Jdi na obsah Jdi na menu

Tajemný pianista - 2

29. 9. 2009
 

Tajemný pianista - 2

 

Spencer si povzdechne. Tady už se nic víc nedozví. Obleče si tmavý kabát, narazí na hlavu černý klobouk s šedou stuhou a odchází. Venku pohlédne na černou kočku. Vysmíváš se mi? Pomyslí si a jde k autu. Nasedne a chvilku čeká, jestli se tajemný pianista neobjeví a potom jede k němu domu.

Třicet zvonku.

Má na všechny zvonit nebo ne? Vzdát to a rozhodnout se zajít do Černé kočky zítra a pozítří a každý den, dokud nezjistí jméno hráče, který ho okouzlil?

Mobil. Zvedne ho a dívá se. Lon a zvonil pět krát. Co asi potřebuje? Zazvoní a čeká.

„Lásko moje, konečně. Kdes celou dobu byl?“

Spencer se zachmuří. Proč tohle musí říkat? „Na nákupu. Mám prázdnou lednici.“

„Oh, božíčku, nebuď na Lona tak surový. Nechceš ke mně zajít? Popovídáme si a zavzpomínáme na staré dobré noci?“

„Lone, ne. Mohu zajít k tobě, ale žádné vzpomínání nebude. Proč mi tohle děláš?“

„Spenci, jen se snažím ti říct, že jsi pro mě důležitější, než si myslíš.“

Spencer sedí a mlčí.

„Jsi tam?“

„Ano. Hned…“ zavěsí a vypne mobil. Nepotřebuje tam být ještě s dalšími dívkami. Smích, který zaslechl, nebyl mužský. Zakleje a zírá na noční ulici. Kolem projede auto a další. Natáhne ruku ke klíčku od zapalování, když zaregistruje povědomou postavu. Ožije, stáhne ruku a vystoupí z auta.

„Hej,“ zakřičí na přicházející postavu. Připadá si poněkud trapně takhle volat. Mladík zamrká a udělá krok vzad, když pozná, kdo to je. Rozeběhne se k němu.

„Ahoj.“

„Ahoj. Nejdeš domu nějak pozdě?“

„Měl jsem hodinu s panem profesorem a protáhla se.“ Na rtech se objeví nesmělý, ale kouzelný úsměv. „Co tady děláš? Bydlíš tu?“

„Ne já ne, ale ty ano. Jméno. Neznám tvoje jméno.“ Připadá si divně a potom si všimne, rukou a sešitu. Nemá rukavice. Rychle vezme sešit, odloží ho na kapotu a začne je třít. Jsou ledové.

„Moje jméno?“

„Ano,“ řekne s úsměvem Spencer.  „Já se jmenuji Spencer  Nenow.“

„Aha. Můžeš mi říkat Michael. To už je dobrý. Zvykl jsem si. Občas je zapomenu doma,“ říká tichým hlasem jakoby ze záhrobí.

Spencer neochotně pustí ruce. Líbí se mu, že mohl je držet a pečovat o ně.

„Dej ty pracky pryč nebo ti rozbiju držku!“

Spencer před ránou spadne na zem. Okamžitě podle hlasu pozná vyhazovače. Proboha, co ten tu dělá?

„Lee, nech ho být. No tak nech ho být!“ Michael se snaží hlasitě křičet, ale moc mu to nejde.

Lee přestane a zadívá se na svoji oběť. Spencer se zvedne ze země a má, co dělat aby se na toho svalovce nevrhnul. Co si vůbec to dovoluje nebo snad je to jeho ochránce? Nebo milenec? Zavrtí hlavou. Hloupost. Má přece ženu, ale někteří mají rádi oboje.

„To je Spencer,“ vysvětluje o překot Míša a střídavě oba pozoruje. „Ten, co mě doprovázel včera domů.“

„NO dobře a proč jsi mě nezavolal? Víš, že mi to nevadí. Už jsem ti to říkal.“

„Já vím, ale nepočítal jsem s tím, že se hodina protáhne, promiň mi to Lee.“

„Prosím, tě. Je to tvůj přítel?“

„Je a moc děkuji za pomoc.“

„Dobře. Jdeme!“ houkne na Spencera a ten poslušně jde. Neví proč, ale jde za tím hromotlukem jako ovečka za svým pastýřem.

Lee se otočí a koukne po nervózním Michaelovi. Zvedne ruku a položí ji na Spencerovo rameno. Zároveň je zmáčkne. Spencerovi poklesnou kolena a vyděšeně zírá na Leeho. Snad ho tu nezmlátí? Zatracený chlap.

„Podívej se. Michael ti možná věří, ale já ne. V případě, že mu ublížíš, podám si tě tak, že z tebe zbude mastný flek. Je moc hodnej, ale já ne. Já jsem zlej. Chápeš, co tím chci říct?“

„Tak proč…“

„Proč?“

„Protože na mě byl milý a já nesnáším, když někdo ubližuje slabším. Je to jasňačka? Jestliže ne, mohu to vysvětit to ručně.“ Spencer se z jeho blízkosti udělá nevolno. Málem že mu nevmáčkne svůj obličej do jeho.

„Jasně. Někdo mu dělal zle?“ Pověsí je.

Lee opět koukne na Michaela. „Jo. Zachránil jsem ho a chráním ho. Pakliže uvidím jen maličkou odřeninu na prstě, je z tebe mrtvola.“

„Dokonale rozumím.“

„Výborně.“ Pustí mu rameno a Spencer si ho začne masírovat. Sakra ten má páru.

„Lee, co se děje?“

„Michaeli nic. Pouze jsem vysvětlil tady Spencerovi pár věci. Že si rozumíme, Spencíčku?!“

„Naprosto.“

Michael se na ně dva střídavě dívá. „Dobře. Budu muset jít. Dobrou noc.“ Otevře dveře a zmizí. Spencer si povzdechne. Opět zmizel jako pára.

„Co vzdycháš jak zamilovaná bába?“ zavrčí Lee.

„Co je ti potom, ty přerostlý berane!“

„Nedráždí mě nebo z tebe udělám bečku střev. Jdu domu.“

„Ty tu nebydlíš?“

„Já? V téhle barabizně? Ani náhodou. Bydlím někde jinde. Dobrou noc ti říkat nebudu.“

„Já taky ne!“ Spencer se začne usmívat. Ti dva jsou podivní. Usedne za volant a nastartuje. Pustí topení a zamne rukama. Zastaví na křižovatce a potom si vzpomene, že říkal, že chodí na konzervatoř.  

