Shounen - ai povídky

Konference - 4.

 

„Tak je to tady,“ zamumlá si pro sebe Wei WuXian. Konference a zároveň volba Jeho Excelence, někoho kdo bude řídit ostatní klany. Nenápadně se schová do stínu. Sice jeho reputace se krapet vylepšila, ale ne o mnoho. Stále je Patriarcha Yiling, nenáviděný všemi. Je mu z toho krapet smutno, i když je to spíš kvůli Lan Zhanovi. Sice říká… „Co to děláš?“ zasykne, protože v ten moment, kdy na něj pomyslil, tak jako by to vycítil, ho vytáhne ze stínu a dotáhne k sobě. Přesto se zářivě usměje na nějakého vůdce menšího klanu.

Lan Zhan si všimne, že se schovává. Tak rád by, kdyby byl opět v popředí celého dění. Tam kde se něco dělo, bylo vždy jasné, že je tam Wei WuXian. Nejdřív to byly různé vylomeniny, potom správné věci a nakonec ty hrozné, které vedly k jeho smrti. Ale vždy za každých okolností byl to on, kdo zářil jak světlo. Nedovolí, aby se schovával v jeskyni. Ukloní se dalšímu, když zpozoruje fialové oblečení. Ztuhne.

„Vůdce sekty SanDu ShengShou,“ pronese jeho formální titul a ukloní se mu. Nemusel by dneska je tu vítat, ale s bratrem se dohodli, že je osobně přivítá.

Wei WuXian se dívá na svého bratra. Je mu smutno, že to vycítí i Lan Zhan. Zdvořile se ukloní a nic neřekne. Neví proč, ale má pocit, že vše tak nějak bylo řečeno. Nebyl vinným za smrt jeho rodiny, ale šestnáct let nenávisti se neodbourá tak rychle. Možná jednou, až budou staří, se to zlepší, do té doby prostě to nějak přetrpí.

Lan Zhan sevře pevněji meč. Nejraději by Jiang Chenga něčím přetáhl. Pořádně, jenže to nemůže udělat. Nemám ho rád, pomyslí si nezdvořile.

„Bratře Nie HuaiSangu!“ zvolá nadšeně Wei Ying a ukloní se mu se zářivým úsměvem.

„Bratře Wei! Jsem rád, že jsem sem mohl dorazit. Nikdy bych neřekl, že se tak brzy uvidíme. Mohu doufat?“ Naznačí nádherným vějířem velkou oslavu.

„Jistěže, přece mě znáš,“ uculí se na něj mladík v černočerveném oblečení. „Nesmí nic chybět při tak velké události jako je volba Jeho Excelnce.“

„Oh, to jsem rád.“ Vždy si tak nějak rozuměli beze slova. Oba dobře věděli, jakými jsou a tolerovali se. „Už se těším. HanGuang-June.“ Složí vějíř a ukloní se jednomu, potom druhému. „Půjdu, nebo mě zabijí pohledy, že je zdržují.“ Zasměje se, rozevře vějíř a zadívá se na ty dva. Je rád, že ti dva jsou šťastní. Jasně to na nich vidí. Jako by se kolem nich vznášela atmosféra klidu a štěstí. Pomalu stoupá nahoru. Je pravdou, že Wei WuXiana využil k pomstě, ale u všech démonů, nevěděl, kdo jiný by to dokázal. Je rád, že jeho velký bratr je pomstěn.

„Všichni,“ zabručí Wei WuXian a otře si z čela pot. Najednou se za nimi objeví černá postava, která se mlčky dívá za vůdci klanu. V očích není žádný cit, spíš jen lhostejnost.

„Vše v pořádku?“

„Ano, pane Wei, pane Lane. Vše jsem připravil, jak jste mi nakázal.“

„Výborně. Hlídej to tu.“

„Ano, pane.“ Ukloní se a zmizí.

„Proč jsi to udělal?“ optá se zamračeně k svému partnerovi v bílém nákladném oblečení, který ukazuje na jeho vysoké postavení v sektě.

„Patříš ke mně,“ odmlčí se, zadívá se na jeho vážnou tvář. „Nebudeš ve stínu. Už nikdy.“

Wei Ying na něj zůstane zírat. Nikdy by neřekl, že… Je z toho zmatený. Jemu přece nevadí, že je ve stínech, dokonce to má rád. „Ale já–“

„Už jsem to řekl.“

Když mluví tímto tónem, je konec, nic ho nepřesvědčí, to už tak nějak poznal. Nějak nechápe, proč tomu tak chce. I to, že k němu patří. To je jasné, ale lidi budou kecat, vždyť je dobře zná. Kdyby byl někdo jiný, řekl by, že se chce jím pochlubit, ale jeho HanGuang-Jun takový není. Ale je pravdou, že on se strašně rád chlubí, že k němu patří. Uchichtne se.

Lan Zhan se podívá po své lásce. Něco ho pobavilo a on je tomu rád, protože už od rána, kdy přicházely jednotlivé sekty a klany, byl nějaký přešlý. Rozhodně dá najevo, že urazit jeho, je jako urazit jeho samotného. Nebude to tolerovat.

Večer stojí za Lan Zhanem s jeho bratrem, kteří sedí na vyvýšeném místě. Rovnou řekl, že nebude s nimi sedět, že musí na vše dohlédnout. Podle toho, co vidí, tak všichni, co tu jsou, tak jsou docela v šoku z jeho přítomnosti, k tomu zcela evidentně tu má volnost. Pomyslí si, že je jenom dobře. Pohlédne na vázy s květinami, když najednou jim projede bolest. Je to jako píchnutí jehlou, které nemiluje.

Jiang Cheng se dívá na svůj stůl, potom na vázu s květinami a malým ptáčkem, který je přichycen na větvičce. Najednou po něm sáhne a zmáčkne ho mezi prsty tak, že ho zničí. Bedlivým zrakem sleduje černě oděnou postavu za Jadeitovými dvojčaty. Samozřejmě nedal na sobě nic znát, ale osobně si myslí, že… Nebo snad ne? Mohla by to být skutečně ozdoba? Jenže má příliš dobře v paměti Wei WuXianovy triky. Rozhlédne se po ostatních vůdcích. I oni mají vázičky s nádherně naaranžovanými větičkami a na nich ptáčky. Podívá se na Jadeitová dvojčata. Taky je tam stejná výzdoba. Mýlil se?  

„Wei?“ tiše se zeptá Lan Zhan, který pocítí lehké trhnutí své lásky. Nejraději by se k němu vrhl.

„Jsem v pořádku. Počítal jsem s tím,“ zašeptá a neznatelně pohlédne ke stolu, který byl přidělen sektě Jiang z Yunmengu. Samozřejmě ptáček nikde. Otočí se ještě víc, jako by to byl jeho záměr a pokyne oběma skupinám, které skutečně čekají na jeho pokyn. Vzduchem se ozvou jemné tóny flétny, aby se k nim přidaly guqiny se zvony. Ke stromu jemně jako vánek přijdou děvčata v modrobílých šatech s velkými modrými šátky. Hlavní tanečnice je celá v bílém s velkým bílým vyšívaným šátkem. Wei WuXian si pomyslí, že se musely snažit, protože šaty jsou dokonce vyšívané. Nějak pochybuje, že spaly, i když možná, že jejich učitelky jim pomohly. Rozhodně šat je dle poslední módy.

Lan XiChen se jemně nakloní k svému bratrovi a pošeptá. „Tohle je skutečně krásné. Myslím, že příští narozeniny nevynechám.“

Lan Zhan jen souhlasně broukne. Už je viděl, ale měsíc cvičení vykonalo své a ony jsou ještě lepší. Možná by pro některé mohl zařadit tanec mezi učební látku. Jen hlavní tanečnice… Povzdechne si nad tím a zadoufá, že vůdcové sekt to nepostřehnou.

„Chtěla to tak,“ pošeptá mu Wei WuXian, jako by mu četl myšlenky. „Nebyla si jistá, nebo spíš nechtěla nic pokazit. Opravdu krásné šaty, že? Moc děkuju.“

„Nejen ty, Wei.“ I líčidla vyrobená Wei Yingem  a šperky z jejich pokladnice vykonaly své. Aspoň se cítí opravdu dobře, když vidí pochvalné pohledy z ostatních sekt.

„Bratře Wei, mohu se optat, kde jsi našel tak skvělý soubor tanečnic? Rád bych je najal,“ zeptá se fascinovaně lídr sekty Nie. S vějířem v rukou se ukloní Jadeitovým dvojčatům a potom Wei WuXianovi. „Příští měsíc mám narozeniny, rád bych, kdyby tam vystupovaly. Jsou nejen krásné, ale jejich projev tance je úžasný.“ Od nejbližších vůdců sekt se ozve hlasité souhlasné přitakání.

