14. 2. 2014
Přátelé
Jared se protáhne. Usmívá se na svou fenku Betsy, vedle které leží tři štěňata. Veterinář právě odjel, ale ujistil ho, že je všechno v pořádku. Je tomu velmi rád. Zvedne se. Nechá ji být a jde se podívat na Ionu, která jen líně otevře oko. Její štěňata jsou už starší a zvědavě se batolí po kotci. Brzy už je pustí ven. Obstará žrádlo a vyjde ven z přístřešku pro psy na travnatou louku. Posadí se pod starou hrušeň u stolu a otevře počítač. Netrpělivě čeká, až se dostane na internet. Najede na své stránky, které si sám udělal. Dřív se živil jako počítačový odborník ve velkém městě až do doby, kdy ho nechal jeho partner. Deset let vztahu a potom najednou bum. Nic, nula. Zbyl mu byt, konto a tibetská doga s papíry.
Změnil celý život. Praštil s prací, s životem ve městě a koupil si tuhle chovnou stanici se psy a vznešeným jménem Střecha světa. Stará paní, která zde žila, zemřela a její synové stanici ani psy nechtěli. Vzal to. Přátelé a rodina to nechápali. Říkali, že se zbláznil, že se tím nedá uživit, ale on tvrdohlavě stál na svém. Když viděli, že s ním nehnou, začali do něj hustit, že tohle velké plemeno je k ničemu, ať si vezme menší. Yorkšírky nebo podobná domácí plemena. Sami bychom si takového menšího pejska koupili, ale co s takovou obludou? Jenže v té době, už jeho srdce patřilo Betsy, tvrdohlavé chlupaté potvoře, která se hnula, jen když to považovala za nutné. Ne, že by nebyla učenlivá, ale krapet pomalá. Přesto ji měl moc rád.
Teď je zde. Přátelé, rodina, opět, ho varovali, že se tu unudí. Popravdě zamiloval se do zdejší ploché krajiny s věčně zelenou trávou. Snad proto tu byla jedna farma za druhou. Většinou koňské, kde chovali polokrevníky nebo plnokrevníky, ale jeho soused například chová appaloosy. To jsou koně se skvrnami na kůži. Když sem prvně přijel, zíral, jaké jsou možné variace. Většina je sněhobílá s šedými nebo tmavými skvrnami, ale zahlédl půlku koně hnědého a zadek měl kropenatější, než Sylvia měla pih. Žádný z nich není stejný. Tedy i on, laik, to snadno pozná.
Další kapitola je jeho soused. Dalo by se říct, že ho bude vidět denně, ale je to opak. Přitom je to opravdu kus chlapa. Jenže on je z toho vyléčený na dlouhou dobu. Už žádný partner, ovšem někoho do postele by bral. Aspoň občasně.
„Konečně!“ zamumlá, když se mu načte stránka. Kéž by zde lépe chytal signál. Nebo by mohl zaplatit natáhnutí drátu, ale to by bylo drahé. Zde je nejsilnější signál, jaký na svém pozemku našel. Takže dva kluci, jedna holka. Je si jistý, že do dvou, nanejvýš tři dnů už tu bude mít objednávky. Fotografie později, ale jsou zlatí. Hm, to by mělo stačit. Zadívá se na tři vzdálené koně, kteří se skloněnými hlavami spásají trávu. A to ticho! Krása. Co mu tady chybí? Nic.
Auto? Zvědavě sleduje, jak drahé auto, které se hodí spíš do města než zde, zajíždí na dvůr sousedovy farmy. Dál už nevidí, protože výhled cloní stromy. Mohl by se přesunout na východ svých pozemku, ale nebude přece slídit, i když práci tam má, to ano. Zvedne se a loudavým krokem jde k místu určení. Ledabyle se opře o hrazení. Všechny zdejší farmy mají hrazení, kromě něj. On má ještě drátěný plot. Najednou koutkem oka zmerčí šmouhu. Otočí se. S ohromením zírá, jak zlatavé štěně se právě podhrabává pod plotem a peláší na sousedovu farmu. Zkamenělý pozoruje psa, jak peláší ke konírnám, kde jsou ustájení nejvzácnější hřebci. Polkne a konečně se probere ze strnulosti. Rozeběhne se k bráně. S pocitem, že se stane něco hrozného, běží, seč mu síly stačí. Ozve se zaječení.
Měl jsem pravdu, bleskne mu hlavou. Popravdě jeho farma mezi zdejšími ční jako nahá kráska mezi araby. Nemají ho rádi, ale protože je to farma staré paní, tolerují ho. Uřícený vpadne na nádvoří. Měl bych začít trénovat běh, napadne ho. Jednu chvíli uvažoval, že by začal jezdit na koni, ale potom to zavrhl. Jsou velcí, hrůzostrašní a mají velké zuby a velká kopyta, ne nemá je skutečně rád. Taky jsou větší než on.
„Pomoc!“ zaslechne ženský jekot, který v něm vzbudí hrůzu, že paní potkala právě hladového medvěda a ne psa. I když co se týče velikosti…
Se slovy „Omlouvám se, ale…“ vpadne do konírny s vidinou, že bude muset své štěně i dámu zachraňovat, ale po jeho tibetské doze neboli mastifovi není ani potuchy. Místo toho dáma v kostýmku od Channel se dívá na podlahu, kde sedí velká krysa…?
„Omlouvám se, myslel jsem… počkám venku…“ blekotá, protože netuší, jak z celé situace ven. Potom své štěně zahlédne. „Iris, stůj!“ snaží se je vycvičit, ale je to marné. Zlatavé štěně dogy se po něm ohlédne. Rozeběhne se k němu, aby ho chytl. Vždy chodil do posilovny, ale nikdy neměl tak velké svaly jako teď. Ono nošení několikakilogramových dog musí někde znát. Popadne štěně, uvězní je ve svém náručí. Koutkem oka zaregistruje tmavou hlavu koně. S omluvným pohledem jde k ohromeným divákům. Dokonce i ta ženská přestala ječet a ta krysa zmizela.
„Omlouvám se, zaběhla se, nebojte se, je neškodná i přes velikost. Ještě jednou se omlouvám za vyrušení.“ Vypadne, jak přišel. Venku si oddechne. „Co to bylo, Iris? Co jsi tam vůbec dělala?“ optá se laskavě, ale vyčítavě. Samozřejmě odpověď nedostane. Taky, co by mohl čekat? „Ještě k tomu budu muset se jít panu Chapellovi omluvit. Co myslíš, bude stačit za tvou eskapádu víno? Nebo něco jiného?“ přemýšlí nahlas. Doma ji zavře do kotce. Iris tvrdohlavě se posadí na zadní a nedívá se na něj. Bože, má to kříž. Místo toho vezme nářadí, hlavně lopatu a jde zaházet díru, kterou se protáhla. Může se jedině utěšovat tím, že prostě za chvilku bude větší než ta díra v plotě. Jen aby neutíkala pořád.
K večeru, kdy prohrabal svůj archív s víny, jenž jako jediný se s ním odstěhoval na venkov, se vydá k svému sousedovi. Ovšem nejdřív pořádně Iris vynadal. Nic si z toho nedělala, jen koukala na něj tak smutně, jak to štěně jenom umí. Zadívá se na značku vína. Měl velké dilema, jaký ročník vybrat. Nakonec skončil u červeného kalifornského roku 2000, což snad ho uspokojí a nebude žádat nějakou náhradu. No jo, co když… „Halo!“ zakřičí, když ho uvidí s ostatními pomocníky. Vypadá to, že přišel docela nevhod. Snad…
Andrew Chapell zvedne hlavu. Soused? Co tu dělá? Dneska přišel o výhodný obchod. „Ustajte ho a dávejte pozor.“
„Ano, Andrewe.“ Andrew předá vodítko svému nejstaršímu stájníkovi, který ho houpával na kolenou. Jemně kolébavým krokem jde k novému sousedovi. Pěkný, ocení ho, ale je to měšťák.
