Shounen - ai povídky

                                                Zlatá nit osudu

    „Tsuzuki- chan, Hisoka-chan to jsem rád, že Vás vidím!“ Muraki se usměje a rychle schová za zády knihu. Tuhle by raději neměli vidět. Cítí jak ji Ari vezme a decentně s ni zmizí. Jde jim vstříc. Oba stojí ve dveřích knihovny a usmívají se na Murakiho. Ten je rád, že je konečně má zpět doma. „Jaká byla cesta?“

  „Unavná!“ řekne Tsuzuki a přistoupí k němu. Muraki ho obejme a hladově ho políbí. Neviděl ho čtrnáct dní a má pocit, že ho neviděl roky.

  „Šílená a Tsu přitahoval všechny zraky jako nejlepší dortík. Hlavně ta blondýna byla neodbytná. Je hrozné s ním cestovat. Jsme rádi, že jsme to stihli včas vyřidít a stihnout tvé narozeniny.“ Hisoka s rukama v kapse přistoupí k Murakimu. Ten pustí z objetí Tsuzukiho a políbí ho stejně vášnivě jako Tsuzukiho.

  „Povečeříme? Mám něco moc dobrého pro tebe Tsu.“

  „Něco sladkého? Jdu se mrknout!“ Hisoka s Murakim se s úsměvem dívají jak mizí. Pak se k sobě otočí. Hisoka zřetelně cítí jeho touhu, ale i něco co skrývá.

  „Víš, že přede mnou málo co skryješ, Muraki!“

  „Copak něco skrývám? Nemám co.“ Ale není to tak docela pravda. Za těch čtrnáct dní co tady nebyli udělal pěkný kus práce a konečně se dostal ke knihám, které nejsou zrovna nevinné. Temná magie ho vždy přitahovala. Jako to, že tvoří už deset let podivnou trojici. Oni Shinigami a on doktor co dal duši temné magii a pokusům. A přece jim to dokonale funguje. On si dělá co chce a oni ho pro změnu se souhlasem jejich agentury hlídají. Střídavě s úspěchem, ale je to zábava.

  Jen poslední dobou si všímá, že čas je neúprosný.

  „Nepřemýšlej nad tím, Muraki.“

  „Naučil ses konečně číst myšlenky?“

  „A kdyby, vadilo by ti to?“ Obejme ho a ještě zřetelněji cítí jeho touhu po nich obou. Dnes budou spolu všichni tři a on se těší. Neví proč to funguje, ale je to zřejmě kvůli Tsuzukimu. Oba ho miluji a oba se ho nechtějí vzdát a on zase je miluje oba a jednoduše nechce jen mít jednoho a tak Hisoka tehdy přikývl. Co měl dělat?

  „Těším se na dnešní večer, Muraki-chan“ ho něžně osloví a pustí ho z objetí. „Jdeme za Tsuzukim než nám vyjí všechno sladké.“ Oba, Muraki i přes všechny snahy Hisoky v bílém a smetanovém a Hisoka v džínách a bundě a košili jdou za Tsuzukim. Ten odložil kabát a pod neviditelným nesouhlasným pohledem Ariho konzumuje malý dortík.

  „Těším se na zítřejší narozeniny. Máme volno a ten dort vypadá tak báječně.“ Muraki zoufale zakroutí havou. Vůbec se nezměnili. Zamračí se.

  A v tom je celý háček. Oni jsou pořád stejní a dívá se jak Hisoka bere vidličku a uzme kousek dortu Tsuzukimu. Slyší jejich smích. Chyběli mu. Nejen s nimi milování, ale i jejich hovory a  ano oni jsou stále stejní. Kolik jim je a pořád Tsuzuki vypadá na třicet a Hisoka na sedmnáct a jemu bude už skoro padesát. Není to ještě na něm vidět, ale uvědomuje si, že Hisoka to cítí, že už není...je opatrnější ve svých útocích a poslední dobou přestaly úplně. Dokud nepřestaly ani si neuvědomil jak mu chyběly. Jak se na každý další útok těšil. A teď jsou to slabé odvary proti jeho některým útokům. Když si vzpomene na jeho vyvolání hesperidek ... to bylo moc dobré. To se mu povedlo. Sto žen zvládnout a hezkých... tedy poslat je do Hádu skoro prohrál. Viděl jak ho pozoruje, ale on o zvládl. Pravda byl dost pošramocený, ale pak ta noc... zasní se. Jenže čas. Jemu pomalu utikává a oni...

  Hisoka se otočí a zadívá se na Murakiho. Co je mu, že je tak ticho? Musí se přiznat, že se těší na dnešní noc.

  „Večeře!“ ozve se duch Ari. Všichni přejdou do jídelny.

  „Tak povídejte co jste dělali?“

  „Jen služební povinnosti. Tentokrát nic záživného, že Hisoka-chan. „

  „Jistě Tsu. Nic záživného.“ Muraki se zamyslí. To musela být velká věc, ale jak to, že nic nezachytil? Měl by zachytit jakoukoliv temnou erupci. Je už dost starý, aby...

 „Opravdu nic zajímavého“ uslyší šepot u svého ucha. Hisoka s jemným zábleskem v očích mu přitiskne rty na krk. Tsu se dívá jak Hisoka škádlí a svádí Murakiho. Zbytečné. Muraki měl vždy navrh a i jemu chyběl. Jistě měl sebou Hisoku a tak ve chvilkách klidu spolu spali, ale nebyl to tak uspokojující zážitek jako když oni tři jsou spolu.

  Po večeři přejdou do knihovny. Muraki nalije skleničky a podá je Tsuzukimu a Hisokovi.  Všichi upijou a čekají. Chtějí to stejné a stejně nikdo nezačne. Hisoka lenivě vytáhne knihu. Zajímavá, když se dívá na vzorce vyvolávání. Nedívá se na Murakiho a Tsuzukiho. Nepotřebuje. Vnímá všechny pocity a zrovna teď jsou všechny stejné. Mohl by začít první  jako tolikrát předtím, ale dnes ne. Dnes to bude jiné. Slyší kroky a pak polibek. Otočí se. Tsuzuki sedí na pohovce a Muraki ho zezadu líbá. Je rychlý, když vidí, že má už košili polosvlečenou... touha jim projede jako nůž, když vidí ty dva jak se spolu miluji. Chvilku počká a pak se přidá. Mají celou noc pro sebe. Tsuzuki mrkne po Hisokovi, ale ten tam stojí s knihou v ruce. Chtěl. Aby se přidal, ale ...Hisoka odloží knihu a přistoupí k nim. Muraki zvedne hlavu a políbí se. Prohloubí polibek, ale nezapomíná hladit Tsuzukiho. Ten se dívá jak se líbají. Hisoka vstane, klidně a pomalu si vše ze sebe sundá. Pak přistoupí k Murakimu a udělá to stejné.