„Je mi líto, bratře Nie, jsou jen výhradně pro naše účely.“

„Aha. To je velmi škoda. Na nástroje hrají vaší učni, že? Myslím, že nikdo nemá lepší hudebníky.“

„Ano. Pokud bys chtěl…“

„Ne. Ne.“ Zamává vějířem. „Půjdu si sednout a kochat se pohledem na takovou krásu.“ Nakloní se k Wei WuXianovi. „Ještě dobře, že jsem si řekl, že když tu budeš, tak bude to stát za to. Nikde suchopárnější slavnosti nebyly než tady.“ Ukloní se vůdcům i jemu a odejde.

Wei WuXian s širokým úsměvem mu opětuje úklonu. Pozorně se dívá, zda vše jde, jak má být. Děvčata se skutečně předvedla a hudebnicí taky. Nyní už tu nejsou a jen se rozproudila živá hudba. Najednou sebou opět trhne. Rychle se rozhlédne, kde je jeho bratr. Tam a na stole na větvičce chybí ptáček. Neznatelně ho sleduje, když jim opět projede trhnutí. Dělá to naschvál?

„Co se děje?“

„Někdo musí zastavit Jiang Chenga. Hned.“ Podívá se na vůdce sekty Lan. „Ničí ptáčky.“ Mírně se zapotácí a chytí se Lan Zhanovy paže.

Lan XiChen se postaví a klidně si to zamíří směrem k vůdci klanu Lotosového mola. Začne se bavit s jedněmi i druhými, přitom bedlivě sleduje jejich vůdce. Opět. Wei WuXian zbledne a pevněji sevře Lan Zhanovu paži. Tři ptáčci by nebyl problém, ale už je jich víc k tomu je v tom něco divného. Pokud s tím nepřestane, nevydrží to.

„Lídře Jiang Chengu, jsem rád, že jste dorazil z takové dálky v pořádku.“

„Děkuji. Krásná oslava.“ Přistoupí k dalšímu stolu, mimoděk vezme ptáčka a prohlíží si ho. Lan XiChen je zvědavý co udělá. Najednou skládanka je sevřená v dlaních a jen jsou vidět fialové záblesky od Zidianu, jeho biče.

„Děkuji. Nemáte rád skládačky nebo nemáte rád ptáčky?“

„Cože?“ Přimhouří oči a zadívá se směrem k Wei WuXianovi. Odfrkne si, když vidí, jak je nalepen na bratra vůdce sekty. Ještě trochu a nejspíš si to tady rozdají. Že se nestydí dávat najevo ten svůj vztah. „Och, vlastně je mám rád.“

„Hned přikážu učňům, aby donesli nového.“

„Učňové?“

„Ano. Snažili se tolik zapůsobit a musím přiznat, že je to jejich dílo, výzdoba. Budou moc smutní, že se ptáček někam ztratil,“ řekne výhrůžným tónem, ale s úsměvem na tváři. Nikdo by neřekl, že právě přikázal, že by nebylo vhodné je ničit.

„Netušil jsem, že je to dílo vašich žáků. Skutečně máte ve své sektě mnoho talentů.“

„Ano, jsme šťastní. Chutná vám to víno? Je nejlepší z Gusu.“

„Císařův úsměv, že?“ řekne a mimoděk si vybaví Wei WuXianovo nadšení tímto vínem. Přirovnával ho k nebeskému nektaru. On sám soudí, že je tak akorát dobré. Opět se zadívá jeho směrem. Zdá se, že to tu má celé na povel. Vypadá, že se tu dobře zabydlel, přitom to tu nenáviděl.

„Ano. Mladý pan Wei si ho nesmírně cení.“

„To je škoda, že ho tu nemůže pít. Má rád tolik víno a nyní je na suchu,“ řekne s pořádnou dávkou škodolibostí, aniž uvažuje, jak to vypadá.  Jemný úsměv na tváří ZeWu-Juna ho překvapí. Baví se dál o bezvýznamných věcech i hlavních událostech v jednotlivých sektách.

„Je to v pořádku?“

„Ano. Jen musím je nahradit. Můžeš mě, prosím doprovodit?“

„Hloupá otázka.“ Jemně mu položí ruku na své předloktí a vykročí. Je mu jedno, jak to vypadá, i co na to řeknou ostatní. Cítí, že je na to velmi špatně. Pomalu kráčí, pokynou hlavou nebo se ukloní jednotlivým lidem, až dojdou ke knihovně, kde se Wei WuXian skoro složí.

„Papír,“ zachraptí s rukou na srdci. Pískne.

„Jsi v pořádku?“ Zkontroluje mu tep, ale ten je jen slabý.

„Neboj, jsem. Přines to. Tohle vydržím.“

Lan Zhan váhá, ale když vidí v jeho očích neoblomnost, vzdá to. „Tady.“ Položí před něj arch papírů. Takže nyní zjistí, co to vše znamená. Udiveně sleduje, jak kreslí na jednotlivé archy znamení. Potom je začne skládat. Už se chce jednoho dotknout a složit ho přesně jak to teď viděl, když ho zadrží pevný stisk.

„Ne?“

„Poškodil bys to. Pojď sem.“ Dovnitř jako stín vejde Wen Ning.

„Pane?“

„Najdi A-Yuana a vyřiď mu, ať dá na chybějící místa ptáčky. Ty jen mu to předej. Nechci, abys měl problémy.“

„Rozumím, pane. Nikdo mě neuvidí.“ Vezme ošatku a nechá ho tam umístit ptáčky. Natáhne ruku. Wei WuXian na ní namaluje znamení, které vzápětí zmizí. Wen Ning se ukloní a odejde. O chvilku později předává ošatku A-Yuanovi a sevře jeho ruku. Ten ji rychle stáhne a pofouká, ale jak ho pálila, že si myslel, že mu shoří, tak nyní tam nic není. Přikývne a odejde ke stolům. Opatrně přidává na větvičky ptáčky. Vůbec si nevšimne pozorného Jiang Chengova pohledu.

 

„Vyčerpalo mě to. Zatracený Jiang Cheng! Musel to udělat naschvál.“ Lan Zhan natáhne k němu ruku a rukávem mu otře orosené čelo. „Děkuji.“ Nahne se k němu a políbí. „Miluji tě, jen dneska budu k ničemu. Jako by do mě píchala Wen Qing ty své jehly. Bolelo to. Zmetek. Skutečně mě nenávidí, jinak tomu nerozumím. Musíme tam jít. Ještě bude ohňostroj. Až je na ně škody plýtvat tolika raketami.“

„Nechtěl jsi je oslnit?“

„Chtěl,“ přizná těžce a zvedne se. „Kvůli vám. Nejste zas tak suchopární. Občas…“

„Ne?“ řekne s úsměvem. „Počkej tu.“ Rychle někam odejde a za chvilku se vrátí se zavřenou lahvičkou. Vytřese do dlaně jednu pilulku. „Dodá ti síly. Ber!“ přikáže, když vidí jeho znechucený pohled.

„Děkuji. Jsi skvělý.“ Polkne, zavře oči a sleduje účinky léku. Uznale zamručí. Skutečně je zázračná. Prostě stejně efektivní jako celá sekta, zvláště jeho milovaný HanGuang-Jun. Ale jedno musí uznat, mají neskutečně efektivní léky. „Jediný, kdo se vám v tom vyrovnal, byla Wen Qing. Je mi líto, že to takto dopadlo. Nikdy nikomu neublížila záměrně.“

„Byla velkou léčitelkou.“ Uvážlivě přikývne.

„Ano. Svým způsobem se mi po ní stýská. Docela i rázná.“

„Pomohl bys jim i teď?“ optá se zvědavě Lan Zhan, když vycházejí z knihovny.

Wei WuXian se zamyslí. „Ano. Vadí ti to?“ Zastaví se a dívá se směrem k místu, odkud se ozývá hudba. „Stačí maličkost a jsi na seznamu zločinců, aniž víš vlastně proč a lidi tě chtějí zabít jen proto, že dýcháš. Je škoda, že tu není. Měla obrovské znalosti, které nasbírali generace jejich léčitelů. Nyní je vše ztraceno. I když něco Wen Ning umí.“

„Proto–“

„Je to má stráž, Lan Zhane, a je to můj přítel. Nemá nikoho na tomhle světě. Všechno mu vzali.“ Aniž řekne kdo, dívá se směrem k slavnosti.

