Shounen - ai povídky

Vůně růží

„Shiro, můžeš to pro mně udělat?“ Démon se na něho upřeně podívá. Kurama v lidské podobě, hrdá liška a teď tu před ním stojí a prosí ho o službu. A on ji splní stejně jako šestkrát předtím. Není moc lidi a ani démonů, kteří jsou ochotní riskovat svou smrt.

„Kuramo, ale zemřeš.“

„Co je mi potom. Bez něho nemá cenu žít“ odsekne zlobně a sevře ruce v pěst. Nádherné zelené oči srší odhodláním. „Zachráním ho, změním minulost.“ Shiro sevře rty. Kolikrát to slyšel od něho i od jiných lidi a démonů?

„Dobře tak zítra zde ve stejnou hodinu.“ Kurama přikývne a lehce se rozeběhne pryč. Shiro se za ním dívá jak mizí v dálce. Blázen je to, ale jeho moc pramení z času. Může se pohybovat časem a mnoho démonů i lidi za ním přišlo, že chtějí změnit minulost. Když se dozvěděli, že musí zemřít, tak to vzdali. Až na Kuramu. Každý rok v tento den kdy lidé slaví svátek zamilovaných se pokouší o nemožné. Chce změnit tok události a záchranit Hieie. Pomalým krokem zaleze do své jeskyně.

„Co je mi potom, že zemřu“ řekne si doma u okna Kurama a dívá se na na strom, kde na něho Hiei čekal a rád sedával. Tehdy myslel, že má veškerý démoni čas. Že může čekat věčně. Jenže se spletl. Hiei už není. Zmizel a on za to může. Co by dal za to, aby mohl ho zachránit. Proto když zjistil, že je ta možnost dal to co měl. Život. Ví, že zemře, ale Hiei bude žít.

V tu dobu ještě netuší, že on ho miluje. Netuší co je láska. Přátelství ano, ale ne milostná vášeň k někomu. On zemře, ale Hiei bude žít. Bez lásky, ale bude žít. Sevře ruce a netrpělivě vyhliží úsvit, ale zatím na zemi vládne nejhlubší noc. Lehne si na postel a dívá se na lampičku a jediné co mu zbylo po Hieiovi. Malý stříbrný náramek, který se mu chystal dát k svátku zamilovaných.

Když ten den zemřel málem i on skončil svůj život. Nebýt Yusukeho a ostatních skončil by zároveň s Hieiem. Díval se jak umírá a držel ho v náručí. Plakal a ostatní se jen bezmocně dívali. Prosil Koenmu, aby ho vrátil, ale ten zavrtěl hlavou a řekl, že to není možné. Hledal východisko až ho našel v démonu jménem Shiro.

Shiro má moc pohybovat se časem a vzít i někoho sebou. Cena za to, ale je strašná, ale on ji rád zaplatí.

Jindy je ráno tak brzy a dnes se vleče tak pomalu. Jako by tušilo co se stane a nechtělo ho nikam pustit. Zemře a Hiei bude žít. Spravedlivá výměna. Život za život. Vezme do ruky stříbrný náramek a skoro nedýchá, když vidí jak tma se rozjasňuje a místo tmy nastupuje šero. Vstane a vezme si stejné oblečení jako tehdy. Kalhoty, zelenkavý svetr a teplou bundu. Do kapsy dá náramek v pouzdru a rukavice s šálou.

Vyrazí ven a neohlédne se za domem kde vyrůstal a byl šťastný. Bez Hieie je tam tak prázdno a pusto. Nemá se na koho těšit, nemá s kým si povídat a mlčet. Nikdo ho nečeká a nikdo mu neřekne, že je moc zhýčkaný a má moc rád lidi.

„Tak jsi přišel“ pronese Shiro. „Většina si to rozmyslela, ale ty ne.“ Kurama se přes kapsu dotkne náramku.

„Ne nerozmyslel. Půjdeme?“

„Už jsme tam Kuramo.“ Kurama se rozhlédne. Má pravdu. Není tolik sněhu a zdá se mu to tak jiné. Chce odejít, ale otočí se.

„Děkuji ti. Nevím jak se ti odvděčím.“ Shiro mlčí.

„Počkej Kuramo.“ Nikdy to neudělal, ale nechce, aby za ním hodil rok co rok se stejnou žádosti. Jsou věci, které ví jen on.

