Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. 1. 2022

Pokoutné sledování – 17.

Oblačné zákoutí

Wei WuXian se rozvaluje venku a dívá se na měsíc. Je čarokrásný a tak velký, že skoro zabírá celou oblohu. Kolikrát se díval na takový měsíc? Mnohokrát a málokdy dokázal ho vychutnat. Za ta tři zmrtvýchvstání už to tak nějak nebere jako samozřejmost. Tentokrát hodlá v tomto těle zůstat navěky. Nehodlá zemřít už jen proto, že ho mistr z údolí před tím varoval. Napije se alkoholu, který mu pokoutně dala Du Sai. Zašklebí se. Ta ženská má odvahu větší, než leckterý chlap, když sem dokázala propašovat víno, ale co si budeme říkat, od Lan Zhana je lepší, protože je to od něj. Mírně zatočí nádobou.

Musí to vše pečlivě zvážit. Nezná ji. Ví, že je všeho schopná, jenže nenávist dokáže zakrýt úsudek. Musí dávat pozor na oba. Nejlepší by bylo, kdyby s nimi byl Lan Zhan. Ten se nenechá tak dobře ovládat emocemi jako oni dva. Jenže chce ho vynechat. Má strach, že nedokáže nebezpečí zničit.

Opět se napije a povzdechne si. Zvedne se a vytáhne z rukávu flétnu. Otáčí ji, pozoruje a nesmyslně ho napadne, že ji chybí nějaká malá ozdůbka. Potřese hlavou, přiloží ke rtům a začne hrát. Lépe hrát, než jen tu dumat a přemýšlet o nicotnostech, pomyslí si v zajetí hudby. Tentokrát se to podaří a on se vrátí ke svému milenci a dětem.

Oči mu proteplí vzpomínka na ty dva rarachy a Lan Zhana. Když je držel v náručí, bylo to tak nádherné, že jim ta vzpomínka prostupuje jak teplá hřejivá vlna.

V Oblačných zákoutích, kde by měli už všichni spát, zpozorní tři postavy. Dvě mužské a jedna dívčí. Naslouchají hudbě, jako by celou dobu na to čekali. Usmívají se, nic nedělají, jen se koupou v zářivých, klidných tónech melodie.

„Velký talent,“ zamumlají dívčí rty. „Zvláštní, neměl tak velký, vím to nejlépe, ale vyhovuje to mým plánům. Chci už konečně žít… sama za sebe.“ Oči se zachmuří, rty se sevřou do tvrdé linky. Zavře oči a obličej se uvolní, jak před očima jí vyvstane vysoká klidná postava. Místnost zaplní hluboký chápavý povzdech. „Pomstím se a budu žít, tak jak sis to přála, sestřičko.“ S tím se dech stává mělčí a postava se odebere do říše snů.

Dvě postavy se zvednou, postaví se. Jedna si obleče plášť a vyjdou ven, jako by se na tom domluvili. Stanou vedle sebe v dostatečné vzdálenosti. Vědí, že porušují zákony Oblačného zákoutí, tentokrát ani jeden nic neřekne. Naslouchají melodii.

„Řekl bych, že bude hrát až do rána.“

„Nemůže spát,“ broukne v odpověď mladší muž.

„Nemůžu si pomoct…“ začnou oba najednou, načež se mladší muž odmlčí a podívá se na svého bratra s otázkou v očích. Starší muž pomalu přikývne. „Ale jako bych slyšel mladého pana Weie.“

„Mám stejný pocit,“ přikývne mladší už bez sebemenšího zaváhání. Natočí se směrem k domkům pro hosty. Nadechne se. „Vyrazím ven.“

Lan XiChen zaváhá. Ví, že bratr se už rozhodl. Jemně si povzdechne. „Jsi si jistý?“

Lan WangJi pomalu přikývne. Natočí se k bratrovi. „Já…“ Polkne, protože na to není zvyklý, ale je to jeho bratr, snad pochopí jeho důvody a váhání. „Měl jsem s ním…“ zaváhá, jak není připravený ani s bratrem mluvit o intimních věcech, „… sex. Několikrát,“ dodá jen tak mimochodem. Svým způsobem se mu ulehčilo.

Muž skoro zalapá po dechu a podívá se na bratra. Stydí se. Je to velmi neobvyklé. „Pak musíš zjistit důvod,“ řekne rázně.

„Děkuji.“

„Jdou do Kapří věže?“

„Ano. To mě taky mate. Jaký k tomu mají důvod? Její jsou neznámé, Wei Ying ten důvod má…“ odmlčí se, jak soustředěně se snaží najít důvod toho divného chování.

„Dávej na sebe pozor. Hraje velmi dovedně a nádherná melodie je sice plná uklidňujících tónů, ale i velké moci.“ Naznačí varování.

„Ano.“ Ještě dlouho stojí a naslouchají hudbě, dokud neumlkne. Oba se beze slova rozejdou.

Lan Zhan otevře vrátka a vejde dovnitř. Zamíří si do pokoje, kde spí dvojčata. Stoupne si k jejich postelím a pozoruje je. Nespí tak klidně jako on, a jelikož mají velký kus z Wei Yinga, tak se co chvíli přetočí. I ve spánku jsou strašně živé. Je rád, že něco mají z něho, i když někdy si přeje, aby byla klidnější. Otočí se a vyjde z místnosti. Svlékne se a ulehne. Musí zjistit, co se tu děje, a proč ho tolik ten muž přitahuje. Pokud je to Wei Ying… Myšlenka mu uteče a za chvilku se ponoří do spánku.

