Shounen - ai povídky

Stánek prodavače štěstí

Starý John

Slunce už dávno překonalo polední horizont, když se na vzdáleném konci promenády objevila drobná postava s velkým psem zapřaženým do vozíku. Jakmile kola najela na kostky vytvářející různobarevnou mozaiku, upozornila hned první stánkaře, kdo přišel.

 „Johne, vítej!“ zvolá malá baculatá žena ze stánku, ve kterém visí krásné různobarevné šátky. Kolem ní a jejího zboží se nese jemný cinkot, jak si vánek pohrává se zlatými penízky na některých šátcích. S širokým úsměvem na něj mává. Dnes budeme mít štěstí a pohodu, když přijel starý John, pomyslí si rozjařeně.

John pokývá, ale dál shrbeně jde za svým vozíkem, který táhne velká černá psí obluda s hlavou skoro u země. Vozík je malý, starý a drkotá po barevných dlaždicích promenády. Každý se po něm ohlédne a ze stánků, které jsou na promenádě, se ozývají výkřiky překvapení i radosti. Muž jim jen pokývne, usměje se nebo zamává a dál jde na své oblíbené stanoviště.

„Tak, Barry, pohni se, nebo přijdeme pozdě,“ řekne silným hlasem, ve kterém se ozývá jistota a klid. Barry zavrtí ocasem a ohlédne se po něm. Má žízeň, ale ví, že ještě nejsou na místě. Musí se moc snažit. „Dnes bude krásný večer, víš,“ pokračuje v řeči John. Barry zafuní. Některým věcem rozumí, některým ne, ale ví, že za chvilku z něj ten postroj spadne a on se proběhne. „Jsi vlastně takové velké přerostlé štěně,“ dokončí řeč k psovi.

„Haf!“ vyrazí Barry souhlasně. Neví, co říká, ale souhlasí se vším, co ten muž pronese. Má ho rád od první chvíle, co ho nad sebou uviděl. Hladil mu srst a jeho tichý chlácholivý tón hlasu přinášel klid. Olízl mu obličej a nechal se dál hladit těma drsnýma, ale přece příjemnýma rukama.

„Vidíš, Barry, nemáme místo. Promiň, kamaráde, ale budeme si muset hledat něco jiného,“ pronese smutně. Rád seděl a vyřezával pod starým olivovníkem. Připomínal mu, že i on není nejmladší.

„Johne, pojď sem! Tady pán se ti jistě uhne.“ Prodavač hodí nevraživý pohled na přistěhovalce, který vykládá na pult lesklé náramky, náušnice a další cetky.

„Tak to ne!“ ohradí se prodavač. „Zaplatil jsem si to místo a nějaký stařec mi ho nevezme. Přestěhuj se, dědulo, někam jinam.“

„Hele, co si to dovoluješ?! Okamžitě se Johnovi omluv!“ zavrčí mohutný muž, který předtím volal na Johna. Vykasá si rukávy. U vedlejších stánků ustane ruch a dívají se, jak se hádka bude vyvíjet dál.

„Klid, Milesi. Půjdu o kousek dál. Pán má pravdu.“

Miles ztichne. „Když myslíš, Johny, ale je to tvoje místo. Vždy bylo,“ říká ustaraným hlasem.

„Jednou budu někde jinde. Jen Barry bude muset táhnout trochu déle. V tom vedru je mu horko.“ Miles přikývne. „Děkuji. Půjdu si najít nějaké místečko se stínem.“

„Dnes je tu narváno. Hodně štěstí!“ zavolá s úsměvem a znechuceně se mrkne po cizinci, který vyhodil Johnyho z jeho místa.

„Tak, Barry, musíme dál!“ Barry se zmateně dívá, co se děje. Proč mu neodepíná postroj a proč mu říká, že jedou dál? Nakonec zvedne svoje mohutné tělo a vyrazí kupředu. Johny se smutně ohlédne po starém olivovníku pokrouceném stejně jako on věkem. Poplácá Barryho po mohutných plecích a oba se proplétají mezi prvními turisty dál.

„Vidíš, tam se vejdeme,“ ukazuje mu. „Tam, jak je ta vysoká palma. Bude nás trochu stínit.“

„Johne, něco tu pro tebe mám!“ zakřičí majitelka stánku, z kterého se rozlévá vůně klobásek, hranolek a dalších smažených dobrot. Barry chtivě pozoruje se slinou v koutku tlamy kopce klobásek, které miluje. Nejraději by se na to vrhl, ale ví, že nesmí.

„Liz, to nemusíš,“ brání se John.

„Kdepak! Přinášíš nám štěstí. Tady něco pro tebe a něco pro Barryho. Božíčku, zdá se mi to, nebo zas o kousek povyrostl?“ usmívá se na celé kolo. Její stánek přitahuje pohledy turistů, ale je těsně po obědě a nikdo zatím nemá hlad.

„Asi ano. Musel jsem mu upravit postroj.“ Přejde k ní, převezme sáček pro Barryho a tácek s klobásou a chlebem pro sebe. Položí to na vozík a začne šmátrat po kapsách.

„Johne, chceš mě urazit? Nech to být,“ napomene ho Liz, když vidí, že chce platit.

 John se nejistě usměje. „Nemohu ti zaplatit, ale víš co?“ Otočí se ke svému vozíku, ignorujíc Barryho hladový pohled a vytáhne něco zabaleného. „Já vím, že to není nic moc, ale snad se ti to bude líbit.“ Liz se rozzáří oči.

„Božíčku, vždyť to přesahuje hodnotu těch dvou klobás.“ Rozbalí novinový papír, z kterého vytáhne dřevěnou želvu. Pohladí ji prsty. Miluje jeho vyřezávané věci, stejně jako ostatní prodavači. John je podle ní umělec, i když o sobě tvrdí, že je jen člověk, co má rád dřevo. „Díky, Johny,“ ale ten je už daleko od ní. Liz nadšeně vystaví figurku na čestné místo. Je nádherná - jako živá - a neodolá, aby se co chvíli nemrkla po dárku. Později, při obsluhování davu hladovějících lidí na ni zapomene, ale pro tuto chvíli existuje jen ona.

„Tak, jsme tu, Barry.“ Dojí klobásu od Liz, prsty utře do plachty. „Za chvilku taky dostaneš. Nemusíš to mít horké. Jenom by ses popálil,“ povídá k němu. Odváže provazy z plachty vozíku a vytáhne konstrukci na malý stánek. Spíš než stánek je to velká deska na nohách. Nic víc. Potom vytáhne dvě solidní stoličky, které si sám vyrobil. Nakonec když vidí, jak se po něm pes smutně dívá, sundá Barrymu postroj.

Barry zaboří packy do hlíny a protáhne se jako kočka. Hned si označkuje palmu. John zatím roztrhne sáček s klobásou. Jedno „Ham,“ a je fuč. Barry si olízne tlamu od té báječné dobroty.

„Tak se běž proběhnout a potom přijď.“ Barry s radostným štěkáním odběhne. John nezjišťuje kam, ale nikdy se mu nic nestalo. Všichni v okolí znají jeho psa. Pokyne prodavačům nalevo i napravo. Nezná je. Zřejmě přespolní.

