Shounen - ai povídky

                                V náručí toho druhého

    „Budeme museli jít. Náš čas se opět blíží.“
     “Já vím. Ale nechce se mi opět opustit Hieie a víš, že poslední dobou se moc vyptává. Chce jít s námi do Zásvětí a já nevím jak mu říct naše tajemství.  Nejraději bych tady sním zůstal a ..“
  „Myslíš, že já ne? Ale tady nemůžeme přežít. Víš jak by to dopadlo, kdyby to někdo zjistil. Já taky nevím, jak Hieiovi to říct? Není to ironie, že právě my se tolik bojíme, že o něho přijdeme?“ řekne Kuramovi Yo Ko jeho druhé já, které je trvalo přítomné. Nedává o sobě moc vědět, ale v určitých chvílích si s nim rád povídá a teď, když je měsíc nejslabší musí jít spolu do Zásvětí. Jeden den pryč. Tak málo a tak hodně pro oba. Když to udělal poprvé Hiei si toho nevšiml, ale už jsou spolu půl roku od té památné cesty do Zásvětí a od toho dne kdy se z nich stali milenci se vším všudy. Jenže potom to bylo podruhé a potřetí a Hieiovi to začalo být divné proč ho oba dva jak Schuichi tak Yo Ko odmítá a nechce prozradit co dělají.
  „Hiei co tady děláš?“ když za sebou ucítí jeho přítomnost. Zatrne mu. Určitě bude chtít jít s ním a on ho musí odmítnout stejně jako v předchozích případech. Neví a neví to ani YoKo, jak by na to co tam budou dělat reagoval a tak raději mlčí a snaží se ho z toho vynechat. Otočí se a podívá se s úsměvem na Hieie. Přistoupí a políbí ho. Bez zábran a vášnivě. Cítí jak Yo Ko někde v hloubce s ním prožívá to co on, cítí to co on. Hiei mu odpoví a potom se odtáhne.
   „Zase jdeš tam a nechceš mně říct kam. Kuramo doufám,  že neděláš něco nezákonného. Ale i kdyby, mně to nevadí a rád ti pomohu. Jsem dost silný.  Ne jako ty, ale mohu ti pomoci, když budeš potřebovat.“ Hiei k němu přistoupí a obejme ho. Dívá se mu přímo do očí a žadoní o odpověď. „Jsme spolu už půl roku, známe se ještě déle a víš, že mně můžeš věřit ať jde o cokoliv.“
  „Já vím Hiei“ Kurama polkne. „Ne opravdu to nejde promiň.“ Klesne na kolena před Hieiem. „Prosím nenálehej. Bude lepší, když některé věci nebudeš vědět!“ skoro vykřikne a stoupne si. Cítí jak Yo Ko napjatý a jak se probouzí.  „Neměl jsi Hiei sem dnes  chodit. Promiň lásko!“ zoufale ho políbí a vyskočí z okna rovnou do zahrady. Už v pádu se mění na lišku YoKo Kurama a otevírá portál. Hiei stojí jako zmrazen  a neví co dělat.
  „Proč mně odmítáš, proč? Miluji tě to přece víš. Jenže tentokrát to tak nenechám“ Stojí před oknem se zaťatýma rukama. Musím zase za tebou? Proč mi nedůvěřuješ? Vyskočí za nim a jen zahlédne jeho světlou postavu mizící v dálce. Musím najít na to odpověď nebo se zblázním. Co když Kurama má někoho jiného než mně? Ne to není možné. Musím to vědět! Skočí za ním a projde portálem. Ihned otevírá oko a docela snadno lišku nachází. Vyrazí za ním a běží, když z ničeho nic se mu ztratí. Prudce zastaví v krajině kde se prohání jen vítr a jinak nic. Nemůže uvěřit tomu, že ztratil lišku z dohledu.
   „Ztratil nás. Ale jak dlouho, YoKo  ho můžeme  balamutit? Jak dlouho mu dokážeme unikat. A nejhorší je co budeme dělat až to zjistí? Co když zjistí, že jsme milenci? Nechci o něho přijít. Mám pocit jako bych byl tady jen kvůli němu jen pro něho. Co budeme dělat?“ Kurama je zoufalý. Až zjisti, že se tady měníme a unikáme jen díky tomu, že se měním nazpět v Schuichiho. A on na to přijde, YoKo.
   „Máš pravdu. Ale vše po pořádku. Nejdřív se musíme dostat do jeskyně. Ta květina nás dlouho neochrání a potom si o všem promluvíme, ano.“ Kurama přikývne a s malou květinou žluté barvy se rozeběhne k doupěti lišky. Cítí jak Yo Ko se drží v něm jak jen může, ale jeho moc sílí na rozdíl od jeho.
