30. 10. 2013
Smír
3.
„Pomoc!“ vykřikne postava na lůžku, chce se zvednout, ale z úst vyjde jen zachraptění. Přístroje kolem postavy ožijí. Noční sestra chvilku nevěřícně zírá na displej, kde jsou údaje o jednotlivých pacientech. Potom se rozeběhne k číslu šest. Vrazí dovnitř, když si uvědomí, že se nechová zrovna vhodně. Zkontroluje přístroje, ale fungují, jak mají. Potom se zadívá na postavu, která tu leží skoro rok. Všechno pracuje, jak má být kromě toho, že je stále v bezvědomí. Dotkne se jeho zápěstí druhou krku. Probudil se a sám od sebe! To tu ještě nezažila. I přes jednu hodinu v noci, zavolá ošetřujícímu lékaři. Trpělivě čeká, až se zvedne telefon.
„Šestka se probudila,“ vyhrkne doktoru Bílému, který se sotva stačí představit. Ten chvilku nechápavě zírá, ale potom cítí úsměv na tváři.
„To je výborné, ne?“
„Přímo nádherné. Sám od sebe,“ vypráví nadšeně. „Omlouvám se, ale řekl jste, že máme volat kdykoliv.“
„To je v pořádku. Přístroje jsou v pořádku?“
„Ano, jsou. Mám k němu někoho zavolat?“
„Bude to lepší.“
„Ano.“ Zavěsí a jde zpět do šestky. Nahne se ke rtům chlapce, ale nevypadá to, že by chtěl něco říct. Nebo se ji to zda? Nejraději by se k němu posadila, ale musí hlídat ostatní pacienty. Zamilovaně na něj pohlédne. Její první pacient, který se probudil za její služby. Je to prostě pro ni událost. Zavolá do sesterny, aby sem někoho poslali. Za chvilku přijde zívající Katka.
„Co se stalo?“
„Šestka, ten kluk Šimon se najednou probudil.“
„To je prima, no ne?“
„Jo je. Můj první pacient,“ řekne pyšně.
Kateřina se usměje a jde se posadit do šestky. Zvědavě se dívá na chlapce, kterého sem přivezli. Podle toho co se vypráví, je to velká záhada. Prý se sesunul na nějakém zámku a od té doby je v bezvědomí. Všem je jim ho líto, ale to je stejné u všech, co tu leží. Každé odpojení od přístrojů berou jako velkou prohru.
Druhý den, kdy Šimon je při vědomí, ale s pocitem, že mu tělo nepatří, pozoruje staršího ustaraného doktora. Rád by všechno vyprávěl, ale jaksi jeho hlasivky vydávají neartikulované zvuky.
„Vypadá to, že největší problém je mozek a řeč. Svaly se zase dají dohromady, zvláště, že jsme na tom pracovali, ale řekni A!“
„A!“ jenže místo krásného A se ozve zahrkotání jako v rozbitém mixéru.
„Takže na vyšetření. Potom probereme plán rekonvalescence.“
„Pane doktore, jsou tu jeho rodiče. Rádi by Šimona viděli.“
„Hned jdu za nimi.“ Ta řeč mu dělá starost. Podle oči si zřejmě plně uvědomuje, kde je, kým je, ale je vidět že má o hlas starost. Zvláštní případ. Byl by řekl, že mozek nebude fungovat správně…
„Doktore Bílý, jak je na tom?“
„Probudil se.“
„Díky bohu!“ zvolá Marcela, Šimonova maminka. „Už jsem se… promiňte.“ Posadí se na židli, vytáhne kapesník a začne brečet.
„Stalo se něco?“ optá se Vladimír, přítel Marcely. Tváří se zachmuřeně.
„Ano. Rekonvalescence bude probíhat normálně pod dohledem našeho týmu, ale budeme muset zřejmě najmout logopeda.“ Tedy pokud je hlas v pořádku, ale zvuky vydává, takže jen se naučit mluvit.
„Logopeda?!“
„Ano. Vypadá to, že mozek je v pořádku, ale nedokáže nám nic říct. Rozhodne je to lepší, než kdyby byl poškozen mozek,“ ujišťuje je. „Uvidíte, mám dobré specialisty a dokážou mu vrátit řeč.“ Povzbudivě se na ně usměje.
„Můžeme ho vidět?“
„Jistě, ale neříkejte nějaké špatné zprávy a hlavně jak dlouho zde byl. Na to je dost času.“
„Rozumíme. Pojď.“ Podepře Marcelu, která za ním jde do šestky. Tam se znovu rozbrečí, když vidí, jak na ni se dívají hnědé oči. Doteď je viděla pokaždé zavřené.
„No tak, to bude dobrý, uvidíš.“
„Mami, Vladimíre,“ chce říct Šimon, ale z úst mu vyjde jen zahrčení. Nešťastně pohlédne na muže v bílém plášti, který se mu představil jako jeho ošetřující doktor Bílý.
„To bude v pořádku, spravíme to. Stává se to. Hlavně, že ses probudil.“ ¨
Šimon přikývne. Pak ho napadne, zda za tím nemůže být to, jak se dusil a jak ho věšeli. Možná ano. Otočí hlavu k oknu. Žádný středověk, žádný pach, ale ani promilované noci. Tamten život skončil, tohle začíná. Jen se rozhýbat! Zavře oči.
„Pane doktore, usnul,“ řekne sestřička, která kontroluje přístroje.
„Je to normální?“ strachuje se hned Marcela.
„Nebojte, je. Každý musí spát. Prosím, pojďte za mnou. Vysvětlím vám, jaké podnikneme příští kroky a co bude potřeba z vaší strany.“ Odvádí je pryč od Šimona. Ten hlas mu dělá starosti. Není důvod, aby nefungoval v takové míře, jaké Šimona postihlo.
V noci se Šimon probudí. Uvědomí si, kde je. Je strašně rád, že nakonec skončil nazpět ve své době, ale na druhou stranu mu je nepříjemně, že nemohl pro ty dva nic udělat. Milovali se a takhle skončili. Jenže nemohl nic udělat, kromě těch pár chvil, kdy maloval. Trpný svědek lásky. Líbilo se mu to, když byli spolu, dotýkali se. Jejich duše souzněly. Nepotřebovali se ohlížet za jinými, protože si navzájem vystačili a moc dobře ví, jak se Arnoštovi po Šimonovi stýskalo. Vsadí se, že i Šimonovi, ale proč ležel mrtvý na nádvoří? Co se stalo? Umíní se, že se podívá po hrobech, jestli ještě existují. Dá na ně květiny. Nějak pochybuje, že by je tam někdo dal. Je mu z té situace hrozně smutno, ale teď se musí rychle uzdravit.