Odtáhne vozík stranou a začne vybalovat věci k prodeji. Všechny pocházejí z bouřlivé náruče moře. Překrásné mušle, kousky naplaveného dřeva, zvířátka. Ty jsou vyřezaná z různých druhů dřeva, jak naplavených, tak nalezených na souši a vypadají jako živé. Psi, koně, ale i želvy, sloni i ptáci, kteří létají nad mořem a nakonec mořští živočichové. Chobotnice leží vedle mořského koníka, hvězdice hned vedle velryby. Jsou ještě úchvatnější než běžná zvířátka. Vystaví to a pak vytáhne krabičku. Pohladí ji po černém lakovaném víku s větvičkou rozkvetlých květů a otevře ji. Z kapsy vytáhne bílé pláténko, které rozprostře na desku. V ruce se mu objeví tři náramky. Křehké a krásné jako větvička na víku. Na první pohled vypadají obyčejně, ale John ví o jejich moci. Uhladí plátno, položí je na ně.

Dnes nebude jen tak obyčejný den. Cítí, že jeho náramky přinesou někomu štěstí.

Sedne si na židličku, do ruky vezme kus dřeva. Hladí ho, zkoumá jeho strukturu, vlastnosti. Přemýšlí, co to bude. Drsné dřevo se podivně vyjímá ve starých rukou s množstvím drobných jizviček. Johny je na ně soustředěný a před očima se mu vynořuje, co to bude. Tentokrát to nebude žádné zvíře. Loď. Dřevo chce vidět loď, která zápasí na moři s bouří. Vytáhne nůž a jemně, uctivě se dotkne dřeva. Pomalu začíná vyřezávat zkoumajíc každý svůj řez.

„Haf, haf!“ uslyší a zvedne hlavu. Barry se vrátil, někde se napil a zřejmě si i zaplaval v moři, pomyslí si laskavě. Barry se před ním zastaví, podívá se na něj, ale potom zaleze pod stůl. Mohutnou hlavu položí na packy. Zavře oči. Johny ho s úsměvem pozoruje. Je to ještě štěně.

Kolem projde kontrola, která ho vesele pozdraví. Johny jim pokývne.

„Nezkontrolujeme i jeho?“ Neslyší rozhovor mezi dvěma kontrolory.

„To je starý Johny, Barty. Toho necháš na pokoji, rozumíš? Jinak můžeš počítat, že budeš mít velké problémy.“ Barty pokrčí rameny. Je mu to divné, ale už jdou dál.

„Krásný večer, že?“ přátelsky se ozve Johny po chvilce vyřezávání, když si protahuje záda, ale žádný z těch vedle nereaguje. Pokrčí rameny. Samý spěch a shon. Pak se koukne na druhou židličku. Usedne do ní dnes někdo, nebo bude jako tolikrát opuštěná a neprodá ani jeden náramek?

Cole

O pár kilometrů dál shlíží z vyhlídkové terasy na městečko osamělý mladík a vzpomíná, jak odtud utíkal za štěstím. Přesně před deseti lety, když mu bylo osmnáct, odtud odjížděl a přísahal, že se sem už nevrátí. Teď tu stojí a opět se dívá na městečko. Tehdy se po něm ani neohlédl, nerozloučil se. Utíkal, jako by mu za patami hořelo.

To nechci, takové městečko není pro mě. Chci víc a něco zažít. Moje štěstí kvete jen ve velkém městě. Najdu tam vše, říkal si. Peníze, kariéru, někoho, koho bude milovat. Připadalo mu malé, těsné, umírající. Také tu nechtěl být kvůli vzpomínkám na rodinu, ale teď se vrací. Co věděl? Nic.

Byl hlupák. Stále jím je.

Vypadá stejně jako před deseti lety. Malé bezvýznamné městečko s malým přístavem pro pár plachetnic a rybářských lodí. Zná tu každý kout, zná tu všechny. Každý si tu vidí až do talíře a vědí předem, co ten druhý bude mít k večeři.

Nesnášel to. Připadal si utiskovaný a sledovaný. Chtěl volnost, anonymitu.

Získal to. Odešel do velkého města. Jakého? Bylo to jedno. Hlavně muselo být větší než tohle městečko, ve kterém vyrůstal. Nikdo ho neznal, ani se ho neptal, jak se cítí, co bude dělat druhý den. Miloval to velké město s jeho anonymitou, ve kterém našel splnění svých snů. Našel si krásný byt, skvělou práci. V práci ho oceňovali a s tím vším přišly i peníze. Našel všechno. Dokonce si nalezl partnera, se kterým žil.

Má říct několik partnerů? Možná by to bylo přesnější, protože tak to je. Střídal je. Něco v něm ale městečko zanechalo. Toužil najít lásku. Jaké to nemoderní zbytečné slovo! Láska je sex, řekl mu jeho první partner. Spíš to byl partner na jednu noc. Ale to je vedlejší. Nakonec se mu to povedlo. Byl konečně šťastný.

Dobře udělal, že odtud odešel. Tady by byl nikým. Neměl by nic. Peníze, partnera, práci. Živořil by zde a tam? Byl spokojený, když se domu vracel a někdo ho přivítal, s kým byl spokojený. Nádherné dny prosluněné sluncem, jasná obloha bez mráčků, ale potom se zatáhlo. Velké město ho odmítlo a on v něm neviděl cestu.

Partner měl vedle něho další. Snesl by to. Přece jen byl volný stejně jako on. Z práce ho vyhodili. Našel by si jinou, ale město jako by mu už neukazovalo svou vlídnou tvář. Něco se změnilo, ale netušil co. Změnilo se město nebo on? Nebo snad lidé okolo něho? Nerozumí tomu, ale z ničeho nic ležel týden na pohovce a jen občas si došel pro pivo do lednice. I to nakonec došlo. Ignoroval všechny a všechno. Nevěděl jak dál. Ležel, zíral do stropu, myšlenky se líně toulaly fantaziemi, kde byl král velkého města. Psychiatr řekl, že je vyčerpaný, vyhaslý a aby si vzal delší dovolenou. Chápal vůbec, co mu říkal? Nebo to říkal každému, hlavně když vyinkasoval peníze? Nevěděl. Zaplatil za sezení, odešel. Potloukal se po městě, sledoval cizí tváře a přesto stále stejné tváře. Anonymní - takové, které pospíchají za svými cíly. Neotočí se, nezastaví. Identické obličeje s jeho vlastní.

Zastavil se uprostřed chodníku, protože nevěděl, co má dělat. Co tu vůbec dělá? Co chtěl? Lidé ho zamračeně obcházeli. Vytáhl mobil, začal listovat v seznamu kontaktů. Jedno číslo za druhým - míjel je.

Chci si s někým sednout, popovídat. Nikdo nebyl dostupný. Nikdo. Jako by město bylo prázdné a nebyl tu ani živáčka. Tolik lidí a on se cítíl sám. Sám uprostřed miliónu dalších lidí. Miloval to, ale najednou to začal nenávidět. Schoval mobil a vykročil dál. Anonymně po prázdném městě totožných tváří.

Vzpomněl si, zachytil tu vzpomínku a nepustil ji. Vzpomněl si na šumění moře, na starou sousedku a její klapající hůl. Na souseda, který se hádal se svou paní každou neděli. Na rybáře, ke kterému běhal pro čerstvé ryby. Na promenádu, kudy chodil s rodiči, sestrou a bratrem každý večer. Nevěděl, jak to že si na to vzpomněl. Nevěděl, odkud se to vzalo. Celých deset let si na to nevzpomněl. Uzamkl to do svého srdce, uzamkl do své mysli vzpomínky na ten den, kdy se dozvěděl, že už jeho rodina nežije. Byl ztuhlý a sám. Vydržel to do osmnácti a odešel. Chtěl se ztratit před městečkem, před rodinou, před litujícími pohledy sousedů a podařilo se mu to.

