Shounen - ai povídky

Valentýnské zpovědi

„Pane Sevcik, pan Mac Caffrey nikoho nepřejímá!“ Dveře se rozletí a od stolu vzhlédne nabručený Julian. Přece jasně řekl, že sem nikdo nemá chodit. „Prosím, ohlásím vás!“

„Sakra, co sem lezeš! Chci mít klid!“

„Ahoj, Juliane.“

„Milane,“ řekne kysele Julian. „Co ty tady?“ Toho tedy vidí asi tak rád, jako finanční úřad.

„Já? Jdu si posedět ve tvé útulné pohovce. Nic víc.“

„Pak se můžeš obrátit a z té útulné pohovky odpálit. Julie, prosím zavřete dveře a nikoho sem nepouštějte!“

„Jistě, pane Mac Caffrey.“ Dveře se tiše zavřou.

Julian zle pohlédne na Milana. Kruci, co ten tady dělá? Copak nemá být na sále, nebo co to doktoři dělají? Kašle na něj a na Ryana taky. Ti dva ho štvou čím dál víc, už jen proto, že Ryan dosud nenašel Bena. Odešel před měsícem a on strávil Nový Rok doma, s polštářem v náručí, místo příjemným milováním.

Milan se zatím v klidu posadí do křesla a pozoruje Juliana. Neviděl ho od podzimu a změna je markantní. Markantní? Spíš děsivá. Jako by ho posedl nějaký zlý obr, který má bolení břicha. Tváří se, že si každým okamžikem dá k snídani a  to mu náladu nevylepší.

Telefon.

„Ano?“ netrpělivost a tón, že být na druhém konci telefonu, zavěsí. 

„Jistě, udělejte to tak.“ Jestli to ten druhý udělá, tak mu to Julian zítra hodí na hlavu. Povzdechne si. Ryan na něho uložil úkol hodný Herkula a k tomu není psychiatr nebo psycholog. Jenže koho doporučím, když potřebuje jen to jediné a to není k mání? Veselý milý Julian zmizel jak sluneční svit v prosinci.

Každého psychologa odrovná, ale aby zjistil příčinu i lék, tak nemusí být studovaný odborník v oboru psychologie. K tomu se Julian asi zamiloval a toho se Ryan nejvíc bojí. Otázkou je, jestli to ví i Julian. Zajímavé.

„Budeš se na mě dívat dlouho?“

„Ani ne. Potřebuješ psychologa.“

„A ty s Ryanem svěrací kazajku. Proboha jsem dospělý a vím, co dělám!“

„Opravdu?“

„Jistěže, že vím. Je mi třicet pět.“

„To je pravda. Juliane, našel se už Ben?“

Julian se zachvěje. Sakra, nenašel a to ho trápí. Každý večer k němu jezdí a kontroluje byt. Vybírá poštu a uklízí v lednici. Donáší mu jídlo, aby měl co jíst a on nikde. Začíná si dělat starosti.

„Jistěže se nenašel. Ryan je neschopný parazit.“

„Přejdu to, jako bys nic neřekl. Ty, Juliane,“ naschvál se odmlčí.

„Co je?“ zavrčení dogy, které sebrali kostí.

„Víš, že ses do Bena zamiloval?“

„Kde jsi sebral takovou hloupost?“

Milan se rozesměje. Příznaky jsou viditelné na tři kilometry. Kvůli vydržovanému milenci by se takhle nečertil. Našel by si rychle náhradu a možná lepšího.

„Začínáš se plést do řemesla psychiatrům? To pak lituji Ryana.“

„Ne. Stačí mi chirurgie. Já jen, že podle toho tvého vyvádění je to jasné.“ Prohlédne si ruce.

„Hloupost. Jen si dělám starosti. Mohlo se stát cokoliv a on by každému dovolil, aby si s ním dělal, co chtěl. Jednoduše se o něj bojím. Je to snad špatné?“ zaútočí.

„Ne. Rozhodně ne. Jen si děláme starosti, že buď skončíš v blázinci ty, nebo firma.“

„Kdo si stěžoval? Dostane padáka!“

„Zatím nikdo,“ uklidňuje ho, „ale pokud sis nevšiml, vládne tu napětí.“

„Jediné napětí, které tu vládne, je ve tvém mozku. Firma jede jak po másle. Všichni jsou spokojeni.“

Milan si povzdechne. Tvrdohlavá mula je měkčí než Julian. Jak ho přesvědčit, že je to hloupost. „Možná by sis měl najít někoho jiného. Takové fyzické uvolnění je dokonalé.“

Julian skoro vstane ze židle a opře se rukama o desku. On a mít někoho jiného? „To si mám najít nějakou ochotnou ženu a jít s ní na jednu noc?“ vyjádří se naprosto korektně, ale očí mu hoří.

„Nemusí to být žena, stačí muž. Takový měsíční půst je škodlivý pro zdraví.“ Poposedne na židli. Je mu z Juliana divně. Jako by to nebyl on, ale někdo jiný. Nemá strach. Je to přece přítel jich obou.

„MUŽ,“ hlesne a narovná se. Obejde stůl a stane před Milanem.

„Víš, byl výjimečný. Nádherný a v milování nepřekonatelný. Od první chvíle si v posteli rozumíme.“ Donutí Milana, aby si sedl normálně a ne s nohou přehozenou přes nohu.

„Takže jste na to přišli, že ho mám rád. Ryan říkal, že je to můj milenec, ale já chtěl něco víc. Chtěl jsem mít partnera, ke kterému bych se po práci vracel.“

„Trochu divně ses mu dvořil,“ řekne sevřeným hlasem. Začíná ho doopravdy děsit.

„Nechtěl jsem mu naletět a tak jsem ho zkoušel, jestli nám to bude fungovat. Na Nový Rok jsem ho chtěl požádat o jiný vztah. Nezáleží mi na novinářích, a co si myslí ostatní.“ Sedne mu na stehna a přitiskne se k němu, až Milan zrudne. Neví, jak se z toho vymotat. „Jenže to je minulost. Opustil mě, stejně jako ostatní. Slíbil, že se vrátí, ale já mu nevěřím. Michelle mně opustila, Ryan kvůli tobě a ostatní taky. Chtěl jsem vědět, jestli bude se mnou.“ Zasměje se a Milanovi vstanou v zadu na krku chloupky.

Julian mu položí ruce kolem krku a začne mu hladit šíjí. „Mám si najít muže? Doktore, líbíš se mi. Co si tak tady zašpásovat? Ryan se nic nedozví a dveře jsou zvukotěsné. Neříkej, že se ti nelíbím.“

Kdyby to neříkal tak chladně, vykalkulovaně, tak možná.

„Pane Vasco, tam nemůžete!“ zaslechnou a Milan vytočí hlavu A sakra… mu bleskne hlavou, …tak tohle špatně skončí.

„Slez z Milana, ty úchyle!“ Milan sleduje, jak běží k nim, napřáhne se a jen cítí, jak mu náklad mizí ze stehen. „Není ti nic?“

„Není!“ fascinovaně zírá na Juliana, který se sbírá ze země.

„Julie, přineste mi led!“ zašeptá a drží se za čelist.

„Ty bídáku!“ zařve ještě jednou Ryan a opět se napřáhne.

„Jen si posluž, ty neschopný orangutane!“ zavrčí Julian nejlíp, jak to jde.

„Ryane, dost!“ zvolá Milan a zadrží mu ruku.

„Pusť mě, Milane. Vždyť tě osahával! Co si myslí, že dělá? Celé dny má špatnou náladu, zaměstnance divže nekouše a ještě k tomu si na tebe vyskakuje. Dávám výpověď!“

„Klidně. Julie, pojďte dál!“ Ta se nesměle přiblíží a podá mu modrý studený sáček s chladivým gelem. Julian ho chytne a přitiskne na tvář. Konečně… úlevou zavře oči. „Můžete jít a děkuji.“

„Není za co, pane Mac Caffrey,“ špitne a podívá se po ostatních. Raději vypadne. Ta atmosféra je divoká i na ní.

„Konečně a vy můžete jít.“

„Tak to ne!“ postaví si hlavu Milan. „Nebudu se dívat, jak se vy dva hádáte hádáte. Proč vlastně?“

„Osahával tě.“

„Nenašel Bena!“ Julian se vztekle zadívá na Ryana, že byl rychlejší.

„Copak jsem nějaký detektiv? Celá firma po něm pátrá. Dokonce jsme zaměstnali lidi od venku a i policie má jeho fotku. Popravdě si myslím, že opět jede v drogách.“

„Jaké drogy?“

Ryan sevře rty a pak vybuchne. „Jo. Drogy, krádeže, vydírání a prostituce.“ Milan jen údivem otevře rty. Kruci tohle vůbec netušil.

„A co? To je minulost!“ zdůrazní minulost a zasykne, jak ho zabolí tvář. Přetočí si modrý gel na druhou stranu. Ježíš, ale že má páru. Ne nadarmo v mládí boxoval.

„Nechci nic říkat, ale není to moc rozumné se s někým takovým zaplést a ty, Ryane, jsi mi to měl říct.“

„Díky,“ zamumlá neochotně Julian za to, že mlčel.

„Není za co,“ odpoví stejně neochotně Ryan.

„Změnil se.“

„Pokud vím, tak ještě v La Palmě, než se s tebou setkal, tak byl k dispozici komukoliv.“

Milan má pocit, že nic neví. Proč Ben Juliana tak uchvátil? Jistě, je hezký, ale to snad není vše. Tak proto při prohlídce chtěl Ryan vědět, jestli je pozitivní. To, že se prodával, by ho nenapadlo ani ve snu. Zdál se takový tichý a jemný. Usmíval se, i když ta povolnost byla podivná, ale tím, že měl tohle zaměstnání, se spoustu věcí vyjasňuje vyjasňuje.

