Shounen - ai povídky

                                                              Osudový sen 

     Den jako vždycky. Musím do školy a ze školy a nebýt Dětí osudu, tak je jako obyčejný den. Jenže to jsem ještě nevěděl co se stane dnes odpoledne. Přišel jsem jako obvykle ze školy a cestou žádné zvonění telefonu, žádné dítě osudu. Nic. Mělo mně to možná zarazit, ale byl jsem rád, že se nic neděje. Katastrofa nastala v podobě obálky v naší poštovní schránce. Obyčejná obálka. Vezme další dopisy a položí je  na stolek k telefonu. Třídí  je, když na jedné je napsané Ajumi Narumi - moje jméno. Měl jsem ji vyhodit a ne otevírat.

                                    Přijď k hotelu Belvéder v 20.00 hodin. V budově najdeš něco
                                    co ti pomůže v boji proti Lovcům.
                                                                                  Přítel
   
   Jasná past. Tu pozvánku mohl poslat jen Lovec nebo snad některé z dětí? Tak jako tak je to past a mně se tam nechce. Jdu vařit. Za chvilku se vrátí švagrova. Udělám rýži se zeleninou a k tomu masové knedlíčky. Začíná vařit a jde mu to pěkně od ruky. Potom se budu učit a pak..co pak? Asi se podívám na televizi. Zítra není žádný test tak toho využiji. Ale pohled se mu pořád stačí k pozvánce. Za hodinku má uvařeno. Sedne si ke stolu a vezme první publikaci na kterou narazí. Ale pohled se mu pořád stačí k pozvánce. Nakonec to vzdá a vezme ji do ruky. Napíše vzkaz pro švagrovou, vezme na sebe bundu a vyrazí k hotelu Belvéder. Má slabou hodinku na to aby tam dorazil.
    Přesně v 19.50 stojí před polorozpadlou budovou. Proč to vždy musí být hotely? Rozhlíží se kolem sebe, ale nic podezřelého nevidí. Najednou někoho ucítí za sebou a otočí se. Za ním stojí mladík v černém, s bílými vlasy a modrýma očima.
   „Rutherforde to jsi psal ty, nebo je to špatný vtip?“
   „Ani jedno!“ Vytáhne z kapsy stejnou pozvánku, jakou mu mává  Narumi před očima. „Jdeme, nebo tady budeme stát.“
   „Víš, že to je past.“ Řekne klidně Narumi a dívá se na temnou budovu. Eyes Rutherford nic neřekne a vykročí k budově. Narumi si povzdechne a jde za ním. Někdo na něho musí dohlédnout.
   Vstoupí do budovy a dveře se zavřou. Ozve se hlas. Oba se na sebe podívají a potom pokrčí rameny.
   „Budova je uzavřena. Pokud chcete se z ní dostat tak nejdřív musíte najít to co je pro vás důležité. Potom automaticky bude budova otevřená a vy můžete odejít. Věřím, že to zvládnete.“ Hlas zmlkne a Narumi s Eyesem se na sebe podívají. Tak to je opravdu jiné než čekali. Nevypadá to na past.
   „Takže musíme se dostat k něčemu, co nevíme jak vypadá a nevíme co to je. Musíme poznat, že jsem to našli. Opravdu Eyesi od té doby co jsem Vás poznal je to samá hádanka. Začínám být z toho unavený. Jak jsi to mohl tak dlouho vydržet?“
   „Praxe milý Watsone“ pronese Eyes. „Jdeme hledat. Nemíním tady s tebou ztvrdnout víc času než je nutné.“ Narumi pokrčí rameny a šouravým krokem se vydá za Eyesem. Do čeho jsme to zase vlezl? Jsem zkrátka nepoučitelný. Mlčky procházejí hotelem, ale nic zajímavého nevidí. Jen samé haraburdí a špínu. Podívají se na hodinky. Ručičky se blíží k 12 hodině.
   „Co kuchyň?“ navrhne Narumi. Eyes se otočí a jdou směr kuchyň. Prohledávají ji když najednou něco zašramotí a spadne dobře připravený trám. Letí přímo na Eyese a Narumi vidí, že se nestačí uhnout. Skočí po něm a přikryje ho. Cítí jak ho něco udeřilo do zad a on omdlí.