„Ano.“

„Jen. Vezmi Hieie někam a bavte se.“ Kurama vytřeští oči a zkrabatí čelo. Bavit se? On přece přišel zachránit Hieie. Chce něco říct, ale už nemá komu. Začíná si vzpomínat co tehdy ten den dělal. Vstal brzy ráno a nasnídal se. Potom šel koupit náramek a pak poslal vzkaz Hieiovi. Ten vzkaz v tuto dobu už má a Hiei miří na jedno opuštěné místo.

On se zdržel. Tedy Yusuke ho zdržel a on přišel pozdě. Když dorazil tak Hiei už byl mrtvý a on držel ve svém náručí jeho zakrvavené tělo. Přišel pozdě. Tentokrát musí přijít včas.

Vyrazí a zpomaluje chůzi. Proč mu Shiro říkal ať jdou se někam bavit? Kde je teď vůbec  Hiei? Zastaví se začne přemýšlet. Proč mu to říkal? Proč? Ví něco co on neví? Ale v tom případě co? Proč mu to říkal? Ne nebude si toho všímat a dorazí tam před Hieiem. Zachrání ho ze spáru toho co šlo po Hieiovi. Vyrazí k parku na okraji města. Spíš les než park.

Pokud si dobře vzpomíná chtěl být s Hieiem sám a vyznat se mu ze svých citů a dát náramek aniž by to viděl Yusuke nebo Kuwabara. Jen by si dělali legraci a on chtěl pak být sám i s odmítnutím a on ví, že Hiei ho odmítne.

Musím se vyhnout Yusukemu a změní trasu k parku. Běží a těší se až uvidí Hieie.

Proč se má jít bavit? Odežene tu myšlenku, kterou mu tam nasadil Shiro jako zlou dotěrnou mouchu. Nemůže se jít bavit, když ví co se stane. Teď ještě jednou změnit trasu. Nemůže se potkat sám se sebou. To nejde. Změní cestu a běží dál.

Proč se mám jít bavit? Zastaví se.

„Shiro proč jsi to řekl?“ vykřikne do prázdné uličky kde zastavil. Ticho a on se hořce usměje. „Jak se mám bavit? Jak?“ Stojí a nehne se z místa. „Nemohu se bavit. Nemám na to sílu. Prostě nemohu Shiro! Nemožná věc. Ne bez něho. Ztratil jsem ho copak nerozumíš? Půlka mé duše jako by odešla s ním. Je pryč prázdná vysatá“ říká to klidně a v ruce svírá krabičku s náramkem.

„Kuramo?“ udivený hlas. Kurama ztrne a nemůže tomu věřit. Hiei. A co tady dělá? A pak pochopí. On se tu zdržel. Otočí se a v očích se mu zalesknou slzy. Nenápadně si je utře.

„Hiei rád tě vidím“ přistoupí k němu a obejme ho.

„Co má ten vkaz znamenat? Nemohli jsme se... a vůbec chováš se nějak divně Kuramo. Dostal jsi nějaký úkol od Koenmy?“

„Ne kdepak, ale napadlo mně  Yusuke s Keiko a Kuwabara s Yukinou jdou se pobavit. Nechceš jít taky?“

„A kam?“

„Na karakoe.“

„Co je to Kuramo? Doufám, že ne nějaká lidská hra jako poker.“

„Kdepak zpívání. Ne to ne, víš, co půjdeme do zábavního parku. Co ty na to? Jsou tam různé atrakce.“ Neví proč ho tam zve.

„Zpívání opravdu nemusím a Kuwabarův obličej už vůbec nemusím. Tak jo.“ Kurama nemůže tomu věřit. Možná opravdu zvráti minulost. Vezme ho za ruku a táhne ho směrem k atrakcím.

„Kuramo co to děláš?“

„Jako co dělám?“ směje se šťastně, že ho vidí živého a může se ho dotknout. Hiei se zamračí. Kurama je dnes tak divný, ale potkal Yusukeho a Keiko a ta držela plyšového medvěda a Yusuke si vedle ni tak pyšně vykračoval. No jo zas nějaké lidské výstřelky.

„Ta ruka Kuramo.“

„Aha tobě se to nelíbí?“ Hiei se zastaví a ucítí trhnutí jak Kurama pokračuje v cestě. Libit se mu? Tohle? Ani náhodou.

„Ne nelíbí a pusť mně“ rozhodně mu přikáže Hiei a mračí se. Kurama se rozesměje.

„No tak Hiei je svátek zamilovaných.“

„Brrr ti lidé nevědí co by dělali. Ale proto mně nemusíš držet za ruku?“

„Právě proto“ odpoví spokojeně Kurama. Až bude čas řekne mu všechno, co cítí. „Podívej se na co chceš jít poprvé?“ a ukazuje na atrakce. U vstupu koupí lístky a vstoupí do prostoru všech možných věcí. Všude jsou davy lidi a všechno je ozdobeno světýlkama a srdcemi. Kurama na něho mrkne a táhne ho k stánku s cukrovou vatou.

