tak metr osmdesát s nádhernými dlouhými nohami, útlým pasem, širokými rameny a hruď je jak dostavník, ehm blbé přirovnání, ale je velký, tak akorát na jednu hlavu. Jeho hlavu a obličej? Můj, tedy Pavlovův slintací reflex je v plném proudu, takže mám co dělat, aby mi nezačaly téct na to jediné slušné tričko, co zde mám. Černé vlasy, víte, že mám rád černé vlasy hlavně, když jsou kudrnaté? Ale ne takové tvrdé jako afro, ale měkoučké. Mňam a no oči, snad jde sem, nabírá si a má modré oči. Jasně zářivé jako modrá obloha. Dobrá krapet si to přibarvují, ale jsou úžasné a černé řasy, dlouhé a husté obočí a zrovna se mračí. Snad ne nad nekřesťanskou tetiččinou cenou třešni!
„Padesát pět, děkuji.“
A teď, vážení, teď otevírá ty úzké rty k tomu, aby zadal otázku.
„Jak dlouho ještě budou?“
Hlas, který by dovedl postavit do latě armádu nebo naopak ji srazit na kolena. Doufá, že jeho brada nelítá někde na prsou. Je hluboký jako tekoucí hustá čokoláda, tmavý, sexy a hříšný. Hlas, který chcete vedle sebe slyšet už do konce svých dní! Ochotně dáte za něj svůj život a nepřemýšlíte, že jste vůl, který jde na porážku. Naopak ochotně tam skáčete!
„Děkuji.“ Otáčí se ke mně. Mám vzduch? Na Zemi by měl být vzduch, ne? Konec. Není tu. Zatraceně! Nepodíval se na mě. Jsem unesen. Šíleně unavený, jako by trhal třešně celé tři dny bez zastávky, bez spánku.
„Šimone, není ti něco?“
„Ne!“ Co říct na to, že se člověkem prohnala vichřice, která z něj vysála vzduch, a ze svalů udělala rosol? I kostí nejsou tak tvrdé jak byly.
„Dej tam další bedýnku.“
„Dobře, promiň, teti.“ Bože, zapomněl se podívat! Rychle se vykloní směrem, kterým odcházel, ale už nevidí ty úchvatná lýtka, silná stejná a útlé kotníky. „Zatraceně.“
„Co ti je? Nechceš odjet?“
„Ne, teti, jenom mohl bych si zajít koupit něco studeného?“ Snad to jeho vařící krev zchladí, i když už jste někdy zchladili krev, co se vaří po takovém pohledu? Ne? Nediví se. Na něj by nestačila ni celá Antarktida.
„Tak běž. Tady máš.“ Podá mu padesátku. Šimon utíká do blízkého obchodu, kde chytí studenou kolu a přiloží si ji ke tváři. Slastné ach se rozletí po obchodě.
„Vedro, že?“ ozve se ten hlas, že ztuhnu jak Lotová žena. Se značným úsilím se otočí po medově hříšném hlase. Je to on a promluvil na něj. Najednou se stydí za žabky, za špinavé tričko i za kolu na tváři. Smutně, že se ztrapní, přikývne.
„Letos je opravdu vedro. Dovolíte?“
Najednou pochopí, proč na něj promluvil. Já osel, tupoun, blbec, osel mu stojím před boxem se studenými nápoji! Šimon rychle udělá krok stranou, až do něčeho tvrdě narazí. Kouká, jak bere studený zelený čaj. Fixuji si značku, kdyby…
Odchází, ale Šimon jenom zírá omámeně na ty skvostné nohy v šortkách a ten zadek. Pevný tvrdý a no, Ježíši, tu colu by potřeboval dolů, ne do žaludku. Ještě chvilku tam bude zírat a bude mu trčet do vzduchu jako stožár. Rychle jde ke kase, přitiskne se k pultu a přemýšlí, zda má zdolat cestu k tetiččinu stánku sprintem nebo jít normálně. Vyhraje sprint s kecnutím na přepravku. Cola skončí v klíně na vzrušeném penisu. Funguje, zajásám. S boulí v šortkách prostě by obsluhovat nechtěl. Ten chlap je chodící katastrofa, si říkám zasněně. Jenže boží katastrofa.
Ten skvělý trapný den už ho neuvidí, ovšem večer si Šimon vyvolá všechny skvělý detaily, ty trapný pomine a udělá se tak rychle, že by mu to mohlo závidět Pendolíno. Po téhle divoké vzrušující stříkačce se udělá ještě jednou o dost pomaleji s detaily, které vylepšuje jako například chybějící šortky, tričko a hlavně, jak má v puse jeho nádherný klacek. Jasně neviděl ho, ale copak by ho mohl mít při této postavě zakrnělý? Jistěže ne a potom jak ho pořádně ojíždí, až vyje slasti. Unaveně se zahrabe do postele. Je ještě vycucnutější, než jiné dny.