  „Knihovna Tsu nebude...“ ten zakroutí hlavou. Je ještě stále oblečený, ale Hisoka k němu přejde a začne ho svlékat. Cítí jejich společnou touhu, jejich stěží ovládaný chtíč. Čtrnáct dní  - nicotnost v porovnání s jejich věkem, ale pro ně znamená to měsíce odloučení. Nerozumí a dávno přestal zkoumat proč to tak je. Možná, že jejich osud se vytvořil někdy dávno a oni jsou svázaní. Líbá jeho nahou pokožku a sundá mu kalhoty, spodní prádlo. Sevře jeho úd do svých teplých dlaní. Muraki se dívá jak Hisoka hladí Tsuzukiho a on ho zatím laská a líbá. Chtěl by už, aby byl uvnitř jeho, aby ho sevřel. Tak se na to těšil. Čtrnáct dnů je v lidském čase hodně. Pro něho hodně, i když mu koluje magie v žilách. Přejde k Hisokovi a zvedne mu hlavu. Políbí ho a ochutná Tsu. Jeho milovaného Tsu. Miluje oba. Nechce, ale teď se bude jim oběma věnovat. Posadí se na pohovku a Tsu se zvedne. Je vzrušený. Tsu si sedne na jeho stehna a začne ho líbat. Hisoka se aspoň k němu zezadu přitiskne. Tsu dobře vnímá jeho vzrušené tělo. Střídavě se líbají a prodlužují svoji rozkoš z dotyku svých těl.

   Tsuzuki vstane a obrátí se. Políbí Hisoku. Můžou se milovat jak chtějí. Dva nebo tři, ale ... Muraki obejme jeho

boky a pomalu do něho pronikne. Slasti přivře oči. Ano to je ono. To mu celou dobu chybělo. Nic se tomu

nevyrovná, ani vítězství, ani vzrušení nad novým objevem, nad naučením něčeho dalšího. To jak ho drží

v náručí, jak ho může líbat. Tsuzuki  se začne pohybovat. Hisoka si před něho klekne a opět ho vezme do úst.

Slyší je sténat.

    Líbí se mu to. Miluji se a on Tsuzukiho hladí stále víc. Dalo by se říct, že se ovládá ze všech nejvíc a taky nejvíc  vše prožívá. Má radost,  když je slyší a cítí jejich touhu. Už pomalu bude, ale Muraki... zpomalí a hraje si. Tsuzuki se dívá miluje je oba a teď to cítí ještě víc. Uslyší výkřik jich obou a jejich uvolnění. Sedne si na Tsuzukiho a políbí ho. Ten ho obejme. Cítí se tak dobře. Je mu dobře, ale Tsuzuki ho vezme do náruče a položí ho na pohovku. Políbí ho. Muraki  s Tsuzukim se zvednou  a začnou ho hladit. Jemnými dlouhými pohyby. Vědí kde jsou jeho nejcitlivější místa. Hisoka zavře oči a nechává se unést jejich rukama a rty. Vzdáleně se slyší jak sténá a nakonec tiše vykřikne. Chtěl by se zavrtat hlouběji do pohovky a nic nedělat. Ucítí jak ho, určitě Muraki bere do náruče. Od té první noci ho často bere do náruče a nosí. Neví proč, ale oba jsou s tím srozumnění. Vidí jak Tsuzuki sbírá jejich věci a otevírá dveře. Všichni jdou do ložnice. Hisoka se mezi ně bezostyšně zavrtá využívajíc toho, že je nejmladší. Zívne a spí. Tsuzuki s Murakim se dívají jak spí. Políbí se.

  „Dnes to bylo nádherné a zítra bude ještě nádherněji.“ Chvilku se líbají a pak si lehnou vedle Hisoky. Hisoka v polospánku se k nim přitiskne. Za chvilku spí už  i Tsuzuki. Jen Muraki se dívá ně dva a přemýšlí. Nechce se mu zemřít, nechce zestárnout. Jenže žádná magie, nic nedokáže zastavit čas a Paní smrt. Nakonec usne, ale jeho sny jsou spíš noční můry. Stále stejné od té doby co si uvědomil svoji smrtelnost a jejich věčnost.

  Ráno se vzbudí sám. Chvilku jen tak leží a vnímá prázdnotu postele. Včera si myslel, že by...

  „Dobré ráno Muraki-chan“ pronese Tsuzuki a vejde dovnitř s tácem. Muraki se opře o polštář a Tsuzuki ho políbí. Položí mu tác s jídlem na kolena a sedne si vedle něho. „Máš narozeniny ne“ vysvětlí. Muraki svraští čelo. Nejraději by na to  zapomněl. Dnes je mu padesát. Vsupuje do druhé fáze lidského života. Vezme rohlík a bezmyšlenkovitě ho začne drobit.

  „Co je ti? Jsi od včerejška tak divný. Jestli chceš...“ začne si rozepínat košili.

  „Ne promiň jen, ale jestli chceš?“ Mlsně se podívá na Tsuzukiho.

  „Aha. Budu muset jít. Hisoka ti připravil koupel a někam zmizel. Myslím, že šel kupovat další modrý svetr. Nevím proč je nenosíš. Modrá ti sluší“ řekne bezelstně Tsuzuki. Doktor Muraki se v duchu zašklebí. To je mezi nimi dvěma. Jejich tajný boj o kterém Tsu nemá ani tušení. Dojí snídaní a Tsuzuki vypráví o cestě. Muraki se směje, ale uvědomuje si, že i přes všechnu svoji sílu je Tsuzuki snílek. Nikdy nevidí v nikom nic špatného narozdíl od nich dvou. Možná proto jim to klape. Odloží tác a vstane. Tsuzuki se smíchem před jeho rukama uhne. Muraki nakonec odejde do koupelny. Dnes snad nic tam nebude. Když poprvé mu připravil koupel tak to bylo i s vodním hadem dost velkých rozměrů. Někdy se diví, že ten barák ještě stojí. Jenže je tak prosycen magii, že někdy vlastně neví co je to za dům. A možná za vše může Ari. Jeho domácí duch.

