Shounen - ai povídky

                                                     Doteky  pravdy

Lord Vader - Tsuzuki a Dr.Muraki Kazutaka

Amater        - Hisoka a Kibu

  Chodbami obrovské budovy jde rychlým krokem mladík s neuvěřitelně zelenýma očima. Na sobě má bundu svetr a modré džíny. Spěchá a jeho oči svítí radosti. Prudce otevře dveře jedné z mnoha místnosti v budově.  Hisoka vejde do cely a v protějším rohu uvidí Murakiho.

  „Och jakápak to vzácná návštěva. Copak jsi mi přišel říct, zelenoočko? Že beze mne nemůžeš žít?"

„Konečně tě někdo dostal, Muraki. Zasloužil sis to.“ V jeho ochraptělém hlase zní radost a vítězství.

  „Tsss, muselo vás být deset, aby jste mě dostali. A pak, že já nehraju fér. Ts.“ Doktor si prohrábne poněkud zplihlé a špinavé vlasy.

  „Deset, Muraki? Nevím možná bys neměl brát ty dryáky, které jsme z tvého těla dostali. Byli jsme jen dva. A myslím, že toho druhého znáš. Ale jsem rád, že konečně, konečně dojdeš spravedlnosti.“ Odmlčí se a jak všechno na něho dolehne unaveně si sedne na židli. Boj a pak Tsuzuki..

  „Och spravedlnost. Víš jak je to slovo samo o sobě zavádějící Hisoko? Spravedlností se vždycky honosí vítězové, poražený se ji nemůže dovolat. Nevím kolik ti toho říkají dějiny Hisoka-chan, ale po druhé světové válce se v Norimberku v Německu odehrál největší soud s takzvanými válečnými zločinci. Nepopírám vinu některých ze souzených, ale ani porotci neměli čisté ruce. A víš čím ten soud byl výjmečný Hisoka-chan? Poprvé za celou historii lidstva soudili vítězové poražené a mohli se veřejně mstít. Ano mstít, protože nic jiného ta takzvaná Norimberská spravedlnost nebyla.“  Muraki si upraví propálený plášť a úžeji si ho přitáhne k tělu, které stále nesnesitelně bolí po tom střetu. „A teď,“ pokračuje tiše „se takového soudu dostane i mě. Komické, neníliž pravda?“

  „Komické, Muraki?“ odpoví chladně Hisoka. „Neřekl bych. Vraždy, zlo, experimenty na lidech, znásilnění, vše. Nic ti nebylo svaté. Udělal jsi vše jen abys.. co vlastně...Ne... nezajímá mně to. Vidím jen výsledky a teď  Tsu... zasloužíš si to“ nenávistně pronese k otrhané postavě v bílém.

  „Nebudu tu teď litovat svých činů. Ano, udělal jsem to. A proč? Chtěl jsem. Jen jediného lituji. Že ...“ Murakim otřese záchvat kašle, ale po chvíli se zas uklidni. „Jak je na tom Tsuzuki?“zeptá se tiše, jakoby proti své vůli.

  „Co tě to zajímá? Tebe nezajímá...ach ano vlastně ano. Jeho tělo tě zajímá. Nechápu proč, ale ty ty nemáš absolutně právo ptát se na to, jak se mu vede. Způsobil jsi to ty, Muraki, že teď leží a nemůže se ani hnout. A moje moc veškerá naše moc.... Nechápu proč tady s tebou ztrácím čas. Musím za ním.“  Odmlčí se. „Nenávidím tě za to co jsi mu udělal. Víc než to co jsi udělal mi ... Táhni do pekel, Muraki!“ už křičí, v obličeji rudý vzteky. Zvedne se ze židle, oči mu divoce svítí a zatíná ruce do pěsti.

  „Nic nechápeš Hisoko. Vůbec nic. Nenávidíš mě. To máme společné, nenávist. Jenže je tu drobný rozdíl, Hisoka-san. Do té pasti jsi měl vlézt ty a ne on...ty prostě nemůžeš tak lehce zemřít. Jsi postradatelný zatímco on, poku...“ Muraki se bolestně chytne za bok, jak se znovu ozve kašel ze zmučených plic. „...on může zemřít a to já nechci...“

  „Já proč já? Proč mně nenávidíš.. ne“ mlčí a uvažuje. „Je to jedno, je to vše jedno“ unaveně se posadí opět na židli. „Jen si hraješ s lidským osudem jak s hračkou. A jen náhodou jsi někomu věnoval přízeň. Zase já. Kolikrát jsi mně chtěl zabít? Nestačilo jednou? Chtěl bych, abys ho nechal na pokoji Muraki, rozumíš?“

  „Jsi stejný jako on. Proto, proto jsem to chtěl. Vymazat jakoukoliv zpomínku na něj. Na to co udělal..co udělal, otci, své matce...co je na tom tak těžké pochopit?!“ Muraki tu větu skoro zařve a pak se zhroutí na špinavou na chladnou zem. „Jako on..jako on..“ šeptá si pořád dokola skoro neslyšně. A pak, jakoby se mu na chvíli vyjasnilo, kde je, silněji zašeptá . „Musí dostat dračí dech do osmačtyřiceti hodin, jinak zemře.“

  „Dračí dech.. ty parchante cos to udělal!? Víš jak je to nebezpečné? To tě vůbec nenapadlo co jsi mohl udělat? Že to mohl odnést i Tsu ty...díky“ zasyčí přes zuby s nechutí. Zná jen z doslechu název toho léku, nic víc. Bude muset zjistit a nejraději by mu vyrval srdce z těla, ale je rád, že ví konečně jak pomoci Tsu. Jeho milovanému Tsu. Otočí se a pak navrhne „Jestli ho necháš na pokoji já mohl bych.. uvažuj o tom trochu“ udělá krok a dotkne se dveří cely.

  „Stejně mi moc času nezbývá..a sny se mají snít, Hisoka – san.“ Muraki se trochu unaveně usměje. „Jen mi přijď říct jak se mu daří, nic víc nechci. ..i když doktor by se šiknul.“ Jeho tvář zbrázdí známý úsměšek.

  „Máš pravdu Muraki. Nevím proč navrhuji něco mrtvému. Sbohem Muraki, i když“ zaváhá, otočí se s úšklebkem „uvidíme se v soudní síní, že ano.“  Otevře dveře od cely a tiše za sebou zavře.

  Muraki tiše vydechne a zavře oči. Ten kluk ho stál příliš sil a on se potřebuje zotavit.

  Sedí v cele a pozoruje pavouka lezoucího po zemi jak si v kokonu pavučiny za sebou táhne svou o dost větší kořist. Muraki se v duchu otřese odporem. Nesnáší pavouky. Vlastně je nenávidí. Příliš mu připomínají tu starou studnu, kam ho kdysi Saki shodil a on se celou dlouhou noc nemohl dostat ven. Bál se. Tehdy se strašně bál všech nočních tvorů a zvuků ozývajících se ze tmy. A když se později odtamtud dostal jen díky svému nenáviděnému bratříčkovi, který ho ráno spolu se strážnými na oko zachránil a jemuž byl jeho otec vděčný, tehdy si přísaha,  že tmy se už nikdy bát nebude

  A svou přísahu dodržel. Později se přestal tmy bát a pak, dlouho potom ji vyhledával ke své práci. Už neubližovala, už pro něj znamenala bezpečí.  Bezpečí....zvláštní slovo. Kdysi si pod ním představoval domov. Potom své schopnosti, které se snažil zdokonalovat. Schopnosti a nezávislost. Jenže i to jednou nestačilo. Tehdy na střední...když se ho parta kluků rozhodla zbít za jeho odlišnost a plachost. A tehdy poprvé ho zachránil Kibu...ach, Kibu, drahý příteli. Tehdy a ještě kolikrát potom, mě pouhá tvá přítomnost strhla od nejhorších nočních můr. Byl jsi pevný bod. Jistota. Pocit, že se mám na koho obrátit. To tys byl ..bezpečí.

  „Nech toho kuka být! Neslyšeli jste vy hovada!“ pronese řezavým hlasem vysoký Kibu. Stojí rozkročený na nádvoří školy s pěstmi zaťatými a připravenými k bitce. Ale jeho pověst ho předchází a  kluci se těsněji semknou kolem své oběti. „Tak kolikrát mám to opakovat zmizet! Nebo chcete nákladačku?“ Ani koutkem oka se nepodívá na toho koho vlastně zachraňuje. Je to jen kluk a on se potřeboval vyřádit.

   Pohodil jsem tehdy hlavou. Ano, už jsem pár ran schytal, ale..nikdy jich nebylo tolik. Nikdy tak velká přesila. A těch několik málo ran co mi dali „pro začátek“ tolik bolelo. Pomalu jsem se zvedl a zase upadl…nohy mě neunesly. Skousl jsem rty až z nich vytryskl pramínek krve a zkusil to znova. To už se lovci stáhli blíž a blíž a tehdy začal boj. Nebyl jsem sto sledovat sled ran a kopů, ale když to po několika okamžicích skončilo, uprostřed toho všeho stál Kibu a smál se. Pak ke mně došel.
  „Vstaň a dojdi si na ošetřovnu.“
  „Krvácíš,“ zašeptal jsem nesmyslně a ukázal na jeho tvář. Jen se usmál a mávl rukou.
  „To nic. Co ty? Nemůžes vstát?“
  „Ne,“zašeptal jsem a sklonil hlavu. Bylo mi to trapné.
  A pak jeho ruce kolem mého těla a za chvíli už mě nesl v náručí na ošetřovnu. Musel jsem se tvářit vyjeveně. Protože se chvílemi smál a říkal, že si nese nevěstu. Myslím, že mě tím dost štval.
  Nevěsta,  to mu zní celou dobu v uších na ošetřovnu. Je tak jiný než ti ostatní a neví proč si zasloužil jeho přátelství a pak o dost později se stali něčím víc. Stal se nejen jeho přítelem, spolupachatelem, ale i jeho milencem. Zrovna nedávno, když byl v jeho domě. Byl krásný západ slunce a oni seděli na terase. jen sním byl uvolněný v bezpečí a nenosil svoji masku.  

  Mohl se mu svěřit se vším až na jednu věc. Jeho posedlost Tsuzukim, ale i to jeho drahý Kibu vytušil. Neví jak, ale viděl tu jeho vrásku a neklidný těkavý pohled, kterým ho sledoval a tehdy při tom nádherném západu slnce kdy popíjeli čaj vody jemně šuměla v nedalekém jezírku a oni dva spolu byli k sobě přitisknutí se ho Kibu  zeptal jestli ho miluje.

  Je to jako dnes a pamatuje si to tak neuvěřitelně přesně.

  „Kibu, já…“obrací v rukou šálek čaje a dívá se na zapadající slunce.