Z pohledu i jak se snažili vyhnout tomu, kolik tady ležel, tak to nebude zanedbatelná chvíle. Určitě školní rok prošvihl. Jestliže by odpovídali měsíce stejně jako zde, potom by měl být podzim.
„Vodu?“ optá se tichý hlas ode dveří. Sestřička. Přikývne. Stále má pocit, že mluvit už nikdy nebude. Vděčně se napije. Je mu hloupě, že tu leží tak nemohoucně. Chtěl by se optat na tolik věci a nemůže. Je to k vzteku.
„Chcete ještě něco?“
Zavrtí hlavou, jak nějaký mrzák, ale on na rozdíl od Šimona a Arnošta žije. Nemá právo mít vztek. Raději zavře oči, aby nemusel se dívat na vlídnou tvář sestřičky. Po chvilce usne. Sestra ho ještě zkontroluje, ale potom odejde do sesterny k přístrojům. Jakmile něco pípne, zvedne hlavu a zadívá se na ně, ale všechno je v pořádku.
Druhý den mu začnou rehabilitace. Jestliže se nemůže zvednout, potom musel ležet dlouho. Dovedou ho k bazénku, kde už na něj čeká cvičitel. S úžasem se dívá do stejné tváře jako na hradě. Vydá neartikulované zvuky.
Kdo to je? Co tu dělá? Je mu hloupě, když je dán do vody, ale pilně cvičí pod dohledem tohohle krásného chlapa. Dřív by se klidně s ním vyspal, ale co byl se Šimonem a Arnoštem, zjistil, že ho už to tolik nerajcuje jako dřív. Rád se podívá, ale přemýšlí o tom, že by nebylo špatné mít s někým podobný vztah. O stejném ani neuvažuje, jenže něco takového se stává jen v románech.
Odpoledne k němu přijde postarší bělovlasý logoped a začne peklo. Dřív něco, co bral jako samozřejmost, dnes mu dělá problém. Sotva řekne A. Přestože ten chlap se usmívá a říká, že dělá pokroky, moc dobře ví, že lže. Je mrzák, co neumí říct ani bú. V noci tiše brečí, dokud neusne jak únavou ze cvičení, tak hlavně snahou se naučit znovu mluvit. Kdyby mohl, tak by něco rozbil.
„Mama,“ řekne skoro po týdnu usilovného cvičení.
„Výborně, Šimone.“
Ne, to není výborné, to je katastrofální, pomyslí si, protože tohle umí už jednoroční dítě, ale jemu je kolik vlastně? „Rok?“ se snaží říct, ale ozve se jen mručení a nezřetelné hlásky.
„Pokuste se mluvit co nejvíc. Nevadí, že vám to nepůjde. Mám lidi po mrtvici, co se sotva najedí. Naučíte se to znovu. Jen mysl si musí znovu připomenout, co je co,“ říká laskavě.
Do prdele, nechci to vědět. Chci vědět, jak dlouho tu jsem! Vytrhne mu sešit, propisku a načmárá.
„Jak dlouho tu jsem?“ Nadává si, že to mohl udělat dřív.
Logoped se na něj udiveně podívá. „Umíte psát?“
„No jistě,“ zachroptí. Z čeho vyjde jen to zřetelné No. Proč by neměl umět psát a pak pochopí, že si asi mysleli, že zřejmě neumí ani to. Blbci, uleví si.
„Skoro rok. Nevím to přesně.“
Jak jsem si myslel. Jeden den ve středověku za jeden den tady. „Děkuji.“
„Není za co.“ Začne se hrabat v tašce, odkud vytáhne blok a propisku. Slavnostně mu ji podá.
„Děkuji,“ zopakuje pomalu a krapet zřetelněji. Možná, že přece jenom se to naučí, pomyslí si radostně. Začne psát. První co ho napadne, tak je jeho tablet a internet. Potom nějaké knihy.
„Tady je kniha, zkuste to číst.“ Podá mu slabikář z první třídy. Usměje se, když vidí jeho výraz. „No, musíte se učit od začátku. Ne číst, ale mluvit, což je horší, ale i tak je zajímavé, že všechny schopnosti vám zůstaly, kromě řeči. Zajímalo by mě proč.“
Šimon se dotkne krku s pocitem, že má na něm provaz, který se mu zařezává do hrdla, až se začíná dusit. Vybavuje si chroptění, které vycházelo ze zbídačelého Arnošta. Zřejmě se to přeneslo na něj.
„Tak, Šimone, zítra ve stejnou hodinu. Opravdu děláš pokroky, i když si myslíš, že ne,“ ujistí ho. Šimon přikývne, když se ve dveřích objeví ten hezký kluk, co mu učaroval u tetičky. Pocítí hněv, ale rychle si uvědomí, že štěká na nepravý plot. On za nic nemůže.
„Ahoj. Jak ti je? Ty můžeš psát?“
„Ano,“ vysloví pečlivě, ale vzteky načmárá ANO.
„To je skvělé. Děláš pokroky a zítra začneme na suchu. Jsem vystudovaný fyzioterapeut. Pracuji tu už rok. Loni jsem dělal průvodce, než do pracovního kolotoče skočím rovnýma nohama. Vyděsil jsi mě.“
„Co se stalo?“
„Netuším. Vykládal jsem místo svého strýčka, který byl nemocný a najednou koukám, jak jdeš k tomu obrazu jak náměsíčný. Zařval jsem na tebe a najednou ses skácel. Zavolali jsme záchranku a já tě mezitím udržoval při životě. No a neprobral ses.“
Můj obraz. Takže přežil celá ta staletí, ale jak? „Obraz?“
„Obraz? Bylo to zvláštní. Strýček o tom dovede vyprávět hodiny. Když ho vytáhli na denní světlo, tak byl až někde v pozadí. Tím chci, nebyl nijak cenný. Jenže pak zjistili, že je to dvoj obraz a najednou nebyl bezcenný, ale naopak. Někdo nechtěl původní kresbu zničit a tak dal potáhnout to novým plátnem a namalovat něco jiného. Prý pro restaurátory byl šok, protože to se jim nestává. Spíš chtěli říct, nikdy nestalo. Dohadovali se, zda první obraz zničit, ale nakonec vynalezli techniku, jak zachovat oba dva. Ovšem co nečekali, bylo velmi moderní a neobvyklé hlavně realistické pojetí obrazu. Něco podobného by čekali u obrazu z osmnáctého nebo pozdějšího století a ne z patnáctého.“
Šimon pocítí pýchu.