„Dvakrát“ poručí si a prodavač jim podá dvě duhové cukrové vaty. Kurama strčí špejli do hieiových rukou. Ten do ni píchne prstem.

„Kuramo jak se to jí?“

Kurama odtrhne kousek a dá si ji do úst. „Takhle nebo takhle“ a ukousne si kousek z hieovy vaty. Hiei se zamračí. Takové jezení je zvláštní. Hiei se nahne a ukousne si pořádný kus od Kuramy. Tomu se rozsvítí oči.

„Dobré. Docela.“ Rychle sní Kuramovu vatu. „Kuramo je toho málo. Koupíš ještě jednu?“

„Máš ještě jednu“ a prsty odtrhne kousek a podá ji Hieiu. Ten pokrčí rameny a rychle sní i tu druhou, aby si to Kurama nerozmyslel. Kurama se usmívá a slízne z prstu kousek vaty co zbylo. Procházejí se mezi stánky a Hiei se mračí.

„Lidi jsou divní. Tohle vymyslet. Proč vlastně?“

„Protože se chtějí bavit Hiei. Pojď půjdeme na žábu.“ Hiei se nedůvěřivě dívá na malé vozítko kde ho Kurama posadí.

Skok nahoru a dolu a dopředu. Skok nahoru dolu, nahoru dolu. Hiei sebou trhne a rozhlédne se kolem. Otočí se a dívá jak Kurama výskne a směje se. Nejistě se usměje a drží se úchytek. Zastaví a Hiei chce vylézt, když: Skok dolu a skok nahoru a dozadu. Zaječí a uslyší kuramův smích.

„To byla blbost“ řekne na zemi a má nejistý pocit v nohou.

„Tak pojď na tohle!“ Moc tam lidi přikurtovaných k sedadlu není a o to víc je jich dole jak se dívají na ty ostatní. Kurama se přikurtuje a za chvilku jedou nahoru a tam stojí. „Krásný výhled na město“řekne Kurama Hieiu. Ten se mračí. Nechápe to celé.

„Kuramo to je vš...“ nestačí doříct a volným pádem letí dolu.

„Tak to je lepší. Ještě jednou.“ Kurama pak se dívá jakk Hiei jezdí dobrých dvacet minut sem a tam.

„Tak co líbílo se ti to?“

„Nebylo to tak špatné uzná Hiei. Víš i ta žába byla dobrá a tohle bychom mohli zkusit taky.“ Oba se dívají na rychle točicí kolo. Když zastaví prodrou se dopředu a Hiei jen se pobaveně dívá na některé zelené obličeje vystoupivších. Nasednou a točí se a točí se. Kurama má toho po dvou svezeních dost, ale Hiei ještě třikrát se sveze a Kurama jen kroutí hlavou.

„To bylo úžasné Kuramo, ale mám hlad.“ Kurama zaregistruje tmu. Moc mu nezbývá času, ale je to něco jiného než co dělali předtím takže snad se mu to povede. Má čas do jedenácti a pak zmizí.

„Tak jdeme na jídlo a potom do paláce strašidel?“

„Strašidla? Nebojím se.“ Kurama se vědoucně usměje. Koupí u stánku jídlo a kolu a jdou si sednout na avičku. Kurama se zakousne a spokojeně přemýšlí jak je rád vedle svého miláčka, když uslyší podivné zvuky a vedle sebe nikoho a jen odložené jídlo.

„Hiei!“ vykřikne upustí jídlo a rozhliží se. Nikde není. Začne prohlédavat blízké okolí, ale Hiei nikde není. Každým okamžikem čeká, že objeví jeho mrtvé tělo.

„Kuramo“ uslyší a vrhne se  k stromům. „Mně je nějak blbě“ a Kurama se rozesměje. Přitáhne si ho k sobě. Je tak rád, že ho vidí naživu. Drží ho v náručí a hladí ho rukama po zádech.

„To nic. Mně to nevadí“ řekne jemně a políbí ho na rty. Hiei se vytrhne a jen na něho zírá. Otře si je a Kuramovi je smutno z toho pohybu.

„Proč jsi to udělal?“ řekne tiše a mhouří svoje nádherné oči. Kurama se plaše usměje.

„Protože tě miluji a pojď koupím ti vodu a najíš se později.“ Chytne ho za ruku a Hiei stojí jako solný sloup. „Hiei?“ otáže se Kurama.