Zítra tam zajede. Má tam známé a nebude problém ho najít. Někdo ze zadu zuřivě mačká klakson, ale Spencer si toho nevšímá. Klidně se rozjede. Kolem prosviští modré auto a v něm zdvižený prst. Blázen. Možná on je trochu taky blázen, když pátrá po neznámém, který očividně o něj nemá zájem. Ale svět je plný bláznů. O jednoho navíc… Začne se usmívat.

„Děláš, jako by celá mužská číst světa byla na chlapy,“ bručí s úsměvem, ale je mu krásně, „jenže, Spenci, nejsou. Jen se podívej na Lona. Klidně s tebou spal a přitom si strká do postele dvě ženské najednou. A kdo je tady normální? Ty nebo on?“

V garáži zaparkuje auto a vyjede výtahem nahoru, aniž by se potkal s ochrankou. Vyjde z výtahu a zakleje. Dobrá nálada zmizela.

„Jak se odvažuješ mi zavěsit?“

„Došla baterie.“

„Lžeš.“

„Lžu a co má být. Doprdele, nech mě být, Lone. Copak nerozumíš, že s tebou netoužím nic mít? Když jsem měl zájem, byl jsi hluchý a slepý a najednou… Miláčku, Lásko? Běž do hajzlu! Na šoustání máš ty svoje hvězdičkový matrace, ne?“

Lon ho udiveně pozoruje. Spencer a klít to je jako vidět zlaté tele, co bučí.

„Myslíš, že každý bude skákat, jak pískáš? Mám tě plné zuby.“

„Jsi jiný.“

Spencer se nadechne a potom mu poklesnou ramena. „Pojď dál,“ pozve ho rezignovaně dovnitř bytu.

„Někoho sis našel?“

Spencer odhodí klobouk a kabát na pohovku. Nalije skleničku a podá ji Lonovi. „Chtěl bych mít. Myslím, že se pokusím si někoho najít.“ 

„To je jiná,“ vypraví ze sebe Lon a otáčí skleničkou. Pozoruje jantarovou tekutinu a hru světla. „Jsem tomu rád. Líbilo se mi to s tebou, ale nejsem asi moc věrný typ a to bys ty chtěl.“ Usměje se a Spencer pochopí, že je to zase ten starý Lon, s kterým se nevyváděli různé věci.

„To bys nebyl. Kolik by jich bylo vedle mě?“

Lon přimhouří oči. „Spousta,“ připustí. „Ale vracel bych se k tobě,“ ujistí ho.

Spencer se rozesměje. „Co Tajemný pianista?“

„Chceš nechat ten název? Je trochu divný, ale mohlo by to být naše další album.“

„Cože?“

„Smícháme klasiku a hlavní slovo bude mít motiv piana. Co myslíš?“

„Hmm, nápad by to nebyl špatný. A slova napíše kdo?“

„Alex se toho rád ujme. Myslím, že ho to bude bavit víc, než poslední album.“  Tvář Lona se rozzáří a ožije nad novým úkolem. Miluje výzvy a proto asi je tak dobrý.

Spencer je rád, protože LOn musí mít před sebou nějaký cíl. Jestliže nemá, začíná nehorázně vyvádět.

„Dobře, ale nech nás trochu vydechnout.“

Lon se začne smát a prohrábne si vlasy. Dojde pro další skleničku. „Neboj, nechám. Na zdraví.“

„Na zdraví!“ odvětí Spencer a pozoruje, jak upije. Lon sice může být děvkář, ale co se týče hlasu, moc dobře ví, co si může dovolit. Zvedne se a dojde pro ananasový džus, který má jeho přítel nejraději. 

Sedí v setmělém obývacím pokoji, popíjejí džus a plánuji další album. Po třetí hodině se přesunou ke křídlu a zkoušejí, probírají.

„A to jsem chtěl odpočívat.“

„Později Spenci.“ Lon si zívne na pohovce. „Máš ještě někdy ty peřiny?“ V ten moment na něm přistane pokrývka. Ani se nesvleče a zahrabe se do ní. Spencer mu pod hlavu dá polštářem a usmívá se. Je taky unavený a zítra, ne už dnes jde do konzervatoře. Sám moc dobře nechápe proč, ale musí tam jít a najít svého pana tajemného.

Druhý den ráno nechá Lona spát a sám se vypraví na konzervatoře.

Ve starobylé budově vyhledá svého dávného přítele Bleyse Janka. Kdysi dávno spolu studovali, ale později jejich cesty se rozešly. On hvězdná kariéra, Bleys profesor na škole. Zaťuká na dveře.

„Dále.“

„Ahoj Bleysi,“ strčí do dveří hlavu

„Ee… Spenci, co ty tady? Sešel jsi mezi nás smrtelníky?“ Je překvapený, že ho tu vidí. Naposled se viděli na školním srazu.

Spencer zavře dveře. „Možná. Něco potřebuji.“

„Proč se všichni objeví, až když něco potřebují? Víš, jednou bych chtěl, aby dotyční řekli. „Bleysi, nechceš jí na skleničku a ne Bleysi potřebuji to a ono. Takže co potřebuješ a posaď se…“ rozhlédne se a ze stoličky vezme hromadu knih. Přesune jin na další hromádku knih. „Nemyslí si, že to tady tak vypadá neustále. Přerovnávám knihovnu a zbavují se pár nepotřebných knih.“

„Hraje tu na piano kluk jménem Michael. Mohl bys mi o něm říct více?“

Bleys se rozesměje.

„Co je tu k smíchu?“

„Nic. Jen to, že je to velká škola. Není tu sám. Popiš mi ho.“

„Vyšší, ale ne moc. Sto sedmdesát centimetrů. Hubený, světlé vlasy nakrátko. Šedé oči a umí zatraceně dobře hrát.“

„Michael, ano je velmi dobrý.“

„Co se ti nezdá?“

„Nic. Jsou s ním problémy.“

„Jaké a co ty o tom víš?“ Nedovede si představit, že by měl problémy s učivem. Není ten typ, co ji zanedbávají.

