Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pramen naděje

4. 12. 2006

                                           Pramen naděje

    „Jen hlupák věří, že se odsud dostane!“ Kanone se otočí ke skladišti s pyrotechnikou a pozoruje jak hoří a rachejtle vybuchuji. „Krásný pohřeb, Narumi“ řekne s úsměškem. Chce se otočit když udiveně zpozoruje pohyb. „Co to?  To není možné!“ zvolá, když spatří špinavou postavu se opírající o dveře továrny. „Jak?!“ vylétne z něho.
   „Zapomněl jsi na toto!“ a vytáhne zpoza zad růžového králíka, který byl schránkou pro bombu ve vlaku. „Jedna vteřina stačila mi k tomu, abych se odtud dostal.  Jedna mizerná vteřina.“
   „Nepočítal jsem s tím, že si to ponecháš. Štěstí těch, kteří věří, pche“ odtuší Kanone. „Ale víš někdy je něco silnějšího než rozum a um!“ Kanone k němu přiskočí a chytne ho pod krkem. „Zemřeš Narumi bratře Kjotaka.“ Narumi pustí králíka na zem a chytne ho za ruku, ale ta drží pevně.“Ty mizerná náhražko naděje. Raději chci tě vidět mrtvého než tvoji falešnou naději.“
   „Pusť ho Kanone!“ Ozve se za jeho zády Eyes Rutherford.
   „Ty? Tady? Co tady děláš Eyesi?“ ale nepouští ho. „Mám ho pustit? Nejsi se mnou?“ Kanone konečně pustí Narumiho a otočí se k Eyesi. Dívá se na jeho modré oči, štíhlou postavu a dlouhé bílé vlasy. Na tvář, která mu věřila, která s ním strávila tolik času. To je minulost, ale chybí mi tak. Jeho duše křičí vrať se mi Eyesi, prosím, dodává tiše a nesmělým hláskem. Kdy ho vlastně ztratil? ptá se sám sebe. Otázka bez odpovědi. Bojí se ji odpovědět, bojí se i zeptat na hlas. Přesto vše posměšným hlasem plný zloby, ale i chladu řekne.
  „Myslíš, že on nám pomůže, Eyesi? Kjotaka sice to říkal, a já mu věřím, ale jemu nevěřím!“ Podívá se s odporem na Narumiho.
  „Já věřím Kjotakovi, Kanone.“ Eyes se dívá na štíhlou postavu svého někdejšího učitele a potom i lásku. Trochu to bolí, když se na něho podívá, ale cesta zpět nevede. Jejich cesty se rozdělily a on i přesto, že Kanonea miloval si vybral světlo. Pořád k němu něco cítí, ale už jsou to spíš vzpomínky, melancholie zapomenutých dnů.
  „Co všichni máte s těmi slovy mého bratra?“ Narumi se vmísí naštvaně do hovoru. „Nejsem jako on, ale snažím se ze všech sil.  Mám toho dost. Odcházím. „Narumi vnímá spodní proudy mezi Kanonem a Eyesem a mimoděk ani neví proč má pocit ztráty. „Pitomost“ zabručí, ale nemůže odtrhnout od nich zrak. Něco mezi nimi je a není to jen společný osud prokletých dětí. To jak Kanone sklání hlavu k Eyesovi jak spolu mluví napovídá nejen dlouholeté přátelství, ale i něco víc. Tak proč, ne nechce přemýšlet teď o Eyesovi. I tak se mu do myšlenek vkrádá stále víc a víc. Brání se jim, ale hlavně v noci, když spí tak se mu...zavrtí zoufale hlavou. Ne musí jít za svou švagrovou. Pomalým krokem odchází od nich obou. Ale ještě slyší vzdáleně jejich hovor.
  „Naše cesty se rozdělily, Kanone. Už před dávnou dobou. Ty jsi vybral temnou cestu a já...“
  „Ty mu věříš!?“ Kanone je udivený a v hlase zní nevěřícnost. „Víš jak je prázdna naděje.“
  „Ale já vidím naději. Vidím naději pro nás všechny , pro Rio, Ryoko, Kousuke. Chci, aby byli šťastní bez lovců za zády, Kanone!“
  „On je ta naděje.“potvrdí si Kanone co tušil. Potom zamrká jak mu docházejí souvislosti.“ On, aha , on se stal pro tebe něco víc.  Něčím čím jsem byl já!“ Eyes zbledne a zčervená. „Mám pravdu, že“ a Kanone k němu přistoupí blíž. „Mohli bychom začít znova. Spolu..“ říká naléhavým hlasem. Jeho hlas je vzrušený z blízkosti Eyese. Eyes se dívá za mizející postavou Narumiho. Potom se podívá na Kanone.
  „Odešel jsi ode mně Kanone a já byl zoufalý. Nevěděl jsem co dělat, jak bez tebe žít. Učil jsi mně přežít v tomto světě, ale ne bez tebe. Těžko jsem se smiřoval, že tě už možná neuvidím, ale stále jsem živil naději, že jednou, že jednou se ke mně vrátíš.“ Eyes se ponoří do vzpomínek. „ A potom jsem potkal Kjotaka. Nevěřil jsem tomu co říká, bránil jsem se tomu, ale jeho slova. Přicestoval jsem do Japonska, abych ho poznal. Když jsem ho uviděl, pochopil jsem Kjotakova slova a jeho víru v něho. Byl jak záblesk ve tmě, světlo na konci tunelu. Rozhodl jsem se, že to světlo chytím a nepustím“ říká to klidným hlasem jako by to byla samozřejmost. Kanone se rozesměje.
   „Hodně štěstí. Ach Eyesi, ještě se toho hodně musíš učit. Nebudeš ho mít, Rozumíš, nebudeš a nemůžeš. Prokleté děti nemají budoucnost. Osud je neměnný. Vzdej to a vrať se ke mně. Neztrácej s nim čas, Eyesi, prosím. Můžeme být spolu šťastní tak jako kdysi.“ Eyes zavrtí hlavou.
  „I kdybych nikdy nedosáhl, aby mně miloval, tak zůstanu s ním. Já, já..“ale nedořekne už jak ho začal nenávidět a potom milovat. Jak se v něm svařilo jedno přes druhé. Chvilku ho miloval a druhou chvilku by ho klidně zabil. Až do toho osudného snu. Věřit v sen. Je to ještě horší než věřit, že nemáme budoucnost. Kanone by se mu vysmál do tváře, kdyby mu to řekl. „Víš, já věřím, že máme budoucnost. Musím tomu věřit, rozumíš Kanone. Já musím věřit a věřím, že jednou budeme spolu. Moc toho nám nezbývá než naděje. Možná falešná podle tebe, ale aspoň něco. Co tobě zbývá Kanone? V co věříš? K čemu upínáš zrak?  Já jsem to našel a je přirozené, že se toho nechci vzdát, nechci to pustit. Sbohem Kanone. Myslím, že si už nemáme co říct. Musím za nim, pokud mně neodmítne. Je tak tvrdohlavý. Brání se tomu, ale...“Eyes se smutně usměje, otočí se a odchází.
  „Ztratil jsem ho definitivně“ když vidí jak doběhne Narumiho a položí ruku na jeho rameno. Uvědomí si, že jeho černý svět se ponořil do ještě větší tmy. Už nikdy nebude mít v rukou jeho hebké vlasy, nebude se na něho smát,  nebudou spolu.
  „Počkej Narumi, odvezu tě domu.“
  „Musím za švagrovou. Čeká mně na mostu. „
  „Dobře. Pojedeme tam , budeš tam rychleji.“ Eyes vezme ho pod paží a vleče ho k autu. Posadí ho na zadní sedadlo. Narumi se tupě dívá z auta na postavy na chodnících, na auta. Na svět, který se nezměnil a plyne dál i bez něho. Eyes se na něho starostlivě podívá.
  „Určitě bude v pořádku. Neboj se. „ a položí mu ruku na jeho. Narumi podívá se na jejich ruce a sevře ji. Eyes pochopí, že hledá jen pochopení a podporu. Mlčky ji sevře, ale uvnitř jásá. Je u mně, držím se ho , dotýkám. V tichu auta jedou a každý z nich je ponořen do svých myšlenek.
  Uběhl už měsíc od toho snu a té pasti v hotelu Belvéder. Ale mezi nimi se nic nezměnilo. Rozhodl se na něho čekat. Nezáleží, jak dlouho to bude trvat, nezáleží na tom kdy to bude. Ví, že jednou k němu přijde  a on bude šťastný. Je trpělivý a zároveň by chtěl, aby to bylo hned. Chtěl by ho mít u sebe, hladit, políbit, dotknout se jeho ruky, jeho vlasu. Být s ním, když má starosti a být s ním když je šťastný. Zesmutní. Sny. Bláhové prázdné sny, ale naděje ta tady zůstává.
   Auto zastaví na mostu a on se dívá jak Narumi otevírá dvířka a běží k švagrové. Objímají se. Objetí Narumiho. Toužebné vlnky mu přejedou tělem. Chtěl by být místo té ženy. Sny, bláhové sny.
  „Domu.“ Auto se tiše rozjede prázdnými ulicemi. Nechává je tam samotné. Neotočí se za nimi. Ruku má pořád na stejném místě. Pořád vnímá jeho přítomnost. Zavře oči a snaží se zachytit poslední okamžiky jeho pobytu vedle něho. Chce to jen čas a trpělivost, si říká v duchu. Čas. Ten tady chybí. Děti osudu mají vymezený čas. Zvedne telefon a zavolá Rio.
  „Rio, jedu domu.“ Rio se rozpláče štěstím. Eyes se vrací domu. Teď bude vše v pořádku.

