Shounen - ai povídky

V předvečer bitvy

Mračnou krajinou se prohání podzimní vítr. Je nevlídně, jako by i příroda tušila, že se schyluje k bitvě, která rozhodne o dalším osudu tisíce lidi. Ale postava, která jde k útesům, které lemují zátoku Tsuruga si toho nevšímá. Je mu lhostejné počasí, budoucnost. V hlavě má jen jedinou myšlenku.

Přežij to, Akizuki san, pokud jsi přežil svůj odvážný čin. Byl to jistě tvůj nápad zajmout loď a pod cizí vlajkou dobýt tím cenné vítězství, ale jestli žiješ, jestli žiješ… Prosím, chci tě opět vidět, sevřít v náručí, políbit, jako za toho bezstarostného dne, kdy jsem se ti svěřil se svými city a ty jsi je neodmítl. Dívat se jako ve dnech, kdy jsem se od tebe učil anglický jazyk.

Právě s tebou jsem poznal vášeň. Nebýt tebe, nikdy bych neodjel do Anglie, nikdy bych nebyl, kým jsem. A teď?

Teď stojíme na opačné straně. Proč?

Hledí k táboru, kde tuší svou lásku. Ví, že střetnutí je nevyhnutelné a jeden z nich to nemusí přežít. Žij pro nás, pro mě, prosím.

„Kusaka  san.“

„Shinichiro, ty jsi zdejší, viď.“

„Ano, pane. Potřebujete něco? Mám někam dojít?“

Co když je špehem Aizawy? Nesnáší jeho názory, nesnáší ho. Co když ho zradí? Ne, je mu věrný. Neprozradí a možná je ta myšlenka příliš smělá? Otočí se k zálivu. Za ním na koleni klečí Shinichiro. Obdivuje Kusaka san. Chtěl by být jako on a udělá pro něj cokoliv.

„Vstaň.“ Zůstane klečet. Kusaka sklopí hlavu. Má se odvážit? Není to šílené? Ale celý tenhle boj je šílený. Tak rád by se vrátil zpět, ale čas se nemůže obrátit. Věděli to oba, že jednou to přijde, kdy se bude rozhodovat o osudu země, a oba budou stát na opačné straně.

„Pořád to stejné.“

„Chceš pro mě riskovat svůj život? Jsi oddaným služebníkem, Shinichiro?“

„Pane, jsem.“

„Víš, kde je teď nepřítel?“

„Ano pane, Hakogate Goryokaku. Je to starý přístav po druhé straně. Pane, co chcete dělat?“ Shinichiro má strach. Kusaka zvažuje.

„Pojď.“ Jde do domu, kde jsou ubytování. Vezme kus papíru, na který rychle napíše pár anglických slov. Chvilku na něj hledí, potom svine do ruličky a omotá jasně červenou stuhou.

„Tohle vystřelíš přes zdi do tábora. Svedeš to?“

„Pane! To je zrada.“

„Vím to.“ Myslíš, že to nevím, ale nemohu žít v nejistotě. Musím ho vidět, přesvědčit se, že žije. „Chci znát jejich plány. Ten někdo mi je může říct.“

„Pane, rozumím. Doručím ten vzkaz. Bude vědět, že je pro něho?“

„Ano, bude to čekat. Pospěš si a vezmi si mého koně. Je rychlý.“

„Ano Kusaka  san.“ Pokloní se a vyjde ven. Do místnosti na chvilku zaduje vítr a s ním i mráz do Kusakova srdce. Co, když se to nepovede? Co když nepochopí vzkaz? Přejde k oknu, kde se vzduchem snáší v prudkém větru první vločka. „Akizuki san.“

Shinichiro vyjde ven a osedlá koně. „Kam jedeš a proč máš koně Kusaki sana?“ ozve se ze tmy.

„Pan Kusaka mi to dovolil, Aizawa san.“ rychle se na něj vyhoupne a pobídne. Ví, že Kusaka san nesnáší Aizawu sana. Popravdě je to krutý člověk a nikdo v táboře ho nemá rád. Aizawa za ním hledí s přimhouřenýma očima. Kam jede? Co má za lubem? Nepojede za poslem, ale rozhodně si dá pozor na Kusaku. Nelíbí se mu, jak tíhne k těm novým myšlenkám. Prý odvážná strategie, podle něj je to prachobyčejná zbabělost.