Druhý den zaspí a vstane s pocitem, že už nevstane a jeho dny skončily.
„Je ti něco?“ optá se teta, která vejde dovnitř.
„Ne,“ zachraptí, ale je mu nějak divně. Chce vstát, ale nejde to. Teta přinese teploměr.
„Máš lehce zvýšenou teplotu. Zůstaneš tu a půjdu já.“
„Ne!“ prudce se zvedne. Hlava se mu točí, jako opilci. Co to s ním je? Kdyby bylo zima, řekl by, že se nachladila, ale je lét! „Jsem jenom unavený, promiň.“
„V tom případě běž k rybníku. Dneska nepracuješ a pak už se mi přihlásilo pár lidí. Ten jeden den ty třešně na tebe počkají.“
„Díky moc,“ zašeptá a lehne si. Spí, až přes poledno, kdy se protáhne. Je mu fajn, ale i tak snad cítí každou kost v těle. Přemýšlí, co má dělat. Podívá se k oknu. No jak ráno bylo hezky, tak teď je pod mrakem. Vstane, chytí se za žaludek, který s emu uvnitř kroutí do malé kuličky.
„Mám hlad,“ řekne jednoduše a pěkně nahlas. Vezme na sebe triko, třičťvrťáky a pevné boty. Rychle se umyje a jde dolů podívat se, kde by co vymetl. Objeví chleba, pomazánkové máslo, salám a kus buchty. Naloží si to a jde jíst. K tomu si vezme džus. Nasycený se spokojeně dívá z kuchyňského okna ven na silnici. Přemýšlí co dál, když ho napadne, že by mohl zajet na zámek. Teta bude mít radost a když sebou hejbne, tak tam stihne. Taky by mohl najít nějakou inspirací na látky, kterou by mohl pak zpracovat dát na blog, jenže od té doby co tu je, jeho láska šla do kytek. Jeho čas se scvrkl na práci, jídlo, pití a třešně. Občas na koupání.
Vyjde ven a jde směrem k hradu, tedy zámku. Snad něco chytí. Vida, když snaživě mávne.
„Tak kampak?“ optá se ho starší pán zezdola, kde mají chatu.
„Na zámek.“
„Tak nasedni, jedu tím směrem.“ Vyhodí ho pod hradem. Jsem cvok, pomyslí si Šimona, když vidí se, jak se cesta vine mezi stromy, až k hradu. Statečně to vyšlape, u brány klesne na lavičku. Je vyřízený. Nápad sem jít, byl špatný.
„Jdete dovnitř nebo tu jenom odpočíváte?“ ozve se hlas, který mu přivádí bezesné noci. Prudce zvedne hlavu. Nemůže uvěřit, že nad ním stojí jeho vysněný idol.
„Ehm…“
„Jestli jdete dovnitř, tak za pět minut začínám poslední prohlídku.“ Otočí se a odchází směrem k hlavním dveřím, kde postává zbídačelý houf turistu, kteří už nevěděli, co s časem. Vystřelí jak raketa, když si uvědomí jedno. Nemá lístek.
„Lístek!“ skoro zařve u kasy s představou, že se mu dveře zavírají a on nespatří ten úchvatný sen v akci. Nebude se kochat jeho tělem, tváři, hlasem.
„Jaký?“
„No jaký?“ Vyjede. „Lístek.“
„Dospělý nebo pro dítě nebo snad důchodce?“
Nána blbá. „Dospělý a rychle.“ Na slevovou kartu si ani nevzpomene. Šťastně drží lístek, za který dal poslední peníze. Vznešeně ho podává průvodci. Málem nedýchá, když zachytí svěží vůní. Cítí se vedle něj jak upocený šupák. Když vleze dovnitř, nenápadně přivoní k podpaží, ale naštěstí Axel funguje dobře. Oddechne si. A teď se může vézt na nádherné představě, že tu jsou sami. Místo, aby poslouchal výkladu, ho hltá každým pórem těla. Jak nedělá výjimku, tak u něj by ji udělal. Co by si řekl, tak by to provedl.
Tomáš, který odříkává naučený text, se tím skvělé baví. Má pocit, že ten kluk, který odpočíval u brány, celý ožil a je pravdou, že ještě neměl tu nikoho, kdo by mu naslouchal tak pozorně. K tomu je svým způsobem hezký. Odkud asi je? Podle toho, že nic sebou nemá, tak nejspíš je ubytovaný někde poblíž. Má hezké světlé rovné vlasy, nesnáší kudrnaté, pěknou postavu a moc pěkné tmavé oči. K těm světlým vlasům to vypadá fakt dobře. I postava je pěkná, atletická, ale ne jako kulturista. Hádal by, že běhá a fyzické práce se neštítí.