  
  V slabě osvětlené místnosti sedí, stojí patnáct mužů v černých pláštích s kapucí. Tlumeně si povídají a místnosti se nese vzrušený šepot. Dveře se otevřou a všichni se k nim otočí.  Do místnosti vejde stejně oblečená postava jako ostatní. Šepot umlkne.
  „Lovci, schůze je zahájena. “ Postava si shodí kapuci a odhalí tvrdou bezvýraznou tvář.  Ostatní si taky stáhnou kapuci. Tváře mladé, střední, staré různého typu, ale stejný výraz, který je spojuje. Mohli by být bratry, ale nejsou a přece v jejich tváří je děsivá podobnost. Je v nich vášeň lovců, která je spojuje přes všechny rozdílnosti mezi nimi.
   „Jako vždy Děti osudu. Prokleté děti, které neměli se narodit, nemají právo žít. Lov na ně úspěšně pokračuje, ale bohužel v poslední době se naučili bojovat a my máme první ztráty. Od prvních našich setkání, od prvních našich lovů máme první ztráty. To je nepřípustné. Jeden z našich vážených členů v Japonsku byl jimi zabit. Jeden z nás, náš druh. Nemůžeme jim dovolit, aby získali nad námi výhodu, nedopustíme to!“ Místnosti se ozvou souhlasné výkřiky.
  „A za to může ON!“ vyplivne to s nenávisti.
  „Kdo on? Co tím myslíš? Snad vše jde normálně, ne? „ ozývají se hlasy.
  „Ne úplně. U mně je vidět, že si začínají myslet až moc.“ Ozve se jeden starší hlas. Někdo odfrkrne na znamení nesouhlasu.
  „Já je držím pevně pod krkem.“
  „Tak to máš štěstí.“
  „Ticho, prosím. Částečně ano, ale v Japonsku začaly problémy s Eyesem Rutherfordem.“
  „S ním? Dlouho jsem o něm neslyšel. Nehraje on na něco?“
  „Tak přestane a je to.“
  „Jistě jednou přestane. Problém je, že možná našel Pramen naděje.“ Všichni umlknou potom se ozvou nevěřícné výkřiky. Jen jeden hlas mlčí.
  „Ne to nemůže být! Pramen naděje neexistuje! Taková blbost!“
  „Ano neexistuje, ale on a jeho skupina tomu věří a naším hlavním úkolem bude tento pramen zničit. Zničit jejich víru. Problém je ten, že tam momentálně nikoho nemáme, kdo by ostatní vedl.“
  „Já se toho ujmu. Nemám momentálně nic na práci a mohu jet kam chci“ pronese jedna ze vzdálenějších postav.
  „Lovče Alaricu tímto ti svěřuji odstranit Pramen naděje Děti osudu Ajumi Narumiho bratra Kjotaka Narumiho.“ Všude se ozve šepot a různé dohady. Všichni znají to jméno. Kjotaka Narumi.
  „Ano. Kjotaka se nám podařilo odstranit. Sice neúplně, ale držíme ho jako psa na řetěze. Ale jeho bratr Narumi dělá problémy. Velké problémy. Jenže neví, proti komu stojí. Musí zemřít“ zdůrazní hlavní lovec. Všichni se po sobě podívají. Ano musí zemřít a to brzy a mezitím budou lovit prokleté Dětí osudu. Všichni se  tlumeně loučí a rozcházejí. V místnosti zůstává jen hlavní lovec a muž, který celou dobu mlčel.
  „Pramen naděje existuje, to víš“ pronese.
  „Vím, že existuje, ale nebudu jim to vykládat. „
  „Asi bys měl. Víš, že posledně skoro nás vyhladil jen svoji pouhou existenci. Těžko jsme se tehdy vzpamatovávali. Co když se mu to tentokrát povede“
  „Ne nepovede. Jsme silní a Děti osudu mají jen jeden osud. A to zemřít. Jsi nějak v depresivní náladě, Lavele.“
  „Já vím. Jen se mi vrátily vzpomínky na poslední Pramen naděje. Skoro jsem to tehdy nepřežil nebýt tebe. No nic jdeme na to. Jsme lépe připravení a tentokrát vyhrajeme. Jen..“
  „Co Lavele? Vzpomínáš si a něco?“
  „Ne. Nic. Ztratilo se to. Půjdeme ne.“ Obě postavy vyšly z místnosti. Světlo zhaslo a místnost se ponořila do ticha a tmy.