„Proč jsi to řekl?“ optá se ještě tišeji Hiei a vytrhne mu ruku.  Kurama mlčí.

„Už jsem ti to řekl. Půjdeme. Zábava teprve začíná a nás čeká Strašidelný hrad a Ruské kolo.“ Otočí se zmizi. „Osle“ řekne nahlas. „To jsi musel to na něho tak vyhrknou? To jsi nemohl počkat? Je mu špatně a ty mu říkáš, že ho miluješ. No to je nádherný Valentýn. Kuramo zas ses jednou vyznamenal jen co je pravda. Zpackáš i tak jednoduchou věc jako říct miluji tě.“ Sedne si na lavičku a čeká. Popravdě nečeká, že Hieie uvidí.

„Kuramo já nevím co říct.“

„Neříkej nic. Dojdeme pro tu vodu.“

Hiei zamlkle přikývne a jde za ním. Neví co říct. Kurama je jeho nejlepší přítel a to co mu řekl jim otřáslo a polibek. Ne že by se mu nelibil, ale proč on? Vždyť by si mohl vybírat mezi lidmi a démony. Mohl by mít koho by chtěl. Dívá se jak kupuje vodu a podává mu ji. Kurama je tak rozzářený a šťastný jako ho už dlouho neviděl. Pořád nad něčím dumá a je tak zamyšlený. Chtěl by mu říct, že ho miluje, ale sám neví co vlastně chce a teď...

„Hiei jdeš nebo ne? Bude se ti to libit.“ Kurama je tak moc srostlý s lidským světem v kterém on naopak se necítí moc dobře a nezná jeho zákony. Čeká ho před nějakou budovou křiklavě pomalovanou.  

Kurama mu vezme vodu a táhne ho za ruku do budovy. Už zase ho drží a tiskne ve své teplé hřejivé ruce. On Kurama Yo Ko nádherný a mocný démon a on démon, který nežije ani tak dlouho jako on. Zatají dech, když ucítí tmu. Chce otevřít své druhé oko, když ucítí na čele polibek a jak ho něčí ruce popostrčí dopředu.

„Bláz...“ ale nedopoví, když mu spadne k nohám kostra. Málem ji přesekne katanou, kterou Kurama zachytí v poslední chvílí. Cítí jak ho objímá a šeptá.

„Nic ti tu neubliží Hiei. Jsem tu s tebou.“ Cítí se tak dobře jako už dlouho ne. Slyší jeho hlas a vůní růží. Zavře oči a vnímá tu nádhernou vůní. Nikdy neřekl Kuramovi, že má rád květiny. A jeho květiny obvzlášť. Jednou by chtěl dostat jednu od něho.

„Snílku, pošetilče“ zašeptá a vyjekne, když se rozsviti světla a on na chvili podlehne iluzi, že jsou to pavouci. Není to důstojné chtít květiny. Nejsou pro bojovníka.

 Kurama se usmívá a jde těsně za ním. Když ho držel v náručí byl tak spokojený. Možná změnil osud nebo možná ne. Je skoro deset hodin a v tu dobu Hiei umíral v jeho náručí na okraji parku. Jenže nejsou v parku.  

„Neeee!“ křikne až Hiei nadskočí a Kurama zoufale s bičem v ruce se dívá na průsvitná chapadla, která tehdy Hieie rozervala doslova na kusy. Přitiskne si ho k sobě a drží jak nejvíc může. Ostražitě se dívá jak chapadla pomalu mizí. „Hiei!“ vydechne a klekne si před něj. Zachránil ho. Povedlo se mu to a uvědomí si, že musí zemřít. „Nevadí to. Žiješ“ šeptá a drží ho kolem pasu. Pláče a pak zvedne k Hieiu hlavu. „Žiješ to je nejdůležitějsí Hiei víš to.“

Hiei pokrčí rameny. Proč by měl umírat? Ještě má dlouhý život před sebou.

„Nechápu, ale ty chapadla byla fakt povedena. Půjdeme dál?“ Vzadu se ozve srdcervoucí výkřik a na to smích a nadávky. „Kuramo jako bych slyšel Keiko a Yusukeho, když ji nadzvihne sukni.“ Kurama si pomysli jak to bylo chytré od Yusukeho a možná má pravdu. Rychle si k sobě přitáhne Hieie a políbí ho na rty. Ten ztuhne a nic nedělá. Za chvilku ho Kurama pustí z objetí a táhne dál. Upír s ženou, pavouci a monstra, ale Hiei jde jak v tranzu.

„Kuramo kde to jsem?“ ozve se po chvíli. Kurama se rozesměje.

