Shounen - ai povídky

Slepota

Eduard

„Tak tady budeš pracovat.“

Starší nebo spíš muž kolem třiceti – třiceti pěti se klidně rozhlédne po novém pracovišti. Kdyby se předváděl někde ve výloze, vyšlo by to na stejno. Dům pro boháče plný skla a prostoru. Luxus, na který se nikdy v životě nezmůže, jedině, že by kradl a z toho už dávno vyrostl. Pult s telefonem, koš, všechno uhlazeno. V rohu haly velká kytka, jejíž jméno nezná, ale která asi nepatří mezi plevel. Na sobě má tmavomodrou uniformu. Má tu dělat poskoka, jenže v čase téhle krize, může být rád, že sehnal práci.

„Pamatuj si jedno. Klienti neboli obyvatelé tohoto domu mají vždy pravdu a ty jim vyjdeš maximálně vstříc. Nechci slyšet žádné stížnosti. Pak letíš.“

„Asi tady platí dost, že.“

„Mají peníze a jsou bohatí. To snad stačí.“

„Dobře a díky.“

„Něco za něco. Tak se měj. Tady,“ otevře šuplík „máš seznam lidi, co tu bydlí. Telefonní čísla.“ Zastaví se a zamyšleně si ho prohlíží. „A Eduarde, oni chtějí soukromí, takže naprostá diskrétnost. Pokud se něco provalí a tvoji zásluhou, letíš na chodník rychleji než raketa.“

„Chápu. Takhle skončil ten přede mnou?“ Druhý muž o hodně starší nic neřekne, pokrčí rameny a odchází. Ed se pousměje - doufá, že to zvládne. Už od mala ho fascinovaly technické věcí a uměl je takřka zázračně opravit. Pak přišly počítače a on našel si nového koníčka. Trochu moc nebezpečného koníčka. Rozhlédne se a usadí se na kovovou židli. Moc pohodlná není, sarkasticky usoudí, ale pohodlí je tu pro ně, ne pro strážce, hlídače, obsluhu a opraváře v jednom. Zřejmě chtěli ušetřit, když takhle najímali. Zas na druhou stranu, neplatí až zas tak špatně. Usměje se. Je docela zvědavý, kdo tu bydlí. Vytáhne seznam. Bohatí lidé…Měl pravdu. Mocní lidé…Zapomněl se o tom zmínit. Nu což, on svým způsobem vždy byl slepý a co tady budou provádět, je jejich věc.

„Dobrý den!“ pozdraví a jde k výtahům. Otevře dveře. Búúú by mohli říct, ale zdá se, že bude jen pro ně chodící uniforma patřící k domu, kde si koupili drahé apartmá. Zavře dveře a výtah naprosto tiše se rozjede vzhůru. Když se to tak vezme, pak jeho povinnosti jsou dost neurčité. Zřejmě, jak on hádá, má tu být pro ty, co bydlí, něčím podobným …

Telefon.

Vrhne se k němu.

„Recepce.“ Někdo volá seshora. To už mu Petr, co ho najímal, vysvětlil.

„Sedmička. Okamžitě přijďte sem. Ta pitomá sprcha se porouchala. Opravte ji.“ Ticho.

Zafuní. Vida, takže to asi takhle bude vypadat. No nudit se tu asi nebude. Dojde do kumbálu pro nářadí a vyjede do třetího patra. Na chodbách koberce, o které se stará úklidová firma, stejně jako o celý úklid budovy. Jde ke dveřím a zazvoní. Známá melodie, kterou neví, kdo ji složil, ale zná ji.

Dveře se rozletí a v něm hezká brunetka s ručníkem kolem těla. „Hned to opravte!“ Mračí se a je … nasraná.

„Samozřejmě. Můžete mě k té pohromě dovést?“ Raději se neusmívá.

„Vy jste nový?“

„Ano.“ Snaží se nerozhlížet, ale byty jsou velké vzdušné a zařízené, tak, že člověk pochybuje, že tam někdo bydlí. Co ví, tak se o ně stará stejná firma. Tedy u některých. Co ostatní, neví.

„Tady to je!“ přistoupí k vaně ve tvaru srdce, která je vyrobená pro dva. I když té růžové je tady na něho trochu moc. Má raději černé, zelené barvy. Tmavší. Prohlédne si sprchu, vyndá francouzský klíč a přitáhne pár matic.

„Tak slečno hotovo.“

„Tak zmizte! A zavřete za sebou.“

Díky se asi tady taky nedočká. Sebere nářadí a vyjde z bytu. Spěchá dolu.

„Jak dlouho si myslíte, že tu budu stát?!“

„Omlouvám se.“ Výmluvu na práci asi by nebral.

„Zaparkujte mi ho.“

„Samozřejmě.“ Klíč bude u něho. Ty auta před domem nejsou vozy za dvěstě tisíc nebo za sto jako jeho mazlíček. Prohlédne si ho. Venku už je dost pozdě a lidé zřejmě se budou vracet. Kvádro a únava. Uštvané oči. Možná proto, chce, aby zaparkoval jeho miláčka. Ale i tak nos nahoru. Vypadá moc dobře. Pěkná postava, patricijské rysy a moderní sestřih určitě v módním kadeřnictví. Prostě každou nitkou, každým pohybem dává najevo…Já jsem někdo a jsem úspěšný. Arogantní fracek, pomyslí si, když ho vidí u výtahu.

„A neškrábněte ho!“ zavolá ještě.

Proč zrovna on mně nutí, abych mu něco provedl. Aspoň vypláznout jazyk. Ne z toho dávno vyrostl. Vyjde ven k modrému Audi a zaparkuje ho v podzemní garáži. Výtahem vyjede k sobě k recepci. Některé lidi ani nepotká. Možná. Zítra je sobota a neděle a pak pondělí.

Zdá se, že je ústředna pro taxíky. Sem a tam. Nechápe, proč nemohou jet svými vozy. Dokonce limuzína a ta kočka, co se sprchovala, schází dolu jako královna. Vystaví nožku a políbení od staršího pána na ruku. Nu což, má peníze na rozdíl od něho. Pousměje se. U něho by to musela být o dost svalnatější noha, aby ho to divadlo doopravdy zaujalo. Ten s tím modrým Audim, to by bylo ono. Dal by si říct, jenže nemá rád takové nafrfněné panáky co vidí místo světa jen významné osobnosti na tenkých papírcích. A pak jeho vztahy to je jedna velká katastrofa v podobě Pompejí.

Zdá se, že už ví, proč tady taky je. Musel se zbavit a doporučit jednomu pánovi, který se upřeně díval na dům, aby odešel. Diskrétně. Později dvakrát vytíral podlahu v hale. Už chápe mop v kumbále. Zřejmě zkušenosti. Postavy hulákajíc jako na lesy bylo taky dost. Zřejmě přes den pracuji, v noci se baví. Jeden večírek v druhém patře.