  „Ano Muraki?“ Snaží se ovládnout svůj hlas, ale nejde mu to dobře a nakonci se zlomí. Neví co má čekat, ale špatná předtucha ho neopouští už hodně dlouho.

  „Jsi pro mě víc než jen přítel, než nejlepší přítel, ale …já…nevím. Mohl bych ti lhát, ale tobě jsem nikdy nelhal..já..“ odvrátí pohled a pokusí si uvolnit najednou stažené hrdlo. Tohle bylo moc. Moc nebezpečné, už moc osobní. Stal by se zranitelnějším ve válce kterou vedl proti Konoemovým poskokům. A nebyl si zcela jist, jestli by …mohli by mu pak ublížit. A to si Kibu nezasloužil. Pykat za jeho hříchy. To ne.

  „Nic neříkej. Možná je to tak lepší. Možná je sladší nevědět než vědět. Mohu se spokojit s tím co mám, protože já tě miluji a ne nemusíš nic odpovídat a jen poslouchej nádheru kolem toho všeho.“  Kibu mu položí  hlavu na rameno. „Jen poslouchej a nechej se unášet tou chvílí. Pro ně přece žijeme ne?“ Políbí ho na rty. Ochutnává je jako tolikrát předtím.V duši má smutek.  

   Ví, tuší, že je tady ještě nekdo jiný, ale zatím  má ho pro sebe. Možná nikdy nebude mít nic vící, ale pro tuto chvílí se západem slunce si patří jen sobě.

  „Kibu,“ Muraki vezme jeho hlavu do dlaní a jemně ho políbí. Pomalu cítí jak se kolem něj stahují sítě, jak už znova není úniku a on možná dopadne hůř než jen s jizvou na boku. Ale teď nechce myslet. Teď si chce jen tiše vychutnat ten kousek míru, to malé místečko na slunci v končícím dni, které mu ještě zbylo. Jenže …ten pocit ohrožení nejde na dlouho odkládat.

   „Kdyby se mi něco stalo, tak můj dům, všechny peníze, kromě  částky co připadne klinice, všechno dostaneš ty. Závěť leží u Demdacana Jina. Jsou v ní přesné pokyny o všech dalších věcech. Slib mi, že je splníš. Prosím.“

  Kibu se od něho odtrhne a prudce vstane. Nechce to poslouchat a zároveň ví, že nemůže nic dělat. Cítí se tak bezmocně, tak nemohoucně. Neví co dělat. Chtěl by vzít vše na sebe a nemůže nic naprosto nic. Sedne si vedle něho nazpět.

  „Udělám to“ snaží se říct klidně a rozumně. Ví, že to ho potěší nejvíc. Vzpomene si na den kdy ho poprvé uviděl a teď. Je tak jiný. Tak silný. Ne nic se mu nestane. A kdyby ano on mu pomůže. Možná nemá takové znalosti jako Muraki, nemá takovou moc a neví vše, ale pro něho by šel na kraj světa. Přece ho miluje, ne? Neřekne mu, že bude se snažit na něho dávat pozor. I když jsou jeho možnosti omezené nějaké ještě má. „Splním ti vše co jen budeš chtít Muraki-chan. Vše!“ zdůrazní a obejme ho. Potřebuje teď zaplašit úzkost z těch jeho slov a z toho co mu říkal.

  „Vím,“usměje se Muraki a vzhlédne k němu. Je mu příjemně v těch pažích, které umí zasadit tolik ran. Které ho chrání. Chrání před ostatními, ale hlavně před sebou samým. Zavře oči, vymaní paži z jeho sevření a jemně mu začne prsty přejíždět po obličeji. Jakoby se snažil po hmatu zapamatovat to, co jeho oči nezachytili.

  Kibu přivře oči. Neví proč i přes to co o něm vše ví se cítí s ním dobře. Mělo by mu vadit vše co ty ruce spáchaly a nejen ony, ale i ty jeho, ale ne pro něho jsou to laskavé milujicí ruce, které ho dovedou rozvášnit a přinést rozkoš. Jako teď, když ho hladí jemně jako vánek a přece mu tělem probíhají vlnky mrazení. Chce víc, stále víc. Možná je nenasytný, ale copak jde to odolat těm jeho dotekům?

  Muraki jako by vytušil kam se jeho myšlenky ubírají si ho k sobě přitáhne a jednou rukou mu zajede pod kimono, druhou stále pátrající na jeho tváři. Najednou taky touží po něčem víc. Potřebuje ten pocit, že žije. Že…přivře oči a chce ho políbit. V tu chvíli zapípá pager, který na rozdíl od mobilního telefonu nikdy nevypíná. Povzdechne si a vztekle si ho strhne z opasku. Jediný pohled na číslo a už je pryč z kibuhiho náruče a sápe se po svém saku nedaleko odloženém. Zapne mobil a ten se okamžitě roztřeští.

  „Muraki….ano, rozumím…jistě..hned? Dobře,“ krátký pohled na hodinky. „Za dvacet minut. Ne nejsem u sebe. Už jsem na cestě. Zatím se držte!“ a pak zavěsí.

  „Promiň, hromadná bouračka. Přes padesát zraněných a můj drahý kolega si zlomil nohu v krčku. Musím na sál.“ Přistoupí k němu a políbí ho. „Vrátím se. Tenhle rozhovor chci dokončit,“usměje se.   

  Něco ho zašimrá na tváři a on mávne rukou. Otevře oči a vdechne. Nakrčí nos. Dezinfekce a vše co nemá rád. Klinika. Otevře a všimne si unaveného výrazu v murakiho obličeji. „Muraki vypadáš hrozně. Můžeš si vybrat buď koupel a pak masáž anebo pro tentokrát snesu tu dezinfekci, přece víš jak nemám rád nemocnice a nebo vklouzneš ke mně, kde mám tak akorát pro jednoho teplé útulné místečko?“ usměje se provokativně.

  „Půjdu si dát alespoň sprchu,“ zašeptá Muraki a pohladí ho po tváři. Musí se soustředit aby ta slova vyslovoval správně, protože má pocit, že usne ve stoje. Pomalu opustí pokoj a vejde do koupelny. Velká vanna, ve které by se teď zvládl utopit ho neláká. To bych Kopnému udělal ale radost, co? Napadne ho a pak si sedne na židličku u stěny a malátně ze sebe sundává oblečení. Vlastně, už jen to, že sem dojel v pořádku byl malý zázrak: Dvakrát během cesty usnul a skoro se naboural. Ale tušil, že sem musí. Ještě jednou. Ještě naposled.

Konečně stojí pod sprchou a nechá na sebe dopadat horkou vodu. Oči se mu pomalu klíží a on strnule pozoruje kapku vody jak sjíždí po skle jeho speciálních hodinek.

   Je tam už nějak dlouho, pomyslí si Kibu. Vypadal hrozně a ta nehoda musela být hrozná. Raději půjdu se po něm podívat. Zvedne se z postele nahý, jak je zvyklý spát a přetáhne přes sebe květovaný saténový župan. Chladná látka mu pohladí rozpálené tělo. Zaváže pásek a vyrazí do koupelny z které je slyšet šumění vody. Otevře dveře a vyvalí se na něho pára. Ví, že Muraki má rád horkou sprchu. Vlasy mu okamžitě zvlhnou. Přejde k sprchovému koutu. Otevře dveře. Je tam a nevšímá si jizev, které jsou vidět po celém těle. Pro něho je, ale překrásný. Vždyť sotva stojí, uvědomí si. Vejde dovnitř a nevšímá si vody, která na něho dopadá. Zavře kohoutky.

  „Vždyť mi tady usneš“ a vezme ho do náruče.

  „Už se skoro stalo.“ Zavrčí trochu Muraki a nechá se zabalit do osušky a pak odnést do pokoje. Když  ho Kibu položí na postel tiše zaúpí, jak ho zabolí některé z jizev, které se ozvaly spolu s bouřkou, která ho chytla na zpáteční cestě.

  „Málo se o sebe staráš!“ vyčítavě mu řekne Kibu a zamračí se. „Někdy jsi jak malé děcko.“ Osuší ho a odhodí ručník na zem. „Na druhou stanu“ a políbí ho zjizvené rameno  „nevypadáš jako malé dítě. To bych nemohl dělat toto, že?“ přitiskne rty na jeho rameno a políbí mu je.

  „Ha ha,“ ucedí Muraki a stáhne ho k sobě do postele. Původně se s ním chtěl milovat, ale teď cítí, jak mu dělá problém i to jindy samozřejmé škádlení. „Promiň, ale jsem strašně unavený,“ zamumlá a ještě si ho přitáhne blíž i když za víčky už mu ožívají první paprsky snů. Už neslyší odpověď ..Morfeus ho vzal do své náruče a on se zase potácí svými sny, které se postupně mění v noční můry.

  Kibu  ho s malým úsměvem pohladí po vlasech a přikryje. Shodí ze sebe mokrý župan a z druhé strany k němu vklouzne. Musí být unavený, ale ráno si to vynahradí. Přitáhne si ho víc do náruče, aby mu předal trochu svého tepla a má to taky rád, když ho může cítí na své kůži. Spí a neví jak jsem vzrušený. Dívá se do jeho tváře a pozoruje víčka jak se jemně pochybuji. Za chvilku si zívne a zavrtá se k němu blíž. V noci stejně stáhne přikrývku k sobě a usne s Murakim v náručí.

  „Ne..prosím….“ Muraki sebou zmítá jak ho pronásleduje jediná z nočních můr, která se ho drží celý život. V ní je stále malým chlapcem a má strach. Jenže ve chvíli, kdy běží se noční můra mění a místo lůžka na kterém vždy ležel mrtvý otec leží Kibu. Oči zavřené, paže zkřížené na hrudi. Tvář mrtvolně bledou.

  „Ne..ne..prosím…,“šeptá a klesá na kolena. „Neřekl jsem ti vše..ještě ne..“

  „Vezmu ti vše Muraki, vše!“ směje se za ním Saki a jeho andělská tvář je tolik podobna té Hisokově.

  Probudí se celý zkřehlý jak je mu najednou zima a prudký pohyb Murakiho. Kibu se zamračí. Opět se mu to zdá. Jeho noční můra. Neví která a o některých mu ani neřekl. Je tak někdy tajemný a pořád se ho snaží chránit. Miluje ho celého a nechtěl by aby byl jiný. Přitáhne si ho do náruče. Obvykle to stačí, aby se uklidnil a přitiskl se k němu, ale ta pokrývka.. druhou rukou ji přitáhne a přikryje oba.

  „Pss bude to vpořádku“ zašeptá a políbí ho. „Nikdo už nikdy ti neubliží to nevíš? Nedovolím jim to“ šeptá mu s úsměvem a spokojeně ho hýčká. Je jeho a jestli bude někdo jiný nezáleží. Teď v tento moment je jeho. Přitiskne se k němu víc.

