Shounen - ai povídky

                                           Jsme jedno       

  „Musíme opět do Zásvětí. Víš Yo Ko do té doby co s náma není Hiei, proč jsem byl tak hloupý  a neřekl mu to.“ Stojí opět u okna jako před třemi měsící co uprchl před Hieiem a jeho otázkami. Měsíc ztratil na svoji moci a stejně jako měsíc i on je s nim prapodivně svázán.

  „Ano. Musíme. Já byla to moje chyba“ odpoví uvnitř něho Yo Ko. Kurama neví jak by bez něho přežil ty měsíce po dochodu Hieie. Copak dělá?

  „Kuramo...“ ozve se tiše.

  „Ano vím“ řekne netrpělivě a trpce Kurama. Zas jednou zapomene na chvilku. Ne oba zapomenou na to co se stalo. Jen ty společné noci je udržují jinak... Vyjde dveřmi a vyvolá průchod do Zásvětí. Nevšimne si malého černého stínu, který ho bedlivě sleduje.

  Ocitne se v bezútěšném království Zásvětí. Ne není to všude stejné, ale zrovna tahle krajina mu dokonale vyhovuje. Rozeběhne se s větrem ve vlasech. Cítí radost z pohybu  z toho že budou spolu. Doběhne k lesní krajině. Jaká to příjemná pastva pro oči. Kdyby kdyby doupě lišky nechránily ta všechna zeleň. Vše co není dost silné, aby prošlo tak zde zůstané strávené rostlinami. Vběhne dovnitř a zapečetí jedním slovem jeskyni. Klesne na kolena.

  „Včas. Jsem rád...“ ale už nedopoví. Cítí jak se jeho buňky rozdvojují a cítí jak jeho síla klesne. Zvedne oči a ponoří svůj zrak do oříškových oči Yo Ko pána zlodějů. Yo Ko ho vezme do náruče a odnese do vedlejší místnosti, která jim slouží jako ložnice. Políbí ho. Oba cítí hlad po sobě. Prohloubí polibek a horečnatě si strhávají šaty.

  „Dnes rozdvojení nebolelo jako jindy“ odpoví mu nevyslovenou otázku. Yo Ko skloní se a přisaje se k jeho krku. Miluje vůní, miluje ho. Kurama slasti přivře oči. Je tady jen jejich touha a hlad po druhém. Dotýkají se sebe stejně jako svými mysli. Čtou si v nich  a plní přání toho druhého. Jejich těla proplétají se v stejném rytmu. Stejná duše, stejné vše a vykřiknou společně do ticha jeskyně. Yo Ko si ho přitáhne do náruče. Hladí ho jemně jako něco vzácného. Něco co stojí za to... je tady.

  „Kuramo“ a něžně ho políbí na rty. Ten mu to oplatí. „Někdo tady je. Je tady, že ano. Já...“

  „Musíme tam jít.“

  „Já vím... jen v tu chvílí. Já se bojím. Bojím se jeho pohrdlivého výrazu jeho neschopnosti pochopit náš vztah.“ Vstane a protáhne se. Yo Ko se dívá hladově na jeho tělo, na jeho krásu. Bude schopný se ho vzdát? Neví. Jeden druhého oblečou a než vyjdou políbí se. Zoufale. Dobře vědí, že budou zřejmě platit za ty chvíle rozkoše.

  „Hiei.“ Začne opatrně Kurama. Hiei se otočí a dívá se na oba. Kuramu a vedle něho Yo Ko. Jen jednou viděl je takhle a to ten den , kdy se dozvěděl pravdu.

  „Kuramo, Yo Ko. Dlouho jsme se neviděli.“

  „Ano to je pravda. Já se  ne my tak je to správně se omlouváme, ale nevěděl jsem jsme..“ plete jedno přes druhé. Yo Ko si ho přitáhne k sobě a položí mu ruce na ramena. Hiei vidí jak Kurama se uvolní.

  „Nevěděli jsme jak bys reagoval a proto jsme ti nic neřekli. Milujeme tě Hiei. Proč jsi k nám přišel?“ Kurama zvedne k němu hlavu. Rozumí si beze slov. Hiei se dívá po jeskyni a váhá s odpovědi.