„Ahoj,“ řekne vesele Milanovi, který ho ráno přijde vystřídat.

„Jaké to bylo?“ Je trochu starší než on. Tak kolem čtyřicítky už s bříškem, knírem a klidnýma hnědýma očima, které by nerozházela ani střelba.

„Jaké? Já bych řekl, že jako páteční večer.“

Klidný smích. „Znám to.“

„Jsou tady klíčky od modrého Audi a slečna - no jedna sprcha, chtělo to dotáhnout matice. Taky pár lidi to nevydrželo domu a zvracelo a večírek na druhém patře.“

„Klasika. Tak se měj. Vypadáš čile.“

„To víš, jsem noční tvor.“ Z ničeho nic zívne. „Ale asi stárnu.“

„Běž se vyspat. Bydlíš daleko?“

„Deset minut autem.“ Vyjde ven, nadechne se čerstvého vzduchu a hledí na probouzející ulici. Přejde ke svému autíčku, které koupil levně a trochu ho vylepšil, aby tolik nehrkalo. Nasedne, upraví si zrcátko a pohlédne na nedaleký strom s nalitými poupaty listů. Bude brzy jaro. Nemá rád zimu. Je šedivá a je chladno. Dojede domu a lehne si. V jednu vstane, dojde si do nedaleké restaurace na meníčko. Mají špagety. Někdy si říká, že jeho jedinou radostí zůstalo jídlo a počítač. Nají se, usměje se na servírku a jde domu. Otevře počítač, překontroluje programy a otevře tvorbu stránek. Poslední půl rok se tím začal živit. Jenže je jich dost a dá to zabrat prorazit na trhu, ale zatím mu to jde a věří si.

Dřív byl maniak do počítačů. Těch hodin co proseděl u monitoru a řezal, co se dalo. Flashpoint, Deus Ex, Doom, Starcraft – srdeční záležitost, nepohrdl ani RPG. Cokoliv. Byl vzteklý, když mu to nešlo a klekl, až se lesy zelenaly. Rozbil stůl a klel, že musí hrát vsedě na zemi a ignoroval vedle sebe rozbitý stůl, jen aby mohl dohrát misi.

Tehdy vypaloval, co se dalo jako divý a šmelinařil, takže měl peníze. Rodiče to vzdali. Nechali ho dělat, co chtěl.

Pak zjistil, že se zamiloval a utlumil hraní a vypalování, než ho získal. Dva měsíce to vydrželo a potom byl opět sám s počítačem. Na rozloučenou stejně, jako později od dalších partnerů dostal upozornění, že by neměl vstávat po milování a jít si sednout k počítači.

Když se to stalo počtvrté, vzdal to a zůstal počítač. Teď je mu kolik? Jo třicet dva a má maličký pronajatý byt v starém baráku a moderní počítač. Dokonce si ani nepořídil rybičky, protože se začal bát, že ba na ně zapomněl a nekrmil je.

Po dalším jemném upozornění, že by měl přestat kšeftovat s programy a podobně, toho zanechal a našel si práci. Nebavilo ho to a od té doby střídal, co se dalo. Proto je rád z té poslední práce v tom baráku a nakonec i má čas tvořit webové stránky, což je přece jen bezpečnější než se nabourávat, kam se nemá.

Život v kostce smolářského chlapa, co skončil jako hlídač utírající zadek bohatým a tvůrce webových stránek. Vztahy šly k vodě, rodiče neviděl snad pět let, jednoduše k ničemu a změnit se? Starého psa novým kouskům nenaučíš. Pousměje se a vezme na sebe uniformu a novou košili.

Víkend jde v scénáři večírek, návštěvy a jedna oprava u kuchyňského dřezu. Nechápe, jak se mohl ucpat špagetami. Ta je snad tam vzteky ručně narvala. Pana Dokonalého jak si ho pro sebe pojmenoval, neviděl. Možná vyspává s nějakou kočkou v posteli.

Pondělí.

Nasedne do mazlíčka poté, co strávil skoro den u počítače a vyjede. Vzpomíná na výbornou svíčkovou. Tentokrát zůstane v práci trochu déle, protože Milan jde k zubaři. Chudák, ale zas zůstane déle večer v práci. Tenhle týden mu skončí noční a bude mít ranní. Raději má noční. Vezme si DVD přehrávač a pouští si tiše filmy. Občas obejde budovu, ale zatím vždy byl klid. Vlastně je to docela příjemná práce. Nenáročná.

„Ahoj Milane, jak to šlo?“

„Klídek a díky. Kdybys potřeboval to, vrátím ti to.“

„Nech to být a co film, líbil se?“

„Byly nadšené obě dvě, a hned se začaly vyptávat kdo a odkud. Tajemství, jsem jim řekl, ale …“

„Chtějí další.“

„Jak to víš?“

„Byl jsem mladý. Dej seznam a uvidím, co s tím dokážu.“ Samozřejmě mu přinese všechno. Ještě stále udržuje kontakty s ostatními. Sice ne aktivní, ale má přehled.

„Jsi záchrana. Donesu ti DVD a díky moc. Nesmím je rozmazlit.“ Ed přikývne. Dvě skoro dospělé puberťačky. Když si vzpomene na sebe… Vstává mu husí kůže.

Richard

Kde je? Je unavený a vycucnutý. Ještě, že je pátek. Nikam nejde, protože už na to nemá energii. Dá si v bytě panáka a lehne si do postele. Sám. Tak krucinál kde je? Má tady být! Ohlédne se k svému modrému Audi. Výtah

Konečně. Je naštvaný, znechucený, že ten obchod nevyšel.

„Jak dlouho si myslíte, že tu budu stát?!“ Vyjede na něho. Ví, že je to iracionální a nemá důvod řvát, ale nebyl tu. Má tu být.

„Omlouvám se.“

„Zaparkujte mi ho.“ Hodí mu klíčky od auta. Bojí se, že by tam nezaparkoval a tak je využívá. Od toho tady jsou.

„Samozřejmě.“

Ujistí ho ten postarší muž. Jemu je to jedno. Chce už být v posteli. Chce usnout a zaspat zkažený obchod, chce mít klid a žádný telefon. U výtahu si vzpomene a otočí se. „A neškrábněte ho!“ zavolá pro jistotu. Je jen půlroku staré a nebylo zrovna levné a on dnes je v nějaké divné náladě.

Vyjede do čtvrtého patra a mine sousedovy dveře, ignoruje koberec, luxus, který ho obklopuje. Otevře dveře a shodí ze sebe kabát. Přejde do obýváku a nalije si skleničku. Odloží, sedne na pohovku a ani si nevšimne, jak a spí.

