Shounen - ai povídky

 Tajemný rozparovač

„Kurosaki Hisoka, pojďte se mnou.“ Hisoka se otočí a okamžitě pozná majitele hlasu.
„Muraki! Ty ďáble, ty žiješ!“ Muraki pokrčí rameny. Je tak roztomilý, když se zlobí. Zamračí se, když zpozoruje, jak ho začíná ovládat touha po pomstě. To ne. Na tyhle hrátky teď nemá čas. Je tady někdo, kdo ho výjímečně potřebuje. Jeho pravé oko se zablýskne a snaží se ovládnout Hisoku jako mnohokrát předtím. Nějak trénoval a zlepšil se, pomyslí si, když si všimne jen zpomalených reakcí, ale pokračuje dál. Vytvoří vlastní zaklínadlo moci, ale v poslední chvíli si všimne, že Hisoka chtěl jen odvést jeho pozornost a vytáhl odněkud katanu. Zlepšil se, pomyslí si pyšně. Ani neví proč.
„Tsuzuki Asato,“ řekne jméno jeho parťáka.
„Co?“ Zastaví se s katanou pět centimetrů od jeho krku. Hledá svého partnera od včerejška, kdy mu zmizel v chudinské čtvrti a  pořád ho nemůže najít. Bojí se toho nejhoršího, protože zvlášť v poslední době se tady ve městě dějí divné věci.
„Ty parchante, co si s ním udělal? Řekni, nebo je z tebe mastný flek!“
Muraki, přesněji řečeno Dr. Muraki Kazutaka z tokijské kliniky se dívá, jak se Hisokovi katana chvěje v ruce a jak se stěží ovládá. Záleží mu na něm. Strčí si ruce do světlých kalhot.
„Je u mě a je na tom špatně. Tentokrát ho nemohu vyléčit. Velice nerad to říkám, ale potřebuje tě.“ V duchu skřípe zuby a nechápe, proč nemůže Tsuzukiho vyléčit. Všimne si, že pozornost Hisoky polevila a přitáhne si ho do náruče i přes katanu na svém krku.
„Půjdeme, ne?“
„Nedotýkej se mě!“ Odstrčí ho. Musím se ještě hodně učit. Je hodně silný, ale…
„Kde je,?“opakuje.
„Jak jsem řekl, je u mě,“ rovněž opakuje. „Mám tady auto.“
„Zavolám naše léčitele.“
„Ani náhodou, nebo se s ním nesetkáš,“ zavrčí Muraki. Ještě aby mu tam chodili lidé z agentury. Ne ne, ty dva chce mít pro sebe. Dva? Zarazí se nad tím,ale dál neuvažuje proč. Hlavně musí zachránit Tsuzukiho a ty jeho nádherné fialové oči.
„Dobře,“ zaskřípe zuby Hisoka. V duchu mu nadává do všech… Polkne. Vykročí za doktorem, který si ho dál nevšímá. Dojde k bílému autu a otevře dveře spolujezdce. Hisoka vklouzne a snaží se postavit bariéru proti Murakimu. Slyší bouchnout deveře a trochu zpanikaří. Je tady se svým vrahem a mučitelem a teď možná... Jenže má takovou starost o Tsuzukiho. Schválně se na Murakiho nedívá, mlčí a dívá se ven kudy jedou. Jakto, že nemohl Tsu najít. Říká mu tak v duchu a dobře ví proč. Je jediný, kdo ho přijal a on si ho zamiloval. Začervená se. Jestli ten bastard lhal, zabije ho. Proč ho chce zachránit? Co se stalo tehdy v laboratoři, odkud unikli jen díky němu? Přece chtěl tělo Tsu pro sebe a pro tu podivnost v té tekutině. A jak se vůbec odtamtud dostal? Z těch plamenů. Proč je oba zachránil? Popravdě, moc nevěřil, že by byl mrtvý, ale na druhé straně by byl raději, kdyby byl. Samé otázky, zamračí se. Koutkem oka se podívá na tu vysokou štíhlou postavu doktora s bílými vlasy, náušnicí v uchu, brýlemi a okem z něhož cítí, že je démonického původu. Povzdechne si. Musí s ním být. Nerad, nenávidí ho, nesnáší a jednou ho zabije.
Je tak nesnášenlivý. Přece jen jsem ho zabil. A co, zabil jsem už mnoho lidí ve věci výzkumu. Ale možná je to tím, že ho jako jediný kromě Tsuzukiho přitahuje. Pro ty dva má slabost. A má stejně nádherné oči jako Tsuzuki. Zelené, vášnivé. Tsuzuki má fialové a laskavé. Mrkne se na něj. Pořád je tak rozzlobený.
„Tak jsme tady,“ řekne a zaparkuje před nějakou budovou. „Nezavoláš je a nic nikde neřekneš, jinak je okamžitě mrtvý. Rozumíš, Hisoko?“ Natáhne ruku a chce se ho dotknout. Hisoka uhne do rohu jak vystrašený kluk.
V tu chvíli Muraki nepřemýšlí o jedné z vlastností, kterou má Hisoka na vysoké úrovni, a to empatii. Když se ho dotkne někdo jako je Muraki, je to noční můra. Už to párkrát zažil a nikdy víc už to nechce. Sice tuší, že to nebude lehké, ale musí to zvládnout. Kvůli Tsuzukimu. Muraki stáhne ruku a nepřemýšlí o tom podivném chování.
Hisoka za ním pospíchá a dívá se, jak ho zdraví sestry a další doktoři.
„Tady!“ otevře dveře a Hisoka zahlédne Tsuzukiho hnědé rozčepýřené vlasy. Nelhal, je tady, oddechne si a ihned přejde k jeho lůžku.
„Tsuzuki?“ ale vidí jen jeho bledou tvář jako by bez krve.