Teď tu sedí v drahém autě  se zavazadlem na zadním sedadle a shlíží dolů na městečko, z kterého vyrazil pouze s kufrem oblečení. Teď má konto s několika set tisíci dolary, luxusní auto, velký byt, přátele, obchodní známosti a stejně se cítí sám. Je blázen. Možná se zbláznil, že jede sem.

Vypadá stejně, jako když odešel. Moře je stejné, jako když odešel. Lidi jsou určitě taky stejní. Proč se vracím, když jsem od toho všeho uprchl?

Položí si hlavu na volant, zírá na kalhoty od Armaniho. Stály celý majlant, ale pokud chtěl být někým, musel se oblékat do toho, co ostatní uznávali. Drahé obleky, luxusní restaurace, reprezentativní partneři. Pokud to člověk neměl, nebyl ničím. Hořce se usměje. Je úspěšným. Ano je.

„Stalo se vám něco? Potřebujete pomoc?“ Cole zvedne hlavu. Policista. Nezná ho, tak musí být přistěhovalec.

„Ne. Jen jsem trochu unavený, ale jedu do městečka. Cestu znám. Je odtud nádherný výhled na moře. Chvilka odpočinku.“

Šerif si ho prohlíží, potom přikývne. Má stíny pod očima, pomyslí si. Zřejmě další bohatý turista, který hledá v jejich městečku ticho a zapomnění na velkoměsto.

„Dobře, pane. Přeji dobrou cestu a dávejte pozor na zatáčky.“

Cole ho pozoruje, jak nasedá do auta. Něco hlásí. Ve městě by nejspíš prohlédli jeho doklady, ale nezajímali by se, jak mu je. Od toho utekl, k tomu se vrací. Je blázen. Nastartuje auto a úzkými serpentinami sjede dolů do městečka.

Je to stejné a jiné. Možná se tu otevřela továrna nebo něco jiného, když vidí opravené domy, nové obchůdky se zbožím. Značení k hotelům, na promenádu, k přístavu. Dokonce i muzeum. Nikdy tady nebyly hotely. Takže turisti. I on je teď takový turista. Jede k jednomu z nich. Mořská hvězdice. Zaparkuje před vchodem, vejde dovnitř. Ovane ho chládek a on si uvědomí, že venku je horko.

„Chtěl bych pokoj. Nevím na jak dlouho.“ Recepční zvedne hlavu.

„Prosím průkaz. Cole?“ ozve se mírný údiv.

Cole zapátrá v hlavě. Má to. Podsaditá dívka s brýlemi. Podsaditá už není, ale brýle stále má. „Bessie Lanstron?“ vzpomene si.

„Ano. Božíčku, musím to každému říct. Vypadáš dobře.“ Klidně, beze stopy závistí si prohlédne jeho drahý oblek, značkový kufr. Od toho jsem utekl, k tomu se vracím, opět si pomyslí Cole.

Richard

Muž jedoucí v kabrioletu si všimne velké cedule, která upozorňuje, že nedaleko je městečko pro turisty. Ušklíbne se nad tím. To je tak pro maloměšťáky, kteří nikdy neviděli moře, ne pro něj. Poslouchá Vivaldiho, kterého stáhnul na minimum, aby slyšel recepčního z mobilu připevněného na palubní desce. Vítr mu příjemně cuchá vlasy, ale podle výrazu je rozzloben. „Ano, mám zamluvenou tu rezervaci! Můžete mi ji už konečně potvrdit, nebo mám říct vedení o neschopných zaměstnancích?“

„Samozřejmě, pane Gordone. Omlouváme se, malá chybička v systému.“

Richard se uklidní a zívne. Jako vždy hrozba zabrala, ale je unavený a měl by se protáhnout. Nemůže si vzpomenout na to, co ještě chtěl, tak telefon vypne. Dvacet hodin jízdy v autě jen s přestávkami na dotankování a kávu si žádají své a přitom je tak blízko svému cíli. Zahlédne tabuli s velkou šipkou doleva oznamující městečko. To by mohlo být to, co potřebuje.

Dává pozor, aby nepřejel odbočku. Ani neví, kam jede, ale podle kilometrů to nebude daleko k čemukoliv, kde se dá zastavit a trochu si odpočinout. Neví, co ho napadlo, aby jel na obchodní schůzku autem. Možná únava, nebo touha projet se v novém autě. Čert ví co vlastně. Nemá ve zvyku dělat taková ukvapená rozhodnutí a tohle bylo hodně neuvážené. Rozhodně se mu to nepodobá, proto, když to řekl své snoubence, vylétla jako čertík z krabičky. Proč si nevezme letadlo, když má kredit, hučela do něj dlouho o jeho hlouposti, kterou právě dělá. Možná to ho utvrdilo, že dělá dobře.

„Je to moje věc!“ oznámil jí klidně. Zakroutila nechápavě hlavou a nechala toho. Odešla na nějaký koncert nebo večírek, bůh ví kam. Jeho nechala doma s poznámkou, že se zřejmě na stará kolena zbláznil.

Starý a on? Je mu teprve třicet tři a není starý. Naopak. Podle oceňujících pohledů dam i mužů vypadá až moc dobře. Taky o sebe pečuje. Každý den posilovna a co třetí den plavání v klubu. V neděli golf s klienty své firmy. Je to vyčerpávající život, ale jeho to baví. Klidný život by nesnesl.

Vida, odpočívadlo s výhledem na moře. Přesně to potřebuje. Měli by tu mít i občerstvení, ale zřejmě jsou tu sto let za opicemi. Momentálně by mu stačilo cokoliv, kde by se najedl a dal si kávu. Do městečka se mu nechce jet ani náhodou. Vystoupí, udělá pár cviků, aniž by si všiml projíždějícího policejního auta. Přejde k zábradlí a rozhlédne se. Klidné milé městečko s horami, lesy a mořem. Tak akorát na dovolenou. Jenže ne pro něho.

U něho dovolená představuje luxusní hotel, ve kterém jediné co musí udělat, je přihlásit se. Většinou je spojená s obchodním jednáním. Vlastně u moře a na pláži nebyl, co si pamatuje. Co ho to napadají za podivné myšlenky? Dovolená, pláže. To není nic pro něho nebo jeho snoubenka Carolyl měla pravdu a přichází na něho krize středního věku? Ne, bláznovství. Je to únavou, ničím jiným. Moc dlouho jel.

Má všechno, co od života chtěl. Narodil se v bohaté rodině, která věděla, co chce, má snoubenku, která přesně ví, co chce. On je taky takový. Ví, co si od života přeje a toho taky dosáhl. Nic mu neschází, a kdyby ano, tak si to koupí. Přesně tak. Tyhle úvahy plynou z toho, že je unavený. Ničím jiným to není.

To moře je nádherné. Ta modrozelená barva a obzor se skoro dotýká vody. Není poznat, co je obloha a co moře. V dálce vidí velké lodě, které převážejí zboží. Vypadá to, jako by pluly na lince mezi nebem a zemí. Proto jede na tu schůzku. Lodě a přeprava elektroniky.

Moře, obloha. Musí být opravdu unavený. Stačí se projít. Možná sjede přece jen do městečka a dá si kávu. Začne se procházet, ale za chvilku mu začne být nepříjemně, jak se mu košile lepí na tělo. Je tu strašně. To vedro ho asi zabije. Nasedne do auta a pojede. Vítr ho aspoň na chvilku osvěží a na dálnici snad bude nějaký motorest. Přejde k autu, nasedne, otočí klíčkem. Prsk - nic. Nevěřícně hledí na klíček od zapalování.