  „Jsme přece přátele Kuramo ne. To aspoň zbylo ne?“

  „Ano jsme, ale to není důvod proč jsi přišel zrovna dnes, kdy  se rozdvojujeme. Řekl jsi to někomu?“

  „Za co mně máš? Jistě, že ne. Jsi Yo Ko jako vždy velmi bystrý. Ano mám důvod proč jsem chtěl s váma oběma mluvit.“

  „Kuramo, řekni to za něho.“ Hiei se vztekle k nim otočí. Poprvé od rozmluvy se na ně zpřímá podívá. Kurama je nějak unavený, píchne ho u srdce.

  „Hiei chceš se ke mně vrátit. Prosím.“ Dodá tichounce. Cítí jak mu ramena sevřou jeho ruce. „Jestli chceš vše ti vysvětlíme!“

  „Už jednou jsi mi vysvětloval a jak to dopadlo. Lež na lži!“

  „To není pravda. Milujeme tě. Jen jedno jsme ti neřekli, ale zbytek je pravda.“

  „Já vím. Proč jsi...bolelo to Kuramo. Nemáš představu jak moc.“

  „Myslíš, že nás méně? Ztratili jsme tě jen kvůli naší hloupé chybě utajit tohle celé.“ Rozhodí ruce. „Pojď.“ Vejdou do jiné místnosti a všichni tři se posadí. Kurama začne vypravovat jak na turnaji po probuzení Yo Ko zjistili, že jsou vlastně dva. „Začal tě milovat a já netušili jsme, že by mezi námi něco mohlo být, Hiei. Přemlouval mně hustil do mně dnem a noci. Dokonce i ve škole a nakonec jsem přikývl. Bylo to nepopsatelné...ne nedívej se tak. Je to jiné. S tebou je to jiné, krásné, ale tady jde o něco víc, ale ten kdo to nezažije nepochopí.“

  „Nechápu co je na tom jiného?“

  „Telepatie. Nejjednodušší vysvětlení“ promluví hlas Yo Ko. „Jsme propojení tak těsně, že i když se rozdvojíme tak nám to zůstává. Cítíme to stejné, myslíme stejně. Je to ....“

  „Hnusné milovat se sám sebou!“ odsoudí to Hiei jedním šmahem.

  „Máš pravdu. Miluji se sám se sebou. Ale je to vše jen ne hnusné Hiei.“ Yo Ko se otočí ke Kuramovi.

  „My nemůžeme ovlivnit to, že se rozdovojujeme. Hledali jsme jak v Zásvětí tak ve Světě duchů a nic. Nikdy nic takového se nezaznamenalo. Kuramo já...Hiei jestli to zůstane tak jak bylo tak už nikdy mně neuvidíš. Vždy když k tomu dojde tak se vytratím a vrátím se jen když se budeme spojovat sou...“

  „Yo Ko to...“

  „Psst Kuramo. Bude to tak lepší.“
  „Ale to nepůjde!“ zašeptá zoufale Kurama.

  „Půjde to musí. Hiei?“ Ten se na ně podívá. Nerozumí tomu, ale chce být zpět. Chce být zpět v náručí Kuramy. Moc se mu po něm stýskalo.

  „Přijímám.“Yo Ko zavře oči. Doufal, že odmítne. Kurama má pravdu. Tohle nebude fungovat. Jak jednou se spojí dva telepaté... už vše je proti tomu nic. Nejblíž tomu co spolu prožívají je milování s Hieiem, ale ani to není to stejné. Bude mu to stačit a bude to jemu stačit? Sedí vedle sebe všichi tři a mlčí. Nevědí co si povídat. Yo Ko studuje strukturu stěny a Hiei si prohlíží upřeně svoje boty.

  „Já musím si něco zařidít“ řekne Yo Ko a odejde. Kurama se dívá jak odchází. Hiei zvedne oči a oddychne si. Vedle lišky se cítí tak nicotně tak hloupě. Jeho krása a síla... je jiný než Kurama. Zadívá se o jeho zelených oči. Miluje je.

  „Co jsi dělal během těch tří měsíců?“ zeptá se, ale jeho druhá část pátrá po Yo Ko. Jenže jeho síla je v tu chvílí na minimu.