„Později se našel dokument, že obraz patří k osobnímu majetku Kateřiny z Kamborka. Zřejmě ona to měla na svědomí, ale proč, to netušíme. Bylo by snazší to přemalovat, než aby uchovávala ten portrét. Musel mít pro ni nějaký význam, ale už se sotva dozvíme jaký.“
Asi vím proč, pomyslí si Šimon a znovu pocítí teplé polibky na rtech, objetí a vášnivé milování. Zrudne pod zvídavým pohledem Tomáše. Laskavá paní Kateřina, která uchovala vzpomínku na ně dva.
Tomáš se zadívá na kluka, který mu zkolaboval na hradě. Je pravdou, že ho zaujal už v momentě, když ho viděl sedět u brány. Později ho celou dobu pozorně sledoval, až na ten okamžik, kdy se vydal k obrazu. Líbil se mu. Později se dozvěděl, že je zde v nemocnici, kam nastoupil. Když skončil s pacienty, chodil k němu a vyprávěl mu o různých věcech. Pochybuje, že to ví. Rozhodně mu to nemíní vykládat a pak má vůči němu pocit viny. Kdyby tehdy dával víc pozor, nemusel by tady být.
„Tví rodiče povídali, že jsi měl jít studovat.“
„Ano,“ zachrčí.
„Liberecká univerzita.“
Šimon se zatváří překvapeně. Jak to ví?
„Nic, budu muset jít,“ řekne rázně Tomáš. „Zítra přijdu zase. Mohu?“
„Ano,“ řekne už docela zřetelně. Netuší, proč ho chce vidět, ale rád ho uvidí. Druhý den se opírá za Tomášové asistence a snaží jít. Má pocit, že se spíš vleče a pot se z něj leje, ale zarytě jde. Potom klesne ufuněný na podlahu.
„Šlo ti to skvěle.“
„Běž do prdele!“ zakrákorá. Posadí se.
„Vidíš, už sedíš,“ pochválí ho Tomáš. „Za chvilku budeš skákat přes kaluže.“
„Jo, jako mimino,“ zabručí nevrle, ale mimoděk ho to potěší. Natáhne k němu ruku. Chytí se ho, ale cítí, že tomu chybí síla. Další kroky. Dnem za dnem stále víc a víc, až ujde na pásu několik kilometrů. Cítí se dobře a pomalu se učí i mluvit. Dva dny před propuštěním sedí na radiátoru a krmí ptáčky rohlíkem od večeře. Nemocniční strava je hrozná. Tedy není, ale poněkud jednotvárná. Zavře okno. Nezaslechne, jak Tomáš vchází dovnitř.
„Ahoj. Něco jsem ti donesl.
Šimon se prudce otočí, zavrávorá, jak se snaží rychle dostat k počítači, který je na nočním stolku a bohužel tapeta je jasná jako řvavý neon u bordelu. Tomáš ztuhne, protože tohle je tapeta, kterou by si nedal každý na obrazovku. Jasně že ten film zná. Seriál Spartakus a zde se skví Nasir a Agron snad v nejžhavější scéně, jaká tam byla natočená. Málem, že se tehdy nezadusil popcornem, když k tomu došlo. Dodnes neví, koho z toho seriálu víc žrát.
„Co je?!“ Sklapne notebook.
„Ehm nic. Skvělý seriál.“
„Jo je. Potřebuješ něco?“ Ví, že se chová popudlivě, ale překvapil ho a viděl, co chtěl utajit.
Původně chtěl… „Nechceš zajít na večeři? My dva?“ vysype ze sebe Tomáš ztuhle. Hlavou mu víří, co to proboha dělá. Vždyť to nemuselo nic znamenat. Očima sklouzne na notebook.
„Hele, jestli si myslíš, že to dostaneš, jen proto, že jsi mě zachránil, tak běž se vycpat a vypadni z mého pokoje!“ ukáže na dveře. Pár hlásek polkl, některé ještě řekl nezřetelně, ale smysl věty je jasný.
„Promiň!“ zvedne v obranném gestu ruce. Nikdy ho tak neviděl a tak vypadne. „Tak ses spletl. Vyjde to jindy!“ řekne si sám pro sebe s úšklebkem, ale cítí, že je to smutný škleb.
Šimon se opře o postel. Nechápe, proč byl tak vzteklý. Málem, že ho nepokousal a to jen ho chtěl někam vzít. Je osel. Praští sebou na postel, potom přitáhne k sobě počítač. Otevře ho a najde si tu scénu. Bože, tohle je scéna za všechny prachy. Kdepak nějací mladící, tohle je přesně ono o čem snil, co se mu líbilo na Arnoštovi se Šimonem. Pořádně udělaný chlapi, ale ne ti kulturisti se svaly, že by člověka zadusily. To ne, ale pevné tělo vymakané sportem nebo šermem. Nebezpeční muži. Je blázen. Dokonalý blázen, protože jeho tělo momentálně patří do stavu předrosolovitého pudinku. Jak si dřív zakládal na své postavě, teď je to hadr. Proto se mu Tomáš líbí. Pořádný chlap, kterého potkat na ulici, by nikdo neřekl, že je to gay. Zakryje si oči.
Udělal kardinální chybu. Musí se mu omluvit, ale byl vytočený, protože ta prokletá tapeta je jasná jako facka. Kdo by si asi dávala na tapetu počítače líbající chlapy? Heterák sotva. Posadí se. Zítra ho najde a omluví se mu.
Hned ráno, když vejde do tělocvičny, se rozhlédne, ale Tomáš nikde. Místo něho je tam starší žena, která občas Tomášovi pomáhá.
„Dobrý den. Tomáš přijde později?“
„Dnes má volno.“
„Aha. Chtěl jsem se s ním rozloučit,“ řekne na vysvětlenou, proč ho sháněl.
„To mu bude líto. Hned jak slyšel, že ses probudil, běžel za primářem a za naším šéfem a prosil, škemral, aby tě dostal na starost. Mlel o tom tak dlouho, že nakonec všichni povolili. Samozřejmě pracoval pod mým dohledem, ale osvědčil se.“
„On chtěl se mnou pracovat?“ podiví se, když si lehá na masážní stůl. Tohle mu bude chybět nejvíc.
„Ano. Pořád povídal, jaké dosahuješ pokroky. Málokdy jsem někoho tak zapáleného viděla.“
Kardinální chyba je málo, on je kardinální vůl natřeno na růžovo. Je blb s oslíma ušima. Je imbecilní idiot, co si nevidí na špičku nosu. On se tak snažil a on to bral jako samozřejmost a ještě ho pozve na večeři a on odmítne jako nějaké nafoukané princátko.