„Auu!“ zaskučí, když se chce ráno protáhnout. Zamžourá do světla a posadí se. Jak to, že je světlo? Rukou si mne přeleželý sval. Sprcha. Vytáhne mobil a podívá se na zprávy a volání. Nikdo. Zavře oči a sedí v zmačkaném značkovém obleku. Nakonec vstane a shodí ze sebe všechno a nechá to válet na pohovce. Jde do koupelny a vstoupí pod sprchu. Nádhera a uvědomí si kručící žaludek a ještě únavu. Celý týden připravoval ten projekt na odkup pozemku, snažil se, aby to bylo výhodné pro všechny, a pak kvůli staré bábě to kiksne. Kdyby mohl, tak ji snad zaškrtí.

Dny a nocí prosezené u počítače, protelefonované a nakonec nic. Vystoupí a vezme bílý huňatý ručník. Utře se a z věšáku vezme sněhově bílý župan. Zaváže pásek a jde do kuchyně. Mrkne do lednice a přesně vidí, co se musí vyhodit a co ne. Jediná jeho radost. Vaření. Miluje to a je to tak trochu jeho utajený koníček. Rodiče o tom neví, nikdo. Pečlivě to tají. Vytáhne jogurt a pustí se do něho. Má pocit, že žaludek by nic víc nezvládl. Půlku ho odloží a zívne. Pohlédne ven. Kašle na partii golfu. Půjde zítra. Takhle by se netrefil do míčku natož do jamky a partneři počkají. Jednou.

Přejde do velké ložnice v zelených barvách s černým povlečením. Jeho nápad a designér nad tím kroutil hlavou, ale výsledek se mu líbí. Má rád zelenou a černá, jen malé doplňky jiných barev. Však v ní spí sám, tak nemusí si lámat hlavu, jestli se jeho partnerovi bude líbit nebo ne. Ty si rozhodně sem nevodí. Lehne si a zavře oči. Poslední dobou už nestihá ani své milence. Nestíhá nic. Pořád je unavený, jak se žene kupředu.

„Je to budižkničemu. Nic nikdy nedosáhne. Je jako ti buzicí, co se prodávají…Růžové košile a chichotání.“ Slova jeho otce cizím lidem, kteří ho politovali. Poslouchat se za dveřmi nemá, ale on to udělal. Nic nedosáhne budižkničemu. Zatvrdil se.

Má všechno. Auto, firmu s pozemky, která prosperuje, luxusní byt a konto, které není zrovna bez koruny a jede dál. Má pocit, že nasedl s těmi slovy do rychlíku, který nezastavuje a jemu to nevadí.

I přes to všechno v očích jeho otce je chlad, odtažitost… neví. Nezkoumal to. Vezme ho vždy do drahé restaurace, aby mu ukázal, že na to má. Večeře vyjde na pár tisíc i s vínem a on stejně má pocit, že je to málo. Chtěl by, aby řekl jednou něco jiného. Něco vřelejšího. Uznání, laskavé slůvko, vědomí, že jeho syn je někdo, že dokázal to. Možná pak by si mohl odpočinout.

Usne, ani neví jak. Vzbudí ho, až teprve žaludek a pocit. Zas v noci neusnu, pomyslí si. Vstane a jde do obýváku. Vezme oblečení a odnese ho do prádelního koše. Měl by někam vyrazit, někoho sbalit v baru, nebo zajít do některého bordelu a nechat se uspokojit. Kruci ani stálého milence nemá si čas najít. Je to všechno na nic. Obleče se a vyrazí. Snad se bude bavit.

Pozdě v noci přijde rozjařený, svalí se na pohovku a přivře oči. Roztomilé štěně. Zřejmě za ním zajde vícekrát, a jak to umí s pusou a zadeček… Cítí, že se vzruší a pohladí si ho přes kalhoty. Dobře, že tam šel. Vytáhne ho a mazlí se s ním. Laská ho, pevně svírá. Vyvrcholí a spokojeně přemítá o tom, že život je skvělý. Dopije skleničku a jde do sprchy. Svlékne se a pustí si ji pořádně horkou. Utře se a nahý přejde do ložnice. Lehne si a s úsměvem spí.

Ráno si udělá snídaní a s lítosti si vzpomene, že dnes nebude kuchtit, ale mohl by večer. Ne večer má neoficiální schůzku s potenciálním investorem. Musí tam být. Obleče se do oblečení na golf a vyrazí. Ještě vezme bundu. Sjede do garáží a vyjede na golfové hřiště.

U oběda v klubu přemýšlí, že dnes se mu nedařilo, ale kvůli hře tu není, i když ji zvládl na dobré úrovní. Však mu to jeho obvyklý nosič vytkl.

Po obědě, který nebyl špatný a po konverzaci, která zanechala spíš dojem obchodní schůzky, než oběda, se vrátil domu. Hole nechal vyložit vrátnému, ať je nese. Nahoře si je opět vzal a donesl do bytu. Tak a teď schůzka, kde bude konverzovat o cenách pozemků, bude vychvalovat toho druhého jaký je skvělý obchodník, držet jazyk na uzdě a skládat poklony jeho manželce popřípadě doprovodu. Zajímalo by ho, koho sebou vezme. Jenže milenka je daleko atraktivnější než jeho paní.

Má ještě chvilku čas a tak si pustí film Gladiátor a otevře notebook. Koutkem oka pozoruje Russela Crowe, jak snadno likviduje barbary. Je k sežrání. K nakousnutí a pokračuje dál. O páté zavře notebook, vypne telvizi a obleče se. Večeře na sedmou hodinu. To znamená, že skončí někdy v jedenáct, při troše štěstí v deset.

Zavolá si taxíka. Vyjde ven a koutkem oka zpozoruje, že je tam někdo nový. Nebo ne? Je to jedno. Nastoupí do taxíku a nechá se odvézt před jednu restauraci. Blesky. Nesnáší ty hyeny. Usměje se a vstoupí dovnitř.

Měl zavolat Cindy a vzít ji sebou. Je zábavná, když pomine její inteligencí. Prostě ženská do postele a na parádu. On ji má na parádu a jako zástěrku. Jediná dobrá věc, co na ní je, že umí mlčet.

„Dobrý den!“ potřese si rukou a udiveně zaregistruje novou tvář. Nová milenka?

„To je Janička.“

Janička? A jejej čerstvý úlovek. Tipuje ji na zamilovanou sekretářku, dokud nepozná, že její šéf ji má rád dočasně, pak skončí v slzách. Usměje se a galantně jí políbí ruku. V duchu se zašklebí jejímu překvapení. „Těší mně, Richard Kalina.“

„Mně taky.“

„Tak si objednáme, ne.“ Bodře, řekne jeho protějšek pan Borovský.

„Můžeš objednat i za mne?“ Promluví Janička a oddaně se zahledí na svého partnera.

Tomu se říká masírovat ego, pomyslí si Richard a otevře jídelníček. Rozhodně si dá lososa. Mají ho výborného a kuchař ho umí připravit jedinečně.

Obsluha jako vždy dokonala, kuchaře zná, jídlo perfektní a společnost? Aspoň jednou někdo kdo ví, kdy se má odmlčet a jít na toalety. Rozhodně probrali toho víc, než obvykle.