„Promiň.“

„To nic. Půjdeme se podívat na krásná světýlka, co ty na to?“ zeptá se s nakažlivým úsměvem. „Má můj HanGuang-Jun rád ohňostroj?“

„Miluji je.“

„Já taky!“ Popadne ho za ruku a táhne ho směrem k hudbě a hostům. Zatlačí ho na jeho místo a sám se postaví za něj. Spatří ptáčky na svém místě. S lékem co mu dal Lan Zhan se cítí dobře, jen nějak tuší, že ten efekt bude dočasný. Zatracený Jiang Cheng! Nemůže nechat minulost spát? Pokyne rukou a obloha se rozzáří vodopádem jisker. Nedívá se na ně, ale pozoruje pozvednutou jemnou tvář své lásky. Ohňostroj je daleko krásnější v jeho očích než na obloze, pomyslí si očarovaně.

„Nedív…“ V Lan Zhanovi se zadrhne, když si uvědomí obdivný pohled jeho lásky. Jako by v nich zářila světla samotných hvězd.

„Stačí mi ty ve tvých,“ opáčí mu tiše. „Na co mít zářivou oblohu, když světlo v tvých očích září víc?“

Lan Zhan jemně ztuhne a zadívá se před sebe. Najednou si přeje, aby slavnost skončila a on mohl ho sevřít v náručí. Ucítí jemný dotek na svém rameni. Nechá ho být a mlčky se spolu dívají na další a další rakety, které rozjasňují temnou oblohu Oblačných zákoutí. Vzápětí zpozorují malé světýlka. Všichni povstanou a ukazují si tím směrem.

„To jsou jen lampióny přání,“ vysvětlí nahlas Lan XiChen kolemstojícím.

„Výborně! Krásné! Skvělé!“ volají a dívají se, jak plují po obloze a vzdalují se.

Gong.

Na Wei WuXianových rtech se objeví úšklebek, jak se po sobě hosté podívají. Vytáhne Chenqing. „Obávám se, že právě zaznělo jedno z nejznámějších čtyř tisíc pravidel sekty Lan. Večerka v devět.“ Ozve se smích, potom kývání. Všichni dobře vědí o slavných pravidlech, které řídí tuto známou sektou. V hlasech zní jen pobavení. Úklony se střídají s úsměvy a omluvami, že skutečně už je pozdě a oni jsou unavení.

Nakonec zůstane Wei WuXian a oba bratři. Dívají se po stolech. Objeví se služebné, které rychle sklízí stolky a uklízejí menší nepořádek, co napáchali hosté.

„Bratře Wei, bylo to skutečně krásné a hosté se velmi dobře bavili. Dokonce i učednici a synové naších předních hostů se výborně bavili.“

„Ano, to ano.“ Lhostejně kývne.

„Stalo se něco?“ zeptá se hlubokým hlasem Lan Zhan.

Wei WuXian s přimhouřenýma očima se dívá na úklid. Stojí se založenýma rukama a pevně svírá flétnu v náručí. „Ještě toho moc nevím, ale cítím tu problémy a někoho, kdo není úplně čistý. Wen Ning mi donesl kontrolující jehly. Na náhody nevěřím.“

„Nic jsi mi neřekl.“

„Nebyl jsi tu. Musíme být opatrní.“

„Dá se zjistit, co tví špehové zjistili?“

Wei WuXian se zasměje nad Lan XiChenovým prohlášením. Špehové! Jaký klam. Je jen jeden, on sám. Zavrtí hlavou. „Zatím ne. Vyspěme se na další den. Nebuďte je v tu hroznou hodinu. I tak hodně z nich ještě bude rozmlouvat do pozdních hodin.“ Sevře flétnu v rukou a s grácii sobě vlastní se ukloní oběma mužům. „Omlouvám se, půjdu si lehnout.“ Dá ruce za záda a pomalu odchází. „Později se ke mně připoj!“ křikne a zamává rukou s flétnou.

„Co se stalo?“

„Jiang Cheng ničil ptáčky. Myslím, že to jsou jeho špehové, ale jelikož jsou vázání na duši, tak mu tím ublížil,“ řekne tiše. „Myslím, že to funguje něco jako empatie.“

Lan XiChen zavrtí hlavou. „Nikdy jsem o ničem podobném neslyšel.“ Zadívá se na nevinnou skládačku na nádherné kytici ve váze. „Wei Ying má velké znalosti.“

„Ano. Musím za ním.“ Cítí, že je velmi vyčerpaný a zničení ptáčků zanechalo ho zraněného. Odpoutá se od bratra a pospíchá za svým partnerem. Nevšimne si tmavé postavy, která najednou změnila směr a vydala se za ním. Přemýšlí, o tom celém. Je docela zvědavý, co z toho bude. Je skutečně klan Meguji zainteresovaný do toho zla s jehlami? Mohlo by to být ono? Před sebou zpozoruje postavu opřenou o strom. Vypadá jako by jen dumala nad krásou noci, jenže to předchýlení… Zničehonic mu dojde, kdo to je.

„Wei Yingu!“ vykřikne a rozeběhne se. Přiběhne k němu a obejme ho. „Co se stalo?“

„Lék přestal fungovat. Promiň mi to, jsem k ničemu. Slabý jako moucha. Porazil by mě i věchýtek.“ Rozkašle se. „Zničil moc ptáčků,“ řekne vyčerpaně.

Lan Zhan se nerozpakuje a vezme ho do náruče. I tak jsou blízko domu.

„Opět mě neseš.“

„Rád tě nosím. Kdyby to šlo, nosil bych tě všude,“ řekne s teplým výrazem ve tváři. Pevně ho sevře, jako by se bál, že mu uteče.

Wei WuXian pozvedne hlavu a políbí ho na tvář. „Už vidím výraz svého bratra, jak znechuceně vrtí nad tím hlavou. Opět Wei WuXiane strašíš lidi! Nedělej to! Jsi nechutný, Wei WuXiane! Nepolepšitelný jako vždy! Zase vyvádíš! A podobně.“

„Tolik ti na něm záleží?“

„Ano. Jenže ne takto. Kašlu na to, co si o tom myslí. Tohle je mezi námi, ale popravdě nejsem rád, že o tobě nehezky mluví. Proč jim to vadí?“ zamumlá. Obejme ho kolem krku. „Jsem šťastný a tvému bratrovi to nevadí, tak co?“

„Byl bych rád, kdyby–“

„Nejde to. Možná až budeme staří. Co kdybys mě radši políbil, místo abys tu orodoval za mého nevydařeného bratříčka? Víš, skutečně si myslím, že to vše už je minulost.“ Pocítí, jak objetí povoluje a je něžně pokládán na zem. Postaví se a hned ho obejme kolem pasu, aby měl stabilitu. Povytáhne se a políbí ho na rty. Vklouzne mezi ně a dotkne se jazyka. Slabě si povzdechne, když ucítí odezvu. Pomaličku se líbají, dotýkají se jazyky a cítí, jak v nich roste vzrušení. Najednou Wei Ying odstrčí Lan Zhana a předkloní se.

„Sakra,“ zavrčí a otře si rty od krve. „Proč zrovna nyní?“

Lan Zhan ho popadne opět do náruče a vnese dovnitř. Rychle ho svlékne a položí na postel. Přikryje pokrývkou. „Hned se vrátím.“

„Dobře. Je mi nějak zima,“ zadrkotá zuby. Sám dobře ví, co to je. Ztráta těch špehů vykonala víc, než by dokázalo pořádné zranění. Jen doufá, že informace budou stát za to.

„Já to nechápu,“ zamumlá postava ve fialovém šatě. Ruce má sevřené pěst, po jedné probíhají jemné fialové záblesky. „Je nechutné se takto předvádět na veřejnosti. Měli by se stydět.“ Zamíří si to ke svému ubytování. Před očima má Lan Zhana, jak objímá Wei WuXiana a ten nic nenamítá, dokonce vypadá spokojeně a šťastně. Sice se veřejně povídá o jejich vztahu, ale něco jiného je to vidět a něco jiného je o tom jen slyšet.

Vejde dovnitř, posadí se a všimne si vína. Se zamračením začne prsty bubnovat na stole a zvažovat vše, co viděl. Nechápe tomu. Proč tu je? Když si vybaví svůj poslední pobyt, dostal akorát čaj, nyní víno? A opět ten ptáček. Tomu tak bude věřit, že tohle dělali jejich učednicí. Blbost. V tomhle má prsty Wei WuXian. Moc dobře si pamatuje jeho triky.

Jak se takto mohl zahazovat?! Po tom, co pro něj jeho rodina udělala? Měl být po jeho boku celou dobu a nyní je tady a muchluje se Lan Zhanem. Ještě teď si pamatuje, jak ho ten nenáviděl. Několikrát si myslel, že ho Lan Zhan přizabije za ty jeho dětinské žerty. Nyní jsou na sebe nalepení jak dvě hrdličky. Tam je další. Nesnáší to!