„Krev je v pořádku, ale podívej se na tohle,“ odhrne Muraki pokrývku. Hisoka se začne dávit a odvrátí tvář. Zhluboka dýchá. Nesnáší pohled na takovu hrůzu. Musím, musím, nic to není, je to Tsu, musím se podívat, zachránit ho. Potřebuje mě, tentokrát je to on, kdo mě potřebuje. Nadechne se a otočí se zpět k tomu hrůznému vykuchání.
„Jak?“
„Nevím. Procházel jsem se chudinskou čtvrti a našel jsem ho v odpacích.“ Neřekne, proč tam byl, ale Hisoka si to dovede představit. Určitě hledal dalšího pokusného králíka pro své experimenty. „Nechápu, jak vůbec může žít.“
Oba hledí na rozdrásané břicho, doslova skoro vykuchané. I zbytek těla je poškrábaný jakoby od drápů. Dost zvláštních drápů.
„To je na mne moc. Sice mohu léčit, ale...“
„Ne, buď ty, nebo nikdo jiný.“
„Chceš ho zabít?“ Muraki pokrčí rameny. Nechce,ale na druhou stranu...
„Dobře, udělám co je mých silách, ale nejdřív...“
Přijde k němu a natáhne ruku k jeho obličeji: „Tsu, prosím ukaž!“
Přitiskne se k němu a nevšímá si jak se jeho bunda maže Tsuzukovou krví. Nic, vidí před sebou jen jak hledá toho tajemného zabijáka a pak jen jak je odhozen v tomhle stavu. Hisoka od něj odskočí. Proč nemůže vidět toho zabijáka? Vždyť Tsu ho viděl. Pohladí ho po tváři a políbí na čelo.
„Miluje ho,“ bleskne hlavou Murakimu a zamračí se. Ten malý... nemá slov... chce mi vzít to, co je moje. Tsuzuki je můj. Dívá se, jak Hisoka natahuje ruce a z jeho rukou proudí na Tsuzukiho tělo teplá energie. Slyšel, že to jde, ale nikdy to neviděl. Ví, že ani Tsuzuki tu schopnost nemá, tak proč zrovna on? Je to tím jak zemřel, nebo měl tyhle dispozice už dřív? Dívá se jak drobné ranky doslova mizí. Rozdrásané břicho se trochu mění a krev přestává téci. Světlo povoluje? Podívá se na Hisoku a jeho tvář staženou úsilím. Na čele pramínky potu a celý se chvěje jak v horečce. Zkolabuje!
Sotva na to pomyslel, stahuje Hisoko ruce, chvěje se a padá na zem.
„Promiň, Tsuz...“ zašeptá a usne vyčerpáním. Muraki ho zvedne, položí na druhou postel a potom přejde k Tsuzukimu. Je mu lépe. Trochu barvy v obličeji. Pak se podívá na břicho.
Když ho sem dovezl, myslel si, že to bude hračka. Vrátím mu dovnitř vnitřnosti, zašiji ho a pak tady bude ležet, dokud se nezotaví. Ale jediné, čeho byl schopen, bylo dát dovnitř ty střeva, zjistit, že mu chybí žluč, to vůbec nechápe, a zabránit tomu, aby vykrvácel. Ani neví proč si vzpomněl na Hisoku a že by ho mohl zachránit. Přitáhne si židli a posadí se k oběma lůžkům. Možná proto, že s ním kdysi Tsuzuki sdílel tělo, nebo proto, že jsou partneři? Neví. Opře se o židli a za chvilku spí s myšlenkou, že bude v pořádku.
Hisoka se probudí a má pocit, že po něm přeběhlo stádo mustangů, tak ho bolí celé tělo. Zvedne hlavu a zaregistruje Dr. Murakiho. Zvedne se a přistoupi k němu s nataženýma rukama. Nepřemýšlí a celou jeho bytostí prostupuje jen touha po pomstě za to, co mu udělal. Měl jsem celý život před sebou, po tvářích se mu kutálí slzy. Nenávidí ho za to, co mu udělal. Nenávidí. Koutkem oka zpozoruje Tsu. Jak Murakiho nenávidí tak jeho miluje. Stáhne bezmocí ruce a raději přejde k Tsu. Natáhne ruce a opět ho začíná léčit.
„Chybí mu žluč! Je úplně vysátá.“ Proč mě nezabil? Takovou přiležítost bude sotva ještě někdy mít, myslí si jak Muraki tak Hisoka.
„Já vím. Právě se mu ji snažím obnovit. Tsu... Tsuzuki není člověk, proto to přežil.“
Stáhne ruce a posadí se na židli. Musím si odpočinout. Z nejhoršího je venku. Ale kdo to udělal?
„Musím zjistit, kdo to udělal. Musí být velmi, ale velmi silný, když dokázal porazit Tsuzukiho.“
„Děje se snad něco ve vašem rajóně?“ řekne posměšně Muraki.
„Co je ti potom. Aspoň se je snažíme zachránit, narozdíl od tebe. Některé věci na tento svět nepatří,“ dívá se rozlobeně na Murakiho, který pokrčí rameny.
„Jak je na tom?“
„Už lépe. Na to, že jsi ho chtěl použít pro tu hlavu, tak dobře. Proč se vůbec staráš?“ Prská jako kočka. Vůbec se mu nelíbí, že je Muraki najednou tak starostlivý. Nehodí se to k němu.
„Neboj, na pokusy ho už použít nehodlám, i když ... a vůbec, co je ti do toho, puberťáku!“ Oba stojí proti sobě a hádají se o tělo na posteli.
„Jsem unavený,“ vzdá to Hisoka. „Můžeš mi poslat něco k jídlu nebo to nebudu moct dokončit,“ řekne mrzutě. V očích mu blýská nenávisti a Muraki s rozkoší vnímá, jak je napjatý a vzteklý. S ním bude opravdu zábava. Pohlédne na postavu na lůžku. Je tak jiný a ty oči, rozkošné oči. Chce je. A co on chce, to dostane a Hisoka mu v tom nebude bránit. Teď ho potřebuje, ale potom... usměje se. Hisoku přejde zlá předtucha. To není hezký úsměv. Nikdy moc hezký nebyl, ale tenhhle je tak zlověstný.