Po brzkém odchodu, zřejmě nemohl se dočkat vášnivého objetí Janičky, se přesune k baru, kde si dá skleničku. Vytáhne telefon a zavolá si taxík. Musím si ho nechat dobít, pomyslí, když zaslechne pípající baterii.

Spokojeně usedne do taxíku rád, že večeře netrvala dlouho. Možná by se mohl nechat dovézt k tomu slaďoučkému mladíkovi. Zlaté vlásky, modré oči a je rozkošný. Ne, chvilku počká. Nebude si myslet, že ho snad ulovil.

„Jsme tu! Šest set dvacet, šéfe.“

Richard mu podá sumu a vystoupí. Dveře už jsou otevřeny a v nich stojí ten nový vrátný? Mine ho a zaregistruje starší tvář se skly a za nimi šedavé oči. Pokrčí rameny a jde k výtahu.

„Ráno, ať je připraven vůz.“

„Jistě. Bude vás čekat.“

Richard nastoupí do výtahu a sleduje toho vrátného. Je nějak unavený. Možná ta Janička s pěknýma nohama a ještě skvělejším poprsím nebo bůhví co, ale vypadá to na dobře uzavřený obchod.

Ráno sprcha, letmá snídaně skládající se z toustů. Noviny a příjemný jarní větřík z otevřeného balkonu. Dnes má přijít někdo z úklidu. Zabalí noviny, kde jsou obvyklé zprávy, a sejde dolu. Vezme klíčky z pultu a vyjde ven.

Modré Audi stojí přesně, jak si přál. Otevře, nasedne a nic. Zůstane nehnut. Nevěří. Zkusí opět. Nemůže tomu uvěřit. Vystoupí a jde ke kapotě a pak si vzpomene na radu prodávajícího, ať to nezkouší. Vytáhne mobil a Píp.

Baterie je v čudu. Přesně vidí, jak jde k nabíječce, zastrkává ji do telefonu a pak si uvědomí, že nebyla v zástrčce. Bezmocně se uchechtne a otočí se k recepci. Taxík. Mrkne se na hodinky. Osm třicet.

Richard a Eduard

„Hej, vy tam, zavolejte mi taxíka!“ začíná na sobě pozorovat nervozitu. Kruci, proč je tak pomalý? I ta želva v Zoo je rychlejší.

„Taxíka na Pražskou dvěstě pět. Kdy přijede? Ano. Děkuji.“

„Kdy tady bude?!“ přejde k jeho pultu.

Ed polkne. Ten je naštvaný a rozezlený, jako sousedčin buldok, který se špatně vyspal a panička ho táhne na procházku. „Za dvacet minut,“ hlesne.

„Cože? Má být tady do pěti minut!“

„Všechny jsou plné.“

„Tak zavolejte jinou. Jestli tu nebude do pěti minut, máte padáka!“

Ed raději vytočí číslo. „Patnáct minut?“ opakuje zděšeně po operátorce a pozoruje Richarda Kalinu rázujícího sem a tam. Vypadá, že každou chvilkou vybuchne.

Richard nervózně pokukuje po hodinkách. Nestihne to a on nebude čekat. To ví. Už jednou podobně ztratil kontrakt.

„Pane Kalina, mohu nabídnout vám moje auto?“ Nechce odtud. Nemůže si to dovolit kvůli penězům. Potřebuje mít stálý příjem.

Richard mu vytrhne klíčky z rukou a vyrazí k autu. „Které je vaše?!“

„Ta červená škodovka! Támhle.“ Ukáže prstem.

Ježíši. Nějaká plechovka, ale nasouká se do ní. Musí tam být včas a vyrazí. Překvapeně zjišťuje, že chodí tichounce a dobře se s tím starým křápem jede. Raději ho zaparkuje o kousek dál.

Ed, pozoruje své milované autíčko, jak mizí a pak na modré Audi. No mezi nimi - ve všech ohledech, je to jako limuzína a brouk. Kalina je limuzína on brouk, ale ten brouk je mu milejší. Vejde na recepci, pozdraví jeden pár, pak jednoho muže a zatelefonuje do autoopravny. Do hodinky by pro něj měli přijet.

Dohlíží na naložení auta a zajišťuje podepsání papíru. Zívne si. Už by měl jít domu a pak si vzpomene, že místo obvyklých deseti minut to bude trvat půlhodiny v městských zákoutích uliček. Povzdechne si. No co, projde se.

„Tak jak bylo?“

„Celkem nic až na to, že Kalinského Audi vybouchlo, tak jsem mu půjčil své.“ Trošku škodolibě se na sebe usměji.

„Tak díky moc a jak se dostaneš domu?“

„Pěšky. Je konečně trochu hezky a procházka mi udělá dobře a možná se někde stavím na snídani. Tak večer!“

Procházka byla dlouhá se zastavením v pekárně a pozdě odpoledne na obědě. Rajská byla moc dobrá a dal si k ní pět knedlíků. Teď opět sedí za pultem, tiše puštěné rádio, v kterém dávají hokejový zápas.

„Dobrý večer,“ Hele, Kalina, umí pozdravit, ironický si pomyslí.

„Dobrý večer. Děkuji za půjčení auta.“ Jen díky té plechovce stihl schůzku.

„Není za co.“ Richard se usměje a jde k výtahu.

Eduard s klíčky v ruce se za ním dívá a pak vyrazí ke svému autíčku. Kašle jestli ho vyhodí. Zkontroluje, jestli nemá škrábanec a pak uvnitř se nadechne drahé vůně. Je jiná, než používá on. Nádherně voní a pak mu zrak padne na ukazatel benzínu. Vytřeští oči… „Bože miláčku, kdes všude byl?“ Nádrž totálně prázdna. Tak to tedy ne.

Vztekle nasedne do výtahu a vystoupí v čtvrtém patře. Nemůže teď kupovat plnou nádrž, protože na to nemá. Rázně zazvoní stylem pošťáka, když se pokoušel o kariéru na poště.

Zvonek? Napůl svlečený jde ke dveřím. Mrkne na domácí videotelefon. Vrátný? Otevře dveře a nenuceně ho sjede odshora dolu. Zastaví se na šedých očích, které jsou vzteky bez sebe.

„Nádrž je prázdná!“

„Ano. Měl jsem hodně ježdění. Aa?“

On to nechápe nebo co? „Benzín v této době není, sakra, levný!“ povolí mu nervy a zděsí se. Tak dlouho pracoval na tom, aby byl klidný, a pak takový zmetek ho rozhodí jen svou vizáží a tím, že ho přehlíží.

„Aha. Chcete ho zaplatit?!“

„To bych byl velmi rád. Bohužel nemám tolik toho co vy!“ neodpustí si sžíravou poznámku.