Vstane, sejme ho a položí do dlaně. Sevře ji, až se objeví fialové záblesky, které ukončí jeho život. Otevře dlaň, kde zbyl akorát prášek a otře si ji, potom se posadí a opět se zadívá na víno. Ještě, když tu studovali, tak bylo ho těžko dostat. Kolikrát ho sem pašovali. Nejvíc samozřejmě Wei WuXian. Možná to změnili právě kvůli němu. Nyní by ho každá sekta přijala ho do svých řad, ale on si vybral tu nejpřísnější. Jaký k tomu měl důvod? Kvůli HanGuang-Junovi? Nemyslí si. Wei WuXian vždy měl nějaký plán, i když se to nezdálo a vždy říkal, že nikdy neexistuje beznadějná situace. Co mu asi tak slíbili za jeho znalosti? Sice je to sekta, proslavená svým bojem proti zlu, jenže… Co za tím je? Jenom to, že spolu spí? Jasně řekli si, že se miluji, ale Wei WuXian je přelétavý a nedokáže si představit, že by ho HanGuang-Jun dokázal zaujmout na dlouho. Nebo že by se mýlil? Ušklíbne se. V tom případě to musí tedy u nich v ložnici vypadat. Nejspíš jako po bitce.

Vždyť to tady nenáviděl. Moc dobře si pamatuje všechny jeho tresty, které obdržel od ctihodného Lan RiQena. Že by je nyní dodržoval? Zasměje se tomu. To by spíš si raději ukončil život. Nemá tu co dělat.

Svleče se a zaleze do postele. Od nich nic nepřijme. Měl by se soustředit na to, aby získal titul Jeho Excelence. Podporu od sekty z Oblačných zákoutí nemůže čekat, ovšem z Kapří věže ano. To už je silný spojenec oproti jiným. Zajímalo by ho, koho sekta z Oblačných zákoutí bude podporovat.

 

„Usnul,“ zašeptá Lan WangJi s miskou v ruce. Jemně mu vezme ruku za zápěstí. Na sněhobílém čele se objeví lehký mráček a v světlých očích probleskne starost. Položí ji vedle nehybného těla a pečlivě obtočí pokrývkou celou postavu. Nelehne si, místo toho sedne ke stolu, kde leží guqin. Jemně přejede prsty struny, potom to zamítne. Nezdá se to, ale spánek bude nejlepším lékem. Ustaraně pozoruje svého partnera, který se pod pokrývkou ani nehne.

Nakonec si povzdechne, zavře oči, ale nemůže se uklidnit a myšlenky mu neustále se točí kolem něj. Nakonec přestane se pokoušet meditovat a posadí se vedle něj. S úsměvem pozoruje jeho tvář. Pamatuje si ji jinou, ale copak záleží na těle? To nezáří jako jeho duše. Uhladí pokrývku bez jediného záhybu. Neví, kolik je hodin a upřímně je mu to jedno. Mohl by se na něj takto dívat věčnost.

Gong. Zamračí se nad tím a pohlédne na svého milence, který sebou trhne.

„Lan Zhane?“

„Ano?“

„Je pátá.“

„Spi.“ Jako vždy jeho příkazy ignoruje, když se zadívá do jeho očí zastřených spánkem. „Spal jsi, než jsem ti donesl polévku. Teď je studená.“

„Nesnáším je.“ Protře si oči a povytáhne se. Lan Zhan vytáhne polštář a podloží ho pod jeho záda. „Cítím se, jako by mě někdo zmlátil, jinak je mi dobře. Skutečně, tak se nemrač. Máš tu ještě polévku?“ Lan Zhanova ruka se jenom natáhne a vezme do ruky misku se lžící. Nabere a nese ji ke rtům mladíka.

„Nejsem nemocný.“

„Mlč,“ usekne ho. „Jez.“

„Jsi tyran,“ zamumlá, ale poslušně spolkne medicínu. Obličej se mu zkřiví, jak je to hořké. „Já vím, že to musím vypít.“ Otevře pusu a opět spolkne. „Vážně mě nemusíš krmit. Za chvilku budu silnější, ale že mi dal,“ zamumlá s pohledem na klidnou skoro ledovou tvář jeho lásky. Poslušně sní do poslední kapičky. Potom natáhne ruku k jeho.

Lan Zhan nahmatá tep a chvilku ho zkoumá. „Lepší, ale nepřepínej se.“

„Dobře. Skutečně jsi nemusel.“ Odhrne pokrývku a spustí nohy na zem. „Lan Zhane, nejsem dítě! Hned toho nech!“ přikáže, protože dotyčný před ním klečí s botou v ruce. „Vážně, dokážu to sám.“ Chce mu vytrhnout botu z ruky, ale jako by chtěl tahat strom z bahna. Začne se smát a pošťuchovat ho. „Dej mi ji! Dej!“ Nakonec s ní vesele zamává nad hlavou. „Je moje!“ vykřikne a hned si ji nandá.

„Za to ta druhá je moje! Nohu sem!“ zakývá prstem na něj, s botou v ruce co nejdál od postele, aby na ni nemohl dosáhnout.

„Je moje!“

Wei WuXian si povzdechne. Natáhne k němu nohu a zavrtí prsty. Šokovaně pozoruje, jak se nad ním naklání a líbá ho na nárt. „Nejsi opilý, že ne?“ Zavrtí nohou. Je mu v těch silných a zároveň jemných rukou dobře. Mohl by ji mít takto klidně celý den.

„Proč?“

„No, je to neobvyklé.“

„Líbal jsi mě tak, proč nemohu já?“ postěžuje si a natáhne se pro ponožku. Navlékne mu ji a potom botu.

„No…“ Znejistí pod tím. Proč je to vlastně špatné? „Nech to být,“ jen řekne, když nemůže na nic přijít. Někdo tu je. Rozhlédne se, když se ozve.

„Bratře,  Wei Yingu?“

„Pojď dál,“ pozve ho jeho bratr. Wei Ying přes sebe rychle přehodí pokrývku. Na tváři vykouzlí úsměv nevinného. Já nic, jako bych tu nebyl.

„Zdravím, staršího bratra,“ vybreptne. „Ehm…“ zasekne se, jak neví co říct.

Lan XiChen obhlédne situaci a odvrátí se. „Myslím, že počkám na dvoře.“ Wei WuXian zuřivě mává na Lan Zhana, který ho ignoruje. Snad brzy vypadnou. „Je už v pořádku?“ optá se rozpačitě svého bratra.

„Je mu lépe, přesto bude potřebovat delší odpočinek.“

„Chápu.“ Otočí se k domu a zadumá se. „Není to pro dva moc malé?“ nakonec řekne.

„Už jsem uvažoval o menších změnách.“

„Tvých?“ Na Lan Zhanově se objeví malý úsměv a zavrtí hlavou. „Měl bys mít taky nějaké.“ Na tváři se objeví rozpaky. Nějak o tom neuvažoval. To co chtěl už má, proč by měl chtít něco víc? „Je dobré mít nějaké přání.“

„Já vím. Zkusím to.“

Lan XiChen přikývne. Tehdy možná přece jen měl dobrý nápad ho namluvit Wei WuXianovi, i když jednu dobu ho skutečně proklínal. „Hosté za chvilku se sejdou.“ Oba na sebe se podívají. Ani jeden nijak nemiluje konference a intriky už vůbec ne. Taky dobře si uvědomují, že bez toho to nejde, takže vše to je na Lan Huanovi a on vyřizuje ten zbytek. „Wei WuXian je takový přátelský a s každým dobře vychází.“

„To ano.“ Oba se na sebe podívají, zda se dobře chápou. „Jen ta minulost–“

„Budu s ním.“

Dál nic neřeknou, protože objekt jejich rozhovoru se objeví ve dveřích. Upravuje si stuhu na chráničích a zářivě se usmívá. Ukloní se oběma. Oba se na sebe podívají.

„Starší bratře, omlouvám se za nevhodnost dnešního rána. Lan Zhan si prostě–“

„Uvědomil.“

„Och,“ neví, co říct. „Byl jsem nemocný, tak proto se omlouvám,“ pokračuje dál, jako by se nic nestalo.

„Je to už v pořádku?“

„Jistě. Půjdeme. Už se těším na večer.“

„Jedině, když si přes poledne odpočineš. Co Jiang Cheng?“ zeptá se klidně.

„Co na to říct? Vyrůstali jsme spolu, zná moje schopnosti, i když ne všechny, tak aspoň tuší. Musel je prokouknout, zničil oba ptáčky u sebe, ale to naprosto nevadí.“ Na zátku na stole ve víně nepřišel. Jak předpokládal, vína se nedotkl.  Jadeitová dvojčata, jak je přezdívají kultivátoři, na sebe pohlédnou. Ten šibalský a vítězoslavný pohled je skutečně nezapomenutelný. Je v tak dobré náladě, že se i jim nálada zlepšila a vyhlídka na dlouhou a nudnou konverzaci je už tolik nestraší.

