Shounen - ai povídky

Podmínky povolávání  - 9.

Oblačná zákoutí

K bráně s dvěma strážnými se blíží pomalu postava v bílém nákladném oblečení. Netečně mine oba muže, kteří ho nechají projít. Klidným krokem se zastaví na okraji obydlí, potom si to zamíří k bratrovu příbytku. Zastaví se přede dveřmi, nakonec vejde dovnitř.

„Bratře?“ Postava v modrobílém oblečení se zvedne, sklouzne po postavě, kterou dobrý rok neviděla, jen občas zaslechla o jeho činech. Uvědomí si smutek, který ho halí a pak si uvědomí nezvyklý doplněk jeho jindy tak jasného oblečení. Černá stuha omotaná kolem jeho ruky. „Dlouho jsi tu nebyl.“

„Promiň.“

ZeWu-Jun ukáže ke stolu. Usadí se k němu. Je zvědavý, co se stalo a kde je vlastně Wei WuXian? „Mohu…“

„Je mrtvý.“ Ramena mu poklesnou.

„Jak?“

Lan Zhan zavrtí hlavou. Celý rok s Wen Ningem pátrali po tom, kdo poslal ty mrtvé zuřivé psy. Nic se nedozvěděli. Nakonec se rozhodl sem vrátit. Nebýt Wen Ninga, tak párkrát málem ukončil svůj život. Jenom jeho víra, že jeho pán se vrátí, ho udržovala při životě. „Otrava. Snažil jsem se to vypátrat, omlouvám se.“

„V pořádku. Co chceš dělat?“

„Počkám tu.“

„Dobře. Nechal jsem opravit–“

„Budu bydlet někde jinde.“

„Dobře.“ Očima sklouzne na ruku s pruhem černé látky. Už chápe tento nezvyklý barevný doplněk. Wei WuXian miloval tuhle barvu, takže… Jemně si povzdechne nad celou situaci. Když poprvé zemřel, Lan Zhan hodně vyšiloval a dělal věci, které skutečně se neslučovaly s pravidly sekty. Nyní se to může opakovat. Musí ho ochránit za každou cenu.

„Wen Ning, může tu být?“

„Jistě. Proč se ptáš?“

„Nic.“ Pohledem netečně sklouzne po interiéru pracovny. „Vzali jsme se.“ Zvedne se, otočí se, aniž by si všiml ztuhlého nevěřícného bratrova pohledu. Vyjde ven, zadívá se na krásu svého domova, jenže ho nevnímá. Před očima má postavu v zářivé červení, úsměv, který dobyl jeho srdce…

O rok později

Mohli by mě nechat být, pomyslí si znechuceně Wei WuXian. Copak se někdo, kdo přišel na tento svět, probouzí popleskáváním? K tomu ty vůně… Krev, kadidlo… Chrám… Bordel? Nakrčí nos před vtíravou vůní. Dotyčn…

„Áááá!“ zařve, když si uvědomí, že je to nějak jinak, než při jeho prvním povolání. Být podruhé povolán, to skutečně zavání rekordem… Vztyčí se, otevře oči a vysokým hlasem zaječí podruhé. „Áááá!“ Zmateně se rozhlédne kolem sebe, potom spočine na služkách, které klečí na zemi, umývají mu známou formací povolání, další dvě stojí s tácy v rukou. Jeho ruce vyletí k hrudi. Zařve potřetí. „Áááá!“ Skloní hlavu ke svým rukám a nevěřícně zírá na dva pahorky pod svýma rukama, potom se skácí do postele.

„Paní Liu LiQing, je vše v pořádku?“

Není! Chce zařvat Wei WuXian v cizím těle. Jasně že plánoval se vrátit hned, jak by to šlo, jenže ne v ženském těle! Tohle musela být smůla. Jak se to mohlo stát? Najednou si vybaví tu chvilku, kdy měl pocit, že někoho míjí. Ovíjel ji nekonečný smutek. Tehdy měl pocit, že zaslechl. „Promiň.“ Jakou pomstu asi by chtěla vykonat dívka? Jedině snad odmítnutí milovaného muže. Klidně ho rozčvrtí.

„Paní Liu LiQing, je vše v pořádku?“

Wei WuXian otevře oči. Dívá se na jemně růžovou látku. „Jsem.“ Hlesne. Co taky má jiného dělat? Zařvat, že tohle rozhodně nechtěl?

„To jsme rády. Nyní se jmenujete Jin MuYao.“

Sekta Jin z Lanlingu? To není možné! Nejdřív tělo syna a nyní… Kým vlastně je? Co tu dělá? Proč ho povolala? Z řeči je jasné, že chtěli povolat někoho jiného. Taky, a nyní si to teprve uvědomuje, má nemocné tělo. Takže vyfasoval ještě horší tělo než předtím. Tomu se říká pekelné neštěstí!  

„Jin MuYao. Co se stalo?“ Nesnáší ten tenký hlásek. Opatrně s pomoci ostatních se posadí. Bude muset zesílit, protože tady nehodlá zůstat ani o den déle, než je nutné. „Proč mám tak slabé tělo?“

„Paní, probudila se. Povolávání bylo úspěšné,“ promluví starší žena, která ji probouzela. Ukloní se starší ženě v zlatém šatu s vyšitými bílými pivoňkami.

„To je výborné. Vítej mezi námi, dcero.“

Uch, jak to, že neví, že sekta Jin má dceru? Ukrývali ji? Proč? „Mohu se optat, proč jsem tady?“ Co za tuto laskavost chtějí? Ta slabá dívka určitě ho nepovolala sama. Museli to být oni, takže co chtějí za to, že může toto tělo obývat? „Ráda bych se vrátila domů.“ Je jasné, že ji to nedovolí.