„Jenže teď má diplom ze školy a je jiný,“ vede dál svou Julian.

„Ale nechává se od tebe vydržovat a pracuje v rychlém občerstvení.“

„No a co? Je to taky práce, a když jsem byl mladý, pracoval jsem tam taky. Jsem rád, že pracuje.“

„Ale necháváš ho hlídat. Tady je ta tvoje důvěra.“

„Věřím mu, ale prostě ta jeho povaha, jak se nechává využívat, je podivná.“

„Až zas tak moc ne,“ podotkne Milan.

„Jak to?“

„Jelikož jsem nevěděl, že se prodával, tak jsem myslel, že má takovou povahu, ale vezměte si, že zákazník náš pán. Jednoduše se podvoluje jejich přání. Oni si je kupují a oni prodávají. Nemají co mluvit do přání klienta.“ Ošije se. Proč na něho tak zírají. „No a asi to tak bere i u tebe. Jelikož jsem vyrozuměl, že jsi mu platil,“ Julian přikývne hlavou stejně jako Ryan, „tak tě bral jako platícího zákazníka, který má právo na jeho poslušnost, jinak by peníze neobdržel. Prostě si vybral jednodušší cestu.“

„Milane, odkud tohle víš?“ V Ryanově hlase se objeví podezření.

„Klid. Jen občas poslouchám kolegy.“

„Aha.“

„Jenže on takový dle papírů nebyl. Podle průzkumu to byl grázlík, který k násilí neměl daleko. Sice dal tělo, ale k tomu přidal krádeže, vydírání a i vyhrožování. Takže to nejde dohromady.“

Milan zavrtí hlavou a pokrčí rameny. „Tak to už nevím.“ Všichni se odmlčí a Julian zauvažuje, jestli nemá zavolat Julii a poprosit ji o led nebo o něco víc studeného. Sundá si gel a vstane. Otevře příruční bar a mrkne se do zrcadla. Osahá si tvář.

„Máš pádnou ruku.“

„Stále po večerech boxuji.“

Julian se zaškaredí. „Tak dobře, ale to nám nevyřešilo to, kde je.“

„Já si myslím, že je tam, kde strávil ten půlrok,“ poznamená Ryan. „Jenže nikdo není schopen zjistit kde. Je to záhada. Proslídili jsme všechno. Město je vzhůru nohama. Je mi líto, ale jsme ve slepé uličce.“

Julian se posadí. „Díky moc a omlouvám se.“

„Juliane, co chceš dělat, až se objeví? Opravdu ho chceš za partnera s jeho minulostí? Byl ve vězení. Dvakrát. Sice krátce, ale není to ráj a nepatří k tobě.“

„A kdo? Ty sis to stejné myslel tady o Milanovi. Doktor, ten není pro mě. Je chytrý a já jsem jen obyčejný polda a ani nemám vysokou. Cha.“

„Dobře, ale minulost je dost rozdílná!“

„Pane, pane, prosím nechoďte tam!“ Dveře se rozletí a dovnitř napochoduje chlap vysoký jako hora v maskáčích a klobouku s pírkem za krempou. Vedle něho běží pes rasy, která nejde určit. „Prosím, objednám vás!“

„Julie, proboha, neumíte zadržet nezvané návštěvy?! Vypadněte!“ zařve Julian, čímž ho zabolí čelist, zaúpí a chytí se za tvář.

„Donesu led!“ zašeptá bezmocně Julie a zadívá se na to čtyřnohé monstrum, které ji pozoruje.

„Wally, hlídej!“ Pes vyskočí, vystrnadí Julii, zavře dveře a lehne si před něj.

„Tady je vidět, kdo má moc v rukou,“ zašeptá Milan.

„Zdravím, a jeje mladý Sevcik. Tak co, vydržel jste to?“

Milan se k němu přiblíží. „Ježíši Mária, doktore Brodericku, co vy tady?“

Ten se rozesměje a obejme Milana. Ten jen vyhekne. Ryan s Julianem jen zírají. On toho šílence zná?

„Víte, že ten kluk neudržel skalpel a to se hlásil na chirurgii?“ Milan zrudne, zatímco Ryan s Julianem na něho hledí. Tak to je zajímavé. „Byl tvrdohlavý jako mula a dělal chyby, které jsem mu neustále mlátil přes uši. Nevěřili byste, co dovedl provést. Nejlepší gól byl, když si spletl bolení břicha se slepým střevem a chtěl ho ihned operovat. Málem ho už vezl na sál, když pacient vykoktal, že už slepé střevo nemá.“ Místností zaburácí smích a do toho se přimíchá mohutný štěkot.

„Nikdy jsem tu historku neslyšel.“

 Milan by se nejraději propadl pod zem. „Zlepšil jsem se, doktore Brodericku.“

„Jacku a slyšel jsem, že operujete a úspěšně. No nedívejte se na mě jak na zjevení. O své nejlepší žáky se zajímám dál.“

„Já bych spíš chtěl vědět, proč jste tu?“ Julian toho má akorát dost. Chce mít klid.

„Ukažte?“ Přistoupí k němu, popadne mu bradu do ruky a vytočí hlavu nejdřív do jedné strany a pak do druhé.

Julian má pocit, že mu někdo drží hlavu ve svěráku.

„Jsem rád, že to někdo udělal za mne.“

„A co?“ odváží se optat Milan.

„Ta pěst v obličeji. Pěkná rána.“

„To jsem byl já,“ neodolá se pochlubit Ryan.

„Výborně, chlapče. Boxujete?“

„Teď už jen občas, ale dřív docela dost.“

„To je dobře, že jste skončil. Ty rány do hlavy nejsou moc dobré.“ Pustí Julianovu hlavu a usedne za stůl na Julianovo místo. Rozhlédne se.

„Tak co jste udělal mému chlapci?!“

„Jakému chlapci?“ vylítne ze všech najednou.

„No přece Benovi.“

„Kde je?“ vypadne z Juliana rychleji než z ostatních.

Broderick si ho udiveně prohlíží. Takže oni nic nevědí. No on bude mlčet. „Myslím, že půjdu.“

„Tak to ne!“ zakřičí Julian a rychle zmáčkne tlačítko. „Julie, zavolejte ochranku.“

Broderick vstane a nedbale zívne. Tichým hvizdem přivolá psa. Podrbe ho za ušima. „Je napůl divoký,“ začne neutrálně. „Byl bych nerad, kdybych mu přikázal, aby mě chránil. Chápete?“

„Já to zas chápu tak, že nám nechcete nic říct o pohřešované osobě.“

„Víte, pane Mac Caffrey, to je mezi vámi a Benem. Já se do toho plést nebudu, ale něco mi tu nehraje a já si zjistím co.“

„Pane Mac Caffrey.“

„Co je!“ vyštěkne.

„Nějaký mladík vás chce vidět.“

„Pro nikoho nejsem doma! Julie dnes nejste ve své kůži.“

„Omlouvám se, pane, ale ten mladík říká, že se jmenuje Ben a rád by vás viděl.“

Všichni se po sobě podívají a vrhnou se ke dveřím. Jako první Wally, který se zastaví u zavřených dveří.

„Krucinál! Sakra! Doprčic!“ zařve se trojhlasně, když se zastaví o psa. Ten zaúpí a sekne tesáky. Ihned je volné místo.

„Uhni se, pse!“ zařve na něho Julian.

Vrrrr.

„Co takhle mu nabídnout kost?“ Wally natáhne hlavu a vycení zuby.

„To tedy nechápu, proč se nehne. Už vím“ rozesměje se Broderick. „Wally, nemusíš už hlídat.“ Pes se opře o dveře a Julian zaúpí, když vidí ty pazoury na dveřích. Bude muset nechat udělat nové dveře. Klika povolí.

„Wally!“ zvolá Ben a zapotácí se pod vřelým psím objetím. Ze dveří se vyhrnou všichni a dívají se na Bena.

„Jeje Jacku, co tady děláte? Juliane,“ začervená se.

„Jdeme dovnitř,“ zavrčí a uhne se ze dveří. V tu chvílí se otevřou dveře a napochoduje ochranka.

„Pane Mac Caffrey.“ Ten bezmocně neví, co dřív.

„Můžete pohlídat tyhle dveře?“ Ryan vezme iniciativu do svých rukou. „Ať sem nikdo neleze!“

„Jak si přejete, pane Vasco. Pane Mac Cafrrey?“ ujišťují se potvrzení.

„Udělejte, co říká.“ Nastrká všechny dovnitř a zavře je. Opře se o ně. Má toho dnes dost.

Julie omámeně hledí na dveře a na čtyři muže, kteří se před ně postavili. Jeden ji zdvořile pozdraví. Pro dnešní den má toho dost.

„Může mi někdo říct, co se děje?“ zasípe Julian. Ruce má rozpažené a hlídá dveře.

„Na mne se nedívej. Já jsem tu z psychologického hlediska. Ryan mě požádal, abych se na tebe podíval, že jinak si ublížíš, nebo ublížíš zaměstnancům firmy. Popravdě…“ zadumá se,“ …asi se bál o svůj život, ale nediv se mu. Sám jsem se lekl, když jsem vešel dovnitř.“

„Ryane?“

Ten pokrčí rameny. „Jen jsem se o tebe bál. Přece jen jsme spolu chodili.“

Ben je v úžasu. Neví, na koho se dívat dřív. Jestli na Jacka, nebo na děsivého Juliana. Takhle ho vůbec nezná. U nohou mu vrtí ocasem Wally. Jack Broderick si sundá klobouk a v duchu se chechtá a říká si, že to město ho dnes docela pobavilo.