Tentokrát už jsou v hale, kde jsou všichni usazení podle významnosti klanu. Paradoxně v popředí je synovec Wei WuXiana Jin Lin, který získal místo po smrti klanového vůdce Jin GuangYaoa. Vedle něj sedí hned jeho strýček Jiang Cheng. U hlavní tabule jsou usazená Jadeitová dvojčata ZeWu-Jun a trochu vedle HanGuang-Jun.

„Začněme.“

Lan Zhan si povzdechne a s kamenným obličejem se dívá před sebe. Za ním ve stínu, jak kamenná socha, stojí Wei WuXian, který naopak živě naslouchá konverzaci. Nad halou u stropu se vznáší obrovská papírová skládačka ptáka. V duchu se usmívá, jak pozoruje směry ubírající se konverzace. Mohl by se snadno do toho vmísit a nejspíš to bude muset udělat. Když už toho má dost, pohne se. Málem, že se nezasměje, protože najednou všichni ožijí, jako by na to čekali. Nevypadá to tak, ale moc dobře ví, že se veškerá pozornost upírá na něj. Pramálo ho to zajímá. Lehkým krokem s flétnou za pasem přejde ke stolu kdysi jedné z nejvýznamnější sekty Nie z Qinghe – Nečisté říše. Ledabyle se postaví za bratrem Nie, který jen tak planě si povídal s každým o všem.

Nyní se zadívá na Wei WuXiana. Zamračí se, protože netuší, co tu dělá. On samozřejmě i nadále by podporoval HanGuanga-Juna. Rozpačitě vytáhne vějíř a začne se ovívat. Poposedne, když mu svitne a ztuhne, protože najednou je mu jasné. Nenápadně se rozhlédne. Polkne, když si všimne pohled ZeWu-Juna a jeho bratra.

„Hezký den, ne?“

„Bra… Bratře Wei. Jistě.“ Zacloní si rty vějířem. „Nemyslíš to vážně.“

„Naprosto,“ řekne se zářivým úsměvem. „Malá odměna, víš za co.“ Ten už chce říct, že tohle není odměna, nakonec to spolkne a nejistě se usměje. Na rameno mu dopadne ruka černě oděného muže. „Půjdu se podívat, jak jsou na tom přípravy na večerní program.“ Zářivě se usměje a vykročí z haly pryč. Všichni mlčí a sleduji jednoho z nejobávanějších lidí vůbec – Patriarchy Yilinga. Je jim zcela jasno, koho za Jeho Excelenci určil. Větším sektám je to jedno, ale vůdcové těch menších zvažují a dívají se po sobě.

Jiang Cheng sevře dlaně ruce do pěsti. Vůbec s Wei WuXianem nepočítal a když se tak dívá na Jadeitová dvojčata, je mu jasné, koho budou podporovat. Toho slabocha Nie HuaiSanga. Čím mohl Wei WuXian získat takový vliv, že mu podlehla i tato sekta.

„Strýčku?“

„Mlč a dělej, co máš,“ zasyčí na svého synovce.

„Proč?“

„Potom ti to vysvětlím.“ Měl si Wei WuXiana pojistit, ale jak mohl tušit, že se do toho zamíchá? Má pocit, že vše je ztraceno.

Wei Ying se zastaví za vstupními dveřmi a vzhlédne k obloze. Je nádherně a bez mráčků. Učednicí na létajících mečích budou mít výborně podmínky. Zaváhá, co má dělat, pak se usměje. Rychlým krokem spěchá k říčce s vodopádem. Když dojde, zadívá se na skupinu mladých lidi. Chlapci jsou ve vodě a snaží se chytit ryby, dívky je z břehu povzbuzují. Tohle je daleko příjemnější pohled než na ty v hale.

„Zdravím!“

Wei WuXian! Patriarcha Yiling! Senior Wei je tu!“ ozvou se většinou nadšené výkřiky.

Z vody vyleze Lan YingJi s A-Yuanem. Způsobně se mu ukloní. „Přišel jste se podívat?“

„Jistě.“ Posadí se, sundá si boty, vykasá kalhoty, cípy šatu zastrčí za pás a vleze do vody. „Tak kdo bude mít nejvíc ryby, tak–“

„Dostane sadu vašich amuletů, seniore Wei?“ zeptá se toužebným hlasem A-Ying.

„Proč ne. Speciální sada pro vítěze! Tak do toho!“ Než se na něco vzmůžou, drží štíhlé tělo ryby a hází je na břeh. Zasměje se jejich ohromeným výrazům. O hodně pozdě sedí na břehu a pozoruje je. Je tu prostě krásně. Najednou je ticho. Otevře oči. Od té bílé skoro bolí oči, pomyslí si a posadí se. S širokým úsměvem vzhlédne k postavě, která tu ční jak nádherná sněžná socha. Toho pohledu se prostě nikdy nenabaží.

„Ano?“

„Je konec.“

„Škoda.“ Oblékne si boty a postaví se. Zatleská, protože se zdá, že všichni ztuhli v pozicích, jak byli. Jakoby se báli pohnout. Lan Zhan by mohl, ale ne… Jeho HanGuang-Jun je prostě takovým. Nějak si ho nedokáže představit milého. „Tak kdo vyhrál?“ Usměje se nad mumrajem. Jako by do nich někdo píchl.

„Jsi tak chladný, mrazivý, až mě to vzrušilo.“ Lan Zhan se na něj klidně podívá. Jak dokáže v tuhle chvílí na to myslet, netuší. „Ještě dobře, že nikdo nezná toho druhého HanGuang-Juna.“

„Myslíš?“

Wei WuXian se na něj zadívá nevinným pohledem. „Chceš, abych vyrobil nějakou tu mrtvolu a dokázal ti, že na tebe žárlím?“

„Žár… žárlíš?“ vykoktá nevěřícným tónem.

„Jistěže!“ řekne dotčeně. „Každého králíka, kterého vezmeš do ruky, bych nejraději ugriloval,“ řekne lehce a obdivně ho přejede pohledem.

„Wei WuXiane!“ otočí se a za smíchu dotyčného odchází. Nikdo nevidí jemný svit v jeho očích.

„Já mám nejvíc!“ vykřikne postava v červeném a začne tančit válečný tanec. Ostatní se na něj dívají se závistí.

„Výborně A-Zizchene. Odměnu ti donese a můžeš hádat kdo.“ Pošle za ním Wen Ninga, ať děcka mají nějaké to noční vzrušení. „A nyní můžete si ty ryby připravit.“ Samozřejmě jim služebné pomohou. Netouží mít tu zraněné.

„Děkuji.“ Ukloní se s mečem v ruce a pyšně se zadívá na své přátele.

Wei WuXian se usměje, přejede je pohledem a ukloní se taky, i když s flétnou v ruce, zatímco ostatní mají meče. „Přeju dobrou zábavu.“ Raději by byl tady, ne u večeře s ostatními a na program je ještě čas. Povzdechne si, když si uvědomí známou postavu.

„Jiang Chengu, jak to dopadlo?“ zeptá se svého bratra, aby se neřeklo, že ho ignoruje.

„HanGuang-Jun ti to neřekl?“

„Ne. Proč by měl?“ podiví se. Je naštvaný a může se jenom domnívat, jaký k tomu má důvod. „Nesvěřuje se mi s každou prkotinou,“ řekne lehkovážně. „Přesně tohle–“

„Titul Jeho Excelence je podle tebe prkotina?“ Tohle skutečně může říct jen Wei WuXian, který má vše a o nic se nestará. K němu ty tituly nějak přicházejí samy.

Aha, odtud vane vítr. „Samozřejmě. Proč mě kvůli tomu otravuješ? Slušně jsem se optal, kdo vyhrál.“

„Podpořil jsi toho bezpáteřního vůdce klanu Nie.“

Wei WuXian podkrčí rameny. Samozřejmě, že to udělal a co má být? „Kdybys mě informoval, že o tento post máš zájem, pak bych podpořil tebe. Proč jsi mi to neřekl?“

„Wei WuXiane!“

„Co je?“ řekne. „Vážně jsem netušil, že toužíš po tom titulu. Osobně jsem rád, že se ho HanGuang-Jun zbavil. Jdeš na večeři? Doprovodím tě. Musím dohlédnout na program.“

„Ty… Proč tohle děláš?“

Někdy toho mám dost, řekne si pro sebe s lítosti Wei WuXian. Je mu líto, že jeho bratr nedokáže se odpoutat od minulosti. „A proč ty?“ opáčí. Zdvořile se ukloní. „Omlouvám se, mám své povinnosti.“

„Jako šukat bradavic…“ Zachrčí pod pevným stiskem. Jedním silným úderem se vysvobodí. Rozpačitě se dívá na svého bratra, který leží před ním.