Shinichiro se ohlédne. Nesleduje ho a on je rád. Na prsou ho hřeje podivný dopis omotaný stuhou. U sedla má dlouhý luk. Splní Kusakovo přání. Sjede dolu. Ví, že má před sebou dlouhou cestu, ale zvládne ji. Ví, že musí jet rychle. Zajímalo by ho, kdo je ten špeh, který zrazuje svoji stranu, ale pokud vyhraji, každá informace jim bude prospěšná. Sjede dolu k zálivu a nevlídné počasí se změní v létající sníh, který ztěžuje jízdu. Přesto se prodírá kupředu.

Kusaka zatím v táboře se teple obleče. Ví, že musí přelstít Aizawu. Určitě bude ho hlídat. Nevěří mu a oprávněně, ale on chce jenom Akizukiho sana vidět. Nic víc. Chce se ho dotknout, ujistit, že je stejný, jako když odjel. Proč neodjel s ním? Mohli tam šťastně žít, ale ví, že je to iluze.

V teplém prostém oblečení vyjde ven. Zahlédne stín a ví, kdo to je. Jde do stáje, jako by se nic nestalo. Co má dělat? Jak se dostane z téhle pevnosti? Vyvede koně, když na sedlo dopadne ruka. Podívá se tvrdě do Aizawových očí.

 „Vypadni,“ řekne tiše, ale s výhružkou.

„Jsi zrádce, vždy jsem to věděl.“

„Ty jsi zrádce, ne já. Vezmi tu ruku z mého koně, Aizawa san.“

Z domu vyjde postava.

„Aizawa san.“ Podívá se na prostě oblečeného Kusaky. „Můžete jít sem.“ Aizawa stáhne ruku, ale skřípe zuby. Zatracený Kusaka. Dívá se, jak odjíždí.“

„Pane, on je zrádce.“

„Ne, není. Nikdo nepodporuje naší věc, jako on. Mýlíš se a pojď dovnitř. Bude špatné počasí pro zítřejší bitvu.“

„Pane, už předtím odjel jeho sluha.“

Starší muž se na něj podívá. „Věřím mu.“ Aizawa by vzteky někoho zabil. Podívá se směrem, kterým odjel. Není to k pobřeží, ale k vnitrozemí. Není tam nic. Ani vesnice, tak co tam hledá? Co? Co chce dělat?

Muž na unaveném koni si otře čelo. Už nějakou hodinu bojuje se sněhem, ale konečně dorazil na místo určení. Sesedne z koně. Ví, kde je. Je tu nejlepší dostřel do tábora. Bojí se, že ho objeví, ale v tomto nečase pochybuje, že někdo bude venku. Ztuhlými prsty odváže luk. Dýchne na ně. Nesmí udělat sebemenší chybu. Pečlivě přiváže k šípu dopis. Odolá se podívat, co v něm je. Postaví se, zacílí, jako by byl na střelnici. Je jedním z nejlepších lukostřelců v táboře. Uklidní dech, srdce, přestane vnímat zimu, vítr, cokoliv. V duši se rozhostí mír. Napne tětivu elegantního dlouhého luku. Namíří. Představí si, jak šíp se prodírá větrem, sněhem a zabodne se přesně kam má.

Najdou ho?

Zaváhá, ale šíp vypustí. Dívá se, jak letí. Přiváže luk, nasedne na koně a prodírá se nazpět. Nebojí se, že by byly vidět stopy.

Šíp se prodírá k cíli. Už se zdá, že vítr ho shodí do závějí, když se přehoupne přes několikeré hradby a zabodne se do neviditelné stezky.

Čeká, až si ho někdo všimne a sníh padá. Sněhové vločky v  prudších poryvech větrů se snášejí na zem. Muž zahalený do teplého oděvu si málem šípu nevšimne, když koutkem oka zaregistruje červenou barvu. Nakloní se a překvapeně vytáhne šíp. Opráší ho.