Wei WuXian přestane hrát. Už ho to unavilo a tak lenivě sáhne pro džbánek a nahne ho nad ústy. Ještě ho tam trochu je. Napije se a hřbetem ruky si otře ústa. Je spokojený, protože všichni spí. Zítra nepůjdou. Nejdřív sladí svou hru. Až to bude perfektní, pak vyrazí.

Zvedne se a protáhne se. Zatouží po divokém sexu, kdy si přeje, aby neskončil a zároveň skončil. Přeje si létat v silných rukou, že nebude nic vnímat, jen tělo své lásky a zapomene na minulost, přítomnost i budoucnost. „Zapomeň na to nějakou dobu,“ zamumlá a zaleze dovnitř domku. Za chvilku i on usne.

Ráno se probudí a obličej se mu zkřiví. Podle jeho vnitřních hodinek je ještě moc brzy. Za druhé venku je osoba, která dělá příšerný rámus… Načmárá do vzduchu znaky a vloží do nich moc. Jedním pohybem je vyšle proti rámusu, který zmlkne, jako by někdo usekl dotyčné osobě hlavu. Přetáhne přes sebe deku, jenže spánek je pryč. Nakonec neochotně spustí nohy na zem a zívne si.

„To nemuselo být.“

„Co mě budíš tak brzy?“ zavrčí k postavě u okna.

„Chci tam brzy být.“

„Ne.“

„Jak ne?!“ vykřikne rozzlobeně a nakoukne dovnitř, načež skoro nestihne uhnout, jak ji skoro zasáhnou zavřené dveře. „To nebylo fér!“

„Jak nebylo?“ optá se venku. „Nemáš nakukovat do cizích pokojů,“ smete její námitku. „Jdeme.“

„Kam?! Počkej! A tys nikdy…“

„Nikdy. Taky proč?“ ušklíbne se. „Musíme být sehrání,“ řekne studeně, pak si povzdechne. „Nemáš mě tak brzy budit.“

„Budu si to pamatovat,“ špitne pokorně. Přece jenom je na něm značně závislá. V jednom má pravdu, musí být sehrání. „Kam jdeme?“

Wei WuXian se k ní otočí. „Znám jedno nádherné místo.“ Klikatými stezkami ji vede dál a dál. Najednou jsou pod vodopádem.

„Nádhera!“

Wei Ying se posadí a vytáhne flétnu. „Sladíme to s mou flétnou a harfou, hlavně s ní.“

„Přehraji ji,“ namítne. Její guqiun je výraznější.

„Ne,“ namítne a pokyne vedle sebe.

Du Sai se půvabně posadí, kolem ní se rozprostřou šaty a objeví se nádherný černý guqiun s červenými střapci. Wei Ying na něm spočine obdivným pohledem. Ten hudební nástroj se skoro vyrovná Lan Zhanově Wangji. Začne hrát jen tak ledabyle, co ho napadne. Nezahraje ani pár tónů, když se přidá Du Sai. Hrají, improvizují, překonávají se.

Až pozdě odpoledne přestanou. Pohlédnou na sebe. Nyní je to perfektní, skoro jako by hráli spolu věky. Wei WuXian nechá zmizet flétnu a objeví se mu v rukou harfa.

„Má moc.“

„Ano,“ přitaká a pohladí ji. Je krásná, je neskutečně mocná. Váhá, zda to má říct, ale bude ji muset věřit. I když zadní vrátka… „Dokáže zničit jakýkoliv úmysl.“

Ženě se rozšíří oči, jak jí do mozku dochází pravda. „Na jak dlouho?“

„Dost.“ Nadechne se a prsty se dotknou strun.

Du Sai pochopí. Snaží se obrnit proti melodii, ale najednou pochopí, že ta její snaha mizí. Nevěřícně sleduje šedě oblečeného muže. Vypadá to, že na něj hudba nemá žádný vliv. Vlastně… Proč by měla někam chodit? Není tu krásně? Má tu všechno, po čem toužila.

Odněkud se ozve jeden jediný tón, který spletenou hudbu roztříští na kousky. Wei WuXian se otočí k muži v bílém nákladném oblečení s páskou přes hladké čelo.

„V Oblačných zákoutích je…“

„Omlouvám se, HanGuang-June. Neuvědomil jsem si to. Půjdeme, nebo snad můžeme zůstat zde do zítra?“ Neodehrál celou melodii, přesto žena je mimo. „Du Sai, půjdeme se vyspat. Zítra musíme jít.“

„Och ano, spát.“ Usměje se klidným, důvěřivým úsměvem. „Jistě. Jdu. Zítra půjdeme,“ opakuje hlasem bez emoce.

„Zítra odjíždíme!“ Bude muset nějak udělat, aby nevnímala hudbu, jinak bude neužitečná. Otočí se k muži za sebou. „Ještě jednou se omlouvám. Zítra už určitě odjedeme.“

„Jedete do Kapří věže?“

„Jistě. Du Sai mě pozvala, abych ji doprovodil. Nějak si vydělávat musím.“ Usměje se s očima sklopenýma k zemi. Ještě dnešní noc a potom ho delší dobu neuvidí. Proč neustále se musí rozcházet?

„A vaše záda?“

„Už jsou zahojená.“ Zamává flétnou v ruce. „Doufám, že budu moci zase někdy sem přijet, i když kdo ví. Jsem jak bouřná mračna, co si lítají sem a tam.“ Ukloní se s flétnou v ruce a nemilosrdně odejde. Ještě chvilku a zapomněl by se. Vrhl by se na něj, strhal z něho oděv… Skutečně by potřeboval studený pramen. Nediví se, že Lan Zhan tam tráví tolik času. Má to své klady. Ucítí vedle sebe postavu. Zakleje. To ho nemůže nechat? Nebo už objevil kým je? Ne, to by ho nenechal na pokoji. Lan Zhana moc dobře zná.