Odhodlaně si odkašle. „A mohl bych dostat telefon? Rád bych ti ho sdělilo. Bolí to?“
„Trochu,“ zamumlá do polštáře. Tak nic. Bude se muset smířit s tím, že je opravdu super pitomec na entou. Taky proč by se s ním měl bavit potom, co ho vyhodil z pokoje? To by musel být svatý, ale to on není.
„Tak se otočte.“ Šimon se otočí na záda. Zavře oči. Blbec! Idiot! Idiot! Kurva jsi idiot, v duchu vykřikne. Blbe, hodně by se ti stalo, kdybys jednou přemýšlel.
„Tak hotovo. Jdeme posilovat.“
„Ano.“ posadí se a přemýšlí, co bude dál. Potká ho nebo ne? Možná, že mohl mít vztah jako Šimon a Arnošt. Rád by někoho měl, kdo by si o něj dělal starost, koho by mohl milovat. Sex je příjemný, ale s nimi dvěma poznal, že sex není všechno. Že je daleko hezčí, skvělejší, když ten druhý ví, že ten druhý se o něj upřímně bojí, stará a miluje ho. Že o něj má skutečný zájem, ne jen prchavý moment skvělého vášnivého sexu. Vybavuje si, kolikrát ležel vedle Šimona, pozoroval jeho rysy a díval se. Klidně normálně s pocitem bezpečí.
„Je ti něco?“
„Ne, vzpomínky,“ zabručí, když se postaví na nohy, které dal Tomáš opět dohromady. Povzdechne si nad svou debilitou. Jo, kdo je blbem, už jim zůstane navždy. A jak se říká, z Osla krále neuděláš.
„Budeš v pořádku?“
„Mami, jasně. Nic mi opravdu není. Potřebuji to.“
„Rozumím, ale kdyby něco, tak prostě přestaneš.“
Šimon v klobouku, s ruksakem na zádech čeká na nádraží, až přijede jeho autobus. Rychle obejme mamku a nastoupí. Vedle sebe shodí krosnu, klobouk hodí na ni a do uší si dá sluchátka. V tom ho něco upoutá. Mamka. Zamává jí a usměje. Ta mu to oplatí. Autobus sebou trhne a rozjede se. Šimon je rád. Má svou rodinu rád, ale to starostlivé objetí, které ho dusilo, už má tak akorát dost. Nakonec uprosil svého doktora, aby řekl rodině, že potřebuje změnu prostředí. Díky bohu za něj. Nakonec je léto a on opět jede za tetou a sběrem ovoce, ale hlavně tajně doufá, že tam najde i Tomáše. Chtěl se mu omluvit, ale buď nebyl v nemocnici, nebo nemohl on, takže uplynul půlrok, aniž by ho viděl.
Škola samozřejmě ho vezme do dalšího ročníku. Uprostřed by byla blbost nastupovat. I tak by nestihl udělat semestry a pak, popravdě byl rád, protože stále se necítí ve své kůži, ale sehnal si materiály a pilně se učí, aby to na začátku měl lehčí.
Najednou sebou trhne, jak se ho někdo dotkne. Zamžourá na řidiče.
„Konečná, mladej. Jsi poslední.“
Zřejmě tu nikdo nevystupuje. Mimoděk zívne. „Děkuji.“ Vystoupí. Je překvapený, když uvidí Vítka, který mu bere batoh a tetičku.
„Vítej u nás.“
„Jsem v pořádku, teto. Potřeboval jsem vypadnout z Prahy,“ řekne ji upřímně. Nakonec ten poslední maminčin chlap, Vladimír, ukázal fajn za což je rád. Mamka prostě někoho potřebuje.
„To jsi mohl přijet už dřív. Tvá mamka mi povídala, že tě nakonec do školy přijali.“
„To ano. Mám to odložený a příští rok nastupuju.“ Když se to tak vezme, dva roky jsou v háji.“ Před tetičkou nebude sprostý.
„Už to začíná. Letos vypadá úroda docela slušně.“
„Díky moc. Co je nového ve vesnici?“ zajímá se. Snad se dostane i k hradu. Vítek se nepokrytě ušklíbne.
„Celkem nic, akorát máme nového faráře. Otec František je mladý a zapálený.“
„Zapálený?“
„No ano,“ zabručí neochotně a přesune se na známé, ale hlavně co je nového v rodině. O deset minut později už vybaluje za Vítkovy a Rákosníkovy asistence. Tomu hodí kost, kterou teď v rohu žmoulá.
„Tak co se stalo?“ vybafne na něj Vítek. „Viděl jsi nějaké světlo nebo tak?“
„Nebudeš mi věřit, ale nic.“ Nikdo to z něj ještě nedostal. Ani psycholog, který se snažil zjistit něco víc. „Vůbec nic si nepamatuju kromě toho obrazu.“
„No jo ten obraz. Je fakt divnej,“ připustí. „Hele, půjdeš k rybníku?“
„Nenechám si to utéct,“ zasměje se rozpustile. Je rád, že Vítek to nechává být. Má ho rád a netuší, zda by mu odolal a neřekl o tom, co se mu přihodilo. Vezme plavky, plážovou osušku a za chvilku šlapou na kolech k rybníku. Musel Kláře slíbit, že jejímu drahocennému oři nic neudála. Slíbil ji to. I tak je pitomé jet na růžovém dámském kole. Jenže jsou tam rychleji. Za ním jede Vítek, který prohodil na půl úst… „Co kdybys spadl do příkopu.“
Pohled na modrou hladinu je boží. Zavřou kola a skočí do vody. Chvilku vedle sebe plavou.
„Ty, Vítku, kdo teď provází na hradě?“
„Jak kdo? Kastelán, i když se mluví, že přijde nový, ale pochybuji to. Aspoň to povídali kluci. Vracíme se?“
„Ne, plujeme na ostrůvek,“ rozhodné se v mžiku Šimon. Je to dost daleko, ale je mu to fuk. Je tam provaz a hloubka, takže se tam skáče. I z té dálky vidí, jak někdo se rozeběhl a skočil do vody.
„Jo a neutopíš se mi? Mamka by mě přetrhla jako hada a nacpala Rákosníkovi do žrádla.“
„Neboj, jsem fit, i když někdy mi připadá, že tohle tělo není moje.“ Doplavou na ostrůvek. Šimon se vydýchá a jde k místu, kde je obrovský strom a kus silného provazu. Kolem se motá dost kluků i holek, kteří měli stejný nápad a tak na provaz se čeká. Najednou má pocit, že ty skvělé nohy už někde viděl. Zvedne oči. Tomáš.