  „Popravdě flákal se. Zabil jsem pár démonů co mně otravovali a přemýšlel jsem o nás dvou.“

  „Moc jsi nám chyběl, Hiei. Jsme šťastní, že ...“

  „Kuramo“ přeruší ho Hiei „ řekni jak to no mezi dvama dvěma , když se my mil...“

  „Když se s tebou Hiei miluji? Co cítí?“

  „Ano“ a zrudne.

  „Vlastně se milujeme oba dva. Jenže mně vidíš a Yo Ko nevidíš. Dalo by se říct, že používá moje tělo. Nevšiml sis, že někdy je to trochu jiné?“

  „No někdy je to takové divočejší. To znamená, že...“

  „Ano v tu chvílí přebírá nade mnou vládu... ne to je špatně řečeno. Ne vládu, ale jen mi řekne co chce. I on má svoje přání a já mu to splním pokud ti to nevadí. Jsme jedno to nás vystihuje a přitom máme svoje touhy a chutě.“ Vidí jak Hiei je otřesený. „Jestli chceš tak mu to řeknu a nemusí dát svoji přítomnost už najevo.“

  „Udělal bys to pro mně Kuramo.“

  „Jistě, ale odstranit ho nemohu. Řekl jsem ti, že to nejde.“

  „Já vím a mohli bychom teď...moc se mi stýskalo.“ Hiei vidí jak Kurama ztuhne.

  „Jak chceš,“ ale rty má stisknuté. Nedovede si představit je to...

  „Není ti něco?“ Kurama poprvé snad Hieimu zalže. Východisko.

  „To rozdvojení je strašně bolestivé. To, že byl se mnou tady Yo Ko tak mi dával svoji energii, ale...“ lže, ale představa, že v tento den by měl mít někoho jiného než Yo Ko je tak ne odpudivá, ale celá duše se proti tomu vzpírá.

  „Netušil jsem, že je to tak hrozné.“

  „Poslední dobou se to trochu zlepšilo, ale ..“

  „Nebude ti vadit, když Yo Ko s tebou nebude?“ Kurama by mohl říct, že ano, ale dnes už toho bylo dost.

  „Ne nevadí. Jen jsem oslabený. Asi to má co dělat s měsícem. Ale potřebuji si lehnout. Nechceš se přidat?“Hiei rozpačitě přikývne. Kurama se zapotácí a lekne se. Že by nakonec měl pravdu a nepřítomnost Yo Ko ho oslabovala? Přejdou do ložnice a Kurama si lehne. Hiei se uloží vedle něho. Za chvilku spí. Necítí jak se Yo Ko vrátí do jeskyně. Za hodinu se budou muset spojit. Vejde do ložnice, kde spolu tolik prožili. Uvidí ho vedle Hieie a má pocit, že mu právě vrazili nůž do srdce. Milovali se? Ne to by Kurama neudělal. Ví to. Dotkne se Hieie a Kuramy. Ty jeho nádherné zelené oči. Oba vstanou.  Kuama se posadí. Je mu tak slabo. Natáhe ruku a dotkne se Yo Ko. Cítí jak jim projede síla a ví, že to ví Yo Ko. Oba dva pochopí, že to nevydrží. Podívají se na Hiei, který na ně čeká v hlavní místnosti.

  „Kuramo řekni mu to. To je šílenství. Netušil jsem, že...“

  „Ne dokud to nepochopí, tak nemůžeme být spolu.“

  „Jsi pro mně důležitější.“
  „Já vím Yo Ko. Snad to rychle pochopí.“ Yo Ko se na něho podívá skepticky. Hiei a rychle pochopí a možná ano. Společně vejdou do místnosti  a postaví se proti sobě. Dotknou se a jejich těla se spojí, splynou. Hiei zamrká, ale vidí tady jen Kuramu. Kurama se nadechne. Síla. Jenže jestli ji nebude mít ten den. Uvidí se.

  Oba se vrátí do Světa lidi a dál spolu žijí jako by se nic nestalo. Kurama chodí do školy, učí se a večer se miluje s Hieiem. Yo Ko je pozoruje z dálky a jen vychutnává si jejich pomalou milostnou hru. Stačí mu to. Stačí mu to, že je vidí šťastné. Oba tak bláznivě miluje. Hiei mu něčím připomíná Kuronue jeho první lásku. Nechce ho ztratit.

  Kurama s Hieiem stojí u okna a dívají se na tenký srpek měsíce.