„Pošlu sem sestru,“ řekne chladně a vykročí ze dveří. Ještě jednou se ohledne na Hisoku, jak tam stojí se zaťatými pěstmi a sevřenými rty. Dveře zaklapnou a Hisoka se uvolní. Rychle přejde k posteli.
„Tsu, no tak Tsu! Co se ti stalo? Proč nic nevidím? Bojím se o tebe. Bojím se toho, co s tebou chce udělat Muraki. Sice tě zachránil, ale já...nevěřím mu. Vím, že máš pro něho slabost, ale prosím, dej si pozor, ano?“ Přejede mu rukou tvář a odhrne pramínek vlasů.
„Promiňte?“ Hisoka vstane od postele a otočí se. Sestřička. Dlouhé černé vlasy, příjemná tvář, hnědé oči a trochu baculatá postava. „Pan doktor Muraki poslal jídlo.“ Hisoka vezme tác.
„Děkuji moc.“ Sestřička se ostýchavě usměje a chce odejít.
„Doktor Muraki je skvělý, že ano!“ vyhrkne, zčervená a odejde. Hisoka má chuť praštit s tácem o zem. Zase jedna, co skočila na jeho postavu a tvář.
„Jo, skvělý. To určitě. Tak na nůž někde v zádech nebo v srdci.“ Sedne si s tácem a zadívá se na něj. Rýže, zelenina, kousky kuřete a zákusek. „Ten by sis dal, co, Tsu? Až bude vše v pořádku přinesu ti tvoje oblíbené dortíčky.“
Sedne si a pustí se do jídla. Cítí, jak je unavený. Léčením, hledáním Tsuzuki, jejich úkolem a nakonec se do toho zaplete Muraki, z čehož není vůbec nadšený. Odsune jídlo a lehne si. Jestli má uzdravit Tsu, musí si odpočinout. Ještě stěstí, že není člověk... Usne, jako by ho do vody hodil.
Spí. Konečně. Sedne si vedle nich a přehodí si nohu přes nohu. Rád by si zapálil, ale tady to nejde. Povzdechne si. Oba dva jsou tak jiní. Ale musí ho zachránit. Teď, když nemá Sakiho a nemůže ho navrátit do života, se podivně upnul na Tsuzukiho fialkové oči. Jsou tak nádherné. Podívá se na Hisoku. Překáží mu. Mohl by ho zabít. Hned teď! Ale ne, ještě ne. Přemýšlí, proč ho nezabije znova. Tehdy, když ho měl naposled v rukou, mu přinesl potěšení, tak proč by nemohl znova. Jistě, nenávidí ho, ale copak láska a nenávist nejsou pokrevní sestry? Nejdou ruku v ruce? Zašklebí se. Přece jen si půjde zakouřit. Zvedne se a vyjde ven.
Když se vrátí na pokoj, vidí Hisoku jak stojí nad Tsuzukim a zavírá mu ránu. Je maximálně soustředěný a ničeho si nevšímá. A přece Muraki vidí na jeho tváři pot a bolest. Zhroutí se, ale Muraki ho nechává být, ať to dokončí. Ruce pomalu klesají a s nimi padá i Hisoka na podlahu.
„Nedotýkejte se mě,“ z posledních sil promluví Hisoka a snaží se doplazit na vedlejší postel. Muraki se dívá, jak se na ní škrábe. Nakonec si lehne.
„Kde jste byl?“
„Přivezli jednoho pacienta. Operoval jsem ho.“
„No ne, vy životy taky zachraňujete? Jaká to ironie, že, doktore Muraki,“ chraptí z posledních sil a dá důraz na slovo doktor. „Nesmím usnout, nesmím usnout...“ ale to už se propadá do léčivého spánku. Doktor se ušklíbne. Kdybys věděl všechno. Starostlivě se podívá na Tsuzukiho a jeho ránu. Je zahojena. Je dobrý, pomyslí si. Ani on se svou mocí by tohle nesvedl. Otevře dveře a pokyne sánitářům. Ti vezmou opatrně obě těla a přemístí je na pojízdná lůžka. Jsou dva a vezou je chodbami do sanitky.
„Za chvilku tam budeme,“ mumlá si Muraki. Zkontroluje tep Hisoky a pak Tsuzukiho. Vše je asi v pořádku. Musí se naučit, co je pro ně normální. Přece jen jediný je z nich člověk, i když s démoní mocí. Nakloní se k Tsuzukimu, položí mu ruku na tvář a potom prsty na rty. Zachvěje se. Kdy se rozhodl mít ho pro sebe? Tehdy dávno, když ho viděl na fotografii, nebo v tom kostele, nebo pak na lodi, nebo v té laboratoři, neví. Ví jen, že od té doby co je Saki pryč, všechno co dělá je i pro něho. Dokonce si rozpomněl na Hippokratovu přísahu, i když popravdě ne tak úplně, ale získá ho. Musí. A nebude mu v tom překážet nikdo. Hisoka se buď podvolí nebo bude opět mrtvý.
Sanitka zastaví před domem s malou zahradou u řeky. Vystoupí a Muraki se rozhlédne. Bude se jim tu líbit, ale nejdřív – a dívá se, jak je sanitáři berou nahoru do velkého světlého pokoje – nejdřív musím svázat Hisoku. Doufám, že to pomůže. Nebude se mu to líbit, ale musím z něj nějak získat informace.
Světlo. Hodně světla a strop. Je jiný. Hisoka zamrká očima. Určitě se mu to ještě zdá. Snaží se vzpomenout co předcházelo té bolesti hlavy, která na něj tak šíleným tempem dotírá. Aha, už vím, Tsuzuki. Byl v hrozném stavu. Chce vstát , ale provazy ho strhnou nazpět.
„Muraki!!!“ vykřikne a zaúpí. Ta hlava.
„Jsem tady, Hisoko. Potřebuješ něco?“
„Já to věděl, že se vám nedá věřit. Rozvažte mě a hned.“
„Ne,“ řekne Muraki klidně a odvrátí se od okna.