Bleys sevře rty. „Jednou jsem ho viděl s nějakými kluky. Je ten typ, který prostě jiní rádi šikanuji. Ale pianista je výborný.“

„Kolik mu je?“

„Počkej, to zas chceš moc.“

„No tak Bleysi, co ti to udělá? Jen se mrkni do té své bedny.“

„Proč to chceš vědět?“

Spencer pokrčí rameny. „Zaujal mě.“

„Tebe? Nejlepšího z ročníku a hvězdu popové scény? Tebe, který jsi na vrcholku s Lonem a vyděláváš statisíce? Děláš si legraci.“

„Nedělám.“

Bleys se otočí a začne něco cvakat na počítači. „Je to on?“ Na monitoru se objeví fotografie. Spencer přikývne. „Hraje dobře, známky výborné. Mizerná dochůzka do školy, zpožděné platby školného, ale vždy zaplatí. Počkej, kam jdeš?“

„Jdu ho najít.“

„Bože, ty jsi cvok. Zrovna skončil a má přestávku. Běž do parku.“

„Díky a máš to u mě.“

„Lístky na koncert. Do první řady, jinak s tebou nemluvím.“

„Pošlu ti je.“  Bleys přikývne. Holky budou rády a on nebude muset dát za ně ani cent. Však Lon je jejich idol a ty plakáty, co mají pověšené na zdi…

Spencer vyjde z budovy a prochází chodbami. Nikoho si nevšímá a ignoruje občasné zvědavé pohledy. Zastaví se u vysokého okna a dívá se ven do parku. Usměje se. Je moc hezký, ale Bleys zřejmě měl pravdu. Odlepí se od okna a pospíchá k Michaelovi.

Už z dálky zaslechne, jak mu něco říkají a ostatní stojí za svým vůdcem. Zastaví se a pozoruje. Něco po něm chtějí a on to tiskne k tělu. Najednou ten vyšší potom hmátne a chce mu to vyrvat. Zřejmě nic jiného nezná, když se svalí na studenou zem do klubíčka a sešit nebo co schová pod tělo.

„Dost. Ahoj, Michaeli.“

„Spencere, ahoj.“ Vstane a sešit tiskne k sobě. V očích strach i odhodlání.

„Nazdar,“ obrátí se na mladíky v kabátech. „Myslím, že mého brášku byste neměli tolik zlobit,“ usměje se.

„Hele, a ty jsi kdo? Michael nemá žádného bráchu. To tu všichni vědí. Vypadni, než si ublížíš.“

„Opravdu? Myslím, že má, že ano Michaeli.“

„Ano,“ šeptne podle něho, ale podle výrazu ostatních mluví tak vždycky. Zavrtí hlavou. Takový hlas je opravdu handicap.

Vůdce zaváhá, sjede ho pohrdlivým pohledem, obrátí se a odchází. Michael se postaví za něj a Spencerovi je to jasné. Jednoduše si na něj počíhají někdy jindy.

„Díky.“

„To mluvíš takhle pokaždé?“

„Ano.“

Spencer se začne smát.

„Co tady děláš?“

„Hledal jsem tě.“

„Mě?“

„Co je na tom divného. Jdeme na oběd.“

„Ale já nemám…“

„Zvu tě.“ Chytne ho za ruku a vleče ho k blízké restaurací. „A neodporuj mi.“ Je mu dobře, když ho drží za ruku a zmírní krok.

Věta „Proč to děláš?“ ho zastaví.

„Protože tě mám rád,“ pošeptá mu a otevře dveře.

Michael stojí a udiveně za ním dívá. Vkročí dovnitř a za chvilku má před sebou důkladný propečený steak s brambůrkami, kečupem a k tomu colu. Sní sotva půlku a zbytek odsune. Spencer ho pozoruje s něhou, o které neví, odkud se vzala. Smutně uvažuje, že našel lásku a opět je neopětovaná. Má prostě v životě smůlu.

„Bylo to dobré. Myslíš, že bych si mohl vzít to na večeři?“ otáže se nesměle.

„Zabalte nám zbytek.“ Přísný tón hlasu umlčí protesty i udivený pohled servírky.

„Samozřejmě,“ a nese jídlo nazpět do kuchyně. Za chvilku před nimi leží balíček.

„Michaeli, pověz mi něco o sobě.“

„Já… Není na mně nic zajímavého. Jsem sám a snažím se prorazit. Jako každý tady,“ pokrčí útlými rameny. „Navíc mám hodiny u jednoho profesora a jinak chodím si přivydělávat do baru U černé kočky. To je asi vše. A co ty?“

„Já? Jsem hudebníkem jedné skupiny a skládám hudbu.“

„Panečku,“ vydechne a hledí na něj. „Já chci hrát v koncertních síních. Snad se mi to povede. Nebo skončím v nějakém sboru, ale miluji hudbu. Budu muset jít.“

„V kolik končíš?“

„Ve čtyři. Dnes nejdu na hodiny. Profesor hraje šachy.“

„Stavím se tu pro tebe. Mohu?“ Má pocit, že na odpověď čeká miliony let. Závisí na tom moje duše? Není si jistý, ale řekl by: Ano, závisí.

„Ano. Lee má práci do pěti. Zavolám, aby nechodil, že nebudu na něj čekat. Děkuji.“

„Neděkuj.“ Podá mu automaticky bundu a zahlédne posměšné pohledy. Uvědomí si, že by to gesto bylo jiné k ženě a jiné k muži. Ať jdou k šípkům. Doprovodí ho k budově a rozloučí se s ním. Večer ho vezme někam na dobrou večeři. Do nějaké známé restaurace. Vytáhne mobil a zazvoní do Modré laguny. Zamluví stůl, což není problém, protože se zná s majitelem.

Ve čtyři hodiny parkuje s volvem před univerzitou. Očima hledá jedinou postavu, která ho zajímá. Když ji najde, vystoupí z vozu a stojí. Zamává a dobře si všimne čtyř mladíků, kteří rychle změní směr cesty. Ušklíbne se. Budou si muset najít jinou hračku ke hraní než Michaela. O to se postará a Lee mu může pomoci. Klidně mu zaplatí za hlídání Michaela. Dovolit si to může.

„Ahoj. To je krásné auto,“ řekne normálně, obejde a usedne dopředu. Na klín si položí tašku s učebnicemi. Rozhlíží se po příjemném interiéru. „Asi hodně stálo.“

„Děkuji. Slušně. Co bys řekl večeři?“

„Ale to nemohu. Už jednou jsi mě pozval.“

„Tak tě zvu podruhé,“ usměje se a zařadí se do kolony dalších aut. Překvapí ho odmítavý pohled Michaela. „Dobře a co kdybych tě pozval k sobě na večeři. Něco uvařím.“ Sice neví, co, ale něco snad tam najde.