Julian se nakonec odlepí ode dveří a pomalu přistoupí k Benovi. Obejme ho a tiskne ho k sobě. „Bál jsem se o tebe. Konečně jsi zpátky.“

„Juliane, mohu odvolat celostátní pátrání?“

„Vždyť jsem ti napsal, že se vrátím a platit…“ už nic neřekne a Julian ho přede všemi políbí. Ben vytřeští oči a Broderick se nadme pýchou. Konečně si jeho chlapec někoho pořádného našel. Tedy doufá v to, že to není žádné nemehlo a snad dokončí jeho léčbu.

„Mlč, ano.“

„Dobře.“

Tentokrát se Julian usměje. Dříve mu to vadilo, ale teď byl z toho slovíčka nadšený. Teprve zakašlaní Ryana ho vytrhne a pustí Bena z objetí.

Ben se rozhlédne po přepychové kanceláři. Kdysi o takové snil, dokud nezjistil, že mu vyhovuje temná díra a počítač.

Julian stojí a nemůže se vynadívat, jak tam před ním stojí. Už nikdy ho od sebe nepustí.

„My půjdeme,“ nejistě navrhne Milan a zatahá za rukáv Ryana. Má pocit, že se schyluje k velké katastrofě.

Ryan sebou cukne a stojí. Konečně nemusí hledat mladíka po všech čertech a může zalézt do vyhřátého pelíšku. „Kdy máš volno?“ optá se nadšeně Milana.

„Pozítří,“ odpoví a opět ho zatáhne za rukáv a pokyne ke dveřím. Všimne si Benova pohledu i toho, že se mu očí rozjasňují poznáním. Tady to začíná vypadat na velmi horko. „Ryane, miláčku, co jít?“

„Nejste doktor Sevcik?“

Doprdele! Zakleje v duchu. Má lhát? „Potřebuješ něco?“

Ben si ho udiveně prohlíží. Co tady dělá s tím mužem, který… Kde ho jen viděl? Obrátí pozornost na doktora. Bez bílého pláště ho vůbec nepoznal. „Vy jste mě vyšetřoval.“

Julian ztuhne a s ním Milan a Ryan. Broderick se na ně nechápavě dívá.

„Ano. Dostal jsi od nás pozvánku k vyšetření. Pojišťovna to plně hradila.“

„Nedostal jsem výsledky.“

„Pak to určitě napravíme. Zřejmě se to někde ztratilo. Pošty a kurýři jsou tak nespolehliví. Mohl bys nám zanechat adresu, kam ti je máme poslat.“

„Máte ji snad ve spise ne.“

Milan si s mrazením uvědomí, že spis je někde u Juliana.

„Omlouvám se, zapomněl jsem. Jistěže to tam máme. To víš, věnuji se spíš chirurgii než nemocným.“ Opatrně se přemísťuje ke dveřím. Julian, který katastrofu taktéž vycítí, se jim uhne. Ryan suverénně přejde ke dveřím, když si Ben vzpomene.

„Počkejte, nebyl jste někdy u mě doma? Nebydlíte v našem domě?“

„Já? Ne. Ani nevím, kde bydlíte. Ta vaše čtvrť je hrozná,“ zasekne se. Ryane, idiote.

Ben si všimne zaváhání a dojde mu to. „Jak víte, že je hrozná?“ otočí se k Julianovi. „Juliane?“

Ten pochopí.

„Co se to tu děje? Doktore Sevciku!“

„Ryane, jdeme, nebo nevyvázneme ve zdraví.“ zabručí Milan, otevře dveře a hned je zavře. „Tohle nám neodpustí.“

„Copak nám, ale Julianovi. Kruci, tohle se nemělo dostat na světlo.“ Schlíple jdou po chodbě. „Jsem rád, že tam nejsem a začínám litovat Juliana.“

„Neměl si s ním nic začínat.“

„Jenže lásce neporučíš.“

„Taky ti to konečně došlo?“

„To ano, ale to neznamená, že s tím souhlasím. Teď víš, jaká byla jeho minulost a řeknu ti, víš jen pětinu. Kdybych měl spočítat jen chlapy, se kterými byl. Co myslíš, že udělají noviny, jestliže se k němu Julian přizná?“

„Roztrhají ty dva na cucky. Nevydrží to. Ani jeden.“

„Julian ano, ale Ben ne.“ S mizernou náladou sejdou k autu. Sednou do něj a mlčí. Nakonec Milan vezme Ryanovu ruku do své. Ten ji sevře a smutně se usměje. „Musíme věřit, že to nějak dopadne.“ Milan přikývne a nastartuje auto.

„Tak, pane Mac Caffrey, Bene, co se tu děje?!“

„Ten hajzl mě šmíroval!“ vyjede Ben, zapomenuvší, co se učil na škole. „Nebyl jsem mu dost dobrý. Udělal ze mě pokusného králíka, svině jedna. Dal jsem mu vše a on takhle.“

„Nechápu.“

„Poslal na mě ty svoje všiváky z firmy, aby o mně vše vyslídili a toho doktůrka, aby mě proplácl, jestli jsem jeho přítelíčka nenakazil aidsem.“

„Bene, promiň!“

„Jaké promiň, ty hovado! Za co mě máš! Za nějakého mazlíčka, co píská, jak si přeješ? Jsem Ben, kruci a ty jsi mě šmíroval. Proč jsi to udělal? Proč, ty buzíku!“ vyštěkne.

„Protože jsi to táhl s kdekým a já nechtěl nic chytit, proto.“ vyštěkne Julian a zavře pusu.

„Aha, pánovi se nelíbí moje minulost. Tak já mu řeknu, vyser si a táhni do pekel. Jacku, jdeme. Jo, a ty svoje prachy si můžeš schovat do prdele a chcípnout pod nimi a jdu si dělat, co chci, ty vyšňořená kraksno! A klidně se nechám ošoupat od všech z baráku. Jeden po druhém a můžeš se na to dívat, ty zbohatlické šmíracké prase. Je mi to fuk, kdo bude čumět. Klidně si přizvi ty své hnusné kamarádíčky!“

Jack spokojeně zírá na Bena a Julian zděšeně. Nikdy ho takhle neviděl. Je vzteklý a kleje jak pouliční kurva. Polkne, když na něho dolehne, že se tím vlastně živil.

„A těmi svými výsledky si ucpi krk, ty ožralo!“ vyplivne a třískne dveřmi. Jack se pobaveně uchechtne, nechá tam Juliana stát a vyjde ven.

„Wally, jdeme!“ Pes se zvedne od stolu, na kterém si zkoušel zuby a vyběhne za svým pánem. Jack pohlédne na dveře a s gustem jimi třískne.

„Bene, počkej!“ Zvolá. Běží k němu a tiše obdivuje jeho vztek, který nedokázal vykřesat. Díky bohu, snad to bude v pořádku. Ben vypochoduje z firmy jako fúrie letící za kořistí. Když jsou z budovy venku, zastaví se na chodníku a začne.

„Hajzl, smrad je to. Prase. Co si myslí, ten kurevník!?“ syčí. Jack poslouchá a omluvně se usmívá na kolemjdoucí, kteří se jim raději vyhýbají už zdálky. „Krysa!“ dojde mu dech. „Jacku?“

Konečně s ním bude řeč. „Já ho stejně mám rád.“

Jack ho obejme. „Já vím. Ukaž mi svůj byt a nebreč. Nestojí za to.“

„Právě, že stojí,“ vzlykne, obejme Jacka a začne opět plakat. „Pokazil jsem to, viď. Měl jsem to nechat být. Já vím proč ty výsledky. Prostě se bál a kdo by se nebál a v La Palmě mě chránil proti těm, co mě chtěli využít.“

Jack se usmívá uklidňujícím úsměvem na lidi, kteří je zpovzdálí míjejí. U nohou mu leží Wally, který se nadšeně dívá po neznámém prostředí.

„Teď mě nebude chtít.“ Vzlykne a odtáhne se. Stojí uprostřed chodníku, utře si oči a nos do rukávu. Jack mu podá kapesník v olivové barvě, do kterého se vysmrká. „Díky.“ Ještě jednou popotáhne a vykročí na cestu k bytu. „Vyměním zámek a víš co?“

„Copak?“

„Opráším ten svůj diplom a odjedu do L. A. Najdu si práci střihače a budu se mít fajn. Takových jako Julian najdu ještě hodně, viď.“

Jack zapochybuje, ale nic neřekne. Pochybuje, že si Ben něco hledal o Julianovi na internetu, ale on hned druhou noc, co Ben u něho usnul, sednul za laptop a hledal. Vlk samotář s dítětem, minulostí trochu poodhalenou, ale rozhodně ne zrovna snadnou. Firmu vybudoval z ničeho a stal se úspěšným. Takoví muži nejsou na každém rohu. K tomu všemu o něm koluje pár historek, po kterých by každá televize drapla všemi pěti. Povídá se, že má ruce delší než samotná CIA a město i s policií tančí, jak si přeje.

„Jak se ti líbí město?“

„Líbí. Není špatné, ale budu rád, až se vrátím na svou samotu. Jsem rád, že jsi ke mně přijel. Víš, chápu ho, ale nech ho, ať udělá první krok.“

„Myslíš Juliana?“

„Ano.“

„Ne. Neudělá. Má mě dost a s mojí minulosti bychom byli vždy jen gigolo a boháč, co si ho může vydržovat a to já nechci. Proto jsem k tobě jel. Zapomínáš?“

„Já vím, ale co ty víš? Možná to taky chtěl změnit.“

„Nevěřím. Někdo takový se nikdy nepřizná k milenci s kriminální minulosti a pak… Co jeho rodina?“

„Ty o ní víš?“ překvapuje ho to. Co u něho byl, jen seděli, povídali si a rozebírali školu, střihání a Juliana a jejích vztah. Ale jenom pocity.