„Vypadni!“ přikáže mu Wei Ying na zemi. Má pocit, že po tomhle úderu už nevstane. Opře se jednou rukou o zem. Mávnutím odstrčí ruku ve fialovém. „Jdi pryč.“ S velkým úsilím vstane. Kdyby byl v kondici, tak mu to moc neublíží, jenže po včerejšku je slabý jak moucha.

„Co je ti?“ V Hlase jeho bratra se objeví strach.

„Nic, Raději běž,“ řekne unaveně. Neslyšitelně pískne. Kašle na to, jak to působí. Vedle něj jako stín se objeví temná postava.

„Pane Wei.“

„Zase ten tvůj pes! Ať vypadne!“ rozzuří se, že Ziddian opět zaprská fialovou energii. Nenávidí ho za to čím je, co udělal a je mu jedno, že za to nemohl.

„Jiang Chengu, myslím, že půjdeš nebo chceš vyvolat souboj? Víš, že je to tu zakázané.“ Po boku s Wen Ningem nemá takový strach.

„Ty…“ Dá si ruce v dlouhých rukávech za záda, otočí se a odchází.

Wei WuXian se zapotácí, když ucítí silnou ruku, o kterou se vděčně opře. „Děkuji. Chvilku.“ Pomalu se vzpamatovává. Udělá krok, s pomoci svého přítele další. S každým dalším krokem se cítí jistý. „Kdo vyhrál?“

„Vůdce klanu Nie.“

„Výborně.“ Narovná se, napřímí a stáhne ruku ze své opory. „Už jsem v pořádku.“ Sáhne do nekonečného váčku a vyndá sadu amuletů, potom ještě jednou. Objeví se mu v rukou panáčci s širokými rukávy. Podá mu to. „Zanes je mladým pánům. Sadu má A-Zizchen a zbylým rozdej panáčky. Trochu je vyděs, ne moc. Ať mají nějaké vzrušení.“

„Ano, pane. Jste v pořádku?“

Wei WuXian se pokřiveně usměje. „Budu v pořádku, až odjedou. Děkuji.“ Vejde na prostranství se stromem uprostřed. Zdá se, že i když program už měl běžet, tak čekají na něj. Zavalí ho skvělé pocity a pýcha z toho, co s učedníky dosáhli za ten měsíc. Pomalým krokem za pozornosti všech jde k vyvýšenému místu. Ukloní se Jadeitovým dvojčatům, pak se otočí k ostatním. Opět úklona s flétnou, kterou nijak neschovává. Přiloží flétnu ke rtům. S úsměškem si povšimne strnutí některých vůdců. Osobně si myslí, že jim v útěku brání jenom pýcha a to, že jsou v Oblačných zákoutích. Začne hrát, když se přidají ostatní nástroje. Najednou se ozve jemný zvuk a on pohlédne k nebi.

Výkřiku údivu ho potěší. Přestane hrát a pozorně sleduje představení, které nacvičili. Dojde ke stolu, kde sedí jeho miláček a postaví se za něj.

Lan Zhan se na něj pozorně zadívá, potom jen neznatelně se zamračí. Co se stalo, když odešel od Wei Yinga? Přál by si mít uši všude. Najednou ucítí ruku na svém rameni. Překvapí ho to, ale nechá ji tam být. Zalije ho neuvěřitelný pocit. Někdy ho mrzí, že se Wei Ying od něj na veřejnosti distancuje. Ne jako kdysi, kdy se nebál a dotýkal se ho často i přes jeho protest. I když možná na tom má vinu i on.

Sleduje dál představení. Wei Ying skutečně odvedl perfektní práci. Skvělý nápad, pochválí ho i učedníky. Je to prostě krásné a metry stuh se skutečně vlní jako oblaka. Najednou se snesou na zem, kde nastoupí tanečnice. Sklopí zrak k nim. Uchvátí ho, jak převezmou klesající látky a manipuluji jimi stejně jako ti druzí v oblacích. Stočí zrak na ty, kteří byli ve vzduchu. Stojí v řadě a pozorně se dívají na dívky, které od nich převzaly štafetu a nyní jsou oblaka, tvořeny dole. Látky se míhají mezi tanečnicemi i ve vzduchu a tvoří úchvatnou scenérii.

Wei WuXian stáhne ruku z ramene, z kterého čerpal sílu a vezme do ní flétnu. Udělá pár kroků a opět se připojí s flétnou k ostatním hráčům. Jako by se do jemných látek vlil život a ony se nadýmají a hřmí jako bouře. Nikdo se neodváží cokoliv říct, natož zatleskat.

Jemné pruhy látek se snesou dolů a je ticho, když se ozvou pochvalné výkřiky a potlesk. Uznalé kývání se nese od stolu ke stolu.

Od stolu se zvedne elegantní postava bratra Nie. Ukloní se a pronese.

 

 

„Mraky přicházejí do mého života plovoucí od jiných dnů nikoli, aby vylévaly déšť nebo přinášely bouře, ale aby dávaly barvu mému západu slunce.“

 

„Děkuji za krásný zážitek.“

Všichni zatleskají. Nie se posadí a rozevře vějíř, na kterém jsou nakreslená oblaka s ptákem. Mrkne  na Wei WuXiana.

„Bravo! Dobře řečeno.“

Lan Zhan je pyšný, že se slavnost podařila, ale musí říct jedno, nečekal takový úspěch. Měl pravdu, že jejich oslava, i když ne tak dlouhá jako v Kapří věži, je tisíckrát krásnější a nemá co to dělat s ním. Příště určitě mu to zase svěří do rukou. Zpozoruje, že vyndává ze svého váčku talismany. Zamrazí ho. Možná to nebyl dobrý nápad ho o to žádat, jenže když se mu tolik líbily!

Najednou stočí zrak na svůj stůl. Natáhne dlaň, na kterou nakráčí panáček. Lehne si a na těle se mu objeví text. „Jenom pro tebe.“

Wei WuXian vezme už předem připravené talismany. Vyhodí je do vzduchu, kde nehybně zůstanou stát. Přiloží k ústům Chengquin, zadívá se napravo, nalevo, kde jsou už připravení učňově. Jemně jim pokyne a ozve se první tón.

Amulety se rozprsknou na mnoho malých motýlků. Přivře oči a hraje. Všichni zůstanou přimražené sedět a jen okouzleně se dívají na jiskřivou krásu stvořenou tóny flétny. Lehce plynoucí tóny podbarvuje hra učňů, ale žádný z nich nedokáže překonat mistrovskou hru Wei WuXiana. Zničehonic se všechny motýlky dají dohromady, až tvoří sloup, který stoupá k večerním hvězdám, až je svou jasnou září zastíní. Poslední tón a na zem padá zářivý poprašek. Někteří mimoděk zvednou ruku, jak se ho snaží zachytit, ale ten než dopadne na zem, promění se v nicotu.

 „Bratře, příště narozeniny slavím taky,“ řekne se slabým povzdechem Lan Huan.

Lan Zhan jen souhlasně broukne, jak stále je v omámení. I ostatní mají potíže se vzpamatovat.

Wei WuXian s širokým úsměvem se všem ukloní a naposled Jadeitovým dvojčatům.

„Děkuji všem. Že jste se zúčastnili naší konference. Volná zábava,“ oznámí Lan XiChen, který vstal. Cítí, že všechny zahnat do postele je prostě nemožné. Ne, po tomto závěru, takže zadržel oznámení gongu. Jemně pokyne nejbližšímu učedníkovi a zašeptá mu pár slov. Na jeho tváři se objeví nevěřícný výraz, potom nadšený, a jakmile se vzpamatuje, běží k ostatním. Žáci zmizí jak vzplanuvší fénix. I když po nich ani ten popel nezbyl.

„Není už devět?“ optá se Lan Zhana.

„Je. Bratr rozhodl jinak. Děkuju.“

„Jsem rád, že se ti líbilo.“

„Bylo to nádherné.“ Lan Zhan k němu vzhlédne s jasným svitem v očích. Wei WuXian má pocit, že by se v nich dokázal utopit. „Posadíš se nyní?“ ukáže vedle sebe. Je mu všechno jedno, i tak moc dobře ví, co lidi si vykládají.

„Popravdě, mám hlad,“ přizná, když se posadí. Lan Zhan hbitě nabere do misky pálivé dobroty, které se tu záhadně objevily. „Tedy jsi skvělý,“ řekne po prvním soustu s takovým výrazem, že se Lan Zhan začervená. Nalije do pohárku víno a jemně mu ho k jídlu přisune.