   „Už jsme tady. Vydrž ještě chvilku.“povzbuzuje ho uvnitř YoKo. Kurama se dotkne bariéry a ta se otevírá. S posledních sil vběhne do jeskyně  a klesne na kolena.
   „AAAA“ vykřikne a schoulí se do klubíčka. Sípavě oddechuje. Jeho tělo se rozmázáva jako by se chtělo rozpadnout. Kuramu bolí jak se od sebe oddělují. Svíjí se na podlaze, když najednou vydechne a někdo ho bere do náruče.
   „Už je to vše v pořádku. Odpočiň si“ říká postava v bílém.
   „Proč zrovna my Yo Ko? Proč zrovna nám se to musí dít,“
   „Já nevím Schuichi“ povídá YoKo Kurama. Je to už přes rok co to zjistili, že když je z měsíce srpek nebo když je zatmění se jejich dvojitá podstata rozděluje a jsou na světě dvě bytosti. Člověk Schuichi Minamino a démon Yo Ko Kurama. Jediné štěstí bylo, že to zjistili na turnaji černého umění a nikdo si nevšiml mohutné síly Yo Ko. Neví co by se stalo, kdyby to Svět duchů  zjistil. Podruhé už se změnili v Zásvětí a Schuichi to málem nepřežil. Yo Ko ho na poslední chvílí odnesl do jeskyně, kde jedině může přežít jako člověk. V té době jeho síla je velmi nízká.  Zavře oči a nechá se odnést na postel. Yo Ko je zamračen. To oddělení těl stále více a více Schuichiho vyčerpává, ale co mohou dělat. V celé knihovně Světa duchů není popsán takový případ. Klekne si a s podivnou směsi něhy a odtažitosti se dívá na jeho tvář. Zvedne ruku a udělá dost neobvyklé gesto pro slavného zloděje Zásvětí. Pohladí ho a odhrne jeho červené vlasy z obličeje.
   Skloní se k němu a políbí ho na jeho plné rty. Když to zjistili, že dovedou se rozdvojit a ještě nevěděli, že Hiei je bude milovat, tak se stali milenci. Vždy na krátký jeden den utíkali zde do jeho doupěte. Schuichi byl proti tomu, ale jako vždy co si Yo Ko umínil to dostal. Nakonec ho svedl a zůstali spolu i když se Hiei stal jejich milencem. Vlastně YoKo nikdy nespal s Hieiem. Sedí u postele a dívá se na jeho krásný dokonalý obličej. Skoro ženský, ale on ho přesto miluje. Hiei vždy byl se Schuichim a Yo Ko si vychutnává jejich milostnou hru skrz něho. Někdy si říká jak může oba dva milovat? protože on je miluje oba. Možná trošku každého jinak , ale miluje je oba, stejně jako Schuichi.
   „Ty jsi tady. Jsem v pořádku jen unaven. Je to asi tím jak mně vyčerpává Hiei, škola a práce detektiva duchů.“Schuichi se svýma zelenýma očima vpijí do lískooříškových oči YoKo. Nechápe jak může milovat ho. Vlastně svým způsobem miluje sebe. Yo Ko ho chrání a miluje. A on mohl jen udělat jednu věc. Opětovat jeho city. Přivře svoje oči a posune se.
   „Jsi unaven“ řekne YoKo.
   „Jen chci tě cítit blízko sebe, prosím.“ YoKo se poleká. Schuichi nikdy neprosil. Co se děje? Lehne si k němu a jako pokaždé se jeho blízkosti vzruší. Jenže tentokrát si řekne ne. Schuichi se k němu přisune a obejme ho. „Jsi tak teploučký a blízko, budeš mně chránit a milovat, že ano.“ Schuichi cítí, že Yo Ko se s ním chce milovat, ale taky ví o jeho rozhodnutí.
   „Navždy.“ Dostane strach. Proč to říká? Proč to chce slyšet? Zaposlouchá se, ale slyší jen jeho dech. Po chvilce oba usnou spolu v náručí. Stříbrný přízrak Yo Ko a člověk Schuichi Minamino. Spí a pro tuto chvílí je nezajímá nic z toho co se  děje venku mimo jeskyni. Jeskyně je doupětem Yo Ko a jako taková je má chránit a chrání je před každým, kdo by tam chtěl vstoupit..