„Děje se něco?“
„Já, omlouvám se za svého psa. Nejspíš vám vystrašil zákazníka. Plot jsem opravil a určitě se to nestane. Tohle je…“ Podává mu láhev. Snad víno pije?
Andrew se dívá na láhev. Jak ho mohlo napadnout mu přinést víno? Jenže odmítnout? Podrbá se ve vlasech. „Děkuji.“
Jared se usměje. „Netuším, co to Iris napadlo.“
„Nic se nestalo, to spíš moje Anita. Mám ochočenou krysu. No patří k stájím. Kdybych věděl, že se takhle potuluje… No děkuji a musím jít.“ Mávne rukou ke stájím.
„Ale jistě, omlouvám se. Nechtěl jsem rušit. Netušil jsem, já už mám práci za sebou,“ řekne na vysvětlenou. Líbí se mu jeho vyšisované vlasy trčící na všechny strany, ostře řezané rysy a tmavohnědé oči. I postava je úžasná a oblečení, no není to, na co byl zvyklý, ale na něm vypadá lépe než nějaký obleček z katalogu pro dospělé.
„Už musím jít.“ Zírá, jako by nikdy mě neviděl, pomyslí si Andrew.
„No ano, omlouvám se ještě jednou.“ Otočí se s pocitem, že právě byl vyhozen z baru za to, že nezaplatil drink. Povzdechne si. Ještě se otočí. Možná by si měl někoho najmout, ale kdo by tady šel pracovat ke psům? Je tu zazděn. Chybí jenom věž a hradní pán, kterého naštval, že mu hodil za paní.
Doma se pracně připojí na internet. Na místních stránkách podá inzerát, že někoho hledá ke psům na výpomoc. Spokojený, že má všechno hotovo, jde si připravit jídlo. Dřív rád vaříval, ale tady se mu to stalo doslova posedlostí a tak vždy večer se usídlí v kuchyni. Klidně dělá si i tří hodové menu s polévkou, hlavním jídlem a zákuskem. Pak si sedne, pustí hudbu a pomalu to zkonzumuje. Jistě byla by příjemná nějaká společnost, ale na druhou stranu, nikdo vám vaše kuchařské umění nepohaní.
Andrew praští pěsti do zdi. Vzteky se mu tmí před očima. Jak mohl to udělat? Jak?! Potom se narovná. Klidně s rozvahou, do které se nutí, jde do hlavního domu. Snaží se oddálit konfrontaci, jak to jenom jde. Před dveřmi pečlivě očistí boty. V předsíni si je sundá a jde rovnou do knihovny. Ví, že tam bude. Stane na zápraží. Opět se ho zmocní nával vzteku. Proč?!
„Proč jsi to udělal?“ zachraptí.
„To jsi ty?“ Postava v černém obleku se otočí od výhledu na zahradu. „Co jsem udělal?“
„Ten kůň. Proč jsi ho tak zřídil? Víš, že může být k ničemu?“ neuvědomuje si, že stojí se zaťatými pěstmi a málem se třese. „Je vyřízený,“ říká tiše. „Jestli ještě někdy pojede, bude to zázrak! Byl to jen obyčejný parkúr! K tomu přípravný!“ To už nepříčetně řve. „Ty…“
„Je to jen kůň, k tomu nijak dobrý.“
„Cože?! Je to šampión! Tři roky po sobě vyhrál ten závod! Za dva měsíce měl ho jet!“ Dojde mu dech. Najednou je ledově klidný. Muž u okna se skleničkou v ruce znejistí. „Vypadni, Johne. Seber si své věci a do hodiny ať jsi pryč.“
„To nemůžeš!“
„Ale mohu a víš co? Měl jsem to udělat dávno!“
„V tom případě se všichni sousedi dozví, že jsi buzík,“ řekne klidně John.
Andrew polkne. Je bledý, protože tohle nikdy nechtěl. Moc dobře ví, jak se sousedi od něj odtáhnou. Ale pak se zatvrdí. „Příliš dlouho mě tím držíš v šachu. To, že jsme spolu spali, tě neopravňuje, aby ses ke koním choval jako neurvalec. Kdybych to věděl, nikdy bych ti je nesvěřil.“
„Však si je nech! Mohu jezdit, kde budu chtít!“ řekne prudce muž. Odloží skleničku a vyjde do druhého patra. Andrew se posadí s hlavou v rukou. Udělal dobře? Jenže kůň je k ničemu. S těmi penězi za výhru počítal. Kdyby vyhrál, potom by mohl žádat vyšší poplatek za připouštění, takto s těmi penězi bude se muset rozloučit. Bude muset prodat některé z koní. Zvedne se. Najednou si nepřipadá na svých třicet let, ale na devadesát. Dolů právě schází John. Je krásný, elegantní a v posteli jim to klapalo.
„Sbohem,“ řekne, když se milencova ruka dotkne kliky vchodových dveří.
„Sbohem?“ řekne posměšně. „Jak myslíš. Zatím se měj.“ Uvnitř se třese vztekem. Jak si to tenhle balík může dovolit? K němu, který z jeho koní udělal, tím čím jsou dnes! Pomstí se mu. On ještě uvidí! Jeho vyhodit jako nějakého sezónního dělníka! Odpyká si to.
Andrew se posadí do křesla v knihovně. Potřebuje… potřebuje… Nalije si pořádnou sklenici whisky. Ani je nepočítá a brzy se sklenička válí na koberci a on funí.
Druhý den ráno se probudí s třešticí hlavou. Mátožně jde do koupelny, kde se snaží vzpamatovat tím, že dá si studenou sprchu. „Ještě že mám spolehlivé lidí,“ zamumlá, když stojí pod sprchou se svěšenou hlavou. Když se rozklepe zimou, naopak třením se snaží dodat trochu teplo. Nakonec vyjde ven. Zamžourá do sluníčka a v duchu je prokleje. Momentálně by si přál slejvák.
„Šéfe, v pořádku?“ optá se ustaraně Marc. „Všechno jsme obstarali, ale Indy…“
„Vím. Je k ničemu. Budeme muset něco prodat ze stáda.“
„To ne!“
„Bohužel. V tomhle stavu závodit nemůže.“
„Zatraceně a co…“
„Už se tu neobjeví, a kdyby náhodou se objevil, máte právo ho hnát bičem.“
Marc se zašklebí. Tak tohle udělá velmi rád. Nikdy toho frajerka neměl rád. „Ok, šéfe. Řeknu to chlapům.“
„Díky.“ Sedne si na ohradu a přemýšlí, kde vzít peníze, aniž by musel všechno prodat. Půjčovat nechce, protože loni se konečně dluhu zbavil. Škudlil, kde se dalo, aby to umořil a měl čistý štít. Rodiče, byli skvělí koňáci, ale co se týče financi, naprosto leví. Proto dostal skvělé stádo, ale nic víc mu nepatřilo. Mohl to všechno prodat, ale pracoval tu od mala a koně miluje. Vlastně mu ani nepřišlo na mysl, že by to měl prodat.
„Tak koho prodáme?“
„Mám ještě měsíc na rozmýšlenou. Je škoda, že Indyho nemůže nahradit jiný kůň.“
Marc přikývne. Moc dobře zná situaci, která na ranči vládne. Dřív to byl chovný ranč, ale Andrew přišel s tím, že by mohli soutěžit. Nejdřív soutěžil on, dokud neměl ten ošklivý pád, pak najal jezdce. Každý kůň je připravován na něco jiného a najednou byly peníze a ranč se dostal víc do lidského podvědomí. „Taky kdo by ho jel.“
„Klidně já.“
„Ale…“
„Jednou se nic nestane,“ řekne, ale útroby mu sevře ledový strach, když si vybaví ten šílený pád, kdy on skončil v nemocnici a Jadeit na porážce. Nemělo cenu ji léčit. On se z toho dostal, ale ten strach z pádu, mu zůstal.
