Shounen - ai povídky

Pozvání

Bouřka. Miluji déšť a kapky vody, jak se tříští do všech stran. Bičují krajinu, lidi a je jim všechno jedno. Vzduch je svěží a já ho vdechuji plnými doušky.

Miluji déšť, když sedím doma a dívám se na vodu, jak stéká po skle okna.

Miluji, jak poprchává na podzim a miluji drobné jarní  kapky deště, kdy  se všechno začíná zelenat.

Miluji krátkou letní bouřku, po které se všechno rozzáří a na nebi zůstane duha.

Miluji  brouzdat se trávou s ranní rosou.

Miluji tu dobu, kdy sedím s hrnkem kávy u počítače a zasněně hledím ven na různobarevné deštníky.

Miluji ho, a proto roztáhnu deštník a  vyjdu do té bouřky. Něco mi říká, že déšť mi přinese štěstí.

Usmívám se na všechny, kteří jdou proti mně a nevšímají si ničeho kromě svého cíle.

Usmívám se a pozoruji, jak malé dítě skočí do louže a směje se na plné kolo.

Je nádherně, i když mám boty a nohavice mokré.

Přestává pršet. Rozhlédnu se kolem sebe a najednou vidím, jak stojí pod stromem.

Není ničím zvláštní. Svetr, džíny a mokré vlasy. Vypadá jako ostatní kolem mě, ale v očích má zoufalství. Rty stažené a rozhlíží se.

„Jdeme?“ nabízím mu deštník a společnost. Pootevřené rty a v očích údiv. Pokrčím lehce rameny a usmívám se.

Prší a já miluji déšť.

Váhá a já čekám.

„Je to nedaleko, děkuji.“

„Není za co a chytni se mně pořádně.“ Déšť je přece tak kouzelný. Vždy  přinese něco nového a něco starého odplaví. Proto ho tolik miluji.

„Je krásně!“

„Prší.“ Rozesměji se.

„To ano. Prší,“ souhlasím s úsměvem. „Petr.“ Je mi jedno, jestli mi řekne jméno. Ta chvilka, kdy se tiskneme pod deštníkem, je kouzelná a úchvatná. Stejně jako kapky deště, které bubnují na můj deštník. Je barevný jako letní duha na modré obloze.

„Jirka.“ Nic neříkám. Proč? Slova jsou někdy tak zbytečná. Stačí jen poslouchat srdcem.

V dálce zahřmí a on nadskočí. Nemá rád bouřky. Mně bouřky nevadí.

„Jen hrom a  blesk.“ Nejistě se usměje a přitiskne se k mně víc. Třese se strachy? Nevím. Líbí se mi, jak mi svírá paži.

„Tady bydlím. Děkuji.“

„Já děkuji.“ Překvapí ho to. Znejistí. „Už přestalo pršet.“ Zmizí ve dveřích obyčejného domu. Ulice jsou čisté, jako by nebylo špíny a chmurných tváří . Zavřu duhový deštník, zatřesu jím  až se kapky rozletí na všechny strany a nadechnu se čerstvého vzduchu. Voní.

Otočím se a vracím se do prázdného bytu.

Přemýšlím o dešti a malém setkání. „Děkuji,“ šeptám v duchu a nevím komu. Dešti, kapkám nebo tomu jedinečnému setkání, beze slov pod deštníkem? Nějak vím, že až bude bouřka, potkám ho opět pod stromem promoklého, ale s nadějí v očích. A já ho opět pozvu pod duhový deštník.

Konec