„Nyní jsi naše, Jin MuYao. Tohle je tvůj nový domov.“ Usměje se sladce jako tygr, co se rozhodl si dát králíka pro zpestření jídelníčku. „Zemřela jsi hroznou smrti.“

„Ach, jak jinak,“ zamumlá. Copak dotyčná udělala? „Rozumím.“

„Určitě je to lepší než, kde jsi žila,“ pokračuje opovržlivým tónem. Pokyne rukou a služebné odejdou, až na dvě. „To že jsi tady, má podmínku.“ Natáhne ruku a vykasá její rukáv bleděmodrého spodního oděvu. Na ruce se táhnou dvě ošklivé jizvy a pár menších.

Wei Ying mimoděk zvedne druhou, až hedvábný rukáv sklouzne a odhalí další jizvy. Čerstvé a drobné. Tahle dívka, s tak slabou konstitucí, musela skoro při tom rituálu vykrvácet, a přesto ji nechali zemřít, a povolali jinou osobou. Proč? „Co je to?!“ zvolá zhrozeně, přestože to přesně ví.

„To je pojistka, dcero.“ Posadí se, vezme šálek, který ji podá důvěrnice. „Aby zmizely, musíš udělat dvě maličkosti.“

Zas takové maličkosti to nebudou, pomyslí si pochmurně. Už má toho dost. Ta dívka ho povolala záměrně, to už pochopil. Mohli její krví nakreslit kruh Povolání, mohli odříkat za ní text, ovšem jméno povolaného ducha musela zavolat ona a dotyčná se rozhodla změnit jejich vůli. Takže tak úplnou loutkou nebyla. Vzepřela se jim na prahu smrti. Samozřejmě, že její vůli splní. Nehodlá být jejich hračkou ani náhodou! Copak se to od Patriarchy Yiling nečeká?

„Ano? Co mám udělat?“ Pečlivě skryje rány.

„Provdat se, mít děti. Svatba bude za dva týdny. Do té doby zesílíš.“

Wei WuXian zůstane na ní civět. Myslel na obvyklou pomstu, myslel na všechno možné, ale tohle byla asi jediná věc, na kterou by v životě nepomyslel. „Svatba? Děti?“

Žena podá šálek důvěrnící a vstane. „Ano. Vše oč jsi přišla. Jsi teď členem nejmocnější sekty, tak se podle toho chovej. Dojděte pro doktora.“

„Ano, paní.“ Zatleskání, dovnitř vejdou služebné, co čekaly venku za dveřmi.

Ohromený Wei WuXian zírá před sebe, jak tohle nečekal ani ve snu? Potom se zasměje. Jak se může podruhé oženit, když už má po svatbě? No jasně! Skoro luskne prsty. Je jasné, že splnit podmínky musí. Netouží mít roztrhané tělo po třetí a k tomu i zničenou duši, která se znovu nezrodí. Lan Zhane, ach Lan Zhane, tohle bude pro tebe překvapení. Nyní musí se trochu dát dohromady, pak jednoduše zmizet. Jeho schopnosti jsou nyní nulové, pak by mohl zavolat Wen Ninga. Toho neporazí nikdo, no skoro. Nakonec najde Lan Zhana. S něhou si na něj vzpomene. Musí být starostmi bez sebe. Jen asi jak bude na něj reagovat? S těmi myšlenkami usne, aniž ví jak.

První týden se přehoupne, aniž ví jak. Pořád ho obskakují služebné, až je mu trapně. Po týdnu může se zvednout. Od té první návštěvě paní, vlastně by ho zajímalo, kdo to je, protože manželka předešlého vůdce, zemřela, ji neviděl. Ještě že tak, jinak by ji prokousl hrdlo. Tohle provést své vlastní dceři. Copak se to dělá? Od té doby hodně zjistil.

Už od mala byla nemocná a ani doktoři nevěděli, jak ji pomoci. Chřadlo nejen tělo, nakonec se to přeneslo na duši. Na jediném, co se shodli, bylo to, že to kletba nebyla. On si myslí něco jiného. Podle něj to byla velmi trpělivá kletba, která odchodem její duše pominula, takže se pomalu uzdravuje, jen je to až moc pomalu. Několikrát zkusil zavolat Přízračného generála, ale nic, takže ho neslyší. Vsadí se, že je v Oblačných zákoutích. Snaží se na tu vesnici, kde byl skoro vězněm, nemyslet a ani na Lan Zhana, i když někdy to vyplave na povrch. 

„Slečno, slečno, už to došlo.“

„Ano A-Ding?“ Má ji ze všech služebných nejvíc rád, protože je taková veselá a bezprostřední. „Co dorazilo?“

„No přece svatební šaty, šperky prý dostanete od paní.“

„Ano?“ Snaží se předstírat radost. „Mohu je vidět?“

„Jistěže.“ Natáhne ruku.

Wei WuXian znechuceně se do ní opře. Opírat se o slabou ženu, to je fakt pod jeho úroveň, ale musí hrát svou roli, dokud se odtud nedostane. Nechá se dovést ke stojanu, kde je roztáhnutý červený šat vyšívaný v pivoňky a ptáčky. Je to nádherná práce, která vezme za srdce každého. Vzpomene si na oděv, který zanechal v Pohřebních pahorcích. Byl stokrát krásnější než tenhle.

„Nelíbí se?“ optá se úzkostně. „Je to nejlepší hedvábí a vyšívačky na tom pracovaly celý týden,“ vysvětlí s rozzářenýma očima. „Je to krása!“

„Ano je,“ přitaká vlažně, protože se nemůže donutit jásat. Tohle mu připomnělo, že čas svatby se blíží. Nějak pochybuje, že by to byla událost, na kterou přijedou všechny sekty. Kdyby ano, potom by tu bylo mnohem rušněji. Takže Lan Zhan nepřijede, proto musí za ním. Rány sice nekrvácejí, jenže se taky nehojí. „Jsou nádherné. To je těmi jizvami.“

„To nevadí, má paní, a některé se vám zahojily.“

„Ano, zahojily, to je tou blížící se svatbou.“

„Jistěže!“

Jak snadno se dají oklamat. Zahojily se, protože už ženatý je, ale ty druhé, to bude horší. Budou s Lan Zhanem něco muset vymyslet. Nehodlá opět umírat. „Promiň, cítím se slabě.“

„Jistěže, pojďte, dovedu vás do postele.“

„Ne, prosím. Chci na čerstvý vzduch.“

„No…“

„Prosím.“

„Jen donesu plášť.“ Rychle se vrátí s bílým vyšívaným pláštěm. Přehodí ho přes svou paní, nabídne ruku a vede ji pomalu do altánku u jezírka.