  Vykoupe se a je zvědavý co dnes ještě přichystají. Ari ho dovede na zahradu k hranice za níž dál nemůže. Tsuzuki a Hisoka sedí u stolku na zahradě a o něčem se baví. Muraki má pocit, že k nim nepatří, ale jakmile se otočí a vstanou a políbí cítí, že jeho obavy jsou liché. Oni tři patří k sobě.

 „Dobrý den doktore Muraki!“ se ozve za nim a on se otočí. Sestřičky a doktoři z jeho kliniky. Ne všichni, ale většina ano. Kytice a tašky s dárkami. Podívá se na Hisokou s Tsuzukim. Ti se dívají na řeku, pak vyskočí a už nesou další židle. Hisoka zajde do domu a vezme od Ariho tác s pohoštěním.

  „Kdo nám vlastně doktore Muraki otevřel? A máte nádherný dům!“ řekne další. Muraki si s nimi povídá. Nejraději by ty dva zaškrtil, ale nemůže. Mrtvoly se těžko zabíjejí a oživuji ještě hůř. Sotva odejdou už chce něco říct, když se za ním ozve.

  „Všechno nejlepší k narozeninám doktore Muraki. Tsuzuki, Hisoka jaká byla cesta?“ Všichni se překvapeně otočí na  Watariho a Tatsumiho. Muraki se zamračí, ale pak se jeho tvář rozjasní. Je to poprvé co někdo z agentury přišel k nim domu. Jistě občas se někdo objevil na jejich prahu, ale nikdy nebyli doma. Jen vždy přišli pro Tsuzukiho a Hisoku.

  „Děkuji moc. Prosím sedněte si nebo musíte jít?“

  „Kdepak. Udělali jsme si volno viď  Tatsumi. Jo máš šikovného ducha. Jak se jmenuje?“

  „Ari je svázaný s domem. Ale je zvláštní, že nemohu nic  o něm zjistit. Všechno moje ehmm umění je mi k ničemu. Nefunguje to.“ Watari upije a začne se důkladněji vyptávát. Za chvilku jsou ponořeni s Murakim do rozhovoru o zjišťováni věci.

  Tsuzuki a Hisoka jsou moc rádi, že se baví. Tatsumi se nakloní k Hisokovi.

  „Pořád tady bydlíte? Neměli byste se přestěhovat? „

  „Kdepak je tady pohodlí a mám vše co chci. Ty Tatsumi co jsou to za povídačky, že Konoe končí?“

  „Ale ne. Poslední „a nakloní se k jeho uchu “ je, že ho převelí na lepší místo.“

  „Nazdar Muraki? Pořád obklopený svým harémem?“ Muraki začervená a Hisoka s Tsuzukim taky. Ve dveřích na zahradu stojí Kibu. Jeho jediný přítel po celé ty roky. Vstane a obejme ho. Ten se posadí k ostatním a Muraki ho představí.

  „Málem bych zapomněl  na dárek.“ Podává mu malý plochý balíček. Muraki se usměje. Jeho oblíbené cigarety. Nemusí se dívat co to je. Každý rok od něho dostane to stejné.

  „Doktor Kazuki?“ ozve se a všichni se otočí za tím nádherným hlasem. Ve dveřích stojí krásná dívka s listinou v ruce a dráčkem na rameni. Z pod kapuce tmavěmodrého pláště ji vykukují dlouhé světlé vlasy a modré oči, které nelidsky plájí. Muraki pozoruje jak tváře Watariho a Tatsumiho tuhnou.

  „Ne. To musí být omyl!“ vrhne se Tsuzuki a Hisoka té holce do cesty. Muraki je zmatený. Kdo to je?

  „Je mi líto!“ a ledabyle mávne rukou. Oba odletí. Muraki je v šoku. „Nechápu jak to, že mně všichni vidíte, ale jdu si pro doktora Kazukiho a tím ..jste vy!“ a ukáže štíhlým prstem. Dráček zavrčí. Listina začne jemně hořet modrým plamenem.

  „Paní smrt“ zašeptají zhrozeně Watari s Tatsumim. Hisoka s Tsuzukim bezmocně se dívají jak Murakiho tělo klesá na trávník a jak mizí. Paní smrt si povzdechne upraví si modrý plášť s kapucí a zmizí stejně jako Muraki...“Nevděčná práce..“ se nese vzduchem. Tsuzuki vyskočí a běží k Murakimu, ale dobře ví, že není pomoci. Hisoka se ztuhle zvedne. Ještě dobře si pamatuje jak ho odvedla smrt. Stejná dívka s modrým pláštěm a světlými vlasy.

  „Hisoka můžeš něco...můžeme nechci ho nnneee ještě nenadešel ne určitě...vím to. Jeho čas. Stárnul, ale měl život před sebou...prosím!“ V očích slzy. Hisoka klesne vedle něho.

  „Nemohu nic. Smrt je neodvrátna a...já ti chci věřit Tsuzuki..chci věřit.“

  „Co když se zmýlila? Hisoka. Co když...zjistím to. Pomůžeš mi?“ Hisoka přikývne. Tsuzuki vezme tělo do náruče a odnese ho do knihovny.

  „Ari vykliď místo!“ Vzduchem mizí předměty. Pohovky židle stůl, globus. Je tam místo a nakonec i koberec.

  „Tatsumi pentagram bílý, obyčejný.“

  „Víš co chceš udělat? Smrt...“
  „Spletla se. Já a Hisoka to víme. Neměl ještě zemřít.“ Tatsumi bezmocně přikývne a začne kreslit. Hisoka si lehne do něho a Tsuzuki velmi opatrně položí jeho tělo vedle Hisoky.

  „Tsu..musíš si pospišít. Ani já nemohu věčně oddálit co je nevyhnutelné. Tři dny víc ne. Pak nastane konec.“ Tsuzuki přikývne. Hisoka položí svoji ruku na Murakiho  srdce a pentagram začne zlatě zářit. Hisoka smutně pohlédne na Tsu. „Tři dny“ zašeptá a zavře oči. Tohle ho bude stát hodně pokud to vůbec dokáže.