„Doprovodím vás,“ oznámí mu chladný hlas.

„To… ne… musíte.“

„Jsou tu křivolaké cestičky. Snadno zde člověk zabloudí.“

Tak na to se nedá nic říct, protože je to pravda. V tichu jdou směrem, kde bydlí. Wei WuXian cítí, jak kolem jeho krku se stahuje provaz. Snad poprvé v životě netuší, jak se má chovat. Jindy by ho nemilosrdně škádlil. Nyní si to nemůže dovolit. Jindy by živě vyprávěl, nyní má strach. Proč musí být věci tak složité?

„Tak jsme tady, děkuji za doprovod,“ řekne pyšný sám na sebe, že se udržel jakéhokoliv nevhodného chování.

„Není za co. Takže zítra odcházíte?“

„Ano. Ještě jednou děkuji za pohostinství.“ Udělá krok a snaží nedat na sobě, že by nejraději vzal nohy na ramena. Když zapadne dovnitř, má pocit, že plaval v bahně. Mimoděk si i čelo osuší rukávem. „Ten můj miláček je strašný, učiněný ďábel a ať mi nikdo neříká, že něco nečmuchá,“ zabručí obdivně i neochotně zároveň. Zítra musí vypadnout skutečně velmi rychle, nebo se neudrží a vyjeví svou skutečnou totožnost.

Posadí se ke stolu, nalije si vodu a pomalu se napije. Musí přestat na Lan Zhana myslet, jinak udělá chybu a bude toho do smrti litovat. Shodí ze sebe oděv a lehne si. Ví, že neusne, a přesto za chvilku spí. Ráno se probudí a mžouravě se dívá do stropu. Přesně ví, jaká je hodina. Otočí hlavu, jenže vedle něj je prázdno. Povzdechne si. Jenom chvilička vedle něj a stará reakce se obnovila. Jen chybí tu ta velká bílá věc, na kterou se tak rád koukal. Popravdě dalo mu práce se naučit vstávat tak brzy, potom si stejně ještě lehl.

Chybí mu, až to bolí.

„Nedokážu se ho zbavit,“ zamumlá nešťastně. Rychle se obleče, zabalí své věci. Přes záda přehodí sbalený vak. Musí pro koně. Zasténá, když si uvědomí, v jaké situaci ho zanechal. Jen doufá, že Jablíčko ho moc nepokousalo. Žádat o nového koně se mu vůbec nechce. Vyrazí za Jabuškem. Když dorazí na místo, rozesměje se, až se za boky popadá.

„Tak nakonec není nikdo vítězem!“ zvolá a obhlédne situaci. Místo, které dřív okupovali jen králicí a osel, nakonec podlehlo nátlaku nového obyvatele, i když vlastně proč ho nedali do stáje k ostatním koním? Odsune tuhle myšlenku a jde k Jabuškovi, které obsadilo jeden konec pastviny, na druhém konci je Jablíčko a mezi nimi jako bílá hýbající hráz, jsou králicí.

„Tak pojď.“ Mrkne se na osla, který na něj zuřivě hledí. „Jen se podívej, jak rozčiluješ mé Jablíčko. Zůstaň tady a chovej se slušně!“ houkne na osla přísně, ale rty mu cukají v úsměvu. Táhne Jabuška z báječné louky. Když jsou z dohledu Jablíčka, připevní vaky a vede ho k bráně. Vida Du Sai už je tady. Zřejmě nemohla spát stejně jako on.

„Jedeme, ať to mám brzy za sebou,“ tiše prohodí. Za bránou nasedne na Jabuška a pobídne ho patami. Otočí se přesně v momentě, kdy bílá skála s přikázáními zmizí z jeho očí. Vrátí se. Nezastaví se v Gusu, ale v dalším městě.

 

Takto putují až na území sekty Jin. Minou hraniční věž s planoucím ohněm, který je vidět do dálky. Pokrčí rameny a sebevědomě vjedou na nepřátelské území. Tentokrát se nestaví v žádném městě, ale utáboří se venku. Wei WuXian se vytratí a neuplynou dva údery a vynoří se s dvěma vypasenými zajíci v rukou. Položí je k ohni a zručně vyvrhne vnitřností. Za chvilku už se pomalou opékají nad ohněm.

„Skutečně jsi efektivní,“ poznamená okouzleně Du Sai.

„Naučil jsem se to,“ řekne po krátce odmlce a vzpomene si na dny hladu. „Mám trochu obavy, jaké to tam bude.“

„Zvládneme to, ne?“

„Nerad chodím naslepo a chybí nám někdo, kdo nám bude krýt záda.“

„To dělal vždy Lan WangJj, že?“

Wei WuXian se nejistě usměje. „Někdy ne. Nyní…“ Zvedne hlavu a zahledí se do dálky. Čelo se mu svraští. Není tu bezpečně. Plíží se tam hladový ghúl a nechápe, že sekta Jin z Lanlingu to toleruje a už dávno ho nezabila.

„Stalo se něco?“

„Ne. Nic. Bude vše v pořádku. Budeme muset hodně improvizovat. Na jedné straně mi to vyhovuje, na druhé si tentokrát nemůžeme dovolit žádnou chybu.“ Stáhne králíka z klacku a podá ji ho. Ta si ho přehodí do druhé ruky a potom položí na velký list. Pozoruje svého společníka, kterému se zdá to vůbec nevadí. Když se najedí, Wei WuXian se zvedne, vezme obyčejný klacek a udělá kruh, do kterého kreslí znamení. Na krátko se rozsvítí a potom zhasne. Aniž by cokoliv vysvětloval, lehne si.