  „Kibu ne!“ bolestný výkřik a Muraki sedí na posteli a chvěje se. Ne, to se nesmí..nesmí se to stát. Nesmí to dovolit. Už ztratil vše co miloval. Nemůže ztratit to jediné co mu zbylo.

  „Jsem tady Muraki“ tiše se ozve vedle něho. Kibu se posadí. „Noční můra?“ ptá se nesmyslně, ale musí něco říct, musí jinak neví co by udělal. Nechce, aby se vedle něho budil s výkřikem a jeho jménem na rtech. Někdy se bojí toho co dělá, ale bude mu stát po boku až dokonce. Slibil mu, že ho bude chránit a to dodrží.

  „Nedopustím aby se to stalo. Ne,“ šeptá světlovlasý doktor a bere ho do náruče. Musí se ujistit, že je tady, že tamto byl jen zlý sen. „Nedovolím to,“ šeptá mezi polibky a po tváři mu tečou slzy. „I kdybych měl udělat cokoliv, tohle nedopustím,“ šeptá tiše, když ho bere do úst a hladí po celém těle, které se už teď chvěje známou horečkou.
„Miluji tě Kibu,“ šeptá skoro neslyšně do jeho vlasů, když mu tmavovlasý odpočívá na rameni po milování.

  Kibu spokojeně malátně přivře oči. Je nasycený a jeho slova v něm vyvolávají snění, že to tak zůstaně dlouho, že budou spolu napořád. Otočí se se k němu a políbí ho.

  „Miluji tě. Víš o tom?“ řekne s úsměvem. „Cítím se tak dobře. Ne slabé slovo, skvělé dokonale. Chtěl bych“ řekne s vážnou tváří  „aby to neskončilo. Zůstat tady skryt před vším co nás oba čeká venku. Ať přijde cokoliv víš, že jsem tady.“ Kibu ho hladí a líbá. Miluje to jak mu leží v náručí, jak je vše cítít jejich divokým milováním.

  Proč to jen nemůže zůstat!   Proč! ale ví, že to nejde, a že Muraki zítra, pozitří nebo za týden ho opět opustí a půjde, aby ho chránil. Tuší to jak někdy vykřikne nebo zamumlá ze snů. Kéž by mohl něco udělat. Cokoliv. Stačila by maličkost a on jen tady sedí a čeká a snaží se nemyslet v jakém nebezpečí zrovna je. Dotkne se jeho světlých vlasů. Jsou skoro bílé, ale jemu se zdají nejhezčí na světě.

  Další den ráno Muraki odchází. Tiše a když on ještě spí. Nemá rád loučení a tohoto konkrétního se ve skrytu duše bojí. I když by to nikdy nikomu nepřiznal, tady je doma víc než u sebe.
  Když se Kibu vzbudí, leží vedle něj jen bílá růže a malý přívěsek z kterého, když se na něj upřeně zadívá, bolí oči. Nos ho. Ochrání tě. Stojí na malém lístku u bílé růže. Nic víc nic míň.

  Hisoka otevře tiše dveře do místosti, kde leží Tsuzuki. Ještě v něm kypí zlost z toho Murakiho. Je rád, že je konečně dopadený a stihne ho trest. Nadechne se, usměje  se a otevře dveře. Zahlédne postavu  jako bez života v posteli a zaplaví ho ohromující pocity. Neumí je popsat, ale jedno ví. Miluje ho čím dál víc a udělá pro něho cokoliv. Tiše se zastaví a jen se dívá a dívá. Nemá odvahu přistoupit. Co když spí? Co když...

  „Hisoka-chan, jsi to ty?“

  „J...“ vzpřičí se mu slova v hrdle. „Ano jsem to já. Přišel jsem“ přejde spěšně k němu a přitáhne si malou židli „se na tebe podívat. Jak se máš?“ Je tak bledý. Bude muset sehnat ten Dračí dech i kdyby měl jít do pekla. Vezme mu ruku do své a stiskne.

  „Celý se třeseš,“ bolestně se usměje Tsuzuki a stále jeho ruku nechce pustit. Je tak unavený, tak moc. A navíc má pocit, že nad ním tma pomalu vítězí. Ale, zachránil Hisoku a to bylo tehdy důležité. To JE důležité. Nic víc. Nic míň.

  Hisoka neklidně těká po jeho obličej. Je tak .. zachránil mi život a nemusel a on teď udělá to pro něho. Možná to poslední co udělá, ale udělá. Sevře tsuzukiho ruku peněji a přitiskne si ji k tváři. „Vím, co ti pomůže. Seženu, i kdy bych měl jít tam nazpět.“ Neříká kam. Oba vědí, že zpět je do světa mrtvých.

  „Řekl ti o něm on, že?“ Neptá se kdo. Ví že jediný člověk, který ho může zachránit teď sedí v temné kobce a za několik dní nad ním jejich soud, soud Suitami, vynese rozsudek. Rozsudek, který je vlastně už teď jasný. Smrt. A přesto stejný člověk, který se snažil je dlouhou dobu zabít a pak, po té laboratoři před nimi dlouho unikal a kladl jim nejrůznější pasti, ten sám mu podle všeho chce pomoci.

  „Ano, řekl“ prudce Hisoka. Není rád, že musí od něho přijmout pomoc, ale pýcha tady není na místě. „Nevím proč. Nechápu to, ale kvůli tobě Tsu to přijmu.“Pustí mu ruku a zvedne se. „Nesnáším mu být zavázán, rozumíš Tsu?“ Osloví ho tak jak to vždy dělal ve svých myšlenkách. Nikdy mu tak neřekl, ale to setkání v něm spustilo něco co už dlouho se dralo na povrch. Otočí se zpět k Tsu. Musí ho zachránit. Je to vše co má. Nic mu nezbylo, jen on.

  „Řekl ti, že za to něco chce?“ Tsuzuki se nepozastavil nad zvláštním oslovením. „Už ho Tatsumi vyslýchal?“

  „Ne ještě ne. Zatím se vzpamatovává z tvého útoku.Ale i kdyby to nepřežil stejně je odsouzen, tak co. Nemám ho rád“ dodá zarputilé. Kdyby něco se stalo tak se chce aspoň jednou jednou dotknout jeho rtů.

  „Víš, já…hodně jsem přemýšlel Hisoka-chan a..“natáhne po něm ruku. Přitáhne si ho blíž. „Víš chci strašně žít. Moc…a až dnes mi došlo pár věcí.“

  Hisoka se dívá do jeho nádherných fialkových očí a cítí jak jeho srdce buší, že to musí slyšet i Tsu. Proč ne vlastně. Možná.. skloní se níž a dotkne se jeho dokonalých rtů. Tak dlouho po tom toužil, snil, že teď místo, aby jásal mu po tvářích stékají slzy.

  „Miluji tě Hisoka-chan,“zašepta tiše Tsuzuki a přitáhne si ho blíž. „Kvůli tobě chci žít.“

  Hisoka zvedne udiveně hlavu. Špatně slyšel, ale jeho výraz a jeho ruce na tvářích ho přesvědčují o omylu.

  „Já .. „ nasadí suverénní úsměv, ale pak tiše řekne  „tě miluji taky dlouho. Jsem tak...“ opatrně si ho přitáhne k sobě „šťastný. Udělám vše, vše“ zamumlá mu do vlasů a hladí ho.   Ano vše i kdyby měl odpustit Murakimu všechno, pro Tsu on to udělá. Něžně ho položí zpět a neodol, aby ho znovu polibil.

  Tsuzuki jeho polibky opětuje, ale pak odvrátí hlavu a za chvíli už zase spí. Je příliš vyčerpaný.  „Hisoka,“zašeptá v poslední chvíli. „…oni ho budou chtít zlomit. Řekni Konoemu….nejde…nejde zlomit to, co už jednou bylo zlo…“ už nedopoví a spí tvrdým spánkem podobným mdlobám.

 Hisoka se s úsměvem podívá na jeho klidnou tvář. Pohladí ji a pak se zvedne. Musí za Konoem. Ví, kde ho nalezne. Výslýchá zrovna  Murakiho. Povzdechne si. Musí mu to říct. možná bude vědět. Políbí jeho ruku a vyjde ze dveří. Rychlým krokem jde spletí chodeb paláce až do sklepení. Uslyší nějaký nelidský křik. Možná Muraki, možná nějaká jiná bestie. Teď je mu to jedno. Záleží mu jen na jednom a to na záchraně Tsuzukiho. Jeho oči se rozzáří tichou radosti. Tsu ho miluje. Miluje, opakuje si pořád dokola a jeho duše přitom zpívá štěstím. Dojde k dveřím pobitými stříbrnými hřeby. Zatlačí do něj. 

  Výslech Dr. Murakiho Kazutaka:

   Dovedli ho do malé tmavé místnosti s jediným stolem, dvěma židlemi a světlem, které se mu zařízlo do zbylého, lidského oka. O to druhé přišel během souboje se Shinigami.

Posadili ho na tvrdou židli proti světlu a třebaže to ho oslňovalo, přesně věděl, kdo za ním sedí. Tatsumi, Konoeho pravá ruka a sekretář v jedné osobě.

  „Muraki Kazutaka,vrah a maniakální zabiják.“

„Doktor Muraki Kazutaka, když už to musí být.“ Muraki zvedne ruku se zdviženým prostředníkem, aby svá slova podtrhl. A v té samé chvíli dostane facku.

Je rychlý, napadne ho obdivně.

„Chci abys mi řekl o všech svých činech. Sice na tvou smrt stačí i to co víme, ale budeme alespoň…“

  „My jsme spolu pásli kozy, Tatsumi? Ne. Tak mě oslovuj alespoň podle bontonu.“

Znovu rána, tentokrát z druhé strany a pěstí.

  „Ty hade!“

  „Vskutku krásné!“

  PLESK! Rána zvedne Murakiho skoro ze židle. Bolí to. Ale on je, byl na bolest zvyklý. Už dlouho ho provází na jeho cestě  jako věrná přítelkyně.

   „Chci to vědět a já se to dovím.“

   „Tobě nic nepovím, ty...zombie!“

  To že tentokrát z té židle sletěl ho ani nepřekvapovalo. Najednou u něho byli další dva a ti mu zabraňuji v útěku. Když bití přestane, usměje se. Zvedli ho za límec a znova posadili na židli.

  „No? Čemu se směješ Muraki.?“

  „Víš..,“ dělá mu potíže mluvit a oční důlek po démonickém oku ho bolí skoro k zešílení, jak se ho jeden z nich poněkud nešetrně dotkl.

