Shounen - ai povídky

                                  Krvavý pentagram

„Rozbolela mě hlava,“ řekne Muraki a odloží lékařský časopis, ve kterém studoval článek o operaci srdce. Vstane a přejde k oknu. Najednou se mu nechce být v knihovně, vezme hůlku  a vyjde ven do zahrady. Sejde k řece a dívá se jak plyne. Už to jsou tři roky, co od nás odešel. Začíná si myslet ne „ode mě“, ale „od nás“. Někde v průběhu toho času přijal Hisoku do svého domu. Oba stále čekají na jeho návrat a na to, jak se rozhodne. V zádech cítí něčí pohled. Hisoka. Asi je na terase a pije čaj nebo si něco čte.
Zase je u řeky. Poslední dobou je tam pravidelně. Takže s tím mohu začít. Vstane a sepne ruce do znamení. Neměl by používat svoji moc jen tak lehce a v agentuře dostal co proto, když to posledně zjistili, ale zničit Murakiho, doktora Murakiho, je chvályhodný čin. Začne tiše odříkavat slova. Cítí, jak jím probíhá moc a v řece se proubouzí netvor. Tak a už jen zašeptá: „Teď,“ a dívá se co se bude dít.
Tak to bylo rychlé říká si, když vidí vynořující se chapadlo, které se obtočí kolem nohy Murakiho a stáhne ho pod vodu. „Hmm...“ zabručí, když vidí jak voda bublá. Konec a voda teče jak má. Na břehu, jako důkaz, že tam někdo byl, zůstala hůlka. Tak a konečně je klid. Tsuzuki bude jen můj. V klidu upije čaj a natáhne se pro sušenku. Podívá se na dva zbývající šálky. Jeden Murakiho a druhý Tsuzukiho. Kousne si a zarazí se. Zas další zpackaný pokus o zabití. Zakleje, vytáhne zápisník a odškrtne svůj třináctý pokus o zabití v pořadí.
Muraki se souká z vody a v duchu nadává, jak může. Taky by Hisoka s těmu žertíky mohl přestat. Opravdu, co je moc, to je moc. Vstane a vidí, jak k němu pluje ručník.
„Díky, Ari.“
„Ano, pane!“ Muraki, mokrý jako myš, si prohrábne vlasy a vytáhne býlí, které se mu tam při té rvačce s chapadlem zamotalo. Ještě jedno a nějakou trávu k tomu. Za košilí se mu něco pohne a on vytáhne za ocas mrskající se rybku, kterou hodí nazpět. Nevšimne si, že rybka vzápětí zmizela něčím pohlcena.
„Měl by sis dávat pozor, Muraki, nebo se ti ještě něco stane. Ale ty vždycky přitahuješ podivné živly.“ Muraki se ušklíbne nad jeho prohlášením. Je tak tak... nemá slov, ale jednoduše ho chce. Kruci, proč jen nemůže touhu ovládat stejně snadno, jako ruku při operacích? Zvedne hlavu a chce mu odseknout, když uslyší Hisoku:
„Pozor, za tebou!“ Ale Muraki se ani nehne, považuje to za další vtípek Hisoky.
„Sakra!“ zařve, když se mu něco omotá okolo nohou a vleče ho zpět do řeky. Vždyť jsem to zabil, pomyslí si ještě, a už je opět v řece. Hisoka seskočí z terasy a běží k vodě, zaklíná ji, aby se otevřela. Voda se otevře a on vidí, že Muraki je obtočen několika chapadly tak, že se nemůže ani hnout.
Tak teď ho mohu nechat zabít, ale najednou nemá odvahu to udělat. Zastaví se a začne vyvolávat. Povedlo se, vidí hejno obrovských černých havranů, jak se sletávají a pouští se do chapadel. Muraki to trochu odnese, ale na nic lepšího nepřišel. Najednou výbuch a vidí, jak chapadla i havrani zmizí. Hisoka udržuje vodu a Muraki stojí na dně. Mohl bych vodu zavřít a... Natáhne ruku.
„Ne, díky. Vím, jak nemáš můj dotek rád,“ řekne tiše Muraki. „Jen tu vodu pomalu pusť, pomalu, jinak mě máš na svědomí.“ Oba se ušklíbnou, ale Hisoka ji pouští pomalu a nakonec Muraki vyplave na povrch. Vyleze na břeh.
„Tak co to bylo?“
„Taky by mě zajímalo. To není moje práce. Co tvoje?“
„Snad si nemyslíš, že si něco takového nasadím do domu?“ Hisoka nedůvěřivě pokrčí rameny: „Nooo!“
„Takový šílenec nejsem ani já!“ Oba se dívají na už klidnou hladinu, kterou čeří letní větřík. Murakimu je v mokrých šatech zima.
„Tak tohle se musí zlikvidovat!“ ozve se za nimi hlas a oni nevěřícně ztuhnou.
„Tsu! Ty ses vrátil!“ vykřikne Hisoka a vletí mu do náruče. Zvedne k němu hlavu a přitáhne si jeho hlavu ke své. Drobnými polibky posévá celou jeho tvář. Rty, tváře, oči a opět rty. Nemůže věřit tomu, že je zpátky. Objímá ho a opakuje: „Tsu, Tsu...“ Tsuzuki mu je se smíchem vrací.
„Tsuzuki, vítej!“ pronese trochu formálněji Muraki. Přikulhá k němu a obejme ho. Tsuzuki k němu zvedne s úsměvem oči. Ty nádherné fialové oči. Muraki vezme jeho tvář do ruky a přitiskne svoje mokré rty k jeho. Tsuzuki mu oplatí polibek, stejně jako předtím Hisokovi. Ani jednomu to v tu chvíli nevadí. Jsou jen šťastní, že se vidí. Oba se k němu tisknou jako by ho neviděli staletí. Tsuzuki se vymaní z jejich objetí.
„Tak co jste tady prováděli, že jste probudili peklo?“
„Peklo?“ oba na sebe pohlédnou.
„No ano. Copak to necítíš, Hisoka-chan?“ řekne přísně.
„Nevím, tentokrát jsem nic necítíl.“
„Dobře, tak jdeme na to. Ty,“ obrátí se na Hisoku, „otevřeš řeku.“ Hisoka se zaškaredí.
„Ty,“ otočí se na Murakiho, „otevřeš trhlinu, neboli odstraníš bariéru, a já to uzavřu. A vy mi potom řeknete, co jste tady prováděli, že jste tu trhlinu otevřeli.“ Stoupne si na břeh a pozoruje její hladinu. Cítí, jak to na dně vře zlem. Povzdechne si. Hisoka a Muraki po sobě provinile střelí pohledem a zároveň je jim jasné, že co tady prováděli, neřeknou.
Stoupnou si na břeh a Hisoka otevře řeku. Stále nic nevidí. Muraki si povzdechne a natáhne ruce. Bariéra se hroutí jak domeček z karet. Hisoka vyvalí oči, když vidí červenou trhlinu a jak se z ní snaží prodrat na povrch chapadla. Málem si stiskne krk. Za to mohu já? pomyslí si a zbledne. Muraki taky zesiná a otřese se ještě víc chladem, když vidí ta slizká chapadla, jak slepě a chtivě chňapou po všem, na co dosáhnou. Sice je zlý, ale... tam by zrovna nechtěl skončit, i když má tušení, že na něco podobného nebi je pozdě. Tsuzuki sepne prsty a začne vyvolávat světlý pentagram, kterým by uzavřel trhlinu.
Všechny tři ohluší hrůzný jekot vycházející z trhliny. „Duše,“ zašeptá se strhanou tváří Hisoka. Muraki po něm střelí očima.
„Taky nic nevydržíš!“ Hisoka se začervená a stále drží řeku dál od pentagramu. Světlo bledne a všichni se dívají na neporušené dno řeky. Oba se znovu zadívají na Tsuzukiho. Je tak jiný. Vzpomínají si na veselého Tsuzuikho, jak byl po tom případu tajemného rozparovače a teď... Oblečení takové pomačkané, špinavé, vyhublý, strhané rysy v obličeji. Co se mu asi stalo? ptají se sami sebe a vidí smutné stíny v jeho fialových očích.
„Možná, možná, nevím, cítím, že tady to nějak vře. Pojďme,“ usměje se. „Musíte mi vyprávět všechno, co se tady stalo. Popravdě, myslel jsem si, že tě tady neuvidím, Hisoka-chan a co je s vaší nohou, Muraki-chan?“ Oba něžně osloví. „Víte, mám docela hlad.“
„Ari!“
„Ano.“ Osloví ho neviditelný přízrak, duch domu. Někdy by ho zajímalo, kdo to vlastně je.
„Udělej jídlo a dones ho na terasu. Jen se převleču a ošetřím. Ti havrani nebyli zrovna něžní, Hisoko.“
Hisoka vede Tsuzukiho na terasu a usadí ho na třetí židli, která je tam už tři roky stále připravená i s šálkem na čaj a sušenkami. Tsuzuki se napije a mlčky si je prohlíží. Změnili se. Oba se změnili, ale i on se změnil.
„Tsuzuki...“ Hisoka se rozpačitě odmlčí.
„Ano?“
„Povídej, kde jsi byl, co jsi dělal? Báli jsme se o tebe. Hrozně jsme se báli.“
„To ano. Neměl jsi tak odejít. Nebyl jsi zdravý, a proč vlastně?“ řekne převlečený Muraki. Ještě si zapíná košili, jak spěchal. Tsuzuki rozpačitě zatočí šálekem. Napije se, přemýšlí co říct.
„Já... Chtěl jsem vědět, co jsem. Pořád si pamatuji tvá slova, Muraki. Pořád slyším, co jsem, když nejsem člověk. Já to zjistil. Nakonec se mi to povedlo a já se pak nemohl rozhodnout. Šli jste ke mně, abyste se dozvěděli, kterého si vyberu.“ Tsuzuki se schoulí do křesla.“Já nemohl. Prostě to nedokážu, vybrat si mezi vámi. Já...“ Hisoka k němu přejde a obejme ho. Konejší ho, jako častokrát předtím. Muraki odloží šálek.
„Nemusíš se rozhodovat. Už ne,“ řekne tiše Muraki. Oba se na něho zvědavě podívají. Hisoka k němu zvedne oči a ví, co chce říct. Mlčky přikývne. Tsuzuki... Pro něj udělá vše. I dokonce, polkne, vzdá se pomsty. Jen aby byl šťastný. Nic pro něj není důležitějšího, nikdy nebude.
„Já...“ začne Muraki a odmlčí se rozpaky. Najednou neví, co říct pod tím pozorným pohledem fialových očí, o kterých se mu tolik nocí zdálo. Hisoka si povzdechne. Člověk by řekl, že někdo jako Muraki se dovede vyjádřit. I když, chápe ho. Ty Tsuzukovy oči dovedou poplést nejedno srdce, včetně jejich. Už nikdy nechce, aby odešel a nechal ho tu samotného s Murakim. Po těch třech letech se poznali o něco lépe. Chápe ho, ale...
„Zůstaneš tady. My...“ zakoktá se a Muraki se nepokrytě zašklebí. „Milujem tě a chceme, abys s náma zůstal, jako s oběma.“ Dostane ze sebe. Tsuzuki vytřeští oči.
„Oba dva?“
„Vadí ti to?“ řeknou oba úzkostlivě.
„Víš, nebudeš se muset rozhodovat a nikam odcházet“ snaží se argumentovat Hisoka.
„Budeme respektovat tvoje přání.“ Muraki nedodá jaké, ale i Tsuzukimu je to jasné. Ten se napije.
„Oba dva se najednou se mnou milovat?“
Oba si gratulují, že zrovna dopili. Tsuzuki jim vyrazil dech. Nepočítali s tím, že by je chtěl oba dva. Tak jednoho, no zatím nemají moc představu, jak by to asi fungovalo, ale všichni tři spolu? Dívají se na Tsuzukiho. Že by přece jen nebyl tak...
„Jak chceš,“ řekne klidně Muraki a zadívá se na Hisoku. On jediný je tady slabý článek. Jemu to nevadí a když Tsu taky ne... Chladně a zkoumavě se dívá co na to Hisoka. Jeho empatie při milování je požehnáním si pomyslí. Ví přesně, co ten druhý potřebuje. Vzpomene si na to jejich jediné milování za tři roky. Bylo to...
„Dobře,“ odpoví Hisoka a snaží se nečervenat, nedat najevo žádné emoce. Tsuzuki si zamyšleně hladí šálek v rukou. Co se mezi nimi stalo? Ale má tušení, že se nic nedoví.
„Zatím to necháme tak, jak to je. Ano, Muraki, Hisoka?“ Oba přikývnou. „Jsem tak nějak unavený.“
„Ari!“
„Ano, pane?“
„Pokoj pro Tsuzukiho.“
„Už je připraven.“ Hisoka se dívá jak ho Muraki doprovází do pokoje. Ne, znovu to nedokáže. Zavře oči. Podruhé se s ním milovat? Ne, to není možné. Pamatuje si to první milování, jako by to bylo včera. Ten cejch je do něj vpálen jako jasný obraz chtíče, touhy a neví čeho ještě. Nebyl na to připraven. Začalo to docela nevinně...