Akizuki san? Překvapeně ho otáčí v prstech. Nakonec pokrčí rameny. Před chvilkou u něho byl, tak se vrátí. Otočí se a jde do přístřešku, kde je Akizuki. Vejde dovnitř.

„Akizuki!“

„Ootori Keisuke, proč se vracíš? Stalo se něco?“

„A ty stále se díváš na amulet pro štěstí. Podívej se, tohle spadlo k nám z nebe.“ Podává mu šíp. Akizuki jej překvapeně vezme. Srdce mu vynechá, když spatří známé písmo. Rychle ho otevře.

„Půlnoční šíp mi tě přivede, jižní nás sloučí po čase, co srdce dvakrát oběhne kruh života. Následuj ho. K.“

Chvilku přemýšlí, proč to napsal a k tomu v angličtině. Kusaka, žije. Zvedne hlavu a zahledí se na přes záliv na druhou stranu. Je tam a žádá ho o schůzku, ale kde? Půlnoční šíp mi tě přivede, jižní sloučí, co srdce oběhne kruh života.

„Co je to?“

„Nevím.“ Podá mu to. Ootori ho překvapeně studuje. „To je anglicky? Neumím ten jazyk, ty ano, Akizuki?“

„Ano. Píše se tam. Půlnoční šíp mi tě přivede.“

„Nechápu. Jaký půlnoční šíp? Tenhle?“ Mávne obyčejným šípem zakončeným bílým peřím.

„Nevím.“ Vstane a přemýšlí, co měl Kusaka na mysli. Půlnoční šíp a najednou si vzpomene. 

„Půjdu za ostatními. Měl by ses propsat. Jakmile přestane vánice, půjdeme do boje. Není ti líto, že jsi tady? Ta osoba ti musí být velmi drahá. Nechtěl bys s ní opět vidět?“

Akizuki zaváhá. Žiješ. Sklopí hlavu.

„To je od té osoby, mám pravdu, Akizuki?“

„Ano.“

Ootori zvedne hlavu a dívá se na něj. „Na rozdíl od nás, bys tu nemusel být. Máš vysoké postavení, kdybys odešel. Nikdo…“

„Ne! Přisahal jsem. Budu bojovat do posledního dechu.“

„Chápu.“ Zvedne se. „Přesto nechceš se setkat s osobou, která tolik riskovala, aby doručila tento vzkaz? Je to na tobě, Akizuki, ale tohle může být poslední šance ho vidět.“

„Já…“ Otočí se hledí do plamenů v krbu. Touží ho vidět znovu a zároveň je to bláznovství. Půlnoční šíp – střelka kompasu povede tě na sever. Sevře jasně modrý sáček se zbytky cikády ze stromu, kde se rozloučili.

„Ootori!“

Dovnitř nakoukne veselá tvář.

„Rozhodl ses dobře. Pojď, pustím tě přes bránu a opět ti ji otevřu. Je na tobě, jak ten čas využiješ. Jestli se vrátíš nebo ne.“

„Vrátím se.“ Teple se obleče a jde osedlat koně. Kusako, pomyslí si. V ruce drží kompas, i když by nemusel. Tak chabé náznaky. Najde ho?

Ootori se dívá, jak vyjíždí z brány s vráskou na čela. Má strach, ale něco uvnitř Akizuki san se rozjasnilo. Určitě to bude výjimečná osoba, za kterou jede. I on by si přál být s výjimečnou osobou, ale tady v tomto přístavu vystaveném Tokugawským šógunatem jsou je vyvrženci.

Akizuki svírá pevně uzdu a jede na sever. Půlnoční střelka mi tě přivede. Hodinu jízdy nebo pěšky. Ne určitě jízdy. Jede hodinu. Už je tma a on si vzpomene na útulnou místnost, kterou opustil. Je mu zima, ale nevnímá. Uvidí ho po kolika letech? Po dvou? Neví, ale dodnes v sobě cítí tu noc, kterou s ním strávil, jako na jednu z nejhezčích v jeho životě. Hodina.

