Shounen - ai povídky

  Hledání  - 7.

Oblačná zákoutí

Zewu-jun s Cheng Jiangem se sotva stihnou uhnout, když vedle nich přistanou dvě těla. Oněmí a jen zírají na obě postavy, které je skoro rozdrtily. Dle nich měli být daleko odtud. Jak se sem dostali?

„Jsi v pořádku?“ ozve se ustaraný hlas Lan Zhana. V náručí pevně svírá tělo v  tmavém oblečení. Zamračí se, když si uvědomí vlny zlosti, které jsou velmi zřetelné. Jeho miláček je na pokraji vzteku, i když nechápe důvod.

„Vypadněte!“ zařve Wei Wuxian, který se roztřese vzteky. Lan Zhana i jeho otázku úplně ignoruje. „Samozřejmě jsem v pořádku!“ vyjede zle. „Nejsem slaboch. Vypadněte z naší postele.“

Je zle, stačí si pomyslet Lan Zhan, který je prudce odmrštěn. Jen záhlaví u postele ho zadrží, aby nespadl. V šoku se dívá, jak na jeho bratra a Wei Wuxianova bratra dopadají rány od flétny. Jsou zuřivé a docela účinné, protože za chvilku jsou z postele na zemi.

„Wei Yingu,“ snaží se ho uklidnit.

„Ticho!“ zašeptá na posteli mladík. Má toho dost. Na jejich posteli se tu… ti dva… Jak si to mohli dovolit? V jejich domě! „Vypadněte!“ zařve. „Bude to!“ Seskočí z postele, popadne Jiang Chenga a vleče ho pryč z místnosti, což není nic snadného, protože je větší, ale vztek mu dodal více síly.

Zewu-jun na nic nečeká a vyrazí za nimi. „No tak, to přece není nutné.“ Snaží se ho taky uklidnit.

„Není nutné? Není?“

Lan Zhan pozná, že je zle. V takové náladě ho nikdy neviděl. Dokonce ani, když bojoval proti Wenům, tak si zachovával jistou soudnost a kontroloval se, nyní je na pokraji zhroucení, i když stále nechápe proč. Rychle sleze z postele, přičemž ignoruje její vzhled. Přejde k svému miláčkovi. Natáhne ruku, aby se ho dotkl, když je odražen.

„Není?! Vypadněte! Tohle je naše postel, náš dům a ty tu nemáš co dělat!“ Obrátí se k svému bratrovi. „Nikdo tě sem nepozval.“

Jiang Cheng se mezitím vydrápal na nohy. Nikdy takhle ho nepoznal. Občas měl špatnou náladu, nebo byl vzteklý, ale takto ne. Otočí se k vůdci sekty Lan.

„Já ho pozval.“

„Proč sem?“ otočí se k bratrovi své lásky. Podívá se na jednoho, na druhého, potom mu zrak padne na postel. Vzedme se v něm hněv. Musí všechno mít, nemůže ho nechat na pokoji. Vzpomene si na dny, kdy se léčil ze zranění způsobeného Zidianem. Mít tak svou dřívější sílu! Sevře bezmocně ruku, potom vytáhne zpoza pasu flétnu a rozmáchne se. Postel se rozletí na kusy. Opře se o kolena, jak z něj trocha hněvu vyprchá.

Všichni v místnosti sebou trhnou.

„Wei…“

„Ticho!“ Narovná se. Ti dva tu nemají právo být. „Vypadněte!“ zařve opět. Kolem něj se zvedne hutná temná energie, co ho obklopí jako pokrývka.

„Wei…“ zkusí to opět Lan Wangji. Je to jako mluvit do stěny. Absolutně ho neposlouchá. Netuší, co se stalo, že je v tak hrozném rozpoložení. Jenže když dokončili úkol, byl v dobré náladě, nic neukazovalo, že by se na něm používání Temné stezky nějak podepsalo. Nebo to neviděl? Nebo je tu snad jiný důvod?

„Takže vy nechcete odejít,“ řekne řezavým hlasem s flétnou v rukou. Přiloží si ji ke rtům. Jako vždy ho to uklidní, jako by jeho zuřivost a touha dostala cíl.

Lan Zhan pochopí, že je zle. Rychle chytí bratra za ruku, který je hned vedle něj a táhne ho pryč z místnosti.

„Počkej…“

„Ne. Rychle pryč. Něco se stalo.“

„Je posedlý.“

„Hm.“ Možná, jenže nechápe proč. Vždyť se tolik nestalo. „Nevím proč… Jiang Cheng je uvnitř. Není to bezpečné!“ Sotva to dořekne, kolem nich doslova proletí temná energie, v jejímž středu se svíjí tělo ve fialovém oblečení. Zidian kolem ruky vysílá fialové záblesky, jenže není to nic platné. Na terasu vyjde postava s flétnou u rtů. Kolem ní se vznáší temná mračná energie. Postava se vznese a zprudka dopadne na dvorek. Oba dva se k ní vrhnou.