„To přijímám,“ řekne radostně Michael. „A pokud mě pustíš do kuchyně, uvařím ti já.“

„Umíš vařit?“

„Ano. Maminka byla profesionální kuchařka, než zemřela,“ posmutní. „Naučila mě něco málo.“

„Jak ses dostal k pianu?“

„Díky dědečkovi. Vzal mě k sobě po smrti maminky. Jsem rád, že jsem se dostal sem na školu. Taky mi zařídil hodiny u pana profesora. Nebere žáky, ale kvůli dědečkovi to udělal. Zná se s ním díky korespondenčnímu šachu. Zalíbilo se mi to a jednou bych chtěl vystupovat a natáčet. V smokingu s motýlkem kolem krku, a aby na mně všichni viděli a nedýchali, když budu hrát.“

Spencer se usmívá. To byl i jeho sen a ten se rychle přetvořil do hudby, která se hraje na stadionech. Zatočí k domu, kde bydlí a zastaví v garáži. Vystoupí a nevšímá si Michaela, který sedí a rozhlíží se kolem sebe. Teprve, když se nic neděje, pohlédne udiveně na Michaela, který sedí ještě v autě.

„Už jsme tu.“

„Mohl bys mě odvézt nazpět.“

„Cože?“

„Ty jsi… ty jsi bohatý!“ skoro zavřeští a vypadne z auta. Utíká pryč.

Omráčený Spencer za ním hledí a nemůže tomu uvěřit. Bohatý? Jak to myslí? Začne za ním utíkat, až ho chytí skoro u brány vjezdu. Popadne do náruče a přitiskne k sobě.

Michael se v Spencerově náručí zmítá. Taška se už dávno válí po podlaze a on se snaží dostat ze zajetí paží. Tiše a to Spencera děsí. Proč sakra nekřičí? Otočí ho k sobě a skloní k němu hlavu. Začne ho líbat.

Michael ztuhne a nic nechápe a potom se uvolní a sevře Spencerův kabát. Spencer ho pustí a zadívá se do překvapených očí. Políbí ho ještě jednou a potom obejme. Neví, co si myslet. Líbí se mu muži nebo jen prostě to přijal jako fakt, že ho někdo líbá?

Michael vdechuje vůní toho divného člověka. Už od začátku cítil, že je k němu přitahován jako můra k lampě a nechtěl. Chtěl jen žít dál svůj život, ale pak ho uviděl ve škole a předtím u svého domu. Má pocit, že k sobě patří, ale nikdy by neřekl, že ho políbí. Líbím se mu? Ví, že některým mužům ano a už pár nabídek odmítl. Bojí se a žádný se mu nelíbil. Obejme ho ještě víc. K Spencerovi cítí důvěru. Nerozumí tomu proč, nechápe proč zrovna on, ale chce, aby ho ještě líbal. Je to jiné než, co kdy zažil. Většinou žije v zajetí hudby a neohlíží se na všední život. Občas ho vytrhne ze snů připomenutí školného, žaludek nebo nedostatek jídla v lednici a potom se sebere. Kdyby mohl, prožil by ve světě hudby zbytek života, ale chápe to, že to nejde. Svět je strašně krutý a on poznal jak moc.

Ze Spencera cítí hudbu.

Zvedne hlavu a vytáhne se na špičky. Políbí ho na rty a objímá. Spencer hledí do rozzářených očí. Všechno v něm se sevře a potom vybuchne radostí. Jeho tajemný pianista ho má rád. To, co se nestalo před pěti léty s Lonem, se stalo teď a on má pocit, že se mu srdce v hrudi rozskočí samým štěstím.

Vezme ho do náruče. Jak vypadá tak i tolik váží. Pírko anděla by bylo těžší, než Michael. Oba mlčí a jen na sebe se vážně dívají.

„Proč jsi utíkal?“

„Já… jsi bohatý a už několikrát… Myslí si, že jsem nějaká hračka, kterou si koupí na noc,“ nakonec ze sebe vyrazí. „Bál jsem se, že jsi stejný. Promiň.“ Neví, proč zrovna si myslí, že on je jiný.

Spencer ho políbí na rty. Jsou rozkošné a on má pocit, že už dávno nepil sladší nápoj. Ve výtahu ho pustí z náruče a přitiskne se k němu. Zvrátí mu hlavu a jazykem se dotýká jeho jazyka. Rukou přidržuje mu tvář a plení jeho rty. Mazlí se spolu, až jim dochází dech a na chvilku se nadechnou, aby se s ještě vášní se k sobě tiskli. Spencer je překvapený, kolik je v něm vášně. Nečekal to. Popravdě myslel, že bude Michael pasivní a zatím sám se k němu tiskne a líbá. 

Uvědomí se, že výtah už několik minut stojí na jeho patře. Otevře dveře a postrkuje Michaela před sebou. Rozesmějí se.

Spencer nakonec otevře dveře a vstoupí dovnitř. Uvědomuje si, že se to všechno děje moc rychle, ale má pocit, že má zpoždění pěti let, kdy marně čekal na lásku.

Michael pohodí tašku na pohovku a se zvědavostí štěněte se rozhliží.

„Nevadí ti to?“

„Dívej se, jak dlouho budeš chtít.“ Pro dva je ten byt strašně malý, říká si v duchu. Tichá malá osůbka najednou ten prostor neuvěřitelně zaplnila. Jako by najednou v klidu a tichu domova vykouklo jeho pravé já. Zamlklý ustrašený mladík někde zůstal za dveřmi a teď je to zvědavé štěně, které prolézá každý kout. Jen ten slabý tichý hlas mu zůstal.

Chodí za ním, aby vůbec slyšel, co chce mu říct.

„Óóó!“

Přesně ví na, co narazil a už slyší první tóny. Nemá to srdce ho od nástroje odtrhnout, ale je pravda, že má hlad. Na jídlo a na něj. Jenže to druhé bude muset počkat. Nevrhne se na něj jako nějaký sexuální nedočkavec. Ještě před pár hodinami si říkal, že si bude muset najít nějakého přítele a najednou je tady. Půjde na něj pomalu. Nevyzná se ve dvoření, ale naučí se to. Možná se optá Patrika jak na to. Bude mít z toho legraci, ale pomůže mu.

„Zapomínám se,“ řekne klidně Michael a postaví se před Spencera. „Je to divné, ale cítím se s tebou dobře a jdu uvařit. Vsadím se, že máš hlad.“

Spencer ho nechá mluvit a teprve teď si sundá svůj obvyklý klobouk a kabát.

„Nikdy jsem se s nikým tak dobře necítil. Je to podivné,“ mele a prohlíží si lednici. Ještě kousek a může se v ní ubytovat, myslí si Spencer, který se opírá o zárubeň dveří. Nechá ho dělat, co chce a nenuceně si prohlíží jeho zadeček. Je vzrušený, ale převažuje v něm klid a radost, že je Michael spokojený. Udělá pro něj všechno, aby takovým zůstal.