„Hned je mi lépe.“ Posadí se a pozoruje stromy, klidnou vodní plochu, která mu připomene lotosová jezera. Je jaro a všechno kvete. Je tu krásně, i přesto, že je to jeho další vězení, tentokrát daleko hnusnější. I když tak popravdě Oblačné zátiší nakonec se stalo jeho domovem, jen si to nestihl pořádně užít.

 Vstane, nakloní se nad vodní plochou. Konečně se může vidět, protože v komnatě zrcadlo nemá. Pravidelná bledá oválná tvář. Husté nádherné vlasy sčesané dozadu, zdobené jemnými šperky. Jemné výrazné brvy a velké oči. Rty tak akorát. Sevře zábradlí a zkusí se usmát. Má krásný úsměv, ale hlas nic moc. Ten je pisklavý jako u nějakého ptáčka. Nesedí mu. Opět se posadí.

„Občerstvení, slečno.“

„Děkuji.“ Vezme si koláček, nechá si nalít čaj. Pak ho něco napadne. Skoro už vše ví, až na jedno. Odkašle si, čímž přitáhne pozornost služebné.

„Slečno je vám něco? Měla byste se vrátit, přece jen je trochu chladno.“

„Ne, jenom víš, koho si to vlastně mám vzít?“ optá se zvědavě. V duchu se probírá svými vrstevníky. Docela by ho zajímalo, zda dotyčného zná.

„Samozřejmě, že to vím. Vůdce sekty Jiang z Yunmengu, pana SanDu Shengshou.“

Wei WuXian vyprskne čaj i koláček co měl v puse. Zbytek se rozdrolí v jeho štíhlých prstech. Nevěřícně zírá na služebnou. „Co…že?!“ zakoktá. Jeho bratra?! Zbláznili se? Tomu by tak možná svěřil psa, ne tak jemné děvče. Vždyť z ní udělá trosku! Pochybuje, že se do ní zamiloval, i když kdo ví. Vždy měl krapet jiný vkus než on a pak co ta malá epizoda s bratrem Lan Zhana? No jistě, děti… Ty vždy chtěl mít, hlavně syna, který by po něm převzal sektu a dál ji rozvíjel. V tom případě láska u něj jde stranou. Naštěstí on má jiné priority. Nikdy by si nedokázal vzít někoho, koho by nemiloval. Moc dobře si pamatuje smích svých rodičů. Povzdechne si.

„Ano, bude to velká událost, i když nikdo nebude pozvaný, tak přece jenom bude bohatá hostina. Je to vlastně škoda, ale nikdo by nestihl přijet,“ žvatlá o přípravách na tu velkolepou událost.

Musí zmizet. Mělo ho to napadnout. Paní Yu a paní Jin byly dobré přítelkyněmi. Nejdřív jeho starší sestra a nyní i jeho bratr s dcerou… Tohle fakt je nešťastné, i když chápe to. Počkat obě jsou mrtví, tak kdo to byl? Někdo že by se vydávala za paní sekty? Nějak pochybuje, že by si Jin Ling vzal tak starou bábu. Přesto je to někdo velmi důležitý, že klidně ji prohlásil za svou dceru. Zajímavé.

„Slečno je vám něco? Stalo se něco? Jste bledá jak rýžový papír. Pojďte dovnitř. Já věděla, že není dobré vás sem přivést.“

„Jsem v pořádku. Jen si trochu odpočinu. A dones mi do komnaty nějaké zrcadlo. Jsem bez něj jak bez ruky.“ Zavěsí se do ruky a pomalým krokem jde ke svému obydlí, které je skutečně hodně stranou od ostatních. Lehne si, zavře oči, ale za nimi přemýšlí o plánu na útěk. Nejhorší je, že je velmi slabý. Taky se nemůže na nikoho spolehnout. Musí to být v noci. Dostat se ke koním, protože pěšky to sotva zvládne. Od takhle slabé dívky to nebudou očekávat, takže uplyne nějaká doba, kdy je napadne, že není v komplexu budov. Do té doby hodlá být hodně daleko. Teď místo… No ovšem! Tady není nad čím přemýšlet. Konečně s vytvořeným plánem, spokojeně usne.

Druhý den se nají, potom se posadí k zrcadlu. Mírně se zamračí nad tváří, potom přejede ubohou výbavu na stolku. Prakticky žádná růž, líčidla, krémy, nic. Brr. Není divu, že vypadá jako vodní ghůl.

„Šperky?“

Vybere ty nejdražší a nejvíc, jak si jen troufne, aby to nebylo nápadné. Pochybuje, že tu najde váček s penězi. „Hezké?“

„Možná bych ubrala…“

„Ne, chci to tak,“ řekne umanutě. „Chci se projít, dojdi pro teplý plášť.“ Nechá si ho přehodit přes útlá ramena a vyjde ven na slunce. Zamíří si to k jezírku, potom stočí se na vedlejší cestičku, až projde malou kruhovou branou do zahrady. Pečlivě si prohlíží květiny a především okolí. Nakonec se usadí v altánku, kolem kterých rostou růže.

Musí přiznat, líbí se mu tu. Je to pečlivěji zastřižené a zformované než v Oblačných zákoutích. Má to svůj osobitý půvab. Jemně se zamračí, když si uvědomí, že skoro si nevzpomene na svůj první domov. Jedině se mu stýská po lotosech, jinak jako by to byla minulost. Když tam vlastně, ani by neměl tam kde bydlet. Zesmutní nad tím, že Jiang Cheng skutečně ho vykopl z domova a nemyslel na něj víc. Nebýt Lan Zhana, toulal by se po světě jak potulný pes.