  
Zvuk. Ohavný zvuk. Zvuk budíku. Už zase ten sen, říká si Narumi. Je to už týden od pasti ve skladišti a měsíc od snu nebo skutečnosti v hotelu Belveder. Noční můra skladiště se promísila se vzrušujícím snem hotelu Belveder. A za všechno můžou Děti osudu a hlavně on. Ani nechce vyslovit jeho jméno. Brání se tomu. Urputně a všemi síly. Ale vyčerpává ho to. Ví, že kdyby se tomu podvolil tak vše se vrátí do normálních kolejí. Ale Eyes Rutherford chce po něm moc.  Musím vstávat, ale dál leží. Jeho myšlenky těkají od jedné k druhé. Je to u něho neobvyklé. Rozhoduje se důkladně a s chladnou hlavou, ale tentokrát tápe. Neví jak se rozhodnout. Jeho tělo, instinkty říkají ano, jeho mozek ne. Jak z té pasti ven? A ještě k tomu ten vztah mezi Kanonem a Eyesem. Nejraději by schoval hlavu do písku jako pštros, nebo utekl na neobydlený ostrov. Zasténá, Eyesi ty mizero, ani spát kvůli tobě nemohu. Musím vstát, řekne si podruhé a dál leží. Nakonec se zvedne a posadí se na okraj postele. Hlavu si podepře rukama. Pořád přemýšlí o snech, Eyesovi, Dětech osudu. Kéž by je, jeho nikdy nepotkal. Mohl by dál strkat hlavu do písku. Ovšem teď to už nejde. Poslední dobou ani na nic jiného nemyslím. Jeho tvář se mu ukazuje na neobvyklých a obvyklých místech. Není snad dne, aby o něho někde nezakopl. Až už v živé podobě, nebo na  CD, nebo jen slyšet jeho hudbu.
  S povzdechem jde do koupelny, umyje se, obleče si školní uniformu a jde vařit. Aspoň se nějak zabavím. Copak má rád? v duchu zakleje. Už zase ho napadají takové myšlenky.
  „Tady to tak pěkně voní“ vykřikne nadšeně rozcuchaná hlava Madoku, jeho švagrové.
  „Hmm“ zabručí Narumi a chystá stůl s nadšením mrtvoly.
  „To je tak dobré! Co je ti Narumi?“
  „Nic. jen se musím o něčem rozhodnout a nevím jak“ řekne mrzutě.  Mrzutě! On to řekl mrzutě. Logický přemýšlející Narumi je rozmrzelý? Madoku je bez sebe a neví jak reagovat.
  „Mohu ti nějak pomoci?“ Nakonec se zeptá po dlouhém rozmýšlení.
  „Ne. Musím jít. Dneska máme výlet do přírodovědeckého muzea. „
  „Tak to je skvělé, ne?“
  „Jak se to vezme. „ Ale to už řekne mezi dveřmi a klidným krokem jde do školy. Co by řekla na to moje švagrova, kdyby věděla o čem se rozhoduji. Jak by reagovala, na to že mně přitahuje muž. Nejspíš by jásala, že je to Eyes a konečně ho může potkat. Miluje jeho hudbu. S kyselým obličejem si říká Narumi.
  Jde po ulici a přemýšlí o výletu. Nechce se mu tam. Nejraději by celý den prospal a pro lenošil na střeše školní budovy. Pokud by mu to Hiyono ovšem dovolila.
  „Narumi, tak copak dnes máš k svačině!“ nadšeně ho dostihne Hiyono, jeho kamarádka, redaktorka novin a informátor v jedné osobě. Proč ona mně nemůže přitahovat, mysli si mrzutě.
  „To co obvykle. Zajímá tě něco jiného než jídlo?“ Hiyono se rozzáří oči. Narumi pochmurně už předem ví jak dopadne jeho svačina. Určitě se bude při nejlepším o ni podělit.
  „Náhodou vím něco, co nevíš.“ Vyhrkne s představou Narumiho svačiny o přestávce.
  „Nezajímá mně to a nechci to ani vědět. „Hiyono se zastaví a mysli si, že špatně slyšela. Odkdy Narumi nechce nějaké informace?
  „Ani když se to týká Děti osudu?“
  „Tak to už vůbec ne. Raději nechci nic vědět. Tak jo co máš“ dobře ví, že stejně svačinu nezachrání.
  „Rjoko dostala nabídku od univerzity.“
  „A?“
  „A odmítla ji. Takový talent. Ta umí běhat. Mohla by být příští mistryni Japonska, ale ona ne. On řekne, že nemůže.“
  „To je proto, že je...“
  „Že je co? Že je Dítě osudu?“
  „Jo.“ Zabručí neochotně Narumi. Jde se sklopenou hlavou, když najednou něco uvidí na zemi. Sehne se, aby to zvedl. Hvízd. Narumi na okamžik zkamení a strhne Hiyono k autu, aby je krylo. Bezpečně ten zvuk poznává. Střela vystřelená z pušky. Dívá se jak kousek od nich leží sploštěla  nárazem. Myšlenky mu divoce víří hlavou. Děti osudu? První co ho napadne. Ne, není to jejich styl. Kanone? Ano on by ho mohl chtít zabít, jen kdyby neodletěl. Ale odletěl skutečně? nebo Lovci? Ale ti jen loví Děti osudu. On k ním nepatří. Sice jim pomáhá, ale lovce neohrožuje.
  „Narumi! Narumi! Co je, Slyšíš mně?!“ Narumi teprve po chvilce zaslechne Hiyono hlas.
  „Někdo po mně střílel. Mlč ano. Aspoň na chvílí a nech mně přemýšlet.“ Uvažuje kdo by to mohl být. Najednou zaslechne hlasy. Trochu vykoukne a tam vidí, spolužáky. Tak to je dobrý. Přijdou blíž a oni se vmísí k nim. Ten dotyčný nebude mít odvahu střílet znova.
  „Ale, ale Narumi a Hiyono“ za hlaholí hlas spolužáka ze školy. „Tak vy dva“ a teprve teď si Narumi uvědomí v jaké jsou pozici. „A za denního světla“ tiše dotyčný hvízdne. Narumi zrudne, ale potom ho něco napadne. Může to využít ve svůj prospěch. Něco neurčitého zahučí a vstane. Mohl bych Hiyono využít, ale potom to zavrhne. Je jeho nejlepší kamarádka a on ji to nechce udělat. I tak to jim přinese spoustu problému. A možná jestli se to doslechne Eyes mohl by na něho přestát naléhat. To nevyjde. Ten si to rychle spočítá co se stalo. Sehne se a sebere rozpláclou střelu. Hiyono ho pozoruje starostlivýma očima.
  „Narumi co je ti? Poslední dobou jsi nějaký divný.“
  „Promiň, ale musím se o něčem rozhodnout. A pořád nevím jak.“
  „Tak já ti pomohu s tím. Tak mně to vylič a možná ti poradím. Jestli je to srdeční záležitost tak jsem expert. „