   
„Musíš se podívat na tenhle případ, Hisoko. Vím, že nemáš partnera, ale zatím dalšího nedostaneme, takže hodně štěstí a padej.“
Hisoka si povzdechne a sebere materiály ze stolu. Je to už měsíc, co Tsu zmizel a ani nejlepší patráči agentury ho nedokázali najít. Povzdechne si. Chybí mu a Muraki, ta zdechlina, mu to moc neulehčuje. Jak by se ho mohl zbavit? Jenže je tady věčný Tsuzuki se svými nevinnýma očima, se svým srdcem a svou laskavostí. Když je Muraki zachránil, jako by na vše zapoměl. Má je oba rád, zašklebí se. Nechce na to myslet. Nechce... Otevře případ. Proti jeho vůli ho to chytne. V jedné čtvrti, v Saiko, se objevuje něco podivného. Lidi nemizí, nic takového se neděje. Tak proč se tím zaobírá agentura? Vezme materiály do ruky a odejde domů. K Murakimu. Teď je jeho domov tam a agentura tím byla nadšena asi jako když kočce přišlápneš ocas. Ječí, jako by ji na nože brali, ale olízne se a zůstane. Takže ječí, ale uznávají, že je dobré mít ho pod kontrolou.
Doma si lehne a usne, jako když ho do vody hodí. V noci se mu zdá o Tsuzukovi. Miluje se s ním a v zádech cítí Murakiho pohled. Je to vzrušující a zároveň se bojí. Bojí se Murakiho... Přiblíží se k němu stín a podívá se do jeho neklidné tváře. Nedotýká se ho a pak sebere papíry.
Odchází do knihovny. Pečlivě si je přečte a potom je vrátí.
„Tsu... prosím,“ slyší a zachvěje se. Taky se mu o něm zdává jako jemu. Rychle odejde než udělá něco, čeho by potom litoval.
Ráno vyrazí do ulic hledat ten stín, který tak děsí obyvatele čtvrti Saiko. Vyslýchá lidi, poptává se, ale odpovědí jsou jen odvrácené tváře a mlčení. Bojí se, uvědomí si. Mají strach a nic neřeknou. Bude brzy tma a úplněk svítí tak jasně. Všichni zmizeli v domovech a nikde se nesvítí. Dokonce i kočky zmizely, uvědomí si. To je špatné, ale prochází se za dusného ticha temnými uličkami. Zarazí se a svými smysly zachytí cizí mysl. Je tak pokroucená žárlivostí, pomstychtivostí... Otřese se. Kdo dělal tu zprávu? Ale na víc mu nestačí čas. Stín na něj udeří celou svou silou a odhodí ho na zeď. Cítí, že si narazil záda a z nosu mu začne téci krev. Stín se přibližuje a on z posledních sil postaví bariéru. Stín do ní vrazí a se zaskučením odskočí. Obchází ho jako šelma, která ví, že oběť dlouho nevydrží a ona konečně ukojí svůj hlad po mrtvém mase a duši.
Bílý drak... Muraki! Co ten tu dělá? Ale vzchopí se a vyléčí se. Jeho mysl je otevřená a on vidí souboj draka a stínu. V pozadí cítí dvě mysli. Ale ta Murakiho je tak odlišná od stínu. Hoří v ní touha. Neví po čem, ale plane jako jasná pochodeň. Zvedne se a vidí, jak se stín rozplývá s tichým zaskučením.
„Jsi v pořádku?“ Zeptá se Muraki. Odhodí nepotřebné brýle na zem. Jemný zvuk dopadu se rozlehne prázdnou ulici.A najednou si uvědomí svou chybu. Zapoměl se uzavřít. Uzavřít svou mysl před tou touhou, která plane v mysli Murakiho. Začíná jí podléhat, protože i jeho touha se spojila s tou Murakiho a proplétají se. Najednou cítí, jak ho Muraki zvedá, tiskne své rty k jeho, jak mu divoce rozepíná košili a on dělá to samé. Líbají se, až jejich zuby do sebe narazí. Divoce oddechují a snaží se, ani nevědí, o co. Cítí, jak ho hladí a jak do něj proniká. Zakloní hlavu a vykřikne touhou, bolestí, slastí. Chce víc a zatíná mu ruce do ramen. Nohy obtočí kolem murakiho boku. Muraki ho tiskne na zeď silněji a silněji. Hisoka přitiskne hlavu k jeho rameni a kousne ho do krku. Touha jimi protéká jako živý plamen a oba ví, že to jen chtějí skončit, uvolnit ten plamen chtíče, který je teď v tuhle chvílí ovládá. Oba vykřiknou do ticha noci a cítí, jak oheň pomalu vyhasíná. Hisoka cítí v ústech jeho krev a jeho semeno mezi nohama.
„Ne,“ vydechne, když si uvědomí co udělal. Ale ještě víc ho znechutí to, že se mu to líbilo. Vysmekne se, upraví se a uteče s tím, že tomu nemohl zabránit. Po tvářích mu tečou slzy znechucení nad sebou samým.

    
A teď se to má opakovat, ta... ta...
Zvedne se a odejde do pokoje za Murakim a Tsuzukim. Je tak šťastný, že je tady. Otevře dveře a zachmuří se, když vidí Tsuzukiho ruce kolem krku Murakiho. Líbají se. Má pocit, že je tam nadbytečný, navíc. Host v cizím domě. Tiše zavře dveře a opře se o stěnu. Nakonec se sesune a tupě hledí před sebe.
„Tak jdeme, Hisoka-chan. Necháme ho odpočívat. Vypadá strašně.“
„Ano, to tedy ano.“ Je nesvůj z toho, jak ho tu Muraki viděl. S hlavou v dlaních a opřeného o stěnu. Oba jdou na terasu.
„Čaj?“
„Děkuji, rád,“ řekne zdvořile Hisoka. Najednou vybuchne. „Já to nedokážu. To nejde!“
„Tehdy se ti to nelíbílo? Ale chci slyšet pravdu. Protože mně se to tehdy líbilo velmi. Víc´, než tehdy tu noc...“ Hisoka si přikryje rukama uši. Ví, na kterou noc se ptá. Nechce nic slyšet. Muraki mu je odtrhne a Hisoka se zachvěje. Okamžitě mu pustí ruce.
„Tak jak?“ Sedí a dívají se na řeku. Mlčky poslouchají zpěv ptáků.
„Líbilo – a taky za to sebe sama nenávidím. Nenávidím každou minutu, kterou jsem si ve tvém náručí užíval. Já na tu noc nedokážu zapomenout, Muraki. Nevím jestli někdy zapomenu na obě noci.“ Muraki mlčí. Neví co na to říct.
„Chceš, abych se ti otevřel?“ Muraki se zamyšleně dívá na prázdný šálek. Chce je oba dva, miluje je oba dva. I on má svoje noční můry. Tehdy tu noc po bitvě se Stínem na to zapoměl. Na krátkou chvilku zapoměl, co udělal Saki, jeho poloviční bratr. Chtěl by zažít víc takových nocí.
„Ne! Nevíš, jaké to je! Ne, já... ne, teď ne. Myslím, že to nezvládnu! Promiň!...“ Zvedne se a uteče. Muraki cítí, že prohrává bitvu. Ta noc s Hisokou, kdy ho zabil, se mu vrací jako bumerang.
Hisoka utíká a neví kam, až se zastaví před Tsuzukiho pokojem. Vstoupí a přejde k posteli. To on, Tsuzuki, byl první člověk, který se dozvěděl, co se tehdy stalo, to on ho konejšil, když měl noční můry, on to byl... zamiloval se do něj. Jak by ho někdo mohl nemilovat? I přes to, jaké měl dětství, zůstal dobrý. Na to, že není úplný člověk, je člověkem víc, než oni dva a oni se o něj hádají, rvou se jako psi, ale teď to bude jiné. Tsuzuki má ve svém srdci místo pro oba dva. Co on, Hisoka, dokáže mít Murakiho rád? Zavrtí zoufale hlavou a klesne k posteli a začne tiše plakat. Má pocit, že pokud Murakiho nepřijme, opět bude sám. Vyděděncem. Prokletá empatie, zavrčí a utře si tváře, když na své hlavě ucítí Tsuzukiho ruku.
„Tsu?“
„Pěkně mi říkáš. Líbí se mi to. Netrap se tím, Hisoka-chan, jednou to přijde. Víš, nenáviděl jsem své rodiče, nenáviděl jsem své trýznitele, a pak jsme přišel na to, že to je zbytečné. Že nejvíc trápím sám sebe, protože to bolí jedině mě, nikoho jiného. Toho druhého nezajímají tvoje pocity. Zajímají se jen o sebe. Muraki zjišťuje, co ti udělal a vrací se mu to jako noční můra. Uvědomuje si to a přitom tě miluje. Dost velká změna. Myslím, že ta laboratoř přetrhala jeho pouta s minulostí a on se na nás upjal stejně, jako tehdy na tu hlavu v tekutině. Nemá moc věcí, pro které by žil. Jsme...“
„Nemluv. Já to vím, ale když se mě dotkne, vyvstane mi jako obraz ta tehdejší bolest, strach, ponížení... Nabídl mi, že mi otevře svou mysl. Nepřijal jsem to. Nejsem ještě připravený zjistit, co má on za noční můru. Miluji tě, Tsu. Když jsems tebou, tak je vše tak jasné, klidné čisté a...“zmlkne, když ucítí jak Tsuzuki tiše oddechuje. Spí. Vstane a skloní se k němu. Políbí ho na rty. „Dobrou noc, Tsu.“ Vyjde na chodbu a vrazí do Murakiho. Vzpomene si, jak se vše měnilo. Kdy to bylo? Kdy to začalo? Možná tehdy ten případ s upírem.