Nejede.

Jak je to možné? Zkusí to znovu, potom znovu. Vyleze z auta, otevře kapotu. „Sakra!“ zakleje. V autech se nevyzná. Benzín má, protože ho čerpal před hodinou. Co mu tedy je? Je to nejnovější model, který nebyl zrovna levný, tak by neměl být poruchový. Jenže on má rád rychlá auta s pěkným designem. Strčí hlavu pod kapotu, i když ví, že je to zbytečné. V autech se nevyzná.

„Potřebujete pomoci?“ ozve se za ním hlas a on se prudce zvedne. Bouchne se do hlavy.

„Auuu!“ zaskučí. „Vyznáte se v motorech?“

„Trochu, ale tohle neznám. Víte co? Zavolám vám Leslieho. Má autoopravnu - jedinou ve městě.“ Vytáhne mobil a najede na Autoopravna Leslie. Richard Gordon poslouchá, jak se domlouvá s tím opravářem, aby přijel.

„Hned tu bude. Nebojte se. Je šikovný a spraví kde co. Pojedu, nebo chcete, abych tu s vámi počkal?“

„Ne. Děkuji moc, šerife.“ Ten mu pokyne, nasedne do svého vozu.

Richard zavrtí hlavou. Zřejmě byl milý jen díky tomu, jak vypadá, a jeho autu. Když člověk nemá drahé věci, auto a platinovou kreditku, neznamená nic. Nikdo si ho ani nevšimne, natož aby mu pomohl. Může být docela rád, že tudy někdo jel.

Po deseti minutách nervózního čekání, jak to, že tu ještě automechanik není, uslyší motor a pak uvidí odtahové auto. To blikne, zastaví na odpočívadle vedle Richarda.

„Ahoj. Tak prý máte problém s motorem!“ Z kabiny vyskočí mladý muž v montérkách a s hadrem v kapse.

„No ano. Nechce jet, ale benzín v nádrži mám.“

„Nádherný fáro! Tak ukažte.“ Richard se s hrůzou dívá, jak ty umaštěné montérky sedí na sedadle z pravé kůže a snaží se zapnout motor. Leslie poslouchá, potom přejde ke kapotě. Obdivně hvízdne při pohledu na motor.

„To je paráda! Takový motor vidím poprvé, tedy když nepočítám časák, ale jsou to svíčky. Ty mají všechna auta.“

„Svíčky. Aha. Tak to vyměňte a pojedu dál!“ Leslie se rozesměje. Richard ztuhne. Nechápe, co je tu k smíchu.

„No víte, je tu jeden malej problém. Nemám ty svíčky a nic jiného tam pasovat nebude, to si výrobci hlídají. Tohle je speciální model, ne nějaké běžné auto, které brázdí silnice. Takže vás odtáhnu k nám dolů a objednám tu svíčku. Kamarád mi ji sem zítra hodí. Dřív to nepůjde. Zítra můžete vyrazit, anebo pokud nechcete použít moje služby, můžete zavolat do velkého města a nechat se odtáhnout tam. Tam vám to do hodiny opraví.“ Richard si vztekle pomyslí, že to právě nechce. Nechce, aby viděli, že ho museli dotáhnout do cíle. Všichni by se mu smáli a nejvíc Carolyl.

„Počkám tu, ale co nejdřív to opravte,“ rozhodne se. Ví dobře, že by to nějak zjistili, že byl v opravně. Leslie zatím zavře kapotu, zahákne Richardovo auto za své. Tiše si u toho pohvizduje.

„Tak naskočte, nebo na co čekáte?!“ zavolá k Richardovi. Ten se podívá na auto. V životě ničím takovým nejel. Otevře dveře, podívá se na koženkové sedadlo. Opatrně se posadí.

„Jak tak koukám, jedete poprvé náklaďákem. Nebojte se. Nechcete si dát?“ Z přihrádky vytáhne kus bagety.

„Ne, děkuji. Držím dietu.“

V Lesliem zabublá smích, ale ovládne se. Jo, to jsou ti boháči z města, ale moře, hory a procházky v nich vyvolají hlad. No, je to jeho věc. On sežene tu svíčku a dostane zaplaceno. Pustí rádio s country muzikou na plné pecky.

Richard si pomyslí, jak je to plebejské, ale za chvilku ho rytmus chytí a dokonce ucítí, jak si do taktu podupavá. Naštvaně přestane.

„Chcete zavézt do hotelu?“ Nabídne mu Leslie.

„Budu rád, děkuji moc.“

„Není zač. Mořská hvězda je prvotřídní podnik. Bude se vám u nás líbit a večer si vyjděte na promenádu.“ Richard nechápe, proč mu to říká. „Je tam i výborná restaurace U žraloka. Chodí tam všichni, kdo mají rádi jídlo. Když si dáte garnáty, už nikdy nebudete chtít nic jiného. Vida, už jsme tu.“ Richard se zadívá na malou budovu. Ani nemají hvězdičky. Povzdechne si. Musí ty dva dny nějak přetrpět.

„Dám vám vědět!“ houkne na něho Leslie a odfrčí. Richard stojí přede dveřmi s kufrem u nohou. Nakonec mu dojde, že mu ho nikdo neodnese. Zapomněl tomu řidiči zaplatit. No, vyrovná se s ním později.

„Dobrý den, přejete si?“

Co bych si asi tak v hotelu přál, pomyslí si nevrle. „Jeden pokoj na tři dny. Doufám, že víc dní tady nebudu muset být!“ 

„Jistě, pane. Doklad.“ Richard vytáhne řidičák, který předloží starší recepční. Povzdechne si. Bože, malé městečko. To mu tak chybělo, mrzutě přemýšlí o obchodní schůzce, na kterou dorazí později, než předpokládal.

Starý John

Nádherný večer na promenádě s ještě kouzelnějším západem slunce. Kolik jich viděl nejen odtud, ale i ze svého domu na pobřeží? Kolikrát se díval se svou Lucy na západ slunce? Kolikrát bez ní? Neví, kolikrát to bylo, ale stejně by ta léta nevyměnil za nic na světě.

Žije tak, jak žil jeho otec a praděd. Lovil ryby a potom klidně žil, dokud Lucy neodešla a on nezůstal sám. Myslel si, že je sám, ale nebyla to pravda, protože mu to kouzelné místo potvrdilo. Začal vyřezávat a prodávat své výtvory. Nikdy nebyl sám narozdíl od jiných lidí, ale to si uvědomil, až když odešla. Pro ně začal vytvářet náramky z kouzelného místa, které vidí jen on.

Čarokrásný západ slunce s červánky a jemným šuměním moře. V ruce drží skoro hotovou loď. Občas se u jeho stánku někdo zastaví. Nejvíc ho okouzlují malé děti, které stojí s široce otevřenýma očima a bojí se pohnout. Vidí v nich pohádky, básničky, říkanky a někdy i strašidelné pověsti vyprávějící nejčastěji o moři. Dospělí se zase rádi dívají na jeho ruce, jak vyřezávají. Občas se zeptají na cenu figurky a on něco prodá. Loučí se s nimi bez lítosti. Tak to má být. Něco tvoří. Něco, co přinese potěchu jiným lidem tak jako jemu, když je tvořil.