„Mám to!“ vytáhne kuře a mává jim. „Zelenina a jde se na to.“

„Podívej se, kde co mám. Určitě se najde i zelenina.“

Michael se usměje a začne zkoumat troubu a skříňky.

Spencer nakonec vytáhne Michaela odněkud ze skříňky, kde jsou uložené různé čisticí prostředky.

„Půjdu se vykoupat.“

„Jasně,“ mává mu něčím před očima. Spencer si povzdechne. Jak mohl myslet, že je to tichý klidný mladík? Bytem mu spíš prolétla vichřice.

Michael spustí ruku a posadí se na židličku. Chvilku tak sedí a nepřemýšlí o ničem, pouze se dívá na lesklou kuchyňskou linku, o které se mamince mohlo zdát. Zrak mu padne na kuře a vytáhne pekáč. Naporcuje je, položí na máslo, přidá koření a brambory. Šoupne do trouby. Celkem je to hotovo a začne čistit zeleninu na salát. Vzpomene si na maminku, která dovedla pokrájet kvantům zeleniny na tenoučké plátečky a ještě u toho mluvit. Smutně se usměje. Miloval ji víc než otce. Zemřeli, protože otec si nedokázal odpustit pití. Nenávidí ho. Nebýt tehdy dědečka, skončil by asi na ulici nebo v děcáku, což jsou podobné instituce.

„Krásně to voní,“ oznámí mu Spencer.

„Teprve bude,“ opraví ho Michael.

„Stalo se něco?“ Neodolá a políbí ho do vlasů. Hezky voní. Nějakými bylinkami nebo něčím podobným.

„Nic,“ křečovitě se usměje a začne krájet na proužky ledový salát. Vhodí ho do mísy se studenou vodou a nechá ho stát. Skleněnými dvířky trouby se mrkne na kuře.

„Ještě asi dvacet minut a potom, počkej, co to děláš?“

„Jen si tě chci užít. Vadí ti to?“ optá se tiše a přitáhne si ho klína.

„Ne, já jen nejsem zvyklý. Omlouvám se.“

„Ještě jednou to řekneš a naplácám ti.“ V duchu zakleje, když sleduje, jak zvážní a schová se do sebe.

Michael uhne očima, ale nechá se objímat a dál mu sedí na klíně. Je mu dobře, i když neví jak vlastně reagovat na ty pozornosti.

„Asi bys měl vědět, no víš.“

„Co bych měl vědět?“ nutí se do úsměvu Spencer a hladí Michaela po zádech. Je nervózní, ale proč?

„Já s nikým ještě nechodil. Tedy ne dlouho. No krátce. Jednou…“

Spencer má pocit, že by měl hledat zuby na podlaze. Jak mohl s nikým nechodit? Bum a má pocit, že všechno se sesypalo. V případě, že s nikým nechodil, nikdy nic neměl nebo ano a… Přestane ho hladit. Jak se má v tom vyznat?!

Michael nešťastně sedí a přemýšlí, proč je takový ňouma. „Tobě to vadí.“

„Ne to ne,“ začne bránit, ale popravdě neví, co má dělat. Sice neplánoval si ho hned teď vzít do postele, ale doufal v jemné večerní svádění a noc strávenou jinak než v studené posteli. „Trochu mě to překvapilo.“ Jemně řečeno. Je spíš v šoku. Odkašle si. „Kolik ti je?“ Doufá, že neřekne patnáct, ale u jeho postavy a vzhledu a…

„Dvacet tři.“

„Tolik?!“ vyjekne mimovolně a zavře pusu. V duchu se proklíná.

Michael se začervená a přikývne. „V dětství jsem byl hodně nemocný a potom… Já nijak sport nemám rád a no vypadám…“ nešťastně se prohlédne. „Ale slabý nejsem, to ne. Jen se neumím rvát.“

„To je přece jedno.“ Má pocit, že víc toho už nesnese.

Michael vstane a nakloní se k dvířkům trouby. Spencer se na něj zadívá a v duchu zasténá. Takže opět studená postel. Bylo už hůř. Vzpamatuje se a pozoruje, jak na talíř dává jídlo.

„Jíš v obývacím pokoji nebo tady?“

„V obývacím pokoji.“ Bude muset najít opravdu větší byt.

Michael si ničeho nevšímá a prostírá v pokoji. Lítá sem a tam a pořád něco říká a vypráví. Spencer zatím hledí na pekáč a na talíře. Ještě nikdy nikdo pro něj nevařil. Když se to vezme, zkušenosti taky moc nemá a mohl by. To, že je jenom Lon slavným není tak docela pravda, ale on vždy stál ve stínu. Má rád slávu, kdy je na podiu a hraje. Slyšet to pulzování tisíce lidských hlasů, jak skanduji, a volají jejich jména nebo naopak tiše naslouchají a kolébají se do rytmu jeho hudby. Úžasný zážitek. Mohl by si vybrat z mnoha kluků, kteří hltají Patrika na jevišti, když to roztočí s kytarou. Jednoho každý koncert. Tak jak to Patrik dělal, dokud nenarazil na Alexe.

A i když v novinách o nich píší jako o stálém páru, tak stejně stojí pokaždé pár kluků a doufají. Mohl by jich mít, kolik by chtěl. Žádná studená postel, žádná…

Polibek na rty a úsměv na chlapecké tváři.

„Jídlo.“

„Promiň. Zamyslel jsem se. Jsem mizerný hostitel.“

Opět polibek. „Jsi ten nejskvělejší hostitel a pojď nebo to vystydne.“ Zatáhne ho za ruku a Spencer se podvolí.

„Vypadá to lákavě.“

„Doufám, že ti bude chutnat,“ řekne trochu úzkostlivě a rozhlédne se po bohatství, které nikdy v životě neviděl. Jen ten koberec a to nádherné piano… musí stát strašně moc peněz.

„Určitě bude. Dobrou chuť,“ zasedne za stůl a ochutná. „Lepší než v Modré laguně.“

„Opravdu?“

„Ano,“ slavnostně přikývne a začne kuře obírat. „Chtěl jsem tě tam dnes vzít.“

„Nikdy jsem tam nebyl.“

„Pak o víkendu tam zajdeme. Souhlasíš?“

„Rád.“ Je mu dobře, když pozoruje Spencerův prázdný talíř. Nechce se mu odtud odcházet a rád by zůstal. Podle slov a pohledu Spencera by rád, kdyby zůstal, a zřejmě chce, aby s ním chodil. Má doufat, nebo jen to předstírá, a když ho bude mít, neodhodí ho jako použitou hračku?