  
Jednoduchý úkol. Tak jednoduchý. Klasický, dalo by se říct. Někdo vyvolal upírku. Měl ji najít, nic víc. Žádná smrt, žádné zabití. Stačí jen rozprostřít svou mysl a cítít lidské touhy. Nic víc, ale i když to udělal, tu jedinou mysl nedokázal najít. Je už pozdě večer a pořád nedokáže najít osobu, kterou jako jedinou pohání touha po krvi. Sedne si na lavičku a z ničeho nic pocítí hlad. Zrovna se večeří. Měl by zavolat, že nepřijde. A proč by měl? Protože, zarazí se neví proč, ale zvedne mobil a vytočí jeho číslo. Proč to děláš? a chce zaklapnout mobil, když uslyší ten nenáviděný hlas.
„Hisoka-san? Děje se něco?“
„Ne, jen nepřijdu na večeři. Mám hodně práce.“ To stačí, zavrčí a zaklapne telefon. Zakleje, když vedle sebe ucítí toho upíra. Zrovna se ho pokouší zhypnotizovat. Je mladá a není moc silná, jinak by v něm poznala agenta JuOhCho. Udeří na ni sílou a omráčí ji. Ihned zavolá ostatní z agentury. Drží ji v náručí a přemýšlí proč mu není, narozdíl od Murakiho, tak odporná. I ona má zlou mysl, jako Muraki, ale je jiná. Předá upírku ostatním a odjede domů.

  
  „Vzpomínáš, Hisoko? Já totiž ano. Nevím proč. Možná je to tím, že je tady on. Je tak...“
„Jako z jiného světa. Duše, která sem do toho špinavého zkaženého světa nepatří. Nechápu, jak mohl zůstat tak laskavý, otevřený a přitom ničit zlo a nebýt jim pošpiněn.“
„Ano. To je přesné. Nehodíme se k němu a on má přesto ve svém srdci pro nás místo. Dobrou noc, Hisoka-chan.“
„Dobrou noc, Muraki...“ závahá „chan.“ Odejde od něj. Muraki se za ním dívá a přemýšlí, kdy se to vše prolomilo. Asi tím dnem kdy byl neoficiálně přijat jako externí pracovník Hisoky. Možná tehdy.

   
   Bylo to u snídaně, když mu Hisoka podal dopis s červenou pečetí. Mlčky, beze slova. Muraki ji odložil a dojedl snídani.
„Počkám na chodbě.“ A vypadl, jako by hořelo. Dopis z jeho agentury? Copak ty mrtvoly chtějí? napadne ho. Pozvánka na jejich úřad? Tedy, to se mi ještě nestalo. To se asi nestalo žádnému smrtelníkovi. Tohle nemůže odmítnout. Sebere světlý plášť a vyjde za Hisokou.
„Tak jedeme, ne?“ Ten mrzutě přikývne. Asi doufal, že odmítne. Jenže něco takového se neodmítá.
A teď tu sedí před jejich šéfem Konoem a snaží se vypadat v pohodě. Ten na něho zírá, před sebou dortík, a Murakiho mimoděk napadne, jestli má Tsuzuki nějaké to sladké. Hisoka mu v jedne vzácné chvilce říkal, jak je na sladkém závislý. Od te doby v jeho domě musí být pořád něco sladkého. Co kdyby...
„Nemám vás rád, Muraki, ale Hisoka u vás bydlí. Nevím proč a on mi nic neřekne. Nevím, co máte v úmyslu a nemyslím si, že by to bylo něco dobrého. Přesto jsme se rozhodli, a Hisoka souhlasil, že vás přijme jako partnera. Externího.“
Muraki pochopí, že ho chtějí mít pod dohledem a asi se o tom dost diskutovalo. Takže já mám pro ně dělat? Zašklebí se.
„Nic jiného nechci.Je to moje splněné přání, můj sen.“ Nadechne se a jeho démonické oko se zablýskne. „Chci mrtvoly přízraků nebo jejich části.“ Hisoka vedle něho zalapá po dechu a stejně tak i Konoe a jeho sekretář Tatsumi Seiichiro.
„Ne,“ řeknou důrazně.
„Ano.“ Ví, že může smlouvat, že ho potřebují. Cítí se ve svém živlu. Už dávno nehrál tu hru síly. Konoe vzdychne.
„Dobře, Muraki, ale chceme všechny výsledky, kterých dosáhnete. Jsou tady ovšem věci, na které vám ani já ani nikdo jiný nedá povolení. Říká vám něco Peklo - část Hádesu? Ano, vidím, že ano. Z něho věci nedostanete.“
Muraki pochopí, že jsou věci i mimo tuto agenturu. Ale opět bude moci bádat, hledat. Těší se. Chybělo mu to.
„Tak dobře. Souhlasím.“ Konoe přikývne.

   
   Vzpomínky. K čemu? Teď se vše změní. On se vrátí na kliniku a bude pokračovat tam, kde skončil, a má tady Tsuzukiho a Hisoku. Ti dva budou zase pracovat spolu a on s nimi. Budou se občas vídat a občas, a touha se mu zakousne do těla, milovat. Opře se o stěnu. Měl by jít spát. Připouští si, že po nich touží. Je to tak dávno, co se miloval naposledy. Zakleje a rychlým krokem vejde do svého pokoje. Už dávno vyměnil svoji jednoduchou postel za velkou. Představy jich tří propletených v milostném tanci na něj útočí. Rychle otevře dveře do koupelny a jako tolikrát předtím si pustí studenou sprchu. Rychle se zchladí a nahý vejde zpět do ložnice. Otevře druhé dveře do jiného pokoje, kde je jednoduché lůžko. Otevře okno a zapálí si cigaretu. Cítí na svém těle větřík jak ho laská a touží po jiných rukou, jak se ho dotýkají. Touží po pohledu fialových očích a zároveň touží po objetí zelených očí. Chci toho moc. Otočí se. Měsíční světlo ozáří jeho jizvy po popáleninách. Svraštělé zkrabatělé jizvy, které mu zůstaly po výbuchu v laboratoři. Odhodí nedopalek a lehne si. Zdá se mu sen o teplých rukou, světle a očích, které jsou jednou fialové a jednou zelené. Když se vzbudí, nic si nepamatuje.
„Dobré ráno, Ari. Kde jsou Hisoka a Tsuzuki?“ Ari mu podá dopis.
„Muraki-chan,“ a on si vzpomene na jiný dopis psaný Tsuzukim. Pořád ho má v nočním stolku.

 „Musím do agentury a začít pracovat. Doufám, že se uvidíme u večeře. Tsuzuki.
PS: Kup čokoládové dortíky. Miluje je.“