„Jak…“

„V pořádku, jen ztratil vědomí,“ pronese verdikt Zewu-jun.

„Konečně jste vypadli,“ pronese klidně postava. „Co tu chceš?“

Stále je naštvaný, uvědomí si Lan Zhan, který předává duchovní energii. „Je v bezvědomí, Wei Yingu.“

„Dobře mu tak,“ odfrkne si Wei Wuxian a posadí se na schody. Neví proč, ale tento obrázek mu přináší uspokojení. Točí flétnou a pozoruje je. „Předáváš mu svou energii.“

„Ano.“ Zvedne a zadívá se na svou lásku. „Udělal bych to pro každého.“

„Já vím.“ Láskyplně na něm spočine pohledem. „Počkám.“ V ruce neustále přetáčí flétnou. Vypadá, že je v pořádku, ale jenom Lan Wangji ví, že je to zdání. „Vypadá to, že budu muset… Oh, už vstal.“ Postaví se.

V ten samý moment, kdy to řekl, postava v nákladném oblečení se rozkašle. Za pomoci Lan Zhana se posadí. Zadívá se na svého bratra, potom se vytrhne ze sevření a vstane. Na ruce mu zajiskří Zidian.

„Chceš se mnou bojovat?“

„Jo, parchante!“

„Neříkej, tak už mi dávno nikdo neřekl. Jak milé.“

Sarkastický jako vždy. „Uhni se, bratře,“ zašeptá Lan Zhan. Cítí z něj stále vztek. Je potlačovaný za maskou sarkasmu a veselosti. Odtlačí ho z hlavní cesty.

„Tak pro co sis přišel? Nebo snad máte nějaký vztah se Zewu-junem? Tvůj vkus se značně zlepšil.“ Souhlasně mlaskne. Oči se přivřou.

Zewu-jun zalapá po dechu, Lan Wangji se na něj zadívá. Je pravda, že když spadli do jejich postele, tak nebyli zrovna v nevinném postavení. Dokonce má pocit, že se líbali, jen pochybuje, že by tohle zrovna byl důvod jeho vzteku. Nezná tolerantnější osobu než je Wei Wuxian. On první by s jejich vztahem souhlasil a podporoval.

„Ty zmetku!“

„Stále stejný slovník. Nudíš mě.“ Zamává na něj rukou a usměje se. „Měl bys ho trochu vylepšit,“ neodolá ho provokovat.

Vypadá, jako by byl v nejlepší náladě… Jenže není, naopak hoří vztekem. Dostane o Wei Wuxiana strach. Co když se mu něco stane?

„Nezasahuj do toho,“ zaslechne šepot. „Je to mezi nimi. Velmi dlouho.“

„Já vím, ale je slabý.“

„Vyhodil nás jak děcka,“ řekne suše jeho bratr. „Neřekl bych, že je slabý.“ Sotva to dořekne, prostranstvím proletí fialový bič, který narazí do bariéry. Místo zapraská obrovským výbojem energie.

„Nepotřebuji nic vylepšovat, ty kreaturo!“

Wei Wuxian nic neřekne. Najednou mezi nimi vyplave všechno, co mezi nimi stálo. Začátek války, smrt lidi ze sekty, paní a pan Jiang, nakonec jejich sestry a jejího manžela. Wei Wuxian si uvědomuje, že tohle muselo přijít. Kdysi dávno už jednou bojovali, přesto pozdější skutky tohle jenom završily. Uvědomuje si jeho nenávist a možná právě proto ho tolik vykolejilo, že seděl na jeho posteli, kde byl asi nejšťastnější ve svém životě. A nyní ji zničil, vzedme se v něm hořkost. Kdyby to bylo jinak… Kdyby…

„Bratře, ať sem nikdo nechodí. Bariéra. Zkusím je zastavit.“

Zewu-jun vytáhne svou flétnu a začne hrát. Okamžitě kolem celého domu se objeví průsvitná bariéra zabraňující komukoliv sem vejít, ale taky i odejít.  Obě hry se prohlubuji, i když každá za jiným účelem, a fialové záblesky se snaží dostat k Wei Wuxianovi.

Jsem tak unavený… pomyslí si. Tolik unavený… Kdyby tehdy… Pomalu mu skane slza po tváři. Už takhle nemůže dál… Myslel si, že zde bude šťastný, ale jak vidno nemůže nikde být šťastný. Zřejmě to není jeho osudem. Zahledí se na milovanou tvář, potom na bratrovu.

Tolik mu věřil. Tak moc a nakonec tu stojí proti sobě… Jak se mohl odvážit… oči mu najednou sklouznou k jeho opasku a pomalu se rozšíří poznáním, co mu u pasu visí. Jadeitový pas volně leží na fialovém šatě. Takže má volný přístup do Oblačných zákoutí a on musí žebrat o to, aby mohl sejít z hory dolů.

Tak unavený… Melodie utichne, bariéra povolí a jeho zasáhne naplno fialový blesk. Klesne na jedno koleno, jak lapá po dechu.