„Vím, že má dcerku jménem Meg, ale co matka, otec a jeho exmanželka. Bože, vždyť on má rád i ženy. Jacku, proč jsem si dřív neuvědomil, že to nebude fungovat?“

Jack mu položí ruku kolem ramen. „Všechno může fungovat, když se chce.“ Odmlčí se a vzpomene si na Adrienu. Možná kdyby se víc snažil, nebo ona, tak i jim by to vyšlo. Jenže kvůli tomu, že nemohli mít dítě, tak se rozešli. Dodnes toho lituje. „Slib mi, že chvilku počkáš, než odjedeš za svým snem.“

„Počkám, dokud tady budeš a pak jedu. Nezůstanu tady. Všechno by mi ho připomínalo. Ve všem bych ho viděl.“

„To je mi líto.“ Ben si povzdechne a vede ho domů. Jack si povzdechne, když vidí ponurost místa, ale když zahlédne radost v Benově tváři, hodně pochopí. Pyšně mu ukazuje svoji schránku a klíček od ní. „Není nijak narvaná a já vím, je to tu strašně tmavé, ale víc jsem si tehdy nemohl dovolit. I tak nevím, co bych si bez tebe počal.“ Vyjedou do sedmého patra a on otevře byt. Jack hned pozná, že se o něj někdo staral.

Ben se postaví doprostřed bytu. „Já vím, malé, ale je moje. Tedy pronajaté, ale jednou budu mít svůj vlastní byt a pak musíš za mnou přijet.“ Ben se rozhlédne. „Staral se tady o to.“ Přijde k počítači, zapne ho a pak jde k lednici. „Vidíš, kupuje mi samé nesmysly.“

Jack si prohlédne lednici s nízkotučnými jogurty, zeleninou, rybou a kuřetem. Zdá se, že se Julian rozhodl napravit jeho životosprávu. Pochvalně přikývne. Krásně zakončuje jeho léčbu. Je to pašák a zítra ho půjde navštívit. Ne, nepůjde. Teď už je to na nich, jestli se dají dohromady nebo ne, ale je pravda, co říká Ben. Rozdíly jsou tu propastné.

„Máš to tu pěkné.“

„To Julian. Já na to neměl, ale pak mi začal nosit tyhle nesmysly.“ Sehne se a dotkne světlého koberečku. „Měl jsem tu nějaké, které jsem vzal z popelnice a dokonce mi vyměnil lampičky. Nechtěl jsem utrácet za zbytečnosti a lidé vyhodí spoustu ještě funkčních věcí. Ale myslím, že s těmi novými věcmi je byt hned hezčí.“ Vezme do ruky krabičku a odklopí. Peníze od Juliana. Dotkne se jich a uvědomí si, že jsou tu na další měsíc, který s ním nestrávil.

„Možná jen chtěl, abys měl klid.“

„Chtěl mě pro sebe,“ tvrdě odpoví.

„A ty ses dal. Je to i tvoje chyba, že jsi to dovolil.“

Ben se k němu otočí. Pohlédne mu do tváře a pak ho obejme. Dívá se mu přes rameno na počítač, který na něho bliká.

Před Vánocemi se rozhodl, že to tak dál nejde. Sbalil si pár švestek, tedy věcí a jel za jedinou osobou, která mu kdy pomohla. Nevěděl, jestli tam ještě bude, protože i když mu psal, odpovědi na dopisy nikdy nepřicházely. Musel s někým probrat vše, co se událo a on opustil Juliana. Celý týden se rozhodoval, než to provedl. Odešel do nenáviděných lesů.

Nenáviděl přírodu, ale žil v ní člověk, který mu pomohl. Učil ho, aby ji měl rád, ale on to nedokázal. Prakticky celý život nikde nebyl. Někdy se smíchem říkával, že tady se narodil a tady zemře. Možná to tak i bude.

Dojel k večeru unavený a s pochybnostmi v duši. Celou dobu zíral na les jako na nepřítele, který ho má zabít. Ví, že je to nesmysl, ale nedokáže to ovládnout. Tu nechuť k té zeleni, temnu a očím, které se na něho upírají.

Vystoupil na ztracené zástavce a našel cestu vedoucí do temného pekla. Zavřel oči a pak se strachem šel a šel. Když zahlédl na konci cesty světlo, ulevilo se mu.

Zazvonil jako ztracený pocestný a dveře se mu otevřely. Byl to on a on mu vletěl do náruče. Začal brečet úlevou a dveře se ihned zavřely.

„Jacku, dokázal jsem to!“ Z knihovny, kde plápolal oheň, přiběhl Wally a nadšeně zaštěkal.

„Jsi skvělý. Pořád ti to říkám. Chceš čaj?“

„Rád.“ Sedl si do kuchyně a čekal, až mu Jack udělal čaj. Vzal hrnek do rukou a hřál si o něj dlaně. Pak se napil.

„Tak povídej, chlapče.“

Pro Jacka byl chlapec. „Někoho jsem našel a nevím co s tím. Poradíš mi?“

„Pokud to budu umět, ano. Kdo je to?“

„Julian, bohatý muž, co vlastní firmu High Security a já nevím, jak dál.“

„Školu jsi dodělal?“ Vytáhl jsem diplom, který jsem vzal a ukázal. Byl pyšný, stejně jako já. Věděl, že jsem tím diplomem překročil některé stíny minulosti. Vše díky němu. Bez Jacka bych to nikdy nedokázal a bez Juliana taky.

„Tak povídej. Od začátku, ale přejdeme do knihovny. Jsem zvědavý.“

Sedli jsme si na pohovku a já vyprávěl, jako zastara. Čím dál jsem vyprávěl, tím víc jsem věděl, že moje budoucnost s Julianem není možná a Jack to zřejmě věděl taky, ale snů se člověk nerad vzdává a já tam zůstal déle, než jsem si myslel, že kdy v lesích budu schopen zůstat. Začal jsem mít strach z návratu.

Jack to musel poznat, protože jednoho dne mě posadil do auta a jeli jsme. Mlčel jsem, protože jsem věděl, že chce moje dobro, a kdyby to nebylo potřeba, nechal by mě u sebe bydlet po celou dobu mého útěku.

Dojeli jsme do města, kde se mi ztratil, ale vytušil jsem, kde ho najdu a vydal jsem se do království svého milence. Zíral jsem na vysokou budovu se strážnými u vchodu a samo otevíracími dveřmi. Dole byla recepce. Prošel jsem jako nic. Bloudil jsem chodbami, po kterých procházeli lidé a nevšímali si mě. Myslel jsem si to aspoň. Když mě zastavil muž a představil se jako Stanley, rychle jsem mu vyklopil, za kým jdu. Přikývl a odvedl na příslušné patro. Nebylo nijak zvláštně označeno, že tam bydlí pán toho monstra, co jsem měl pod nohama. Zaťukal jsem a uviděl nejkrásnější ženu pod sluncem. Byla milá, vyděšená a nějak zmatená, ale ochotná. Musím mu to říct, vlastně už mu nikdy nic neřeknu.

V té budově jsem si uvědomil, že nic nemáme společného a pak to děsné zjištění v té přepychové kanceláři.

„Bylo to hrozné.“

„Já vím, Bene, ale on možná ani neví, co dělá.“

Odtáhne se od něho. „Asi ano. Byl jsem sprostý jak nějaký opilec z ulice. Neovládl jsem se, ale když jsem tam byl, uvědomil jsem si, že naše společné chvíle jsou pryč.“

Jack ho pohladí po zádech a povzdechne si. Narození je někdy kruté, stejně jako uvědomění si pravdy.

Julian, zatímco Ben s Jackem jedou dolů, se pokouší vzpamatovat. Nakonec zapne domácí telefon a řekne stručně. „Julie, nejsem tu a ať chlapci před dveřmi hlídají dál.“ Sesune se do křesla a omráčeně zírá na dveře. V hlavě mu lítají slova, které slyšel od Bena. Vždy byl tak jemný, nikdy nebyl sprostý a najednou tohle.

„Nehodíme se k sobě,“ řekne a zavyje, jak si jeho tělo připomene rty a ruce Bena. „Co teď, doktore Milane?!“ obrátí se k místu, kde seděl Milan, pohupoval nohou a zkoumal ho. Natáhne se k dolejšímu šuplíku a vyndá desky. Chvilku na ně zírá a pak jimi mrští přes celou místnost. Papíry se rozletí a jako naschvál úplně nahoře přistane usmívající se Ben. Vstane a zvedne ji. Chce ho. Nemůže bez něho být, ale jejich životy jsou neslučitelné.

Dokonce ani on, který nebyl zrovna andělem, neměl takovou minulost.

Telefon.

Ať si zvoní a pak mu dojde, co je to za melodii. Matka. Zvedne se s fotografií Bena a zapne telefon.

„Mami.“

Ticho.

„Jedu k tobě.“

Ticho a Julian pomalu odloží ztmavlý telefon. 

„Děkuji ti,“ zašeptá Julian. Kruci, proč se to tak všechno zvrtlo? „Neměl jsem chtít to změnit. Mohli jsme tak žít věčně.“

„Iluze, že, doktore Sevciku. Nemohlo to tak jít donekonečna. Mám pravdu?“ Nečeká na odpověď postavy, která odešla. Přání se neplní a ani jemu ne. Mohl zadržet tu chvilku v rukou, ale ne celou dobu. Nemohl mu bránit v tom, aby rozkvetl. Sice si nepředstavoval, že to bude tímto stylem, ale najednou se někde ztratilo to jeho Dobře, Ano, Patřím ti. Až když ty tři slova ztratil, uvědomil si, jak je rád slyšel.

„Kruci, co vlastně chceš?!“

Pohled se mu stočí na elegantní hodiny na stěně, ukryté před hosty. Zasmuší se. Tři hodiny. Půjde se domu vyspat. Navlékne si lehké sako a vyjde ven. „Julie a vy taky můžete jít,“ řekne to ochrance, která trpělivě hlídá jeho dveře. Mají své povinnosti a mezi ně nepatří hlídat dveře šéfovy pracovny.