 
Tak to psal určitě Hisoka. A určitě za zády Tsuzukiho. Koupí je, jistěže ano. Má i zmrzlinu. A teď musí jít na kliniku. Pacienti na něho čekají.
Zatím se na úřadu kolem Tsuzukiho seběhnou všichni, kdo nejsou v terénu. Vítají ho a zdraví. Sypou se na něj otázky ze všech stran.
„Tsuzuki, Hisoka, ke mně do kanceláře a fofrem,“ ozve se přísný hlas Konoeho. Oba se na sebe zašklebí, ale vystartují do jeho kanceláře. Vrazí tam jako povodeň.
„Konečně, Tsuzuki. Tím svým zmizením jsi nám parádně zavařil. Doufám, že se to už nestane. Dokonce jsme museli přidělit jako partnera tady Hisokovi Murakiho. Ten člověk je hrozný. Mám z něho husí kůži. A vyprávějte, kde jste byl?“
„Eh... No, potřeboval jsem si něco ověřit. Už je to dobrý. Tak Muraki a Hisoka spolu pracovali? To je hezké.“
Konoe se zaškaredí. Myslí si spíš opak, ale Tsuzuki byl vždy tak otevřený, tak... Nemá slov. Do dveří vejde Tatsumi a jeho tvář se rozjasní. Nemá rád Hisoku, ale Tsuzukiho zbožňuje.
„Tak je to tady.“ Na stůl položí desky. Moc v nich není, jen pár listů.
„Musíte oba dva na případ. Ve městě se objevují různá chapadla, přízraky z nejtemnějšího pekla.“
Tsuzuki zčervená. A to včera obvinil dva pro něj nejmilejší osoby, že v tom mají prsty. A ono je to zatím jinak. Nakloní se k Hisokovi a políbí ho na tvář.
„Promiň mi to, Hisoka-chan.“ Ten zrudne a odvrátí se. Něco zahučí. „Včera jsme spolu zlikvidovali jednu takovou trhlinu. Byla na dně řeky u mého domu.“ Tatsumi a Konoe vytřeští oči. Odkdy má Tsuzuki dům?
„Bydlí se mnou a s doktorem Murakim,“ vysvětlí Hisoka. Oba dva vytřeští oči ještě víc a zneklidní. Co se to s těmi třemi děje? Vždyť bojovali na smrt a teď spolu bydlí? Hisoka a Tsuzuki vidí přesně, co se v nich odehrává, ale vůbec se k tomu nevyjadřují.
„Chceme ho mít pod dohledem.“ Oba dva přikývnou. Tak tomu rozumí. Nelžu, pomyslí si Hisoka. Opravdu ho chceme mít pod dohledem.
„Neříkám, že nám nepomohl. Jeho vědecké poznatky velmi rozšířily naší knihovnu a je opravdu dobrý v bádání,“ cedí mezi zuby pochvalu Tatsumi. Tsuzuki se naopak rozzáří a Hisoka si povzdechne. Je dobrý, to jo. „Tak a můžete jít.“ Oba se zvednou a seberou ty desky s dvěma listy a mapou, na které jsou zakreslena objevení všech těch hrůz. Jdou do knihovny, kde je přepadne Watari. Je nadšen, že Tsuzukiho vidí, a hned ho zajme do svých výkladů. Hisoka je pozoruje s úsměvem. Watari je jediný z agentury, kdo odivuje Murakiho pro jeho dovednosti a nijak mu nevadí. Možná proto, že je tak podobný Tsuzukimu. Za chvilku se Tsuzuki vymaní z jeho řečnického proslovu na téma Obludy v jezerech a sedne si k Hisokovi.
„Chybělo mi to. Chyběli jste mi všichni a nejvíc vy dva.“ Hisoka to přejde mlčením a oba se zahledí na mapu. Něco jim to připomíná, ale pořád nevědí co.
„Pentagram,“ vyhrkne Hisoka.
Tsuzuki vytřeští oči: „Krvavý pentagram. Oni chtějí otevřít temnou moc pekla. Zaplaví to tady nejmocnější a nejhrůznější bytosti z nejtemnějších propastí Hádesu.“ Oba zblednou.V archívech je o tom zmínka. Jednou se to zavřít povedlo a podruhé ne.
„Nastalo peklo ohně a dýmu, ve kterém se proháněly ty nejhorší nestvůry temnoty. Zemí se ozýval křik mučených, bolest, strach a nenávist klíčila a bujela v lidských srdcích...“ Cituje Watari, který se objevil za jejich zády. „Jdu to říct šéfovi, ale bojím se, že Krvavý pentagram se nám uzavřít nepovede. Nemáme dost sil ani Temného.“
„Temného?“
„Ano. K Pentagramu musíme použít někoho, kdo ho vidí a toho nemáme a než pošlou někoho z centrály, bude Pentagram otevřený. Musím...“ a odkvapí. Oba se na sebe podívají a napadne je jediná věc. Muraki.
„Nechce se mi ho do toho zatahovat.“řekne tiše Tsuzuki. „Užil si svoje s temnotou svého bratra.“ Hisoka pochopí, že až tenhle případ skončí, bude muset přijmout nabídku Murakiho a podívat se do jeho mysli. Už mu rozumí o hodně víc, ale musí vědět, proč tu noc zrovna on a co se stalo v jeho minulosti.
„Já ho mohu donutit.“
„Hisoko!“ vykřikne Tsuzuki.
„Neboj se. Žádné násilí a myslím, že nám pomůže. Nebude moc rád, ale pomůže nám, protože ví, že my bychom se o to pokusili a neměli bychom šanci a on nás podruhé ztratit nechce. Půjdeme za ním. Vím kde pracuje.“
„Pracuje?“
„Ano, potom co jsi odešel, se vrátil ke své práci na klinice a jak víš, tak trochu mi pomáhal s případy. Jaksi jsem nikoho nesnesl, když jsi to nebyl ty. A my dva máme něco společného.“ Tsuzuki se zamyslí a Hisoka se na něj obrátí: „Nedělej ze sebe nevědomého. Přece tebe a teď pojď.“ Oba za hodinu dorazí na kliniku. Mají štěstí a narazí hned na doktora Murakiho. Má po boku okouzlující sestřičku. Havraní vlasy, nádhernou postavu a modré oči barvy horských jezer. Oba se dívají jak celou svou bytostí visí na Murakim.
„Hisoka-chan, Tsuzuki-chan!“ vykřikne potěšeně Muraki a nechá sestřičku stát. Ta svraští brvy a dívá se, jak je oba objímá.
„Jdeme. Co se stalo?“ Odvede je do své kanceláře. Tam zavře dveře a Tsuzukiho políbí. Chtěl by políbit i Hisoku, ale neví jestli by to přijal. Raději ne. Ještě ne. Snad jednou. Všichni si sednou.
„Muraki-chan, říká vám něco oslovení Temný?“ Tužka v Murakiho prstech praskne.
„Ano, vím kdo to je. Je to člověk, který zradí temnotu. Jako jediný dovede vidět zlo. Světlí jako vy to nedokáží. Tedy, spíš nedokáži vidět to určité zlo.“
„A co Krvavý pentagram.“
„Zem pukla a z ní vyjeli bledí jezdci tmy, chaosu, smrti a pekla. Přinesli s sebou hlad, válku, nemoc a zmar a za nimi jela žena sedící na dravé šelmě barvy nachové o sedmi hlavách a deseti rozích...“ Myslíte tohle, že ano. Není v lidských silách zastavit Krvavý pentagram. Co vlastně chcete?“
„Nic. Musíme to zkusit zastavit. Ta trhlina patří k pentagramu. Ta v řece.“ Muraki se zastaví a dívá se na obraz. Krajinka. Je nádherná. Nastal čas zemřít?
„Já vám pomohu. Budu dělat Temného. Proto jste přišli, ne?“
„Ano, ale Muraki, co je ti? Přece se nic tak hrozného...“
„Ne, to ne. Co dělám, je moje věc, ale je to nebezpečné. Já to udělám. Kdy to provedeme? Musíme být přesní. Naprosto. Nechci zemřít zrovna teď, když ses vrátil. Nechci. Takže spoléhám se na vás. Je to jasné? Budou tam ještě další?“
„Ano, musí. Všichni, koho seženeme.“
„Dobře, budou dělat ochranu. Já budu uprostřed a otevřu pohled. Ty, Tsuzuki a ty, Hisoko budete uzavírat. Nejspíš použije tvoji moc a ještě si vezme navíc. Seber energii, kde můžeš, rozumíš? Budeš ji potřebovat. Tohle dopadne špatně,“ zamumlá, ale přesto sundá plášť. Jeho oko zahoří. Akce. Něco takového spatří – zúčastní se toho poprvé.
Za čtyři hodiny jsou připraveni na Pentagram. Šéf rozprostřel svoje schopnosti nad místem, pocit, kterému se všichni vyhýbají a ti co zůstali, usnuli. Muraki se nadechne a naposled se podívá na Tsuzukiho a Hisoku. Jsou jediní, na kom mu záleží. Jsou jediní, které má a jen kvůli nim to dělá. Cítí, jak moc Krvavého pentagramu roste. Někdo ji přiživuje tam zezdola. Chce říct, že to není možné, že není čas pentagram otevřít, ale nemůže. Moc ho pohlcuje a jak síla roste a jeho slova plynou z úst, zvedá se do vzduchu. Vichr začíná dout a výt hrůzným nářkem a ostatní začínají spatřovat příšernost pentagramu. Trhliny se propojují a z nich se souká nevyslovitelné. Hisoka se třese energií, kterou bral odevšad, kde mohl. Bylo mu to jedno: děti, lidi, stromy, psi. Zanechával za sebou spoušť. Tsuzuki vybírá Súru a přemýšlí, kdy začít. Ostatní křičí, že teď, ale on má pocit, že se pentagram ještě neukázal ve své vrcholné síle.
Muraki je ve vzduchu dobrých deset metrů nad zemi a vítr jim prochází stejně jako moc. Cítí, jak k němu někdo přistupuje. Cítí, že ho zná.
„Saki!“ Vykřikne.
„Bratříčku,“ zvolá Saki s úšklebkem. „Tak konečně se vidíme a náš zápas může pokračovat. Konečně tě mám...“ a v tu chvílí udeří celou svou mocí Tsuzuki. Suzaki se rozvine do své nádhery plamene a Byakko s vyceněnými tesáky zařve, ale Tsuzuki povolává ještě jednoho, posledního nejmocnějšího, Toudu, který má rád Byakka. Ohnivý had spolu s ostatními zaútočí na Sakiho.
„Taky ty chceš zavřít Krvavý pentagram a mně upřít Krvavý trůn. To nedopustím!“ Postaví bariéru a dívá se jak Touda se sykotem ustupuje a mizí. Vyvolává tříhlavého orla s drakem země. Všichni bojují jak o život, útoky ohně se střídají s tesáky, drápy a zobáky. Saki stojí a směje se hrůzným smíchem.
„Mám za sebou sílu Pentagramu, Muraki!“ křičí. Tsuzuki vyčerpáním usedl na zem. Hisoka k němu přijde a obejme ho. Dává mu veškerou energii, kterou nastřádal, kterou vzal. Tsuzuki se zvedne na chvějících se nohou a posiluje Suzakiho s Byakkem. Pouštějí se znovu do boje, ale Saki povolává Černého jezdce smrti. Ohlušující řev oznámí jeho příchod a z pod kopyt koně se kutálí lidské lebky. Jezdec napřáhne kopí a začíná vysávát sílu. Najednou je jen Krvavý pentagram, Muraki na zemi, Tsuzuki opírající se o Hisoku a kolem pentagramu členové agentury. Všichni už melou z posledního, když se postaví Hisoka. Podepře Tsuzukiho a odvede ho k Murakimu. Ví, že tady bojovat už nemá cenu, ale možná je ještě jedna šance.
Černý jezdec se zachvěje. Už jednou byl povolán na svět a opět byl zatlačen někým, kdo byl podobný tomuto muži. Ten zelenooký je nebezpečný. Neee... Ale nikdo ho neslyší.
Hisoka se jich dotkne. Murakiho a Tsuzukiho. Vidí, jak z něj proudí světlo. Neskutečně jasné světlo. Oba se podívají na Sakiho a jeho tvář. Nesměje se. Naopak, jeho úsměv tuhne pochopením. S tím nepočítal. Nepočítal s duší. S duší, která se rozhodla obětovat a tak zachránit ostatní. Hisoka cítí, jak se vzdaluje tam, kam patří. Muraki i Tsuzuki už pochopili, co chce udělat a jen vnímají jeho mysl prostřednictvím jeho rukou. Jeho laskavý úsměv pro ně a hněv pro toho, kdo tam je. Tsuzuki ví, že jestli se vrátí, už ho nespatří. Nikdy. Slzy mu začnou téci po tvářích, on se...
Záblesk světla.
Meč jasnější než slunce samo.
Výbuch a řev.
Nad místem se vznáší duše v podobě meče.
Ruka, která ho bere.
Tsuzuki ho bere do ruky a jde proti Sakimu. Už to není ten sebejistý mladík, který provokoval Murakiho, vysmíval se a povolal Černého jezdce.
Černý jezdec se rozjede proti světlu, ale ví, že nemá šanci. S ohlušujícm tichem zmizí do temnoty. Saki o krok ustoupí a zase. Chce pryč od toho světla. Muraki se dívá na tělo Hisoky, na Tsuzukiho jak nese jeho duši v podobě meče. Nemám kam utéct, uvědomí si Saki. Bez Krvavého Pentagramu nemůže nic. Začne vyvolávat, ale nemůže. Slova selhávají. Moc selhává.
„Neee...“ poslední výkřik a Saki mizí. Tsuzuki otevře své fialkové oči a dívá se na meč. Musí otevřít dědictví po otci. Nikdy ho nepoužil, až teď. Odnáší meč, který chce pryč a zůstat zároveň. Stojí nad Hisokou s mečem a otevře ruce. Fialkové oči se otevřou a zničeho nic se objeví záblesk energie uchvacující duše do svého objetí. Tsuzuki těžce dýchá a nakonec vrací duši kam patří.
„Je konec,“ řekne Tatsumi.
„Ne, ještě pentagram,“ zašeptá Konoe. A má pravdu. Pentagram pořád žhne svou krvavou září a zlem. Začíná se spojovat a zatímco bojovali proti Sakimu, kterého Pentagram využil, se skoro dokončil. Muraki se podívá na dvě postavy na zemi. Jsou mrtví? Ne, nesmí to tak být. Dotkne se Tsuzukiho a ten zvedne hlavu. Muraki mu nabízí zbytek síly a on to přijímá. Bílý pentagram se překrývá s kravým. Vzduchem se nese pach zla. Pomalu vše dohasíná, když se z poslední trhliny vynoří ruka s mečem a hodí ho na Tsuzukiho. Muraki se otočí a zachytí ho svým tělem.
Ticho. Městem vládne ticho. Na zemi jsou tři těla. Všichni k nim vyčerpaně kulhají.
„Žijou,“ pronese Kanoe. „Vezmeme je k nim. To bude nejlepší.“ Dívá se, jak ostatní odnášejí těla a je naštvaný. Teď, abych byl Murakimu zavázaný a vůbec, ať se srovná s Tsuzukim. Zamne si ruce, a je to. Zase má ve svém městě klid.