„Wei Yingu!“ zařve Lan Zhan, který to nečekal. Jeho Bichen vyletí z pochvy a zastaví další fialový blesk ze Zidianu. Kontroluje Bichen, ale hlavně pohyby Jiang Chenga, který ne a ne přestat. Skoro by řekl, že se pomátl.

„Jen jsem chtěl někam patřit,“ zašeptá, že mu není rozumět. „Jenom to. Chtěl jsem tolik?“ zvedne hlavu a zadívá se na svou lásku. Miluje ji, věří ji, ale není to naopak? Stočí hlavu k domu, vězení jeho matka… Jeho vězení? Vybaví si, jak chtěl pas k volnému průchodu. Chtěl opravdu tolik?

Unavený… Stále bojuju za něco. Už ani nevím za co. Wen Qing, za co? optá se nepřítomné přítelkyně. Co by mu asi řekla? Nadechne se, sevře flétnu, mračná energie kolem něj opět zavíří.

Tolik únavy…

„Wei Yingu, přestaň! Nekontroluješ se!“

Zastaví ho chraptivý, bezuzdný, pobavený smích. Zamrazí ho, protože už jednou ho slyšel. „Nekontroluju?“ stočí zrak na Chenquing. „Mýlíš se jako vždy. Moc jsem toho nechtěl, nebo ano? Když to tak vezmu, jsem tu jako ve vězení.“ Zadívá se na dům. „Víš, vlastně mohu odtud kdykoliv odejít, ale nejdřív tohle.“ Přiloží flétnu ke rtům. Všichni se mýlili, tak krutě se mýlili a on je při tom nechal. Amulet Styžského tygra byl jen na jedno, na kontrolu velkého počtu loutek, ale moc neměl žádnou… Moc je v něm.

Mračná energie zhoustne, až v mysli vytvoří vějíř. No ano, to dokonale vyčistí tenhle dvůr od všeho smetí. Rozevře ho. Je obrovský, že skoro zakrývá oblohu.

Lan Zhan  vbodne Bichen do země, Zewu-jun, který odhadne, co chce udělat, odletí z dosahu a tím bariéra padne. Jedině, kdo vějíři zůstane v cestě, je Jiang Cheng.

„Myslíš, že mě tím směšným vějířem dostaneš?“ Zasměje se a zkoncentruje veškerou sílu do Zidianu.

Ale ano, pomyslí si v momentě mávnutí. Fialový blesk se smísí s mračnou energii z Chenqiungu. Obloha se rozzáří drobnými fialovými blesky, které se roztříští na všechny strany a při své cestě ničí, na co přijdou. Samotná vlna narazí do postavy ve fialovém, aby ji sunula pryč ze dvorku. Nakonec skončí venku.

Lan Zhan je udivený sílou vlny, která kolem něj neškodně proletí, aniž by mu jakkoliv ublížila. Vstane, udělá krok. „Wei Yingu?“

„Lan Zhane?“ smutně se usměje. „Věznil jsi mě tu?“ zadívá se na oblohu. Na odpovědi mu nezáleží. Zná ho moc dobře. Ví, že kdyby se rozhodl, že je to pro něj nejlepší, udělá to. Je možné, že to skutečně udělal. Odejde odtud. Sestoupí na dvůr. Má pocit, že Lan Zhan něco říká a upřímně je mu to jedno, neslyší ho. Přiloží ke rtům flétnu. Objeví se první duchové, kteří ho obklopí.

„Víš, mohu odtud odejít.“ Sebere veškerou sílu a ruku přiloží k zemi. Prakticky tu sílu vbije do země. Mumlá povolávací slova.

Kolem zavyje vichr, přesto je dokonale ticho. Duchové mlčky se na něj dívají. Blednou, jak z nich je odčerpávána energie.

„Wei Yingu, přestaň! No tak. Všechno se vysvětlí!“ křičí Lan Zhan. Bojí se použít guqin i Bichen. Nechce mu ublížit. „Nevěznil jsem tě! Zůstaň!“

Wei Wuxian zvedne hlavu, zadívá se na milované rysy. Něco říkají, ale co? A není to jedno? Chce odtud pryč. Být svobodný jako pták. Může jít kamkoliv. Cítí, že se to blíží. Tam bude na chvilku skrytý.

Všichni vytřeští oči, když zpozorují trhlinu. Je krvavá jako zlo a nese se z ní hnilobný pach smrti. V šoku se dívají, jak se objeví polonahá bosá noha s červeným náramkem, potom opět kus červeně a nakonec před nimi stojí žena v rudém rozevlátém šatě. Ihned poznají, že to není člověk, dokonce ani duch nebo ghúl. Netuší, co to je.

Už jsem ji někde viděl… Nebo ne? pomyslí si Lan Zhan.

„Vezmi mě odtud, prosím.“

Žena se skloní k mladíkovi a usměje se. Objeví se hrůzný škleb se zbroušenými zuby. Něžně, jako něco vzácného, ho vezme do náruče, jako by to bylo dítě, ne dospělý muž. Otočí se k muži v bílém oděvu. I přesto to, co se tu před chvilkou odehrálo, není na něm nic vidět. Stále vypadá dokonale; jak chladný vánek za letního dne.