„Dobrá.“
„Jdeme pracovat.“ Zazubí se. S láskou v očích se rozhlédne po ranči. Miluje to tu a největší potěšení mu přináší pohled na pasoucí se koně. Zasměje se, když zahlédne, jak vyvádějí ještě nepojmenovaná hříbata. Seskočí z ohrady v lepší formě, než na ní usedal a svět najednou se stal růžovější.
Večer sedí v konírně a spravuje deku, když zaslechne šustot. Déšť. Myšlenka z rána se stala skutečnosti a rozpršelo se. Je rád, že je ve stáji, kde je nejútulněji a potom vůně sena je to pravé. Zítra tráva bude ještě zelenější než teď. Po chvilce zírání ven vraty ohromeně sleduje velké promočené štěně, jak si klidně rázuje k jeho koním. Ťap, ťap, mokré otisky se objevují na podlaze. Pomalu se otáčí směrem, kam to jde. Najednou štěně zastaví před boxem Perly. Pohne se a kolem něj se rozletí kapky vody. Posadí se, zatímco Perla, která je tmavá s velmi pravidelnými kulatými světlými skvrnami vyhlédne a dotkne se štěněte. „Haf!“
Odloží deku a jde k štěněti. Vezme ho do náruče a udiví ho váha. „Tady nemáš co dělat!“ řekne přísně. Perla se dívá za štěnětem, štěně se dívá přes hlavu na Perlu. „Haf!“ zaštěká na koně. Perla potřese hlavou.
„Sakra, prší!“ zanadává, ale nemá odvahu štěně pustit. „Mohl by ses zatoulat. Jdeme. Pár kapek deště mi neublíží.“ Vyjde ven a jde směrem k pozemku svého souseda. Zazvoní.
Jared udiveně zvedne hlavu od dezertu. Právě dodělal čokoládovou pěnu. Chvilku váhá, ale potom jde ke dveřím. V šoku se dívá na svého souseda a na psí zadek.
„Iris!“
„Našel jsem ho ve stáji. Zřejmě se mu tam zalíbilo,“ řekne s širokým úsměvem Andrew. „Víte, ale pronese se.“
„Bože, pojďte dál. Ty ostudo, co to děláš? Dneska jsem ji pustil ven. Chtěl jsem si ji ponechat pro budoucí chov, ale nejspíš ji budu muset dát pryč. Jste promoklý.“ Vezme Iris Andrewovi z náruče. „Tamhle je koupelna,“ kývne hlavou na jedny dveře. Pak zaváhá, ale jídla má dost. „Nechcete zůstat na večeři?“
Andrew, který vůní cítil už od vchodových dveří, přikývne. „Vlastně…“
„Mám dost. Jděte se utřít. Hned přijdu. Jen co slečnu uložím.“ Zmizí. Andrew neodolá a rozhlíží se kolem sebe. Předsíň plná fotografii těch bestií. Popravdě ho svou velikostí zneklidňovali, ale potom se ujistil, že jeho koně nechají na pokojí. Jde do koupelny. Příjemná vůně usoudí, když se utírá ručníkem. Vůbec netuší, co ho napadlo přijmout pozvání na večeři.
„Tak pojďte, neotrávím vás,“ dodá jedním dechem Jared. Vede ho do knihovny.
Líbí se mu tam. Je podobná jeho, akorát, kde má stolek s karafou, stojí, tedy leží pár lahví vína. Zřejmě soused není na tvrdý alkohol a není pivař. A knihovna je rozdělená na dvě části. Jedna zřejmě pojednává o psech, druhá normální, když si přečte pár titulů.
„Trochu jsem to tu upravil, ale jinak to zůstalo, jak to bylo.“
„Krásné figurky,“ přikývne na krbovou římsu. On má tam koně, tady jsou psi. Jak jinak.
„Kdysi jsem jezdil na dovolené, teď si to nemohu dovolit, ale nevadí. Vždy jsem si přivezl nějakou figurku.“
Dovolená? No jo měšťák.
„Ta je z Egypta a tahle z Anglie. Anglický setr. Tohle je ze San franciska, kolie,“ vypočítává. „Nechcete něco na sebe?“
„Ne, to je v pořádku. Vlastně musím jít. Mám ještě hodně práce.“ Uvědomí si v čem je. Staré džíny, košile na rozpadnutí a ten kabát taky za nic nestojí.
„Ale… Víte co? Tak přijďte za dvacet minut. Musím nějak odškodnit to, že jste sem Iris táhl celou dobu v tom slejváku. Tak co? Bude kuřecí polévka, steak a brambory na rozmarýnu a k tomu čokoládová pěna,“ vypočítává.
Ufoun? Nevypadá, ale kdo by, proboha, sám pro sebe vařil taková jídla? K tomu co, sakra, je rozmarýn?
„No víte…“
„Tak za dvacet minut. Nebudu spát, když vás nějak neodškodním, ale je to divné, jak se k vám dostala. Zítra to budu muset prozkoumat.“
Andrew udolán, přikývne. „Tak za dvacet minut.“ Venku v lijáku láteří, že se nechal přemluvit. Pravda, dal by si dobré jídlo, ale měl už jednu večeři a mít druhou? K tomu musí se převléknout, ale pravdou je, že soused je pěkný. Jak se vůbec jmenuje? „Jared, něco,“ zamumlá o trochu později. „Sakra, ani nevím, jak se jmenuje.“ Potom se usměje. Podívá se na schránku a je to.
Se zelenou pláštěnkou přes hlavu spěchá k sousedovi. Náladu má pod psa, protože se mu nikam nechce. Koutkem oka mrkne na schránku. J. Baldwin. Uff, nejmenuje se tak jeho oblíbený herec? No jo. Není to dokonce jeho příbuzný? Pak se zasměje. Taková blbost. Jde ke dveřím a rozhlíží se, zda na něj nevybafne pes. Čekal by je tu stejně jako u sebe koně, ale v klidu dojde ke dveřím. Vůbec nemá tušení, že je hlídán třemi páry pozorných očí. Bezstarostně zazvoní.
„Sakra!“ ujede mu. Tohle je něco, když si prohlédne svého souseda. Pravda John byl hezký, ale jeho soused proti němu je asi jako kaviár a paštika.
„Stalo se něco?“
„Ne, nic.“ Teď si opravdu připadá jak venkovský balík. Všechno na něm leží tak ležérně, nenuceně a tak perfektně objímá tělo, že klidně by navrhl, že bude tím oblečením.
„Tak pojďte dál.“ Chtěl by mu říct, jak mu to sekne, ale nejspíš by dostal pěstí. „Už mám všechno připravené.“ Vede ho do kuchyně, kde květinová zástěna rozděluje prostor na kuchyň a jídelní kout. Andrew se posadí. Má pocit, že je Alenkou v říši divu. Prohrábne si vlasy. Tohle je jak někde na východě v nějaké luxusní restauraci. Přistihne si, že zírá na lžíce, nože a vidličky s neklidem. Je jich tu víc, než je zvyklý. Uprostřed karafa s vodou a skleniček je taky nějak víc než jedna. Vybaví si jejich jídla. Doprostřed jídlo a každý si nabere, jak chce.