  „A od kolikátého století“ zabručí a už vidí jak své nejlepší kamarádce vykládá jak ho přitahuje Eyes a rozhoduje se jestli se stát jeho mil... Kruci ani to neumí vyslovit.
  „Už jsme tady“ a Hiyono ztratí o něho zájem. Běží ke kamarádkám.
  „Asi ji něco rozčililo“ když vidí jak vehementně něco popírá, kroutí hlavou a rozhazuje rukama. Dneska je to nějak divné, když ho někteří kluci plácnou po zádech. Obdivné pochvaly a podobně. Po chvilce mu dojde, že spolužák kecal a to je výsledek toho ranního incidentu. Tak to se před Eyesem neutají ani náhodou.
   Nakonec přece jen vyrazí do muzea. Narumi přemýšlí celou dobu jak se ztratit z oči všech těch culících se spolužáků. Jenže přiležítost není a on musí všechny ty pohledy vytrpět. Otřese se. Co by dělali kdyby věděli pravdu. Ale záleží mu vůbec na nich nebo ne? Nakonec dorazí do muzea. Musí vytrpět přednášku, ale nakonec ho to zaujme. Přece jen neví kdy se mu to může hodit. Zastaví se před prehistorickými zvířaty. Dívá se na mamuta a přemýšlí o jeho životě. Určitě to měli tehdy jednodušší než já. Někdo se dívá. Cítí ty oči v zátylku. Chloupky se mu ježí děsem. Uhne stranou a kolem něho prolétne nějaká zamaskovaná postava. Kdyby se nehnul. Nechce pomyslet. Proboha co se to děje. Uskakuje, když najednou nešikovně zakopne a o něco zavadí. Oba dva se dívají s hrůzou, jak na ně ze shora letí pověšena kostra. Doufám, že není pravá. Jsou ztuhli a kostra na ně spadne. Narumi se vyprostí zpod kostry a podívá se na svého protivníka. Kosti nebyly pravé a z toho neznámého muže je kaše. Zakleje. Co se tady děje? Rychle se rozhlédne a stáhne mu kuklu. Hluk přivolal všechny z ostatních sálů. Někdo vyjekne a ostatní stojí jako zařezaní nad tou spoušti. Nějaký pevný hlas volá sanitku a průvodce se skloní k tělu.
  „Mrtvý“ řekne, když přiloží mu prsty na tepnu.
  „Jak se cítíš?“
  „Pomlácen, ale myslím, že nic nemám zlomeného. „ Je v šoku. Napadne průvodce. Jak může být, tak chladnokrevný. Ještě to k němu asi nedošlo. Ale Narumi ví přesně co se stalo. Ten muž se ho pokusil zabít. Dneska už podruhé. Nechá se dovést k sanitce a do nemocnice. Tam budu v bezpečí doufá.
  „Tak mladý muži. Necháme si tě tady na jeden den a potom se uvidí.“ Narumi přikývne. Bude si aspoň moci rozmyslet co dál.
  „Tak co jsi tam vyváděl. Zase Děti osudu, Narumi?“ve dveřích stojí jeho švagrova.
  “Ale ne tentokrát ne. Prostě jsem nešikovně zakopl a ta pitomá kostra se sesypala. Ten druhý je mrtvý, že ano.“
  “Ano je. Nemohu tě spustit z očí, aby se nestalo něco takového. Chceš někoho k sobě, nebo mám tady zůstat já“ nabídne ne. Narumi zakroutí hlavou.
  “To není nutné  a ještě by říkali divné věci.“
  „Tak jo. Co s tebou mám dělat?“
  „Běž do práce budu  v pořádku.“ Madoku se na něho pátravě podívá. Něco mi zatajuje, ale co? Ach Narumi, víš, že všechno zvládnout nemůžeš.
  „Mohu dál?“ ve dveřích je vidět hlava Hiyono.
  „Vidíš, nebudu tady sám. Hiyono se mnou tady na chvilku zůstane.“ Do doby než se při řití Eyes. Madoku se podívá na ty dva a zakroutí hlavou. Moc se ji nechce opustit Narumiho, ale musí do práce.
  „Zítra tě vyzvednu, ano. „ Narumi kývne hlavou a Madoku odejde. Ve dveřích se ještě jednou otočí a potom za sebou je tiše zavře. Mohl bys mi víc věřit Narumi, mysli si v duchu.
  „Tak Narumi co se tady do pekla děje? Ráno to střílení a teď tohle. A nechci slyšet žádné balamutění.“
  „Nic. Nejdřív musím mluvit s Eyesem jestli v tom nemá on prsty. Je možné, že za chvilku tady bude. Tak se nediv ano.“
  „Dělá mi to starosti. Co lovci?“
  „Ne. Nepatřím přece k Dětem osudu:“
  „Ale překážíš jim, zapomněls jsi?“
  „Ne. Jen..“
  „Jsi v pořádku!?“ Dveře se doslova rozletí a v nich stojí rozčílený Eyes. Oddechne si, když ho vidí v posteli a zamračí se když vidí u něho na posteli Hiyono. Vzpomene si na slova Rio o ranním incidentu. Uklidní se a pátravě se podívá na Narumiho.
  „Hiyono, prosím tě můžeš nás nechat na chvilku o samotě!“
  „Ale já..“
  „Hiyono“ řekne důrazně Narumi a zamračí se. Hiyono trucovitě odejde a ve dveřích vyplázne jazyk.
  „Nic se ti nestalo? „ Eyes k němu přejde a položí mu studenou ruku na čelo. Narumi se pod tým dotykem zachvěje. Eyes se dívá do jeho obličeje a nejraději by ho objal, políbil ,ale nemůže. Zatím mu musí stačit jen toto. Neochotně stáhne ruku z jeho čela a  přejede mu po tváři.
  „Byl jsi to ty kdo dal ty příkazy? „ Eyes se od něho odtáhne jako by ho uštknul had.
  „Už tě nezkoušíme, Narumi. Jak si to můžeš myslet? Já víš, že po tom snu bych ti nedokázal ubližít.“
  „Ty ne, ale co ostatní?“
  „Taky ne. Co se vlastně stalo. Slyšel jsem o ranním incidentu.“ Neřekl, že v první chvílí vzal vázu s kosatci a rozbil ji. Potom se trochu uklidnil, ale i tak představa Hiyono v jeho náručí.
  „Ráno po mně někdo vystřelil a v muzeu zase mně chtěl někdo dostat  ručně, ale kostra tomu zabránila.“ Eyes ztuhne.
 „Lovci. To byli lovci.“ Eyes přejde k oknu a zatne ruce do pláště. Je už podzim a za chvilku budou Vánoce. Mimoděk si pomyslí.
  „Ale já nepatřím..“
  „Ale překážíš jim, Narumi. Neměl jsem tě do toho tahat.“ Před očima Eyese se objeví Narumi bez života.
  „Ne neměl, ale je už pozdě, Eyesi. Už je pozdě na všechno. „