Moc hovorný není, pomyslí si Du Sai. Přitom co ví, tak takový nebyl. Změnil se až tak moc nebo je jenom unavený? Při té myšlence taky pocítí únavu.

Druhého dne se u tábořiště zastaví muž na koni. Je v celém bílém a s kamennou tváří si prohlíží půdu. Mávne dlouhým bílým rukávem, aby se ukázala použitá kouzla. Okolí se rozzáří modravým svitem, který rychle pohasne.

„Musíš to být ty,“ zašeptá mimoděk spokojeně. „Proč?“ optá se bolestivým tónem, aniž dál to rozvádí a vyrazí k místu nepřítele. Pokud si správně pamatuje, nebyl tam přes tři roky.

 

„Tak jsme tu. Když na to pomyslím, nikdy nic dobrého mi toto místo nepřineslo. Nebýt toho, že je zde dítě mé sestry, tak sem už nikdy nevkročím.“ Sesedne, když si všimne sluhů. Podá jim otěže a vykročí na dlouhé schody.

„Neměli bychom…“ naznačí vedlejší vchod, pro méně významné hosty.

„Chceš jít zadním vchodem?“ optá se ohromeně Wei WuXian. Nikdy by ho nenapadlo jít jinudy než hlavní bránou. „Přes mou mrtvolu!“ Vykročí po velkolepém schodišti vedoucí k hlavní bráně této mocné skety.

Du Sai jde za ním. V duchu si říká, kdy je sluhové vyprovodí, protože viditelně jsou ohromení.

„Vy jste?“ ozve se chladný hlas s napůl taseným mečem. „Pozvánky?“ Sjede je zkušeným okem.

„Zde.“ Du Sai mu podá s úklonou pozvánku. „Jsme pozvání, abychom hráli.“

Muž mírně nadzvedne obočí, potom vezme pozvánku. Tohle je poprvé, kdy někdo přišel takto. „Víte…“

„Taky můžeme odejít.“ Pevně pohlédne na muže před sebou. Někdo takový…

„Tudy,“ kapituluje muž a udělá krok stranou. Rukou je vyzve, aby šli dál. Sám je vede. S tímhle se ještě nesetkal, ovšem pravdou je, že by nestihl na zítřejší slavnost někoho jiného sehnat. „Zde. Jen jsem nečekal, že budete dva.“

„Můj partner. Budete spokojeni.“ Doprovodí svá slova zářivým úsměvem.

„Chápu. Hned přikážu, aby vám připravili pokoje.“ Odejde.

„Opravdu, žádné vychování,“ zabručí nespokojeně Wei WuXian, který dá na etiku, i když se to nezdá.

„Co čekáš, jsme odpad,“ řekne vesele Du Sai. Pokrčí rameny. „Jsem zvyklá.“

„Já ne,“ opáčí a sleduje mladého sluhu, jak k nim přiběhne. Je jen o krapet uctivější, ale jinak se chová jako tamten muž. „Nevím, jak se dostaneme do hlavních budov. Uvidíme.“ Najednou se zahledí ke vchodu, kde se opět objevil ten muž. Už je zpátky a mluví s jeho partnerkou. Vyjde ven. Přesně jak si myslel, proto k nim klidně přistoupí, aby viděl, o čem to mluví.

„Jsme zváni na dnešní domácí oslavu,“ vysvětlí mu rychle Du Sai.

„V pořádku. Přijímáme,“ přikývne. Bude dobré se seznámit s členy domácnosti i hosty.

„Vyřídím to.“ Odejde.

„Divné.“

„Co?“

„Že jsme ubytování vedle sebe. Necháme to být.“ Co si vzpomíná, na Lotosovém molu vždy byli ženy a muži oddělení, pokud nebyli manželé a to nemluví o sektě Lan. Ti se ani nestýkali. „Dohodneme se, co budeme hrát.“

Du Sai přikývne. Posadí se a proberou repertoár, jelikož na tohle nejsou připravení.

 

V tu samou dobu dole pod schody se zastaví muž na koni. Je bílé oděný a na čele má stuhu s vyšívanými oblaky. Ví, že se nemusí ničeho obávat. Tady by bylo dost okaté ho zavraždit. Sesedne a odevzdá otěže sluhovi. V ruce drží meč. Cítí, že musí být připravený na všechno. Začne stoupat po schodech nahoru.

„Vítejte, druhý pane z Lan!“ zastaví ho muž s hlubokou úklonou. „Prosím tudy.“ Neptá se po pozvánce, neptá se na nic a rovnou ho vede do hlavní haly. S úklonou ho posadí ke stolku. „Vůdce sekty hned přijde, prosím počkejte.“

„Jistě.“ Klidně přikývne, jako by zrovna nebyl v hnízdě zmiji.

Muž jemným pokynem přivolá služku a vydá ji pokyny. Ta se rychlým krokem vzdálí, aby se potom rozběhla. Neuběhne moc dlouho a dovnitř vejdou dvě služebné. Jedna nese čaj, druhá zákusky. Postaví to vše vedle muže v bílém a tiše se vzdálí, jako by vytušily, že jejich služby jsou nevítané.

Lan WangJi pohlédne na čaj a sám si nalije. Odfrkne si nad tím. Jenže ty dvě byly tak nervózní, že asi byly rády, že nic nerozlily. Přivoní k čaji. Má ho rád, i když většinou pije vodu. Zároveň zkontroluje, zda v tom nejsou jedy.