 
Je tady tak strašně. Všechno mě bolí a pálí. Vodu, chci říct, ale nemohu. Otevřu oči. Světlo. Kdo tady sakra tak svítí, chci zařvat, ale nemohu. Tak zhasnu já. Chci se zvednout, ale nejde to. Pohnu prsty a zavřu oči. Budu spát, až potom, potom jim něco řeknu od plic.

 
„Hisoka-chan, co se mu zdá? Bude zdráv?“ Hisoka se Murakiho lehce dotýká. Stáhne ruku.
„Ano, bude. Nemohu ho léčit, Tsu. Musí si prožít to, co my. Svou temnou propast. Jestli to nedokáže tak...“odvrátí tvář. Ví, co si prožije. Den kdy zjistil, že nemůže...

 
„To světlo! Proč je tak silné! Hisoka!“ Otevře oči. Nad ním se sklání sestřička s ustaranou tváří.
„Víte, kdo jste? Vaše jméno?“
„Jistě, že vím. Jsem Muraki Kazutaka. Doktor, a vůbec, co se mně ptáte.“ Ale je znepokojený. Kolikrát se on takto ptal pacientů po nehodě. „Pít.“ Vidí v laskavém obličeji sestřičky úlevu. Okamžitě mu podá sklenku s brčkem. Vděčně se napije. Cítí, že je tady něco v nepořádku. Otočí hlavu a uvidí Hisoku a doktora Chana. Zná ho dobře. Je to odborník na páteř. Co ten tady dělá? Oba se mu dívají do tváře. Muraki bledne. Chce se pohnout, ale projede jim šílená bolest. Co se tady děje?
„Hisoka-san?“ Ten odvrátí tvář a zadívá se na noční město.
„Muraki-san, já ...“ neví, jak mu to říct. Říkal to tolikrát. „Bohužel jste ochrnutý. Od pasu dolů.“ Muraki zatřese hlavou, ne, to nemůže být pravda. On nesmí...
„Vypadněte! Všichni! A hned!“ spíš to zasípá než zakříčí. Sestřička i doktor Chan odejdou. Zůsatne jen Hisoka.
„Ty taky!“ Nejraději by něco rozbil, zničil, zabil. je mu to jedno, co by se stalo, hlavně dát nějak průchod své zlosti frustrací nad tím, že nebude chodit... a teprve teď mu to dojde. Nikdy neobjeme Tsuzukiho, nikdy nezvedne ruku se skalpelem, už nikdy... Zatne zuby. Možná se plete, možná není to pravda... Zavolá někoho jiného. Jiného doktora. Ano, udělá to, ale ...v hloubi duše ví, že doktor Chan se neplete, že diagnóza je správná. On sám to cítí. Proč zrovna mě, proč já... taková pitomá náhoda a to jen proto, že chtěl chránit Hisoku, který to nepotřeboval. Zahodil vše: kariéru, život a Tsuzukiho i Hisoku. Ještě málo pohyblivé ruce sevřou prostěradlo. Zadívá se vlevo. K čertu s tím vším. Zavře oči.
Když se o pár hodin později vzbudí, je vše jiné. Na židli sedí sestřička a něco plete. Civí do stropu, když najednou ucítí jak hadičkou proudí jeho moč. Zděsí se, ne, to je... sestřička se nakloní, vezme mísu a odnese. Ne, to ne... je mu... přeje si zemřít.
„Je to nervama. Jsou skřípnuté. Beznadějně. Je zázrak, že žijete doktore Muraki.“ Já nechci žít, ne takhle! skoro zařve Muraki. Nic nemohu.
Doktor Chan pokračuje jakoby si nevšiml jeho démonického oka, zlosti v tváři: „Za týden vás pustíme domů. Máte štěstí, že o vás bude pečovat váš synovec. Tak milý chlapec!“
Muraki chce řvát, vykřičet, že to není jeho synovec, že ho zabil, že je mrtvý a že, že... ho chce a nebude mít. Už nikdy. Skřípe zubama.
„Doktore Chane?“
„Ano?“
„Je to jisté, že nebudu chodit, není šance...?“
„Není. Snad za několik let, spíš desetiletí, ale ne. Je mi líto. Musím jít na další vizitu. Tak se hezky prospěte a myslete na něco hezkého, ano. Budete hodný pacient, že?“ Muraki přikývne, v mysli má ruce kolem jeho hrdla.
Před očima mu probíhá jeho život. On... Tsuzuki a Hisoka v objetí, jejich vášnivé výkřiky a on to bude poslouchat a někdo mu zřejmě bude měnit pleny. Ne, řekne si tiše a odhodlaně. Ne, nechci to vše vidět. Ne, nechci vidět Tsuzukiho v jiném náručí než v mém. Ne, nechci vidět Tsuzukův účastný a Hisokův škodolibý pohled. Ne, nechci... rozhledne se po pokoji. V klidu se zadívá na nůžky v pletení sestřičky.
„Sestřičko...“ mrkne na jmenovku “Klarisso. Můžete mi prosím donést něco studeného k pití? Ledového,“ dodá.
„Jistě,“ usměje se. „Jsem tu jen pro vás. V noci tady bude někdo jiný.“ Zapíchne dráty do klubka a vyjde ze dveří. Muraki natáhne ruku, ale ta bolest, ta šílená bolest. Nakonec se přemůže a dokáže se pohnout. Spadne, ale má je. Schová je do rukávu. Čeká. Je tak bezmocný. Vzpomene si, kolikrát on sám takto pomáhal pacientům a zkoumal jejich bolest a... Teď ne. To je minulost. Už nepracuje s živými lidmi. Už nepracuje vůbec. Všechno je to minulost. Teď tady bezmocně čeká on, až ho sestřička přijde zbavit toho ponížení, že nemůže vstát.
„Chcete pomoci?“ ozve se Hisoka.
„Ne,“ zavrčí. Zrovna on. Podívá se mu do očí. Doslova cítí, jak se pase na jeho bezmocnosti. Nesnáší tu jeho škodolibost a zároveň touží po jeho... Po čem vlastně? Jeho nenávisti, jeho škodolibosti, jeho těle, jeho… Ano, asi ano, po tom touží nejvíc. Mít ho. Jako věc. Je jeho. Cítí k němu majetnictví. Byl jeho a bude... Ne nebude. Ani on, ani Tsuzuki s nádhernýma fialovýma očima. Cítí jak ho zvedá a pokládá na lůžko. Mohl by se v jeho tiché radosti doslova koupat, kdyby to šlo.
„Nech mě!“
„Jak pan doktor poručí,“ a pustí ho na zem, nedbajíc, že ho to bolí. Klidně to udělal, ale nejdřív se obrnil bariérou a svou empatii, jindy volně přístupnou, pečlivě schoval. Nechce vědět, co cítí. Jen ať si trpí. On taky té noci trpěl. Otočil se odešel.
„Tak vám... Co se stalo? Hned vám pomohu.“ Sestra odloží sklenici vody a silnýma rukama ho zvedne do postele. Vypadlou hadičku dá na místo. Muraki je červený z té procedury. Nikdy ho nenapadlo, jak se všichni ti pacienti cítí, a najednou je na jejich místě on sám. Víckrát to nesnesu. Na ruce cítí chladný kov. Zavře oči a předstírá spánek. Zuří a zároveň chladně a s rozmyslem vše plánuje. Musí... Myslí mu blesknou fialkové oči, které ho nesouhlasně pozorují. Má pocit, že mu vidí až do duše, že vědí co chce udělat. Sevře rty.
„Ty nevíš, jaké to je! Nevíš nic,“ křičí ze spaní a odhání ty nesouhlasné oči. Otevře oči a lapá po dechu. Zděsí se. Usnul. Kde je sestřička? Je sám. Vytáhne nůžky a s bolestí se nakloní nad druhou rukou.
„Tsu, sbohem,“ upustí nůžky a lehne si. Konečně bude klid. Nebude muset snášet ty posměšky Hisoky, soucitný pohled Tsuzukiho a ostatních, nebude muset být v té ponižující roli pacienta, už nebude muset nic... Tsuzuki...
„Idiote. Tak lehko se z toho nedostaneš, rozumíš?“ Slyší v mrákotách slova zelených očí. Chce říct NE, ale neslyší se. Zelené oči se dívají nesouhlasně a i smutně.
„To nevíš, že smrtí se nedá vše vyřešit? Smrt je jen začátek,“ šeptají smaragdy.
„Ještě není konec,“ šeptají oči v barvě ametystů. Točí se kolem něj a šeptají mu různé věci. Není čas, čas, čas... černota, opouští ho vědomí a pak světlo. Zavře oči. Je tam sám. Všude je prázdno.
Chce se pohnout, ale je přivázan. Proč? Už ví, chtěl to skoncovat a viděl smaragdy a ametysty nekrásnějších barev. Něco mu šeptaly. Ne, to nebyly kameny. Oči jich dvou. Nejkrásnější oči. Proč není mrtvý? Co...
„Zabít tě mohu jen já, Muraki,“ řekne hlas, který nenávidí i miluje. Stočí hlavu. On ho zachránil. Ale proč? Proč?
„Brzy se uzdrav. Zítra pojedeme domů, strýčku Muraki,“ dodá posměšně. Muraki sevře rty. Ten mrňavý spratek.
Další den jede domů. Jede s ním i sestřička Klarissa s pletením. Vůbec neví, že její nůžky zmizely a opět se objevily.
„Strýčku Muraki, vítej doma!“ přiloží teplé rty k jeho tváři. Muraki se zachvěje. Ty rty už nikdy nebude mít. Zamračí se a neodpovídá. Pozoruje sestřičku, jak na něm může oči nechat. Nesnáší ji. Nesnáší ten její soucitný pohled. Nesnáší to její věčné pletení a nesnáší její starost a vlídnost. Odnášejí ho do jeho pokoje. Je to prostrorný dům, zděděný po rodičích jeho otce. Do toho domu už nikdy nechce vkročit.
První co udělá je, že s rozkoší rozbije vázu. Potom skleničku a nakonec talíř. Nechce jíst. Nebude jíst. Co mu sestřička násilím vloží do úst, vyplivne. Hisoka sedí a pozoruje ho. Vidí jeho kruhy z nevyspání pod očima.
Začíná ji terorizovat. Přines, odnes, shýbni se...
„Hisoka-san, odcházím. Sbohem. Tak hnusného pacienta jsem ještě neměla!“ Práskne dveřmi.
„Tak dva dny tady byla. Docela slušný výkon, na mrzáka,“ řekne Hisoka nelítostně a uhne před polštářem. Kopne do něj a odejde.
„Ari! Polštář.“ Ari zvedne polštář a dá mu ho pod hlavu. Tak konečně sestra pryč, Hisoka pryč. Muraki si libuje. Ari mi bude stačit. A tak prohání Ariho. Dones, utři, vylej... a jeho špatná nálada se prohlubuje. Topí se ve svých vizích Tsuzukiho a Hisoky. Nikdo ho nechodí navštívit, nikdo tu není. I Hisoka se už tři dny neukázal. Murakimu se nechce spát. Bojí se. Bojí se těch smaragdů a nejčistších ametystů. Bojí se toho, co se mu zdá. Už sedm dní skoro nejí a nespí.
Tsuzuki leží a nad ním se někdo sklání. Zelené oči se vpíjejí do fialových. Polibek, ruce na hrudi, svlékají. Obnažené tělo a rty klouzající po pokožce... Sténání... Slastně přimhouřené fialové oči. Nahé postavy propletené v milostném rytmu. Ruce všude... Napuchlé rty... Oči hořící vášní, touhou... Vysmívají se... On sedí, očarovaně se dívá... Chce se zvednout. Nemůže... Výkřik a sladké políbení, hlazení... A on... Jeho hadička musí pryč... NEEEEE!
„Ari, nůž. Cokoliv ostrého, rychle,“ dýchá přerývaně a všude vidí oči planoucí touhou. Vidí jejich těla a svou bezmocnost. Je to horší, než tehdy se Sakim.
Břitva. Ruka.
Řez a pohled na obnažené maso.
Rudá skvrna.
Kapky... Kap... Kap...
Tichý zvuk v místnosti.
„Hlupáku!“ Uslyší něžný smutný hlas.
Světlo.
Probuzení. Podívá se na ruku. Sen. Jen sen a pak ucítí vůni. Vůně železa. Krev. Nebyl to sen. Opět Hisoka. Proč mě nenechá?
„Půjdeme na terasu. Dnes je venku krásně, Muraki. Ari!“
„Nech mě. Co víc ještě chceš? Mám pykat za ty dvě noci? Vypadni! Ari polož mě zpět!“ Ale Ari dělá co mu přikázal Hisoka.
„Pánovi je lépe.“ Pomalu vysloví. Muraki nenávistně přejede pohledem Hisoku.
„Co chci? Nevím, uvidím, možná... Tsuzukiho!“ Chytne vozík a vytlačí ho ven. Muraki nikam nechce, chce být ve svém pokoji, hýčkat své rány a nadávat na celý svět. Jedou okolo zrcadla. Mastné vlasy, kruhy po očima, prázdný pohled štvané zvěře. To jsem já? A co má být? Mohu si vypadat jak chci. Mlčí jako zařezaný. Nebudu odpovídat. Je to můj dům a mohu si tady dělat co chci.
„Čaj? Tvůj oblíbený. Neboj, když chci, umím mluvit za dva.“ Nalije čaj a položí na talíř sušenky. Od řeky vane příjemný větřík. Muraki mhouří oči, jak dlouho nebyl venku. Nenávidí to tady.
„Je velmi laskavý. Ke všem. Když jsem ho poznal, málem jsme ho zabil. Miluje sladké a  udělá pro to skoro všechno. A jak na něho letí ženské! Ani jedna mu neodkáže odolat, od dvou až do devadesáti devíti let. Udělají pro ty oči cokoliv, ale to víme, ne?“ Pohlédne na něj. Konečně nějaký život.
„Obdivuje tě.“
„Ne!“ Vyhrkne proti své vůli.
„Ale ano,“ říká tvrdě Hisoka. „Skřípal jsem zuby, když mi to řekl poprvé, a skřípu i teď, ale pro mě je nejdůležitější Tsuzuki a on tě má hodně rád a já...“ nedopoví. Napije se a dívá se na řeku.
„Nechci Tsuzukimu vysvětlovat, co se stalo, že tady nejsi,“ vycedí ze sebe nechotně.
„Jednou jsme hlídkovali u cukrárny. Díval se tak hladově na zákusky, že ta prodavačka...“
„Ari!“
„Ano, pane?“
„Přichystej koupel!“
„Rád, pane.“
„Spokojenej?“
„Jo. Víš, nerad bojuju s mrzákama.“ Muraki mu na to nic neodpoví. Chce slyšet další věci o Tsuzukim. Tak málo toho ví a tak mnoho toho ví Hisoka.
„Pane?“
„Jo jo, už jdu.“ Chtěl by slyšet další historky a teď ho tady Ari vyrušil. Cítí, jak ho veze pryč z terasy.

  
Hisoka sedí u jeho lůžka a dívá se na bok, kterým prošel meč Černého jezdce. Tsuzuki se na chvilku vzdálil a on prožívá ty dny s Murakim.
Uvědomuje si Tsuzukiho odchod. Udělal jsem to správně, Tsuzuki? Zašeptá k nepřítomnému. Vím, že ho máš rád, možná víc než mě. Nechci to udělat, ale musím, viď? Pronásleduješ mě ve snech a já ti nedokážu odolat. Zvedne se a odloží šálek. Jde dovnitř, jde spát. V noci bude mít práci. Bude se mu to zdát to samé? Uslyší to samé, co po mnoho nocí?
Tichý zvuk. Připomíná mu to vzdálený nářek dítěte, ale on ví, že to není dítě. Poprvé se vylekal a pak šel po zvucích. Zůstal stát před dveřmi Murakiho pokoje. Opatrně je otevřel a vstoupil dovnitř. Našel Murakiho, jak drží jednu ze svých panenek. Narozdíl od ostatních to byla mužská panenka s neuvěřitelně fialovýma očima. Držel ji v náručí a tiskl k sobě. Už pokoj plný panenek viděl, ale vůbec nechápe, proč je tam má. Další noci už k němu nešel a jen poslouchal tiché noční můry toho zvláštního člověka.
„Už jdu, Tsuzuki.“ Nemusí mu znova připomínat, jako tolik dalších nocí, co má udělat. Připomíná mi, jak mi pomohl a zároveň i jak zachránil život jemu. Proč je oba nemohu ignorovat? Ale dobře ví, že to nejde. Lásku nemůžeš ignorovat a on udělá kvůli lásce vše. Dokonce i...
Stojí u Murakiho lůžka a se stisknutými rty ho léčí. Je to nesmírně těžké a nebude tak úplně zdráv, ale bude chodit. Chodit pro Tsu... Světlo proudí z jeho dlaní a on se upřeně svýma zelenýma očima dívá na postavu před sebou. Za chvilku stáhne ruce a dál nad ním stojí. Prudce se otočí a odejde.