„Ahoj.“
„Ahoj, Šimone.“
„Vy se znáte?“ optá se zvídavě Vítek.
„Jo můj fyzioterapeut, taky mi zachránil život. Chci poděkovat za to, co jsi pro mě udělal v nemocnici.“
Tomáš chytí provaz. „To byla moje práce,“ řekne krapet odměřeně. Rozeběhne se a plavně skočí. Šimon ho sleduje hladovým pohledem bernardýna. Ten nádherný pohled letícího těla, nohy, které vletí do vody, to je parádní. Má pocit, že ještě chvilku a v plavkách to bude značně vidět.
„Už zase sníš?“ Vítek natáhne ruku a chytí provaz. „Na a skákej, nebo tě tu kluci zakousnou!“ ozve se smích. Šimon uvážlivě ho vezme do ruky, tři pořádné kroky a vletí do vody. Vždycky doufá, že ti předešlí už odplavali. Nejednou viděl, jak si tu skáčou po hlavách. Dospělí už několikrát provaz sundali, ale každé léto se tu záhadně objevuje nový.
Plác. Voda ho sevře do svého objetí. Vynoří se, když strne, protože před sebou vidí rozzlobený obličej. Rychle plave pryč, než se Tomáš rozčilí ještě víc.
„Hej, neutíkej mi!“
Šimon s povzdechem začne šlapat vodu. Čeká, až k němu doplave, což jsou dvě tempa.
„Nemyslel jsem, že jsi natolik nezodpovědný, abys skákal do vody poté, co ses sotva vyhrabal z kómatu!“ řve na něj jak na spratka. Aspoň si tak Šimon připadá.
„Omlouvám se.“
„Co omluvy? Mně se neomlouvej, ale měl bys mít víc rozumu! Stačilo by málo a moje práce i doktorů by byla na hovno!“
„Ou,“ řekne jen Vítek, který k nim připlaval. „Myslím, že to slyší všichni,“ poznamená nezávazně. Máváním pozdraví Petra a jeho holku.
„Já se omlouvám.“
„Sakra! Jsi nezodpovědný spratek!“ zabručí a odplave nebo my nejraději nasekal na holou, což by nemuselo být až tak špatné.
„Tomáši, počkej! Co ta večeře?!“
Tomáš se zastaví. Otočí se.
„Za tu pomoc v nemocnici a na hradě,“ dodá, aby si všichni hned nemysleli bůhví co.
Tomáš je překvapený, ale potom přikývne. „Tak jo. Co v sedm dneska?“
„Jasně budu u kostela.“
V tom Tomáš se zazubí. „A u kterého?“
Vítek se baví, protože Šimon je v rozpacích, ale potom si kostel vybaví. „Ten žlutej se hřbitovem a dvěma sochami u brány.“
„Pěkný popis Nejsvětější trojice. Tak v sedm.“ Odplave úplně od ostrova.
„No tedy. Večeře?!“ spustí Vítek. Šimon si to zamíří ke břehu a osuškám.
„Moc mi v nemocnici pomohl.“
„Jo, ale neměl jsi ho spíš pozvat na pivo?“ Šimon se zarazí. Má pravdu. Vždyť by to stačilo, ale večeře je mnohem víc. Jenže, jak z toho ven? Je fakt, že zvát kluka na večeři je asi divné, ale změnit to nemůže a k tomu ho slyšela půlka vesnice a čtvrtina z dalších vesnic, takže… No co, každé léto tu nebude a když tak vždy může zdrhnout do bezpečné náruče domova.
V sedm hodin přitisknutý k brance kostelu sleduje silnici. Snaží se zneviditelnit, ale má pocit, že právě dneska je tu rušno jak na Václaváku a k tomu, proč to rovnou neříct, je nervózní jako hladové prase. Nasypat mu sem pomeje, tedy Tomáše, asi by ho samou nervozitou snědl. K tomu se mu Vítek poškleboval za nechápavého pohledu Kláry a tetičky. Kéž by ho odstřelil myslivec!
Tútú!
„Blbče!“ zakleje na adresu řidiče, když zpozorní a uvědomí si, že je to Tomáš. Zatouží po zimě, kdy v tuto době tu musí být, bez osvětlení, tma jako v pytli. Vyběhne, málem, že se nepřerazí, jak se snaží rychle nasoukat do vozu.
„Je ti něco?“
„Ne, jeď!“ přikáže, protože má pocit, že i ten kostel na něj civí a sochám málem, že nevypadnou z důlku kamenné oči.
„Dobrá. Jedeme do městečka než do zdejších hospod.“
„Díky,“ zamumlá přikrčen, že málem líže v autě kobereček. Měl ho pozvat na pivo, jenže je pozdě.
Tomáš se zvědavě zadívá na scvrklého Šimona. Něco mu je, ale co? Musí přiznat, že nikdo vedle něj neseděl stylem: Sedačka mě sežere. „Ta sedačka tě nesní,“ prohodí pobaveně.
„Co, oh jo aha no jo. Máš pravdu.“ Narovná se. Chvála bohu jsou z vesnice pryč. Úlevou zavře oči. „Chci se ti za tamto jednání omluvit. Vyvedlo mě to z míry.“
„Aha. Jsi fanda do historie, ne?“ prohodí nevinně.
„Cože? No ani ne, mám raději látky,“ řekne, když si uvědomí, že tímto by mohl vysvětlit tu tapetu. Intrikán. Podívá se do smějících očí.
„No neměli na sobě příliš látky.“
Šimon se ušklíbne. „Neměli skoro žádnou,“ odsekne. Co mu je do toho. Může mít na tapetě cokoliv. Klidně Fidela Castra. Otřese se.
„To neměli,“ potvrdí. „Je tam hodně párů s homosexuální orientací.“
„No jo. Hezkých. Dobrá jsem gay, co je ti potom?“
„Nic, jen, že se mi líbí kluci. Tak jsme tady.“
Šimon prkenně vystoupí. Tušil to, ale že mu to tak klidně řekne?
Tomáš se opře bradou o auto. Klidně se zadívá na Šimona. „Nechceš se mnou chodit?“
Šimon ztuhne jak Lotova žena. Chodit? Rozumí tomu dobře? Chodit. Sakra, tohle je docela vážné, ale nesměje se a tváří se vážně.