Najednou zaslechne kroky. Větší skupinka lidi. Zvedne se, aby odešel, když se průvod vynoří ze zatáčky. Kamenně se dívá na svého bratra s ženou, kterou viděl, když ho povolali. Vybaví si, že by ji nejraději zakousl. City k její osobě se moc nezměnily. Vřelé se baví a jeho to štve. Teď neví, co má dělat. Odejít? Zůstat?

Ukloní se svému budoucímu manželovi a své matce. „Matko.“

„Dcero. Vidíš, říkala jsem ti, že už je zdravá a krásná.“

„Krásný den, slečno Jin MuYao.“

Mám vědět, kdo to je? Nemám? Tázavě pohlédne na svou takzvanou matku. Něco mu říká, že ji neporodila.

„To je tvůj budoucí manžel Jiang Cheng, syn mé nejlepší přítelkyně.“

„Pane.“ Ani za zlatého kohouta, ne, pomyslí si We WuXian. Efektně se zapotácí a složí se na lavičku. Zvedne k čelu ruku. „Omlouvám se, sluníčko.“

„Paní, slečna byla na dlouhé procházce.“

„Jistě. Běžte si odpočinout.“

„Děkuji. Omlouvám se. Pane, matko.“ Ukloní se a odejde. Nejraději by se rozeběhl, aby byl co nejrychleji pryč. Dobře si uvědomil, že se Jiang Chengovi líbí. Skutečně musí vzít nohy na ramena, nebo skončí spolu u oltáře. Skutečně by si raději vzal bratra Nie než jeho. S ním by se aspoň nenudil.

„Je krásný, slečno. A bohatý a silný,“ líčí ji po cestě služebná přednosti mladého pána.

„Jo, jo,“ odvětí mrzutě. To tedy je. Taky je prudký a nevyzpytatelný, a když ho popadne jedna z jeho nálad, nehne s ním ani kůň. Kdepak, vzít si ho, nejspíš by se zabil po prvním týdnu spolužití. V pokoji se usadí na malou pohovku. Pláště se nehodlá zbavit, tak se jim přikryje.

„Paní, nemám ho odnést?“

„Ne, dones mi tamtu knihu. Je mi trochu chladno.“

„Nemám zavolat doktora? Nebo donést teplejší pokrývku?“

„Ne,“ povzdechne si. Nediví se, že ta holka byla tolik nemocná. Tohle by přivedlo každého k šílenství. Ještě dobře, že dneska zmizí. Kde tu mají koně, to dobře ví z předchozích návštěv. Začte se do básní.

„Jin MuYao?!“

A jeje stará babizna, pomyslí si neuctivě o své matce, tedy paní Jin, tedy vlastně netuší, kdo to je.

„Co to mělo být? Jak to že jsi byla venku?“

„Nebudu tu zavřená celé dny,“ odvětí a položí knihu vedle sebe. Vstane, udělá úklonu. „Cítila jsem se dobře, tak jsem se šla podívat do zahrady. Je to snad zakázané? Potom mi to musíte říct.“

Paní se na ní tvrdě podívá. Možná neměli vybrat tak tvrdohlavou dívku, jenže to nikdo netušil, teď je pozdě. Je ráda, že se ten rituál podařil a ona dostane to, co chce – děti krve její nejdražší přítelkyně, která tolik trpěla nevěrami svého manžela. Kéž ho pohltí nejhlubší peklo! „Až do svatby budeš tady, potom odjedeš se svým mužem do Yunmeng.“

„Ano, matko.“

Starší žena se k ní posadí, vezme ji za ruce. „Ani nevíš, jaké štěstí máš, že vůdce sekty Jiang uvolil si tě vzít. Hned ses mu líbila a dneska byl z tebe nadšený. Prý přesně někoho takového hedal. Má všechny přednosti a určitě budeš mít děti do roka.“ Popleská ji po ruce, až Wei WuXianovi vyvstane husí kůži. Jako by ho poplácal had. „Bude tě nosit na rukou, uvidíš. Musíš mě často navštěvovat.“

„Ano, matko.“ To zrovna. Ten v náručí nosí tak jedině svůj meč, pomyslí si dost nelichotivě o svém bratrovi. Není to jeho HanGuang-Jun, který skutečně ho nosí na rukou. Zasteskne se mu po něm, až mu do očí vyhrknou slzy.

„No tak, neboj se. Uvidíš, že vše bude v pořádku a můžeš sem kdykoliv přijet. Nemůžeš navždy zůstat u své matky.“

„Já vím!“ vzlykne. „Opravdu musím odejít?“ Už aby byl pryč.

„Museli jsme zaplatit za tvé povolání,“ najednou zazní hodně tvrdě. Zvedne se. „Přestaň brečet, nehodí se to.“ Odejde.

Konečně pryč. Zvedne se z podlahy v náručí drahocenný plášť, který si celou dobu bedlivě hlídal. Ten bude nutně potřebovat. S kamennou tváří bez úsměvu se dívá za ženou. Zaplatit? Jediný, kdo musel tu něco zaplatit, byla ta nevinná dívka. Bude muset splnit jejich nestoudná přání, jen ne dle té staré babizny, ale po jeho. Jeho rty zvlní posměšný úsměv. Však oni zjistí, že nemají si zahrávat se životy, pomsta bude hrozná. Rozhodně by ho zajímalo, koho sekta Jin má za tak velkého nepřítele, že sesílá tak zákeřné kletby. Chtě nechtě musí jeho práci obdivovat.

Odloží plášť, posadí se do lotosového sedu. Krapet zkusí meditovat.

„Slečno, to nemůžete!“ Vytrhne ho z meditace vystrašený hlas jeho služebné.