Překrásný stůl a židle, parkety s kobercem a všude čisťounko a na zdi visí určitě originál a všechno je velké. A piano muselo stát celé bohatství. Velký byt, luxusní věci. Prostě pohádka. Možná jednou bude taky takhle žít, ale musí hodně cvičit a mít i štěstí.

„Michaeli!“

„Co je?!“ Vyděšeně k němu vzhlédne. „Říkal jsi něco?“

„Jen jsem se ptal, jestli chceš tu zůstat ještě chvilku nebo musíš domu.“

Michael se začervená. Určitě bude chtít se s ním milovat. Pod stolem zatne ruce a rozhodne se. „Chci.“

Spencer, který nečeká zrovna tuhle odpověď, ztuhne a potom se uvolní. „Co chceš dělat? Můžeme se podívat na film, nebo něco poslouchat nebo spolu hrát.“ Hrát. Jak by rád hrál na něm v posteli. Sevře nepatrně rty. Snad nic nepoznal.

„Hrát,“ rozhodne se v okamžiku. „Uklidím to a…“

„Nech to být. Zítra se to uklidí.“

„Ale…“

Spencer ho ignoruje, vytáhne ho ze židle a vleče do pokoje. Cestou mine ložnici a v duchu zakleje. Otevře dveře do hudebního salonku a posadí ho na černou stoličku. Sám se posadí vedle něho. Takhle nebude přemýšlet o nepravostech.

Svoji chybu si uvědomí v okamžiku, kdy se jejich ruce nepatrně dotknou. Má pocit, že dostává elektrickou terapii zdarma. Zajímalo by ho, zdá Michael cítí to samé. Jestliže ano, pak je v nádherném průseru. Pokud ne, je ve svinském maléru.

Další dotek a on zaúpí a současně zakleje. Takhle to nepůjde a stáhne ruce. Hudba utichne a Michael vedle něho klidně sedí. Hledí před sebe a ruce mimoděk svírá a rozevírá. Uvědomuje si, že je nervózní, ale nedovede to potlačit.

„Chceš se milovat?“

Spencer ztuhne.

„Chceš se mnou spát?“ tichounce se opět ozve Michael a dál hledí před sebe.

Spencer neví, co říct. V hlavě má chaos.

„Já bych rád, i když se bojím.“

„Proč?“ Je rád, že ze sebe dostal aspoň to. Člověk by řekl, že někdo jako Michael ho nedovede šokovat, ale pravdou je opak. Šokuje ho do prvního momentu.

Michael odvrátí hlavu. Neví, jak to říct. „V prvním ročníku jsem udělal chybu a… nechci o tom mluvit.“

Spencer sedí vedle něj a přemýšlí, co se mohlo stát. Možná se nešťastně zamiloval, nebo jiná špatná zkušenost.

„Půjdu domu. Bylo to tu moc hezké.“ Zvedne se a lítostivě se zahledí na Spencera.

„Počkej. Jen prostě jsem to nečekal.“

Michael zamrká a posadí se.

Spencer otočí Michaelovu hlavu k sobě a něžně políbí na rty. Prohloubí polibek a vklouzne do úst. Michael sedí a nechá se líbat a potom se přidá. Jazykem se dotkne svého protějšku a mazlí se s ním. Líbí se mu to.

„Nemusíme nikam spěchat,“ promluví po chvilce udýchaný Spencer. Má pocit, že vybuchne napětím.

Michael se zvedne a začne svlékat. Zastydí se za své útle tělo, ale snaží se klidně stát před Spencerem. Má pocit, že je červený a odolá nutkání si zakrýt klín.

„Já chci. Prosím.“

„Doprdele!“ zakleje sprostě Spencer a vezme ho do náruče. „Otevírej dveře.“

Michael se zasměje a uleví se mu. Otevře jedny dveře a potom druhé. Spencer ho rozverně hodí doprostřed velké postele a začne se svlékat.

Michael ho pozoruje a je mu úžasně. Spencer se na něj dívá jako by byl nejkrásnější osobou na světě. Je krásnější než on. Svalnatý, štíhlý, ploché břicho, a když sklouzne ke klínu, zastaví se v něm dech. Nikdy by si nemyslel, že se mu bude líbit, ale líbí, jak je vztyčený a připravený. Matně si vzpomene na první zkušenost i bolest. Spencer určitě bude ohleduplný.

Přejde ke kraji a Spencer se před ním zastaví. Michael natáhne ruku a sevře ho. Je to tak jiné než tehdy. Je velký, ale to ho neděsí. Skloní hlavu a jazykem ho olízne.

Spencer ho zastaví a lehne si na postel. Michael zvědavý se po něm otočí, ale neptá se na nic a jde k tomu co, ho láká nejvíc. Pohlédne do oči Spencovi a hbitě ho vezme do úst.

Spencer zasténá.

Michael ho líže a bere do úst. Snaží se, aby se měl dobře, a zkouší všechno, co se mu líbí. Druhou ruku protáhne pod svoje tělo a hladí svůj úd. Zničehonic je na zádech s roztaženými nohami a Spencer ho bere do úst. Zasténá a vypne se pod laskajícím jazykem.

„Víc!“

Spencer si olízne rty a usměje se. Líbí se mu jak se pod ním svijí. Přestane a lehne si vedle něho. Rukou klouže po jeho penisu a přitom ho zběsile líbá. Uvědomuje si, že až příliš divoce, ale je mu to jedno, když ucítí cukání a vyvrcholí. Rozesměje se. Je mu to jedno. Chce, aby se měl skvěle Michael.

Michael se zarazí a udiveně na něj hledí.

Spencer mu přiloží prst na rty a potom si je opět vezme. Jazykem vklouzne do úst a tančí nejstarší tanec. Rukou ho hladí, kam se dostane. Opustí rty a nevšímá si protestů. Ústy sklouzne ke krku a k bradavkám, které jednu po druhé sevře v rtech. Hýčká je a rukama na ně hraje jako po klávesách. Cestuje po hladkém těle a zpívá radosti. Chce, aby zapomněl na ty před ním i na tu špatnou zkušenost. Usedne vedle něho a spokojeně ho pozoruje.

„Líbí se ti to?“ Neví, proč se ptá. Nikdy se na to neptal, ale od něho chce slyšet, že ano. Chce vědět, že je nejlepší.

„Moc, ale…“ nedokončí a podívá se dolů.