Richard se tomu pousměje a vrátí se dovnitř. Za chvilku se vrátí a zkoumá peněženku. „Stačí litr?“ řekne laicky. Co kdyby nerozuměl slovu tisíc korun?

„To je moc,“ řekne rozpačitě Ed. „Stačilo by…“

„Hele berte a je to i půjčovné a teď byste už mohl jít ne. Chci se vykoupat.“

„Já děkuji,“ zamumlá do zavřených dveří a strčí tisícovku do kapsy. Připadá si trapně. Jako nějaký vandrák, který nemá na litr benzínu. Doplní nádrž, kolik tam bylo a zbytek mu vrátí. Oddechne si. Jo takhle to udělá a nebude mu nic dlužit.

Zajímavý chlápek. Trochu postarší a ty skla. Nemoderní, ale oči pěkné. Zatřepe hlavou, o čem to proboha uvažuje. „Snad už nejsi na tom tak špatně?“ Zítra si vyjede za tím slaďoučkým kotětem. Slyšet ho tak otec…

Sprcha, hezky se pod ní udělat s představami, jak proniká do rozkošného pozadí a poslouchá jeho sténaní. Postel a zavřít oči. Přemýšlí a pak si uvědomí, co si představoval. Ztuhne, kruci a zvedne se. Modré oči zlatovlasého jehněte jaksi to nebyly, ale spíš šedé postaršího berana. Zachechtá se tomu přirovnání a usne. 

Ráno spokojen zavolá si taxík a nasedne. Ten vrátný tu není, zřejmě někde se potuluje.

Ed ho pozoruje zpoza kytky. Kdyby si měl někoho vybrat, byl by to on, jenže ta jeho povaha je děsivá. Musel by vzít jen slupku neboli tělo. Zbytek by musel nahradit něčím jiným. Nejlépe nějakým poslušným programem, co umí vařit kávu a jídlo. Už to přesně vidí. Dokonalé tělo mladého hřebce a k tomu program, který je naprosto oddaný svému pánovi. Dokonalost. Člověk nad tou představou začíná slintat.

Vymění si službu a jede natankovat. K benzínce dojede s vyplazeným jazykem a prázdnou nádrží. Napustí nádrž kolik tam bylo a zbytek peněz schová do obálky. Odjede domu a zakutá se pod pokrývky. V poslední chvílí si sundá brýle a protře si oči. Zívne a vzbudí se až s budíkem kolem třetí. Chytne se za žaludek. Má pocit, že je v něm velká díra a řve jako hladový lev. Rychle na sebe obleče šaty a vyrazí do blízké hospůdky. Pivo, Krakonošova směs s bramboráky. Poslední kousek, který tu pro něj nechali. Po cestě koupí na večer celozrnnou bagetu.

Není tu. Podivně ho to mrzí. Převleče se a pojede se trochu pobavit a pookřát. Ty dny byly úspěšné a on už má další parcelu, která za rok vynese aspoň jednonásobek toho, co do ní vložil.

Zvonek. Zakleje. Vrátný.

Prudce otevře dveře. „Co chcete!“

Zas svlečený, skoro! „Tady je zbytek z té tisícovky!“ vrazí mu do ruky obálku a skoro se ukloní jako Japonec. Otočí se a pak zaslechne smích přecházející v mohutný řechot. Naštve se.

„Co je tu k smíchu?!“

„Vy, přece, kdo jiný?“ Přestane se smát, ale koutky rtů mu ještě cukají.

„Nashledanou.“ Prkenně mu odpoví Ed a odchází. Z něho nikdo se smát nebude a zvlášť ne takový cucák. K němu něco tak půjde opravit. Jedině přes vlastní mrtvolu.

„Hele, nechcete si zajít na kávu, jako poděkování za půjčení auta? Zvu vás!“

Poděkování, zadarmo kafe se skoro dokonalostí.

„Co zítra v šest?!“ stále s úsměvem mu povídá Richard.

„Dobře. Nahoře na ulici je kavárnička.“

„Tak dobře v šest a tu uniformu si neberte, vypadáte v ní jak policajt. Nechutnalo by mi kafe!“ Prásk a dveře se zavřou.

Jako policajt ty zmetku? Já ti dám. Nikam nepůjdu. Zadarmo káva, možná zákusek… Sliny se mu seběhnou v puse a tak se otočí a jde k pracovišti. K deváté vyhozené pojistky, které neumějí nahodit. K desáté pokažená televize, kterou on neopraví. Tipl by si, že do ní někdo pořádně praštil a on to nebyl. Majitelé vztekle odešli z bytu a on volal opraváře.

Richard se usmívá a obálku pohodí na stůl. Tak on mu vrátil těch pár stovek. Směšný, ale milý. Jen neví, co ho napadlo ho zvát na kávu. Není jeho typ. Vždy dával přednost mladým mužům, mladším s pěknou tvářičkou a štíhlým tělem. Tenhle je sice taky štíhlý, ale o hezké tvářičce a mladém těle se dá jen snít. Posadí se. Své potěšení odloží. Ten chlapec mu nikam neuteče a tohle by mohla být zábava, i když je v něm něco vzrušujícího, když zkoumá své pocity i toho hlídače.

Mávne nad tím rukou a jde do kuchyně. Udělá něco dobrého. Ne bude péci. Dlouho nic nepekl. Vyndá všechny přísady a pustí se do borůvkových vdolků. Nakonec vytáhne zmražené borůvky a na závěr je přidá do těsta. Dá je na pekáč s formami na vdolky a vloží do trouby. Dvacet minut a je hotovo. I zítra budou moc dobré. Uklidí, dojde se osprchovat. Včas, když zaslechne cinknutí a vytáhne plech na linku. Zkusí špejlí, jestli jsou uvnitř propečené. Vypadají dokonale s těmi borůvkami. Ochutná ještě horké a voňávé. Přesné. Zítra je bude mít na snídani a zašklebí se. Nejspíš pár jich nechá na stole v recepci.

Telefon.

„Chci před dům auto!“

Zmetku nic nedostaneš, ale vezme klíčky, sjede do garáží a vyveze už opravené Audi.

„No konečně! Trvalo vám to.“

Má toho dost. Proč zrovna tenhle ho tak irituje. Nejraději by mu skočil po krku a s rozkoší ho zmáčkl. „Kdybyste zavolal dřív, nemusel byste čekat.“ Řekne nejstudenějším tónem, jaký zvládne.

„Jste moc drzý.“ Na sekundu se zarazí. Ani neví jméno. To nic, zjistí si to snadno. Usměje se a odjede.

Spratek jeden. Otočí se a jde k recepci. Sáček? Rozhlédne se a pak ho otevře. Tedy… Nadechne se vůně. Jsou ještě teploučké. Rozhlédne se, komu by to mohlo patřit. Nanejvýš nic neviděl, a kdyby ano, snědl to pes madam Vávrové.