Otevře oči a zadívá se na ní. „Proč ne?“

„Škodí to vašemu zdraví.“

„V pořádku nebudu už to dělat. Odpočinu si před večeři.“ Sebere plášť a jde k lůžku, kde si lehne. Chvilku se dívá na růžový baldachýn. Rád by viděl opět bílé a modré barvy, tolik čisté, tak krásné. Barvy spojené s jeho láskou. Když se vzbudí, cítí větší sílu.

„Večeře. Dlouho jste spala, slečno.“

„Hned se připravím.“ Jí sama za asistence služek. Podle vyprávění je to pro ně zázrak, protože spíš jídala v posteli a někdy ji museli krmit. Někdo skutečně musel sektu Jin nenávidět, že seslal takové kletby. Zajímalo by ho kdo to je. Jenže nyní má důležitější věci na práci. Jako například zdrhnout před svatbou se svým bratrem.

„Ještě chvilku se posadím ven. Je docela teplo…“

„Plášť musíte mít, co kdyby zavál vítr,“ přeruší ho přísně služebná.

„Dobře. Je krásná noc. Dlouho jsem neviděla tak pěknou.“

Dívka se na ní udiveně podívá. Nechápe, jak může být krásná noc, když je pod mrakem a není vidět měsíc. Ale slečna byla upoutaná celé roky na lůžko, tak skutečně to pro ni musí být pěkný pohled. „Prý jsou krásná lotosová jezera za svitu měsíce.“

„To jsou,“ přitaká, když strne. „Aspoň jsem to někde slyšela.“

„Pojďte, už je pozdě.“

„Ano. Nech ten plášť tady, neuklízej ho, zítra ho budeme stejně potřebovat.“ Podá ji ho. Jen doufá, že splní jeho rozkaz. Šikovná holka, když ji vidí, jak věší plášť vedle jeho šatu. Nechá se svléknout do spodního oděvu a přikrýt se. Nejdřív mu to připadalo nepatřičné, pak si zvykl. Čeká, až všechno se zklidní. Naslouchá, až si je jistý, že je kolem půlnoci, potom odhodí deku, naloží si vyšívané boty. Znechuceně se podívá na střevíčky, v tomhle nemůže jet. Na postel rozloží kus látky, kterou si schoval už dřív a dá do ní všechno, co mu přijde pod ruku, hlavně šperky, cenné věci. Spokojeně uzel zaváže, potom se obleče. Nakonec vezme plášť. Rychle upraví postel tak, aby byla znát lidský obrys. To je krapet zdrží. Vypadá to docela dobře, pochválí svůj výtvor. Dá si uzel na rameno a potichu se plíží ke dveřím. Jen doufá, že tam nebude stráž. Mlčky zakleje. Je. Sevře rty. Co teď? Když se bude pokoušet vylézt oknem, nadělá velký hluk.

Vrátí se dovnitř, posadí se a prohlédne si materiál, co tu má. Nakonec vezme papír, natrhá menší a rychle na ně nakreslí znaky. Jde opatrně ke dveřím a ještě opatrněji je pootevře. Protáhne prsty a vypustí je. Se zavřenýma očima čeká.

„Teď!“ Přikáže s lusknutím prstů.

Amulety vzplanou a jasně se rozhoří.

„Poplach!“

„A pak, že černá magie je k ničemu,“ zasměje se tichounce Wei WuXian. Rychle vyklouzne ze dveří, zavře je a v stínech klidným krokem jde ke stájím. Je tu klid, jen občas nějaký kůň zafrká. Pohybem ruky uklidní nejbližšího koně, osedlá ho, potom vytáhne kusy látek z hromady v koutě a omotá jimi kopyta. Zatáhne za otěž. Hnědákovi se nikam nechce jít, ale nakonec si dá říct. Když si je jistý, že je dost daleko, odmotá hadry, zahodí je a nasedne. Musí kolem stráží projet co nejrychleji.

„Íja!“ zvolá a pobídne ho k cvalu. „Íja!“ Kolem stráží proletí jako vichr a brzy se ztratí. Jede ještě rychleji, jak to tělo nejvíc zvládne. Měl by se zotavovat ještě déle, jenže neměl čas. Je rád, že zvládl udělat pár amuletů. Nad ránem zastaví na silnici. Cítí, že je na pokraji sil. Rozhlédne se kolem sebe. Kolem něj je jenom les.

„Vedl sis skvěle,“ pochválí hnědáka. „Teď si odpočineme. Neboj se, tak rychle už nebudeme muset jet.“ Přemýšlí, kam se vydat. Nejlépe budou Pohřební pahorky. Tam ho nikdo nebude hledat. Vyrazí tím směrem. Za necelou hodinku narazí na lovecký přístřešek. Uváže koně, z posledních sil namaluje kolem něj ochranné znamení, stejně jako na dveře, potom padne na postel a usne. Když večerem otevře oči, cítí se příšerně. Zvedne se a zaúpí. Tohle tělo skutečně vyfasoval za trest, jinak to není možné. Jenže ona za nic nemůže. Posadí se a uvolní se. Konečně nemusí předstírat, že je křehká dívka. V žaludku mu zakručí. Rozbalí uzlík a vytáhne nějaké ovoce a sušenky. Nají se.

O pár dalších chvil už sedí na koni, i když všechno v něm řve, že nechce. Překoná bolest svalů z nezvyklé činnosti. Je rád, když dojede do nejbližšího města. Ihned v zastavárně nechá dvě jehlice a vymění je za peníze. Konečně se cítí lépe, proto zamíří do obchodu s oděvy, kde koupí mužský oděv a potom zajde do taverny. Konečně se aspoň pořádně vyspí.

„Jídlo a víno, pokoj.“ Položí na stůl stříbro. Taverna vypadá dobře, pomyslí si. Když zahlédne nevěřícné pohledy, vzpomene si, že stále je oblečený jako dívka. V duchu zakleje, když uváží, jak sedí, tak rychle změní pozici a dá nohy k sobě, způsobně se narovná. „Vodu.“

„Ano, paní. Nechcete to donést na pokoj?“

„Děkuji, budu ráda.“ Nesnáší ten hlas. Nemůže si na něj vůbec zvyknout. To spíš se sžil s tělem, než s tím protivným hláskem. Vyjde nahoru, kde úlevně se posadí, jak chce. Mohl by si dát víno, ale nakonec se na to vykašle. V klidu se nají. Cítí, že je unavený, proto zavře oči. Myšlenkami sklouzne k Lan Zhanovi. Určitě bude překvapen, jen aby… Mysl mu sama od sebe sklouzne do spánku.