   Eyes zakroutí hlavou nad tou jeho neuvěřitelnou blbostí a odtáhne ho ke stěně. Jde prozkoumat trám a když zjistí, že to byla past vrátí se k Narumimu. Podívá se na něho pozorněji a potom ho prohlédne. Zdá se, že si vyrazil jen dech. Na tváří má šrám a trochu krve se objevilo na košili. Klečí u něho a rozhoduje se. Vezme jeho hlavu do svých rukou, natočí ji se šrámem k sobě. Skloní hlavu a velmi pomalu a důkladně slíže krev z tváře. Krev vyplivne a potom to zopakuje. Rozepne mu bundu a školní uniformu.
   „Co to děláš?“ Narumi sedí a nevěřícně se dívá na to co dělá Eyes. Ten pokračuje dál. Narumi ho chytne za ruku.
   „Nech toho“ a skloní hlavu k šrámu na hrudi. Zopakuje celou proceduru stejně jako u tváře. Slyší tep Narumiho srdce a proti jeho vůli se mu nahrne krev do hlavy. Narumi je jako paralyzován a dívá se na hlavu Eyese jak mu líže šrám. Jeho rty podlévají trochu déle a oběma není to nepříjemné.
   „Dost. To stačí“ zašeptá Narumi a odtáhne Eyese. Ten má zamlžený pohled. Zvedne se a dívá se na Narumiho. Otočí se, jako by nic se nestalo a jde se dívat po tom neznámém objektu. Narumi si zatím zapne uniformu třesoucíma rukama. Nadechne se a vykročí za Eyesem. Ten jde pryč z kuchyně, když před ním něco vybuchne. Uskočí zpět.
   „Myslím, že ty pasti nás navádí“ řekne Narumi. „Ten trám nás upozornil, že jsme tady dobře a ten výbuch zase, že nemáme jít dál. Něco jsme tady přehlédli. „ Eyes se na něho podívá a vykročí z místnosti. Opět výbuch. Narumi pokrčí rameny, jako by chtěl říct: Já to celou dobu říkal. Začnou prohledávat šuplíky, všechny skrýše, ale pořád nemohou na nic neobvyklého přijít. Kuchyňské nářadí a nic víc. Žádne potraviny nic takového.
   „Něco tady je co jsme přehlédli“ řekne Eyes a stoupne si doprostřed místnosti. Narumi přejde k němu a dívají se na místnost ze všech úhlu. Nakonec se jim oběma zrak stočí na jedny dveře, které není skoro vidět. Přejdou k nim a oba dva najednou sáhnou na kliku. Zatáhnou společně a dveře se otevřou. Uprostřed místnosti je kazeta. Přistoupí k ni a chtějí otevřít. Nejde to. Otočí ji a tím spustí mechanismus kazety a dveře se z hukotem zavřou. Pustí kazetu a přiskočí ke dveřím. Jsou pevně zavřené. Pořádně se rozhlédnou a vidí, že jsou v obrovském mrazícím boxu. Narumi vytáhne mobil, ale ten nefunguje. Eyes vytáhne svůj a taky nefunguje. Oba dva přejdou ke kazetě a potom k stolečku na kterém byla položena.
   Po chvilce zkoumání zjistí co a jak. Musí otevřít kazetu a to tak, aby ji nepoškodili. Posadí se na podlahu a mezi sebe dají tu skříňku. Dívají se a přemýšlí jak ji otevřít. Sedí a mlčí.
   „Ty Narumi, proč jsi sem šel?“
   „Zvědavost“ zahučí a dál si ji prohlíží. Zvedne oči ze skříňky a dívá se do modrých oči Eyese. Nemůže se od nich odtrhnout. Eyes se k němu nakloní. Narumi se odtáhne.
   „Nezdá se ti, že je tadye nějaká větší zima než před chvilkou?“ Narumi zvedne hlavu.
   „Máš pravdu. Zřejmě nám někdo přišel zatopit.“ Zvedne se a přejde k teploměru. „Teplota klesá.“ Hlásí a zrak mu sklouzne do rohu boxu. Přejde k němu a uvidí přikrývky. „Někdo to naplánoval. Jen doufám, že nás nenechá zmrznout.“ Vezme a jednu pokrývku hodí Eyesovi. Zachumlají se a pořád pozorují skříňku. Teplota stále klesá.  Narumi už si začíná třít ruce a začíná mu být zima. Zvedne hlavu a podívá se na Eyese. Ten je má zavřené, ale je vidět, že je mu taky zima. Přejde k němu a dost neochotně a ještě se vzpomínkou na kuchyň ho obejme. Eyes se zarazí, ale potom se k němu přitiskne. Nakonec se vymaní z jeho sevření a roztáhne deku a svůj plášť na podlahu. Lehne si a Narumi s povzdechem vedle něho. Jestli mají přežít, musí se podělit o svoje teplo. Přikryje je bundou a druhou dekou. Přitisknou se k sobě jak nejtěsněji to jde. Jsou skoro stejně vysocí, ale Eyes má hlavu trochu níž. Oba zavřou oči.