Dobrota! Zavrtí se na židli. Jaká to slast mít něco tak dobrého v ústech. To báječné těsto, borůvková chuť. Kdepak se asi takové dobroty vyrábějí? Bezohledně je všechny na posezení sní. Aspoň nemusí na snídani. Pohladí si břicho a olízne si rty. Ta božská nektarová chuť. Ambrózie se jim nevyrovná a nejsou ani mastné. Lehounké dobré a slaďounké jako polibek pod rozkvetlým stromem. Ne, že by něco takového zažil, ale určitě to takové je.

Výměna služby a on jede rovnou domu. Postel a pak počítač. Stránky už odeslal a snad platba za ně brzy dojde. Pokud ne, bude muset přestat chodit na obědy a ještě víc se uskrovnit, aby vyšel tenhle měsíc. Ale dnes ušetří, a když si dá zákusek… Nějak na tu novou grafickou kartu musí ušetřit. Znechuceně si povzdechne. Ta jeho je už k ničemu a Tiff je na sebe náročný.

Obleče se sportovně, ale pěkně. Všechno si vždy kupuje o slevách, kdy jsou zlevněné věcí nejméně o půlku. Sice už jsou z módy, ale kašle na to. Džíny, bílá košile a modrý svetr. Bundu a uniformu dá do auta.

V šest čeká před domem, tak aby ho neviděl Milan.

„Dobrý večer, Ede?“

„Dobrý večer, pane Kalina.“ Pozdraví formálně. Jen žádné bratříčkování.

Richardovi zahoří v očích. Vypadá moc hezky. Oholený a ten modrý svetr mu jde k očím. Vlasy neuspořádané a obličej, pravda do krásy má daleko, ale je zajímavý. Možná trochu sluníčka by mu neškodilo.

„Tak mně veďte. Tady to moc neznám.“

„Nedaleko je maličká nová kavárna, kde podávají výbornou kávu.“ A k ní ještě lepší zákusky. Za tu krátkou dobu se v téhle čtvrti stala vyhlášenou a on si tam vždy o výplatě zajde.

„Můžeš mi říkat Richarde.“

„Raději bych zůstal u pana Kaliny. Ve službě…“

„Nejsme ve službě.“ Usměje se úsměvem, který si nacvičil, aby druhý neřekl NE.

„No ano,“ zabručí Ed. Je rád, když se objeví útulná kavárnička. Ještě nemají deštníky venku na zahrádce, ale rád tu sedává a pozoruje lidi.

„Takže jak?“

„Prosím?“

Richard se zamračí? Copak na něho jmění, jeho osobnost nepůsobí? „Jmenuji se Richard.“

Sakra ten je tvrdohlavý. Přes brýle na něho zamžourá. „Eduard jinak Ed.“

„Těší mě a prosím dvě kávy.“

„Se smetanou.“

„Zákusky? Jsou čerstvé. Prosím můžete si vybrat.“ Položí před ně dva velké lístky. Richard jeden otevře. Tak to je opravdu velký výběr a vypadají lákavě. On sám má rád tvaroh. Snad jeden by mohl. Pobaveně pohlédne na Eda, který pořád studuje nápojový lístek a nic neříká. Takže jídlo? V duchu se uchichtne. Neuvěřitelné.

„Který si dáte?“

„Malinový s borů…“ hlas mu odumře, když zpozoruje smějící se oči a pobavený úsměv. Bože on se zas z něho směje. „Ne, děkuji, nic si nedám.“ Důstojně řekne. Nedám si. Natruc si nic nedám.

„Slečno jeden jahodovo tvarohový a malinový dvakrát. Ten s lesními plody. Na dva talířky.“

Nebudu to jíst, jestli je to pro mě. Zatvrdím se a odolám té sladké pochoutce.

„Jsem moc rád za to auto a za nádrž se omlouvám. Nebýt jeho, nestihl bych schůzku a ten dotyčný je velmi dochvilný a vyžaduje to i od ostatních.“

„Aha. No jsem rád, že jsem ti mohl pomoci.“ Je mu divně, když mu tyká. Poposedne a zpozorní, povzdechne si a vytáčí hlavu, jak po chodníku projde pastva pro oči. Málem, že se nepoloží na stůl, jak se dívá za pozadím dotyčného a jeho lenivým krokem.

„Promiňte.“

Ed zrudne a rychle si sedne. Začne mávat lístkem před obličejem.

Richard nenápadně mrkne, kdo to prošel. Chlap a nějaká ženská. Ten chlap je pěkný, ta ženská normální. Na koho se to díval? Možná známý, známá? Ale to by si skoro nelehl na stůl, ale šel za nimi. Tohle by se mohlo vyzkoumat.

Na stůl servírka položí dva šálky kávy a smetanu. „Hned donesu zákusky.“ Odejde, sebere po cestě šálek s talířkem a za chvilku je donese. Dva talířky.

Nebudu. Nebudu, usilovně si říká Ed, ale jeho zrak je k nim přikován.

„Dobrota!“ řekne pomaličku Richard a olízne si lžičku. Pečlivě. Ed fascinovaně zírá na jeho jazyk s bílou šlehačkou, jak sousto mizí v ústech, polykání, krk. Polkne a má pocit, že je rudý. Další sousto. Zapomene na maliny, na borůvky, zapomene na kávu a sleduje další sousto mizící v ústech a horní ret s šlehačkou.

Na devadesát devět procent se otočil za tím chlapem. Pomyslí si. Je úplně fascinován. Otázkou je, jestli jim nebo tím zákuskem. Bylo by strašné přiznat, že je to tím zákuskem a ne jeho interesantní osobou. Asi začínám být posedlý.

„Tak ho ochutnejte. Je vynikající. Jinak budu to muset nechat vyhodit.“

„To ne!“ zděsí se Ed a přitáhne k sobě zákusky. „Bylo by jich škoda.“

Udělám mu kokosový nebo kávový krém. A budu ho lžičkou krmit. Ztuhne se lžičkou v zákusku. Udělám? Krmit ho? Zbláznil se! Prohlédne si ho. Vždyť není ničím zajímavý. Vypadá jako každý druhý chlap v tomhle idiotském městě. Ano - neměl dlouho sex. To bude tím. Určitě. Jinak to není možné, že ho fascinuje, jak se někdo krmí a představuje si, že z něho ty krémy slízává. Bože kolik mu je? Třicet pět? Více? Zbláznil se.

„Není tu hezky?“

„Je,“ zahučí s představou, jak z něho odkládá jednu vrstvu šatstva za druhou. Jako když se loupe pomeranč a pod ním je asi jaká dužina? Trpká, nasládla, nebo přeslazená, možná vysušená? Nebo naopak s perfektní příchutí, zralá k nakousnutí?

„Mám to tu rád. Bydlím nedaleko a tak jsem rád, že to mám blízko domu a taky se mohu věnovat počítači. Tohle místo je tu teprve krátce a já doufám, že tu zůstane dlouho. Mám rád sladké.“

Co spíš zbožňuji, miluji, jsem jeho fanouškem? Mohl by být jeho fanouškem.