Druhý den ráno v pět hodin se protáhne. Bolí ho každý kousek svalů, takže by nejraději zůstal v posteli. Hlavu otočí k oknu. Je tma. Nějak si až moc navykl vstávat brzy, ale nyní se mu to hodí. Rychle vstane a obleče se do tmavomodrých s vrchní černou. Vlasy si upraví do mužského účesu. Zamračí se do zrcadla, rukama se dotkne tváří a nahlas si povzdechne. Stále vypadá… jako holka. Zabalí dívčí šaty, i když v první chvílí je chtěl vyhodit. Nakonec si vezme černý plášť. Bude se to hodit. I tak je zázrak, že tohle tělo drží pohromadě.

Nenápadně vyjde ven, osedlá si svého hnědáka a vyrazí do noci. Za dva týdny je na kraji Pohřebních pahorků. Tak rád by už je nikdy neviděl, ale bojí se, že jsou spojení jak manželé. Seskočí, vytáhne talisman a hodí ho proti bariéře. Ten vzplane a bariéra se otevře. Vezme koně za otěže a vede ho za sebou. Bojí se, že by se mohl něčeho polekat a spadnout nehodlá, raději půjde pěšky. Za ty dva roky se tu nic nezměnilo, pomyslí si. Jde hloub do toho ponurného místa. Nějak tak nechce, ale vzpomínky na jeho život se mu samovolně vrací. Svým způsobem mu tohle místo zachránilo život a prožil zde šťastné roky, ale i trpké. Nejkrásnější vzpomínkou je na Lan Zhana v červeném svatebním šatě. Vypadl tak úchvatně! A to si myslel, že jiná barva než bílá, by mu neslušela. Pletl se.

„Miao!“ křikne, když zastaví na volné ploše před jeskyni. „Vzbuď se!“ poručí s lusknutím prstů. Zakleje, jak pocítí únavu. Tak jednoduchý příkaz a skoro ho to odrovná.

Krvavá tůň v jeskyni Vraždění démonů se rozvlní. Kruhy jsou čím dál větší, až se objeví bledá ruka, která se chytí okraje. Najednou se objeví hlava, ruce a nakonec celé tělo. Nohy jsou stále v tůni. Udělá krok, otřepe se jako pes až od ní odletí kapky krve, prohlédne se, pak se jí rozzáří oči, a co nejrychleji se přemístí před jeskyni. Už chce zaútočit, když ruce s drápy se zastaví kousek od obličeje. Nevěřícně pozoruje před sebou… Co vlastně? Chlapce? Dívku? A proč ho – ji nemůže zabít? To přece…

„Pane?“ zeptá se nejistě.

„Spíš paní,“ řekne znechuceně. „Běž se umýt, vypadáš příšerně.“

„Eee…“ se za ním otočí se svěšenýma rukama a nevěřícně zírá na postavu. Když ji to dojde, začne se třást, rty se rozšklebí do hrůzného šklebu, z hrdla vyrazí skřehotavý smích a z očí kanou krvavé slzy. Tohle… „AU!“ zařve, jak se o ni rozprskne amulet. „Pane, omlouvám se!“ Rychle se jde umýt, ale nemůže přestat se chichotat. Nakonec stane před Wei WuXianem. Zvědavě si ho prohlíží.

„Přestaň, nebo tě vrazím zpátky do tůně,“ řekne stále znechuceně.

„Omlouvám se, pane. Kde jste sebral to odrbané tělo?“ optá se přímočaře.

„Jsi drzá. Neměl jsem na výběr. Nechápu, že mě považují za zlovolného ducha.“

„No…“

„Jaký no…“ nasupí se. „Je tu nějak uklízeno.“ Povšimne si. „Wen Ning?“

„Netuším, pane, spala jsem, ovšem nemyslím si to, spíš to vypadá na toho druhého, chutnějšího muže,“ přitaká, když se rozhlédne. Skutečně se tu dost změnilo.

„Já ti dám! Ovšemže dobrý je. Musím si tu odpočinout. Nevím, proč vždy dostanu tak mizerné tělo.“ Sklouzne očima na prsa, kde se nezřetelně rýsuji malé boule. Zasténá. „Je to příšerné.“

„Mám pro něho dojít?“ nabídne se.

„Ještě ne.“

„Proč?“

„Tohle tělo vlastní Paní ze sekty Jin. Pochybuji, že se ho tak snadno vzdá. Nehodlám skákat, jak ona poroučí. Zvyš ostrahu. Nikdo nesmí sem projít a klidně děste kolemjdoucí. Nebo ne. Jen kdyby pronikli sem.“

„Chápu.“

„Až budu silnější, snad se s ním spojím. Musím zesílit, takže mě vzbuď, jen když to bude nutné.“

„Ano, pane.“

„Kdyby sem dorazil Lan Zhan, nech ho na pokoji.“

„Jistě, pane.“ Ukloní se a jde za ním, kde si lehne na kámen. Nehnutě ho chvilku pozoruje. Ty jemné rysy, útlá, drobná postava, bohaté husté vlasy, není to on i je. Potom vyjde před jeskyní a dvakrát mohutně zavyje, až se zvedne silný vítr. Mrtvoly ploužící se po okrajích pahorků zůstanou stát, až nakonec se hnou určeným směrem. Ze středu ke kraji jdou další, aby vytvořili nepropustnou síť.

Uběhnou dva týdny, když zaznamená první nájezd. Odvrátí ho. Znejistí, zda nemá vzbudit Wei WuXiana, nakonec ho nechá spát. Najednou se její rysy pokřiví do úsměvu. Tak rychle jak může, se přesune z jeskyně do lesa.