  
Muraki otevře oči. Zdál se mu po dlouhých nocích krásný sen. Světlo, teplé, laskavé, milé a zelené oči nehořely studeně jako obvykle, ale byly stejně teplé jako ametysty. Přitiskne k sobě panenku. Zavře oči. Krásný sen. Splněný sen.
Ráno oba snídají na terase a Hisoka potom odchází do agentury. Večer vypráví o Tsuzukim. Muraki se směje. Nechápe, proč mu vypráví o zatoulaném štěněti nebo o tom, jak sundával kočku ze stromu jedné stařence, ale hltá tyhle drobnosti jako žínivý. V noci se mu zdá o...
„Dobrou noc, Hisoka-chan.“ Ten kývne a zmlkne. Dívá se na šálek a na židli patřící Tsuzukimu. Poslouchá jeho odchod.
„Je zdravý, Tsuzuki. Teď vše záleží na něm.“ Odejde do pokoje a lehne si. Zdá se mu o té noci. Lapá po dechu, cítí té noci jeho tělo, jeho ďábelskou rozkoš a pak krev. Předkloní se.
„Proč? Proč jsi mě donutil, Tsuzuki,“ šeptá s nenávistným pohledem. V tu chvíli oba nenávidí. Tsuzukiho, Murakiho. Má pocit, že se mu srdce nenávistí k oběma rozskočí.
Poslední dobou má pocit, že se mu zlepšuje zdraví a dokonce přestal používat hadičku. Možná se uzdraví. Zítra pojede na kliniku. Zvedne šálek a zadívá se na své zápěstí s jizvou. Se svou pošetilostí. Je svým způsobem slaboch. Zadívá se na Hisoku. Pomáhá mu nějak? Neví to. Ví, že by to dokázal, ale nechce se ptát, nechce to vědět. Nechce vedět, proč by to dělal. Už i těmi historkami mu pomáhá. Ale proč? Přece, kdyby tehdy zemřel, mohl mít Tsuzukiho pro sebe. Chce se zeptat, ale bojí se. Bojí se odpovědi.
Dobré zprávy. Doktor Chan řekl, že nechápe jak se to mohlo stát, ale nervy obnovily svou rovnováhu a nejsou narušené, až na jeden. Může se hýbat. Muraki poslouchá ty slova jak zkamenělý. Už rozumí těm snům a neví, jak reagovat. Zachránil ho. Zachránil ho už několikrát. Jedním uchem poslouchá výklad doktora, co by měl teď dělat.
„Ne! Žádné další prohlídky!“
„Ale tohle je zázrak! Nejen, že jste se vrátil z druhého břehu, ale taky jste zdráv. Pravděpodobnost něčeho takového je...“
„Ne. Řekl jsem ne!“ Jeho démonické oko se zablýskne a použije svou moc.
„Nic se nestalo. Obyčejný případ. Opakujte!“
„Nic se nestalo. Obyčejný případ. Ano, doktore Muraki. Děkuji za vaší laskavost.“ Zvedne se a Muraki odjede na vozíčku.
Teď ho čeká tvrdý trénink. Musí se dát dohromady. Jenže co s Hisokou? Má mu poděkovat? Ne. Neví proč, ale má pocit, že by tím nadělal větší škody než užitku. Od sestřičky z recepce sebere květinu a zastrčí si ji do knoflíkové dírky u pláště. Je šťastný. Sevře Tsuzukiho v náručí.