Jiang Cheng to nevěřícně pozoruje. Nechápe, jak se to Wei WuXianovi podařilo, že se Lan Zhan chová jako jeho sluha. On by prostě tohle nedokázal. Zavrtí nechápavě hlavou.

„Je to opravdu pravda,“ zaslechne nějaké dva kultivátory. Je mu jedno, z jakého klanu jsou. Všichni moc dobře vidí to, o čem se mluvilo v soukromí.

„Samozřejmě že je, říkal jsem ti to. Chovají se docela bezostyšně.“

„Pravda, pravda.“

„Sekta z Gusu nás všechny předběhla.“

„Jak to myslíš?“

Jiang Cheng se neotáčí, jen je poslouchá skrytý za sloupem.

„Když si vezmeš sílu HanGuanga-Juna a Wei WuXiana, potom jsou neporazitelní.“

Jiang Cheng se zarazí. Mají pravdu.

„Máš pravdu jako vždy. Říkal jsi to i poté, co padla sekta Wenů. Nikdo se proti Lotosovému molu nepostavil, takovou měli sílu.“

„Pravda, pravda, Wei WuXian je síla, s kterou se musí počítat.“

„Proto jsem volil…“

Jiang Cheng se otočí a zrudne vzteky, protože zrovna tihle slíbili ho podpořit. „Ano, koho jsi volil?“ Vystoupí z úkrytu. Muži na sebe vyděšeně pohlédnou, když si vzpomenou, kde jsou. „Z toho něco vyvodím,“ řekne vztekle, když se vedle něj objeví štíhlý muž v bílém.

„Nějaký problém, lídře Jiang Chengu?“ Zrakem sklouzne na Zidian, který jeho pán mimoděk zaktivoval.

„Ne. Nic.“ Otočí se, nechá je tam být a posadí se ke svému stolu. Napije se, když si všimne, že se k němu posadí starší žena. Mimoděk se zastaví na vyvýšeném místě. Zachmuří se, když vidí, jak Wei WuXian je rozzářený a nadšeně něco vypráví Lan Zhanovi. Zmetek, pomyslí si. Měl by být tady, ne tam.

„Ano, paní Tang Quin?“ zeptá se zdvořile.

 

„Moc děkuji.“

„Za co?“ zašermuje hůlkami a nabere si kuře polité šťávou z papriček. „Tohle se povedlo. Jen maličkost.“

„Nevyčerpalo tě to?“

„Popravdě natolik, že dneska opět zklamu svého HanGuanga-Juna.“

Lan Zhan zrudne. „Nemusíme…“ Neví, jak dál.

„Ty se červenáš!“ řekne se smíchem Wei Ying. „Sluší ti to,“ řekne tišeji, a jako by nic si vezme další kousek.

„Za to ty ne.“

„Já? Jen to na mně není tolik poznat. Jsem plný. Výborné víno a myslím, že příště nebudete mít žádné problémy. I když byste je měli nějak zastavit, jinak tu budou do rána. Co vyvolat sněhovou vánici?“

„Dokážeš to?“ podiví se.

Wei WuXian se zarazí s hůlkami v puse, potom přikývne. „Jo mohu, ale vyčerpá mě to a jsem unavený i tak. Vlastně není to nic složitého.“

„Do postele!“ přikáže a zvedne se. Zadívá se směrem k bratrovi. Nemusí mu nic říkat. „Hned.“

„Jsi tyran!“ zaskučí, když pokládá misku na stůl. „A nenosit, prosím.“ Postaví se, uhladí si předek svého šatu.

„Myslíš si to?“

„Co?“ Nechápe, když vedle něj jde. Je pravdou, že jídlo ho posílilo, ale potřebuje odpočinek.

„Že jsem tyran.“ Sevře ruce v pěst.

Wei WuXian se po něm podívá, zdá se, že ho to trápí. Nechápe důvod toho jevu. „Hloupost. Jen občas a mě to nevadí. Kdyby ano, řeknu ti to, dobře?“

„Skutečně?“

„Samozřejmě že ne! Pusť mě!“ zaječí, když se ocitne ve vzduchu a v jeho náručí. „Co když nás někdo uvidí. Tvoje reputace je i tak v ruinách,“ řekne smutně.

„Kašlu. Na. To. Říkal jsi, že se ti to líbí.“ Pevně ho sevře jako cennou trofej.

„Jistěže, jenže moc dobře vím, že to nemáš rád.“

„Hloupost.“

„Vážně?“ Povzdechne si, když si všimne svých rukou, které automaticky začaly prohledávat záhyby sněhobílého šatu. Uchichtne se. Jak je s ním, tak jeho ruce si dělají, co chtějí a většinou je to stejné. Prostě miluje se ho dotýkat. „Ale já nechci, aby–“

„Už mluví.“

„Huch.“ To má pravdu a jak je zná, nenechají na nich nic dobrého. Ani si nevšimne jak a příjemná náruč, jemné pohyby kroků, ho uspí.

Lan Zhan se zadívá do spícího obličeje. Tolik ho miluje a zároveň se trochu bojí. Otevře dveře a položí ho na postel. Nejraději by si vzal všechno a místo toho jde na něj pomalu. I když ono je to tak lepší. Svleče ho a pevně obalí hedvábnou pokrývkou. Sedí a pozoruje, jak oddechuje. Zbláznil by se, kdyby ho opět ztratil. Podruhé už se to nesmí stát. Zadívá se na stolek s flétnou. Kdysi ji chtěl zlomit, aby už nikdy nehrál, jenže už nemá odvahu mu to vzít.

Pohladí ho po líci. Nahne se a jemně přiloží rty k jeho. Jen se jich jemně dotýká a slabě vdechuje jeho dech. „Tak dost,“ zabručí. Rád by se s ním miloval, ale taky je pravdou, že ho málokdy takhle viděl vyčerpaného. Začíná chápat, proč stvořil Amulet Styžského tygra, ovšem taky je rád, že ho zničil. Uvidí, co zítřek přinese. Vstane a vyjde ven. Pomůže bratrovi zahnat je do postele.

 

„Ááá,“ zívne a protáhne se. Otevře oči, když si uvědomí pozdní hodinu, a že vedle něj Lan Zhan neleží. Stýská se mu po jeho náručí, vůní, přítomnosti. Dívá se na strop a přemýšlí, jak moc mu chybí. Dřív si to tolik neuvědomoval. Posadí se a rozhlédne se. Vůbec tu není. Zakručí mu v břiše.

„Mám hlad,“ řekne žalostně. Což je důvod vyhledat kuchyni. Snad hosté už zmizeli. Povzdechne si, protože jasně vidí, jak doma přikyvují, že ten strašlivý Wei WuXian a ten co chodí s chaosem, skutečně mají pletky nepřístojného rázu. Zašklebí se. Pokud to nevadí Lan Zhanovi, pak jemu už vůbec ne. Posadí se, natáhne si boty. Potřeboval by lázeň, ale ne tu ledovou. Až později. Nejdřív jídlo, potom ptáčci. Zapátrá v mysli, ale jsou na stejném místě.

„Vstal jsi.“

„Lan Zhane, zrovna jsem o tobě přemýšlel.“

„Opravdu?“

„Jistě a taky o jídle a hostech a ptáčcích. Jsou stále na místě.“

„Ano. Wen Ning nedovolil se jich dotknout a je po obědě.“

„Och, spal jsem dlouho.“ Rychle si sváže vlasy červenou stuhou. „Jdeme, ať to mám z krku.“ Když vyjde ze dveří, přimhouří oči před sluníčkem. Lan Zhan měl pravdu, už je po obědě. „Jdeme do knihovny. V noci proběhlo vše v pořádku?“

„Jistě. Nikdo nevyváděl, žádný souboj, rvačka a podobně. Jenom… Byl to tvůj nápad?“

„Který? Neříkej, že se někomu něco nelíbilo.“ Ti bigotní staříci! Nic nedokážou ocenit. Odfrkne si.

„Naopak, jen učňové a synové vůdců byli strachem bez sebe, když se tam objevil Wen Ning s odměnou pro A-Zizchena.“

Wei WuXian se začne smát. „Já mu říkal, aby je postrašil málo, asi to přepískl.“ Zavrtí nesouhlasně, ale na tváří má široký úsměv. „Omlouvám se za něj.“

„V pořádku. Myslím, že máloco je dokáže vyděsit.“

Wei Ying pokrčí rameny. „Ještě jednou se omlouvám.“

„Hm.“ Pohlédne na něj. Podle jeho výrazu je odhodlaný pokračovat v práci. Tak to ne. Chytí ho za paži a vede k malému pavilonku u knihovny. Donutí ho posadit. „Počkej tu.“

„Dobrá,“ zabrumlá. „Klidně jsem mohl počkat v knihovně, ale je pravdou, že ten vánek je příjemný, určitě šel pro svého bratra.“

„Pane?“ ozve se u něj černý stín s milou tváří.