„Něco v nepořádku?“
„Ne.“ Vzhlédne k tomu prostě dokonalému chlapovi. „Jen přemýšlím, k čemu jsou ty skleničky a příbory.“
Jared se rozesměje, zatímco Andrew zrudne. Tohle nemá zapotřebí. Urážet se nenechá. Nadzvedne se. „Ne, nechoďte. Omlouvám se. To je sklenička na vodu, tahle je na víno. Taky jsem se to učil,“ ujistí ho. „Ale má bývalá na tom trvala,“ zalže. „Nějak jsem si zvykl. Dal jsem si inzerát na výpomoc, ale zatím se mi nikdo neozval.“
Andrew, o dost klidnější, se posadí. „Kam jste to dal?“
„Na místní stránky.“
„Zkuste dát na zdejší školu.“
„Škola?“ podiví se. To ho nenapadlo. „Stačí mi jen nějaký pomocník. Tibetské dogy jsou nenáročná zvířata, ale občas vyčistit kotce a podobně, myslím, že něco podobného máte i u vás na farmě.“
„Na ranči.“ Měšťák, no jo. Farma. Jak může nazývat jeho ranč farmou, nechápe.
„Aha. Moc rozdíl nevidím. Zde je.“ Postaví doprostřed stolu mísu s polévkou a naběračkou. Posadí se, potom pohlédne na svého souseda. Chudák je rozpačitý. Povstane, vezme mu talíř a nalije horké polévky. Z mističky lžičkou nasype na povrch čerstvé bylinky. Položí ho před něj. Sám si nabere. Tentokrát vařil jen čistý vývar, jak to dělají Francouzi, tedy četl o něm, ale trvalo mu delší dobu, než to našel a k tomu, jak pořád odebíral tuk. Děs, ale chutná to dobře, usoudí.
„Chutná?“
„Je to zvláštní.“
„Francouzský vývar.“
Bože, kdo tohle je? Pomyslí si Andrew. Opravdu nejspíš je to ufoun.
„Zkoušel jsem nový recept. Tady moc toho nemám co na práci, tedy kromě psů.“
„Jak vlastně jste přišel k tibetským dogám?“
Jared se usměje. „Dal mi… Dala mi ho bývalá přítelkyně. Teď si uvědomují, že se chtěla asi pomstit, ale já se do ni zamiloval. Je stejně líná a tvrdohlavá jako já. Když jsme se rozešli, rozhodl jsem se změnit celý svůj život. Koupil jsem to tady. Přátelé mi radili, abych začal chovat malé psy, ale nemám rád ty malé štěkající ratlíky,“ řekne značně opovržlivě. „Vždy když kolem mě se nějaký motá, tak se bojím, že ho zašlápnu.“
Andrew se rozesměje nad upřímnosti, ale taky nad tím oslovením. Ratlíci, Líbí se mu to. Uvolní se. Jared se široce usměje. Má nakažlivý smích, který se mu líbí. „Tak a teď bude steak. Máte ho nějak rád?“
Steak? Čekal by po té polévce něco rafinovanějšího, ale klidně. Steaky má rád. „Krvavý.“
„Tak já to zkusím. Upřímně mám ho rád spíš propečený. Steak je lepší, když se udělá hned. Jinak mám vše připraveno a budou k tomu kousky opečených brambor ve slupce s rozmarýnem.“
Aha, tak tady je problém. Brambory s rozmarýnem? To bude nejspíš nějaké koření. Ale polévka nebyla špatná, snad i steak bude dobrý a brambory nemusí jíst. Když čeká na jídlo, pomalu se rozhlíží, potom koukne na karafu s vodou. Dal by si pivo. Snad nebude drzost, když ho o něj požádá.
„Nemáte pivo?“
„Pivo?“ zamračí se, ale potom si vzpomene, že před nedávnem dělal nějaké maso na pivě. Začne se hrabat, až vítězoslavně vytáhne plechovku. „Je poslední,“ řekne omluvně.
„To mám rád!“ otevře pilsner.
Aspoň něco, pomyslí si Jared. Po celou dobu večeře vypadal jako by jedl hřebíky. K tomu na polévku se netvářil nijak nadšeně, ale možná nemá rád polévky. Položí plátek masa na svůj. Tohle okoukal od jedné známé. Skvělé vařila. Vždy k ní rád přišel na jídlo. Samozřejmě si i menu odnášel domu. Vlastně to byla ona, kdo ho naučil si vážit dobrého jídla. Dobré jídlo nezklame, ale člověk…
Teď brambory a měl možná udělat nějaký salát, ale dneska na něj neměl chuť. „Omlouvám se, ale salát jsem zapomněl udělat.“
Andrew cítí, jak se mu přitom krásně zlatavém plátku sbíhají sliny. Nic neříká a nařízne maso. Na vrchu opečené, ale uvnitř nádherně růžové, z kterého teče šťáva. O dost opatrněji okusí brambory. Mňam. Tak tohle u něj vede.
„Chutná? Nejsem si jistý, jestli je…“
„Je dokonalý,“ zamumlá s plnou pusou. Likviduje steak, že má půlku snědenou dřív, než Jared se svou začal. Jared se usměje. Chutná mu to. Tak to je báječné. Mlčky snědí hlavní jídlo. Jared vezme z lednice mousse a donese mu ho.
„Nechcete jít do knihovny?“
„Jistě, ale to byl výborný steak. Opravdu jsem si tak dlouho nepochutnal.“
„To jsem rád.“ Zase někdy udělá. Posadí se, pomalu ujídají čokoládovou pěnu lehkou jako šlehačka.
„To je dobré, ale na myš to nevypadá.“
„Toho si nevšímejte, jsem rád, že chutná. Máte rád čokoládu?“
„Dám si ji, ale nemusím ji mít každý den. Musím říct, že je mít zvláštní za souseda někoho, kdo chová psy. V okolí jsou to buď krávy, nebo koně.“
„Všiml jsem si. Sousedi…“
„No a udělal jste seznamovací večírek? Nejlépe je pozvat na nějaký gril.“
Jared na něj kouká. To ne, ale asi by měl. Přece jenom to není město.
„Stačí nacházet do schránky větu: Máme tu nějaký hamburger a párky.“
„Párky?“ ušklíbne se.
„No ano, Děti je mají rádi.“
„Děti?“
„No ano. Uvidíte, přijdou. Nejlépe bude tak na sobotu odpoledne.“
„Chápu.“ Nemá příliš rád děti, ale zvládne to a psi taky. Ti, na rozdíl od něj, děti zbožňují. „Ale i předtím tu byla chovná stanice.“
„To ano, ale stará paní byla velmi popudlivá. Popravdě to tu vypadá daleko lépe, než když tu žila. Neměla ráda děti, sousedy už vůbec ne a nenáviděla koně. To tu neříkejte. Tím byste si vykopal hodně hluboký hrob.“
„Přiznávám se, že mi nahánějí strach. Jsou obrovští a ty zuby…“
Andrew udiveně kouká. Jak se někdo může bát koní? Neovládne se a rozesměje se. Jared se narovná. Nesnáší, když se mu někdo směje.
„Promiňte, ale nějak si nemohu pomoct. Víte co a nechcete je lépe poznat?“ nabídne. Přece jenom je to soused. „Můžeš ke mně kdykoliv zajít.“
„Já…“
„Opravdu. Posadím tě na Bleisy. Je to stará klisna, u které si budeš přát, aby udělala jeden krok za hodinu,“ nabízí s úsměvem od ucha k uchu.
„Já, tak dobře. Přijdu.“ Ovšem to nehodlá udělat. Kůň je hezký z dálky, zblízka je to těžkotonážní zvíře, které by z člověka udělalo mastný flek. Pravda ty jeho potvůrky nejsou o nic lepší, ale když na tebe skočí, akorát ti vyrazí dech. Skočit na tebe kůň, pak si nevyrazíš dech, ale rovnou žebra.