„CO?!“ Nemůže tomu uvěřit Hisoka.
„Řekl jsem Ne. To tam u vás všichni špatně slyší nebo jenom ty?“
„Ty... ty... parchante, bastarde. Co jsi udělal s Tsuzukim? Jestli jsi mu ubližíl tak...“ nemůže ze sebe strachy dostat. Kde je Tsuzuki? Co sním udělal?
„Jaká to nedůvěra. Přece bych svému miláčkovi neubližil.“
„Miláčkovi?“ Nemůže uvěřit tomu co slyší. Uklidni se. Je nemocný.
„Tak to jsem si oddechl. Jste nemocný,“ řekne docela s nadšením. Muraki si vytáhne květ ibišku z kapsičky a přivoní. Nemocný? Zajímavá teorie. Zaslouží si prostudovat. A možná je opravdu nemocný.
„Nemocný ne. Myslím, že ne, ale chci něco vědět a chci odpovědi a Tsuzuki je hned vedle tebe. Měli byste chodit na pravidelná zdravotní vyšetření,“ neodpustí si malou jízlivost Muraki. Hisoka se zaškaredí, ale otočí hlavu a uklidní se, když spatří Tsu odpočívat. Tsu... zamží se mu oči. Jsi v pořádku. To je tak dobře. Oddechne si.
„Nejdřív uši a teď oči. Víš, mohl bych ty prohlídky obstarat. Jistě, za pravidelnou úplatu. Co takhle pravidelný přísun těl...?“
„Běž někam a hned mě rozvaž,“ vyhrkne zlostí Hisoka. To tak. Nedovolí Murakimu na sebe sáhnout ani za všechny poklady světa.
„Ne, chci vědět, co máte za úkol a kdo mohl Tsuzukiho tak zřídit. Vůbec se mi nelíbí, že mi na mého miláčka někdo sahá a dokonce ho chce zabít. Ne, vůbec se mi to nelíbí. A hádám, že to souvisí s vašim posledním úkolem.“
„Nic neřeknu. Je to tajné a nevím, kdo mohl Tsuzukiho dostat. Musí být velmi silný... Až neskutečně silný a dokáže se maskovat. Co když jste to vy? Jste silný...“
„Děkuji.“
„Trhněte si něčím. Rád experimentujete, máte rád vraždy a vraždíte. Klidně to můžete být vy. Nechápu, proč mě to nenapadlo hned. Jste to vy.“
„Tolik chvály. Já se opravdu budu červenat. Tolik krásných vlastností mi přisuzujete. Děkuji moc. Ale bohužel, nejsem to já. Ale má poklona. Ten, kdo to dělá, je opravdu mistr. Tak krásně rozdrásané břicho, odborně bych řekl...“ nechává se unést Muraki. Hisokovi je z toho zle, jak líčí ty rány. Začíná mu chybět vzduch.
„... ale jak říkám, tohle mistrovství si bohužel nemohu připočítat na konto.“ Hisoka neví proč, ale cítí, že Muraki mluví pravdu. Tentokrát to není jeho práce. Nadechne si, aby mu odpověděl, když uslyší: „Řekni mu vše...“
„Tsuzuki?!“ vykřiknou oba, ale jen Muraki k němu přejde.
„Rozvaž, řekne vše... já ...já jsem tak unavený... nekřičte...“ poslední slovo a opět se ponoří do spánku.
„Je div, že dokázal promluvit. Normálně by měl mluvit až za takový týden. Ale Tsuzuki je velmi silný. A odvaž mě, slyšel jsi to. Proč zrovna já? Řeknu vše. Tak dělej!“ Muraki k němu přistoupí a Hisoka se obrní před jeho rukama. Ztuhne, když si vzpomene na všechny jeho doteky. Zavře oči a nevidí, jak si ho Muraki prohlíží. Rysy jeho tváře, jeho rty. Nevidí jeho úšklebek ani touhu v očích. Ucítí jak provazy povolují a rozpřáhne se, ale Muraki už ustoupil. Hisoka si tře zápěstí. Má hlad, ale Murakiho se nebude o nic prosit.
„Raději bych nic neříkal, ale když Tsuzuki chce, tak dobře.“ Sedne si na postel. Doktor se opře o okenní rám a mne v ruce ibišek.
„Ve městě se ztrácejí lidi. Na tom by nebylo nic divného, ale nejsou těla. Prostě nemůžeme najít těla a přitom víme, že mizí.“ Muraki přestane točit květinou a Hisoka se zahloubá do problému. „Dostali jsme za úkol to prošetřit. Pátrali jsme už dva týdny a pořád nic, když Tsuzuki dostal tip na chudinskou čtvrť. Nevím, od koho měl informaci a on mi to neřekl, ale co je nejdůležitější, jednoduše se tam vypravil sám. Já... věděl jsem, že se mu něco stalo, ale nemohl jsem ho najít. To vy, vy jste mi zabránil ho najít. Nemusel tak trpět.“
„Tušíte, kdo nebo co to dělá?“ Muraki je tentokrát vážný.
„Kde to jsme?“
„U mně doma. Chtěl jsem to tak,“ řekne, aby předešel dohadování. Hisoka ztuhne. U něj doma. Ten... nemá slova, ale ovládne se.
„Nevíme, kdo to dělá. Ale to, že mizí žluč je velmi dobrá stopa. Chtěl bych jít do agentury a zjistit, co se dá. Předpokládám, že Tsuzukiho nepustíte.“
„Ano, nepustím, dokud nebude fit.“
„Nevybere si vás. Rozumíte, Muraki? Nedovolím to.“
„A já nedovolím, aby se mi do toho motalo takové štěně.“
Hisoka zaprská.
„Klid!“ ozve se slabým hlasem Tsuzuki. Hisoka chytne Murakiho za rukáv a odtáhne ho na chodbu.