„Kam jde?“ Tuší, že ji nezastaví.

Žena neotevře ústa, přesto je slyšet zřetelně. „Nevážíte si ho, nedostanete ho. Beru ho sebou, kde bude mít klid.“ Udělá krok k trhlině. „Budeš v pořádku.“

„Já vím. Děkuji.“

To jediné zaslechne Lan Wangji, než se trhlina za nimi zavře, jakmile ji projdou. Vrhne se tím směrem, jenže tu nic není, dokonce ani není vidět narušená zem. Zvedne hlavu k bariéře, která obklopuje jejich domov, a kterou před chvílí opět postavil Zewu-jun. Je neporušená a říká, že ji nikdo neprošel. Otočí se k svému bratrovi, který taky zavrtí hlavou.

Padne na něj únava. Opět ho ztratil. Rozhlédne se kolem sebe. Poté co použil vějíř a do toho se zapojil i Zidian, tak z domu moc toho nezbylo. Povzdechne si. Napůl sice chápe, co se asi stalo, na druhou stranu si není jistý. Obrátí se k bratrovi.

„Co se tu stalo?“

„Omlouvám se, byla to má chyba.“ Jemně se zamračí, když vidí škody, které byly zbraněmi napáchány. „Před pěti dny se tu objevil Jiang Cheng. Chtěl mluvit s Wei Wuxianem. Když jsem mu řekl, že je pryč, požádal mě, zda by se tu nemohl zdržet.“ Jemně pokrčí rameny. „Nebyl důvod, proč bych jeho žádost odmítl. Dal jsem mu pas k průchodu.“

„A to dneska?“ Jemně pokývne hlavou směrem k domu.

„Promiň, kdybych věděl, že to Wei Yinga tak rozruší, tak bych ho sem nevzal. Hráli jsme šachy, když se optal, zda může vidět místo, kde žije. Neviděl jsem důvod, proč jeho žádosti nevyhovět.“

„Chápu.“

„Reakce…“

„Omlouvám se za něj.“ V duchu si povzdechne. „Musím jít.“

„Kam?“

„To nevím, ale aspoň vím jedno, žije. Nejspíš se někam schoval, tak ho jenom musím najít. Myslím, že musíme si toho moc vysvětlovat.“

„Vždy takový byl. Dělal si, co chtěl,“ ozve se u nich Jiang Cheng, který se drží za bok. „Nikdy nevěděl, kdy toho je dost.“ Lan Zhan v duchu zaskřípe zuby. Snaží se potlačit v sobě nechuť, kterou jeho slova v něm vyvolala. „Jako vždy, prostě jen ničí.“

„To není pravda, vůdce sekty z Yunmengu. Myslím, že na rozdíl od nás umí stvořit užitečné věci.“

„Pche! Ty jeho bezvýznamné na nic hračičky. Nic moc. Měl by konečně se uklidnit.“

Lan Zhan k němu přistoupí. „Uklidnit? Vůdce sekty Yunmengu, možná byste měl to krapet přehodnotit. Nebýt jeho, nejste zde v takovém postavení, v jakém jste. Nebýt vás a vašich rozhodnutí, pak by se toho spoustu nestalo.“

„On udělal špatné rozhodnutí ne já!“

„Myslíte? Skutečně? Bratře, omlouvám se, odcházím. Musím ho najít.“ Zdvořile se jim oběma ukloní.

Zewu-jun to pochopí. „Samozřejmě. Mohu pro něj něco udělat?“

Lan Zhan se zastaví. Neotočí se, jen se dívá před sebe. „Oprav náš dům, prosím. Ach ještě něco, prosím tě o větší postel a velkou vanu.“ Udělá pár kroků. „Altánek,“ mimoděk dodá. „Děkuji.“ Vykročí pryč, protože zůstat tu déle, tak to neskončí jenom u příkrých slov. Už jednou bojovali, ale tentokrát by to nemuselo dobře dopadnout. Ať je jaký je, Wei Wuxian ho má velmi rád.

„Zewu-jun, skutečně bratrovi schvaluješ tento nenormální vztah?“

Lan Huan mimoděk udělá krok stranou. „Plně stojím za svým bratrem.“ Potom se k němu otočí, aby mu viděl do očí. Začíná asi chápat, co proti němu jeho bratr má. Zdá se, že neschvaluje, jak se ke svému bratrovi zachoval. Oni dva vždy za sebou stáli, i když s něčím nesouhlasili, podporovali se. Jenže Jiang Cheng takový není. Zajímalo by ho, jak by to dopadlo, kdyby se před třinácti roky zachoval jinak a plně stál za svým bratrem. Pravda nejsou biologickými bratry, ale vyrůstali vedle sebe. „Vždy ho budu podporovat, ať se rozhodne jakkoliv,“ pronese pevným tónem. Vypadá to, že něco proti jejich vztahu má. On si zvykal postupně, ale Jiang Cheng zřejmě to neschvaluje. „Je šťastný a pro mě není nic důležitějšího než štěstí rodiny. Pro vás ne, Sandu Schengshou? Omluv mě, musím zařídit hodně věci.“ Odchází v duchu s úsměvem. Vana, postel, to vypadá na mladého pána Weie, ovšem ten altánek, to vypadá na jeho bratra. No, bude se snažit, aby se tu oba cítili jako doma.