  „…napadlo mě, kdo je tady vlastně ten zlý.“

  „Parchante!“

  „Pozor na pusu, mrvolko! Moje matka byla šlechtična!“

  Tentokrát se probere, až když na něj chrstnou kbelík vody. V ten sám okamžik se otevřou dveře a dovnitř vejde sám šéf agentury JuOhCho, Konoe.

  „Koho nám to sem čerti nesou,“zachraplá Muraki. Pak zavře oko v očekávání rány, ale ta nedopadla.

  „Přineste křeslo, ať se mi lép pracuje.“

  „Pane?“

  „Výslechové křeslo. Pronto!“

  Donesou velké křeslo s pouty pro nohy, ruce i hlavu a Murakiho do něj skoro vecpou. Už se nebrání. Tušil už dřív co přijde a tak nechtěl plýtvat silami. Ve chvíli, kdy se Konoe dotkne jeho hlavy, sjede mu po páteři blesk bolesti a okolí vybuchne.  Svět dostal rudý odstín a on jen cíti jak Shinigami bourá jeho oslabené mentální bariéry.

  „Maminko, podívej, natrhal jsem ti květiny.“

  „Jsi moje sluníčko, Muraki-kun.“

  Proč musela maminka odejít otče? Nechtěl jsem…“

   „Musela, byla moc nemocná víš.“

   „Nová matka? Proč otče?“

   „Potřebujeme ji, ty i já. A navíc budeš mít bratra.“

   „Ano otče.“

   „Zemřela. Jiné? Proč?“

   „Nehoda mladý pane nic víc.“

    „Muraki pojď sem.“

   „Co chceš Saki-kun?“

   „Tohle,“ smích démona a tvrdý polibek na rty.

   „Mladý pane, promiňte, ale váš otec…“

   „Ano, já vím Jiné. Zařiď vše potřebné prosím.“

   „Měl by jste se přestěhovat do jeho pokojů, teď ste vy pánem domu.“

  „Ale Saki..“

  „Je starší, ale vy jste stále pánův  první dědic.“

  „DOST!“ Muraki  zaječí. Nechce. Nechce aby někdo viděl jeho ponížení. Jenže on tlačí dál a dál. Vidí vše. Vše o Sakim a o něm. Vše o škole, tupém, avšak chlípném a otylém stýci. O spolužácích, kteří ho šikanovali i touze se pomstít za vše.

  Pokusy, omyly…přání žít normální život a jeho neschopnost si ho vytvořit. Každá dívka mu po čase dává košem, chlapci se ho bojí. Je pořád víc sám se svou posedlostí a mrtvým Sakim ve velké laboratoři. Jeho posedlost Tsuzuki a Hisoko. Hisokova smrt…ve vzpomínkách…stejný jako Saki.

  „Kibu, děkuji ti…“ osamocená myšlenka a tvář vysokého tmavovlasého muže, který se usmívá. Když chce jít Konoe dál, narazí na tvrdou zeď. Tam, kde předtím u zbytků jeho paměti byl úspěšný teď bojuje bez viditelného úspěchu. Jen jméno a příjemná tvář. Nic víc mu i přes šílenou bolest, kterou musí Muraki trpět odmítá dát.

  „Konoe!“ Zvolá Hisoka a pak si všimne, že pracuje. Trochu se vyděsí stavem v kterém je Muraki, ale pak si připomene svoji smrt a zatvrdí se. Tiše čeká dokud se k němu Konoe neotočí. „Mám zprávu........ nerozumím co, ale tady ten“ neznatelně kývne k Murakimu „povídal, že by Tsuzukiho mohl zachránit Dračí oheň. Nevíš, potřebuji vědět kde lék hledat a aspoň co to je. Pochybuji, že mi to řekne!“

  „Fudži jama, sever….severozápadní svah…jeskyně…je tam malá rostli..na.“ dostane ze sebe zničeně Muraki. Už nemůže. Je na konci sil. Ale …účty by se měli platit. „Růžový vnitřek květu..modrý kalich…“začne se dávit a z prázdného žaludku vyjdou jen žaludeční šťávy a trocha krve.

  „Zkusím to... Odneste ho, pryč!“ znechuceně odpoví Konoe. „Bude to těžší než jsem si myslel. Fudži jama je posvátná hora i pro nás a jeskyně.. proboha jak ji jen najít?“ Přechází sem  a tam a ani se nepodívá jak Murakiho vlečou pryč ze dveří. Zarazí se. „Něco jsem narazil v jeho paměti. Zkus někoho s jménem Kibu. Nevím kdo to je, ale bude vědět a Hisoka... „

  „Ano, pane.“

  „Máš málo času, uvědom si to. Soud bude pozítří a Tsuzukimu nezbývá moc času. Nechápu proč ten odpad se mu snaží zachránit život, ale využít toho musíme. Máte volno na pátrání.“

 „Ano pane!“ Hisoka vystřelí z dveří. Kibu, Kibu mu divoce víří hlavou. Kde to jenom slyšel?

  A pak mu bleskne .. on s mečem a klíč.. Kibu muž s mečem, který ho zdržel od laboratoře. Muž, který ho chrání. Musí za nim, ale nejdřív se podívám ještě jednou na Tsuzukiho. Spěchá k němu do pokoje. Chvilku stojí u jeho postele a dívá se mu do bledé tváře. Vypadá pořád stejně. Otočí se naposled na Tsuzukiho, který teď patří jemu.

  Udělá všechno proto, aby to tak zůstalo. Nikomu mu ho nedá ani tomu Murakimu. Vyběhne z agentury a jde tam kde se odbyl souboj mezi nim a Kibu. Doufá, že tentokrát to proběhne lépe než tehdy. Jenže nebýt toho muže nikdy by nedostal klíč od laboratoře. Tsuzuki by byl mrtvý a dokonce i Muraki a on by nikdy nezjistil, že může ještě milovat a být milován. Dluží mu to a od té doby se hodně v používání meče zlepšil, i když na staršího Kibu možná nikdy nebude mít, ale jemu to nevadí. Teď chce jen získat Dračí oheň z hory Fuji jama a vyléčit Tsuzukiho.

  Všechno se točí kolem něho. Jenom kolem něho a zaslouží si to. Je tak krásný a laskavý a hodný a aa... otočí se, protože má pocit, že někdo za ním jde, ale nikoho nevidí. Spěchá rušnými ulicemi k tomu domu se zahradou v kterém zurčela voda. Jaký je vůbec mezi nimi vztah? Napadne ho po chvilce. Jsou přátele nebo snad dokonce milenci? Použije svoji empatii a co taky za to bude chtít? Peněz moc nemá, ale jeho schopnosti...nějak to zjisti.

  Otevře dveře od komplexu budov a vejde dovnitř. Za sebou nechal svět a on má pocit, že se ocitl jinde. V jiném světě. Někde v minulosti kam čas nezasahuje a zůstává neměnný.

  „Pan Hisoka. Přišel jste si pro odvetu?“ ozve se hlas za Hisokou. Otočí se. Ano je to ten muž, který s nim posledně bojoval. Někdo by ho mohl podcenit pro jeho kimono, dlouhé vlasy, ale tehdy prohrál tak snadno. Snaží se vycitit co je zač, ale moc mu to neusnadňuje.

  „Myslím, že vzájemný souboj budeme muset odložit. Jsem tu kvůli Murakimu, pokud Vám to jméno něco říká.“

  „Doktor Muraki Kazutaka? Ano dá se to říct, že ho znám“ neutrálně pronese Kibu a podívá se na Hisoku. Co tady dělá? Ale je tu možnost vyzvědět kde je Muraki. I přes jeho všechny styky, které má se mu nepodařilo zjistit co se snim stalo. Sice povídal, ať ho nechá, ale jeho láska...

  Hisoka si všimne jemného záchvěvu ve tváří Kibu. Ano záleží mu na něm.

  „Můj přítel teď leží v kómatu a potřebuje jeden lék. Doktor Muraki  řekl, že mi můžete říct kde najdu jeden lék. Je opravdu sympatický.“ Snaží se obejít, aby neřekl co se stalo. Kibu přimhouří oči.

  „Já vím kdo je Muraki a teď vyklopte pane Hisoka co chcete po mně a co udělal. Nemažte mi med kolem pusy. Na mně to neplatí.“ Hisoka sklopí oči.

  „Dobře. Zajali jsme Murakiho a on použil zakázáný útok. Tsuzuki, po kterém Muraki nevím proč prahne mně zachránil, ale teď umírá. Muraki ho chce zachránit. Takže řekněte to nebo ne. Jestli chcete můžeme to vybojovat a já vyhraji!“ Ne nevyhraje. Tak přece už ví po kom touží, ale to už věděl dříve. Věděl, že je tu někdo další a tím je Tsuzuki. Muž s nádherně fialkovýma očima. A přesto...

  Kibu se rozesměje. „To určitě. Ty a vyhrát. Nemáš na mně. Tak on je uvězněný. Můj Muraki je uvězněný. Co chcete za jeho propuštění? Dám vše.“ Hisoka na něho pohlédne.

  „Já nemohu je mi líto. I kdybych mohl tak tady nic nezmůžu. A i kdybych chtěl tak to neudělám. Zabil mně“ zasyčí a všimne si jak se mu zachvěje tvář. „Ano jsem mrtvý. Měl jsem celou budoucnost před sebou. Co mi teď brání abych ho nezabil? Jen to že dostane soud spravedlivý. Ne jako já.“ Vytryskne z něho hořkost nahromáděná léty. „Pátral jsem po svém vrahovi a nalezl. Vstal jsem z mrtvých, protože moje duše nenašla klidu. Kdyby mi neřekl o tom léku... jsem mu zavázán, ale pustit ho nemohu. Takže?“ Ocitl se v slepé uličece, Mohl by ho dovést k nim a oni by už zjistili  kde je lék. Kibu si sedne.

  „Takže konec“ zamumlá pro sebe. Ne dokud žije, dokud on žije tak je naděje. Muraki by to neřekl, ale on udělá vše.

  „Proč to Kibu udělal? Proč to udělal? Byl jsem jen v nesprávnou chvílí na nesprávném místě nebo jen tak, že si to chtěl vyzkoušet?“ hořce se z Hisoky sype. „Je to prachobyčejný vrah. Ne není. Je horší, protože nemá důvod proč to udělal.“

  „Ty buď ticho. Nic nevíš o tom co si prožil. Nic nevíš jaké to pro něho bylo, ale já, já.. vím vše“ dodá do ticha jen přerušované kapající vodu. Kap, kap.. tiše kape a zahradou se ozývají zvuky léta.

  „Tak mi to řekni. Řekni, že to mělo nějaký smysl? Ale může mít vražda nějaký smysl? Může mít? Odpověz Kibu, může?“

  „Sklapni. Nemůžeš vědět vše a ty jsi byl jen prostředek k tomu, aby zapomněl je mi jedno co udělal a vraťme se k tomu co oba chceme. Nebo ty nechceš nic? Já chci vědět jedno. Chci vědět datum a hodinu soudu.“ Hisokovi rychle dojde co chce udělat.