Obrací kus dřeva s vyrytou lodí. Přemýšlí, jestli je dřevo spokojeno s tím, co do něj vyřezal. Doufá, že ano. Zasmušile se podívá na druhou židli. Nikdo se na ni ještě neposadil. Nikdo s ním nezapředl hovor, nekoupil náramek.

Svět je krásný i se všemi jeho chybami. Stačí se dívat, vnímat, přemýšlet o tom, co oči, srdce vidí. Nic jiného svět nechce. Ještě tady – malá oprava. Ne, ta chybička patří k dřevu i k lodi. Spokojeně položí loď k ostatním figurkám. Je krásná, jak letí na vlnách nezkrotného moře. Takovou ji viděl ve snu, takovou si vyžádalo dřevo. Je spokojený se svou prací.

Sáhne po dalším kousku. Co by tam měl vyrýt? Zadumá se a zjizvenými bříšky prstů přejede po hladkém dřevě, které bylo v moři pravděpodobně celé roky. Zkoumavě se zadívá do narůžovělých oblaků. Možná…

Cole a Starý John

Od toho odešel, jak nejdál mohl, ale přece ne dost daleko, aby tomu utekl, myslí si Cole v hotelovém pokoji. Svírá v ruce záclonu, pozoruje život pod oknem, který je tolik rozdílný od toho ve městě. Vrátil se zpět. Proč? Nerozumí, proč se vracel do toho maloměsta, kde se nudil. Vnímá jeho rytmus, který se za těch deset let vůbec nezměnil. Potkává lidi, které znal, kteří znali jeho. A nejhorší je, že ho poznávají. Nezměnil jsem se? Jak to? Vypadá jinak než tehdy. Nosí něco jiného, ale přesto se k němu hlásí spolužáci i sousedé, které znával.

Znal je skutečně? Znal se? Neví. Bože, moci začít znovu, ale proč? Má vše. Nebo naopak skončit? Nic nemá. Kam má vlastně jít? Ke komu se má obrátit? Nechce se mu nic. Půjde si prohlédnout městečko, které znal. Musí se utvrdit, že tehdy dobře udělal, že odešel. Ano. Přesvědčí se, že se nic nezměnilo, že je to pořád to ospalé městečko, které mu nic nemohlo nabídnout.

Tak proč se nezvedneš, neoblečeš se a nepůjdeš ven? Co tu budeš dělat sám? Dotírá na něho jeho svědomí. Zjistíš to jednou procházkou.

Svědomí. Má nějaké? Nechce, ale přesto tam musí jít. Uvědomuje si to tak zřetelně.

„Ticho! Jdu už. Nevidíš to?!“ vykřikne zlobně. Vytáhne ze skříně světlé letní kalhoty, košili s krátkým rukávem, do kapsy kalhot strčí peněženku a mobil.

Možná někdo zavolá. Někdo si na něj vzpomene. Nebude muset volat, doufá v to jako v záchranný kruh. Ozve se mu někdo, vyruší ho z podivného snu o tom, že ho velkoměsto nechce. Vyjde před hotel. Zajímalo by ho, zda se i promenáda změnila. V jeho vzpomínkách je to kus pláže, kam se večer chodilo popovídat. Ano, tam bude mezi lidmi. Bessie mu o ní povídala, že je tam večer celé městečko.

Vlastně proč ne? Je to dobré, jakékoliv jiné místo. Není ani špatné ani dobré a jsou tam lidi.

Potřebuji společnost. Potřebuji slyšet hlas. Tak dávno jsem žádný neslyšel. Nebo jsem neuměl naslouchat?

„Je to nedaleko,“ tvrdila Bess. Měla pravdu. Slyší lidi mluvit, smát se, klapot podpatků, křik dětí, cinkot. Zastaví se a vdechuje vůni moře - tu slanou příchuť dobrodružství. A on šel za dobrodružstvím, ale pryč od něj. A půjde znovu. Musí si dokázat, že tehdy udělal dobře, když odešel. Přistoupí k stánkům. Barevné šátky, oděvy a mezi tím mušle, korále, náramky, další věci, které se běžně prodávají turistům jako památky na pobyt v cizí zemi, v jiném světě.

Další stánek, další identické předměty s těmi předešlými. Nic se nezměnilo. Všechno je stejné. Lidi, kteří sice nespěchají, ale pořád tu jsou. I to moře je stejné, jako když je viděl jako malý kluk. Možná je to tady trochu větší, ale nic víc. Prochází kolem řady stánků, lhostejně je míjí.

Pomalým krokem jde dál a dál, vzdaluje se od hotelu. Světla pomalu ubývá, naopak přibývá večerních stínů, ale stále je horko. Jen občas vánek pohladí tvář, tělo, zčechrá vlas. Zastaví se, pohled mu sklouzne na muže, který drží v ruce dřevo, zasněně je přejíždí a dívá se na moře. Na obyčejné desce má rozložené krásné figurky.

Nechápe, proč se k stánku obrátí a dívá se. Dřepne si na úroveň desky a pozoruje rozložené výtvory. Jsou skvostné. Jsou živé tak, jak on se necítí.

„Sedněte si,“ ozve se tichý hlas, ale přesto silný. Cole k němu zvedne hlavu. Neví, jestli to platí pro něj, ale poslechne ho.

„Co mu říkáte?“

„Čemu?“

„No přece dřevu,“ strčí mu ho pod nos. Cole rozpačitě mlčí. „Vezměte si ho.“ Vrazí mu ho do ruky. Oba mlčí, dívají se na dřevo. Je hladké, jak ho moře omývalo, a suché. Teplé sluncem i dlaní, která ho držela. I přesto, že není stromem, je živé. Jako by do něho moře vtělilo svůj život, nezkrotnost, touhu i volání po nekonečném obzoru.

„Žije. Cítíte to? Rozhodně nejste sám. Nikdo není sám. Víte co?“

„Nejsem sám!“ odmítá jeho tvrzení, ale zní mu hluše. „Mám přátele! Podívejte se.“ Vytáhne mobil, listuje seznamem stále pomaleji.

 John se na něho dívá. Potřebuje… Jeho ruce se natáhnou, vezmou náramek. Spousta lidí ho dnes chtělo koupit, ale on neviděl v jejich očích samotu, potřebu někoho najít. Měli vedle sebe spoustu lidí, jen jim neuměli naslouchat. Stačilo by jim jen si uvědomit, že mají někoho vedle sebe. Nic víc.

„Tady. Je kouzelný. Vezměte si ho. Pomůže vám najít to, co potřebujete, po čem toužíte.“

Cole se podívá na náramek z mušliček a kamínků pospojovaných barevným provázkem. Podívá se na své zápěstí se zlatým náramkem.

„Děkuji. Nepotřebuji…“

„Vezměte si ho. Neprodávám. Potřebujete ho,“ říká naléhavě John.

„Potřebuji?“

 John mlčky přikývne a vezme mu z ruky dřevo. Místo něj mu položí do dlaně náramek.

„Zavažte si ho.“

Cole neví, co ho nutí ten hlas poslechnout. Očarovaně si náramek zaváže kolem zápěstí. Ten vzor mu něco připomíná. Něco, co zná. Něco, co neviděl už strašně dlouho, ale zní mu to v mysli celou dobu. Prstem objíždí vzor náramku. John se usmívá, nožem se dotkne dřeva. Už ví, co si dřevo žádá. Bude to náročné, ale zvládne to. Kvůli dřevu, kvůli někomu, kdo si ho koupí pro potěchu. Odloží ho, aby se myšlenka mohla vykrystalizovat do jasné podoby. Musí znát každý tah, každý vryp, který udělá, protože jinak to nebude dokonalé.