  „Zůstanu tady s tebou.“ Vyjde na chodbu a hned zaalarmuje ostatní. Ti jsou v šoku z toho, že lovci obrátili svoji pozornost na Narumiho. Rio si jen prozpěvuje a říká. „Já to věděla, já to tušila, že on je ten pravý.“ Jdou k nemocnici ho hlídat. Eyes zatím se vrátí k Narumimu. Přisedne si k němu na postel a potom se za dívá na okno.
  „Stěhuj se. Okamžitě.“ a tahá šokovaného Narumiho z postele. V tu chvílí se do polštáře zaryje další kulka. Oba spadnou na podlahu a křečovitě se objímají.
  „Sakra. Co se to děje? „ Eyes nedokáže pochopit urputnou snahu dostat Narumiho. Sklo se roztříštilo a oknem vletěl kámen. „Přece jen mají nějakou soudnost. Policejní ředitel zřejmě je už nekryje a náhradu zatím nesehnali. Do pokoje vpadne sestřička s Hiyono. Ta se na ně podívá a potom na okno.
  „Stáváš se profesionálním zachráncem Narumi?“ ten se zašklebí a potom zaúpí.
  „Asi jsem si něco narazil.“ Nehýbe se z místa. Je mu tak příjemně. Ani Eyes se nehýbe. Po chvilce si oba uvědomí, že jsou na té podlaze už nějak dlouho a oba zčervenají. Hiyono se na ně zamyšleně podívá.
  „Hned Vás přestěhujeme.“ Najednou je tam tak živo. Polštář nenápadně odnesen Rjoko a ostatní se rozhlížejí. Hiyono je udivena tím zájmem. Co se tady děje? Narumiho stěhuji do jiného pokoje. Eyes se podívá na okno a na postel. Vše vypadá, že je v pořádku, ale Eyes okamžitě stěhuje postel do jiného rohu.
  „Tak to bude lepší.“ Ostatní nechápou jeho zájem o Narumiho. „Nesmí ho zabít, rozumíte. Musíme zjistit proč tak najednou úporně toho chtějí dosáhnout a co sleduji.“
   „Tak to bude těžké. Pochybuji, že některý Lovec si s námi sedne ke kávě a promluví o tom co mají zalubem.“Povzdechne si Kousuke a posune si brýle.
  „Jo. To je fakt.“ přikývne Ryoko. „Jdeme“ zavelí a táhne je ven. Eyes se za ní vděčně dívá.
  „Sami. Konečně. Je všechno v pořádku?“
  „Ne není. Není vůbec nic v pořádku. Právě na mně byl spáchán třetí atentát.“
  „Promiň. „Nejraději by se k němu sehnul, pohladil a políbil. Narumi se na něho dívá a jako by mu četl myšlenky. Stočí pohled stranou.
  „Tak to udělej.“ Eyes na něho vytřeští oči a přemýšlí, jestli ta slova pochopil správně. Jestli ano, tak právě dostal svolení, jestli ne, tak mu jednu nejspíš ubalí. Má risknout. Přistoupí k němu blíž. Vztáhne ruku a položí ji na tvář Narumiho. Ten klidně čeká. Eyes polkne a skloní se k jeho rtům. Zaváhá, ale potom přitiskne svoje rty na jeho.  Nic nedělá jen vychutnává ten dotyk rtů. Odtáhne se a podívá na něho. Narumi má zavřené oči a pootevřené rty. V tváří trochu červený a rychleji dýchá.
  „Jsi nemocný“ a dotkne se jeho čela. Je studené. „Proč?“
  „Neptej se. Jdu spát.“ Přetáhne přes sebe přikrývku. Eyes smutně se na něho dívá a potom otevře dveře. Potom se rozhlédne po pokoji. V pokoji je ještě jedno lůžko za zástěnou. Zavře dveře a jako duch přejde k tomu lůžku. Svlékne si kabát a lehne si na něj. Má pocit, že to ještě neskončilo. Tiše leží a snaží se zachytit každé šustnutí, každý pohyb, jeho dech. Je mu tak blízko. Dotkne se svých rtů. Políbil ho. Cítil jeho teplé rty, jeho dech na svých rtech. A on mu to dovolil. Dovolil mu ho políbit. Sny. Bláhové sny. Musí spadnout na zem a přestat snít. Byl v šoku, snaží se přesvědčit, ale srdce mu prudce buší nad tou vzpomínkou.
    Musí už být tak k půlnoci, když zaslechne zvuk otevíraných dveří a tiché kroky. Po chvilce si uvědomí, že jsou to mužské kroky. Tiše sklouzne z postele a podívá se kdo to je.
  Doktor. Oddechne si, když vidí bílý plášť a jmenovku. Najednou něco vytahuje z kapsy a dívá se proti měsíčnímu světlu. Dá na stříkačku jehlu a trochu ji zmáčkne až vystřikne tekutina. Potom přistoupí k Narumimu. Eyes se pohne a postava se prudce zvedne. Injekční stříkačka mu vyklouzne z ruky a Eyes ho povalí na zem. Rvačka se odehrává v tichu, ale stejně Narumiho probudí. Najednou postava v bílém plášti vydechne a vytřeští oči, když ucítí zapichlou stříkačku ve svalu. Prudce odhodí Eyese ze sebe a potom vyběhne z pokoje. Šíleně běží  chodbami a u úst má pěnu. V hlavě má jedinou myšlenku. Telefon. Musí zavolat. Už to má. Sáhne po sluchátku, vytočí číslo, zachrčí a klesne podél zdi se sluchátkem v rukou.
  „Mrtvý!“ pronese přivolaný doktor.
  „Co tady děláš Eyesi?“
  „Měl jsem divné tušení, tak jsem tě raději pohlídal.“ Pokrčí rameny. „Udělal, bych to i pro ostatní. „
  „Aha!“ Zabručí Narumi. Eyes se k němu přiblíží. Narumi se otočí na druhou stranu. Eyes jde zpět k svému lůžku a oba poslouchají jak ten druhý dýchá. Tak blízko sebe a přece daleko. Nakonec usnou. Nějaké zvuky. Eyes se probudí a zaposlouchá jak Narumi něco mumlá ze snu. Přiblíží se k němu a skloní svoji hlavu k jeho rtům. Je tak blízko. Stejně blízko, jako když dostal..
  „Eyesi“ zaslechne slyšitelné zamumlání. „Ne nech toho, já ano.“ nevyzná se v tom. Proč ne a potom ano? Co se mu sní?  Ale zdá se mu o něm a on je šťastný. Mohl bych ho políbit, ale neodváží se. Ukradni polibek, zašeptá srdce. Eyes jako bez vlastní vůle sklání svoji hlavu k jeho. Poslouchá ten čarovný has, ukradni, ukradni...
  „Ne!“ řekne pevně a vytrhne se ze zajetí snu. Chci aby mi ho dal sám, dobrovolně. Ne ukradený za měsíční noci. Byl by hříšně sladký, ale pořád by byl ukradený a on chce, aby mu dal z vlastní vůle. Ale co když už nebude mít přiležítost. Bude mít. Musí být tady přiležítost, já...já, se prostě nevzdám.