  „To se Ti nepodaří a líčení není veřejnosti přístupné. Jeho zločiny jsou tak hrůzné, že by to zřejmě nevydrželi.“

  „Moje věc Hisoko. Lék za informaci. To je spravedlivá výměna. Co tomu říkáš?“ Vstane a postaví se k němu. Vysoký trochu zženštilý Kibu, ale silný. Hisoka udělá krok stranou a přemýšlí a pak si vzpomene na bledou tvář Tsuzukiho. Ne. Nenechá už nikdy nikoho umřít. Ať jde Muraki k ďáblu. Získal něco cennějšího. Tak cenného, že o to nechce přijít.

  „Za devět dní v devět hodin. Kde to nevím, ale dám Vám vědět. Takže?“

  „Hora Fuji jama. Uprostřed je jeskyně. Malinka. Spíš je to vyhloubenina. Je ukryta velmi dobře. Tu jeskyňku hlídá starý pokroucený strom. Najdete tam skříňku. Ve škříňce flakonek z tekutinou z květů. Růžový vnitřek květu..modrý kalich  si vzpomene Hisoka na slova Murakiho. Tři kapky po třech hodinách. Pak by měl být zdravý. Myslím, že si musíte pospišít Hisoka-san. Hora je daleko a jeskyně není snadno k nalezení.“ Hisoka se zamračí.

  „Najdu ji. Už nikdy nikoho nenechám zemřít. Tehdy jste tam byl s nim, když to mi dělal. Jak Vám bylo? Libilo se Vám to? Byl jste pak spokojen?“ zasyčí a odejde. Kibu se za ním zamračeně dívá. Tehdy tehdy, vzpomíná si na to dobře. Kdyby tolik nemiloval Murakiho, kdyby neznal jeho minulost... doufal, že tím co udělá jemu tak se zbaví svých můr a Sakiho. Jenže se to nestalo. Nemyslel tehdy na něho na toho komu to dělali, ale jen na Murakiho.

  Hisoka vyběhne se vztekem ze dveří a pak si vzpomene na Tsuzukiho. Ne minulost je minulost a on teď má Tsuzukiho. S ním bude vše jinak. Vyléčí se ze svých ran. Bude ho milovat a hýčkat, protože on ho zachránil tím, že ho přijal d svého srdce.

  Tak to je ona. Posvátná hora Fuji jama. Začne šplhat. Už tři dny nespal a cítí jak si to na jeho těle vybírá daň. Ne nesmí spát a šplhá dál. Občas upadne a to ho vždy vzpamatuje. Je už v půlce hory. Sedne si a dívá se dolu. Ještě není tam, ale pro jistotu ji začne  obcházet v kruzích na vrcholek. Noc. Můžeš si odpočinout, ale on jen rozsvíti baterku a jde. „Dál, dál pro Tsuzukiho“ si šeptá.

  Východ slunce. Narovná se. Je nádherný. Stejně nádherný jako Tsuzuki. Ještě čtyři dny a pak bude konec. Udělá krok a zarazí se. Poklekne. Je to tady. Určitě. Začne rozhrabávat hlínu. Nevšímá si jak se jeho krev mísí se zemi hory. Je to určitě tady a horečnatě ji hledá. Odhrnuje keře a  pořád hledá.

  Tady. Odhrne maličké křoví a vytáhne skříňku. Třesoucí rukou ji pohladí a zavře oči. Otevře ji. Flakonek s jasně průzračnou tekutinou. Schová ji do batohu. Vytáhne kus starého chleba a pustí se do něho. Jde dolu. Očas zakopne, ale jde pořád dolu. Tsu, Tsu... mu víří v hlavě.

  Zítra tam bude. Je vyčerpaný, ale žene se za kraj svých schopností. Už dávno žije jen z magie a súr. Nebýt jich už by dávno padl. Podivá se na velkou budovu. Ano tady je a on ho zachrání. Úzkost mu sevře srdce. Ne ještě není pozdě.

  Jsem tady. Už jsem myslel , že to nestihnu. Hisoka s lakovanou skříňkou pod paží běží doslova letí chodbami paláce k místnosti, kde leží Tsuzuki. Jen ať to stihnu. Prosím Vás o to a neví koho vlastně prosí. Je zachmuřený a vše co mu stojí v cestě se mu raději uhýbá. Je to tady a zaváhá před jednoduchými dveřmi. Najednou neví jestli dokáže vejít, ale pak si vzpomene na jeho úsměv na jeho laskavé oči a jeho objetí, když mu povídal co se s nim stalo. Co Muraki provedl. Otevře dveře a zavře je za sebou. Přidstoupí k lůžku a semkne rty. Ruce se mu chvěji, když vidí naprosto vyhublou postavu bez života.

  „Tsuzuki, mám to prosím odpověz.“ Ne nesmí být mrtvý to nejde, vykřikne v duchu zlobně.

  „Hisoka- chan,“ tiché zašeptání z postele a pak se fialkové oči s námahou otevřou. Úsměv, trochu strnulý. „Já, tě tak, rád vidím, Hisoka.“ Chce zvednout ruku, ale je příliš slabý.

  Hisoka si oddechne. Jen halucinace víc nic. „Mám to tady. Lektvar Dračího dechu.“ Otevře skříňku a položí ji na postel. Vytáhne flakon v kterém je průzračná tekutina. Jestli mi lhali, ale ne je to no přesně to potřebuje. Můj milovaný Tsu. Přiloží flakonek k bezkrevným rtům Tsuzukiho a nakape na ně tři kapky. Po hodině další tři a pak další tři tak to říkal. A to by mělo stačit. Vidí, cítí jak se tekutina vpijí do jeho těla. Podaří se to? Mlčky se dívá na jeho tvář.  „Je ti lépe Tsu“ a neuvědomí si jak ho oslovil. Už dávno mu tak říká.

  „Je Hisoko, a děkuji.“ Tsuzuki zvedne ruku a sevře tu jeho ve své. Na víc je unavený. Usne a přesto jeho ruku nepouští. Spí klidně, přesto že ve snu se prochází krajinou, kde teče ohnivá řeka a místo lávy chrlí sopky krev. Nedaleko něj jde Muraki. Někde po cestě snad ztratil své charakteristické bílé oblečení a teď má na sobě černý plášť i kalhoty. Objímá si hruď po které teče krev. „Tsuzuki Asato, nečekal bych tě ve své noční můře.“
  „Zavolal jsi mě sem,“řekne klidně Tsuzuki.
  „Ano, nechtěl jsem tu planinu procházet sám.“
  „Jsi sobec, Muraki.“
  „Jsem realista. A teď se připrav Tsuzuki Asato, moje noční můra přichází.“ řekne ještě Muraki a pak už se kolem nich prožene vítr a on se musí dívat jak malého světlovlasého chlapce objímá temnota. Jak kole něj lidé umírají, jak utíká před netvorem v lidské kůži, který má oči Hisoky. Vidí další a další a vedle sebe cítí jak se doktor chvěje. Sám, má chuť se odvrátit ale nemůže.

  „Proč mi to ukazuješ Muraki? Proč?!“
  „Chtěl jsem, abys pochopil, nic víc Tsuzuki…promiň…“ hlas mizí a s ním i noční můra. Tsuzuki sedí na louce pod velkou kvetoucí sakurou a v rukou má bílý plášť.

  „Tsu, Tsu?“ co se ti zdá? Trpíš vidím to a nemohu nic dělat a pak si vzpomene. Mohu aspoň trochu. Odoží bundu a položí mu ruku na hruď. Zavře oči a uklidni svoji mysl i dech. „Pro tebe Tsu.“ Uvědomuje si jak nebezpečné to je, ale pro něho udělá cokoliv. Pod rukou se objeví jemné zlatavé světlo, které pomalu obklopí tsuzukiho tělo. Hisoka poslouchá jeho dech i srdce. Dáva mu svoji energii, protože tady není kde vzít jinou a on jako strážce ani nemůže vzít.

  „Musíš přežít, musíš, protože tě miluji“ šeptá ne nahlas, ale v duchu. Sedí u jeho postele a ničeho si nevšímá. Je čas si uvědomí a neochotně odtáhne svoji ruku. Záře okmažitě poklesne a on vezme do ruky flakonek. Nakloní se nad jeho už teplé rty a dívá se na svoji třesoucí ruku.

Ještě chvilku a může být po něm. Ještě vydat víc... dívá se jak tekutina v něm pomalu mizi a on opět natáhne nad ním ruku. Dá mu vše co má.

  „Hisoko,“ fialkové oči se otevřou a usmějí se na něj. „Hisoko,“ natáhne po něm ruku.

  „Tsu konečně“ stáhne ruku. Cítí se vyčerpaně. Ještě hůř než když lezl pro tu skříňku. Skloní k němu hlavu a políbí ho. Připadá mu to tak přirozené a pak se začervená. Co si Tsuzuki proboha pomyslí?

  „Jsi unavený Hisoko, měl by sis lehnout,“zašeptá Tsuzuki a pohladí ho po tváři. „Chtěl jsem tu zůstat, …už kvůli tobě.“

  Hisoka se šťastně usměje a jemně ho obejme. Schová svoji tvář v jeho náručí. „Je mi s tebou tak dobře, že se mi nechce nikam chodit. Ještě chvílí prosím.“

  „Hisoko, budeš vyčerpaný…a lehni si sem, je tu dost místa. Musíš si odpočinout. A vyspat se. Pověz, jak dlouho jsi už nespal?“

   „Nevím. Je to jedno. Miluji tě.“ Začervená se. „Nezdálo se mi to, že jsi to řekl, prosím“ dožaduje se tsuzukovy odpovědi. Lehne si vedle něho.

  „Nezdálo, Hisoka-chan.“ Tsuzuki ho přikryje a pak zívne. „Jsem tak unavený  a děkuji moc Hisoka-chan,“zašeptá a už spí s jeho rukou ve své.

  Hisoka ho s úsměvem  pohladí a zvážní. Ne ještě nemůže spát. Musí ho hlídat. Musí to vydržet a pak se zachumlá pod pokrývku a konečně si dovolí odpočinout. Dívá se na jeho spící tvář. Zná všechny jeho proměny až na jednu. Zardí se jak ho napadají myšlenky, kdy ho pomalu svléká a líbá, drží a hýčká.

  „Ne“ teď ne a odežene myšlenky na jejich společné milování. Brzy se jeho sen uskuteční. Podívá se na hodinky. Pět minut. Vymaní se z jeho náruče a vezme flakónek. Jedna, druhá, třetí kapka. Položí flakónek na stolek a přitáhne na sebe přikrývku. Konečně po týdnu si může dovolit usnout. Přistiskne se k Tsu a obejme ho.