„Pane Mac Caffrey, omlouvám se.“

„V pořádku, Julie. Ty by nezadržela ani celá garda. Ten mladík…“ zaváhá.

„Ano,“ snaživě se ozve, aby smazal to své fiasko.

„Nic. Nebo ano. Kdyby sem někdy přišel, ihned ho uveďte do pracovny, a kdybych tu nebyl, okamžitě mi to oznamte.“

„Jak si přejete.“

Julian vyjde z kanceláře a čeká na výtah. Pochybuje, že se ještě někdy ukáže. Sjede dolů do garáže, nasedne a zamíří domů. Jede tak pomalu, že by policajti z něho měli radost. Cestou se rozhlíží, jestli nezahlédne povědomou postavu. Mine školu, park, La Palmu a další ulice. Nakonec zastaví před Benovým domem. Vystoupí a zahledí se nahoru. Svítí se tam. Oddechne si a zabouchne dvířka, když si vzpomene na doktora Brodericka. Spal s ním taky? Vztekle otevře dveře od auta a za svištění pneumatik odjede.

Je blázen, je šílenec. Musí to ukončit. Mobil. Zapne ho a v tom se ozve matčin hlas. Zděsí se. Musela vyjet hned po telefonátu.

„Juliane, miláčku, nemáš tu moje oblíbené víno. Můžeš ho po cestě koupit? A prosím tě kup rovnou tři láhve.“ Cinknutí a konec vzkazu. Zakleje, ale stočí auto ke známé vinárně, kde mají víno. Matka se chce opít, nebo chce opít jeho. Bude to katastrofa.

„Tři láhve Cabernet Sauvignon, ročník dva tisíce, Austrálie.“ Nechápe, proč nemůže pít jako normální člověk Francouzská vína.

„Jistě.“ Unavená prodavačka mu zabalí víno a on jde do auta. Je rád, že ho měli. Vyjede k domovu a za chvilku stojí před bytem. Otevře dveře.

„Vítej, Juliane. Tak co se tu děje? Sehnal jsi?“ přistoupí k němu a políbí ho na tvář. „Hodný chlapec.

„Není zač, a proč jsi sem jezdila?“  Položí láhve na stůl a z baru vytáhne vrták. Otevře víno, přivoní a nalije do dvou připravených sklenek.

„Mohu snad navštívit svého syna, ne. Dej ji sem. Hmm!“ prohlédne proti světlu a vypije jedním tahem. „Výborné… další skleničku a koukej taky pít.“

Julian zasténá. Už zase, ale vypije to víno. Ještě štěstí, že je dobré. Další skleničku už vypijí pomalu.

„Nevychovala jsem z tebe hlupáka, doufám.“ Julian něco zabručí a shodí ze sebe sako. Povolí kravatu a rozvalí se na pohovce. Naproti sedí jeho matka Juditha. Žena, kterou jeho otec nikdy neměl potkat. „Tak povídej a nechci nic slyšet o firmě nebo Meg. Meg jsem volala a je v pořádku. Proto zbývá jediné. Ben.“

„Mami, jsi jasnovidec nebo mě necháváš hlídat?“

„Ani jedno, miláčku. Prostě to vím. Tak to rozlij a otevři druhou. Máš ještě někde něco schovaného? Asi nám to nestačí.“

„Mám, ale myslím, že stačí.“

„Když myslíš a vyprávěj, nebo tu mám jenom pít?“

„Dobře, když jsem ti řekl o Benovi, tak jsi nic nenamítala.“

„Máš Meg. Dál je to tvůj život a pak, člověku je těžko samotnému. Obzvláště ve studené posteli.“

„Dobře, ale neřekl jsem ti vedlejší podrobnosti.“

„Božíčku, už to začíná. Jakou kostru schovává ve skříni?“

„Vězení, vydírání a prostituce.“

„Pěkné kostry. Hodí se k nám do domu. A dál?“

„Dál? Nechápu.“

„No a proč kvůli tomu vyvádíš? Podplatíš policejního důstojníka, své hochy necháš vyčistit jeho trestní rejstřík a je to. Teď je čistý, nebo dál provádí svou živnost?“

Julian má pocit, že před ním sedí někdo jiný a ne jeho matka v obleku, ani neví od jakého návrháře, s perlami kolem krku a v uších. Načesaná od kadeřníka a na ruce skvrnu od olejových barev jak ráda maluje.

„Tobě to nevadí?“

„Vadit?“ Vypije sklenku a rozmýšlí se. „Popravdě, aspoň je to člověk a ne ty bohaté slečinky nebo synáčci z dobrých rodin. Jak já je nenáviděla. Celý život mi tajně předhazovali, že nejsem pro jednoho z nich dobrá. Nakonec mi i řekli, že nejsi jeho, ale někoho jiného. Víš, byla bych raději, kdyby to byl někdo méně zkušený, ale na fotografii se mi líbil. Zas na druhé straně ty zkušenosti v posteli…“ Zvedne se a mrkne na velkou fotografii Bena vedle Ryana.

„Mami, netušil jsem to.“

„Byl jsi malý a otec celý majetek prochlastal s ženskými. Mizera jeden. Nejdřív mě znásilní a pak udělá tohle. Víš, nebýt mého otce, ať je mu lehká zem, tak se za něho nikdy neprovdám.“

„Proč tedy?“

„Byla jiná doba a otec vyznával, že dítě má žít se svým otcem. Kdyby tušil, co mě čeká, nikdy by to nedovolil.“

„Nikdy jsi neřekla, kdo byl mým dědečkem.“

Juditha se k němu nakloní. „Mafiánský boss jedné skupiny. Těsně po svatbě je zničila konkurence. Celá má rodina byla mrtvá a já jsem zůstala sama a musela jsem ty posměšky trpět. Nikoho jsem neměla, na koho bych se obrátila, kromě tebe. Byl jsi jedinou mojí radostí.“

Julian se usměje. Juditha se spokojeně usadí a nalije si další skleničku.

„Jenže vše dobře dopadlo. Nebyl jsi tak pitomý jako otec a po naší rodině jsi zdědil dobré geny. Bože, jak já ho nesnášela.“

Julian zvážní. „Proč jsi mi tedy vyprávěla ty pohádky, jak tě miloval a vzal si tě i přes zákaz rodiny?“

Juditha si odfrkne. „Děti mají mít nějaké iluze a v něco věřit. Co se stalo?“

„Ben přišel na to, že jsem ho nechal prohlédnout kvůli nemocem a nechal ho špehovat a chránit.“

„Šikovný. Oba dva… a samozřejmě se rozčílil.“

„Ano.“

„Pij, proboha.“

Julian se napije, zatímco Juditha se na něho dívá. „Víš co?

„Ano?“

Juditha se usměje. „Opijeme se. Dojdi pro láhev.“

„Mami, zítra je pracovní den!“

„Kašli na to a jedeme. Jako za starých časů!“ prohlásí rozverně. „A já ti za to řeknu, co máš udělat.“ Julian se zvedne a jde pro láhev vína. Po cestě se začne pochechtávat. Tak mafiánská rodinka. Bože, to je skoro stejně dobré jako minulost Bena. Možná, že přece jen mají něco společného.

Postaví dvě láhve na stůl. „Mami, to jsou láhve za pět tisíc dolarů.“

Ta si je zkušeně prohlédne. „Chlapče zlatý, to je pití a ne dolary. Ty se dají vydělat, ale tohle se musí vypít. Otevři a jdeme na to a já ti zatím předložím plán, jak toho ňoumu dostat zpět do své postele. Není nad pití a intriky.“ Shodí lodičky z kůže, zahýbe prsty a položí nohy na stůl vedle láhví. Zvedne sklenku vína. „Tak na zdraví, intriky a na postel. Ty to zvládneš!“

Julian ji pozvedne taky a vypijí na jeden zátah.

Poslední den v téhle díře a potom vítej L. A. nebo jiné město. Marylin mu psala, že je hodně zaměstnaná, a že se má v New Yorku výborně. Možná pojede za ní.

Vybere jako každý den schránku, už bez jmenovky. Bílý dopis a banka to není. Vyjede nahoru a otevře dveře. Všechno sbaleno a připraveno na odvoz. Starouška s těžkým srdcem prodal a koupil si nevelkou ojetinu. Nevypadá nic moc, ale motor slušně přede a měl by se v ní dopravit, kam se mu zachce.

Letáky vyhodí do koše a otočí obálku. Podivná věc. Předevčírem se rozloučil s Jackem. Pobyl tu déle, než si myslel a byl trpělivým společníkem i posluchačem. Otevře ji a překvapeně zamrká.

Neumím se vyjadřovat, ale chci Vás lépe poznat. Pokud chcete vědět víc, 14.2 ve 20.00 hodin před restaurací Tartarus. Netrpělivě čekající

Tajný ctitel

Tohle už jednou zažil a vedlo to k tomu, že poznal skvělou osobu, se kterou by rád strávil nejen noci, ale dny. Zmačká ji a hodí do koše. Dnes je čtrnáctého a svatého Valentýna. Proč to dělá? Stejně to nestihne. Za patnáct minut se tam nedostane.

Zvonek.

„Pan Darton?“

„Ano.“

„Taxík.“

„Nikoho jsem nevolal!“

„Ale já mám tuhle adresu a no… Pokud nepotřebujete moje služby, odjedu.“

Ben mimoděk vykřikne. „Počkejte!“ Ví, jak je dnes večer obtížné sehnat taxíka. Jsou narvané až po okraj zamilovanými pasažéry.