   „Je tady trochu tepleji“řekne Narumi. A s těmi slovy zhasne světlo.
   „Ano to určitě“ a Eyes ho obejme, jako by se dál svítilo. Narumi trochu strne. „Uvolní se. Na hrátky s tebou teď nemám náladu, ale kdybys chtěl tak jsem k dispozici.“ Ozve se do tmy Eyesův posměšný hlas. Narumi přemýšlí jestli si dělá legrací nebo ne. Nakonec je to mu jedno a usíná. Eyes je vzhůru a dívá se, jak se Narumiho obličej uvolňuje a mizí z něho napětí. Opatrně, aby ho neprobudil ho pohladí po zádech. Vzpomene si na chuť jeho těla a krve. Olízne si rty vzrušením. Najednou je mu takové teplo. Mohl bych to zkusit? Co když se probudí? Ten můj nevinný malý miláček. To budu řešit pak, rozhodne se. Pomalu přitiskne své rty k jeho. Jen lehounce, tak aby ho nevzbudil. Najednou ucítí odezvu. Strne rozpaky. Že by nebyl tak nevinný? Neřeší to a polibek prohloubí. V hlavě má zmatek a neví jak reagovat. Je tma a oni zvolna propadají něčemu, čemu by  za normálních okolností  nikdy nedali volnost. Horečnatě ze sebe sundávají oblečení. Nevšímají si zimy a miluji se divoce a bez zábran. V tmě je slyšet jen sténání a výkřiky rozkoše. Místnost se pomalu otepluje. Oba dva nakonec usnou si v náručí. První se probudí Eyes a klidně Narumiho políbí. Ten se vzbudí a něco zavrčí. Nemá asi zrovna dobrou náladu.
   „Nech toho a obleč se laskavě“ řekne Narumi nevrle. V tom zpozoruje světlo a otevřenou skříňku. Eyes k ni přejde a oba se podívají co tam je. Kazeta je prázdna až na papírek. Rozbalí ho a čtou. Možná to co jste teď zažili vám zachrání život. Sbohem. Nepodívají se na sebe a oblečou se jako dva cizinci. Položí kazetu na stolek a dveře se otevřou.
   „Eyesi, jestli v tom máš ruce, tak to byl špatný vtip.“
   „To si myslíš, že jsem tě sem vylákal jen kvůli pár chvilkám rozkoše „ a nejraději by spolkl svůj jazyk nad tím přiznáním, že se mu to líbilo.
   „Promiň myslím, že ne. Jdeme.“ Narumi v těsném závěsu Eyese vyšel z mrazáku. Vyjdou z kuchyně a rovnou ven. Budova je odemčena. Venku je tma. Oba dva jdou vedle sebe. Nakonec dojdou k Narumiho bytu. Narumi se podívá k oknům, ale ty jsou tmavé. Jdou spolu do bytu.
   „Říkala Rio, že dobře vaříš“ prohodí Eyes a dívá se na Narumiho. Švagrova není doma, oddechne si. Ta by šílela nad tím, že je tady slavný Eyes Rutherford. „Hmm“ ozve se od Narumiho, který si zrovna sundává bundu. Jde do kuchyně a tam naloží na talíře pozdní večeři.
   „Opravdu umíš vařit. Moc dobré!“ zvolá po druhém soustu. Narumi něco zabručí. „Narumi nechceš si mně vzít?“
   „Tak se postav do fronty“ a Eyes jak by viděl tam stát frontu holek. Mlčky jedí a Narumi má zavřené oči. V hlavě se mu promítá  jeho první milování. Neví jak má reagovat na přítomnost Eyese. Co má dělat? Převrací ten problém dokola. Kdyby byl sám, jenže je tady on. Otevře oči a podívá se do chladných trochu ironických očí Eyese. Ten odloží prázdnou misku, zvedne se a přistoupí k Narumimu. Obejme ho zezadu.
   „Máš strach?“ Narumi mlčí. „Pojď“ a vezme ho za ruku. V bytě se hned zorientuje a otevírá dveře do jeho pokoje. Rozhlédne se po pokoji a začne si sundávat oblečení. Když vidí, že Narumi nereaguje, přistoupí k němu a začne ho líbat. Ten si vzdychne a mimoděk odpoví. Potom ho odstrčí.