  “Dobrou noc. Spí sladce“ ještě zamumlá a usne hlubokým spánkem vyčerpaného.

  Tsuzuki spí spánkem beze snů a přece jen, když se o něj ve snu otře něčí přítomnost, je laskavá a má zelené oči. „Hisoka,“zašeptá a na rtech mu ulpí úsměv. Muraki už ho ve snech nenásleduje a přesto má na okamžik pocit, že stojí někde v dáli a usmívá se. Ne tím zlomyslným úsměvem, ne zle, ale klidně a vyrovnaně. Jakoby cítil, že ..že ho démonický doktor tentokrát dobrovolně pouští ze svých tenat.
  Když se vzbudí poprvé je noc a Hisoka tiše oddechuje vedle něj. Zavře oči. Vše je v pořádku a usne znova.

  „Muraki?“ Tsuzuki vstoupí o cely. Spatří doktora jak leží na prostém lůžku. Spal. Přejde k němu blíž, ale, skutečně. Spal. Chvilku ho pozoruje. Ano, hodně se na něm podepsali při výslechu. Už to není ten doktor Muraki, kterého znal. Muže před ním zlomili. Vidí jak se doslova chvěje horečkou pod tenkou dekou a vzpomene s na láskyplnou péči Hisoky. Ten by tohle nikdy nepřipustil. Nikdy. Od doby co se znají, ho pořád hlídá. Pravda poprvé ho chtěl zastřelit, ale od té doby…
  Jenže kdo se stará o tebe Muraki? Vzpomene si na sen, do kterého ho Muraki dostal. Jeho noční můra. Moc si toho nepamatuje a je rád, že si skoro na nic nevzpomíná. Bylo to strašné. Sedne si o kus dál na židli a chce počkat než se vzbudí, když v tom…
   „To je vaše nová zábava, špehovat mě, když spím?“
   „Přišel jsem vám poděkovat Muraki.“ řekne tiše Tsuzuki. Pořád nechápe, co se to s doktorem stalo

  „Aha, “Muraki se posadí. „Milé,“utrousí a chytne se za hlavu. Včera ho zase vytáhli z cely a zmlátili. Už to má jako každodenní předehru večeře. A už mu dochází síly. Neví, proč ho pořád vyslýchají. Vše vědí. Ale výslechy jsou stejně jen zástěrky pro mučení. Posadí se a spustí nohy z postele. Podívá se na své ruce. Třesou se. Sevře je do pěstí.
  „Tak jsi poděkoval, Tsuzuki, můžeš jít.“
Tichý mlčenlivý pohled, je mu jedinou odpovědí.
  „Tak už vypadni!“ Cítí jak se začíná třást. Nepopiratelný fakt, že je na dně. Zase jako před lety ho srazili na kolena. A on už nemá sílu, nemůže nic. Znova bezmocný.

   Tsuzuki si ho prohlíží. Zubožená postava. Potrhané věci, kabát, jindy tak zářící čistotou i celý oblek, špinavé od krve. Kdysi strašný doktor Muraki se třese zimou a rukama si skoro objímá ramena.
  „Vem si můj,“ podá mu Tsuzuki svůj kabát. Na něco se prostě nemůže dívat. Ani se nepozastaví nad tím, že Muraki ho chtěl kdysi zabít. Teď svůj dluh vůči němu srovnal a… navíc on není jako on.
  Muraki se na něj nevěřícně podívá.
  Aspoň pásku mu přes to chybějící oko mohli dát  napadne Tsuzukiho.

  Muraki si s bolestivým zasyknutím sundá zbytky pláště co má a obleče si jeho. Má jeho vůni. Je cítit jako on.
  „Děkuji,“zašeptá tiše. „A teď prosím jdi.“

  „Tsu“ zašeptá Hisoka ze spánku. Zrovna se drápe na tu horu a rozhrabuje hlínu jak hledá skříňku a ona nikde. Sípe a z ničeho nic vidí Tsuzukiho. Natáhne  po něm ruku, ale on se s jemným úsměvem vzdaluje. Občas se otočí a někam ho zve. Ne ještě ne musím najít skříňku, ale celá jeho duše chce jít s ním. „Tsu.. ne!“ vykřikne a posadí se. Je oblečený jak ho hlídal, aby si vzal lék.

  Je předkloněný  a jeho ruka se přesune k Tsuzukimu.

  „Tsu?“ když nic nenahmatá, vyskočí a nevěřícně se dívá na prázdnou postel. Kde je? Kde jen může být? Vždyť je nemocný. „Tsu!“ zakřičí a uvědomuje si svou pošetilost. V pokoji nikdo není. Začne panikařit a otevře dveře.

  „Tsu?“  Zavře za sebou, když si všimne jak se po něm někdo podívá. Nezná ho a tak zavře dveře a opře se o ně. „Tsu kde proboha jsi?“  šeptá a rozhliží se jestli přece jen ho někde neuvidí a pak se mu rozjasní tvář. Najde ho tak lehce.

 Nadechne se a zklidní sovu mysl. Je sice jen empatik, ale Tsuzukiho pocity, auru vycítí všude. Je tak odlišná od jiných. Pátrá po budově a odvrhuje jedny pocity  za druhou. Pomalu začíná být unavený a panikařit. Přece musí tady být. Je tak slabý, když ho zachytí. Tam dole v nejnižším patře. Otevře dveře a vyběhne.

 „Tsu proč jsi?“ a zalapá po dechu. Když tak běžel šťastný, že ho našel, neuvědomil si kam to vlastně běží a které to dveře rozrazil. „Tsu tady nemáme co dělat. Tvůj kabát...“ jde k Murakimu a chce mu ho sundat. Troska je to, ne Muraki.

  „Nech mu ho Hisoka, zachránil mi život. Nech ho. Už…je čas.“

  „Ne To nemůžeš myslet vážně Tsu“ přestane mu tahat kabát z těla. „Přece tě zranil a mně..“ polkne nechce to tady jen tak říkat. „Ne je tvůj. On si nezaslouží nic!“

  „Tohle si zaslouží. Tohle…Hisoka, pojď.“ Tsuzuki k němu přijde a položí mu ruce na ramena. „Pojď, Hisoka.“

  „Ne...“ a pak se mu rozšiří oči úžasem. „Přece jen, přece jen on a ty, proč? Neříkej prosím, že pro tebe tolik znamená. Tsu...“ to tak bolí a pak si uvědomí přítomnost Murakiho. Napřimí se, i když to bolí. „Řekli ti, kdy bude soud?“ musí to zjistit. Musí. nepodívá se po Tsu. Možná má pravdu a možná teď ztratil vše.

  „Zítra Hisoka,“ řekne tiše a políbí ho do bujné kštice.
Muraki se jen dívá a mlčí. Už ho to přestalo zajímat, už ho nezajímá nic. Už nic nechce. Jen,…možná kousek klidu a svou skrýš v horách, kam se jezdil schovávat před okolním světem s Kibu.

  „Tsu!“ s radosti i s údivem promluví Hisoka a v jeho očích se objeví vlhko. Nenápadně si je utře a pak dojde k Murakimu.

   „Možná jsou věci na které nemám právo Muraki, ale zachránil jsi mi to nejcennější co mám. Myslím, že jsme vyrovnání.“ S tebou ano, ale ne s někým jiným. Poslední dluh a budu konečně patřit jen Tsuzukimu. Ať se zítra stane cokoliv ... nechá to osudu. „Pojď Tsuzuki. Nejsi ještě zdravý a zítra budeme mít perný den.“ Otevře dveře a čeká. Jeho oči jsou klidné jako by teprve teď se vším vyrovnal.

  Muraki se za nimi dívá a má pocit, že i on pomalu odchází. Povedlo se jim to. Zlomili ho. Jen, ještě jednou by si přál být v tom domě. Cítit se v bezpečí v Kibuově náruči. Být zas malým chlapcem.
  „Forgive me, Hisoka.“

  „Promiň Muraki?“ otočí se. „Já kvůli Tsu, ale nikdy nebudu moc zapomenout rozumíš.“ Otřese se při pohledu na toho mocného čloověka, který se dal do služeb Temnot a prahne po Tsuzukim. Nikdy mu ho nedá. Nikdy. „Jsme vyrovnání. Život za život“ řekne ve dveřích a zavře je za sebou

  „Zítra bude stát před soudem. Chceš tam jít Tsuzuki?“ optá se Hisoka opatrně. Neví co má dělat. Zachoval se jako idiot. Jako vřískavý malý fracek a přitom... ne vše je za ním. Jen musí dát vědět někomu o tom co ví. „Tsu počkáš chvilku?“ Nečeká na přikývnutí a vletí do kanceláře. Zvedne sluchátko a vytočí číslo.

  „Zítra ráno v devět hodin bude vyřčen rozsudek a pozitří bude konec.“ Nic víc neřekne a položí sluchátko. Jsou vyrovnání.

  Muraki sedí v cele, zabalený do tsuzukiho pláště a po tváři mu tečou slzy. Je unavený a … „Mě to taky mrzí Hisoka…a niky nezapomenu. Nikdy. Neboj se.“

  „Doktore Muraki Kazutaka slyšel jste z čeho jste obviněn nebo chcete to ještě jednou zopakovat?“ Soudce v černém talátu, s brýlemi na nose a parukou na hlavě má v ruce papír a vedle sebe na stole mohutný spis zločinů Murakiho Kazutaki.

  „Děkuji, myslím, že jednou to stačilo, soudce,“ řekne klidně doktor Muraki. Stojí před ním v černém Tsuzukiho kabátě. Nakonec mu dali i nové oblečení a mohl se umýt. I černou pásku, přes ztracené oko dostal. Přece jen, oni jsou tady ti hodní. Celý v černém, teď stojí před soudem a čeká na rozsudek, který musí přijít. Ví že přijde. Rozhlédne se kolem a zahlédne Tsuzukiho.
  Ach, Tsuzuki, pro tvé fialkové oči se ze mě stává sentimentální blbec.

  Hisoka hledí na svého vraha s podivnými pocity. Konečně se dočkal toho, že bude jeho vrah potrestán a kupodivu ani nemá moc velkou radost. Podívá se po Tsuzukim a chytne ho za ruku. Chtěl by říct, že je jeho a nikoho jiného. Znovu se podívá na Murakiho. Všichni vědí kdo je a čím se provinil. Všichni na něho tak civí. Udělá se mu z toho špatně. Nemůže dýchat. Proč? Mu viří v hlavě. Na tu chvíli čekal tak strašně dlouho a teď je mu špatně. Před triumfálním vítězstvím spravedlnosti.

  „Prosím obžalobu o řeč“ pronese soudce a sedne si. všichni si sednou a podívají se po starším muži. Ten se zvedne a odkašle si.