„Pojď nebo nám ten stůl zruší. Nechtěl bys zítra přijít na hrad?“
Hrad. Šimon, Arnošt. Mrtvé tělo na nádvoří, které tak dobře znal a pak Šimon a jeho pověšení. Mimoděk se skrčí. „Přijdu,“ zachraptí. Musí vidět opět ten obraz, musí se podívat po hradu nebo spíš zámku, ale pozná to tam? „Tvůj strýc hodně ví o hradu i jejich obyvatelích.“
„Ano, to ano,“ odpoví překvapeně Tomáš. Zamkne dveře a jako by se nic nestalo, jde k restauraci. Číšnice je usadí ke stolu. Baví se spolu, ale někde v koutku mysli nedokáže nemyslet na lásku Šimona a Arnošta. Jako by s ním byli i zde.
„Promiň, nebyl jsem dobrým společníkem.“
„Nevadí. Přijdeš zítra?“
„Přijdu,“ řekne pevně, když mu zacloní výhled na náměstíčko vesnice hlava a on ucítí na rtech polibek. Krátký, posteskne si v duchu, ale vůně a chuť je mu známá. Otřese se, když si vybaví toho druhého Šimona. Chutnal stejně. Stiskne si hlavu, jaký v tom má zmatek. Pak se vzpamatuje.
„Zítra ti to všechno vysvětlím.“ Vystoupí z auta a rychlým krokem jde k brance, kde ho přivitá veselým hopsáním Rákosník. Do postele praští jako zombie po útěku před psy. Zavře oči a vybaví si chuť a vůní polibku, ale brzy se to promění ve vášnivé milování na posteli ve srubu, na doteky obou rukou, na úsměvy, pohledy obou milenců. Zasténá. Zbaví se toho někdy? Usne, aniž ví jak, ale druhý den po třetí hodině, kdy se ulil, stojí před hradem.
Přemýšlí, zda má jít dovnitř nebo ne, když uvidí staršího muže ve svetru a kalhotách. V pravé ruce má hůl, v druhé mu cinkají klíče.
„Prosím vás, Tomáš…“ zarazí se, protože neví příjmení, když muž nadšeně řekne.
„Ty musíš být Šimon. Pojď dál. Tomáš už tě čeká a proč tu tak stojíš?“ vyzvídá. Otevře dveře do hradu a vede ho hloub. Klidně oddělá červený tlustý provaz a otevře dveře, kde je cedulka:Vstup zakázán. Soukromé prostory. Vejdou dovnitř.
„Ahoj. Vyspal ses dobře?“
„Jo. Jsem jen trochu unavený.“
„Pak ti udělá dobře čaj. Strýčku, chceš taky?“
„Jasně, černý s mlékem.„Navykl jsem si to v Anglii, když jsem tam byl ve válce,“ vysvětlí a posadí se na pohovku, když se ozve zaťukání. Dovnitř vejde v dlouhých černých šatech kněz.
„Otče Františku, vítejte.“
Sakra, co se to děje? Pomyslí si nervózně Šimon. Vypadá to tu jako na Staromáku o Vánočních trzích.
„Bůh ti požehnej, kasteláne. Jsem otec František a vy?“ optá se zvědavě Šimona.
„Šimon Málostránecký.“
Oba dva na něj udiveně hledí, když jim to dojde. „Obraz!“ vyhrknou. „Vypadáš jako pan Šimon z Dubí!“
„Vy víte, kdo tam je?“
„Jistě. Ovšem netušíme, komu patří ta druhá tvář. Je dost nejasná,“ řekne Tomáš. „Promiň. Půjdeme.“
„Ne!“ skoro zařve Šimon. Horečnatě přemýšlí. Zadívá se na kastelána a faráře. „Chtěl bych o něm všechno vědět. Zajímá mě to,“ řekne s úsměvem. Posadí se. Tomáš, který plánoval, že zmizí, jde odevzdaně udělat další dva čaje. Po chvilce přijde a podá jeden velký hrnek Šimonovi. Zbytek hrnku položí na stolek. Ten mu zářivě poděkuje. Napjatě sedí, poslouchá a občas se optá.
„Paní Kateřina z Kamborka byla velmi dobrou volbou pana Tadeáše. Povila mu dva chlapce a jednu dceru. Vzal si ji dost pozdě, až ve čtyřiceti letech. Proč tak pozdě, to netušíme.“
„Byla velmi hodná a skvělá hospodyně.“
Farář s kastelánem se po něm udiveně podívají.
„Myslím si to,“ řekne na svou obranu.
„To byla. Za jejího vládnutí,“ usměje se, „hrad velmi prosperoval. Ve středověku na panství spíš vládly a udržovaly chod domácnosti ženy.“
„A Šimon z Dubí?“
„Přívlastek získal po matce. Ta zemřela roku 1451 po porodu dítěte. Šimon z Dubí byl dlouho jedináček, ale po narozeninách a poté, co se vrátil z Prahy ode dvora, za záhadných událostí zemřel.“
„Kolik mu bylo?“
„Devatenáct.“
Vypadal starší. Takže i Arnoštovi bylo podobně.
„Podle dochovaných záznamů měl se oženit s Karolinou, dcerou Hanuše z Petřvaldu, což byl tehdy významný moravský rod. Pan Tadeáš by si sňatkem hodně polepšil, ovšem po smrti Šimona toto ujednání samozřejmě padlo. Později značně zchudli, až jim pomohl Bernart Diviš.“
„Zemřel jako sebevrah,“ ozve se otec František.
„Cože?!“ ozve se ode všech.
„Kde je pohřben? Není to mimo zeď?“ optá se Šimon, který v nemocnici potom pátral.
„Ne. Měl by být, ale pan Tadeáš měl značný vliv a nádherný peněžitý dar místnímu kostelu, zamkly ústa tehdejšího kněze, ovšem ne jeho peru.“
„Takže sebevražda.“
„Ano. Nedávno se mi podařilo najít staré záznam tehdejšího kněze Herberta. Moc o tom nevím, ale byl velmi vzdělaný. Kdysi tady byl velký klášter, který za třicetileté války lehl popelem, naštěstí kromě záznamů, které byly uschovány hluboko ve sklepeních. Celý kromě kostela. Klášter se nepodařilo nikdy obnovit a cihly a všechno zřejmě bylo použito na domovy sedláků.“
„Co zločinci? Kde jsou pohřbeni?“
„Tak to je stoprocentně za zdi. Máme pár záznamů, ale nejsou úplné.“
Šimon váhavě se ozve. „Kdyby dejme tomu tehdy někdo skončil pověšený, kam by ho nechali pohřbít? Dalo by se to najít?“
Tomáš zvědavě upře na Šimona pohled. Ten tón dobře zná. O něčem přemýšlí, ale o čem?