„Wen Ningu.“

„Miao, co se tu děje?“

„Pán se vrátil.“

„Cože?!“ Rychlými skoky se přemisťuje k jeskyni. Vletí dovnitř, kde skutečně cítí Wei WuXiana, i když nechápe, proč ho nepovolal. Najednou strnule zůstane stát a zírá před sebe.

„Je to on,“ povzdechne si Miao. „Taky jsem zírala.“

„To je… Dívka?“

„Přesně. Dívka!“ skoro křikne hysterickým hlasem. Wen Ning se na ní udiveně podívá. „Nesnáším ženské,“ dodá už daleko klidněji. „Co tu děláš?“

„Pan Lan mě požádal, abych to tu zkontroloval. Co se stalo?“

„Netuším. Přišel sem a byl totálně zřízený. Regeneruje se.“ Povzdechne si a zadívá se na hezkou drobnou dívku v modročerveném oblečení. „Jenom vím podle zmínky, že má problémy se sektou Jin.“

„Jin z Lanlingu? Zvláštní.“

„Co?“

„Vzpomínáš, jak zemřel?“

„Jistěže. A?“

„Když jsme pátrali po původci, tak stopy se nám ztratily právě u Kapří věže.“

„Hmm,“ zamračí se, potom se otočí k ústí. „Nárůst aktivit. Braň ho.“

Wen Ning přikývne, chvilku hledí na tvář, potom se ho dotkne a opatrně jim zatřese. Nechce se mu to líbit. Sekta Jin je velmi silná. „Pane, probuďte se!“ Jenom doufá, že je to skutečně mladý pan Wei.

„Co?!“ Prudce se posadí, mírně se zakývá, potom se posadí a přetře si obličej. „Wen Ningu? U Bohů, děje se něco?“

„Jste to vy?“

„A kdo jiný? Zlatá ryba na udici? Jo, jsem to já a nic nechci slyšet.“ Zamračí se a natočí hlavu. „Útoky? Jsou tady?“

„Netuším. Miao se tam šla podívat.“ Trpělivě čeká na rozkazy.

„Mám hlad, ale počká to. Nečekal jsem je tak brzy. Jak mě mohli najít?“ Zničehonic se pleskne do čela. „Kůň. Zapomněl jsem, že jsou označení. Je jasné, že stačilo se ptát a našli nás. Musíme odjet. Po cestě se koně zbavím a najmu si něco jiného, nebo spíš nějakého ukradneme.“ Vstane, zašklebí se, protože dlouho nejedl. Je škoda, že není na takové úrovní, že jíst nepotřebuje.

„Pane! Jste vzhůru. Zadržím je, jak to jenom půjde.“

„Ne, jenom je děs. Schovej se, neukazuj. Odjíždím. Wen Ningu, půjdeš přede mnou. Jedeme do Gusu. Ochrání mě.“ Popadne uzel, který nechal na stole, rychle osedlá koně. Je silnější, než sem přijel, což je jenom dobře. Mohl by Přízračného generála poslat do Oblačných zákoutí, ale popravdě, kdyby se něco stalo, tak se neubrání. Nasedne a vyrazí pryč. Miao taky zmizí, aby získala pro Wei WuXiana čas. Když se dostanou až k obydlí, ponoří se do tůně, zavře oči a ztuhne.

„Nikdo tu není!“ Je slyšet ze všech stran.

„Hledejte stopy!“ poručí přísný klidný hlas. „Musela tu být.“

Po třech týdnech jízdy se Wei WuXian konečně dostane do města Gusu. Přemýšlí, zda má jít rovnou do Oblačných zákoutí. Nakonec to zamítne. Nechce být příčinou rozkolů mezi oběma sektami. V zastavárně prodá další šperky. Moc toho nemá, ale bude to stačit na pronajmutí domku a na jídlo. Jakmile se setká s Lan Zhanem, vše se vyřeší.

„Mám dojít pro pana Lana?“ optá se ho večer Wen Ning.

Wei WuXian s číškou alkoholu přemýšlí. Poprvé v životě má strach. Pochybuje, že ty lidi setřásl. Jestli ho najdou, odvlečou ho do Kapří věže, než stačí otevřít pusu. Tam by byl skutečným vězněm. „Ne. Zůstaň se mnou. Hlídej.“

„Ano, pane.“

Wei WuXian se napije. Znechuceně si pomyslí, že aspoň předtím byl odolný vůči alkoholu, nyní zvládne maximálně pohárek a něco. Lan Zhan bude nadšený. Posadí se na dvorek a vytáhne flétnu. Voní novotou. Není jako jeho Chenqing – Dávný plamen, bude prostě muset stačit. Začne na ní hrát. Zrezivěl jsem, pomyslí si nespokojeně, ale stačí pár dní a bude hrát, jako zastará, pomyslí si.

Lan Zhan se v té době posadí venku a přemýšlí, proč se ještě Wen Ning nevrátil. Měl to tam jenom zkontrolovat, nic víc. Nalije si čaj a pomalu upije. Nakonec ho odloží a vyrazí směrem k domu, kde žili. Od smrti Wei WuXiana tam nežije, jenom dohlížel na to, aby všechno zrekonstruovali správně. Skoro to vypadá jako předtím, jenom přibyla nová koupací místnost. Venku a uvnitř. Taky větší postel. Chvilku váhal nad barvami, nakonec nechal modrobílé. Venku nechal postavit hezčí altánek, aby si mohli sednout, pozorovat nebe, nebo hrát na své nástroje. Chybí mu jejich společná dueta. Když se to tak vezme, skoro nic jiného ho nezajímá. Postaví se v bráně, která odděluje dům od zvědavých pohledů. Doufá, že Wei WuXianovi se bude líbit. I květiny a stromy jsou nádherné, jak kvetou.

Otočí se, když uvidí svého bratra.

„Proč tam nejdeš?“

„Až se vrátí.“ Jde dál.