  „Vážená poroto, vážený soudce a přítomní. Vše bylo řečeno. Ten muž je rozhodně vinen vším co zde bylo řečeno. Myslím, že je zbytečné zde vyjmenovávat jeho zvěrstva, které napáchal za svého života. Proto požadujeme rozsudek Vinen.“ Posadí se. Ví, že vyhrál ať si Muraki řekne co chce

   „Obhajoba nebyla ustanavone a obhájcem je pan Muraki Kazutaka. Pronesete svoji řeč.“ vyzve ho soudce.

  „Vážený soude, vážení porotci. Nebudu se zde vykrucovat, jak možná čeká pan žalobce. Nebudu. Možná čekáte, že budu svých činů litovat. Lituji jen toho co jsem neudělal. A omlouvat se taky nebudu. Vím co mě čeká, celý život jsem to věděl. Tak prosím, ukončeme tohle divadlo. Jsem unavený. A navíc, zbytečně utrácíte státní peníze. Děkuji.“ Muraki pokyne hlavou, že skončil.

  Sál pobouřeně zašumí a Hiskovi i Tsuzukimu se objeví na rtech nepatrný úsměv. „Je to on. Pořád stejný.“ Pronese Hisoka. Jejich dlouholetý soupeř. „Víš jsem rád, že svým způsobem je pořád stejný. Půjdeme Tsuzuki. Nechci se dívat dál.“

  „Počkáme Hisoka, my víme co je zač. Oni, jsou jen dav. A přeci jen, byl to soupeř, pro nás všechny.“ Přitáhne si Hisoku blíž k sobě. „Víš, nemám ho rád, neměl jsem. Tolik toho způsobil, a ublížil ti. Ale, kdyby nebylo jeho, nikdy bychom se nesetkali.“

  „Ano to máš pravdu“ pronese zamyšleně Hisoka a objeme ho kolem pasu. „Vlastně mu vděčím, že jsem našel to nejcennější co mohu mít. Nakonec na něho budeme vzpomínat. Mohu,“ optá se, ale nečeká na svolení a políbí ho.
  V soudní síní zatím všichni sedí. Všichni vědí, že rozsudek padl jen ho vyhlásit.

  „Muraki Kazutaka, povstaňte!“ Všichni vstanou a i Muraki. „Porota Vás shledala viným ve všech bodech obžaloby a trest je rozusedk smrti. Rozsudek bude vykonan dne 6.07. v 6 hodin ráno. Bůh Vám buď milostiv.“ Položí papír a uhodí třikrát paličkou. „Proces je ukončen.“

  Muraki se lehce ušklíbne. „To jim to trvalo.“ Jen tam stojí kolem něho radostný šum a on jen stojí a vzpomíná. Koutkem oka vidí, jak Hisoka políbil Tsuzukiho a někde uprostřed hrudi cítí bolestné bodnutí. Ale už to není tak zlé. Přestává to a on? Všechno mu je jedno. I když…tak rád by ho ještě viděl Jen jednou. Jedinkrát. Jednou ti říct, jak moc tě miluji…Kibu.

  Kibu zatím se obléká. Neví přesně kde je Muraki, ale ten Hisoka mu něco málo řekl i on si zjistil pár věcí. Obleče se do černého a na svetr vytáhne přívěsek od Murakiho. Nosí ho stále od toho dne co ho dostal. „Jdu pro tebe a přivedu tě sebou, i kdybych...“ vyjde ven ze své pevnosti. Je noc a on chce tam být brzy. Neví nic, kromě toho, že ho musí zachránit.

  Hisoka popadne Tsuzukiho za ruku a vleče ho pod stromy Sakury, které tady jsou pořád v plném květu. Donutí Tsuzukiho sednout a sem se posadí vedle něho. Schoulí se do jeho náruče. „Drž mně Tsu. Nevím proč, ale je mi smutno. Moc smutno.“

  „Není to proto, že odchází? Bojíš se, že odejdeš s ním? Nepustím tě. A…víš mám pocit, že i mě bude chybět.“ Přitáhne si Hisoku blíž k sobě. „Nechci tě ztratit.“

   „Možná se toho bojím. Přece jen jsem tady jen kvůli němu. Jen proto, že mám nevyřízené účty. Jen se podívej jak mně poznamenal!“ hořce pronese a sundá si bundu i košli. Na pokožce září tetování od Murakiho. „Pořád si to budu pamatovat.“ Navleče si košili a pomalu zapíná.

  „Šššt, nech to tak,“ Tsuzuki mu nedovolí si košili znovu obléci a přitiskne si ho k sobě. „Nepustím tě,“ zůstaneš tu se mnou,“ říká mu a jemně ho líbá na tváře, krk a tiskne si ho blíž k sobě. „Miluji tě Hisoka.“

  „Miluji tě“ jako ozvěna se nese z úst Hisoky. Vánek pohne sakurovými květy a na ně spadne lístek. Růžový nevinný.

  Tsuzuki vezme jeho hlavu do dlaní a něžně ho políbí na rty. A pak pokračuje na tváře, oči a zase se vrací ke rtům. Přitáhne si ho blíž, jako by mu měla být zima.

  Hisoka se poddává jeho laskání a oplácí mu je se vší vřelosti jaké je schopen. „Chceš se milovat“ s očima dokořán pronese. Otevřel všechnu svoji moc a cítí to všemi svými smysly. Rty se mu zvlní do jemného úsměvu. „Miluji tě“ zopakuje a políbí ho se vší vášní. „Drž mně Tsu, prosím.“ Víc neřekne. Nepotřebuji mezi sebou slova.

   Tsuzuki ani neví, kdy mu Hisoka sundal kabát a rozepnul košili. Oba jsou omámeni horečkou, která se jich pomalu zmocňuje. Tsuzuki se tiše zasměje, když ho Hisoka povalí na záda a lehne si na něj. Líbají se se stále větší žádostivostí. Tolik si přejí být si co nejblíž.
  „Doktore, proč jste si zvolil za strážce zrovna mě?“ Watariho hlas se ozve nepříjemně blízko.
  „Vážím si tě a poslední noc ve svém životě mám snad právo na trochu klidu nemyslíš?“ Murakiho hlas zní podivně klidně a zachvívá se v něm něco z melancholie té noci.
   „Mohl jste si přát cokoliv. Tedy v rámci zákona a vy…?“
  „Divíš se mi? Co si mohu přát víc, než noc pod hvězdami?“

 Tsuzuki leží na trávě a Hisoka se jemně jako vánek dotýká jeho těla. Nezajímá ho, že by někdo mohl přijít. Chce jen být co nejblíž své lásce. Málem ho ztratil a možná proto v jeho políbcích je úcta a strach, ale i touha. Tehdy vše ztratil a nikdy nedoufal, že zažije to co chtěl a najednou  se mu vše vrátilo. Miluje zpívá jeho tělo.

  „Zbožňuji tě, Tsu.“ Políbí ho se vší vášni jaké je schopen a pak se odtrhne od jeho rtů. Zkoumá jeho tvář, jako by ji viděl poprvé a přitom ji zná tak dobře. Dívá se do jeho nádherných fialkových oči a nechce už nikdy nic víc uzřít.

  „Kde jsem? Co tady dělám?“ ptá se zmateně Kibu. Nezná to tu. Nikdy nic podobného neviděl a ani neví jak se sem dostal.  Jde tam kam ho volá jeho srdce a medailonek. Hřeje ho i přes černý svetr a on netuší, že ho provádí strážemi tam kam by se nikdy nedostal. Jde a nic si neuvědomuje. V ruce má meč, který si vzal. Neví proč ho vůbec bral, ale spíš se spoléhá na malý amulet, který dostal od své lásky. Píchne ho u srdce. Kdo ví jestli ho ještě miluje? Ten Hisoka povídal o Tsuzukim. To je ten muž s fialkovýma očima. Přesto jde vedený slibem i touhou.

  „Sakurový háj!“ splyne mu ze rtů jako litanie. Jsou v plném květu a on tam stojí přimrzlý nádherou květů a dívá se jak vánek unáší okvětní lístky.

  „Je to tu..nádherné,“ pronese najednou kdosi blízko nich a Tsuzuki sebou škubne. Ten hlas! To je…Muraki!

   Muraki se na chvíli zastaví, tiše si povzdechne a pak se otočí na patě a jde jiným směrem. Sem už nepatří. Tady je teď na řadě láska a on musí pryč. Watari ho následuje z uctivé vzdálenosti a on ho cítí jen jako tichou přítomnost . Slza mu sklouzne po líci. Tolik jsem si přál se pomstít a ztratil jsem se v tom. Žil jsem vůbec? A pro co? Pro vendetu? Na kom? Byl jsem hlupák.

  Jenže, když tehdy zmizeli všichni kdo mě měli rádi, byla to jediné co mě drželo nad vodou v tom světě hrůzy a bolesti. Nic jiného mi nezbylo. A pak? Ten pocit moci, když jsem poprvé zabil. Pravda, tehdy jsem bránil sebe a přítele, ale, bylo to tak okouzlující, tak jiné..tak..jiné. Přál jsem si to zažít znova a znova. Stejné pocity, když jsem vyhrál boj se smrtí za svého pacienta, když jsem odkryl zakázanou šifru. Poznal první doteky moci…nic se tomu nemohlo rovnat. Nic mě nemohlo zastavit. Stala se z toho posedlost. Muraki se zastaví a opře se zády o kmen sakury. Je tak živý,napadne ho a na chvíli zavře oči.

  „Musím jít. Nevím proč jsi mně zavedl na tak rozkošné místo. Místo stvořené k lásce a ne tam kde se má odehrat něco tak hrůzného. Chtěl bych teď tady být s Murakim, ležet snim, objímat. Nebo u nás v horách, kde je ticho a kromě ptáků nikdo není. Pověz proč zrovna tady z místa kde je cítí milost a touha? Proč?“ Kibu tiše říká uchvácený stromy. Odhrne si z čela dlouhé vlasy.

  Dál stojí, až teprve plátek růžový jako dech mu přistane na tváří a on ho sundá. „Promiň mi, ale nemohu tě dál obdivovat. Musím za někým, za někým komu jsme dal slib.“ Pustí plátek na zem k ostatním a vykročí. Jde dál, až zaslechne tichý šepot. Přistoupí a zardí se, když spatří povědomou postavu. Otočí se jako na obrtlíku.