„Budu muset jít a děkuji za večeři. Byla výborná.“
Jared zaváhá, ale potom přikývne. „Jestli bys chtěl někdy zase přijít, tak mi řekni. Udělám pro dva.“ Se sousedy se má pěstovat dobré vztahy a k tomu je na něj úžasný pohled.
Andrew se dotkne klobouku. „Přijdu rád.“ Vyjde do noci. Po prudkém dešti není ani památky. Projde brankou. Najednou se otočí. Polkne, když si všimne dvou velkých psů, kteří v měsíčním světle nabyli dvojnásobné velikosti.
„Už odcházím!“ řekne přiškrceným hlasem. Ti dva by z něj udělali sekanou. Když zavře branku a stíny se vytratí, oddechne si. Tak tyhle by nechtěl někde potkat. Když dorazí domu, ještě chvilku si sedne na verandu. Pozoruje měsíc. Uvědomí si, že je tak nějak spokojenější. Vlastně se cítí dobře. Jako by John a jeho vyhazov nebyl a jeho kůň nemarodil. K tomu Jared vypadá moc dobře, ale měl přítelkyní, takže může zapomenout. Jakmile zdejší ženské zjistí, jakou mají před nosem skvělou partii, branka se u něj netrhne.
Usmívající Jared zatím umyje nádobí. Se skleničkou v ruce, s utěrkou přes rameno se dívá na obraz a vychutnává si alkohol. Byl to příjemný den, ale musí s Iris něco udělat. Odloží skleničku i utěrku a jde ke kotcům. Stojí a dívá se na zlatavé štěně. Nemůže dovolit, aby ohrožovala jeho souseda. S lítosti se s ní v duchu rozloučí.
Iris k němu smutně zvedne oči, když odchází. Krátce štěkne, potom ale položí si hlavu na packy. Potom se zvedne a jde zkoumat svou klec. Krátce ňafne, když nenachází žádnou možnost jak se odtud dostat. Pak odhrne všechny pokrývky a začne koumat podlahu. Zahrabe prackami.
„Tak hotovo, řekne si druhý den Jared, který dotiskl pozvánky. Zajde za Andrewem, zda na někoho nezapomněl. Potom si vzpomene, jak mu poradil školu a rychle otevře jejich stránky. Vida mají svou vlastní nástěnku s brigádami. Umístí tam svou. Studenti, to by nebylo špatné. Možná lepší volba než dospělí, usoudí. Vyjde ven. V předsíni si vezme klobouk, který si koupil, když se sem stěhoval. Vyrazí k ranči. Kolem něj proběhne kůň.
„Halo!“ zakřičí na nádvoří, protože nikoho nevidí. Rozhlédne se důkladně kolem sebe. Stáje, oplocené pozemky, hlavní dům s verandou a za ním kůlna a další dům. Zřejmě pro pomocníky, usoudí.
„Ahoj.“ Ze stáje vyjde Andrew. „Málem, že jsem neohluchl, jak jsi křičel.“
„Promiň, ale potřebuji poradit. Tohle je seznam lidí, co bych měl asi pozvat. Myslíš, že jsou tu všichni?“
„Starosta, Irvingu, máš tu pozvání na párty!“ zavolá směrem ke stájím. Ani ne za minutku se vynoří statný muž, co má zdejší praxi veterináře.
„Párty, ach, zdravím. Co Betsy? Je v pořádku?“
„Má se čile k světu a štěňata taky. Moc děkuji.“
„No jo to chce i starostu. S ostatními se uvidíš na 4 července, že jo?“
„No jo a přijdeme určitě. Teď mě omluvte, jdu dodělat ten bok.“
„Stalo se něco?“ optá se krapet nejistě Jared.
„Ano.“ Hm, má mu to říct nebo ne? „Můj bývalý jezdec zranil koně, takže nemůže závod.“
„Chápu. Je mi to líto. Taky mám za dva týdny první výstavu.“
„Výstavu?“ podiví se. „Jako psů?“
„Ano. I mezi námi je konkurence, a čím je pes krásnější, potom má větší šanci k připuštění a větším poplatkům a taky musí být uznán za vhodný k chovu. To se pozná až po roce. Taky bych měl s nimi chodit na výcvik, ale udělal jsem si kurz, takže je cvičím sám.“
Andrew se rozesměje. „Tak to je jako u koní a já si myslel… Víš, co pojď. Představím tě Bleisy.“ Vezme ho za ruku a táhne směrem za dům, kde je většina vysloužilých koní. „Bleisy, pojď, dostaneš mrkev!“ Vytáhne z kapsáře lahůdku. „Je to tamta skoro bílá.“ Ukáže směrem ke skoro šedivé kobyle. „Vidíš jak je líná? A to je její dobrůtka. Jezdil jsem na ní jako dítě. Budeš s ní jako v bavlnce.“
„Ehm dobře, ale teď musím roznést pozvánky!“ zamává dopisy. Kůň a on? To je neslučitelné. Ví, že zdrhá a široký Andrewův úsměv říká, že přesně ví, oč se tu jedná.
„Stejně se tomu nevyhneš!“
„To se vyhnu,“ zabrumlá si pro sebe Jared. Nehodlá na ty pekelné tvory sednout. Jsou hezké, pravda, ale velké. Vezme auto, které si pořídil, aby zapadl do místního koloritu, jak říká. Ovšem svého malého sportovního autíčka se nemohl vzdát a tak parkuje v garáži hezky v suchu.
„Tak hotovo. Teď bude muset udělat velký nákup. Gril viděl v kůlně, tak by to neměl být problém, ale bude muset koupit, no ano nejlépe bude nějaké velké výhodné balení. Koupí toho dost a kečup. Taky nějaké laskominy pro menší děti. O hodinu, zmožený jako čokl, stěhuje nákup z vozíčku do auta.
„Dobrý den, určitě přijdeme,“ ozve se za ním hlas.
Otočí se. Asi jeden ze sousedů. „Děkuji, to jsem rád. Zrovna jsem nakupoval.“
„Rádi vás poznáme. Máme ranč dvojité W. Weaslovi.“
„Měl bych taky nějak ranč pojmenovat?“ Všichni se rozesmějí. Jared má fajn pocit.
„Myslím, že ne, ale nemáte v názvu Střecha světa?“ zeptá se žena v kovbojském.
„Ano.“
„To zní dobře,“ ujistí ho její manžel, robustní plavovlasý muž. „Rozhodně se to pamatuje dobře, ale nevíme proč je to tak pojmenované.“
„Tibetu, odkud pocházejí mi psi, se taky říká Střecha světa.“
„Och, netušili jsme to. Tak to je příhodné. Budeme muset jít. Děti se moc těší na štěňata. Tak zatím.“
„Budu se těšit,“ ujistí je. Zaklapne kufr a vyjede. „Bože, děti. Snad to dopadne dobře.“ Zastaví u branky, vyjde ven a otevře je. Zajede dovnitř. Potom vyloží všechno a dá do velké lednice. „Už jsem tady… Iris!“ v šoku se dívá na zdemolovanou klec. Rozhlédne se, jako by stála někde poblíž. Vyběhne ven, ale nikde není. Rozeběhne se k sousedovi. Má pocit, že bude tam. Vrazí do stáje, ale nikde ji nevidí.
„Děje se něco?“
„Hledám, omlouvám se, štěně.“
„Štěně? Počkejte, zavolám šéfa.“ Jared netrpělivě stepuje, když uvidí Andrewa.
„Nemohu najít Iris. Musí zde někde být,“řekne ustaraně.