„Hm, velmi těžko. Tehdy bylo hodně zločinů. Lapkové zde řádili odjakživa. Jak někoho chytli s jelenem u nohou, tak ho okamžitě pověsili. Neptali se, proč ho zastřelil, ale co vím, tak podle záznamů zdejší církev měla vyhrazené místo i pro tyto případy.“
„Chápu a Šimon z Dubí? Kde je ten pochován?“
„V rodinné hrobce. Nemělo by se to, ale když tehdy člověk měl moc a peníze…“ Otec František pokrčí rameny.
„Jak v dnešní době,“ řekne Tomáš. „Chceš vidět ten obraz?“ optá se. Má toho povídání o historii zrovna dost. Chce být se Šimonem a zopakovat svou nabídku. Ten přikývne hlavou. Zvedne se, poděkuje za čaj a za informace. Tomáš ho s klíči vede k obrazárně. Otevře. Šimon hned jde k obrazu. Dívá se na rysy, které nakreslil před staletími.
„Neobvyklý obraz. Jsi mu strašně podobný.“
Šimona ovane známá vůně. Otočí se a chytí Tomáše kolem krku. Líbá ho stejně, jako tehdy Arnošt líbal svého pána. Vášnivě, bez hranic se souzněním, které si celou dobu přál poznat opět. Tomáš je překvapený, ale odpovídá mu.
„Já to kreslil,“ najednou řekne Šimon. „Celou dobu jsem seděl v Arnoštově hlavě. To je ta tvář v pozadí. Tehdy zde byl mistr Rafael. Šimona z Dubí kreslil jako první. Později jeho otce a paní Kateřinu až po porodu. Kateřina požádala mistra Rafaela o plátno a barvy. Nakreslil jsem Šimona, svého milence. Potom odjel do Prahy a mě obvinili z krádeže vzácné zlaté jehlice. Bylo to nastraženo, ale můj otec Ondřej, kdysi zachránil panu Tadeášovi život a tak jsem skončil v žaláři. Bylo tam hnusně. Strávil jsem tam celou dobu, co byl Šimon v Praze. Stále jsem na něj čekal a myslel na něho. Miloval ho víc než svůj život. Když jsem ho viděl, ležel mrtvý na nádvoří. Nechápal jsem, ale to už mě pověsili a v ten moment jsem se vrátil do svého těla,“ chrlí jako z kulometu. „Celou dobu jsem byl v Arnoštově hlavě a prožíval s ním každou minutu.“ Otře si předloktím slzy. „Chtěl jsem, aby to skončilo dobře. Říkal, že budeme spolu, přestože dobře věděl, že se bude muset oženit. Přistoupil jsem na to,“ říká zmateně. „Miloval jsem ho. Jednou mi řekl, že vždy budeme spolu a nakonec já jsem za zdi a on na hřbitově. Sakra, to není spravedlnost! Měli se tak rádi.“
„Proto jsi říkal, že paní Kateřina… Proto plátno mělo dva obrazy?“
„Ano. Nejspíš ano. Nevím, co se dělo poté, co mě strčili do vězení, ale měla ten obraz velmi ráda. Možná něco věděla, netuším, ale taky možná se jí jen líbil.“
„Tohle je zajímavé. Řekl jsi to někomu?“
„Ne, ale všechno si to pamatuji. Vítr ve vlasech, jak jsem jel vedle Šimona nebo jsem nadšeně křičel, když ulovil jelena. Vzpomínám si, jak se Arnošt opil nebo jak se milovali. Každý detail zůstal tady. Nejvíc mě žere, že nejsou spolu,“ řekne.
„S tím nic nenaděláme.“
Šimon se zadívá na obraz, který nakreslil. Usměvavý plavovlasý mladík sedící v křesle, na sobě černé kalhoty, boty z jemné kůže a brokátový kabátec do půli stehen. Rukávy rozšířené podle poslední módy padají na zem a on, nedokreslený za závěsem, jak hladově se dívá na svého pána. Nikdy ho nedokončil, přestože to chtěl udělat.
„Já vím.“ Otře si už suché začervenalé oči. „Půjdeme?“
„Jistě, ale chci odpověď.“
„Jakou?“ optá se překvapeně. Na rty mu přistane polibek.
„Zda se mnou chceš chodit,“ připomene mu.
Šimon zčervená. „Ano.“
„To je fajn. Nechceš si jít zaplavat?“
„Je pozdě,“ řekne na oko Šimon. „A nemám ručník.“ O plavkách se nezmíní.
„Nevadí, já mám.“ Jedou k rybníku. Šimon si dobře uvědomuje, že nezůstanou nepovšimnutí, ale k čertu, kdyby měl se schovávat jako Šimon s Arnoštem, potom by se mohl rovnou nechat pohřbít. Posmutní nad jejich osudem. Bohužel Tomáš má pravdu. Nedá se s tím nic dělat.
V noci se probudí. Ne, vzrušením, ale jako by ve snu dostal nápad, ale jak to uskutečnit? Postaví se k oknu. Odtud vidí zřetelně kostel a kus hřbitovu. Časem se stal součásti vesnice jako kostel a mnoho dalších věci. Obleče se a jde ven. Z botníku vezme baterku. Zavře branku a jde směrem ke kostelu. Takže zde musí někde být rodinná hrobka. Najde ji docela snadno. Poklekne, kde jsou vyrytá všechna jména. Šimon z Dubí je jedno z nich. Zesmutní. Sedí a kouká na jméno. Najednou zvedne hlavu. Ztuhne, protože ten mléčný přelud… Rozhlédne se, ale je jenom zde, kousek od něj. Kolem po mlze není památky. Tiše jde k ní, ale ta se objeví kus před ním. Opět se vydá za ní, až mu dojde, že ho někam vede. Dojde ke zdi. Zastaví se a civí na tu zvláštní mlhu. Je skoro stejně vysoká jako on. Nemá nijak zřetelné tvary, ale řekl by jedno: Že je to duch Šimona z Dubí. Rozeběhne se ke zdi, přes kterou přelezl. Přeleze a běží, spíš klopýtá k stejnému místu. Udýchaně zastaví před stejnou mlhou.
„Arnošte?“ postava se zformuje a on docela zřetelně uvidí mladíka, v jehož těle byl. „Šimone!“ zařve bezděky. Ozve se hluk a zvedne se vítr. Zacloní si tváře, potom ale jde za postavou, která se vznáší pár centimetru nad zemí. Zůstane stát nad jedním místem.
„Tady?“ ukáže na zem. Má pocit, že mladík přikývl, ale neví to přesně. Rozhlédne se kolem sebe, čím by to mohl označit. Neví, kdy se rozhodl, ale udělá to. Nakonec najde kus kamene. Položí ho. Pak nespokojeně zamručí, jde pro další a položí ho na druhý. Jo to bude ono. Zahledí se na mlhu, která se vytratila, ale on by šel k místu, kde je Šimon. Jak dlouho se spolu vídají přes zeď, která je odděluje. Neoddělilo je nic. Ani dálka, ani stav, až nepochopení jednoho člověka a církev.