„No dobře, ale utíkají mi rita.“

„Budu dole za pět minut.“

„Počkám tady.“ Ben seběhne dolů neuvažujíc, co to dělá. Je blázen, ale snad tu jedinou noc si může ještě dovolit. Bláhové sny a naděje. Sjede dolů a cítí, jak mu buší srdce. 

Vyklouzne ze dveří a zastaví se. Nikde nevidí taxík.

„Pan Darton?“

„Ano.“

„Taxík!“ Ben vykulí oči. Tak takový taxík ještě nikdy neviděl. „Jmenuji se Radim a vím, kam mám jet. Prosím!“ Otevře dvířka. Usedne dopředu a usměje se. Natočí zrcátko a vyrazí.

„Počkejte, nejedete do Tartaru.“

„Omlouvám se, ale mám jet na Větrnou hůrku.“

Ben se začne usmívat. Mizera jeden. Vyhlédne ven. „Pokud máte žízeň, pak je tam malý příruční bar. Prosím, obslužte se. Musím říct, že tam jedu poprvé. Jsem zvědavý, jak to tam vypadá.“

„Krásně a útulně a jídlo je tam pohádkou.“ Po chvilce vyzkoumá otevírání baru. Malé šampaňské, víno a whisky.

„Doporučuji pro tuto chvílí šampaňské.“

„Nebyla by vhodnější whisky?“

„Je to na vás.“ Ben zaváhá a nakonec otevře víno. Výborné. Sedí a upijí ze skleničky. Uvědomuje si kontrast svých opraných džínů a luxusního vnitřku limuzíny. Najednou se rozlehne tichá uklidňující hudba.

„Pokud máte rád jinou, klidně řekněte.“

„Ne to je v pořádku.“ Ve škole se naučil poslouchat i klasickou hudbu, nejen tu z ulice nebo rock. Naučil se tam hodně věcí a teď je za to vděčný. Poslední noc? Možná. Ale pokud ano, on ji nezkazí. Pokusí se ji užít. Netrpělivě čeká, kdy tam bude a uvidí Juliana.

Dopije skleničku ve chvíli, kdy auto zatočí. Odloží ji a zavře bar.

„Vítej. Opět u nás.“

„Dobrý večer, Paolo. Moc se těším na tvoje kulinářské dobroty. Ještě dnes vzpomínám na to jídlo.“

„Paolo šťastný. Paolo říkat, chodit daleko častěji. Prosím, pojďte dál.“ Ben se rozhlíží kolem sebe, jestli neuvidí Juliana. Po chvilce si uvědomí, že před domem nejsou žádná auta, kromě jednoho, které už zná.

„Bene.“ Hlesne Julian a vstane od jediného stolu osvětleného svíčkou. V rukou drží rudou růží. „Pro tebe.“

„Děkuji.“ Vezme ji a dá do vázy, která zřejmě na něho čekala.

Julian si odkašle, jak na něho má zničující účinek. Tak dlouho ho neviděl a zdá se mu, že pohubl. Odsune mu židli a počká, až usedne. „Jsem rád, že jsi přijel.“

„Přece jsi věděl, že tajnému ctiteli neodolám.“

„Změnil ses.“

„Trochu a ty taky. Proč jsi mě pozval?“

„Nestačí to po večeři?“

Ben nakloní hlavu a uhladí neexistující přehyb na ubrousku. „Opět nabídka?“

„Já - ne.“

Škoda, protože, možná bych zůstal. Jsem asi blázen, ale Julianův zastřený hlas, jeho slova a šedé oči, které ho sledují, v něm vyvolávají mohutnou bouři pocitů, ve kterých se neorientuje.

Ježíši, tohle neudělám. Nenajdu odvahu, ale optá se na Jacka a jak se má.

Ke konci se oba tváří spíš smutně, než vesele a tak nějak trapně.

„Paolo smutný, že vám nechutnat.“

„Paolo, je to výborné jako vždy. Je to jen mezi námi.“

„Pak já připravit desert, mama mija. Počkejte. Rozjasní se vám tváře. U Paola neradi vidíme smutné tváře.“ Odejde.

„Bene, rád bych ti něco dal.“ Sáhne do kapsy a položí doprostřed stolu. „Prosím zůstaň se mnou.“

Ben se natáhne pro krabičku a otevře ji. Ve světle svíčky se zablýskne diamant. Zaklapne víčko.

„Nemohu.“

„Proč? Já – prosím. Nemám nic víc.“

Ben váhá a pak ji vezme do ruky. Otevře krabičku s prstenem.

„Nosila to moje žena Michelle, než mi dala ten nejkrásnější dar a to Meg Lavinii. Zemřela při porodu a já ji vychovával s matkou sám. Ten prsten ji dal otec a matka ho chránila, když zemřel. Bylo to jediné, co jí zbylo a byla natolik tvrdohlavá, že ho neprodala, ani když jsme byli na dně. Dvakrát ho zastavila a podvakrát ho vykoupila. Blázínek. Pracovala víc, než musela.“

„Nemohu něco tak drahocenného přijmout. Jednou se oženíš a budeš ho chtít dát své nevěstě.“

„Myslel jsem, že by sis ho mohl nechat zasadit do oválu nebo… Prosím zůstaneš se mnou?“

„Já nevím, co říct. Juliane, ne, počkej, nech mě domluvit. Nehodíme se pro sebe. Moje minulost se za mnou potáhne jako špína a jednou na to někdo přijde.“

„Mně to nevadí.“

„Ale mně ano.“

Julian sklopí hlavu. Všechno je ztraceno. Mami, nevyšlo to. „Miluji tě,“ dostane přes hrdlo.

„Ach bože.“ zašeptá Ben. Co mám dělat? Vytáhne prsten a stiskne ho v dlani. Měla by ho nosit nějaká žena. Úchvatná, nezatížená minulostí. Ne on, kdo se prodával. Ksakru, proč mu to Julian dělá? Proč? Poklesnou mu ramena.

Julian čeká na odpověď a modlí se. Snad jsem to nezkazil. Mami, prosím.

„Tak dobře. Zůstanu.“

Julian nejprve váhavě a pak stále víc, jak nemůže tomu uvěřit, se začne usmívat. „Budu tě nosit na rukou do konce života.“

Ben si vzpomene na zabalené oblečení. Tam se už nevrátí. Nejspíš ho čeká jiný byt. Světlejší, prostornější, kde ho bude Julian navštěvovat. Vlastně to věděl od začátku, že pokud ho Julian požádá, tak s ním zůstane. Jednou to možná skončí, ale teď je jenom jeho.

„Paolo je rád, že už se lépe tváříte.“

„To je tvým jídlem.“

„Nebo zamilovaností,“ řekne lišácky.

„Paolo, myslím, že si schováš ten zákusek na příště a jsem rád, že jsi nám svůj dům poskytl pro tento den.“

„Není zač a tady je ten zákusek. Ráno vám přijde k chuti.“ Jde s nimi ven a zamává jim na rozloučenou.

„Tak zamilovaní.“

„Mária!“ Ta se k němu sehne a políbí se. „Cara mía. Jsi moje věčná láska.“

„A ty jsi šprýmař.“

„Tak pojď, něco jsem pro tebe připravil.“ Odejde a za chvilku nese náruč růží. „Mária, vezmeš si mě?“

„Pokolikáté se mě takto ptáš?“

„Po osmnácté. Ode dne co jsme svoji.“ Mária vezme růže a Paolo vstane. Vezme jí ruku do své a políbí ji.

„Kam jedeme?“

„Domů, tam kam patříš a do postýlky. Chyběl jsi mi.“

„Ty mně taky.“ V ruce drží krabičku a nemůže tomu pořád uvěřit. Růži na zadním sedadle, balíčku s jídlem, ale hlavně Julianovi a jeho prstenu a vyznání. Až se to všechno uklidní, napíše Jackovi, nebo za ním zajedou. Ano, to bude lepší. Když se dostanou do města, začne Julian tiše povídat.

„Víš, přemýšlel jsem o tom diplomu. Jen se na něj zbytečně práší a trochu jsem uvažoval, ale jen v případě, že se ti to bude líbit. Tedy jako můj nápad.“

„Jaký, Juliane?“

Ten se rozzáří. Už podruhé mu řekl Julian. Má rád, když slyší svoje jméno z jeho roztomilých rtů, ehm, vášnivých rtů. Už se nemůže dočkat, až bude zas kouzlit na jeho těle ty podivuhodné věci. „V sousedním městě mám známého. Hattingtovi se jmenují. Město není daleko a oni se zabývají různými věcmi z filmového průmyslu. Dřív sídlili v L. A., ale nemají je moc rádi a přestěhovali se sem. Myslel jsem, že pokud bys chtěl, mohl bych se optat, jestli nepotřebují střihače. Víš, zabývají se spíš nezávislými snímky a stejně bys tam musel začít od píky.“

Ben tomu nemůže uvěřit. „Myslíš, že by mě přijali a víš co, já se tam začnu ucházet o místo. Chci to zvládnout sám. Nevadí ti to?“

„Nevadí, a pokud to nevyjde, zkusíš to jinde a já půjdu s tebou, až se usadíš.“

Ben dostane strach. Julian asi myslí něco jiného než on. Ne nesmysl. Bude to jako doposud jen žádné peníze, i když dárky asi budou, ale jak zná Juliana tak decentní a nenápadné.

„Jsem moc rád, že se ti nápad líbí.“

„Nikdy jsem o nich neslyšel. Tedy o tom, že by tam bylo studio.“

„Protože se přistěhovali minulý rok a teprve teď je to hotovo. Většina je tam stálých zaměstnanců, ale někteří nechtěli odejít z L. A. a vím, že shánějí nové. Jen tak mi to řekli u večeře. Nevím, jestli zrovna potřebují tebe, ale umíš i jiné věci, které můžeš dělat, ne?“

Ben pochopí, že by byl rád, kdyby tam pracoval a nemusel od něho jezdit někam do Mauretánie. Ale i jemu by to vyhovovalo. Zas se mu podřizuje, ale je pravda, že už asi takovým zůstane, ale práci si najde sám.