„Líbilo se ti to včera?“ Ukáže na místo naproti sobě.

„Bylo to moc pěkné. Pánové měli strach.“ Posadí se vedle něj.

„Výborně a sadu si vzal?“

„Ano, pane Wei. Byl krapet vyděšený, ale vzal si ji. Jen někteří nechtěli panáčky, tak jsem jim je nedal.“

Wei WuXian se na něj udiveně podívá. „Dobře jsi udělal. Bavili se?“

„Ano. Velmi,“ přitaká živě, protože je potom pozoroval ze stínu, ale moc dobře věděl, že kdyby se chtěl připojit, tak by to nemuselo dobře dopadnout.

„To jsem rád. Už jsou všichni pryč?“

„Ano. Jako poslední odjížděl pan Jiang Cheng.“

„Oh?“ řekne udiveně. To je dost nezvykle. Zamračí se. „Víš proč?“

„Nic neříkal, ale myslím, že vás chtěl vidět. Když odcházel, rozhlížel se, jako by někoho hledal.“

„Mě? Divné.“

„Žárlí na vás dva. Viděl jsem mu to na očích. Wen Ningu, dobré odpoledne,“ řekne vysoká postava oděná do bílo-modrých šatů. „Je vše v pořádku? Kdybys něco potřeboval, můžeš za mnou zajít.“

Wen NIng začne mávat rukama. „Nic, nic, pane Lane. Omlouvám se, pánové byli krapet hlasití a vyděšení, ale potom vše proběhlo báječně, myslím.“

„Nic se nestalo. Bratr přijde za chvilku. A-Yuan je na cvičišti s lukem. Ptal se po tobě.“

Wei WuXian mávne rukou. Určitě rád si zastřílí. „Běž.“

 Wen ning se zvedne, ukloní se a ztratí se. Už se těší na střílení.

„Omlouvám se, jestli to přehnal. I když se to nezdá, tak je tak trochu dítětem.“

„Nemusíte se omlouvat, osobně si myslím, že jeho návštěva u nich měla velký úspěch. Jen se bojím, že oslava byla natolik úspěšná, že budou chtít přijít opět.“ Wei WuXian netuší, jak na to reagovat. „Mám jeden pro vás návrh. Pečlivě si ho, prosím, promyslete.“

„Ano?“

„Rád bych kdybyste tu učil.“ Zvedne ruku, aby zadržel jeho slova. „Odpověď nechci hned, prosím, jen to zvažte a bratr je tady.“ Oba se zahledí k muži s košem v ruce. Wei WuXian okouzleně zírá, jak k němu lehce jde. Pomyslí si, že jedině Lan Zhan umí bílý šat nosit s takovou grácií. Je prostě krásný se svou sněžnou krásou. Jako by sestoupil z nebes.

„Bratře, chvilku. Wei má velký hlad.“

„Mohu…“

„Jíst.“

Lan Huan zamžiká. Takhle ho tedy nezná a k tomu se Wei Ying podvolil. To taky nečekal. Samozřejmě ví o změně jídelníčku svého bratra. Najednou lahodné jídlo vyměnil za ostré. Když vidí, jak jemu partnerovi chutná, tak je mu to jasné. Je neuvěřitelné, jak ti dva se tomu druhému podvoluji. Mlčky si nalije vodu do pohárku. Jen sleduje, jak ho jeho bratr obsluhuje a nandává mu nejlepší kousky z talířů. Skutečně takto ho nezná a k tomu ty dva vypadají, jako by na něj úplně zapomněli.

„Mám dost. Lan Zhane. Bylo to výborné, děkuji.“

Lan Zhan jen přikývne, sklidí nádobí a posadí se.

„Tak se do toho pustíme.“ Wei WuXian vytáhne flétnu a přiloží ke rtům. Oba bratři jsou na to zvědavá. Už nějak tuší, co udělal, přesto je to neuvěřitelné. Z flétny splyne příjemná melodie Návratu. Lan Huan v duchu přikývne. Skutečně je mistrem flétny, když kolem nosu mu proletí drobný ptáček a posadí se na stůl. Zničehonic nic je jich tu mnoho a všechny přistávají na stole. Žádný z nich po nich nesáhne. Ze všech koutů letí ptáčci a oba si říkají, kolik jich bylo. Nakonec zpozoruji něco, co se komíhá různými směry. Udiveně zírají, jak sem letí záhadná koule. Je poslední a Wei WuXian ji pečlivě vede k sobě. Když přistane na stole, přestane hrát. Klidně si nalije vody, napije si a vezme ji do ruky. Zamračeně se na ní dívá.

„Ta je od mého bratra,“ vysvětlí. „Dost mě pošramotil, tak jsem vytvořil zátku místo ptáčka.“ Oba zírají, jak pečlivě narovnává papír. „Nedotýkejte se toho, mohli byste to poškodit.“

„Chápu. Takhle všechno slyšíš?“

We WuXian se zadívá udiveně na svého partnera. „Stále jsi to neuhodl?“ Podá mu papír a vezme ptáčka. Jakmile Lan Zhan převezme papír, objeví se na nich znaky. Rychle to čte a odloží.

„Nic?“

„Ne.“

„Samozřejmě. Jiang Cheng mě může nenávidět, ale ještě víc nenávidí moje triky, duchy, oživlé mrtvoly a podobné věci. Kdyby někoho nachytal s jehlami v ruce, nejspíš by z něho sedřel kůži, ne jen zabil.“ Posadí se, vezme dalšího ptáčka. Podá papír tentokrát ZeWu-Junovi. Ten jen v duchu nad tím zavrtí hlavou. Potom najednou zrudne, zadívá se na svého bratra. Nepochybuje, že to čte taky, ale podle jeho výrazu je mu to jedno. Poslední ptáček.

„Podle toho, jak vás pozorují, tak se mluvilo o jednom. O nás.“ Ukáže na sebe a na Lan Zhana. „Je tam něco o–“

„Ano. Musím s lítosti oznámit, že do toho je zapleteno více osob.“

„Spíš bych řekl, že o to má zájem více sekt a klanu.“

„Normální. Moci kontrolovat někoho jako Wen Ninga je velmi lákavé. Musíme udělat jedno.“ Předkloní se a začne kašlat. Bezmocně bouchne do stolu. Na zádech ucítí ruku, jak ho jemně hladí. „V pořádku, jen mě to vyčerpalo. Musíme zarazit toho, kdo je dokáže vyrobit.“ Cítí, jak se mu nedostává dech. To muselo být Zidianem, že je na tom tak mizerně.

„Klan Meguji.“

Lan Zhan přikývne. „Půjdu tam.“

„Dobře.“

„Jdu s tebou.“

„Ne. Až zjistím, co potřebuji, dám vědět.“ Poklekne a zadívá se mu do obličeje. „Musíš se uzdravit.“ Nahmatá mu tep. „Zidian?“

„Jo,“ zamumlá nešťastně. „Je pravdou, že nějakou dobu to bude trvat, než se z toho dostanu.“

„Dohlédnu na něj, bratře.“

„Dobrá.“ Když vyrazí hned, tak bude dřív zpátky. Je rád, že se s ním Wei WuXian nehádá. Najednou ucítí ruku na své. Podívá se na silnou ruku a sevře ji. „Ano?“ vloží do toho svou lásku i něhu, co k němu cítí.

„Ten náramek, pamatuj si, co jsem ti řekl. Kdyby něco, nech ho spadnout.“

„Dobře.“ Zadívá se na svého bratra, potom se rozhodne a skloní se k Wei Yingovi. Něžně ho políbí na čelo a raději rychle odejde.

„Náramek? Co je to?“

Wei WuXian se vzpamatuje. Nikdy takové gesto by od dokonale ovládajícího Lan Zhana nečekal. Pravda políbil ho na dvorku, držel ho za ruku, ale že ho políbil před bratrem; takové důvěrné gesto! „Náramek?“ zadívá se na jeho staršího bratra. „Je to ochrana, nic víc. Až se uzdravím, dám ti odpověď, starší bratře.“ Povstane. Cítí se jako stařec. Zatracený Jiang Cheng! To musel použít Zidian? Pomalu jde směrem k jejich obydlí, i když se mu tam vůbec nechce. Bez Lan Zhana je to jenom dům. Stočí se k malému domku, co mu přidělil. Tam mu bude lépe. U dveří se otočí, zadívá se směrem, kterým odešel. „Buď opatrný, prosím.“

 

Náramek - 5.