   „Nevzdám se tak snadno. Neměl bych to chtít. Jsem Dítě osudu a tak prostě jsem...Půjdu raději.“
   „Můžeš tu do rána zůstat. Máš to do domu daleko.“ Narumi, co jsi to zase provedl za blbost, že jsi ho sem pozval. Eyes k němu přistoupí a obejme. Drží ho a nakonec Narumi ho taky obejme.
   „Já nemohu...“
   „Zavolám si taxík“ a už vyťukává číslo taxíku. Narumi si oddechne. Eyes se usměje.
   „Doufám, že dnes po škole mně navštívíš. Víš kde bydlím. Nerad bych na tebe poštval Děti osudu. Souboj s tváře do tváře je něco jiného než z dálky a tiše...víš co myslím.“ Narumi přikývne. Eyes k němu přistoupí. „Na některé věci si časem zvykneš.“ Vyjde z pokoje a jde si nazout boty. V tu chvílí vejde švagrova a míří si to k lednici. Nevšimne si šokovaného výrazu Narumiho. Vytáhne pití z lednice a rozhlédne se.
   „Narumi to jsem ráda, že sis  konečně našel děvče.“ A odpotácí se zpět do svého pokoje. Narumi se podívá na sedícího Eyese. Zezadu s těmi vlasy opravdu vypadá jako dívka. Eyes se zvedne a rty mu cukají v úsměvu. Narumi ho nikdy neviděl se smát. „Děvče. Hmm možná má pravdu. Tak dnes po škole!“ a vyjde ze dveří kde se rozesměje. Narumi jde spát. Nemůže usnout a tak se převaluje ze strany na stranu. Nakonec usne a má sen o mrazícím boxu, Eyesovi a tikajících hodinách.
   „Narumi vstávej. Zaspal jsi do školy.“ Ten vyskočí a neuvěřitelně rychle se oblékne a vyrazí do školy. Samozřejmě to nestihne. Vůbec celý den mu plave jako v mlze. Odpoledne se horko těžko zbaví Hiyono a zamíří si to k Eyesovi. Přijde k domu a výtahem vyjede k prosklenému apartmá. Z dálky slyší hudbu.
   „Dále“ ozve se a on otevře dveře. U piana sedí Eyes a hraje. Zvedne hlavu.
   „Zahraj mi. Chci tě slyšet.“ a přejde k němu. Dá mu polibek a táhne ho k pianu. Narumi se brání. Nakonec je posazen na taburet. Položí ruce na klávesy a stáhne je zpět. Eyes se na něho dívá se smutkem.
   „Nevěříš si? Pořád si myslíš, že stojíš ve stínu svého bratra? Ale ty nejsi on!" Obejme ho zezadu a přitiskne se k němu. „Já ti věřím Narumi. Možná poprvé vůbec mám nějakou naději a pro co žít. Zahraj mi, prosím.“ A Narumi začne hrát melodii, která mu zněla hlavou v hotelu Belvédr při milování s Eyesem.

    „Tak to byl ten nejhloupější a nejdivnější sen, jaký jsem kdy měl.“ Říká si pro sebe cestou do školy Narumi. „Vůbec strašně divný sen“říká si pro sebe Narumi cestou ze školy. Já a Eyes to je k smíchu. Ale do smíchu mu moc není. Vytahuje ze schránky dopisy a první co uvidí je malá obálka s jeho jménem. Rychle vyjede výtahem nahoru do bytu. Zaklapne dveře a třesoucíma rukama otevírá obálku.
   Telefon. Popadne sluchátko.
   „Máš pozvánku?“
   „Ano mám.“
   „Půjdeš tam?“
   „Ne. Je to past.“
   „Dobře. Bojíš se toho co by se tam mohlo stát?“
   „Bát se. Ano mám strach. Ty ne?“
   „Ne nemám. Co se stane to se stane. Neovlivníme to. Dřív nebo později budeš to muset přijmout.“
   „Ne, osud můžeme změnit.“
   „Jak myslíš Narumi. Nechceš ke mně zajít?“
   „Ne, Eyesi nechci. A víš proč.“
   „Ano vím. A víš, že je to nevyhnutelné.“ Ticho.
   „Ano vím.“Ticho.
   „Našel jsem pro co žít, Narumi. Nepůjdu tam. „ Telefon oněmí a Narumi je opatrně zavěsí jako by bylo z ohně.
  
Konec