Jiang Cheng spolkne ostrá slova, jako by si uvědomil výtku skrytou ve větách. To měl tehdy Weny přivítat s otevřenou náručí, nebo co? Vždyť vyvraždili jeho rodinu! Nikdy a Wei Wuxian si vždy dělal, co chtěl. On má své povinnosti k sektě a svým předkům. Nemůže si dovolit bláznit jako on. Ne, jednal správně, ať si ti dva myslí, co chtějí.

Zamíří ke svým pokojům. Odjede. Jak to vypadá, zmizel na dost dlouho. Dobře tak. Nebýt jeho, tak sestra žije a on… Sevře si hlavu v dlaních… Chybí mi… Všichni. I on, přestože ho nesnáší. Tak rád by s ním zatřásl, aby si uvědomil, co dělá.

„Pane?“

„Ráno odjíždíme,“ řekne sluhovi. „Všechno zabal.“

„Ano, pane.“ Ukloní se a odejde z ložnice.

„Stejně tomu nechápu,“ zamumlá, když se svléká, aby se uložil. Nalije si ještě čaj. „Nechápu, jak se mohl tak spustit. Oba…“

Lan Zhan sejde z hory dolů do města. Nezajímá ho, že je večer a tma. Prochází opuštěnými ulicemi a přemýšlí, kam mohl jít. Najednou se zastaví a sáhne si za pás. Vytáhne nádherný jadeitový kámen se střapcem. Sevře ho. Proč mu ho nedal dřív? Měl to udělat, ale i tak jak si mohl myslet, že je to vězení. Pravda, kdysi o tom uvažoval, jenže to bylo dávno tomu, kdy ještě pevně věřil v určitá pravidla a toužil ho ochránit.

Nyní poznal, že prostě by to nefungovalo. Neuchránil by ho. Měl tehdy jednat jinak. Ale tohle všechno byla minulost, nyní je tu přítomnost a on udělal opět chybu. Měl mu věřit víc, i když stále nechápe, proč se tolik na oba rozzlobil. Jestliže jeho bratr s ním má nějaký vztah, tak Wei Wuxianovi by to určitě nevadilo, i když dle jeho mínění, mohl si jeho bratr vybrat lépe. Někoho, kdo bude za ním pevně stát.

„Kde se schováváš?“ Hladké bílé čelo potáhnou chmury, i když nikdo by nic nepoznal. Kam mohl jít a ta žena… Někoho mu připomíná. Jako by ji už někde viděl, ale kde? Kde se mohl setkat s tak divnou ženou a k tomu velmi silnou. Když si vezme, že mohla… Ne, ona ne, tu trhlinu udělal Wei Wuxian… Možná podobně jako ty koule, které upustil, aby je přenesl na míle daleko. Odsune myšlenku na podivné teleportační koule a snaží se vydedukovat, kde by mohl být.

Není tak moc míst, kam mohl jít. K bratrovi ne… Synovec? Ten by ho jistě přivítal. Nie Huaisang taky. Tam by měl daleko větší klid než u svého synovce. Sekta Jin z Lanlingu má hodně členů, kteří ho nenávidí a snad ještě víc, kteří by se ho snažili využít.

Přesně zajde k bratrovi Nie do Nečisté říše. Zároveň mu řekne i o tom, co se stalo v klanu Meguji. Snad to dokáže vyřešit, i když ze svého nového postavení nebyl šťastný, ale osobně si myslí, že co mu chybí na ráznosti, to dokáže svou ukecanosti.

Pocítí úlevu, že má cíl a zamíří si to do Qinghe.

Po několika dnech pochodu střídaný s letem na meči, stane před bránami Qinghe – Nečisté říše. Je docela zvědavý, jak si s novým postavením poradil. Zamíří si to přímo k domu, který zde obývá. Poptá se, kde by mohl být, ale první týdny po jmenování se nikam necestuje. Vstoupí dovnitř, když s údivem zahlédne bratra Nie, jak k němu běží. Na rozdíl od něj celý září.

„Vítej, Hanguang-june. Jaká to pro nás čest, že jsi nás navštívil.“ Ukloní se mu s nezbytným vějířem v rukou. „Prosím, pojď dál!“ ukáže směrem k velkolepé hale. „Jsem skutečně rád, že jsi mě navštívil a kde je bratr Wei? Nestalo se mu něco?“ zeptá se vylekaně, když si uvědomí, že tu není.

„Ne.“

„Ach, dobře.“ Usadí ho a sám ignoruje etiku a sedne si vedle něj u stolu a ne v čele. „Nemám rád formality. Tak proč jsi sem přišel? Čaj, pohoštění! Rychle!“ poručí a usměje se. Potom se vážně obrátí ke svému hostu. Něco se muselo stát a podle něj to souvisí právě s bratrem Weiem.