„Tsu není pro vás. Dřív nebo později byste mu ubližíl. Vím to. Tak ho nechte na pokoji!“ Pustí ho a chodbou vyrazí pryč.
„Ublížit?“ Proč bych mu měl ubližovat? Nechápe to, ale nechá ho odpočívat a podívá se do svých knih, kdo by se mohl živit žlučí. Než se mu postaví, musí vědět kdo to je. Vykročí k velké knihovně v přízemí se spoustou knih, které nejsou v běžných obchodech. Celkově tam visí temná a zlověstná aura. Přikročí k jedné a natáhne ruku. Kniha mu vpluje do ruky jako by sama chtěla.
„Můj pane!“ ozve se  neviditelný hlas.
„Ari, chci najít jednu knihu. Spíš jedno zvíře nebo cokoliv, co se živí žlučí.“
„Dobře, pane.“ Muraki otevře knihu.
„Ten padouch, ten ...“ prská celou dobu Hisoka, když jde chodbami agentury a míří ke knihovně. „Co si vlastně myslí? Že mu Tsu patří? Nevzdám se ho tak snadno.“ Neodpovídá na pozdravy ostatních.
„Nazdar, Hisoko. Nevíš, co je s Tsuzukim? Pořád ho nemůžeš najít?“ Hisoka se podívá na Watari Yutaka. Mohl by mi pomoct.
„No, víš, náhodou vím, kde je, ale je to tajné. Pořád číháme na tu věc, co... no, víš, jak nám mizí lidi.“
„Jo, jo, a víte něco bližšího?“
„Ano. Žere žluč!“ vyhrkne vítězoslavně.
„Cože?“
„Žluč. Slyšel jsi dobře a já teď jdu hledat, co by to mohlo být. Víš, zajímalo by mě, co by to mohlo být...“
Watari Yutaka přikyvuje hlavou: „Pomohu ti.“
„Perfektní, to jsem rád. Víš...“ otevře dveře knihovny. „Tak jdeme na to!“ a podívá se na hromadu knih v regálech.Wtarai se na něho podívá s hrůzou v očích.
„Nemyslíš snad, že jako budu hledat v knihách?“
„No a jak jinak?“
„Mladíku, takhle!“ a sedne si k počítači. Za chvilku je pohroužený do počítače a Hisoka vytáhne knihu o dávných zvířatech. Oba hledají dlouho a Watari si skoro rve vlasy jak nemůže nic najít. Najednou uslyší silné bouchnutí knihy.
„Já to věděl!“ Otočí se a vidí jak se Hisoka zvedá od hodně tlusté knihy a běží pryč. Zvědavě se zvedne a mrke se na knihu. ´Mýtická zvířata´. Na stránce je zvíře s tělem lva, křídly orla s hadím ocasem a ženskou hlavou i s poprsím. Pod ní je napsano Sfinx. Sfinx, ale ta se neživí žlučí. Ta se živí lidským masem. Je zmatený. Sedne si a snad poprvé v životě začne číst knihu.
„Tak to máme, Ari. Myslím, že jsme našli toho, kdo ublížil Tsuzukovi.“ Vysloví jméno mazlivě, až hříšně.
„Půjdu se na něj podívat. Zatím ukliď ten bordel!“ Rozhlédne se knihách, které se válí po celé místnosti.
„Jsem rád, pane. Ano, pane. Jak přikážete, pane.“ Knihy se zvedají jedna po druhé a jsou ukládány do regálu, ale to už Murakiho nezajímá a jde rychlým krokem nahoru. Na chodbě se mrkne do zrcadla. Vypadám dobře?
„Tsuzuki?“ řekne ve dveřích. Nechá je otevřené a přejde k posteli. Sedne si a dívá se na tu tvář. Chtěl by vidět jeho oči. Dotke se rukou jeho vlasů. Jsou tak hebké. Prstem zkoumá jeho tvář a pak pomalu odhrnuje pokrývku. Laská ho a nic nevnímá. Skloní hlavu k polibku, když v tom je odmrštěn.
„Říkal jsem, abys na něho nesahal!“
„Ty štěně. Zabiju tě.“
Oba si připravují kouzla bez ohledu na Tsuzukiho. Hisoka zvedne ruce do súry a začne šeptat slova. Muraki se zasměje, rozpřáhne ruce a s upřeným pohledem začne vyvolávat ohnivého draka.
„Chcete se zabít? Tak někde jinde.“ Oba přeruší svou činnost a přejdou k lůžku Tsuzukiho.
„Jsi vzhůru?“
„Skoro. Už jste něco zjistili?“
„Ano.“
„Jo. Podle žluči je to Sfinx..“
„Podle drápů je to Sfinx.“
„Dobrá práce. Teď ji budeme muset zabít. Nevím, jak jinak bychom ji zlikvidovali.“
„Jak to víš, že je to Sfinx?“
„Prostě, rány, které máš, jsou v mých knihách popsány jako rány od ní, ale zajímá mě jak to, že jí žluč. Živí se lidským masem. Jak odporné.“
„Tobě je něco odporného, Muraki? Jo, byla probuzena a je vyhladovělá. V tuto chvíli potřebuje žluč. Lidskou žluč!“ Dodá významně.
Tsuzuki nechápe, o čem se to baví, proč je důležité, že to má být lidská žluč? Podívá se z jednoho na druhého. Tak odlišní. Hisoka a Muraki, a přece se všichni nevědomky doplňují. I on k nim patří, ale nenávist Hisoka je přílíš hluboká a Murakiho touha po objevech, po experimentování, po dosažení je příliš vášnivá. Jen on nemá za cíl nic. Ne, vlastně má. Jsme si tak podobní a odlišní. Usměje se. Tohle je spíš parketa Hisoky. On je empatik. Ví to Muraki, čím je? A teď se tady nad ním hádají jako dva malí kluci. Hádají se o to, komu bude patřit.
„Mám hlad,“ ozve se a přeruší jejich litanii.