  „Musíme jít!“ řekne Yo Ko. Všichni vyjdou ven pod Sakuru a otevřou portál do Zásvětí. Zas ta neútěšená krajina. Hiei s Yo Ko, do kterého se tentokrát změnil běží velmi rychle do jeskyně. Slovem odpečetí vchod a zas zapečetí. Zůstane stát v hlavní místnosti a čeká. Je to tady. Jeho síla je velmi mohutná, ale cítí bolest Kuramy. Za chvilku před ním leží na podlaze. Chce ho zvednout, ale Hiei ho odstrčí se sevřenými rty. Yo Ko pochopí a zabolí ho to. Vyjde ven před jeskyni.

  „Yo Ko?“ zašeptá Kurama. Hiei ho nese. Je zvyklý, že ho tady má a ne jeho.

  „Jsem tady“, ale přitom se děsí jak je lehounký.

  „Hiei to jsi ty. To je moc dobře. Je mi divně.“ Nikdy mu tak nebylo. Vždyť co byl s Yo Ko tak celou tu dobu promilovali a teď by nezvedl ani vidličku. „Promiň, ale asi budu spát. Řekni...“ ale to už spí. Hiei starostlivě se k němu posadí. Je to tak pokaždé?

  Yo Ko zatím venku stojí u rostlin a těší se z nich. Ale je zamračený. Neví co se tam děje a bojí se. Bojí se o Kuramu. Nikdy v životě se tak nebál. Jsou poprvé od sebe a on najednou zjišťuje, že to tak nejde. Nemůže bez něho žít. Jak to asi cítí Kurama? Neví necítí ho neví co si myslí. Jako by odřízli ruku. Utrhne květinu a nechá místo ji zasadit jinou. Potřebuje čas, ale snad vtomhle království vyroste brzy. Potřebuje ji. Dodá ji síly. Víc nemůže dělat. Rostliny ho hladí otírají se o něho. Rozkvétají samy od sebe. Sedne si pod strom. Všechny jsou k němu natočeny a větve stromu se ho dotýkají.

  „Chybí mi!“ řekne nahlas. „Už nemohu bez něho být. Copak jsem si vážně myslel, že to dokážeme?“Povzdechne si. Už aby bylo zítra. Počítá minuty, hodiny. Když je čas vyskočí a běží ke vchodu. Kde je Kurama ? a divoce se rozhlíží. Vejde do ložnice a dotkne se Kuramy naprosto ignorujíc Hieie. Ten okamžitě otevře oči.

  „Yo Ko jsem ráda. Je čas asi viď.“ Oba si čtou myšlenky a neříkají je nahlas. Zavřou oči.

 „Kuramo to nepůjde spletl jsem se.“

 „Ještě dvakrát možná si to uvědomí, Yo Ko chyběl jsi  mi. Tvoje náruč.“

 „Mně taky a ani nevíš jak. Dobře dva měsíce a pak zasáhnu. Bude mi to jedno. Vvypadáš hrozně. Jsme asi spojeni víc než jsme tušili. Chci tě líbat...nevydržím to.“

  „Jsi velmi smyslný démon.“

 „Že to říkáš ty.“ Oba na sebe usmívají a Hiei jen vidí jak se dotýkají a nic víc. A najednou je tady opět jen Kurama. Čile vstane a obejme Hieie.

  „Půjdeme!“

  „Kuramo je něco co bych měl ještě o Vás dvou něco vědět?“ váhávě se zeptá.

  „Ne jen to, že jsme jedno. Nic víc. Netrap se a doma ...“ přitiskne si ho k sobě a vášnivě políbí. Hiei se podvolí, ale někde v koutku mysli mu zůstává, že všechno není takové jako má být.

  A opět vše probíhá jako by se nic nestalo. Jen občas u Kuramy zahlédne zasmušilý výraz  a ptá se ho co je. A on řekne, že nic, že je vše v pořádku, obejme ho a dá polibek. Dokonce ho představil rodině. Hiei byl v šoku, ale vzali to v pořádku. Nikdy nezapomene na ten den, kdy najednou ho popadl za ruku a odvedl dolu.

  V první chvílí se dívali dost divně, ale pak ho posadili vedle sebe. Ani se moc neptali a on byl rád. Má skvělou rodinu, myslí si a vzpomene na Yukinu. Možná by ji měl říct, že je její bratr. Večer, když se chystají spát tak se na to zeptá Kuramy.