„Podle tvé reakce, zde není.“

„Och, ne. Je mi to líto.“ Nechápe, co se stalo. Když je viděl naposled, byli tak šťastní. Kdyby to šlo, řekl, že v jejich štěstí by se dalo koupat. Povzdechne si. „Tady ne. Později. Jinak nic nového?“

Lan Zhan potlačí své zklamání. „Je mi líto, ano. Dokonce to spadá do tvé kompetence. Klan Meguji, říká ti něco?“

Oba se odmlčí, protože přijdou služebné a začnou prostírat stůl. „Běžte. Ano. Něco jsem zaslechl, i když není to nic určitého. Oč se jedná?“

Změnil se, pomyslí si, Je takový ráznější, dokonce trochu připomíná mu jeho bratra, jen je příjemnější. Možná už ví, proč si ho Wei Ying oblíbil. „Začali používat kontrolní jehly. Můj bratr si tím nebyl úplně jistý a tak jsem tam zašel. Jeho domněnky se potvrdily. Taky Wen Ning nám donesl je na ukázku.“

„Jistě. Kdo je novým vůdcem klanu?“

„Netuším. Po cestě sem jsem se nic nedozvěděl a popravdě jsem spěchal.“

„Jistě. Zkus tyhle koláčky, jsou výborné. Bude se stmívat, zůstaneš tu.“

Zní to docela nekompromisně. Proč? „Jistě. Po okolí klanu se potuluje pěkná řádka ukrutných mrtvých. Chtělo by to tam vyčistit.“

„A Wei Wuxiana napadlo, že to mohu klidně udělat já. Jako vždy.“ Jemně se usměje. „Měl bych se na něj zlobit, že mě do toho uvrtal. No, už se stalo.“ Pokrčí rameny a otevře vějíř. „Hned zítra seberu kultivátory a vyrazíme na místo. Pojď, večeře je už připravená.“ Pokyne mu k jiné místnosti. „Rád uslyším, co se stalo mezi vámi dvěma.“

Lan Zhan se lehce ošije. To má jako o tom povídat? Jen přes jeho mrtvolu. Zarazí se. Možná tohle Wei Yingovi vadilo. Zamračí se, pohlédne na svého průvodce. Vzpomíná si na první seznámení s pornografií. Byla to kniha bratra Niea. K tomu mu jeho lásku přivedl nazpět, i když doteď nechápe, jak to provedl.

„Vím, že u jídla se má mlčet. Některá pravidla jsem si za ta léta u vás vtloukl do hlavy.“ V klidu se najedí a potom se usadí ke stolku. Nie si nechá donést ovocné víno, čaj svému hostu.

„Co se stalo?“ Je zvědavý, zda vůbec něco řekne. Je tak rezervovaný… I když pod vlivem Wei Wuxiana se krapet změnil. Rozhodně nemá z něho takový strach jako dřív.

„Měli jsme menší rozmíšku. Netuším, kde ho mám hledat.“

Nie Huaisang je překvapený, že mu něco málo řekl. Určitě to bylo něco špatného, jinak by bratr Wei Lan Wangjia neopustil. „Myslel sis, že je zde. Je mi líto, vůbec tu nebyl. Jedině… Kdybych byl na jeho místě, pak bych odešel na Pohřební pahorky. I když se to nezdá, tak má rád klid, zvlášť, jestli chce si něco promyslet nebo odpočinout. Jestli se někam zašil, potom tam,“ říká mu to na rovinu.

Jak na to mohl zapomenout? „Děkuji.“

„Mohl bych vědět, proč odešel z Oblačných zákoutí? Popravdě nikdy jsem ho tak spokojeného neviděl.“ Zamračí se. Neměl by takto mluvit, ale Wei Wuxian je jako jeho bratr. Má o něj starost a k tomu on je viníkem, že tu je, taky se tak nějak cítí zodpovědný za jejich vztah. K tomu je klidnější, jako by ho jeho vlastní smrt změnila a k tomu Lan Zhan… Skutečně oba se změnili k lepšímu. Wei Wuxian už není tak do všeho hrr a Hanguang-jun zase takový morous.

„Dlouhý příběh.“ Má to říct, nemá, ale možná se dozví smysl toho, proč odešel. „Našel doma svého bratra.“ O svém pomlčí.

Nie se zatváří rozpačitě. Nějak tomu nechápe. Jistě s Jiang Chengem nevycházeli a podle něj je krapet sobecký, na druhou stranu pro svoji sektu dělá první poslední, i když skutečně jeho chování… Určitě je v tom něco víc, jenže pochybuje, že z Hanguang-juna něco dalšího vytáhne. Potom ztuhne… Jedině… Něco se muselo stát na tolik vážného, že se rozzlobil, takže… „Určitě ho do svého domu nepozval a jak hádám, tak to muselo být něco intimního.“ Nic jiného nedává smysl. Wei Wuxian možná se to nezdá, ale etiku má v malíčku a svého bratra by možná ignoroval, ale kvůli tomu by neodcházel.