„Něco jsem ti přinesl.“
„Něco jsem ti udělal k jídlu,“ řekne nevraživě Muraki. Tsuzuki přimhouří oči. Otevře je a vidí, že mu Hisoka přinesl jeho oblíbené dortíky, ale i to jídlo od Murakiho nevypadá špatně. Opře se do polštáře a začne jíst obě věci najednou. Dortík, kuřátko. Muraki i Hisoka se na něj dívají jak na zjevení.
„Mám hlad“ řekne a podívá se na oba tím svým odzbrojujícím pohledem. Oba k němu přisednou a dívají se, jak jejich miláček Tsu jí. Najednou vůbec nechápou proč se hádali. Tsuzuki jí s širokým úsměvem a klidným pohledem se na ně oba dívá. Má je rád oba dva a nechápe, proč se o něho tak hádají. Ví, že po té laboratoři už mu Muraki nechce ublížit.
„Ten moučník a jídlo byly opravdu vynikající. Miluji sladké,“ dodá nenápadně. Oba dva se začervenají tou pochvalou.
„Mám ještě jestli chceš, Tsuzuki“ vyhrkne Hisoka. Muraki se lehce zamračí. Vůbec neměl tušení, že Tsuzuki má rád sladké. Vůbec na to nevypadá.
„Nechám něco připravit,“ řekne.
„Teď ne. Dám si později. Musíme vymyslet, jak ji porazit. Vůbec jsem ji nezahlédl. Jen jsem cítil, jak mne trhá a najednou jsem byl odhozen. Nechápu proč?“ Zadumá se. Muraki s Hisokou se na sebe podívají. Oni vědí proč, ale ani jeden mu tu pravdu neřekne.
„Tsuzuki, zvládneme ji sami. Jako vždycky.“
„Tak jako v laboratoři?“
„To byla tvoje chyba,“ vyštěkne Hisoka. „Promiň Tsuzuki. Nechal jsem se unést. Nevěřím mu.“
„Já jo,“ řekne Tsuzuki. „Tentorát potřebuji vaše síly.“
„Proč?“
„Protože je skoro nesmrtelná.“
„Tsuzuki? Já...“
„Co je?“
Hisoka váhá, jestli to má říct, ale Tsu by mu to nikdy neodpustil, kdyby to neřekl.
„Bude zatmění.“ Oba se nad tónem Hisoky zarazí. „V té době Sfingy šílí, pokud jsou na svobodě. Hodně mrtvých. Já...“
„Takže je rozhodnuto. Dneska v noci ji zlikvidujeme. Zítra bychom ji nezvládli. Pomůžete nám, že doktore Muraki.“ Hisoka se zaškaredí. Co od něho může chtít.
„Tsuzuki ty ještě nemůžeš...“ Zarazí se pod jeho hněvivým pohledem.
„Mlč. Jestli ji nezastavíme, mnoho lidí zemře, takže poslouchejte. Ty, Hisoko, promiň, ale opět tě použiji.“ Hisoka přikývne. Už to jednou dělali a jemu to nevadí. Bude sdílet jeho tělo. Naopak bude tak blízko něho, s ním. V duchu jásá. Muraki to vidí nerad. „Vy, Muraki, budete návnada, volavka.“ Ten se zašklebí.
„Nemusíte to přežít, doktore.“
„Ale no tak, Hisoko. Omluv se. Co je to dneska s tebou ?“ Muraki se těší, jak se mu bude ten spratek omlouvat.
„Sorry, doktore,“ řekne tónem, že je oběma jasné, že pokud tam zemře, tak jemu to rozhodně vadit nebude.
„Tak, a teď mně nechte trochu odpočívat.“
„Jistě“ řekne Muraki. Vezme odhrnutou pokrývku a nepokrytě ji dává nazpět. Svými prsty se dotýká jeho těla. Hisoka skřípe zuby a má černo před očima.
„Odpočineme si taky, ne?“ ozve se. „Zůstanu tady s Tsuzukim, kdyby něco potřeboval.“ Muraki přikývne. Pro tuto chvílí je vítězem on. Hisoka si za bedlivého dohledu doktora  lehne.
„Nemusím tě spoutat, že ne?“ šeptne mu do ucha.
„Co kdybyste nám raději přestal tady záclanět?“ Hisoka se otočí na druhou stranu a dívá se na Tsuzukiho tvář. Uslyší smích Murakiho z chodby.
Opravdu je s ním zábava. Ještě nic nepochopil, ale až to vše pochopí... Muraki se usměje a vejde do své ložnice. Asi to tady bude muset předělat, ale jemu to nevadí. Dokonce se baví víc než svými experimenty. Sundá věci a lehne si na jednoduchou postel.
Večer jsou všichni přichystáni. Tsuzuki podepírán Hisokou se usadí do auta na zadní sedadlo. Cítí se dost slabě, ale věří, že ji společně porazí. Nakloní se dopředu a obě tváře se k němu automaticky stočí. Políbí oba dva na tváře a sedne si zpět. Oba na sebe pohlednou skoro nenávistně. Proč se nenávidí? nedokáže pochopit Tsuzuki. Chápe, že Muraki Hisoku zabil, ale má pocit, že je v tom víc. Nechá to plavat. Jednou mu to řeknou. Oba dva. Má je opravdu rád, neměli to lehké. Skoro usíná. Štípne se do ruky.
Hisoka sedí s rukama sevřenýma na stehnech a přemýšlí o polibku. Tak nevinný a on by chtěl víc.
Krásný polibek. První a ne poslední. V klidu svírá volant a jede do chudinské čtvrtí. Pálí ho to místo na tváři, kam ho Tsuzuki políbil.
„Jsme tady.“
„Hisoko. Otevři se.“
„Víš, jak to nerad dělám.“ Tsuzuki mu položí konejšivě ruku na rameno.
Co dělá nerad? pomyslí si Muraki. Aha, ta jeho empatie. Ví o ní, ale dosud ji nepovažoval za důležitou. Hisoka si stoupne a nechá své nitro, aby se otevřelo emocím vládnoucím ve čtvrti.