„Vítejte v Kapří věži,“ ozve se jasný nervózní hlas ode dveří. Ve dvečích stojí v nákladném zlatém oděvu mladý vůdce sekty Jin Ling „Jsme rádi, že jste nás navštívili.“ Když slyšel, kdo sem přišel, tak málem, že nezvracel. Po šoku, který mu způsobil, se nakonec vypravil do haly. Celou dobu přemýšlel, proč sem přišel. Naposled ho viděl při slavnosti jména dvojčat, od té doby vůbec. Dokonce slyšel, že přestal z Oblačných zákoutí vycházet. „Zdržíte se?“

„Ano.“

Jin Ling se zardí. Jedna věta a vše je jasné. Ani nemá odvahu se optat, co tu chce. „Jsem rád, že jste nás přišel navštívit, skutečně. Zítra pořádám velký banket, doufám, že se ho zúčastníte.“

„Bude mi potěšením.“ Jak odhaduje, ti dva se ho zúčastní taky.

Mladý vůdce je opět v šoku, že nemůže ani se nadechnout. On se chce zúčastnit banketu? Moc dobře ví, jak je nesnáší! „Budu velmi rád.“ Najednou neví, co má říkat. „Nechal jsem vám připravit pavilon,“ nakonec hlesne. Cítí se před ním tak nervózní, že ještě chvíli a skutečně začne zvracet. Ten jeho chladný neosobní pohled… Je to jako by zatavil do ledu.

„Děkuji. Rád si odpočinu. Velmi dobrý čaj,“ dodá, jak si vzpomene na Wei WuXiana. Taky tak rád povídal a vše chválil. Když vidí Jin Lingovou bledost a strach, v duchu se zamračí. Proč vyvolává takové pocity v lidech? Proč to neumí říct jako jeho miláček? On se usměje a všichni tají, on něco řekne a lidi ztuhnou. Povzdechne si. Nejspíš by se měl přestat snažit. Je to jako zadržet padající horu. Možná to by tu horu dokázal udržet.

„Nechám ho vám donést do pokoje.“

„Děkuji.“ Zvedne se.

Jin Ling pochopí, že je konec a uleví se mu. Ukáže mu rukou cestu a sám vykročí, jako by nebyl vůdcem jedné z nejsilnějších sekt.

„Jaký bude program?“ Najednou zazní za ním.

Mladík skoro nadskočí. „Ta… Tanec a hudba. Představení,“ říká zmateně. Odkdy se někdo jako on zajímá o program?

„Děkuji.“

„Jistě. Uvidíme se ráno,“ blekotá, jak stále v šoku. Najednou ho napadne, zda je to HanGuang-jun nebo nějaký cizinec. Potřese hlavou. Hloupost! Kdo by se odvážil mu ukrást identitu? To si může rovnou objednat rakev a spálit za sebe peníze. Divné. Velmi divné.

„Mladý pane, je čas večeře.“

„Ach ano. Děkuji.“ Měl jsem ho pozvat na večeři? Ne, tohle je rodinná událost. Rychlým krokem dojde do síně, kde se pořádají rodinné sešlosti. Už jsou tu všichni. Posadí se do čela. Jakmile se posadí, začne se nosit jídlo. Vezme do ruky číšku a postaví se. Všichni udělají totéž.

„Děkuji, že jste se dnes sešli a prosím jezte a bavte se.“ Všichni pozvednou číšky a vypiji ji. Posadí se.

„Slyšel jsem, že přijel HanGuang-jun.“

„Cože? Hloupost? Podle mých zpráv nevychází z Oblačných zákoutí!“

„Přijel. Skutečně je zde,“ potvrdí to Jin Ling.

Všichni se na sebe podívají, jen jedna osoba přimhouří oči a snaží se nedat najevo divokou radost. Konečně vylezl ze své pevnosti a je na jejím území. Tentokrát ho nic neochrání.

„Pane, hudebníci dorazili.“ Nakloní se k němu hlavní sluha a ukáže očima ke dveřím.

Jin Ling se k nim otočí. Přikývne, když se ještě víc napřímí, jak jeho oči sklouznou z ženy na muže. Připomíná… Připomíná… Koho? Je zmatený, tak jen mlčky přikývne. Pozoruje je, jak se posadí do rohu místnosti. Objeví si guquin a s ní harfa.

Místnosti se rozletí melodie, která podbarvuje atmosféru, ale nepřekáží v povídání.

Wei WuXian pozoruje svého synovce. Za ty roky se změnil, zmužněl. Je tak jiný. Už to není ten mladík, kterého potkal před roky. Je vidět, že jeho bratr a on sám se naučil hodně. Zajímalo by ho, zda někoho má v srdci, nebo se sňatek dohodne. V poklidu hraje a zdatně doprovází Du Sai. Je potěšen, jak jim to jde. Nemyslí si, že si budou příliš stěžovat.

Po hodině si řekne, že to není tak snadné, jak si myslel. Profese hráče je dost náročná. Neustále hrát pro ty panáky a nikdo si tě nevšimne, natož aby donesli trochu vody. Zatvrdí se při představě pomsty. Dokáže to a bude žít v klidu se svou láskou a těmi mrňaty. I když byl by radši, kdyby byli jen oni sami dva, ale na druhou stranu… Je to opravdu složité a je možné, že je lepší, že tu jsou. Takto nebyl sám.

„Myslí na hraní,“ tiše zasyčí Du Sai.

Mlčky přikývne a ponoří se do hudby, přesto se nedokáže odpoutat od myšlenek, co udělá. Jako první bude noční průzkum oblasti. Vůbec nemají představu, kde co je. Potom naplánují její smrt a nakonec návrat. Zdá se to lehké, ale je to jenom zdání.

Konec.