  „Jistěže bys ji to měl říct. Má tě hodně ráda. Je to skoro stejné.. ale nic.“ Zastaví se a zamyšleně se dívá na Hieie. „Jsi krásný“ a jen se směje, když vidí jak rudne. Ten po něm hodí polštář, ale Kurama ho chytne a vrátí mu ránu. Za chvilku je přitisknutý k prostěradlům a Kurama na něm sedí. Už ho ani moc nedrží a spíš začíná laskat. Miluji se a později ještě jednou. Kurama si ho pak přitiskne do náruče a jen hladí. Bojí se, že Hiei nic nepochopí, že to nepochopí co je s Yo Ko váže.

  Druhý den stojí opět jako přdešlé noci u okna a když je čas jdou do Zásvětí. Kurama se ihned mění v Yo Ko a běží všichni jako o život. Odpečtí a ještě než se zastaví zachytává Yo Ko Kuramu do náruče. Chce ho odnést, ale zasahuje do toho Hiei. Yo Ko zavrčí a odstrčí ho.

  „Nech toho! Už i tak jsi nadělal svou žárlivosti víc škody než užitku. Copak nechápeš, že jsme jedno?“ Položí ho na postel a lehne si vedle něho. Vezme jeho ruku a sevře. Zavře oči a mluví spolu. Nic nedělají. Hiei nechápe. Co tím myslel? ale jde se na ně podívat.

  Kurama vypadá tak jinak než minule. Není tak bledý a jen trochu kruhy pod očima, ale jinak normálně. Nerozumím tomu.

  „Slíbil jsi Liško, že ...“ oba otevřou oči a Kuramovy prosí.

  „Ano slíbil. Pokud jsi tak natvrdlý, že to nedokážeš pochopit...promiň Kuramo, ale jsi důležitější než Hiei. Pro tentokrát. Prosím neplač“ otočí se k němu a přitiskne si ho k sobě. Hiei pochopí, že je tady něco víc, ale co?  Odejde do hlavní místnosti celý zmatený a sedne si na podlahu. Zamračeně přemýšlí, když vidí Yo Ko odcházet.

  „Měla by snad už vyrůst.“ Minule tam zasadil květinu nevalného vzhledu, ale s nesmírnou moci. Je tady a utrhne černou drobou květinu. Chvěje se mu v ruce. Je tak vzácná. Mohl by ji použít k čemukoliv, ale on ji dá Hieiu. Takhle všichni tři dál nemohou existovat. Buď pochopí nebo ne. Kurama o tom neví, ale bude souhlasit.

  „Hiei tohle je Kyrkoroka. Květiny moci. Je velmi zvláštní a získat semeno a vypěstovat no může pouze velmi silný přízrak a to ještě s mocí květin. Platí se za ni životem. Jestliže budeš souhasit dám ti ji a ty snáma na chvílí budeš sdílet a snad pochopíš to co myslíme tím Jsme jedno.“ Hiei se zvědavě podívá na pulsující květinu. Vezme ji do dlani.

  „Pojď.“ Na posteli sedí Kurama s otázkou v očích. „Ta květina Kuramo nás s Hieim spojí. Pokud nepochopí i po tom...“ pokrčí rameny. Kurama se mu vrhne kolem krku.

  „Děkuji ti.“ Všichni se posadí a chytnou se za ruce. Hiei neví co čekat. Čeká a z ničeho nic je na pláži.

  „Vítej Hiei!“ Řeknou dvě postavy. Tak rozdílné a přece stejné. Neví která je která. Jdou všichni spolu a Hiei s nimi komunikuje. Nic nepotřebuji. Smějí se jedné věci, říkají a zároveň si povídá s oběma. Vede dva rozhovory stejné a přece rozlišné. Začínají se dotýkat a jsou v ložnici u nich doma. Prožívá to co Yo Ko, když se spolu miluji a prožívá to  on nebo Kurama kdo vlastně co prožívá. Vše splývá do jednoho. Jsou jedním a přece sebou samými.