ZeWu-Jun se zařadí vedle něj. „Co když…“

„Vrátí se.“ Sevře pevněji meč. Musí se vrátit… I tak jeho život je prostě takový vybledlý. Ráno vstát, najíst se, učit nebo něco dělat, meditovat, opět najíst, nakonec jít spát. Dřív to tak nebral, prostě tak žil, po životě s Wei WuXianem takhle už nemohl. Bylo to živoření.

„Zajdi do Gusu.“

„Já…“

„Mají nové věci v Pavilonu pokladu.“

„Proč?“ Zastaví se a pohlédne do tváře svého bratra.

Lan XiChen si povzdechne a zpříma se na něj podívá. Doposud bral na něj ohledy a nechával svého bratra na pokoji, jenže to nejde tak do nekonečna. „Vypadáš jak mrtvola. Plížíš se tu, že učňové se bojí zvýšit hlas. Křičet je zakázáno, ale u tebe šeptají. Občas jsi duchem nepřítomný. Mlč, vím proč to je, ale je tu důležitější věc. Jiang Cheng se žení.“

„Cože?“

Konečně nějaký projev života. „Ano, podle mých zpráv s někým ze sekty Jin z Lanlingu.“

„Jin?“

Nebudu ti děkovat, pomyslí na nepřítomného vůdce sekty. „Ano. Dělají s tím tajnosti, dokonce nikoho nepozvali a neznám důvod, dokonce jméno nevěsty. Celé to halí do stínů. Prostě kdyby něco, kup jim tam, pokud tam najdeš, něco hezkého.“

„Dobře. Proč to tají?“

„Kdo ví? Takto se spojí dvě největší sekty.“

„Dělá ti to starosti?“

„Ne. Jenom nevím, proč s tím tolik nadělají. Taky ta záhadná nevěsta. Vezmi někoho sebou.“ Aspoň na něj dohlédnou.

„Dobře. Vyrazím hned.“

ZeWu-Jun jenom přikývne. Je rád, že ho z té strnulosti vytáhl. Jen je škoda, že svateb není moc. I tak mohli to oslavit u nich. Nebýt Wen Ninga tak vůbec nic neví. Sice nejdřív zapíral, nakonec přece jenom se rozpovídal. Byl by rád, kdyby u toho mohl být a možná je to lepší, že to nikdo neví. Jde se posadit do pracovny a trochu znechuceně pohlédne na raporty. Vezme první z malé úhledné pyramidy sešitků.

Lan SiZhui, Lan JingYi, koho jiného by měl dolů vzít. Vejde do učebny, kde přednáší strýc. Posadí se až vzadu. V místnosti lehce stoupne nervozita.

„Potřebuješ něco Lan WangJi?“

Lan Zhan vstane a ukloní se. „Potřebuji, abys uvolnil své dva žáky. Lan SiZhui a Lan JingYia, bylo by to možné?“

„Samozřejmě. Můžete odejít.“

Oba dva chvatně seberou pomůcky, dají do brašny a postaví se vedle svého zachránce. Už mysleli, že tu usnou. Ukloní se k svému učiteli i kamarádům, kteří jim tiše závidí. Všichni tři odejdou.

„Odnesete si věci a jděte k bráně.“

„Jdeme do Gusu, HanGuang-June?“

„Ano. Tak rychle si odneste věci.“ Přidali do kroků, ale nerozeběhli se. Pomalu jde k bráně. Je tak nějak rád, že ho bratr z té letargie vytáhl. „Ach, Wei, kde jsi?“ zašeptá. Každou noc se ho snaží najít jako dřív. „Proč se nevracíš?“

„Jsme tady.“

„Dobře.“ Vypadají šťastně na rozdíl od něj. Vyrazí s tlumenými poznámkami, které nemají žádnou souvislost, za svým učitelem. Občas se pošťouchnou. Když už jsou skoro v Gusu, Lan Zhan ztuhne. Začne se točit kolem své osy.

„HanGuang-June, děje se něco?“

Lan Zhan se rozhodne velmi rychle. „Jděte do hostince. Zůstaneme přes noc. Nečekejte na mě.“

Oba omráčeně se po sobě podívají, potom Lan JingYi nadšením zakřičí.

„Ticho,“ snaží se ho usměrnit A-Yuan.

„No jo, jdeme! Jsme volní jak ptáci, tak toho musíme využít.“ Popadne ho za ruku a táhne k hostinci, když je zastaví pohled na pouličního prodejce sladkostí, oba dva se po sobě podívají. Mají jasno a vrhnou se k němu.

Lan Zhan udělá krok k jasným tónům. Vyrazí tím směrem. Cítí, že mu srdce trochu prudčeji bije naději, že by to mohl… Zastaví se, zaposlouchá se do tónů z flétny. Přikývne, protože ta hra odpovídá jeho miláčkovi. Přidá do kroku váben melodii. Zastaví se před domkem s dveřmi. Rozhlédne se, ale kolem nikdo není. Šťouchne do dveří, které se otevřou. Udělá krok, když ztuhne, protože se ozvou nové tóny. Tohle je jejich melodie! Vběhne dovnitř a rozhlédne se. Tam… ztuhne. To není Wei WuXian. Spletl se.

„Pane Lane!“

Lan Zhan se otočí za známým hlasem. Co tu dělá Wen Ning? Otočí se zpět k postavě v tmavých barvách, ale není to on. Dívá se jasně do dívčího obličeje v šatech muže. Není to on, tak se chce otočit a odejít.

„Lan Zhane! Konečně!“ vykřikne postava, co dosud seděla, odhodí flétnu a vrhne se k němu s rozpaženýma rukama.

Krok zpět, druhý.

„Tedy, Lan Zhane, takhle přede mnou utíkat, že se nestydíš,“ řekne jemný hlásek a zatleská. „Nejsi překvapený, že jsem zpět?“ Chytí ho za ruku a sevře.

Lan Zhan poprvé v životě se pomalu sesune na zem.

Nový život - 10.