Další den se chvatně rozloučí s Tomášem. Ten ťuká na volant. Dneska byl Šimon úplně mimo a povídal, co zažil všechno ve středověku. Popravdě po hodině povídání, mu s tím lezl na nervy. Chápe, že potřebuje se vypovídat, ale bylo toho moc. Rozjede se do městečka, kde má vyzvednout jeden kostým od švadleny pro hradní výstavu. Snad tam nebude moc dlouho. Večer, pravda byla ta, že neměla ho ušitý a musel čekat, jede opět kolem kostela, když zahlédne u hřbitovní zdi světlo. Mimoděk zastaví. Vypadá to jako bludička.
Šimon poté, co se rozloučil s Tomášem, vejde do kůlny. Hned u dveří narazí na to, co potřebuje. Vezme to a opře o zeď, když pomyslí i na další věc. Poděkuje tetičce, že má tyhle krámy doma. Pozdě v noci plně oblečený se plíží domem. Málem nedýchá, aby někoho vzbudil. Když na něj vybafne Rákosník, málem, že nedostane infarkt. Když se dostane za branku, oddechne si. Vyrazí k hřbitovní zdi. Baterkou šmejdi po okolí. „Dva kameny,“ mumlá si pro sebe. „Dva kameny,“ opakuje si pro sebe. „Do prdele, kde jsou?!“ zařve, až se lekne. Rozhlédne se, jako by kolem byly davy lidi. Začne odevzdaně je opět hledat. Nakonec se zastaví. To je ono. Snad je to správné místo. Začne kopat.
„Co tu děláš?“ ozve se.
Šimon se málem převrátí i s lopatou. Baterku upustí. „Lekl jsem se!“ vyčte Tomášovi. „Kopu, co by?“ odvětí. Vezme baterku, opře ji o kámen a kope dál. „Je tu pohřbený,“ zamumlá.
„Ty ses zbláznil! Vždyť je to šest set let!“
„No a? Viděl jsem je. Nejsou spolu a touží po tom. Každý večer stojí u zdi naproti sobě a nemohou se dotknout. Mám to!“ klekne si a dotkne se lebky. Odhrnuje hlínu. Stále kolem krku má provaz z koňských žíní.
„To je lidská lebka!“
„Jo. To je Arnošt. Dělej, pomoz mi nebo to nestihnu.“ Začne dolovat kosti malou lopatkou, kterou šlohl z kuchyně. „Chci je dát dohromady. Chci, aby byli spolu, chápeš!“
Tomáš zavrtí hlavou, ale klekne si vedle Šimona a pomáhá mu. Možná mu to pomůže se přenést přes celou situaci. Kostí skládají do pytle. Když je kostra vykopána, zkontroluje čas. Dvě hodiny. To by mohli stihnout. Vezme pytel a jde ke zdi, kudy se snadno dostane přes hrušeň na druhou stranu. Kostí zachrastí, když odpadnou na zem. Jde s nimi k rodinné hrobce. Nemůže je dát do společného hrobu, ale čert to vem. Začne hloubit jámu.
„Vystřídám tě.“
„Díky, jsem unavený. Musí být dost hluboká. Jen škoda, že nemám rakev.“
Tomáš se zastaví. Chjoo, i tak spáchali tolik přestupků, že jeden navíc už asi nic nezmění. „Pojď.“ Vede ho ke kostelu a do malé kůlny. Má sice zámek, ale ví přesně kde je klíč, protože viděl otce Františka, když tu byl loni pro pár věci na hrad. Snad se úložiště nezměnilo. Vytáhne ho ze škvíry. Otevře kůlnu. Vypadá to, že by tu jedna mohla být. Tam je. Pusa ho překvapí.
„Jsi geniální. Pomoz mi.“ Vynesou rakev z kůlny. Opět zamkne a Tomáš neopomene setřít otisky prstů. Nesou rakev k čerstvě vykopané jámě. Dají ji do ní, potom vysypou do ní kosti. Šimon se poškrábá po hlavě. Lebku dá nahoru a zkouší sestavit kostru. Zabručí, že měl dávat ve škole lepší pozor.
„Uhni se,“ zavrčí Tomáš. Nemůže věřit tomu, co to vyvádí. Vždyť se dopouští několika trestných činů najednou a to jenom proto, že Šimon věří, že duchové chtějí být spolu! Zbláznil se. Celé to je velký omyl. Sestaví kosti, pyšný, jak rychle to udělal. Položí víko a potom začnou střídavě házet hlínu, ale značná část jim zbude. Začnou dupat po hlíně, aby to udusali.
„Hotov. Děkuji ti moc.“ Políbí Tomáše, obejme ho kolem pasu. Přitiskne se k němu, když je obklopí teplo.
„Vidíš to?“ zašeptá tichounce Šimon.
„Do prdele, jo!“ řekne sprostě, protože blízko nich jsou dvě postavy. Splynou spolu a stejně i tak zmizí.
„Já začnu brečet!“ zařve Šimon, který si utírá obličej předloktím.
„Ani nápad. Ta hlína musí zmizet. I tak to rozkopané místo bude nápadné.“ Otočí se k čerstvému rovu. Zamžikají, když tam uvidí dva plně vzrostlé keře s trávou. Jako by se tu nikdy v životě nekopalo.
„Já budu brečet!“ vzlykne Šimon, když si k nim přiklekne. Pohladí lístky.
„Hlína!“ zabručí rozpačitě Tomáš. „Šimone, hlína.“
„No jo.“ Použiji opět několikrát pytel, až místo je uklízené. Šimon ještě postojí. Věří, že ti dva jsou konečně spolu a řekli si, jak se miluji. Upachtěný s ranním svítáním přes hrušeň se vydají domu. U auta se políbí.
„Udělal jsi ze mě kriminálníka.“
„No a? Miluji tě, i když jsi zločinec.“ Nechce dopadnout jako ti dva, kteří sice to věděli, ale nikdy si to neřekli a ani nedostali šanci si to říct. On to bude říkat. Asi ne pořád, ale chce, aby to věděl. Tichounce se zasměje, když si vybaví, jak ho uviděl první. To vzrušení a slintací reflex zůstal, protože cítí, jak na něj dostal chuť. Obejme ho ještě víc kolem pasu a je mu jedno, zda je někdo uvidí nebo ne.
Konec