Melodie. Cole se probudí, vytáhne mobil. „Promiňte,“ zamumlá radostně. Zvedne se, poodejde. Zapne, aniž se podívá na to, kdo volá. Přítel. Bude to určitě přítel. Kdokoliv. Reklama. Zklamání. Zavře mobil aniž by  doposlouchal hovor a jde pryč.

„Nech se jím vést!“ řekne tichounce John s jiným dřevem v rukou. Tentokrát neví, co to bude. Tentokrát mu to dřevo neříká, ale to mu nevadí. V pravý čas mu řekne, čím chce být.

Richard a Starý John

„Ještě štěstí, že tu mají klimatizaci,“ zabručí Richard, když padne na postel. Skončit v takovém zapádakově. Ani slušný program tu nemají. Ne, že by se na televizi díval. Vlastně ji jen má, protože je to součást vybavení domácnosti. Samozřejmě, že má to nejlepší, co trh s elektronikou nabízí a je spokojený, ale když se chce podívat na fotbal, tak jede na utkání. Nemusí ho vidět v televizi. Co tady bude dělat? V knihkupectví měli zavřeno. Naposledy četl na škole, ale zabil by tím nudu. Od té doby čte finanční zprávy. Nemá na takové věci čas. Co to povídal ten automechanik? Ani neví, jak se jmenoval. Jenže to je jedno. No jo, nějaká pitomá promenáda, vzpomene si. Jenže spát se mu nechce, protože je vedro, a i únava z něj nějakým zázrakem spadla.

Většinou chodí spát pozdě v noci. Musí pracovat i doma. Nesmí mu nic uniknout. Všude jsou dravci, kteří touží po jeho impériu, po jeho pádu. Musí být o krok před nimi. Ještěže má tak chápající snoubenku. Carolyl dobře ví, jak to mezi nimi vypadá. Zanedlouho se vezmou. Bude mít i nějaké děti. Možná si pak udělá čas, ale uvidí se.

Jenže, co jiného má dělat? Asi přece jen zajde na tu promenádu, potom do restaurace. Nají se, unaví se. Nechápe, že ho únava přešla, co přijel do toho Bohem zapomenutého městečka. Zvedne se a převleče do lehčího oblečení. Do zadní kapsy kalhot vloží kreditní kartu a mobil. Musí být pořád na příjmu.

Vyjde před hotel. Recepční povídala, aby touhle ulicí šel na konec. Tak dobře. Moc lidí tady není. To je dobře. Nesnáší davy lidí, kteří jsou tak všední, obyčejní. Ne, spletl se. Všichni jsou nejspíš na té zatracené promenádě.

Laciné šmuky, laciné oděvy, laciné šátky. Bože, to tu musím opravdu být? Prochází se znuděně kolem stánku. Jeden jako druhý a to jídlo. Samé kalorie a tuky. Nic pro něho. Ve svém věku o sebe musí dbát.

Mobil.

„Ahoj, miláčku!“ Uslyší Carolyl. Nikdy mu nezapomene zavolat, když je pryč.

„Carolyl. Jak se máš?“ Poslouchá povídání o tom, jak její přítelkyně přišla v děsných šatech a o večírku, který bude koncem měsíce a na kterém musí nutně být. Přikyvuje. Otočí se, dívá se do ironických, ale laskavých modrých očí nějakého starce. Před sebou na stole má figurky ze dřeva a lastury. Pěkné věci, mimoděk ho napadne.

„Tak co, půjdeme na ten večírek?“

„Jistěže půjdeme.“ Další chvilku poslouchá o nových šatech, které si na ten večírek koupí. Pusu a konec. Zavře mobil.

„Tak pojďte se na ně podívat. Jste tu sám.“

„Rozbilo se mi auto,“ podotkne proti své vůli a přiblíží se.

„Sedněte si. Nebojte se, ta židle vás neukousne, Barry teprve ne. Je to ještě štěně.“ Richard si sedne a nakoukne pod stůl. Bože, to je obluda! Zneklidní, když si uvědomí, že má nohy u jeho tlamy.

„Co mu říkáte?“

„A čemu?“

„Tomu dřevu.“ Vtiskne mu do ruky kus hladkého dřeva. Richard ho mimoděk sevře. Je podivně teplé. „Co si myslíte, že to bude? Čím chce být?“

„Čím chce být?“ opakuje otázku. Nerozumí, proč se ptá? Co tím chce říct, ale hlavně proč tady sedí a poslouchá starce? Je vrásčitý, bílé vlasy, shrbený, ruce poseté jizvami a voní mořem. Nebo se mu to jen zdá?

„Jste vnímavý, ale jste sám.“

 Richard se zasměje. „Sám? Blázníte? Mám rodinu, snoubenku, přátele. Nikdy nevečeřím, nebo neusínám sám.“

„Ale tady ano. Vnímáte všechno až na svoji samotu. Nebo si ji nechcete připustit?“ Richard se chce zvednout, když ho ta drsná ruka zadrží. Sedne si. Co po něm ten starý blázen chce?

„Co po mně chcete? Pusťte mě, nebo zavolám policii!“

„Nic nechci. Jen si vezměte tenhle náramek. Pomůže vám.“

„Dejte ho sem!“ řekne vztekle a skoro ho vyrve z Johnových prstů. Sevře ho. Zvedne se a opouští toho podivného muže. Po chvilce si uvědomí, že už tu nejsou stánky, že je konec promenády. Otevře dlaň, na které leží náramek s mušličkami a kamínky. Napřáhne ruku, aby ho zahodil, ale potom mu ruka klesne k boku. Prsty jemně svírají náramek.

„Sám!“ zamumlá a zírá na moře. Přináší k němu touhu, svobodu v písni, které nerozumí, ale jeho bytost ji poslouchá.

„Už nebudeš sám! Jen naslouchej volání!“ šeptá John. Narovná se na své židličce. Je už pozdě a slunce už dávno zapadlo. Ve stáncích se rozsvítilo, ubylo dětí, ale přibyli milenci, kteří se drží za ruce. Hlučný smích a řeč přešly v hebké šepoty zamilovaných.

U stánku si páry kupují památku na ten večer. Vetknutá jehlice do vlasů, náramek na ruku, náhrdelník z korálků na štíhlý krk. Prstýnek nebo jen políbení. John se se zalíbením dívá, jak se prochází, drží se za ruce, tulí se k sobě. Vyvolává to vzpomínky. Starší i mladší. Ostýchavější i odvážnější. Z města sem doléhá moderní hudba, ale nad mořem se vznáší jediná melodie, která je v srdcích všech. Usmívá se, dřevo odloží. Dokončí to jindy.

Chce vzpomínat, jak on držel svou Lucy za ruce, líbal její rudé rty. Líbal je ve dvaceti a líbal je i v šedesáti už starší, ale pro něho stejně krásnou, jako když ji uviděl první den. Vzpomíná, jak jí daroval náramek a ona si ho prohlížela ve svitu hvězd a měsíce. Pak ho políbila, přitiskla se k němu. Tiskla se k němu, i když nic nedostala a stačilo jí, že držela jeho ruku. Miloval ji stejně jako ona jeho a prožili spolu život takový, jaký chtěli, jaký si ho stvořili. Byl s ní šťastný a nikdy na ni nezapomněl.