Unavený jde vedle ženy, která nese v náručí guquin. „Není to lehké,“ řekne se zívnutím.

„Ne to není,“ přitaká. „Ale časem si zvykneš. Myslím, že nejhorší je vědomí, že hraješ pro panáky, co vůbec to nevnímají. Někteří jsou tak ožralí, že ani netuší, že tam jsem. Jenže takto mám peníze. A obtěžování. Všichni si myslí, že když jsi hráčkou na nástroj, tak taky musíš je… Nechme toho,“ odbude to, ale v hlase je slyšet hořkost.

„Nebylo to pro tebe lehké.“

„Stále lepší než být k mání komukoliv, kdo přijde do bordelu,“ řekne drsně. „Nebýt sestry…“ nedořekne, ale svraští brvy nevolí. Nebýt ji, a že ji platila hodiny, tak by skončila jako ona. Takto dostala na výběr. Naštěstí měla talent a krásu. To ji umožnilo přežít ve světě krásy, chamtivosti a krutosti vůči slabším.

„Uděláme průzkum.“

„Jak?“

„Potřebujeme znát přesné rozložení, kde kdo bydlí. Hlavně naše budoucí oběť,“ pronese klidně.

„Něco málo mám, přesto je to tu velmi přísné a není snadné se dostat na některé území.“

Wei WuXian to sám dobře ví. Posadí se u stolu a vytáhne žlutého panáčka. Před Du Sai položí velký papír. „Budu ti říkat, kde momentálně se nacházím a ty to zakreslíš. Zvládneš to?“

„Dokážeš i tohle? A nemyslí si! Měla jsem skvělé učitele a sestra neopomněla nic, i když se mi to zdálo neužitečné.“

„V pořádku.“ Zavře oči a své vědomí přenese do panáčka. „Výchozí bod náš dům.“ Du Sai kreslí dle jeho pokynů. Na papíře se začne rýsovat plán vnitřních prostor sekty.

„Bariéra.“

„Konec?“ Uvědomí si, že ji neslyší. A vůbec jak se dostane nazpátek?

„Jak projít?“

Vzápětí slyší takový vzdálený trochu plochý hlas. Trpělivě vyčkává.

 

Wei WuXian stojí na stromě a přemýšlí, jak se dostane dovnitř. Tohle je dost velká oblast. Určitě je tam dům Jin Linga. Možná tamten strážce? Jenže se nehýbá. Co by dal za to, aby prostě nebyl tak disciplinovaný! Nesnáší disciplinu!

„Pojď, vezmu tě tam,“ ozve se klidný, chladný skoro bezbarvý hlas a něžná, přesto silná ruka vezme jemně panáčka do ruky. Wei WuXian pocítí známou vůní a nechá se schovat do rukávu. V tu chvílí je mu neskutečně dobře, jako by z něj vše spadlo. Chaoticky přemýšlí, jak se tu objevil Lan WangJi. Měl zůstat v Oblačných zákoutích. Nic neucítí, takže vykoukne z rukávu. Právě prošli bariérou. Lan WangJi má přirozenou ochranu a taková bariéra je pro něj hračka.

„Stát!“

„Ano?“

„To je druhý pán ze sekty Lan z Gusu!“ zvolá překvapeně jeden ze strážců, co pravidelně doprovází Jin Linga. „Omlouváme se, je zde zákaz vstupu. Prosím, pokud chcete vidět vůdce, mohu vás doprovodit do haly.“

„Omlouvám se, byl jsem zamyšlený a nevšiml si, kudy jdu. Okamžitě se vrátím.“ Otočí se a pohybem rozvíří svůj šat a široké bělostné rukávy. Nikdo si nevšimne, jak na zem se snese malý žlutý panáček, který se ihned schová.

 

„Jsem uvnitř.“

„Jak?!“ mimoděk zvolá. Má takovou moc, že dokáže překonat i bariéry? Je neuvěřitelný. Podívá se na rýsující mapu. Podle ní chybí už velmi málo.

„Dům Jin Linga. Jdu dál.“

„Dům meče.“

„Komnata meditace.“

„Hala předků.“

„Ženy. Hmmm.“

„Opatrně. Má mocnou ochranu,“ pronese napjatě, i když ví, že ji nemůže slyšet.

Malý smích. Otřese se. Je velmi pobavený. Slyšel ji? Kde je? Otře si čelo. Vůbec si nevšimla, že je tak napjatá.

„Mezery. Proniknu dovnitř.“ Chvilku je ticho. „Ano, je to ona. Pamatuji si ten pokoj. Je tu.“ Panáček proklouzne dovnitř a rozhlédne se. Tamto je ono. Pomalu se přemisťuje pokojem. Najednou uslyší cvrlikání. Vzhlédne. Pták v kleci ho upřeně pozoruje. Všimne si ho? Přitiskne se ke stěně a rozhlíží se kolem sebe. Zdá se, že si chování ptáka nikdo nevšiml, za což je vděčný, ale ten pocit, že je něčí jídlo, je hnusný. Posune se dál. Ptáci jsou otravní stejně jako psi a disciplinovaní strážci, pomyslí si.

„Paní, čaj.“

Wei WuXian se přemístí ještě blíž. Přestože se v něm vzedme nenávist, tak rychle ji potlačí. Nesmí ho vycítit. V této podobě není schopen vycítit jemnosti magie a kouzel.

„Děkuji. Je tady. Vyšel ze své pevnosti. Je na mém území. Nesmíme tuto možnost promeškat.“

„Ale… Možná je to past?“

„Past? Má mé děti! Chci je, jsou moje, slyšíš?!“

„Tvé, ty stará můro? Já je porodil a nebýt toho, že mě povolala, tak… Zemřeš.“ Uvědomí si nebezpečí a hned je potlačí. Rychle se vsune za skříň.