Jižní střelka nás sloučí. Stočí se koněm. Má jet ve vlastních stopách? A potom si vzpomene. Určitě se spoléhal na to, že když tu mají základnu, bude o tom vědět. Je to opravdu na jih, i když trochu mimo a opravdu je přibližně hodinu. Na jistotu vyrazí s koněm k místu. Je to malý zapomenutý lovecký pavilon. Jednou, ještě než napadl sníh, tu pobýval. Lovil s přáteli. To teprve tušili, co se stane. Zanedlouho uvidí pavilon. Svítí se tam.

Je tam. Sedí na koni a váhá. Zrádce! Chce zradit? Ne! Jen vidět, dotknout se milované osoby. Opět… Pobídne koně. Uváže ho vedle druhého, otevře dveře. Z místnosti se na něj vyvalí teplo. Okamžitě zavře dveře. Rozhlédne se a zpanikaří. Kde je?

„Akizuki san!“

Postava s medově zlatavými vlasy a očima karamelu se zvedne od ohniště.

„Kusaka, víš, že jsem na ten pavilon zapomněl. Půlnoční šíp, jižní šíp… nejspíš bych se vrátil nazpět do tábora. Co tě to napadlo?“

Kusaka na něj zírá Je stejně úchvatný, jako když ho viděl poprvé. Stejně nádherný a zlobí se.

„Víš, že nás mohou rovnou zabít, pokud nás tu najdou spolu? Opravdu…“

„Akizuki san, mlč.“

Akizuki zmlkne. Kusaka k němu přijde a obejme ho. „Měl jsem strach. Strašný strach, že tvé tělo je někde v pustině, samo, ale ty žiješ. Přežil jsi to. Byl to tvůj plán s tou lodí, viď.“

„Ano, byl.“

„Věděl jsem. Jenom ty jsi mohl navrhnout něco tak odvážného. Jsi naživu, bál jsem se. Chtěl jsem tě vidět. Zítra…“

„Mlč,“ řekne pro změnu Akizuki. „Nepřipomínej mi to. Nechci o tom mluvit.“

„Dobře.“ Rozechvělou rukou se dotkne jeho tváře a potom se mu vrhne do náruče. Cítí bušení srdce, teplo jeho těla. Tolik o tom snil po nocích. „Miluji tě. Nikdy nikoho nebudu tolik milovat jako tebe. Slib mi, prosím, že přežiješ, že znovu se uvidíme.“ Pátrá v jeho tváři.

„Nemohu ti to slíbit.“

Kusaka se vymaní z jeho náruče. Dívá se na podlahu. „Mohu umřít já, ty… ne, strašná představa. Tolik bych si přál, aby nikdy to nenadešlo. Já vím, mluvili jsme spolu o tom, ale doufal jsem, že je to vzdálená budoucnost, která se nás nedotkne a teď?“

„Stojíme na opačných stranách. Pozval jsi mě, abys mi tu naříkal?“

„Ne, to ne! Promiň Akizuki san. Promiň!“ Padne na kolena a klečí. Akizuki ho zvedne. Přitiskne se k němu a políbí.

Pro tohle bych rád umřel, pomyslí, když se vpijí do rtů své lásky. Kusaku zachvátí vášeň. Mít možnost ještě jednou se dotýkat toho běloskvoucího těla, mít možnost ho opět milovat. Sen hraničící z bolestí.

„Akizuki, prosím, prosím mohu.“ Zvedne k němu prosící hlavu.

Akizuki ho jemně pohladí a políbí. Měkce se přisaje k jeho rtům. Opět vidí v nich údiv, vděčnost, ale to on by měl být vděčný, že poznal vášeň, lásku. Kusaka se k němu přitiskne.

Ani neví, jak a sedí na zemi. Kusaka pomalu shrnuje vrstvy oděvu. Zarazí se, když uvidí malý modrý sáček. Prtse ho pohladí.

„Co je to?“

„Vzpomínka, Kusaka.“

Kusaka k němu zvedne oči. Kéž by dokázal v nich číst jako ve svém srdci. Ví, že nikdo pro něj nebude důležitější než on. Nikdo nedokáže v něm zažehnout co tenhle muž. Pustí amulet na hruď. Prsty šťastně, rozpačitě i s úctou dotýkají světlé pokožky. Vzpomíná si, jak ho prvně překvapila. Akizuki si lehne, ale Kusaka chce protáhnout jejich chvílí setkání na možnou i nemožnou hranici. Políbí rty, tváře, oči i víčka, drobně líbá odhalující se před ním tělo.