  
  „Moje skupina je na cucky. Nerozumím tomu. Jako by ho chránilo samotné peklo.“ Na druhém konci sevře muž telefonní sluchátko. Tak Lavel měl pravdu. Pramen se znovu objevil. Co má dělat?
  „Nechte ho být. Pošlu ti další lidi. Zatím si pomoz jak to jenom půjde. Jdi po Dětech osudu. A Alaricu..“
  „Ano.“
  „Jestli budeš mít přiležítost. Zabij ho. Je to pořád priorita. A ještě něco. Je dobře chráněn a nemá o tom tušení. „ Položí sluchátko a tupě zírá do zdi.
  „Proklatě!“ zařve a bouchne do stolu. Nalije si třesoucí rukou whisky a jedním lokem ji vypije. Potom se podívá na láhev a nalije si další skleničku. Vytočí číslo.
  „Lavele?!“
  „Ano. Proč mně budíš?“
  „Pramen naděje je tady. Skupina v Japonsku je skoro zničena.“ Ticho. „Lavele! Jsi tam?!“
  „Jsem. Mám špatný pocit Randy. Bojím se, že je konec, že Děti osudu vyhrají.“
  „Tak to ne. Vzbudím každého a nastane válka. Vyhladím je! Slyšíš vyhladím je do jednoho!“ Řve do sluchátka.
  „Nemůžeš, víš o tom. Víš to.“
  „Vím. Ale musí být tady způsob. My jsme osud těch prokletých dětí. Rozumíš Lavele.“
  „Rozumím. Udělej co je potřeba.“
  „To jsem chtěl slyšet. Musím je zničit. Pokud je zničím tak mi nebude stát nic v cestě. Bude konec.“
  „Ano bude konec.“ Tak konečně je to tady. Jejich konec. Ale to jeho starý přítel Adelmo předpověděl, když mu umíral v náručí po jednom souboji s bývalým pramenem. A řekl ještě něco, ale co proboha co to bylo. Snaží si vzpomenout. Najednou vytřeští oči, ano má to. Pramen se nesmí spojit s žádným Dítětem. Má to říct Randymu? a potom se mu před obličejem mihne tvář jeho vnučky.
  „Děkuji ti starý příteli. Promiň, že jsem tě vzbudil. Dobrou noc.“
  „Dobrou noc, Randy.“ Jestli pak to nebyl náš poslední hovor Randy?