Hněv, bolest, strach a opět to stejné a vším tím se proplétá nenávist k osudu, který je sem dostal. Vnímá pocity, emoce, hrůzu... ano, hrůza, kde je to? Trochu jiné než obvykle. Snaží se zaměřit na toho člověka. Strach, hrůza, vyčerpání... ne není to ten, kterého hledají. A opět je to tady. Bezmocnost, hrůza vyčerpání, bolest, ticho.
„Tam, asi čtyři ulice dozadu. Krmí se, Tsuzuki. Je mrtvý, živí se jím. Hrozné, Tsuzuki. Prosím...“ Tsuzuki ho obejme a konejší. Muraki nic nechápe.
 „Jdeme!“ vzpamatuje se Hisoka. Podepřou Tsuzukiho a jdou. Jedna ulice a Hisoka je naviguje. Druhá ulice a už to slyší. Podivný šumot, mlaskání, škrábání něčeho o zem. Všichni tři ztuhnou strachy. Přece jenom, je to něco jiného číst a vidět na obrazku a něco jiného je to vidět ve skutečnosti. Zvuky šoupání a škrábání se přibližují. Dívají se na konec uličky. Stín roste na zdi a ohromuje je. Sfinx! Vystoupí a rozevře křídla. Zaryčí, jako by nebyla z půlky lidská žena, ale lev s orlem. Otočí k nim hlavu a oni i v té tmě vidí, jak jí ze špičatých zubů visí kousky masa. Lidského masa.
 „Proto ty těla jsme nemohli najít. Ona se krmila.“Šeptá Hisoka. „Zpozorovala nás.“ Sfinx se otočí a podívá se na ně. Mrskne hadím ocasem, až prorazí zeď.
„Člověk,“ zaryčí. Jídlo. Má tak strašný hlad. Nic jiného ji nezajímá, než její hlad a jak ho ukojit. Rozevře křídla a vyletí nahoru. Jíst. Muraki se odlepí a udělá pár kroku dopředu. Nadechne se a vykouzlí bariéru.
Hisoka se postaví a Tsuzuki se o něho opře. Hisoka uvolní svou mysl a stáhne ji do koutka mozku. Nechává Tsuzukiho, aby použil jeho sílu, jeho i svoji moc. Tsuzuki splyne a je tak silný. Má tolik síly. Cítí, že může s tou nestvůrou bojovat. Vidí ji ve vzduchu. Nejlepší bude hned použít Suzakiho.
Od křídel Sfinx se zvedají malá tornáda, která útočí na ty dva. Ale její největší síla spočívá v hypnóze, uvědomí si zakrátko všichni tři. Nemají na nic náladu, nechce se jim útočit...
„Tsuzuki, udělej něco!“ zavrčí Hisoka a zívne si. Ten dokončí vyvolávání Suzakiho. V tmavé uličce se rozpoutá ohnivé peklo a ohlušující křik. Sfinx se zastaví ve vzduchu a podívá se, co to tam je zajímavého. Oheň, odfrkne si a zaútočí křídly. Suzaki zatím protáhne křídla a jako bájný Fénix z evropských legend vyrazí na Sfinx.
„Nebude stačit,“ zamumlá Tsuzuki. „Byakko!“ zvolá a Hisoka poslušně sepne prsty do příslušného znaku. Jeho rty opakuji slova Tsuzukiho. Zatím se Suzaki snaží dostat na kobylku Sfinx.
Hlad. Musí se na krmit a slétne níž. Zaútočí na Murakiho a přes oslabenou bariéru ho zasáhne svými drápy do ramene. Začne sát krev, ale to už na ni útočí Suzaki s Byakkem, bílým tygrem. Muraki si zakrývá oči před červeným a bílým peklem. Sfinx se podívá na nového nepřítele a zavyje. Snaží se vzlétnout, ale nemůže, jak na ni útočí Suzaki a na zemi Byakko. Ryčí, když najednou uslyší velmi příjemný hlas vycházející od Sfinx.
„Proč? Proč mě chcete zabít?“
„Protože jsi nebezpečná. Jíš lidi.“
„A co? Jím lidi celá staletí. Nechte mně. Mám jen hlad!“ snaží se v nich vzbudit soucit, ale vzpomínka na rozdrásané tělo Tsuzukiho nedovolí Hisokovi polevit a v Murakiho slovníku se slovo soucit nevyskytuje.
„Tsuzuki, zabij ji!“
Ten stojí za Hisokou se zavřenými očima. Sfinx je už vyčerpaná a jen se choulí pod ranami Suzakiho a Byakko.
„Ne. Musíš jít tam, kam patříš!“ řekne Tsuzaki a jak Muraki tak Hisoka sebou trhnou. Copak zapoměl na ty lidi? Ale to už Tsuzuki otevírá pentagram planoucí modrou září. Objeví se vír.
„Nechci,“ zakřičí, ale brána si ji přitahuje. Jde pomalu, skoro se plazí, krvácí z tolika ran. Vkročí do brány a všichni se dívají jak pomalu mizí ve víru. Nocí se nese výkřik prosby. Pentagram pomalu mizí. Muraki se doplazí s roztrženým ramenem k Hisokovi a Tsuzukimu.
„Proč jsi ji nechal uniknout? Zabila přece tolik lidí.“
„Protože nespadá pod naší pravomoc, protože soudit ji může jen někdo jiný než my. Nepatří do tohoto světa. Promiň, Hisoko.“
„To nic. Věděl jsem to hned od začátku.“ Muraki se na něho podívá zle. Ta rána bolí.
„Hisoko, vyleč mu tu ránu.“
„Nic nemusí. Od něho nic nechci.“
„Vidíš Tsuzuki. Nic nechce. Půjdeme domů, ne?“
„Domů? Ano, to by šlo. A vyleč mu to, prosím.“
„Ale je nebezpečný. Takhle se ho zbavíme a nebudeme už ho muset...“ Tsuzuki ho obejme. Hisoka vnímá jeho teplé objetí.