  „Zase on. Copak nás nemůže nechat na pokoji?“ odevzdaně pronese Hisoka a zavře oči. Jeho smysly mu prozradily kdo před chvílí tady u nich stál. Má štěstí, že nepřišel blíž, ale něco se pokazilo. Pořád touží po Tsu, ale do myšlenek se mu opět vkrádá Muraki. Už, aby bylo po všem. Obejme Tsuzukiho a jen tiše mu leží na hrudi. „Promiň!“ zašeptá a pak ucítí Kibu. Co ten tady? A jak se sem dostal?“ Hisoka vyskočí a rozhliží se, ale nikoho nevidí a přece citil jeho pocity. „Je tady Kibu“ zašeptá a podívá se na Tsuzukiho. Jak rád by se vrátil do jeho náruče a pokračoval tam kde přestali.

„Kibu? Kdo to je Hisoka-chan?“ Tsuzuki si nadzvedne na rukou a trochu si upraví oblečení. I jeho už přešla něžná horečka a teď se rozhlíží kolem. „Sem by se neměl nikdo dostat. Nikdo kromě nás.“

  „Kibu je muž, který mi dal klíče od laboratoře a muž, který miluje Murakiho. Nedovedu pochopit... ne láska nemá co dělat s tím co člověk dělá“ tiše řekne a pozoruje jak se upravuje. „A máš pravdu. Nevím jak se sem dostal. Půjdeme to zjistit. Musíme.“ S lítosti a zároveň hladově pozoruje jak mu před zrakem mizí  tělo Tsuzukiho a ta košile.. začíná ji nenávidět stejně jako Murakiho. Odděluje ho od toho co chce.

   Tsuzuki ho vezme za paži a přitáhne blíž. Políbí ho a pak zašeptá. „Později, teď to jdeme zjistit.“ Upraví se a  nechá se Hisokou vést za tím známým neznámým mužem.

  „Kde jsi?“ dívá se a snaží se nebýt rozptylen stromy a zvláštní kouzelnou atmosférou tohoto místa. Tam. „Muraki!“ vykřikne radostně a rozeběhne se.
 „Stůj! Kdo jsi?“ ozve se Watari a napřáhne ruku. Je šokovaný tím, že vidí vetřelce. „Stráže!“ zakřičí. Ale nikdo nikde. Jak je to možné? Nerozumí tomu a pak si všimne amuletu. Zakleje. Proto se sem dostal. Znovu zavolá „Stráže!“  Kibu odstrčí jeho ruku a běží k svému příteli. „Našel jsem tě a půjdeme domu“ zašeptá, klesne na kolena a obejme ho kolem pasu.

  „Kibu!“Muraki se k němu sesune a obejme ho. „Kibu,“šeptá mu do tmavých vlasů v nichž už se začínají objevovat stříbrné vlasy, hlavně jeho vinou. „Nevěřil jsem že tě ještě uvidím,“šeptá tiše a drží se ho. Cítí přítelovy silné paže, jak ho objímají, stejně jako když byl mladík. Stejně jako když ho poprvé zachránil. Stejně jako když ho utěšoval.

  „Promiň mi to Kibu. Nechtěl jsem, aby na tebe přišli.“

  „Blázínku mne je to jedno kdo o nás ví. Jsem rád, že jsem tě našel a teď půjdeme domu ano. Ke mně kam patříš. Potřebuješ se vzpamatovat. Stejně jako kdysi když jsem tě poznal. Jsi pořád stejný.“ Dotkne se jeho tváře poznamenánou mučením a obejme ho. Ano konečně je sním. Nikdy se necitil úplný, ale sním jako by byl něco víc. „Tak vstávej. Musíme jít. Už nás čeká. Vše jsme v ni připravil,“ šeptá mu do ucha a po tvářích tečou slzy. Vypadá tak hrozně, ale je naživu a on si ho sebou odvede a je jedno kdo ho tady drží. Má tušení kdo, ale je mu to jedno. Už nikdy nedovolí, aby ho chytili ještě někdy.

  „Zůstaneš už se mnou a nikdy ti nedovolím odejít“ šeptá dokola. Snaží se ho zvednout i sebe.

  „Dal jsem slovo, Kibu. Přísahal jsem, že jim neuteču a jednou bych chtěl to slovo dodržet. Já... vím, že, že.. budu platit za své činy a tolik bych si přál vrátit čas znova, ale...už nemůžu. Jsem unavený Kibu. Promiň. Tolik jsem chtěl, chtěl jsem s tebou ještě jednou být. Být tam pořád nebo někde jinde. Ale, vím, že by mně má posedlost zase dostala. Kibu, ty budeš žít i beze mně. Bude to nejjednodušší. Všechno.“ Muraki se mu dívá svým jediným okem do těch jeho a v duchu ho prosí, aby ho vzbudil z té noční můry, protože on už to nedokáže. Všchno co budoval, všechny jeho mentální štíty, to všechno je až na poslední chabou bariéru pryč. A on ...už skoro umírá.

  „Kibu!“ křikne Hisoka a předběhne Tsuzukiho. Zstaví se v dost velké vzdálenosti.

  „Ty ho znáš?“ pronese bezděčně Watari, který se dívá a nemůže tomu uvěřit. Hisoka ho ignoruje.

  „Tsuzukiho nedostanete!“ vykřikne zuřivě a postaví se před Tsuzukiho.

  „Jsem tu pro Murakiho.“ Postaví se před Murakiho s mečem v ruce. Hisoka si ho pohrdlivě změří. Oba na sebe zírají a chrání ty co nejvíc miluji.  Watari stojí s otevřenými ústy a pak mu to dojde. Stráž nikde a oni se chystají k boji.

  „Pomoc!“ zakřičí a s vlasy i rukama mávající kolem sebe letí do budovy. Všichni u letité Sakury ještě zaslechnou vzdálené „Pomooooc!“

  „Hisoko.“ Tsuzuki položil zelenookému mladíku ruku na rameno. „Víš mě by spíš zajímalo jak prošel aniž si ho strážní nevšimli,“zamumlá Tsuzuki a přitom pozoruje Murakiho, jak se znova postavil za zády svého přítele. Opravdu jsme ho tak mučili? Copak i my…? Strašné!

  „To ten amulet Tsuzuki. Nevidíš jak září? Je v něm dobro a chrání svého majitele i před náma.“ Odmlčí se a pořád Kibu upřeně pozoruje. „Muraki nemůže odejít. Slibil, že tu zůstane!“ Vykřikne Hisoka.

  „Hisoka má pravdu Kibu,“ žekne tiše Muraki a postaví se vedle svého přítele. Položí ruku na jeho s mečem a tiše dodá. „Tohle není potřeba.“ Pak se otočí k oběma Shinigami.

  „Já svě slovo dodržím. Neodejdu odsud.“

  Tsuzuki se na ty dva dívá a doslova cítí, jak ten tmavovlasý Murakiho chrání. Stejně jako jeho chrání amulet na krku.

  „Kdo dělal ten amulet?“ zeptá se tiše, protože i tady září jako hvězda na nebi. Je v něm tolik dobra. Tolik lásky. Kdo ho stvořil?

  „Já,“ řekne Muraki a usměje se.

  „Hisoka“ tiše zašeptá, aby to neslyšeli.“Prosím!“ Hisoka strne a jen stojí. „Proč to chceš?  Zrovna  ty bys měl vědět...“ nedořekne.

  „Kvůli amuletu“ řekne tiše. Hisoka kapituluje. Svoje dluhy už splatil. Není ničím zatížený a přece na jeden ještě zapomněl. „Neudělám nic, když budou chtít, ale taky nic pro to.“

  „To mi stačí.“

  „Já nic neslibil a pokud to chceš pak se vyrovnáme někde jinde.“ Kibu se otočí  k Murakimu. „Promiň lásko, ale přilíš tě miluji než abych tě tady nechal zemřít.“ Udeří ho jedním přesným pohybem jílce svého meče. Zachytí ho do náruče a přehodí přes rameno.

  „Jdu!“ Čeká, že ho zadrží, ale ti dva, ten Hisoka a ten Tsuzuki jen stojí a dívají se. Nechápe proč.

  „To bude mít velký a ošklivý dopad na naši kariéru u Konoeho. Víš asi jaký.“ Prohodí Hisoka a dívá se za vzdalující postavou.

  „Totální degradace, ale budu s tebou a pojď dokončíme to. Bůhví kdy...“ oba se otočí a odejdou spolu od staré sakury.

  Muraki tiše zasténá a povědomě si  chce rukou sáhnout na čelo. Nejde to. Zavrčí, ale ten zvuk mu jen působí bolest. Otevře oko, ale kolem je tma. Že už bych byl v pekle? napadne ho. Jenže si na nic nepamatuje.  A vlastní smrt bych si měl pamatovat, nebo ne? Ale ta hlava i celé tělo ho tolik bolí. Oko se samo od sebe zavírá a on znova upadá do těžkého spánku podobného mdlobám.

  Když se probere podruhé, svítá. Cítí světlo za víčkami a je mu podivně dobře. Někdo sedí vedle něj a hladí ho po vlasech a on si připadá, že je malý kluk a jeho přítel ho konejší po dalším střetu se strýcem. Nechce se mu otevírat oko, nechce vidět realitu. Chce snít, protože má strach, že až se vzbudí, bude zase v tmavé špinavé kobce. Už nechce.

  Pomalu se propadá do klidnějšího spánku a poslední co cítí je ruka na svém čele.

  Uslyší cinkot nádobí a otevře oko. Už se cítí lépe, ale zrak má nějaký zamlžený. Zvedne ruku k obličeji a přes pravé oko nahmatá obvaz. Levým se rozhlédne kolem a má pocit, že poznává to místo. Svoje, ne jejich milované útočiště. Chatu v horách.

  „Jak? Jak jsem se sem…dostal?“ zašeptá tiše. Všechno mu plave v mlze a sem tam se vynoří

  „Jak?“ tichý smích se nese útulnou chatou. „Omráčil tě, přehodil přes rameno a odnesl z toho pekla.“ Přijde k němu a políbí ho na čelo. „Oko bohužel nemáš a hodlám tě sem přivázat a už nikam nepustit.“ Sedne si vedle na postel. „Bál jsem se Muraki. Bál“ zašeptá a obejme ho. Poslouchá jeho srdce jak bije pravidelným rytmem.

 „Víš Tsuzuki, tak to mně nenapdalo ani ve snu.“

 „Mně taky ne Hisoka“ odpoví Tsuzuki a dál se brodí kanálem. „Nechápu proč zrovna my musíme čisti palác od krys.“

 „Nekecej a makej Tsu! To je trest za tvoji milosrdenství!“ pronese Hisoka  pochmurně a chytne další krysu. „Čím dřív to budeme tím lépe.“ Popotáhne se za šátek kolem úst a nosu. Některé věci se nedají vydržet bez ochrany.

  „Tak proč jsi je nezadržel?“ neudrží se Tsuzuki s rozesměje se. Šťastným smíchem tlumený přes tlustou šálu kolem obličeje.“

  Na některé věci ani magie nestačí a musí se udělat ručně.. .

Konec