„Omlouvám se, půjdu spát.“ Zvedne se.

„V pořádku.“ Zvedne se taky, že ho doprovodí do jeho pokoje. „Bratr Wei byl u vás šťastný. Myslím, že našel místo, kde mohl žít. Navenek sice vypadá jako větroplach, ale ve skutečnosti je docela domácím typem. Nikoho moc už nemá,“ pokračuje, jako by se nechumelilo a ovívá se vějířem s letícím jeřábem. „Má svého bratra rád, ale jsou velmi odlišní. Chápou spravedlnost krapet jinak.“ Povzdechne si. „Je to velká škoda, že to takto dopadlo. Oba dva chápu, takže nemohu říct, kdo by měl ustoupit. Bojím se, že oba jsou tak tvrdohlaví, že to neudělá ani jeden.“

„Jiang Cheng.“

Nie se za vějířem usměje. Měl ale ten nezbedník kliku, že našel někoho, kdo se za něj plně postaví. Tohle asi je to největší nedorozumění mezi těma dvěma. Wei Wuxian vždy za svými přáteli i za svými názory neochvějně stál. U Jiang Chenga na prvním místě byla sekta, potom rodina. Všichni ostatní byli podřízení a museli poslouchat. Jenže bratr Wei je jiný. Když si myslí, že má pravdu, jde přes mrtvoly a nesnáší, když někdo někomu ubližuje… Skutečně by to bylo na celou noc uvažování, proč jejich vztah je takový. „Pozdravuj bratra Weie, až ho najdeš.“

„Budu.“ Ukloní se s Bichenem v ruce. „Děkuji.“

Úsměv, zákmit vějíře a jistý smutek v očích ho provází při vcházení do místnosti. Najednou prudce složí vějíř, potom se jemně usměje. Se složeným vějířem na rtech a intrikánským úsměvem odejde do města, kde zabuší na dveře. Tluče, dokud mu majitel neotevře.

„Co… Promiňte, nepoznal jsem vás, Vaše Excelence. Přejete si?“

Nie Huasang vejde dovnitř, rozhlédne se kolem sebe. „Světlo.“

Úklona střída úklonu, světla pomalu ozařují prostor obchodu. „Co to bude, Vaše Excelence?“

„To nejlepší co máte,“ opáčí Nie Huasaing v nákladném oblečení a posadí se k stolku. Klidně si nalije z konvičky vodu. „Jako vždy.“

„Jistě.“

Ráno Lan Zhan vyrazí z města pryč. S Nie Huaisangem se nerozloučil, protože vstával brzy a za druhé má pocit, že se rozloučili už včera. Zamíří si to rovnou k Pohřebním pahorkům. Má obavy, jak na tom je. Hlavně si ho musí nějak udobřit. Povzdechne si nad složitosti vztahů. Hlavně měl mu dát ten pas, jenže nejdřív pociťoval strach, že odejde, potom o tom přestal mluvit, až získal pocit, že je mu to jedno, a že už nechce odejít. Když se dozvěděl o jeho neslavení narozenin, tak přemýšlel, co mu dát za dárek. Něco takového jako náramek nezvládne. Knihy jsou hezkým dárkem, na druhou stranu on sám to nepovažuje za dárek. Tak po dlouhém přemýšlení ho napadl tenhle nefritový přívěsek v červené barvě k flétně. Než stihl mu to dát, tak vznikla tahle lapálie.

„Pohřební pahorky,“ pronese po několika dnech, když stane před temnými neutěšenými kopci. Skutečně vypadají příšerně. Když to poprvé viděl, nechápal, jak tam mohl žít. Udělá krok a tělo ho zabrní. Ochrana. Takže už o něm ví. Najde cestu, kterou si zapamatoval před léty. Kolem zaregistruje pár potulujících mrtvol, které ho nechávají na pokoji. Vypadá to, že má vše pod kontrolou. Je rád, že ho nechal projít.

„Pane Lan.“

„Wen Ningu, je tam?“

„Ano, ale…“ Znejistí.

„Stalo se mu ně…co?“ přeskočí mu hlas a pevně sevře Bichen.

„Ne. Ne. Ne. Jenom je unavený.“

„Och.“ Něco se mu na tom nezdá. Sice je unavený, ale jestli to řekl Wen Ning, potom to musí být vážné. Přece jak sám říká, nacpe si střeva dovnitř a jde se dál. Ta jeho tvrdohlavost je někdy děsivá. Copak si neuvědomuje, že už nemůže si tak zahrávat jako kdysi?

„Je v pořádku, skutečně.“

„Byl jsem u bratra Nie, vyčistí okolí klanu Meguji.“

„To jsem rád,“ řekne s pokrouceným obličejem, jak se snaží o úsměv. „Už tam budeme.“

„Já vím.“ Najednou znejistí, když si vybaví tu ženu. Zastaví se. Co když už ho nepovažuje za vhodného? Mohl by mít kohokoliv; ať člověka nebo démona. Moc dobře viděl, jak se k sobě chovali… láskyplně. Proč si to neuvědomil dřív?