Andrew se zarazí, potom se zadívá na boxy. „Možná vím, kde bude.“ Vede ho k ohradám. Už z dálky vidí koně a psa, jak spolu dovádí. Andrew na ně zamyšleně hledí, kdežto Jared se k ní rozeběhne. Provleče se pod břevny a zamíří si to k Iris. „Iris!“
„Haf!“ vyštěkne radostně, ale to už je lapená a odnášená pryč. „Tohle ti neprojde jen tak. Omlouvám se. Snad už na ni se najde kupec. Nerozumím tomu, proč stále utíká. Původně chtěl jsem si ji ponechat, ale tohle nemohu dovolit.“
„To taky nevím.“
„Děkuji a doufám, že přijdete na grilování.“
„Jedině, když dostanu ten vynikající steak.“
Jared se usměje. „Máte ho mít. A tebe zavřu do sklepa, potvůrko.“
Má je rád, pomyslí si a psi ho mají taky rádi. Iris se zahledí k Perle, která se přišourala až k ohradě a dívají se na sebe. Andrew to pustí z hlavy, protože se cele věnuje odcházejícímu sousedově pozadí. Zavrtí hlavou. Je cvok.
Jared strčí Iris do sklepa. Postaví se nad ní. „Jak si to mám vysvětlit? Co mi to vyvádíš?“ Povzdechne si, když vidí její štěněčí pohled. Ani potrestat nemá odvahu. „Zůstaneš tu až do večeře.“
„Haf!“
Jared se na Iris odevzdaně podívá. No skvělé. Vyjde ven. Klíč v zámku zarachotí. Iris prošmejdí sklep, ale nikde nic není a tak si lehne. Položí hlavu na pracku a sleduje dveře.
Jared zatím nahoře otevře opět internet. V pondělí odešle papíry na ústředí k záznamu. Když dopíše co, jde se věnovat psům, ale v hlavě mu visí Irisin útěk. Musí to nějak vyřešit a ještě k tomu ta party, jízda na koni a hezký soused. Zdá se, že klidný život tu skončil. Po ošetření zvířat jde vařit, když se ozve zvonek. Udiveně pohlédne na hodiny. Kdo to může být? Andrew, napadne ho nejdřív. Odloží nůž a s utěrkou jde ke dveřím. Vyjde ven. Iliada s Indianem hlídají, tak jak je to naučil. Takže soused to není, ale holka s klukem. Jde k nim.
„Dobrý den, hlásíme se o práci. Jsme první?“ spustí zrzavá dívka.
„Aha, skvělé, pojďte dál. Ilias, Indiana, sem ke mně.“ Dvě obrovská zlatavá zvířata přiběhnou. Posadí se. „Ne, jste první.“
„Bože, jsou obrovská!“
„To je fakt.“
„Ilias,“ řekne určitým tónem. Ilias natáhne hlavu. Dívka skoro ucukne, když se jí dotkne studený čumák. Potom přestěhuje hlavu k mladíkovi. Ten jen natáhne ruku. Ilias se způsobně posadí.
„Výborně, pojďte. Vysvětlím vám, co po vás budu chtít.“
„Nemůžeme tu být stále.“
„To ani nechci, ale občas jezdím na výstavy. To je hlavní. Oni se ohlídají sami, ale rozhodně se nenakrmí. Většinou jsou v sobotu a nejsou až zas tak časté. Mám tu čtyři šampióny. Betsy má zrovna tři štěňata.“
„Chápu, to by šlo,“ přikývne mladík.
„Já na noc musím domu,“ řekne omluvně dívka. „Ale jinak není problém a psy mám skutečně ráda.“
„Dobře, co kdybyste přišli zítra? Zatím vás provedu.“ Ukáže jim všechno a hlavně zásoby. Oba dva jsou nadšení. Rozloučí se. Jared má z nich dobrý pocit. I zvířata na ně kladně reagovala, což je důležitější než jejich vzhled. Otevře notebook, skoro nenávistně. Když si vzpomene na svůj rychlý internet, tak by zde plakal. Ve chvíli, kdy se dívá, rozhodne se, že s tím něco udělá. Takhle dál to nejde. Stáhne inzerát. Spokojeně se zadívá na zahradu, kde už je tma, ale nevadí mu. S Ilias a Inidianem, se cítí bezpečně. Ovšem, až tu bude párty, musí psy schovat. Tedy omezit jejich pohyb, až na ty dva. Jsou na lidi zvyklí a ohlídají aspoň dům. Vstane, protáhne se. Má hlad jak herec.
Tentokrát si udělá špagety s houbovou omáčkou. Polévku vynechá a jako dezert si dá tiramisu. Recept se mu nezdá, ale nakonec to není tak špatné.
Druhý den třídí deky, které mu přivezl kurýr. Bohužel jeho spotřeba dek je neuvěřitelná. V druhé bedně má provazy. Ty bestie si rády s nimi hraji. Už je naučil, že jedné dá jeden konec, druhý druhé a ony se přetahuji. Aspoň se pořád neválí po trávě. Když uloží poslední a chce otevřít další bednu, ozve se zvonek. Kdo to může být?
Vykoukne ze dveří. Andrew a sekne mu to snad ještě víc než kdy jindy. K tomu jak se ležérně opírá o branku. Jako by byl neomezeným pánem času. Sakra, ten chlap se mu stále víc a víc líbí. Snaživě jde k brance.
„Stalo se něco?“ Iris před chvilkou kontroloval. Vypadala tak nešťastně, že málem ji pustil, ale potom si vzpomněl, co vyvádí.
„Určitě. Jdeme.“
„Kam?“
„Na koně,“ zazubí se.
Jared zaúpí. To nemá nic jiného na práci? „No mám…“
„Přece nechceš, abych si myslel, že jsi zbabělec?“ popíchne ho. „Je klidná. Nejklidnější z mých koní a nehne s ní ani lokomotiva. Slibuji.“
„Já… Tak dobře,“ kapituluje. Má pocit, že jakékoliv námitky by šly jedním uchem dovnitř, druhým ven. Jednou to přežije.
„Je opravdu klidná,“ řekne Andrew, který se smíchem v očích pozoruje svého souseda. Řekl by, že by raději byl na severním pólu, než s ním. Kdyby nevěděl, že nemá rád koně, myslel by si, že ho on odrazuje, což by nebyl rád. Jeho soused je zajímavý. Na chvilku se zarazí, jak rychle zapomněl na Johna. Zřejmě to s ním nebylo tak horké, pomyslí si. No svět se nezboří.
„Ježíš,“ hlesne Jared.
„Stalo se něco?“ optá se zvědavě Andrew. Kromě osedlané Bleisy tu nevidí ani nohu.
„Ne nic.“ Ona už je osedlaná! Doufal tak nějak, že nebude připravená a za tu dobu by snad z toho stihl vyklouznout.
„Tak pojď. Bleisy to je Jared, náš nový soused, co chová psy. Jarede to je Bleisy. Je opravdu klidná. Takže jsi nikdy neseděl. Hej…“ Kouká, jak jde z druhé strany a snaží se dostat do sedla.
„Z téhle strany!“
„Proč? Z této strany to musí jít taky,“ odpoví tvrdohlavě. Odrazí se, převáží se a najednou docela z blízka se kouká na zem. Andrew ho jen tak tak stihne chytit a převážit na druhou stranu.
„Pomaleji. Vzepři se a no nohu přehoď přes hřbet.
„Nenávidím gymnastiku!“
Andrew zamrká. „Jakou gymnastiku?“
Jared se na něj ošklivě podívá, nadechne se a sedí v sedle. „Ježíš!“ Ta výška je děsivá. Sevře ruce kolem hrušky sedla.
„Otěže,“ nabídne mu dva kusy řemenu Andrew. „Drží se v ruce a řídí se jim. Tady.“ Podívá se na zbělelé prsty. Pomalu mu je vypáčí, ale sotva jednu ruku vypáčí, druhá sevře hrušku sedla ještě pevněji.