„Mám ho rád stejně jako tebe.“
„Rád? Já.. Tsu... prosím, on je nebezpečný. Chce ti ubližít...“ ale ví, že Tsuzukimu nedokáže nic odmítnout. Ne těm jeho důvěřivým očím. Skloní se k Murakimu a nechá na ránu dopadat teplou zářivou energii.
„Jsem tak unavený. Pojedeme domů.“
„Do agentury. Hned něco seženu.“
„Ne, tam ne,“ a zhroutí se na zem jak mu dojde energie, kterou použil z Hisoky. Ten se nad ním skloní.
„Jen usnul,“ oznámí. Muraki se zvedne a vezme Tsuzukiho do náruče.
„Pojedeme ke mně.“
„Pusť ho. Vezmu ho já,“ a uvědomí si ten nesmysl.
„No tak, Hisoko, víš, že ho neuneseš. Veď mě. Je těžký.“ Hisokovi nic jiného nezbývá než ho vést. Až k ránu se dostanou do domu Murakiho. Všichni usnou jako když je do vody hodí.
První se vzbudí Hisoka a protře si oči. Jeho první myšlenka patří Tsuzukimu. Vyjde na chodbu ze svého pokoje a chce jit k Tsu, když narazí do Murakiho jak otevírá jeho pokoj.
„Muraki, musíme si něco vyřídit.“ Ten se na něj zamyšleně podívá.
„Hned teď?“
„A kdy jindy?“
„To je pravda.“ Oba vyjdou z domu na zahradu.
„Muraki, nech Tsuzukiho na pokoji. Nehodíte se k sobě. Jen mu ublížíš.“
„To je snad moje... naše věc, ne?“
„Zase něco provedeš a on tě bude muset honit jako zločince. Rozdrásá mu to srdce.“
„Mám ho nechat takovému skrčkovi jako jsi ty? Vždyť ani nevíš co s ním máš dělat,“ řekne posměšně. Hisoka se začervená.
„Miluji ho, Muraki,“ klidně přizná. „A co ty?“
„Já taky. Co chceš dělat teď? Chceš mě zabít?“
„Ano. Jestliže tím ochráním Tsuzukiho, tak ano, i kdyby mě to stálo život.“ Postaví se a sepne prsty do znamení.
„Co když mě miluje?“ zeptá se tiše Muraki. Hisoka spustí ruce. Má zabít toho, koho miluje Tsu? Dokáže s tím pak žít?
„A co když miluje mě,“ zašeptá v odpověď. Muraki zneklidní a jeho démonické oko zablýskne.
„Možná, miluji vás oba“ nahodí. Hisoka začervená. „Tak příměří. Půjdeme se zeptat Tsuzukiho.“
V domě se tiše zavře okno. Oba vykročí nahoru k pokoji Tsuzukiho. Otevřou dveře a nikdo. Rychle se rozhlednou po pokoji, ale prázdno.
„Tsu! kde jsi? Ozvi se!“ křičí zoufale Hisoka.
„Počkej!“ Hisoka se zastaví a vidí na polštáři kus papíru.

  
Doktore Muraki a drahý Hisoko. Promiňte mi, ale musím odejít. Potřebuji zjistit kdo jsem a potřebuji najít klid. Mám vás oba moc rád. Děkuji za pohostinství. Doufám, že vám nebude vadit, když budu váš dům nazývat svým. Hisoko, já... nezlob se na mě moc, že tě opouštím. Sbohem.
        Váš Tsuzuki

  
„Něco slyšel. On neví kým je. Hisoko, najdi ho hned. Vždyť je takový...“
„Já vím. Je moc hodný na tenhle svět. Hned to bude.“ Rozprostře svoji mysl a zasténá.
„Nemám energii.“ S odporem se podívá na Murakiho. „Potřebuji tvoji energii. Udělej to, co Tsuzuki. Je to pro něho, pro Tsu, jinak bych...“ Oba si dokonale rozumí. Hisoka obrní svoji mysl proti jemu a najednou cítí jeho ruku a jeho energii. Je tak temná, živočišná, narozdíl od měkké Tsuzukiho. Bere si ji a hledá.
„Je mimo. Nechce, abych ho našel.“ Stojí s Murakiho rukou na rameni a pláče. Proč jsi to udělal Tsu, proč? Najednou se mu otevře Murakiho mysl. Pokřivená, pokroucená a zlá, ale má svoji logiku, řád a touhy, stejné jako oni. Uvědomí si, že on je opravdu miluje. Oba dva. Zrudne pod jeho představami. Vymaní se z jeho ruky. Neví co říct, když se ozve Muraki.
„Počkáme tu na něj.“ Hisoka přikývne.
„Ari, připrav pro hosta pokoj!“
„Kdo je to?“
„Služebník. Je svázáný s tímto domem. Můžeš ho využívat jak chceš. Je čas na čaj.“ Hisoka přikývne.
„Čaj si dám rád.“ Když se může chovat zdvořile Muraki, on to dokáže taky. Muraki ho vede na balkon, kde je prostřeno pro tři. Oba si sednou na volné židle a třetí nechávají být. Hisoka nalije čaj a oba se dívají na řeku.
„Určitě se vrátí. Nechápu proč odešel.“
„Trápil se svým původem. Nevěděl kdo je a ty jsi mu to svým příchodem pěkně rozvířil.“ Muraki přikývne.
„Ještě trochu čaje?“
„Ne, děkuji, dám si sušenku.“ Hisoka se natáhne pro sušenku. Tsuzuki kde jsi? Co děláš?

   
Postava v dlouhém kabátě s rozčepýřenými hnědými vlasy jde těžce cestičkou po parku. Fialkové oči se dívají s unaveným úsměvem na svět. Je z poslední bitvy tak unavený a ta hádka dvou osob, které má tak rád, ho úplně vyčerpala. Jak si může mezi nimi vybrat? Copak to jde? Klesne na lavičku a poslouchá zpěv ptáků, kteří ho ukolébají ke spánku.

Konec