„Na Ruském kole. Podívej se dolu“ a dívá se jak pod sebou mají světla města a parku. Kurama drží Hieie za ruku. „Víš dnes je svátek zamilovan....“

„Už jsi to říkal, Kuramo“ mrzutě řekne Hiei. Proč to jen opakuje? Kurama sáhne do vlasů a zničeho nic je Hiei zaplaven růžemi.

„Pro tebe“ řekne a Hiei kýchne.

„Krásné, ale není jich moc?“

„Moc? Nejraději bych tě objal, polibil a zasypal tě od tvých nohou až po hlavu růžemi a hýčkal tě.“

„Kuramo nejsi nemocný?“

„Jedině k tobě láskou.“

„Aha takže to je jako Yusuke a Keiko?“

„Hmmm no...“ zabručí rozpačitě Kurama a nechá některé růže zmizet. „Stačí ti to?“ a v klíně Hieie jsou tři nádherné červené růže. Vydávají omámnou vůní, která prosycuje celý vnitřek. Hiei je vezme do ruky a přivoní.

„Děkuji“ řekne rozpačitě. Kurama se na něho dívá a pak se k němu nakloní a Hiei naopak se trochu odtáhne. „Nelibí se ti, když se tě dotýkám, líbám?“ řekne tiše Kurama.

„Já.. já .. no víš není to.. tak jak si myslíš já jen...“ Kurama ho políbí na rty.

„To je pro tebe“ řekne. Vezme Hieiovu ruku a vloží do ní stříbrný náramek. Hiei se dívá na náramek a  na štíhlou ruku Kuramy. Pak se podívá do jeho smutných zelených očí. „Nemohu být s tebou. Musím jít, promiň mi to“ řekne a Hiei se dívá jak kuramova ruka průsvitní a mizí.

„Kuramo!“ vykřikne a vrhne se kde seděl. Obejme vzduch. Uvnitř zůstanou jen tři růže a stříbrný náramek.

„Vystupte!“ slyší obsluhu a Hiei se k němu zlostně obrátí.

„Hiei?!“ Hiei se dívá na Yusukeho, Keiko, Kuwabaru jak drží za ruku Yukinu a vzadu stojí Kurama.

„Kuramo!“ vyletí a třese jim. „Proč jsi zmizel? Jak jsi to udělal a ten náramek... proč?“ vyhrkne na něho. Kurama s údivem se dívá na Hiei jak ho objímá a v ruce drží stejný náramek jaký má v kapse. Vyndá a otevře krabičku. Položí ho těsně k tomu prvnímu a nevěřícně se dívají jak ten první se rozplývá a mizí. Hiei se otočí a vrátí se z růžemi.

„Dal jsi mi je. Teď před chvilkou. Byl jsi tam se mnou.“

Kurama zbledne. To jsou jeho růže. Hiei je drží a chce vysvětlení.

„Já nevím. Čekal jsem v parku a pak jsem se tě vydal hledat. Nebyl jsem tu.“

„Řekl jsi, že mně miluješ“ řekne potichu Hiei. Je to Kurama stejně jako byl i ten, který ho líbal, držel za ruku a společně se smáli.

„Já tě Hiei miluji“ řekne něžně Kurama a políbí ho na rty. Hiei se jich dotkne. Nevyzná se v tom, ale oba tamten i ten byl Kurama. Chytne ho za ruku.

„Půjdeme do Strašidelného paláce?“ Kurama překvapeně zamrká.

„Když chceš. Jsi tak jiný a víš vůbec co je to ten Strašidelný palác.“

„Jasně. Straší se tam a dělají se tam i další věcí jako líbání a držení a tak.“ To řekne tišeji. „Ukážu ti to. Uvidíš.“ Hiei ho chytne za ruku a Kurama ji rád sevře a nechá se táhnout do Strašidelného paláce. Neví, odkud to všechno ví Hiei, ale v tuto chvílí je na vrcholku blaha, protože ho Hiei drží za ruku a on ho polibil.  

„Podařilo se ti to Kuramo. Nikdy jsem neřekl, že ten komu se to podaří zemře, ale jeho první já žije dál. Sbohem Kuramo a žij jak nejlépe umíš.“ Shiro se odšourá unaveným krokem pryč. Jemu samotnému se stále nedaří změnit jeho vlastní minulost a tak aspoň pomáhá jiným, kdo se nebojí změnit svoji vlastní minulost. Podívá se směrem k Strašidelnému paláci kde zmizel Kurama a Hiei. Usmívá se a v slabém záblesku nezřetelné energie zmizí pryč.

Konec