„Zažehneš v mém těle opět ten oheň, prosím.“

„Já spíš bych měl prosit. Jsi krásný.“

Akizuki se začervená, stočí zrak stranou. Nevykládej tu hlouposti.“

„Je to pravda!“ skoro zuřivě vykřikne Kusaka. „Je to pravda. Nevěříš mi? Proč, mluvím pravdu?“ říká naléhavě. „Nikdy jsem nepoznal nikoho krásnějšího, moudřejšího úchvatnějšího. Zamiloval jsem se do tebe a ani nevím, jak.“ Položí si hlavu na jeho hruď. „Myslel jsem si…“

„Co?“ Pohladí ho po vlasech. Jsou krátké, když se poznali, měl je dlouhé.

„Že nikdy, že je to jen sen, že se mi vysměješ, ale ty jsi mě políbil, dovolil jsi mi tě milovat a já…“

„Mlč a miluj mě, ano.“ Kusaka se na něj podívá, potom se mu rozjasní tvář. Svleče si oblečení.

„Nové jizvy.“

„A ty stále žádné.“

Akizuki odvrátí tvář. „To není zrovna něčím, čím bych se mohl chlubit. Oh,“ když se ho dotknout studenější Kusakovy prsty a vzápětí teplé rty. Zavře oči a natáhne po svém milenci ruce. Sevře je k sobě blíž. Bláznovství se vidět uprostřed noci v předvečer bitvy.

„Hranice nezná lásky, Akizuki san.“

„Vím,“ odpoví mu stejně tiše a vyjekne touhou. Dívá se mu do očí. Ví, že to bude bolet, ale je mu to jedno. S údivem zjišťuje, že bolest skoro nebyla a pominula, jak přišla. Obejme ho ještě víc a nechá do sebe narážet Kusaku. Objímá jeho tělo, nevnímá tvrdou podlahu, nic kromě štěstí, které ho zalévá. Kusaka se nadechne, napne a vykřikne. Akizuki si ho k sobě přitáhne ještě víc. Cítí, jak je hluboko v něm. Ráj, copak tohle není ráj?

Kuska si na něj lehne a nechá milencovy prsty, aby ho hladily. Zvedne se a políbí ho na rty. Sklouzne k jeho klínu a dotkne se ho. Vezme ho do úst. Akizuki se vypne pod jeho laskajícími ústy, pod prsty, které si ho podmaňují, ale uklidňují i vzrušují. Miluje toho muže, který je jeho nepřítelem. Ne, oni dva nejsou nepřátelé. Nejsou, ucítí slzu. Nenápadně si ji setře.

„Co se stalo? Co je? Ublížil jsem ti? Potom mě odvrhni! Prosím, řekne něco, Akizuki san.“ Políbí ruku se slanou slzou.

„Ne, jsem šťastný.“ Kusaka ho dlouze políbí a potom se vrátí k jeho klínu. Za chvilku se loveckým pavilonem rozlehne šťastný výkřik. Kusaka k němu si lehne, přikryje je a leží vedle něj.

„Jednou budeme spolu bydlet. Budeme se milovat dlouhou noc v teple a v posteli…“

„Tobě vadí, že nejsme v posteli?“

„Akizuki san! Tak to není… Já… já… chci pro tebe co nejlepší. Neměl by ses tu takhle, ale já… promiň!“

„Kusaka, jestli se budeš jen omlouvat, bude ráno.“

„Vím!“ zavrčí a lehne si k němu. „Jsem šťastný, že jsi přišel, i když jsi tolik riskoval. Mít tak všechny dny a noci.“

„Budeme, jednou budeme. Kdybychom se narodili v jiném čase, pravděpodobně bychom mohli být spolu.“

„Jsem si jistý, že takový den jednou přijde. Takový, v kterém budeme moci být spolu, neomezení politickým stavem nebo klany.“