  
  „Tak náš první sníh“ Ozve se ode dveří Narumi.
  „Máš pravdu a Vánoce jsou za dveřmi „ řekne jeho švagrova Madoku.
  „Udělám něco speciálně dobrého a mohl bych upéct nějaký slavnostní koláč.“Narumi ty jsi zlatíčko. Ten se usměje a přejde do svého pokoje. Od toho osudného dne v nemocnici útoky na něho zázračně přestaly. Občas něco se stalo, ale nic vážného. Vůbec i ostatním se daří a Lovci jako by nebyli vidět. A on se už rozhodl. Od té doby má klid v duši a noční můry přestaly. Teď jen najít odvahu mu to říct.
  Vlastně ani neví kdy se tak rozhodl. Tehdy v tom hotelu Belvéder, nebo potom v nemocnici nebo později. Povzdechne si. Měly bych jít spát. Zítra mám hodně práce a musím jít koupit nějaké dárky. Je Štědrý den a možná to bude ta pravá chvíle. Nakonec si lehne a dívá se do stropu. V duchu si vybavuje tvář.  Usměje se a usne spánkem beze snů. Ráno vyjde ven do sněhu a jde nakupovat. Všude je vánoční atmosféra. Hiyono koupí hrací skříňku s balerínou a Madoku vybere elegantní rukavice. Potom se zastaví a přemýšlí co koupit jemu. Nakonec usoudí, že nejlépe nic. S dárky jde domu a hned jde vařit a péct. Do večera má vše hotovo. Vyjde ven do tmy a odnese dárek Hiyono. Dostane od ni krabičku s věnováním a přemýšlí co na něho přichystala, že se tak potutelně dívala. Vrátí se domu a tam už a něho čeká Madoku. Vymění si dárky a potom se jdou navečeřet. Pokojem zní vánoční hudba Eyese. Má ráda, jeho hudbu.
  „Já ..“
  „Víš je mi líto, ale nebudu tady moc zůstat celou noc. Vyměnila jsem si s kolegou, který má děti službu. Já vím, že jsem to měla říct dřív, ale ..“
  „Ne je to v pořádku. Aspoň budou šťastní. Uchystám ti svačinu a nějaké dobroty. A vezmi něco kolegům. Připravil jsem toho nějak moc. „
  „Jsi zlatíčko. Někam si pozítří vyrazíme co ty na to?“
  „Hmm. To bychom mohli. Dlouho jsme nikde nebyli.“
  „Dobře. A Narumi líbí se mi tvůj dárek. Hodí se mi ke kabátu a jsou teploučké. Šťastné a veselé“ vstane a políbí ho na tvář.
  „Tobě taky a ať se nic nestane. „
  „Dobrou noc.“ Už řekne ve dveřích. Narumi se za ni mlčky dívá a potom začne balit jídlo. Chtěl ochutnat jednou jeho jídlo tak teď bude mít šanci. Dívá se na krabice. „Budu muset zavolat taxík.“
  Čeká dole než přijede taxík a potom mu diktuje adresu Eyese Rutherforda. Taxi zastaví a Narumi zaplatí. Potom vezme jídlo a jde k vrátnému.
  „Jídlo pro počkejte, kde to mám. A Eyese Rutherforda.“
  „Není doma.“
  „Počkejte, ale co mám s tím vším dělat. „ brání se. „Něco musí hned do lednice a něco zase...“
  „Dobře za chvilku by tady měl být, ale víte co. Jak se vlastně jmenujete?“
  „Narumi.“
  „A tak to jo. Pan Rutherford mi tady pro vás nechal klíč. Nevěděl kdy přesně přijdete.“ a vytahuje obálku s klíčem. Narumi ho se vzteky přijme. Zase myslel dopředu a ta jeho sebejistota, že přijdu. Po chvilce z něho vztek vyprchá. Rozesměje se. Po chvilce zvážní. Už tak dlouho se nesmál. A to k čemu se dnes rozhodl. Bojí se a přece jde. Neví co má čekat. Sice si něco přečetl, ale to není ono. Jen když si vzpomene jak se plížil knihovnou, protože koupit knížku prostě nedokázal. Asi bude muset nechat to na Eyesovi. Cink. Už je tady. V nejhořejším apartmá. Vytáhne klíč a otevře si. Vánoční výzdoba. Jde dovnitř a všechno si zvědavě prohlíží. Přejede prsty klávesy a poslouchá dokonalý zvuk. Potom přejde k oknu s výhledem na osvětlené město. Za oknem začíná poletovat vločky sněhu. Rychle obejde ostatní pokoje. Kuchyň, koupelna, místnost pro hosty, a nakonec poslední dveře. Otevře a zírá na ložnici se závěsy. Polkne a za bouchne dveře. Nejsem připravený, nejsem. Snaží se přesvědčit, ale ví, že klame sám sebe. Pomalu otevře dveře a nakoukne. Potom vejde dovnitř a okamžitě ucítí jeho vůní. Prochází kolem a snaží se nedívat na postel, která vévodí místnosti. Nakonec se jeho zrak dotkne  té jediné věci, které se vyhýbal. Přejde k ni váhavým krokem, tak pro něho neobvyklým .Dotkne se pokrývek a vzápětí ucukne rukou. Tak tady spí. Tady budou, zavře oči spát oni. Jeho tělo se rozechvěje vzrušením. Natáhne ruku a vidí jeho bledé tělo jak se nad ním sklání, jak jeho ruce přejíždějí po jeho těle. Vzrušení z představy je skoro nemožné unést. Otočí se a odejde. Pečlivě za sebou zavře dveře.
  Potom si vzpomene, že nepřišel sám, ale má sebou jídlo. Nahrne se do kuchyně a má pocit, jako by tady byl odjakživa. Ale s kuchyni si vždy dobře rozuměl. Za chvilku je vše připraveno a nezbývá než čekat. Stoupne si k oknu, ale znervózní, posadí se na pohovku, ale hned z ní vyskočí. Nakonec přejde ke klavíru. Pohladí ho a začne se probírat klávesy. Začne hrát melodii, která už mu dlouho víří v hlavě.
  „Dobrý večer pane Rutherforde“ řekne vrátný a opět vytáhne časopis. Ten jen kývne hlavou a přivolá si výtah. Stojí opřen o stěnu výtahu a přemýšlí o Narumim, o Lovcích a Dětech osudu. Nějak ho bolí hlava. Už aby byl v posteli. Dnes byl den nějak náročný. Ale všichni se tak dobře bavili. Nakonec tam všichni zůstali jen on se omluvil a odešel. Chtěl by strávit ten večer s Narumim. „Sen“ zašeptá. Cink a výtah se zastaví. Jde ke dveřím když ztuhne. Z jeho apartmá se ozývá melodie. Melodie, kterou slyšel jen jednou a kterou on nedovede zahrát. Opře se o dveře a vnímá melodii, tóny  skladby. Je tady. Narumi je tady a je Štědrý den. Konečně. Jen, aby byl tady ...má obavy dokončit myšlenku. Otevře potichu dveře a vejde dovnitř. Na stole jsou svíčky, jídlo a u klavíru sedí Narumi a hraje. Otočí k němu hlavu a usměje se.
  Eyes k němu rychlým krokem přejde a zezadu ho obejme. „Konečně!“ zašeptá a tiskne se k němu. Narumi přestane hrát a spustí ruce do klína. Dívá se na ně a vnímá jeho objetí. Opatrně se vymaní.
  „Nechtěl jsi ochutnat moji kuchyni?“ Eyes přikývne, shodí kabát na zem a přejde ke stolu. Narumi zatím v kuchyni připravuje věci. Ruce se mu trochu třesou. Nakonec vše donese  na stůl a oba zasednu proti sobě. Eyes se na něho dívá.