„Nejsem blb. Vím, k čemu slouží. Tak dobře, uděláme to takhle.“ Nechá ho být a vezme otěže do ruky. Bude Bleisy vodit do kolečka. Vezme je do ruky a zatáhne. Bleisy udělá krok.
„Ježíš!“
„Vždyť to byl jen krok. Bojíš se výšky?“ Nezdá se mu to, ale možná je to tím.
„Nebojím. Jen je to výška na nejistých nohách.“
Andrew se rozesměje, jenže co nečekal, tak Bleisy zastřihá ušima, vzepne se a začne jančit.
„Pomoc! Pomoc!“ zařve Jared, který se najednou ocitne ve vzduchu. Má pocit, že mu všechny kosti v těle právě se zlámaly. „Pomoc!“
„Bleisy, klid!“ zakřičí přísně Andrew. Strhne jí hlavu dolů, ale ta pro změnu vyhodí zadkem. To už Jared nečeká, prsty povolí, nohy vyklouznou a ve zpomaleném záběru vidí přibližující zem. Andrew zavře oči, aby to neviděl. V duchu si pomyslí, že tohle bude nejspíš poslední Jaredova jízda.
Jared na zemi udiveně hledí na prašnou zem. Pomalounku zjišťuje, že skončil celý. „Měla být klidná,“ obviní Andrewa. Posadí se a je mu jedno, že je to uprostřed nádvoří.
Andrew se soustrastným pohledem si k němu dřepne. Pomalým pohybem mu pohladí rameno. „Omlouvám se. Netuším, co ji to napadlo. Opravdu je to klidný kůň. Podívej se.“ Je konec. Ten se tu neukáže ani, kdyby mu nabízel zlaté tele.
„Klidná?“ Vstane. Zatne zuby. Nesnáší prohru. Vzpomíná, jak seděl nad počítačem, dokud se problém nevyřešil. Bylo mu jedno, zda to budou tři hodiny nebo tři dny, ale musel to znát. Nevzdá to. „Chci jiného koně! Klidného. Na ní už nesednu. Co ten kůň, u kterého stála Iris?“
„Perla?“
„Jo, přiveď mi ji.“
„Ale…“ Perla je krásný kůň, ale klidná není.
„Řekl jsem snad něco.“
Andrew se zazubí. „Tak dobrá.“ Vesele si pohvizdujíc jde do stáje, kde hodí na Perlu sedlo. Když chce Perlu, má ji mít. Přece mu neodmítne přání. Vyvede ji ven. Opět nasedá ze špatné strany, ale tentokrát se nepřeváží a skončí v sedle. Až se naučí jezdit, vysvětlí mu, z které strany se nasedá.
„Tohle je klidný kůň.“ S větší jistotou vezme do ruky uzdu. „Co teď mám dělat?“
„Šéfe!“ zaslechne Andrew svého pomocníka. Otočí se, aniž by stačil vysvětlit, co má Jared dělat. Perla zastříhá ušima a vyrazí.
„Pomoc!“ zaslechne Andrew. Prudce se otočí, ale nestihne vidět ani zadek. Na Perle, která cvalem se řítí k ohradám, se kymácí jeho soused.
„No kurva!“ zakleje Andrew. Zastavit ji nemá jak, proto se vyhoupne na Bleisy. Snad z ní něco vytříská. Zatím Jared se snaží nespadnout. Když vidí se přibližovat břevna ohrady. Zavře oči, ale Perla prudce zatočí a hodí sebou do strany. Jared letí vpřed. Perla se zastaví, natáhne krk a pozoruje, jak její jezdec končí v louží plné bláta. Vycení zuby, potom loudavě si to zamíří k trávě. Uškubne stébla.
Žiju, napadne jako první Jareda, když se nadechne ne příliš svěžího povětří. Opět se posadí, tentokrát do mokrého. Zadívá se na sebe, potom na Perlu. „Ty mrcho,“ zamumlá. Je mu úplně jasné, co udělala, protože ty jeho potvory by to zřejmě udělaly taky. Vstane.
„Není ti nic?“ optá se ustaraně Andrew na Bleisy.
„V pohodě. Dneska s hodinou končíme.“
„Dnes?!“
„Jistě! Přece nedovolím, aby mě porazilo zvíře! Jdu domu.“ Začne rázovat směrem k domovu. Andrewovi zacukají koutky úst a začne se nezřízeně smát. Sesedne, vezme otěže Perly i Bleisy.
„Holky zasloužíte si něco dobrého.“ Spokojeně je odvádí na pastvu, zatímco Jared zničeně se vleče domu.
„Co tak zíráte?“ vyjede na věrné psy. „Porazil mě kůň. To je to obrovské čtyřnohé zvíře, co váží víc než vy,“ vyčte jim. Jde do koupelny, kde s odporem ze sebe stáhne hadry. Nepochybuje, že jeho tělo zítra bude skvěle vybarveno. V duchu si nadává za svou povahu. Měl důstojně odejít a neslibovat, že na těch zvířatech se naučí jezdit. Bouchne do stěny. Je pitomec. Co tím, proboha, chtěl dokázat?
Když vyjde ven, zaslechne telefon. Vezme ho, aniž se podívá, kdo to volá.
„Jsi v pořádku?“
Andrew? „Jo jsem, ale asi budu hrát všemi barvami.“
Andrew se zasměje. „To budeš, je mi to líto. Takže zítra přijdeš?“
Vyděsí se. Zítra?! Ani náhodou! Potřebuje čas. „Zítra mám to přivítání, nebudu mít opravdu čas.“ Díky bohu za tu párty. Klidně ji bude dělat den co den.
„Pravda, tak pozítří. Vyberu nějakého…“
„Perlu.“
„Ale…“
„Perlu,“ řekne umíněně, aniž ví proč.
„Tak dobře. Rád tě uvidím.“
„Já tebe taky. Tak zítra.“ Odpoledne je rád, že přišla Monika s Billym. Rány se rozležely a jemu připadá, že je to horší. Večer ani nevaří a pouze si vezme prášek proti bolesti. Ráno se probudí, že chvilku se bojí, že vůbec nevstane. Nakonec jako stařec se vyšourá z postele, když zaslechne zvonek. Jde k brance, kde uvidí postávat Andrewa. Jako vždy je v džínech, tmavomodré košili a obvyklém klobouku. Na chvilku ho zachvátí závist, že on je v pohodě a on se tu belhá jak lazar.
„Ahoj.“
„Nevypadáš dobře. Jdeme.“
„Cože?“
„Neboj se, namasíruju tě.“ Jared na něj kouká jak na zjevení. Masáž? To by spíš přežil stádo koní než masáž. „Neboj se. Je to speciální mast. Dělám to běžně a je to dobré, když chlapi si namůžou svaly. Někdy se to stává i nám,“ ujistí Jareda, ale toho to neuklidní.
„Pomůže to?“
„To bych tu nebyl.“
Jared se uhne a pustí ho dovnitř. „Jen, aby to nebylo jak s Bleisy.“ Andrew se rozesměje.
„Nechápu, proč tak vyváděla. Je už v důchodu a každým okamžikem očekávám, že odejde.“
„Mě se zdála až dost živá,“ namítne kysele. Zavede ho dovnitř. Přemýšlí, kde ale potom vytáhne matraci a natáhne se na ní. Pak se posadí a stáhne si košili. Neklidně, aniž ví, proč si opět lehne.
„Tak jdeme na to.“
Jared, který masáže miluje, zařve, že poleká Andrewa.