   
„Tsuzuki!“ Vykřikne a chytne ho paži. Dotek ho uklidní a přesvědčí, že je vpořádku.
„Jsem tady. Byl jsi týden v bezvědomí. Hisoka tě vyléčil, ale potřeboval jsi ještě nejaký čas k úplnému uzdravení.“ Uslyší jeho laskavý hlas.
„Zdálo se mi o... je Pentagram uzavřený?“ rozpomene se.
„Ano, je. Byl to tvrdý boj a pak to zranění. Děkuji za záchranu. Jsi blázínek,“ přitiskne mu rty na ústa. Hisoka odvrátí hlavu, otočí se a odejde. „Promiň, hned jsme zpět.“ Muraki přikývne. Co se tu dělo? Proč si prožil znova zrovna tohle?
Každou minutu toho období, na které by nejraději zapoměl. Potom rekonvalescenece a poznámky Hisoky: „I šnek je rychlejší, Muraki. Ještě víc a padneš. Nevím, Muraki, ale nemyslíš, že by ses měl vrátit do dětských plínek? Ńechápu co chceš v tomhle stavu dělat s Tsuzukim, nebo s kýmkoliv jiným.“
A jeho odpovědi: „Jsi spratek, bastard, měl jsem tě zabít líp.“
„Můžeš to zkusit ještě jednou, jestli se na to vzmůžeš,“ klidně mu tehdy odpověděl. „Nemáme tě s Arim krmit?“ A jemu to dělalo dobře. Měl pocit, že vše je tak, jak má být. Hisoka ho dál nesnášel, on ho miloval a oba čekali na návrat Tsuzukiho.
Dokonce i Hisokův první pokus, jak ho zabít. Jak ho to pobavilo. Konečně jsem zdravý, uvědomil si, když se k němu po posteli blížil had s tesáky, ze kterých kapal jed. Už nejsem tak bezmocný jako předtím, myslel si, když zlikvidoval hada a za dveřmi zaslechl Hisoku.
A Kibu. Jeho jediný přítel. Doslova přišel, viděl, odešel s poznámkou, že je v nejlepších rukách. Nechápe, co tím myslel, a nechápe dodnes. Přinesl mu jeho oblíbené cigarety, které Hisoka zabavil s poznámkou, že je už stejně nebude potřebovat. V tu chvílí by ho zaškrtil.
Je slabý jak moucha, ale nebude to trvat dlouho a jeho sen se stane skutečností. Zavře oči a usne.
„Hisoka-chan, co se děje? Proč jsi odešel?“
„Nevím, jestli to někdy dokážu snest...“ Tsuzuki přitiskne své rty na jeho. Líbá ho a Hisoka mu odpovídá. Obeme ho.
„Cítíš jeho chuť. Vadí ti, že mě teď líbal?“ Obejme ho a sevře v náručí. Hisoka neví, jak reagovat. Má pravdu, ale nevadí mu to. Zachvěje se. Musí zjistit, proč byla ta noc. Ta krutá noc jinak... Ta směs touhy a nenávisti. Jak je možné milovat nepřítele? Nenávidím sám sebe.
Druhý den zajde do pokoje Murakiho. Stojí a dívá se na něj. Ocelové oči se měří se zelenýma. Zvedne ruce.
„Jsi připraven, Muraki?“ Muraki polkne. Nikdy neměl takový strach jako teď. Strach z toho kluka se zelenýma očima, kterého jedné teplé noci mučil, znásilnil a zabil. Má strach jako nikdy v životě. Buší mu srdce, ale ví, že mu to musí vysvětlit, ale slovům on neuvěří. Neví, jak bude reagovat, neví, jestli mu to odpustí. Přikývne a jeho ruce strachy sevřou pokrývku. Snaží se uvolnit, ale... Vykřikne.
Hisokovi se zachvějí ruce, když je přiloží ke spánkům Murakiho. Není telepat. Ví, že někteří mají takovou vlastnost, ale moc jich není. On sám si vzal, lektvar by se to asi dalo nejblíž určit. Doufá, že to stihne. Nadechne se a propojí své emoce s Murakiho a vnikne do jeho paměti. Neslyší Murakiho křik, když do něj svou mocí proniká. Netuší, co to obnáší a snaží se rychle najít co chce, když ucítí Tsuzukiho. Začne konečně vnímat, i bolest Murakiho.
Ten má tvář zkřivenou bolestí jak se mu Hisoka nešetrně hrabe v paměti. Hisoka se uklidní a na chvilku přestane. Nemá cenu ho odrovnat. Zpomalí a snaží se zmírnit svůj vpád. Pomyslí si, že telepati to nemají zrovna lehké. Oba tiše odechují. Po bolesti není ani památka, ale i tak má Muraki strach.
Černý jezdec, chránit Tsuzukiho, bolest, nenávist tak silná... Saki!!! Zaskočený nad žádostí, strach, ale i vzrušení uprostřed Pentagramu.
Pomalu odsouvá jednu vzpomínku za druhou. Nad některými se usměje, nad jinými se mu obrací žaludek, jiným nemůže uvěřit a tím vším se propletá Murakiho touha po nich.
Musím je zachránit! Laboratoř, hlava bratra a nenávist k němu.
Je Hisokovi tak neuvěřitelně podobný.
Jde dál do minulosti. Uvědomí se, že ta laboratoř byla přelom v Murakiho životě. Jako by se jeho touhy změnily ve výhni ohně. Touha po smrti mrtvého bratra se změnila v touhu po nich. Jako by žár něco roztavil a něco jiného vzniklo. Ještě dál.
Touha po moci, touha po síle, manipulace se životy... tak lehce, cesta lemovaná mrtvolami i obětmi jeho touhy po oživení bratra.
Ale proč? Co já s tím mám společného? Odhrnuje vzpomínky. Občas některou podrží v dlaních.
Poker, loď a růže, setkání jeho a Murakiho, setkání v kostele, Tsuzuki, jeho tělo, panenky, upírka, žena, papíry s testy jeho otce, výzkumy na lidech, nic pro něj není nemožné. Letní noc...
A uvědomí si, že je u toho dne, kdy se to stalo. Váhá...ale pak rozhrne Murakiho paměť a vezme vzpomínku do dlaní. Vidí ji tak jasně, když pulzuje v jeho dlaních. Dívá se na tu noc kdy Muraki, vzteklý, že se mu nedařil pokus, narazil na cestě na něj. Tak sebejistý, tak podobný... Sakimu. Pomalu chápe.
Saki... Hisoka. Tak podobní. Udělám mu, co udělal mně. Matně si uvědomuje si, že je to někdo jiný, ale v tu chvíli se chce jen pomstít, a je jedno, kdo to je. Rozkoš z představy, že je to jeho bratr. Udělám mu, co on mně... Mučení... vše svlékat... Rozkoš a démonický smích... Chci znásilnit... Proč ne... Tak jako on mně... Zabít... Tak jako on všechny... je to Saki. Chvilková rozkoš je pryč. Uvědomění, že to není Saki... Pokrčení rameny... krev smísená se zelení louky... Odchod. Jít dál. Květ na tělo... Konec...
Neuvědomí si, že mu tečou slzy. Stekají po tvářích a dopadají na Murakiho. Odloží vzpomínku a stojí nad jeho myslí. Tak zbytečné... Ani nevěděl kdo je, kým byl, koho zabil. Jen chvilková rozkoš z toho, že může ubližít stejně, jako Saki jemu. Začíná nenávidět to jméno. Proč? Jde dál.
Pohřeb strýce, nelítostný výraz, škola, šikana, terorizování, přítel, odmítá ho, Kibu, strýc rozhazující jeho jmění, pohřeb rodiny, chlad, smutek, nenávist zrozená z krve, vzepření se, smrt, krev. „Přestáváš mě bavit,“ slova vrytá krví do mysli, Saki s démonickou duší, s krví na rukou a něžným úsměvem na rtech, mučení, znásilnění, rozbitá panenka s fialkovýma očima, pláč, drobné krutosti, smrt pejska, radost, příchod Sakiho, dárek...
Dál už to nejde. Už musím jít. Drží vzpomínku a cítí jak mu mezi dlaněmi pomalu utíká zpět a on vnímá jen Murakiho pocity. Sevře pevněji jeho spánky, ale nakonec ruce odtrhne do toho přízračného divadla. Chápe, co ho vedlo. Jak mohl přežít? Jak? Ale ví. Musel se stát krutějším než jeho svět, který byl zničen, a udělal to dokonale. Otočí se. Nechce ho teď vidět, nechce, aby viděl jeho výraz. Odejde a zanechá Tsuzukiho s Murakim o samotě. Jde k řece.