  „Rozumíš Hiei! Nemohu bez něho být stejně jako on beze mně. Jsme spolu svázáni a sdílíme vše. Nemůžeme být pryč ani ten jeden den, ale to jsme zjistili teprve nedávno. Předtím jsme se neodloučili ani na minutu.“ A opět jsou v ložnici a Hiei cítí divoké milování jich obou. Je jinší než jeho. Dokonalé splynutí. Červená se při tom a odtrhne ruce. Neee slyší ještě výkřik, ale je přerušeno. Je v jeskyni, ale nemůže se zorientovat. Vstane a klesne jak ho nohy nedokážou unést. Musí pryč musí pryč od nich. Ti se na něho dívají laskavým pohledem . Hiei odejde a oni si v klidu lehnou.

  „Víc jsem udělat nemohl. Bylo to krásné.“

  „Ano víc než krásné. Děkuji ti“ políbí ho. Oba cítí po sobě touhu, ale ovládnou se. Příště to bude stejné ať už bez Hieie nebo s ním. Teď je na něm rozhodnutí.

  „Co to bylo?“ šeptá si Hiei a vyrazí z jeskyně pryč. Halucinace. Určitě droga. Nic jiného to nemůže být. Takový zážitek není možný není možné sdílet... nebo je to možné a když je co mám dělat? Oni se sebe nevzdají a i kdyby to udělali tak nemohou. Kdyby mohl zapomenout. Možná má nějaký prostředek, květinu po které zapomene. Ne stalo by se to stejné jako předtím. Musí se rozhodnout jestli od nich odejde nebo ne.

  Jenže stačily mu ty tři měsíce. Tři měsíce bez nich. Nevydrží to, ale taky nesnese se dívat na ně dva jak jsou spolu. Žárlí na jejich dokonalý vztah. Teprve teď to pochopí. Celou dobu na Yo Ko žárlil. Vstane. Jenže Yo Ko s ním nemůže být pořád. On sním zůstane navždy a jeden den co je to v porovnání s dny nocmi ...vrátí se a sedne si k nim. Pozoruje je.

  „Hiei?“ ozve se Yo Ko vstane a přistoupí k němu. „Miluji tě. Jak ses rozhodl?“

  „Nemám moc na rozhodování. Tebe obdivuji ne oba miluji. Jen já žárlím... asi zůstanu doma nebo budu chodit do Zásvětí zabíjet démony. Stejně potřebuji zvýšit sílu. Víš, že mně představil rodičům? Byl jsem v šoku.“

  „Vím.“

  „Ano víš to. Víš vše co já nevím.“

  „Nemůžeš to pořád akceptovat?“ Sedne si vedle něho.

  „Myslíš, že nežárlím? Taky bych chtěl být představen rodičům žít s nim obyčejný život a vše je mi odepřeno. Jen mohu sním sdílet myšlenky. Miluji ho až to bolí. Je zvláštní, že miluji i tebe. Vzpomínám si jak jsme tě poprvé uviděl a zamiloval jsem se. Nedokázal jsem pochopit to. Vůbec, ale nakonec jsem se tím vyrovnal. Mám vše co jsem chtěl kdy mít. Dvě milované osoby jsou se mnou. Co víc může chtít zlodějská liška jako jsem já. Ničil jsem, zabíjel jsem a přece se mi dostalo druhé možnosti milovat a já nechci ji nechat promarnit. Nějak jsem se rozpovídal. A teď běž. Kurama bude vědět. Jestli zůstaneš s náma víš co dělat.“ Hiei se zvedne a odejde z jeskyně.

  „Co když ho opět ztratíme, Yo Ko?“Ten sklopí hlavu a usměje se.

  „Ne myslím, že to pochopí, že mu to dojde. Jen budeme muset chvilku čekat. Miluji tě.“

  „Taky a teď “dotknou se a splynou. Běží domu. Rodiče si budou dělat starosti, i když tyhle výlety akceptujou.

  „Dobrý večer, mami, tati, brácho. Hned jsem tu. Jen se převleču.“

  „Shuichi...“ ale on nevnímá a vrazí do pokoje.

  „Hiei díky bohu.“

  „Nepleť se přišel jsem na večeři. Zdržel jsi se.“

  „Jen maličký boj s jedním neodbytným démonem.“ Hiei pokrčí rameny a jde ke dveřím. Povzdechne si. „Naše rodina nebude čekat věčně.“ Kurama se usměje a s ním i Yo Ko.

Konec