  „Kde to jsem?“ zeptá se Muraki u volného okénka. Vůbec neví kde to je. Stál v zahradě slyšel šeptat Paní smrt a najednou je tady.

  „Jak kde? Postavte se do řady a počkejte. Taky by je mohli informovat. Jste v kanceláři pro mrtvé. Tak vypadněte nebo zavolám strážného!“ Zařve hlas a pak si vzdychne za zavřeným okénkem. „Stížnosti a reklamace jsou o tři okénka dál. Tam kde je volno. Další!“ zakříči.

  „Uhni kámo!“ pořízek v černé kůži se stříbrnými cvočky a fialovým kohoutem ho odstrčí. Muraki si povzdechne. Pořád nechápe jak se sem dostal. Slavil své ehmm nebude říkat co pádesátiny a najednou je tady. Bílo a bílo. Má rád bílou, ale tady je ji až moc. Přejde k prázdnému okénku. Zaťuká.

  „Ehm“ vyhrkne, když okénko se otevře a on uvidí hlavu s mnoha fialovými chapadly místo rukou sedící na židli.

  „Chtěl jste něco?“ vyštěkne hlas a přehodí si žvýkačku z jedné strany na druhou. Muraki fascinovaně se dívá jak chapadla dělají několik věcí najednou. 

  „Víte mám pocit, že tady nepatřím“ dostane ze sebe fascinovaný tou ... neví jak říct co to vlastně je. Obluda, přízrak..úřednici. Jo to je přesně ono.

  „To říká každý. Jak se jmenujete?“

  „Doktor Muraki Kazuka.“

  „Chvilku. Momentálně kvůli tomu konfliktu ve střední Africe jsme trochu přetížený a máme to tady... no ne. Ukažte ruku. Sem s ní!“ když Muraki nereaguje. Strčí do okénka ruku a cítí jak mu něco ji laplo a dívá se jak něco skenuje. Kruci bolí to. Nechápe jak mrtvého může to bolet, ale...

  „Fajn nepatříte sem. Vyplňte tenhle formulář a tenhle taky. Pošleme Vás do očistce a tam dostanete průvodce. Vše vám vysvětlí. Nechápu jak se to mohlo stát. Už celou .. počkejte 120 let se to nestalo. Ale je možné že Paní smrt byla unavená. To víte...“

  „Ten konflikt ve střední Africe.“

  „Chytrej. Víte „ začne přátelsky klábosit „že máte odloženou kartu? Nechápu jak si Vás mohla splést aaa vida máte to. Pálí Vám to. Tak sem s tím.“ Chodí do nějakého otvoru a vyjede růžový náramek.

  „Navlečte si to“, když vidí jak to zkoumá. „Takhle Vás někdo po cestě nesní. Projděte těmi dveřmi co je napsáno Očistec a bude to. Až projdete nějaký anděl si Vás odchytne. Hodně štěsttí.“ Muraki se rozhlédne po frontách k okénkům a přejde k prázdným dveřím na kterých je napsáno OČISTEC.

  Otevře dveře, popadne ho vír a v okamžiku zíra na neútěšenou krajinu. Občas strom, sem tam lavička a pustá hnědá zem. Celou krajinou se prohání kvílíví vítr. Občas zahlédne slabé světelká a jinak nic víc. Už se chce posadit na jednu z laviček, když si všimne jak se sevře a ta věc na ní je pryč.

  „Jídlo“ zasyčí u něho. „Neee už zase náramek! Jak máme podle nich přežít, když si každý tady nosí náramek!“ Muraki se podívá na hadí tělo s lidskou hlavou jak se plazí pryč.

  „Jsem rád, že jste nečekal dlouho. Jak se jmenujete?“ Muraki zahlédne postavu s křídly v ruce s papíry. Copak to vše je jen o papírech?

   „Doktor Muraki Kazuki?“ otráven. Copak ho tady nikdo nezná?

  „Zmiz!“ někdo zařve a z oblohy sletí podivná bytost. Sfínx? Poznává tak to jsem v maléru.

  „Ale ale Doktor Muraki co mně chtěl na zemi zabít. To je překvapení. Co tady ještě děláš? Seber se a zmiz nebo tě vyprovodím v drápech!“

  „Když myslíš Ctěná Sfinx. Tady jsou papíry!“ strčí ji je do drápů a je pryč

 „Papíry? Pff copak si myslí, že jsem úředník? Tak jsme se toho otravného spratka zbavili. A teď milý doktore si dáme přesnídávku. Takové opravdové potěšení.“ Muraki se zachmuří. Raději by si ponechal toho anděla s papíry.

  „Seber papíry a vlez si mi na záda. A rychle. Moc času nemáme!“ řekne vážným hlasem Sfinx. Muraki blýskne démonickým okem a suchým ironickým hlasem řekne.

  „Nevím jestli se na večeři hodím. Přece jen mi je padesát. Staré tuhé maso. Žádna lahůdka.“

  „Sklapni, nasedni a ještě něco. Takové maso dobře připravené je nejlepší nebo.. proč se vůbec s těmi smrtelníky babrám?“ Natáhne drápy, chytne Murakiho a hodí si ho na záda. „Važ si toho. Vezeš se na mně. Poslední kdo to zkusil skončil jako přesnídavka. Moje přesnídávka“ upřesní.“ Není nad čerstvé maso!“ Muraki se sotva stačí chytit šíje a už letí dolu. Má závrať a tak zavře oči. Smích. Děsivý smích. Sfinx se dobře baví a pro jistotu udělá pár dvojitých loppingů.

  „Hej slez nebo tě sundám!“ Muraki sleze a podlaha se pod ním zhoupne.

  „Kde to jsme?“

  „V mém království.“

  „A to je kde?“ Sfinx vyvrátí oči sloup.

  „Kolikrát ještě jim mám říkat, aby trochu lidi poinformovali. Tak jo moje království Zrcadel a knih. Stačí. Věřím tobě by se tu líbilo a teď pojď k zrcadlům. Aspoň mně tady nemůžou odposlouchávat.“

  „Proč jsi mně nesnědla?“

  „Proč proč proč? Proč se vy lidi vždy ptáte proč? Pro kvočíčí kvoč. Takové blbé otázky. Kvůli tvé hezké tváří určitě ne.“ Zafuní. „Tak jo. Je to kvůli Tsuzukimu. Dlužím mu život. Zachránil mně když vy dva jste mně chtěli zabít. Já narozdíl od lidi nezapomínám.“ Zaškaredí se.