„Nechutná ti to?“

„Ale,“ zardí se. Kdy jsem cítil oheň v tvářích? Nevzpomíná si. „Jen jsem se trochu zamyslel.“

„Obchody, že.“

„Tak trochu.“ Kupodivu si na ně už dobrou hodinu nevzpomněl. Lépe a přesněji řečeno od chvilky kdy mu řekl dobrý večer.

„V dnešní době jdou?“

„Cože?“

„Krize,“ vysvětlí a pustí se do druhého dortíku.

„Aha. Je to horší, ale zatím to jde. Pozemky vždy se budou kupovat a prodávat. Ty neztrácejí hodnotu. Většinou roste a je jen na tom, jak toho využijeme.“

„Zajímavé.“

„A co jste dělal před nástupem u nás? Petr je vydřiduch.“

„Různě. Počítačová firma, prodával jsem, taky doručoval, prostě všechno možné. Teď jsem byl delší dobu bez práce, protože firma krachla a dlouho jsem nemohl najít zaměstnání, proto jsem za tu práci rád.“ Snad nebude volat Petrovi a nebude si stěžovat.

Snaží se mi říct, že o to místo nechce přijít. Jenže on nemá v úmyslu ho o ni připravovat. V hlavě se mu začne rodit plán. Spokojeně přikývne. Bude to přesně ono. Nadšeně se pustí do zbytku dortíku a objednají si i druhou kávu. Vyprávějí si o filmech, o městě i své práci. Přeskakují z tématu na témata a chvilku hovoří o krizi a pak zase od dovolených kde byli.

„Budu muset jít. Práce.“

„Samozřejmě.“ Zaplatí zákusky kávu. Čekal víc a ještě, že si vzal hotovost. Všude si zvykl platit kartami. Pomalu scházejí k domu, kde pracuje Ed a bydlí Richard.

„Tady, já děkuji za pěkný večer.“

Richardovi to ihned dojde. Pousměje se. „Já taky děkuji. Tak pěkný večer jsem už dlouho nezažil.“

Ed se rozzářeně usměje a oddechne si. „To jsem rád. Trochu jsme se bál, že…“ nedořekne, co a zčervená. „Nashledanou. Musím jít.“ Rozeběhne se.

„Ahoj!“ zaslechne Richard, jak volá v domě.

Proč zrovna on? Zajímalo by ho to a moc. Dnes večer rozjede menší plán, který potvrdí jeho domněnku.

„Tak výměna stráží, co?“

„Jo a od pátku máme to obráceně.“

„Jasně, počítám s tím. Tak pozdravuj doma.“ Milan se nezmínil o těch báječných vdolcích, takže nejsou jeho, ale kdo je tu mohl zanechat? Divné, ale byly báječné a dnes byl Richard, uff, okouzlující. Choval se úplně jinak než ten arogantní samolibý chlap, který ho nechal zaparkovat auto. Nejraději by mu ho tedy zaparkoval v obýváku, ale je milý a koupil mu dva zákusky, i když mohl koupit jeden navíc. Jeho postava by to vůbec nepoznala.

Nudný večer.

Telefon. Hele někdo něco chce. Ožije.

„Recepce!“

„Tady Richard Kalinský, mám tu menší problém s odpadem.“

„Hned jsem tam.“ Snad tam nechodil pro změnu nějaké šlupky od brambor? Odpad přece jen nesnese všechno. Vezme si velkou zástěru a nářadí.

„Dobrý večer. Co se stalo?“

„Dobrý večer.“

Ed si ho zrychleně a nenápadně prohlédne. Tentokrát není polo svlečený, ale vsadí se, že pod tím županem nic nemá a je tak sněhově bílý na tom pěkném opáleném těle. Nechtěně přitahuje jeho zrak svou bělostí. Nejspíš solárko, ale možná dovolená v Egyptě, nebo má takovou přirozenou barvu.

 „Tady kape to.“ Ví to, protože to sám uvolnil.

„Aha už to vidím.“ Vezme zástěru, vyndá věcí, které tam jsou uloženy, a nasouká se pod dřez s nářadím.

Richard si ho neskrývaně prohlíží. Přesněji řečeno kus zástěry, klín a dlouhé nohy. Vypadá opravdu dobře. Dřepne si a natáhne ruku. Pohladí mu nohu. Pomalu a rozkošnicky.

Ed sebou trhne, když ucítí ruku na noze. Hladí, drží ho. Polkne a chce se vysoukat.

„Jen pokračujte. Určitě to ještě nemáte, že.“

„Nemám.“

„Výborně.“ Pomalu přesune ruku ke klínu a začne ho tam hladit, zatímco druhou si vklouzne pod župan a sevře úd. Takže teď je to na sto procent, pokud se nebojí, že ho vyhodí.

„Můžete toho nechat?“ zahuhlá Ed a snaží se, co nejrychleji dotáhnout šrouby. Jak mohly povolit, ví jen bůh.

„Ale tobě se to líbí, tak proč bych měl přestávat.“ Odhrne zástěru a se zadostičiněním pozoruje bouli, za kterou může. Je opravdu velká.

Ed potichu zaúpí. Počkat, pokud to dělá a ztuhne s klíčem na trubce. Pokud tohle dělá, pak je na muže a sakra! Opět, když ucítí ruku a pak zip. Dost. Nechá klíč klíčem a vysouká se.

Richard už dávno ležérně se opírá o kuchyňskou linku. „Už je to opraveno?“

„Není a tohle…“

„Co tohle?“

„Necháte toho osahávání! Je to jasné!“

„Hmm. Měl byste to opravit. Nebo je konec a pak já ti neubližují.“

„Já!“ Vzpomene si jasně, jak mu říká, že si nemůže to zaměstnání dovolit ztratit. Nasouká se pod dřez a čeká. Kruci a zasténá, když ucítí ruku v kalhotách a na spodním prádle. Vztekle uzavírá šrouby. To musel udělat naschvál. Vysouká se zpod dřezu a ztuhne.

Nahý Richard se usmívá a sedne si na něho. Pohladí ho po tváři a skloní se k němu. „Co tak se přesunout do ložnice?“ zašeptá vzrušeně a začne ho líbat. Jemným pohybem ho shodí na podlahu. A zatímco ho líbá, otírá se o jeho mužství.

„Nech toho!“ vzmůže se na chabý odpor a pak se poddá polibkům, horkým rukám a vůní Richarda. Ani si nevšimne jak a je nahý a sedí na lince a přidržuje se, aby nespadl. Skoro na ní leží a nohy má položené na Richardových ramenou. Slyší sebe sama sténat.

„Líbí se ti to?“ když mu vezme úd do úst a vsaje ho hluboko do úst. Vytáhne, zakmitá mu po naběhlé špičce údu a rukou proklouzne pod tělo a sevře varlata. Mně je a potom sjede trochu níž.