   A chrání je důkladně. Hiei venku marně hledá svým třetím okem stříbrný přízrak lišky. Jak se mi mohl ztratit a je to už poněkolikaté. Rozhlédne se po krajině. Kde vlastně může být? A potom ho to napadne. Co když celou dobu hledám špatně. Co když je ve svém doupěti. „To je hloupost. Co by tam dělal?“ Byl tam několikrát s Yo Ko pro nějaké věci, ale nikdy nic se nestalo. Ne že by nechtěl. Vlastně ani neví jak na lišku reagovat. Ani nespatřil žádný náznak od Yo Ko. Jako by ten den kdy ho  v té jeskyni pohladil byl nějaký omyl. Zkusím u Yomiho. Možná tam zaběhl. Je to jeho starý přítel. Hiei se rozeběhne k Yomimu, který bydlí nedaleko.
    Jako první se probudí Yo Ko a podívá se na Kuramu. Je tak krásný, když spí a pohladí ho po tváři. Vzpomíná jak se rozdělili poprvé a v jakém byli šoku z toho , že se tak vidí. Potom podruhé a on začal zjišťovat, že k němu cítí něco víc, že chce něco víc. Nechce být sám a Hiei tehdy byl tak vzdálen. Jenže on je démon a Schuichi člověk. Přece jenom, i když jsou spolu, tak  vlastně jsou jeden ne dva, tak výchova jim říká něco jiného. Co je pro něho možné, tak Schuichi by nikdy neudělal. Jako například s ním spát. Ale nakonec vše dobře dopadlo. Bylo to pro něho tak zvláštní se s ním milovat. Ne jen proto, že jsou jedním, ale hlavně protože vědí co ten druhý při milování cítí a ví. Sdílí spolu nejen tělo, ale myšlenky a pocity. Byl to pro ně šok, když zjistili, ale potom vědět co ten druhý myslí, cítí. Je to jiné. Oba pochopili, že se toho vztahu nevzdají. Jenže nechtějí se vzdát ani Hieie. S ním je o něčem jiném. Dneska se pokusí vyřešit co udělají, aby mohli být spolu a zároveň s Hieiem. Yo Ko se bojí, že kompromis nepůjde a on ustoupí.
   „Jsi vzhůru a hlídáš mně nebo chceš něco jiného, Yo Ko“ řekne Kurama a s naprostou samozřejmostí ho políbí. Když byli spolu poprvé, tak bylo to tak nezvyklé. Dneska už to bere jako samozřejmost. Yo Ko se zachvěje jak ucítí slabou jiskřičku vzrušení a mihnutí pocitu něhy v kuramově mysli. Kurama se na něho podívá.
   „Jsi vzrušen a chceš se milovat.“ Už dávno zjistili, že nemůžou před tím druhým nic skrýt. A Kurama pocítil při tom polibku potlačenou touhu.
   „Ano chci.“ Kurama mu položí na jeho tichou hruď ruku. Pomalým skoro lenivým dotykem mu stáhne jeho bílou košili. Skloní hlavu a políbí jeho bradavku. Yo Ko zasykne vzrušením. Jemně si s ní hraje, až je tvrdá přesune se  na druhou a stejně pokračuje. Yo Ko ho od sebe odtáhne.
   „Ne dneska ne. Myslím, že to necháme na jindy. Jsi unavený a taky to rozhodnutí s Hieiem.“ Kurama se na něho dívá. Proč najednou nechce? YoKo se usměje a políbí ho. Ztuhne na rtech Schuichiho. Pozdě zjistil, že se neměl ho dotýkat, líbat. Polibek se prohloubí a on cítí, oba cítí tu stejné zoufalou potřebu cítit toho druhého. Cítí, že vše dopadne dobře, že vše bude jako dřív a nic je spolu nerozloučí. Schuichi mu dává svoje tělo stejně všanc jak to dělá každý den Hiei. Vzpomínka na něho mu vžene do oči slzy.
  „Schuichi vše bude v pořádku. Vše bude dobré“ říká Yo Ko a líbá jeho tváře.
  „Tak proč, proč mám pocit, že vše se obrátí v čerň. Měli jsme mu to říct“ a i přes myšlenku na Hieie cítí zoufalý hlad po Yo Ko. Neví jak dál a to ho stravuje víc, než cokoliv jiného. Nemůže se odloučit od Yo Ko a ani od Hieie. Yo Ko se od něho odsune. Schuichi ho obejme.
  „Ne! Nedělej to! Chci zapomenout na to vše. Aspoň na chvilku zapomenout v tvém náručí. Nechci na to myslet. Prosím jsi tak silný na rozdíl ode mně.“ Yo Ko se k němu otočí.