  „Nediv se. Spořádala jsi toho dost a k tomu skoro Tsu.“

  „Jo vím. Však ten dotyčný červ, který to spáchal už spáchal hezkou sebevraždu skokem do řeky. Zalsoužil si to.“ Dopoví pochmurně. „Ale kvůli tomu tady nejsme. Raději začnu vysvětlovat. Usaď se pohodlně.“ Z ničeho nic se objeví židle. Muraki se posadí. Sfinx přejde až se ozve skřípavý zvuk od drápu. Stočí se a kolem sebe ovine hadí ocas.

   „Paní smrt si pro tebe přišla, ale bylo to omylem. Jakmile jsi sem vkročil  nastalo pozdvižení. Mají o tebe zájem a to nejen v pekle. Nebuď na to tak hrdý. Není na co. Sotva jsem se to dozvěděla, tak jsem pro tebe přišla. Jak jsem řekla, tím splatím dluh Tsuzukimu. Na zem nemohu a proto se mu nemohu revanšovat, ale tady v podsvětí a no mohu přecházet z jedné země do druhé. Dokonce i jako jedna z malá podsvětních Ctěných mohu nahoru. Tvůj osud je dost nejasný podívej se. Jak ti řekli tvoje karta neboli vlákno zůstalo...vydá vysoký zvuk až Muraki se oklepe. Před nimi se objeví zrcadlo s převalující se tekutinou. Sfinx něco zašeptá.

  Tři ženy sedící v černé prázdnotě a jejimi rukama protéká vlákna. Miliardy vláken. U první se objeví jejich začátek,  druhá ji řídí a třetí je střihá.

  „Sudičky!“ zašeptá fascinovaně. Tři ženy zvednou hlavy jako by věděli, že je někdo vidí. Mladá tvář, tvář zralé ženy a tvář stařeny. Vedle jsou položeny několik vláken zlatě zářící v temnotě. 

  Obraz zmizí. „Ty odloženy vlákna jsou osudy těch u kterých nikdo neví jak skončí. Nemají určený osud. Mohou si vybírat. Ale tvoje vlákno právě zasáhem smrti bylo přestřižené. Jenže tady vzniklo vakuum a Paní smrt s Osudem se nějak nemohou domluvit co s tebou. Tady je prostor pro nás. Podívej se na to. Vydá další zvuk a zrcadlo zmizí a objeví se jiné. Nebo je to stejné?

  „Konoe, opravdu nic nemůžeme dělat? Paní smrt si ho neměla brát právě mi to potvrdili.“

  „Nevím proč se o něho tak staráš. Tam to vědí taky a je to na něm jestli se bude chtít vrátit nebo ne. Tsuzuki mám Vás rád, ale tady nezmůžete nic. Nic. Je mi líto. Ani my nemůžeme. V tomhle jsme bezmocni. Jen si vzpoměň jak to bylo s tebou.“ Tsuzuki vyčerpaně přikývne a vrátí se domu.

  „Hisoka!“ Zašeptá. Muraki vidí svoje tělo a vedle něho Hisoku a zlatě zářící  pentagram. Hisoka otevře oči. Otočí hlavu k Tsuzukimu.

   „Nic je to na něm. Já co když se nevrátí? Co když nebude. Víš, že ho miluji...“

  Zrcadlo zmizelo a Sfinx se podívá na Murakiho, který  mlčky sedí a je ticho.

  „Jsem  ráda, že jsem se nespletla. Musíš se rozhodnout jestli se vrátíš nebo ne.“

  „Já jak můžeš pochybovat, Chci s nimi být jenže stárnu. Pro Vás podívej není to ještě vidět, ale ruce“ a napřáhne je před sebe. Jsou vidět vrásky. „Chci s nimi být navždy, ale čas....“

  „Čas je nejjednodušší věc na světě.“ Sfinx se směje. „Hisoka chrání tvoje tělo. Jakákoliv změna, která proběhne tam a tady se projeví na tvém těle. Jestliže se tady řízneš, začne tvoje tělo krvácet. Jestliže tam dojde ke změně, tak se to projeví tady. Proč myslíš, že jsou ghúlové, zombie... Hisoka dost právě kvůli tobě dělá. Nikdy jsem o tomhle neslyšela. Spojení zlatého pentagramu s životní sílou Shinigami. Musí tě milovat.“ Sfinx se zamyslí.

  „Máme už jen jeden a půl dne pozemského času“ zašeptá a strne.

  „Sfinx?!“

  „Neruš!“ Muraki sedí a rozhlíží se po černé podlaze se stříbrnými odlesky zrcadel. Spoustu zrcadel. K čemu jsou, ale nemá odvahu se zeptat. „Pentagram... síla...to je moc...prameny...ach jo“ slyší ji říkat slova.

  „Tak dobře jedeme. Musíme nejdřív na dvě místa. Tak nasedej. Už zase já Ctěná Sfinx vozím podřadného ... kdyby to byl aspoň Tsuzuki, který patří k Nejvyšším.“

  „K nejvyšším?“ zaujme to Murakiho.

  „Neřekl Vám to? Dobře udělal! Neptej se...“ drápne ho a hodí na sebe. Muraki začíná zvolna cítit nechuť takto cestovat.  Obejme její šíji a ta vzlétne. Podívá se dozadu a vidí mizet černo a před nim opět čermo. Copak je tady jen černo...ne zřejmě ne, když vidí přelétávat ohnivou řeku a šedou řeku. Křičí: Co to je? Ale Sfinx mlčí. Muraki se ji zoufale drží, když přelétávají něco začne padat. Křičí, ale Sfinx to nebere v úvahu. Zastaví se a chladně se dívá jak padá do modrého vířícího plamene. Vidí strážné rozčileně kolem pobíhávat. Čeká  a tiše si šeptá. Jedna sekunda, dvě...deset, patnáct...teď. Sletí dolu a popadne Murakiho do drápu. Složí ho dolu na zem a zastaví se.

  „Sfinx co to mělo znamenat“? blíží se k nim důstojně vypadající stařec. „Víš co jsi právě provedla? To je neodpustitelné.“

  „Omlouvám se Ctihodný, ale spadl ze mně. Zabiji ho!“ Napřáhne drápy a hadím ocasem ho drží na zemi.