  „Proč jsi tady Narumi? Pro jídlo nebo proč? Nebo mi jen zahrát?“
  „Já...“
  „Ale, ale tak naše hrdličky přece jen se rozhodli to uskutečnit.“ Ve dveřích stojí Kanone. „Prosím tě Eyesi proč jsi sním. Je tak nerozhodný, tak nezkušený. Pochopil jsem vše co jsi mi říkal a já chci jít po tvé cestě s tebou.“ Narumi je v šoku a čeká jak to dopadne. Bolí ho, jak tam Kanone sebejistě stojí a vše už ví. Eyes se zvedne ze židle.
  „Dobrý večer Kanone. Trochu neohlášená návštěva starých přátel“ a zdůrazní slovo starých. Kanone to dobře pochopí.
  „Tak jsi se rozhodl definitivně. Nemohu tě nějak zlomit, nějak vrátit.“ Přejde k němu, přitáhne si ho k sobě jedním pohybem a začne ho líbat. Eyesovi se zatmí před očima. Tak dlouho na ten polibek čekal. Tak dlouho ho necítil. Mimoděk se podvolí a odpoví a potom mu vyvstane vzpomínka na jiné rty. Nezkušené rty. Na polibek bez odpovědi.
   Narumi se zvedne a má pocit jak něco se v něm tiše láme. Takže přece jen. On stále miluje svoji první lásku. Nejraději by si rval vlasy a nadává si od blbců. Co čekal, že vše bude tak jak on si představuje, že bude po jeho. Že ví všechno? Byl hlupák, když dnes tady přišel. Zčervená myšlenkami nad tím co si v duchu vše představoval. Takový hlupák.
  „Dost, Kanone. Dost!“, ale Kanone ho neposlouchá a tiskne si ho k sobě. Eyes ho prudce od sebe odstrčí, až Kanone zavravorá. Zvedne si ruku ke rtům. Ještě cítí jeho rty, jeho chuť. „Odejdi, prosím tě o to.“
  „Prosíš? Miluješ mně stále a nechceš si to přiznat. Odejdi se mnou od něho.“
  „Ne Kanonee. Mezi námi je konec. Už jsem ti to řekl jednou a nebudu to opakovat. Neodejdu s tebou teď ani nikdy jindy.“
  „Takže konec. Ano teď teprve je konec.“ Kanone se otočí a odchází. Tolik věřil, že se mu povede Eyese přemluvit. Otevře dveře a ještě jednou se podívá ne ně. Potom se v duchu ušklíbne. Ztratil jsi ho Eyesi, tak jako jsem tě ztratil já. Pomsta je opravdu někdy sladká. Sledoval je a propočítal vše. Když Eyese nemůže mít on, tak nikdo. A Narumi uvěřil, že Eyes si s nim hrál a miluje mně.
  Eyes se zatím otočí k Narumimu. Ztratil ho? nebo ne. Mlčky přejde k němu. Ví, že mu nemůže říct , že ho miluje. V tu chvílí mu neuvěří. Co má udělat? Co má říct, aby mu uvěřil? Co má udělat? Opakuje si dokolečka. Má to risknout? Má ztratit naději?
  „Slíbej  jeho chuť z mých rtů“ řekne tiše. Narumi ztuhne a nevěří co po něm chce Eyes. „Chci cítit tvoji chuť, tvé polibky. Uděláš to pro mně?“ Eyes zavře oči, když ucítí dotek rtů. Nezkušených rtů a nezkušené polibky. Neodpovídá a nechá vše na Narumim. Po chvilce se od něho odtrhne a podívá se do jeho oči.
  „Takhle se líbá“ řekne. Vezme jeho hlavu do svých dlaní a přitiskne rty na jeho. Lehounce je líbá  a jazykem po nich přejíždí. Cítí napětí Narumiho a i to jak pomalu se uvolňuje. Trochu zatlačí a donutí Narumiho je pootevřít. Opatrně ho líbá a polibek prohlubuje. Najednou narazí na jeho jazyk a skoro ztratí hlavu. Vzdychne do jeho úst. Odtrhne se od něho a podívá se do jeho oči. Zklamaní.
  „Dojíme to a potom si procvičíme naši melodii“ řekne.
  „Promiň Eyesi. Byl jsem tak arogantní a domýšlivý.“ Ten zakroutí hlavou.
  „Ne nebyl jsi. Jen jsi potřeboval čas a já jsem teď nesmírně šťastný.“ Po chvilce pronese“ Opravdu Rio měla pravdu. Jsi vynikající kuchař.“ Baví se o všem. O knihách, hudbě anebo jen tak mlčí. Po jídle si oba sednou na pohovku a Eyes k němu nakloní.
  „Zůstaneš tady zbytek noci?“ zeptá se ho přímo. Narumi zrudne. Odkašle si a neví co říct.
  „Já..“ a vidí jeho obličej před sebou. Natáhne ruku a vezme pramen jeho vlasů do své ruky. „Ano zůstanu.“ Teď pro změnu neví co říct Eyes.
  „Mohli bychom trochu víc cvičit. Stále tu melodii neumím dokonale. „
  „Tak budeme se ji muset postupně naučit. Krok za krokem.“ Narumi fascinovaně pozoruje jeho rty jak se pochybuji. Najednou má dost řečí. Skloní se a vtiskne mu nesmělý polibek. Potom si vzpomene co mu ukázal předtím Eyes a učenlivě ho napodobí. Eyes ztratí hlavu a shodí ho na pohovku. Přiléhne k němu a horečnatě mu rozepíná košili. Nakonec mu vyhrne tričko a pohladí ho. Roztřese se touhou. Cítí jeho teplou pokožku, jeho srdce jak divoce buší. Podívá se do jeho oči. Krok za krokem, připomene si a dívá se do potemnělých oči Narumiho.
  „Já...“ odkašle si.
  „Ano chci to. Nevím kdy jsem se rozhodl, nevím proč, ale chci být s tebou , Eyesi.“ Eyes se zvedl a vzal ho za ruku.
  „Pojď.“ a vede ho do své ložnice. Oba se podívají na velkou postel zvoucí k hrátkám. Eyes se k němu otočí a pomalu se svlékne. Potom se dotkne jeho oblečení a vše sundá. Protahuje sundávání oblečení a mazlí se s ním. Obratně ho manipuluje až nohama se dotkne postele. Jemným pohybem ho na ni shodí.
  „Narumi.“
  „Ano, Eyesi.“ je vzrušený a ostech z něho už dávno spadl.
  „Jsi můj nejkrásnější vánoční dárek, jaký jsem kdy dostal. „ řekne šťastně." Z Narumiho spadnou poslední obavy a přitáhne si Eyese sobě.
 

Konec
                                   

Obrazek

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

přečteno a děkuji

(Irad, 12. 9. 2015 0:31)

Take chci takovy krasny vanocni darek.. I kdyz me se vice libi Eyes nez Narumi.
Pekne se to cetlo.

*Nepřestává být fascinována*

(....EmPiNk...., 23. 12. 2010 16:28)

Páni obdivuji tě! Se všemi tady souhlasím, tuto povídku jsem četla nějak před rokem a dodnes se jí nemůžu nabažit. Trochu mi vadí, že se na toto anime nezaměřuje víc nadaných spisovatelů jako ty..(°-°)..prostě kawaii

to se mi nezdá

(mekurama, 29. 9. 2009 22:39)

ale ani bych to nechtěla. Miluju Spirálu a na yaoi se většina autorů ff nezaměřuje ( u S ne). Je to prostě nádherný, takže díky. Taky bych uvítala ještě něco, když jsou tak povedený, nikdy mi to nestačí...

*umřela*

(Darci, 7. 2. 2009 1:46)

Tohle je nejlepší zpracování Spirály. Prostě skvělá povídka.

nadpis

(jaja, 6. 12. 2008 20:48)

pls napiš ještě nejakou povidku Spirali.. fakt dobře se čtou