„Cítila jsi to?“

„Ne, paní? Co?“

„Závan smrti. Nenávist.“ Žena v bohatém šatě se zvedne a pečlivě si prohlíží pokoj.

„Nic se sem nedostane. Musel by projít několika ochrannými kouzly.“

„Nic není nemožné. Naštěstí je mrtvý,“ zamumlá, při představě, že by tu byl ten nejnebezpečnější člověk, kterého zná. Ten naštěstí je mrtvý. Byla to taková úleva… Ještě chybí smrt toho chladnokrevného zmetka a má vše na dosah ruky. Posadí se, i když stále cítí neklid. „Musíme ho zabít.“

„Ale jak? Je silný,“ odváží se namítnout její věrná služebná.

„Ještě nevím. Popřemýšlím, nebo můžeme se podívat do podzemí.“ Na rtech se objeví samolibý a krutý úsměv, aby se vzápětí zamračila nevolí, když si uvědomí, že její vysněný cíl je silný a nepůsobí na něj normální věci a zlaté jádro ho ochrání před jedy. Povzdechne si nad složitostí situace. Vstane a přejde k paravánu. V ten moment se Wei WuXian vykloní a s údivem se dívá, jak jedno okno paravánu se mění. Stejný průchod jako u Jin GuangYaa? Vlastně je to možné, když jsou ze stejné sekty. Odolá pokušení tam jít. Posledně to nedopadlo dobře.

Vysouká se ze svého úkrytu. Musí se odtud dostat. Nesmí najít panáčka. Opatrně se sune podél zdi ke vchodu. Jenže kudy? Dveře jsou zamčené. Okna vysoko. Místnost prázdná. Ztrápeně se krčí, když dveře se otevřou, ale zavřou se tak rychle, že nestihne vyběhnout.

Služka. To je na nic. Počkat! Vypadá to, že hodlá odejít, tak je tu šance se odsud dostat. Přeběhne a snaživě se chytí sukni, když sklouzne, instinktivně se zachytí dalšího kusu látky a snaží se vyšplhat, aby nebyl vidět.

„Zatraceně!“

Du Sai se lekne, protože to nečekala.

„Spodní prádlo!“

Vytřeští oči. Kde asi je?

„Omdlím!“ zaječí.

Zvedne se a pozoruje svého partnera, který je stále mimo. Podle ní je to už moc dlouho. Ona sama by už dávno musela se vrátit. Co má dělat? Jak mu má pomoct? Spodní prádlo? Kde… Co…Jak? Muž žena? Vyřítí se ke dveřím.

„Stůj,“ ozve se slabý hlas.

„Wei Yingu! Co se stalo? Vyděsil jsi mě a jaké spodní prádlo??“

„Musel jsem pryč.“

„Spodní prádlo?“ dožaduje se odpovědi, aniž vlastně ví, proč se na to upnula.

Wei WuXian zrudne. Tohle si nemyslel ani ve snu, když se dostal pod sukně té služky. „Malá epizoda,“ řekne pochmurně a mávne rukou. Napije se, jak má sucho v krku. „Musím ven.“

„Není to bezpečné,“ namítne, i když dobře ví, že ji neposlechne. Podle toho, jak se tváří, tak má plán. A ona v něm chybí. Popravdě je ji to fuk, hlavně, že dotyčná konečně zaplatí za smrt její sestry. Pohnula by nebem a zemí, aby toho dosáhla a ona toho dosáhla! „Dobrá,“ rezignuje. „Dávej na sebe pozor.“

Wei WuXian přikývne a vyrazí. Tentokrát nepotřebuje projít žádnou bariérou. Potřebuje jen najít… Už asi uhodl, kým je, když mu pomohl. Nemá ve zvyku pomáhat cizím lidem, zvláště těm, kteří vládnou černou magii. Opatrně se proplíží k pavilonu pro hosty. Zaťuká. Jen vyhekne, jak je rychle vtažen dovnitř a přitisknutý k stěně. Ani nestihne nic říct, když se mu na rty přitisknou tvrdé, chtivé a proniknou dovnitř. Nekompromisně, panovačně. Jasně říkají, že mu celičký patří a nemá cenu odmlouvat.

Přesně to chci, pomyslí a obejme ho kolem krku. Chtivě přijímá vpád do svých úst. Líbají se, až se jim oběma nedostává dech. Neví, jak dlouho je tisknutý k stěně, přesto ani jeden není ochoten polibek ukončit. Vyhladověle se stále líbají a otírají se o sebe těly.

„To stačí,“ nakonec to ukončí Wei Ying. Takhle se musí cítit vysušená ryba, napadne ho.

„Proč?“

„Hm. Jak jsi to poznal?“ optá se zvědavě.

„Škrábance.“

„Oh.“ No jasně. Vsadí se, že mu ta poškrábaná záda vrtala hlavou a nějakou chvilku mu to trvalo, než na to přišel. Je jasné, že jakmile si byl jistý, tak šel… „Neměl jsi zůstat v Oblačných zákoutích? Víš, že je to nebezpečné.“

„A nechat tě na pospas té hyeně?! Za co mě máš? Že nechám svého manžela napospas nepřátel?!“ ohradí se dotčeně a jemné brvy se svraští nevolí.