  „NE! copak nevíš, že nesmí být pramen zneuctěn. A vůbec kdo to je?“
  „Doktor Muraki.“ Ten se soustředí. Pak zbledne.

  „Víš co jsi provedla a chceš jít dál?! Tady není moc dobrá výmluva. To někdo bude muset zaplatit.“

  „Zaplatím!“ zamumlá. Stařec se zasměje.

  „Tak to je dobré. Jsi přece nedotknutelná!“ Sfinx si přehodí doktora přes záda. „Vozíš ho. Jak zvláštní! Ale jsem jen strážce! Raději zmiz než na to přijde Chronos cos udělala s jeho vřídlem!“ To hodlám udělat pomyslí si Sfinx. Ještě den a bude konec. Hisoka ani při své síle nebude schopný déle tělo udržet a Muraki se nebude mít kam vrátit.

   Zrcadlo se zastaví v pohybu po lesklém  černém povrchu a jeho tekutý povrch se zklidní. Z chaosu věci se ustaluje pomalu jeden jediný obraz.  Tsuzuki sedí u zlatě zářícího pentagramu a pozoruje jak se murakiho tělo chvěje a mládne. Co se děje? Co tam děláš Muraki? Vrať se. Hisoka to  dlouho nevydrží a já nechci ztratit oba dva.

  „Sfinx! Co to mělo být? Skoro jsi mně zabila!“

  „Žiješ tak si nestěžuj. Ti lidé...“ zamumlá a dál mlčí. Letí nad stromem, který se rodí, žije i stárne zároveň, nad temnou propastí z které se nic neozývá  a přece slyší člověk výkřiky mučených, nad hladinou jezera v které stojí lidé a snaží se napít a nemohou, o kus dál pro změnu snaží se najíst a nedosáhnou na jídlo. Člověk na skále , která ho drtí a rozdrtí a opět oživne a pokračuje dál. Zavře oči. Peklo. Peklo  nebo spíš vidí část trestů pro ně. Otevře oči... sál. Černý sál a jen vzhůru se nese tichý nářek. Bolí to a mučí a člověk se nemůže od toho odtrhnout. Co je to...dětí? jak můžou být dětí v pekle? Podívá se na Sfinx, ale ta letí usilovně vpřed. Zničeho nic zastaví a on vidí lidské tělo v jejích drápech. Rozerve ho a kus polkne. Zbytky  sletí dolu. Nechce se podívat, ale podívá a vidí jak tělo se dává opět dohromady, aby jiné zvíře udělalo to stejné. Nasytilo se a pohodilo dal.

  „Proto nemohu tam nahoru. Protože se živým tady tím. Oni v zemi lidi měli lidi za potravu a tak tady skončili jako sami potrava. Musíme dál! Podívej se! Řeka Styx!“ Muraki natáhne krk a uvidí velkou řeku rudě zařící protkanou černi. Slyší smutek a bolest. Nářek od ní až si musí zacpat uši, aby to vydržel. Řeka mrtvých, ale proč je tady?, ale to už do ní padá, když  se zastaví těsně nad řekou.

  „Charone pusť ho. Je to rozkaz Nejvyššího!“ křikne rozzlobeně.

  „Není žádný nejvyšší! Pro mně ne! Tady platí jen řeka“

  „Dobře co za to chceš?“

  „Nic!“ Dutý smích se ozve zpod kapuce  a loďka se opět pohne. Muraki spadne a začne řvát bolestí. Má pocit, že jeho tělo shoří, že dál to nevydrží, ale po hodině je mu příjemně. Sfinx sedí na břehu řeky a klábosí s Charonem. Oba se dívají jak Muraki se snaží udržet na hladině řeky .

  „Hodně práce?“ zeptá se účastným hlasem Sfinx.

  „Ani se neptej! Pořád války a když ne války tak hladomor a když ne války tak nemoc a když ne nemoc tak jednoduše si vymyslí něco jiného. Bál jsem se o tebe Sfinx!“ ozve se dutý hlas. Ta se zardí a máhne hadím ocasem.

  „Děkuji moc. Já vím. Vidím každý den v zrcadle.“

  „A to ještě zapomněli na staré tradice a musím to dělat zadarmo! Kam to svět spěje.“

  „A co myslíš já. Nějaký hlupák mně probudil z mého spánku a já mohla zešílet.“

  „Proč jsi ho přivedla?“

  „Představ si starý příteli, že kvůli něčemu tak směšnému jako je láska!“ odfrkne si.

  „Jojo. Vzpomínám si jak by to bylo dnes co tady přišel Orfeus a odvedl si Eurydiké. Tehdy platily přísnější zákony. Odvedeš ho na zem? Co myslíš utopí se nebo ne?“

  „Nevím ale spíš ne. Dám deset talonu zlata, že se neutopí.“

  „Mám jen stříbro, ale dám dvacet talonu stříbra, že půjde zpět do Hádovy říše a to rovnou do podsvětí.“

  „Nemá ukončenou kartu!“

  „Neříkej tak jeho vlákno leží! Slyším poprvé, ale  takový osud měl i Odysseus. Moc chytrý. Škoda neutopí se. Donesu ti ty talony příští víkend k tobě. Udělej něco dobrého!“ Oba s úsměvem se dívají jak ho konečne řeka přijala a spolkla ho. Charon se zvedne.

  „Bojím se, že nebudou tam nahoře rádi, ale tady je paní řeka a ona rozhoduje jestli má právo nebo nemá právo. Byl to risk!“ když vyplivne jeho tělo na břeh. Muraki se zače dávit.

  „CO CO  TO JAKO MĚLO BÝT, SFINX!“  hláskuje. Charon se zvedne, odpoutá svoji černou pramici a pokyne Sfinx. Na druhém břehu ho čeká pár zbloudilců, kteří nepochopili že do říše mrtvých už dávno je modernější cesta než přes řeku Styx. Za to méně úchvatná, když se objeví z řeky ruka se stříbrňákem.

  „Sklapni Muraki. Samé proč a nač. Nechápu co Hisoka a Tsuzuki na tobě vidí. Vracet se nemá smysl. Musíme přes Cerbera a Labyrint. Nesnáším Labyrint! Drž se!“ a hodí ho zpět na záda. Muraki je unavený a vůbec ničemu nerozumí.