Tak, je konec. Už ví, co se stalo a proč. Už nemá důvod tady zůstavat. Tsuzuki má Murakiho a on... Co vlastně? Pořád je mu to líto, ale Muraki to neměl lehké. Chápe ho a zároveň nenávidí. Je to tak těžké, rozumět mu, přestože chápe, proč to udělal. Rozumí tomu tak dokonale, až ho to děsí. Jenže odpustit mu to? I když ho chápe, odpuštění je něco jiného. Možná bude lepší odejít. Polkne. Najde klid. Bude mu chybět. Tsuzuki a možná i Muraki. Není takový jako dřív. Ne, je stejný jako dřív, jen se změnil vůči nim. Bude je chránit, ale ostatní mu budou dál lhostejní. Sedne si na břeh a zírá do vody. Vzpomínky, jeho i Murakiho. Ta noc, kdyby nebylo té noci, jak by to bylo dál? Škola, první láska, první práce, úspěch štěstí... A co má teď? Je andělem smrti. Bojuje proti zlu. Poznal Tsuzukiho, lidi z agentury a taky Murakiho.
Dva životy.
Dvě budoucnosti.
Musí si vybrat. Odejít a nechat je tady, nebo se stát milencem jak Tsuzukiho tak Murakiho. Uvědomuje si, že nemůže mít jen Tsuzukiho. Váhá. Neví, jak se rozhodnout. Aniž se rozhodne, zvedne se a odejde do svého pokoje.
„Tsuzuki,“ vzbudí se. Zvedne se a ví, co chce. Vyjde na chodbu a pak tiše jako stín přejde k pokoji Tsuzukiho. Vklouzne dovnitř, stane u postele, zaváhá. Rychle ze sebe všechno shodí a vklouzne k Tsuzukimu do náruče.
„Tsu,“ zašeptá do jeho rtů. Ten se probudí, pod tlakem Hisoky je otevře. Hisoka ho se zasténáním políbí. Otírá se o něho celým tělem. Dožaduje se jeho pozornosti. Tsuzuki ho políbí a začne ho líbat. Hisoka ho horečnatě svléká, až je nahý. Přitiskne se k němu a shodí pokrývku dolů. V měsíčním světle se dívá na jeho tělo. Něžně ho začne líbat a hladit po celém těle, jako by hladil něco vzácného a křehkého. Tsuzuki zasténá, jak se mu líbí jeho pozornosti, jeho polibky.
„Mohu?“ Tsuzuki přikývne a Hisoka do něj pomalu vstoupí. Líbí se mu, jak je sevřen v jeho těle, jeho nohy kolem boků a ruce na zádech, polibky... Zasténá. Takže tak asi to mělo vypadat. Žádná bolest, jen rozkoš plynoucí ze spojení. Miluji tě, šeptá v duchu, ale nic neříká. Miluje se s ním pomalu a dívá se do jeho fialkových oči. Jsou, stejně jako jeho, rozšířeny rozkoší. Cítí, jak v jejich tělech roste napětí. Dneska se miluje, protože cítí, že to musí být. Neví, jak to bude zítra. Pohladí jeho tvář a vykřikne, jak se jeho tělo uvolní. Vzápětí po něm slyší, jak vykřikne i Tsuzuki a jak je jeho tělo najednou vláčné. Vyklouzne z něj a začne ho hladit, drobnými polibky líbat. Slyší jeho spokojený smích a je mu dobře. Uvědomí sí, že nechce přijít ani o jeden okamžik toho smíchu.
Sebere ze země pokrývku a oba přikryje. Dneska bude spát s Tsuzukim. Ten si ho přitáhne do náruče.
„Bylo to krásné a teď už spi.“ Hisoka s úsměvem něco zabručí a usne. Tsuzuki se dívá na jeho uvolněnou tvář. Jak ses rozhodl? Zůstaneš nebo odejdeš? Slyší otvírané dveře.
„Muraki?“
„Tsu.“ Ten ucítí jeho váhu na posteli. „Jak se rozhodl?“
„Nevím. Opravdu nevím. Jen spát s ním je slast. To, jak ví...“
„Ano, to je a nejen kvůli tomu. Víš, že jsem se moc nezměnil. Jsem stále stejný, rozumíš? Možná...“ ucítí na rtech jeho ruku.
„My si tě pohlídáme.“ Muraki se zašklebí. To ano. Nebude to lehké, mít v zádech dva hlídací psy, ale on je chytřejší. Skloní hlavu a dotkne se jeho rtů. Krátký polibek se prodlužuje a Muraki zajede rukou pod pokrývku. Zasténá, když ucítí jeho nahé tělo ještě rozehřáté po milování s Hisokou, a oba ucítí jak se Hisoka zavrtí. Probudil se? Ne. Oba si oddechnou.
„Chci s tebou spát.“ Sundá mu pokrývku a zabalí do ní Hisoku. Vezme ho do náruče a lačně hledí na Tsuzukiho tělo. Ten se zvedne a chce se obléct, když ho Muraki zarazí. Kulhá ke ke dveřím a vede ho do svého pokoje. Hisoka se nezdá, ale je těžký a dost namáhá tu jeho poraněnou nohu. Tsuzuki tady nikdy nebyl a tak hledí na velkou, ale opravdu velkou postel dost rozpačitě. Přitiskne si ruku na rty a rozesměje se. Tlumeně, jak se snaží neprobudit Hisoku.
„Mám rád prostor. A všichni tři...“ Pokrčí rameny. Tsuzuki opět vyprskne smíchy. Skoro se dusí. Muraki položí Hisoku do postele a přejde k Tsuzukimu i přesto, že ho noha pobolívá. Nesměje se a Tsuzuki cítí jak po něm touží. I on se s ním chce milovat. Přestane se smát, když se k němu Muraki přitiskne. Tsuzuki cítí jeho vzrušení a chce ho, touží po něm. Jaké to bude?
Divoké, kouzlené, jiné... Přemítá po hodině, když leží v jeho náručí naprosto vyčerpán. Zívne si. Otočí se a dívá se do otevřených oči Hisoky. Zrudne rozpaky.
„Ty nespíš?“ Muraki se přes něj zadívá do zelených očí. Hisoka se v duchu zašklebí nad jejich rozpačitými výrazy.
„Ne. Dobrou hodinu si říkám, kdy si mě všimnete.“ Oba se červenají. Muraki v duchu kleje jako pohan. Zase ho dostal.
„Děláte tolik hluku,“ dodá nevinně. Oba zrudnou ještě víc. „A já si musel...“ Vytáhne ruku zpod pokrývky a nevinně si ji olízne. Oba mají pocit, že z toho gesta vyskočí z kůže.
„Rád bych se vyspal.“ Převalí se mezi ně a zavrtá se hlouběji. Oba se na sebe podívají. S Hisokou bude veselo. Tsuzuki se posune.
„Dobrou noc,“ ozve se ještě Hisoka. Muraki se rozpačitě podívá po Tsuzukim, který se nepokrytě směje. Za chvilku spí. Hisoka otevře oči a přemýšlí o tom, jak je to příjemné, být mezi nimi. Rozhodl se. Rozhodl se v té chvíli, kdy ho Muraki zabalil do deky a v náručí přenesl do svého pokoje. Ještě tady s nimi nějaký čas pobude a Muraki, no, jak to říkal Tsu, pohlídáme si tě. To je ono. A on, no, zašklebí se a vzpomene si na svůj zápisník s ještě nevyzkoušenými zaklínadly. No, a na kom jiném by si je mohl otestovat?

  
„Hisoka-chan!“ Káravě pronese Tsuzuki. Stojí za jeho křeslem a dívá se, jak se Muraki houpe na stromě ve smyčce hlavou dolů.
„Ale Tsu, já to tentokrát nebyl.“ V duchu škrtá další pokus. „Podívej, dokonce jsem mu koupil dárek.“
„Dárek?“ Muraki se zbytkem provazu kolem nohou se přišourá ke stolu, na kterém je snídaně.
„No ano. Víš, pořád chodíš v té bílé a tak jsem ti koupil tohle.“ Muraki se křečovitě usměje, ale dárek rozbalí. Modrý svetr. Královská barva, by řekl. Už už chce říct, že ho dá do charity...
„Modrá. Mám rád modrou a tobě bude slušet,“ řekne Tsuzuki s nadšením v očích. Muraki si sundá svůj bílý a obleče si modrý svetr od Hisoky. Ten se nepokrytě šklebí. Tsuzuki ho políbí a sedne si zpět na svou židli. Muraki přemýšlí, jak se svetru zbavit. Má modrou barvu rád, to ano, jenže ne na sobě.

  
Konec