Teď se snaží pomáhat aspoň trochu jiným. Dát jim něco z toho, co dostal od života on. Snad se mu to trochu daří. Jeho oči posmutní a Barry zakňučí. Zvedne k němu hlavu, šťouchne ho do nohy.  John se vzpamatuje a všimne si, že stánkaři balí svoje poklady. Pro ně dnešní den skončil.

„Půjdeme, ano.“ Při zvedání ze stoličky se chytí za kříž. Je to stále horší a on už není nejmladší. Ještě že má Barryho. Pohladí ho po mohutné hlavě a začne balit svoje věci.

Dnes byl obdivuhodný den. Dva náramky ho opustily. Dva lidé možná dostanou to, co on dostal od moře a Lucy. Věci už jsou pečlivě uložené a upevněné ve vozíku. Položí do něj ještě židličky, na ně velkou desku. Přichytí je provazy, Barry se postaví na své místo. John mu navleče postroj a společně vyrazí k domovu. Kola opět zadrkotají na barevných dlaždicích.

„Tak příště, Johne!“ Slyší od známých a on jim mává narozloučenou. Za chvilku je z města pryč a s Barrym se pomalu loudá ke svému domku na pobřeží. Nad mořem visí měsíc, nad hlavami mrkají jako drobná světýlka hvězdy. Šumění moře zpívá svoji píseň sirén, kterou volá dobrodruhy do své náruče. I on jím byl, než potkal Lucy. Pomalu dojdou k domovu. John se zahledí na kouzelné místo. Nikdo ho nevidí. Jen on a ten, kdo má náramek.

Odstrojí Barryho, uklidí vozík do kůlny. Uvnitř jednoduše zařízeného domku zapálí lampu, která prozáří místnost.

„Máš hlad, viď, Barry? Já taky, proto si dáme něco dobrého.“

Říkají mu prodavač štěstí, ale štěstí se nedá prodat. Jen obdržet.

Cole a Richard

Pojď přece, tiše volá místo, které nikdo nevidí. Je ozářeno svojí vlastní krásou a měkkým svitem hvězd. Pojďte ke mně zpět, volá na kamínky a mušličky, které byly vytrženy z její náruče. Volá smutným tichým hlasem, kterému nikdo nerozumí.

To místo je krásné, ale neví o tom. Volá k sobě ty, co umí naslouchat, ale je jich tak málo. Ten stařec odvedle je vidí. Vidí v něm víc než kus pláže s trsy hrubé trávy. Vidí jaké je. Něco kouzelného. Něco stvořeného ne lidskou rukou, ale přírodou nebo spíš touhou po něčem dokonalém a krásném.

Volá své ztracené děti zpět do náruče a je vždy šťastno, když se vrátí. Volá je tichounce svůdným hlasem, který dovede hojit rány.

A oni poslouchají. Uvědomují si to niterné volání. Neumí naslouchat přímo, ale mušličky a kamínky jim to řeknou. Jdou. Pomalu jsou přitahováni k místu, které je kouzelné. Je magické, protože je tam odjakživa, neměnné svým čarovným klidem, svou jednoduchostí. Nic nechce. Nic nežádá, jen dává samo sebe.

Mušličky a kamínky se přibližují, proto zpěv volání zní silněji.

„Proč tu jsem? Co tu chci? Zbláznil jsem se,“ říká Richard, když si sundává boty a vyklepává z nich písek.

„Někdo mě volá. Je to jedno kdo. Nechci už zažít zklamání. Už jdu,“ šeptá Cole. Dojde na pláž, okouzleně se dívá. Měsíc, hvězdy, písek, vůně, píseň. Lehne si do trávy, protože mu pocit říká, že to může udělat. Nikdo tu není, nikomu to nevadí. Lehne si a najednou se začne smát. Kdy se naposled smál? Tady může dělat, co chce.

Slyší smích. Úlevný vřelý smích, který ho k sobě láká. Kde to je? Nic takového ještě neviděl. Nádherné místo.  Je ještě vůbec na Zemi?  Je v tom malém městečku? Neví.

Jde za smíchem, který neslyšel tak dlouho. Není to smích na efekt, protože se musíš zasmát. Není to smích, který tak často slýchává. Nepamatuje si, že by někdy slyšel takový smích.

„Můžeš se smát, jestli chceš. Můžeš plakat, jestli musíš. Můžeš tančit, když si to budeš přát. Máš ten pocit taky?“ šeptá Cole. Neví, kdo je ten neznámý, který nad ním stojí, ale nebojí se. Tady není sám, tady je vším, čím chce být a je s ním to místo, které ho k sobě volalo a přitahovalo. Část jeho to chápe, druhá to odmítá.

Richard se vedle něj posadí. Neví, jak se má smát, proto se jenom pousměje. Cole se na něho nedívá. Chytne ho za ruku. Lidská ruka. Je to jedno, že je to neznámý. Chce se ho dotknout a udělá to. Neptá se, jestli mu to vadí nebo ne.

Podivné. Nemá doteky rád. Lehne si vedle toho muže a nechává svoji ruku v jeho teplé hřejivé dlani. Upřeně zírá na pomrkávající hvězdičky. Natáhne ruku a zakryje si měsíc, potom ji do široka roztáhne. Je zubatý, ne kulatý. Usměje se nad tou dětinskostí.

„Taky tě to sem volalo?“

„Nevím, co tím myslíš.“ Snaží se ignorovat kouzelné místo, ale to už je v něm pevně zakotveno. Smích toho neznámého v něm rozezvučí touhu po něčem – hladovém?

„Nevíš? Tak proč tu jsi? Dostal jsem ten náramek a najednou jsem zjistil, že opravdu nejsem sám. Odmítal jsem si to připustit. Mám přátele, mám všechny!“ Otočí se k němu a obejme ho, protože má takový pocit, že to musí udělat, že to je správné. „Nemám nikoho. Jen zdání, prach ve svých dlaních. Utekl jsem odtud do velkého města. Stal jsem se úspěšným, ale jsem sám.“ Richard se tomu objetí podvoluje. Nevadí mu to. Neví, co si má myslet. Cole ho objímá, potom položí hlavu na jeho hruď. Zdá se mu to, že srdce bije ve stejném rytmu jako příliv? Zní jako píseň, které už nějakou chvíli naslouchá.

„Miluji muže, víš. Nevím, proč ti to říkám. Proč tu vlastně jsme? Proč jsi tu vlastně ty? Taky jsi sám?“

„Nejsem. Mám rodinu, která vždy věděla, co chce, snoubenku která ví přesně, co chce. Já vím, co chci. Přátelé? Spíš obchodní partneři. Jsem sám.“ Cole pozoruje jeho obličej. „Mám všechno a přece, když mi dnes Carolyl zavolala, slyšel jsem moře a nevnímal ji. Ani nevím, jaké šaty si koupí, nevím, na jaký večírek půjdeme.“

„Sám a teď jsi taky sám?“

„Teď jsem tu. Podivné. Ještě před chvilkou jsem byl vzteklý, ale teď si říkám, proč jsem byl rozzlobený?“ nechápe Richard.

„Já zas zahořklý. Měl jsem milence… Partnery jsem je nazýval, protože jsem si nechtěl připustit, že jsou méně, že jsou jen prostředkem k uvolnění. Poslední vedle mě měl i další. Chtěl jsem mít to, co moje rodina. Zemřeli, víš? Bez nich to nebylo ono. Odešel jsem. Pochybil jsem tím odchodem? Nemyslím si to. Co tvoje rodina?“

„Nevím. Žijí,“ pochmurně řekne. Kdy ji viděl naposledy? Samé otázky. „Tady se mi nechce přemýšlet o tom, co je venku.“

„Máš pravdu.“

Richard zkoumá jeho oči. Nevadí mu, že na něm skoro leží muž. Není tím ani znechucen nebo znepokojen. To místo je takové jaké má být. Ta situace je taková, jaká je. Nic není přilíš, nic není málo. Jsou tu jen dva osamělí lidé, kteří hledají sami sebe.