  „Cerbere, pusť starou kamarádku!“  ten otočí své tři hlavy a prostřední s vyplazeným jazykem.

  „Nepustím se nudím  tady a hele Muraki! Neseš mi svačinu?“ Olízne se všechny tři hlavy vycení zuby. Začne mohutně slintat.

  „Jak to myslíš!“ Muraki sleze ze zad Sfinx.

  „Jednou jsem se objevil zničeho nic na zemi a přímo přede mnou tenhle. Už  jsem se chystal si s nim hrát a on mně poslal nazpět. No řekni copak to jde. Já si přijdu na návštěvu a on takhle.“
  „No víš Cerbere vypadáš dost děsivě!“ připomene mu Sfinx.

  „Co je mi potom! Já si  chci  hrát. Kromě tebe, se tady už nikdo nestaví.“

  „Co kdybych slibíl, že tě povolám a zahrajeme si. A vůbec na co si rád hraješ?“ ještě dodá podezřívavě.

  „Na jídlo a jedlíka. Jasně já jsem jedlík!“ zařehtá se vtipu Cerberos. Muraki se bezmocně otočí na Sfinx. Ta na něho. Pokud si postaví hlavu a nebude chtít je pustit tak jsou v háji.

  „Sfinx víš, že mně připomínáš dost Hisoku!“

  „Cože? Po tom všem mně k němu přirovnáváš. K pouhému čtyřicetiletému smrtelníkovi. No fuj. Začínám litovat, že jsem ti pomohla.“ Cerberos pozoruje jejich výměnu názoru. Má hlavy na obrovských tlapách a jeho ohnivé oči se smějí.

  „Jsi škodolibá stejně jako on akorát o krapet něco chytřejší.“

  „Jak o krapet?! Já jsem nejchytřejší tvor pod sluncem.“

  „A taky stavba těla není nic moc!“ Sfinx se podívá na sebe, vytáhne drápy a olizne si je.

  „Muraki moje stavba těla je úplně dostačující na někoho takového jako jsi ty. Nechtěj se seznámit se s mými drápy blíž, než jsi měl dosud čest. Taky mohu zapomenout na svůj dluh Tsuzukimu!“

  „On patří Tsuzukimu!“ zavyje Cerberos a zdůrazní patří.

  „Ne...“ ale to mu Sfinx zacpe pusu a líbezně zašeptá.

  „Zapomněla jsem se zmínit? Je to jeho oblíbená hračka. Vezu mu ji.“

  „To je jiná. Mám rád Tsuzukiho a patří k Nejvyšším. Doufám, že svoje místo jednou zaujme i přes své zjevné nedostatky“ a znechuceně se podívá na Murakiho. „No když je to jeho hračka tak běžte. Jo Labyrint přeskočte. Zešílel!“ dodá a šťouchne svýma hlavama do brány. Ta se skřípěním se otevře a oni zamrkají do jasného dne. V dálce svítí něco zeleného. Kerberos vyjde před bránu a posadí se. Natáhne tlapu a ukáže na sotva viditelnou stezku.

  „Přijď si zahrát Sfinx a řekni Tsu, že až ho omrzí jeho hračka tak ať mi ji přenechá! Rád si s nim zahraji“

  „Hračka!“ vyprskne Muraki. „Co to znamená?“ když jde vedle ni.

  „Pustil tak sklapni. Ve skutečnosti není tak daleko od pravdy.“ Sfinx zmlkne. Musí zrychlit. Bez várování ho naloží na své záda a začne běžet.

  „Ne déle ne nebo se pozvracím“ si říká Muraki a zacpe si jednou rukou ústa. Jak ještě dlouho? Když se sesune na zem a dívá se na podivné vrata. Jsou oproti těm co viděl směšně malá.

  „Dál s tebou nemohu. Asi si zdřímnu. Poděkuj Tsuzukimu a dělej nebo to nestihneš. Tvoje tělo se pomalu rozkládá, ještě zamumlá, stočí se do klubíčka a hlavu si položí na pracky. Odfoukne si dlouhé vlasy a usne. Muraki se na ni podívá. Nebýt ji zaváhá.. přece nebude obyčejnému zvířeti závázaný. Otevře dveře a zmocní se ho vír. Sfinx otevře jedno oko. Stejně se nezmění. Zvláštní, že ho Styx přijala.

  V první chvílí si neuvědomuje, kde je a nic nevidí. Jsem slepý? Nebo co se stalo? Proč nemohu nic vidět? Ne je doma a je v pořádku. Zvedne se. Jde to děsně jako by jeho tělo už jeho nebylo. Rozhlédne se. Hisoka má zavřené oči a Tsuzuki spí vedle něho.

  „Vítejte doktore Muraki! Jaké to bylo na druhé straně!“

  „Asi to víš lépe než já!“

  „To ano, pane. Přejete si?“

  „Jíst!“ Zvedne se a vystoupí z pentagramu. Ten okamžitě přestane zářit. Přejdek k Tsuzukimu a políbi ho na tvář. Chutná slaně. Ten se probere a s výkřikem ho obejme. Bláznivě se směje a pořád ho líbá. Rty, tváře,oči. Tiskne ho k sobě.

  „Muraki, myslel jsem, že jsi mr.. že se nechceš vrátit.“

  „Jak tě to mohlo jen napadnout!“

  „Dlouho jsi se nevracel.“

  „Přece víš, že se mně jen tak jednoduše nezbavíš. Ne nezbavíte!“ Oba se otočí k Hisokovi.

  „Stalo ho to skoro veškeré síly. Nevím jestli není už na druhé straně“ zašeptá starostlivě Tsuzuki. Skloní se vezme jeho ruku do své. „Tady .. musíme čekat. Nic víc.“ Vezme ho za ruku a drží. Muraki si sedne vedle něho.

  „Pane jídlo“ zašeptá do ticha Ari.

  „Děkuji, ale...“

  „Ne sněz to. Nevadilo by mu to!“ Zašeptá a dál hladí jeho ruku. Pozoruje jeho bledou tvář.“ Muraki klidně jí a přemýšlí jak pomoci. Cítí se tak plný energie a síly.  Čekají velmi dlouho, až Tsuzuki ucítí záchvěv života a uvidí jak otevře oči.

  „Muraki!“ zašeptají jeho rty. Muraki se zvedne a nakloní se kněmu.