„Jsi skvělý!“

„Takže…“

„Počkej! Nech mé oblečení na pokoji!“ Začne se s ním přetahovat o vnitřní šedý spodní šat. Kdy ho svlékl, netuší. Je mu jasné, co chce… On to chce taky… No… „Není vh…“

„Mlč.“

„Ach jo… To bolí!“ zavrčí, když do něj pronikne. Bezmocně obtočí nohy kolem milencova pasu. Nakonec ho chytí kolem krku a přitiskne se k němu, co nejvíc to jde. Moc dobře zná neuvěřitelnou Lan Zhanovou sílu a určitě ho nenechá spadnout. Zavrčí, když pohyby přestanou. Vystřízliví.

„Zabij ji.“

Natočí hlavu ke dveřím. Uvnitř cítí, jak v něm pulsuje penis zasunutý, až kam to jde. Vůbec neochabl, stále je pevný a velký, jako když do něj pronikl. „Jak můžeš váhat? Co mi trochu pomoct?“

„Cokoliv chceš.“

Oba dva stále cítí, jak jsou spojení, ovšem taky dobře si uvědomují, jak venku řádí něco nenormálního. Pole aury by to měla být zuřivá mrtvola a ne zrovna slabá, co se toulá po polích a ničí spánek vesničanů. Podívají se do očí a jemně se políbí.

„Taková škoda.“

„Hm…“ Pustí ho a s uspokojením si prohlédne Wei WuXiana. Je naprosto k snědku. Jako pikantní maso. Vztekem mu potemní oči, natáhne ruku, do které vletí Bichen. „Co mám udělat pro svého králíčka?“ Kupodivu ho jemně políbí na čelo. „Udělám vše, co budeš chtít.“

„Jen pořádný binec s tou mrtvolou.“ Je naštvaný, že ho vyrušili, ale dobře si uvědomuje nebezpečí. Odpoutá se, vyskočí oknem a zmizí, jako by tu nikdy nebyl, ale celé tělo i mysl je tak frustrované, že mít někoho po ruce, zarazí ho do země a zadupe. Konečně se dostane na místo, kam chtěl dojít. Zafuní a zahledí se na pavilon té pekelné zmije. Musí, musí nějak… Musí trpět jako on nyní. Mimoděk se ohlédne k pavilonu hostů. Uznale zapřemýšlí o své lásce. Do puntíku plní jeho přání. Skutečně nejlepší manžel, jakého mohl mít. Teď je nyní na něm řada, aby splnil jeho přání. Určitě je uvnitř… Vytáhne talismany, zuby prokousne prst a začne na ně kreslit. Na tváři spokojený, studený a nadšený úsměv. Lan Zhan bude určitě jeho nápadem nadšený. Úsměv se ještě rozšíří.

Vyhodí do vzduchu talismany a zvedne je na pozice, které přesně obklopují dům paní. Vzplanou, propojí se a vytvoří zářivou obrovskou formaci. Wei WuXian chladně a soustředěně ji kontroluje, když jednou rukou bouchne do země a druhou rukou uchopí a pomalu sešle formaci na určenou oblast. Jeho rty formuluji slova, které nelze od sebe odlišit. Formace se snáší dolů a prostupuje každým předmětem, který mu stojí v cestě.

Za sebou zanechává stopy, které běžné lidské, ale i jiné nedokážou zachytit. Nakonec se zapíše do země, nakrátko vzplane a potom zhasne.

Wei WuXian vstane. Najednou zafouká vítr, který přitiskne mu šat k tělu. Na tváři mu sedí spokojený a pyšný úsměv. Hotovo. Zaplatí přesně tak, jak si to zasloužila.

„Nikdy mě nepodceňuj. Budeš tak trpět, že si budeš přát zemřít a to se stane.“ Natočí hlavu, upraví si vlasy a zadívá se na nedalekou bitvu. Pokročila a musí uznat, Lan Zhan skutečně umí vytvořit chaos. Zaplaví ho vlna pýchy na jeho lásku. Je mocný, je neskutečný a je jeho. Je nejlepší na celém světě.

Přitiskne si ruce ke rtům, nadechne se a zvolá. „Už jsem hotový! Vyřiď tu náhražku!“ Aniž by se staral, jak pokračuje bitva, vrátí se k Du Sai. Vklouzne dovnitř.

„Tak co? A ten hluk?“ spustí sotva ho uvidí. Celou dobu přechází sem a tam. Nejraději by vyšla ven.

„Ale Lan Zhana obtěžuje nějaká mrtvola. Vyřízeno. Zítra hádám, že oslavy končí, že?“

„Ano.“

„Výborně, tak uděláme ještě jednu věc a můžeme vypadnout.“

„A paní?“ vyhrkne, zvědava, co udělal. „Je mrtvá?“

„Mrtvá? Oh ještě ne. Ale bude si přát, aby byla,“ řekne tak spokojeně, že se Du Sai otřese. Dívá se na mladíka v šedém, jak nese k ústům pohárek s alkoholem. Začíná se bát…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

(Anonym, 9. 2. 2022 13:03)

Krásná kapitola a ještě krásnější příběh. Moc se těším na pokračování a pravidelně kontrolují. XiChenovi a Du Sai by byl krásný pár, ona je přesně to co potřebuje. + strýce Lan Qiren trefí šlak.

Diky!

(Elis, 12. 1. 2022 23:35)

Diky moc, super dil!
PS: Bude i dalsi dil Z vule hvezd? Nemuzu se dockat, je to jeden z mych nejoblibenejsich cyklu <3

Děkuji

(Sachmet, 11. 1. 2022 18:54)

Krása, děkuji za další kapitolu.

Dekuji!!!!!!

(Tania, 9. 1. 2022 21:09)

Rikala jsem si, co asi bude dal :)

(Alice, 8. 1. 2022 2:01)

Bohové. Děkuji, nádherné. Těším se na další.