Spencer natáhne ruku a pohladí špičku penisu. Sevře a hlavu skloní k Michaelovu klínu. Druhou rukou sklouzne k jeho otvoru a jemně tře okolí bříškem prstu.

„Prosím!“ zasténá Michael a v tom okamžiku vyvrcholí. Má pocit, že je mimo a slyší kouzelnou hudbu. Tóny, které lidské smysly nedokážou zachytit natož převést na papír. Melodie, která rve jeho duši i tělo. Pocit, že opouští tělo a plave v nicotě a potom pád a on si uvědomí pokrývku a ruce, které ho laskají. Zavře oči snažíc se zachytit okamžik pominutí smyslu.

„Je to jako hudba, kterou nedokážeš polapit.“

„Ano.“ Přimkne se k teplému tělu a políbí ho. Pustí ho a leží uprostřed pokrývek. Spencer si prohlíží ukojené tělo a pohladí mu tvář.

„Lituješ toho?“

„Něčeho tak nádherného?“ na rtech mu rozkvete úsměv. „Ne. Chtěl bych to zažít znovu a znovu. Chci slyšet hudbu?“ zrozpačití. „Naši hudbu.“ 

„Slibuji, že ji uslyšíš ještě mockrát.“

„Děkuji.“ Spencer jde pro ručník a Michael zatím vklouzne do pokrývek. Zívne a udiví ho to. Většinou hodně dlouho ponocuje, ale dnes je ospalý jako kotě. Zadívá se na velkou postavu ve dveřích a usměje se. Odhrne pokrývku a Spencer neváhá a využije, co mu Michael nabízí. Rty se setkají v polibku a těla se o sebe jemně otřou. 

Ráno Spencer se přetočí a udiví ho, že něco není jen tak a potom se rozpomene. Michael! Pohlédne vedle sebe. S pootevřenými rty vypadá jako anděl. Jenže v noci vůbec takový nebyl. Zatímco v bytě byl bouře, pak v posteli úplné tornádo. Pořád žádal víc a víc. Nenasytný malý anděl. Usměje se a opatrně vyklouzne z postele. Zadívá se na hodinky. Sedm. Má ještě čas na vstávání.

Osprchuje se a přesně vidí, jak tu s ním stojí Michael a on do něho proniká. Jak není slyšet jeho hlas přes šumění sprchy a jen pouze tělem dává najevo, jak moc po něm prahne.

Začínám být divný, když vyvrcholí jenom při představě a sperma dopadá na dlaždice a mísí se s vodou. Nechápe tomu, že se udělala kolikrát. Je to jedno. Utře se a ručník pohodí na okraj vany.

Vzpomene si, že vynechal denní rituál kávy. Udělá ji, když zaslechne zvonek. Rychle doběhne ke dveřím a prudce otevře. „Lone!“ Teprve teď si uvědomí, v čem šel otevřít.

Hvizd. „Vypadáš čím dál lépe, miláčku.“ Lon si prohlíží nahého Spence.

„Neříkej mi tak,“ zaškaredí se a stojí ve dveřích.

„Budeš tu tak dlouho stát nebo mi uhneš?“

„Pojď dál a buď ticho.“

„Ticho?“ podiví se Lon a vejde do obýváku. „Proč?“

„Spenci.“

Lon se prudce obrátí ke dveřím a strne. Rychle projede návštěvníka odshora dolu a zaregistruje polo rozepnutý vršek pyžama, kousek hrudníku a dlouhé štíhlé nohy. Určitě je Spencerovo. Údivem otevře ústa a potom se rozesměje.

„Nazdar, já jsem Lon a ty?“

Michael se chová za zárubeň a vykukuje mu jen hlava. Je to podivné vidět nahého Spencera a oblečeného Lona. Vypadá úžasně v modrém svetru a hnědých kalhotách, i když Spenc je stejně hezčí.

„Michael,“ řekne klidně. Nejspíš jeden z přátel Spence.

Lon se doslova natáhne pro jméno, ale neslyší ho. Otočí se po Spencerovi, který bezmocně sleduje scénu. Zřejmě ho probudil ten zatracený zvonek.

„Lone, to je Michael.“

Lon se otočí k tomu štíhlému stvoření s krásnýma šedýma očima a rozcuchanými vlasy. Určitě přišel rovnou z postele.

„Tajemný pianista?“

Spencer se zaškaredí a Lon se rozesměje. Jde k Michaelovi a vtáhne ho dovnitř.

„Nemusíš se stydět. My jsme jedna velká rodina.“

„Opravdu?“

„Jistě. Musíš ještě poznat Patrika s Alexem a Kaziho. Zdá se, že my dva si budeme muset najít ženy. Je to hrůza.“ Michael se posadí na okraj pohovky a nesměle pokukuje po Spencerovi.

„Lone, běž pryč. Lekáš ho.“

„Ne to ne,“ namítne Michael. Spíš ho fascinuje. Je mu povědomý, ale neví odkud.

„Řekl, že ne. Spenci šampaňské. Oslavíme to.“

„Nemám alkohol.“ Vypadni! V duchu zavřeští.

Michael se zadívá na Lona, který vesele telefonuje a samozřejmě probírá poslední úlovek Spence.

„Spenci není on LON?“ Dojde po chvilce Michaelovi.

Spencer přikývne.

Michael zrudne, poposedne a potom vykřikne. „Vy jste slavní!“ Spencer má pocit, že se zastavil čas.

Lon se po něm udiveně otočí. „Ano a co má být? Jo a Patriku dones šampaňské a možná nějaké dětské,“ ušklíbne se nad nevěřícným výkřikem Patrika. Snad je zletilý, zadoufá.

Michael pozoruje obě dvě postavy a potom byt. Jak mohl být tak slepý?! Vyčítavě se zadívá na Spencera, který přešlápne z nohy na nohu. Lona zabije a vykuchá tupým nožem.

„Promiň mi to. Lone, Michael je už dospělý,“ statečně se postaví proti Lonymu i proti Michaelovi.

 

 Barem se jemně vinou proužky dýmu z cigaret, ochraptělé hlasy se mísí se zvonivým smíchem přítomných žen. Za dlouhým pultem stojí dva barmani v bílých tričkách a mají plné ruce práce. Na place se otáčejí dvě servírky s tácy vysoko nad sebou. Usmívají se, ale v očích je jim vidět únava. Měli už dávno zavírat, ale hosté jako by na to neslyšeli a šéf jim slíbil příplatek a tak s lehkou nelibosti se proplétají už napůl opilými hosty.

Dorazili těsně před zavírací hodinou a hned si poručili šampaňské.