„Práci si, Juliane, najdu sám.“

„Jistěže. Přece ti ji nebudu shánět. Jen jsem se poptal po možnostech.“

„Jen aby. Jak tě znám, tak bys mi tam rovnou zařídil kancelář.“

„Vidíš, možná bych tě mohl zaměstnat u sebe a pak bych tě viděl den co den a nemusel čekat na večer. Miláčku, máš skvělé nápady!“

Benovi se protočí oči z toho, co by řekli ve firmě a ty drby. Šéf a zaměstnanec. To zrovna.

„Juliane, já tu nabídku v tvé firmě asi budu muset odmítnout. Nevadí ti to doufám, ale rád bych zkusil nejdřív to ve své branži.“ A pokud ne ve své, tak v jakékoliv jiné.

Julian se zaraduje. Má pocit, že Ben je konečně nějak svým. „Nevadí mi to,“ ujistí ho šťastně. Zaparkuje v garáži a vystoupí.

„Tak jsme tu.“  Ben se rozhlíží. Drahá luxusní auta a světla. Výtah se zrcadlem a koberečkem, v rohu nějaká kytka. Dotkne se jí. Umělá.

„Hezké,“ utrousí. Tohle zná jen z filmů a snaží se předstírat, že je to samozřejmostí.

Julian se pousměje a vystoupí. Další koberec, květiny, obrázky na zdích. „Potom dostaneš klíč, abys sem mohl chodit, kdy si budeš přát.“ Otevře dveře a z ničeho nic ho popadne a přenese přes práh. „Vítej doma.“ Nohou zavře dveře. Trochu zavrávorá, ale udrží se a políbí Bena na rty. „Prohlídka později, jsem moc nedočkavý.“

„Já taky,“ zašeptá Ben. „Kytka.“ Podá mu růži a Julian ji po cestě strčí do vázy.

Julian ho nese do ložnice a položí ho na okraj velkého letiště. Když tu spal sám, snil o tom, že je tu Ben a miluje se s ním. Teď je jeho sen tady. Juditha by na něho byla hrdá.

Začne se svlékat, zatímco Ben se posadí na posteli a začne se svlékat taky.

„Kalhoty ne!“ řekne zastřeným hlasem Julian. Sám se svlékne a přistoupí k němu. Ben k němu po čtyřech přileze a dýchne na něho. Julian trochu pootočí hlavu. Zrcadlo. Ben to udělá taky a pak se zahledí do obličeje nahoře. Natáhne ruku a vezme ho do ní.

V tu chvílí se Julianovi vypaří zrcadlo a zasténá. Tohle je prostě božské. Jemnými pohyby se pohybuje proti Benovým rtům. Miluje tohle a tohle taky, když ho Ben začne dráždit kolem otvoru, sjede dál, až se dotkne varlat. Jemně je podebere a hýčká je stejně jako dychtivý úd.

„Dost, nebo se udělám!“ Ben zvedne hlavu a rukou laskajíc penis, olízne si provokativně rty. „Vážně?“

„Ďáblíku, ale já vyhraju!“

Ben přestane a natočí hlavu na stranu. „Vážně?“

Julian ho povalí na postel a zalehne ho. „Tak kdo vyhrál?“

„Podle objemu v kalhotách ty.“ Oba se rozesmějí a Julian z něho vstane a natáhne ruku. „Chtěl jsem být něžný.“

„A kdo chce? Chci, abys mě pořádně ojel!“ řekne hrubě a přetočí se na čtyři. „No tak, chci tě tam mít. Chci, abys mi ho tam dal a pěkně mě ojel.“

Julian přimhouří oči. „Vážně?“ vrátí mu to.

„Chci to. Chci tě mít uvnitř sebe a abys mi to důkladně udělal. Tak jako poprvé.“

Julian sklouzne ke kalhotám, otevře je a stáhne je ke kolenům. Pohladí zadeček, nasliní prsty a hladce zajede do dírky. Zaúpí. Je to nádherné a pohne prsty. Zaslechne Benovo zaúpění a vytáhne je. Nahradí je údem a zajede dovnitř. „Zbláznil jsem se.“

„Já taky, ale nepřestávej. Ne teď!“ Julian ho chytí za boky a začne se v něm pohybovat. Sem a tam a rychleji. Nakonec ho vytáhne a rychlými pohyby prstů se dodělá. To už se Ben přetočí a Julian na něho stříká. Ben si to rozmaže a spokojeně zavrní. Sevře svůj úd a začne ho přejíždět, když ho Julian přeruší a nahradí jeho ruku svou a rychlými pohyby ho udělá. Ucítí cukání a pak se jen dívá, jak stříká. Drží úd, až do poslední chvíle. Pohladí schovanou špičku údu.

Sedne si vedle polo svlečeného Bena, který se dotýká tekutiny a kreslí s ní nějaké ornamenty.

„Mám to raději pomalu,“ prohlásí.

„Já taky, ale jednoduše jsem byl až moc nedočkavý. Je v tom ráji koupelna?“

„V tom ráji je všechno.“ Stáhne z něho oblečení. Když slezou z pomuchlaných pokrývek, Julian ho vezme do náruče.

„Otevírej dveře.“ Světlo se rozsvítí a oni jdou do koupelny. Ben se zvědavě rozhlíží a pak si to uvědomí. Do prdele… řekne v duchu.

„Juliane, tady budu bydlet?“

„Samozřejmě. Kde jinde?“

Tohle není nějaký pronajatý byt. To je byt Juliana.

„Juliane, to je tvůj byt?“

„Ale ne.“ Ben si oddechne. „To je náš byt. Líbí se ti?“

„Je nádherný, ale myslel jsem, že mi najdeš nějaký jiný byt,“ začíná se krčit před stahujícími se mraky v Julianově tváři.

„Nedám ti matčin prsten jen proto, abych tě vyšoupl do nějakého podnájmu. Ne, budeš bydlet se mnou. Zítra sem přestěhujeme tvoje věci a než si pořídíš auto, dostaneš mého Rangera nebo jiný vůz. Nevím, za co mě považuješ.“

„Dobře, ale stačil by mi ten byt, který jsi mi nabízel ze začátku.“

„To sice ano, ale to jsi ještě nedostal ode mě ten prsten.“

„To je velká koupelna, tak já tu zůstanu. Zítra se vykoupu.  To je málem malý bazének a sprcha, panečku, tomu říkám koupelna!“ Změní téma. Nesnáší mračícího se Juliana.

„Ty se rád koupeš?“

„Smrtelně rád, ale dnes jsem unavený a dám si jen sprchu. Nevadí ti to?“

„Bene, můžeš si dělat, co chceš, a když řekneš NE, nebo předložíš jiný návrh, pokusím se to akceptovat, nebo změnit a momentálně jsem i já unavený.“

Oba vstoupí pod sprchu a Ben zjistí, že tu má svoje oblíbené vůně. Je pozorný a takhleto dál nejde. Zamrká, jak se mu pod víčka natlačily slzy. Obejme Juliana a začne ho líbat. Julian mu polibek opětuje a ani si nevšimne jak a Ben před ním opět klečí a drží ho v rukou.

„Myslíš jako, že s tím něco vzmůžeš?“ zakroutí hlavou. Leží v klidu ve svém hnízdečku a nevypadá na to, že by ho cokoliv probudilo.

„Uvidíme, ne?“ dotkne se ho a vezme ho do úst a začne sát. Je to jiné, než když ho má v ústech vzrušeného. Julian s údivem pozoruje, jak se znovu staví pod pozorným uměním Bena. Zasténá rozkoší a pak Bena přeruší. Voda na ně teče a oni jsou čistí. „Chceš mě?“

„Já - ano.“ Julian se opře o stěnu a cítí, jak do něho pomalu pronikají prsty. Jednou rukou si stále hladí úd. Nemůže se toho dočkat, ale i tak je raději v Benově zadečku. Z ničeho nic jsou prsty pryč a on ucítí Benův úd. Předkloní se ještě víc a prohne se v zádech. Ben se v něm pohybuje pomalu, ale pak zrychlí a několika pohyby rukou vyvrcholí a vystříkne na záda. Vymění si to s Julianem a otočí hlavu, aby na něho viděl.

Julian do něho pronikne a pomalu ho zasunuje a vysouvá. Drží ho za boky a druhou rukou ho hladí po těle. Má to raději, než tu rychlovku před tím.

„Nech ho tam, prosím!“ Julian pochopí a vyvrcholí uvnitř těla. Vytáhne ho a zvedne z podlahy houbu. Něžně ho umyje a pak sebe. Pak najednou Ben ucítí plácnutí a slabě vyjekne.

„Tak do postele.“

„Nechce se mi.“ Ben ho vytáhne ven, vezme měkkou smetanovou osušku a vytře ho. Pak ho zabalí do obrovského županu a odnese do postele. „Pyžamo nemám, budeš spát nahý. Snad ti to nevadí.“

„Šíleně moc vadí,“ ujistí ho s úsměvem. „Tohle je velká postel.“

„Jsem velký.“ Natáhne se a dotkne se buňky, která vypne světlo.

„Tady nemáš samo zapínací světlo?“

„Mám i nemám.“ Přitáhne si ho k sobě. Ano, teď je to dokonalé. Má ho konečně tam, kde ho celou dobu chtěl mít. „Jsem tak rád, že tě tu mám. Miluji tě.“

Ben strne. V té restauraci si myslel, že to řekl, protože ho chtěl získat nazpět, ale teď k tomu není důvod důvod.