  „Zase máte štěstí a vyvázl jste. Ani říše mrtvých vás nechtěla. Zajímalo by mně kdy se Vás konečně zbavím.“ Muraki se zasměje. Hisoka se na něho pátravě podívá. Tsu se na něho pohoršeně zamračí. Ty jeho řeči nemá rád.

  „Ari zrcadlo!“ řekne. Za chvilku pluje vzduchem zrcadlo. „Muraki podívej se. Pozorně.“ Hisoka si zavře oči a v duchu si vybaví svoje nepoužité zaříkadla. Bude opět legrace. Hodně legrace.

  „No vypadám jinak.“

  „Omládl jsi Muraki!“ suše řekne Hisoka. „Chce se mi spát!“ Muraki ho vezme do náruče. Hisoka si pomysli jak je slabý, ale konečně může opět načerpat sílu. Jen mu to bude hodně dlouho trvat. Odnese ho do ložnice a uloží ho. Tsuzuki s Murakim odejdou.

  „Vyprávěj!“

  „Není co. Vlastně musím tobě poděkovat, i když ta Sfinx byla otravná. Něčím připomínala Hisoku. Kdyby mohla tak mně obarví na zeleno. A Cerberos mně považoval za tvoji hračku, představ si to. Pak mně skoro utopila v nějaké řece, shodila do nějakého modrého vřídla a pořád mně tahala a vůbec je to příšera.“ Tsuzuki se směje jeho příhodám. „Ale nejvíc mně fascinovala úřednice na reklamacích. Lidská hlava se žvýkačkou a fialovými chapadly.“
  „To byla Klarissa. Moc šikovná a dobrosrdečná.“

  „Tsu mluvíme o stejné osobě?“ Pronese pochybovačně Muraki a upije čaj.

  „Jistěže, ano. Mám ji moc rád.“ Muraki si vzdychne. Koho Tsu nemá rád?  Dokonce snad má rád i Konoeho. Vyprávěním uběhne odpoledne a je večer. Jdou se podívat po Hisokovi, ale ten tvrdě spí.

  „Jsem docela unavený.“ Oba si lehnout do postele a Hisoku nechají vedle sebe. Tsuzuki se dívá do stropu a přemýšlí o slovech Murakiho. Snaží se na něco vzpomenout, ale co to je.

  „Spíš?“

  „Ne!“

  „Ne!“ se ozve dvojmo. Smích.

  „Je mi lépe, ale je tady určitá věc...“

  „Já vím Hisoka – chan. Jsem rád, že jsi neodešel na druhou stranu.“ Přitiskne se k němu a políbí. Hisoka si to vychutnává. „Muraki řekni mi, když jsi tam byl do jak to přesně vypadalo s tím pramenem?“

  „No modře plálo a byli tam strážci a takový stařec. Nevím o čem mluvil se Sfinx, ale vypadalo to, že není rád, že mně tam upustila.“

  „Nejspíš jeden z pramenů boha Chronose. Proto jsi omládl.“

  „Bůh času?“

  „V podsvětí v Hádově říší je mnoho pozoruhodných věcí. Jedním z nich jsou prameny času, které tam uschoval bůh Chronos. Sfinx hodně riskovala. A pak ta řeka jak vypadala?“

  „Tak to bolelo, červená s černým a když jsem se potopil viděl jsem mrtvé se stříbrňáky. Strašidelné jak mně ty ruce chtěly polapit a nemohli. Vyli doslova zklámaním. Doufám, že tam neskončím.“

  Hisoka a Tsuzuki na sebe pohlednou. Řeka Styx ho přijala. Neřeknou mu, že je nesmrtelný do jisté míry.

  „Děje se něco?“

  „Nic Muraki. Jdeme spát. Hisoka není moc v pořádku.“

  Druhý den odpoledne po práci všichni sedí na zahradě a Hisoka si vyškrtává menší kouzla a pak se zastaví nad kouzlem vyvolávání Hesperidek. Není nad pěkných sto ženských pěkně rozdivočelých a když k tomu přidá nějaké to zlaté jablko... ostrokřídlého ledního draka. ..jistě ho to bude stát hodně, ale ... usměje se. Muraki se pozastaví nad jeho škodolibým úsměvem. Už zase něco chystá, ale co? Hisoka odloží zápisník.

  „Hisoka –san, Tsuzuki-san Konoe je přeložený!“ Vykřikne Watari.

  „Nazdar Muraki. Tak jsi jedním z nás?“ Muraki vytřeští oči? Co tím Watari myslí?

  „Kdo půjde do čela?“

  „Tak to se neví a díky Ari!“ poděkuje Arimu.

  „Je to docela záhada. Jsee zvědavý jasně, ale Tatsumi mi řekl, že to nechce dělat.“

  „Jasně má víc moci než Konoe!“ Muraki se ozve. „Takový stínový...“

  „Raději mlč!“ ale Muraki neslyší. Tak Konoe odchází a místo je volné. Vysoce zajímavé.

  „Ty Watari a může být jim kdokoliv?“

  „No to ne.“ Muraki si povzdechne. „Musí mít magickou moc to určitě jinak nevím co jiného... ježíší musím jít. Můj nový objev čeká. Jsme rádi, že jste všichni zpět.“

  „To určitě“ zamumlá Muraki.

  „Náhodou tě má moc rád!“ řekne Tsuzuki, ale Muraki ho nevnímá. Hisoka odtáhne Tsuzukiho z doslechu Murakiho.

  „Tsu víš mám pocit, že chce šéfovat agentuře.“

  „Tak to mu přeji hodně úspěchu!“ suše řekne. „Neboj to se mu nepovede? Dovedeš si představit jaká  by to byla katastrofa pro Zemi?“ Hisoka se na něho podívá dost skeptický.

  „Tak Hisoka a Tsuzuki máte tady úkol. Jeden nevíme přesně kdo, nám  likviduje zemřelé dost neobyvklým způsobem!“ Hisoka vezme papíry a zadívá se na Murakiho. Ten se pohodlně opře o židli. Dívá se jak Hisoka s Tsuzukim odchází. Rozhlédne se po kanceláři JuOhCho. Konečně si může dělat co chce.

  „Konečně mám moc a Tatsumi půjde pryč nebo z něho udělám poslíčka.“ Ďábelsky se ušklíbne a ponoří se do papírů před sebou.

Konec