„Ano!“ vykřikne. „Nepřestávej!“ zasípe a zasténá. Bože ta slast. Chybělo mi to, chci to a je to jedno, že je to Richard. „Bože, to je ono. Ano, ještě trochu! Víc já už…“ a už jen pocit orgasmu a beztíže. Neslyší nic a nic nevnímá.

Richard spokojeně natáhne pro připravený gel, který prozíravě si vzal do kapsy županu a potře sebe a pak potřeným prstem vklouzne do Eda.

„Počkej kondom!“ Zadrží ho Ed.

„Proč?“ jenže Ed zavrtí hlavou. Richard zamračeně poslechne a vezme ho do náruče. Odnese ho na pohovku a vytratí se do koupelny. Nadává a zpřehází všechny věcí. Někde ho musí mít! Za chvilku přijde. Ed se zatím obrátil na břicho a čeká. Vzrušuje ho to čekání na milence. Zaslechne klapnutí, ale neotočí se. Pohladí ho? Vstoupí do něho, nebo co udělá?

Richard natáhne ruku a pohladí ho od krku až k hýždím. Skloní se, vtiskne mu polibek na rty a potom si na něho lehne. Ed si vloží pod sebe polštář a pak jen čeká s bušícím srdcem. Přivře oči a zasykne. Bolí to, ale přitom to chce. Očekává to a má to rád. Líbí se mu jeho pohyby v něm sem a tam, jak přiráží a drtí ho svou váhou.

Richard se ihned začne pohybovat. Občas ho lenivě políbí a cítí spirálu, která v něm roste a touha mohutní. Cítí jak v něm je všechno připravené k výbuchu a pak vytáhne úd z hýždí. Pomaličku sleduje, jak z něho vyklouzává. Sroluje kondom a rychlými pochyby se udělá. Vykřikne slastí. Drží si úd a pozoruje, jak stříká na Edova záda. Rukou je rozmaže.

Ed vytočí hlavu a sleduje ho. Je nádherný. Richard se zvedne a dojde pro ručník. Utře sebe i Eda a lehne si vedle nahého uspokojeného těla. Obejme ho a začne líbat. Prozkoumává rysy svého milence. Musí říct, že plánoval něco jiného, ale když vešel do dveří a pak se nasoukal pod ten pitomý dřez, už to nevydržel a začal jednat.

„Omlouvám se.“

„Prosím?“

„Za nepohodlí. Mělo to být poprvé jinak.“

Ed si odkašle. „Bylo to skvělé. Nevím, za co se omlouváš. Líbilo se mi to.“

„To jsem rád.“

„Budu muset jít. Možná se po mně někdo shání.“

„Myslím, že tu ještě chvilku zůstaneš.“

„A z jakého důvodu, pane Kalina? Dřez je opravený.“

„Z důvodu, že bych potřeboval pomocí s malým problémem, který zvládneš jen ty. Myslím, že víš, o čem mluvím.“

Edův pohled sklouzne k jejich tělům. Cítí to stejné. Ty doteky a těsná blízkost, stejně jako Richardovo rafinované tření o něho, probudilo opět jejích chtíč. „Naposled.“

Richard se usměje. Ale kdepak. Ed je tu od toho, aby tady pro ně byl, a on může ten dřez povolovat každý večer. Začíná se mu to moc zamlouvat, když se nad ním Ed skloní a vezme ho do rtů.

Ve dveřích se s ním, nahý, loučí. Políbí ho na rty. „Tak ahoj.“

„Ahoj.“ Zabručí Ed. Udělá krok a pak mu to dojde. Polkne. „To nebylo naposled, že.“

Richard se pousměje. Ed mu dokonale vyhovuje. Nechápe, co viděl na těch mláďátkách a pak je s ním legrace a bude milovat jeho jídlo.

Přivolá si výtah s pocitem něčeho nevyhnutelného. Otočí se ke dveřím. Už jsou zamknuté. Zívne si. Po milování rád spí. Nastoupí do výtahu a prohrábne si vlasy. Jak se do toho vůbec mohl dostat? Tohle začíná vypadat trochu jinak než předešlé jeho vztahy.

Je mu skvělé. Je mu dobře.

Tak co bychom mohl uvařit? Po milování je vždy plný energie. Snad to Edovi nebude vadit. Něco dobrého uvaří. Zajímalo by ho, kdy přijde na to, že ty sáčky s jídlem jsou od něho. Usměje se. Je mu skvělé a zítra poškodí sprchu. Takové milování ve vaně, bude stát za to.

Ed si sedne za recepci a vytáhne malý přehrávač. Usměje se. Zajímalo by ho, co pokazí zítra a on, protože má to v popisu práce mu to půjde opravit. Mohla by to být kuchyně, nebo pojistky, ehm nechá to na něm. Ať se taky trochu moří s prací, ten namyšlený panák.

Ráno opět telefon. Zvedne ho. Kdo to asi je?

„Chci mít auto před domem.“

Po ránu, zřejmě není dobře naladěný. Vyjede s autem ven a čeká ho před domem. Aspoň ho ranní studený vzduch osvěží.

„Nádherná noc, co si na sebe dnes vzít něco sexy?!“ přimhouřený hladový pohled Richarda ho nenechává na pochybách, co od něho chce.

„Bude stačit zimní kombinéza?“

„Něco ti pořídím. Je hezky, že.“

„Ano. Vaše auto čeká.“

„Výborně. Uvidíme se večer.“

„Ano, pane Kalinský.“

Richard nastoupí do auta a vyjede. Bude mu to chutnat? Těstoviny na trojí způsob s třemi druhy sýrů. Snad má rád sýr.

Ed se obrátí k recepci.

„Doprdele!“ zakleje sprostě. Dostal ho naservírovaného na stříbrném tácu, když se fascinovaně blíží k dóze trůnící na stole recepce. Výtah a vrhne se k dóze, která skončí pod pultem. Zářivě se usměje na příchozí.

„Dobrý den, pane Vejvodo.“

„Dobrý!“ zabručí. „Prosím vás vzbuďte moji ženu ve dvanáct. Jakkoliv.“

„Samozřejmě. Jsme tu pro vás.“ Otevře dveře.

Vrátí se k dóze. Tomu se říká kšeft. Má práci, bohatého milence, který zřejmě umí vařit a zdá se, že jeho klidný sexuální život se změní ve velmi bouřlivý. Otevře víko a nadechne se. Velmi jedinečný a bouřlivý život. Přikryje to. Bude báječný oběd a večeře nejspíš bude hodně vyčerpávající. Vlastně má povinnost ho krmit, aby mu tam při těch opravách nezkolaboval. Zaculí se. Tohle vypadá na zajímavý vztah, tedy doufá.

„Změna stráží!“

„Změna stráží, Milane.“

Vyjde ven. Sluneční paprsky se pomalu prodírají oblohou a zdá se, že jaro je konečně tu.

Konec