   „Já a silný. Nedokázal jsem ubránit svoji lásku Kuronue a teď se to děje s námi. Opět a zase. Ale máš pravdu. Aspoň na chvilku zapomeneme v náručí toho druhého na zbytek světa. Budeme jen tady ty a já. Jako kdysi.“ Přejede mu prstem rty a políbí ho. Polibek je hluboký a zoufalý , ale po boji se změní v malou hru jazyka a rtů. Obou se zmocní vášeň a hlad po tom druhém. V tu chvílí nevnímají nic jen sebe a svoji touhu. Oblečení letí na všechny strany a Yo Ko se směje hrdelním hlasem. Oba vnímají změny toho druhého a sotva jeden pomysli na jedno druhý už to plní. Miluji v stejném rytmu, mysli v stejném rytmu. Je to jako píseň, kterou pro sebe složili a nikdo ji neumí opakovat. Jejich těla stejně jako stříbrné a červené vlasy se proplétají v stejném rytmu vášně. Nemusí, nemuseli se učit co ten druhý má rád. Oba to ví a čtou to ve svých pohybech ve svých myslich. Jsou jako jedno tělo, jedna mysl. Rozpojený a přece spojený. Neopakovatelný zážitek, který nikdo nepochopí.
    Po dlouhé chvílí oba leží vyčerpaní a spocení. Kurama hladí Yo Ko a ten to přijímá. Oba vnímají svoje myšlenky a svoje pocity, ale i tak si je říkají nahlas. Jako by je zvuk měl utvrdit v tom co říkají.
  „Náš jeden den končí. Kuramo. Někdy bych chtěl strávit s tebou delší dobu. Musíme jít“ ale nezvedá se. Ani Kurama se nezvedá a jemně ho tahá za uši. Je to tak divné dotýkat se jich. Oba se snaží nemyslet na Hieie a vnímat jen sebe. Nakonec se zvednou a oba se oblékají. Z ložnice jdou do hlavní haly. Stojí uprostřed a drží se za ruce. Dívají se na sebe. Oba vztáhnou současně ruce a dotknou se v oblasti srdce. Je čas znovu se spojit. YoKo se k němu skloní a Kurama zvedne svoji hlavu k jeho. Líbají se a nic nevnímají.
   „Neee! To není možné, vy jste mně oklamali, vy jste mi lhali!“ a Hiei se dívá jak Yo Ko a Kurama splývají. Oba mají v tvářích výraz děsu. Hiei je našel. Jak je mohl najít? To není možné.
  Hiei se dívá s nevěřícným výrazem jak Kurama a YoKo se líbají a jak spolu splynou? nebo jak to nazvat a protře si oči. Teď je viděl dva a  najednou před ním stojí jen Kurama.
  „Vysvětlím ti to Hiei.“
  „Ne. Lhali jste mi. Nechci vás už nikdy vidět!“ Hiei je zaskočen a neví jak reagovat. Stahuje se do sebe, za svoji ochranou bariéru kam neproniknou žádné city, žádná bolest. Kurama si všimne jak jeho oči zledovatí, jeho výraz je najednou chladný a nepřístupný.
  „Co jsme to udělali YoKo? On nás nenávidí. Ztratili jsme ho. To nám neodpustí.“
  „Sbohem Kuramo! Liško!“ Doufám , že jste si té legrace náramně užili.“ Hiei se obrátí a rychle vyběhne ven.
  „Ne Hiei, počkej, neodcházej! Vysvětlím ti to!“ ale to už šeptá na podlaze jeskyně. Oba dva se dívají na ústí jeskyně kde zmizel Hiei, jejich láska.
  „YoKo ty jsi rozumnější. Co budeme dělat? Nemohu na něho, nemohu jen tak na ten půl rok zapomenout. Bolí to. Řekni něco, nebo se zblázním. Udělali jsme chybu. Měli jsme mu to říct a nebát se toho, ale byli jsme tak šťastní a potom čím jsme byli spolu déle, tím těžší to bylo říct.“
  „Já musíme čekat a v té době snad v mé náručí na chvilku zapomeneš aspoň na tu bolest stejně jako já. “ Odpoví Yo Ko  v hloubi Kuramy. Stejně jako Kurama i on se dívá se zoufalstvím za zmizelým, Hieiem, za zmizelou láskou, kterou ztratili kvůli hlouposti nepřiznat svoje tajemství. On jim věřil a oni jeho důvěru zklamali. Bolí to a oni neví co dál. Odpustí jim někdy Hiei? Vrátí se k nim, nebo už jejich dny budou vyplněny čekáním na ten jediný den, kdy v náručí toho druhého zapomenou na tu osudnou chvílí, na tu bolest, kterou si sami způsobili?

Konec