„Bum!“

 Špunt vystřelil závratnou rychlosti vzhůru do stropu, odrazil se a skončil pod nohama oslavujících.

„Kazi, tak rozlij to!“ poručí jedna z přítomných žen v červených lesklých šatech s rozparkem končícím až někde u pasu.

„Alice, hned to bude. Nevidíš, že mám plné ruce?“ Muž se usmívá a věnuje se ženě, která se chichotá a tváře má červené od vypitého alkoholu. Oči se jí lesknou drogou, kterou si vzala před hodinkou na toaletách. Prsa ji už dávno vylezly ze štědrého výstřihu a nestydatě je ukazuje přítomným, kteří jsou na to zvykli. Zítra si nebude nic pamatovat a jen ostatní ji budou vyprávět, co zas vyváděla. A ona nad tím mávne rukou.

„No tak Lone, neslavíme každý den jedenácté album!“ zabručí vedle nich dlouhovlasý muž se skleničkou před sebou. Vedle něho sedí mladý muž, který se k němu tiskne a jako tolikrát předtím udiveně si prohlíží hlučnou společnost. Ostatní ho jako vždy ignorují. Muž si povzdechne a usrkne džusu. Někdo tu bandu bude muset odvézt a on si rád bere na sebe tu odpovědnost. Nemá rád alkohol. Zadumaně pohlédne opět do džusu. Možná by si mohl dát nový.

Michael ho políbí na krk a Spencer ožije. Kruci proč vlastně tu sedí jako mrtvola? Má vedle sebe nejkrásnějšího muže pod sluncem a on tady civí do skleničky džusu.

„Víno!“

Společnost ztichne a udiveně se ohlédne po Spencovi.

„Něco snad slavíme?“ někdo posměšně řekne a opilé se zachechtá.

Michael se otočí k Spencovi a natočí na prst dlouhé černé vlasy. „Dostal jsem angažmá.“

„Cože?! On tu někdo je?“ zavtipkuje Alice a strne, když se po ní všichni otočí a mlčí. „Sorry,“ brání se, ale má pocit, že právě spáchala nějaký přečin. Usrkne ze skleničky.

„Spenci, jak to, že jsi nic neřekl?!“ ozve se Lon a místnosti zabouří nádherný hlas, který na sebe ihned upoutá pozornost.

„Protože bys vyváděl.“ Teprve teď se pousměje a oříškové oči se rozzáří. Jsou kamarádi už od jedenácti let, kdy se rodiny přistěhovaly do jednoho města a do stejné ulice. Znají se lépe než kdokoliv jiný a kdyby nepotkal Michaela, nejspíš by k němu umřel láskou.

Lon ho obejme a rty se dotknou jeho tváře. „Jsi jediná moje láska!“

„Pozdě, Lone. Je můj,“ vloží se do toho Michael a místnosti zaburácí smích.

„A co jsem já?“ vykřikne s nevolí blondýna v modrých šatech, které ladí s očima a nehty.

„Ty jsi, holčičko od toho, abys mě dokonale uspokojila,“ ušklíbne se nemilosrdně Lon a přede všemi ji políbí na rty a rukou zajede pod šaty.

Ozve se hvízdot a dupání.

V neoznačených dveřích se objeví dva muži a ještě se upravují. I oni jsou rozjaření a na rtech jim pohrává úsměv.

„A konečně se objevil pan dokonalý svatý Patrik se svým neméně dokonalým přítelem Alexem. Užili jste si?“ vykřikne Lon a obejme blondýnu ještě víc kolem pasu.

„Lone, nebuď zvědavý a já vždy dokážu si užít. Ty ne?“

„Já vždycky a připijeme si na Tajemného pianistu!“ Pozvedne skleničku šampaňského a zadívá se na Michaela. „Nebýt jeho, neexistuje album a já bych nebyl v čele hitparád.“

„Vivat!“

Michael se začervená a ještě víc se přitiskne k Spencerovi.

V ten moment se venku snese první bílá vločka a po ní druhá. Pokrývá město svoji nevinnosti.

 

Konec

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ChrisTea - ...

24. 5. 2011 18:43

Když řeknu, že mi tahle povídka vzala dech bude to slabé slovo. Na těhhle stránkách si připadám jako bych byla v domě s tisíci dveřmi a za každými by bylo něco úžasného. Žádný příběh, který se za nimi ukrývá není stejný a já se opravdu moc těším až budu otvírat další :-)
ChrisTea

Jasalia - Zmenila som nážor...

12. 1. 2011 17:33

... nie o Lonem, na tejto stránke by to bol shonen a to by už bolo ako v nejakom animáku. Ale napríklad ako sa Patrik s Alexom... Skôr než niečo napadne mňa... xi... neskoro... :-p

Jasalia - Toto som čítala už hodne hodne dávno...

11. 1. 2011 21:04

Ako to, že som tu už vtedy nedala pochvalný komentík? Veď je to takmer dokonalé! Milujem hudbu... :-p A na Loneho by sa zišiel vlastný príbeh - niekto by ho mal trochu popraviť, xi!

Widli - Nádhera

17. 7. 2010 1:02

Nádherné, úplně mě to dostalo. ;) To pokračování by to vážně ještě sneslo... Docela by mě zajímalo, co na jejich vztah říká Michaelův kamarád vyhazovač ;)

Chiky - .....

30. 9. 2009 22:24

XD vtipny povidky mam nejradši..a tohle mě uplně dostalo : "Jestliže ano, pak je v nádherném průseru. Pokud ne, je ve svinském maléru." ..krásné spojení slov XD ..tak sem si hezky početla a ted pujdu spinkat...navic zejtra kaslu na prvni dve hodiny...hezky to zivot vysokoskolaka...az na tu tunu uceni XD ...dycky tem postavám závidím tu nádhernou to užívání si živta : )

Nex - Ještě generální souhlas

30. 9. 2009 18:06

se všemi pode mnou.

Speciálně ještě k Sisi/čtenáři - děkuju. Hrozně jsem to potřebovala slyšet, že někdo tolik v něco dobrého věří. Ani jsem si do té chvíle neuvědomila, jak moc. Arigato gozaimashta!

Lady Slashet - Už?

29. 9. 2009 20:49

Ještě jsme se ani nestačili rozkoukat a ty to už končíš ? To se nedělá ! Myslím , že tě za všechny prosím o pokračování .

sisi/ctenar - Život se rodí ze zárodku

29. 9. 2009 20:01

a podle mě vše vzniká z těch nenjapatrnějších maličkostí, tomu věřím a stavím si z toho celý svůj svět. :)