„A teď tu máme předposlední expozici, nově otevřenou obrazárnu, která vlastní zvláštní podivný obraz, který byl odkryt nedávno pod zcela jiným obrazem. Dlouho se váhalo, zda se má obraz zničit, ale nakonec se plátno naprosto novu unikátní metodou sundalo a obraz byl obnoven. Podle toho co víme, byl to oblíbený obraz paní Kateřiny z Kamborka, která sem na hrad přišla, jako druhá žena pana Tadeáše. Později z nějakého důvodu byl přemalován, tedy bylo dáno na něj druhé plátno, jako by nemělo být zničeno, ale pouze skryto. Račte dál. Prosím, neklouzejte se,“ napomene dvě děti, které zkoušejí papuče, jak jezdí po parketech. Zavře dveře, jemně natáhne vůní toho kluka a potom pohlédne na zvláštní obraz, který se opravdu vymyká všemu, co kdy viděl, ale hlavně neodpovídá pozdně středověké malbě.
„Tak zde je obraz. Byl nazván Tajný pozorovatel a opravdu se datuje do pozdního středověku, ale netušíme, kdy přesně byl namalován. Zde napravo je obraz paní Kateřina z Kamborka a jejího manže… Hej, nepřibližujte se!“ houkne na toho hezkého, ač zvláštního kluka.
Šimon, kterého upoutala malba, jde blíž. Má pocit, že se dusí, ale ta tvář, to v pozadí a i ta postava vepředu. Chytí se za hlavu, potom vystartuje k obrazu, ale klopýtne o židli, odstrčí ji a upadne. Zamženým zrakem se dívá na obraz. Zamrká, jak se snaží získat nazpět vědomí, ale něco ho táhne hloub a hloub. Ještě naposled spatří zvláštní modré oči a on cítí, jak mizí. Neslyší, necítí, nic.
„Pohotovost! 155!“ houkne Tomáš na turisty, kteří v šoku se dívají na hroutícího mladíka. Klekne si a začne mu dávat dýchání a první pomoc. Nakonec starší muž vytočí číslo a koktavě nadiktuje co se děje.
„Pomohu,“ nabídne žena, poklekne vedle něj a položí ruce na srdce. Tomáš se ujistí, že je to v pořádku a kývne hlavou. Začínají počítat.
„Dýchá,“ řekne uklidněn a srdce funguje. „Neznáte ho někdo?“ Všichni zavrtí hlavou, když do místnosti vletí rozrušený kastelán a za ním záchranka.
„Co se stalo?“
„Nevím, ale najednou upadl. Bylo vidět, že se snaží být při vědomí, ale najednou zkolaboval. Srdeční rytmus je pravidelný a dýchá taky normálně,“ odpoví Tomáš.
„Doktor?“
„Fyzioterapeut. Nelíbí se mi. Před tím než se skácel, vrávoral.“
„Dobrá, odvezeme ho.“
„Děkuji.“ Se starostlivou vráskou se dívá, jak ho odvážejí. „Omlouvám se. Chcete to doříct?“ všichni svorně zavrtí hlavou, že ne. „V tom případě děkuji za návštěvu a rádi vás uvidíme zase.“ Odvede je z hradu pryč. Opře se o zeď a zakleje. „No do prdele, co se to stalo?!“
„Tomáši, stalo se něco?“
„Nevím. Ten kluk se hnal po tom obraze, když jsem houknul, skácel se. Snad se nic nestalo. Neznáš ho?“ Mračí se, protože v duchu si říká, zda tím houknutím nepřivodil infarkt nebo zástavu nebo bůh ví co
„Ne, ale ten obraz je prokletý. Už pár lidi mi říkalo, že u něj zahlédli dvě světlé postavy.“
„Duchové?“ I přes situaci se zasměje. Cítí, že je roztřesený. Už byl na praxi, ale něco tak náhlého nečekal. „Hloupost.“
„No jen aby. Pro dnešek je to všechno. Můžeš jít.“
„Děkuji, strýčku. Zítra zase přijdu.“
Kastelán kývne. Starostlivě se podívá na věž, o které se povídá, že z něho skočil kdysi dávno mladý pán a kde je i obrazárna. Povzdechne si, zakóduje expozice, zavře bránu, nasedne na kolo a pomalu v autě sjíždí do blízké vesnice Polná.