„To nic, to má být.“
„Cože?! Ty mě chceš umučit! Přestaň!“ zaprosí se slzami. Očekával vzrušení a místo toho má co dělat, aby zuby nezaťal do ruky.
„Za chvilku to povolí, uvidíš,“ řekne rázně a dál mu zabořuje prsty do svalů. Jaredovi se tmí bolestí před očima. Odevzdaně očekává, že každým okamžikem vypustí duši. Po dobrých dvaceti minutách si uvědomí, že je mu skutečně lépe. Zacvičí ramenem. Jde to.
„Tak vidíš.“
„Smrdí to, ale je mi lépe. Díky.“
„Takže už nejsem mučitelem?“
„To jsem řekl?“
„Jistě a pár přídavku k tomu. Tak odpoledne?“
„Ježíš, ta pitomá párty! Musím vytáhnout maso a nemám nic udělaného a psi! Kde je Monika a Billy? Přijdou za hodinu. Zmiz!“ zasyčí na něj. Stejně za všechno může on a to jeho stádo přerostlých koní. Andrew pozná, že s ním není řeč a odejde. V ruce nese velkou plechovku masti.
Jared zatím rychle nakrmí psy, kteří dávají najevo, že by snědli i slona. Podívá se za Iris, která apaticky leží na podlaze. Je rád, že svou porcí sní.
„Jsi velké štěně, Iris. Musíš se naučit, že ne všechno dostaneš a můžeš někoho na ranči vyděsit.“ Podrbá ji za ušima. Vytáhne gril, brikety a rozpálí ho. Ještě hodinku, ale potřebuje čas. Připraví párky hamburgery, broskve a neopomene se podívat, zda má dost zmrzliny. Vedle připraví pláty steaku, které udělá na závěr. Mělo by to být hotovo.
Zvonek. Zažene psy. Monice a Billymu dá volno. Přivitá první rodinu a potom se to netrhne. S údivem sleduje, jak hlavně mizí pití. Některé zvědavce provede stanici. Ilias s Indianem dohlížejí na děti, kteří jsou nadšení velkými hračkami.
„Perfektní,“ řekne Andrew. „Tamhle je náš šerif, tamto starosta se svou ženou a veterináře znáš.“
„Neboj se, s každým jsem se přivítal,“ ujistí ho, když obrátí hamburger. Vedle jsou na stole různé omáčky a s kečupem, aby si každý mohl udělat jak to má rád. Usmívá se, protože všechno jde, jak si naplánoval. Jídlo, pití mizí a nad zahradou se nese smích. Spokojeně sáhne po broskvích.
„Broskve se zmrzlinou!“ zakřičí. „Hlídej je. Hned se vrátím.“ Otevře mrazák, vyndá vanilkovou, když zaslechne zakňučení. Rozeběhne se. Snad se nic nestalo. Nějaké dítě mohlo vejít. „Iris?“ Ta neklidně pobíhá, dokonce skáče proti mřížím. „Přestaň! No tak! Můžeš si ublížit. Iris?“ Určitě chce ven. Pustí ji, chce ji chytit, ale ta ho povalí, zavrčí, až dostane strach a rozeběhne se ven. „Ne!“ zařve, když vidí, jak se žene beze smyslu přes toly, lidí i děti. Ty se ji snaží dohnat, zatímco dospělí ječí.
Indiana s Ilias se zvednou a zavrčí. Děti zkamení. Nevědí, co mají dělat.
Iris se zatím žene k brance, kde ji přeskočí. Jared zaúpí, když vidí, kam se žene. Najednou začne štěkat. Ilias s Indianem se rozeběhnou za ní. Dva další psi vyrazí za nimi. Jaredovi zůstává stát rozum. Tohle ještě nikdy neudělali, ale vyrazí za nimi. Hned za ním vyrazí Andrew, který pochopil, že se děje něco nezvyklého. Z dálky zahlédne malé postavičky na koních. Pochopí, co se děje. „Stůjte!“ ale ví, že je daleko.
Ti jako by vytušili, že se něco děje, ohlédnou se.
„Jedeme!“ zavelí chladně John. „Nedostihnou nás a blízko máme vůz.“ Pobídne Indyho, který vyrazí vpřed. Za ním lidi, které najal ke krádeži. Bylo snadné zjistit, že soused, odkud není na ranč vidět, bude pořádat večírek. Ještě jednodušší bylo podplatit jednoho z pomocníků. Rád osedlal koně a připravil na cestu.
Tak proto, pomyslí si Jared, který běží za svými psy. Ti už jsou na nádvoří. Zastaví se, nadechne a potom co nejsilněji zařve. „Skoč!“
Psi se rozeběhnou ještě víc, dohoní koně, vyskočí na jezdce a strhnou je ze sedel. Každý stojí nad jedním ze zlodějů. Vrčí a obnažené tesáky nenechávají je na pochybách, co by se stalo, kdyby se pohnuli.
„Hodní,“ pochválí je Jared, který se udýchaný zastaví na nádvoří. Nechápe, jak to Iris mohla vytušit, ale momentálně jemně se dotýká Perly. Povzdechne si. Teď už ji prodat nemůže.
„Co to bylo?“
„To? Jsou tak vycvičení. Dřív je Peršané používali jako válečné psy. Nějak věděli, kam mají skočit a jistě, že jsem je k tomu naučil, i když jen Indiana a Ilias. Jsou to mí hlídací psi.“
„Aha,“ zazní v hlase Andrewa respekt. Přistoupí k prvnímu. „Neznám, neznám. Billy, můj pomocník a John. Ty bastarde!“ Sehne se pes ne pes a vrazí mu pěst do obličeje. „Ty hajzle!“
„Bude sedět, až zčerná,“ ujistí ho Ethan White, místní šerif. „Ale máte je vycvičené. Kolik stojí?“
„Dost.“ Dívá se, jak je spoutávají. To už přijíždějí dva policejní vozy. Ilias s Indianem, Ionou a Irinou leží a střeží každý pohyb zatčených. Iris si neúnavně hraje s Perlou. Právě válí sudy šťastná, že je se svou kamarádkou.
„Tak si myslím, že si pořídím psa. Zachránil mi koně. Ne, celý ranč mi zachránil. Tohle jsou mi nejcennější koně. Kdyby se ztratili, což měl v úmyslu…“
„Buzíku posranej!“
Andrew má toho dost. „Jo jsem a co má být?“ řekne chladně. Zadívá se na šokované sousedy. „Tak to prasklo.“
„Jo, to tedy jo,“ zamumlá překvapený Jared. „Myslím, že pro dnešek toho bylo dost. Je mi líto, že oslava byla zakončená tímto způsobem. Omlouvám se.“
„Aspoň bude nezapomenutelná,“ pronese někdo suše. Ozve se smích, protože vše dobře dopadlo. Postupně se nádvoří vylidňuje a zůstanou jen psi, Perla a Jared. Andrew pohlédne na oblohu. Nemnoho chybělo a ranč by musel prodat nebo se opět zadlužit.
„Děkuji.“
„Poděkuj Iris. Měl bych ji naplácat, ale zřejmě vytušila, že její kamarádka je v nebezpečí.“
„Jo, jsou přátelé, že?“
„Zvláštní, ale proč ne?“ zamumlá Jared. Přemýšlí, co bude dál. Najednou položí Andrewovi ruku na rameno. „Rád bych tě viděl častěji.“
„Cože?“
„Jak to říct. Chtěl bych si s tebou něco začít.“ Nakloní se a políbí ho na rty.
„Ztraceně!“ zakleje Andrew, ale potom se zazubí a sevře svého souseda do náruče. Políbí Jareda o hodně důkladněji.
„Ňaf! Haf!“ štěká Iris pod dohledem svých rodičů a Perly, která dává pozor na svou daleko menší kamarádku.
Konec