„Pak bych do těch času chtěl spát jako tahle cikáda.“ Sevře modrý sáček. „Pamatuješ si to. Řekli jsme si to na rozloučenou, než jsi odjel do Londýna. Očekával jsem tvé dopisy s nadšením a netrpělivosti. Vždy, když jsem ho dostal, šel jsem na naše místo, díval jsem se na řeku, která se vlévá do oceánu a myslel na tebe. Potom jsem si přečetl tvá nadšená slova. Z každého na mě dýchalo tvoje nadšení pro věc. Chtěl jsem být s tebou, dívat se ti do očí, které se dívaly na ty zázraky, ale nemohl jsem.“

„Pamatuji si každé slovo, které jsme si toho dne řekli. Ne – pamatuji si každé slovo, výraz od našeho prvního setkání. Díval jsem se na tebe a netušil, co jsem cítil a potom moje srdce bušilo napětím, když jsem tě měl opět vidět. Doufal jsem, že tenhle svět změníme spolu.“ Odmlčí se.

Místnosti je slyšet praskot plamínku ohně, zatímco se venku uklidňuje bouře. Leží si v náručí, mlčí, naslouchají svým srdcím, svému dechu a dechu i srdci toho druhého. Objímají se a venku zatím se nenápadně blíží světlo.

„Miluji tmu, Akizuki,“ řekne Kusaka a přitiskne se k němu. Políbí ho na krk. Neptá se, zda může nebo nemůže. Dotýká se ho se zoufalstvím i něhou. Přeje si, aby ráno nikdy nenastalo. Zaváhá, ale polibek a jemný náznak touhy ho popostrčí a on do něj pronikne.

Akizuki ho obejme rukama kolem šíje a nohama kolem beder, podvoluje se jeho vpádům. Miluje toho muže. Kusaka vykřikne, podívá se mu do očí a políbí ho. Odtrhne se od něj. Dívá se mu do tváře. Oba vědí, že nastal čas rozlučky. V místnosti už je chladno stejně jako venku šero.  Kusaka se k Akizukimu přitiskne.

„Nechci se s tebou opět rozloučit. Jak mohu bez tebe žít? Jak? Slib mi, prosím slib, že přežiješ.“

Akizuki přikývne. Nemůže nic dělat. Zvednou se a pomalu se oblečou. Stojí proti sobě, dva muži, dva velitelé opačných armád. Krb je vyhaslý, ale oni stojí a mlčky se na sebe dívají. Uvědomuji si svou nicotnost.

„Akizuki, já…“

Ten k němu přistoupí, obejme, schová v náručí. Je najednou tak křehký. Má pocit, že ho musí chránit. „Miluji tě.“ Pustí ho a odejde. Venku nasedne na koně a vyjede. Před očima má křehký, ale i silný obraz své lásky.

„Akizuki!“ vykřikne Kusaka venku, ale postava zmizí v šeru. Zatíná pěsti.

„Proč? Proč?“ Nasedne na koně. Pobídne ho a dohoní ho. Chytí ho za ruku.

„Jednou se narodíme, kde čas nebude mít význam. Kde nebude mít význam nic než my.“

„Ano. Slibují ti, že tě najdu, kdekoliv budeš.“ Nakloní se a vtiskne mu polibek. Musí se vrátit, protože ten den začíná bitva. Bitva, která rozhodne o jejich osudu, ale ať prohraje kdokoliv a on si myslí, že oni, potom stejně nebudou mít budoucnost. On ve vězení a Kusaka venku jako významný úředník nové vlády. Ví, že Kusaka to ví, ale jednou hranice času se setřou a oni se narodí znovu a možná do přívětivější doby. Nebude si ho pamatovat, ale uvnitř něho duše ano. Najde ho a vrátí mu slib, který teď dál. Sevře malý sáček se zbytky cikády. Pro štěstí Kusako. Miluji tě.

Najdu tě Akizuki, protože pro nás dva neexistuje hranice, pomyslí si Kusaka se smutkem. Obrátí koně a odjíždí. Ještě jednou se ohlédne, kde zmizela jeho láska. Opět je bude stravovat oheň, který v sobě zažehnou. Nezáleží na době, nezáleží,  kým budou, nebude Kusaka Touma, nebude Akizuki Keiichirou. Budou jen oni dva tam, kde budou moci být spolu neohraničení ničím a nikým.

Konec

Komentář