„Bene, co je ti?“

„Nic.“

„Lžeš, ale to nevadí. Půjdeme spát a ráno můžeme spát déle a taky se můžeme pomilovat.“

Ben si pomyslí, že Julian je opravdu sexuální maniak. Jenže ta jeho péče a slova: Miluji tě… dělá mu to starosti a k tomu ten byt. Měl by všechno vědět.

„Juliane, spíš?“

„S tebou v náručí? Ne.“

„Já, chtěl bych ti něco říct.“

Julian se zarazí nad slovy i tónem. Je tak vážný a zní v něm strach. Mlčí.

Ben se k němu přitiskne. „Zjišťoval sis o mně všechno i moji minulost, že.“ Nečeká na slova a jenom vnímá silnou ruku, jak ho jemně hladí na zádech. „Zjistil jsi něco o tom, kam jsem zmizel, když mi bylo dvacet dva?“

„Nic.“

Ben neví, jestli pokračovat nebo ne. „Byl jsem divoké kvítko a tehdy jsem si myslel, že jsem udělal parádní úlovek. Byl jsem na vrcholku blaha. Měl peníze, měl drogy, měl všechno. Spal jsem s ním jenom dvakrát, ale přemýšlel jsem, jak se stát u něho natrvalo mazlíčkem.“ Zkřiví rty, ale Julian to nevidí. Raději by nic z toho neslyšel, protože má tušení, že se mu to nebude líbit.

„Jednoho dne pro mě přijel. Bylo léto a já netušil, co se stane. Vzal mě do svého luxusního auta, které bylo řízené šoférem. Jak asi to mohlo dopadnout? Nejdřív jsme si šňupli a já se odvázal. Tu cestu si docela slušně pamatuji, ale v tom kokainu muselo být ještě něco přimícháno. Pamatuji si, jak jsme jeli za město a pak zastavili. Byl jsem zvyklý plnit přání zákazníků a tak, když jsme vystoupili někde v lese, poručil řidiči, aby si mě vzal. Celou dobu se na to díval, jak to do mě dělá jeho řidič, tak jsem to vzal, jako, že se chce pobavit a pak si nic nepamatuji.“

Julian si vzpomene na Milana a jeho tvrzení, že to možná není zas až tak neobvyklé chování, jak si myslí.

„Probudil jsem se v pokoji na pohovce. Nahý, svázaný a pak začala moje noční můra. Vždy jsem měl zásadu, že když chtějí použít moje tělo proč ne, ale něco za něco.“

„Peníze!“ zašeptá Julian. Nechce poslouchat, ale na druhou stranu chce a Ben mu to musí říct.

„Ano,“ odvětí Ben. Julian už začíná tušit, co Bena potkalo. „Bylo jich sedm, deset? Nevím. Střídali se a smáli se, když jsem křičel bolestí. Mě absolutně ignorovali. Slyšel jsem jenom jejich hekání. Za tu celou dobu jich nebylo méně než pět, více než patnáct. Byl jsem hračkou. Po týdnu jsem se zkusil vzepřít. Zavedli mě do sklepa. Poddal jsem se. Dělal jsem, co chtěli.“

Julian skřípe zuby. Ví o některých věcech, ale muselo to být ještě horší, než si to představuje.

„Zvykl jsem si na bolest i na jejich vymýšlení zábavy. Přestal jsem vnímat čas.“ Julian už si myslí, že skončil. „Ráno jsem jim je musel vykouřit a spolykat. To byla moje snídaně a večer taky.  Jedl jsem, co jsem našel, spal jsem, kde se dalo, většinou tak unavený, že jsem se nemohl hnout. Ale i tak mě vždy přivázali, abych neutekl. Pamatovali na vše. Byl jsem k dispozici dvacet čtyři hodin denně.“

Juliana zamrazí, když se uchechtne. „Neměl jsem na to síly. Někdy jsem měl chuť se zabít. Myslím, že na to čekali. Pochopil jsem, že nejsem první a asi nebudu ani poslední. Nevím, jak dlouho jsem tam byl.“ Odmlčí se. „Vždy jednou měsíčně si zvali firmu na úklid. Vyvedli mě ven a přivázali mě nahého ke stromu tak, abych nemohl utéci a oni aby měli veškeré pohodlí při svých hrátkách. Poprvé, když to udělali, křičel jsem, řval, ale nikdo mě neslyšel. Byl jsem tam přivázán týden a vrátil jsem se do čistého. Vzali mě do sklepa a seřezali za ten křik. Už nikdy jsem nekřičel.“

„Jak?“

„Jak? Kupodivu mě zachránila ta jejich nesmyslná láska k čistotě. Byl velký týdenní úklid a tak mě přivázali. Nejdřív se ovšem pořádně pobavili, až mi jeden z nich zlomil ruku. Raději jsem necekl, jaký jsem měl strach ze sklepa. Pak mi ale dali dovnitř nevím co, ale šíleně to bolelo. Myslím, že vibrátor, protože jsem cítil pohyby uvnitř sebe. Snažil jsem se toho zbavit, ale nešlo to. Museli mě natrhnout, nebo nevím co. Brečel jsem bolestí a nakonec jsem to vzdal a potom jsem zaslechl štěkot.“

„Wally.“

„Přesně tak a ten přivedl doktora Brodericka. Zděsil se a odvázal mě. Pak vyňal ze mě tu věc a rychle mě odvedl. Asi tušil, že by se postarali i o něho. Vzal mě do svého domu, zafixoval ruku a přivázal k posteli.“

„Proč, proboha?!“

„Drogy. Dávali mi celý ten čas drogy. Možná i tak se těch ostatních zbavovali. Víš, ke konci jsem to dělal už jen proto, abych je dostal a cítil se dobře.  Jack nevěděl, co se mnou má udělat. Pak mi říkal, že ho navštívili a ptali se po mladém chlapci, který se zatoulal. Měl strach, ale nevykopnul mě.“

„Mohl to oznámit policii, ne?“

„Juliane, tam byl každý, kdo se zajímal o něco, co si normálně nemohl dovolit a Jack to věděl. Taky vytušil, že jim nějaký život doktora bude ukradený. Přesto se na mě nevykašlal a dostal to svinstvo ze mě. Ruce jsem měl rozedřené do krve, ale když skončil, byl jsem skoro čistý. Odnaučil jsem se tam všemu. Celé dny jsem jen spal a spal a pak začal se mnou mluvit a já vyprávěl podrobně, co se stalo. Začal jsem lépe spát, když jsem se začal svěřovat. Krmil mě lžičkou. Myslím, že jsem neměl žít. Měl jsem tam tehdy zemřít a nebýt Wallyho, tak jsem... Určitě.“ Ben tiše poslouchá Juliana a ticho, které nastalo po jeho zpovědi. „Vidíš, nejsem pro tebe vhodný.“ Bojí se, že ho vyhodí na ulici. Kdo by chtěl někoho takového za partnera?

„Jména.“

„Nech to být. Neměl jsem ti to říkat.“

„Ne, postarám se o ně. Pokud ne, optám se Jacka. Řekne mi to a pak to muselo být nedaleko jeho bydliště, promiň, ale zničím je.“

„Proč?“

„Protože jsou to nenormální lidé.“

„Jsi blázen a teď lituji, že jsem ti to řekl.“

„Kdepak, udělám přesně to, co s Dianou.“

„Kdo je to?“

„Majitelka La Palmy. Jednoduše jsem za to, co ti provedla, neobnovil kontrakt.“

Ben zaslechne v Julianově hlase pořádnou dávku škodolibosti. „Nechápu.“

„To nemusíš vědět.“ La Palma pomalu končí svoji činnost.

„Juliane.“

„Dala ti špatnou smlouvu. Platila ti o polovinu méně než ostatním.“

„Jsi mocný, že?“

„Dost a pak jsou cesty, jak se to dá vyřešit. Příští víkend pojedeme k mojí rodině.“

„Ani náhodou.“

„Ale ano. Bydlí u moře a Judith maluje. Bude se ti líbit a Meg taky.

„Juliane, ani náhodou. Neodvážím se jim přijít na oči.“

„Už o tobě vědí.“

„Cože?!“ Ben se vztyčí, až odhrne pokrývku a světlo se rozsvítí. „Jak jsi mohl? Zhasni!“

„Reaguje jen na prudký pohyb.“

„Kruci nemůžeš sem dát normální vypínače?“

„Proč?“

„Já nevím. Nelíbí se mi to.“

„Světlo nebo moje rodina.“

Ben zafuní. Kruci, copak ho neodradí? „Juliane, tobě to nevadí, co se stalo?“

„Nic se nestalo a lehni si. Chci spát.“ Stáhne ho do postele a přivine ho k sobě. „Bene, miluji tě.“

„Začnu brečet.“

„Byl jsem radši, kdy jsi mlčel.“

„Já budu mlčet.“

„Nebudeš. Proč se musíš se mnou hádat? Bene?“ Spí. Konečně. Ty parchanty odstřelí a Benovi vrátí úsměv na rty a matka jistě něco vymyslí, jak je pohřbít hodně hluboko. Pohladí ho po vlasech. Stejně ho má rád a bude, i když jednou od něho odejde, ale on udělá vše, aby ho k sobě důkladně připoutal. Možná není o nic lepší než ti, co ho unesli, ale čert to vem. Vždycky chtěl být sobecký.

„Já se rád hádám.“ Julian se rozesměje a pak ucítí polibek na rtech a ruku v klíně.

„Prosím, je mi třicet pět.“

„Ano?“

„Jistě a Ježíši máš na mě špatný vliv.“ Ben se ve tmě ušklíbne a prudce odhodí pokrývku. Světlo se rozsvítí a on se zadívá na dychtivý klín.

„Víš co, nestěžuj si.“

Stěžovat a sakra… skoro zavyje, jak ho obemknou ty nejprostopášnější rty na světě a unesou ho mimo realitu.

 Konec