„Druhý pane, děje se něco?“ ozve se starostlivý nakřaplý hlas Wen Ninga.

„Ne. Ne. Nic.“ Udělá ten osudový krok. Bude se muset smířit se vším, co tu najde. Rozhlédne se kolem. Když tu byli posledně, byly to ruiny. Nyní jsou zbytky budov pryč, jezírko čisté, dokonce naplněné vodou. Vypadá to tu jinak. Vzpomene si, jak tu bylo živo před třinácti roky.

Přiblíží se k ústí jeskyně. Něco se kolem něj mihne červeného. Instinktivně vytasí meč a postaví se do obranného postoje. Smích ho překvapí.

„Pročpak vytahuješ meč? Nejsi snad na návštěvě?“ Před ústím stojí žena v rudé róbě, ruce v bok. Vlas se kolem ní ovíjí jako živé. Pohled a tvář má pobavenou. „Co tě sem přivádí?“

„Moc dobře víš. Kde je Wei Ying?“

„Ale, ale, najednou je tak žádaný? Copak se stalo? Mazlíček ti utekl?“ optá se posměšně a spustí ruce. Nehty najednou jsou krvavější a delší než před chvíli. „Kdo by řekl, že ti tak bude chybět,“ řekne temným hlasem.

„Pusť ho.“

Smích. „Já? Sám mě pozval, sám se mnou odešel. Nikdo ho tu nedrží, nebo vidíš nějaké řetězy, mříže? Je tu dobrovolně!“ Rozmáchne se rukou a zatočí se kolem dokola.

„Pak ho mohu vidět. Pak odejdu.“

Ticho. „Ne.“

„Sama jsi řekla…“

„Ne. Prostě proto, že to nyní nejde.“ Rychle se přemístí za něj. Ucítí horký dech u tváře a ruku na meči. „Je unavený, díky vám. Nech ho na pokoji. Nezasloužíš si ho.“

„Kdo to řekl?“

„Já. Nebýt toho, že tě miluje, byly by z tebe už dávno jen cáry…“ Opět rychle jak myšlenka se přemístí k ústí jeskyně. Kolem se objeví nezřetelné postavy.

Lan Zhan cítí sílu, která je najednou daleko větší než před chvíli. „Neodejdu,“ řekne tvrdohlavě. „Ne, dokud ho neuvidím. On sám mi musí říct, že mě nechce vidět.“ Bude tu stát, i kdyby měl padnout. Nechápe, proč ho nechce vidět, ale nakonec dosáhne svého.

Žena zamyšleně se na něj dívá. Má dovolit, aby zůstal, nebo má ho poslat do pekla? Povzdechne si. Wei Wuxian by se moc zlobil, kdyby to udělala, jenže nyní skutečně ho nemůže vidět. Co s ním? Nejraději by ho tu nechala stát. „Pojď.“ Pokyne mu a vejde dovnitř. Vede ho úplně jinam, než kde je Wei Wuxian. „Zde zůstaneš, pokud ne, potom už ho neuvidíš.“ Najednou vypadá jako lidská žena.

„Nemáš…“

„Mám. Je div, že ještě žije.“ Potřese hlavou.

„Jak to? Co se stalo? Mohu…“

„Ne. Wen Ningu, můžeš donést nějaký čaj? Pokud tam je. Nepotřebujeme potravu. Ne, lidskou.“ Olízne si špičaté zuby. „Jsi lákavý, víš o tom? Vsadím se, že bys chutnal skvělé.“

Lan Zhan se v duchu otřese. „Mohu vědět, co se stalo? Mám možnosti, jak ho uzdravit.“

Žena nakloní jemně hlavu. „Ne. Jestli bude chtít, vysvětlí ti to sám, pokud ne, jeho věc. Zůstaneš tady, pokud nechceš skončit jako něčí snídaně a ještě něco; tvá síla ti zde nepomůže.“ Odejde a mine Wen Ninga s tácem v rukou.

„Omlouvám se. Víc nemáme.“ Postaví tác na stolek.

„Ty víš, co se stalo Wei Yingovi?“

Přízračný generál potřese hlavou. „Nevím, pane Lane. Jen vím, že je na tom špatně s duševní sílou, ale nemusíte si dělat starosti.“

„Dobře.“ Nalije si vodu a ochutná. Hořká a přesto ji pil každý den, když tu žil. Odloží naprasklý šálek a rozhlédne se kolem sebe. Vypadá to tu přesně, jako když ho zde navštívil posledně, jen tu chybí nepořádek a knihy. To vše padlo čistce po jeho porážce. Některé věci zachránil, ale nebylo toho mnoho.

„Donesu pokrývku.“

„Děkuji.“ Posadí se do lotosového sedu a odpoutá se od všech věcí. Bude čekat, dokud nevstane a nepřijme ho.

Opět na začátku - 8.