„Máš nádherné hnědé oči. Chci tě políbit,“ klidně řekne Cole, načež se zděsí. „Nenene, nevšímej si toho, bože, co to vyvádím? Máš…“

Richard se k němu nakloní a políbí ho. První polibek od muže. Sám, dobrovolně. Jeho snoubenka by se s ním ihned rozešla, nebo ho poslala k psychiatrovi.

Zvědavost? Ne. Jen potřeba to udělat. Chtěl to udělat, tak to udělal. Cole doširoka otevře oči a pak mu ten polibek opětuje. Líbají se. Rozdíly kým jsou, čím jsou, se ztratily. Touha po doteku, po tom, aby nebyli sami, z nich tryská. Hladově se líbají. Nevšimnou si, kdy se dotýkají nahé pokožky, kdy se zvědavě hladí.

Zkoumají své i možnosti toho druhého. Dotýkají se jemně i dravě svých těl. Šeptají, aniž by věděli co. Potřebují jeden druhého jako nikdy v životě, ale přesto je v tom něco víc. Drží se v náručí. Milují se. Je to jako by se otevřely tajné dveře, které byly zamčeny.

Svět přestal existovat a místo s nimi slabě zpívá milostnou píseň. Je mu jedno, kdo přišel, důležité je, že mu vrátí jeho malé poklady.

Cole ho pomalu celého svleče. Dychtivě zkoumá kontury, místa, která jsou citlivá na dotek. Učí se to, co by jindy už věděl. Touží po něm.

Jsem blázen, že to dovoluji, myslí si Richard, ale chci to. Je to jedno, protože se tak nikdy necítil. Jako by mu žilami protékal život. Když ucítí dech, teplo, tiše vzlykne. Zavře oči. Místo, touha, doteky i teplo se promísí spolu. Vykřikne slastí. Nerad otevírá oči. Možná člověk dělá chybu, že staví letadla. Přece se dá létat i jinak. Usměje se. Podívá se nejdřív na hvězdy. Jsou jich tisíce. Pak se podívá na toho druhého. Neznám ani jméno, ale k čertu, k čemu vlastně, políbí ho, rty sklouznou na krk, níž.

Cole mu zajede do vlasů, zvrátí hlavu. Nasává do sebe vše, co mu dává. Hladí ho. Nikdy nezažil takový mír, ale i touhu a vášeň zároveň. Jako by konečně našel bezpečné místo. Výkřik se smísí s vůní milování, moře, písku i trávy. Na chvilku rozbije ticho i šumění moře. 

Obejme ho, lehnou si k sobě, jak nejtěsněji to jde. Objímají se a vnímají nádheru krajiny. Nic nechtějí a nic nepotřebují. Nejsou sami a to místo jim něco vrátilo.

Tiše léčí jejich rány. Ty, které nejsou vidět, ty, které si neuvědomují. Je šťastno, že se setkali a snaží se jim předat všechno, co má. Oni mu vrátí jeho drahocenné kamínky a mušličky.

„Nejsem vůbec unavený a měl bych být,“ zašeptá Richard do ucha Cola. Leží s tím mužem v objetí na písku a je mu teplo. Nepamatuje, kdy zažil něco tak krásného jako toto prosté místo a náruč toho neznámého. Ano, s Carolyl ani s nikým jiným to nebylo takové. Hladí se a svými doteky získávají to, po čem tolik toužili. Samota jako by se rozplývala pod šepotem slov, která tiše říkají. Okamžiky mlčení jich dvou je jen nutí poslouchat píseň místa, které je k sobě přivábilo. Nebo to byla samota, která je přivedla k sobě? Netuší, nepřemýšlejí o tom. Stačí jim, že nejsou sami. Stačí jim, že s nimi někdo je, naslouchá jim.

„Já taky ne. Naopak je mi tak dobře. Víš, nevím proč, ale ten náramek tu zanechám. Mám pocit, že ho už nepotřebuji.“ Stáhne ho a odloží ho. Rozhlédne se. Je tady nádherně. Bude se sem vracet. I Richard odloží náramek.

„Mám pocit, že tu zůstanu delší dobu.“

„A co ta důležitá obchodní schůzka?“ Posadí se a pozoruje, jak měsíc stříbří svými paprsky klidnou hladinu moře. Neříkal mu o ní, ale co by tu jiného dělal někdo takový?

Richard se nadzvedne na loktech. „Není až tak důležitá. Možná mě sem přivedl osud, nebo kdo ví co. Víš, nikdy jsem se nedržel s mužem za ruku, nebo ho objímal, natož miloval.“

Richard mlčí. „Něco mi říká, že je jedno koho miluješ, hlavně když nejsi sám. Nechci to zažít znovu. Chci stejně dávat jako brát a chci, aby ten druhý si uvědomoval, že jsem s ním. Chápeš?“

„Myslím, že ano. Dřív možná ne, ale teď ano. S někým, o kom víš, že tam jsi. Tak vzácné a jednoduché.“

Cole přikývne, rozhlédne se. Mělo by mu být chladno, ale není. „Myslíš, že to ten stařec tušil?“

„Nevím a není to jedno?“ Richard se usměje. „Myslím, že nestojí o žádné poděkování. Necháme ho být, ale i tak: Děkuji moc.“

Cole souhlasí. Ví, že poděkování neslyší, ale to nevadí. Netuší, jak tohle dobrodružství skončí, ale možná našel někoho, s kým nebude sám v prostředí anonymních tváří.

„Půjdeme? Myslíš, že nás to místo propustí?“ optá se Richard k ránu. Mlčeli, povídali si, nebo se jen dívali, ale byli spolu.

„Nevím, ale ani nechci, aby mně propustilo.“ Chytne ho za ruku a vyrazí pryč od městečka.

Starý John

„Vidíš, kouzelné místo má dnes hosty,“ prohodí k vzdálenému Barrymu John. Sedí na zápraží a hledí směrem k čarovnému místu. Nebude je rušit. Ne teď, kdy je lapilo do svých hedvábných sítí. Zřejmě jsou stvořeni jeden pro druhého. Proto byla tak kouzelná noc, proto moře zpívalo píseň tak intezivně. Možná spolu budou, možná se rozejdou, ale už nikdy nebudou sami. Místo bude s nimi navždy.

„Haf!“ uslyší štěkot a vidí, jak k němu Barry běží s klackem v tlamě. Přistane u něho s rozesmátýma očima. Našel ho po smrti své ženy na kouzelném místě. Vzal ho k sobě a jeden o druhého se starají.

Barry mu položí klacek k nohám a John ho zvedne. Krásné dřevo, ale nejdřív musí udělat jinou věc. Položí si do klína košík s kamínky a mušličkami. Vedle sebe položí provázky. Prsty přejede po mořských pokladech. Vybere jeden modrý jako obloha.

Vytvoří další náramek pro někoho, kdo potřebuje kouzelné místo. Pomalu vkládá do náramku kouzelné místo a poslouchá vábení moře k dobrodružstvím. U nohou mu leží velký černý pes s hlavou na prackách, který pozoruje obzor moře.

Konec

Komentář